V souvislosti s hospodářskou kriminalitou a podivnými transakcemi ve vysoké politice se ve zprávách často objevovalo jméno Jiřího Stříbrného. Ke spekulacím přispívala i náhlá proměna jeho majetkových poměrů po vzniku republiky, kdy se jako jeden z vedoucích osobností Československé strany národně socialistické dostal do nejvyšších pater tuzemské politiky. Vděčný cíl pozornosti tisku z něj učinilo i několik nectností, které dokázal stěží skrývat. Jako vášnivý karbaník údajně prohrál i služební vůz. Ovšem tyto hříchy byly ve srovnání s aférou vynesenou na světlo v roce 1931 malicherné. 

257 vagonů uhlí 

Toho roku byl Stříbrný s předloženými důkazy veřejně obviněn z machinací s dodávkami uhlí nakupovaného pro lokomotivy státních drah. S bratrem Františkem, jenž byl ředitelem Československé diskontní banky a její obchodní společnosti pro prodej uhlí, se mu totiž v srpnu 1923 vychytralým způsobem povedlo profitovat na důsledcích stávky horníků v Mutějovicích na Rakovnicku. 

Bratři vyjednali se stávkovým výborem kompromis, že těžba bude obnovena, avšak uhlí nebude určeno pro domácí trh, nýbrž pro export, aby nebyly narušeny cíle stávkujících. I to byl za dané situace úspěch. Bratři Stříbrní obratně využili situaci, kdy stát nutně potřeboval pro provoz železniční dopravy uhlí. V kritické situaci se také dala omluvit i poněkud navýšená cena při jeho nákupu. Tuzemské uhlí dorazilo do Rakouska, jak bylo ujednáno, avšak tam bylo přeznačeno na uhlí dovezené z Velké Británie a přeceněno se všemi možnými celními přirážkami. Toto domnělé „anglické“ uhlí nakupovalo Československo za velké peníze zpět a o rozdíl v ceně se dělili bratři Stříbrní. 

Při 257 vagonech nebyl jejich zisk bezvýznamný. Odhadovalo se, že si mohli přijít až na 22 milionů, což v době, kdy se plat bankovního úředníka pohyboval kolem 1 500 korun, byla mimořádně velká suma. 

Proces intenzivně sledovala veřejnost, přestože byl spuštěn dlouho poté, co se měl Stříbrný této nekalosti dopustit. Obhajoba prezentovala ministrovo počínání jako státotvorné, neboť touto lstí se mu podařilo saturovat státní potřeby uhlí a tím vlastně omezit dopad stávky na dopravu. Stříbrný byl nakonec zproštěn obvinění. Neznamenalo to však, že by jinak mohl mít čisté svědomí. Se svým bratrem projevili k podobně pochybným machinacím a podnikům mimořádný talent. 

Předražený armádní benzin 

Tuzemská armáda sháněla začátkem dvacátých let dodavatele paliva. Ačkoliv byla původně vybrána rumunská firma, zakázku nakonec díky úplatkům a kontaktům získali pražští továrníci, bratři Otto a Evžen Kolbenovi. K nim se v roce 1923 přidal Štefánikův švagr Bohumil Benoni a jeho firma Naftaspol. Šlo o velkou zakázku, kterou zprostředkoval lev salonů, doktor práv Josef Jan Svátek, jenž disponoval kontakty na ministerstvu obrany. Na úplatcích se nešetřilo, však dodaný benzin byl také dvojnásobně dražší než ten na volném trhu. Zprostředkovatelé „obchodu“ dostali darem vkladní knížky na 200 000 Kč. Podplaceni byli i chemici, aby napsali „správný“ posudek o jakosti benzinu. 

Právě jeho podřadná kvalita zapříčinila letecké neštěstí, na což vyšetřovací komise upozornila policii. V civilním procesu zahájeném v červnu 1924 bylo odsouzeno 13 a ve vojenském 9 lidí zapletených do této kauzy, přičemž největší trest činil čtyři roky odnětí svobody. Ty vyfasoval štábní kapitán ministerstva vnitra Milan Boubela, Benoni dostal dva roky, Otto Kolben 20 měsíců (jeho bratr mezitím zemřel při autonehodě) a Svátek 13 měsíců. 

