Podobně jako v týlu i v bojové linii se dny vánočních svátků zásadně lišily od všech ostatních. Vojáci dostávali zvláštní příděly potravin, probíhaly bohoslužby, a pokud to situace umožnila, zdobily se stromečky a vařila sváteční jídla. Snad největší dárek pro každého představoval dopis nebo balíček z domova, který alespoň částečně ulehčil odloučení od blízkých. Většina vojáků sice toužila po dovolené, jen málokdo však měl takové štěstí, aby ji dostal.

Padlí jako dárek

První válečné Vánoce v roce 1939 se odehrály v poklidu, uprostřed takzvané podivné války. Také o rok později dělalo vojákům starost především odloučení od blízkých. To se ale změnilo o vánočních svátcích roku 1941, kdy na východní frontě v hlubokých mrazech pokračovala sovětská ofenziva na moskevském směru. Jen dva dny po Štědrém dnu pak britští commandos podnikli nájezd na norské souostroví Lofoty.

Bojovalo se také pod Leningradem, kde svátky trávil i poddůstojník německého 227. dělostřeleckého pluku Wolfgang Buff k 24. prosinci si do svého deníku zapsal mimo jiné toto: „Včera padlo ještě několik výstřelů a pak nastalo hrobové ticho. Smrtelná únava padla na důstojníky i mužstvo po nadlidském úsilí z posledních dnů. Všechna očekávání radostného prožití svátků se ztratila a Vánoce pro nás byly úplně zničené. Osmdesát padlých a více jak 100 zraněných na našem úseku – i to byl náš vánoční dárek. Naší situace teď Rusové určitě využijí a svými protiútoky a dělostřeleckými přepady nám vánoční svátky ještě více zkazí.“

Koledy v mrazivém nočním tichu

Vánoční příděly byly tehdy ještě bohaté. Každý voják 227. dělostřeleckého pluku obdržel mimo jiné po jedné láhvi červeného vína a koňaku a třetinu láhve sektu, dále konzervu s ovocem, dvě jablka, 60 cigaret, tabák a čokoládu. Mrazivou nocí se pak vzduchem nesly známé melodie vánočních písní, aby o půlnoci odkudsi z dálky zazněla sborem trubek koleda Tichá noc, svatá noc. O rok později, v prosinci 1942, se miliony očí upíraly ke Stalingradu, v jehož ruinách museli trávit velmi pochmurné svátky vyčerpaní vojáci obklíčené německé 6. armády. Ani ve dnech okolo 24. prosince zde přitom boje neutichly.

Josef Gräupel, svobodník sanitního oddílu v podzemním Timošenkově bunkru v centru Stalingradu, měl štěstí a přežil jak bitvu, tak i sovětské zajetí. Po válce na ony „sváteční“ dny vzpomínal: „Vánoce v kotli; Ježíšek nám přinesl tři cigarety a krajíc knäckebrotu, ale žádnou poštu z domova. Na Štědrý den byla bohoslužba v bunkru. Žádná střela a žádná bomba už nás nakonec tam dole hluboko pod zemí, v centru města, v Timošenkově bunkru, nemohla trefit. Zato jsme byli stále citelněji potrefeni hladem. Bylo zde asi 2 000 raněných a nemocných a sanitní oddíl, ale mohli se tito všichni nasytit ze sedmi kilogramů nudlí a pytle soli? Takto jsme leželi ve zničeném městě, ve sklepích, na holé zemi nebo na ‚měkkých‘ prknech.“

Vojenské koledy

U frontových jednotek byly stalingradské Vánoce alespoň o trochu veselejší. Horst Rocholl, lékař u 24. tankové divize vzpomínal takto: „Ježíšek s dary navštívil každý bunkr. Každý dostal osminu láhve kořalky, balíček sušenek, 12 cigaret, dva doutníky, jeden pecen chleba a další věci. To nebylo to hlavní, i když zvláště chléb nám udělal velkou radost.

Nejdůležitější byl průběh nadílky. Museli jsme Ježíškovi odříkat básničku a zazpívat písničku, tím se navodila vánoční nálada, kterou jsme nečekali. Byly to svým způsobem krásné Vánoce.“ Kromě Stalingradu se o Vánocích 1942 bojovalo také v severní Africe, na Nové Guineji nebo v Barmě. 

Oslava s prázdným žaludkem

Na Štědrý den 1943 vojáci umírali mimo jiné u Kyjeva nebo v Pacifiku na Šalamounových ostrovech. Bez odpočinku tehdy prožili svátky také vojáci 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Její příslušník Oldřich Kvapil vzpomínal: „Dne 23. prosince jsme se přesunuli směrem na Fastov, kam již dříve odcházely sovětské jednotky a dělostřelectvo. Štědrý večer jsme slavili ve Fastově, kde jednotky brigády zaujaly obranu.

