Přišel na svět v pohoří Taunus do rodiny pohodného Bücklera a byl pokřtěn jménem Johann. Už od malička však věděl, že rasovina není pro něj. Rozdíly v sociálních vrstvách však tehdy byly propastné a pro kmána nebylo cesty, jak se stát pánem. Jeník se však o to pokusil a jako způsob si zvolil zločin.

Vlastní cestou

Poprvé se po jeho stopě strážci zákona vydali v Kirnu roku 1795, když se dopustil krádeže. Zákon už svíral kolem Jeníka svou okovanou pěst, mladý lupič si však proboural únikovou cestu skrze půdu a po střechách zmizel do noci. Dá se říct, že ražení vlastní cesty se stalo osudem jeho krátkého života. Stejně tak neochota smířit se s osudem prostého člověka.

Johannes Bückler, v Německu přezdívaný Schinderhannes, se ve svých loupežnických eskapádách zaměřoval především na Francouze a to v době, kdy říši ohrožovaly revoluční francouzské armády. A tak si vysloužil u německých obyvatel pověst neohroženého zbojníka bez bázně a hany, který bohatým bere a chudým dává. Nijak nevadilo, že chudým bral taky, bylo-li co, a dával tak maximálně úplatky četníkům a hodnostářům. 

Jeho sláva se šířila dál a jeho banda rostla každým dnem. Hlásili se k ní pobudové, vandráci, zloději a zběhové. Jeník si pečlivě vybíral ty nejschopnější, nejneohroženější a nejvychytralejší z nich. Nepodceňoval ani zázemí a v každém kraji, kde působil, si budoval rozsáhlou síť podporovatelů, překupníků a informátorů.

Armáda lumpů

Úspěch a sláva stouply Jeníkovi do hlavy. Ze zabavených látek, které nakradl kupcům, nechal sobě a svým mužům zhotovit uniformy a svoji bandu vedl jako malou vojenskou jednotku. Pořádal bály a slavnosti, na které zval místní hodnostáře, které si zavazoval hodnotnými dary. Choval se jako pán – a svým způsobem se na kratičko jedním z „vyvolených“ vlastně stal. Taková drzost ale nemohla mít dlouhého trvání. 

Smyčka se začala opět nepříjemně stahovat, Jeník byl dokonce několikrát chycen a i když se mu pokaždé podařilo před oprátkou upláchnout, pochopil, že jeho pánování musí mít svůj konec. Rozhodl se spasit narukováním k rakouskému vojsku. Uvažoval, že mezi tisíci bezejmenných mužů armády se jeden psanec snadno ztratí. Pseudonym Jakob Schweikart ho však neochránil. 

Jak už to bývá u těch, co se paktují se zločinci, byl při odvodu zrazen jedním ze svých a musel znova utíkat. Své štěstí ale vyčerpal. Náhodou na něj natrefila hlídka a vrátila jej zpátky do rukou jeho lovčích. Ačkoliv se ze všech sil snažil spolupracovat s německými vyšetřovateli, byl vydán Francouzům, kteří k Jeníkovi hořeli odhodlanou nenávistí.

Alespoň na krátký čas se mu však splnilo, co si předsevzal: vymanit se z okovů bídy a předurčení rasova syna a vlastním přičiněním se stát „někým“. I ze světa sešel po vzoru šlechty té doby. Život lupiče Schinderhannese totiž ukončil tehdy tak módní vynález, který proslavil francouzský lékař Joseph Ignace Guillotin.

Image

Čtěte také

Nomen omen: Když na česko-rakouském pomezí řádil Johann Georg Grasel

Noc z 21. na 22. června je zpravidla ta nejkratší a stejně tomu bylo i v roce 1941. Na severu Sovětského svazu v tomto období ani nezapadalo slunce. Jednu hodinu po půlnoci 22. června dorazila na velitelství Leningradského, Pobaltského, Západního, Oděského a Kyjevského zvláštního vojenského okruhu Direktiva č. 1 Lidového komisariátu obrany (NKO). Ta upozorňovala na možnost překvapivého německého útoku v rozmezí 22.–23. června a nařizovala plnou bojovou připravenost útvarům zmíněných vojenských okruhů, zároveň ale zdůrazňovala, že se sovětské jednotky musí za každou cenu vyhnout provokativním akcím všeho druhu.

Direktiva také stanovovala, že vojáci mají během noci 22. června skrytě obsadit bojové pozice v opevněných pohraničních rajonech a dále aby došlo k rozptýlení a zamaskování letounů do svítání téhož dne. Navíc měla být přijata všechna opatření k zatemnění měst a vojenských pozic.

Tento rozkaz ale přišel příliš pozdě a k útvarům na frontové linii se nedostal vůbec. Němci tak mohli na mnoha místech pomocí dalekohledů sledovat činnost sovětských útvarů. Velitel XXXXVIII. tankového sboru generál Werner Kempf například několik hodin před útokem hlásil svým nadřízeným, že město Sokal není vůbec zatemněno a rudoarmějci byli na svých pozicích s plným osvětlením – zcela zjevně neočekávali žádnou nepřátelskou akci.

Snad jediným sovětským velitelem na západní hranici, který nebral varovné signály na lehkou váhu a naopak ignoroval příkazy vlastního vrchního velení, aby důstojníci nepanikařili a nepodléhali fámám o chystaném německém útoku, byl velitel Kyjevského zvláštního vojenského okruhu generálplukovník Michail Kirponos. Ten strávil noc na svém štábu v Tarnopolu přípravami, ale ani to nemohlo stačit. Bylo již zkrátka příliš pozdě.

Krutý budíček

Krátce po třetí hodině ranní 22. června 1941 na zhruba 1 800 km dlouhé východní frontě zaburácely tisíce děl, od největších železničních kanonů až po menší ráže a pěchotní minomety. Němečtí velitelé na svých pozorovatelnách sledovali, jak dopadající granáty drtí cíle na právě zrozené východní frontě. Hned po skončení dělostřelecké přípravy nastoupila první vlna pěchoty, která překročila hranici a pokračovala dál do vnitrozemí, zejména však připravovala půdu pro útočné hroty Panzewaffe.

Nad hlavami ženistů a mužů úderných oddílů přelétaly bombardéry Luftwaffe, které mířily nad Sevastopol, Kyjev či Minsk, zatímco střemhlavé stuky a stíhačky útočily na sovětská vojenská letiště. Vzdušné údery ale směřovaly i na skladiště pohonných hmot a munice, kasárna, opevněná postavení, dělostřelecké palposty či velitelské objekty Rudé armády. 

