Vyšetření pomocí magnetické rezonance přineslo velký pokrok v diagnostice a pomohlo milionům pacientů. Při tomto vyšetření se používají kontrastní látky, které obsahují toxický chemický prvek gadolinium (Gd) ze skupiny vzácných zemin. Přestože se gadoliniové kontrastní látky používají již od 80. let 20. století nejsou úplně neškodné. 

Lékaři a vědci zjistili, že se gadolinium může ukládat v mozku, poškozovat ledviny a v některých případech může způsobovat nefrogenní systémovou fibrózu, projevující se ztuhnutím (fibrotizací) plic, srdce, jater a dalších orgánů. Evropská léková agentura proto v roce 2017 rozhodla o omezení používání některých kontrastních látek s gadoliniem.

Gadolinium v mořské vodě

Nejde ale o jediný problém s gadoliniem. Pacienti, kteří absolvují vyšetření na magnetické rezonanci tuto kontrastní látku poté vylučují v moči a ta končí v odpadní vodě. Jde o nepříjemné znečištění, protože ani moderní čistírny odpadních vod nedovedou gadolinium úplně odstranit. Látka tak proniká do řek, jezer, a nakonec i do oceánu. Potvrzuje to výzkum skupiny CritMET, kterou vedl geochemik Michael Blau z Univerzity Constructor v Brémách.

Vědci zjistili, že kontaminující látky z magnetické rezonance pronikly do Severního a Baltského moře. Dostaly se tam hlavně vodou z Rýna, Temže, německé Vezery, Labe, Visly a Odry. 

Na otázku, zda mohou tyto látky pronikat do mořských organismů a v potravním řetězci nakonec i k lidem, zatím neexistuje jednoznačná odpověď. Podle Dr. Kerana Zhanga, který se zaměřil na mušle a ryby ze zasažených oblastí se sice objevují náznaky hromadění gadolinia ve slávkách, zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by se ve velkém dostávalo do potravního řetězce.

„Nárůst množství látek s gadoliniem v řekách, jezerech a v mořích, stejně jako v podzemní i pitné vodě, bude zřejmě dál pokračovat,“ upozorňuje Michael Blau. Hrozbou pro životní prostředí je totiž také těžba hornin s prvky vzácných zemin, která bude zřejmě stále intenzivnější. Současné koncentrace gadolinia sice nejsou podle vědců nebezpečné – ale trend je jasný a není příznivý.

Image

Čtěte také

Benzodiazepiny v řekách: Jak léky mění chování lososů i celých ekosystémů

Alexandr Alexandrovič Aljechin se narodil roku 1892 do moskevské šlechtické rodiny. Příliš štěstí mu to nepřineslo. Otec karbaník prý dokázal prohrát v kasinu milion rublů, matka víc než vlastní potomky milovala alkohol. Děti tak vychovávala hlavně babička... a šachovnice. V rodině hráli téměř všichni, Alexandr se navíc účastnil řady korespondenčních zápasů a s bratrem analyzovali všechny dostupné záznamy partií. Rodina naštěstí jeho talent rozeznala. Dostal nejlepší trenéry a ještě než oslavil patnácté narozeniny, vypěstoval si vlastní výrazný styl hry. Přitažlivě agresivní, jak by řekli šachoví fanoušci. 

Setkání s legendou

Úspěchy se jen hromadily. Vysoko se umístil v Německu, ještě jako gymnazista se stal mistrem Všeruského turnaje amatérů a snadno získal i titul mistra na šampionátu severských zemí ve Stockholmu. Aljechin se v předválečných letech setká i se svým budoucím velikým rivalem Josém Raúlem Capablancou, který pobýval v Rusku na turné. Aljechinova rodina Kubánce pohostila a Capablanca sehrál s mladičkým Sašou partii šachu, v níž ho, samozřejmě, porazil. Bude to jejich první a poslední setkání v přátelském duchu. V roce 1914 se koná v Petrohradu jeden z nejslavnějších turnajů šachové historie. Na něm Aljechin šokoval celý svět nečekaným třetím místem.

Válečné zmatky 

První světová válka zastihla Aljechina s pohodlným náskokem v čele turnaje v Mannheimu. Jenže vypukla válka a klání byla okamžitě ukončena. Když Alexandr spolu s deseti dalšími Rusy odjížděli domů, zadrželi je na jedné ze zastávek němečtí vojáci. Při osobní prohlídce našli šachové partitury, měli jasno: jedná se o špiony a zápisky jsou jejich šifry! Rozzuřený dav šachisty málem zlynčoval a oni okamžitě putovali do vojenského vězení. Zjištění, že se jedná o účastníky mezinárodního turnaje, donutilo německé vojáky couvnout. Přeřadili proto vězně do obyčejného vězení.

Aljechin jej měl poněkud zostřené – to když vyfasoval čtyři dny na samotce za to, že se při povinné procházce usmál na dceru dozorce. Němci však brzy část šachistů propustili. Tedy ty, u kterých bylo jisté, že nenastoupí do nepřátelské ruské armády. To štěstí měl pro svůj vysoký věk Petr Petrovič Saburov, z důvodů „fyzické ochablosti“ mohl odejít i Aljechin a Fedir Parfenovič Bogatyrčuk. Minimálně u Aljechina však víme, že skutečný důvod netkvěl v jeho vrozené srdeční vadě. Rozhodující lékař byl zkrátka zapálený šachista a jeho fanoušek. Aljechin s Bogatyrčukem tak byli odesláni do Švýcarska “na léčení”.

Švýcarsko rychle opustili a vydali se do italského Janova, který se mezitím stal centrem pro Rusy uvízlé kvůli válce v Evropě. Na loď do Ruska čekali několik týdnů, které naplnili jak jinak než hraním šachů. A pak už je čekala „jen“ dlouhá cesta lodí kolem celé Evropy až do Petrohradu.

Aljechin však na frontu nejprve nenastoupil. Hrál dobročinné simultánní zápasy, jejichž výtěžek posílal na frontu. Když mu zemřel otec, přidal se k Červenému kříži a zachraňoval raněné, často ještě přímo pod palbou. To se mu téměř stalo osudným. Měsíc bojoval o život v nemocnici v Tarnopolu. Připoutaný k lůžku se tak věnoval alespoň simultánním hrám „naslepo“ s místními členy šachového klubu. Přežil, ale štěstí ho nečekalo.

Bída revoluce

Rok 1917 přinesl Rusku řadu převratů. Zbídačená země se potácela v chaosu už od nástupu Kerenského vlády, která se pokusila pokračovat ve válce. Návrat na frontu pro Aljechina nepřicházel v úvahu a na šachové turnaje neměl nikdo ani pomyšlení. Katastrofa přišla s podzimní bolševickou revolucí. Zbytky rodinného majetku byly zkonfiskovány a Aljechin se jako šlechtic stal nežádoucí osobou.

Živoření na cestě od města k městu donutilo Aljechina k zoufalému kroku. V daleké Oděse měl proběhnout turnaj, kterého se Aljechin chtěl zůčastnit a ideálně přitom chytit parník ze země a zachránit si holý život. Cesta samotná ho mohla kdykoliv zabít. V zemi probíhala občanská válka mezi Bílými a Rudými, fronta se stále posouvala a přece jen známý šachista a zároveň šlechtic Aljechin se mohl snadno stát trofejí horlivého soudruha nebo obětí náhodné přestřelky. Přesto do Oděsy šťastně dorazil.

