Situace v Čechách se roku 1918 postupně komplikovala a šéf Maffie Přemysl Šámal o tom informoval 10. října Edvarda Beneše v Paříži. Představitelé Maffie a členové Československé národní rady uvažovali o setkání na neutrální půdě a o cestovní pasy požádali už 5. října. Vláda se k tomu však neměla. Když byli zástupci Českého svazu 12. října na audienci u zoufalého císaře Karla, jakoukoli spolupráci s Vídní odmítli. Nechceme místa ve vládě! Chceme jet do Švýcarska, abychom se domluvili s našimi zahraničními představiteli! 

Chceme spravedlnost, nechceme krveprolití!

Císař Karel se proto rozhodl, že pasy dostanou. „Vydání pasů, s nímž císař velmi souhlasil, bylo jedním z těch prostředků, jichž vláda užívala, aby se ukázala svobodomyslnou a příznivě představila říši dohodové diplomacii,“ hodnotil později novinář Ferdinand Peroutka.

„Ústup neobyčejný a naznačující, jak riziko velezrady pokleslo na minimum, velezrádci přestávají jimi být – nikoli proto, že se změnili sami, nýbrž proto, že se změnila vláda, rozšiřujíc neustále okruh toho, co se smí. Vydání pasů české delegaci zahrnuje v sobě tiché uznání zahraniční vlády.“

Místopředseda Národního výboru a vůdce národních socialistů Václav Klofáč dorazil do Vídně v úterý 22. října odpoledne. Následovaly dvě schůzky s generálem Ottokarem von Pragenau, o jejichž obsahu víme pouze z jeho svědectví.

„Prožíváme dějinné okamžiky,“ začal generál, jakmile k němu udivený Klofáč dorazil. „A víte zřejmě stejně dobře jako já, že říše už nebude dlouho trvat. Jde nám o to, i císaři, aby rozchod a vaše osamostatnění proběhlo v klidu, bez krve a revoluce.“ Politik doslova zkoprněl: „To je samozřejmě i naše přání,“ potvrdil „Chceme historické právo a spravedlnost, nechceme krveprolití.“ Generál v podstatě souhlasil: „O tom by s vámi chtělo mluvit právě Jeho Veličenstvo,“ řekl a pak poslanci vysvětlil, že má přistoupit do císařského vlaku.

Klofáč si však kladl podmínku: „Za žádných okolností nebudeme mluvit o politice! Jedeme za Benešem do Ženevy. Nemohu proto před tím dávat nějaké sliby nebo politická prohlášení.“

Už se stmívalo, když vlak zastavil na nádraží v Döblingu. Přepadlý a nemocně vypadající císař uvítal Klofáče lámanou češtinou. Vyslovil mu soustrast ke smrti jeho syna, který zahynul na italské frontě. Pak přešel do němčiny: „Krve vyteklo už dost. Je třeba, aby všechno, co se stane, proběhlo bez krveprolití.“

Klofáč o tomto setkání okamžitě informoval ostatní české poslance, kteří se sjeli do vídeňského hotelu Continental. 

Kapitulace co nejrychleji

V pátek 25. října dopoledne se sešli s Milanem Hodžou a několika dalšími slovenskými politiky. Maďaři prý zvou Slováky k jednání do Pešti (dnešní Budapešť) a chtějí vytvořit zvláštní slovenské ministerstvo. Všichni se shodli na tom, že je to zbytečné, ale ať se Hodža s Maďary sejde, vyslechne jejich návrhy a řekne, že o nich musí jednat Národní výbor. Jde o to, aby uherská vláda nepřišla zase s jiným projektem.

Potom přijel do hotelu Continental nový ministerský předseda Heinrich Lammasch, ušlechtilý člověk a známý pacifista. Císař do něj vložil všechnu naději, že právě on převede monarchii přes veškerá úskalí konce války. Lammasch jednal s Antonem Korošecem za Jihoslovany a potom s Karlem Kramářem.

Odpoledne se sešli zástupci Jihoslovanů, Čechů a Slováků. Když jim Rašín vylíčil vojenskou situaci, jak ji znal od majora Rudolfa Kalhouse z generálního štábu, všichni se domluvili, že s vládou nemají o čem jednat. Musíme usilovat o co nejrychlejší kapitulaci! Potom se česká reprezentace rozdělila. Švehla, Rašín, Soukup a Stříbrný se vrátili do Prahy, kdežto většina ostatních zamířila za Benešem do Ženevy.

Vzájemné plácání po zádech

„Chtěl bych Vám vyřídit pozdravy od vašeho dávného přítele, profesora Masaryka,“ podal Beneš jako prvnímu ruku Kramářovi. „Nemohl sám přijet a stisknout ruku skutečnému národnímu mučedníkovi. Je v Americe a jak víte, vede tam důležitá jednání.“ Potěšený Kramář ihned poklonu vrátil: „Konali jsme jen svou povinnost. To vy jste to měli venku horší.“

Byla to pouze diplomatická hra. Všichni věděli, že Masaryk a Kramář byli před válkou velcí rivalové. Edvard Beneš si však chtěl naklonit Kramáře a ten zase netušil, jak je zahraniční odboj silný a co všechno od vítězných mocností získal.

V pondělí 28. října dopoledne začala jednání představitelů domácího a zahraničního odboje ve Švýcarsku. Probíhala v luxusním hotelu Beau Rivage na břehu Ženevského jezera. Zatímco české země zastupovali zasloužilí starší politici, zahraniční odboj představovali energičtí mladí muži, kteří se již otrkali na delikátním kolbišti diplomacie. Nově jmenovanému ministru zahraničí Edvardu Benešovi bylo čtyřiatřicet let a jeho poradcům kolem třicítky. 

Když se rozsadili kolem stolu, vyložil Beneš všechny nejdůležitější kroky zahraničního odboje. Také připomněl, že válka nejspíš skončí v lednu příštího roku. Nikdo z nich netušil, že válečné fronty se právě hroutí. „Jsou členové delegace připraveni svými podpisy potvrdit, že jako reprezentanti československého národa a státu uznávají všechny činy, rozhodnutí a závazky, které udělala Národní rada v čele s profesorem Masarykem za právoplatné?“ zeptal se Beneš. Kramář a Staněk, kteří se považovali za vedoucí domácí delegace, horečně přemýšleli. Habrman a Klofáč je však zaskočili: „Ano! Samozřejmě!“ A když i Kramář přitakal, začal Šámal tleskat a postupně se přidali ostatní.

Jakou formu má mít československý stát? Pražská delegace chtěla vědět, jestli se zahraniční odboj k něčemu nezavázal. „Ne, my jsme se k ničemu nezavázali,“ prohlásil Beneš. „Ale upozorňujeme, že vedoucí stát Dohody, Amerika, si přeje republiku. Francii to je jedno. Britské mínění je rozdělené. Itálie by měla nejraději království. Také naše vojsko žádnou monarchii nechce.“ Socialisté byli pro republiku, nicméně Habrman poznamenal: „Kdyby nás to však mělo stát samostatnost, spolkneme i krále.“

Beneš udělal geniální tah. Začal nahlas rozmýšlet: „Koho bychom mohli udělat českým králem? Britové nám nikoho dát nechtějí. Ruský velkokníže také nepřichází v úvahu. Syn Ferdinanda d'Este se začal učit česky – toho bychom mohli mít. A taky by to mohl být italský princ.“ Proti němu ale byli katolíci. Vždyť savojský rod byl vyobcován z katolické církve! A Rakušan samozřejmě také nepřicházel v úvahu.

Vláda v Praze „až to praskne“

O přestávce se setkali vedoucí obou delegací k rozhovoru mezi čtyřma očima. Kramář vysvětloval Benešovi situaci v Rusku a jmenoval jednoho velkoknížete, který by měl znovu usednout na carský trůn. „Jakým způsobem chcete rozřešit otázku profesora Masaryka a mne?“ zeptal se starý pán mladého ambiciózního muže. „Ve státě budou dvě funkce, na které máme oba dva nárok: prezidenta a ministerského předsedy. Buď budu prezidentem já a potom on bude předsedou vlády, anebo naopak.“

Beneš podobnou otázku určitě očekával: „Rozumí se samo sebou, že prezidentem bude Masaryk, protože si to přejí naši vojáci. Z toho důvodu není jiná možnost. A vy samozřejmě budete ministerským předsedou.“ Na Masarykovi se shodli i ostatní účastníci jednání. Někteří možná předpokládali, že se Masaryk vzhledem k pokročilému věku své nově nabyté funkce brzy vzdá a pak přijdou na řadu oni. Další předpoklad byl, že se definitivní vláda utvoří v Praze hned, „jakmile to praskne“, jak zněl oblíbený termín. Měla se skládat ze zástupců domácího a zahraničního odboje.

