Ve středu 14. ledna 2026 uložili vědci dvě ledová jádra z evropských Alp, konkrétně z ledovců na Mont Blanc a Grand Combin, do nově vybudovaného zařízení v Antarktidě, na trvalé francouzsko-italské polární stanici Concordia, v oblasti Antarktické náhorní plošiny. Staly se tak prvním přírůstkem v ledovém trezoru, který nese název Ice Memory Sanctuary.

Ledový trezor se nachází v nadmořské výšce 3 200 metrů, v chladném srdci Antarktidy. Přirozeně v něm panuje teplota kolem mínus 52 stupňů Celsia a nepotřebuje tím pádem žádné přídavné chlazení. Pro uložení vzorků ledu z celého světa je taková teplota více než dostatečná.

Záchrana mizejícího ledu

Projekt Ice Memory Sanctuary je ve své podstatě záchrannou misí. Ledovce všude ve světě rychle tají a s nimi mizejí i unikátní údaje o dávném klimatu, které jsou v ledu uložené v podobě nepatrných bublinek dávného plynu. Ten byl uvězněn při zmrznutí, často na velmi dlouhou dobu. Tyto vzorky nám ukazují, jak tehdy vypadala atmosféra Země, z čehož je možné odvodit tehdejší klimatické poměry.

„Snažíme se zachránit, co by jinak bylo nenávratně ztraceno,“ vysvětluje švýcarský klimatolog Thomas Stocker, který je současně předsedou nadace Ice Memory Foundation, zodpovědné za vybudování ledového trezoru. „Považujeme to za poslání lidstva.“ Ambiciózní projekt ledového trezoru trval téměř celé desetiletí.

Ledový trezor Ice Memory Sanctuary představoval opravdovou výzvu, nejen pokud šlo o logistické problémy, ale také v oblasti antarktické diplomacie. Zařízení je v podstatě 35 metrů dlouhý a 5 metrů šeiroký tunel, vyhloubený asi 10 metrů pod povrchem. Nachází se asi 1 000 kilometrů od pobřeží. V budoucích letech by se tam mělo objevit mnoho ledových jader z And, Himálaje a dalších koutů světa.

Image

Čtěte také

Ledový stroj času: Paleoklimatologové získali šest milionů let staré vzorky vzduchu

Pobřežní stráž Spojených států píše svou historii od 4. srpna 1790, kdy první Kongres povolil stavbu deseti plavidel k prosazení celních a obchodních zákonů a k zabránění pašování. V průběhu 19. a na počátku 20. století nesla služba název Revenue Marine a Revenue Cutter Service. Svůj současný název – United States Coast Guard (USCG) – získala 28. ledna 1915. Následně se asi 8 835 členů pobřežní stráže zapojilo do akcí v první světové válce a 201 jich přitom přišlo o život – Coast Guard tak měla procentuálně největší úmrtnost ze všech amerických ozbrojených složek. Návrh zákona, aby se pobřežní stráž stala pevnou součástí námořnictva, nebyl přijat a ta se v roce 1919 vrátila pod ministerstvo financí.

Boj s alkoholem a ponorkami

Po uzákonění prohibice v roce 1920 se pobřežní stráž angažovala v boji proti pašování alkoholu na pobřeží a na Velkých jezerech či na řekách Rio Grande a Sv. Vavřince. Představovalo to návrat k jejímu původnímu poslání, ale kvůli žíznivosti Američanů prahnoucích po whisky se tato povinnost stala nebezpečnou a nepopulární. Na břehu byli strážci běžně proklínáni jako „podlí slídiči“ a na moři jim od pašeráků hrozilo nebezpečí zastřelení.

Zrušení prohibice v roce 1933 se setkalo s velkou úlevou ze strany členů pobřežní stráže, k jejichž povinnostem nadále patřilo prosazování aljašských zákonů o zvěři, kontrolování obchodu s halibuty v severním Pacifiku nebo podpora opatření proti znečišťování vod v přístavech a na splavných řekách. V roce 1939 převzala pobřežní stráž další povinnost, když se její součástí stala Lighthouse Service pečující o majáky. O tři roky později se připojil i Úřad pro navigaci a inspekci parníků.

Ve druhé světové válce pobřežní stráž bojovala s německými ponorkami ve vodách u celého východního pobřeží a s japonskými zase u západního. Zároveň měla za úkol zajišťovat zabezpečení více než 40 přístavů včetně vnitrozemských, jako je Detroit, St. Louis, Cleveland nebo Chicago, a přístavů na Aljašce, Havaji, Portoriku a Panenských ostrovech. Vedle toho musela pobřežní stráž chránit ropné a další technické instalace, zařízení na nakládání lodí a pláže.

Kromě střežení pobřeží, zabezpečení přístavů a výcviku obchodních námořníků její důstojníci a námořníci obsluhovali řadu typů plavidel a letadel, bojovali s nepřátelskými ponorkami, prováděli četné záchranné operace na moři a účastnili se každé velké spojenecké obojživelné invaze.

Semper Paratus

Admirál Chester W. Nimitz, velitel tichomořské flotily USA, poznamenal: „Ve válečných operacích prováděli členové pobřežní stráže individuální hrdinské činy tak udatné jako činy kterékoli jiné ozbrojené služby. Neznám žádný případ, kdy by se zpronevěřili nejlepším tradicím své služby nebo neprokázali, že jsou hodni svého služebního motta: Semper Paratus – Vždy připraven.“ 

Na podzim 1941 se zdálo, že je jen otázkou času, kdy se USA plně zapojí do války. Rooseveltova administrativa pomáhala Britům a Sovětům a americké lodě chránily konvoje v Atlantiku. Ale námořnictvo zoufale potřebovalo více plavidel a personálu. Proto 1. listopadu prezident nařídil, aby pobřežní stráž působila jako součást námořnictva. Měla tak činit až do 1. ledna 1946.

Útok na Pearl Harbor urychlil budování pobřežní stráže, jejíž početní stav se zvýšil z 29 000 vojáků a civilistů na maximální počet 175 000 vojáků z povolání a záložníků v červnu 1944. V nově zřízené ženské záloze (SPARS) sloužilo na konci války celkem 11 000 žen, které uvolnily mužský personál pro službu na moři.

Plážové hlídky

Pobřežní stráž vstoupila do války s pouhými 168 pojmenovanými plavidly, která byla delší než 30 metrů. K 1. lednu 1943 už měla služba čtyřnásobný počet velkých lodí a 7 960 menších. S rostoucím tempem bojů rostla naléhavá poptávka po příslušnících pobřežní stráže jak na moři, tak při plnění úkolů na pevnině, zejména při ostraze přístavů a hlídkách proti sabotážím. Proto byly v rámci Coast Guard zformovány takzvané plážové hlídky, které na lodích, džípech, nákladních automobilech, pěšky i na koních střežily pobřeží Atlantiku, Mexického zálivu a Tichého oceánu. Většina oblastí byla do konce roku 1943 pod neustálým dohledem.

