Jak je možné, že někde v českých lesích a parcích můžete vidět ve větvích houby? Za to přece může veverka, která horlivě shání zásoby, aby přečkala zimní čas strádání. Ačkoli jiná zvířata nevystavují svoje spižírny tak okázale na odiv, na zadní kolečka pro chudé a chladné měsíce myslí skoro všichni. 

Živé konzervy krtků a milovníci „lískáčů“

Krtek obecný (Talpa europea) se živí převážně bezobratlými živočichy. Hledá je pomocí dobře vyvinutého čichu a vyhrabává svým ostrým čumáčkem. V hloubce asi 40 centimetrů si v podzemním labyrintu chodbiček buduje spižírny a ukládá do nich žížaly, které ochromí kousnutím do nervového centra. Tohle malé činorodé zvířátko přitom musí mít spižíren a žížal připravených opravdu hodně, protože denně dokáže spotřebovat téměř tolik potravy, kolik samo váží.

Plšíci lískoví (Muscardianus avellanarius) jsou nočními savci, kteří si přes léto budují maličká kulovitá hnízda z trávy a listí. Na zimu si však staví větší hnízda v objevené prázdné noře nebo pod mechem a listím. Do nich si pak horlivě nosí zásoby, převážně lískové oříšky. Plšíci bývají považováni za samotářská zvířata, ale na relativně malém prostoru se ve skutečnosti může vyskytovat více jedinců, kteří se spolu dokonce dokážou dělit o potravu a dorozumívají se bohatou škálou vrčivých a hvízdavých zvuků.

Poklady z pecek a zapomnětliví střádalové

Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) obývá takřka celé území České republiky. Pohybuje se rychlými skoky, dovede dobře plavat a za potravou se vydává po setmění. Tito hlodavci žijí v nepříliš organizovaných společenstvích, na jejichž vrcholu stojí dominantní sameček, jehož velké teritorium se překrývá s teritorii podřízených samiček. Myšice se živí převážně semeny, ale také plody, kořínky a hmyzem. Rovněž vyžírají hlemýždě z ulit. Zimu myšice nepřespávají, a proto si dělají vydatné zásoby, například z pecek třešní a dalších peckovin.

Čiperné veverky (Sciuris vulgaris) mívají lidé obecně rádi pro jejich sympatický zjev. Dalším důvodem k oblibě by pak určitě mohla být veverčí pracovitost. Tato temperamentní stvoření totiž stráví až osmdesát procent dne sháněním potravy, kterou tvoří semena šišek, oříšků, ptačí vejce, lesní plody a houby. Na zimu si veverky připravují spižírny v dutinách stromů, na zemi i ve větvích. Schovávají si do nich šišky, oříšky i houby, které suší. 

Zoologové tvrdí, že veverky si množství svých potravních skrýší nepamatují, ale že je stále znova a znova nalézají při prohledávání příhodných míst. Pomáhá jim při tom jejich výtečný čich. Ovšem i pro šikovné veverky bývá zima krutou zkouškou. Plných 75–85 % letošních mláďat krutý čas strádání nepřežije. 

Geniální skladníci a tvůrci žaludových mozaik 

Lidé často s despektem hovoří o „ptačích mozečcích“, jako o něčem méněcenném. Neprávem Přitom kupříkladu sojky (Garrulus glandarius) si na zimu ukrývají zásoby do několika tisíc skrýší na ploše několika čtverečních kilometrů. Ornitologové tvrdí, že si pamatují nejen umístění „spižíren“, ale dokonce i co v nich konkrétně mají uloženo. Prý to dokazuje fakt, že sojky nejdříve spotřebovávají rychle se kazící potravu, zatímco například trvanlivé žaludy nechávají „na potom“. Sojky si také dávají dobrý pozor, zda nejsou při ukrývání zásob někým sledovány. Pokud ano, jídlo raději přemístí jinam.

Zásoby si vytvářejí i datlovití ptáci. V polském Bělověžském pralese jsem nacházel staré stromy, v jejichž kůře bylo zasazeno tisíce šišek a žaludů. Vysvětlení tohoto jevu je opravdu pozoruhodné. Ornitologové si všimli, že někteří severoameričtí datlové vydlabávají na konci léta do kůry borovic malé otvůrky, do nichž pak, jako šperky, zasazují žaludy. Ve kmeni jedné borovice tak může být i několik tisíc otvorů. Bylo pozorováno, že někdy si datlové založí spižírnu i ve stěně srubu postaveného z neotesaných klád. V zimě ovšem spižírny šplhavců přitahují pozornost veverek, myší i jiných ptáků.

Sadaři stromů a strážci nevyčerpatelných zásob 

Ovšem i ptáci, kteří si zásoby na zimu nedělají, nám na konci léta a v nadcházejícím podzimu připraví zajímavé divadlo. V té době totiž na keřích a pláňkách dozrává mnoho bobulovitých plodů, které ptákům prostírají tabuli k lákavým hostinám. Ptáci se tak starají o rozšiřování semen z výživných bobulí. Dužina mnoha plodů totiž obsahuje látky, které brání klíčení. Ptačí trávení má proto zásadní vliv na klíčení semen, která se teprve po projití ptačím zažívacím traktem oddělí od dužiny.

Křeček polní (Cricetus cricetus) sice během zimy hibernuje, avšak asi jednou týdně se probouzí a krmí se nahromaděnými zásobami. Na konci léta a na podzim toho dokáže „nakřečkovat“ skutečně hodně. Tlapkami si do lícních toreb napěchuje obilí, luštěniny a různé hlízy, které pak v podzemních komorách opět vyplivne a uloží. Kořínky rostlin si do spižíren dokáže nosit i v předních tlapkách.

Image

Čtěte také

Boj o život: Zvířecí starosti o spižírnu

Není to ani rok, kdy odbornými médii proběhla zpráva o nálezu nejstarších hrotů šípů se stopami jedů. Byly objeveny v Jihoafrické republice a jejich stáří je asi 7 000 let. Nová zjištění posouvají rekordní stáří otrávených šípů mnohonásobně dál do minulosti. Shodou okolností jde o poměrně starý nález, k němuž došlo už v roce 1985.

Nejstarší otrávené šípy

Ve skalním výchozu Umhlatuzana v jihoafrické provincii KwaZulu-Natal byly před 40 lety objeveny prehistorické šípy, které pak ale skončily v muzeu, kde se jich celé desetiletí prakticky nikdo nedotkl. Nedávno se k nim dostal mezinárodní výzkumný tým, který vedl Sven Isaksson ze Stockholmské univerzity.

S kolegy vybrali 10 šípů, na jejichž hrotech byly patrné stopy blíže neurčených látek. Pomocí plynové chromatografie a hmotnostní spektrometrie na některých z nich identifikovali stopy rostlinných jedů. Šípy jsou staré kolem 60 000 let, takže jde o nejstarší nález jedů na loveckých zbraní vůbec, který sahá hluboko do období pleistocénu. Podrobnosti popisuje vědecký časopis Science Advances.

Badatelé objevili stopy rostlinného alkaloidu bufandrinu a na jednom z hrotů také dalšího alkaloidu epibufanisinu. Obě tyto látky se přitom nacházejí v listech pozoruhodné rostliny Boophone disticha, která roste v jižní části Afriky, od Jihoafrické republiky až po Keňu a Ugandu. Je tolerantní vůči suchu a místní lidé o ní vědí, že je jedovatá.

