Astronomové se díky vesmírnému dalekohledu Jamese Webba (JWST) podívali hluboko do minulosti – až do doby, kdy byl vesmír starý pouhých 800 milionů a objevili objekt, který na první pohled působil zcela nevinně. Galaxie přezdívaná Virgil se ve viditelném a ultrafialovém světle tváří jako obyčejná mladá galaxie, kde se rodí nové hvězdy.

Jakmile se ale na ni astronomové podívali v infračerveném světle, ukázala se její druhá, mnohem temnější tvář. V jejím srdci vědci objevili supermasivní černou díru, která zběsilým tempem požírá okolní hmotu a vyzařuje obrovské množství energie.

Černá díra, která přerostla vlastní galaxii

Galaxie Virgil vědcům zamotala hlavu. Podle současných teorií vznikají nejprve galaxie a teprve postupně v jejich centrech vyrůstají černé díry. Supermasivní černá díra v centru galaxie Virgil je ale vzhledem k velikosti hostitelské galaxie nepřiměřeně velká. Vědci ji řadí do kategorie tzv. „přerostlých“ černých děr, které do současných modelů vývoje raného vesmíru příliš nezapadají.

Podle astronoma George Riekeho z Arizonské univerzity je možné, že některé černé díry ve svém vývoji „předbíhají“ své galaxie. To podle něj představuje zásadní obrat v chápání kosmické historie. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Astrophysical Journal.

Tajemné červené tečky

Virgil patří mezi objekty označované jako malé červené tečky (Little Red Dot). Tyto extrémně červené, kompaktní a jasné zdroje zaznamenal Vesmírný dalekohled Jamese Webba ve velkém množství v době zhruba 600 milionů let po Velkém třesku. Přibližně v době, kdy byl vesmír starý 1,5 miliardy let, je už ale téměř nepozorujeme.

Může jít o místa s extrémní tvorbou hvězd, vyloučit ale nelze ani projevy neobvyklé fyziky. Odpovědi by mohl ukrývat právě Virgil – je totiž nejčervenějším objektem ze všech dosud známých červených teček.

Image

Čtěte také

Vědci potvrdili existenci doposud nejméně zářící galaxie v mladém vesmíru

V roce 2022 paleontologové prozkoumali fosilní druhohorní naplaveniny z období křídy v Severní Dakotě. V oblasti již dříve známé nálezy „kachních dinosaurů“ rodu Edmontosaurus vědci objevili zub tyranosaura, čelist krokodýla, a společně s nimi také zub mosasaura.

Na první pohled šlo o velmi neobvyklou kombinaci. Jak se mohla dostat na jedno místo fosilie suchozemského dravého dinosaura, krokodýla, který žil v řekách a mosasaura, o nichž vědci předpokládali, že žili v moři? Zapeklitou záhadu zřejmě rozřešil mezinárodní vědecký tým, který prozkoumal izotopy ve sklovině zubu dotyčného mosasaura.

Mořský obr v řece

Vzhledem k tomu, že všechny tři uvedené nálezy, zub tyranosaura, čelist krokodýla i zub mosasaura jsou zhruba stejného stáří – pocházejí z doby asi před 66 miliony let, krátce před katastrofálním koncem křídy – byli vědci schopní porovnat jejich chemické složení pomocí analýzy obsažených izotopů. 

Analýzy, které provedl mezinárodní tým vědců z USA, Švédska a Nizozemska, zaměřené na poměry mezi různými izotopy kyslíku, stroncia a uhlíku ukázaly, že zub mosasaura obsahoval více lehkého izotopu kyslíku-16, než kolik ho mívají v zubech mořští mosasauři. K podobnému závěru ukazoval i poměr izotopů stroncia. 

Ještě zajímavější výsledky přinesly izotopy uhlíku. U většiny mosasaurů se vyskytují jen nízké hodnoty izotopu uhlíku-13, což souvisí se schopností potápět se velkých hloubek. Severodakotský exemplář naopak vykazoval nejvyšší hodnoty uhlíku-13, jaké byly kdy u mosasaurů, dinosaurů i krokodýlů naměřeny. To naznačuje, že se do hlubin nepotápěl a mohl se živit i mršinami suchozemských dinosaurů – například těly, která se dostala do řeky.

Sladkovodní adaptace

Když vědci analyzovali další dva mosasauří zuby z nedalekých, o něco starších lokalit, objevili stejný „sladkovodní podpis“. To znamená, že nešlo o náhodný výkyv nebo zatoulaného jedince, ale o širší ekologickou adaptaci: mosasauři skutečně obývali říční prostředí v posledním milionu let své existence. Podrobnosti popisuje studie zveřejněná v odborném časopisu BMC Zoology.

Objev zapadá do širšího obrazu proměn tehdejší Severní Ameriky. Kontinent byl kdysi rozdělen vnitrozemským mořem, do kterého postupem času proudilo stále více sladké vody. To vedlo k přechodu od slané, přes brakickou až k téměř sladké vodě, podobně jako dnes v Botnickém zálivu. 

Izotopové analýzy ukazují, že živočichové dýchající žábrami, zůstávali v brakických či slanějších vrstvách, zatímco tvorové vybavení plícemi – včetně například mosasaurů – obývali horní sladkovodní vrstvu. Mosasauři se tak dokázali přizpůsobit novým podmínkám bez nutnosti zásadních fyziologických změn.

Výzkum zásadním způsobem mění představu o mosasaurech, coby striktně mořských tvorech. Ukazuje se, že šlo o flexibilní predátory, kteří dokázali reagovat na proměny planety.