A tam se jeho štěstí vyčerpalo. Turnaj byl zrušen a odjezd ze země nepřipadal v úvahu. Aljechin se opět ocitl v téměř bezvýchodné situaci, ze které mu pomohl až nadšený fanoušek. Dostal ho do komise pro konfiskaci šlechtického majetku! Kvůli tomu měl podle výpovědi Bogatyrčuka i vstoupit do komunistické strany. Odvážný krok se Aljechinovi nevyplatil. Poté, co byl jeho šlechtický původ prozrazen, ho zatkli a odsoudili k smrti. Omilostnili ho pouhých několik hodin před popravou díky několika přímluvám.

Oděsu opustil s tím, že se v Moskvě zapíše na studia filmařiny. Z toho velmi rychle sešlo a další nesnáze zažehnal, až když se uchytil jako právník. Přesto rozhodně nebyl v bezpečí. Například jej obvinili ze špionáže pro bělogvardějce a bolševická tajná policie čeka ho měla stále v hledáčku. Pomáhal také s organizací prvního sovětského šampionátu v šachu v roce 1920 a nejpozději v tu chvíli si musel uvědomit, že svůj talent v této zemi už rozvíjet nemůže. Turnaj provázel nedostatek jídla, nevytápěné a špatně osvětlené prostory a stávky hráčů. Prestiž akce poškodila i neúčast Rusů, kteří se nacházeli v politickém exilu.

Odchod do exilu

Ze země se nakonec dostal zcela legálně pomocí své druhé manželky, švýcarské novinářky Anny Lisselotte Roueggové. Potkal ji jako tlumočník ještě v době, kdy byl poprvé ženatý. To kvůli Anně se po roce manželství rozvedl a Švýcarku si okamžitě vzal – byla v té době totiž už těhotná. Roueggová si velmi přála rodit ve Švýcarsku, což bylo vzhledem ke stavu ruského zdravotnictví víc než pochopitelné. Povolení odcestovat si nakonec vymohla i pro Alejchina. S manželkou se ale rozešel už po cestě, do Švýcarska dorazila sama. Syna, který se jim narodil, ovšem Alejchin navštěvoval a po smrti bývalé manželky jej i hmotně zajistil.

Upřímně - mnohem více než rodinný přísrůstek ho zaujalo, že Capablanca získal roku 1921 porážkou dlouholeté světové jedničky Němce Emanuela Leskera titul prvního světového šachisty. Bez rodinných závazků se už Aljechin mohl plně věnovat své kariéře a jedinému cíli – stát se mistrem světa a porazit „šachový stroj“ Capablancu. Odehrál tisíce hodin tréninku, objížděl všechny dostupné turnaje, neustále detailně rozebíral hry všech protivníků a samozřejmě hlavně svého budoucího rivala. Tisk, který dříve upozorňoval na lehkost jeho hry, si začal všímat i jeho neustálé podrážděnosti a velikého nervového vypětí. Zisk titulu mistra světa se stal Alejchinovi drogou, které podřídil každou sekundu svého života.

Konečně mistr

Roku 1927 konečně uspěl. Pro mnohé překvapivě. Capablanca profesionální hru neprohrál dlouhých osm let od roku 1916 do roku 1924. Pokud Aljechin uchvacoval simultánní hrou šachů poslepu, Capablanca fascinoval rychlostí a množstvím: roku 1922 hrál v Clevelandu proti 103 hráčům najednou. Ve 102 hrách zvítězil, v té poslední remizoval. 

Aljechin se na zápas s Capablancou důkladně připravil po všech stránkách: studoval jeho hru, trénoval mysl i tělo a do hry vstupoval s velikou pokorou. K zápasu samotnému pak došlo jen díky Aljechinově dlouhodobé snaze a ochotě podstoupit i řadu pro něj nevýhodných podmínek. Po Capablancově smrti Aljechin přiznal, že sám nečekal, že zvítězí a že v té době nebyl lepším hráčem. Capablanca ho nejspíš podcenil.

Podle pozdějšího výzkumu Garryho Kasparova odhalil Aljechin Capablancovu slabinu. Jeho protihráč dělal řadu drobných chyb, protože nebyl „ochoten se skutečně soustředit“. Nevěřil, že by ho mohl Aljechin porazit a tak se automaticky snažil „méně“. I tak se ale nejednalo o žádnou bleskovku. Celý zápas byl skutečnou zkouškou nervové i tělesné odolnosti obou soupeřů a skončil po těžko uvěřitelných dvou měsících urputného boje, ze kterého vyšel Aljechin jako vítěz.

Poté, co udolal kubánského titána, se Aljechin vrhl do světa šachu s nebývalou silou a dlouhých osm let byl považován za zcela neporazitelného. I on musel na čas sundat korunu šampiona po nečekané porážce: narozdíl od Capablancy ale Aljechin dokázal titulu znovu triumfálně vybojovat.

Image

Čtěte také

Velmistr proti počítači: Památná šachová bitva mezi Garry Kasparovem a počítačem Deep Blue

Zatímco na Blízkém východě vznikala nejstarší městská sídla již před 11 000 lety, Starý kontinent je v tomto směru historickým „mladíčkem“, alespoň pokud jde o dobu vzniku měst. První velké kultury schopné budovat paláce a monumenty se ve Středomoří objevily až v době bronzové, přesto nebyla Evropa ve všem úplně pozadu. 

Prastará sídla Evropy

Zhruba okolo roku 5500 př. n. l. kvetla na území dnešního Moldavska, Ukrajiny a Rumunska tzv. tripolská kultura. Byla relativně vyspělá – včetně zemědělství, chovu dobytka i používání hrnčířského kruhu – a podle odhadů k ní na vrcholu rozkvětu mohly náležet statisíce lidí. Vědci totiž objevili hustou síť sídel, která především na březích říčních zátok dosáhla pozoruhodné velikosti. 

Například osídlení v ukrajinském Tal’janky zahrnovalo na 450 hektarech přes dva tisíce domů a pojalo možná až 20 tisíc lidí. Neexistovaly tam přitom klasické ulice, ale domy stály v soustředných kruzích. Ve své době (3850–3700 př. n. l.) šlo zřejmě o největší sídlo světa, překonávající mezopotámský Uruk či Ur. Na rozdíl od blízkovýchodních megapolí však tripolské obce nikdy nepozbyly vesnický charakter: Postrádaly velké veřejné stavby, výstavní ulice, chrámy, a nejspíš i vysoce centralizovanou vládu. Mluvit v souvislosti s nimi o „městech“ tak zůstává sporné.

Za jedno z nejstarších měst Evropy lze považovat bulharskou Provadiji, kde byla nalezena osídlená lokalita stará téměř 7 000 let (cca 4700–4200 př. n. l.). Podobně starý je i řecký Argos, který byl nepřetržitě osídlen posledních 7 000 let. Patrně úplně nejstarším evropským městem je bulharský Plovdiv s osídlením sahajícím až do doby kolem 6 000 př. n. l.

Image

Čtěte také

Nejstarší město světa: Které z nalezených sídel bylo skutečnou kolébkou civilizací?

Na začátku prosince budou ve výhodě pozorovatelé, kterým nedělá problém si přivstat. To nejzajímavější bude totiž k vidění zrána: 4. prosince, letos potřetí a naposledy, zakryje Měsíc otevřenou hvězdokupu Plejády v souhvězdí Býka. Do úplňku bude v tu chvíli zbývat pouhých 20 hodin. Takřka zcela osvětlený měsíční disk začne stálice Plejád „pohlcovat“ přibližně ve 4:15, přičemž ty poslední opět vydá až o 2 hodiny a 15 minut později.