Během války potopily kutry a lodě námořnictva s posádkou pobřežní stráže 11 nepřátelských ponorek, zatímco 12. zničil hlídkový bombardér USCG. Bylo potopeno 28 plavidel pobřežní stráže a v boji zahynulo 572 členů posádek. K prvnímu úmrtí v boji došlo na palubě transportní lodi Leonard Wood, když byla 8. prosince 1941 napadena japonskými letadly u Singapuru. Celkový válečný počet obětí z řad USCG stráže činil 1 030 mužů. Po druhé světové válce se pobřežní stráž vrátila pod ministerstvo financí a ke svým mírovým úkolům.

Image

Čtěte také

Speciální námořní jednotky: Nebezpeční žabí muži ve zbrani (1)

Úchvatná Prstencová mlhovina (Messier 57) v souhvězdí Lyry je pozůstatkem po zániku hvězdy podobné Slunci. K Zemi, od níž je vzdálená asi 2 000 až 2 300 světelných let, je natočená svým pólem, což ji z našeho pohledu dává prstencový tvar. Uprostřed této planetární mlhoviny se nachází bílý trpaslík, zvolna vyhasínající jádro zaniklého červeného obra.

Evropský výzkumný tým, která vedl astronom Roger Wesson z Univerzity v Cardiffu a University College London, odhalil v této okouzlující mlhovině záhadnou příčku s vysokým obsahem železa. Délka tohoto mračna ve tvaru pásu je asi 500násobek vzdálenosti Pluta od Slunce. Hmotnost atomů železa, které mračno obsahuje, zhruba odpovídá celé planetě Mars.

Mlhovina se železným pásem

Vědci objevili železný pás Prstencové mlhoviny díky pozorováním se zařízením WHT Enhanced Area Velocity Explorer (WEAVE) v módu Large Integral Field Unit (LIFU), které pracuje na 4,2metrovém Teleskopu Williama Herschela Observatoře Roque de los Muchachos na ostrově La Palma. Objev železného pásu v Prstencové mlhovině uveřejnil odborný časopis MNRAS.

Uvedené zařízení WEAVE využívá stovek optických vláken, s jejich pomocí získává spektra současně z každého pozorovaného bodu velkého objektu, v tomto případě celé Prstencové mlhoviny. Badatelé díky tomu mohli analyzovat Prstencovou mlhovinu v doposud nevídaném detailu.

Zatím není jasné, jak takové mračno železa mohlo vzniknout. Podle vědců jsou ve hře dva hlavní scénáře. Buď to může být zvláštní součást výtrysků hmoty při zániku červeného obra anebo, a to je ještě mnohem zajímavější možnost, jde o trosky zničené terestrické planety, která zanikla v průběhu vývoje červeného obra. Budoucí výzkum pozoruhodné Prstencové mlhoviny snad odhalí víc.

Image

Čtěte také

Dalekohled Jamese Webba odhalil příčinu ikonického tvaru slavné planetární mlhoviny

O překvapivou senzaci se postaral sběratel Zdeněk Dvořák, který v lokalitě Ahníkov I na severozápadě Čech nedaleko zaniklé obce Kadaň objevil v roce 1995 zkamenělý želví krunýř. Od té doby nicméně fosilie ležela v depozitáři a teprve v roce 2023 se na ni zaměřil tým paleontologa Milana Chrousta z Geologického ústavu Akademie věd. Odborníci následně zjistili, že dvacet milionů let stará zkamenělina patřila předkovi dnešní suchozemské želvy mohutné z rodu Manouria, která představuje čtvrtou největší zástupkyni svého druhu na světě.

Na výzkumu a výsledné studii, publikované v odborném časopise Swiss Journal of Palaeontology, se kromě Milana Chrousta podíleli také polský paleontolog Tomasz Szczygielski a jejich katalánský kolega Ángel H. Luján.

Z Čech na Floridu

Ačkoliv želvy Manouria obývají souš, potřebují k životu vlhko. „Rády se koupou a překvapivě jedí hlívovité houby. Nemáme důvod si myslet, že u jejich dávných předků tomu bylo jinak,“ vysvětluje Chroust. K přežití však zmínění tvorové vyžadují také teplo a hustou vegetaci, takže se jim daří například v Thajsku či v dalších asijských zemích s tropickými pralesy.

Střední Evropa na první pohled uvedené želví nároky nesplňuje, nicméně v minulosti byl opak pravdou. „Před dvaceti miliony let zde panovalo tropické klima, podobné dnešním podmínkám na Floridě či právě v Thajsku. V mostecké oblasti se rozkládal rozlehlý močál, obývaný různými druhy želv a krokodýlů. Klima se však měnilo, ubývalo srážek a přibližně před šesti miliony roků se výrazně ochladilo. Želvy se tak pravděpodobně musely přesunout do dnešních tropů,“ dodává paleontolog.

V bažině smutku

Zkamenělina objevená v Mostecké pánvi každopádně náležela novému druhu, a bylo tedy zapotřebí jej pojmenovat. Češi tak sáhli do popkulturní historie a inspirovali se ikonickým filmem z roku 1984. „Morla je prastará obří želva z Nekonečného příběhu, žijící v bažinách smutku. Na uvedené jméno padla volba ze tří důvodů. Námi popsaná zkamenělina představuje nejstaršího zástupce těchto želv, je velká a skutečně prastará. Lokalita Ahníkov, kde se fosilie našla, se často rekonstruuje jako močál nebo bažina, velmi podobná právě bažinám smutku. A nakonec – jméno musí znít libozvučně, což podle nás pojmenování Manouria morla splňuje,“ uzavírá Chroust.

Image

Čtěte také

Otazníky kolem tvrdých krunýřů: Co jste nejspíš nevěděli o mořských želvách

V hlavní samurajské epoše japonských dějin (asi 1180 až 1600) bylo samozřejmostí, že nejen chlapci, ale i dívky ze samurajských rodin procházely v dětství tvrdým válečnickým výcvikem. Manželky a dcery se aktivně podílely na obraně sídel a hradů, poskytovaly bojovníkům zázemí a byly schopny ošetřovat raněné. Účastnily se ale i otevřených bitev, kde bojovaly neméně statečně než muži. 

