Na svatby měla od středověku monopol církev. Manželství se potvrzovalo slavnostním slibem a frází „co bůh spojil, člověk nerozlučuj“. Pomalu stejně dlouhá je i historie rozchodů manželů, byť je církev zakazovala…

Orgie českých manželství 

Začalo to zákazem bigamie. Staří Čechové mají sice poměrně stabilní svazky, ale stává se, že bezdětní manželé k sobě přiberou nějakou dívku, která jim zajistí narození potomka. Kníže Břetislav v tom má jasno. Ve svých Dekretech peskuje poddané slovy: „Vaše manželství, která až dosud měli jste jako v nevěstinci a společná jako mezi zvířaty, nechť napříště řídí se kanonickým řádem tak, aby manželka spokojila se s jedním mužem a muž s jednou ženou zákonitě před církví provdanou.“ 

Kdo by chtěl manželství opustit, má být uvržen do vyhnanství do Uher, aby „nákazou jedné ovce boží stádo se neposkvrnilo“. Nic se ale nejí tak horké, jak se uvaří. Muž se například může zbavit své ženy tím, že ji prostě zapudí. Což se praktikuje především z politických důvodů. 

Za dobrotu na žebrotu

Sedmačtyřicetiletá dědička rakouských zemí Markéta Babenberská, vdova po římském králi Jindřichovi VII., se v roce 1252 znovu provdá za teprve devatenáctiletého Přemysla Otakara II. A to přesto, že se po manželově smrti zavázala, že půjde do kláštera. Markéta je věrnou a oddanou ženou, ale v jejím věku už to na potomka nevypadá a o toho jde v panovnických svazcích především. Přemysl Markétu obviní, že sňatek kvůli jejímu původnímu slibu neplatí. Jako odškodnění dostává manželka alespoň dolnorakouský hrad Krumau. 

Úloha manželky je totiž definována jasně. Roď děti, starej se o muže a o dům a buď věrná. Co si má ale žena počít, když je ve svazku nespokojená? Útěk? Toto neveselé řešení volí v 17. století třeba Dorota Černá. Vdá se jako dvacetiletá za téměř padesátiletého vdovce. Ten je ale podle Dorotiných slov „sešlej a v loži nepotřebnej“. Utíká tedy na Moravu, je ovšem chycena a uvržena do žaláře. Hrozí jí dokonce trest smrti! 

Její stařecký manžel se za ni nakonec přimluví. Potrestají ji jen podmínkou. Nesmí sedět v kostele s ostatními měšťankami, „aby jim nečinila pohoršení“. Musí se pravidelně modlit a činit pokání a hlavně má přikázáno předcházet si manžela. Pokud by ji snad napadlo znovu pláchnout, bude bez milosti „ztrestána na hrdle“. 

Manželství jako smlouva

Patentem Josefa II. z roku 1783 dochází k zásadnímu zlomu. Manželství je v něm  definováno jako občanská smlouva a uznává rozvod od stolu i lože. Rozloučené manželství přesto zůstává potupou a posledním východiskem. Luxus rozvodu si mohou dovolit většinou jen bohaté rodiny. A to pouze ve státní jurisdikci. Katolíci dále skálopevně hlásají „co Bůh spojil...“

Roku 1868 povoluje Rakousko civilní sňatek – a na konci 19. století už je u nás přes 200 000 rozvedených. Nejčastěji kvůli cizoložství a opilství. Žena si může konečně rozvodem pomoci. Pokud proběhne z mužovy viny, dostává od něj výživné. Manžel oproti tomu nemá po rozvodu nárok na nic.

S první republikou se roku 1918 mění i manželské právo. V Národním shromáždění se  28. dubna 1919 projednává novela zákona o manželství. Předkládá ji socialista Dr. Václav Bouček, jeden z budoucích tvůrců ústavy. Jeho návrh ale nejde pod nos klerikálním poslancům. Jejich jménem hřímá pražský arcibiskup František Kordač: „Ve všeobecné snaze zavést rozluku manželství spatřuji generální zpověď lidstva od Boha vzdáleného.“ A cituje evangelium: „Kdo by manželku svoji propustil a jinou pojal, a kdo by propuštěnou pojal, cizoloží.“

Po jeho slovech nastane mezi zástupci Spolku rozvedených pozdvižení. Křičí z galerie: „Jménem 200 000 rozvedených žádáme Národní shromáždění o amnestii! Dostane ji, jak vidno, kdekdo, i církev, jen my stojíme stranou!“

A strhne se mela. Klerikální poslanci na znamení protestu buší pěstmi do lavic, ostatní po nich zase metají spisy. Proti Spolku rozvedených zakročí i policie. Po násilné obstrukci jsou rozvášnění poslanci vyneseni z parlamentu! Boučkův návrh je zamítnut, ale budoucnost mu dá za pravdu. Dnes u nás rozvodem končí téměř 40 % manželství. Zůstává otázkou, zda lidé v minulosti nacházeli v manželství jiné hodnoty a zda byly jejich svazky pevnější, nebo kvůli nemožnosti zrušit manželský slib, byli jen mnohem více nešťastní… 

Image

Čtěte také

Rozvod po anticku: Jak se rozváděli staří Římané?

Van Allenovy pásy představují oblasti s vysokou koncentrací nabitých částic, elektronů a protonů, zachycených v magnetickém poli naší planety. Vnitřní pás se rozkládá asi 600–6 000 km nad Zemí a je extrémně nebezpečný, protože obsahuje i protony a ionty s vysokou energií. Ve vnějším pásu, zhruba 13 000–60 000 km nad Zemí, se pak vyskytují převážně elektrony. 