Šok sovětských vojáků byl obrovský. Příslušník 79. tankového pluku vzpomínal: „V sobotu večer 21. června byl oddíl našeho pluku přivezen na stadion. Jednotka se tam připravovala na sportovní festival. Procvičovali jsme různé sestavy a čistili zbraně. Budíček nám už ale ráno udělali Němci. Letecká bomba dopadla přímo na dvorek třípatrové budovy našich kasáren a výbuch rozbil všechna okna. Když nálet skončil, mnoho našich vojáků bylo zraněno nebo zabito ještě předtím, než se vůbec probudili, natož aby šli do boje. Dokážete si představit, jak to srazilo morálku těch 18–19letých chlapců?“

Wehrmacht svým útokem skutečně docílil téměř absolutního momentu překvapení. Německé úderné skupiny získaly během několika hodin všechny mosty přes hraniční řeky, a to neporušené. Dezorientovaní rudoarmějci byli mnohde překvapeni přímo v kasárnách. Válečný deník Vrchního velení Wehrmachtu (OKW) popisuje úvodní chvíle invaze takto: „V průběhu rána narůstal dojem, že překvapení bylo docíleno v každém sektoru. Nepřítel je schopen čelit útoku pouze slabými silami. Již v ranních hodinách dokázaly německé jednotky podél celé fronty postoupit do hloubky 4–5 km a prolomit nepřátelskou obranu v hraničním pásmu.“

Moskevské selhání

Navzdory hojně rozšířené představě, že v prvních dnech operace Barbarossa rudoarmějci jen utíkali nebo se vzdávali, byla skutečnost poněkud jiná. Například válečný deník tankové skupiny 3 vedené generálplukovníkem Hermannem Hothem po bojích 22. června mimo jiné uváděl: „Kde se objeví nepřítel, bojuje houževnatě a statečně až do smrti. Dosud nebyli hlášeni žádní přeběhlíci ani ti, kteří by se snažili vzdát. Čeká nás proto těžší boj než v Polsku a během západního tažení.“ 

Zmíněná houževnatost se týkala především pohraničních útvarů NKVD, které se zpravidla pouštěly do střetů s velkou zuřivostí a odhodláním. Německý příval ale nemohly zastavit, jednak kvůli extrémní početní nevýhodě, jednak s ohledem na svou lehkou výzbroj.

Reakce Moskvy na frontální útok však byla zoufalá. Došlo sice k přejmenování Pobaltského, Západního a Kyjevského zvláštního vojenského okruhu na Severozápadní, Západní a Jihozápadní front, nepřišel ale žádný rozkaz k protiútoku. Až kolem 7:15 svolil Stalin s vydáním Direktivy NKO č. 2, které oznamovala sovětským ozbrojeným silám německou invazi a nařizovala jim plnou silou zastavit a zničit útočící nepřátelské útvary. Stále však platilo, že sovětští vojáci nesměli bez zvláštní autorizace překračovat hranici, neboť Stalin pořád věřil, že válku lze ještě zastavit. Toto nařízení však neplatilo pro letectvo, jež mělo bombardovat postupující divize Wehrmachtu i letiště Luftwaffe na německém území, stejně jako některá města vzdálená od hranice maximálně 150 km.

Teprve za další dvě hodiny pak sovětský diktátor a maršál Konstantin Timošenko podepsali Direktivu NKO č. 3, která volala po generální protiofenzivě podél celé fronty a bez ohledu na hranice. Oba zmíněné rozkazy přitom jen potvrzují, že Moskva měla o dění na bojišti zcela zkreslené a nerealistické představy.

Úspěchy maršála von Leeba

Pojďme se nyní podívat, jak se situace během prvního dne operace Barbarossa vyvíjela u jednotlivých skupin armád. V prostoru nejmenší z nich, skupiny armád Sever pod velením polního maršála Wilhelma von Leeba, útok vedly mimo jiné útvary 16. armády, které na řadě míst vyrazily přes hranici v tichosti a bez dělostřelecké přípravy. Díky tomu překvapily slabé sovětské jednotky a již před pátou hodinou ranní získaly prakticky bez boje několik příhraničních měst včetně Kybartai, které obsadila 121. pěší divize. Její muži pokračovali dál po strategické silnici do vnitrozemí, aby již kolem 6.00 obsadili město Virbalis a o čtyři hodiny později Alvitas zhruba 12 km od hranice.

Podobně tomu bylo i na levém (severním) křídle 16. armády, kde působila 30. pěší divize. Její muži narazili pouze na izolované body sovětské obrany. Již hodinu po začátku útoku se ve válečném deníku této formace objevil zápis: „Dojem z nepřítele: jeho jednotky sestávají z mladších mužů vyzbrojených samonabíjecími puškami. Bránili se s odvahou.“

Po několika hodinách bylo zřejmé, že počáteční útok slaví jednoznačný úspěch. Všech sedm pěších divizí 16. armády vytrvale postupovalo vpřed, zatímco Rudá armáda všude ustupovala. Teprve odpoledne se její příslušníci vzpamatovali z počátečního šoku a německá hlášení se shodovala, že odpor nepřítele postupně sílí. Válečný deník II. armádního sboru, kterému podléhala i zmíněná 121. divize, obsahuje z odpoledne 22. června tento záznam: „Každá pevnůstka, každé obranné postavení a každý venkovský domek musí být zlikvidován samostatně po těžkých bojích a s podporou dělostřelectva.“ 

Odpor narůstá

S rostoucím odporem Rudé armády začaly rychle stoupat i dosud nízké ztráty Wehrmachtu. Dobře to dokládá hlášení ze sektoru 126. pěší divize: „Druhý prapor 422. pěšího pluku utrpěl těžké ztráty. Sovětská kulometná hlídka se ukryla v kukuřičném poli a nechala projít první vlnu našeho útoku. Odpoledne, když kapitán Lohmar nic netuše vedl svůj prapor ze záložních pozic na frontu, Rusové ukrytí v poli náhle zahájili palbu. Mezi zabitými byl velitel praporu a mezi těžce zraněnými jeho pobočník. Celé rotě trvalo tři hodiny, než čtyři Rusy zlikvidovala. Stále stříleli, i když se k nim Němci přiblížili na vzdálenost tři metrů, a museli být umlčeni ručními granáty.“

Na jiných místech se však objevovaly i známky rozkladu sovětské morálky. Průzkumný prapor 121. divize například během pozdního odpoledne hlásil nález většího množství svlečených rudoarmějských uniforem včetně důstojnických. Celkově vzato učinily mezi pěšími útvary 16. armády největší pokrok divize II. armádního sboru. Předsunuté oddíly 32. pěší divize urazily od hranice více než 40 km a večer stály na dohled od města Marijampolé. Zbylé dva sbory 16. armády pak postoupily do hloubky 10–15 km, potažmo 20–25 km.

Velmi podobně či ještě lépe se vedlo i dalším svazkům skupiny armád Sever, tedy tankové skupině 4 generálplukovníka Hoepnera a 18. armádě generálplukovníka von Küchlera. Prvně zmíněná díky své rychlosti prorazila do hloubky až 90 km (8. tanková divize) a druhá jmenovaná překonala vzdálenost více než 60 km (291. pěší divize).

