Lékaři poprvé obnovili zrak slepému pacientovi 3D tištěnou rohovkou
První úspěšná transplantace 3D tištěné rohovky slepému pacientovi otevírá cestu k masové výrobě očních implantátů a může zásadně změnit dostupnost léčby poškození či ztráty zraku po celém světě.
Poškození rohovky patří k nejčastějším příčinám ztráty zraku. Mohou za to úrazy, infekce či dědičné poruchy. Současné rohovkové transplantace mají sice vysokou úspěšnost kolem 97 %, ale narážejí na zásadní problém: dostupnost dárcovské tkáně. Zatímco ve vyspělých zemích bývá čekací doba relativně krátká, v zemích bez funkčních očních bank může trvat i roky.
Rohovka z 3D tiskárny
Odborníci z očního institutu Rambam v izraelské Haifě ve spolupráci se společností Precise Bio nedávno oznámili významný průlom v léčbě rohovky. Jako první na světě transplantovali do oka slepého pacienta 3D tištěnou rohovku, čímž mu obnovili zrak. Podařilo se jim to letos koncem října, přičemž celý implantát byl vytvořený z kultury lidských buněk rohovky, a nikoliv přímo ze tkáně dárce.
Pozoruhodné na tomto přístupu je, že jediná rohovka ze zdravého oka zemřelého dárce poskytla buňky pro zhruba 300 transplantátů 3D tištěných rohovek. Tyto implantáty by mohly přispět k řešení problému s nedostatkem rohovek od dárců v zemích s méně vyspělou medicínskou infrastrukturou.
Za zmínku rovněž stojí, že tato 3D tištěná rohovka byla původně vyvinuta již v roce 2018 na britské Univerzitě v Newcastlu. Společnost Precise Bio uvádí, že svůj 3D tištěný systém pro transplantaci rohovky vyvíjela ve spolupráci s klinickými lékaři během uplynulého desetiletí. Ukazuje to, jak dlouhá je v podobných případech cesta od objevu k aplikaci.
Podle Precise Bio by tato technologie mohla být použita rovněž k tisku transplantátů dalších typů tkání, včetně tkáně srdce, jater a ledvin. Po nezbytných klinických testech by 3D tištěné transplantáty mohly pomoci množství dalších pacientů, kteří čekají na transplantaci, včetně zemí s méně rozvinutou medicínou.
Další články v sekci
Kouzelník Žito: Kdo byl tajemný hrdina na dvoře Václava IV.?
Hlavními hrdiny legend nejsou jen svalnatí bojovníci s mečem. V Čechách se vyprávěla pověst o podivuhodném šaškovi, který proslul jako svérázný královský rádce.
Baviči, kejklíři a šašci neodmyslitelně patřili ke každému lepšímu středověkému královskému dvoru. Tito jokulátoři, jak se souhrnně nazývali, měli za úkol rozptylovat dvořany a panovníky zatížené starostmi, přinášet do života dvora smích a neobyčejnou podívanou.
Kejklíři u českých králů
Jokulátory měl na svém dvoře prokazatelně už král Vladislav ve 12. století. Václav II. (vládl 1283–1305) se také stal velkým přítelem kejklířů a nemenší náklonnost k nim choval Karel IV., který v žertovné listině povýšil svého šaška na „hraběte v Údolí bláznů“. V roce 1365 si s sebou dokonce vzal svoje vlastní šašky na návštěvu k papeži do Avignonu a jednoho z nich známe i jménem – Itala, kterému říkali Dolcibene.
Jokulátoři mohli bavit společnost nejrůznějšími kousky. Někteří předváděli pozoruhodné akrobatické výstupy, jiní bavili vtipným vyprávěním nebo třeba imitací různých členů dvora. Některé si panovník skutečně oblíbil, a tak se stali „moudrými blázny,“ kteří svým důvtipem dokázali ovlivňovat i mnohá rozhodnutí králů. Takto působil například šašek Jan Paleček na krále Jiřího z Poděbrad.
Za zvláštní skupinu pak můžeme označit kejklíře-kouzelníky, kteří předváděli různé iluzivní triky. Nápomocna jim přitom mohla být kniha Secretum philosophorum, v níž neznámý anglický autor na počátku 14. století shrnul množství kouzelnických triků, přočemž knihu zamaskoval jako tuctovou a nezajímavou učebnici sedmi svobodných umění. Svého kouzelníka měl na českém dvoře na přelomu 14. a 15. století také král Václav IV.
Příběhy o Žitovi
Kdo by neznal rozverného a zlomyslného kouzelníka Žita, který na povoze taženém černými kohouty křižoval uličky staré Prahy? Uměl prý nevídané a neuvěřitelné kousky. Například dokázal měnit podobu a v jediném okamžiku se mohl změnit z žebráka v hadrech ve fešáka s módním hedvábným kabátkem. Také dokázal na místě přimrazit, kohokoliv si usmyslel. A zvládal i náročnější kouzla. Jinému šaškovi na královském dvoře při hostině proměnil ruce v koňská kopyta. Když mu král poručil, aby je zase odčaroval, Žito je jen škodolibě změnil na volské paznehty. Teprve po kolegově dlouhém skučení a naříkání mu zase navrátil ruce zpět.
Asi nejslavnější historka o Žitovi je ta, ve které kouzelník nejprve promění třicet víchů slámy v tučná selátka a pak je prodá nic netušícímu pekaři Míchalovi. Pekař se zaraduje, jak dobře koupil pašíky pod cenou, ale úsměv na tváři mu nezůstane dlouho. Ačkoliv ho Žito varoval, aby vepře nepouštěl k vodě, pekař je vezme vykoupat do řeky. Jaké je pak jeho překvapení, když mu místo pašíků vyplavou jen snopy slámy!
To však ještě nebyl konec. Rozzuřený pekař se vrhl na Žita, kterého našel spícího v krčmě. Aby ho probudil, vzal ho za nohu, ale najednou se ozval praskavý zvuk a Žitova noha vytržená z kloubu zůstala překvapenému pekařovi v ruce. Žito strašně křičel a pohnal pekaře před soud. Protože zranění bylo zjevné a krčmář i hosté jej Žitovi dosvědčili, musel pekař zaplatit kouzelníkovi tučné odškodnění. Žito shrábl peníze, ale protože to byl vychytralý kouzelník, zahodil berli, nasadil si nohu zpět a jako by se nechumelilo, odkráčel pryč. Takto alespoň popisuje Žitovy příběhy jejich nejznámější spisovatel Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých. Z čeho však čerpal inspiraci? Může být na fantastických příbězích o středověkém kouzelníkovi něco pravdy?