Ranní Merkur

S koncem úkazu přesuňte svou pozornost těsně nad jihovýchodní obzor, kde bude v souhvězdí Vah zářit Merkur. V jeho případě se ovšem nemusíte omezovat pouze na jedno pozorování, neboť zůstane dobře viditelný po celou první polovinu měsíce. Nejsnáz pak planetu spatříte okolo 7. prosince, kdy se ocitne v největší západní elongaci, v úhlové vzdálenosti 21° od Slunce, a její jasnost dosáhne −0,4 mag. V dalších dnech bude ještě mírně zjasňovat, současně se však začne přibližovat k jihovýchodnímu horizontu. Její viditelnost tak bude den za dnem horší a s koncem třetího prosincového týdne přestane být pozorovatelná.

Naopak po celý prosinec budou hvězdné nebe zdobit dva planetární obři: Znatelně jasnější Jupiter s −2,6 mag naleznete v Blížencích, přičemž se nad obzor vyhoupne již krátce po setmění a na nebi zůstane až do rozednění. Slabší Saturn s 1 mag potom setrvá na obloze jen v první polovině noci, a to v souhvězdí Vodnáře. 

První proměnná hvězda

Saturn vás také spolehlivě navede do sousedního souhvězdí Velryby, které během prosincových večerů kulminuje nepříliš vysoko nad jižním obzorem. Mořský gigant má i na nebi úctyhodné rozměry, výraznými hvězdami nicméně neoplývá – tři nejnápadnější mají jasnost mezi 2 a 3 mag. Navíc jedna z nich letos na podzim potemněla natolik, až se ztratila z dohledu. Nese označení Omicron Ceti, ale pro své velmi nevšední chování si vysloužila latinské přízvisko Mira neboli „podivuhodná, výjimečná“.

Psal se srpen 1596, když zmíněná stálice upoutala pozornost německého luteránského pastora Davida Fabricia. Jeho hlavní cíl přitom tvořil Merkur: Astronom chtěl studovat pouť planety oblohou a k blízké Omicron Ceti hodlal vztahovat její pohyb. Ke svému nemalému údivu přitom zjistil, že hvězda v průběhu následujících tří týdnů znatelně zjasnila, načež ovšem následoval pro změnu pokles jasnosti – a to dokonce tak razantní, že s nástupem října stálice z nebe nadobro zmizela.

Fabricius se domníval, že pozoroval novu, tedy „novou a dočasnou“ hvězdu, kterých tehdejší astronomové znali už několik. Jenže později přišlo další překvapení: V únoru 1609 Omicron Ceti opět zářila na nebi! Aniž to tehdy Fabricius tušil, stal se objevitelem vůbec první proměnné hvězdy. Své poznatky si naštěstí nenechal pro sebe, a tak se stálice ocitla pod bedlivým dohledem dalších pozorovatelů.

Mira pouhýma očima

Polský astronom Johannes Hevelius jí v roce 1662 věnoval dokonce celý spisek, v němž ji poprvé nazval Mirou. A o rok později určil Francouz Ismaël Boulliau i periodu jejích světelných změn: Na základě systematických pozorování dospěl k závěru, že maximální jasnosti dosahuje vždy po 333 dnech – což byl vynikající výsledek, neboť reálná hodnota činí 332 dní. V období tzv. maxima se její jasnost pohybuje okolo 3,5 mag, a občas dokonce atakuje i 2 mag, načež zhruba 200 dní opět klesá a v minimu může hvězda potemnět na 8–10 mag. Tehdy je asi 1 600krát slabší než v maximu a spatřit se dá pouze v dalekohledu. Následuje přibližně 100denní nárůst jasnosti do dalšího maxima a tím se završí jeden cyklus.

Nejspíš už tušíte, jak je na tom Mira v současnosti. Na přelomu října a listopadu prošla minimem, a přestože od té doby trvale zjasňuje, v prosinci se dostane teprve na hranici viditelnosti pouhýma očima. Situace se zlepší až s nástupem nového roku a maximální jasnosti se u Omicron Ceti pravděpodobně dočkáme v únoru.

Skrytá Lebka

Kromě Miry však souhvězdí Velryby ukrývá i další objekty, jež si od astronomů vysloužily zvláštní označení nad rámec strohých katalogových zkratek. Všechny přitom patří k méně nápadným, a tudíž i méně známým klenotům hvězdného nebe. Za zmínku určitě stojí planetární mlhovina Lebka neboli NGC 246. Cesta k ní začíná zhruba uprostřed mezi hvězdami třetí a čtvrté velikosti Éta a Ióta Ceti. V daných místech natrefíte na další dvojici o něco slabších stálic Fí 1 Ceti a Fí 2 Ceti, které dělí úhlová vzdálenost 1,5° a pod tmavou oblohou se dají spatřit i pouhýma očima.

Pokud si jejich spojnici představíte jako základnu rovnostranného trojúhelníku a zamíříte od ní k jihu směrem k nápadné Beta Ceti, narazíte ve vrcholu onoho trojúhelníku právě na Lebku – tedy v případě, že použijete dalekohled s objektivem o průměru alespoň 80 mm. Lebka má totiž jasnost pouhých 10,4 mag a úhlový průměr 4′, proto jí sluší spíš větší přístroje, zatímco v těch menších se její vzhled omezí na drobnou okrouhlou mlhavou skvrnku. Snáz ji zaregistrujete pomocí tzv. bočního vidění, popřípadě s využitím speciálního mlhovinového filtru, který potlačí jas hvězdného pozadí.

S rostoucím průměrem objektivu pak bude stále zřejmější, že Lebka obsahuje i několik hvězd s jasností 11–13 mag. Až na jednu s ní ovšem nesouvisejí, jen se do ní promítají. Ona výjimka dosahuje jasnosti okolo 12 mag a ukrývá se přibližně ve středu mlhoviny. Jde o bílého trpaslíka, extrémně horké a superhusté jádro dávno zaniklé hvězdy podobné Slunci. Ta před šesti tisíci let odhodila své vnější vrstvy, čímž dala vzniknout rozpínající se mlhovině. 

Oko jehly

Za pozorovatelskou výzvu pak můžete považovat objekt s neobvyklým jménem Oko jehly – neboli galaxii NGC 247. Na obloze se nachází nedaleko již zmíněné stálice Beta Ceti, necelé 3° směrem na jih, přičemž její jasnost činí pouze 9,1 mag a úhlový průměr dosahuje zhruba 20′ × 6′. S identifikací hvězdného ostrova vám pomůže slaboučká stálice desáté velikosti, která zdobí jeho jižní okraj. NGC 247 má podobně jako skutečné oko jehly velmi protáhlý tvar, což ostatně naznačují i uvedené úhlové rozměry. Její zahlédnutí si ovšem žádá dokonale temnou oblohu a dalekohled s objektivem o průměru alespoň 100 mm, ideálně však víc. Jinak se zmíněná galaxie stane onou pomyslnou jehlou v kupce sena… 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Střelce, 21. prosince v 16:03 SEČ vstupuje Slunce do znamení Kozoroha; nastává zimní slunovrat, začíná astronomická zima.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině prosince nízko nad jihovýchodem
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný takřka celou noc mimo večer
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný většinu noci kromě večera
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v prosinci 2025