Leteckou havárii, která stála život několika lidí, nemohli soudci zahrnout do obžaloby, protože neexistoval přímý důkaz potvrzující souvislost mezi špatným benzinem a tragédií.

Puč, nebo intriky nepřátel? 

Generál Radola Gajda byl muž s poněkud avanturistickými sklony, převelikými ambicemi a dostatečnou odvahou nutnou k pokusům je naplňovat. Jeho život v některých etapách připomíná spíše dobrodružný román a nutno říct, že právě Gajdovy charakterové rysy by se do něj byly hodily lépe než do prostředí a časů křehké a mladé československé demokracie, kterou se snažil k obrazu svému vypěstovat „tatíček“ Masaryk. 

Gajda si z divokých poměrů za občanské války v Rusku přinesl poněkud autoritářské návyky, jež mohly být jen obtížně slučitelné s jeho novým postavením v Československu. Od prosince 1924 byl zástupcem náčelníka Hlavního štábu československé armády a 20. března 1926 byl jmenován jeho náčelníkem. V této pozici se údajně chystal v červenci toho roku v průběhu Všesokolského sletu provést pravicový puč. Když se zvěsti roznesly po Hradě, Masaryka, který tak žárlivě opatroval českou politiku a aktivně do ní vstupoval, to pochopitelně nemohlo nechat klidným. Obával se, že Gajda má podobné diktátorské choutky jako Mussolini v Itálii. Přestože nic nebylo dokázáno, stal se TGM přinejmenším nepřímým inspirátorem aféry, která měla předcházet Gajdovu pádu. 

Když přišla příležitost, lidé naklonění Hradu se ochotně chytili klepů, které o Gajdovi roznášel jeho osobní nepřítel spisovatel Jaroslav Kratochvíl. Ten tvrdil, že ví od svého přítele pracujícího pro Sověty, že Gajda předával za úplatu tajné vojenské materiály Rusům. Již na první pohled znělo obvinění zcela absurdně – Gajda proti bolševikům urputně bojoval již na válečných polích a i v nové republice se projevoval výrazně pravicově. Nicméně mašinérie, která měla Gajdu vyřadit z armády, se rozjela. 

Přestože generálská komise obvinění proti němu označila za falešná, byl degradován a v srpnu 1926 z armády propuštěn. Přestal skrývat své vazby k Národní obci fašistické, která ho tak mohla veřejně prohlásit za svého vůdce. Generál Gajda přestal být vojákem a začal být politikem. S Gajdou byla spojována řada afér, dokonce i Židenický puč z roku 1933, o jehož přípravě s určitostí nevěděl a měl s ním společné jen to, že projížděl toho času Brnem. Byl však odsouzen k nepodmíněnému šestiměsíčnímu vězení, které si zčásti odseděl v brněnské věznici na Cejlu.

Hříšní lidé (nejen) města pražského 

I v první republice bylo možné narazit na hochštaplery a podvodníky těžkého kalibru. Čelné místo mezi nimi zaujal Harry Jelínek (1905–1986). Člověk s téměř bezbřehou drzostí, kterému po dlouhé roky solidně kvetl obchod s padělanými uměleckými díly francouzských mistrů. Kromě toho si přilepšoval i jako gigolo, nicméně jeho největším kouskem byl dozajista prodej Karlštejna. 

Aristokratickým vzhledem a vystupováním se mu povedlo přesvědčit jistého amerického milionáře, že by byl ochoten prodat své rodové sídlo. Prodej se nakonec neuskutečnil, ale i tak Harry dokázal ze zámožného pána vymámit 30 000 dolarů jako zálohu a během jejich dalšího setkání u Jadranu mu prodal půjčenou jachtu. Američan kvůli hrozící ostudě ani nepodal trestní oznámení, a tak Harrymu jeho nekalosti procházely. Československo na něj vydalo zatykač až dva roky po konci druhé světové války a za úplně jiné věci. Ale to už si Harry Jelínek užíval plodů své dřívější „práce“ v zahraničí. 

