Vědci z francouzského Národního institutu pro zemědělství, potraviny a životní prostředí pod vedením Plotine Jardatové chtěli zjistit, zda koně dokážou cítit lidské emoce pouze prostřednictvím čichu – bez vizuálních nebo hlasových podnětů, na které jsou jinak zvyklí reagovat.

Nevoňavý experiment

Do experimentu badatelé zapojili dobrovolníky. Ti nejprve sledovali filmové scény navozující radost – například taneční scény z filmu Zpívání v dešti nebo píseň z filmu Pomáda. Poté pro změnu po dobu 20 minut sledovali horor Sinister, vyvolávající pocity strachu. V obou případech měli dobrovolníci na těle tampony, které sály jejich pot. Ty pak výzkumníci připevnili ve speciálním náhubku na koňské nozdry.

Ukázalo se, že když koně dostali k očichání vzorky potu od lidí, kteří se báli, jejich vlastní chování se změnilo – stali se bázlivějšími, byli méně ochotní přistoupit k člověku a vykazovali také menší ochotu zkoumat neznámé předměty. Zvířata také vykazovala výraznější fyzické reakce a měla vyšší tepovou frekvenci.

„Emoce jsou při interakci s koňmi zásadní. Pokud kůň odmítá spolupracovat, možná zkuste cvičení přesunout na den, kdy se cítíte jinak,“ radí Plotine Jardatová.

Výsledky experimentu podle vědců potvrzují, že koně dokážou vnímat lidský strach pouze čichem, bez jiných vizuálních či hlasových podnětů. Nezodpovězenou otázkou ale i nadále zůstává: proč? Jde o výsledek domestikace, nebo o obecnou vlastnost savců?

Image

Čtěte také

Infekce pocitů: Psi se mohou „nakazit“ lidskými emocemi

Co kdybychom dokázali získat DNA Leonarda da Vinciho přímo z jeho uměleckých děl? Právě o to se už téměř deset let snaží mezinárodní tým vědců. A nyní se zdá, že jsou úspěchu o krok blíž. Na jedné z kreseb, která je možná dílem tohoto renesančního génia, vědci objevili lidskou DNA.

Vědci analyzovali kresbu Svaté dítě (Holy Child) – křídovou skicu hlavy mladého chlapce ze 70. let 15. století, která se dnes nachází v soukromé sbírce v New Yorku. Pomocí moderních genetických metod se jim podařilo z povrchu papíru izolovat lidskou DNA, pravděpodobně muže z linie typické pro Toskánsko, tedy oblast, kde se Leonardo da Vinci roku 1452 narodil.

Zajímavé je, že DNA stejné genetické linie byla nalezena i na dopise jednoho z Leonardových blízkých příbuzných. To naznačuje možnou souvislost, nejde ale o definitivní důkaz.

Komu patří DNA?

Zápletka, která jako by vypadla z historického thrilleru, sebou bohužel nese jedno zásadní „ale“. Leonardo da Vinci po sobě nezanechal žádné děti, takže neexistují přímí potomci, s nimiž by bylo možné získanou DNA porovnat. Situaci navíc komplikuje i mistrův posmrtný osud: původní hrob Leonarda da Vinciho byl zničen během Francouzské revoluce a ostatky v kapli Saint-Hubert ve francouzském Amboise, které jsou mu dnes připisovány, mohou být smíchané s kostmi jiných lidí.

Ani Leonardova matka nepomůže – nevíme, kde je pohřbena, a její mitochondriální DNA (děděná po mateřské linii) tak nelze získat. A hrob jeho otce ve Florencii zatím nebylo možné prozkoumat. Bez spolehlivého referenčního vzorku tedy nelze s jistotou říci, komu nalezená DNA patří.

Další problém je ryze praktický: za více než 500 let se kresby dotýkala celá řada lidí – sběratelé, restaurátoři, obchodníci s uměním. DNA tedy může pocházet prakticky od kohokoli. Navíc ani samotné autorství kresby není zcela jisté. Někteří odborníci se domnívají, že ji skutečně vytvořil Leonardo, jiní ji připisují jednomu z jeho žáků nebo následovníků.

Aby toho nebylo málo, genetický materiál byl získán z velmi malého vzorku a vědci zatím ani neověřili, jak stará nalezená DNA vlastně je – zda skutečně pochází z doby renesance.

Hon na mistrův chromozom

Prozatím nerecenzovaná studie, zveřejněná na serveru bioRxiv, má přesto podle odborníků velký potenciál. Výzkumníci doufají, že jejich výsledky přesvědčí majitele dalších Leonardových děl, aby jim dovolili odebrat vzorky z dalších artefaktů. Papír je totiž překvapivě dobrý archiv biologických stop – dokáže zachytit pot, kožní buňky i bakterie. A víme, že Leonardo často pracoval nejen štětcem, ale i prsty, což zvyšuje šanci, že na jeho dílech skutečně zůstaly jeho buňky.

Než se tak ale stane, vydali se vědci po jiné stopě. Rozhodli se vypátrat da Vinciho příbuzné a odebrat jim DNA. Doposud se jim podařilo identifikovat více než tucet žijících mužských příbuzných. V hledáčku vědců jsou ale i jeho zemřelí mužští příbuzní – mužský chromozom Y se totiž dědí v téměř nezměněné podobě z otce na syna po mnoho generací. Cílem je vytvořit genetický „otisk“ rodu da Vinci, který by poté bylo možné porovnat s DNA nalezenou na uměleckých dílech.

Pokud by se Leonardovu DNA jednou skutečně podařilo spolehlivě identifikovat, otevřelo by to podle badatelů zcela nové možnosti. Usnadnilo by se například ověřování pravosti jeho uměleckých děl. Leonardova DNA by se ale mohla stát i předmětem výzkumu zaměřeného na biologické faktory jeho výjimečného talentu. Jak se zdá, odhalování tajemství renesančního muže, si žádá renesanční přístup.