Druhý den debatovaly delegace o hospodářských otázkách a bankovní experti obou stran byli dobře připraveni. Všichni se navíc obávali chaosu a chtěli požádat Dohodu o pomoc při zásobování obyvatelstva. Spojenci by podle nich měli dodat potraviny zvláště do Vídně, sic tam vypukne bolševická revoluce. Dohoda by měla dále obsadit všechny země Rakouska-Uherska, protože panovaly obavy, že kdyby došlo k rozvratu, přijdou německá vojska, která zemi vyplundrují.

V úterý večer se pánové dočetli v místních novinách, že v Praze byly v pondělí manifestace, lidé odstraňovali rakouské orlice a vlajky. Ale byly to tak kusé a neúplné zprávy, že jim nevěnovali příliš mnoho pozornosti. Bez jejich vedení se přece nemůže nic stát! Ještě dva dny jednali všichni v poklidu o budoucnosti Československa. Nakonec 31. října podepsali tři závěrečné dokumenty. Zatímco Beneš pospíchal do Paříže, čeští delegáti zůstali v Ženevě až do neděle 2. listopadu. Do Prahy se vrátili v úterý a nestačili se divit. Převrat tu proběhl bez nich…

Image

Čtěte také

28. říjen 1918: Vznik Československa minutu po minutě

Na začátku 30. let započal proces postupného rozkladu španělské společnosti. V roce 1931 drtivě zvítězili ve velkých městech v komunálních volbách odpůrci monarchistické vlády. V návaznosti na to 14. dubna 1931 vznikla druhá republika a dosavadní král Alfons XIII. pod nátlakem odešel do francouzského exilu. Budoucí tragédii ohlašovalo i epizodní vyhlášení Katalánské republiky. 

Nešťastné změny

Ministerský předseda a později i prezident Manuel Azaña byl přesvědčen o tom, že bude třeba proměnit zaostalé Španělsko v moderní stát radikálními  reformami v mnoha oblastech. Mezi nejcitelnější body patřilo neefektivní zemědělství, zpolitizovaná armáda, všemocná církev a regionální separatismus. Španělsko jako bývalá koloniální velmoc čelilo v průběhu předchozích staletí řadě krizí a nestačilo tempu nutných změn, které mohly společnost posunout kupředu. Způsob, jakým politici změny prosazovali, vedl k dalším potížím. Ne všichni občané sdíleli nadšení z plánovaných reforem a odpor sílil s tím, čím víc se mnohé nedařily. Agrární reforma nebyla důrazná, šlo pouze o pokus přerozdělit půdu. Katolickou většinu venkova nešlo označit za prostředí nakloněné republikánům a jejich vizi. 

Změny v armádě pohněvaly tisíce důstojníků, na bojeschopnosti vojska ale nic nevylepšily. Spíše naopak, do řad vojáků se vkrádala nedůvěra. Protirepublikánsky smýšlející důstojníci, mezi které patřil i Francisco Franco, za neskrývaný odpor proti vládě se dočkali odvelení z centra dění a mnohdy byli degradováni. Republice loajální muži měli sice v ten moment výhodu, ale nikdy nepředstavovali rozhodující sílu. 

Je třeba zmínit, že ve 20. letech vládl jako diktátor generál Primo de Rivera a jeho vláda měla silně konzervativní charakter. Takové smýšlení ve vojenských kruzích přetrvávalo i nadále. Negativní vztah republikánských politiků k církvi si zaslouží důkladnější pozornost, protože o pár let později vedl k jedné z nejtragičtějších kapitol občanské války. Spojitost církve s nemalou částí armády a jejich společný odpor k republikánům navíc zapříčinil, že mnozí důstojníci považovali prosazované oddělení církve od státu za nepřijatelné. 

Voda na mlýn republikánů

Republikánští představitelé včetně Azañi prohlašovali, že Španělsko už nadále není katolickou zemí. Toto radikální stanovisko však ignorovalo fakt, že mnozí občané se nadále považovali za silně věřící katolíky. Tvrdý kurs vůči církvi také vyděsil další vrstvy obyvatelstva, zdálo se, že nastupuje ultralevice. Staré pořádky a tradičně nerovnoměrné rozdělení bohatství s dominancí velkostatkářů nešlo tak snadno změnit. Do tábora odpůrců republikánů tak  přešli i lidé, kteří by jinak s mnohými snahami o změnu souhlasili. Z reforem se nezdařilo prosadit téměř nic s výjimkou vyhlášení katalánské autonomie, což na určitou dobu otupilo aktivity tamních nacionalistů. To se však zcela nepovedlo u konzervativního a katolického Baskicka. 

Pokroková ústava vešla v platnost v prosinci 1931. Podle ní se Španělsko stalo republikou se zaručenou svobodou projevu a spolčování, skončily výsady šlechty a katolické církve, církev přišla o rozsáhlý majetek, ženy dostaly volební právo a vláda legislativně zakotvila občanský sňatek a rozvod. Politický kurs země se však rychle proměnil a duchu ústavy neodpovídal. 

Cesta ke katastrofě

Brzy následovala odmítavá reakce na republikánské pokusy reformovat armádu – puč váženého generála Josého Sanjurja v srpnu 1932. Povstání mělo chvilkový úspěch pouze v Seville. Generál se vzdal a soud vynesl trest smrti, rozsudek ovšem následně změnil na doživotí. Již v roce 1934 vůdce revolty amnestovali a on odešel na čas do portugalského exilu. 

V lednu 1933 se proti republikánské vládě zase začali bouřit anarchisté. Ti byli naopak přesvědčeni, že levicová vláda dělá pro pracující příliš málo. K jejich nespokojenosti přispěl rovněž neúspěch agrární reformy. Do krvavé tragédie přerostla akce z 11. a 12. ledna v Casas Viejas v Andalusii. Anarchisté se pokusili obsadit stanici místní Občanské gardy, přičemž přišli dva gardisté o život. Kapitán Manuel Rojas, zaúkolovaný vládou potlačit povstání, zahájil proti vesnici trestnou výpravu, která se zvrhla v umučení 26 lidí včetně několika žen a desetiletého dítěte. Šlo o skandál evropských rozměrů, který zdiskreditoval Azañovu vládu. Rojase odsoudili k mnohaletému vězení, po vypuknutí války se ale dostal na svobodu a zapojil se do bojů na straně nacionalistů. 

Neúspěchy během dvou let Azañových reforem se projevily v listopadu 1933 u voleb a k moci se dostala středopravicová koalice s premiérem Alejandrem Lerrouxem, přičemž někteří její představitelé otevřeně sympatizovali s myšlenkami fašismu a totalitarismu. Další potíže vedoucí k pokračujícímu rozštěpení společnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. 

Syn diktátora Rivery z 20. let José Antonio Primo de Rivera založil 29. října 1933 radikální organizaci Falanga tíhnoucí k násilí, odmítající demokracii a inspirovanou myšlenkami italského diktátora Benita Mussoliniho. Sám Rivera byl zvolen do parlamentu. Rozhádaná levice ve volbách zcela propadla. Ihned vypuklo další kolo stávek a povstání, do kterých se opět zapojili anarchisté. Zahynulo nejméně 90 civilistů a 20 gardistů. Nespokojenost i v dalších měsících rychle stoupala a neústupnost politiků obou hlavních táborů sehrála tragickou roli. 

Povstání v říjnu 1934

Další výbuch násilí nastal v říjnu 1934, jenž vešel do dějin jako Rudý říjen ve Španělsku. Socialisté, komunisté i anarchisté společně vyvolali 5. října povstání proti vládě, kterou označovali za fašistickou. V Katalánsku a v Madridu vojsko povstání potlačilo, v Asturii se ale rozrostlo do malé občanské války se stovkami obětí. Musela zasáhnout armáda, konkrétně oddíly z Maroka, jejichž velitelé postupovali podle směrnic generála Franka. To, že i donedávna vládní strany násilně revoltovaly proti státnímu zřízení, avizovalo do budoucna neblahé důsledky pro druhou republiku a celou společnost.