Kde se vzala pověst
Jirásek ve svém zpracování patrně vycházel z článku českého folkloristy Čeňka Zíbrta, který vyšel roku 1893 v časopise Květy. V něm si Zíbrt jednak všímá podobnosti příběhů o Žitovi s legendami o Faustovi a jednak zmiňuje, že našel zdroj, ze kterého čerpali Češi i cizinci své zprávy o čarujícím šaškovi. Byla jím kronika Historiae Regni Boiemae (Dějiny Království českého) od humanistického dějepisce Jana Skály z Doubravky zvaného Dubravius.
Dubraviova kronika z roku 1552 zůstává až dodnes nejstarším známým pramenem popisujícím kouzelníka Žita. Ani Václav Hájek z Libočan, jehož Kronika česká vyšla roku 1541, ještě žádného Žita nezná. Známý fabulátor libující si v nejrůznějších historkách by si přitom stěží nechal ujít příležitost Žitovy příhody zaznamenat. Podívejme se však nejprve, co napsal o Žitovi Dubravius.
V Dubraviově kronice se první zmínka o Žitovi objevuje v souvislosti se svatbou Václava IV. s Žofií Bavorskou, která se konala v Praze roku 1389. Nevěstin otec, bavorský vévoda Jan II. prý tehdy přivezl do Prahy množství kejklířů a šašků, kteří obveselovali obecenstvo na svatební slavnosti. Václavův kouzelník (v latinském textu magus) jménem Žito se však nenechal zahanbit a prý si neuvěřitelným způsobem roztáhl ústa tak, až spolknul celého cizího kejklíře. Nejdřív vyplivl jeho zablácené boty a pak spolknutého ubožáka k obecnému veselí vyvrhl do kádě s vodou.
Po této historce následují již zmíněné Žitovy kousky s přičarovanými kopyty a s rychlými změnami oděvu a podoby. Kromě toho Dubravius připojuje příhodu, kdy Žito přičaroval dvěma dvořanům, kteří zvědavě vyhlíželi z okna, na hlavu jelení parohy. Když se pak tito dva paroháči pokoušeli rozplést své nové zvířecí ozdoby a strčit hlavu z okna zpátky do místnosti, Žito se zatím dosyta najedl z jejich talířů a napil z jejich pohárů. Teprve když s hostinou skončil, milostivě oběma zvědavcům parohy odčaroval.
Kdo byl skutečný Žito?
Již několik historiků i publicistů se pokoušelo spojit legendárního kouzelníka Žita s nějakou historickou postavou. Většina z nich se jej snažila ztotožnit s nějakým člověkem jménem Žito, kterého se jim podařilo dohledat v okruhu dvořanů krále Václava IV. Ale ani Henzl Žito, který zasedal v letech 1424–1426 v městské radě Nového města pražského, ani Jindřich Žito z Jivjan, přívrženec Zikmunda Lucemburského a od roku 1420 držitel hradu Přimda, zřejmě nebudou naším hledaným dvorním mágem.
Historik profesor Rudolf Urbánek na to šel z jiné strany. V Kronice university pražské, vzniklé nedlouho po smrti krále Václava IV. (1419), se mu totiž podařilo najít pasáž o jakémsi královském šaškovi, který v roce 1393 vystupoval v podivném klobouku proti prodeji odpustků a vysmíval se lakotným kněžím. Šaškovo jméno v kronice uvedeno není, ale podle profesora Urbánka mohlo jít o Žita, který byl původně královským šaškem a zároveň přívržencem Jana Husa. Jeho odpůrci z něj však v pozdějším vyprávění udělali zlomyslného (kališnického) čaroděje. Koneckonců i v Dubraviově podání si Žita nakonec odnese čert, kterému se upsal.
Ačkoliv Urbánkovo vysvětlení nemůžeme podpořit konkrétními důkazy, přece jen se nezdá až tak nepravděpodobné. Zejména v lidové tradici k sobě totiž kacíři a čarodějové mívají často blízko. Na postavu historického králova kejklíře, který se projevoval nevraživě vůči církevním představitelům, se tak mohla postupem desetiletí nabalit pavučina černokněžnických a kejklířských motivů známých z jiných příběhů.
Tak například Václav Hájek z Libočan zaznamenal k roku 1392 příběh o soupeření českých a porýnských kejklířů, který mohl posloužit Dubraviovi jako základ pro Žitovo špičkování s kejklíři Jana Bavorského. Navíc k tomu jistě přispíval i veřejně známý zájem Václava IV. o alchymii, astrologii a hádání z ruky. Pokud tedy nějaký historický Žito skutečně existoval, nejmenovaný šašek z univerzitní kroniky se mu zdá být nejblíže.
Další články v sekci
Na Marsu pršelo: Rover Perseverance objevil stopy po deštivém klimatu v kráteru Jezero
Rover Perseverance na Marsu narazil na jílové horniny, které na Zemi vznikají především působením intenzivních dešťů.
Vědci se domnívají, že rudá planeta vypadala před miliardami let podstatně jinak než dnes. Předpokládají, že Mars byl mnohem teplejší a vlhčí, a že klima tehdy zahrnovalo intenzivní deště, podobné jako jsou dnes v tropických oblastech na Zemi. Tuto představu podporují i nové důkazy, které objevil rover Perseverance v kráteru Jezero, kde dlouhodobě operuje.
Jde o kusy hornin, které doslova svítí jako světlé tečky na červenooranžovém povrchu Marsu. Jde o kaolinitový jíl s vysokým obsahem hliníku. Na Zemi takový materiál vzniká, když jsou horniny a sedimenty proplachovány vodou po miliony let ve vlhkém, deštivém klimatu. Srovnání se Zemí může být poněkud ošidné, protože jde o jiné prostředí, ale pro vědce je to přinejmenším významné vodítko.
Tropy na Marsu
Na výzkumu se podílela i Briony Horganová z Purdueovy univerzity, která je členkou týmu mise Perseverance. Podle ní se kaolinitové jíly na Zemi vyskytují nejčastěji v prostředí deštných lesů nebo podobných tropických biotopů. Lze si představit, že i na Marsu takové horniny dokládají existenci podobného prostředí s častými dešti, i když to bylo před miliardami let. Podrobnosti vědci popisují v odborném časopisu Communications Earth & Environment.