Image

Čtěte také

„Dýkozubý“ mosasaurus Khinjaria byl postrachem moří na konci křídy

Ještě před pár desítkami let byl Titan, největší měsíc Saturnu, považován za zamrzlou a spíše nehostinnou pustinu. Změnila to zjištění americké sondy Cassini, která naznačují, že pod jeho ledovou krustou by se mohl skrývat rozsáhlý podpovrchový oceán. Nová studie tento obrázek výrazně mění – a paradoxně tím Titan činí ještě zajímavějším kandidátem pro hledání mimozemského života.

Podle výzkumu publikovaného v prestižním časopise Nature totiž Titan pravděpodobně nemá pod ledem klasický otevřený oceán, jaký známe ze Země. Místo toho se v jeho nitru může nacházet složitá síť rozbředlých ledových tunelů, kapes roztáté vody a kašovité směsi ledu a kapaliny.

Základ tohoto objevu sahá až k misi Cassini, která byla vypuštěna v roce 1997 a téměř dvacet let zkoumala Saturn a jeho měsíce. V roce 2008 si vědci všimli, že se Titan při oběhu kolem Saturnu vlivem slapových sil nepatrně „pohupuje“. Tehdy se zdálo logické vysvětlení, že pružná ledová kůra klouže po hlubokém kapalném oceánu, který tyto deformace umožňuje.

Rozbředlý měsíc

Nová studie se zaměřila na detail, který byl dříve přehlížen: načasování těchto změn tvaru. Ukázalo se, že Titan nereaguje na nejsilnější gravitační tah Saturnu okamžitě, ale s přibližně patnáctihodinovým zpožděním. To naznačuje, že v jeho nitru dochází k výraznému rozptylu energie – a to v míře, kterou by kapalný oceán nevysvětlil.

Právě tento „energetický podpis“ je podle autorů klíčovým důkazem, že vnitřní stavba Titanu je mnohem složitější. Místo volně tekoucí vody se pod jeho povrchem pravděpodobně nachází hustá, viskózní směs ledu a kapaliny, která se chová spíš jako kaše než jako běžná kapalina. Tato struktura by vysvětlovala, proč Titan reaguje na gravitační síly se zpožděním.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že absence otevřeného oceánu snižuje šance na existenci života, vědci věří v opak. Podle nich takový scénář rozšiřuje představu o tom, jaké prostředí může být obyvatelné. V malých kapsách kapalné vody, uzavřených v ledu, by se podle nich mohly koncentrovat živiny a energie mnohem efektivněji než v obrovském, zředěném oceánu.

Modely navíc naznačují, že některé z těchto „kapes sladké vody“ by mohly dosahovat teplot až kolem 20 °C – tedy hodnot, které jsou z pohledu pozemského života velmi příznivé. Extrémní tlak v hloubkách Titanu totiž zásadně mění fyzikální vlastnosti vody a ledu, které se chovají jinak než na Zemi.

Laboratoř života

Titan zůstává jedním z nejpodivnějších světů ve Sluneční soustavě. Je zahalen hustou oranžovou atmosférou plnou organických sloučenin, na jeho povrchu prší metan, nacházejí se zde jezera a moře z kapalných uhlovodíků a teploty zde klesají k –183 °C. Právě tato chemická bohatost z něj činí fascinující laboratoř pro studium vzniku života.

Další odpovědi by mohla přinést připravovaná mise NASA Dragonfly. Tento unikátní rotorový stroj, který má odstartovat nejdříve v roce 2028 a na Titan dorazit kolem roku 2034, se stane teprve druhým létajícím strojem na jiném světě než Zemi. Jeho úkolem bude zkoumat povrch Titanu a hledat místa, kde by se voda, organické látky a energie mohly spojovat do podmínek vhodných pro život.

Barmská vojska zaútočila na siamské království Ayutthaya poprvé v roce 1547. Barmánci nakonec odtáhli s nepořízenou: vítězství sice měli na dosah a obléhali už hlavní město Siamu, ale armáda obránců posílená o bitevní slony dokázala z obklíčení prorazit. Barma nakonec musela přijmout vcelku potupné podmínky smíru.

O patnáct let později vytáhla do války znovu. Tehdy Siam (dnešní Thajsko) už porazila. A teď to byla Barma, kdo vydíral a zostuzoval svého nově podřízeného vazala nesmyslnými požadavky. Nešlo jen o odvody, daně, reparace. Siamský král Mahachakkaphat byl pověřen, aby Barmě jako „důkaz dobré vůle“ předal sedm bílých slonů. Nejspíš jako oplátku minulé prohry, za kterou stáli hlavně sloni. 

Hledání bílého slona

Jenže kde je vzít? Bílý slon byl víceméně buddhistickou legendou. Hledat jej bylo podobné, jako sehnat u nás dvouocasého lva. Siamský král se ale nevzdával a rozesílal posly na všechny strany. Mystéria a pradávné příběhy by přece měly mít solidní základ, ne? 

O slonech s poruchou pigmentace se v Siamu vědělo, takže bylo zapotřebí najít nějakého opravdu hodně světlého. Pátrání, navzdory enormním nákladům, přineslo úspěchy! Mahachakkaphat skutečně dokázal několik exemplářů sehnat. Přivést si je nechal zpod Himalájí, a celá „sloní expedice“ jej málem zruinovala. Tato historická a finančně bolestivá zkušenost se ale jeho následovníkům hodila. 

O desetiletí později, kdy je siamské království Ayutthaya zase svobodné, monarchové na minulost nezapomínají. V palácovém okrsku hlavního města je vyhrazeno několik pavilonů stálému chovu posvátných bílých tlustokožců. Králové si je tu drží jako „živoucí ztělesnění moci a spravedlnosti“. Neobvykle vybarvení sloni jsou pro všechny praktickou ukázkou majestátu, míru a prosperity. Jejich chov má ale mnohem prostší než náboženské vysvětlení.