• 4. prosince – téměř úplňkový Měsíc projde přes otevřenou hvězdokupu Plejády v Býkovi; začátek úkazu zhruba ve 4:15, konec okolo 6:30 nízko nad severozápadem; po levé straně pozorovatelný i Aldebaran z Býka
• 7. prosince – setkání Měsíce, Jupitera a Polluxe z Blíženců na noční obloze; nejblíž si budou v brzkých večerních hodinách hned po východu nad severovýchodní obzor, kdy se shromáždí na ploše okolo 6,5° (Měsíc téměř mezi Jupiterem a Polluxem)
• 7. prosince – Merkur v největší západní elongaci, 21° od Slunce
• 9. prosince – ubývající Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 10. prosince – zákryt Regula ze Lva ubývajícím Měsícem na denní obloze nad západem; začátek zákrytu asi v 8:45 při levém horním (osvětleném) okraji Měsíce, konec okolo 9:31 při pravém horním (tmavém) okraji
• 13. prosince – v noci vrcholí aktivita meteorického roje Geminid
• 14. a 15. prosince – úzký srpek ubývajícího Měsíce poblíž Spicy z Panny na ranním nebi
• 26. prosince – seskupení Měsíce v první čtvrti, Saturnu a Neptunu v první polovině noci; Měsíc se Saturnem si budou nejblíž (3,8°) v okamžiku jejich západu za západní obzor okolo 23:00; Neptun viditelný pouze v dalekohledu, asi 3,6° severovýchodně od Saturnu

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Před 5 000 až 3 500 lety prosperovala v povodí řeky Indu na území dnešní Indie a Pákistánu nejstarší městská civilizace v této části světa, známá jako harappská kultura či kultura poříčí Indu. Ovládla rozsáhlá území a vybudovala zde řadu měst, jako například města Harappa nebo Mohendžodaro. Šlo o technicky a společensky velmi pokročilou kulturu, která využívala důmyslné technologie včetně například rozsáhlého systému zavlažování.

Přestože nám po sobě lidé této kultury zanechali spoustu písemných dokladů, je pro nás harappská kultura stále velkou záhadou. Jejich písmo se zatím nikomu nepodařilo rozluštit a vlastně ani není jisté, zda se o písmo v pravém slova smyslu jedná. Netušíme, jak si říkali, ani jak se jmenovala jejich města. „Harappa“ a „Mohendžodaro“ jsou moderní názvy převzaté z okolních nalezišť, přičemž Mohendžodaro vlastně znamená „pahorek mrtvých“.

Proč zmizela harappská kultura?

Záhadou je rovněž to, proč vlastně harappská kultura kolem roku 1500 před naším letopočtem zanikla. Podle Vimala Mishry z Indického technologického institutu v Gándhínagaru a jeho kolegů mohlo v zániku harappské kultury sehrát hlavní roli sucho. Badatelé zjistili, že pád kultury v poříčí Indu má nejspíš na svědomí série velmi dlouhých a krutých období sucha, z nichž každé trvalo déle než 85 let. Podle vědců je v archeologickém záznamu patrné, jak se s pokračujícím suchem zoufalí lidé stěhovali za vodou, do oblastí, kde ještě stále existovaly zásoby vody. Podrobnosti svého výzkumu vědci popisují ve studii, kterou zveřejnil odborný časopis Communications Earth & Environment.

Tato období sucha oblast postihla kolem roku 1500 před naším letopočtem, tedy právě v době, kdy došlo k rychlému úpadku, a nakonec i zániku harappské kultury. Jejich města se zhroutila a lidé z nich odešli. Odpovídají tomu výsledky klimatických simulací, které vědci propojili s daty z analýz krápníků v jeskyních a jezerních sedimentů.

Image

Čtěte také

Zmizelé Mohendžodaro: Dávná civilizace byla větší než egyptská říše a pokročilejší než Babylon

Balony nad Venuší

• Program Vega

Program Vega zahrnoval sérii mezinárodních misí zaměřených na průzkum Venuše, jež se odehrály do roku 1986. Mezi nejzajímavější technologicky průkopnické počiny v jeho rámci patřilo vyslání balonů do husté atmosféry planety při misích Vega 1 a 2. Jednalo se přitom o zcela první létající tělesa vypuštěná na jiné oběžnici. Vedle Sovětů se na zmíněném programu podíleli vědci z Francie, Rakouska, Bulharska, Maďarska, Československa, Polska, Německa a dalších zemí. A právě Francouzi sehráli klíčovou roli, neboť dodali technologii pro balonové průzkumníky, tvořící vrchol tehdejšího studia Venuše.

Téměř jako na Zemi

Sondy řady Vega měly dva hlavní úkoly: průzkum naší sesterské planety a pozdější průlet kolem Halleyovy komety. K Venuši oba automaty dorazily v červnu 1985 krátce za sebou, přičemž nesly vždy přistávací modul a průzkumný balon pro atmosféru. Zatímco tedy moduly sbíraly data z povrchu (přestože Vega 1 kvůli chybě při silném větru selhala), balony se jako první v historii vydaly do divoké oblačnosti nehostinného světa.

Jelikož je ovšem tamní atmosféra asi 94krát hustší než ta zemská, pro létání se dokonale hodí. Obsahuje sice žíravé látky a je plná turbulencí, nicméně Sověti spolu s Francouzi navrhli geniální řešení: Jednoduché aerostaty naplněné heliem dokázaly plout ve výšce asi 54 km, kde panuje tlak podobný tomu na Zemi a teplota dosahuje zhruba 50 °C, což vzhledem k povrchovým podmínkám znamenalo doslova ráj.

Čtyřicet šest hodin

Aerostaty měly za úkol měřit teplotu, tlak, rychlost větru, vertikální proudy a hustotu oblaků během 46 hodin, než se vybijí baterie. Balony naplněné heliem se pohybovaly asi 52–54 km nad povrchem, unášeny větrem o rychlosti až 240 km/h, a obepluly přibližně třetinu planety. Extrémnímu prostředí Venuše přitom zvládly čelit díky faktu, že byly vyrobeny z tenké, ale extrémně odolné tkaniny potažené polytetrafluorethylenem neboli PTFE, známým jako teflon.

Uvedený materiál dokázal odolat naleptání kyselinou sírovou v oblačnosti planety a je také tepelně stabilní, takže se tkanina při teplotách kolem 50 °C nerozpadla. Obal o pečlivě zvolené tloušťce měl vydržet tlak i turbulence, ale zároveň být dost lehký, aby mohl aerostat plout. Celý systém zahrnující balon, gondolu s přístroji a podpůrné vybavení vážil pouhých 21 kg, z čehož na gondolu zavěšenou na 12metrovém laně připadalo pouhých 6,9 kg.

Balony odhalily, že je atmosféra „sestry Země“ mnohem divočejší, než se dřív předpokládalo. Byla plná konvektivních proudů, které způsobovaly prudké změny výšky aerostatů, a propady gondoly až o kilometry nepředstavovaly nic výjimečného. Každopádně za 46,5 hodiny překonaly balony dohromady vzdálenost 11 000 km a coby první zařízení vyslaná lidmi do kosmu zvládly stabilní let v atmosféře jiné planety.

Dobrodružství na Marsu

• Ingenuity

Když v roce 2021 přistál na Marsu rover Perseverance, ukrýval se pod jeho kovovým břichem nenápadný poklad: vrtulníček Ingenuity. Zmíněný průkopnický dron následně ukázal, že je řízené létání na jiné planetě možné, a s hmotností pouhých 1,8 kg a s rozměry krabice od bot přepsal historii dobývání vesmíru.