Kromě těchto velkoformátových podvodů však prvorepublikovou společnost značně vzrušila i vražda Otýlie Vranské, a to především kvůli způsobu, jakým bylo odklizeno její tělo. Vrah ho rozřezal a jednotlivé kusy poslal vlaky na různá místa. Klid veřejnosti nedodával ani fakt, že policii v čele se slavným radou Josefem Vaňáskem se nepodařilo vraha Vranské lapit.

Image

Čtěte také

Hříšní lidé města pražského: Skutečný příběh rady Vacátka a jeho detektivů

Sluneční soustava a její okolí vypadá na první pohled velmi stabilně. Planety v poklidu obíhají kolem Slunce po stabilních drahách a ostatní hvězdy jsou dostatečně daleko. Zdání ale klame – hvězdy v Mléčné dráze se neustále pohybují, a týká se to i oblasti Sluneční soustavy. Změnila by se křehká rovnováha Sluneční soustavy, pokud by do ní zavítala jiná hvězda? A jaký vliv by taková návštěva měla pro klima na Zemi?

Blízké setkání s cizí hvězdou

Jedním z nejdiskutovanějších klimatických zlomů v geologické historii je paleocénně-eocénní teplotní maximum (PETM) před 56 miliony let. Tehdy se teplota na Zemi zvýšila o 5 až 8 °C, planeta se dusila v obrovském množství uvolněného uhlíku a došlo k masivním ekologickým změnám – některé mořské organismy vyhynuly, tropické pásmo se rozšířilo směrem k pólům a objevili se první zástupci primátů.

O příčinách tohoto zlomového oteplení se vědci přou dodnes. Ve hře jsou vulkanismus, metan-hydrátové výbuchy, dopady komet nebo i změny oběžné dráhy způsobené gravitací jiných planet. Podle jedné z hypotéz mohly hrát roli hvězdy prolétající blízko Sluneční soustavy, které svou gravitací narušily oběžné dráhy planet.

Hvězdné průlety jsou vzácné, ale skutečné. Slavný případ tzv. Scholzovy hvězdy ukázal, že před 70 000 lety prošla naší Oortovou oblakem – vzdálenou zásobárnou komet. I když neovlivnila přímo Zemi, mohla „nakopnout“ komety směrem k vnitřní Sluneční soustavě. Někteří vědci v minulosti simulovali tyto události a podle jejich názoru mohou opakované průlety hvězd dlouhodobě měnit chování planet – včetně Země.

Hvězdy na obzoru

Nová studie Richarda Zeebeho a Davida Hernandeze ale nyní přichází s jiným pohledem. Vědci vytvořili vysoce přesný model Sluneční soustavy, který zahrnoval i dříve často opomíjené faktory – například gravitaci Měsíce, jeho stabilizační vliv, a také tzv. kvadrupólové momenty Slunce a Měsíce (J2). 

Na základě 400 simulací, v nichž proběhlo celkem 1800 hypotetických průletů hvězd, vědci zjistili, že ani ty nejbližší a nejintenzivnější události neměly měřitelný vliv na klimatické výkyvy Země za posledních 56 milionů let. Dokonce i extrémní scénář průletu, kdy se Slunci podobná hvězda HD 7977 mohla před 2,8 miliony let přiblížit až na pouhých 3 900 AU, by se na klimatu Země prakticky neprojevil.

Ačkoliv studie zpochybňuje minulý vliv hvězdných průletů na klimatickou historii, otázka budoucnosti zůstává otevřená. Například oranžový trpaslík Gliese 710 má za 1,3 milionu let projít Oortovým oblakem ve vzdálenosti pouhých 0,17 světelných let. Někteří astronomové varují, že by mohl vyvolat „déšť komet“, který by zasáhl vnitřní části Sluneční soustavy – a tím i potenciálně Zemi.

Studie Zeebeho a Hernandeze je důležitým připomenutím, že v planetární vědě záleží na každém detailu. Bez důkladných modelů, které zohlední i zdánlivé nuance, je obtížné hodnotit komplexní jevy jako klimatické změny v hluboké minulosti. A hvězdné průlety – ač fascinující – zatím zřejmě nevystupují z pozice pozoruhodných, ale klimaticky nevinných vesmírných návštěvníků.