Tato vzácná a překrásná zvířata vládcům slouží k vydírání jejich protivníků a příliš hlasitých politických oponentů. Jak to? Když si krále znepřátelíte, nemusíte hned skončit ve vězení nebo vyhnanství. Čeká vás horší osud. Může vás obdarovat bílým slonem!

Pochvala a dar svedou víc

Opravdu! Král se může rozhodnout, že si za své mimořádné zásluhy o blaho země zasloužíte odměnu. A tak vám předá to nejcennější, co zrovna má. Pět a půl tuny radosti a štěstí. Odmítnout takový dar znamená podepsat si dobrovolně rozsudek smrti, takže tuto poctu raději ochotně přijmete. Získáte titul „Pán bílého slona“, který je známkou nejvyšší společenské prestiže.

Jenže tady dobré zprávy končí. Zvíře je považováno za posvátné a nikdy nesmí pracovat. Naopak, musí být chováno „ve zlatě a stříbře“ a je třeba mu předkládat ty nejvybranější pochoutky. Rozhodně nesmí pojít nebo utéct. Darovaný slon v žádném ohledu nemůže strádat. Provoz jeho zvěřince stojí tolik, co chod malého městečka! 

A tak se musíte po zbytek života dívat, jak se váš majetek doslova rozpouští ve sloním žaludku. Bílý slon je prostě navýsost nepraktické zvíře, které je sice hodno obdivu, ale k ničemu jinému se nehodí. Proto je spíš kletbou a trestem, než požehnáním. 

Jak to tedy fungovalo v praxi? Vyjádřil se někdo nepěkně o králi, postavil si vlastní armádu nebo byl díky bohatství až příliš nezávislý na koruně? Dostal slona! Všechny své peníze rázem utápěl v chovu posvátného zvířete. Na rebelie už jistojistě ani nepomyslel. Nechtěl občan platit daně nebo se finančně podílet na výstavbě královského vojska? Panovník mu svěřil slona, ale s nabídkou, že zůstane u něj v paláci. Obdarovaný tak jen zaplatil jeho další chov. Pochopitelně tím králi přispíval na to, co pán sám uznával za vhodné.

Image

Čtěte také

Upalte to prase! V minulosti stanula před soudním tribunálem mnohá zvířata

Ve španělské občanské válce využívaly propagandu obě strany, ovšem republikáni měli mnohem širší mezinárodní ohlas, a i když nakonec válku prohráli, jejich revoluční nadšení doznívalo ve světě ještě dlouho. Ze začátku tahali zastánci republiky na poli propagandy za kratší konec provazu, jelikož se mezinárodní společenství snažilo uvrhnout zemi do izolace. Západní státy se obávaly revolučních mas, jež by mohly oživit levicová hnutí v Evropě, a nechtěly se zaplést do politicky nepřehledné situace. 

Pomoc od diktátorů

Ideologické rozvrstvení obou znepřátelených politických frakcí před vypuknutím války jasně určilo i zdroje jejich podpory. Zatímco na straně republikánů stáli socialisté, částečně někteří leví liberálové, dál komunisté, trockisté a anarchisté, vojenská junta frankistů získávala podporu hlavně od fašistických, nacistických a církevních kruhů. Obě strany se snažily si naklonit světové veřejné mínění hned od začátku bojů přehnanými nebo zcela vymyšlenými zprávami. 

Frankisté využívali strachu katolických věřících z revolučních lidových mas, hrozících likvidací církve, a proto zveřejňovali zprávy o vypalování kostelů a znásilňování jeptišek. Pro obyvatele Německa a Itálie žijící tou dobou v režimu diktatury byly zase určeny články o vládnoucí anarchii v republikánských městech, zavádění komun a likvidaci soukromého vlastnictví. 

Na straně vzbouřenců se stal brzy jediným vůdcem generál Franco. Tento budoucí diktátor si rychle našel cestu k Hitlerovi a Mussolinimu, již mu slíbili vojenskou podporu i přes uvalené sankce. I když v obou zemích měly komunistické a socialistické strany bohatou historii, v druhé polovině 30. let byly zahnány do ilegality nebo neměly žádný vliv. 

Nacistická propaganda měla obrovské možnosti a plně je také využila ve prospěch frankistů. Hitler odeslal do Španělska Legii Condor, což byla navzdory různým politickým výmluvám jednotka Luftwaffe s pravidelným zásobováním a pozemním zabezpečením. Stroje však neměly německé výsostné znaky a propaganda je v týdenících zobrazovala jako dobrovolníky.

Ve Stalinově objetí

Republikáni byli na začátku války ve složitější situaci, protože je kvůli evropské politice neintervence podporovalo pouze vzdálené Mexiko. Zatímco se fašisté a nacisté snažili zajistit diktaturu, Sovětský svaz naopak viděl možnost založení další socialistické země v Evropě, což by značně oslabilo pozici Velké Británie a Francie. Do země začali proudit z celého světa reportéři a umělci, kteří měli blízko k levici, i když mnozí z nich později zažili velké zklamání. 

Výraznou část republikánské propagandy tvořila 3. internacionála, sdružující komunistické strany řady zemí včetně Československa. Sjezdy této organizace, tvrdě řízené sovětskými bolševiky, probíhaly v Moskvě a její politika směřovala k zavedení rudé nadvlády ve světě. Republikáni zde nalezli všemožnou pomoc od finanční podpory přes verbování bojovníků až po tisk knih a výrobu filmů. 