Tento botanicky i esteticky výjimečný druh z čeledi amarylkovitých se používal k výrobě otrávených šípů ještě v historické době. Zulové tuto rostlinu rovněž využívají k vyvolávání halucinací a náboženských prožitků.

Podle vědců by takový hrot lovené zvíře ihned neusmrtil, ale menší kořist, jako jsou například různí hlodavci, by zahynula asi za hodinu a půl. Dávní lovci takové otrávené šípy nejspíš používali spíše ke zpomalení kořisti.

Image

Čtěte také

V jihoafrické jeskyni byly objeveny nejstarší hroty otrávené směsí jedů

Ve všech historických epochách se ženy bránily nechtěnému otěhotnění. Potraty byly jistou náhražkou za neexistující či nefunkční kontracepci, často posledním a zoufalým východiskem z nouze.

Významný mezník ve vnímání interrupce představovalo období oficiálního přijetí křesťanství, které s sebou neslo závazné etické normy, mimo jiné odsuzující umělé vyhnání plodu. Potraty byly již ve středověku označovány za „nejhorší zločin ze všech zločinů“, jak uvádějí Břetislavova hnězdenská statuta z roku 1039.

Nejhorší zločin ze všech zločinů

Tresty se pohybovaly od zahrabání zaživa a probití srdce kůlem po milosrdnější stětí mečem. Na rozdíl od středověku připouštěla novověká legislativa polehčující okolnosti. Ty vyplývaly z neúčinnosti prostředku, který měl potrat vyvolat, z absence zlého úmyslu nebo z nevědomosti provinilé. V takovém případě byla nešťastnice podrobena pouze tělesnému trestu a pokání.

Svoji roli hrál i stupeň zralosti plodu. Jestliže šlo o plod, který ještě „neměl duši“ jednalo se taktéž o polehčující okolnost. Ačkoliv jednotný úzus neexistoval, většina teologů a lékařů se shodovala, že k „oduševnění plodu“ dochází mezi třicátým pátým a čtyřicátým pátým dnem od početí. Za méně závažné se považovalo také usmrcení deformovaného plodu. 

Případ Káči cikánky

Stejně jako nebyl jednotný názor na oduševnění plodu, nebylo jednotné ani uplatňování zákonných norem postihujících potrat. Bylo běžné, že se na jednom panství trestalo i za nedostatečně prokázanou infanticidu nebo za pouhý pokus o potrat zahrabáním zaživa a probitím klínem. Jinde byla vrchnost mírnější, o čemž svědčí zápis z roku 1599 ze smolné knihy města Rokycan:

„Káča cikánka, sauce ptána, poněvadž těhotná byla a koření sobě vařila a již že se plodu žádného v ní nenachází, kam by to ze sebe poděla? Oznámila, že se jí v tom křivda činí a v svém panenství i poctivosti zůstává. [...]. A koření, to že sobě pro zuby světlé nosila [...]. A když posláno bylo pro bábu, ohledali jí. An z ní mléko teklo, zase jí předkládáno, a vždy pravila, že neví, kde by se jí to vzalo, že se Pána Boha dokládá.“

Verdikt zněl přes zjevnou vinu poměrně mírně: „Jest metlami z města vymrskána a na věčnost od města vypovědína.“ Společně s ženou se trestala i osoba, která jí při potratu pomáhala. 

Nicméně jsou vzácně známé případy zproštění obžaloby. Roli zde hrály společenské styky a postavení. Jedna taková událost se stala v 17. století, kdy byla osvobozena žena ze Želechovic obviněná z napomáhání potratu. Na základě přímluvy „četných urozených lidí“, kterým dříve poskytla své služby, však byla osvobozena.

Podobně kuriózní byl i případ beztrestného zahubení plodu. Byla to natolik výjimečná událost, že si vysloužila záznam v kronice. Dcera opočenského vodárníka si vyvolala potrat a „v kalu v příkopích to povrhla“, za čin ji ale pouze vyhnali z města. Milosrdného trestu se jí dostalo na základě vlivného společenského postavení jejího otce.

Image

Čtěte také

Místo ultrazvuku pšenice a ječmen: Novověké ženy sázely na pověry i amulety

Pistole M.12 vznikla v konstrukční kanceláři Štýrské zbrojovky (Waffenfabrik Steyr) jako odpověď na nepříliš zdařilou a výrobně náročnou Krnkovu pistoli M.7, již továrna vyráběla pro rakousko-uherskou armádu. Vývoj zbraně začal pravděpodobně v roce 1908 a pustil se do něj kolektiv tamních pracovníků vedený vrchním inženýrem Konrádem Murgthalerem. Současně přišel požadavek firmě Sellier & Bellot na vývoj nového náboje, jenž získal později označení 9mm Steyr. Důvodem přidělení této zakázky pražské firmě bylo působení konstruktéra již zavedené pistole Karla Krnky na postu vedoucího konstrukčního oddělení Hirtenberské továrny na náboje. 

Pistole Steyr M.12 nese celou řadu charakteristických prvků modelů vyráběných štýrskou zbrojovkou – zadní část závěru, vytahovač a vedení nábojového pásku si konstruktéři „vypůjčili“ od Ferdinanda Mannlichera, systém uzamčení hlavně otáčením vychází z Krnkovy konstrukce, ale například bicí ústrojí je originální myšlenka. Pevná nábojová schránka nese zažité názory armádních autorit. Je zajímavé, že ač by nebylo složité pistoli přepracovat na klasický zásobník, požadavek na rekonstrukci se nestal předmětem ani pozdějších kontraktů. 

Do války po atentátu

Konstrukční řešení pistole přihlásila zbrojovka k patentové ochraně 14. ledna 1911 a první série na sebe nenechala dlouho čekat. Již v únoru výrobce odeslal vzorek c. a k. ministerstvu války, avšak armáda o pistoli neměla zájem, protože stále probíhala výroba modelu M.7 ve Štýru a Budapešti.

První ovoce přinesl až kontrakt z roku 1912 na 5 000 kusů a 2,5 milionu nábojů pro Chile. Ještě téhož roku zadalo objednávku i Rumunsko, a to na 50 000 pistolí, které měly být dodány do října 1914. Ta se později ještě navýšila o dalších 5 000 kusů a následná výroba přinesla i nové zásahy do konstrukce – seřizovatelnou mušku či zvětšený nos pojistky pro eliminaci rizika skřípnutí prstu při nabíjení munice z pásku. 

Výrobce stihl dodat zhruba 37 000 kusů, než rakousko-uherská vláda po atentátu na arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu zastavila vývoz zbraní, a ty rozpracované úřady zabavily pro potřeby c. a k. armády. Oficiální zavedení ale neproběhlo obvyklým způsobem. V listopadu 1914 byla schválena jako nezavedená zbraň, a dokonce ještě do března 1915 se označovala jako „rumunská pistole“ pod názvem 9mm Repetierpistole M.12. 

Válečná produkce dosáhla na 200 700 vyrobených kusů a výroba pokračovala až do roku 1919. V rámci řešení výzbrojních nedostatků nakoupilo i čs. ministerstvo národní obrany kromě jiného materiálu také 5 000 těchto zbraní, které ve službě vydržely, dokud je nenahradily armádní pistole vz. 24. Rakouské ozbrojené síly si je ve výzbroji ponechaly až do roku 1938. Po anšlusu Rakouska došlo k jejich zavedení do složek německé pořádkové policie (Ordnungspolizei) a úpravě na německý náboj.