„Když vidíte kaolinit na místě jako je dnešní Mars, který je pustý, studený a určitě nemá na povrchu kapalnou vodu, říká to něco o minulosti,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Adrian Broz, rovněž z Purdueovy univerzity. „Vyplývá z toho, že na Marsu bylo v minulosti mnohem více dostupné vody, než je tam dnes.“
Kusy kaolinitu velikosti oblázků až balvanů představují nejnovější kousek skládačky odhalování klimatu, jaký panoval na Marsu před miliardami let. Přístroje roveru Perseverance je určitě detailně prozkoumají. Vědci si od toho slibují nejen poznatky o dávné minulosti Marsu, o níž předpokládáme, že byla vlhká, ale také o tom, jak se z Marsu vlastně stal dnešní nehostinný, mrazivý svět.
Další články v sekci
Avtomat Fjodorova: Nadčasová zbraň, která přežila dvě války
Ve druhé světové válce se uplatnila také řada zbraní, které se objevily už na bojištích předchozího globálního konfliktu. Stalo se tak i v případě Fjodorovovy automatické pušky, která původně vznikla pro carskou armádu.
Mnohé výklady o historii útočných pušek začínají u německého sturmgewehru, ale některé se vracejí až do první světové války a upozorňují na zvláštní zbraň, jež se dnes obvykle označuje jako „avtomat Fjodorova“, tedy Fjodorovova automatická puška. Někdy se tak uvádí, že šlo o určitý pravzor útočných pušek, a dokonce se dá narazit i na tvrzení, že to byla v podstatě první útočná puška jako taková. To je sice dosti přehnané, nesporně se ale jednalo o nadčasovou konstrukci, což dokládá i její – byť omezené – použití během druhé světové války.
Zbraň na japonský náboj
Autorem revoluční konstrukce byl dělostřelecký důstojník Vladimir Fjodorov (1874–1966), jenž chtěl carské armádě nabídnout zbraň s lepšími parametry, než jaké měla opakovačka systému Mosin. Proto typ jeho samonabíjecí pušky prošel zkouškami už v roce 1906, ale první kontrakt na sériovou výrobu přišel až za pět let. Zpočátku se používal okrajový náboj 7,62×54 mm, ten se ale Fjodorovovi jevil jako příliš výkonný, takže záhy vytvořil i nové střelivo kalibru 6,5 mm.
V roce 1913 předložil carské armádě zdokonalenou zbraň této ráže, jež nově nabízela také schopnost střelby dávkami. V roce 1916 zkonstruoval novou verzi, u které se na místě původní schránky objevil výměnný zásobník na 25 nábojů. Fjodorov tvrdil, že jeho konstrukce spojuje rozměry pušky a palebnou sílu bezmála na úrovni lehkého kulometu, což vojáky pochopitelně zaujalo. Odmítli však zařazení zcela nového typu náboje, takže požádali Fjodorova, aby pušku přepracoval pro již užívaný náboj 6,5×50 mm, který původně vznikl pro japonské opakovačky systému Arisaka. Jeho parametry se už dost blížily moderním nábojům střední výkonnosti, jež se standardně používají v útočných puškách, což vede některé autory k tvrzení, že Fjodorovův „avtomat“ byl první zbraní této kategorie.
Avtomat Fjodorova
- RÁŽE STŘELIVA: 6,5×50 mm
- KAPACITA ZÁSOBNÍKU: 25 ran
- DÉLKA ZBRANĚ: 1 045 mm
- DÉLKA HLAVNĚ: 520 mm
- HMOTNOST PRÁZDNÉ ZBRANĚ: 4,4 kg
- HMOTNOST NABITÉ ZBRANĚ: 5,2 kg
- ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 660 m/s
- MAX. KADENCE: 600 ran/min
- MAX. NASTAVENÍ MÍŘIDEL: 400 m
- MAX. DOSTŘEL: 2 100 m
Ještě přišly vhod
Mechanismus užíval pohon krátkým zákluzem hlavně a závěr byl zamykán pomocí dvojice postranních závor. Carská armáda pušku oficiálně zařadila do služby a objednala 25 000 kusů, reálně ovšem vznikl jen zlomek tohoto počtu a uplatnění na frontách první světové války bylo minimální. „Avtomat Fjodorova“ si ale záhy oblíbily některé jednotky rodící se Rudé armády, která podpořila pokračování výroby, jež se zastavila až v roce 1925 po dodání asi 3 200 kusů. Pušku užívaly vybrané elitní sovětské útvary a uvažovalo se o možnosti, že by se mohla stát standardní zbraní Rudé armády, jenže potom přišel rozkaz vyřadit všechny typy komorované na zahraniční náboje, a tudíž „avtomaty“ do roku 1928 opustily výzbroj.
Zůstaly však ležet ve skladech, což přišlo vhod za zimní války proti Finsku (1939–1940). Rudá armáda sice měla nové samočinné pušky systémů Simonov a Tokarev, ale jenom v malém počtu, tudíž některé jednotky (například průzkumné) začaly znovu dostávat Fjodorovovy zbraně. Informace o jejich použití jsou hodně skromné, ale je známo, že určitý počet ukořistili Finové a že se několik exemplářů uplatnilo dokonce ještě v zoufalých obranných bojích proti Německu. Dnes jde o cenné sběratelské kousky, kterých se v dobrém stavu dochovalo jen malé množství.
Další články v sekci
Kdo je kdo pod hladinou: Fascinující systém dorozumívání delfínů
Delfíní komunikace patří k nejpropracovanějším v živočišné říši, některé aspekty jejich komunikace ale dovedou překvapit i zkušené vědce. Opravdu delfíni v komunikaci používají jména?
Delfíni prosluli svým společenským chováním a vysokou inteligencí. V závislosti na druhu se drží ve skupinách čítajících až třicet členů, a aby si usnadnili komunikaci, používají propracovaný systém jmen.
Každému jedinci náleží specifické oslovení vytvořené klikáním a pískáním, na které dotyčný reaguje. Směs vydávaných zvuků přitom nejen slouží k označení jednotlivce, ale také o něm předává některé osobní informace. Samotné jméno se může skládat z vokalizací, jež se opakují, prodlužují, mění se jejich výška a v případě potřeby do nich přibývají nové části, nebo se naopak konkrétní úseky vynechávají.