Násilná revoluční stávka se nakonec prosadit nedokázala, ale vláda v rámci odvety zrušila mnoho vymožeností předchozí levicové vlády. Povstalce v Asturii potrestali několika rozsudky smrti a vláda uvěznila na 30 000 lidí. Otupení nejostřejších hran ve společnosti se však nedostavilo, protože oba tábory líčily své odpůrce jako nepřátele Španělska a civilizace. Rozjela se i vzájemná odlidšťující propaganda, z níž se vytratila snaha o vážně míněný dialog. Zvláště napjatý vztah panoval mezi Lerrouxem a Azañou. 

Povstání tak opět ukázalo zcela rozpolcenou politickou scénu. Široká levicová koalice, která revoltu iniciovala v Asturii, ji už ale nezopakovala na jiných místech ve Španělsku. V Baskicku kvůli separatistickým tendencím a nasazení armády přišlo během nepokojů proti pravicové vládě o život na 40 lidí, v Katalánsku podobný počet. Násilný scénář se stal pro tehdejší události bohužel typický.

V roce 1935 proběhla rekonstrukce vlády, do které se zapojilo více umírněných stran. Naděje na možné sjednocení země se však nepotvrdily kvůli několika vládním aférám. Jedna z nich spojená s legalizací hazardu vedla spolu s korupčními skandály ke konci Lerrouxe jako premiéra země. Poté se rychle vyměnili další dva centrističtí premiéři. Ani oni nedokázali situaci stabilizovat. Na začátku roku 1936 tak prezident Niceto Alcalá-Zamora rozpustil dosavadní parlament. Místo aby se situace pomalu uklidňovala, další léta ukázala, že se jednalo pouze o předehru k ještě krvavějším událostem.

Image

Čtěte také

Ve stínu totality: Kolísavá neutralita Španělska na začátku války

Před každým startem procházejí týmy dotyčné vesmírné mise řadou simulací, s jejichž pomocí nacvičují první chvíle satelitu ve vesmíru a připravují se na nejrůznější anomálie, s nimiž by se mohli setkat. Od poloviny letošního září takto cvičí v Centru evropských vesmírných operací ESOC v německém Darmstadtu týmy, které připravují start mise Sentinel-1D, plánovaný na 4. listopadu.

Operátoři simulací se tentokrát v jednom extrémním scénáři inspirovali neblaze proslulou Carringtonovou událostí z roku 1859, nejsilnější geomagnetickou bouří, o níž máme dostupné historické záznamy. Cvičení ESA napodobilo projevy katastrofální geomagnetické bouře, aby prověřilo schopnosti týmů mise reagovat za velmi těžkých podmínek.

Geomagnetická katastrofa

Pro týmy mise Sentinel-1D, šlo o simulaci, s jakou se doposud nesetkali. Přišli o komunikaci, navigaci, elektronika přestávala fungovat a satelitům hrozily srážky. Simulovaná masivní geomagnetická bouře vyřadila radarové systémy, navigační systémy jako GPS i pozemní sledovací stanice, především v polárních oblastech.

„Pokud by k takové události došlo, neexistují žádná dobrá řešení,“ přiznává Thomas Ormston, zástupce manažera operací kosmické lodi mise Sentinel-1D. „Cílem operátorů mise by bylo udržet satelit v bezpečí a co nejvíce omezit škody.“ Přitom, jak říkají odborníci, otázkou není, zda k takové události někdy dojde, ale kdy se to konkrétně stane.

Simulace ESA se snaží navodit co nejrealističtější podmínky, propojení více aktérů a koordinaci rozmanitých prostředků, které jsou pro takové situace k dispozici. Tentokrát došlo k výjimečné aktivaci Centra bezpečnosti ve vesmíru, které je součástí Úřadu kosmického počasí ESA. Do cvičení se zapojily i další úřady a mise ESA, které by v reálné situaci rovněž musely řešit takový problém.

Image

Čtěte také

Riziko zničující sluneční bouře roste a podle oborníků na ni nejsme připraveni

Tým mexických a amerických archeologů rozluštil jméno dosud neznámé mayské panovnice, která žila před více než čtrnácti stoletími. V hieroglyfech vytesaných do kamenného schodiště starobylého města Cobá na poloostrově Yucatán se podařilo identifikovat jméno královny Ix Ch’ak Ch’een, která zde vládla v 6. století. Objev představuje vzácný pohled do politické moci žen ve starověké mayské civilizaci, kde vládkyně byly spíše výjimkou než pravidlem.

Město na březích „rozbouřené vody“

Cobá, v překladu „město rozbouřené vody“, patřilo mezi největší metropole mayského světa. Bylo osídleno zhruba od 4. století př. n. l. až do 14. století n. l. Jeho jádro tvořily paláce a obřadní stavby obklopené čtyřmi jezery, tisíci obytnými domy a síť bílých kamenných cest – tzv. sacbeob, které spojovaly Cobá s okolními oblastmi. Mezi dominanty metropole patřilo několik pyramid, z nichž některé dosahovaly výšky až 42 metrů. V době největšího rozkvětu mohlo v Cobá na území o rozloze přes 80 kilometrů čtverečních žít více než 50 tisíc lidí.

V roce 2024 objevili archeologové z Mexického národního institutu antropologie a historie (INAH) na schodišti jedné z monumentálních staveb rozsáhlý nápis, který pojmenovali „Základní kámen“ (Foundation Rock).

Do kamene bylo vytesáno 123 hieroglyfických polí, z nichž většinu poškodila eroze, takže jejich rozluštění bylo nesmírně náročné. Pomohly až další objevy – 23 stél, tedy samostatně stojících kamenných pilířů s nápisy, které archeologové nalezli v okolí.

Díky nim se odborníkům na mayské písmo Davidu Stuartovi z Texaské univerzity v Austinu a Octaviu Esparzovi Olguínovi z Mexické národní autonomní univerzity podařilo porovnat jednotlivé texty. Badatelé v nich našli shodu mezi hieroglyfy na Základním kameni a dvěma stélami z Cobá. Všechny tři zmínky odkazovaly na stejnou osobu – královnu Ix Ch’ak Ch’een.

Mocná panovnice z 6. století

Záznamy naznačují, že Základní kámen popisuje korunovaci Ix Ch’ak Ch’een, i když přesné datum její vlády zůstává nejasné. V textech je spojována se stavbou mayského míčového hřiště, jejíž založení je v kalendáři zaznamenáno jako 9.7.0.0.0, což odpovídá 8. prosinci roku 573 n. l.

Podle výzkumníků mohla být tato panovnice výjimečně vlivná – její jméno se totiž objevuje v souvislosti s vládcem Testigo Cielo, který patřil ke královské linii dynastie Kaan, známého a mocného království, jehož centrem byl Calakmul. To naznačuje, že Cobá mohlo být politicky či dynasticky propojené s tímto mocným mayským královstvím.

Žena mezi mayskými králi

Ženské vladařky byly v mayské společnosti vzácné – známe jich jen několik desítek, zatímco mužských králů stovky. Teprve v období pozdní klasické éry (550–830 n. l.) se některé ženy dostaly na trůn, například slavná „Rudá královna“ z Palenque, která vládla zhruba o století později než Ix Ch’ak Ch’een.

Objev z Cobá tak přidává další dílek do mozaiky mayské historie – potvrzuje, že i ženy mohly zastávat významnou politickou roli, podílet se na stavebních projektech a být nositelkami dynastické moci.

Podle Octavia Esparzy poskytl výzkum Základního kamene už nyní zásadní informace o dynastiích a historických událostech města Cobá. Archeologové však zdůrazňují, že práce zdaleka nekončí – z poškozených nápisů zbývá rozluštit velkou část textu, která může přinést další jména vládců, detaily o válkách či náboženských obřadech.

Image

Čtěte také

Archeologové v Yucatánu odkryli mayský chrám zasvěcený páchnoucímu bohu podsvětí

Pátrání po obyvatelných exoplanetách je velmi vzrušující, i když jsme zatím mnoho takových světů, které by mohly být příznivé pro život pozemského typu, nenašli. Astronomové to ale nevzdávají a světy, které by mohly být alespoň teoreticky obyvatelné, neustále přibývají. Početný tým astronomů si nedávno připsal objev velmi zajímavé a slibné superzemě.