Aby nám bylo v tom pustém, válkou zničeném městě ‚veseleji‘, zabloudily k nám při pochodu polní kuchyně, které si ve tmě a hlubokém sněhu spletly cestu. I když nám trochu kručelo v břiše, přece jen nám bylo lépe než nepříteli. Sovětské jednotky totiž po dělostřelecké přípravě zahájily v noci z 24. na 25. prosince svou zimní ofenzivu.“

Poslední válečné Vánoce

O rok později prožívali západní Spojenci horké chvilky v Ardenách. Právě 24. prosince se asi po týdnu vyčistila obloha od mraků a vysvitlo slunce. Pro americké a britské vojáky to byl skutečný dar z nebes, neboť jim mohlo na pomoc přispěchat letectvo. Richard D. Sparks, příslušník americké 106. pěší divize, která do 21. prosince bojovala v bitvě o St. Vith, na ten den vzpomínal takto:

„Za úsvitu jsme zaslechli zvuk letadel a zároveň vyšlo jasné slunce do dne bez mlhy a sněžení. Obloha byla brzy plná nejrůznějších typů letadel: B-17, B-24, P-38. Slyšeli jsme dopadat bomby na německé pozice a také vzdálený rachot kulometů, jak naše stroje napadaly německé kolony. Během dne jsme navštívili zdravotníky, bylo vydáno nové oblečení a po dlouhé době jsme měli tři teplá jídla. Nejvíce jsme ale uvítali možnost rychle se osprchovat. Večer se pod hvězdnou oblohou odehrála štědrovečerní bohoslužba. Cítili jsme se v bezpečí.“

V bezpečí se naopak zcela jistě necítili němečtí a maďarští obránci Budapešti, protože na východním předměstí už museli svádět boje s postupujícími rudoarmějci, kteří o dva dny později metropoli sevřeli v obklíčení. Poslední, šesté válečné Vánoce tak přinesly radost především Spojencům a také civilistům, kteří již mohli tušit, že další svátky prožijí v klidu a míru. 

Image

Čtěte také

Vánoce na bitevním poli: Jak slavili svátky klidu a míru českoslovenští legionáři?

Astronomové pomocí Vesmírného dalekohledu Jamese Webba objevili exoplanetu, která jako by vypadla z vědecko-fantastického světa: nejen že svým tvarem připomíná citrón, její atmosféra je navíc složena téměř výhradně z uhlíku a zcela postrádá dusík a kyslík.

Planeta, pojmenovaná PSR J2322-2650b, je plynným obrem s hmotností podobnou Jupiteru a obíhá kolem pulzaru – husté, rychle rotující mrtvé hvězdy, která z pólů vysílá pravidelné paprsky elektromagnetického záření, podobně jako maják. Díky silné gravitaci svého hostitelského pulzaru je exoplaneta PSR J2322-2650b protahována do tvaru připomínajícího citrón, což je u plynných obrů velmi neobvyklé. PSR J2322-2650b se nachází ve vzdálenosti okolo 750 světelných let, z našeho pohledu v souhvězdí Jižní ryby a od pulzaru ji dělí jen zhruba 1,6 milionu kilometrů.

Pozorování atmosféry odhalila molekulární uhlík, který podle vědců může tvořit i jádro planety, možná dokonce v podobě diamantů. Tato kombinace – uhlíková atmosféra bez dusíku a kyslíku – je ale zcela neobvyklá, protože v běžném vesmíru se uhlík téměř vždy vyskytuje spolu s těmito prvky.

Největší záhadou ovšem zůstává, jak tato planeta mohla vůbec vzniknout. Podle jedné z hypotéz je možné, že jde o zbytky bývalé hvězdy, z níž zbylo jen jádro. Ani tento scénář by ale podle vědců nevysvětloval absenci dusíku a kyslíku. Michael Zhang z Chicagské univerzity, spoluautor studie připravované k publikaci v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters, připouští, že PSR J2322-2650b by mohla být zcela novým a doposud zcela neznámým typem objektu.

Image

Čtěte také

Planeta, která vzdoruje fyzice: TOI-561 b má atmosféru navzdory pekelným podmínkám

Kancléř Metternich má dnes večer důležitou návštěvu. Na hosty chce udělat dojem. Okoukané sladkosti už ho ale přestaly bavit. Týmu svých kuchařů proto dává nečekaný příkaz: připravte nějaký nový originální dort! Jenže… šéfkuchař je nemocný. Co si v kuchyni mají počít? Jediný šestnáctiletý učeň Franz Sacher zachovává chladnou hlavu. Vzpomíná si na jeden zajímavý recept, který viděl ve staré kuchařské knize. Nemá sice všechny ingredience, ale nevadí: postup si upraví podle svého. Metternichovi hosté jsou lahodným dortíkem s marmeládou a čokoládovou polevou nadšeni!