Existují svědectví, že se někdy pouštěly do střetů s takovou urputností a zuřivostí, že se jich protivníci opravdu děsili. A úloha žen byla zřejmě větší, než se dosud předpokládalo. Velmi zajímavé údaje v posledních letech získali archeologové: při průzkumech na místě několika bitev se při analýze DNA nalezených lebek ukázalo, že až třetina z nich patřila ženám. Dodnes se v Japonsku tradují příběhy o statečných bojovnicích, které se zasloužily o vítězství v mnoha bitvách.

Nejoblíbenější zbraň

Dívky v samurajských rodinách se od malička učily jízdě na koni, lukostřelbě i ovládání různých druhů mečů a kopí. Typicky ženskou zbraní však byla naginata (česky se někdy nesprávně označuje jako halapartna), která sestávala z masivního ratiště, na němž byla nasazena čepel s výrazným zakřivením. Ratiště bylo dlouhé 150 až 210 cm a mělo na rozdíl od kopí oválný průřez, takže se zbraň užívala lépe k sekání než k bodání. 

Vyrobit kování čepele o délce 30 až 60 cm bylo stejně náročnou prací jako výroba meče a přikládala se jí stejná pozornost. Naginata byla obvykle i na druhém konci ukončena špičatým hrotem ratiště, takže také tímto koncem bylo možné bojovat. Protože těžiště zbraně leželo přibližně uprostřed, často se s ní v bitvě točilo a na bojišti tak samuraj mohl kolem sebe vytvořit velký volný prostor. To ocenily právě ženy, které si mohly držet fyzicky zdatnější muže ve větší vzdálenosti od těla.

První doklady o užití naginaty pocházejí již ze 7. století. V nejstarších dobách ji však běžně užívali muži, hlavně pěšáci, kteří s ní velmi účinně bojovali proti jezdcům na koních vyzbrojeným luky a šípy. Ženy si tuto zbraň oblíbily o něco později. Bývalo také zvykem, že skříň s naginatami stála u vstupní brány do každého samurajského sídla, aby se jich v případě nečekaného přepadení mohl rychle chopit kdokoli z obránců. 

Za dlouhého období míru v éře Edo (1603–1867) se výcvik s naginatou stal běžným prostředkem pro udržování fyzické kondice dívek a žen ze samurajských rodin. A nakonec některé ženy dokázaly tyto dovednosti zúročit v bojích za bošinské války v roce 1868. V dnešním Japonsku je naginatadžucu (umění naginaty) oblíbeným bojovým sportem, jemuž se věnují převážně ženy, a často právě ty, které mají mezi předky samuraje.

Kromě naginaty bojovaly ženy i se samurajskými meči – s kratším wakizaši nebo s dlouhou katanou. Běžnou součástí jejich výzbroje byly i krátké dýky kaiken, které skrývaly v rukávu kimona. Ženy je užívaly při boji zblízka, a když byly nuceny spáchat sebevraždu. Samurajky prosluly rovněž dovednostmi při vrhání dýkami, byly schopny zneškodnit protivníka na značně velké vzdálenosti.

Ikkó ikki a nindžové

V Japonsku se odehrály tisíce samurajských bitev, ale ne vždy mezi sebou válčili jen „urození“ samurajové, příslušníci vojenské aristokracie. Důležitou součástí válečných dějin Japonska jsou také rolnické legie Buddhovy čisté země – takzvané Ikkó ikki, které vybojovaly desítky vítězných bitev s mnohem lépe vyzbrojenými samuraji. Ženy v nich byly zastoupeny dokonce více než mezi samuraji. V 15. a 16. století ovládaly Ikkó ikki rozsáhlé území ve střední části ostrova Honšú, hlavně v okolí dnešních měst Nagoja, Ósaka a Fukui. Běžnou zbraní pro ně byla zmiňovaná naginata.

Neměli bychom zapomenout ani na bojovnice z oddílů takzvaných nindžů. Ve stínu stovek filmů, komiksů a knížek, které zaplavily svět v posledních desetiletích, si mnoho lidí na Západě spojilo představu nindžů s lidmi nadanými nadpřirozenými schopnostmi: zlézají strmé zdi hradů, lezou jako mouchy po stropě, létají vzduchem a jsou prakticky neviditelní. 

V realitě to ale byli převážně příslušníci nižších samurajských rodů, kteří byli v tajných službách často mocných osobností, například si jich velmi cenil Iejasu Tokugawa (šógun v letech 1603–1616). Měli dost společného s moderními agenty a špiony: kromě proniknutí na území protivníka a shromažďování informací byly jejich úkolem také vraždy a různá záškodnická činnost.

Nindžovské ženy nebyly cvičeny pro přímý bojový střet, ale využívaly svých schopností (například svést muže) k získávání důvěrných informací. Dokázaly však své protivníky také zavraždit. Hlavně ve 14.–17. století se nindžové významně podíleli na výsledku mnoha bitev.

Čestná smrt

Pro samurajské ženy platily stejné zásady jako pro muže. Musely být odvážné, zachovávat věrnost svému pánu a samozřejmě také dbát na svou čest. Když se dostaly do bezvýchodného postavení, měly si raději vzít život než upadnout do zajetí. Ženy ale nemohly vykonat obřadnou sebevraždu seppuku, tedy tak, že by si jako muži rozřízly břicho. 

Slovo seppuku se píše znaky ve významu „rozříznout hara“, a na Západě se proto občas chybně čte jako harakiri. Japonské slovo hara má sice základní význam „břicho“, ale především se jím označuje nejniternější podstata člověka, jako je u nás duše nebo srdce. Aktér seppuku proto okolnímu světu nechce ukázat své vnitřnosti, ale předkládá jim to nejcennější, co má, jako kdyby si vyřízl srdce.

Hara v tomto vznešeném významu ale podle Japonců vlastní jen muži, zatímco ženské hara prý tvoří jen břicho a vnitřnosti. Samurajské ženy si proto při obřadu nazývaném džigai (sebe-zranění) dýkou prořízly hrdlo a asistent nebo asistentka jim pak mečem usekl hlavu, aby netrpěly. Ženy přitom seděly na patách a předem si musely pečlivě svázat nohy, aby pohled na ně byl i po smrti estetický.