Exoplaneta GJ 251 c obíhá červeného trpaslíka spektrální třídy M, který je od nás shodou okolností vzdálený pouhých 18 světelných let. To je v astronomickém měřítku velmi blízko, téměř jako bychom mluvili o planetě v sousední ulici. Jde o superzemi, která je asi čtyřikrát hmotnější než Země a velmi pravděpodobně je to terestrická, Zemi podobná planeta. Podrobnosti jejího objevu nedávno uveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.

Superzemě v obyvatelné zóně

Objev exoplanety GJ 251 c byl možný díky 20 letům pečlivých měření změn v pohybu hvězdy, kterou způsobují planety obíhající kolem ní. Tato metoda, známá jako radiální rychlost, sleduje jemné změny v barvě světla, které hvězda vyzařuje, když na ni působí gravitace planet. Přestože samotné změny jsou extrémně malé, pomocí pokročilých spektrografů a observatoří jako je Penn State’s Habitable Zone Planet Finder (HPF) a NEID spectrometer se podařilo odfiltrovat šum, způsobený činností samotné hvězdy, a detekovat planetu GJ 251 c.

Pozorování ukázala, že se GJ 251 c nachází v obyvatelné zóně svého trpaslíka, což znamená, že by se na povrchu této exoplanety měla nacházet kapalná voda, pokud má vhodnou atmosféru. V systému červeného trpaslíka se nachází ještě exoplaneta, GJ 251 b. Podle astronomů jde rovněž o superzemi, která ale obíhá příliš blízko hvězdě na to, aby byla obyvatelná.

„Nalezli jsme už tolik exoplanet, že další takový objev už na první pohled nevypadá tak oslnivě,“ přiznává Paul Robertson z Kalifornské univerzity v Irvinu. „Na téhle je ale velmi cenná její blízkost. 18 světelných let, to je prakticky za dveřmi.“ Společně s orbitou v obyvatelné zóně to dělá z této exoplanety velmi zajímavý objekt pro další výzkum.

Pátrání po exoplanetách systému GJ 251 nebylo úplně jednoduché. Nejprve v roce 2019 byla u hvězdy GJ 251 detekována dvojice exoplanet. Záhy poté byl jejich objev odvolán s tím, že detekce exoplanet byla ve skutečnosti jen projevem aktivity hvězdy. Za nějakou dobu ale byla potvrzena existence exoplanety GJ 251 b, která poté pomohla s objevem exoplanety GJ 251 c.

Výzvy a možnosti pro budoucí technologie

K dnešnímu dni máme technologii, která nám umožňuje detekovat exoplanety, ale dosud nejsme schopni je plně zachytit detailně jako na fotografiích. Přímé snímání exoplanet je obrovskou výzvou, protože hvězdy jsou milionkrát jasnější než planety, což dělá jejich zobrazení extrémně těžkým úkolem. Pomocí pokročilých zařízení jako je koronograf, který blokuje světlo hvězdy, je možné získat obraz planety, ale stále je to velká výzva.

Budoucnost v přímém zobrazování exoplanet však vypadá slibně. NASA se chystá spustit nový teleskop Nancy Grace Romanové, který bude mít schopnost zachytit exoplanety s tisíckrát většími detaily než současné teleskopy. Také se plánují nové pozemní teleskopy, které budou schopny pořizovat mnohem lepší snímky exoplanet. Velká očekávání vědci vkládají například do Extrémně velkého dalekohledu (ELT), který roste v Chile nebo do plánovaného Třicetimetrového dalekohledu na Havaji (TMT) a Velkého Magellanova dalekohledu (GMT), který by měl vzniknout na chilské observatoři Las Campanas.

Image

Čtěte také

Kdy vyrazíme? U blízké hvězdy obíhá superzemě v obyvatelné zóně

Vědci odhalili překvapivé tajemství mant obrovských (Mobula birostris). Tyto „okřídlené“ paryby se běžně potápějí do hloubek přes 1 200 metrů. Jenže v jejich případě nejde o lov ani o útěk před predátory, jak by se možná mohlo zdát. Podle nové studie si manty při těchto extrémních ponorech kalibrují svůj vnitřní navigační systém.

Hlubokomořští průzkumníci

Na výzkumu spolupracoval mezinárodní tým vědců z Peru, Indonésie a Nového Zélandu, kteří sledovali chování 24 mant obrovských – největšího zástupce rejnoků, jejichž rozpětí „křídel“ dosahuje až 4,5 metru. Tyto majestátní paryby nemají plynový měchýř, takže zvládají prudké změny tlaku a mohou se ponořit mnohem hlouběji než většina mořských tvorů. Přesto i zkušené biology šokovalo, jak hluboko dokážou manty sestoupit.

Zvířata byla opatřena elektronickými značkami ve třech oblastech – v indonéském Raja Ampat, u peruánského města Tumbes a u pobřeží severního ostrova Nového Zélandu. Získaná data pokryla přes 2 700 „značkovacích dnů“. Osm vysílaček se podařilo získat zpět, takže vědci mohli analyzovat detailní údaje o pohybu mant, zbylou část dat vědci získali ze satelitního sledování. 

Výsledky vědce překvapily: během 79 dnů zaznamenali badatelé ponory do extrémních hloubek, nejhlouběji až 1 250 metrů. Většina z těchto hlubokých sestupů probíhala u novozélandských břehů – tedy v místech, kde se kontinentální šelf prudce propadá do hlubokého oceánu.

Potápění kvůli orientaci

Každá manta provedla svůj první hluboký ponor krátce poté, co opustila kontinentální šelf a vplula do otevřeného oceánu. Způsob potápění navíc naznačoval, že nešlo o lov – manty neklesaly přímo dolů, ale sestupovaly v krocích, na dně zůstávaly jen velmi krátce a opět se po „stupíncích“ vracely zpět na hladinu. Po takovém ponoru následoval zpravidla delší přesun – až 200 kilometrů během několika dní.

Podle hlavního autora studie Calvina Bealea z Murdochovy univerzity manty během ponorů sbírají informace o okolním prostředí – vnímají změny magnetického pole, koncentrace kyslíku, teploty a světla. Tím si vytvářejí mentální mapu oceánu, která jim umožňuje přesněji se orientovat při migraci. Jinými slovy: manty si při každém hlubokém ponoru aktualizují své „přírodní GPS“.

Navigace podle magnetických linií

Zvlášť u novozélandských mant vědci zaznamenali, že hluboké ponory prováděly při zahájení své severní migrace. Jak vysvětluje spoluautor Mark Erdmann z organizace Re:wild, manty tak pravděpodobně „odečítají“ magnetické linie dna oceánu, aby získaly přesnější směr pohybu. Po ponoru strávily delší čas zahříváním u hladiny – studené vody v hloubce mohou způsobovat značný tepelný stres – a poté se vydaly na dlouhou, přímou cestu severním směrem.

Důvod, proč se manty noří právě tak hluboko, souvisí i s tím, že hlubší vrstvy oceánu jsou stabilnější a předvídatelnější než proměnlivé proudy blíže u hladiny. Pro tvora, který se orientuje bez vizuálních orientačních bodů, může být právě tato stabilita hlubin klíčová pro přesnou navigaci.

Podle Bealea přináší studie nové poznatky o tom, jak se velcí mořští migranti dokážou orientovat v oceánských pustinách a propojují tak ekosystémy vzdálené tisíce kilometrů. Přestože šlo o relativně malý vzorek, výsledky mohou být základem pro širší výzkum mořské navigace u dalších druhů. Výzkum navíc připomíná, jak zásadní jsou pro tyto živočichy zdravé oceánské ekosystémy – a jak málo toho o oceánských hlubinách víme. Oceánské manty jsou ohroženým druhem, závislým jak na pobřežních, tak na otevřených vodách. Jejich ochrana proto vyžaduje mezinárodní spolupráci.

Image

Čtěte také

Po magnetických stezkách: Zvířata, která se chovají jako živé kompasy

Alespoň v očích českých obrozeneckých historiků má Maxmilián Lamminger tuto roli jasně určenou. Vždyť to byl cizák, přivandrovalec z Němec, utiskovatel českého lidu a pobělohorský konfiskátor. I čeští spisovatelé pak značně přispěli k šíření tohoto negativního obrazu. Jasně ho popsala Božena Němcová ve svých chodských pověstech a tvrdil to i Alois Jirásek v Psohlavcích. Až teprve v poslední době, kdy trochu opadá nacionální hysterie, přestává mít rod pověst pobělohorských přistěhovalců, protože k nim prostě nepatřil. Přistěhoval se prý už kdysi, snad v 15. století, z Bavorska.