Image

Čtěte také

Matka Leonarda da Vinciho byla kavkazská princezna a otrokyně, tvrdí italský historik

Blíže nespecifikované, nicméně vážné zdravotní důvody, přinutily NASA k bezprecedentní akci – částečné evakuaci Mezinárodní vesmírné stanice. Čtveřice astronautů – americká velitelka mise Zena Cardmanová, její kolega Mike Fincke, japonský astronaut Kimija Jui a ruský kosmonaut Oleg Platonov – přerušili svou misi a opustili ISS včera krátce před půlnocí našeho času. Přistání kosmické lodi SpaceX Dragon Endeavour se očekává dnes (15. ledna) v 9:40 SEČ. Původně měla čtveřice na ISS zůstat až do poloviny února.

Žádné drama, pouze prevence

Přestože se jedná o vůbec první podobný případ v historii ISS, NASA celou záležitost klasifikuje jako preventivní lékařskou evakuaci a nikoli jako nouzové opuštění stanice. Důvodem je zdravotní stav astronauta, který je podle hlavního lékaře NASA Dr. Jamese Polka stabilní. Odlet je tudíž naplánovaný podle standardních bezpečnostních protokolů a nejedná se o život ohrožující situaci, která by vyžadovala okamžitý zásah.

Identita nemocného astronauta ani charakter jeho zdravotního problému nebyly zveřejněny, z bezpečnostních důvodů byla zrušena i plánovaná první letošní kosmická vycházka.

Stanice ani po odletu zmíněné čtveřice neosiří úplně. Na ISS i nadále zůstávají ruští kosmonauti Sergej Kuď-Sverčkov a Sergej Mikajev a americký astronaut Chris Williams, kteří tam dorazili v listopadu a jejichž návrat je plánovaný na léto.

Image

Čtěte také

Co dělat se sebevražedným astronautem? NASA radí spoutat a podat sedativa

Když se řekne Singapur, zřejmě si představíme neuvěřitelně pořádný a čistý městský stát, jenž se zabývá zejména obchodem a bankovnictvím. Daleko méně známý je však fakt, že Singapur patří i mezi významné producenty a exportéry vojenské techniky. Dokonce i v Armádě ČR lze narazit na 40mm granátomety pocházející z tohoto malého státu ležícího téměř na rovníku. Ale za snad vůbec nejzdařilejší pěchotní zbraň, jakou vyspělý singapurský zbrojní průmysl zkonstruoval, se považuje vynikající lehký kulomet Ultimax 100.

Lehký kulomet pro Asii

Singapur si zakládá na tom, že disponuje sice početně malými, ale kvalitními ozbrojenými silami se špičkovým výcvikem a výbavou, jejíž značná část pochází z domácí produkce. Roku 1978 proto singapurská armáda požádala zbrojovku CIS (Chartered Industries of Singapore) o vyvinutí nové pěchotní samočinné zbraně, která bude svými rozměry a hmotností odpovídat spíše útočné pušce, bude však určena pro plnění role automatické podpůrné zbraně pěchotního družstva, tedy vlastně lehkého kulometu. 

Dodejme, že podle dosti podobných požadavků byl zkonstruován také známý 5,56mm kulomet FN Minimi. V zájmu splnění tohoto úkolu najala společnost CIS i opravdovou „celebritu“ mezi tvůrci zbraní, amerického inženýra Jamese Sullivana, který stál také za designem automatické pušky AR-18, na jejíž produkci zakoupila firma CIS licenci. 

Na bázi mechanismu této zbraně byl zahájen program vývoje lehkého kulometu, který by byl vhodný i pro příslušníky národů jihovýchodní Asie. Ti bývají obvykle menších postav, a proto pro ně obsluha standardních lehkých kulometů představuje náročnější úkol než pro vojáky západních zemí. Kulomet dostal název Ultimax 100 (občas se používá jen zkrácená forma U100), avšak první prototypy a předsériové kusy varianty Mark 1 nebyly moc zdařilé. 

Trpělivá práce konstruktérů ale nakonec vedla k úspěchu, a tak mohla roku 1982 začít plnohodnotná sériová produkce pro singapurskou armádu. A skutečně se povedlo splnit i onen požadavek, aby se kulomet obsluhoval podobně jako útočná puška, čemuž fakticky odpovídá i jeho design a ergonomie, díky které trochu připomíná jakousi hypermoderní obdobu známého samopalu Thompson. Kromě pažby a pistolové rukojeti má totiž ještě další pistolovou rukojeť pod předpažbím a bubnový zásobník. Chování zbraně při střelbě dávkou je mimořádně klidné, kulomet se ovládá velmi lehce, a to dokonce natolik, že s ním lze bez problémů vést i mířenou automatickou střelbu s opřením o rameno.

Patentovaný „konstantní zákluz“

Ultimax 100 bývá mnohdy označován za nejlehčí a nejsnadněji ovladatelný lehký kulomet na světě. Vděčí za to především pozoruhodné konstrukci funkčního mechanismu. Jak již bylo zmíněno, vychází z principu pušky AR-18. Zdrojem energie jsou prachové plyny odebrané z hlavně, jež pohánějí píst v trubici nad hlavní. Píst je propojený s otáčivým závěrem, pro jehož uzamykání slouží celkem sedm ozubů. 

Zbraň střílí z otevřeného závěru, ale až po výstřelu začne pracovat originální systém, jenž představuje nový patent singapurských konstruktérů a označuje se jako „konstantní zákluz“. Směrem vzad se pohybující závěr totiž není zastaven nárazem o zadní stěnu pouzdra závěru, jako je tomu u většiny podobných zbraní, nýbrž soustavou pružin, které mají přesně vypočítané chování, aby vrátily závěr do přední pozice a současně utlumily náraz. Výsledkem je dramatické snížení zpětného rázu, který je menší než u většiny pušek, a proto se kulomet Ultimax 100 ovládá tak snadno. 