Dědictví Osmanské říše

Osmanští Turci si sebou na válečné výpravy kromě zbraní a munice brávali také své kuchaře a pekaře. Jednou z jejich specialit bylo pečivo z listového těsta známé jako börek. Zachutnalo i lidem na dobytých územích na dnešním Balkáně a v Maďarsku. Protože ale nevěděli, jak přesně toto pečivo připravit, vznikaly nejrůznější börkem inspirované recepty.

Teprve v Rakousku někoho napadlo základní těsto doplnit kombinací jablek, skořice a rozinek. Dezert, kterému se kvůli způsobu přípravy začalo říkat Strudel neboli vír byl na světě! První známý recept na štrúdl pochází už z roku 1696. 

Stará placka s novou tváří

Recept na přípravu palačinek údajně okoukal kuchař maďarského hraběte Pála Esterházyho na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. v roce 1687. Francouzské crêpes vylepšil tím, že placku zesílil, potřel ji silnou vrstvou jahodové marmelády, výtvor sroloval a povrch ozdobil šlehačkou s ovocem. Protože se kuchař jmenoval Pallacini, nový dezert se začal nazývat po něm.

Příběh o Pallacinim, kuchaři s italským jménem, který se narodil v Rumunsku, pracoval v Maďarsku a inspiroval se francouzskou kuchyní, ukazuje na to, že si nikdo nemůže být zcela jistý, kde a jak vlastně palačinky vznikly! Placky na podobném principu se připravovaly už ve starověku a původ jména palačinka jazykovědci vystopovali až ve staré řečtině! 

Hudba obšťastňuje srdce, párek žaludky

V květnu 1805 postává dav zvědavců před výlohou nového vídeňského řeznictví na ulici Am Schottenfeld číslo 274. Řeznický mistr Johan Georg Lahner v obchodě vystavil uzenářskou novinku, o které v širokém okolí ještě nikdo neslyšel: párek. Zákazníci se jen hrnou, protože každý chce Lahnerovu novou podivnou klobásu ochutnat. Zakrátko párek s hořčicí a křenem nesmí chybět na stole žádného Vídeňana. Po městě se dokonce rozšiřuje pořekadlo, že zatímco tehdejší král valčíků, hudební skladatel Lanner obšťastňuje srdce, řezník Lahner zase jejich žaludky! 

Jmenovkyně slavného skladatele

Mozartovy koule – cukrovinka, kterou dnes ve Vídni najdete na každém kroku, ve skutečnosti nemá s rakouským hlavním městem co do činění. Pochází totiž ze Salzburgu.

Tatíčkem Mozartových koulí byl cukrářský mistr Paul Fürst. V roce 1890 poprvé nabídl svým hostům bonbón z pistáciového marcipánu, nugátu a tmavé čokolády, který na počest slavného salcburského rodáka pojmenoval jako Mozartovy koule. Na výrobu cukrovinky ale neměl ochranný patent a výborné bonbóny se tak brzy rozšířily do celého Rakouska. Dnešní firma Mirabell například ročně vyrobí na třicet milionů kusů Mozartových koulí, které exportuje do třiceti různých zemí!

Image

Čtěte také

Všechny chutě monarchie: Kultovní vídeňské kavárny, které stojí za návštěvu

Představitelé Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN), která provozuje momentálně největší a nejvýkonnější urychlovač částic na světě - Velký hadronový urychlovač (LHC), v uplynulých dnech oznámili, že se soukromí dárci zavázali věnovat miliardu dolarů na stavbu nového urychlovače.

Ještě nikdy se až doposud nestalo, aby soukromé osoby a filantropické nadace podpořily hlavní projekt v CERN. Podle dostupných informací patří mezi dárce nadace Breakthrough Prize Foundation miliardáře ze Silicon Valley Yuriho Milnera, fond pro strategické inovace Erica a Wendy Schmidtových (Eric Schmidt je bývalý výkonný ředitel Google), italský průmyslník John Elkann nebo francouzský telekomunikační magnát Xavier Niel.

„Je to poprvé v historii, co se privátní dárci chtějí spojit s CERNem,“ potvrzuje generální ředitelka CERNu Fabiola Gianottiová. „Budou se podílet na stavbě mimořádného výzkumného zařízení tady v CERNu, které by mělo posunout lidstvo vpřed v porozumění základů fyziky a celého vesmíru.“

Od LHC k ještě většímu kolosu

Současným rekordmanem je Velký hadronový urychlovač – 27 kilometrů dlouhý prstenec uložený zhruba 100 metrů pod zemí na pomezí Francie a Švýcarska. Právě zde se v roce 2012 podařilo objevit Higgsův boson, přezdívaný „božská částice“. Tento objev, který vysvětluje, jak částice získávají hmotnost, vynesl v roce 2013 Peteru Higgsovi a Françoisovi Englertovi Nobelovu cenu za fyziku. LHC však nebude fungovat věčně. Kolem roku 2040 se očekává konec jeho provozu – a s ním vyvstává otázka: co dál?