Dostali jsme do rukou

Na střelnici jsme vzali pistoli sic s nepůvodní povrchovou úpravou, ale zajímavou historií, vyrobenou v říjnu 1916. V době první světové války mělo Německo nedostatek pistolí P.08 a řešilo tuto situaci nákupem modelů v ráži 7.65 mm Browning. Bavorské ministerstvo války nemělo pro špatné zkušenosti s kvalitou Waltherů model 4 důvěru v kapesní pistole, a tak se obrátilo na Štýrskou a Budapešťskou zbrojovku. Zatímco z Uher dorazila odmítavá odpověď, Rakousko přišlo s obchodní nabídkou a v roce 1916 putovaly Němcům pistole M.12 včetně nábojů z Prahy. 

První kusy dorazily v červnu a další následovaly tempem 1 000 pistolí měsíčně. Jelikož se u vojáků osvědčily, poslední rok války se kontrakt zvýšil o 6 000 kusů. V meziválečném období získaly pistole nové hlavně v ráži 9 mm Luger a sloužily u německé policie až do roku 1945. Bohužel zkoušenému modelu někdo hlaveň vyměnil sice za originální, ale původní ráži 9mm Steyr.

Naše zkušenost

U fanouška střelby z válečných zbraní by mezi pistolemi P08 a Colt 1911 rozhodně neměl chybět Steyr M.12. Velká, těžká ale elegantní služební pistole velice dobře sedí i do „chlapské“ ruky. Závěr se natahuje větší silou za zvuků kovového klapání. Integrovaný zásobník se plní zasazením rovného nábojového pásku do drážky, jak známe u opakovacích pušek. Pokud originální pásek zatím nevlastníte, dá se údajně využít verze k samopalu Sa24/26 na munici 7,62 × 25 mm, případně se na těle zbraně nachází jednoduchá pojistka držící závěr v zadní poloze, která umožňuje „nacvakat“ do zbraně náboje ručně po jednom. 

Střelba samotná se dá srovnat s pistolemi podobné hmotnosti, avšak většího kalibru. Hmotnost je sice větší, ale zbraň je dobře vyvážená. Mířidla jsou pevná a viditelnost přes ně se od podobných modelů příliš neliší. Zajímavý je systém vybití nevystřelené munice. Po natažení závěru a jeho zajištění pojistkou je třeba zmáčknout záchyt nacházející se nad levou střenkou. Tou se zasune vývodka integrovaného zásobníku a náboje v rychlosti opustí zbraň v nekontrolovatelném gejzíru. Doporučujeme tuto zábavnou část alespoň jednou vyzkoušet, ideálně v prostředí, kde náboje jednoduše najdete. 

Malá rozborka pro čištění po střelbě je poměrně jednoduchá – v přední části pistole se vytáhne kolík zajišťující spojení vratné pružiny a závěru, aby se po jeho natažení zbraň „rozpadla“ na tři hlavní části. Zpětný postup je složitější, jelikož je jen jedna možnost, v jaké poloze mít uloženou hlaveň v drážkách, aby přes ni přešel závěr v kolejnicích. Pro pohyb vpřed se musí uvolnit záchyt nad střenkou a nakonec opět zasadit pojistný kolík, který má vyraženou velkou šipku pro určení směru. 

Finanční stránka

Jelikož je Steyr aktuálně ve sběratelském kursu, jeho ceny se pohybují od 15 000 Kč za běžné varianty až po několikanásobek za modely v původní povrchové úpravě, či například v dobových konverzích na ráži 9 × 19 mm Parabellum s odpovídajícím značením na těle zbraně. Munice se na trhu střídavě objevuje a mizí, nejčastější je novovýroba od italské firmy Fiocci v ceně 25 Kč/ks. V tuto chvíli pro ušetření přichází na řadu přebíjení nebo možnost zakoupení nové hlavně v ráži 9mm Luger prodávané za cenu kolem 8 000 Kč. Otázkou je, jak moc plánujete s touto přes sto let starou zbraní střílet a jestli raději nebudete chtít zachovat autenticitu s původním kalibrem.

Image

Čtěte také

Walther P.38: Pistole pro Wehrmacht

Nejnovější projekt spjatý s Bezoso­vým jménem představuje konstelace Amazon Leo (dříve známá jako projekt Kuiper). Jejím cílem je přinést větší konektivitu do všech částí planety po vzoru SpaceX, která již na oběžné dráze provozuje družice sítě Starlink a milionům uživatelů úspěšně poskytuje své služby. Potenciál je obrovský a konkurence zatím malá, což si uvědomuje celá řada podnikavých a bohatých lidí jako Jeff Bezos. Podle odhadů vyjde vybudování sítě Amazon Leo zhruba na 20 miliard dolarů a je jasné, že by společnost neinvestovala tolik, kdyby neviděla příležitost k násobně většímu zisku. 

První na oběžné dráze

Ale pěkně popořadě. Projekt Amazon Leo představuje zamýšlenou družicovou megakonstelaci, poskytující cenově dostupné globální pokrytí internetem i v odlehlých místech zeměkoule. Plány zahrnují 3 236 satelitů na nízké oběžné dráze, a to v kombinaci s kompaktními zákaznickými terminály, globální sítí pozemních stanic a komunikační infrastrukturou, poháněnou již zavedenými službami Amazon Web Services alias AWS. Projekt byl původně pojmenován po nizozemsko-americkém astronomovi Gerardu Kuiperovi, který se proslavil svým planetárním výzkumem, loni v listopadu ale firma Amazon oznámila rebranding a projekt budoucí megakonstelace nyní nese jméno Amazon Leo. 

Amazon svůj záměr poprvé prezentoval v roce 2019 a Federální komunikační komise FCC ho schválila v roce následujícím. Družice budou postupně rozmístěny v 98 orbitálních rovinách ve třech vrstvách, ve výškách 590, 610 a 630 km. Podle licence FCC musí firma polovinu satelitů provozovat do 30. července 2026 a zbytek do 30. července 2029. První dva prototypy KuiperSat-1 a KuiperSat-2 vynesla v říjnu 2023 raketa Atlas V společnosti ULA alias United Launch Alliance: Šlo o testovací kusy, jež měly ověřit klíčové technologie, včetně vzájemné optické vysokorychlostní komunikace. První plnohodnotné vypuštění 27 družic se pak uskutečnilo loni v dubnu a opět se dostal ke slovu stejný typ nosiče.

Atlas V posloužil i pro následující start koncem června s další várkou 27 satelitů a v současné době jich na oběžné dráze krouží už 180. Do budoucna však Amazon plánuje využít také rakety jiných firem: Celkem objednal přes 80 startů, a to od již zmiňované ULA, od evropské Arianespace či od Bezosovy vlastní kosmické společnosti Blue Origin, přičemž souhrnná hodnota kontraktů přesahuje 10 miliard dolarů.

Byznys je byznys

V roce 2024 Amazon překvapivě přikoupil další tři starty od své přímé konkurence SpaceX, která provozuje konstelaci Starlink. Majitel firmy Elon Musk dodal, že konkurenční družice vynesou férově, bez preference vlastní sítě. Jak vidno, v případě obchodu jdou neshody stranou. Právě poměrně velký výběr raket má přitom zaručit rychlé dopravení všech satelitů na orbitu, což není potřeba jen kvůli rivalovi SpaceX, ale hlavně kvůli licenci od FCC a stanoveným termínům pro její udržení: Amazonu zbývá už jen půlrok a není jasné, jak komise zareaguje, pokud by neuspěl.