Jenže ani to není pravda. Rod Lammingerů z Albenreuthu pocházel z Chebska, které bylo dlouhou dobu součástí Svaté říše římské a k českým zemím je definitivně připojili až ve 14. století Jan Lucemburský a jeho syn Karel IV. Z jazykového hlediska se tedy jednalo o Němce, ovšem středověk, ani raný novověk jazyková hlediska neuznával. Čechem byl ten, kdo měl v Českém království inkolát (potvrzení, že je „usedlý“ v Čechách) a kdo se v Českém království narodil. Obě podmínky Lammingerové bezezbytku splňovali. 

Bílá hora: počátek vzestupu

Lammingerové se cítili jako příslušníci české stavovské obce i po stránce náboženské. Byli horlivými luterány, měli v Újezdě u Svatého kříže i vlastního luteránského kněze. Co se majetku týče, nepatřili k nijak zámožným rodům. K jejich svatokřížskému manskému statku patřily jen vesnice Újezd a Babice. Teprve Wolf Jáchym Lamminger vykoupil po roce 1596 Újezd z manství a získal i další vesnice. Zakoupením Rybníka a Korytan se rod stal bezprostředním sousedem chodských obcí.

Do stavovského povstání od roku 1618 se velmi agilně zapojili tři synové Wolfa Jáchyma – Wolf Fridrich, Wolf Josef a Wolf Jáchym spojili své osudy s povstalci, sloužili v krajské hotovosti a po porážce povstání na Bílé hoře museli emigrovat. Nad lammingerovským panstvím se stahovaly mraky a hrozila mu konfiskace. Jen zásluhou čtvrtého z bratrů Wolfa Viléma k ní nedošlo. Ten prokázal lepší odhad situace než jeho sourozenci, konvertoval ke katolickému náboženství a naplno se zapojil do služeb císaři. Sloužil jako diplomat, vyjednával v Uhrách s Bethlénem a v nouzi neváhal poskytnout císaři i půjčku. Na to věčně zadlužený Habsburk nezapomněl a Wolf Vilém se stal rázem jeho oblíbencem. 

Podařilo se mu zachovat rodový majetek a uchránit ho před zabavením. Jednal okamžitě a vychytrale. Dostavil se na statek Újezd u Svatého kříže a bez jakéhokoliv pověření se ujal správy, přičemž tvrdil, že mu dosud nebyl vyplacen dědičný podíl. Objevilo se sice vážné podezření, že lže, protože svůj podíl dostal a také utratil. Ale kdo by si dovolil osočovat člena mimořádného soudního tribunálu? Jak se říká, drzé čelo i zeď prorazí a v tomto případě měl úspěch měl i pan Wolf Vilém Lamminger, protože císař mu nakonec celé panství velmi levně podstoupil.

Dalším krokem v jeho kariéře se stalo členství v mimořádném tribunálu, který měl posoudit zločiny stavovské opozice. Je známo, že tribunál postupoval neúprosně. Na Staroměstském náměstí zaplatilo povstání životem 27 českých šlechticů a měšťanů, přičemž jejich popravě přihlížel i pan Wolf Vilém. Jako chytrému a podnikavému člověku mu bylo jasné, že se mu otvírá krásná příležitost ke zbohatnutí a tak se rozhodl popadnout ji za pačesy.

Chodská zástava

Za chodské vsi a pohraniční lesy zaplatily kdysi Domažlice 37 142 kop míšeňských grošů. Lammingerovi na to stačilo pouhých 7 500 zlatých, dalších 500 zlatých ho stála zástava blízkého Eisendorfu neboli Železné. Získal chodské sedláky, jejich vesnice, chodský hrad se všemi lesy, pozemky a důchody z nich plynoucí. Majetek rodu se tím značně navýšil.

Laciná koupě se mu podařila díky dobrým vztahům s Karlem z Lichtenštejna, který odůvodňoval podstoupení majetku Wolfu Vilémovi jeho zásluhami o císařský trůn a také tím, že se dal vždy „snaživě, ochotně a neúnavně potřebovat“. Problémem ovšem bylo, že to byla pouze zástava, nikoliv dědičná držba, po které Wolf Vilém toužil. 

Měl ale i odpůrce. Česká komora neustále poukazovala na to, že zástava je nevýhodná a zpochybňovala i právo Lammingera na hraniční les a „německé“ vesnice na Chodsku. Podle ní bylo pro císaře výhodnější Chody vyplatit a statky si ponechat, či celé příslušenství Chodského hradu rozprodat po částech. Lamminger se ale bránil. Lhal, když tvrdil, že panství je chudé a celý roční výnos nestačí ani na pokrytí úroků z oněch 8 000, které zaplatil. Proto, dodával, by pro císaře bylo naopak nejvýhodnější celou zástavu odprodat Lammingerům do dědičné držby.

Na Chodsko se tedy vydala českou komorou vyslaná komise, která měla na věc zcela jiný názor. Podle ní činila hodnota chodských vsí bez lesů, rybníků a mlýnů 37 005 kop míšeňských a hodnota „německých“ vsí pak dalších 10 458 kop míšeňských!

Wolf Vilém měl však u dvora pevné postavení. Nejprve zpochybnil nezaujatost komise a později v roce 1623 poskytl císaři další půjčku, tentokrát ve výši 20 000 zlatých, s podmínkou, že mu bude nahrazena jeho zastavenými statky na Plzeňsku. Přes odpor české komory mu roku 1628 císař Chodsko pojistil na dalších deset let a v roce 1630 mu byly obce prodány do dědičného držení za částku 56 000 zlatých, což nebylo mnoho. Česká komora protestovala a spor se táhl až do roku 1635, kdy Wolf Vilém zemřel. Jeho vdova Barbora z Mörsbergu si vymohla osobní audienci u císaře a slavila úspěch. Dekret dvorské kanceláře z 15. května 1635 definitivně rozhodl, že chodské zboží patří dědičně do držení rodu Lammingerů.

Image

Čtěte také

Hrdina chodské rebelie: Byl Jan Sladký Kozina nebezpečný rebel, nebo nevinná oběť?

Od Mendělejevových časů se periodická tabulka rozrůstá spolu s naším poznáním vesmíru. Každý nový prvek je důkazem, že lidská zvědavost nezná hranic – a že ani tabulka prvků ještě zdaleka nemusí být úplná.

Poslední aktualizace periodické tabulky se odehrála v roce 2016, kdy přibyly hned čtyři prvky, takže je sedmá perioda kompletní. Tři z „nováčků“ dostali názvy podle míst, kde se je podařilo objevit: Jedná se o nihonium s atomovým číslem 113, moscovium (115) a tennessin (117). Prozatím nejvyšší číslo, konkrétně 118, nese oganesson – pojmenovaný na počest ruského jaderného fyzika Jurije Oganesjana. 

Všechny čtyři nejnovější prvky představují vysoce nestabilní supertěžké kovy, v přírodě se tedy nevyskytují a byly „vyrobeny“ v laboratořích. Ke spojování iontů, jež může vést ke vzniku nového prvku, slouží urychlovače částic. Tyto uměle vytvořené elementy však existují jen zlomek sekundy, než se rozpadnou.

Někteří odborníci se přitom domnívají, že vlastně neexistuje žádné omezení počtu prvků, které může tabulka obsahovat. Předpovídají tudíž vznik osmé řady a jejím prvním členem by se mohlo stát dosud neobjevené hypotetické ununennium (119). Nechme se proto překvapit, zda a kdy se periodické tabulky na stěnách školních učeben chemie začnou znovu přepisovat.

Image

Čtěte také

Většina nejtěžších prvků ve vesmíru vznikla v discích kolem zhroucených hvězd

Kolonialismus od 16. století z tradičně periferní Evropy učinil bohatý a mocný region světa. Třebaže v současnosti se může zdát, že evropské éře definitivně odzvonilo, tak staletí kořistění přírodních a lidských zdrojů stále ekonomicky, sociálně a kulturně zvýhodňuje Evropany. Zkrátka, radši se i v současnosti narodíte jako Nizozemec než jako jihoafrický Xhosa, což před vyloděním nizozemského námořníka Jana van Riebeecka v roce 1652 v místě zvaném později Kapské Město neplatilo.

Afrika Afričanům, Afričani nám!