Odpovědí má být Future Circular Collider (FCC) – urychlovač, který by měl obvod 91 kilometrů a byl by uložen v průměrné hloubce 200 metrů. Už samotné rozměry naznačují ambice projektu: FCC se má stát největším a nejvýkonnějším vědeckým přístrojem v dějinách.

Vědci totiž vědí, že vše, co vidíme kolem sebe – hvězdy, planety, plyn, prach i život sám – tvoří pouhých 5 % obsahu vesmíru. Zbylých 95 % připadá na temnou hmotu a temnou energii, záhadné složky, které zatím nikdo nikdy přímo nepozoroval. FCC nám má pomoci tyto skryté ingredience kosmu konečně pochopit.

Cena poznání

Projekt má však i odvrácenou stranu: odhadovaná cena 17 miliard dolarů z něj činí jednu z nejdražších vědeckých investic všech dob. Přestože miliardový příslib soukromých dárců je významný, finální souhlas musí dát 25 členských států CERN. Rozhodnutí se očekává v roce 2028. Teprve poté bude jasné, zda se ambiciózní plán promění ve skutečnost, nebo zůstane jen vizí na papíře.

Zastánci projektu zdůrazňují, že přínosy FCC by sahaly daleko za hranice částicové fyziky. Podle Erica Schmidta mohou technologie vyvinuté při jeho stavbě a provozu ovlivnit medicínu, výpočetní techniku i udržitelnou energetiku – podobně jako v minulosti výzkum v CERNu vedl například ke vzniku World Wide Webu.

Image

Čtěte také

Evropský CERN: Jak se vaří v kuchyni bohů

V roce 1893 došlo v ještě novotou vonícím Národním divadle k téměř revolučnímu počinu. Ředitel František Adolf Šubert, který divadlo vedl od jeho samého vzniku, si uvědomil, že početnou diváckou skupinu představují střední a nižší vrstvy a především studenti. Pro ně však byly obvyklé časy představení, a zvláště ceny vstupného prakticky nedostupné. Pokrokový Šubert proto organizoval tzv. „představení pro lid“, uváděná vždycky ve středu o třetí hodině odpolední. Diváci se rekrutovali ze sociálních skupin, které ve středečním brzkém odpoledni nemusely být v práci – tedy právě studentů, ale i drobných podnikatelů nebo žen v domácnosti. Zavedení tohoto hracího času vedlo k určité demokratizaci Národního divadla.

A právě o jedné takové středě, konkrétně 9. května 1894, se konala i světová premiéra jednoho z nejslavnějších českých dramat: Maryši bratrů Aloise a Viléma Mrštíkových. Národní divadlo nabízelo na tuto premiéru mimořádně snížené vstupné – lístek do lóže stál 2 zlatky, křesla v přízemí 50 korun a místa na stání v přízemí 20 korun.

Těšany

Mrštíky měl k napsání ve své době dost kontroverzního titulu inspirovat pobyt ve slovácké vísce Těšany. Pětadvacetiletý Alois sem totiž v roce 1886 přišel coby podučitel místní dvojtřídky a strávil zde celkem dva roky. Sám pocházel z Jimramova na Českomoravské vrchovině a úrodné Těšany s rozlehlými lány ho okouzlily. Brzy si ale všímal i hlubokých sociál­ních rozdílů, které z bohatství kraje plynuly. 

Sedlák byl boháč, kterému nic nechybělo, jeho čeledín se však životem stěží protloukal. Páni se snažili svůj majetek chránit a rozmnožovat. Proto v selských rodinách fungovala sňatková politika. Bylo nemyslitelné, že by se nemajetný kluk přiženil na grunt anebo že by se z chudé dcerky stala nevěsta v zámožné selské rodině. Těšanský podučitel situaci citlivě vnímal, ale věděl, že on ji jen těžko změní. Chtěl na ni však aspoň upozornit, protestovat, zastat se lásky… 

Marie z gruntu

Jako konkrétní předloha Vilémovi Mrštíkovi posloužil příběh Marie Horákové, která se narodila v domku u kostela sv. Barnabáše na těšanské návsi. V době, kdy Vilém Mrštík přišel do Těšan, Marie už chodila k muzice. Půvabná dívka s milým úsměvem a v pestrém kroji dokázala pěkně zpívat i tančit a Viléma úplně okouzlila! Dokonce se s ní chtěl oženit. Marie však jeho žádost o ruku rozhodně odmítla. Měla totiž oči jen pro Šimona Petláka, mladíka, který bydlel v sousedství a který k Horákům často chodíval. Jenže neoplýval majetkem a pro Mariina otce nepředstavoval žádanou partii. A venkovský učitel samozřejmě také ne!