Falcon 9 měl premiéru se satelity Amazon Leo 16. července a vynesl jich dvacet čtyři. Byly vypuštěny 465 km nad Zemí, načež vystoupaly do výšky okolo 630 km. V srpnu přišel další start Falconu 9 s dalšími 24 satelity. Již v minulosti akcionáři projektu požadovali, aby Amazon využil k vynášení právě SpaceX, kvůli kadenci a spolehlivosti. Čas přitom běží, ale Bezosova firma není příliš sdílná a informace včetně fotografií zveřejňuje pouze sporadicky. Dosud například není jisté, jak budou vypadat uživatelské terminály, routery či pozemní stanice, a neznáme ani přesnou podobu samotných družic.

Amazon Leo versus Starlink

Leo a Starlink sice tvoří konkurenční a velmi podobné projekty, ale existují mezi nimi také rozdíly. A jeden z nich spočívá v technologii: Amazon Leo využívá na zakázku navržený čip Prometheus, jenž kombinuje výpočetní výkon modemu 5G, schopnosti základnové stanice mobilní sítě a funkce mikrovlnné přenosové antény. Uplatňuje se v terminálech, družicích i v anténách pozemních stanic. Starlink sází na technologii fázované anténní soustavy, která umožňuje připojení s nízkou latencí. A mírně se liší i možnosti hardwaru pro koncové uživatele.

Muskova firma má navíc svou síť již kompletně v provozu, dosud získala přes pět milionů uživatelů a seznam zemí, kde je její internet k dispozici, se neustále rozšiřuje. Amazon Leo se oproti tomu nachází v počátcích a k regionálnímu spouštění má dojít teprve koncem tohoto roku. Díky provázanosti na Amazon a související cloudovou infrastrukturu by se ovšem mělo jednat o zajímavou platformu zejména pro podniky a větší společnosti. Rozdíl tkví rovněž v počtu družic: Starlink jich má zahrnovat přes 12 tisíc, kdežto Leo zatím počítá s již zmíněnými 3 236 kusy.

Spory o vesmír

Kromě výhod, které s sebou dostupné internetové pokrytí pro celou planetu nese, existují samozřejmě také negativa. Odborníky nadále znepokojuje narůstající množství vesmírného smetí i dopady na astronomická pozorování. Lidské počínání a technologický pokrok již dlouho posouvají hranice křehké rovnováhy s přírodou. V posledních dekádách se však naše ambice výrazně rozšířily až do kosmického prostoru a nyní exponenciálně narůstá jeho znečištění. Zejména okolí Země tak začíná být přeplněné.

A právě vznikající megakonstelace znovu zdůrazňují výzvy, jimž naše civilizace z principu čelí. S vědomostmi se totiž rozšiřuje i zodpovědnost, a přestože technologický pokrok někde dává, jinde zase škodí. Příklad nabízí průmyslová revoluce a nárůst emisí oxidu uhličitého. Podobně nyní velké satelitní konstelace uspokojují zvyšující se technologické potřeby populace na Zemi, ale zároveň zásadně mění prostor nad našimi hlavami a znesnadňují průzkum vesmíru. Řešení přitom stále chybí.

Obloha se mění

Když se v květnu 2019 dostaly na oběžnou dráhu první družice Muskovy sítě, nacházelo se v kosmu okolo dvou tisíc aktivních satelitů – zatímco dnes je jich už přes 11 tisíc a většinu tvoří právě Starlinky. Početnějších konstelací navíc přibývá: Například společnost Eutelsat vynesla 648 družic OneWeb pro poskytnutí internetového připojení, přičemž se zaměřuje na úzké zákaznické spektrum, kam spadají vládní a podnikoví klienti, ale do budoucna plánuje expandovat i na spotřebitelský trh. Čínská megakonstelace Kuo-wang (Guowang) pro změnu zatím zahrnuje 72 satelitů, následovat má ovšem až 14 tisíc dalších a spuštění se plánuje na rok 2027. Mělo by jít rovněž o globální službu, nicméně komunikace s Čínou ohledně bezpečnosti a řešení dopadů je v mnoha ohledech mnohem obtížnější než se soukromým sektorem na Západě. 

Rychle rostoucí počet družic každopádně vyvolává obavy. Čím dál častěji dochází na oběžné dráze k jejich nebezpečnému přibližování, a riziko srážek tak narůstá. Nejtemnější scénáře zmiňují řetězovou reakci a v takovém případě by mohl zůstat prostor v okolí Země nepoužitelný možná i desítky let, s katastrofálními důsledky. Stále víc odborníků proto volá po diskusi a přesných pravidlech pro využívání oběžných drah v blízkosti naší planety. V současné době ovšem neexistují žádné formální mezinárodní zákony či orgány, jež by počet družic na orbitě sledovaly nebo kontrolovaly. Na nástup takového množství satelitů zkrátka nejsme vůbec připravení.

Podle SpaceX provádějí družice Starlink za půl roku přibližně 50 tisíc manévrů, aby se zabránilo kolizi. Amazon zatím svůj automatický bezpečnostní systém nepředstavil, ale při současné hustotě „provozu“ na orbitě je to více než žádoucí. Srážka satelitů by znamenala katastrofu a příklady už bohužel máme: Když se v roce 2009 střetla družice Iridium 33 s vysloužilým ruským Kosmosem 2251, vznikly tisíce úlomků a některé z nich budou Zemi obíhat příštích sto let. Další obavy panují ohledně přibývajících návratů těles z oběžné dráhy a jejich vlivu na ozonovou vrstvu. Detailní výzkumy chybějí, nicméně přehlížet stávající problémy by bylo krátkozraké.

Další hráči na scéně

V neposlední řadě připomeňme, že vlastní konstelaci by chtěla také Evropa. A doposud téměř neznámý je projekt kanadského telekomunikačního operátora Telesat s názvem Lightspeed. Technologie se testují už od roku 2018 a počítá se s kombinací oběžných drah a sklonů. Mělo by se tak dosáhnout nízké latence a nebude nutné vypouštět velký počet družic: Plány zatím zmiňují 1 200 automatů a nejméně padesátku pozemních stanic po celém světě. Pro globální pokrytí včetně polárních oblastí by bylo k dispozici přibližně 80 satelitů na polární oběžné dráze, zatímco zbytek by se měl pohybovat na nakloněných orbitách. 

Očekává se, že družice o hmotnosti okolo 800 kg vydrží kolem Země kroužit zhruba deset let. S jejich vynášením začne firma Telesat již letos, nicméně už v polovině roku 2023 vyslala do vesmíru demonstrační satelit LEO-3, který si dokonce připsal některá prvenství: Poprvé například došlo k demonstraci sítě 5G mimo Zemi a zároveň se povedlo úspěšně realizovat spojení v pásmu Q přes satelit na nízké oběžné dráze neboli LEO.

Cena bude klesat

Jak vidno, konkurence bude přibývat, tudíž lze očekávat i postupné snižovaní ceny. Starlink má zatím náskok a trhu dominuje, ale „soupeři“ už se začínají probouzet a v budoucnu by mohli Muskovu síť v některých ohledech předehnat. Amazon Leo sází na inovace, jako je odolnost vůči kybernetickým hrozbám a potenciálně nižší ceny přijímačů, což by mohlo přilákat další škálu zákazníků.