Image

Čtěte také

Sluneční soustava před 14 miliony let prošla hustým mračnem. Ovlivnilo to pozemské klima?

Úspěch německé taktiky blitzkriegu v počáteční fázi války ukázal zranitelnost leteckých základen před útoky vysoce mobilního nepřítele. Jednotky RAF, které se pokoušely uniknout před postupujícím Wehrmachtem během bitvy o Francii na jaře 1940, utrpěly vážné ztráty od pozemních a leteckých sil nepřítele. Následné intenzivní letecké útoky na letiště RAF během bitvy o Británii  dále posílily argument, že královské letectvo by se mělo více snažit o jejich ochranu. Pád Kréty v roce 1941 byl pro RAF obzvlášť katastrofální, přičemž hlavní operační základna v Maleme byla prakticky okamžitě dobyta německými výsadkáři a následně využita Luftwaffe k podpoře vlastních sil bojujících na ostrově.

Jak ubránit letiště?

Britská armáda se v té době nacházela pod značným tlakem protivníka a nebylo snadné najít a vyčlenit síly pro obranu letišť. Po ztrátě Kréty byl vytvořen výbor pod vedením státního podsekretáře pro Indii a Barmu lorda Cavendishe, který měl za úkol najít řešení problému. Výbor doporučil, aby se v rámci RAF zformoval sbor (Royal Air Force Aerodrome Defence Corps), který měl velitelům letectva zajistit obranu základen a uvolnit dosavadní strážní jednotky pro armádu.

Nový sbor, který dostal jméno Královský letecký pluk (RAF Regiment), byl založen královským rozkazem 1. února 1942. Základnu měl v Belton Parku v Granthamu v hrabství Lincolnshire. Jeho motto znělo „Per Ardua“ („Přes překážky“) a znak tvořily zkřížené pušky Lee-Enfield Mk 4 v hvězdnaté koruně. 

Střelci i dělostřelci

Po celé Velké Británii rychle vznikala výcviková střediska pluku RAF pro důstojníky a střelce, kteří byli cvičeni jako pěchota, osádky obrněných vozidel a obsluhy protiletadlových děl. Pluk nakonec obsahoval dva typy operačních jednotek: polní eskadrony (field squadron) a eskadrony protiletadlového dělostřelectva (anti-aircraft squadrons). Vzniklo také několik výsadkových eskadron, které měly pomáhat při dobývání a zajištění letišť nepřítele. Všichni příslušníci pluku však byli nejprve vycvičeni jako řadová pěchota. Toto uspořádání existuje dodnes. Ve výzbroji měly jednotky především obrněná auta, lehké kulomety a kanony Oerlikon ráže 20 mm, později přibyly i 40mm kanony Bofors.

Od počátku čítal pluk 66 000 osob, během války jejich počet narostl až na 80 000 vojáků, kteří sloužili v 280 squadronách po 185 mužích. Každá squadrona se skládala z několika letek (flight) – velitelské, protiletadlové, obrněných aut a tří střeleckých. Letky byly dle potřeby seskupovány do křídel (wing). Na konci června 1944, kdy britská armáda sváděla urputné boje v Normandii, bylo rozhodnuto převést 25 000 mužů a důstojníků z pluku RAF k pozemní armádě, kde většinou sloužili jako pěchota.

Tvrdé boje v džungli 

Na bojišti v severní Barmě a severovýchodní Indii, kde horský terén a neprostupná džungle znemožňovaly pozemní zásobování, byly vytvořeny takzvané „obranné boxy“, území, bráněná jednotkami, jejichž zásobování se uskutečňovalo leteckou cestou. Z toho důvodu byla jejich letiště nesmírně významná, a protože je mohl snadno napadat nepřítel, bylo nutné tyto základny silně střežit. Výcviková základna a skladiště vznikly v indickém městě Secunderabad, v říjnu 1942 došlo k přeškolení pozemního obranného personálu.