Před oltářem zkrátka s půvabnou dívkou nakonec nestál ani jeden. Mariin bohatý otec rozhodl, že dceru provdá za Felixe Turka. Postaršímu vdovci, který už měl z předchozího manželství tři dcery, totiž patřil výstavný grunt, který stál přímo naproti Horákovu domu.

Po Těšanech se povídalo, že Marie noc před svatbou plakala a rodiče na kolenou prosila, aby sňatek zrušili. Otcem ale v nejmenším nepohnula. Dramatický příběh pro bratry Mrštíkovy byl na světě!

Krimi zápletka

Alois to možná zamýšlel jako svého druhu pomstu. Za to, že ho Maruška Horáková odmítla, dokreslil celkem všední realitu do příběhu, ve kterém mladinká Maryša miluje rekruta Francka, jenže otec ji provdá za mlynáře Vávru – starého a krutého vdovce, který má už velké děti a Maryšu týrá. Zoufalá novomanželka nakonec muže otráví arsenikem, který nasype do kávy „od Žida“. Děvčica nešťastná! Původně chtěl Alois těšanskou lovestory, do které zasáhly peníze, zpracovat do románu, ale mladší bratr Vilém ho nakonec přesvědčil, že jde o látku pro divadlo.

Historie mu dala za pravdu. O premiéře v Národním divadle hrála Maryšu Hana Benoniová. Pro titulní postavu si ji vybrali sami autoři. Režisér prosazoval Marii Laudovou, Mrštíci však namítali, že její „impozantní zjev a eminentní hra“ by divákům zcela vysvětlovaly tragický čin. Podle autorů u subtilnější a jemnější Benoniové naopak vynikne přesně to, co měli u Maryši především na mysli. A sice, že ji „ku vraždě dohnalo zoufalství a ne rabiátství“.

Mlynáře Vávru hrál v prvním uvedení Jakub Vojta Slukov – „herec statného zjevu a mohutné energie“, jak napsal ve svém referátu divadelní kritik F. X. Šalda. Maryšina otce sedláka Lízala „spolehlivá opora“ Jindřich Mošna, který postavu Vávry: „prohloubil a vysondoval úžasně bohatě a bezpečně…“ Rekruta Francka pak Eduard Vojan. Ten se na první scéně teprve usazoval a právě i touto rolí dokázal svůj talent, protože Franckova „povaha drsná, místy až neurvalá, která divoce sleduje svou vášeň“ mu sedla. „Rozvinul tolik divokého, svérázného naturalismu, tolik přirozené opravdivosti, že jej obecenstvo nepoznávalo…,“ psaly reporty z představení.

Moc depresivní

A přitom se Maryša do zlaté kapličky dostala až na druhý pokus! Když bratři Mrštíkové přišli se svou hrou do Národního divadla v roce 1891 poprvé, dramaturg Ladislav Stroupežnický jim drama promptně vrátil. Tento vynikající dramatik měl sice rád moderní realistické hry, ale upřednostňoval dramata méně temná a konfliktní. Nejvíc mu podle všeho vadil tragický konec. Dráždil ho fakt, že Maryšin morálně dosti problematický čin není nijak potrestán, a naopak je ukazován s jistým pochopením, či dokonce ospravedlněním. Stroupežnický byl přesvědčený o tom, že takto naturalistické drama české publikum nepřijme, že mu bude připadat nemravné. Maryša se tedy na jeviště dostala až po Stroupežnického smrti, kdy se za ni postavil ředitel F. A. Šubert, ač k ní i on sám měl jisté výhrady.

Prožito

Ve skutečnosti ale Marie Horáková s Felixem Turkem žila v manželství dalších 39 let jako dobrá manželka a matka. Narodilo se jim sedm dětí, dospělosti se ale dožily jen tři. „Slávu“, kterou jim ve vesnici přinesla Mrštíkovic hra, Marie a především sedlák Turek těžce nesli. Felix se kolikrát v hospodě i porval, když Těšanští dramatické podání jeho života u piva zesměšňovali a leccos mu předhazovali. Jeho žena však i v takových chvílích stála při něm. 

Na náhrobku paní Turkové v epitafu stojí: „Napsáno drama – prožito větší“, protože její společný život s hospodářem Turkem sice neskončil arsenikem v kávě, ale společně prožili několik osobních tragédií, především předčasných úmrtí svých dětí. Nakonec se spoluobčané Turka ale přece jenom – po svém – zastali!