Kosmonautům může uškodit především tamní intenzivní ionizující záření s několika potenciálními negativními účinky: Nejvýznamnějším z nich je přitom poškozování DNA a nárůst rizika vzniku rakovinného bujení. Dlouhodobý pobyt v popsaném prostředí by u člověka vyvolal příznaky akutní nemoci z ozáření. 

Neviditelná hrozba

Z pokusů dál víme, že dlouhá přítomnost v poli nabitých částic vede k poškození centrálního nervového systému, ke zhoršení kognitivních funkcí a k možným neurodegenerativním změnám. V neposlední řadě kosmonauti častěji trpí poruchami zraku kvůli ozáření očních čoček nebo šedým či zeleným zákalem.

Mezinárodní vesmírná stanice naštěstí obíhá ve výšce asi 400 km, tedy pod spodní hranicí vnitřního pásu. Při letech Apollo k Měsíci trávily posádky v pásech jen několik desítek minut, takže byla obdržená dávka akceptovatelná. 

Dodejme, že se radiační dávka kumuluje, takže podobný efekt jako krátkodobý pobyt ve vysoce radiačním prostředí má i dlouhodobý pobyt v prostředí s menší radiací. Daný fakt nabývá na důležitosti v souvislosti s chystanými meziplanetárními lety. Kosmonauti při nich budou kosmickému záření čelit mnoho měsíců, což může přinést neblahé zdravotní efekty, s nimiž se budou muset vyrovnat.

Kdy si obyvatelé českých zemí oblíbili chuť knedlíků, svíčkové omáčky, špekáčků či smaženého sýra, jsme se ptali odborníka na historii stravování, docenta Martina France z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.

Ukazatel luxusu i bídy

Co lze zjistit o dějinách lidstva z výzkumu jeho stravování?

Jednak se dozvídáme, jak lidi v minulosti fungovali fyziologicky, což zjišťujeme především díky archeologickému bádání, které sice často sahá hluboko do historie, ale poskytuje určité výsledky i pro novější období dějin. Například odhaluje, čím lidé trpěli, když jim ve výživě scházel nějaký prvek. Tato otázka souvisí s problematikou dostatku a nedostatku stravy, který vyvolával největší společenské krize a hladové bouře. Z fyziologického výzkumu tak pochopíme leccos o historii konfliktů v době těžko podchytitelné jinými prameny.

Zadruhé je stravování možné vnímat jako určitý kulturní fenomén, v němž se vyjadřuje myšlenkový svět lidí, jejich představy, preference i sociální hierarchie a jehož zkoumáním lze ukázat důležité rysy celospolečenského přesahu.

V čem jídlo souvisí se sociální hierarchií?

V minulých epochách byly potraviny největším výdajem pro naprostou většinu lidí, a tak bohatství úzce souviselo s charakterem výživy. Prostřednictvím stravování se velmi často dávaly najevo různé sociální a společenské distinkce. 

Klasickým příkladem je v tomto ohledu konzumace zvěřiny, která se ve středověku a raném novověku stala symbolickým pokrmem legálně dostupným pouze nejvyšším vrstvám, nebo také počínání franského krále Karla Velikého ( 768–814), jenž nařídil, aby mu bylo podáváno pouze maso připravené na rožni. Přitom tak neučinil proto, že by mu nejvíce chutnalo – v té době se tímto způsobem neuvažovalo, ale dával jím najevo svou moc, a že má k dispozici tolik masa, aby ho mohl jíst jen rožněné. Tato forma úpravy je totiž relativně neúsporná, maso se při ní smrskne.

Takže status prestiže pokrmů vítězil nad jejich samotnou chutí?

Ano, byly ceněny zejména ty potraviny, kterých bylo málo, bez ohledu na to, jak chutnaly. Třeba takový tetřev není zrovna lahodný, přesto byl jako nedostatkové zboží vyzdvihován. Tak to fungovalo ještě v první polovině 19. století, což potvrzuje schwarzenberský osobní kuchař Franz Zenker, který se ve své knize chlubil, že byl jedním z mála kuchařů, co mohli připravovat jídla z bažantích mozečků.

Myslíte, že jídlo vnímáme stále podobně i v moderní době?

Stravování sloužilo jako důležitý statusový symbol v 19. a 20. století. Svým způsobem je tomu tak i v současnosti, ačkoliv teď už jde většinou o velmi sofistikované mechanismy v podobě fine diningových restaurací. Oblíbeným investičním instrumentem se v relativně nedávné době stal třeba luxusní alkohol, jako je víno nebo whisky, který dosahuje neuvěřitelných cen. Dále máme dražby tuňáků, lanýžů a podobně. Jde o model fungující v dějinách dlouhodobě, kdy sociálně výše postavení lidé mají k dispozici obtížně dostupné potravinové zdroje.

Počátky české gastronomie

Jak byste definoval národní kuchyni?

Já si především myslím, že národní kuchyně je vždy v procesu přerodu. Zatímco některá jídla z tohoto kánonu vypadávají, jiná do něj přicházejí. To je za mě naprosto v pořádku, protože není důvod, aby se vařily pokrmy, které už neodpovídají současným požadavkům či chutím.

V jakém období leží počátky české kuchyně?