Ať už ovšem hovoříme o komunikaci libovolné skupiny zmíněných kytovců, jedná se o nejkomplexnější dorozumívací systém, jaký v živočišné říši pozorujeme.
Další články v sekci
Gutenbergův informační zázrak: Na kolik vyšla výroba prvních tištěných knih?
Vizionář Johannes Gutenberg z Mohuče svým vynálezem změnil svět vědění. Díky jeho technologii mechanického knihtisku pomocí jednotlivě sestavovaných liter došlo k masivní produkci knih a s ní spjatému šíření informací.
Píše se rok 1455 a ulice bohatého obchodního města na břehu Rýna ožívají s prvními paprsky slunce. V přístavu nakládají obchodníci bedny s látkami, kořením a papírem na lodě mířící do vzdálených koutů Evropy. Na hlavním náměstí Mohuče se už shromažďují kupci a řemeslníci, kteří sem přicházejí za obchodem. Dominantou jedné z rušných ulic města je honosná budova tiskařské dílny, odkud se ještě před rozedněním začíná ozývat tlumený ruch.
Do světa kovových liter
Těžká vrata domu zvaného Humbrechthof se s vrzáním otevírají a dovnitř vcházejí první lidé – kornuti, učňové ve věku 12 až 15 let. Jejich úkolem je připravit dílnu před příchodem ostatních pracovníků. Spěšně přikládají do kamen, aby rozehřáli místnost a nachystali potřebné náčiní, zatímco další nosí těžké konve vody k velkým dřevěným kádím, u nichž se vlhčí papír. Suché archy jsou tvrdé a křehké – kdyby na ně byla nanesena tiskařská barva příliš brzy, nevsákla by se správně, a navíc by se zbytečně poškodily kovové literky.
Zatímco pec v rohu místnosti se pomalu rozehřívá, do dílny postupně docházejí sazeči a obsluha lisu. Každý zamíří do jiné části dílny – sazeči zaujmou místa u sazečských kas, z jejichž přihrádek vybírají tisková písmena, znaky i různě široké čtverčíky podle předlohy upevněné v tenáklu. Při dlouhém pracovním stole stojí i sám principál Johannes Gutenberg, majitel dílny a mistr v oboru zlatnictví a broušení drahých kamenů. Jeho úkolem není jen dohlížet na provoz dílny, ale hlavně zajistit, aby vytištění více než tisícistránkové knihy probíhalo hladce a bez zbytečných prodlev. Příchozí návštěvníci sledují, jak z tiskařského lisu zrovna vycházejí stránky nejstarší tištěné Bible, později pojmenované B42 podle počtu 42 řádků na stránce.
V roce 1455 měl Gutenberg za sebou už více než deset let experimentování s knihtiskem. Vývoj na svou dobu převratného způsobu kopírování textů probíhal ve dvou bohatých říšských městech – Štrasburku a Mohuči, která byla významnými centry obchodu s vynikajícím dopravním spojením po Rýně, bohatou klientelou i zkušenými řemeslníky.
První sériová výroba
Vynález knihtisku v polovině 15. století radikálně změnil způsob, jakým se učíme, přemýšlíme a komunikujeme již více než 500 let. Za tvůrce nové technologie je považován právě mohučský zlatník Gutenberg, jehož účast na vynálezu je spolehlivě doložena díky soudnímu sporu, který s ním vedl jeho společník a věřitel Johann Fust. Právě od tohoto mohučského zlatníka si Gutenberg vypůjčil obrovskou sumu peněz na rozjezd tiskárny a později i na tisk latinské Bible. Soudní akta také naznačují, že vynález nebyl ve skutečnosti dílem jediného člověka. I když Gutenberg sehrál klíčovou roli jako „mozek“ celého projektu, jeho úspěch byl výsledkem spolupráce s několika špičkovými řemeslníky, kteří se specializovali na práci s kovy.
Dnes si pod vznikem knihtisku zpravidla představíme zkonstruování prvního tiskařského lisu. Ten Gutenbergův však nebyl ničím převratný. Ve skutečnosti šlo jen o upravenou verzi šroubového lisu běžně používaného k lisování vína, olejů nebo k výrobě papíru. Málo se ví, že nová technologie, která Gutenbergovi umožnila rychleji a levněji kopírovat texty, zahrnovala celou řadu vynálezů a úprav existujících nástrojů a technik. Opravdu revolučním a originálním objevem byla technologie na výrobu tiskového písma. Ta Gutenbergovi umožnila si v poměrně krátkém čase opatřit tisíce identických liter, nezbytných pro sestavení textu.
Stojí za zmínku, že se jednalo patrně o první sériovou výrobu v dějinách. Právě v myšlence reprodukovat text pomocí sériově vyráběných kovových typů, které bylo možné sestavit do podoby libovolného textu a znovu použít pro vytištění jiného díla, spočívá genialita Gutenbergova vynálezu.
Drahé materiály
Provoz nové reprodukční technologie byl nesmírně náročným procesem jak po technologické, tak ekonomické stránce. Vedle zapojení nejmodernějších postupů na obrábění kovů bylo potřeba zajistit i dostatek finančního kapitálu, a to nejen na experimenty, ale také na pořízení surovin. Největší výdaje byly spojeny s nákupem kovů na výrobu písma a pořízením papíru, vzácně pergamenu. Papír se od středověku vyráběl z textilních hadrů (lněných a konopných) a tvořil obvykle více než polovinu výrobních nákladů tiskaře. U objemných tisků nebo v případě koupě vysoce kvalitního (dovozového) papíru se částka za něj mohla vyšplhat i k 70 % celkových nákladů.
Ještě dražší surovinou byl pergamen vyráběný ze zvířecích kůží, nejčastěji z teletiny, ovčí či kozí kůže. Jen pro představu, z jednoho ovčího nebo kozího pergamenu bylo možné získat 1 až 2 listy vhodné pro knihtisk. Pergamen měl však oproti papíru několik zásadních nevýhod. Ty spočívaly v citlivosti na změny vlhkosti a teploty, což způsobovalo jeho krabatění a kroucení, takže jej bylo obtížné udržet dokonale rovný v tiskové formě. Jeho hladký povrch navíc špatně přijímal tiskařskou barvu, která se mohla rozmazávat nebo zůstávat na povrchu, místo aby se rovnoměrně otiskla. Aby se dosáhlo kvalitního výsledku, bylo nutné použít vyšší tlak, čímž se ale zvyšovalo riziko poškození sazby i samotného pergamenu. Tyto technické obtíže, spolu s vysokými náklady na surovinu, vedly k tomu, že pergamenové tisky zůstaly výjimečné a byly určené především pro luxusní zakázky nebo důležité listiny.