Nejslavnější válečnice

O kterých udatných ženách si Japonci dodnes vyprávějí? Jednou z nejznámějších samurajek je Tomoe-gozen (gozen je staré označení pro urozenou dámu). Její účast v bitvě u Awazu v roce 1184 je zaznamenána ve známé kronice Příběhy rodu Taira. Tomoe tehdy bojovala jako jediná žena mezi třemi sty samuraji Jošinaky z rodu Minamoto proti obrovské přesile. Přes velké nasazení a odvahu byl Jošinakův boj ztracený. Když mu zbylo posledních pět bojovníků, řekl prý Tomoe, aby raději utekla, protože nechce, aby se o něm po smrti říkalo, že až do posledních chvil bojovala po jeho boku žena. Tomoe se ale znovu vrhla do bitevní vřavy a podařilo se jí ještě srazit hlavu jednomu důležitému veliteli protivníka. Podle některých verzí příběhu mu hlavu dokonce ukroutila holýma rukama a odhodila na zem. Teprve pak se z bojiště vzdálila.

Výjimečný je příběh Curu-hime z rodu Óhóri, jejíž otec byl nejvyšším knězem šintoistické svatyně na ostrově Ómišima v japonském Vnitřním moři. Božstvo uctívané ve svatyni chránilo místní samuraje v bitvách. Když ale během námořní bitvy v roce 1541 otec Curu-hime zahynul, prohlásila tehdy šestnáctiletá dívka, že se sama stala vtělením ochranného božstva. V čele samurajů se vrhla do boje s nepřátelským loďstvem a zahnala je na útěk. Pak ale za dva roky při další bitvě zahynul její snoubenec a zoufalá Curu-hime spáchala sebevraždu skokem do moře. Romantický příběh se dočkal několika literárních zpracování a o Curu-hime se někdy mluví jako o japonské Johance z Arku.

Obránkyně hradu

Časté jsou případy, kdy se samurajské ženy vyznamenaly při obraně rodového sídla. Někdy jen pomáhaly manželovi a mužské posádce, občas se ale samy postavily proti nepříteli. Takovou hrdinkou byla na počátku 13. století Hangaku-gozen z rodu Džó, který bojoval proti šógunovi. Jednou v nepřítomnosti mužských příbuzných stála v čele obrany rodového hradu, ale pak byla zasažena šípem a obrana se zhroutila. Nepřátelé ji zajali a odvedli k šógunovi, který jí podle očekávání měl uložit, aby spáchala sebevraždu. Jeden ze samurajů však byl dojat její udatností a požádal vládce, aby jí dal milost a jemu dovolil se s ní oženit. Šógun mu vyhověl a Hangaku se pak stala matkou několika synů. Příběh zachycuje kronika Azuma kagami a byl několikrát zpracován divadelně.

Podobnou hrdinkou byla Komacu-hime (hime označuje urozenou dámu) z rodu Honda. Sehrála důležitou roli v roce 1600, kdy se schylovalo ke klíčovému střetnutí v boji o ovládnutí Japonska mezi stoupenci a odpůrci rodu Tokugawa. Když její manžel odešel se svými samuraji do války na straně jmenovaného rodu, přenechal jí obranu hradu Numata. Komacu-hime hrad opravdu před nepřítelem ubránila a navíc se zasloužila o to, že se samurajům ze sousedního mohutného hradu Ueda, kde sídlil rod Sanada, jeden z velkých soupeřů Tokugawy, nepodařilo prorazit obklíčení a nemohli tak zasáhnout do závěrečných bojů, v nichž Tokugawové zvítězili.

Poslední samurajská bitva

Významnou roli sehrály samurajské ženy v bojích při obraně hradu Wakamacu (známého také pod jménem Curuga) v oblasti Aizu v dnešní prefektuře Fukušima v říjnu 1868. Byla to vůbec poslední velká samurajská bitva na japonském území, která se odehrála v rámci bošinské války. Po pádu hlavního města Eda se do Aizu stáhlo několik tisíc posledních samurajů věrných rodu Tokugawa. Všichni věděli, že při blížícím se střetu s mnohem silnější a lépe vyzbrojenou císařskou armádou nemají naději na vítězství. Byli ale připraveni položit za šóguna své životy. V hanbě a nečinnosti nechtěly zemřít ani dobře vycvičené mladé samurajky vedené 21letou Takeko Nakano, která si právě díky této bitvě zajistila proslulost.

Takeko se narodila ve starobylé samurajské rodině úzce spřízněné s rodem Tokugawa. Byla všestranně nadaná a již v pěti letech uměla recitovat klasické básně. Nejvíc ji ale přitahovalo válečné umění a pod vedením proslulého mistra dosáhla takové zručnosti v ovládání naginaty, že v šestnácti letech sama začala cvičit další dívky ze samurajských rodin.

V roce 1868 se pod jejím vedením zformoval oddíl několika desítek bojovnic, které si ostříhaly vlasy nakrátko a nabídly mužům, že budou bojovat po jejich boku. Nenechaly se odradit ani tím, když muži jejich pomoc odmítli. S naginatami se postavily proti císařským samurajům s moderními puškami. Takeko se podařilo zabít asi šest protivníků, ale nakonec ji jedna kulka smrtelně zranila. Protože nechtěla padnout živá do rukou nepřítele, rozhodla se pro sebevraždu, při níž roli kaišaku (asistenta, který oběti usekne hlavu) sehrála její mladší sestra. Ta také zajistila, že její tělo bylo později pohřbeno v klášteře Hókaidži ve městě Aizubange. 

Samurajům, kteří v bojích padli na císařské straně, se dostalo nejvyšších poct a jejich duchové vstoupili o rok později do nově otevřené šintoistické svatyně Jasukuni v Tokiu, kde jsou dodnes uctíváni. Této cti se Takeko samozřejmě nedostalo, ale lidé na ni nezapomněli. Každý rok 10. září na ni vzpomínají při slavnosti v Aizubange. 

Do bojů o hrad Wakamacu se zapojila i 23letá samurajka Jaeko Jamamoto, známá také s příjmením druhého manžela jako Jae Niidžima. Její otec zajišťoval pro samuraje v Aizu dodávky pušek a působil jako instruktor střelby. Také Jaeko se od dětství učila bojovat s naginatou, ale otec ji naučil i výborně střílet z moderní americké opakovací pušky Spencer. Do obrany hradu se proto jako jedna z mála žen zapojila na střeleckém postu. Byla už tehdy vdaná, ale s manželem, který byl zajat a skončil ve vězení, se později rozvedla.

Na rozdíl od Takeko Nakano bitvu přežila. V Kjótu pak poznala svého druhého manžela, který jako jeden z prvních Japonců získal univerzitní vzdělání ve Spojených státech. V roce 1875 se společně podíleli na založení významné Doshisha University v Kjótu a Jaeko až do smrti v roce 1932 intenzivně bojovala za rovnoprávnost žen.

Image

Čtěte také

Kam zmizeli nindžové? Kdo ve skutečnosti byli mýty opředení muži v černém?

