Pravěcí lidé v počtech nijak nevynikali. Při lovu zvěře a sběru rostlin to nepotřebovali, což nám názorně demonstruje život současných lovců a sběračů. Například indiáni kmene Tsimanů z Amazonie zvládají základy matematiky až ve věku osmi let a mnozí mají i v dospělosti problémy při operacích s čísly většími než tři. A tak není divu, že si lidé odnepaměti počítání usnadňovali.

Nejprve k tomu využívali různé části těla. Třeba počítání na prstech je snadno pochopitelné, ale má jednu vadu – prstů máme pouze deset. I s tím si ale některá etnika poradila – Yupnové z Papuy Nové Guineje umějí na svém těle napočítat do 33. Využívají nejen prsty na rukou, ale i na nohou, a navíc ještě oči, uši, nos a nosní dírky, bradavky, pupek, varlata a penis (tento systém je používán hlavně muži, ženy ve společenství nejsou podporovány se jej učit).

Rýhy na kostech

V dávné historii představovalo problém ukládání výsledku kalkulace do krajně nespolehlivé paměti. Před lidmi vyvstala potřeba trvalejšího záznamu počítání. Ten se zřejmě zrodil, když pravěký člověk odřezával maso z uloveného zvířete a všiml si, že ostří kamenné čepele zanechalo na kosti rýhu. Později ryl do kostí zcela cíleně a vytvářel na nich různé vzory. Jednou z nejstarších ukázek jsou rytiny na lastuře vytvořené člověkem Homo erectus před 430 000 lety.

Klíčový přelom nastal, když si člověk začal s rýhou spojovat určitou věc. Příklad nabízí kus hyení stehenní kosti s devíti příčnými zářezy, které jsou mimo jakoukoli pochybnost dílem lidské ruky. Kost nalezená u francouzského Les Pradelles je stará 60 000 let a charakter rýh napovídá, že je všechny vyryl jedním nástrojem jeden člověk. V té době nežil na tomto území nikdo jiný než neandertálec, což berou vědci jako důkaz, že tito pravěcí lidé uměli počítat. Nevíme, co si autor na kost zaznamenával. Ulovené ptáky? Členy tlupy? Každopádně si za každou rýhou představil určitou věc nebo událost. Kost se nedochovala celá, a tak netušíme, kolik zářezů neandertálec udělal a do kolika počítal.

O opakované kalkulaci nebo snad systematické evidenci svědčí nález lýtkové kosti paviána z Jižní Afriky, do které někdo před 42 000 lety vyryl celkem 29 čar čtyřmi různými kamennými čepelemi. Archeologové to považují za potvrzení schopnosti počítat při čtyřech různých příležitostech.

Nejstarší pomocník

Sčítání a odčítání nám dnes může připadat jako zcela triviální záležitost, ale lidé začali tyto matematické operace rutinně používat teprve před pěti tisíciletími ve starověké Mezopotámii. Někdy kolem roku 2700 př. n. l. vynalezli pro usnadnění kalkulací počítadlo zvané abakus. Nejdříve šlo zřejmě o pouhou názornou pomůcku, když počtář vyryl do písku čáry znázorňující číslice v sumerské šedesátkové neboli hexagesimální soustavě a na ty pak umisťoval kamínky, aby dosáhl potřebného čísla. Jednotlivé čáry zachycovaly nejprve jednotky, poté desítky a následně číslice 60, 600 a 3 600. Číslici 1 951 by tak sumerský počtář zachytil třemi kameny na čáře pro šest set (3 × 600 = 1800), dvěma kameny na řádce pro šedesát (2 × 60 =120), třemi kameny na řádce pro desítku (3 × 10 = 30) a jedním kamenem pro jednotky.

Později nabral abakus podobu destičky, kde byly čáry nahrazeny žlábky, do nichž se ukládal potřebný počet kamenů. Sumerové na těchto zařízeních sčítali a odčítali, jiné početní operace pro ně byly příliš komplikované. Navzdory tomu pracovali s překvapivě velkými čísly. Na hliněných destičkách se našly záznamy o 120 000 zajatcích, 400 000 volech nebo o 1 422 000 kozách. 

S poměrně velkými čísly nakládali třeba i jihoameričtí Inkové, kteří používali pro záznam dat systém uzlů na barevných šňůrkách, takzvané kipu. Úředníci panovnického dvora si díky němu udržovali spolehlivý přehled o dění v říši o rozloze dvou milionů kilometrů čtverečních.

Počítadla různé konstrukce používaly i další starověké civilizace. Od abakusů se žlábky přešli tvůrci některých počítadel ke kuličkám s otvorem, jež se navlékaly na dráty ukotvené v rámu. Od této koncepce jsou odvozena i velká školní počítadla, jaká najdeme ještě dnes ve třídách nižších ročníků základní školy. Podobně jako školní počítadlo měly i abaky této koncepce 10 drátů, na každém z nich bylo možné posouvat 10 kuliček.

Abaky v Asii i Evropě

Počítání pomocí abaku v Egyptě zmiňuje řecký historik Herodotos (asi 484–425 př. n. l.), který se pozastavoval nad faktem, že Egypťané řadí kamínky zprava doleva, zatímco Řekové používali řazení opačné. Řecká počítadla se zhotovovala ze dřeva nebo z mramoru. K nejstarším se řadí takzvaná salaminská deska objevená na řeckém ostrově Salamina v roce 1846. Byla z mramoru a měla rozměry 150 × 75 × 4,5 cm, z čehož je zřejmé, že rozhodně nešlo o „kapesní kalkulačku“.