Tisíc tanků

Velitel skupiny armád Střed polní maršál Fedor von Bock měl k dispozici dvě armády a stejný počet tankových skupin. Přiblížit si můžeme třeba akce tankové skupiny 2 generálplukovníka Heinze Guderiana složené ze tří motorizovaných a jednoho pěšího armádního sboru. Šlo o vůbec nejsilnější uskupení svého druhu nasazené do operace Barbarossa: disponovalo téměř tisícovkou tanků, které měly útočit na zhruba 100 km široké frontě v okolí Brestu, na pravém křídle skupiny armád Střed. Vpravo postupoval von Schweppenburgův XXIV. sbor, středem šel Schrothův XII. sbor a vlevo pak Lemelsenův XXXXVII. sbor.

Zadání pro Guderianovy síly znělo takto: „Tanková skupina 2 má ve spolupráci se 4. armádou prorazit nepřátelskou obranu podél hranic u Kobrynu a severně od něj a rychlým postupem na Sluck a Minsk ve spolupráci s tankovou skupinou 3, která postupuje do oblasti severně od Minska, vytvořit podmínky pro zničení všech nepřátelských sil v oblasti mezi Bělostokem a Minskem. V úzké spolupráci s tankovou skupinou 3 pak rychle získá oblast u Smolenska a jižně od něj, čímž zabrání koncentraci nepřátelských sil v oblasti horního Dněpru a tím zajistí skupině armád volnost působení pro její další úkoly.“

Po silné dělostřelecké přípravě překročily úderné oddíly XXIV. a XXXXVII. sboru řeku Bug a postupovaly severně a jižně od Brestu, zatímco XII. sbor zaútočil přímo na tamní pevnost. Také v tomto úseku bylo překvapení rudoarmějců dokonalé a některé jednotky pohraniční stráže zaskočil německý atak přímo v kasárnách. Samotná brestská pevnost ale nepadla a její obránci začali po prvotním šoku způsobovat útočníkům vážné ztráty.

Německé starosti u Brestu

Jihozápadně od Brestu si cestu vpřed razily 3. a 4. tanková divize od XXIV. sboru, přičemž jejich cílem byl 300 km vzdálený Minsk. Po překročení hranice narazily jen na velmi slabý odpor, hlouběji ve vnitrozemí ale některé oddíly musely překonat několik dobře bráněných obranných uzlů. Větší problémy ale Němcům způsoboval náročný bažinatý terén a minimum cest. Přesto již kolem poledne stály předvoje 4. tankové divize asi 20 km od hranice, do večera se jim ale až do města Kobryn nepodařilo dojet. 

Také 3. tankovou divizi výrazně zpomalily bažiny a chybějící infrastruktura a záhy narazila i na první obrněnce nepřítele, konkrétně 22. tankovou divizi, která však disponovala jen staršími stroji T-28 a vozidly řady BT. Výsledek střetu tím byl prakticky předem daný a Sověti utrpěli katastrofální ztráty, podpořené neustálými nálety střemhlavých stuk. Další zdržení 3. tankové divizi způsobil zničený most přes řeku Muchavec. Na závěr dne si tak jeden z tankistů zapsal do deníku: „Urazili jsme pouhých 18 km, i když podle plánu to mělo být 80!“ 

O něco lépe se vedlo 17. a 18. tankové divizi, jež postupovaly v čele XXXXVII. sboru, naproti tomu dobývání brestské pevnosti se proměnilo ve zdlouhavou a krvavou bitvu a rozhodně se tak nenaplnilo očekávání některých německých generálů, podle kterých mělo být „do oběda hotovo“. Místo toho přišla 45. pěší divize jen během prvního dne obléhání o 311 padlých, z toho 21 důstojníků – šlo zřejmě o nejvyšší ztráty ze všech německých divizí během 22. června.

Zpoždění tanků na jihu

Skupina armád Jih polního maršála Gerda von Rundstedta disponovala třemi pěšími armádami a jednou tankovou skupinou, které velel generálplukovník von Kleist. Kromě toho jí podléhaly další dvě armády rumunské. Její úkoly specifikovalo OKH mimo jiné takto: „Úkolem skupiny armád Jih je postupovat silným levým křídlem – mobilními silami v předvoji – směrem na Kyjev, zničit ruské síly v Haliči a na západní Ukrajině západně od řeky Dněpr a co nejdříve zajistit přechody přes Dněpr u Kyjeva a jižně od něj, aby se zajistilo další vedení operací za Dněprem.“ Je přitom třeba dodat, že Kyjev byl od hranic vzdálen více než 400 km. Hlavní roli měla sehrát von Kleistova tanková skupina 1, a to ve spolupráci se 17. a 6. armádou.

Po úvodní dělostřelecké baráži vyrazila vpřed pěchota, která měla tankům otevřít cestu v sovětské obranné linii. Také tady se podařilo nepřítele zcela překvapit a Němci brzy ovládli mosty přes řeku Bug, aniž by utrpěli vážnější ztráty. Díky počátečnímu rychlému postupu III. a XXXXVIII. sboru mohlo velitelství tankové skupiny 1 dát již kolem sedmé hodiny ranní pokyn 11. a 14. tankové divizi k nástupu do výchozích pozic u Bugu.

Teprve kolem poledne ale řeku překonal průzkumný prapor první zmíněné formace, jehož stroje se navíc záhy dostaly pod palbu dosud neobjevených sovětských pevnůstek, jejichž eliminace si vyžádala nasazení pěších úderných oddílů. I přesto se ale předvoj 11. tankové divize do večera dostal zhruba 25 km od hranice ve směru na Dubno. Jiná tanková divize ze stavu Kleistovy skupiny ale toho dne do Sovětského svazu nevjela.

V průběhu dne narážely na sílící odpor také pěší útvary a na některých místech musely odrážet i lokální protiútoky včetně těch tankových, které ale s pomocí Luftwaffe všude zdecimovaly. Celkově v sektoru skupiny armád Jih sehrály obrněné síly v úvodním útoku jen poměrně zanedbatelnou roli. Kvůli daleko hustějším a propracovanějším fortifikacím se na Ukrajině musela v první řadě uplatnit právě pěchota podporovaná těžkým dělostřelectvem, a tak byly územní zisky během 22. června oproti zbylým skupinám armád daleko méně oslnivé.

Jasné vítězství

Wehrmacht byl v červnu 1941 na vrcholu sil, přičemž na rozdíl od Rudé armády mohl těžit zejména z taktické vyspělosti většiny svých velitelů a ze zkušeností, které získali v předchozích taženích. Němci díky tomu dokázali provádět rozsáhlé kombinované operace pozemních a leteckých sil s velkou precizností. Svého nepřítele nejen zaskočili, ale zároveň výrazně převýšili taktikou a schopností pružně reagovat na aktuální vývoj situace na frontě.

Řadovým sovětským vojákům sice často nechybělo odhodlání i odvaha a na mnoha místech dokázali ve velmi nepříznivé situaci vzdorovat nepříteli až do posledního muže, přesto patřilo vítězství (nejen) prvního dne Barbarossy Němcům.