Francouzská společnost bioMerieux, která se orientuje na bezpečnost potravin, představila na nedávném veletrhu spotřební elektroniky v Las Vegas Consumer Electronics Show (CES 2026) nové přenosné zařízení Allergen Alert. Jde o kapesní laboratoř, která dokáže identifikovat alergeny v potravinách.

Podle dostupných informací se Allergen Alert vyrovná přesným laboratorním testům. Zařízení je výsledkem desetiletého vývoje, na němž se podíleli alergologové, lékaři urgentního příjmu, experti na bezpečnost potravin, majitelé restaurací a samozřejmě pacienti, kteří trpí alergií na potraviny.

Pomoc pro alergiky

„Počet lidí s potravinovými alergiemi vzrostl za posledních 15 let o 50 procent,“ upozorňuje výkonná ředitelka bioMerieux Bénédicte Astierová. „Náš Allergen Alert představuje inovativní řešení pro prevenci, které snižuje riziko rozvoje alergie s potenciálně závažným průběhem a zlepšuje tím pádem kvalitu života pacientů.“

zdroj videa: Alergen Alert, CC BY 4.0

Pokud jde o uživatele, Allergen Alert cílí zejména na majitele restaurací, kteří mají obavy o bezpečnost a zdraví jejich strávníků a na zákazníky s alergií, kteří se zase obávají kontaminace svého jídla anebo toho, že popis složení určitých potravin není dostatečně přesný.

Na rozdíl od dřívějších zařízení podobného typu, která přítomnost alergenů vyhodnocovala na základě údajů v čárovém kódu výrobku nebo z fotografií, provádí Allergen Alert analýzu ze vzorku jídla umístěného v patentovaném jednorázovém sáčku, který se vkládá přímo do zařízení. V současnosti umí detekovat mléko a lepek, časem by se seznam alergenů měl rozšířit také o arašídy, ořechy, vejce, ryby, korýše, pšenici, sóju a sezam. Výsledky analýzy zařízení zobrazuje do dvou minut prostřednictvím mobilního telefonu. Na trhu by se měl Allergen Alert objevit do konce letošního roku.

Image

Čtěte také

Výstražná aplikace AllergE varuje před nastupujícím anafylaktickým šokem

Pro pobyt v zimě je liška polární (Vulpes lagopus) vybavena několika mimořádnými adaptacemi. V prvé řadě jej před chladem chrání hustý, několikavrstvý kožich (v zimě bílý a v létě hnědý). Dalším evolučním zlepšovákem je zvláštní systém cirkulace krve v tlapkách.

Podobným „zařízením“ disponují například vodní ptáci, kteří se mohou bez rizika přimrznutí procházet po zamrzlé hladině. Ledový podklad obdobně snášejí i lišky. Nejenže nepřimrznou, ale navíc dotekem s promrzlou zemí neztrácejí tělesnou teplotu. K tomu mají solidní podkožní vrstvu tuku a zaoblený tvar jejich těla je dodatečnou ochranou proti ztrátě tepla.

Všechny tyto adaptace umožňují liškám polárním bez větších obtíží překonávat i mrazy, které klesají pod -50 °C. 

Mezi další přizpůsobení by určitě bylo možné počítat i sluch. Lišky mají mimořádný sluch a dokážou odhalit lumíky, kteří jsou jejich hlavní potravou, i na značné vzdálenosti pod silnou vrstvou sněhu. Když oběť pod sněhem vypátrají, vyskočí vysokým obloukem do vzduchu a s přesným zacílením prolomí ledovou krustu. Úspěšnost jejich pokusů je velmi vysoká. Přizpůsobivé šelmy by ale období mrazů nepřežily bez ledních medvědů, po nichž dojídají zbytky zabitých tuleňů.

Image

Čtěte také

Bílá dáma arktických plání: Výprava na Špicberky za liškou polární

Čínský výraz „ling-čch’“, který by se dal přeložit jako „smrt tisíci řezy“, označuje děsivý způsob popravy vyhrazený pro zvlášť závažné zločince, který se praktikoval především ve středověké a novověké Číně. Odsouzenec byl při něm pomalu rozřezáván na kousky. Astronomové nedávno přirovnali tuto hrůznou praktiku k tomu, co ve velmi mladém vesmíru potkalo galaxii GS-10578, někdy též zvanou „Pablova galaxie“ po astronomovi, který ji jako první detailně pozoroval.

Žila rychle, zemřela mladá

Galaxie GS-10578 podle vědců existovala už tři miliardy let po Velkém třesku, přesto je překvapivě hmotná: její celková hmotnost odpovídá zhruba 200 miliardám sluncí. Velmi staré jsou i její hvězdy, většina z nich vznikla před 12,5 až 11,5 miliardami let. Pak se ale hvězdotvorba prakticky zastavila.

To je samo o sobě záhada. Galaxie v takto raném vesmíru obvykle měly k dispozici dostatek chladného plynu k bouřlivé tvorbě nových hvězd, GS-10578 ale tento plyn téměř úplně postrádá. Právě absence plynu a předčasně ukončená hvězdotvorba přivedla vědce na stopu viníka tohoto stavu – superhmotnou černou díru ve středu galaxie.

Spektroskopická měření vesmírného teleskopu Jamese Webba odhalila silné proudy neutrálního plynu, které jsou z okolí černé díry vyfukovány rychlostí okolo 400 kilometrů za sekundu. Každý rok tak Pablova galaxie přichází o plyn odpovídající hmotnosti zhruba 60 sluncí. Při tomto tempu mohla být veškerá zbývající zásoba vyčerpána už během 16 až 220 milionů let – v kosmickém měřítku extrémně rychle.

Usmrcena v rozpuku

Pablova galaxie podle vědců „nezemřela“ v důsledku jediné katastrofické události, například násilného sloučení s jinou galaxií. Její struktura dnes vypadá velmi klidně. Příčinou její „smrti“ bylo systematické ohřívání a bránění v přísunu galaktického plynu superhmotnou černou dírou. K úplnému „vypnutí“ tvorby hvězd podle vědců došlo zhruba před 400 miliony let. Černá díra je aktivní i dnes, což naznačuje, že její současná aktivita není přímou příčinou zániku galaxie.

Jako pravděpodobnější se jeví scénář, kdy černá díra zbavovala galaxii plynu v opakovaných epizodách, ještě dříve, než z něj mohly vzniknout nové hvězdy. Nádrž galaxie GS-10578 se tak vlastně nikdy pořádně nemohla naplnit. Ke „smrti“ galaxie tak evidentně není vždy potřeba kosmická katastrofa. Někdy stačí jí jen důsledně a opakovaně uzavírat přívod čerstvého paliva.