První přenosná počítadla pro stavitele, obchodníky a pravděpodobně i výběrčí daní vyráběli Římané. Výrazně si s jejich pomocí krátili čas potřebný k provádění základních aritmetických operací. Římský abakus tvořila kovová deska s knoflíky, jež se posouvaly v drážkách. Jednotlivé drážky odpovídaly římským číslicím I, V, X, L, C, D a M (viz Zákaz nuly) a na abaku se nacházely ve dvou nad sebou ležících řadách. Spodní drážka pojala čtyři knoflíky. Její horní protějšek nesl jen jeden knoflík, avšak ten měl hodnotu pětinásobku knoflíku ve spodní drážce.

Čínský abakus se nápadně podobá římskému, a tak někteří historici předpokládají, že počítadlo dovezli do Číny obchodníci po Hedvábné stezce z Evropy už před dvěma tisíciletími. Nejstarší zmínka o abaku se ale objevila v čínských literárních pramenech až ve 12. století. Odtud se počítadlo rozšířilo do dalších asijských zemí včetně Japonska.

V Evropě se abaky používaly ještě ve středověku a teprve v 16. století je nahradily výpočty psané na papír. Ty však byly často velmi pracné. Například astronomové tehdy prováděli aritmetické operace s velkými čísly a byli vděčni za sebemenší úlevu od matematické rutiny. Tu jim zajistil skotský matematik John Napier (1550–1617) vynálezem jednoduchého počítadla, jež bylo označováno jako Napierovy kostky a usnadňovalo násobení i dělení velkých čísel. Francouzský matematik Pierre Laplace (1749–1827) glosoval úsporu času při používání Napierových kostek slovy: „Napier prodloužil život astronomů na dvojnásobek.“

Mechanické kalkulátory

Rozvoj jemné mechaniky poháněný především potřebou přesné časomíry s sebou přinesl první pokusy o vytvoření mechanických kalkulátorů. Jeden z prvních přístrojů vznikl už v roce 1623. Dozvídáme se o něm ze dvou latinsky psaných dopisů, které astronomovi Johannesi Keplerovi (1571–1630) adresoval německý kolega Wilhelm Schickard (1592–1635). Ten nazývá svůj kalkulátor arithmeticum organum čili aritmetický přístroj. Dnes je ale známější jako Rechenuhr čili počítací hodiny. 

Přístroj umožňoval sčítání i odčítání šestimístných čísel a překročení kapacity signalizoval cinknutím zvonku. Konstrukce neměla vychytané všechny mouchy, ale Schickard přesto doufal, že mu usnadní pracné výpočty pro astronomické tabulky. Jeho plány zničila morová epidemie z roku 1635, při které přišel o život s celou rodinou.

První plně funkční mechanický kalkulátor se tak připisuje francouzskému matematikovi a filozofovi Blaisi Pascalovi (1623–1662). Na přístroji, pro nějž se ujalo označení Pascalina, začal pracovat už v osmnácti letech. V té době pomáhal otci, který se živil jako výběrčí daní a neustále něco počítal. O silné Pascalově motivaci svědčí fakt, že funkčnímu modelu předcházela padesátka neúspěšných prototypů. Když kalkulátor v roce 1645 představil veřejnosti, zvládala Pascalina sčítání i odčítání.

Hlavním přínosem pro vývoj mechanických kalkulátorů byl vynález mechanismu, který při počítání přes desítku automaticky připočetl 1 k následujícímu číslu vyššího řádu. Pascal tak vyřešil problém, s nímž se těžce potýkal Schickard. Na přístroj dostal patent v roce 1649, ale Pascalina na dračku rozhodně nešla. Její obsluha byla poměrně složitá a prodávala se za cenu, jež by dnes odpovídala částce kolem 11 000 dolarů. Pascal zpeněžil do roku 1654 asi dvacet počítadel. Poté na jejich výrobu zanevřel a věnoval se studiu náboženství či filozofie. Do dnešních dní se dochovalo devět exemplářů.

Násobilka rychle a spolehlivě

V roce 1673 prezentoval londýnské Královské společnosti nový mechanický kalkulátor německý matematik a filozof Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716). Umožňoval nejen sčítání a odčítání, ale díky mechanismu označovanému jako Leibnizovo kolo také násobení a dělení. Motto „leicht, geschwind, gewiß“ (snadno, rychle, spolehlivě), se kterým se do vývoje pouštěl, ale vědec nenaplnil. Jeho stupňovitý kalkulátor sice nadchl členy Královské společnosti, avšak v praxi se neujal. Trpěl nízkou spolehlivostí, protože tehdejší technologie výroby ozubených kol nebyla dostatečně přesná. Nakonec došlo ke zhotovení pouze dvou exemplářů. Přesto Leibniz sehrál ve vývoji početních přístrojů významnou roli, jelikož inspiroval několik generací konstruktérů a vynálezců, kteří využívali princip Leibnizova kola další dvě staletí.

Prvním komerčně úspěšným mechanickým kalkulátorem se stal až v polovině 19. století Arithmometr francouzského vynálezce Thomase de Colmara (1785 až 1870). Uměl sčítat, odčítat, násobit i dělit a starší typy předčil spolehlivostí a rychlostí. Ani tento přístroj nebyl nijak levný. Prodával se za cenu 300–600 franků v závislosti na druhu zařízení, což by dnes odpovídalo několika tisícům dolarů. Přesto na trhu slavil úspěch, vyrobilo a prodalo se ho kolem 5 000 kusů.

Za předchůdce prvních kalkulaček na elektrický pohon je považován mechanický kalkulátor Comptometer amerického vynálezce Dorra Felta (1862–1930). První prototyp vznikl v roce 1884. Felt k jeho výrobě použil krabici od makaronů, gumové pásky, kancelářské sponky a jehly na špíz. Přístroj patentovaný v roce 1887 se používal dalších sto let.  