Používá standardní střelivo NATO ráže 5,56 × 45 mm a byl pro něj vyvinut speciální bubnový zásobník na 100 nábojů. Je zhotoven z plastu, takže je možné snadno kontrolovat počet zbývajících nábojů, a dodává se i zvláštní pouzdro, ve kterém se přenáší čtveřice těchto zásobníků.

Často uváděná informace, že se v kulometu dají používat i standardní zásobníky pro pušky M16 na 20 nebo 30 ran, není úplně přesná; tyto zásobníky se do kulometu skutečně zasouvat dají, ovšem až po úpravě, která spočívá ve vyvrtání dvou malých otvorů na horní straně zásobníku. Součástí zbraně Ultimax 100 je i sklopná dvojnožka a dodává se též rozsáhlá nabídka příslušenství, která obsahuje (u kulometu hodně neobvykle) i tlumič hluku a bodák. Naopak celkem normální součástí je lafeta, na kterou lze uchytit dvojici kulometů. 

Původní sériová verze Mark 2 s pevnou hlavní byla záhy nahrazena verzí Mark 3, u níž lze pomocí rukojeti hlaveň snadno vyměnit. Ke každému kusu kulometu se proto dodávají dvě hlavně. Standardní hlaveň měří 20 palců (508 mm), ale vyrábí se i zkrácený model „Para“ s hlavní o délce 13 palců (330 mm), a dokonce i superkrátká obměna „VIP Protection“ neboli „Assault“ s hlavní dlouhou jen 10,5 palce (270 mm).

Války na Balkáně a porážka v USA

Již brzy po svém příchodu na světový trh byl kulomet Ultimax 100 zhodnocen jako vynikající zbraň, určitě jedna z nejlepších ve své kategorii. Jeho komerční úspěch ovšem patrně poněkud zaostal za původními očekáváními, jednak kvůli samotnému původu, protože Singapur prostě nemá (na rozdíl od amerických a evropských zemí) širokou síť „věrných“ odběratelů zbraní, jednak kvůli tomu, že přišel na trh několik let po jiné podařené zbrani FN Minimi. Řada států, které se rozhodly pro minimi, by za jiných podmínek asi sáhla po kulometu Ultimax 100. Ten byl exportován do deseti zemí; kromě čtveřice států jihovýchodní Asie (Brunej, Indonésie, Filipíny a  ajsko) se jedná o Peru, Chile, Maroko, Zimbabwe, Slovinsko a Chorvatsko. 

Snad největšího věhlasu dosáhl v posledně zmíněném státě, který koupil tyto zbraně během první poloviny 90. let, takže kulomety Ultimax 100 v rukou Chorvatů zasáhly do krvavých konfliktů v Srbské Krajině a Bosně. Zbrojní firma STK (Singapore Technologies Kinetics), nástupce korporace CSI, se snažila s kulometem prosadit dokonce i v USA, přesněji u tamní námořní pěchoty v rámci projektu Infantry Automatic Rifle, pro který vyvinula novou variantu Mark 4. Ta měla schopnost pálit rovněž jednotlivými ranami (základní model pálí jen dávkami) a daly se v ní používat neupravené standardní zásobníky pro pušky M16, a to včetně dvojitých bubnových Beta C-Mag na 100 nábojů. Přibyla sklopná pažba a lišta Picatinny, díky níž se daly na zbraň instalovat nejrůznější zaměřovače.

Výběrové řízení však nakonec vyhrála německá puška HK416. V nabídce firmy STK dnes kromě modelu Mark 3 figuruje rovněž kulomet Ultimax 100 Mark 5, v podstatě jen mírně upravená verze provedení pro USA. Kulomet bývá namontován i na některých vozidlech singapurské armády. Jeho sériová produkce stále pokračuje nejen pro domácí ozbrojené síly, ale i pro případné další zájemce ze zahraničí, které lákají kvality této vynikající zbraně.

Image

Čtěte také

Kulomet vzor 59: Kontroverzní pomocník československé armády

Ve sňatkové politice středověkých urozených rodů nehraje láska roli. Manželství se uzavírá pod vlajkou rozumu. I milánský vévoda Gian Galeazzo Visconti provdá 17. srpna 1389 svou devatenáctiletou dceru Valentinu za vévodu Ludvíka Orleánského, bratra krále Karla VI., aby si upevnil pozici. Vadí mu, že ženicha a nevěstu pojí příbuzenství první linie? Nikoli. Získá papežův souhlas a dosadí dcerušku přímo na francouzský dvůr. Požehnání ale neštěstí nezabrání.

Srdce plné nenávisti

Francie se zmítá v nekonečných bojích stoleté války. Aby vlil krev do žil zbídačenému národu, pořádá Karel VI. v srpnu roku 1389 demonstrativní oslavu panovnické síly. Při té příležitosti má být korunována jeho manželka Isabela Bavorská. A také představena její švagrová Valentina. Dynastické slavnosti vrcholí pompézním vjezdem do Paříže. Valentina jede na ušlechtilém koni, Isabela za ní v pozlacených nosítkách. Na první pohled je jasný ožehavý kontrast mezi mladými ženami. Jsou stejně staré, hrdé a vznešené. Za jiných okolností by z nich třeba mohly být i přítelkyně. To se ale nestane!

Královna i vévodkyně přijíždějí jako cizinky. Vzdělaná Valentina ale umí od dětství plynně francouzsky, zatímco Isabele dělá nový jazyk nepřekonatelné obtíže. Valentina fascinuje krásou, Isabela jen diamanty a šaty z lesklého brokátu. Je malá a tělnatá, její snědá tvář je podle jednoho z kronikářů „potažená ohyzdnou pletí“. Lid jí navždy přiřkne přezdívku „Prasnice“. Na konci projížďky ulicemi hlavního města má královna v očích slzy. A v srdci palčivou nenávist k všemi opěvované Valentině. 