Objev také pomáhá vysvětlit, proč teleskop Jamese Webba v raném vesmíru nachází stále více masivních galaxií, které vypadají jako překvapivě staré a neaktivní. Ještě donedávna se s nimi v kosmologických modelech téměř nepočítalo. Ukazuje se však, že rychlý život a brzká smrt mohly být v mladém vesmíru běžnější, než jsme si mysleli a pomalé „vyhladovění“ způsobené černými dírami mohlo představovat klíčový mechanismus tohoto stavu.

Image

Čtěte také

Záhada ztraceného plynu: Kde berou hladové supermasivní černé díry svou potravu?

Když byl v roce 1991 v alpském ledu objeven „ledový muž“ Ötzi, nikdo nejspíš netušil, že se o tři desetiletí později stane aktérem překvapivého příběhu o původu jednoho z nejnebezpečnějších známých lidských virů. Nový genetický výzkum totiž naznačuje, že Ötzi – stejně jako jiný pravěký muž, který žil před 45 000 lety na Sibiři – byl nakažen vysoce rizikovým typem lidského papilomaviru (HPV), konkrétně kmenem HPV16, jenž je dnes spojován s rozvojem několika typů rakoviny.

Pokud se podaří potvrdit výsledky studie, kterou vedl brazilský bioinformatik Marcelo Briones, znamenalo by to, že papilomavirus HPV16 provází moderní lidi už desítky tisíc let – tedy mnohem déle, než se dosud předpokládalo.

Virus starší než civilizace

Papilomavirus HPV není žádným „výdobytkem“ moderní doby. Jde o rozsáhlou skupinu virů, které se přenášejí přímým kontaktem kůže a sliznic, nejčastěji při pohlavním styku nebo z matky na dítě při porodu. Většina infekcí probíhá bez příznaků, ale některé „onkogenní“ typy – především HPV16 – mohou v malém procentu případů vést ke vzniku rakoviny, například děložního čípku nebo nádorů v oblasti hlavy a krku.

Zatímco medicína má dnes poměrně jasno v tom, jak HPV ovlivňuje lidské zdraví, o jeho výskytu u pravěkých populací jsme dosud věděli jen velmi málo. Nová studie se proto pokusila odpovědět na otázku, jak hluboko do minulosti sahá soužití lidí a rakovinotvorných papilomavirů.

Pravěké papilomaviry

Vědci v rámci svého výzkumu znovu analyzovali již existující genetická data, která byla v minulosti získána ze vzorků „ledového muže“ Ötziho a takzvaného muže z Ust’-Išimu – pravěkého příslušníka druhu Homo sapiens, jehož zachovaná stehenní kost poskytla jeden z nejstarších kompletně přečtených lidských genomů vůbec.

Pomocí bioinformatických metod vědci v těchto datech pátrali po drobných úsecích DNA, které by odpovídaly známým genomům papilomavirů. Výsledek byl překvapivý: u obou jedinců se našly fragmenty odpovídající HPV16A, tedy jedné z linií dnes považovaných za vysoce rizikové. Podle autorů studie jde o nejstarší přímý molekulární důkaz přítomnosti HPV16 u moderních lidí.

Naši staří známí

Až dosud se mělo za to, že HPV16 mohl do lidské populace proniknout relativně „nedávno“, například během křížení Homo sapiens s neandertálci, k němuž docházelo zhruba před 60–34 tisíci lety. Nová data ale tuto představu zpochybňují.

Pokud se HPV16 vyskytoval u lidí už před 45 000 lety – a možná ještě dříve – mohl být součástí lidské virové výbavy dávno před tím, než se jednotlivé lidské populace začaly šířit z Afriky do Eurasie. To podporuje širší teorii, že papilomaviry nejsou „novými vetřelci“, ale dlouhodobými společníky svých hostitelů, kteří se s nimi vyvíjejí po obrovsky dlouhá evoluční období.

Autoři studie nicméně zdůrazňují, že pracovali s daty pouze dvou jedinců, a takto malý vzorek nemůže definitivně odpovědět na otázku, odkud HPV16 pochází. Varují proto před příliš jednoznačnými závěry.

Dědictví evoluce

Podle části odborníků měl muž z Ust’-Išimu ve svém genomu prokazatelně neandertálskou DNA. To znamená, že i když u něj najdeme HPV16, nelze tím automaticky vyloučit možnost, že virus byl do lidské populace zavlečen právě prostřednictvím dávného křížení s neandertálci – jednoduše proto, že k němu mohlo dojít ještě před jeho narozením.

Prozatím nerecenzovaná studie čeká na své odborné posouzení (peer review), ale už nyní otevírá fascinující okno do hluboké minulosti lidských nemocí. Naznačuje, že viry, které dnes vnímáme jako moderní hrozbu, mohou být ve skutečnosti pradávnými společníky lidstva – tichými svědky našeho evolučního příběhu.

„Ledový muž“ Ötzi tak znovu ukazuje, že i po pěti tisících letech má co říct. Tentokrát ne o oblečení doby měděné nebo o pravěké stravě, ale o tom, že boj s některými nemocemi vedeme už po desítky tisíc let.

Image

Čtěte také

Nová analýza DNA odhalila, že ledový muž Ötzi vypadal jinak, než jsme mysleli

Každý den vstoupí do zemské atmosféry 100–300 tun prachových částic a meteoroidů. Většina uvedeného materiálu při průletu plynným obalem naší planety zanikne, ale menší část přežije a skončí v podobě meteoritů na jejím povrchu. Odhaduje se, že na Zemi každoročně dopadne několik tisíc meteoritů o hmotnosti přesahující 10 g. Přesné číslo neznáme, a dokonce i samotné odhady se liší studii od studie podle použité metodiky. Zhruba 500 meteoritů ročně se každopádně podaří nalézt.

Pomyslnou třešničku na dortu ovšem tvoří ty, jejichž pád zachytí přístroje. V minulosti se především vědecké instrumenty přímo k danému účelu provozovaly, dnes však podobné události často zaznamenají i kamery v automobilech, bezpečnostní kamery apod. Rovněž frekvence takových případů roste, a zatímco dřív šlo o jeden za dekádu, dnes jich může být i několik ročně – což samozřejmě souvisí s dostupností příslušné techniky a všudypřítomností kamer v současné civilizaci. Samostatnou kapitolu pak představují předpovězené pády meteoritů pocházejících z těles, která se povede objevit ještě před srážkou se Zemí.