Původně bylo vytvořeno šest polních eskadron a 70 protiletadlových eskadron, které čítaly dohromady 160 důstojníků a čtyři tisíce poddůstojníků a příslušníků mužstva. Příslušníci pluku hájili letiště a předsunutá radarová stanoviště při arakanské kampani na přelomu let 1942–1943. Během bojů o Imphál na jaře a v létě 1944 také zajišťovali životně důležitou obranu letišť. Po neúspěchu japonské operace U-Go bylo rozhodnuto, že během období monzunů mají být zničeny zbytky japonské 15. armády v Barmě. Polní eskadrony tehdy postupovaly pralesem spolu s indickými a východoafrickými jednotkami, aby získaly zkušenosti s bojem v džungli.

Jednotky křídla 1307 byly 1. března 1945 letecky přepraveny na právě dobyté a strategicky významné letiště Meiktila, které pak po tři týdny hájily před zuřivými japonskými pokusy je znovu dobýt. Příslušníci regimentu tak přispěli k vítězství v bitvě, která znamenala konec japonské okupace severní Barmy.

Vojáci Regimentu RAF bojovali také v severní Africe, v Itálii u Monte Cassina, na Balkáně či v severní Evropě. V Británii pomáhalo 68 lehkých protiletadlových letek sestřelovat německé létající střely V-1. Během vylodění v Normandii patřila křídla pluku mezi první jednotky, které se dostaly na pláž Juno. Muži z pluku patřili k prvním britským jednotkám, které vstoupily do osvobozené Paříže, mezi prvními vjeli do Bruselu a oddíl velitele eskadrony Marka Hobdena dokonce zajal Hitlerova nástupce Karla Dönitze v jeho sídle ve Flensburgu.

Nové konflikty 

Rozpad britské koloniální říše doprovázela řada vojenských konfliktů, v nichž mnohdy zasahovali i muži z Regimentu RAF. Šlo například o Palestinu, Kypr, Suez, Malajsko, Indonésii či Omán. Jednotky pluku se ale také podílely na vnitřních bezpečnostních úkolech, když byly od roku 1969 nasazeny v Severním Irsku. V roce 1974 dostaly čtyři eskadrony střežící letiště RAF v západním Německu do výzbroje protiletadlový raketový systém Rapier. Tato moderní zbraň byla nasazena i ve válce o Falklandy v roce 1982 jako protiletadlová obrana při vyloďování v zátoce San Carlos. Rapiery pak oblohu nad Falklandami střežily až do roku 2008.

K největšímu nasazení Regimentu RAF došlo za války v Zálivu v roce 1991, kdy při operaci Granby, osvobození Kuvajtu okupovaného iráckými vojsky, představoval personál pluku celých 19 % všech britských sil nasazených v této kampani. Některé jednotky postupovaly do Kuvajtu spolu s dalšími spojeneckými útvary v čele útoku. V posledních letech se pluk RAF podílel také na operacích na Balkáně, v Sieře Leoně či v Afghánistánu. V roce 2003 se obránci letišť vrátili do pouště, když byla většina eskader nasazena při invazi do Iráku. 

Výcvik a organizace 

V současnosti trvá výcvik příslušníka squadrony 29 týdnů – poté je připraven jak k obraně letišť, tak ke školení ostatního personálu RAF ve vojenských dovednostech. Příslušníkům pluku se v rámci RAF přezdívá skalní opice nebo skály. Početní stav eskadrony činí obvykle 171 příslušníků mužstva a důstojníků. Jejich služba nepředstavuje pouze pasivní střežení obranného perimetru kolem letiště, ale může zahrnovat také hlídky do okolí. K výzbroji patří průzkumná vozidla pěchoty Jackal MWMI, bojová vozidla Land Rover WMIK, těžké kulomety L1A1 ráže 12,7 mm, univerzální kulomety L7A2 ráže 7,62 mm a 81mm minomety.