Sovětský svaz samozřejmě sledoval vlastní cíle a tvrdě likvidoval anarchisty a další levicové síly, jež nesouhlasily se stalinistickou frakcí. Republikáni vydávali pro interbrigadisty vlastní noviny v několika jazycích, protože jen málokdo z nich uměl číst ve španělštině. Pro Čechoslováky byla k dispozici „slovanská“ verze, určená také pro Jugoslávce. 

Bojujeme za Prahu

V Československu již od prvního dne války drtivě vítězila republikánská propaganda. Ve Španělsku měly proběhnout Lidové hry, jež měly tvořit protiváhu olympijských her v Berlíně s jasně nacistickým podtextem. V zemi tak byla řada levicových sportovců a novinářů, z nichž někteří vstoupili přímo do mezinárodních brigád nebo aspoň psali články na podpoření republikánské věci. Mezitím u nás začaly vznikat humanitární organizace v čele s Výborem pro pomoc demokratickému Španělsku, za jejichž činností stála i řada tehdejších významných osobností. Za frankisty stály pouze fašistické a katolické organizace, jež však měly nesrovnatelně menší vliv na veřejné mínění. 

I přes rozšiřující se působnost rozhlasu a filmu měly v Evropě největší vliv na veřejnost noviny, časopisy a plakáty. Všechny tyto možnosti využívaly levicové organizace velmi účinně. Známí výtvarníci, jako Adolf Hoffmeister nebo František Bidlo, vytvořili řadu karikatur zobrazujících generála Franka a hrůzy občanské války. Zakladatel již zmíněného výboru Emanuel Voska se stal také redaktorem časopisu Španělsko, kde se mohli čtenáři seznámit s republikánským pohledem na válku. 

Kromě toho zde byly prezentovány veřejné sbírky. Čechoslováci provozovali z těchto zdrojů ve Španělsku polní nemocnici a také se snažili zajistit péči o válečné sirotky. Odvrácená strana boje republikánů, tedy jejich bratrovražedné spory a nadvládu komunistů, samozřejmě nikde prezentovány nebyly. 

Přímo z fronty také přijížděli přímí účastníci, kteří na řadě přednášek vykreslovali veřejnosti bojující zemi v poněkud růžových barvách lidové jednoty odporu. Situaci samozřejmě využívali i komunisté, kteří se snažili ukázat občanskou válku jako boj proti nastupujícímu nacismu. Odtud také pochází známé heslo: „U Madridu se bojuje i za Prahu.“ 

Naše vláda činnost těchto výborů a spolků nijak neomezovala ani nebránila cestám reportérů a budoucích interbrigadistů. Republikánská propaganda v Československu tak nerušeně pokračovala až do konce občanské války, i když v roce 1938 zájem o ni mezi občany upadal kvůli narůstajícím hrozbám ze strany nacistů.

Image

Čtěte také

Nýtovačka Rosie: Dívčí tvář vládní propagandy

Knihovna není jen studnicí vědění posbíraného předchozími generacemi i současníky, je to také centrum intelektuálního života. Zvyšuje prestiž místa, kde se nachází, a přitahuje intelektuály a učence. Proto u zrodu mnohých z nich stáli slavní panovníci a vládci. U kořenů jedné z těch nejznámějších vůbec – alexandrijské knihovny – stál nejspíše vojevůdce Alexandra Velikého Ptolemaios I. Soter (asi 323 – asi 283 př. n. l.). Ten se po smrti slavného makedonského krále stal faraonem a vládcem Egypta a buď přímo on sám, nebo některý z jeho potomků inicioval i založení velké knihovny. A doba podobnému počinu přála.

Sbírka všeho poznání

Prvním významným předpokladem se stal politický a ekonomický úpadek Atén. Někdejší centrum evropské vzdělanosti, v němž před několika desetiletími působily osobnosti jako Sokrates či Platón, intelektuálové postupně opouštěli a hledali nová místa působení. Alexandrie jakožto moderní a bohaté město na břehu Středozemního moře se jako nové intelektuální centrum přímo nabízela. Egypt také skýtal bohaté zdroje papyru – klíčové komodity pro tvoru psaných textů –, a v neposlední řadě šli šíření vzdělanosti ve své zemi vstříc i noví vládci země. 

Ptolemaiovci nechali v Alexandrii vybudovat rozsáhlý komplex budov nazvaný Museion. V něm se nacházela nejen knihovna samotná, ale také rozsáhlé zahrady, přednáškové sály, prostory pro diskuse i společné stolování. Učenci působící v Museionu dostávali plat ze státní pokladny a měli také nárok na bezplatné ubytování a stravu. Záhy se tak na místě začala shromažďovat pestrá komunita vzdělanců, mezi něž patřily i největší osobnosti své doby jako otec geometrie Euklides, astronom a geograf Erastothenes (který jako první spočítal obvod Země) a na čas i slavný matematik a fyzik Archimédes.

Ptolemaiovci také vyslali své agenty do všech koutů tehdejší civilizace – především však do Atén a na Rhodos – aby skupovali co nejvíce knih a svitků od jakýchkoliv autorů na jakákoliv témata. Také každá loď, která připlula do Alexandrie, musela zapůjčit své texty, které poté učenci v Museionu opisovali a kopie zařazovali do knihovny. Nakonec tak vznikla nevídaná sbírka čítající podle dobových autorů až 700 000 svitků (soudobí historici však toto číslo považují za značně nadhodnocené). Tradovalo se dokonce, že se v knihovně nachází „všechno dostupné poznání světa“. Po desetiletích rozkvětu ale přišel náhlý úpadek.