Image

Čtěte také

Výpočty pro všední den: Nejstarší dochované matematické záznamy jsou staré 3 500 let

Před více než miliardou let se na území dnešního severního Ontaria rozkládala mělká subtropická pánev, podobná současnému kalifornskému Údolí smrti. Voda se zde postupně odpařovala a zanechávala po sobě krystaly halitu – kamenné soli. V jejich struktuře se uzavřely drobné kapsy slané vody a vzduchové bubliny, které fungovaly jako dokonale utěsněné časové schránky. Po pohřbení v sedimentech zůstaly tyto krystaly izolované od okolního světa po neuvěřitelných 1,4 miliardy let.

Vzduch starší než dinosauři

Vědci už dlouho tušili, že takové inkluze v solných krystalech obsahují autentické vzorky dávné atmosféry. Problémem však bylo jejich přesné čtení. Plyny jako kyslík a oxid uhličitý se totiž chovají jinak rozpuštěné ve vodě než ve vzduchu, což výrazně komplikovalo interpretaci měření.

Právě tuto metodickou překážku se podařilo překonat doktorandovi Justinu Parkovi pod vedením profesora Morgana Schallera. Pomohla jim speciální aparatura vyvinutá přímo v laboratoři RPI, která umožnila oddělit a přesně analyzovat plyny uvězněné v krystalech. Výsledky publikované v prestižním časopise PNAS představují vůbec první přímá a spolehlivá měření složení atmosféry z období mezoproterozoika.

Překvapivě dýchatelná atmosféra

Naměřené hodnoty vědce zaskočily. Atmosféra tehdejší Země obsahovala zhruba 3,7 % dnešního množství kyslíku. To je výrazně více, než se dosud předpokládalo, a dokonce dost k podpoře složitého mnohobuněčného života, který se ale objevil až o stovky milionů let později.

Oxidu uhličitého bylo naopak přibližně desetkrát více než dnes. Takové množství pomáhalo vyrovnávat slabší záření mladého Slunce a udržovalo klima překvapivě mírné, srovnatelné s dnešním. To zároveň vysvětluje, proč v tomto období neexistují důkazy o rozsáhlém zalednění, se kterým si dřívější odhady nízkého CO₂ neuměly poradit.

Období mezi 1,8 a 0,8 miliardy let se mezi geology s nadsázkou označuje jako „nudná miliarda“ – éra relativní klimatické i biologické stability a nízkého obsahu kyslíku. Podle Justina Parka ale analyzovaný vzorek představuje pouze krátký okamžik v dlouhém geologickém příběhu. Je možné, že zachycuje přechodnou epizodu zvýšeného okysličení, která se v jinak stabilní epoše objevila jen dočasně.

Právě v této době se navíc objevily červené řasy – první složitější fotosyntetické organismy, které i dnes významně přispívají k produkci kyslíku. Jejich rozmach mohl být klíčem k nečekaně vysokým hladinám kyslíku, jež vědci v solných krystalech naměřili.

Pohled do hluboké minulosti

Odpověď na otázku, proč se živočichové přes příhodné podmínky neobjevili dříve, vědci zatím neznají. Výzkum ale ukazuje, že vývoj života nebyl omezen jen nedostatkem kyslíku, ale pravděpodobně souhrou více faktorů – od chemie oceánů po evoluční inovace.

Přímý vzorek prastarého vzduchu představuje jedinečný vhled do doby, z níž jsme dosud měli jen nepřímé indicie. Jak zdůrazňuje Justin Park, podobná data jsou klíčová pro pochopení toho, jak se z mladé planety s jednoduchým životem stala Země plná komplexních organismů. A možná také ukazují, že i „nudná“ období dějin naší planety mohou skrývat překvapivě dramatické momenty.

Image

Čtěte také

Ledový stroj času: Paleoklimatologové získali šest milionů let staré vzorky vzduchu

Hmotnosti i velikosti hvězd na hlavní posloupnosti klesají směrem k chladnějším spektrálním typům. Nejmenší aktivní stálice tedy reprezentují červení trpaslíci a po nich v sekvenci následují trpaslíci hnědí, kteří však technicky vzato nepředstavují hvězdy, neboť se v nich dlouhodobě neudrží termojaderná fúze. 

Odborníci se zcela jednoznačně neshodnou, jak malé hvězdy ještě dokážou dlouhodobě udržet fúzi vodíku. Jednota však panuje v tom, že by se jejich hmotnost měla pohybovat kolem 70–80násobku Jupitera, což současně odpovídá horní hranici u hnědých trpaslíků. Jedná se o necelou desetinu hmotnosti Slunce a podobně ani rozměry takových stálic nepřesahují desetinu slunečního poloměru. Musí se tudíž jednat o červené trpaslíky, s povrchovou teplotou kolem 2 500 K.

Nejmenší známá hvězda hlavní posloupnosti, EBLM J0555-57Ab, leží asi 670 světelných let od Země v souhvězdí Malíře na jižní obloze. Jde o trojčlenný systém, kde jednu složku tvoří červený trpaslík spektrálního typu M5V zhruba s poloměrem Saturnu. Dosahuje přitom hmotnosti 0,081násobku Slunce, což je těsně nad hranicí pro hvězdnou fúzi. Povrchová teplota stálice pak činí přibližně 2 600 K.

Image

Čtěte také

Největší z největších: Jak maximálně velká může být hvězda?

Přibližně před 18 000 lety, v době, kdy Evropa teprve vystupovala z nejchladnější fáze poslední doby ledové, si lidé na území dnešní Ukrajiny dokázali poradit s extrémními podmínkami překvapivě vynalézavým způsobem. V krajině, kde chybělo dřevo a teploty byly dlouhodobě pod bodem mrazu, si stavěli obydlí z kostí mamutů – zvířat, která pro ně byla nejen zdrojem potravy, ale i stavebního materiálu.