Co nejlehčí

Naučit létat cokoliv v podmínkách Marsu není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Tamní atmosféra dosahuje asi jen 1–2 % hustoty té zemské, takže Ingenuity v podstatě představoval mistra v lehké váze létání. Jeho trup sestával převážně z hliníku a uhlíkových kompozitů, stejně jako povrch dvou rotorů o průměru 1,2 m optimalizovaných pro maximální vztlak: Rotovaly proti sobě minimálně 2 400krát za minutu, aby se stroj v řídkém vzduchu dokázal vznést.

Pro modelování jejich aerodynamiky přitom neexistovaly teoretické podklady a z velké části šlo o pouhé předpoklady. Samotná konstrukce, ovládání a komunikace byly samy o sobě natolik složité, že se předem neplánovalo provádět s vrtulníčkem na Marsu žádné další „psí kusy“. 

Jeho srdce tvořilo šest lithium-iontových baterií umístěných v trupu. Energie pocházela ze solárního panelu o ploše asi 500 cm² na vrchu rotorů, který baterie dobíjel během marsovského dne. Za optimálních podmínek produkoval až 90 W, ale na prašné planetě musel vrtulníček šetřit: Jeden let trvající do 90 sekund spotřeboval asi 20 % kapacity baterie. Zbytek posloužil k odesílání dat a k ohřevu elektroniky za mrazivých nocí, s teplotami klesajícími až k −90 °C. Zajišťovaly jej malé topné jednotky, bez nichž by stroj nepřežil.

Vrtulníček z obchodu

Většina technologií uplatněných u vrtulníčku byla překvapivě volně dostupná a prodejná. Software nevznikl speciálně na míru, protože vše běželo na operačním systému Linux. Řídicí a stabilizační systém se běžně používá na některých cubesatech, pro které se také vyvíjel.

Procesor Snapdragon 801 z roku 2014 bychom pak našli v mobilních telefonech. Výpočetní systém Ingenuity měl přitom vyšší výkon než v případě roveru Perseverance – vyžádala si jej zejména přesná navigace a snímkování. Dále se dostal ke slovu například laserový výškoměr od společnosti SparkFun a na těle stroje se nacházel i sklonoměr a další senzory. Vědci mysleli rovněž na minulost a odkaz, v němž pokračovali. Na trup vrtulníčku byl proto přichycen kousek látky z prvního letadla Kitty Hawk bratří Wrightů.

Tři roky ve službě

Poprvé Ingenuity vzlétl 19. dubna 2021, a to na pouhých 39 sekund. Přesto tím navždy přepsal historii letectví: Šlo o první řízený let na jiné planetě – a zároveň o pouhý začátek. Během tříleté mise odstartoval vrtulníček celkem 72krát, urazil v součtu 17 km a vystoupal až do výšky 24 m nad povrch rudé planety. Po celou dobu doprovázel vozítko Perseverance a pomáhal mu v průzkumu. Nakonec však doplatil na tvrdé přistání, kdy se ulomil jeden z rotorů.

Za 118 let jsme se tedy dostali od prvního letu na Zemi, měřícího 39 m, k létání na jiném vesmírném tělese, vzdáleném od nás přibližně 100 milionů kilometrů. Odkaz bratrů Wrightových, který se zrodil 17. prosince 1903, tak pokračuje dál. Je víc než symbolické, že právě kousek látky z jejich prvního letadla odpočívá spolu s Ingenuity na Marsu.

Image

Čtěte také

Mars v obležení robotů: Evropské a americké sondy na rudé orbitě

Dějiny bývají většinou drsné a někdy až brutální, občas ale nabídnou také úsměvné nebo kuriózní momenty či spojitosti, které se zdají být na první pohled těžko uvěřitelné. Jednou takovou kuriozitou je historie prvního objeveného ptakoještěra – pravěkého létajícího plaza z doby dinosaurů. K objevu jeho zkamenělin došlo mezi lety 1757 a 1779 na území Bavorska, pravděpodobně poblíž města Eichstätt. Tento byl sám o sobě významným historickým nálezem, protože se jedná o jednoho z prvních objevených zástupců celé skupiny pravěkých plazů, navíc ještě v době krátce před ustavením vědecké paleon­tologie.

Mnohem větší zajímavost však tomuto nálezu propůjčuje historická osobnost, která fosilii vlastnila ve své sbírce a dlouhé roky nad ní žasla a pokoušela se uhodnout její původ a význam. Tou osobností byla jedna z dcer rakouské císařovny Marie Terezie, Marie Anna Habsbursko-Lotrinská (1738–1789). Tato starší sestra popravené francouzské královny Marie Antoinetty se totiž od jisté doby živě zajímala o zkameněliny a v jejích bohatých sbírkách přírodnin a kuriozit všeho druhu nechyběl ani tento pravděpodobně nejstarší objevený exemplář ptakoještěra.

Miliony let staří tvorové

Ptakoještěři, či jinak také pterosauři, jsou jednou z nejvíce fascinujících skupin pravěkých tvorů. Tito nejstarší aktivně létající obratlovci představovali dominantní složku druhohorní avifauny po dobu více než stovky milionů let. Za zmínku stojí i další primát, ptakoještěři totiž představovali zdaleka největší létající tvory všech dob, a to s rozpětím křídel až kolem 12 metrů. Rozšíření této skupiny bylo takřka celosvětové a jejich fosilie byly nalezeny i na území Čech. 

Pterosauři se objevili v období pozdního triasu, před asi 228 miliony let a vymřeli spolu s dinosaury (mimo předků ptáků) na samotném konci křídy, asi před 66 miliony let. Existovali tedy velmi dlouhou dobu a zanechali po sobě značné množství fosilních pozůstatků – ačkoliv v celkovém objemu méně než dinosauři. Přesto to byly právě fosilie pterosaurů, které člověk objevil dříve – první zkamenělina ptakoještěra byla známá již více než půlstoletí před vědeckým popisem prvního známého dinosaura.

A jakou že spojitost má naše v nadpisu zmíněná slavná císařovna (vládnoucí v letech 1740 až 1780) a dávní obyvatelé druhohorního nebe? Kupodivu bychom tu jistou pevnou souvislost našli, nikoliv ale přímo vedoucí k této charismatické a neobvykle plodné panovnici, nýbrž k její v pořadí druhé dceři, Marii Anně. Zřejmě nejstarší objevený exemplář ptakoještěra totiž před čtvrt tisíciletím patřil právě do její soukromé sbírky.

Nadšená sběratelka

Arcivévodkyně Marie Anna Habsbursko-Lotrinská byla druhým nejstarším dítětem Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského a zároveň nejstarším z těch, které se dožily dospělého věku. Šlo o vysoce inteligentní, zvídavou, hudebně i výtvarně nadanou a společensky angažovanou aristokratku. Zároveň však neměla přílišný talent pro jednání s lidmi a trpěla chronickými zdravotními potížemi, kvůli kterým se nikdy neprovdala a zůstala bezdětná. Jejímu zdraví nejspíš neprospěl ani dlouhodobý pobyt ve vídeňském Hofburgu, kde kombinace chladných místností a průvanu nedělala dobře jejímu dýchacímu a imunitnímu systému. 