Genialita reprodukční technologie
Před samotným tiskem musel Gutenberg nejprve vyvinout technologii, která mu umožní vyrábět stovky až tisíce identických kovových liter pro každé písmeno, číslici nebo znak. Trvalo několik let, než se mu podařilo zdokonalit sériovou výrobu písma a zhotovit nástroje nezbytné k jeho odlévání.
Aby mohl litery vyrábět efektivně, vytvořil licí strojek a vyvinul speciální slitinu z olova, cínu a antimonu. Roztavený kov se naléval do horní části licího strojku pomocí malé naběračky, zatímco do jeho spodní části se vkládala takzvaná matrice – měděný hranolek s vyhloubeným obrazem písmene, vytvořený pomocí mosazného razidla (patrice). Každé razidlo bylo pečlivě vyřezáno podle kaligrafických vzorů, které se používaly v rukopisných knihách.
Kromě samotných písmen a číslic bylo třeba odlít i dostatečný počet čtverčíků – kovových hranolků různých šířek. Na vytištěné stránce vytvářely různě velké mezery mezi slovy. Sazeč jimi také zarovnával pravý okraj stránkové sazby, která musela být vždy vyplněna písmovým materiálem. V opačném případě by se sazba během tisku rozsypala.
Dochované výtisky první tištěné Bible ukazují, že Gutenberg pro její sazbu použil nově vytvořené písmo vycházející z gotické tradice. Bylo inspirováno rukopisným písmem, jaké se v té době běžně používalo při opisování biblí a misálů. Dostalo název textura, protože pravidelné svislé linie jeho znaků připomínají strukturu tkaniny (latinsky textus znamená tkáň).
Gutenbergova texturová sada zahrnovala 290 různých znaků. Kromě 26 písmen velké a malé abecedy obsahovala také množství speciálních znaků a ligatur, běžně používaných v rukopisech. Dílna odlila přinejmenším 46 tisíc liter potřebných pro vytištění Bible. Tento proces trval přibližně šest až dvanáct měsíců. Textura však nebyla první sadou tiskového písma, kterou Gutenberg se svými společníky vytvořil. Než se pustil do výroby Písma svatého, měl už několikaleté zkušenosti s tiskem menších publikací, zejména učebnic latinské gramatiky a kalendářů.
Přípravné kroky
Jak vypadala tiskařská dílna Johannese Gutenberga v letech 1453–1455, kdy nechal zhotovit kompletní Bibli v latině? Originální tiskařský lis ani žádné jiné náčiní z jeho dílny se bohužel nedochovalo. Její podobu můžeme rekonstruovat na základě nejstarších vyobrazení tiskařského lisu, z nichž první pochází až z roku 1499, a podrobných popisů technologie knihtisku ze 16. století. Nepochybně byla dílna rušným místem, pracovalo zde asi patnáct osob. Šest z nich obsluhovalo tři tiskařské lisy.
O sazbu textu Bible se starali čtyři a později šest sazečů. Jejich místo bylo v části dílny, která poskytovala dostatek světla na práci. Úkolem sazeče bylo přesně podle předlohy sestavit text z odlitých kovových liter. Zatímco se díval do textové předlohy umístěné v tenaklu (dřevěném stojánku), pravou rukou vybíral po paměti zrcadlově obrácená písmenka a znaky z dřevěných přihrádek sazečské kasy. Větší přihrádky umístěné nejblíže k sazeči obsahovaly písmenka a znaky nejčastěji používané v sazbě textu. Sazeč skládal jednotlivé literky do sázítka, které držel v levé ruce. Po zaplnění sázítka několika řádkami sesouval kovovou sazbu na sazebnici (trojstranný dřevěný rám), kde vznikalo takzvané zrcadlo sazby, tedy přesný rozvrh textu na stránce. Po dokončení se celá sazba zafixovala provázkem a zaklínovala do kovového rámu tiskové formy.
Na tu se následně nanesla barva, která musela být dostatečně hustá, aby nestékala z liter a nepropíjela se na druhou stranu papíru. Gutenberg vyvinul pro tento účel speciální směs na bázi fermeže (lněného oleje), do níž se přidávaly saze a další přísady jako bílek, moč, ale i měď a olovo. Před zahájením tisku byl ještě proveden kontrolní obtah a opraveny případné chyby v sazbě. Pak už mohl tiskař zahájit výrobu potřebného množství archů.
Samotný tisk
Nejprve bylo potřeba zkontrolovat a případně vypodložit tiskovou formu tak, aby nedocházelo k poškození liter nebo protržení papíru. Lis obsluhovaly vždy dvě osoby, zpravidla tiskař s jedním pomocníkem. Druhý jmenovaný nanášel koženými tampony na povrch sazby tiskařskou čerň. Mezitím tiskař upevnil navlhčený papír k poklopu, který pak přiklopil na načerněnou sazbu a zasunul spolu s formou pod tlakovou desku lisu. Zatažením za bidlo spustil tlakovou desku. Ta přimáčkla papír k formě a vytvořila otisk.
Po pečlivé přípravě a nastavení lisu dokázala dílna během jedné desetihodinové směny vyrobit několik stovek potištěných archů. Ty se poté pečlivě rozvěsily na šňůry a nechaly uschnout. Jakmile bylo dosaženo potřebného počtu stran, sazeč nebo některý z dílenských pomocníků sazbu rozmetal. Tato činnost zahrnovala očištění liter od zbytků barvy a jejich uložení zpět do přihrádek sazečské kasy k dalšímu použití.