Domnívám se, že o národní kuchyni lze hovořit už v dávnějších dobách, kdy se různé pokrmy pojily s určitými oblastmi, nicméně první recept, který má přídomek „český“, se objevil v nejstarší německy psané kuchařce. Ta vznikla v okolí Würzburského biskupství asi v roce 1344, tedy za života Karla IV. ( 1346–1378). V ní se mluví o „českém“ nebo „pohanském“ hrachu. 

I z jiných pramenů víme, že s českými zeměmi byl spojován hrách, který se tu zřejmě hojně pěstoval, nicméně ten z kuchařky vůbec není hrachem, ve skutečnosti jde o sekané mandle s medem ve tvaru malých kuliček. Kuchař měl na jejich přípravu použít to nejlepší koření, kterým bylo v té době často míněno to z exotických krajin. 

Je tedy otázkou, jestli můžeme tento pokrm spojovat s českým prostředím. Mandle se u nás sice konzumovaly v poměrně velkém množství, ale naprostá většina se jich dovážela přes hanzovní města ze Středomoří.

Ale hrách každopádně s českým prostředím spojovat můžeme?

Ano, Čechům se kvůli hrachu, který prý podle Pythagora hubí rozum, posmíval například německý humanista Conrad Celtis (1459–1508) a spojení české národní stravy s hrachem potvrzovaly i různé lékařské spisy ze 16. století.

Když se posuneme dál do historie, zjistíme, že s naší krajinou se pojila také moučná jídla, což platilo ještě v první polovině 19. století. Výzkumy nasvědčují, že na rozdíl od alpských zemí, kde se rozvinul chov dobytka, se u nás konzumovalo relativně málo masa. S přídomkem „český“ se tak objevují koláče, vdolky a podobně.

Jaké jsme měli nejstarší slané pokrmy?

Koncem 18. století se v souvislosti s českým prostředím skloňuje pečená husa, což mohlo souviset s vnímáním Čechů jako venkovského národa, protože ve většině měst dominovalo německojazyčné obyvatelstvo. A husa představovala typický slavnostní pokrm venkovanů. Dále se v první polovině 19. století v některých kuchařkách objevuje jako „recept po česku“ kapr na černo.

Co byste označil za první český pokrm v kontextu národního obrození?

Spolu s konstruováním a prezentací národa byly vytvářeny i národní pokrmy, které měly mít určitou spojitost s lidovou stravou. V tomto ohledu se v druhé polovině 19. století staly velmi slavnými švestkové knedlíky, byť měly spíše moravský než český původ.

Například básník Jan Neruda (1834–1891) je na různých místech opěvoval a během Jubilejní zemské výstavy (1891) doporučoval, aby se vyráběly náušnice v podobě švestkových knedlíků jako luxusní suvenýry. Tento pokrm se ale na piedestalu dlouho neudržel.

Z jakého důvodu?

Švestkové knedlíky nesplňovaly nároky restauračního provozu. Národní kuchyně se čím dál více odvíjela od veřejného stravování, protože jedním z jejích úkolů bylo zprostředkovávat kulturní tradice návštěvníkům dané země, a ti jedli především v restauracích. Na švestkové knedlíky se špatně pije pivo, jejich příprava pro větší množství lidí je poměrně pracná, navíc jsou sezonním pokrmem – švestky nerostou celoročně.

Jaké jídlo se tedy více hodilo do restauračního provozu?

On byl vždy spojen s konzumací piva, takže vznikla nová varianta národního pokrmu, která v hostech vyvolávala větší žízeň. Jednalo se o vepřovou s knedlíkem a zelím, ta i vzhledem k technologickým změnám v restauracích splňovala všechny předpoklady – byla relativně cenově dostupná po celý rok a poměrně snadno se jí připravilo více porcí.

Podobné potraviny se servírují i v současnosti. Zahraničním turistům se prezentuje jako tradiční české jídlo vepřové pečené koleno, které je z pohledu restaurační ekonomiky ještě vhodnějším pokrmem než knedlo vepřo zelo.

Byli turisté s posunem české gastronomie od sladkých knedlíků k vepřovému masu spokojeni?

V souvislosti s národními jídly je problém v tom, že nejsou ostře kontrastní k těm, na jaké jsou zvyklí lidé v okolních zemích. Takže pro německé a rakouské návštěvníky, což byla většina přijíždějících, představovalo knedlo vepřo zelo stravu, kterou v podstatě znali a byli na ni zvyklí. Proto ji třeba Rakušané tolik nevnímali jako českou specialitu, naopak si s naší kuchyní spojovali právě buchty, koláče, vdolky, možná i švestkové knedlíky, byť ty meruňkové si nárokovali pro sebe.

Relativnost národní kuchyně

Jaký příběh stojí za svíčkovou na smetaně?

Svíčkovou omáčku můžeme zařadit mezi české kulinární bohatství spočívající v přípravě výrazných omáček, jež někteří lidé milují, jiní k smrti nenávidí. Podobně jako rajská či koprová omáčka souvisí i ta svíčková s měšťanskou stravou 19. století. Tehdy byla obligatorním chodem v obědě měšťanů polévka z hovězího vývaru, jenže při její přípravě zbyla spousta masa, které se skvěle konzumovalo právě spolu s výraznými omáčkami. Svíčková tedy sice vznikla jako specifický pokrm v českých zemích a dostala se i do veřejného stravování, ale její úprava odpovídá obdobám v celém jihoněmeckém a rakousko-uherském prostoru.