Římané přicházejí

O tom, co se vlastně s monumentální knihovnou stalo, se dodnes spekuluje a existuje hned několik rozšířených teorií. Podle té první lehly sbírky knih a svitků popelem během Caesarova afrického tažení a jeho války s Ptolemaiem XIII. (bratrem slavné Kleopatry). Tehdy se ve městě odehrálo několik bitev, během nichž došlo i k velkému požáru. Řecký letopisec Plútarchos píše: „Když se nepřítel pokusil přerušit jeho [Caesarovo] zásobování po moři, byl nucen odvrátit toto nebezpečí zapálením svých lodí, plameny se poté rozšířili do doků a zničily velkou knihovnu.“

Další starověcí autoři však tuto událost popisují trochu jinak, či o ní úplně mlčí. Cassius Dio například píše o požáru, který zničil přístavní budovy včetně skladiště knih. Marcus Lucanus zase poznamenává, že shořelo několik domů poblíž moře. Navíc geograf Strabón popisuje svoji návštěvu Museionu okolo roku 20 př. n. l. 

Soudobí badatelé jsou si tak téměř jisti, že Caesar za zničením slavné alexandrijské knihovny nestál. „Mezi dnešními historiky převládá názor, že hlavním dějištěm událostí byl přístav, a že byl možná zničen některý ze skladů, kde se skladovaly svitky a knihy určené k opisu,“ shrnuje britský historik a knihovník Richard Ovenden. Pravdou ovšem je, že v následujících staletích knihovna téměř mizí z historických pramenů, a pokud dále existovala, její věhlas zcela jistě výrazně poklesl.

Křesťané, muslimové...

Další rozšířená verze dává vinu za zničení alexandrijské knihovny Kristovým následovníkům. Na konci 4. století došlo ve městě ke tvrdým střetům mezi věřícími vedenými patriarchou Theofilem a příznivci pohanských a filozofických učení. Během rozsáhlé série útoků přitom křesťané údajně zlikvidovali knihovnu i se všemi texty a povraždili velkou část jejich strážců včetně slavné matematičky a filozofky Hypatie. 

Příběh má však opět několik zásadních mezer. Ke zmíněným nepokojům sice skutečně došlo, cílem fanatických křesťanů však nebyl Museion, ale Serapeum – oddělený chrám spravovaný především novoplatónskými filozofy. Většina dobových pramenů navíc žádné velké ničení knih a svitků nezaznamenává. Zůstává tak otázkou, zda v této době ještě nějaká knihovna existovala. Někteří soudobí historici jsou však přesvědčeni, že se do Serapea po začátku letopočtu přesunula část literárních sbírek původní knihovny, a ty potom nepochybně byly zničeny během tohoto útoku.

Poslední příběh klade zničení knihovny ještě o čtvrt tisíciletí později. V roce 642 dobyla Alexandrii muslimská armáda vedená chalífou Omarem. Ten údajně nařídil likvidaci rozsáhlých literárních sbírek se slavným odůvodněním, že „souhlasí-li s Koránem, jsou zbytečné, nesouhlasí-li s ním, jsou nebezpečné“. Svitky a knihy potom měly posloužit za palivo v městských lázních, kde je během šesti měsíců všechny spolykaly plameny. 

Také o této verzi většina současných historiků pochybuje a poukazuje na to, že se objevila až s několikasetletým zpožděním. Historička Diana Deliová tak tvrdí, že: „Omarovo údajné zavržení pohanské a křesťanské moudrosti si možná vymyslely konzervativní muslimské autority jako morální vzor pro věřící v pozdějších nejistých dobách...“

... nebo postupný úpadek?

Moderní badatelé se tak kloní k o něco méně dramatickému vysvětlení zániku největších sbírek vědomostí té doby. „Rozkvět alexandrijské knihovny se zastavil souhrou několika nepříznivých faktorů: jednak pro neschopnost udržet krok s technologickým pokrokem, dále kvůli ochabujícímu státnímu patronátu, který byl podstatný pro založení, ranou historii i slávu této instituce. A konečně je pravděpodobné, že komplex postihly požáry a další katastrofy, po nichž už nedošlo k obnovení nebo doplnění sbírek,“ vysvětluje historik Richard Ovenden.

K teorii postupného úpadku se kloní i profesor Stanfordské univerzity Reviel Netz: „Ke ztrátám starověké literatury docházelo pozvolna. Každá další generace si některé knihy opsala a jiné nikoliv... k žádné jednorázové katastrofě nedošlo. A nakonec ani jeden totální požár by neměl na znalosti lidstva až tak zásadní dopad, knihoven bylo vždy mnoho.“ 

Image

Čtěte také

Zapalte to doupě! Alexandrijská knihovna nebyla jediná, která lehla popelem

Na Zemi bereme přesný čas jako samozřejmost. Díky atomovým hodinám, družicím GPS a rychlým komunikačním sítím víme na miliontiny sekundy, kolik je hodin. Jenže jak už před více než stoletím ukázal Albert Einstein, čas neběží ve vesmíru všude stejně. Záleží na gravitaci a také na pohybu – a právě to komplikuje snahu sladit hodiny nejen na Zemi, ale i mezi planetami. Pokud má lidstvo jednou kolonizovat Mars, musí si položit zdánlivě jednoduchou otázku: jak rychle vlastně na rudé planetě plyne čas?

Jak jde čas na Marsu?

Základní parametry času na Marsu se od Země na první pohled liší. Den na rudé planetě, tedy doba, za jakou se otočí kolem své osy, je o 40 minut delší než na Zemi. U délky roku čili jednoho oběhu kolem Slunce je to ještě mnohem výraznější. Rok na Marsu trvá 687 dní. Pro vědce je ale zásadní zjistit, jak se liší sekunda na Marsu od sekundy na Zemi.