Když se Maryša inscenovala v Brně, vydala se na premiéru i delegace z Těšan. Po skončení rozhodně zavolali: „Tak to nebelo“ a brněnské divadlo rozhořčeně opustili. Každopádně Vilém Mrštík za svého života v Těšanech hrát Maryšu místním ochotníkům nedovolil. Nakonec drama místní Tělocvičná jednota Sokol nazkoušela až v roce 1926. Režíroval ho místní učitel František Čech a hrálo se na těšanské návsi před starou kovárnou s barokním podloubím a sochou svatého Dominika.

Divadelní život tohoto dramatu je dodnes více než pestrý. Maryša se už od začátku 20. století s úspěchem uváděla i na zahraničních jevištích. Hrála ji divadla v Lublani, ve Vídni, Lvově, Bělehradě, Záhřebu, v Rize, Lodži, Varně, ale i ve finských Helsinkách. A velice si ji oblíbili na Slovensku – zejména tamní ochotníci. Jednou z nejkrásnějších novodobých divadelních verzí byla inscenace Divadla Husa na provázku z roku 1995 v režii Vladimíra Morávka s Ivanou Hloužkovou v titulní roli a Jiřím Pechou coby mlynářem Vávrou. Momentálně ale Maryšu uvádí Národní divadla v Praze i Brně, Divadlo Radka Brzobohatého i HaDivadlo… 

Image

Čtěte také

Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

V džunglích Peru nebo na svazích filipínské sopky Kanlaon žijí pavouci, kteří si vyvinuli velmi kreativní strategii přežití: místo, aby se spoléhali jen na svou rychlost a život v úkrytu, tkají do svých sítí falešné verze sebe sama.

Jak oklamat nepřítele?

Nový výzkum publikovaný v časopise Ecology and Evolution dokumentuje, jak několik druhů pavouků rodu Cyclosa vytváří ve svých sítích promyšlené struktury, které imitují tvar tělo pavouka i s náznaky nohou. K jejich výrobě pavouci využívají nejen hedvábí, ale i lístky, zbytky hmyzu, části staré kořisti a občas i jiný materiál. Hotové „hedvábné sochy“ pak udržují zavěšené uprostřed sítě a průběžně je upravují.

Tyto struktury patří do širší kategorie tzv. stabilimentů – dekorativních prvků pavučin, jejichž účel je doposud předmětem debat. U pavouků Cyclosa se však ukazuje, že jde především o obranný mechanismus proti predátorům, zejména proti malým dravým vážkám, ptákům a ještěrkám.

Falešní hedvábní dvojníci jsou zpravidla mohutnější než jejich pavoučí sochaři – podle vědců mají tyto „přifouknuté“ proporce zvěstovat případným predátorům jednoznačný vzkaz – pozor, jsem velký a nebezpečný. Tímto trikem pavouci mění vizuální vnímání svého okolí: místo aby riskovali střet s predátorem, ovlivňují informace, které zrakově orientovaní lovci získávají. 

Vím, kdo jsem

Záhadou nicméně zůstává otázka, jak pavouci vědí, jak vlastně vypadají? Sebeuvědomění v míře „vím, jak vypadám“ se v biologii obvykle testuje tzv. „zrcadlovým testem“, kdy se zvířeti na tělo nenápadně aplikuje značka a sleduje se, zda si ji v zrcadle všimne a pokusí se ji odstranit. Tento test je považován za indikátor základního vizuálního sebeuvědomění, tedy vědomí vlastního těla a vzhledu.

Podle současného výzkumu je sebeuvědomění (v této konkrétní podobě) dokumentováno pouze u lidí, lidoopů, delfínů, slonů a některých ptáků. Náznaky sebeuvědomění ale vědci zaznamenali také u některých ryb a mravenců. 

Geometrie přežití

Nejpozoruhodnější není ani tak velikost dvojníků ale spíše přesnost, s jakou napodobují tělo pavouka. To podle vědců naznačuje schopnost prostorové organizace a pečlivého výběru materiálů, která přesahuje běžnou údržbu pavučiny. Pavouci rodu Cyclosa nevytvářejí náhodný shluk – jejich cílem je, aby vytvořený dvojník co nejpřesněji odpovídal tvaru těla a oklamal tak predátory.

Stejnou strategii používá několik druhů této pavoučí skupiny v různých částech světa. Podle vědců to naznačuje, že nejde o lokální výstřelek, ale o evolučně rozšířenou strategii přežití. Ve světle evoluce jde o jedno z nejkreativnějších řešení.

Pavouci rodu Cyclosa svou kreativní strategií překračují tradiční představy o rigidním instinktu bezobratlých: jejich přežití závisí na schopnosti vědomě manipulovat s prostředím, aby dokázali oklamat predátory. Jejich „hedvábní dvojníci“ představují nejen praktickou formou sebeobrany, ale i fascinující ukázku toho, jak se v přírodě snoubí instinkty a kreativita.