Bolid nad Českem

Vůbec první přístrojově zaznamenaný pád meteoritu spojený s určením jeho trajektorie v zemské atmosféře i oběžné dráhy původního meteoroidu ve Sluneční soustavě se odehrál 7. dubna 1959 nad tehdejším Československem. Oné noci fotografické kamery na stanicích v Ondřejově a Prčicích zachytily přelet bolidu o jasnosti −19 mag, tj. asi 330krát jasnějšího než Měsíc v úplňku. 

Přestože se veškeré výpočty prováděly ručně na elektricko-mechanických kalkulačkách, podařilo se již týden po přeletu určit dráhu tělesa a rovněž oblast možného dopadu meteoritů. Nacházela se na obou březích Vltavy mezi Příbramí a Sedlčany – a už dva dny po pádu našel místní sedlák první meteorit, o hmotnosti téměř 4,5 kg. Další tři byly nalezeny v následujících týdnech a měsících, přičemž vážily 800, 420 a 104 g. Všechny dnes tvoří součást expozice Národního muzea.

Bolid se povedlo zaznamenat na 10 fotografických deskách, ale vzhledem k jeho jasnosti byly přeexponované a musel se vymyslet důmyslný postup, jak snímky změřit. Odborníci nakonec uspěli, a jak uvádí Zdeněk Ceplecha v knize věnované 100. výročí hvězdárny v Ondřejově, „výsledek předčil všechna očekávání“. Nejistota v poloze meteoru ke konci světelné dráhy činila pouhé dva metry, svítit začal ve výšce 98 km a jeho počáteční rychlost dosahovala skoro 20,9 km/s. Poslední určený bod na trajektorii se nacházel 22 km nad Zemí, ale žádný snímek nezahrnoval úplný konec světelné dráhy. Naštěstí jev zahlédla i řada očitých svědků a díky kombinaci vizuálních pozorování a fotografických záznamů bylo možné konečnou výšku odhadnout na 13 km, což znamenalo jediné – vysokou pravděpodobnost dopadu meteoritů.

Síť se rozšiřuje

Heliocentrická dráha meteoroidu, který se stal původcem jasného bolidu a čtyř nalezených meteoritů Příbram, představovala typickou trajektorii planetky zasahující do hlavního pásu mezi Marsem a Jupiterem. Poprvé se tak přímým pozorováním prokázala spojitost mezi planetkami a meteority. Zmíněný úspěch s celosvětovým dosahem se dostavil po osmi letech fungování programu dvojstaničního fotografování meteorů. Znamenalo to celkem 2 500 hodin snímkování noční oblohy a pád meteoritů Příbram podnítil další rozvoj uvedeného projektu.

Tým vedený Zdeňkem Ceplechou postupně vybudoval síť pro fotografování bolidů, jež se v letech 1963–1968 rozšířila nejen po celém území Československa, ale i do okolních států. Zrodila se tzv. Evropská bolidová síť, s centrem na hvězdárně Astronomického ústavu v Ondřejově, v následujících dekádách prošla řadou modernizací a její automatická verze funguje dodnes. V zámoří byly následně provozovány další dvě bolidové sítě, ale jejich činnost po čase skončila. Přesto si každá z nich při hledání meteoritů s rodokmenem připsala jeden úspěch.

Lost City a Innisfree

Americká Smithsonian Astrophysical Observatory provozovala v letech 1964–1975 tzv. Prérijní síť neboli Prairie Meteorite Network, která zahrnovala 16 stanic rozmístěných po celém Středozápadě. Rovněž v tomto případě bylo cílem shromaž­ďovat data o jasných meteorech a ideálně také přispět k nalezení meteoritů. 

Třetího ledna 1970 prolétl nad severovýchodem Oklahomy bolid, který zářil asi devět sekund a vyfotografovaly jej čtyři kamery sítě. Analýza snímků umožnila vypočítat přesnou dráhu meteoroidu a stanovit pravděpodobnou dopadovou oblast v blízkosti města Lost City. Už šest dnů po pádu byl nalezen první meteorit: Vážil asi 9,8 kg a ležel na polní cestě zhruba 800 m od předpokládaného místa. Našel ho jeden z pracovníků Prérijní sítě a během následujících pěti měsíců přibyly ještě další tři kusy. Celková hmotnost nálezů činila 17 kg, stejně jako v případě Příbrami se jednalo o obyčejný chondrit třídy H5 a také zde směřovala rekonstrukce dráhy do hlavního pásu planetek.

V Kanadě pro změnu v letech 1971 až 1985 fungovala síť MORP alias Meteorite Observation and Recovery Project. Každá z 12 stanic v provinciích Manitoba, Saskatchewan a Alberta disponovala pěticí kamer, jež každoročně zaznamenaly kolem stovky bolidů. Jeden jasný přitom 5. února 1977 zazářil nad Albertou a kromě posádky letadla pohybujícího se nad zamračeným Saskatchewanem jej zaznamenaly i dvě stanice MORP. Měření snímků a výpočty dráhy odhalily oblast dopadu v blízkosti městečka Innisfree, asi 140 km východně od Edmontonu. O 11 dnů později se na místo dostala pátrací expedice a již po pár hodinách nalezla na sněhu meteorit o hmotnosti 2 kg. V dubnu téhož roku se povedlo najít dalších osm malých kusů a celková hmotnost nálezů dosáhla 4,6 kg. Znovu šlo o chondrit, tentokrát třídy LL5, a také tento meteoroid k Zemi doputoval z hlavního pásu.

Tvrdý náraz do kapoty

Na další zdokumentovaný pád meteoritů jsme si museli počkat až do roku 1992. Poprvé jej přitom nezachytily vědecké přístroje, nýbrž kamery náhodných svědků – a byla jich spousta. Tisíce lidí podél východního pobřeží USA spatřily 9. října zmíněného roku „obrovský nazelenalý bolid“. Začal zářit nad Kentucky a pokračoval na severovýchod přes Západní Virginii a Pensylvánii. Dohromady překonal v atmosféře dráhu dlouhou asi 700 km, až nakonec přistál na kapotě Chevroletu Malibu zaparkovaného ve městě Peekskill ve státě New York… 

Sedmnáctiletá majitelka vozu Michelle Knappová slyšela ránu, a když vyšla ven z domu, našla stále ještě teplý meteorit o hmotnosti 12,4 kg. V blízkosti auta leželo i několik dalších úlomků, o celkové hmotnosti 200 g. Automobil, za který dívka krátce předtím zaplatila 300 dolarů, od ní pak jistý sběratel koupil za 10 tisíc.