Do nelehkého úkolu se jako první pustili fyzici amerického Národního institutu standardů a technologie (NIST). Zjistili, že hodiny na Marsu jdou v průměru rychleji o 477 mikrosekund za jeden pozemský den. Vzhledem k výstředné dráze Marsu a působení gravitace dalších těles Sluneční soustavy se ale tato hodnota může v průběhu roku snižovat i zvyšovat až o 226 mikrosekund. Závěry pozoruhodného výzkumu uveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.

Podle obecné teorie relativity běží čas pomaleji tam, kde je gravitace silnější a Mars má přibližně pětkrát slabší povrchovou gravitaci než Země, takže jeho hodiny běží rychleji. Jenže do hry vstupují i další faktory: rychlost oběhu planety, a především gravitační vliv Slunce, Země, Měsíce i obrů typu Jupiteru a Saturnu. Zatímco Země a Měsíc mají poměrně stabilní dráhy (čas na Měsíci běží konzistentně o 56 mikrosekund denně rychleji než na Zemi), Mars se pohybuje po výrazně excentričtější dráze, což způsobuje větší časové výkyvy.

Výpočet tak nebyl jednoduchý. Fyzici z NIST museli zvolit referenční bod na povrchu Marsu – obdobu hladiny moře na Zemi – a zkombinovat dlouholetá data z marsovských misí s Einsteinovými rovnicemi. Jak sami přiznávají, šlo o velmi složitý problém, kde se místo jednoduché dvojice těles řeší hned čtyři: Slunce, Země, Měsíc a Mars.

Čas pro meziplanetární budoucnost

Proč to celé podstupovat kvůli zlomkům mikrosekundy? Odpověď zní: komunikace a navigace. Moderní sítě, jako je 5G, vyžadují synchronizaci s přesností lepší než desetina mikrosekundy. Pokud má jednou vzniknout „internet Sluneční soustavy“ nebo přesné navigační systémy pro cestu na Mars, bez dokonale sladěných hodin to nepůjde.

Znalost marsovského času je proto důležitým krokem k budoucím misím, ať už robotickým, nebo lidským. Zároveň má ale i hlubší vědecký význam. Poprvé totiž přesně víme, jak se relativita času projevuje na jiné planetě. Jak říkají samotní fyzici z NIST, nejde jen o praktickou technologii, ale i o test a rozšíření Einsteinových teorií.

Image

Čtěte také

Budeme někdy žít mimo Zemi? S jakými překážkami se musíme vypořádat?

Pod nočním hvězdným nebem severního Kypru se plazí mořská želva, aby zde do písku nakladla svá vejce. Ze snůšky čítající okolo stovky vajec se po 60 dnech vylíhnou její potomci. Želví matka se ale nejspíš nikdy nedozví, že většina jejích potomků budou samice.

Podobně jako u želv, i u krokodýlů, některých druhů ještěrek nebo třeba novozélandských hatérií neurčuje pohlaví vylíhnutých potomků genetika, nýbrž teplota. Pro mořské želvy platí, že při cca 29 °C panuje mezi počtem vylíhnutých samců a samic rovnováha. Při teplotách nad 33 °C se ale rodí převážně samice. U krokodýlů je tomu naopak – při vyšších teplotách se rodí více samců.

Plazi na pokraji pohlavní krize

Mechanismus, který ovlivňuje pohlaví vylíhnutého jedince je pro vědce do značné míry stále záhadou. Víme ale, že i malé rozdíly ve střední inkubační teplotě rozhodují, zda se z vejce vylíhne samec nebo samice. Želví embryo zaznamenává okolní teplotu speciálními čidly v mozku. Při různých teplotách jsou odlišně aktivovány geny zodpovědné za produkci samčích nebo samičích hormonů a odlišné hladiny hormonů pak „přehodí výhybku“ při vývoji pohlavních orgánů směrem ke vzniku samice nebo samce. 

Biologové pozorují, že některé druhy se na rostoucí teploty a změny klimatu částečně adaptují – želvy začínají klást vejce dříve, aby inkubace probíhala v chladnějším písku. Některé druhy ještěrek mění kromě času snůšky i hloubku svých hnízd. Tyto adaptace ale mají své limity: nestabilní pláže, horký písek nebo omezený prostor na ostrovech přirozeně omezují možnosti plazů.

Příkladem je hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus), relikt starý čtvrt miliardy let, přežívající pouze na malých novozélandských ostrovech. Vysoké teploty pro tento druh zásadně mění poměr narozených samců a samic a populace na North Brother Island se v posledních letech stává převážně samčí. 

Důležitou roli u plazů hraje i dlouhá doba, než dosáhnou reprodukčního věku. Aligátoři dosahují reprodukčního věku v 16 letech a mořské želvy dokonce až kolem čtyřicítky. Jediný teplý rok tak může mít na plazí populaci extrémně dlouhodobé dopady. Globální oteplování podle biologů hrozí drastickým narušením rovnováhy pohlaví u plazů, což spolu s dalšími tlaky – ztrátou přirozeného prostředí a znečištěním – může ohrozit tyto miliony let staré linie plazů.

Image

Čtěte také

Některé druhy želv si se změnami klimatu umí poradit

Když se alergik setká s alergenem, může se u něj rychle rozvinout extrémní forma alergické reakce – anafylaktický šok. Jde o život ohrožující stav, kdy bílé krvinky uvolní velké množství histaminu a dalších bioaktivních látek, které mohou vyvolat kopřivku, svědění, rozsáhlé otoky, dušení a značný pokles krevního tlaku. 