Mezi další role RAF Regimentu patří vytváření skupin řízení taktického letectva (Tactical Air Control Party, TACP), které jsou určené jako styčné skupiny letectva u pozemních sil a pro řízení letadel. Dále mají vybrané squadrony na starosti detekci a dekontaminaci látek CBRN (chemických, biologických, radioaktivních a nukleárních), pátrací a záchranné operace a podporu speciálních operací. Polní eskadrona č. 2 se základnou v Honingtonu v Suffolku patří navíc k jednotkám, které mají elitní výsadkářský výcvik a jsou připravené k seskoku padákem a obsazení letiště.

Z řad příslušníků 2. eskadrony se také rekrutují asi čtyři desítky vojáků do Jednotky podpory speciálních sil (Special Forces Support Group, SFSG), která poskytuje podporu speciálním jednotkám jako SAS či SBS. Jejich úkolem v rámci SFSG je poskytování ochrany sil a zajištění skupin řízení taktického letectva a týmů odstřelovačů. Mottem 2. eskadrony je Nunquam Non Paratus (Nikdy nepřipraveni). Od roku 2007 do současnosti padlo při bojích v Iráku a Afghánistánu deset příslušníků RAF Regimentu, řada dalších byla zraněna. Ve stejném období byli tři vojáci vyznamenáni za statečnost Vojenským křížem (Military Cross).

Image

Čtěte také

Britští SAS: Koncepce legendární jednotky vznikla na nemocničním lůžku

Severoamerické klíště jelení (Ixodes scapularis) je nechvalně známé tím, že přenáší celou řadu nepříjemných infekcí, včetně například lymské boreliózy. Repelenty jako DEET (diethyltoluamid) a permethrin sice klíšťata poměrně spolehlivě odpuzují, jde ale o chemikálie, které byť jsou sice oficiálně bezpečné, mohou vyvolávat podráždění kůže a další nežádoucí reakce.

Existují sice i přírodní repelenty, jako olej australského stromu korymbie citroníkové (Corymbia citriodora), ty ale zpravidla nejsou tak účinné jako DEET, ani nepůsobí dostatečně dlouho. Vědci proto dál pátrají po dalších vhodných látkách, které by účinně chránily před klíšťaty, a přitom by byly šetrnější než DEET.

Oslí repelent

Nedávno se do hledáčku badatelů zájmu dostali osli. Ukázalo se totiž, že oslí kůže výjimečně dobře odpuzuje klíšťata. Výzkumný tým Massachusettské univerzity toho využil a vyvinul přírodní repelent, založený na látce z oslí kůže. Podle vědců funguje skvěle a lidskou pokožku chrání před klíšťaty minimálně stejně dobře jako DEET.

Základem nového repelentu je látka vylučovaná mazovými žlázami osla, která nese označení (E)-2-oktenal. Ta má pro klíšťata zřejmě odpudivý zápach nebo jiný biologický účinek, protože se ukázalo, že klíšťata osly nenapadají – na rozdíl od koní, kteří s nimi sdíleli stejný výběh.

Výsledky výzkumu, publikované v odborném časopise PLOS One, ukazují obrovský potenciál této látky. Vědci nyní zkoumají, jak přesně oktenal klíšťata odpuzuje – cílem je vyvinout účinný ekologický repelent, který nebude založený na syntetických chemikáliích. Oslí repelent by navíc podle vědců mohl posloužit nejen jako ochrana kůže, dal by se využít i jako přírodní pesticid proti klíšťatům ve volné přírodě.

Image

Čtěte také

Užitečná klíšťata: Sliny nepříjemného parazita mohou zachraňovat životy

Na hřišti v Myrtle Beach v Jižní Karolíně se odehrála scéna jako z bláznivého přírodopisného dokumentu. Jonathan Marlowe, místní hráč discgolfu, byl svědkem vskutku nevšední podívané – orlovec říční (Pandion haliaetus), dravec specializovaný na lov ryb, byl během letu napaden dvěma vranami, které ho donutily zbavit se své kořisti. Nešlo ale o ledajaký úlovek – rybou, kterou orlovec nesl ve svých drápech, byl malý žralok kladivoun.

Potrava orlovců říčních se skládá téměř výhradně z ryb, které loví těsně pod vodní hladinou. Tento specializovaný dravec má zakřivené drápy, které se zachytí z rybí šupiny jako háčky. Jeho obvyklou kořistí jsou 150–300 gramů vážící ryby, obvykle menší než 30 cm, někdy se ale pustí i do křížku s větší kořistí a jeho cílem se mohou stát i například králíci nebo zajíci.