Image

Čtěte také

Když poručí generál zima (1): Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?

Když mongolský dobyvatel Čingischán v roce 1227 zemřel, zanechal po sobě jednu z největších říší ve světových dějinách. Ta se vzápětí rozdělila na čtyři stále ohromné celky, ovládané jeho potomky. Na sever od Kaspického moře vznikla Zlatá horda, na jih od ní Ílchanát, východně se rozprostíral Čagatajský chanát a v Mongolsku a severní Číně vládl velký chán, pokračovatel Čingischánova odkazu. Přes počáteční úspěchy nakonec všechny chanáty v průběhu dalších sto padesáti let chátraly, ničené konflikty mezi příslušníky vládnoucí dynastie i odporem podrobených obyvatel. Ve druhé polovině 14. století již představovaly pouhý stín dřívější moci. V té době se objevil nový vládce Tímur s vizí obnovit Čingischánovu říši v plném rozsahu.

Mladý zloděj ovcí

Narodil se roku 1336 v dnešním Uzbekistánu jako syn nevýznamného kmenového vůdce v Čagatajském chanátu. Zdejší obyvatelé se v té době již hlásili k islámu, za jehož obhájce a šiřitele se Tímur vždy považoval. V mládí se živil krádežemi ovcí, přičemž jej jednou zranily šípy ochránců stád do pravé ruky a nohy natolik, že po zbytek života nedokázal napnout luk a výrazně kulhal. Z toho vznikla přezdívka Tímur Lenk (Chromý Tímur), později zkomolená na Tamerlán. Nicméně toto označení dnes považují v Uzbekistánu za neuctivé.

Čagatajský chanát se v průběhu bojů o moc rozpadl na dvě části – úrodnou oblast mezi řekami Amudarja a Syrdarja se Samarkandem jako sídelním městem, a východněji položený Mogulistán, kde převažoval původní pastevecký způsob života. Obě části spolu vedly boj o moc, v jehož rámci bývala zrada častou událostí. V této válce měli zpočátku mogulští vládcové navrch.

Nový emír

Zloděj stád Tímur na sebe záhy upozornil houževnatostí při vedení kmenových válek rozdírajících celý chanát. Shromáždil skupinu námezdných bojovníků, která se po každém úspěšném nájezdu rozrůstala. Služby svého úderného oddílu prodával tomu, kdo lépe zaplatil. Svým mužům poskytoval bohatý podíl na kořisti a ti se mu odvděčili naprostou loajalitou. 

V průběhu bojů se Tímur spojil s emírem Husajnem, který stál v čele odboje proti vládnoucím Mogulům. Spolupráce obou velitelů probíhala úspěšně a vedla k porážce mogulských jednotek. Ambice spojenců však na sebe stále více narážely, což nakonec vedlo k válce, v níž Tímur dobyl emírovo sídelní město Balk. Husajn padl v boji a velký sněm kmenových náčelníků ustavil novým emírem Tímura. Bylo mu 38 let a zdálo se, že se dostal na vrchol moci, ale on měl mnohem větší ambice. V dalším tažení ovládl zbytek chanátu, potom na vladařský trůn dosadil slabocha z Čingischánova rodu, ale prakticky neomezeným pánem v zemi zůstal on sám.

Přípravy na dlouhá tažení

Až dosud se Tímurovy vojenské aktivity týkaly pouze území Čagatajského chanátu. Po jeho ovládnutí začal pomýšlet na podrobení sousedních zemí, neboť jen výboji a kořistí mohl udržet věrnost tatarských bojovníků tvořících základ jeho armády. Daleká tažení ovšem vyžadovala důkladnou přípravu, v níž se naplno ukázal emírův organizační génius.

Za svého života podnikl Tímur pět velkých výprav. Své ofenzivy zahajoval na jaře. Tažení trvalo zpravidla několik let, přičemž vojska se vzhledem k ohromným vzdálenostem nevracela domů, ale přečkávala zimu na úrodných pastvinách, kde obnovila svou útočnou sílu. Bojovníci mohli ošetřit koně, kteří si navíc přes zimu odpočinuli. Díky tomu Tímur vždy počátkem jara nečekaně udeřil. Oblíbenou oblastí na přezimování se stal Karabach v jižním podhůří Kavkazu. Tamerlán se účastnil válečných výprav osobně téměř nepřetržitě po celých 35 let – od roku 1370 až do roku 1405. Ač byl zchromlý, velel vojskům přímo ze sedla svého koně.

První výprava

Emírův první výboj mimo Čagatajský chanát mířil do sousedního Chorasánu, rozsáhlého sultanátu v dnešním Íránu. Nejprve vyzval Tímur místního sultána k podrobení, ten to ovšem odmítl, načež útočníkovy jízdní jednotky přešly v roce 1381 hraniční řeku Amudarju. Postupovaly k prvnímu cíli – velkému městu Heratu. To se vzdalo bez boje, zaplatilo sice ohromné výpalné, ale vítěz ušetřil životy jeho obyvatel.

Naopak v jiných chorasánských městech, která se pokusila o odpor, postupoval emír velmi krutě a po ovládnutí města nechal pobít většinu obyvatel. Vojáci poté uťali jejich hlavy a navrstvili je na vysoké hromady. Pyramidy z lebek se staly trvalým symbolem tímurovských výbojů. Z dobyvatelova hlediska šlo o nástroj psychologické války, který ochromoval vůli protivníka k odporu. Nicméně údaje o mnoha milionech lebek jsou spíše důsledkem propagandy a šířící se legendy.

Vpád do rozdrobené Persie

Po ovládnutí Chorasánu se dalším cílem stala Perská říše, v té době rozdíraná vzájemným bojem tří soupeřících rodů. Rozlehlou zemi si Tímurova vojska podrobila ve třech taženích, v nichž postupně rozdrtila všechny svářící se protivníky. Díky obléhacím strojům, které ve druhém sledu následovaly za pohyblivou jízdní armádou, ovládly Tamerlánovy jednotky všechna klíčová města jako Tabríz, Ísfahán, Šíraz a další.

Tragický konec potkal Ísfahán. Prosperující metropole se zpočátku bez boje vzdala Tímurovi, jehož sedmdesát tisíc jezdců vyčerpaných usilovným pochodem nocovalo před hradbami. Do města dorazila pouze předsunutá tatarská jednotka a obsadila brány a strážní věže. Ráno měl emír rozhodnout o dalším postupu. V noci však část obyvatel Ísfahánu vyhlásila poplach, lidé se na cizí vojáky vrhli a do jednoho je pobili. Odveta byla hrozná, z obyvatel nesměl přežít nikdo, bez ohledu na to, zda jde o muže, ženu či dítě. Každý tatarský voják musel přinést předepsaný počet uťatých hlav.