Hluboké kořeny apartheidu tedy leží v kolonialismu, jejž charakterizovalo majetkové vyvlastňování, rasová segregace či násilná christianizace. Kromě Búrů, většinou nizozemských, vlámských či německých luteránů hovořících afrikánsky, na strategický a klimaticky příhodný jih Afriky připlouvali všeteční Britové, kteří proti vzdorujícím černošským státům a říším používali strategii spálené země. Bělochů se zde však nikdy neusadilo dost, aby vznikla další osadnická kolonie, respektive něco jako další Austrálie. Ale právě v těchto afrických koloniích s dominancí původního obyvatelstva, jako byly Alžírsko nebo právě Jižní Afrika, se vyvinula panská mentalita silně rasistického ražení. Většina kolonizátorů smýšlela v duchu hesla: „Afrika Afričanům, ale Afričani nám!“ Jeho realizace nabývala podobu daně z chýše ve formě nucené práce či kontroly pohybu pomocí pracovních průkazů.

Objev diamantů (1867) a hlavně největšího ložiska zlata na světě v Transvaalu (1886) poptávku po levné pracovní síle zmnohonásobil. Zlatá horečka rozvrátila již tak rozkolísaný region. Johannesburg, založený roku 1886 pod zlatonosným pohořím Witwatersrand jako osada skládající se ze stanů a hornických chatrčí, se během jednoho desetiletí změnil v aglomeraci čítající milion obyvatel! Pro majitele bylo klíčové udržet nízké mzdy, což řešili náborem černošských dělníků z široka daleka. Ani to nestačilo, a tak díky globálnímu britskému impériu přišli na řadu Indové, kteří zde už dříve dřeli na cukrových, akáciových či banánových plantážích, a jimž byly kvalifikované obory stejně jako černochům zakazovány, protože by po absolvování škol mohli požadovat vyšší plat.

Situaci statisíců smluvních dělníků, ale ve skutečnosti spíše nevolníků (otroctví bylo zakázáno roku 1834), se snažil zlepšit jistý mladý právník jménem Gándhí, který připlul do Jižní Afriky v roce 1891. Nenásilným bojem za desegregaci strávil více než dvacet let, ale když odjížděl, situace se začala ještě zhoršovat.

Ideologie afrikánského nacionalismu

Po búrských válkách (1880–1881 a 1899–1902) mezi búrskými osadníky a Britským impériem Londýn přiměl britské a poražené búrské osadníky k jednání o společném svazu, a roku 1910 byla založena Jihoafrická unie, která podobně jako Kanada získala samosprávné postavení. Posílení běloši bez dozoru shora rasové zákonodárství ještě zpřísnili. Například roku 1913 bylo nabývání pozemkového vlastnictví v případě černochů (67 % obyvatelstva) omezeno jen na rezervace (7 % celkového území). Zkrátka panství domorodých bělochů se ukázalo jako ještě horší než to evropské.

Jihoafrická unie tedy vstoupila do 20. století jako etnicky velmi různá a pro bělochy, kteří se vnímali jako drsní šiřitelé civilizace ztracení mezi přírodními a „negerskými“ živly, celkem perspektivní země. Mezi Búry se v meziválečné éře rozvíjela ideologie afrikánského nacionalismu, namířená i proti Angličanům a míšencům. Stal se programem opoziční búrské Národní strany, která v květnu 1948 vyhrála parlamentní volby pod vedením Daniela Françoise Malana (1874–1959), duchovního a administrátora holandské reformované církve s doktorátem z Utrechtu.

Roky 1948–1954, kdy Malan předsedal čistě afrikánské vládě, lze označit za zakladatelské období apartheidu, který Búrové prosadili bez ohledu na domácí i zahraniční opozici, a to i ve svévolně připojené Jihozápadní Africe (Namibii). Někteří ministři byli za druhé světové války obdivovateli nacistického Německa a odpůrci války po boku západních spojenců, a tak nyní chtěli zemi co nejdříve „vyvázat z britského područí“. 

Druhým cílem bylo zavedení důsledné, tedy i územní rasové segregace (aparte ontwikkeling nebo apartheid) na základě čtyř „vědecky“ vymezených skupin podle míry „negerského vzhledu“ a barvy pleti v tomto hierarchickém pořadí: běloši, Indové, míšenci a černí Afričané.

Následovala smršť nacionalistických a rasistických zákonů (viz Jihoafrický apartheid v praxi), které navazovaly na starší rasistickou legislativu, jež nutila černé Afričany žít v rezervacích nebo privatizovala kmenovou půdu. 

Bojkotem proti rasismu

Běžní Afrikánci v apartheidu, vymyšleném mezi válkami jejich akademickými elitami v Jihoafrické lize pro rasová studia, viděli spásu. S obavami sledovali, jak se jejich početní podíl v zemi stále snižuje a jak ekonomicky rostou Angličané. Rezervace už neměly stačit, nebílé obyvatelstvo mělo být podle kmenové či národní příslušnosti drženo v takzvaných bantustanech neboli domovinách, kterým by postupně unie udělila „nezávislost“. Tím by se černoši na územích mimo bantustany stali cizinci a současně vznikala iluze, že vláda jim dává plnou možnost vyžití dle vlastních tradic. Šlo o variantu protektorátu nebo ghetta, kdy nacisté také ukazovali Červenému kříži, že židé mají samosprávu, pěstují vlastní kulturu, děti chodí do školy, a podobně. Ve skutečnosti se však bantustany stávaly synonymem strukturální chudoby, nízkého vzdělání a stupňující se frustrace a agresivity. 

Afrikánci si tím potvrzovali nadřazenost své „vyšší národní kultury“ a svobodomyslnosti, neboť prý „všem rasovým skupinám dávají možnost, aby se vyvíjely podle svých přirozených zvyklostí a zákonů“. 

Černošská většina nezůstala pasivně přihlížet. Ty aktivní zastupovali v první řadě příslušníci a příslušnice Afrického národního kongresu (ANK) složeného z různých politických křídel včetně silných komunistů. V jeho Lize mladých začínal být vidět Nelson Mandela. Vedle indického kongresu pak s bojem proti apartheidu sympatizovala i řada bělochů, v první řadě literátů včetně pozdější nositelky Nobelovy ceny za literaturu Nadine Gordimerové. Klíčovým však zůstával ANK, který dlouho trval na gándhiovském nenásilném odporu v podobě bojkotu či stávky. Jeho veřejné aktivity jako Národní den protestu a smutku však čelily zvyšující se policejní brutalitě.

Hnízda „rudé neposlušnosti“

Malanova vláda na nepokoje kromě jiného reagovala zákazem rasové nenávisti, rozuměj jakékoliv kritiky bělochů a jejich institucí. Skvěle navíc využívala geopolitiku studené války, když veškeré aktivity opozice označila za komunistické. Strach ze sovětského vlivu, který s narůstajícím angažmá SSSR a jeho satelitů v takzvaném třetím světě spíše sílil, pak pomáhal vládě v hlavním městě Jihoafrické unie Pretorii udržovat klíčovou podporu Washingtonu. K odborům bylo přistupováno jako k dalšímu hnízdu „rudé neposlušnosti“, byly infiltrovány bílými i černými vládním agenty a jejich předáci zatýkáni. Podléhaly rovněž segregaci a stávky černých Afričanů byly rovnou prohlášeny za ilegální.

Vodou na mlýn antikomunistické rétorice se stala Charta svobody, kterou v roce 1955 přijalo 320 Indů, 230 míšenců, 112 bílých a cca dva tisíce černochů na kongresu v Kliptownu nedaleko Johannesburgu. Ta prohlašovala, že „všichni obyvatelé Jihoafrické unie bez rozdílu etnické příslušnosti si jsou rovni“ a jedním dechem požadovala znárodnění některých průmyslových odvětví. Prostá účast stála účastníky kongresu pět let soudních tahanic, na druhou stranu se Charta svobody stala programem ANK a těch umírněných organizací, které nechtěly rovnou vyhnat bělochy ze země, ale prohlašovaly, že by v unii měla vládnout africká většina. 

Vlny zatýkání a represí

Vůči dokumentu se ovšem vymezil nově založený Panafrický kongres (PK), jehož programem se stalo heslo „Afrika Afričanům“. Oproti předpokladům Nelsona Mandely popularita PK rychle stoupala hlavně u mladých černochů, a tak se také ANK počátkem šedesátých let zčásti odkláněl od tradice nenásilných akcí. Oba kongresy spojovala myšlenka, že jejich vůdci musejí jít příkladem, a proto třeba Nelson Mandela spálil v roce 1960 demonstrativně svůj pas. Pálení nenáviděných pasů, které nebílé obyvatele znevolňovaly, se pak stalo častým aktem emancipace od apartheidu. Pasy odporovaly i kmenovým tradicím. Když se měla například žena dát vyfotografovat na doklad, musela si sejmout doek, šál obtočený kolem hlavy. Současně musela do pasu přijmout manželovo příjmení, což nebylo obzvlášť na venkově stále ještě zvykem.