Lidské, ale i zvířecí organismy jsou stavěny na to, aby čelily stresu pouze krátkodobě. V přírodě to funguje zcela ukázkově: Živočichové čelí hrozbám v podobě predátorů vždy jen dočasně, například zajíc se ocitá v extrémním stresu ve chvíli, kdy jej honí šelma. V tu chvíli adrenalin vybičuje jeho svaly k maximálnímu výkonu a on má sílu k útěku. Ten ale netrvá déle než pár minut, a podaří-li se mu před lovcem uprchnout, záhy se hladina stresových hormonů vrací do původního stavu. Lidé sice nemusejí utíkat před nepřáteli a nebezpečí, která na ně číhají, jsou mnohem méně „dramatická“, o to zákeřnější však mohou být, jestliže přerostou v chronickou formu.

Organismus totiž veškerý stav diskomfortu vnímá jako život ohrožující a spustí příslušné reakce, jež jsou přitom z racionálního hlediska zbytečné. Jestliže studenta čeká důležitá zkouška, je přirozené, že je před ní nervózní a hladina stresových hormonů u něj vystoupá do nezvyklých výšek – jakmile však má test za sebou, mělo by se mu opět ulevit. Jenže ve chvíli, kdy nastoupí do zaměstnání a podobné výzvy zde nastupují jedna za druhou, dlouhodobé vystavení stresu se začne podepisovat na zdravotním stavu.

Od adaptace k vyčerpání

Kanadský lékař Hans Selye, považovaný za zakladatele moderního výzkumu stresu, popsal tři fáze následného adaptačního procesu. Zatímco v té první se člověk pokouší stres zvládnout pomocí výše popsaných přirozených obranných reakcí, pokud stresory nepřestávají působit, nastává pomalá adaptace. Čím déle však taková situace trvá, tím jsou tělesné zdroje vyčerpanější, až adaptivní reakce začne selhávat a tělo se ocitá v krizi. Právě tehdy se začínají objevovat různé choroby s psychosomatickým základem.

Například nadměrně časté uvolňování zásob glukózy může vést ke vzniku cukrovky druhého typu (tedy získané, nikoliv vrozené), dlouhodobě zvýšený krevní tlak nezřídka vede k rozvoji hypertenze a odtud už není daleko ke vzniku srdečních chorob a zvýšenému riziku infarktu. K dalším následkům chronického působení stresu patří i žaludeční vředy (ne nadarmo se říká, že mi něco „leží v žaludku“), a to z toho důvodu, že vlivem sníženého prokrvení trávicího traktu se žaludeční sliznici nedostává potřebných živin.

Stres může být i prospěšný

Hormon kortizol vyplavovaný ve stresových situacích plní v organismu nezastupitelnou roli zejména pro metabolismus a obecně zvyšuje odolnost při zátěžových situacích. V praxi to znamená, že krátkodobě zvyšuje motivaci a výkonnost, a to jak fyzickou (například při závodu), tak psychickou (před důležitou zkouškou nebo před termínem odevzdání úkolu). Mnozí lidé navíc tvrdí, že se jim lépe pracuje pod tlakem.

Pokud se vyhneme tomu, aby stres přerostl do chronické fáze, může dokonce zlepšit funkci kardiovaskulárního systému a imunity. Hranice mezi prospěšným a škodlivým stresem nicméně zůstává velmi tenká. Ve chvíli, kdy se překlopí do své negativní fáze, začnou převažovat nepříjemné vedlejší účinky: objeví se například zvýšená chuť k jídlu (tendence kompenzovat si úzkost jídlem), únava, bolesti hlavy, zažívací problémy, nespavost, ale třeba i snížená chuť na sex a obecně sklony k depresím.