Z chráněnce nepřítelem

Velký protivník vyvstal Tímurovi v podobě Toktamiše, chána Zlaté hordy. Původně jej emír přijal jako vyhnance, který se na jeho dvoře ukryl před útoky soupeřů zápolících o vládu nad tímto mocným chanátem. Tímur vybavil chráněnce vojskem i penězi a vyslal ho znovu do souboje o chánský trůn, na který měl jako Čingischánův potomek nárok. Toktamiš zvítězil a stal se vládcem Zlaté hordy. Ovšem později využil Tímurova zaneprázdnění válkami s Perskou říší a zaútočil na jeho državy, přičemž ohrozil i Samarkand, srdce Tamerlánovy říše.

Mocného emíra rozlítil a ten přísahal, že zničí protivníka, který jej tak podle zradil. Chán Zlaté hordy spoléhal na rozlohu jihoruských stepí, kam mohl trvale ustupovat. Tentokrát však Tímur neodvedl svou armádu na obvyklé přezimování, ale přiměl ji vést tažení ve velmi tvrdých podmínkách, provázených krutými mrazy.

V této asi nejtěžší výpravě se naplno projevila Tímurova schopnost povzbudit své muže a přesvědčit je, že v zoufalé situaci není řešením ústup, ale pouze porážka protivníka. Rychlými manévry dokázal Toktamišovy jednotky zaskočit u řeky Těreku a na hlavu porazit. Poté vypálil sídlo Zlaté hordy, ohromné jurtové město Saraj na řece Volze, cíl mnoha obchodních karavan. Jejich trasy se poté přeložily více na jih, což byl také Tímurův úmysl. Poražený Toktamiš uprchl do ciziny a významnou roli již nesehrál. Na jeho místo dosadil Tímur loutkového panovníka.

Cesta přes střechu světa

Po ovládnutí Zlaté hordy se Tímurova vojska vrátila do svých domovů mezi řekami Amudarja a Syrdarja. Emír prožil dva roky v Samarkandu, kde dohlížel na budování výstavných mešit a paláců. Nicméně cítil, že pro udržení motivace armády musí dát svým mužům opět příležitost drancovat. Fascinoval jej Dillíský sultanát – lidnatá a bohatá říše, ukrytá za zdánlivě neprůchodným vysokohorským řetězcem Hindúkuše. Emír však věděl, že horstvo nazývané „střecha světa“ představuje pro odhodlanou armádu pouze zdánlivou bariéru.

Na jaře 1398 se svolaná vojska dala do pohybu. Překonání horských sedel, z nichž některá byla ještě zavátá a zledovatělá, vyžadovalo značné úsilí a oběti, nicméně již v srpnu dosáhli útočníci Kábulu a v září po pontonových mostech překročili řeku Indus. Mrazivé větry vystřídaly dlouhotrvající deště. Vojsko postupovalo indickým Paňdžábem a počátkem prosince došlo k Dillí. Silně opevněné město by zřejmě dokázalo dlouho vzdorovat, ale Tímur vylákal bojovného velitele indických vojsk ke střetu v otevřené bitvě. Tu jeho protivník přijal, neboť se spoléhal na svých 150 válečných slonů.

Úder sloní falangy ztroskotal na ostrých bodcích rozmístěných před tatarskými pozicemi. Ty bolestivě zraňovaly citlivá chodidla zvířat, a sloni se stávali neovladatelnými. Indická armáda se v panice snažila ustoupit do Dillí, ale v patách za ní vnikly do města i Tímurovy oddíly. Následoval masakr zdejšího obyvatelstva a rabování, při kterém útočníci získali nesmírné bohatství zlata, stříbra i otroků. Kořistí obtěžkané vojsko zahájilo zpáteční cestu, při níž svedlo ještě řadu dalších bitev a překročilo řeku Gangu. Dostalo se tak dále než jednotky Alexandra Velikého.

Pověst neporazitelného

Po návratu z Indie zahájilo tatarské vojsko v roce 1400 čtyřleté tažení na západ. Přineslo mnoho vítězství, ale také dlouhou řadu běd a utrpení. Tímur zaútočil nejdříve na Sýrii, kde oblehl a vypálil Aleppo, po něm Damašek a vzápětí také již dříve dobytou metropoli Bagdád. Ta vzhledem k nelidským podmínkám kapitulace povstala, za což ji stihl přísný trest. Tatarští vojáci opět pobíjeli obyvatele města a na náměstích vršili pyramidy z jejich uťatých hlav. 

Bagdádský vládce se uchýlil pod ochranu osmanského sultána Bájezída I. To rozezlilo Tímura natolik, že zastavil postup na Egypt a obrátil se nejdříve do Malé Asie. Dvě islámské armády se střetly tváří v tvář 28. července 1402 u Ankary. V tvrdé bitvě nakonec Tímurovy jednotky zvítězily a zmocnily se i samotného tureckého sultána, který po půl roce zajetí zemřel. Pověsti o tom, že jej vítěz vozil s sebou ve zlaté kleci, nejsou pravdivé.

Po krvavém střetu u Ankary nastoupilo vítězné vojsko tažení Malou Asií, kterou projelo bez většího osmanského odporu. Zastavilo se až u pobřeží Středozemního moře, kde oblehlo Smyrnu (dnešní Izmir), jejíž pevnost bránili rytíři řádu johanitů. Soustředěnému náporu pevnost neodolala, ačkoliv předtím opakovaně vydržela turecké útoky. Tímur opět posílil svou prestiž neporazitelného vojevůdce. Po dosažení moře se obrátil zpět. Chudá středověká Evropa mu za útok nestála – mnohem více jej lákalo bohatství východu.

Poslední tažení

Po návratu do Samarkandu začal Tímur se svými vojevůdci připravovat tažení do Číny, kde tehdy vládla nová dynastie Ming. Žádný z jeho pochodů nebyl lépe připraven. Vojsko, které na jaře 1405 opouštělo úrodné pastviny v okolí Samarkandu, nepochybovalo, že i tento náročný úkol splní.

Hned na počátku výpravy však emíra zaskočilo horečnaté onemocnění, kterému přes péči vybraných lékařů podlehl. Šlo zřejmě o těžký zánět dýchacích cest, což u sedmdesátiletého muže bylo fatální. Tímurova smrt zastavila celé tažení a jeho vojevůdci se rozhodli pro návrat zpět. Po návratu uložili Tímurovy ostatky v Samarkandu do mauzolea Gur Amir, kde se nacházejí dodnes. Očekávaná válečná konfrontace s říší Ming se tak již nekonala. 

Image

Čtěte také

Čína chána Kublaje: Jak se Mongolům povedlo uchvátit celou zemi?

Zuby nejsou jen otázkou estetiky nebo pohodlí při jídle, ale mohou sloužit i jako ukazatel celkového zdravotního stavu, a dokonce i délky života. Nová rozsáhlá studie z Japonska naznačuje, že riziko předčasného úmrtí nesouvisí pouze s tím, kolik zubů člověk má, ale především s tím, v jakém jsou stavu.