Souboj mezi dvěma technologickými giganty nejen posouvá hranice satelitní komunikace, ale také slibuje větší dostupnost internetu pro lidi po celém světě. Bezosův projekt čeká ještě dlouhá cesta, ale podobně jako Starlink by mohl významně přispět k budoucnosti globální konektivity. Zůstává otázkou, zda to za všechna popsaná negativa skutečně stojí.

Image

Čtěte také

Internet ze stratosféry: Drony a vzducholodě chtějí porazit Starlink

Statistiky Světové zdravotnické organizace (WHO) uvádějí ročně kolem 1 100 000 případů úmrtí po nákaze bakteriemi vzdorujícími antibiotikům. Skutečný počet obětí „superbakterií“ bude ale mnohem vyšší, protože na infekční choroby se hojně umírá ve třetím světě, kde jsou zdravotnické statistiky neúplné. Z prognóz epidemiologů vyplývá, že v roce 2050 se počty obětí rezistentních bakterií přiblíží ke dvěma milionům. Většinu mezi nimi budou tvořit senioři ve věku nad 70 let.

Experti WHO proto bedlivě sledují situaci na trhu s antibiotiky a v jejich vývoji. Z dokumentů zveřejněných v roce 2024 vyplývá, že se počet antibakteriálních látek prověřovaných v klinických studiích zvýšil z 80 v roce 2021 na 97 v roce 2023. Hlad po nových lécích na závažné infekce však neslábne. Svět potřebuje naléhavě léky proti bakteriím rodů Acinetobacter, Pseudomonas, Klebsiella, Serratia či Proteus, jež experti WHO řadí k těm nejnebezpečnějším. Zmíněné patogeny bývají příčinou řady nemocničních infekcí, zejména zápalů plic, infekcí močových cest, infekcí ran a popálenin, sepse a u oslabených pacientů také infekcí krevního řečiště a nervového systému.

Kde hledat nové zbraně?

Vědci zjišťují, že se na Zemi snad ani nenajde místo, kde by se nevyplatilo pátrat. Izraelští farmakologové pod vedením Ariela Kushmara z Ben Gurionovy univerzity vsadili na 3,3´-diindolylmetan, zkráceně DIM, nacházející se ve významných množstvích v křížatých rostlinách. Člověk ho přijímá nejvíce v zelenině, jako je brokolice nebo růžičková kapusta. Zajímavé na této molekule je, že se už ve velkých dávkách využívá při léčbě některých typů rakoviny. Kushmaro a jeho spolupracovníci testovali účinky DIM na bakteriích a zjistili, že přispívá k jejich masovému zániku, a to i ve velmi nízkých koncentracích.

Působí na bakterie poměrně zvláštním způsobem – narušuje jim komunikaci, tzv. quorum sensing. Do češtiny bychom si mohli tento odborný termín přeložit jako snímání nejnižšího možného počtu pro rozhodování. V lidské společnosti se quorum stanovuje třeba při hlasování v parlamentu, kde je nutný určitý podíl poslanců, aby bylo hlasování platné a jeho závěry závazné. Bakterie také někdy „hlasují“ o tom, co budou dělat.

Mnozí mikrobi spolu komunikují signálními látkami vylučovanými do okolí. Čím více se v daném místě nahromadí bakterií, tím vyšší je tam i koncentrace signálních molekul. Bakterie si tak průběžně udržují přehled o velikosti a hustotě svých populací a mohou reagovat na příznivý i nepříznivý vývoj. Třeba vysoké dávky signální molekuly v nich spustí genetický program pro úprk z místa „zamořeného“ signální molekulou.

Potlačená tvorba biofilmu

Velmi nebezpečným bakteriím Pseudomonas aeruginosa omezí DIM tvorbu biofilmu na pouhou třetinu a jen o málo slabší je jeho účinek proti biofilmům neméně nebezpečné bakterie Acinetobacter baumannii. Kushmaro se svými spolupracovníky testoval i kombinované účinky DIM s antibiotikem tobramycinem a dosáhli redukce biofilmů bakterie Pseudomonas aeruginosa na pouhých 6 %.

Pokusy v laboratorních podmínkách, kde se bakterie přímo střetávají s lékem, jsou sice důležité, ale neříkají mnoho o tom, jak bude lék zabírat v nemocném těle. Proto provedli izraelští vědci experimenty na prasatech, jimž cíleně infikovali kožní poranění bakteriemi Pseudomonas aeruginosa vytvářejícími biofilm. Bez ošetření se rány nehojily. Když ale na ránu nanášeli třikrát týdně DIM, rány se zacelily, protože látka sama o sobě vykazuje protizánětlivé účinky. Ještě lépe probíhalo hojení při ošetření ran kombinací DIM s antibiotikem. Samotné antibiotikum však nezabíralo, protože se bakterie proti němu obrnily vytvořením biofilmu.

Velkou přednost DIM vidí Ariel Kushmaro v tom, že látka již prošla nezbytnými testy zacílenými na bezpečnost jejího podávání pacientům. Tyto zkoušky už se tedy nemusejí opakovat a vědci se mohou soustředit jen na klinické testy léčebných účinků. Ben Gurionova univerzita svěřila tyto testy své nově založené firmě LifeMatters. Ta se v první fázi zaměří na použití DIM v chovech hospodářských zvířat, kde se dlouho používala z preventivních důvodů antibiotika přidávaná do krmiv. Tato praxe je už dnes zakázána a DIM by mohl antibiotika nahradit. Teprve v druhé etapě chtějí Izraelci přistoupit k testování DIM pro potřeby humánní medicíny. Zvířata by mohla dostávat DIM do pěti let a pro léčbu lidí by měl být dostupný za 10 až 15 let.

Antibiotikum ze zahrádky

Na trh sice přicházejí nová antibiotika, ale obvykle jde o deriváty starších léků. Pokud neútočí na bakterie zcela novým mechanismem, bývá vznik rezistence otázkou poměrně krátkého času. Bakterie už si vyvinuly odolnost ke staršímu typu antibiotika a k zisku rezistence na nový lék jim stačí jen dílčí změny v dědičné informaci. Principiálně zcela nová antibiotika jsou vzácným úkazem. 

Objev jednoho takového potenciálního léku zcela nové generace nyní hlásí tým vedený Gerardem Wrightem z McMasterovy univerzity v kanadském Hamiltonu. „Krize vyvolaná bakteriemi rezistentními k antibiotikům představuje pro zdravotnictví existenční hrozbu,“ říká o motivech pro hledání nových antibiotik Gerard Wright.

On a jeho spolupracovníci se soustředí právě na pátrání po látkách hubících mikroby zcela novým, vědě doposud neznámým způsobem. Jejich nejnovější „úspěšný lov“ začal tak, že nabrali vzorky zeminy na mnoha různých místech a ty vložili do kultivačních nádob s živným roztokem. Mikrobům, kteří se v půdě nacházeli, dopřáli celý rok. Pak je odebrali a jejich zabijácké schopnosti otestovali bakterií Escherichia coli. Tento tuctový obyvatel lidského střeva může získat vlastnosti, jež ho promění v původce velmi vážných střevních onemocnění. Infekce těmito kmeny Escherichia coli může skončit smrtí i proto, že mikrobi bývají vysoce odolní k antibiotikům. 