Podle dobových zpráv byla nejméně respektovaným a oblíbeným dítětem Marie Terezie, panovnice prý měla v mnohem větší oblibě její dvě mladší sestry Marii Kristinu a Marii Alžbětu a pochopitelně také budoucího následníka trůnu, syna Josefa. Marie Anna byla tedy již v dětství předurčena k jiné než vrcholně politické, diplomatické nebo další, z hlediska dějin významné kariéře. Neměla údajně talent na jazyky, zato ale jevila od dětství pro tehdejší ženu neobvyklý zájem o umění a přírodní vědy. 

Když v roce 1757 jen těsně unikla smrti, byl to pro ni velký impuls, který jí nasměroval ještě více k jejím vědeckým zálibám. A právě někdy v této době se začíná odvíjet i příběh prvního objeveného ptakoještěra, který se brzy stane jedním ze zlatých hřebů sbírek mladé šlechtičny – spolu s minerály, hmyzem a mnoha dalšími zkamenělinami. Jak už dnes víme, jednou položkou z kategorie Petrefacta (zkameněliny), Animalia (živočichové) a chybně též entomolithi (členovci) byl i první historicky známý ptakoještěr.

Vodní tvor?

Důležitou skutečností přitom je, že jedním z učitelů Marie Anny byl také učenec a dvorní rada Ignác Antonín Born, mimo jiné významný geolog, montanista a mineralog. Právě tento muž získal arcivévodkyni pro přírodní vědy. V roce 1776 byl povolán císařovnou do Vídně, aby uspořádal císařské přírodovědecké sbírky a stal se zároveň také dvorním radou, který spravoval mincovní a horní záležitosti. V již zmíněném roce 1757 prodělala Marie Anna coby teprve devatenáctiletá dívka těžký zápal plic, který ji vážně ohrožoval na životě. Situace byla natolik závažná, že šlechtična tehdy dokonce přijala poslední pomazání v přítomnosti rodiny.

Na rozdíl od některých svých sourozenců nakonec přežila, do konce života však už bojovala s následky této nemoci – špatně se jí dýchalo a kvůli tuberkulóze páteře u ní došlo ke zkřivení zad a následně ke vzniku nehezkého hrbu. Naděje na sňatek tím vzaly za své, a tak se mladá arcivévodkyně pustila do studia, například i mechaniky a botaniky. V tomto ohledu si začala velmi rozumět se svým otcem, který se také ve volném čase věnoval podobným aktivitám. Jedním z projevů změny osobnosti po prodělané nemoci byla také nezřízená záliba šlechtičny v nerostech a zkamenělinách, jež následně Marii Annu po dlouhé roky provázela. A právě po roce 1757 začíná také historie vědeckého výzkumu ptakoještěrů.

Někdy mezi tímto rokem a rokem 1779 (kdy byl poprvé vědecky zkoumán) totiž muselo dojít k objevu ptakoještěra druhu Pterodactylus micronyx (dnes Aurorazhdarcho micronyx) v litografických vápencích bavorské pozdní jury. Právě zkamenělina tohoto drobného pterosaura skončila v soukromé sbírce arcivévodkyně a v roce 1779 ji zkoumal zmíněný Ignác Born.

V průběhu 18. století však panovaly zcela nesprávné představy o vzhledu a ekologii ptakoještěrů – ti byli považováni za podivné vodní tvory, neobvyklé ptáky, nebo dokonce bezobratlé korýše ze skupiny desetinožců (dle Borna)! Teprve počátkem 19. století francouzský badatel Georges Cuvier a někteří další paleontologové pochopili, o jaké živočichy se přibližně jednalo a jaká byla jejich anatomie i funkční morfologie. Toho se však již Anna Marie nedožila, zemřela v roce 1789 v korutanském Klagenfurtu (Celovci) ve věku 51 let.

Moderní průzkum

A kudy vedla další cesta aristokratčiny zkameněliny? Už v roce 1781 byla celá soukromá sbírka Marie Anny prodána za částku 25 000 forintů Královské uherské univerzitě v Budě a znovu vědecky zkoumána od poloviny 19. století. Právě v roce 1856 popsal oficiálně zkamenělinu německý paleontolog Hermann von Meyer, který jí přidělil jméno Pterodactylus micronyx.

V průběhu 20. století se ptakoještěr načas ztratil, až v roce 1982 byl při revizi sbírek znovu nalezen a následný objev dospělého jedince i další výzkum znamenal přejmenování – od roku 2011 nese první objevený ptakoještěr vědecké jméno Aurorazhdarcho micronyx. 

Jednalo se patrně o mládě s rozpětím křídel činícím jen 38 cm. Malý létající plaz se vznášel nad vodami tropické laguny v Bavorsku v době před 150 miliony let. Byl zřejmě vybaven malým hrdelním vakem po vzoru pelikána a živil se nejspíš převážně rybami. Když přehlížel z výšky nad ostrovní krajinou množství dalších ptakoještěrů, „praptáků“ archeopteryxů, různých neptačích dinosaurů a myriády mořských živočichů pod sebou, sotva mohl tušit, že se stane jedním z nejstarších objevených exemplářů druhohorních obratlovců.

Image

Čtěte také

Nejlepší manželka: Vztahy nejoblíbenější dcery Marie Terezie Marie Kristiny

Sovětský svaz svého času představoval vedoucí velmoc světa, co se týče technologie obrněných vozidel. Jako první zavedl u některých typů prvky, které se později staly všeobecně přijímaným standardem, například dieselové motory nebo skloněný pancíř. Ve 30. letech vyprodukoval širokou škálu lehkých, středních i těžkých tanků, jejichž následníci se později zásadní měrou podíleli na porážce nacistického Německa. 

Ovšem zdaleka ne všechny tehdejší konstrukce se osvědčily: například lehká obojživelná vozidla T-37, T-38 a T-40 ukázala kvůli snaze sloučit neslučitelné, jak vypadá dokonalá slepá ulička. Možnosti plavby totiž zmíněná „téčka“ dosahovala jenom za cenu velice slabého pancéřování a omezené výzbroje, což se následně ve skutečném boji projevilo jako fatální nedostatek. Nasazení obojživelných pancéřových vozidel potom vlastně předznamenalo postupný konec lehkých tanků vůbec.

Klikatá cesta k T-37A

První tančík schopný pohybu po vodní hladině vyvinula britská firma Carden-Lloyd. Šlo nepochybně o progresivní nápad, byť jeho provedení se zdaleka neobešlo bez problémů. Zaujal ale Stalinovu armádu a Moskva koupila práva na licenční produkci těchto vozidel. Záhy se ale ukázalo, že malý „pásák“  nesplňuje představy sovětských generálů, takže se rozběhly práce na domácím obojživelném typu. Od britského vzoru převzal pouze základní konstrukce, jednotlivé komponenty byly sovětské; takto se zrodil tank T-33, který však také nenaplnil očekávání. 

Druhý pokus v podobě T-41 sice dopadl o něco lépe, ale při tom zásadním, při plavbě, vykazoval nepřehlédnutelné problémy. V červenci 1932 proto začaly zkoušky dalšího typu, „sedmatřicítky“, jež přišla na svět v Leningradě. Ve vodě si vedla lépe, projevila se však u ní řada jiných nedostatků, a tak ani ji v testované podobě nechtělo vojsko přijmout do výzbroje. Armádní špičky si však povšimly zajímavého řešení podvozku, převzatého z tanků německé značky Krupp, využívajícího dvě dvojice „vozíků“ a zavěšení s vinutými pružinami. Po dalších testech padlo rozhodnutí spojit konstrukci T-41 s podvozkem T-37. Výsledek se od roku 1933 začal sériově vyrábět pod jménem T-37A.