Výzkumný tým z Univerzity v Ósace analyzoval zdravotní a stomatologické záznamy více než 190 tisíc lidí ve věku 75 let a starších a u každého zubu sledoval, zda je zdravý, opravený, zkažený nebo zcela chybí. Díky této mimořádně detailní analýze mohli vědci přesněji než kdy dříve prozkoumat vztah mezi stavem chrupu a úmrtností.

Chrup jako zrcadlo zdraví

Výsledky ukázaly, že zdravé a opravené zuby jsou z hlediska rizika úmrtí prakticky rovnocenné. Jinými slovy, zub, který byl včas ošetřen výplní, plní svou roli podobně dobře jako zub, který se nikdy nezkazil. Naopak větší počet chybějících nebo neléčených zkažených zubů byl jasně spojen s vyšším rizikem úmrtí z jakékoli příčiny.

Podle autorů to ukazuje, že celkový počet zdravých a opravených zubů je přesnějším ukazatelem rizika než pouhé počítání zdravých zubů nebo souhrn všech zubů bez ohledu na jejich stav.

Souvislost mezi chrupem a délkou života má pravděpodobně několik příčin. Zkažené nebo chybějící zuby mohou být zdrojem chronického zánětu, který se z dutiny ústní šíří do celého organismu a zvyšuje riziko řady onemocnění.

Zároveň také platí, že lidé s menším počtem funkčních zubů hůře koušou potravu, častěji se vyhýbají tvrdším či vláknitým potravinám a jejich strava tak bývá méně pestrá a výživná. Stav chrupu navíc často odráží celkovou úroveň péče o zdraví a přístup ke zdravotním službám, což může mít na délku života zásadní vliv.

Autoři studie zároveň upozorňují, že výsledky mohou být částečně ovlivněny faktory, které výzkum nezachytil, například socioekonomickým postavením. Nedostatečná zubní péče totiž často souvisí s chudobou, nižším vzděláním nebo horší dostupností zdravotních služeb, což jsou faktory, které samy o sobě zvyšují riziko předčasného úmrtí.

O zuby se vyplatí pečovat

Zjištění z Ósaky však dobře zapadají do širšího obrazu, který přinášejí i další výzkumy. Například nedávná studie z Tokia zaměřená na takzvanou orální křehkost ukázala, že kombinace problémů, jako jsou chybějící zuby, potíže s kousáním a polykáním, suchem v ústech nebo problémy s mluvením, výrazně zvyšuje pravděpodobnost potřeby dlouhodobé péče i riziko úmrtí.

Celkové poselství těchto studií je poměrně jasné: starat se o zuby má smysl i ve vysokém věku. Oprava a zachování chrupu není jen otázkou pohodlí nebo kvality života, ale může přispívat k lepšímu zdraví a delšímu dožití.

Vědci proto vyzývají k dalším výzkumům, které by se zaměřily nejen na počet zubů, ale i na jejich konkrétní stav a biologické mechanismy, jež spojují stav dutiny ústní s celkovou úmrtností. Zuby se tak stále více ukazují jako důležitý obraz zdravotního stavu celého organismu.

Image

Čtěte také

Čistit si zuby před snídaní, nebo až po ní? Ani věda nemá úplně jasno

Kosmologický princip říká, že je vesmír homogenní a izotropní. Uvedené ovšem platí pouze v dostatečně velkém měřítku, zatímco na malých škálách do 100 milionů světelných let jednoznačně vidíme struktury jako kupy galaxií, filamenty a dutiny. Ani na větších škálách se naprostá homogenita stále neobjevuje: Struktury se organizují do kosmické sítě, kterou tvoří vlákna superklastrů galaxií a obří prázdné oblasti. O homogenním vesmíru lze hovořit, teprve když přestaneme vnímat kosmickou pavučinu – to už ovšem řešíme prostorové měřítko podstatně přesahující 500 milionů světelných roků.

Největší známé struktury v kosmu představují již zmíněné superklastry (nadkupy), gigantická seskupení galaxií a jejich kup, s typickými rozměry 100–500 milionů světelných let. Patří k nim mimo jiné i místní superklastr Laniakea, zahrnující Mléčnou dráhu a kupu v Panně.

Mezi nimi pak nalezneme téměř prázdné oblasti s typickými rozměry mezi 100 a 300 miliony světelných roků, označované jako dutiny či voidy, jež obsahují jen velmi málo galaxií a hmoty. Největší známá dutina, Boötes Void, má průměr asi 330 milionů světelných let a čítá pouze několik hvězdných ostrovů.

Image

Čtěte také

Nově objevená vesmírná struktura Ho’oleilana by mohla vést k revoluci v kosmologii

Mars má ve srovnání se Zemí zhruba poloviční velikost a jen desetinovou hmotnost. Přesto má podle nového výzkumu překvapivě významný vliv na oběžnou dráhu Země. Podle vědců se zdá, že gravitační působení Marsu ovlivňuje pozemské klima a souvisí i s cykly dob ledových.

Planetární astrofyzik Stephen Kane z Kalifornské univerzity v Riverside a jeho kolegové simulovali chování Sluneční soustavy a zkoumali tzv. Milankovičovy cykly – dlouhodobé cyklické změny v globálním rozložení slunečního záření dopadajícího na Zemi, které přesahují změny v rámci jednoho roku, a které těsně souvisejí s ledovými dobami. 

Gravitační přitažlivost rudé planety

Základní Milankovičovy cykly jsou změny precese zemské osy s periodou asi 19 až 24 tisíc let a složité změny excentricity (výstřednosti) oběžné dráhy Země, s jednoduchým cyklem asi 100 tisíc let, přičemž maximum excentricity nastává zhruba jednou za 405 000 let (podle některých zdrojů 430 000 let). Vedle nich existuje také cyklus excentricity s periodou kolem 2,4 milionu let a možná i další a delší cykly s periodou 9 až 10 milionů let a 35 až 36 milionů let.

Že se na těchto cyklech může vedle Jupitru a Venuše podílet i Mars, vědci spekulují již nějakou dobu. Vliv rudé planety na evoluci Země v rámci širšího gravitačního kontextu zkoumala například studie z roku 2017. Zdá se ale, že vliv Marsu byl poněkud podceňován. Aby vědci mohli gravitační vlivy Marsu na Milankovičovy cykly kvantifikovat, simulovali jeho chování v rámci Sluneční soustavy.

Během 430 000 let dlouhého cyklu, poháněného hlavně gravitačními vlivy Venuše a Jupitera, se dráha Země kolem Slunce mění z téměř kruhové na výrazně protáhlou a naopak. To mimo jiné ovlivňuje množství dopadající sluneční energie a postup či ústup ledových příkrovů. Kaneovy simulace ukázaly, že tento cyklus zůstává zachován i bez Marsu.