Krále Karla postihne při tažení do Bretaně roku 1392 osudný záchvat šílenství. První, nikoli však poslední. Pod dojmem stihomamu, že ho obklopují zrádci, se s mečem v ruce vrhá na své vojáky a dokonce i na bratra Ludvíka. Ten unikne jen zázrakem! Spoutaného krále odvážejí v bezvědomí a s pěnou u úst. Celá země strne. Co se to stalo s jejich milovaným vladařem? Zdědil snad šílenství po své matce? Nebo jsou v tom nekalé čáry? Král sice následně svého činu hluboce lituje, ale nikdy se nezbaví podezření vůči bratrovi. Jejich vztah je nenávratně narušen. 

Milovaná švagrová, nenáviděná manželka

Duševně labilní Karel se také straní své ženy. Tvrdí, že ji nepoznává, a vyhání ji se slovy: „Co tu chce ta ohyzda?“ Naopak Valentinu navštěvuje denně jako svou „milovanou sestru“. Královna Isabela se přímo dusí zlobou a ponížením. A ráda naslouchá, když ostatní obviňují Valentinu z čarodějnictví. Bláznivé zkazky tvrdí, že vlastní magické zrcadlo a rozdává batolatům otrávená jablka. Vždyť v Miláně, odkud pochází, jsou jedy a kouzla na denním pořádku!

Na maškarní ples v lednu 1393, poeticky nazvaný „Bál světlušek“, se král s přáteli přestrojí za hrozivé divé muže – obalí se smůlou a lněnými vlákny. Uprostřed jejich děsivého tance se ale objeví Ludvík s hořící pochodní. Žhavé jiskry ihned přeskočí. Čtyři herci v následném chaosu uhoří. Král se naštěstí zachrání! A opět propadá do nepříčetnosti. Zlé jazyky tvrdí, že nejde o nešťastnou náhodu. 

Králova bratra jistě očarovala jeho žena! Je sám také spolčen s ďáblem? Nezískal by královou smrtí nejvíce právě vévodský pár? Není Valentinin otec obávaným tyranem, který se dostal k moci vraždou vlastního strýce? Nedal sám Karel VI. mnohokrát najevo obavy z bratrovy zrady? Vévoda Ludvík pochopí, že manželku nemůže nechat v Paříži, a tajně ji odváží na své venkovské sídlo. Nenávist vůči nim přesto roste s každým novým panovníkovým záchvatem.

Venkovské vyhnanství a krutý konec

Ludvík Orleánský se bez dozoru manželky věnuje milostným hrátkám s nenasytnou královnou Isabelou. Zvěsti o jejich milostném poměru se brzy nesou celou zemí. Dodnes je otázkou, které ze svých dvanácti dětí počala s šíleným králem a které s jeho bratrem. Pletky s „Prasnicí“ Ludvíka nevytíží natolik, aby zapomněl na svou krásnou ženu. Četnost jeho návštěv dokládá hojnost společných potomků. A tak se jim postupně narodí prvorozený Karel (1394), Filip (1396), Marie (1401), Jan (1400) a Markéta (1406). 

Valentina nemá čas se na venkově nudit. Vášnivě ráda také čte a objednává si nové a nové bohatě iluminované rukopisy. Štědře podporuje spisovatele a básníky. A jen tiše zuří nad každou novou zprávou o nevěře svého manžela. Jak se asi uražená královna v duchu škodolibě tetelí radostí! 

Ludvík si pojistil svou pozici u dvora a stává se poručníkem královských dětí, neboť jejich otec blázní čím dál častěji. Vládne společně s burgundským vévodou Janem Nebojácným, vzájemně se ale k smrti nenávidějí. A to doslova!

V listopadu roku 1407 Ludvíka Orleánského naleznou rozsekaného na kusy na pařížské ulici. Vrahové dokonce nejprve bestiálně usekli vévodovi obě ruce, aby se nemohl bránit! Jan Nebojácný se objednávkou vraždy vůbec netají, byť je za to okamžitě vypovězen ze země. A Valentina? Šokovaná žena neunese manželův tragický skon a umírá o rok později v pouhých čtyřiatřiceti letech. Tak končí krátký život krásné čarodějky, které žádná kouzla ke štěstí nepomohla. 

Image

Čtěte také

Odette de Champdivers: Co připoutalo mladou krasavici k šílenému králi?

Zajímavý archeologický objev z Turecka do značné míry mění představy o tom, jak fungovalo legendární království Frýgie – říše, kterou podle antických pramenů ovládal král Midas. Ten je známý hlavně z pověstí řecké mytologie. Podle jedné z nich měl požádat boha Dionýsa, aby se vše, čeho se dotkne, proměnilo ve zlato, jiná pověst zase vypráví o tom, jak mu bůh Apollón nechal za trest narůst oslí uši.

Ve skutečnosti nosilo jméno Midas hned několik panovníků starověké Frýgie. Centrem této říše, která dosáhla vrcholu na konci 8. století před naším letopočtem, právě za vlády jednoho z historicky doložených králů Midasů, bylo město Gordion.

Starověká mohyla

Přibližně 160 kilometrů západně od Gordionu archeologové před časem objevili monumentální mohylu. Nachází se na pahorku na lokalitě Karaağaç a tyčí se do výšky 30 metrů nad okolní pláně, přičemž samotná mohyla měří zhruba osm metrů.

Nová studie, publikovaná v lednovém čísle American Journal of Archaeology, se zaměřila na architekturu hrobky a její bohatou výbavu. Archeolog Hüseyin Erpehlivan z univerzity v Bileciku upozorňuje, že dřevěná komorová konstrukce hrobky je velmi podobná elitním hrobům v okolí Gordionu. Stejně tak i nalezené artefakty – keramické nádoby, bronzové předměty a luxusní výbava – odpovídají standardu známému z královských hrobů.