S příliš tenkou kůží

Rudou armádu to však dlouhodobě neuspokojilo, protože kusy z prvních sérií vykazovaly mimořádně nízkou produkční kvalitu a projevily se u nich četné poruchy; teprve v roce 1935 se podařilo většinu problémů odstranit. Malý T-37A kryla obyčejná (nikoli pancéřová) ocel, jejíž síla nikde nepřesahovala devět milimetrů a na většině míst činila jen tři milimetry. Stavba probíhala převážně nýtováním, jen u menší části se uplatnilo svařování. Vozidlo tedy vykazovalo velmi nízkou odolnost, ostatně počítalo se s ním jen k průzkumu. Proto také neslo pouze slabou výzbroj v podobě jednoho 7,62mm kulometu DT.

„Sedmatřicítka“ vezla dvoučlennou osádku, řidiče v korbě a velitele ve věži. Pohon zajišťoval benzinový motor z automobilu GAZ-AA (šlo o licenční úpravu amerického Fordu AA). Pohyb ve vodě zajišťoval malý lodní šroub a pohyblivé kormidlo v zadní části korby. 

Celkově vzniklo přibližně 1 200 sériových T-37A. Některé disponovaly radiostanicí a sloužily jako velitelské, zpravidla se však rozkazy předávaly jen pomocí signalizačních praporků. „Sedmatřicítku“ také mohl nosit v závěsu těžký bombardér TB-3 a údajně ji i za letu shazovat do vody, aby pak podporovala vysazenou pěchotu. Mezi odvozenými verzemi zaslouží zcela jistě zmínku „chemický T-37A“, jenž se dal využít jako plamenomet či pro vypouštění bojových plynů.

Asymetrická osmatřicítka

Už při zahájení sériové výroby T-37A se ukazovalo, že typ stále nedostačuje armádním požadavkům, a tak tým moskevských konstruktérů zahájil vývoj dalšího obojživelného modelu. Prototyp s označením T-38 vznikl roku 1935 a již v následujícím roce se dočkal zavedení do výzbroje, ovšem navzdory vnějškové odlišnosti od svého předchůdce nebyl o mnoho pokročilejší. Základní koncepce zůstala téměř shodná, největší změnu tak představovalo posunutí věže asymetricky k pravé straně korby. Stejně jako v případě T-37A tvořil výzbroj pouze 7,62mm kulomet DT a také tloušťka pancíře zůstala totožná. Pohon zajišťoval opět zážehový motor z GAZ-AA. K jednomu malému zlepšení přece jen došlo – „osmatřicítka“ oproti svému předchůdci vykazovala větší rychlost na zemi i ve vodě.

Během produkce se objevily i modernizované úpravy. První se nazývala T-38M1 a vyznačovala se novou převodovkou, ale pro velkou složitost se do výroby nedostala, kdežto verze T-38M2 s výkonnějším agregátem GAZ-M1 ano. Vedle toho se v menším počtu stavěly tanky T-38RT s radiostanicí. Vznikla rovněž série OT-38 čili ChT-38, tedy obdoba „chemických T-37A“; mohly vypouštět zápalnou náplň či otravné látky. Proběhl rovněž experiment s cílem zvýšit palebnou sílu; výsledek se dostavil v podobě prototypu T-38Š s 20mm kanonem ŠVAK, ale věž se ukázala pro tak výkonnou zbraň příliš malá, takže další exempláře nevznikly.

Nejzajímavější modifikací „osmatřicítky“ se však stal tank ovládaný na dálku rádiovými signály. Sověti disponovali prvními vozidly této kategorie již krátce po první světové válce a označovali je jako „teletank“. Nejvíce se rozšířily dálkově řízené verze lehkého T-26, vznikly však i mnohé další, a to včetně plovoucích. V případě T-37 šlo jen o pokus, ale dálkově ovládaných „osmatřicítek“, nazývaných TT-38, se vyrobila malá série. Ke každému dálkově řízenému obrněnci patřil tank řídící, nazývaný TU-38, a to s rozměrnou kruhovou anténou kolem věže. Ve výčtu variant T-38 lze ještě zmínit pokusné samohybné dělo SU-45 se 45mm kanonem, které se však do služby nedostalo. Celkem vzniklo asi 1 300 obrněnců T-38.

Plovoucí i neplovoucí T-40

Navzdory problémům s T-37A a T-38 armáda dál trvala na tom, že obojživelná pancéřová vozidla potřebuje, a tak roku 1938 nařídila vyrobit nové vozidlo tohoto druhu. Už od počátku se však počítalo s plovoucí i neplovoucí variantou typu, který obdržel jméno T-40. Tentokrát šlo skutečně o  úplně novou a pokročilejší konstrukci. Místo už zastaralého zavěšení s vozíky a vinutými pružinami byly použity torzní tyče. Zlepšilo se pancéřování, jež dosáhlo síly průměrně devět a na exponovaných místech 14 mm, což alespoň postačovalo na ochranu proti většině pěchotních zbraní. Zesílila rovněž výzbroj, a to na dva kulomety, 12,7mm typ DŠK a 7,62mm zbraň DT, přibyl modernější zaměřovač. 

Za progresivní lze označit konstrukci věže ve tvaru komolého kuželu, jež se později uplatnila u mnoha dalších obrněnců (včetně automobilů a transportérů). Všechny uvedené změny ale zvýšily hmotnost tanku, a to téměř na dvojnásobek oproti jeho předchůdcům, naštěstí však již byl k dispozici výkonnější motor typu GAZ-202, který poskytoval T-40 vcelku solidní pohyblivost. Zlepšila se rovněž schopnost plavby, neboť na rozdíl od externě umístěných šroubů a kormidel tanků T-37A a T-38 se plavební zařízení nového vozidla ocitlo v zádi, a proto byla účinnější a lépe chráněná.

Prototypy T-40 se zkoušely od jara 1939 a v létě 1940 se pomalu rozběhla sériová produkce, ale záhy se zjistilo, že schopnost plavat vozidlo v reálných situacích příliš nevyužívá. V době, kdy už Sovětský svaz čelil německému útoku, se proto přešlo k výrobě zjednodušené modifikace T-40S (suchoputnyj), jež postrádala zařízení pro plavbu. Místo 12,7mm kulometu se na vozidle objevil 20mm kanon ŠVAK, ale ani tato zbraň již ani na lehce obrněné cíle nepostačovala. Poslední zhotovená série T-40 sloužila coby nosiče 82mm raketometů BM-8-24 kaťuša, celkově však vzniklo jen 225 tanků T-40. 

Konstruktéři se vrátili k původním plánům neplovoucí verze, jež se po malých úpravách začala vyrábět jako T-60. Ale i ona trpěla nedostatečným pancéřováním a výzbrojí, takže ji posléze nahradil T-70 opatřený 45mm kanonem. Ten se sice osvědčil, ovšem i tak bylo jasné, že koncepce lehkých tanků došla na hranice svého potenciálu.

Na Japonce, Poláky a Finy

Obojživelné T-37A čekalo nasazení v roce 1939 hned na třech bojištích, nejprve na jaře a v létě proti Japonsku na řece Chalchyn-gol, posléze v září proti Polsku a potom v zimě proti Finsku. Proti Polákům a Finům vyjely i T-38, ani v jednom případě však nelze mluvit o úspěchu. Již v akcích proti Japoncům se projevila poruchovost a nízká rychlost, největším problémem se stala nedostatečná pancéřová ochrana, což se záhy ukázalo v „zimní válce“. Navíc v lesnaté a bažinaté oblasti, v níž probíhala většina střetů s Finy, se tankům operovalo dost zle.