Nejdražší kniha
Za dva roky zvládla Gutenbergova dílna v Humbrechthofu vyprodukovat 180 kompletních výtisků Bible, z toho 30 na pergamenu. Výdaje za tiskovou látku musely být enormní. Na produkci 150 biblí na papíře si nechal Gutenberg dovézt drahý materiál z Itálie, který byl zdaleka nejkvalitnější. Zhruba stejně velkou částku, za niž bylo možné koupit tři domy ve městě, zaplatil podnikatel za pergamen. Vzhledem k tomu, že Bible měla přibližně 1 280 stran, bylo k výrobě jednoho výtisku na pergamenu zapotřebí přibližně 300 až 350 kusů dobytka. Zhotovení 30 výtisků pergamenových Písem svatých znamenalo získat pergamen ze stáda o velikosti 10 000 zvířat.
Na jeden arch papíru se vešly čtyři strany Bible, dvě na každou stranu. Jelikož konstrukce prvních lisů ještě neumožňovala potiskovat celý arch papíru najednou, musel do lisu celkem čtyřikrát. V případě dvoubarevného formátu, s nímž Gutenberg zpočátku experimentoval při tvorbě červených nadpisů, byl jeden arch vkládán do lisu osmkrát. Dvoubarevný tisk však značně zpomaloval a prodražoval výrobu, proto od něj záhy upustil. Kromě pokusů s barvou hledal Gutenberg i další způsoby, jak tisk zefektivnit. Původně byla Bible sázená se 40 řádky na stránku, ale nakonec přešel na 42 řádků, čímž dokázal ušetřit značné množství pergamenu a papíru.
Gutenbergova bible je dnes považována za nejdražší tištěnou knihu na světě. Její cena na sběratelském trhu se pohybuje okolo 35 milionů dolarů, tedy přibližně 750 milionů korun. Do dnešních dnů se dochovalo 51 výtisků – 39 na papíře a 12 na pergamenu. Z nich je pouze 20 v kompletním stavu. Tyto exempláře jsou pro vědce nenahraditelným pramenem, neboť vše, co je známo o výrobních postupech Gutenberga, pochází právě z jejich detailního průzkumu.
Až do počátku 19. století byl jeden bohatě iluminovaný pergamenový výtisk součástí knižní sbírky v Nostickém paláci na Malé Straně v Praze. Později se však za nejasných okolností ztratil a dnes se nachází ve sbírkách Huntington Library v kalifornském San Marinu. V současnosti je v České republice uchováván jen zlomek Gutenbergovy bible, a sice dvoulist uložený v Národní knihovně v Praze.
Další články v sekci
Půlhodinka cvičení spouští v mozku stejný proces jako ketamin
I pouhá půlhodina cvičení dokáže okamžitě zlepšit náladu díky hormonu, který v mozku spouští procesy podobné účinku ketaminu.
Stačí 30 minut cvičení a vaše nálada se může znatelně zlepšit. Tento efekt zná spousta lidí z vlastní zkušenosti, teprve nyní ale vědci přesně popsali biologický mechanismus, který za tím stojí. A jde o zjištění, které by jednou mohlo změnit způsob, jakým léčíme například depresi.
Neurobioložka Sonata Suk-yu Yauová z Hongkongské polytechnické univerzity a její kolegové oslovili 40 dobrovolníků ve věku 18–40 let. Postup byl jednoduchý účastníci studie vyplnili dotazník hodnotící jejich aktuální náladu, a poté absolvovali 30minutový běh na pásu se zařízením pro sledování srdečního tepu. PO dokončení cvičení účastníci znovu vyplnili dotazník, ve kterém hodnotili svou náladu.
Výsledky ukázaly, že bez ohledu na to, zda měli či neměli účastníci experimentu příznaky úzkosti či deprese, cítili se po tréninku méně úzkostní, méně nejistí a méně depresivní. Pociťovali naopak zvýšené sebevědomí a měli více energie. Jinými slovy, půlhodinový běh přinesl měřitelný a silný okamžitý antidepresivní efekt.
Cvičením proti depresi
Aby vědci zjistili, kde se berou popsané antidepresivní účinky, nespokojili se s dotazníky. Na pomoc si vzali laboratorní myši. Část hlodavců vystavili dlouhodobému stresu, aby u nich navodili depresi podobné rozpoložení. Poté všechny myši absolvovaly krátkou dávku mírného cvičení.
Výsledek byl shodný jako v experimentu u lidí: stresované i zdravé myši vykazovaly známky lepší nálady – více se hýbaly, více se čistily, a v testech vytrvalosti byly odolnější. Tento efekt byl patrný již po 2 hodinách, trval až 24 hodin a vymizel zhruba po 48 hodinách.
V krvi a mozcích laboratorních myší vědci zaznamenali zvýšenou hladinu hormonu adiponektinu, o němž je známo, že má protizánětlivé nebo protidiabetické účinky. Při cvičení se tento hormon vyplavuje do krve a v mozku vyvolává aktivitu receptoru AdipoR1 v oblasti mozkové kůry, o níž víme že souvisí s regulací emocí. V mozcích myší také vědci zaznamenali vyšší hladinu proteinu APPL1 a růst nových spojení mezi mozkovými buňkami. Když vědci myším receptor AdipoR1 nebo protein APPL1 zablokovali, pozitivní efekt cvičení zmizel.
Podobný růst nových dendritických výběžků (struktur, které umožňují vytvářet nová nervová spojení) vyvolává v mozku také ketamin, jeden z mála dnes známých rychle působících antidepresiv. To naznačuje, že krátké cvičení a ketamin mohou spouštět podobnou ozdravnou reakci nervových buněk, založenou na rychlé přestavbě synapsí.
Vědci proto pracují s hypotézou, že účinek obou intervencí sdílí stejný klíčový mechanismus: zapojení specifických neuronů v oblasti mozkové kůry a jejich rychlé „přeprogramování“ směrem k větší plasticitě, které se v případě cvičení spouští právě aktivací receptoru AdipoR1. Podrobnosti vědci shrnují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Molecular Psychiatry.
Pokud adiponektin a jeho receptor AdipoR1 představují „spínače dobré nálady“, mohou je vědci využít při vývoji rychle působících antidepresiv založených na stejném mechanismu. Jedním ze slibných kandidátů v tomto směru je látka AdipoRon, syntetický aktivátor adiponektinového receptoru, který ale zatím nebyl testován na lidech.
Dalším výstupem by mohlo být vytvoření jednoduchého a účinného doporučení, jak má vypadat „optimální půlhodinové cvičení“, které dokáže zlepšit náladu, tedy něco, co by mohlo fungovat jako prevence i léčba.