Když na černošském sídlišti Sharpeville u Johannesburgu v březnu 1960 policie zastřelila 69 demonstrantů a 180 jich vážně zranila, vláda hledala řešení jen v represi. Aby zabránila dalším protestům, vyhlásila stanné právo a během nové vlny zatýkání skončilo za mřížemi přes 18 tisíc lidí. ANK i PK byly zakázány, jejich vůdcové pozatýkáni. Včetně Mandely byli ve velkém procesu v roce 1964 odsouzeni na doživotí a odvezeni do věznice na Robben Islandu v Kapské zátoce.

Předseda ANK Alberto Lutuli byl za propagování nenásilného odporu sice oceněn Nobelovou cenou míru, ale aktivisté se museli stáhnout do podzemí či emigrovat. Začali se militarizovat, protože vyjednávání vedlo maximálně k planým slibům. ANK dokonce založil ozbrojenou složku Kopí národa, která měla provádět sabotážní akce proti vojenským a státním cílům. Obě organizace získaly zastoupení v postkoloniální Organizaci africké jednoty, ale měly odlišné názory na spolupráci se Sověty. ANK navazoval těsnější styky se Sovětským svazem a jeho satelity i africkými osvobozeneckými silami Angoly, Mosambiku a Jižní Rhodesie. PK byl naopak silně protikomunistický a nechtěl multirasovou, nýbrž černou Jižní Afriku.

Od slov k realizaci

Zavedení úplného apartheidu nešlo snadno a rychle. Kromě odporu černých Afričanů a liberálně-levicové opozice musela vláda brát ohledy na Britské společenství, kterého byla unie členem. Vedle zdviženého obočí Londýna, jehož politické elity začaly opouštět svou koloniálně-rasistickou minulost, se ozývaly hlasy členských států z Asie i Afriky, které nechtěly sdílet společenství s otevřeně rasistickým státem. A tak v březnu 1961 unie z Commonwealthu vystoupila a byla vyhlášena Jihoafrická republika (JAR). 

Politické a ekonomické sankce (ČSSR uzavřelo svůj generální konzulát v roce 1963) se celkem míjely účinkem, jiné byly už v OSN vetovány západními spojenci v čele s USA, ač naopak skandinávské státy se snažily JAR ostrakizovat. Když ale reprezentace JAR odmítala nastupovat k mezinárodním sportovním utkáním, kde by byl byť jen jediný míšenec, došla trpělivost olympijskému výboru, a zemi z hnutí v roce 1968 vyloučila.

První „samosprávná“ domovina v Transkei byla vyhlášena roku 1963 a do jejího čela byl instalován vládě loajální kmenový náčelník Kaiser Matanzima. Mezitím zemřel „otec zakladatel“ Malan a do čela nacionalistů se postavil Johannes G. Strijdom, který bílým dělníkům a farmářům, nadále nespokojeným se svými životními podmínkami, slíbil reálný apartheid. Ten v praxi znamenal, že centra měst, vzdělání, bohatství a úspěch patřily bílým, ostatní byli trpěni jako levná pracovní síla, která se může vyžít v domovinách. Trvale probíhaly deportace černých Afričanů z center měst, jež měla být od černošských sídlišť oddělena pásem průmyslu. 

Tak například majitelé pozemků v Sophiatownu v Johannesburgu byli vystěhováni mnoho kilometrů za město, čtvrť srovnána se zemí a provokativně přejmenována na Triumph. Bez potřebných dokladů a zajištěné práce se musel dotyčný do tří dnů vrátit do bantustanu. Veřejný prostor od laviček po místa v některých kostelech ovládla pravidla segregace. Jakkoliv tisk si zachovával relativní svobodu, do země nesměly „závadné publikace“ například o soužití různých ras a z důvodu „mravní ochrany“ až do roku 1974 v zemi nevysílala televize.

Tristní situace v domovinách

Národní strana ale vyhrávala všechny volby, protože zemi se ekonomicky dařilo. Výkonnost hospodářství závisela v JAR hlavně na světových cenách zlata a dalších surovin a také na výnosech kukuřice a plodin na export. Zisky plynuly do financování policie, armády, ale i elitní vědy. JAR se vyšvihla mezi atomové mocnosti a kardiolog Christian Barnard provedl jako první na světě roku 1967 v Kapské nemocnici Groote Schuur úspěšnou transplantaci srdce. 

Ačkoliv byla levná černošská pracovní síla základem hospodářské prosperity, Afrikánce znepokojoval stále se zvyšující demografický rozdíl v jejich neprospěch, a tak chtěli realizaci úplného apartheidu uspíšit. Vznikaly nové a nové bantustany, přičemž území některých z nich byla složena z mnoha nespojitých částí roztroušených po republice. Každý se ubíral svéráznou cestou od rodinných autokracií po pokus vytvořit nadkmenovou federalistickou domovinu KwaZulu, ale žádný se nestal skutečně nezávislým. Rozpad Jižní Afriky na bílou JAR a domorodé „bantustáty“, který by se líbil nacionalistům, nebyl i vzhledem k silnému ekonomickému propojení možný. Současně se černí Afričané v těch funkčnějších domovinách jako KaNgwane učili samosprávě a základním principům demokratické vlády, což se hodilo po konci apartheidu.

Černí Afričané z JAR se inspirovali jak ve zbytku kontinentu, který od Roku Afriky 1960 postupně zaplnily dekolonizované státy, tak ve Spojených státech, kde od šedesátých let úspěšně působilo hnutí za občanská práva. Inteligence, církevní představitelé a studentstvo stálo u vzniku Hnutí za sebeuvědomění černochů, které zdůrazňovalo nutnost zbavit se pocitů méněcennosti, a naopak přijmout svou identitu včetně hrdosti na označení černoch. Ale právě výchova nových elit představovala velký problém, protože školství v domovinách bylo zanedbané, třídy čítaly i sto žáků a učitelé neměli kvalifikaci, ostatně výdaje na bělošské a černošské dítě byly v poměru 10:1. 

Spirála násilí

Protestní pochod proti afrikánštině ve školách v červnu 1976 v Sowetu (zkratka South Western Townships), tedy v černochům vykázaném předměstí Johannesburgu, zastavila policie střelbou do zástupu studentů. Svět obletěla fotka zabitého třináctiletého Hectora Pietersona, kterého jeho spolužák nese v náruči, a předměstí upadala do spirály pouličního násilí. Studenti odmítli chodit do školy pod heslem „Napřed svobodu, potom vzdělání!“. Celá jedna generace vyrůstala na ulici v ganzích a ze Soweta se stal jeden z nejznámější slumů na světě.

Vláda odpovídala zvyšováním pravomocí policie, ale příliš to nepomáhalo, ani když byl od léta 1985 v zemi opět vyhlášen dlouholetý výjimečný stav. Přes protesty lidskoprávních organizací mohli zatčení sedět v celách i roky bez obvinění, soudy končily vysokými tresty či nezřídka tresty smrti. Na popravišti skončil i vůdce ilegální komunistické strany a advokát politických vězňů Bram Fischer (1908–1975), vysokoškolský studentský vůdce Steve Biko byl v roce 1977 ve vězení umučen a stal se symbolem odporu, stejně jako zaťatá pěst s heslem „Amandla awethu“ (moc do rukou lidu).

O policejní brutalitě, nezvěstných a popravách oficiální tisk nesměl psát. Bída, kumulovaná frustrace a mládež bez perspektivy vedly k atentátům, sabotážím, ale i rabování a krutým „uličním soudům“ se stávkokazy či donašeči tajné policii. Na opačném pólu vznikaly extremistické organizace s rasistickým i antisemitským programem zachování čistoty bílé rasy. Polovojenské bojůvky Afrikánské mládeže (stormvalke) používaly při srazech a na oslavách nacistickou symboliku a rétoriku. 