Co tedy můžeme v současnosti označit za náš národní pokrm, který by nám jako český schválily i sousední státy?

Zejména v oblasti bývalé habsburské monarchie bylo společenské propojení tak silné, že jakákoliv inovace pronikla z původního regionu do dalších. Takže švestkové knedlíky pocházejí dle prvních zmínek opravdu z moravského Valašska, ale pokrm se okamžitě dostal do vídeňské kuchyně, například prostřednictvím žen, které tam odcházely do služby a vzaly si s sebou domácí recepty. 

Tento koloběh šíření specialit fungoval do všech směrů, třeba nejstarší recept na Kolaschfleisch, jednoho z předchůdců dnes známého maďarského guláše, ovšem bez papriky, byl uveřejněn v německé kuchařce Marie Anny Neudecker Die Bayersche Köchinn in Böhmen (1805), vydané v Karlových Varech. Stejně tak vídeňský řízek je sice spjat s rakouskou metropolí, ale velmi rychle pronikl do celé monarchie a stal se součástí běžné stravy.

Takže neexistuje české jídlo, které bychom v určité obdobě nenašli jinde?

Měli bychom se smířit s tím, že národní pokrmy nejsou nic unikátního, jde spíše o jakousi reprezentaci, ačkoliv tvrdíme, že danou specialitu připravujeme jen v naší zemi. Jedná se vždy spíše o výběr odpovídající vývoji současné kultury.

Proto bych se nebál za národní jídlo dnes označit třeba smažený sýr, byť důvod, proč se proslavil, souvisel s podmínkami v sedmdesátých až devadesátých letech 20. století. Tehdy byla z hlediska statusové symboliky vysoká obliba jídel v trojobalu, sýr byl navíc levnou a dostupnější potravinou ve srovnání s masem a osmažit ho nebylo nijak těžké, zvlášť když se prodával jako polotovar. Přípravu tak zvládl i ne zrovna zdatný kuchař, proto se polotovary rozšířily do veřejného stravování i do domácností.

Vícekrát jsme narazili na to, že maso bylo v českém prostředí nedostatkovou surovinou. Lze ho vnímat jako faktor bohatství ve společnosti?

Zcela určitě, maso bylo považováno za znak blahobytu, a to zejména v druhé polovině 20. století. Od padesátých let jeho spotřeba dynamicky rostla a v letech 1989 a 1990 byla v českých zemích vůbec nejvyšší. Tehdy přesáhla 100 kg na osobu za rok, což je o pětinu více než v současnosti. Maso sloužilo jako doklad zvyšující se životní úrovně obyvatelstva, ačkoliv ta mohla zaostávat co se týče spotřeby jiných potravin. Také se zdůrazňovala rostoucí konzumace tropického ovoce, i když jeho dodávky notně pokulhávaly.

S tímto fenoménem jsme se mohli setkat i v normalizačním seriálu Žena za pultem (1977), kde byly vyskládány běžně nedostupné druhy ovoce, jako třeba ananas.

Ano, přesně tak. Konkrétně ananas fungoval jako symbol vrcholného luxusu už v první polovině 19. století. Byl označován za „krále ovoce“, a když se objevil na nějakém obraze, znamenalo to, že jde o stůl boháče.

V případě Ženy za pultem je zajímavé, že veškeré produkty vystavené v seriálovém obchodě se na československém trhu vyskytovaly, ale reálně neexistovala prodejna, kde by měli zákazníci možnost si koupit všechny potraviny ukázané na televizní obrazovce. Nejkurióznější je v tomto ohledu krabicové mléko, které se skutečně vyrábělo, ale pouze na Slovensku, a distribuovalo se jen do tamějších prodejen. Bylo tedy krajně nepravděpodobné, že by ho v druhé polovině sedmdesátých let nabízel jakýkoliv pražský obchod.

Oblíbené zvyky

Kde se vzala záliba Čechů v houbaření?

Houbařilo se u nás už v 19. století i dříve, ale zdaleka nejsme jediným národem, který má tuto aktivitu v oblibě. Obecně rádi houbaří obyvatelé východní Evropy, lidé v Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku i Rusku. Souvisí to například s dostupností lesů, ačkoliv v severských zemích tento faktor k rozvoji tradice nevedl.

V našem prostoru zálibě v houbaření pomohlo, že jí nebyly činěny překážky. Legislativa ji dlouhodobě umožňovala, což v Evropě není standardem, a tak se u nás vytvořila infrastruktura houbařských spolků, mykologické poradny a kvetla turistika, čímž se houbaření mimořádně rozšířilo a stalo se trvalou součástí národní subkultury. Ta byla státem za komunistického režimu tolerována jako pozitivní forma relaxace, která nezpůsobuje žádné politické problémy.

Kdy si Češi začali opékat špekáčky?

Podobně jako houbaření souvisí i opékání špekáčků s fenoménem chataření a chalupaření, který se rozmohl zejména v době normalizace. Pobyt v přírodě divokým způsobem a odpoutání se od civilizace se vztahuje už k dřívější tradici trampingu, která se rozmohla ve dvacátých letech minulého století a byla postavena na hledání nezkažené krajiny. U opékání špekáčků hrál roli styk s ohněm a pocit přírodní romantiky.

Jsou Češi národem jedlíků, který si nad škopkem piva vychutnává každé sousto více než lidé za hranicemi?