Pozůstatky těchto unikátních kostěných příbytků byly nalezeny u vesnice Mežyrič v Čerkaské oblasti, asi 110 kilometrů jihovýchodně od Kyjeva. Už při prvních vykopávkách v letech 1966–1974 archeologové zjistili, že nalezené kosti nejsou nahromaděny náhodně, ale tvoří promyšlené konstrukce připomínající základny obydlí. Přesto dlouho nebylo jasné, kdy přesně tyto stavby vznikly a jak dlouho sloužily – odhady se pohybovaly v širokém rozpětí od 19 000 do 12 000 let před současností.

Sezónní útočiště z mamutích kostí

Nový výzkum, publikovaný na platformě Open Research Europe, se pokusil tuto časovou nejistotu zúžit. Archeologové znovu analyzovali naleziště a zaměřili se na radiokarbonové datování kostí drobných zvířat, nalezených v bezprostřední blízkosti mamutích obydlí. Výsledky ukázaly, že největší známá stavba v Mežyriči vznikla zhruba mezi lety 18 323 a 17 839 před současností, tedy krátce po tzv. posledním glaciálním maximu – absolutně nejchladnějším období doby ledové.

Zajímavé je, že podle výpočtů mohla být tato stavba využívána až 429 let. Neznamená to však trvalé osídlení v dnešním smyslu slova. Spíše šlo o opakovaně využívané sezónní útočiště, kam se malé skupiny lovců a sběračů vracely, když to podmínky vyžadovaly. Obydlí byla především praktickým řešením přežití v nehostinném prostředí.

Konstrukce těchto přístřešků byla překvapivě sofistikovaná. Základy tvořily mamutí lebky a dlouhé kosti, zasazené svisle do země. Na ně navazovala dřevěná kostra, doplněná kůžemi menších zvířat nebo možná i březovou kůrou. Kly a velké ploché kosti byly kladeny na horní část konstrukce, kde sloužily jako závaží a ochrana proti větru. Každý přístřešek pravděpodobně obývalo pět až sedm lidí.

Uvnitř se odehrával každodenní život pravěkých lovců: opracování pazourků, zpracování kůží i porcování menších zvířat. Mamutí domy tak nebyly jen nouzovým úkrytem, ale plnohodnotným pracovním i obytným prostorem.

Ne všichni odborníci však nové datování přijímají bez výhrad. Francouzský archeolog François Djindjian upozorňuje, že k definitivním závěrům by bylo potřeba více radiokarbonových dat z různých částí naleziště.

Přesto studie jasně ukazuje, že lidé doby ledové byli mimořádně přizpůsobiví – dokázali využít i pozůstatky obřích zvířat k vytvoření architektury, která jim umožnila přežít jedny z nejtvrdších klimatických podmínek v dějinách lidstva.

Image

Čtěte také

Lidé kultury Clovis lovili před 13 tisíci lety v Severní Americe mamuty

Falcká koruna je vyrobena ze zlata, váží necelý jeden kilogram a je ozdobena diamanty, rubíny, smaragdy, safíry, smaltem a perlami. Její výška i průměr činí osmnáct centimetrů. Tvoří ji  základna, již lze pro snazší přepravu složit, s dvanácti šestiúhelníkovými růžicemi. Každá z nich nese  odnímatelný zlatý stonek zakončený lilií. Jedná se o bohatě zdobený motiv heraldické verze lilie, který byl u středověkých korun populární. Růžice mají uprostřed světle modrý safír, každý cíp je ozdoben střídavě rubíny a shluky čtyř perel s malým diamantem uprostřed. Lilie navíc zdobí i zelené smaragdy. Některé z původních perel možná byly nahrazeny při restaurování v roce 1925.

Dědictví falckých Wittelsbachů

Korunu do Anglie přivezla pravděpodobně česká princezna Anna Lucemburská, která se v roce 1382 v patnácti letech provdala za krále Richarda II. z rodu anglických Plantagenetů. Usuzuje se tak podle toho, že koruna je v pramenech poprvé doložena ve 14. století právě v inventáři Richarda II.

Koruna mohla být vyrobena v Čechách, ale některé detaily, například perlové zdobení stonků, naznačují francouzskou zlatnickou školu. Autorem proto mohl být francouzský či francouzsky školený zlatník pracující v Praze, nebo byl klenot zhotoven v Paříži. Jako místo původu označovali někteří specialisté také Benátky. 

V každém případě se koruna stala součástí věna anglické princezny Blanky z Lancasteru, dcery anglického krále Jindřicha IV. Ten svrhl z trůnu nešťastného Richarda II. a hodlal upevnit svou legitimitu významným spojenectvím s německým králem Ruprechtem, který se královského trůnu zmocnil taktéž po sesazení svého předchůdce. A tak Ruprechtův dědic, rýnský falckrabě Ludvík III. z rodu Wittelsbachů, stanul uprostřed parného léta 1402 v katedrále v Kolíně nad Rýnem před oltářem s Blankou, která si nasadila zmíněnou vzácnou korunu. Kromě ní přivezla věno v hodnotě odpovídající třem stům kilogramů zlata.

Blanka prožila šťastné manželství. Na rozdíl od Anny České jí osud dopřál ratolesti, bohužel její jediný syn zemřel mlád a svobodný. Koruna zůstala falckým Wittelsbachům sídlícím v Heidelbergu. V roce 1421 ji dočasně zastavili cisterciáckému klášteru Maulbronn, přičemž do té doby již bylo několik drahokamů a perel odstraněno. Po roce 1777, kdy se Bavorsko a Falc spojily, byla koruna převezena do pokladnice mnichovské rezidence, kde se nachází dodnes. Je označována za „jeden z nejvýznamnějších výtvorů gotického zlatnictví“.