Ačkoliv nový premiér (od roku 1984 i prezident) Pieter Willem Botha tváří v tvář narůstajícímu násilí začal mluvit o postupné demontáži apartheidu, doktrína ještě nebyla mrtvá. Stálo za ní silné konzervativní křídlo Národní strany, které jen nemile neslo, že od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mohli černí Afričané vlastnit soukromý majetek, černí dělníci se poprvé nazývali zaměstnanci, nikoliv jen Bantuové, a míšenci s Indy získali dokonce zastoupení v parlamentu.

Nevyhnutelné změny

Pomalé a nejednoznačné oslabování apartheidu urychlila globální ekonomika, politika a klima. Ceny zlata v polovině osmdesátých let náhle poklesly až na polovinu a současně v celém regionu jižní Afriky nastalo pravidelné několikaleté období takzvaného velkého sucha provázené nižšími úrodami. Jenže státní kasa, již tak zatížená stávkami, bojkoty a výdaji na bezpečnost, nyní neměla prostředky na obvyklé dotace ani pro bílé zemědělce, natož pro ostatní. Vládní komise po čtyřiceti letech experimentu musely konstatovat katastrofální stav životní úrovně v bantustanech. Gorbačovovy reformy v SSSR a následné zhroucení bipolárního světa eliminovaly hrozbu sovětského vlivu, kterým byla mimo jiné zdůvodňována potřeba apartheidu.

Po Bothově onemocnění se v roce 1989 stal novým vůdcem Národní strany a později i prezidentem ministr Bothových vlád pragmaticky orientovaný Frederik Willem de Klerk a na jihu Afriky podobně jako ve střední Evropě odstartovaly dříve těžko uvěřitelné změny. V únoru 1990 mohly obnovit činnost ANK, PK a další osvobozenecká hnutí, a dokonce i komunistická strana. Dále byl zrušen trest smrti i jeho výkon u těch již odsouzených. V tom samém roce došlo k ukončení výjimečného stavu, Namibie získala nezávislost a země se pod mezinárodní kontrolou zbavila svého jaderného arzenálu.

Mandela na scéně

Dne 11. února 1990 opustil po 27 letech vězení Nelson Mandela. Symbolizoval jak utrpení politických vězňů, tak smírné řešení soužití v mnohorasovém státě. Již v druhé polovině osmdesátých let mu bylo několikrát jako oblíbenci prezidenta Bothy umožněno zastupovat ANK v jednáních, nyní se měl stát klíčovým vyjednavačem přechodu k demokraticky zvolené vládě na základě pravidla „jeden člověk – jeden hlas“ a úplného zrušení apartheidu.

Mandela se na obou stranách musel potýkat s hlasitými odpůrci usmíření. Extremistické vrstvy černošské většiny chtěly naplnit svůj dávný sen, aby všichni běloši ze země prostě zmizeli. Fundamentální Afrikánci zase v roce 1990 založili Vítězné komando, které se rozrostlo na 15 000 příslušníků. Jeho součástí byla Železná garda, již tvořili vysocí důstojníci chodící v černých uniformách a kuklách, kteří útočili na civilní a vládní cíle. 

Hospodářství zůstávalo závislé na těžbě surovin a vůči globálnímu byznysu setrvávalo v semi-periferním postavení. Tak například snaha o vlastní zhotovování automobilů byla v osmdesátých letech zhmotněna do celkem neefektivní montážní výroby. V následujícím desetiletí se zde hotová auta už prakticky nevyráběla, ale republika se stala předním producentem katalyzátorů, a to v důsledku objevu bohatých ložisek platiny.

Nepřekonatelná nerovnost

První demokratické volby do Národního shromáždění se konaly až v dubnu 1994. ANK v nich získal 63 % hlasů, Národní strana 20 %. O měsíc později pak nový parlament zvolil Nelsona Mandelu prezidentem a de Klerk se stal jedním z jeho viceprezidentů (v roce 1993 spolu převzali Nobelovu cenu za mír). Ve vládě „národní jednoty“ zasedali ministři jak z ANK, tak Národní strany.

Klíčovou institucí pro hledání smíru a vyrovnání se s minulostí se stala Komise pro pravdu a usmíření, které předsedal arcibiskup Desmond Tutu. Nešlo o instituci typu norimberského tribunálu, ale o platformu pro oběti i pachatele, aby se podělili o své příběhy. Ačkoli její činnost nebyla dokonalá, představovala Komise zásadní krok k uzdravení rozděleného národa – vyslechla 22 000 obětí, svědků a pachatelů a mohla udělit amnestii těm z nich, kteří otevřeně a pravdivě doznali svá provinění.

Apartheid v JAR sice formálně skončil, mottem země je „Jednota v různosti“, ale majetkové a příjmové rozdíly mezi bílými a černými Afričany zůstávají ve středně bohatém státu s více než 60 miliony obyvatel propastné. Ačkoli je země nyní demokratickým státem a jednou z největších ekonomik Afriky, přetrvávají zde systémové nerovnosti, zejména v oblasti rozdělování bohatství, vzdělávání a přístupu k příležitostem. Mírový přechod k demokracii je uváděn jako příklad, který má inspirovat svět a ukazovat, že usmíření je možné i tváří v tvář hlubokým rozporům. Ideály Charty svobody – rovnost, důstojnost a spravedlnost – se často připomínají.

Na druhou stranu však zemi i desetiletí po pádu apartheidu sužují vysoká kriminalita, nezaměstnanost a chudoba. Podle nejnovějších dat Světové banky patří Jihoafrická republika do skupiny států s největšími nerovnostmi na světě, někteří dokonce tvrdí, že v tomto smutném žebříčku vede.

Image

Čtěte také

Temná minulost Belgie: Krutovláda v africkém Kongu si vyžádala životy 10 milionů lidí

Po desetiletí převládala mezi odborníky představa, že dinosauři byli už dávno před dopadem obřího meteoritu v podstatě odsouzeni k záhubě. Vědci se domnívali, že jejich rozmanitost i početnost klesaly a že katastrofa před 66 miliony lety byla jen definitivní ranou pro už tak skomírající skupinu. Nová studie publikovaná v prestižním časopise Science ale naznačuje, že skutečnost byla nejspíš úplně jiná.

Poslední rozkvět

Tým odborníků z Baylorovy univerzity, Státní univerzity Nového Mexika, Smithsonova institutu a několika dalších institucí analyzoval fosilie z oblasti Naashoibito Member v severozápadním Novém Mexiku. Tyto vrstvy hornin zachycují období těsně před masovým vymíráním dinosaurů – jejich stáří se pohybuje mezi 66,4 a 66 miliony let, tedy jen těsně před okamžikem, kdy Zemi zasáhl ničivý asteroid.

Podle vedoucího výzkumu Daniela Peppeho zde dinosauři žili ve stejnou dobu jako slavní obyvatelé formace Hell Creek v Montaně a rozhodně nevykazovali známky úpadku. Naopak – šlo o rozmanité a životem kypící ekosystémy.

Dinosauři ve vrcholné formě

Nová data ukazují, že dinosaury z pozdní křídy nelze vnímat jako jednotnou „vyčerpanou“ skupinu. Naopak – po celé západní části Severní Ameriky se vyvinuly výrazně odlišné regionální komunity. Ty se nelišily ani tak podle geografických překážek, jako spíš podle teplotních rozdílů mezi oblastmi.

„Naše výsledky jednoznačně ukazují, že dinosauři nebyli v útlumu. Dařilo se jim skvěle až do samého konce,“ vysvětluje spoluautor studie Andrew Flynn. Tento objev tak zpochybňuje dlouho zakořeněnou představu o pomalém úpadku.

Život po dopadu

Když před 66 miliony let zasáhl Zemi ničivý asteroid, dinosauří éra skončila prakticky okamžitě. Ale právě pestré ekosystémy, které po sobě dinosauři zanechali, umožnily rychlý rozvoj savců. Už během 300 000 let po masovém vymírání dinosaurů se savci začali prudce diverzifikovat – měnila se velikost jejich těl, strava i způsob života.

Zajímavé je, že stejné teplotní zóny, které kdysi rozdělovaly dinosauří „bioprovincie“, přetrvaly i po katastrofě. Savci na severu a jihu Severní Ameriky se vyvíjeli rozdílně, což ukazuje, jak zásadní roli hrálo klima i po největším kataklyzmatu v dějinách života. Nová zjištění podle vědců mění příběh dinosaurů: nešlo v jejich případě o pomalé skomírání, ale o náhlý konec období nebývalého rozkvětu. 

Image

Čtěte také

Savci proti dinosaurům: Proč savci přežili a dinosauři vyhynuli?