Další články v sekci
Pomoc ze srdce Evropy: Jak vypadala československá podpora mladého Izraele
Izrael trpěl od samého počátku své existence nedostatkem zbraní. To by ještě neznamenalo příliš vážný problém, kdyby nový stát nemusel čelit zbrojnímu embargu téměř celého světa. Prakticky jedinou zemí, která se ve větší míře angažovala ve prospěch Izraele, tak zůstávalo Československo.
Skoncem druhé světové války najednou nebylo kde udat velké množství zbraní, které ustupující Němci zanechali po celé Evropě. Kromě nich také továrny v různých zemích nadále pokračovaly ve výrobě stíhaček Messerschmitt nebo kulometů MG 34. Zbrojní embargo OSN sice zakazovalo dovážet tento materiál do britské Palestiny čím dál tím víc zmítané občanskou válkou, ale Československo se jednoznačně postavilo na stranu Židů a začalo toto embargo obcházet. Dodávky probíhaly tajně. Úřady nákladním letounům narychlo vystavovaly potřebnou dokumentaci, která umožnila jejich hladký přelet přes Maďarsko, Jugoslávii, Itálii a následně přes Středozemní moře do přístavu Haifa. V rámci kamufláže tohoto pohybu zbraní se někdy vyjednávalo i přes latinskoamerické státy jako například Mexiko nebo Panamu.
Zbraně pro Izrael
Dne 1. prosince 1947 uzavřela Hagana dohodu s brněnskou Zbrojovkou, která dodala do Izraele velké množství pěchotních zbraní a munice. O měsíc a půl později už se židovskou podzemní organizací uzavřeli kontrakt přímo zástupci čs. státu. V jeho důsledku se do Palestiny dostalo 4 500 pušek 98N (české označení pro standardní německou druhoválečnou pušku Kar 98k), 200 kulometů MG 34 a víc jak 5 milionů kusů munice. Další dodávky brzy následovaly.
Československo se touto cestou zbavovalo například 59mm minometů nebo 105mm horských houfnic. Pomoc obsahovala také například těžké kulomety ZB-37 a různé další pěchotní zbraně. Celkově také do Izraele doputovalo víc jak 100 milionů nábojů. Tak rozsáhlé přesuny zbraní neměli Čechoslováci a Izraelci šanci utajit. Brzy se ozvaly USA, které prostřednictvím velvyslance v červenci 1948 zaslaly čs. ministerstvu zahraničí nótu, v níž žádaly, aby Československo vyšetřilo nedávné přistání tří létajících pevností s materiálem pro Izrael.
Mezinárodní potíže
V srpnu pak Američané reklamovali přistání dalších čtyř strojů, které tentokrát letěly s cizími výsostnými znaky, ale na palubě měly americké občany. Čs. ministerstvo zahraničních věcí odpovědělo, že na území ČSR sice přistávaly různé stroje, ale všechny standardy mezinárodního obchodu zůstaly zachovány a obchodníci měli všechny potřebné listiny v pořádku. Američané se ovšem se svými podezřeními nemýlili.
Kromě nich se ozvala i Arabská liga, ale protože se nejednalo o samostatný suverénní stát, tak nechali Čechoslováci věc bez odpovědi. Hned poté si pak stěžoval Egypt, se kterým si to Československo nechtělo rozházet, takže na diplomatickou nótu pečlivě odpovědělo. Nebylo ani nutné se nějak zvlášť vytáčet, neboť nóta se hemžila chybami. Egypťané například psali, že letouny se zbraněmi startují z letiště u Breslau (Vratislav), což je město v Polsku, které si zástupci arabského státu pravděpodobně spletli s Břeclaví.
Česko-německé stíhačky
Neméně důležitý příspěvek Československa na podporu těžce bojujícího Izraele představovaly bojové letouny. V českých zemích se v letech 1939–1945 vyrobilo mnoho německých letadel, přičemž některá z nich po konci bojů ještě zůstala v továrnách a na letištích. Výrazné zastoupení mezi nimi měl stroj Bf 109 verze G a K. K těmto stíhačkám ale chyběly originální motory Daimler-Benz, a tak se inženýři rozhodli, že do strojů namontují pohonnou jednotku Jumo 211. Tak vznikl stroj Avia S-199, který měl oproti svému předchůdci také odolnější kryt motoru a třílistou vrtuli.
Stroj létal maximální rychlostí téměř 600 km/h a měl operační dolet až 850 km. První dohodu o dodání těchto letounů uzavřely obě strany 23. dubna 1948 a za prvních deset avií si měla čs. strana přijít na 1,8 milionu dolarů. Izraelci se rychle přesvědčili o kvalitě dodávaných strojů a hned v květnu nakoupili dalších 15 kusů.
Po sestavení a letových zkouškách se jednotlivé stroje opět rozmontovaly a v přepravních bednách putovaly do Izraele. Československo poslalo na Blízký východ také několik desítek stíhaček Spitfire LF Mk. IXE. Tyto letouny stály méně peněz, neboť na nich nebylo třeba provádět žádné zásadní úpravy. Část spitfirů odletěla do Izraele dokonce po vlastní ose, když přistály kvůli doplnění paliva v Jugoslávii.
Výcvik nových bojovníků
Již na počátku ledna 1948 se rozběhla akce s kódovým označením DI (Důvěrné Izrael), v rámci které se měli v Československu cvičit židovští vojáci. Dne 5. května (tedy ještě před vznikem Izraele de iure) byla podepsána tajná smlouva o školení pilotů a techniků a již o pět dní později začal výcvik. Není bez zajímavosti, že mezi členy hned první výcvikové skupiny patřil i tehdy jednadvacetiletý Mordechaj Hod, který později v letech 1966–1973 velel celému izraelskému letectvu.
Mladí židovští piloti a mechanici se cvičili v Českých Budějovicích, Hradci Králové a Prostějově. Kromě pilotů se na území ČSR připravovalo také několik desítek prvních izraelských parašutistů, kteří absolvovali kursy ve Stráži pod Ralskem. Velkým příspěvkem Československa k obraně Izraele se stal také výcvik budoucích velitelských kádrů ve vojenském prostoru Libavá u Olomouce. Od konce srpna do počátku listopadu 1948 zde potilo krev víc jak 1 300 dobrovolníků z celého světa.