Bakterie Paenibacillus z půdního vzorku odebraného na zahrádce jednoho laboranta se ukázaly jako vysoce účinní zabijáci Escherichia coli. Detailnější analýzy odhalily, že Paenibacillus vylučuje do okolí řetězce aminokyselin, tzv. peptidy, jež mají zvláštní smyčkovitý tvar. Tato mikroskopická „lasa“ se vyznačují překvapivou stabilitou. Vědci jsou přesvědčeni, že peptid projde bez závažnějšího poškození i kyselým prostředím žaludku s aktivními trávicími enzymy, což by výrazně usnadnilo jeho užívání jako léku. „Jsou to elegantní, opravdu pevné a velmi odolné molekuly,“ pochvaluje si Wright.

Útok na buněčnou továrnu

Pozoruhodné jsou účinky peptidu bakterie Paenibacillus, jemuž dali vědci jméno lariocidin. V bakteriích působí na tzv. ribozom. Tento velký komplex proteinů a ribonukleových kyselin (RNA) funguje v buňce jako továrna na výrobu bílkovin. Když se v dědičné informaci bakterie aktivuje gen, přepíše se jeho informace do dlouhé jednoduché šroubovice kyseliny ribonukleové. Tato RNA potom slouží jako návod pro syntézu bílkovin. Ribozom ji do sebe natáhne a zařídí, aby se při syntéze bílkovin propojovaly aminokyseliny za sebe přesně podle instrukce RNA a výsledný produkt měl potřebné vlastnosti.

Lariocidin se váže na ribozom a zároveň na molekuly, jež se na syntéze bílkovin aktivně podílejí. Tím produkci životně důležitých bílkovin zablokuje a bakterii zabije, protože ta si při absenci nových bílkovin nezajistí základní životní pochody. Pokud bakterie se „zabrzděným“ ribozomem přece jen nějaké bílkoviny vyprodukuje, odvede špatnou práci. Její produkty jsou defektní a pro bakteriální buňku toxické. Také tyto „zfušované“ řetězce aminokyselin tak přispívají ke zničení bakterií. Zvláštnosti ribozomu bakterií jsou zárukou, že lariocidin nebude reagovat s ribozomy lidských buněk. Při užívání by tedy neměl vykazovat nežádoucí vedlejší účinky.

Další nepřehlédnutelnou výhodu představuje fakt, že vůči lékům zasahujícím do syntézy bílkovin na ribozomu tak důkladně, jak to umí lariocidin, si bakterie jen málokdy vyvinou odolnost. Při předběžných testech se lariocidin ukázal jako vysoce účinný proti bakteriím Acinetobacter baumannii, a to i proti kmenům, jež vzdorují antibiotikům z třídy karbapenemů. Ta se používají jako jedna z posledních zbraní při nákazách vysoce rezistentními bakteriemi.

Image

Čtěte také

Inspirace z mraveniště: Přírodní antibiotika fungují i tam, kde ta lidská selhávají

Proticírkevní politika KSČ nepředstavovala jasně a konkrétně narýsovaný postup boje, ale podobně jako jiné procesy v poúnorovém Československu byla spíše dílem improvizace a postupného vývoje. A ačkoliv po několik prvních měsíců roku 1948 existovala obezřetná snaha o hledání možností vzájemné koexistence, záhy se ukázalo, že se církve dobrovolně do područí vládnoucí strany nevydají. Strana ostatně již v rámci VIII. sjezdu v roce 1946 jasně deklarovala odmítnutí jakéhokoliv podílu církví na politické moci a žádala jejich bezpodmínečnou podporu lidově-demokratického režimu. Instrukce zasílané ze Sovětského svazu dokonce prohlásily římskokatolickou církev za úhlavního nepřítele a možnou základnu reakce podporovanou z Vatikánu. 

Snazší nebyla ani situace reformních církví; vnitřně rozštěpená Církev československá usilovala o možnost realizovat ideje křesťanského socialismu, přičemž nemalá část duchovních i členské základny jakoukoliv možnou spolupráci s KSČ odmítala. A Českobratrská církev evangelická se po vnitřní diskuzi rozhodla pro třetí možný přístup – ani otevřené nepřátelství, ani idealistickou spolupráci, ale soustředění se na vlastní duchovní cestu.

Cesty podřízení

Jak ale bylo možné kontrolovat náboženská společenství, aniž by v situaci ústavou deklarované iluze náboženské svobody museli představitelé vládnoucí strany sáhnout k otevřeným nepřátelským krokům? Jistě, početné perzekuce a veřejné politické procesy duchovních i laických věřících se staly smutným obrazem běžného náboženského života 50. let. Ale prakticky každý z těchto kroků představoval v oficiálním výkladu komunistické propagandy nikoliv boj proti církvím či náboženství, nýbrž odhalování vnitřních nepřátel a škůdců nového socialistického státu. Vždyť sami komunisté zodpovědní za realizaci proticírkevní politiky kritizovali ostré otevřené represivní zásahy. 

František Kalina, předseda církevního oddělení KNV v Brně, upozorňoval: „Někteří pracovníci si vykládají zcela falešně nemarxisticky a oportunisticky protináboženský boj. Někdy byly vůči věřícím i duchovenstvu používány různé zákazy a administrativní kroky, jež jsou v rozporu se zákony a směrnicemi vlády a vyvolávají boj o náboženství a roztrpčení mezi věřícími.“

Proces společensko-hospodářské transformace, zahájený po únoru 1948, přitom potřeboval pro naplnění vytyčených cílů obyvatelstvo sjednocené a pracující, nikoliv popuzené příliš ostrou protináboženskou politikou. Jako ideální prostředek se proto začalo jevit ovládnutí církevního hospodářství.

Ve jménu zákona

Komunistická strana považovala za naprosto zásadní výrazně omezit především kapitál římskokatolické církve. Reformní církve rozsáhlými majetky nedisponovaly a dlouhodobě spoléhaly na příspěvky vlastních členů a částečně též na podporu ze strany státu. Komunisté v tomto případě navázali na starší tendence; první diskuze o církevním majetku a charakteru vztahu mezi státem a církvemi totiž zaznívaly hned po roce 1918, a s obnovenou silou se vrátily po druhé světové válce. Římskokatolické církvi měly být na základě Benešových dekretů původně navráceny pozemky zabavené v době nacistické okupace, ale protahovaná jednání nepřinesla žádný výsledek až do února 1948, po kterém přestala být jakákoliv diskuze na dané téma aktuální. 

Výraznou roli zároveň sehrávala revize pozemkové reformy z roku 1919 (revize vstoupila v platnost v roce 1947 a římskokatolické církvi zabavovala i dříve ponechané majetky) a nová pozemková reforma přijatá počátkem roku 1948, v jejímž důsledku došlo k masivní konfiskaci lesů a zemědělské půdy. S trochou nadsázky lze říci, že církvím vlivem obou zákonů zůstaly pouze kostely a fary. Zároveň stojí za připomenutí, že se stát zavázal zabavené pozemky finančně kompenzovat, k čemuž ovšem v poúnorovém období nikdy nedošlo.

Klíčovým mocenským nástrojem pro kontrolu církví se stal na podzim roku 1949 přijatý Zákon č. 218 Sb. o hospodářském zabezpečení církví. Pohled do pramenů Státního úřadu pro věci církevní jasně odkrývá očekávané cíle, „aby pomocí materiálního zajištění církví stát získal za velmi napjaté situace (...) proti reakční hierarchii vliv v církvích, zejména mezi duchovenstvem, a kontrolu nad církevním životem“.