Slabé motory zavinily špatnou pohyblivost a snadnou zranitelnost, boky strojů se daly prostřelit i průbojnou střelou z pušky a na vyřazení tanku často stačila jen protipěchotní mina. Výzbroj tvořená jedním kulometem rovněž nestačila, takže T-37A a T-38 byly de facto odsouzeny jen k tomu, aby chránily velitelská stanoviště, zásobovací kolony a přepravovaly delegace. Na nic jiného se použít nedaly, protože zpravidla prohrávaly i v boji s dobře trénovanou finskou pěchotou.

Ještě horší situace nastaly, když se k obraně nepřipravená sovětská armáda střetla s útočícími Němci. Použitelnost plovoucích tanků byla minimální, jen v několika málo případech měly jakýsi efekt, když podporovaly zoufalé protiútoky sovětské pěchoty. V létě 1942 už jich zůstávaly jen malé počty. Jenom ve dvou případech tato vozidla posloužila ke svému původnímu účelu – v září 1942 k překonání Něvy a v červenci 1944 při operaci u řeky Svir v Karélii. 

Tanků T-40 pak vzniklo příliš málo na to, aby sehrály nějakou významnější úlohu; tak jako jejich předchůdci neměly proti německým panzerům šanci. Po velkých ztrátách směřovaly jejich zbytky ke cvičným útvarům, kde zůstaly do roku 1946. To byl na nějakou dobu také konec obojživelných tanků v sovětské armádě. Teprve na počátku 50. let se objevil naprosto jinak řešený a celkem úspěšný plovoucí průzkumný PT-76. Ale to už je zase jiný příběh. 

Image

Čtěte také

Sovětský obojživelný tank PT-76: Dobrý plavec, ale slabý bojovník

Nová studie, zveřejněná v časopisu Journal of Epidemiology & Community Health, přináší provokativní závěr: světská sláva může mít vliv na délku života hudebníků a to výrazněji, než by vysvětlovaly jen náročné podmínky hudebního průmyslu či „rock’n’rollový“ životní styl.

Podle výzkumníků umírají slavní zpěváci v průměru o čtyři roky dříve než jejich podobně talentovaní, ale mnohem méně známí kolegové. Riziko spojené se slávou je podle vědců srovnatelné například s důsledky příležitostného kouření.

Toxická sláva?

Aby vědci oddělili efekt slávy od ostatních faktorů, porovnali životní osudy 648 zpěváků aktivních mezi lety 1950 a 1990. Polovinu z nich tvořili hudebníci, kteří se probojovali do žebříčku „Top 2000 Artists of All Time“, druhou polovinu tvořili jejich pečlivě vybraní „dvojníci“ – muzikanti působící ve stejném žánru, stejného stáří, stejného pohlaví, národnosti či etnicity, ale bez statusu hudební celebrity. Konkrétní jména hudebníků ale studie neuvádí.

Vzorek to byl velmi pestrý: většina hudebníků pocházela ze Severní Ameriky, převládali v něm muži narození kolem roku 1949 a dvě třetiny z nich se pohybovaly v žánru rockové hudby. Většina vystupovala v kapele, menší část tvořili sóloví zpěváci.

Výsledky srovnání působí překvapivě jednoznačně: zatímco skutečně slavní zpěváci se dožívají v průměru 75 let, ti méně známí žijí o čtyři roky déle. Samotná sláva podle vědců zvyšuje riziko předčasného úmrtí o nezanedbatelných 33 %. Členství v kapele sice riziko snižuje (zřejmě díky sociální opoře), ale ne natolik, aby se tím efekt slávy zcela vymazal.

Zvýšené riziko se podle zjištění vědců začíná projevovat až po dosažení statusu celebrity – neexistují tedy známky toho, že by někdo umíral dříve „protože se stal slavným posmrtně“ nebo že by ho ke slávě vynesla jeho tragická smrt.

Sex, drogy a rock’n’roll

Jak je v podobných případech obvyklé, jde pouze o observační výzkum, který nemůže spolehlivě určit příčinu a následek, nabízí ale několik možných vysvětlení. Kratší život hudebních celebrit může souviset s extrémním psychosociálním stresem, neustálou pozorností médií, tlakem na výkon a ztrátou soukromí. Svou roli může hrát i značná psychická zátěž a rizikové strategie zvládání stresu, jakými jsou užívání alkoholu a drog, nepravidelný režim a vyčerpávající turné. 

Přestože lepší socioekonomické podmínky jsou obecně považovány za pozitivní faktor v déle dožití, u celebrit tento pozitivní efekt mizí pod tíhou stresu. Podle výzkumníků může být sláva natolik silným rizikovým faktorem, že „přehluší“ i benefity vysokého socioekonomického statusu.

Sláva tak podle vědců nemusí být jen bránou k úspěchu a bohatství – může představovat také dlouhodobé zdravotní riziko. Autoři studie proto upozorňují, že slavní umělci tvoří specificky zranitelnou skupinu, která by si zasloužila cílenou podporu a prevenci. Sláva totiž možná není jen odměnou za talent a píli, ale i náročnou zátěží, která může zásadně ovlivňovat délku života.

Image

Čtěte také

Miliony prodaných desek: Pět nejúspěšnějších kapel nedávné minulosti

Kočky si během tisíciletí vyšlapaly cestu od divokých lovců k nepopiratelným vládcům našich pohovek – a dvě nové studie ukazují, že tento proces byl mnohem složitější, než by se mohlo zdát.

První studie, publikovaná v časopisu Science, se zaměřila na starověké divoké a domestikované kočky v severní Africe, Evropě a na Blízkém východě, druhá, zveřejněná v časopisu Cell Genomics, zase zkoumala historii koček ve starověké Číně. Obě práce ukazují, že domestikace koček probíhala pomalu a byla poměrně trnitá.

Klikatá cesta kočičí domestikace

Studie zaměřená na starověkou Čínu odlišila domácí kočky od asijských divokých koček, které sice velikostně připomínaly domestikované kočky, ale jejich povaha byla zcela odlišná. Výzkum ukázal, že tyto divoké kočky žily po boku lidí přibližně 3 500 let, ale ani po tak dlouhé době neprojevily typické znaky domestikace, a nakonec se vrátily zpět do divoké přírody. Skutečné domácí kočky se do Číny dostaly až po Hedvábné stezce před asi 1 400 lety.

Evropská a severoafrická studie stavěla na předchozím výzkumu, podle kterého byli předci domácích koček směsí divokých koček Blízkého východu a severní Afriky. Nové analýzy DNA starověkých exemplářů – například z Turecka – však odhalily, že neolitické kočky byly stále divoké. To potvrzuje, že domestikace u nich probíhala velmi pomalu a kočky si zachovávaly svou nezávislost.

Obě studie naznačují, že plně domestikované kočky vznikly pravděpodobně před zhruba 2 000 lety – tedy mnohem později, než se dříve předpokládalo. Pokud je toto časové vymezení správné, ukazuje to, jak rychle se kočky nakonec adaptovaly na lidský svět a zároveň, kolik se o nich stále musíme učit.

Image

Čtěte také

Mývalové v laboratoři evoluce: Městský život přináší první známky jejich domestikace