Ve srovnání s některými regiony Německa bychom tuto tezi mohli naprosto jistě potvrdit, ale Italové by nás naopak přesvědčili, že jíme ledabyle a vůbec pokrmy neprožíváme. Je pravda, že v naší kultuře má strava velký význam, ale zůstává otázkou, jestli o ní dokážeme hlouběji přemýšlet. Já bych si přál, aby lidé jídlo vnímali jako kulturní fenomén, který je možné chápat coby způsob svého vyjadřování o okolním světě. Tento způsob nikdy nebude jednotný, protože každý jeho prostřednictvím může projevit něco jiného – například své obavy z měnícího se klimatu, morální poselství v případě vegetariánství či veganství a podobně.

Image

Čtěte také

Správný Čech říká šiška: První knedlíky se dělaly z drštěk a račího masa

Od chvíle, kdy astronomové objevili ve Sluneční soustavě v pořadí již třetí známý mezihvězdný objekt, označovaný jako 3I/ATLAS, se s tímto tělesem pojí četné spekulace, naděje i obavy. Podle některých, by mohlo jít o projev nějaké technologicky pokročilé civilizace, která sídlí kdesi v okolním vesmíru.

Rozruch kolem objektu 3I/ATLAS způsobil, že se na něj zaměřila řada pozemských i vesmírných přístrojů. Jedním z nich byl i radioteleskop Green Bank v Západní Virginii, který se ostatně již dříve věnoval pátrání po vyspělých vesmírných civilizacích, i když obvykle v mnohem vzdálenějším vesmíru.

Pátrání po technosignaturách

Radioteleskop Green Bank se zaměřil na mezihvězdný objekt 3I/ATLAS 18. prosince 2025, jediný den před tím, než se 3I/ATLAS dostal nejblíže k Zemi. Vědci odhadli, v jakých pásmech rádiových vln by pravděpodobně komunikovala mezihvězdná sonda, pokud by spoléhala na tuto technologii a pak prohledali čtyři různá pásma v oblasti frekvencí 1 až 12 GHz.

Ben Jacobson-Bel z Kalifornské univerzity v Berkeley a jeho spolupracovníci uveřejnili výsledky svého snažení na preprintovém serveru arXiv. Příznivce mimozemských civilizací ale příliš nepotěší. Nejprve sice získali přes 471 tisíc zajímavých signálů, jejichž výběr zúžili na 9 slibných. U všech se ale nakonec ukázalo, že jde o interference na rádiových frekvencích.

Pozorování radioteleskopem Green Bank bylo velmi citlivé. Vědci by dokázali odhalit na objektu 3I/ATLAS vysílač rádiových vln, i kdyby měl výkon desetkrát slabší než běžný chytrý telefon. Nenašli ale vůbec nic, co by nedokázali vysvětlit. Získaná data jsou veřejně dostupná a každý si to může ověřit. 3I/ATLAS tak nejspíš opravdu není mezihvězdnou sondou, ale „jen“ mezihvězdnou kometou.

Image

Čtěte také

Žádné důkazy: Pentagon zveřejnil rozsáhlou zprávu o UFO

Nejsme jediným druhem v přírodě, který se potýká s bakteriálními rezistencemi. Celá řada dalších druhů čelí bakteriálním infekcím, také proti nim používají různé látky, a stejně jako my se i oni musejí vypořádat s tím, že si bakterie bleskurychle vyvíjejí mechanismy, s nimiž přemáhají obranu svých hostitelů.

Clint Penick z americké Univerzity v Auburnu zjistil, že pokud jde o mravence, jsou v inovacích v boji s bakteriemi daleko před námi. Penick se sými kolegy zkoumal, jak mravenci používají jejich specifická antibiotika, a jak je možné, že jim stále fungují, i přes velmi dlouhou dobu, po kterou je zřejmě mají k dispozici.

Mravenčí triky

Badatelé se zaměřili na šest druhů mravenců, kteří jsou běžní na jihozápadě Spojených států. Podle Penicka šlo o běžné druhy, které žijí například v okolí univerzitního kampusu.

Jak vyplývá ze studie, uveřejněné ve vědeckém časopisu Biological Journal of the Linnean Society, vědci nejprve zjišťovali, jakým způsobem mravenci antibiotika „používají.“ Zdá se, že podobně jako my mají k dispozici více různých látek, které jejich tělo nasazuje podle potřeby. Současně se také zajímali, jak tato mravenčí antibiotika fungují, zda jde o plošnou likvidaci všech mikrobů, nebo zda účinkují jen proti určitým patogenům.

Ukázalo se, že mravenci produkují látky spíše s úzce vymezeným účinkem. Některé z nich cílí na infekční houby, další zase na různé skupiny bakterií. Mravencům to podle všeho funguje miliony let.

Penick s kolegy rovněž zjistil, že téměř všichni testování mravenci mají k dispozici látky, které spolehlivě zabíjejí obávaný lidský patogen – kvasinku Candida auris, která může být původcem závažných invazivních infekcí a stává se stále větší hrozbou v nemocnicích. Mravenci s ní ale nemají problém a jejich antibiotika si s touto kvasinkou překvapivě snadno poradí. Jak se zdá, máme se od mravenců co učit.

Image

Čtěte také

Bakteriální spojenci v boji s rakovinou: Překvapivý objev z říše obojživelníků

Titulek manifestu Mým národům! (An Meine Völker!) ani samotná forma prohlášení nebyly v dějinách ničím novým. Použil je už v roce 1813 pruský král Fridrich Vilém III., který vyzýval Prusy a Němce k boji „za čest a nezávislost“ proti Francouzům (tehdy v jednotném čísle – An Mein Volk). I sám František Josef použil toto oslovení už dříve, a to 17. června 1866, když oznamoval vypuknutí nepřátelství mezi Rakouskem a Pruskem.