Mezi nejzajímavější nálezy patří situly – bohatě zdobené bronzové nádoby, často s výjevy bitev, lovů či procesí. Tyto předměty byly dosud známy výhradně z tzv. „Midasovy mohyly“ v Gordionu, která je považována za hrob jeho otce Gordia. Právě přítomnost situl je jedním z hlavních argumentů, že by se mohlo jednat hrob vysoce postavené osoby, možná přímo s královskými vazbami. Nalezené artefakty také vědcům umožnily datovat hrobku do období 740–690 př. n. l., tedy přímo do doby vlády krále Midase.

Královská krev?

Jednoznačnou odpověď na otázku, komu vlastně hrobka na Karaağaçu patřila, archeologové nenašli. Podle Hüseyina Erpehlivana nemusí bohatá výbava nutně znamenat, že se jedná o místo posledního odpočinku člena královské rodiny. Mohlo jít například o významného regionálního vládce či správce, který byl úzce napojen na královský dvůr. Tento pohled sdílí i někteří další odborníci, například archeoložka Maya Vassileva z Nové bulharské univerzity.

Ať už byl v Karaağaçu pohřbený kdokoli, objev má zásadní význam pro chápání frýgské společnosti. Frýgie byla považována za silně centralizovaný stát po vzoru Asýrie či Urartu. Poloha nalezené hrobky ale naznačuje, že moc této říše byla rozprostřena po širším území a důležitou roli v ní hrály i regionální elity.

Archeolog Brian Rose z Pensylvánské univerzity navíc upozorňuje na další unikátní aspekt lokality: v mohyle byly nalezeny lidské ostatky z různých období. Některé patří staršímu pohřebišti, které zde existovalo ještě před vznikem mohyly, jiné pocházejí z pozdějších pohřbů. Celkově tak místo dokumentuje téměř tři tisíce let pohřební historie. Přestože se nepodařilo objevit samotný hrob krále Midase, mohyla na Karaağaçu podle vědců nabízí nový pohled na fungování moci v jedné z nejzajímavějších říší starověké Anatolie.

Image

Čtěte také

Jako New York starověku: Archeologický výzkum v izraelském En Esur přepisuje dosavadní představy

Možná znáte takzvané „sběratelské série“, které se objevují na pultech trafik či obchodů. Postupně, díl za dílem, složíte model lodi. Nebo zaplníte celou řadu knihovny stovkou encyklopedií na dané téma. Upřímně, myslíme si o tom své. Když jsme se ve vydavatelství Stoplusjedničky rozhodli podobný projekt přinést, chtěli jsme na věc jít jinak. A tak ačkoliv se v naší sérii objevuje Nekonečno, nebude nekonečná! A nemusíte prodat své tělo pro účely vědy, abyste opatřili všechny její díly a byli chytřejší – vaše děti nebo i vy sami. 

Proč je naše sběratelská edice jiná než ostatní?

Má konec. Pouze 12 dílů – žádné nekonečné sbírání.

Je dostupná. První díl jen za 59 korun, celá série za rozumnou cenu.

Je zábavná. Komiksová akce + vědecké fakty = kombinace, která funguje.

Komiks, který vás naučí fyziku

Zapomeňte na nudné encyklopedie. Hravá věda je 12dílná série plnobarevných knih, kde hlavními hrdiny jsou kočičí profesor Albert Mňouk, jeho asistent křeček Piškot a doktorka Danča Drápková. Tahle trojice vám vtipnou formou vysvětlí fyziku, matematiku, chemii i další přírodní vědy a seznámí vás s neuvěřitelnými objevy a vynálezy a s fakty o naší planetě Zemi i jejích zvířecích obyvatelích

Série pochází z Velké Británie, kde byla nominována na prestižní SLA Information Book Award. William Potter je talentovaný autor dětské i dospělé naučné literatury a komiksů, který se podílí na sériích Teenage Mutant Ninja Turtles a ježkovi Sonicovi. Encyklopedie dokáže zaujmout čtenáře od 7 do 13 let … nebo až 99 let. V nejlepším slova smyslu se knížky stanou rodinnou encyklopedií.

Jak získat sběratelskou sérii?

Celá série bude vycházet v roce 2026 v čase přibližně od pololetního vysvědčení (od čtvrtka 22. 1.) k závěrečnému. Jde o plnobarevné vázané knihy v pevných deskách, formátu 185 × 255 mm s počtem 60 a 76 vnitřních stran (v o něco málo pokročilejší druhé polovině série. První číslo jen za 59 korun.

Každý díl bude k dostání v dobrých trafikách a na dalších prodejních místech, kde se obvykle prodávají časopisy. Už nyní můžete objednávat předplatné na www.hravaveda.cz. To bude na celou sérii nejvýhodnější a předplatitelé navíc získají i šanon na archivaci všech knížek.

Ať už se na základní škole těšíte (nebo jste se těšili) na hodiny přírodních věd s radostí, nebo je očekáváte s obavami, jedno je jisté – série Hravá věda navždy změní váš pohled! Nevěřili jsme, dokud se nám tyto skvělé knížky nedostaly do rukou a rozhodli jsme se je přiblížit k českému čtenáři. Možná z něj nevyroste Einstein, ale rozhodně bude vědět, proč je obloha modrá a jak funguje gravitace. A hlavně – bude se u toho bavit.

Předplatné a více informací: www.hravaveda.cz

První díl vychází 22. ledna 2026. Předplatné je k dispozici již nyní.

Sexuální chování mezi jedinci stejného pohlaví není v živočišné říši žádnou výjimkou. Bylo zaznamenáno u více než 1 500 druhů, od bezobratlých až po savce včetně našich nejbližších příbuzných – primátů. Přesto zůstává tento typ chování dlouhodobě přehlížený a nedostatečně prozkoumaný.

Nová studie vědců z Imperial College London, publikovaná v prestižním časopise Nature Ecology & Evolution, se snaží tuto mezeru zaplnit a ukazuje, že u primátů může mít stejnopohlavní chování hluboký evoluční význam.