Alarm pro anafylaktický šok

V účinné pomoci při anafylaktickém šoku hraje zásadní roli čas. Významným ukazatelem nastupujícího anafylaktického šoku je zvýšení hladiny protilátek IgE (imunoglobulin E) v krvi. Otázkou je, jak rychle zjistit, že se u někoho množství IgE zvýšilo, pokud možno jednoduše a bezbolestně.

Odborníci saúdskoarabské Technické a přírodovědecká univerzity krále Abdalláha (KAUST) vyvíjejí zařízení AllergE, které dokáže přes pokožku bezbolestně zjistit množství IgE v krvi člověka, jemuž by mohl hrozit anafylaktický šok. Jde o náplast pokrytou dutými mikrojehličkami, které jsou kratší než milimetr a tenčí než lidský vlas, propojenou s aplikací v chytrém telefonu. Když se náplast přitlačí k pokožce, polymerové mikrojehličky propíchnou pouze svrchní vrstvu kůže a nedosáhnou k nervovým zakončením. Uživatel tak vlastně píchnutí vůbec necítí. 

Současně ale mikrojehličky dosáhnou do mezibuněčné intersticiální tekutiny (tkáňového moku), v němž se rovněž nachází zmíněné protilátky IgE. Z jejich obsahu je možné odvodit hladinu v krvi. 

Když se tyto protilátky dostanou do mikrojehliček, setkají se speciálními molekulami DNA, které při kontaktu s IgE změní tvar a vyvolají tím elektrochemický signál. Zařízení AllergE je podle vývojářů úžasně citlivé, asi stonásobně citlivější než většina dnes používaných metod. Vývoj a fungování tohoto zařízení popisuje studie, kterou uveřejnil odborný časopis ACS Materials Letters.

Image

Čtěte také

Pomůže astmatikům velbloudí mléko? Studie přináší slibné výsledky

Neurovědec Aleš Benjamín Stuchlík z Fyziologického ústavu Akademie věd ČR zdůrazňuje, že trénink mozku by měl pro všechny znamenat každodenní samozřejmost. „Kdy začít? Dobrá otázka. Odpověď zní ‚okamžitě‘,“ radí a doporučuje pestrý a pravidelný trénink, který vás bude bavit. Z účinných metod vyjmenovává paměťové testy, doplňovačky, křížovky, sudoku a osmisměrky. Důležitá je však podle něj také sociální interakce a efektivní práce se stresem.

Zpívat, cvičit, dobře jíst

Stuchlík dál upozorňuje na negativní vliv chytrých telefonů na paměť. Radí proto jejich používání omezit a místo toho se věnovat aktivitám, jež mozek stimulují a podporují jeho zdraví. Zahraniční studie potvrzují pozitivní dopad takového tréninku na kognitivní funkce. Například výzkum publikovaný v International Journal of Geriatric Psychiatry zjistil, že hra na hudební nástroj či zpěv zlepšují paměť a schopnost řešit problémy u dospělých nad čtyřicet let.

Další studie ukazují, že pravidelné fyzické cvičení jako aerobik nebo jóga podporují kognitivní funkce, včetně paměti a zvládání složitých úkolů. Nejen mentální, ale i fyzická aktivita má kladný vliv na tzv. neuroplasticitu neboli schopnost mozku adaptovat se na proměnlivé podmínky. „Mozek tvoří z šedesáti procent tuk, což z něj činí nejtučnější orgán v těle,“ popisuje neurolog Kapil Sachdeva z institutu Northwestern Medicine. „Lipidy hrají v jeho výkonu naprosto klíčovou roli, proto je důležité doplňovat mentální a fyzickou aktivitu stravou s obsahem zdravých tuků,“ dodává.

Pomůže vám trénink?

„Mentální cvičení“ představuje moderní pojem a více či méně důvěryhodní neurokoučové slibují při jeho využívání vše – od zlepšení paměti po rychlejší myšlení, bryskní řešení zapeklitých problémů nebo vyšší inteligenci. Není divu, že se z něj stal miliardový byznys. Jak ovšem aktivity, jež „garantují“ zlepšení kognice, skutečně ovlivňují mentální kapacitu? Na to se rozhodla přijít britská BBC ve spolupráci s vědci z Cambridge University, v čele s Adrianem M. Owenem.

Přes jedenáct tisíc lidí se zúčastnilo šestitýdenní online studie, kdy alespoň třikrát týdně plnili nejrůznější úkoly zaměřené na paměť, soustředění, logiku či prostorové schopnosti. Rozdělili se do tří skupin, přičemž skupina A trénovala logické myšlení, plánování nebo řešení problémů, zatímco „béčko“ se orientovalo na krátkodobou paměť, matematické dovednosti, pozornost a prostorové vnímání. Kontrolní skupina pak odpovídala na náhodné vědomostní otázky bez kognitivního tréninku. Na začátku i na konci studie prošli dobrovolníci tzv. benchmarkovými testy, měřícími obecné kognitivní schopnosti jako paměť, logiku nebo učení. A výsledky výzkumníky překvapily.