Nesplnitelné požadavky

Věnujme se však podrobněji manifestu z roku 1914. Jeho vyhlášení nepředstavovalo pro obyvatele rakousko-uherské říše velké překvapení, neboť politické napětí mezi habsburským soustátím a malým balkánským královstvím se stupňovalo již celý měsíc. 

Dne 28. června spáchali srbští nacionalisté v Sarajevu atentát na Františka Ferdinanda d‘Este, jemuž následník trůnu i jeho manželka podlehli. V šoku se ocitlo nejen Rakousko-Uhersko, ale celá Evropa. Rakouská vláda nicméně viděla v události příležitost, jak se se Srbskem jednou provždy vypořádat (přičemž ji do války povzbuzovalo vilémovské Německo), a předala Bělehradu nesplnitelné ultimátum s cílem vyvolat mezi oběma zeměmi válku. 

Desetibodovou demarši obdrželo Srbsko 23. července v 18 hodin a na odpověď dostalo dva dny. Pět minut před vypršením lhůty Srbové odpověděli, přistoupili na většinu požadavků, výslovně však odmítli šestý bod – účast rakouských orgánů na vyšetřování přímo na území Srbska.

Tento bod by byl nepřijatelný pro jakýkoliv suverénní stát, byť se císař v manifestu oháněl „umírněností“ svých požadavků. Ještě předtím, v očekávání války, vyhlásila srbská vláda mobilizaci. Rakouský velvyslanec i s personálem svého úřadu opustil Bělehrad. 

Účelová dezinformace

Na zprávu o odmítnutí ultimáta čekali v císařově letní rezidenci v Bad Ischlu ministr zahraničí hrabě Leopold Berchtold a ministr války Alexander von Krobatin. Oba se jali přesvědčovat panovníka, aby zareagoval vyhlášením války. František Josef stále ještě váhal a popostrčit jej k osudovém rozhodnutí pomohla i zpráva o srbském útoku na císařské jednotky u Temešského Kubína. Ve skutečnosti se nic takového neudálo, jednalo se o rakouskou dezinformaci. Ministr Berchtold toho nicméně využil k dalšímu naléhání na mocnáře, aby signoval připravené vyhlášení války. Dokument přitom obsahoval i zmínku o údajném srbském útoku u Temešského Kubína. Tu po císařově podpisu ministr zahraničí jednoduše přeškrtal a teprve poté o tom informoval Františka Josefa… 

Dne 28. července v poledne byla nóta s vyhlášením války odeslána do Bělehradu. Následně se v tisku i na plakátech objevil zmíněný manifest. Panovník se v něm mimo jiné zaklíná „zachováním státního, hospodářského a vojenského rozvoje mocnářství“, ve skutečnosti však tento dokument stál na počátku celosvětového konfliktu, jenž si vyžádal miliony obětí a Rakousko-Uhersku přinesl konec jeho existence. 

Ještě než se monarchie rozpadla, mocnář dva a čtvrt roku po vyhlášení války Srbsku zemřel. Místo na trůnu po něm zaujal jeho prasynovec Karel I., jenž se 21. listopadu 1916 obrátil k obyvatelstvu manifestem, ve kterém sliboval, že chce „činiti vše, aby hrůzy války byly co nejdříve zažehnány..., jakmile tomu dovolí čest našich zbraní“. Dokument nesl titulek: Mým národům!

Image

Čtěte také

Předvečer Velké války: Komu přišlo nesplnitelné srbské ultimátum vhod?

Panda červená (Ailurus fulgens) je, stejně jako její „jmenovkyně“ panda velká (Ailuropoda melanoleuca), obyvatelem asijských horských bambusových lesů. Menší z obou pand je jediným žijícím zástupcem čeledi Ailuridae, neboli „malých pand“. Pokud bychom mezi zvířaty současné fauny hledali nějaké „bratrance“ pandy červené, pak bychom je nejspíš našli mezi lasicovitými šelmami, jako jsou skunkové, nebo mezi mývaly.

Proč „zářící kočka“ není „wha“

Vědecké jméno dal pandě červené v roce 1825 slavný francouzský přírodovědec Frederic Cuvier, který tuto býložravou šelmu popsal podle exempláře uloveného jeho bratrem na severu Indie. Cuvier přesto nebyl první, kdo zvíře představil evropské veřejnosti. Už o čtyři roky dřív totiž britský přírodovědec Thomas Hardwicke přednesl na půdě londýnské Linnean Society přednášku nazvanou: „Popis nového rodu savců z horského hřebene Himálaje mezi Nepálem a vrcholky krytými věčným sněhem“. Ve svém vystoupení hovořil právě o pandě červené a doporučoval pro ni jméno „wha“.

„Často ji najdete podle hlasitého nářku nebo volání, které připomíná slovo ´Wha´ a často se opakuje. Od tohoto zvuku se také odvozuje jedno z místních jmen tohoto zvířete,“ tvrdil přírodovědec. 