Sexuální strategie v pralese

Autoři studie se zaměřili na „nečlověčí“ primáty a zkoumali, jak se stejnopohlavní sexuální interakce mohly vyvinout v souvislosti s jejich složitými sociálními systémy. Podle hlavního autora práce Vincenta Savolainena nejde o okrajový nebo „abnormální“ jev, ale o plnohodnotnou součást behaviorálního repertoáru těchto zvířat – stejně důležitou jako rozmnožování, péče o mláďata, boj o postavení nebo shánění potravy.

Výzkumný tým analyzoval více než 1 700 dřívějších odborných studií a identifikoval 59 druhů primátů, u nichž bylo zdokumentováno stejnopohlavní sexuální chování. To zahrnovalo například naskakování, ejakulaci, stimulaci genitálií či jiné formy sexuální interakce mezi jedinci stejného pohlaví. Takto rozsáhlý přehled umožnil vědcům hledat širší souvislosti mezi chováním, prostředím a sociální strukturou.

Výsledky naznačují, že stejnopohlavní chování se častěji vyskytuje u druhů žijících v náročných podmínkách – například v oblastech s drsnějším klimatem nebo s vyšším rizikem predace. Častější bylo také u dlouhověkých druhů a u těch, kde se samci a samice výrazně liší vzhledem, tedy u druhů s výrazným pohlavním dimorfismem.

Právě pohlavní dimorfismus se ukázal jako důležitý nepřímý faktor. Druhy s výraznými rozdíly mezi pohlavími totiž často žijí ve větších skupinách s komplikovanějšími sociálními vztahy. V takových společnostech může stejnopohlavní chování sloužit k posilování vazeb, snižování napětí, upevňování aliancí nebo k vyjednávání sociální hierarchie – a tím přinášet jasnou evoluční výhodu.

Podle nezávislého odborníka José Maríi Gómeze z Univerzity v Granadě je studie výjimečná především svým analytickým přístupem, který se snaží oddělit přímé a nepřímé vlivy jednotlivých faktorů. Výsledky tak podporují myšlenku, že stejnopohlavní chování není náhodné ani bezúčelné, ale úzce propojené se vznikem složitých sociálních struktur u primátů.

Autoři studie zároveň důrazně upozorňují, že jejich výsledky se týkají výhradně „nečlověčích“ primátů a neměly by být používány k interpretaci lidské sexuality ani zkušeností LGBTQ+ lidí. Cílem výzkumu není hledat paralely s lidskou společností, ale lépe porozumět evoluci chování u zvířat.

Savolainen doufá, že práce přispěje ke změně pohledu na toto téma a podnítí další výzkum. Připomíná, že ještě donedávna bylo stejnopohlavní chování u zvířat často považováno za umělý produkt zajetí nebo za důsledek „nepřirozených“ podmínek v zoologických zahradách. Nová data však jasně ukazují, že jde o přirozený a evolučně významný jev, který hraje důležitou roli v sociálním životě mnoha primátů – a pravděpodobně i dalších živočišných druhů.

Image

Čtěte také

Kluci s klukama, holky s holkama: Zvířecí homosexualita jako evoluční cesta

K nátuře snad každého dnešního řidiče patří zanadávat si čas od času na kvalitu silnic – nebo spíše jejich nejsvrchnější, asfaltované vrstvy. Důmyslné tlumiče našich automobilů dokážou setkání vozu s občasnými výmoly zredukovat na jemné drncnutí, což ještě před dvěma sty lety představovalo při přepravě osob i zboží něco neslýchaného. 

V němém úžasu by nad tím jistě zůstal i tento cestovatel: „Ráno 5. července jsem vyjel z Drážďan směrem na Freiberg (…). Cesty, ačkoliv nebyly šosovány, byly dobré až ke Stollbergu, pak jejich kvalita vůčihledně poklesla. Jak jsem se blížil ke Schneebergu, kde jsem chtěl přenocovat, byly stále horší a horší, až se staly přímo strašnými. Zůstala mi pouze smutná volba, zda se nechat nárazy vozu napůl zhmoždit, anebo jít pěšky a vymknout si kotníky v kamení. Střídaje chůzi a jízdu, vystaven nebezpečí a nepohodlí, navečer jsem dorazil do Schneebergu. Spletl si můj kočí cestu, anebo je to obvyklá silnice?“

Anonymní zápisky, jejichž autor v létě roku 1797 zakoušel útrapy na cestě z říšských Drážďan do Karlových Varů, zachycují hlavní problém, se kterým se středoevropské silnice potýkaly takřka po celý novověk až do hloubi 19. století. Kamenité a nedostatečně udržované komunikace, které ze všeho nejvíc připomínaly špatné polní cesty, kočárům obvykle nedovolovaly jet rychleji než krokem, a i taková jízda znamenala pro cestující vyčerpávající zážitek.

Cesty pevné a přímé

Za počátkem procesu, který často blátivé a jindy zase prašné cesty postupně proměnil v silnice moderního typu, se musíme vydat do Francie první poloviny 18. století. V kolébce merkantilismu (ekonomického směru kladoucího důraz mimo jiné na vývoz hotových výrobků) si tehdy královští úředníci uvědomili, že nedokonalé a mnohdy zcela nesjízdné cesty vedle strategické obrany země zásadně komplikují také přepravu zboží. 

Stavební inženýr Hubert Gautier (1660–1737) se inspiroval starými římskými silnicemi a jeho učebnice Pojednání o stavbě cest z roku 1712 položila základy modernímu silničnímu stavitelství. Jeden z Gautierových pokračovatelů Pierre Trésaguet (1716–1796) následně začal ve svých projektech užívat takzvaného štětování či šosování. Díky štětu jako nestmelené kamenné podkladní vrstvě, na kterou se pokládal štěrk, silnice lépe odolávaly rozmarům počasí a také jejich údržba byla daleko snazší.

Nové liniové stavby se vedle své vnitřní konstrukce vyznačovaly také tím, že na rozdíl od středověkých zemských cest povětšinou nerespektovaly krajinné prvky. Trasy měly vést z bodu A do bodu B, pokud možno přímo, což si na mnoha místech žádalo výraznější terénní úpravy v podobě náspů, zahloubení či mostů. Jejich pevnou součástí byly také odvodňovací příkopy nebo aleje tvořené ovocnými stromy.