Image

Čtěte také

Koruna Svaté říše římské: Symbol tradice a moci římských císařů

Po vyhlášení všeobecné mobilizace se měl u pěšího pluku č. 18 hlásit záložník Josef Vaněk (1886–1968). Své pozdější paměti sepsal na základě deníku, který si vedl v průběhu války, takže jsou autentičtější a detailnější než některé memoáry z pozdějších let. Hned zpočátku vzpomínal na náladu mezi budoucími spolubojovníky, z nichž někteří vyzývali ostatní, aby „nestříleli na bratry Srby či Rusy“. O měsíc později, po vystrojení a výcviku, vyrazil s II. pochodovým praporem na východní frontu. 

Pryč za každou cenu

Dne 9. října se Vaněk dostal poprvé – a zároveň naposled – do boje. Kvůli průjmu se však ztratil své jednotce a záhy potkal jiného vojáka a poté, co se řádně seznámili, smluvili se, že se navzájem postřelí, aby se dostali z fronty: „Postavil jsem se asi 10 kroků od něho natáhl levou ruku a naznačil, aby mě střelil do dlaně. Chlapík chvíli mířil, střelil – nic. Mířil znovu, střelil – zase nic. Měl jsem již dopal a chlapíkovi jsem řádně vynadal po vojensku nevybíravými slovy… Také jsem již ztrácel trpělivost a pohrozil mu, že ho zastřelím jako kočku, jestli mě teď řádně netrefí.“ 

Muž nakonec Vaňkovi prostřelil dlaň a po chvíli byla řada na něm, aby spolubojovníkovi „službu“ oplatil: „Říkám mu, aby se připravil a aby ukázal, kam chce být střelen. Ukázal na střed zápěstí. Namířil jsem a rychle střelil. Mládenec začal naříkat a brečel, že to bolí a že vykrvácí. Střelil jsem ho přesně tam, kde ukázal. Asi měl přeraženou kost a silnější žílu, poněvadž velmi krvácel. Chlapík naříkal až běda, že jsem ho zničil, že zemře, až jsem musel naň spustit vojenskou hrubostí: ‚Ty vole, vždyť jsi to chtěl a ukázals mi, kam mám mířit, (…) jestli tu budeš řvát, nebo něco žvanit, tak tu bouchačku o tebe přerazím.‘“

Po vzájemném ošetření a několika hodinách hledání se dvojice rozdělila a každý zamířil na jiné obvaziště. Lékař po ošetření vydal Vaňkovi potřebné dokumenty a zamířil zpět do Hradce Králové. Po této zkušenosti se zařekl, že už se na frontu nevrátí, a skutečně se mu to podařilo. Díky opakovanému simulování či píchání petroleje do žil sloužil po zbytek války jako telefonista a bitevní vřavě se vyhnul.

Muži v nejistotě

Zatímco příslušníci řadových a zeměbraneckých jednotek mířili v létě 1914 bez otálení přímo do pole, vojáci domobraneckých pluků zpočátku věřili, že nasazeni za hranicemi nebudou. To byl i případ Josefa Šefla, jenž uposlechl mobilizační vyhlášku a počátkem srpna se hlásil u domobraneckého pluku č. 28 v Písku: „Byl jsem s několika přáteli toho názoru, že přes hranice nepůjdem, ani do linie bitevní, protože jsme domobrana; a potom se mluvilo, že síla vojska aktivního dostačuje ku rychlému konci války. Klamali jsme se všickni. Objevení se muničních vozů na nádvoří kasáren a jiné přípravy potvrdily, že jdeme do pole proti nepříteli. Dne 10. srpna věděli jsme, že ráno odjíždíme; kam, to se nám neřeklo. Bez hudby, tiše dopraven byl náš pluk v síle asi 4 000 mužů na hlavní nádraží. S největším chvatem jsme byli naloženi do nákladních vozů.“

Regiment zamířil na východní frontu a po vyčerpávajícím několikadenním pochodu dorazil 30. srpna v rámci 21. domobranecké divize před městečko Opole Lubelskie západně od Lublinu. Šefl  vzpomínal na napětí toho dne, kdy nikdo nepochyboval, že ten den pluk prodělá křest ohněm: „Upozorňuji přítele Janala, aby se dnes držel těsně u mne, aby se v případném boji neztratil. Nápadná zamlklost a nejistota i u důstojnictva překvapuje, tušíme něco neočekávaného. Jdeme stále kupředu a nepřítele nelze nikde spatřiti. Snad tam naproti v těch tmavých lesích nás očekává. Jdeme, ani nemluvíme, jeden na druhého pohlížíme tázavými pohledy.“ 

Rakousko-uherské jednotky vstoupily do města, kde je ale záhy přepadli Rusové, a vypukl zmatek umocněný ještě faktem, že mezi prvními padl velitel „osmadvacátníků“. Na zmatečný ústup pak Šefl vzpomínal: „Náhle vyráží z ulic několik mužů 29. pluku domobrany se dvěma důstojníky. Vypravují mně, že za městem zuří boj muže proti muži, že bitva jest prohraná, a proto pryč odtud. Jdeme s nimi, avšak nestačíme jim. Nastává nesmírná panika. I naše dělostřelectvo odjíždí ze svých pozic a zaujímá postavení vzadu na okraji lesa. Utíká již kde kdo v dešti dělových kulí. Našemu dělostřelectvu nařízena uzavírací palba. Probíháme dvojím ohněm, granáty a šrapnely hvízdají nad hlavou…“ 

Šefl nakonec peklo u Opole jakož i celou válku přežil. Několik měsíců však kvůli své někdejší politické činnosti a protirakousky vedeným řečem strávil ve vězení, a dokonce se musel zodpovídat před stanným soudem.