Image

Čtěte také

Vyzdobené pavoučí sítě mohou pomáhat pavoukům naslouchat pohybu kořisti

Vesmír je mnohem barevnější, než by se mohlo zdát. Z části je to dáno i tím, že velká část barev a jejich odstínů je pro lidské oko neviditelná. Pohled do tohoto „neviditelného“ světa nám nabízí nová kosmická observatoř SPHEREx (Spectro-Photometer for the History of the Universe, Epoch of Reionization, and Ices Explorer).

Tento vesmírný teleskop, vypuštěný letos v březnu, nyní úspěšně dokončil svou první infračervenou mapu celé oblohy, a to způsobem, jaký dosud nemá obdoby: zachytil ji ve 102 různých „odstínech“ (či přesněji vlnových délkách) infračerveného světla.

Tyto barvy a odstíny nejsou samoúčelné. Každá z nich nese jinou informaci o hvězdách, galaxiích, oblacích prachu i chemických sloučeninách – a dohromady umožňují vědcům klást otázky, které sahají od původu vody v Mléčné dráze až po to, co se odehrálo v prvním zlomku sekundy po Velkém třesku.

Mapování infračerveného vesmíru

Jedním z hlavních cílů mise SPHEREx je vytvořit trojrozměrnou mapu stovek milionů galaxií. Jejich poloha je sice známá už dnes, SPHEREx ale dokáže změřit i jejich vzdálenost – a tím i skutečné prostorové rozložení.

To je zásadní pro studium jevu zvaného kosmická inflace. Jde o extrémně krátké období, které nastalo v prvním nepatrném zlomku sekundy po Velkém třesku, kdy se vesmír rozpínal nepředstavitelnou rychlostí. Tento proces zanechal jemné, ale měřitelné otisky v rozložení galaxií, které dnes SPHEREx pomáhá odhalit.

Na rozdíl od Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, který dokáže studovat objekty v extrémním detailu, má SPHEREx sice nižší rozlišení, ale obrovské zorné pole. Právě kombinace těchto dvou zařízení je pro vědce ideální: Webbův dalekohled vidí hloubku a SPHEREx šířku.

„Je úžasné, jak moc údajů pořídila observatoř SPHEREx za pouhých šest měsíců,“ říká Shawn Domagal-Goldman, ředitel Astrofyzikální divize NASA. „Přitom jde o informace, které jsou velmi cenné pro lepší chápání vesmíru. Máme k dispozici 102 nových map celé oblohy, každou odpovídající jiné vlnové délce a s unikátní údaji o vesmírných objektech.“

Malá mise, velká věda

Během své dvouleté primární mise provede SPHEREx ještě tři další celooblohové mapy, jejichž sloučením se zvýší citlivost měření. I když jde z ekonomického hlediska o středně velkou misi, její vědecký dopad může být zásadní. SPHEREx totiž neslibuje jen další obrázky vesmíru – ale nový způsob, jak jej číst. Jako barevný kód, ve kterém je zapsána historie galaxií, původ vody i samotný počátek vesmíru.

Image

Čtěte také

Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Pokud se lidé někdy vydají na Mars, nečeká je jen dlouhá cesta vesmírem, ale také zásadní otázka: kde a jak na nehostinném povrchu planety přežít. Mars nemá ochranné magnetické pole ani hustou atmosféru. Jeho povrch je vystaven silnému slunečnímu a ultrafialovému záření. Budoucí astronauti proto budou potřebovat spolehlivý úkryt.

Marsovská iglú

Materiálem, který by budoucí marsovští osadníci mohli využít k výstavbě úkrytů, je podle vědců led. Mars je na led mimořádně bohatý. Nachází se nejen na jeho povrchu, zejména v polárních oblastech, ale i těsně pod povrchem – a podle vědců se ve větších hloubkách mohou skrývat další rozsáhlé zásoby. Pokud by se k tomuto ledu podařilo získat přístup, mohl by se stát klíčovým stavebním materiálem pro první lidské základny.

Navrhované struktury by měly podobu velkých kopulí z čirého ledu, tedy jakýchsi iglú. Jejich velikost by se mohla pohybovat od několika desítek metrů čtverečních až po plochy o rozloze několika hektarů. Uvnitř by se nacházel nejen obytný prostor, ale i místo pro pěstování potravin, což je pro dlouhodobé mise zásadní.

Zásadní výhodou ledových kopulí je jejich optická vlastnost. Podle Robina Wordswortha, profesora planetárních věd na Harvardově univerzitě a spoluautora studie, prezentované na letošním výročním zasedání Americké geofyzikální unie, by led propouštěl viditelné sluneční světlo, zároveň by ale blokoval škodlivé ultrafialové záření.

Sluneční světlo je přitom klíčové nejen pro růst rostlin bez nutnosti energeticky náročného umělého osvětlení, ale i pro psychickou pohodu lidí, kteří by na Marsu žili dlouhé měsíce nebo roky v izolaci.