Schéma císařských silnic

O výstavbě nových cest dle předem připraveného plánu v habsburské monarchii uvažoval již císař Josef I. ( 1705–1711). V roce 1709 obdržel od svých rádců doporučení, že nejlépe by bylo začít „pokusnou“ silnicí z Vídně do Prahy a dále do Lipska, ale s jeho smrtí o dva roky později se celý projekt na nějakou dobu zastavil.

Oživil ho až reskript jeho nástupce a bratra Karla VI. ( 1711–1740) z roku 1720, podle kterého měly začít vznikat takzvané císařské silnice spojující českou metropoli s významnými zahraničními centry. O sedm let později císař inicioval ustanovení dvou silničních komisí (jednu pro silnici Praha–Vídeň, druhou pro trasu Praha–Lipsko), jejichž členové měli na koních projet plánované trasy, zakreslit je do map a navrhnout případné terénní úpravy.

V průběhu následujících pěti let projekt dále bobtnal, a z Francie navíc během té doby do střední Evropy dorazily nové stavební techniky včetně šosování, takže roku 1732 silniční komise přišly s konkrétními návrhy hned šesti nových, dle těchto moderních trendů budovaných cest. Návrh počítal se hvězdicovitým schématem šesti silnic: Linecká trasa měla přes Tábor, Soběslav a České Budějovice spojit Prahu s centrem Horních Rakous; Říšská silnice mířila přes Beroun a Rokycany na Plzeň, za níž plán počítal se dvěma větvemi na Řezno a Norimberk.

Lipská cesta směřovala přes Veltrusy a Ústí nad Labem k Nakléřovskému průsmyku a na Drážďany; Žitavská zase přes Mladou Boleslav a Českou Lípu do Horní Lužice. Východním směrem z Prahy měla vést silnice Slezská, která se ale za Poděbrady otáčela na sever k Jičínu a přes Trutnov na Lehnici či Vratislav; jižně od ní pak byla přes Kolín, Čáslav, Chrudim a Vysoké Mýto až na Moravu plánována Vídeňská silnice.

Dřina v okovech

Stavba vůbec první komunikace nového typu v habsburské říši začala už o pět let dříve, v roce 1727, na moravsko-rakouském pomezí. Nedaleko jihomoravského Mikulova se robotující z okolních panství pustili do budování silnice, která měla hlavní město monarchie propojit s Brnem. Po finanční stránce ležela tíha stavby na místních panstvích a městech, jež měla podle císařova nařízení odvádět čtvrtinu až polovinu svých příjmů z mýt do zemského silničního fondu. Namáhavá dřina v železech a poutech pak čekala zejména na odsouzence z různých selských povstání, na silniční robotu ale vrchnosti musely posílat i poddané z okolních vesnic. Stavební práce totiž vyžadovaly dovoz velkého množství kamení a písku z blízkých či vzdálenějších lomů, k čemuž se vozy movitějších sedláků hodily lépe než cokoli jiného.

Nulová zkušenost s podobnými projekty a systém, ve kterém většinu práce odváděli odsouzenci či robotníci, veškeré práce zpomalovala, takže jednotlivé úseky se stavěly až během třicátých let 18. století a jako celek se silnice stala sjízdnou teprve v roce 1740. To už vznikala hned dvě její pokračování: první z nich vedlo přes Vyškov a Prostějov do Olomouce, druhé mířilo severním směrem přes Černou Horu, Letovice a Svitavy na Litomyšl, kde se mělo propojit s českou Vídeňskou silnicí vedoucí až do Prahy.

Další možnost spojení mezi Brnem a Prahou pak nabídla takzvaná Znojemská spojka – tedy silnice mezi Pohořelicemi a Znojmem, která navazovala na silnici z Prahy do Vídně trasovanou přes Jihlavu a byla budována od roku 1748. Při stavbě této „druhé vídeňské silnice“ doznal původní plán přímo v terénu několika zásadních změn. Například v úseku mezi Hladovem a Želetavou měla cesta původně vést starou vesnickou zástavbou, kvůli nevhodnému kopcovitému terénu ji ale musel nahradit východněji položený, na zelené louce budovaný úsek.

Kdo to všechno zaplatí?

Údržbu silnic a starost o jejich sjízdnost zajišťovalo během 17. a 18. století mýto. Systém, fungující v různých podobách již od středověku, spoléhal na síť soukromníků, kteří (výměnou za státem propůjčené právo vybírat stanovený poplatek od jezdců či kočích koňských povozů) měli o svěřený úsek cesty celoročně pečovat. Právě na ně cílila také nařízení zemských sněmů či panovníka – jako třeba to z roku 1651, podle kterého měl být lesní porost na obou stranách silnice kvůli zvýšení bezpečnosti jejích uživatelů vymýcen přinejmenším na dostřel pistole.

V praxi se celý systém spíše neosvědčil, protože nájemci mýta, jimiž se často stávaly vrchnosti, o údržbu silnic příliš nedbali, a obchodníci se zase snažili placení mýta vyhýbat přepravou zboží po takzvaných vedlejších cestách (viz Cesty hlavní a vedlejší). Císař Karel VI. proto roku 1736 vydal mýtní patent, kterým zásadně reformoval výběr mýta v zemích monarchie. Veškeré výnosy z něj měly nově mířit do centrálního silničního fondu a ten nesl náklady na výstavbu a nutné opravy nejvýznamnějších silnic.