Válečné paměti

Ondřej Kypr vydal své paměti ještě před koncem konfliktu v roce 1917 a je z nich lehce patrná autocenzura. Neobsahují na každé straně protirakouské obraty a omezují se na striktní vylíčení bojů. Kypr se coby příslušník IX. pochodového praporu jihlavského pěšího pluku č. 81 dostal na frontu až na jaře 1915, kdy se stal v Karpatech svědkem průlomu Centrálních mocností. 

Atmosféru všeobecného postupu popsal: „Zde teprve se nám rozvíjí úchvatný obraz postupující armády. Cítíme zde tlukot srdce, dech milionů. Vše se šíleně žene kupředu. Nespočet dělostřelectva táhne silnicí. Deset párů koní zapřahá se do jednoho děla, aby rychle vyvezeno bylo na poslední kopce ovládající haličskou rovinu. V kotoučích zvířeného prachu objevuje se jako přízrak oddíl jízdy, který přeletí kolem nás šílenou rychlostí a mizí. A mezi tím jede náš trén a postupuje pěchota.“

Počátkem srpna 1914 se hlásil u olomouckého zeměbraneckého pluku č. 13 Bedřich Opletal (1891–1948). Jako student lékařské fakulty a nedávný jednoroční dobrovolník u téže jednotky dostal přidělení k sanitní hlídce, s níž zamířil 9. srpna vlakem na východní frontu. Koncem měsíce se pak na plukovním obvazišti poprvé setkal s následky války: „Práce na obvazišti vysiluje tělesně i duševně a pohled na různá bizarní zranění působí drtivě. Stále mám před očima jednoho z prvních, mladého praporčíka, jehož prsa byla úplně zbavena kůže a svalstva, žebra byla obnažena a měkké části jako by byly uměle odpreparovány. Zřetelně vidím, jak plíce vykonávají dýchací pohyby. Sem tam vyskakují vzduchové bublinky.“

Pole mrtvých

S příchodem tmy Opletal dokončil úkoly na obvazišti a se sanitní hlídkou vyrazil na bojiště hledat dosud žijící muže: „Jeden z raněných mě žádá, abych ho na místě zastřelil, cítí prý, že nemá naději, a bolest je ukrutná. Těším ho a dávám uložit do nosítek. Vzdychá těžce a naříká při každém kroku nosičů. Mrtvoly leží zkroucené v poloze, v jaké ukončily svůj poslední smrtelný zápas. Pohled na jejich otevřené oči a stopy utrpení v sinalých tvářích ve mně budí stále novou a novou hrůzu. V jednom z padlých poznávám svého krajana a dobrého známého – poručíka 16. zeměbraneckého pluku Ondřeje Hocha. Když jsem se s ním setkal naposledy v Krakově těsně před odjezdem na frontu, vyslovoval se o výsledku tažení krajně optimisticky. Tehdy mne také seznámil se svou sličnou polskou nevěstou.“

Opletal se už v prvních dnech války rozhodl, že jakmile k tomu nastane příležitost, dobrovolně se vzdá Rusům. To se mu také v půlce podzimu 1914 podařilo, když s několika dalšími vojáky zůstal pozadu za ustupujícími rakousko-uherskými jednotkami a počkal na zajetí. Později se přihlásil do čs. legií, kde se dokonce setkal s Radolou Gajdou. Toho ve svých pamětech vykreslil jako skvělého kamaráda s velkou ctižádostí, jenž svým skromným vystupováním získával přátele, kteří mu pomáhali v kariérním postupu.

Zdravotník na Balkáně

Po mobilizaci v létě 1914 se u své jednotky hlásil také dvacetiletý Jaroslav Janda (1884–1969). Sloužil u 11. zdravotnického oddílu, který působil celý podzim 1914 na srbské frontě. Od prvních dní tak Janda pracoval v různých polních nemocnicích – jednou ve škole, jindy na dvoře kasáren. 

Zpočátku se přímo do bitevní vřavy sice nedostal, jeho vzpomínky však dávají nahlédnout, jak to v takových zdravotnických zařízeních fungovalo: „Raněných stále přibývalo. Někdy se silnice netrhla raněnými po celý den. Všichni oči ‚na vrch hlavy‘, vyděšeni, nekonečná procesí. Vypravovali s hrůzou o šrapnelech, o tom, jak Srbi umějí dobře střílet. Avšak dobrá čtvrtina ‚raněných‘ byli simulanti nebo ti, kteří se poranili sami. (…) Kasárny byly barákové a uvnitř nacpané raněnými, velké množství lehce raněných leželo venku. Měl jsem komando nad dvaceti muži a konali jsme službu jako výpomoc. Byli jsme na dvoře ve stálé pohotovosti, určoval jsem lidi na různé výpomocné práce. Když přijel transport těžce raněných, tak ovšem pracovali všichni, ať to bylo ve dne, nebo v noci. Při odpočinku jsme seděli na balech presovaného sena a v noci i v seně spali.“

V prosinci 1914 utrpěly rakousko-uherské armády porážku během bitvy na Kolubaře a ze srbského území zahájily kvapný ústup. Ve Valjevu se tou dobou nacházela polní nemocnice, kde zůstalo mnoho raněných. Postarat se o ně měla Jandova jednotka. V podstatě jen čekali na příchod Srbů a zajetí. 