Než ovšem Hardwicke sepsal a vydal své pojednání o novém druhu, uteklo dlouhých šest let a Cuvier ho mezitím v popisu pandy předběhl. Sice jen o rok, ale to stačilo, aby Francouzi připadlo právo nový druh vědecky pojmenovat. Vybral pro ni latinský název Ailurus fulgens. První, tzv. rodové jméno odvodil od řeckého výrazu pro kočku „ailouros“. Druhé, neboli druhové jméno, Cuvier vytvořil z latinského „fulgens“ čili „jasný“ nebo „zářící“. Inspirovalo jej k němu jasně červené zbarvení pandí srsti. Panda červená je tedy „zářící kočka“. 

Jména napříč kontinenty

Cuvier je nejen autorem latinského pojmenování, ale také pro nově popsaného živočicha zavedl jméno „panda“, jehož původ je nejasný. Někdy se tvrdí, že je odvozeno od francouzské podoby jména římské bohyně míru a dalekých cest (Pax). Na druhé straně se uvádí, že jde o název přejatý z některého z jazyků, jimiž se mluví v oblasti Himálaje. Každopádně se označení panda červená ujalo nejen ve francouzštině jako „panda roux“, ale i v angličtině „red panda“ nebo ve španělštině „panda rojo“. 

V zemích, kde je panda červená doma, se jí říká různě. V Nepálu je známá jako bhalu biralo, což se dá přeložit jako „medvědí kočka“. Kolem velehory Kančendžongy ji místní lidé znají jako kaala, což znamená „tmavá“. Tento název se inspiroval velmi tmavým zbarvením břicha pandy červené, které je vidět, když zvíře šplhá vysoko v korunách stromů. 

Zaměstnanost jako primární zájem

Panda červená je zařazena do tzv. červeného seznamu jako ohrožený druh. Největší nebezpečí pro ni představuje ztráta přirozeného prostředí. Původně souvislé lesní porosty jsou dnes rozdrobeny na mnoho menších lesů a dokonce i v národních parcích, kde by měli tito pozoruhodní tvorové nacházet ty nejlepší podmínky, dochází k další fragmentaci pandí populace. 

Příkladem může být nepálský národní parku Langtang v Himálaji. Žijí tu celkem asi čtyři desítky pand červených. Ty jsou ale rozděleny do čtyř skupin, které k sobě jen obtížně hledají cestu a vyhlídky na zlepšení jsou mizivé.

Problémem jsou dvě sýrárny, které v oblasti parku pracují na plný výkon. Ročně vyrobí 14 tun sýra, který dodávají do blízkého Káthmándú. Pro výrobu sýra potřebují obě provozovny každoročně zpracovat asi 140 000 litrů mléka kříženců jaků tibetských a místního skotu, jehož stáda se pasou na území národního parku. Skot spásá porosty, na nichž pandy hledají potravu. Chráněná zvířata občas padnou za oběť i pastevcům, nebo jejich psům. 

Řešením by byl zákaz nebo aspoň silné omezení pastvy na území parku. To by ale znamenalo pokles v produkci sýrů a jejich zdražení. Řada lidí by tak přišla o živobytí a do tak nepopulárního opatření se nikomu ze zodpovědných činitelů nechce.

Image

Čtěte také

„Ohnivá liška“ z Asie: Populaci pandy červené ohrožuje odlesňování

Někdy nás doslova paralyzuje, jindy jen několik hodin „nejsme ve své kůži“. Někoho kocovina zachvátí už po třech pivech, jiný odolává i po deseti. Po patnácti půllitrech ovšem s jistotou dostihne každého bez výjimky. Otázka zní: Musíme ji prostě „odtrpět“, nebo existují spolehlivé triky, jak zahnat alespoň nejhorší příznaky? 

Pitím k nedostatku tekutin

Pokud jde o nepříjemné dopady konzumace alkoholu, paradoxně je na vině především nedostatek tekutin. „Lidé si neuvědomují, že alkohol působí močopudně. Takže i když toho večer vypijí hodně, další den ráno jsou dehydrovaní,“ vysvětluje Karel Nešpor, primář mužského oddělení léčby závislostí v pražských Bohnicích. 

K dalším „rizikovým faktorům“ patří hlad. Proto se při konzumaci alkoholu (a především před ní) doporučuje dopřát si nějaké tučné jídlo. Tuk totiž potáhne stěny žaludku, které jsou pak odolnější vůči překyselení i vstřebávání zrádných lihovin. „Budete-li při konzumaci alkoholu pít dostatečné množství nealko nápojů a dáte si nějaké jídlo, pravděpodobně vás kocovina nezasáhne tolik jako toho, kdo bude pít unavený a nenajezený,“ potvrzuje Tomáš Zima z Ústavu lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. 

Přepít nebo zajíst? 

Pokud už nevítaná kocovina zaklepala u vašich dveří, lze se jí alespoň částečně zbavit. Zkušení alkoholici ji radí přepít, což je však podle primáře Nešpora cesta do pekel – již tak těžce zkoušená játra tím vystavíte ještě větší zátěži, nehledě na prohloubení případné závislosti. Nejen babičky doporučují silný hovězí vývar – nejlépe už před pitkou, ale i jako účinný „lék“ po večírku.

Další obvyklá rada zní „silná káva“. Pokud vám ji ovšem někdo v kocovině připraví, zvažte, zda to s vámi myslí skutečně dobře. Káva totiž nejen dále dehydruje, ale zároveň je značně nešetrná k žaludeční sliznici a navíc působí projímavě. Ani mléko nepatří k ideálním řešením pro každého: ačkoliv pomáhá neutralizovat překyselený žaludek, má rovněž projímavé účinky. Při úporných bolestech hlavy často saháme do lékárničky po prášcích, v kocovině bychom je však polykat neměli – opět zejména kvůli zátěži, kterou představují pro žaludek.