Další dva významné cykly – jeden trvající 100 000 let a druhý 2,3 milionu let – se však zcela vytratily, pokud se simulací zmizel Mars. „Když Mars vynecháte, tyto cykly zmizí,“ potvrzuje Kane. „Při navýšení hmotnosti Marsu, se naopak tyto cykly zkracují, protože jeho efekt sílí.“

Stabilizovaná rotace

Mars ovlivňuje nejen excentricitu Země, a tím i dobu, kdy se Země dostává nejblíže Slunci, ale i sklon zemské rotační osy. To má přímý dopad na množství slunečního záření dopadajícího na různé části planety, což následně ovlivňuje glaciální cykly a dlouhodobé klimatické vzorce.

Současný sklon osy je zhruba 23,5 stupně a mírně se mění. Zvýšení hmotnosti Marsu v simulacích tempo těchto změn zpomalilo, což naznačuje, že Mars působí v tomto směru stabilizačně.

Studie publikovaná v Publications of the Astronomical Society of the Pacific ukazuje nejen kvantitativní vliv Marsu, ale naznačuje i širší důsledky: i malé vnější planety v jiných planetárních systémech mohou nenápadně ovlivňovat stabilitu podmínek na planetách vhodných pro život.

Výsledky zároveň otevírají otázky, jak by se Země a život na ní vyvíjely bez Marsu. Glaciální období formovala krajinu, ovlivnila expanzi travnatých plání a ústup lesů, a tím přispěla k evolučním krokům, jako je vzpřímená chůze, používání nástrojů nebo sociální spolupráce.

Image

Čtěte také

Jak na sebe vzájemně působí Země a Měsíc?

Ještě nedávno byl A23a synonymem ledového giganta – v době své největší slávy měl rozlohu přes 12 000 km², tedy více než celý Středočeský kraj. Dnes se však podle nejnovějších satelitních snímků mění v „modrou kaši“, která jasně signalizuje jeho blížící se zánik. Tím se uzavírá i jedna dramatická kapitola jednoho z nejstarších ledovců moderní historie.

Cesta ledového giganta

Ledovec A23a se odlomil od antarktického šelfu Filchner–Ronne v létě roku 1986. Na rozdíl od většiny ledovců se však nevydal na plavbu oceánem. Jeho masivní podmořská část se zachytila o mořské dno, což z něj učinilo ledovou kuriozitu: po téměř 40 let zůstal prakticky na jednom místě a díky blízkosti „mateřského“ šelfu ztrácel jen minimum svého objemu. Právě to z něj dělalo jeden z nejstarších známých ledovců moderní historie.

Teprve v roce 2020 se ledovec A23a konečně uvolnil a vydal se na cestu oceánem. Ani ta ale nebyla úplně přímočará. Nejprve se dostal do obřího oceánského víru, který ho měsíce otáčel na místě jako káču. Když se z něj v prosinci 2024 konečně osvobodil, zamířil přímo k ostrovu Jižní Georgie. 

Vědci se tehdy obávali, že ledovec znovu najede na mělčinu a způsobí ekologickou katastrofu – například tím, že zablokuje přístup tučňáků k potravě. Nejhorší scénář se však naštěstí nenaplnil: v květnu 2025 se A23a začal rozpadat ještě před dosažením ostrova.

Ledový epitaf 

Nejnovější snímky z družice Terra z 26. prosince ukazují, jak se tento dřívější kolos změnil k nepoznání. Ledovec A23a je dnes zhruba třetinový ve srovnání se svou původní velikostí a jeho povrch pokrývají jezírka jasně modré vody, oddělená silnými bílými okraji. Kolem ledovce se rozprostírá šedivá ledová tříšť a stovky menších kusů, které se odlomily z jeho okrajů.

Tato „modrá kaše“ vzniká z jezírek tajícího ledu, která jsou důsledkem ztráty vnitřní pevnosti ledovce. Podle klimatologa Teda Scambose voda z jezírek zatéká do trhlin v ledovci a ty pak dále rozevírá. Na povrchu ledovce tím vznikají nápadné pruhy.

Směr trhlin navíc pravděpodobně kopíruje rýhy na spodní straně ledovce – památku na staletí, kdy se ledovec pomalu posouval po podloží ještě jako součást antarktického šelfu. Je pozoruhodné, že tyto struktury zůstaly čitelné i po tolika letech.

Další snímek z Mezinárodní vesmírné stanice z 27. prosince už ukazuje povrch A23a mnohem kompaktnější, což naznačuje, že výrazné pruhy rychle mizí. Není zatím jasné, kolik z ledovce ještě zbývá – nebo zda už nezačal definitivně zanikat.

Příběh ledovce A23a tak končí symbolicky: obří masa ledu, která desítky let vzdorovala času i oceánu, se nyní rozplývá v barevné jezírko – jako tichý, ale vizuálně fascinující epitaf jedné ledové legendy.

Image

Čtěte také

Neklidná Antarktida: Ledovcem soudného dne otřásla série ledotřesení

Jaké příčiny kolapsu doby bronzové považujete za zásadní?

Kolaps doby bronzové byl pravděpodobně způsoben kombinací několika faktorů. Kolem roku 1250 př. n. l. došlo k sérii zemětřesení, která mohla mít zásadní vliv na východní Středomoří. Tato zemětřesení narušila obchodní cesty spojující jednotlivé regiony, což vedlo k přerušení dodavatelských tras. Když se takové trasy naruší, svět se začne uzavírat a chudnout, což můžeme přirovnat k moderním krizím, jako byla pandemie covidu nebo současná agrese na Ukrajině.

Další příčinou byla velká vlna sucha, která mohla začít ve Střední Asii a postupně tlačila kočovné kmeny směrem na západ. Tyto příchozí kmeny hledaly nové způsoby obživy, což vedlo k narušení a postupnému ničení jednotlivých civilizací. Historie ukazuje, že méně vyspělé kultury mohou zničit ty vyspělejší, protože mají nižší náklady na své fungování a jejich nositelé jsou zvyklí více strádat. Celkově šlo o vlnu, kdy byly civilizace ničeny jedna po druhé, avšak přesný mix faktorů a rozhodující příčiny kolapsu zůstávají nejasné.

Kdysi jste zmínil, že civilizace nezanikají, ale transformují se. Jak si vysvětlujete tento prokazatelně náhlý pád?

Vývoj směřující ke kolapsu civilizací byl postupný, přičemž krize se pomalu zhoršovala, až náhle přišel konečný výsledek. Tento proces výstižně popisuje citát amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye, který na otázku, jak zkolabovaly jeho osobní finance, odpověděl: „Nejdřív postupně a pak náhle.“ Tento princip lze aplikovat i na pád civilizací, kdy dlouhodobé oslabování vyústilo v rychlý a dramatický kolaps.

Existovaly civilizace, které úpadek okolo roku 1177 př. n. l. nepostihl, a naopak z pádu profitovaly?