Jakmile se habsburské jednotky z města stáhly a dorazily tam oddíly nepřítele, zdravotník se vydal za prvními vojáky: „Nedaleko stál komita (partyzán – pozn. red.) v civilu, měl jen šajkačku, čepici s odznakem. Ten prohlásil všem, mně se dívaje do očí: ‚Češi by měli být postříleni ze všech první, že proti nám šli. Že prý jsme měli udělat povstání, a ne jít na ně. Vykládal jsem mu, že Němci by to byli také rádi viděli, aby měli záminku nás zničit, majetek nám pobrat. Že jsme byli Němci obklopeni. On ale trval na svém.‘“

Jaroslav Janda v následujícím roce absolvoval dlouhý ústup ze Srbska a vstoupil do čs. legií ve Francii. Jeho paměti vyznívají značně protirakousky a je z nich znát také to, že je sepsal až ve 30. letech.

Vzpomínka na dragouny

V řadách pražského zeměbraneckého pluku č. 8 se prvních dvou tažení do Srbska koncem léta 1914 účastnil také Emil Mácha. V jeho vzpomínkách se mísí pohled na „rytířskou“ válku jako z minulého století se syrovým líčením jejích hrůz. Takto popsal statečný zásah jednotky dragounů, která se vypravila krýt ústup svých kamarádů bojujících na planině Cer: „Ve dvě hodiny se začlo střílet. Troubili, křičeli, že prý jsou naši – zmatek nad zmatek. Potmě běhal jeden přes druhého. Toho právě využili Srbové a pálili do nás jako do zvěře. Snad by se byl z nás ani jeden neuchránil, ale ti dragouni (…) ti se obětovali. Nezapomenu to nikdy – rytmistr první poklekl, sundal helmu a pak za ním všichni. Modlili se. Pak všichni vyhoupli se na koně, šavle se zablýskly a hromové ‚hurá‘ zaznělo kolem. Jako déšť sypaly se kule na ně a my rychle ustupovali. Z těch ubohých hrdinů však nezůstal ani jeden.“

Po kvapném ústupu se rakousko-uherské jednotky opět převalily přes hraniční řeku a pokusily se Srbsko pokořit podruhé. Vojáci však cestou vídali zmar, jejž po sobě zanechal nedávný útěk: „Po silnici válelo se všechno možné. Pytle s moukou, bedny od konzerv, pláště, torny, patrony, telefonní materiál a mnoho jiných předmětů. Na mnoha místech byly také povaleny a rozbity vozy, ležely zdechliny koní, které již nesnesitelně zapáchaly, a na některých místech viděti bylo i mrtvoly vojáků.“ Mácha pár dní poté, co pořídil tyto řádky, padl do srbského zajetí a válku přežil.

Palba do vlastních

Někteří autoři vzpomínek s prožitými hrůzami otupěli a často šokující události pak papíru předávali s dnes takřka nepochopitelným klidem. Podobně Josef Aust z Poličky, který sloužil u zeměbraneckého pluku č. 30 ve Vysokém Mýtě a od prvních týdnů se zúčastnil tažení proti Rusku. Rakousko-uherské regimenty pálily ze zákopů na postupujícího nepřítele, když nalevo od zeměbranců vyrazili do protiútoku jejich kolegové z čáslavského zeměbraneckého pluku č. 12. Když pak padla tma a vraceli se zpět do svých zákopů, došlo k palbě do vlastních, kterou Aust popsal: 

„Vraceli se však naneštěstí proti nám, proti pravému křídlu a dříve byli na levém křídle. Jak jsem již psal, byla úplná tma a my stříleli na naše hochy od čáslavského regimentu, mysleli jsme, že jsou to nepřátelé. Byl velký hluk, rámus, čáslavští hoši křičeli: ‚Feuer einstelen, Hoch ‚osterreich, nestřílejte, jsme vaši.‘ Ale v tom hluku se jim nerozumělo, až teprve přišli blíže a bylo zpozorováno, že je to naše vojsko, palba proti nim přestala. Ovšem když k nám naši kamarádi přišli, naříkali, že mají velkých ztrát z naší strany.“

Jindy zase vzpomínal na případy, kdy proti vojákům stříleli civilisté: „…z jednoho stavení bylo vystřeleno na majora z uherského regimentu, a když v tom stavení nechtěli otevříti, bylo stavení zapáleno. Když stavení vyhořívalo, bylo slyšeti, jak praskaly v ohni patrony. Byl dán rozkaz později, aby se zapálila celá vesnice. Lidé naříkali, plakali, ale nic nepomohlo, vesnice celá byla zapálená a vyhořela. Ten major byl postřelen.“

Image

Čtěte také

Trest pro dezertéry i zločince: Popravy vlastních vojáků za 1. světové války

Astronomové s pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu objevili dosud největší známý protoplanetární disk – obří disk plynu a prachu, v němž se rodí nové planety. Systém s označením IRAS 23077+6707, vzdálený asi 1 000 světelných let od Země, přináší vůbec poprvé pohled na vznik planet ve viditelném světle s nebývalou mírou detailu. Výsledky, připravované k publikaci v časopise The Astrophysical Journal, ukazují, že planetární kolébky mohou být velmi chaotickým a bouřlivým místem.

Drákulův sendvič

Disk, přezdívaný „Draculův chivito“, má úctyhodné rozměry: jeho průměr dosahuje více než 4 300 AU (644 miliard km), což je asi čtyřicetkrát více než vzdálenost Slunce od okraje Kuiperova pásu v naší Sluneční soustavě. Svou velikostí tak dalece překonává všechny dosud známé protoplanetární disky. Mladou hvězdu (nebo možná dvojhvězdu), kolem níž se disk rozprostírá, zcela zakrývá, takže samotný zdroj záření zůstává astronomům skrytý.