Ti se museli asi v půlce programu přesunout o dvacet kilometrů dál do Velké Střelné, když se prozradilo, že se zde připravují vojáci pro nasazení v Izraeli, a hrozil mezinárodní skandál. Absolventi výcviku si přáli, aby šli do války jako samostatná jednotka. Izraelský premiér David Ben Gurion osobně zasáhl a zajistil, aby nastoupili na frontu po částech, čímž chtěl zabránit obvinění světové veřejnosti z toho, že za Izraelem stojí státy hájící zájmy Sovětského svazu. Tato skutečnost také nemile překvapila komunistické vedení Československa, které doufalo, že náležitě ideologicky zpracovaní branci rozšíří v Izraeli myšlenky socialismu.
Konec zlatých časů
Těsně po skončení druhé světové války se země vznikajícího východního bloku stavěly k židovské věci kladně a nově vzniklý stát podporovaly. Již první svobodné izraelské volby ale naznačily, že se věci brzy změní. Komunisté získali pouze 3,5 % hlasů a sovětský diktátor Josif Stalin pomalu zjišťoval, že vývoz myšlenek komunismu na Blízký východ bude muset realizovat jinak.
Izrael navíc začal svou zahraniční politiku více vyvažovat, když se začal orientovat i na západní země. V průběhu roku 1949 čs. dodávky zbraní postupně ustávaly, aby na počátku 50. let skončily úplně. Napříště již měli Čechoslováci podporovat Egypt a další arabské státy. Přesto zůstává neoddiskutovatelným faktem, že Československo výrazně pomohlo Izraeli v asi nejtěžší chvíli jeho existence a židovský stát to vždy veřejně přiznával.
Další články v sekci
Nová naděje: Mise Ocean Infinity bude pátrat po zmizelém letu MH370
Texaská firma Ocean Infinity se pomocí flotily autonomních plavidel pokusí najít trosky zmizelého letu MH370 a vyřešit tak jednu z největších záhad moderního letectví.
Zmizení letu Malaysia Airlines MH370 z roku 2014 patří k největším záhadám moderního letectví. Boeing 777 s 239 lidmi na palubě zmizel nad Indickým oceánem a přes roky intenzivního hledání se podařilo najít jen tři potvrzené části letadla. Nyní se pátrání obnovuje, tentokrát s pomocí špičkové robotické technologie.
Autonomní ponorky v akci
Texaská společnost Ocean Infinity, specializující se na mapování mořského dna, se chystá na 55 dní nasadit flotilu autonomních podmořských plavidel. Ty by měly propátrat oblast jižního Indického oceánu v celkové rozloze 15 000 km². Právě tato oblast může podle odborníků trosky zmizelého letadla. Pokud Ocean Infinity uspěje, vyplatí jí Malajsie 70 milionů dolarů. Odměna je ale podmíněna nálezem relevantních trosek. V opačném případě odejde Ocean Infinity s prázdnou.
Na rozdíl od minulých pátracích expedic, které využívaly tradiční lodě s posádkou, spoléhá Ocean Infinity na moderní technologie: bezobslužné hladinové lodě koordinující roje autonomních podvodních robotů. Ty dokážou kroužit několik desítek metrů nad dnem a mapovat terén až do hloubky 6 000 metrů pomocí vícepaprskových sonarů, nízkofrekvenčních profilérů podloží a vysoce detailního zobrazování.
Vylepšené systémy umožňují pokrýt větší oblast s vyšším rozlišením a nižší uhlíkovou stopou než tradiční metody. Pátrací mise má odstartovat 30. prosince a trvat by měla do poloviny února 2026.
Dlouhá historie neúspěšného hledání
Od zmizení letu v roce 2014 až do roku 2017 hledaly Malajsie, Austrálie a Čína trosky na 120 000 km² oceánského dna. Celkové náklady se vyšplhaly na zhruba 200 milionů dolarů (více než 4 miliardy korun).
V roce 2018 prohledala Ocean Infinity dalších více než 100 000 km², ani zde však hlavní části letadla nebo oběti nebyly nalezeny. Ocean Infinity, malajské úřady i pozůstalí po obětech letu ale věří, že nová mise přináší naději na odpověď na otázku, co se s stalo s letem MH370.
Další články v sekci
Webbův teleskop zachytil exoplanetu, která přichází o svou atmosféru
Astronomové poprvé v reálném čase zaznamenali jeden z nejdramatičtějších procesů, jaké mohou planetu potkat: úplnou ztrátu atmosféry.
Exoplaneta WASP-107b patří mezi tzv. supernafouknuté planety – má téměř stejnou velikost jako Jupiter, ale jen zlomek jeho hmotnosti. Nachází sedmkrát blíže ke své hvězdě než Merkur ke Slunci, což tento extrémně řídký a „nadýchaný“ svět činí mimořádně zranitelným vůči hvězdnému záření.
Pozorování pomocí přístroje NIRISS na palubě Vesmírného teleskopu Jamese Webba ukázala, že záření mateřské hvězdy odfukuje z exoplanety obrovské množství helia, které následně vytváří exosféru sahající téměř desetkrát dál, než je poloměr planety. A co nejzajímavější, tento obří heliový oblak předchází exoplanetu o zhruba 1,5 hodiny.
Vesmírný poutník
Webbův teleskop také odhalil chemické stopy, které naznačují, jak WASP-107b možná vznikla. Ve vysokých vrstvách její atmosféry objevil vodní páru a velmi málo metanu, což naznačuje prudké promíchávání atmosféry zdola nahoru, kdy horký a na metan chudý plyn stoupá vzhůru.
Tento chemický profil, společně s extrémní mírou úniku atmosféry, podporuje hypotézu, že planeta vznikla mnohem dál od své hvězdy a na svou nynější se dostala až později. Teorii potvrzuje i existence druhé planety v systému – WASP-107c, která by navíc mohla být „viníkem“, jenž WASP-107b gravitačně posunul na dnešní blízkou dráhu.
Pozorování exoplanety, která aktivně ztrácí atmosféru, je pro vědce mimořádně cenné. Umožňuje astronomům sledovat, jak se světy postupně mění a jak se některé z nich mohou proměnit v pustá skalnatá nebo ledová jádra. Výsledky týmu vedeného Vigneshwaranem Krishnamurthym byly publikovány v časopise Nature Astronomy a představují nejdetailnější pohled na fenomén atmosférického úniku u exoplanet, jaký jsme doposud mohli spatřit.