„Účastníci se výrazně zlepšili v úkolech, které přímo trénovali, přičemž čím víc cvičili, tím lepší byli,“ potvrzuje Owen. „Pokrok se však nepřenášel na netrénované úkoly. Nenastalo tedy žádné ‚všeobecné posílení mozkových schopností‘.“ 

Kontrolní skupina, jež neprováděla systematický trénink, zaznamenala v testech téměř stejný posun jako ty trénované. Šlo tedy spíš o vliv opakovaného testování než o skutečný rozvoj kognitivních schopností. „Zlepšení v rámci konkrétních úloh je reálné,“ dokládá Owen. „Pokud budete často luštit sudoku, zlepšíte se v něm. Jestli ale doufáte, že se díky luštění křížovek budete například snáz soustředit v práci nebo rychleji chápat nové souvislosti, tak vás musím zklamat.“

Předmět sporu

Navzdory tvrzením influencerů a koučů zůstává účinnost mentálního tréninku předmětem sporu. Studie ukazují, že obecné kognitivní schopnosti jako inteligenci či kapacitu pracovní paměti lze takto zlepšit jen minimálně, nebo vůbec. Psycholog Fernand Gobet navíc dodává, že je učení silně specifické pro danou oblast a schopnosti získané v jedné z nich se jen těžko přenášejí do jiné. Metaanalýzy zabývající se různými druhy tréninku – například formou videoher, hudby nebo šachu – ukazují, že výsledky ovlivňuje rozdílná metodika měření a náhodné odchylky ve výběru vzorku.

Za novodobého „průkopníka“ mentálního cvičení lze považovat amerického psychologa Shawna Greena, který v roce 2019 využil štědřejší financování výzkumu a představil zbrusu novou metodologii zkoumání mentálního cvičení. Důležitý a současně opomíjený pojem představuje tzv. transfer, tedy přenos získaných dovedností z jedné oblasti do druhé. Rozlišujeme přitom dva druhy: Při blízkém transferu nastává zlepšení ve více velmi podobných kognitivních oblastech, což se testuje například posloucháním posloupnosti písmen a rozhodováním, zda se aktuální písmeno shoduje s předchozím. Obojí vyžaduje zapojení pracovní paměti, liší se jen formát. Při vzdáleném transferu pak dochází ke zlepšení ve více oblastech, jež spolu na první pohled nesouvisejí, například když trénink paměti vede ke zvýšení skóre v IQ testu.

Podle Greena přitom jedině prokázání vzdáleného transferu dokáže obhájit skutečný účinek mentálního tréninku: „Pouze pokud zvládne zlepšit kognici v několika nesouvisejících oblastech, dá se o něm říct, že je skutečně funkční.“ Přestože lze ovšem mnohé z jeho návrhů – například důraz na velikost testovacího vzorku, význam kontrolních skupin či exaktní terminologii – považovat za vědecky přesné, dopustil se Green ve svém výzkumu několika zásadních chyb. Ta hlavní spočívala v nesprávné definici kognitivního tréninku: Psycholog totiž odmítá připustit, že by kognici zlepšovaly činnosti jako hudba, šachy či hraní videoher. Ocitá se tím v rozporu s desítkami dalších studií, jež dané aktivity s kognitivními přínosy prokazatelně spojily. Kdo má tedy pravdu?

Hudba jasně vítězí

Studie z roku 2024, publikovaná v International Journal of Geriatric Psychiatry, závěry amerického psychologa vyvrací a přináší fascinující poznatky o tom, jak hudba pomáhá udržet mozek v kondici. Odborníci sledovali více než tisícovku dospělých starších čtyřiceti let, s průměrným věkem osmašedesát roků, aby zjistili, které volnočasové aktivity prospívají kognitivním schopnostem nejvíc. A hudba – ať už zpěv, hra na hudební nástroj, nebo pouhý poslech – ze studie vyšla jako jasný vítěz.

„Lidé, kteří se hudbě věnují celý život, dosahují v paměťových testech, v rychlosti mentálního zpracování a v efektivitě řešení problémů znatelně lepších výsledků než ti, kdo s ní nemají zkušenost,“ potvrdila neuroložka Gaia Vetereová. „Nejvýraznější vliv na paměť a exekutivní funkce, tedy schopnost plánovat a řešit složité úkoly, měla hra na klávesové nástroje,“ uvedla Anne Corbettová z University of Exeter. Paměť zlepšovala také hra na dechové nástroje, zatímco zpěv vedl k lepšímu zvládání komplikovaných úkolů.

Důvod je přitom podle vědců jednoduchý – hraní a čtení not představují komplexní mentální činnost, která mozek intenzivně stimuluje. „Vytváří se tak hustší síť nervových spojení, podobně jako když se učíme nový jazyk nebo se věnujeme mentálním tréninkovým hrám,“ přibližuje Corbettová.

Kde slova selhávají

Proč hudba tak dobře funguje? Protože v mozku aktivuje rozmanité oblasti, od sluchových center přes regiony spojené s pamětí a pozorností až po centra pohybu a emocí. Podařilo se prokázat, že u pacientů s Alzheimerovou chorobou přetrvává hudební paměť i v pokročilých stadiích onemocnění, kdy jiné druhy paměti nenávratně mizí. Lidé, kteří ztratili schopnost mluvit, tedy mohou stále rozpoznávat známé melodie, nebo dokonce hrát na nástroj ovládaný v mládí.

„Hudba má v péči o lidi s demencí unikátní sílu. Dokáže se dotknout hlubokých vrstev paměti, pomáhá navazovat kontakt tam, kde slova selhávají, a vrací pacientům pocit identity. I když je před námi ještě kus cesty, hudba se zdá být tím pravým, co propojí svět nemocných s naším – lidským, vnímavým a plným melodií,“ napsal v roce 2013 indický akademik Balakrišnan Nair a předznamenal tak rozsáhlý výzkum vlivu hudby na oddálení nástupu demence a dalších neurodegenerativních onemocnění, včetně Alzheimerovy či Parkinsonovy choroby. 

Image

Čtěte také

Dokáže genetika zvýšit IQ? Budou zásahy do lidské mysli široce dostupné?