V oblasti, o které mluvíme, skutečně všechny civilizace lidově řečeno popadaly a neměl z toho prospěch prakticky nikdo, kromě možná několika kočovných kmenů, ale ty si vedly svůj život dál, takže o výtěžku z této situace se u nich nedá vyloženě mluvit. Tehdy svět ještě nebyl tak propojený jako dnes – lze uvažovat pouze o vzájemném kontaktu oblastí jako východní Středomoří, Přední a Střední východ – a kolaps tím pádem vůbec nezasáhl Čínu, Indii či mezoamerické civilizace. Tyto říše se vyvíjely vlastním tempem a neměly s upadajícími společnostmi žádné kontakty, z toho důvodu z jejich zkázy ani nemohly těžit.

Co může naší společnosti přinést výzkum a studium kolapsu a regenerace civilizací?

Dnešní společnost je jiná než ty předchozí, je v mnoha ohledech globální, má obrovské zdroje, kapitál, technologie či poznání, díky němuž přirozeně víme, jak na tom byly civilizace před námi a jakým způsobem se vyvíjely. Při využití těchto znalostí se sice nevyhneme budoucím krizím, protože ty působí nutně ozdravně a odstraňují to, co už nefunguje, ale mohli bychom snížit cenu, kterou za krize obvykle společnost nebo civilizace platí. 

Myslím si, že v tomto smyslu bude archeologie v 21. století strategickou vědou, a sice pro své možnosti užití v zájmu nás všech. V důsledku toho by se naše civilizace mohla proměnit v daleko udržitelnější, přičemž právě snaha o udržitelnost je dneska alfou a omegou. Pakliže rozpoznáme krizové momenty mnohem dříve než civilizace před námi, můžeme na ně i mnohem lépe a rychleji reagovat. Koneckonců pacienta lze léčit teprve potom, co máte diagnózu, a tak se to má i s civilizacemi. 

Image

Čtěte také

Pád civilizací: Co způsobilo rychlý kolaps mocných starověkých říší

Jednatřicátého dubna 1941 rozhodl Adolf Hitler o tom, že operace Barbarossa, tedy přepadení Sovětského svazu – začne 22. června. Následují týdny proto přinesly zintenzivnění už tak horečnatých německých příprav: generalita dokončovala plány útoku, útvary, jež se zúčastnily balkánského tažení, doplňovaly zásoby a opravovaly techniku, zatímco se na východ útvary, jež se zúčastnily balkánského přesouvaly další a další divize. Nelenili ani zpravodajci, kteří se snažili o nepříteli získat maximum informací. 

V tomto ohledu se zvláště činili plukovníci Eberhard Kinzel, náčelník Fremde Heere Ost, a Hans Krebs, zastávající funkci zástupce vojenského atašé v Moskvě. Oba ve svých hlášeních potvrzovali předpoklady velení Wehrmachtu, že Rudá armáda je sice obrovská, zato však na válečný konflikt špatně připravená: zejména kvůli nedostatečnému výcviku mužstva a také čistkami značně oslabenému důstojnickému sboru. 

Právě pokud šlo o zpravodajství ale Němci během svých příprav významně chybovali. Na začátku kampaně totiž odhadovali, že Rudá armáda čítá kolem 200 divizí, jenže během následujících šesti týdnů zjistili, že jich má nejméně 360. Zcela zásadně se mýlili také v odhadech počtu tanků či letadel, které mohli Sověti nasadit. Navíc němečtí zpravodajci vůbec neodhalili existenci některých rozdílových zbraní včetně středního tanku T-34 nebo série těžkých obrněnců KV.

Přehnaná sebedůvěra

Celkově měli Němci 22. června 1941 na východě připraveno v rámci Vrchního velení pozemních sil (OKH) 148 divizí, z toho 17 tankových a 13 motorizovaných. Další útvary čekaly v záloze. Do boje se chystalo vyrazit 3 050 000 mužů, 3 350 tanků, 7 184 děl, 600 000 motorových vozidel a 625 000 koní. Ze vzduchu mělo tyto síly v rámci tří skupin armád podporovat 2 840 letadel, z toho asi 1 900 bojových. Navíc je třeba ještě připočítat finské divize (zhruba půl milionů mužů) a útvary určené k obsazení sovětského severského přístavu Murmansk.

Zajímavé je v tomto ohledu srovnání s německým úderem na západ: OKH hodlalo proti Sovětskému svazu nasadit celkem asi 160 divizí, tedy jen o 18 více než proti Francii a zemím Beneluxu. Stejně tak počet tanků se zvýšil z 2 574 jen na 3 332, i když operační prostor Barbarossy byl přibližně pětkrát větší, než kolik činí rozloha Francie.

V předvečer útoku byla klíčová také morálka. Ta se držela na vysoké úrovni a většina důstojníků chystaný úder na dosavadního spojence schvalovala. Velmi rozšířený byl názor, že je jen otázka času, než se Moskva pokusí „bodnout Německo do zad“. Navíc Wehrmacht žil ze svých dosavadních vítězství v Polsku, na západě i Balkáně, takže porážka Rudé armády neměla představovat větší problém. Ozbrojenými silami třetí říše prorůstalo přesvědčení, že v Evropě neexistuje vojenská síla, která by dokázala Hitlerovy divize zastavit. Tato arogance a přehnaná sebedůvěra otupily tolik potřebnou opatrnost a staly se jednou z příčin selhání celé operace Barbarossa.

Nedůvěřivý diktátor

Vraťme se však ještě před 22. červen 1941. Rudá armáda v té době skutečně vypadala jako pověstný obr na hliněných nohách. Disponovala sice velkým množstvím zbraní, z nichž některé představovaly skutečnou světovou špičku, na druhé straně se ale spoléhala na nevhodné taktické postupy, značná část mužstva i důstojníků měla špatný výcvik a chybělo i nejrůznější vybavení a výstroj. 

Když pak Němci zaútočili, kopali například mnozí rudoarmějci střelecké úkryty pomocí přileb, protože neměli polní lopatky či jiné nářadí. Sám Stalin, přestože svou zemi již od 30. let připravoval na konflikt velkého rozsahu, odmítal uvěřit, že by Hitler na SSSR mohl zaútočit, a to i přes fakt, že měl k dispozici řadu vysoce přesvědčivých a důvěryhodných zpravodajských informací. Třeba samotné hromadění německých divizí u společných hranic dosáhlo té míry, že se ani nedalo smysluplně zamaskovat. 

Sověti tak v předvečer útoku udělali jen některá preventivní opatření, navíc nijak rozsáhlá. Z gulagů byli propuštěni důstojníci, kteří přežili čistky z minulých let, a do služby armáda na jaře povolala přibližně 800 000 rezervistů. Zhruba 28 divizí se přesunulo z vnitrozemí blíže k západní hranici a 13. dubna došlo k podpisu sovětsko-japonského paktu o neútočení, takže na východě SSSR nemělo hrozit výraznější nebezpečí. To však bylo ze Stalinovy strany vše.

Image

Čtěte také

Vojevůdce Stalin: Jak diktátorovy rozkazy ovlivnily vývoj války?