Války o rakouské dědictví, které vypukly po smrti Karla VI., nutily jeho nástupkyni Marii Terezii ( 1740–1780) věnovat finance jiným prioritám. Panovnice tak mohla svou pozornost k vnitřním potřebám podunajského soustátí naplno obrátit až koncem první dekády své vlády. Už roku 1748 se císařovna-manželka v silniční oblasti pokusila o první, svým způsobem velmi progresivní reformu, když péči o cesty a výběr silničního mýta svěřila poštmistrům. Poštovní síť v celé monarchii procházela od poloviny dekády první výraznější vlnou rozšiřování, ale poštmistři (mnohdy zároveň hostinští či významní měšťané) neměli k údržbě silnic ani teoretické znalosti, ani potřebný personál, proto Marie Terezie po několika letech tuto povinnost vrátila do rukou cestářů placených ze silničního fondu.

Za její vlády s přestávkami pokračovala stavba silnic navržených ještě v dobách vlády Karla VI., ale schylovalo se k dalším změnám. Nejprve panovnice v roce 1774 centralizovala činnost jednotlivých silničních komisí zřízením zemských Silničních stavebních ředitelství a o čtyři roky později, 17. března 1778, vydala patent, který až do rozpadu Rakousko-Uherska fungoval jako klíčový silniční zákon. Marie Terezie v něm svým poddaným sdělila úmysl, aby „obchodní silnice byly všude, a sice co nejdříve podle pravidel vystavěny“, a za tímto účelem do dokumentu nechala vtělit podrobné instrukce pro jejich stavbu, údržbu a ochranu.

Časy silnicím zaslíbené

S nástupem císaře Josefa II. (1780–1790) publikovala vídeňská dvorská kancelář ambiciózní plán výstavby dalších státních silnic. Spolu s patentem o zrušení nevolnictví z 1. listopadu 1781 přišel další pokus o pronájem těchto komunikací soukromým osobám – panstvím, městům, obcím, poštmistrům, či dokonce hostinským. Současně se zrušením soukromých mýt měl koncesní model státu ušetřit náklady na údržbu silnic, pro malý zájem od něj ale monarchie na začátku devadesátých let 18. století upustila.

Počátkem 19. století nabrala výstavba komunikací v českých zemích nový spád. Pokud v roce 1804 fungovalo v Čechách 609 kilometrů císařských silnic, v roce 1829 to bylo již 2 713 km, a o deset let později dokonce 3 221 km. Už nespojovaly jen velká centra habsburské říše, ale postupem času také mnohem menší města okresního formátu. Pomáhal tomu i fakt, že od roku 1804 stát při budování nových silnic využíval systém „dobrovolné konkurence“ – jakéhosi předchůdce moderních veřejných zakázek. Na jeho základě měli možnost převzít výstavbu konkrétního úseku za předem dohodnutou cenu místní sedláci či podnikatelé. Monarchie, která disponovala jen omezenými finančními prostředky, tak snižovala náklady a zároveň získávala podporu domácího obyvatelstva.

Čím dál hustší síť silnic dále napomáhala rozvoji průmyslu a obchodu, těžila z ní například také poštovní doprava. Zároveň ale před státní mocí vyvstávaly otázky staronové – třeba jak na hojně užívaných silnicích zajistit bezpečnost – i zcela nové. Jednou z nich se stal fenomén železnice, který od třicátých let 18. století osvědčoval potenciál nabídnout ke stále poměrně zdlouhavé silniční přepravě rychlejší a pohodlnější alternativu.

Image

Čtěte také

Od Chebu po Jasinu: Ambiciózní projekt Baťovy celorepublikové autostrády

Nedávno spuštěná Observatoř Very Rubinové uskutečnila loni na jaře úvodní sérii pozorování, během které zaznamenala ve Sluneční soustavě tisíce planetek. Zhruba 1 900 z těchto objektů bylo pro vědu do té doby zcela neznámých. Skutečným pokladem byl ale objev 19 extrémně rychle rotujících objektů.

Jak zjistil výzkumný tým, který vedla Sarah Greenstreetová z americké výzkumné laboratoře NOIRLab (National Optical-Infrared Astronomy Research Laboratory), jeden z těchto objektů se ukázal být nejrychleji rotující planetkou. 

Rekordní rychlost rotace

Objevená planetka nese označení 2025 MN45 a v průměru měří zhruba 710 metrů. Nachází se v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem a kolem své osy se otočí jednou za 1,88 minuty. To z ní činí nejrychleji rotující známou planetku o průměru větším než 500 metrů. Výsledky pozorování popisuje odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Rychlost rotace planetek není jen vědeckou kuriozitou. Odborníkům poskytuje důležité informace o vnitřní stavbě těchto objektů, historii srážek i o podmínkách, za nichž vznikaly před miliardami let.

Většina planetek je tvořena nesourodou „sutí“ kterou pohromadě drží hlavně gravitace. Takové objekty ale mají jasně daný limit, jak rychle se mohou otáčet, aniž by se rozpadly. V hlavním pásu asteroidů činí tato hranice přibližně 2,2 hodiny na jednu otočku. Planetky, které se otáčejí rychleji, musí být mnohem pevnější, než se běžně předpokládá. 

U planetky 2025 MN45 výpočty ukazují, že by musela mít soudržnost srovnatelnou s kompaktní horninou. To je překvapivé, protože objekty této velikosti jsou obvykle považovány za málo soudržné. Objev tak naznačuje, že některé planetky mohou mít výrazně odlišnou vnitřní strukturu, případně mohou představovat úlomky větších těles rozbitých dávnými srážkami.

Celkově studie popisuje 76 planetek a asteroidů se spolehlivě určenou rotační periodou. Patří mezi ně 16 superrychlých objektů s periodami od zhruba 13 minut do 2,2 hodiny a tři ultrarychlé objekty, které se otočí za méně než pět minut.

Zajímavé je také to, kde se tyto objekty nacházejí. Většina dosud známých rychle rotujících planetek patřila mezi blízkozemní objekty. Naprostá většina nově objevených se ale nachází v hlavním pásu asteroidů, některé dokonce za jeho vnější hranicí.

Image

Čtěte také

První velký úlovek Observatoře Very Rubinové: Hvězdný proud dlouhý 160 tisíc světelných let