Platy duchovních tedy v roce 1949 po vstupu zákona č. 218 Sb. v platnost mírně vzrostly, dalšího navýšení se ale dočkaly až roku 1981, kdy stouply na pouhých 45 % průměrné mzdy. Již tak stigmatizované duchovenské povolání se tím v konečném důsledku stalo zaměstnáním na úplném společenském dně. 

„Zákon měl velmi příznivé politické důsledky a stal se jedním z hlavních prostředků k rozbití posic reakční hierarchie a získání silné kontroly státní moci nad činností církví. Od zavedení zákona získali jsme velký vliv mezi faráři, kteří se dostali do značné závislosti na státní moci, i ve vedení církví,“ pochvalují si prameny uchovávané v Národním archivu v Praze.

Když se dva perou…

Není ovšem bez zajímavosti, že především v reformních církvích byl Zákon č. 218 Sb. zpočátku přijat pozitivně. Komunisté zodpovědní za plánování a realizaci církevní politiky si totiž vzájemnou řevnivost mezi věřícími občany odlišného vyznání uvědomovali stejně dobře jako rozdíly mezi charakterem jednotlivých církví, čemuž své konkrétní politické kroky od samotného počátku šikovně přizpůsobovali. „Při řešení otázky se mohla vláda opřít o nekatolické církve (...). U nekatolických církví hrála úlohu jejich hospodářská slabost a antipatie k církvi katolické. Nekatolické církve doufaly, že loyjálním postojem si zajistí značný státní příspěvek a případně že získají věřící na úkor církve katolické,“ odhaluje pohled do komunistických pramenů.

Ekumenismus totiž po druhé světové válce stále představoval spíše rozvíjející se myšlenku, kterou navíc sdílely především reformní církve, zatímco církev římskokatolická zůstávala z vlastního rozhodnutí zcela stranou. To se nejvíce projevilo při zrodu Světové rady církví v srpnu 1948, organizace, se kterou Vatikán nekompromisně odmítl jakoukoliv spolupráci. Na stránkách evangelického časopisu Český bratr se tím dočkal ostrého odsouzení: „Katolicismus potvrzuje, že chce být i nadále ohrazen nepřekročitelnou zdí a nepřipouští svobodné diskuse o věcech víry, – a vlastně ani mravů, což může znamenat i otázky sociální a mezinárodní (...). Cítí se římská církev tak silná, když v době, kdy všichni touží po jednotě, se odtrhuje a jde svou vlastní cestou bez váhání, bez potřeby se nad věcí zamýšlet? Nebo se cítí tak slabou, že se bojí, že styk mezi jejími členy a členy jiných církví by jí samé mohl škodit?“ 

Ostatně i arcibiskup Josef Beran již v době probíhajícího mocenského zápasu mezi státem a církvemi označoval československé nekatolické denominace pojmem „sekty“, čímž si z druhé strany vysloužil obvinění z touhy po udržení politického vlivu a za staletí nashromážděného majetku. Nelze se tedy divit, že komunisté Zákon č. 218 Sb. předkládali jako napravování starých majetkových křivd a coby následníka v březnu 1948 přijatých zemědělských zákonů, dovršujících pozemkovou politiku KSČ postihující především římskokatolickou církev. A tak kupříkladu pozdější brněnský biskup Církve československé, Karel Pudich, vnímal Zákon č. 218 Sb. jako „zrovnoprávnění všech církví v naší republice, čímž se umožňuje církvím soutěžení na duchovním poli za stejných hmotných předpokladů pro všechny“.

Poslední hřebíček do rakve

Pomyslným posledním krokem v oblasti hospodářské politiky, směřujícím k omezení významu církví v Československu, se stala měnová reforma z roku 1953. Hlubokou ekonomickou krizi následující po druhé světové válce ještě umocnilo téměř naprosté podřízení domácí výroby požadavkům Sovětského svazu. Pro obyvatele Československa představovala měnová reforma šok, kulminující masovými a posléze násilně potlačenými protesty dělníků v Plzni. Z hlediska církevní politiky „vedla ovšem k tomu, že církve ztratily většinu svého účelového jmění a že se staly ještě závislejšími na podpoře ze státních prostředků,“ odkrývají prameny Státního úřadu pro věci církevní.

A skutečně, církve i jednotlivá lokální společenství ztratila vinou měnové reformy naprostou většinu finančních záloh. Jakékoliv nové stavby, ale též výraznější opravy, se stávaly víc a víc závislé na souhlasu a příspěvku státních či krajských úřadů.

Předchozí zajištění církví ze strany státu Zákonem č. 218 Sb. ovšem, jak ukazuje příklad Církve československé, „svedly mnohé naše příslušníky k domněnce, že se už nebude platit církevní daň. Tendence státní správy směřuje však k hospodářské soběstačnosti církví, kterým by stát přispíval na úhradu schodků, ne na krytí všech výloh,“ stěžoval si brněnský farář Jaroslav Vyskočil. Z perspektivy KSČ se však samozřejmě jednalo o pozitivní trend, jelikož se při zavedení zákona předpokládalo, „že nyní, když věřící nebudou nuceni vydržovat církve ze svých prostředků, bude slábnout styk věřících s církvemi a faráři a náboženský život“.

Loajalitou k nedůstojnému přežívání

V důsledku výše popsaných procesů se mnozí duchovní dostávali v průběhu 50. let do existenčních potíží. Zvlášť v případě Církve československé se stávalo čím dál tím více patrnější, že – slovy pramenů – „platy všech jsou malé a nestačí k dostatečné výživě rodiny“. 

Nedůstojné a komplikované životní podmínky vedly ke stoupajícímu významu měsíčních výkonnostních odměn, které komunističtí církevní tajemníci rozdělovali nikoliv s ohledem na množství a kvalitu odvedené duchovní práce, ale podle centrálně sestavených tabulek výhradně za míru loajality vůči poúnorovému společensko-politickému zřízení. Mnozí duchovní tak čelili složitému osobnímu morálnímu dilematu, jak v prostředí socialistického státu dostát vnitřnímu přesvědčení, efektivně osvědčovat vlastní víru a zároveň zajistit sobě i svým náboženským společenstvím důstojné podmínky k existenci. Hospodářské podmanění církví vůči státu se tak skutečně stalo nejefektivnějším nástrojem komunistické proticírkevní politiky v Československu.

Image

Čtěte také

Případ číhošťského zázraku: Zásah shůry, nebo provokace StB?

Asi není nutné zdůrazňovat, že lesní požáry mají nepříznivý vliv na kvalitu ovzduší. Přesto, jak se zdá, vědci až doposud podceňovali jejich vliv. K tomuto závěru dospěla studie týmu, který vedla Lyuyin Huangová z čínské Univerzity Čching-chua v Pekingu, zveřejněná v odborném časopise Environmental Science & Technology.

Vědci zjistili, že požáry v krajině produkují podstatně více znečišťujících plynů, než původně předpokládali. Současně vytipovali několik oblastí, v nichž jsou časté lesní požáry, a také zvýšené emise v důsledku nejrůznějších lidských aktivit.

Jedovatý kouř

Vědci poprvé zohlednili nejen běžně měřené těkavé organické sloučeniny (volatile organic compound, VOC), ale i tzv. středně a částečně těkavé organické sloučeniny (intermediate-, semi-volatile organic compound, IVOC a SVOC), které se při hoření biomasy uvolňují do ovzduší a v atmosféře se snadněji mění na drobné částice. V případě VOC jsou nejvýznamnějšími pro kvalitu ovzduší aldehydy, aromatické uhlovodíky a jednoduché uhlovodíky, protože jsou nejen toxické, ale přispívají také k tvorbě sekundárních částic (PM₂,₅) a ozonu.