Teplo pod ledem

Vědci pomocí matematických modelů vypočítali, kolik ledu by bylo potřeba, aby takové obydlí bylo provozuschopné. Ukázalo se, že v kombinaci s vhodnými vnějšími povlaky by ledové stěny dokázaly udržet vnitřní teplotu kolem 20 °C, tedy hodnotu srovnatelnou s běžnými podmínkami na Zemi.

Takový přístup by řešil jeden z největších problémů pilotovaných misí: jak postavit bezpečné a tepelné stabilní obydlí přímo na Marsu, aniž by bylo nutné dopravovat obrovské množství stavebního materiálu ze Země.

Současné plány pilotovaných misí k Marsu počítají s tím, že by rakety mohly na oběžnou dráhu a dále k Marsu dopravit až 100 tun nákladu. I to by ale pravděpodobně nestačilo – pro skutečnou lidskou misi by bylo nutné vyslat mnoho takových letů, což by bylo logisticky i finančně extrémně náročné.

Využití místních surovin, jako je led, by tuto zátěž výrazně snížilo. Podle Wordswortha je navíc led snáze dostupný a zpracovatelný než jiné materiály, například křemičitý prach, který by bylo možné použít k výrobě stavebních bloků.

Starý nápad v novém světě

Myšlenka využívat led jako stavební materiál není pro lidstvo nová. Na Zemi lidé po staletí obývali iglú, ledové jeskyně a další přírodní úkryty, které navzdory mrazu poskytují stabilní teplotu, ochranu před větrem a mají překvapivě dobré izolační vlastnosti. Marsovské iglú by tento princip pouze posunulo do zcela extrémních podmínek.

Přesto zůstávají některé otázky otevřené. Největší výzvu podle odborníků představují pověstné marťanské prachové bouře, které mohou zastínit povrch planety na celé týdny či měsíce. Usazený prach by mohl snižovat průhlednost kopulí a narušit jejich izolační vlastnosti.

Autoři studie přiznávají, že tento problém zatím nedokázali plně vyřešit. Jedním z možných řešení by podle Wordswortha mohlo být odfukování prachu proudy stlačeného vzduchu po odeznění bouří.

Přestože ledová obydlí zatím existují pouze na papíře a v modelech, naznačují, že budoucí kolonizace Marsu nemusí nutně spoléhat na mohutné betonové nebo kovové konstrukce dovezené ze Země. Místní suroviny – v tomto případě led – by se mohly stát klíčem k tomu, aby lidé rudou planetu nejen navštívili, ale skutečně na ní dokázali žít.

Image

Čtěte také

Budeme někdy žít mimo Zemi? S jakými překážkami se musíme vypořádat?

Dárky a vánoční ozdoby se v prvních letech po velké válce scvrkly na nejnutnější praktické věci. Obyčejná pasta na zuby, kousek mýdla, nebo konzerva dokázaly udělat spoustu radosti. Mnohem častěji se objevovaly figurky z chleba – a to jak na stromečku místo skleněných ozdob, tak jako drobné dárečky. I takové nábojnice a kousky staniolu uměly stromek alespoň zdálky proměnit blýskavým vánočním kouzlem.

Sváteční šneci

Sváteční dny měly za první republiky svá pevná pravidla – alespoň v bohatších rodinách, kde si luxusnější úkrok od každodennosti mohli dovolit. Na Štědrý den samozřejmě lidé normálně chodili do práce, leda by připadl na neděli. Odpoledne se tak procházeli a součástí jejich vycházek bývala i návštěva restaurací a lahůdkářství. 

Za módní platilo dát si šneky. Splňovali totiž dvě zásadní podmínky: šlo o postní jídlo a zároveň i snobskou záležitost. A to i přesto, že původně se šnečí maso vyskytovalo hlavně na jídelníčku venkovské chudiny, kam jej řadí ještě i Magdaléna Dobromila Rettigová. Jenže ve městech se na šneky dívali jinak – a inspirovali se francouzskou kuchyní. 

Kniha Rybí kuchyně, kuchařka od majitele proslulé rybí restaurace na Václavském náměstí Jindřicha Vaňhy, uvádí hned šestnáct receptů! Mohli jste si tedy pochutnat na šnecích na burgundský způsob, á la Dijonnaise, ála Chablisienne nebo třeba na hlemýždí bryndě (salát s nasekanými hlemýždi, vejci, cibulí a křenem) či na hlemýždích koblížcích á la Vigneronne.

V knize Česká strava lidová od Marie Úlehlové-Tilschové z roku 1945 se můžeme dočíst, že v okolí Luhačovic si pasáčci opékali šneky napíchnuté na prutu přímo v terénu – a solili si je před konzumací vlastní močí… 

Image

Čtěte také

Štědrovečerní dobrota: Kde se vzal tradiční houbový kuba?