Nejpřekvapivějším ale není velikost disku, nýbrž jeho vnitřní struktura. Hubble odhalil, že disk je mimořádně neuspořádaný a turbulentní. Z jeho horních a dolních vrstev vystupují jemné struktury, které sahají mnohem dál, než bylo kdy pozorováno u podobných objektů. Ještě podivnější je, že tyto filamenty se nacházejí pouze na jedné straně disku, zatímco druhá strana má ostrý okraj a podobné útvary zcela postrádá.

Tato výrazná asymetrie naznačuje, že disk je formován dynamickými procesy – možná nedávným přísunem dalšího plynu a prachu nebo interakcí s okolním mezihvězdným prostředím. Podle vědců tak nejde o klidnou „planetární továrnu“, ale spíše o kosmické staveniště plné pohybu, nestability a prudkých změn.

Pozorování je výjimečné i tím, že z našeho pohledu vidíme disk téměř přesně z boku. V tomto pohledu připomíná vrstevnatý sendvič: tmavý pruh hustého materiálu uprostřed je sevřený jasnějšími horními a dolními vrstvami plynu a prachu. Právě tento úhel umožnil Hubbleovu dalekohledu zachytit jemné detaily, které jsou u jiných systémů obvykle skryté.

Kosmické staveniště

Vědci odhadují, že hmotnost disku odpovídá deseti až třicetinásobku hmotnosti Jupiteru, což z něj činí mimořádně bohatý rezervoár stavebního materiálu. Teoreticky by v takovém prostředí mohlo vzniknout hned několik plynných obrů a možná i velmi rozsáhlý planetární systém. Ačkoli se procesy formování planet v tak extrémním disku mohou v detailech lišit od těch, které známe z historie naší Sluneční soustavy, základní fyzikální principy budou podle astronomů pravděpodobně podobné.

Objev „Draculova chivita“ tak nabízí jedinečnou příležitost studovat vznik planet v podmínkách, které byly dosud spíše teoretickou představou. Nové snímky sice přinášejí více otázek než odpovědí, zároveň ale otevírají zcela novou kapitolu ve výzkumu planetárních kolébek a pomáhají lépe pochopit, jak rozmanité mohou být cesty k vzniku světů podobných – či zcela nepodobných – tomu našemu.

Image

Čtěte také

Planety v přímém přenosu: Astronomové možná poprvé pozorují, jak se rodí nové světy

Neobvyklou praxi odhalil výzkum mumií nalezených v dnešním Súdánu, v oblasti, která byla v raném středověku součástí křesťanské Núbie. Nálezy pocházejí z doby, kdy se zde křesťanství teprve upevňovalo – a právě tato souvislost může být klíčem k celé záhadě.

Tetované děti

Archeoložka Anne Austinová z Univerzity Missouri–St. Louis a její tým prozkoumali 1 048 mumifikovaných lidských ostatků ze tří archeologických lokalit v severním Súdánu. Stopy tetování se podařilo identifikovat u 27 jedinců všech věkových kategorií i pohlaví. K odhalení tetování, která jsou často pouhým okem sotva viditelná, použili vědci mikroskopii s infračerveným světlem, schopnou proniknout do jednotlivých vrstev kůže.

Nejzajímavější nálezy pocházejí z lokality Kulubnarti, kde byli lidé pohřbíváni zhruba mezi lety 650 a 1000 našeho letopočtu. Většina zkoumaných osob měla tetování na obličeji – na čele, spáncích, tvářích nebo v oblasti obočí. Tetování v obličeji jsou sama o sobě v archeologických nálezech vzácná. To, co ale výzkumníky skutečně překvapilo, byl věk nositelů tetování.

Většina tetovaných jedinců byly děti mladší 11 let. Nejmladšímu dítěti s jednoznačně prokázaným tetováním bylo pouhých 18 měsíců. U jedné tříleté dívky dokonce archeologové objevili tetování umístěné přímo přes starší tetování, což naznačuje, že děti mohly být tetovány opakovaně.

Analýza tvaru tetovacích stop ukázala, že k jejich vytváření byly pravděpodobně používány nože, nikoli jehly, což naznačuje poměrně rychlý a technicky jednoduchý zákrok. Výsledky studie byly publikovány v prestižním časopise PNAS.

Inkoustový křest

Ve většině případů se jednalo o jednoduché vzory. Nejčastější motiv tvořily čtyři tečky uspořádané do tvaru kosočtverce na čele, které mohou připomínat křesťanský kříž. Podle vědců je možné, že tetování sloužilo jako trvalý symbol křesťanské identity. Pokud se křesťanství v oblasti teprve prosazovalo, mohli rodiče považovat za důležité označit tímto trvalým způsobem své děti jako příslušníky nové víry. Austinová dokonce připouští, že tetování mohlo fungovat jako forma alternativního křtu – viditelného a neodstranitelného.

Existuje však i jiné možné vysvětlení: tetování mohlo sloužit jako léčba nebo prevence nemocí. Vysoký výskyt tetování u malých dětí by mohl naznačovat, že komunita čelila vážným zdravotním problémům. Tetování na čele mohla mít ochrannou funkci proti bolestem hlavy či vysokým horečkám, typickým například pro malárii, která má v nilském údolí dlouhou historii. 

Ať už mělo tetování náboženský, léčebný, ochranný nebo prostě dekorativní význam, výzkumníci varují před unáhleným morálním odsudkem. Podle Austinové nebyla tato forma tetování nijak extrémní – rozhodně ne víc, než dnešní propichování uší malým dětem nebo obřízka novorozenců, které jsou v mnoha kulturách stále běžné. Nálezy z Kulubnarti tak neodhalují jen dávnou praxi tetování, ale také hluboký vhled do rodičovství, víry a každodenního života lidí, kteří žili na pomezí starých tradic a nové, křesťanské identity.

Image

Čtěte také

Nejstarší klienti tatérů: Tyrolan Ötzi vede, tetování ale nosili i jeho dávní souputníci