Jev přitom zachytila i řada diváků na zápasech amerického fotbalu, takže se podařilo získat 16 videozáznamů, které přelet bolidu zaznamenaly z různých směrů. Vědci tak dokázali zrekonstruovat dráhu tělesa v atmosféře i ve Sluneční soustavě. I tentokrát se jednalo o typickou trajektorii zasahující do hlavního pásu a podrobná analýza ukázala, že jde o obyčejný chondrit třídy H6.

Dva případy za rok

Přelom tisíciletí přinesl vyšší frekvenci přístrojově zaznamenaných pádů meteoritů a již v roce 2000 se vůbec poprvé odehrály hned dva takové případy. Osmnáctého ledna do­padl meteorit Tagish Lake v kanadské provincii British Columbia: Extrémně jasný bolid zaznamenaly optické a infračervené senzory na amerických vojenských družicích a viděli jej také desítky lidí. Prachovou stopu po průletu atmosférou zachytily jejich fotografie i videa a díky kombinaci uvedených dat bylo možné určit dráhu tělesa. První meteorit se našel již týden po pádu na zamrzlém jezeře, takže jej nekontaminovaly pozemské látky. Postupně se shromáždilo na 500 úlomků o celkové hmotnosti kolem 10 kg.

Téměř v pravé poledne 6. května pak tisíce očitých svědků spatřily velmi jasný denní bolid nad střední Evropou a několik z nich jej pohotově natočilo na video. Infrazvukové detektory zaznamenaly zvukové vlny vzniklé při jeho průletu atmosférou a jev opět zachytily rovněž americké vojenské družice. Analýza videozáznamů ondřejovským vědcům následně dovolila rekonstruovat dráhu tělesa a předpovědět oblast dopadu.

V případě meteoritu pojmenovaného Morávka lze dokonce hovořit o přímých svědcích pádu. Jeden z úlomků o hmotnosti asi 200 g totiž prolétl korunou stromu a skončil jen kousek od dvou hrajících si děvčat. Podle veřejně dostupných informací se postupně našlo sedm kousků o celkové hmotnosti 633 g a díky kombinaci různých zdrojů dat se ve své době jednalo o nejlépe zdokumentovaný pád meteoritů v historii.

Dvojče Příbrami

Z roku 2002 musíme zmínit případ Neuschwanstein. Ačkoliv se odehrál nad Rakouskem a Německem, opět k němu přispěli kolegové z Astronomického ústavu v Ondřejově. Bolid zachytily kamery Evropské bolidové sítě a analýza získaných dat umožnila určit oblast dopadu v blízkosti známého bavorského zámku. Z původního tělesa o hmotnosti asi 600 kg se mohlo až na zemský povrch dostat zhruba 25 kg. Tři nalezené meteority přitom vážily od 1,6 do 2,8 kg.

Ještě zajímavější je ovšem podobnost trajektorií Příbrami a Neuschwansteinu. Jejich heliocentrické dráhy byly téměř identické, což naznačuje původ ze stejného tělesa. Složení meteoritů se však naopak velmi lišilo, a zatímco exemplář Příbram představoval obyčejný chondrit H5, Neuschwanstein vědci klasifikovali jako vzácný enstatický chondrit EL6. Mateřský objekt tedy zřejmě musel být značně různorodý.

Na lovu meteoritů v Austrálii

V obydlených oblastech představuje hledání meteoritů z mnoha důvodů komplikovaný úkol. Proto v Austrálii před dvaceti lety vznikla tzv. Pouštní bolidová síť neboli Desert Fireball Network.

Na počátku stála spolupráce vědců z Western Australian Museum v Perthu, londýnské Imperial College a Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově. Síť pokrývá rozsáhlou a téměř dokonale rovnou Nullarborskou planinu na jihozápadě Austrálie, o rozloze 200 000 km², kde navíc až 300 nocí v roce panuje jasná obloha. V úvodní fázi tam byly umístěny automatické kamery Evropské bolidové sítě, modifikované pro provoz v drsných pouštních podmínkách.

Zmíněná soustava si pak připsala první meteorit s rodokmenem z jižní polokoule, jemuž přitom 21. července 2007 předcházel docela průměrný bolid. Navíc pohasl už zhruba 30 km nad Zemí, a temná fáze letu, tudíž trvala celých šest minut. Tři nalezené meteority Bunburra Rockhole o hmotnostech 174, 150 a 15 g přesto ležely pouhých 100 m od vypočtené polohy. Kromě toho vynikají nejen svým složením – jedná se o achondrity – ale také heliocentrickou dráhou typu Aten, jež se z převážné části nachází uvnitř orbity Země. Za dvě dekády provozu má australská síť na kontě osm nálezů meteoritů, u nichž bylo možné určit trajektorii v zemské atmosféře i ve Sluneční soustavě.

Popáté v Česku

V dalších letech následovalo zdokumentovaných pádů tolik, že je nelze vyjmenovat všechny. Patří však mezi ně třeba Almahata Sitta neboli první meteority spojené s předpovězenou srážkou Země s planetkou 2008 TC3. Desítky malých meteoritů pak přinesl pád Košice z 28. února 2010, zatímco superbolid Čeljabinsk z 15. února 2013 by vydal na samostatný článek.

Zcela „český“ případ znamenaly meteority Žďár nad Sázavou z 9. prosince 2014. Bolid vyfotografovaly čerstvě modernizované kamery Evropské bolidové sítě, přičemž poslední z nich se instalovala přesně v den pádu. Snímky prošly analýzou v Astronomickém ústavu a do vytyčené oblasti se vydali odborníci z Ondřejova i dobrovolníci z České astronomické společnosti. Obě instituce se potom rovněž podělily o dvojici nalezených meteoritů.

V pořadí pátý a zatím poslední meteo­rit s rodokmenem nalezený na českém území představuje Hradec Králové, jenž dopadl na zemský povrch 17. května 2016. Výpočty na základě dat z bolidové sítě dovolily rychle stanovit cílovou oblast, z větší části ji ovšem pokrývala zemědělská půda zarostlá vegetací, a hledači tudíž neuspěli. O to větší překvapení přišlo, když se téměř po roce ozval nálezce meteoritu: Jeho objev z 30. července vážil 134 g a jednalo se o chondrit typu LL5.

Meteority s rodokmenem nabízejí možnost studia těles Sluneční soustavy, aniž bychom k nim museli vysílat drahé sondy. Určení jejich dráhy pak vědcům umožňuje spojit je s konkrétními oblastmi našeho planetárního systému i s původními mateřskými objekty. Zmíněné meteority tak můžeme považovat za vesmírné posly nesoucí stopy událostí, které se odehrály před miliony a miliardami roků.

Image

Čtěte také

Na lovu vesmírného kamení: S jakou přesností umíme předpovědět místo dopadu meteoritu?