U IVOC a SVOC jde především o vyšší uhlovodíky, aromatické sloučeniny, fenoly a polycyklické aromatické uhlovodíky, které se snadno mění na jemné částice (PM₂,₅) a přispívají k dlouhodobému znečištění ovzduší a toxickým účinkům na zdraví. Tyto sloučeniny bývaly ve většině studií opomíjeny, protože je těžké je měřit kvůli jejich množství a rozmanitosti.

Více organických emisí

Vědci zkombinovali data z globální databáze spálených oblastí lesů, luk a rašelinišť (GFED4) z let 1997–2023 s laboratorními měřeními uvolňovaných organických látek. V případech, kdy chyběla terénní data, badatelé využili experimenty v laboratoři, aby odhadli množství vypouštěných sloučenin. Po propočtení všech dat se ukázalo, že divoké požáry každoročně uvolňují průměrně 143 milionů tun organických látek, což je o 21 % více, než kolik ukazovaly předchozí modely.

„Naše nové odhady zvyšují množství emisí organických látek z lesních požárů asi o 21 procent,“ uvádí Huangová. „Výsledky našich analýz teď bude možné využít při detailním modelování kvality ovzduší, hodnocení zdravotních rizik i při přípravě politiky ve vztahu ke klimatu.“

Porovnání s emisemi způsobenými lidskou činností ukázalo, že zatímco celkové antropogenní emise převyšují emise z požárů, emise IVOC a SVOC jsou u obou zdrojů velmi podobné. 

Výsledky také odhalily tzv. emisní hotspoty – oblasti s vysokými emisemi ze spalování a lidských aktivit, mezi něž patří jihovýchodní a rovníková Asie a severní část Afriky. Tyto regiony čelí komplikovaným problémům s kvalitou ovzduší, které vyžadují cílené strategie ke snižování emisí jak z požárů, tak z lidských činností.

Image

Čtěte také

Špinavé bouřky: Ve znečištěném ovzduší udeří blesky častěji

Ještě nedávno se i v odborné literatuře psalo, že se Jupiter v minulosti nacházel jen krůček od toho, aby se stal hvězdou. Uvedené myšlenky se přímo dotkl také A. C. Clarke ve své Druhé vesmírné odyseji. Skutečnost je však taková, že má gigantická oběžnice do struktury stálic velmi daleko – což nicméně neznamená, že nemůže disponovat vlastním zdrojem tepla.

U velkých plynných planet pozorujeme tzv. Kelvinovu–Helmholtzovu kontrakci neboli neustálé pomalé smršťování: V případě Jupitera jde asi o jeden milimetr za rok. Uvolňuje se při tom gravitační energie, jež jednak ohřívá nitro planety, ale také je asi z poloviny vyzářena. Uvnitř tělesa se navíc zřejmě nachází vrstva, skrz kterou propadají kapky tekutého helia, přičemž i popsaný proces přispívá k ohřevu. 

V infračerveném oboru tak Jupiter vyzařuje výrazně víc energie, než na stejných vlnových délkách od Slunce přijímá. Celkově do okolí vysílá asi 2,5násobek energie přijaté od centrální hvězdy, přičemž kladnou energetickou bilanci má i Saturn s 1,8násobkem, a překvapivě také Uran a Neptun.

Image

Čtěte také

Jupiter je větší než řada hvězd. Proč nemáme ve Sluneční soustavě dvě Slunce?

Ceratopsové (Ceratopsia) byli velkou skupinou ptakopánvých dinosaurů svrchní křídy. Tito rohatí býložravci často žili ve velkých stádech, přičemž největší z nich dorůstali délky okolo 10 metrů. Mezi nejznámější patří Triceratops nebo Styracosaurus. Pro paleontology bylo velkou záhadou, proč jejich fosilie nacházíme jen v Severní Americe a Asii – a nikoliv v Evropě.

Nejstarší ceratopse známe z Asie, ale ohromný rozkvět zažili až v Severní Americe, kam se zřejmě dostali několikrát. Problém je v tom, že mnohem snazší cesta do Severní Ameriky tehdy vedla přes Evropu, a proto skutečnost, že jejich fosilie v Evropě chyběly, nedávala smysl. S pozoruhodným vysvětlením nyní přichází tým, který vedla britská paleontoložka Susannah Maidmentová z Přírodopisného muzea v Londýně.

Za nejlepšího kandidáta na „evropského“ ceratopse byl považován malý dinosaurus Ajkaceratops kozmai, který byl již dříve nalezen v Maďarsku. Jeho fosilie ale bohužel zahrnovala jen část tlamy a část odborníků jej proto řadila mezi iguanodonty – dinosaury s velmi odlišným vzhledem. Rozřešení přinesla nová a lépe zachovaná lebka ajkaceratopse. Detailní analýza ukázala, že ajkaceratops je skutečně ceratops, který navíc v Evropě nebyl sám.

Evropští příbuzní rohatých dinosaurů

Při podrobnějším srovnání si vědci uvědomili, že fosilie dříve popsaná jako samostatný druh Mochlodon vorosi ve skutečnosti patří do skupiny ceratopsů. To otevřelo dveře k širší revizi celé skupiny dinosauřích „omylů“. Mochlodon i další příbuzní byli řazeni mezi rhabdodontidy – skupinu, o níž se myslelo, že se brzy oddělila od iguanodontů, a která si vyvinula zvláštní tvary zubů i končetin.

Podle Maidmentové měli iguanodonti i ceratopsové společného předka a nezávisle na sobě si vyvinuli i podobný způsob života: chůzi po čtyřech, složité žvýkací aparáty a velké tělo. Jejich zuby a končetiny tak vypadají velmi podobně – zvlášť pokud máme k dispozici jen fragmenty fosilií.

Autoři studie došli k závěru, že i další druh, dříve známý jako Zalmoxes shqiperorum, je rovněž ceratops a měl by být přejmenován na Ferenceratops shqiperorum. Druhý zástupce rodu Zalmoxes by mohl patřit do stejné skupiny, ale v tomto případě si vědci zatím nechávají otevřená zadní vrátka.

Tato zjištění zapadají i do obrazu tehdejší Evropy jako soustavy ostrovů, které byly občas propojené pevninskými mosty. Takové prostředí bylo ideální pro vznik velké druhové rozmanitosti – izolované populace se mohly rychle vyvíjet vlastním směrem. Není tedy překvapivé, že na různých evropských ostrovech mohlo žít více druhů rohatých dinosaurů.

Změny v zařazení ale mají i širší dopady. Pokud se ukáže, že druhy řazené do rodu Zalmoxes spolu vlastně úzce nesouvisí, bude nutné tento rod rozdělit – a to jen pár let poté, co si získal popularitu díky dokumentární sérii Prehistoric Planet. Rhabdodontidy možná čeká kompletní systematická revize. Nová studie tak nejen zaplňuje prázdné místo na dinosauří mapě Evropy, ale zároveň ukazuje, jak snadno může být evoluční historie zkreslena, zvlášť pokud vycházíme jen z neúplných fosilií.

Image

Čtěte také

Paleontologové popsali nový druh trpasličího dinosaura z Transylvánie