K nejspolehlivějším řešením tak patří prosté doplňování tekutin. Vodu přitom zkuste střídat s bylinnými čaji, třeba se zázvorem, jenž mírní nevolnost.

Image

Čtěte také

Vzývaný i proklínaný: Pomáhá alkohol našemu zdraví, nebo mu hlavně škodí?

V posledních dvou desetiletích jsme svědky revoluce v archeologii a paleontologii, kdy do klasického zkoumání vykopaných artefaktů a fosilií pronikají paleogenetické metody analýzy DNA. Díky rychlému pokroku se tyto metody stávají stále užitečnějšími a prozrazují nám spoustu zajímavých a cenných informací o minulosti.

Dozvěděli jsme se díky nim, že se moderní lidé křížili s neandertálci, což bylo dříve považováno za nemožné. Máme také představu o tom, jak probíhaly migrační vlny, které utvářely obyvatele dnešní Evropy a dalších kontinentů. Přečetli jsme také genomy mnoha dávných zvířat, rostlin i patogenů. Veškeré tyto výzkumy ale mají jedno společné – vycházejí přímo z fosilií, z nichž byla získána DNA.

Genetický archiv

Zásadní zlom nastal ve chvíli, kdy se vědci přestali spoléhat výhradně na fosilie v podobě kostí. Ukázalo se, že genetický materiál lze izolovat i přímo z prostředí – například z jeskynních usazenin. Výzkumný obor zvaný paleogenetika vědcům otevřel zcela nové možnosti. Jeskyně dokážou uchovávat DNA po desítky tisíc let a zachycují dlouhodobé vztahy mezi lidmi, zvířaty a okolní přírodou.

Právě na tento přístup sází výzkumné centrum Geogenomic Archaeology Campus Tübingen (GACT) v Německu. Analýza DNA ze sedimentů umožňuje vědcům zkoumat, kdo obýval Evropu v době ledové, jak se měnily ekosystémy a zda se například moderní lidé a neandertálci vyskytovali ve stejných jeskyních současně. 

Zdrojem DNA mohou být dokonce i pravěké exkrementy – tým GACT například studuje genetický materiál z trusu jeskynní hyeny starý asi 40 000 let. Nejstarší dosud objevená sedimentární DNA pochází z Grónska a je stará zhruba dva miliony let, což ukazuje, jak hluboko do minulosti lze tímto způsobem nahlédnout.

Od kuriozity k vědecké analýze

Paleogenetika urazila od roku 1984, kdy byl poprvé přečten genom vyhynulé zebry kvaggy, dlouhou cestu. Moderní sekvenační přístroje, laboratorní robotika a bioinformatika dnes umožňují analyzovat obrovská množství genetických dat. Zatímco první lidský genom se luštil déle než deset let, dnešní laboratoře zvládnou během jediného dne přečíst stovky kompletních genomů.

Význam oboru podtrhlo i udělení Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu v roce 2022 Svantemu Pääbovi, jednomu z průkopníků výzkumu starověké DNA. Od té doby se genetická minulost pravidelně dostává na titulní stránky – ať už v souvislosti s pokusy „oživit“ mamuty, nebo s mapováním statisíců let lidské přítomnosti v různých částech světa.

Hledání jehly v kupce sena

GACT není jen jednou institucí, ale rostoucí mezinárodní sítí. Archeologové, geovědci, mikrobiologové, bioinformatici i specialisté na starověkou DNA spojují síly, aby vyvinuli nové metody hledání genetických stop v sedimentech. Spolupracují s partnery po celém světě – letos například odebírali stovky vzorků z jeskyní v Srbsku, další výzkumy jsou plánovány v Jižní Africe či na západě USA.

Získat DNA ze sedimentu ale rozhodně není jednoduché. Molekuly jsou vzácné, často silně poškozené a kontaminované moderními lidmi i zvířaty. Odlišit autentickou DNA z doby ledové vyžaduje extrémně „čisté“ laboratoře, robotické postupy, detailní znalost chemických stop poškození DNA a pokročilé počítačové analýzy. Každý úspěšný nález je malým vítězstvím a odhaluje vzorce, které běžná archeologie nikdy nepostihne.

Příběhy ukryté ve vrstvách hlíny

Sedimentární DNA dokáže odhalit přítomnost druhů, po nichž se nedochovaly žádné kosti. Umožňuje sledovat, kdy a kdo jeskyni obýval, zda lidé soupeřili s jeskynními medvědy o úkryt, nebo jak mikroorganismy reagovaly na lidskou přítomnost. Změny v DNA zvířat, lidí i mikrobů navíc vypovídají o dávných vymíráních a proměnách ekosystémů, což jsou poznatky, které mohou být cenné i v dnešní době.

Výzkum sedimentární DNA je sice stále na svém začátku, přesto má velké ambice. Každá analyzovaná vrstva přináší nové otázky i překvapení. Vědci očekávají, že brzy narazí na první kompletní genomy jeskynních medvědů, nejstarší lidské genetické stopy či dosud nepoznané mikrobiální komunity. Zda sedimenty vydají všechna svá tajemství, ukáže až čas – naše vyhlídky jsou ale v tomto směru mimořádně slibné.

Image

Čtěte také

Paleodentisté rekonstruovali DNA mikrobů ze zubního kamene neandertálců