Šance na změnu

Často citovaná studie z roku 2013 se zabývala mentálním přístupem k prožívanému stresu. Ukázalo se, že pokud dokážeme svou psychickou nepohodu vnímat s pozitivním náhledem a považovat ji například za výzvu, pak se potenciální negativní následky zmírňují. Jednou z možností je vidět ve stresu šanci nebo příležitost – dlouhodobý diskomfort nás upozorňuje na to, že něco není v pořádku a je třeba v životě provést změnu k lepšímu, ať už malou, nebo významnější.

Nejčastěji se popsaným způsobem, tedy zdravotními problémy souvisejícími s přemírou stresu, manifestuje potřeba zpomalení a celkového přehodnocení životního postoje. Syndrom vyhoření, nespavost nebo únava bez zjevné příčiny patří k charakteristickým symptomům a řešení někdy může spočívat v tak zásadním životním kroku, jako je nalezení nového zaměstnání nebo ukončení nefunkčního vztahu.

Nezanedbávejte prevenci

Předcházet stresu je tou nejúčinnější metodou, jak s ním bojovat. Nezanedbávejte tedy prevenci v podobě správné životosprávy, zdravého jídelníčku a dostatku spánku i pohybu. Platí za dobře známý fakt, že endorfiny přezdívané hormony štěstí, tedy protipól těch stresových, se vyplavují právě při sportovní aktivitě a jejich vliv se někdy srovnává s účinky antidepresiv.

Neklaďte na sebe zbytečně vysoké nároky a dávejte si pouze malé cíle. Po náročném dni si dopřejte odpočinek a nebojte se říkat „ne“, jste-li unavení. Klišé „buďte na sebe hodní“ je v tomto případě zcela namístě. Ostatně pokud jde o pracovní stres, podle nedávného průzkumu společnosti Grafton Recruitment se až 86 % Čechů obává právě toho, že v zaměstnání do budoucna budou zažívat vyšší tlak na výkon a s tím související nárůst psychické zátěže.

Pocit přemíry práce a toho, že před sebou valíme narůstající množství úkolů, patří k hlavním stresovým faktorům. Nicméně domněnka, že všechno se vrátí do správných kolejí, pokud je všechny splníme, je mylná. Podle vědců jde ve skutečnosti o jeden z nejhorších možných způsobů, jak se stresu bránit. Dostáváme se tak totiž do začarovaného kruhu, neboť situace, kdy budeme mít „všechno hotové“, nenastane téměř nikdy.

Žijte okamžikem

Zkuste si upřímně odpovědět na otázku, jak často během dne myslíte na minulost nebo budoucnost – ať už blízkou, či vzdálenou. Přitom jediné, na čem právě záleží, je daný okamžik – tedy chvíle právě teď. Obavy, co přinese zítřek, nejsou relevantní v případě, že to nemůžeme nějak ovlivnit, proto se vyplatí soustředit se na přítomnost. K tomu slouží tzv. techniky všímavosti, anglicky mindfulness.

Jejich cílem je zaměřit svou pozornost na aktuální smyslové a další vjemy, a vytlačit z ní všechny nechtěné myšlenky. Vhodnou pomůckou, jak začít, je postupně v duchu vyjmenovat všechno, co právě vidíme, slyšíme, cítíme či čeho se dotýkáme – v podstatě popsat své okolí a to, co se v něm děje. Takové krátké zpomalení lze provozovat při řadě činností, například během pití šálku kávy. Namísto přemýšlení o dalším úkolu se na chvíli soustřeďte pouze na její vůni, barvu a chuť, všímejte si, jak její doušky kloužou vaším hrdlem, nebo mentálně utečte ještě dál a představujte si, jak se zralá kávová zrna mění v horký nápoj.

Dýchejte

Během stresu se naše dýchání přirozeně mění na krátké a povrchní, přitom je prokázáno, že zklidnění přináší naopak dlouhé a procítěné nádechy a výdechy. Na ty je ovšem třeba se vědomě soustředit. Vůbec nejužitečnější typ dýchání připomíná hluboký povzdech: Provádí se tak, že nejprve nasajeme vzduch nosem, a to do maximální možné kapacity, poté na okamžik zadržíme dech a následně se znovu krátce nadechneme, je-li to ještě možné. Cílem je naplnit plíce natolik, že víc vzduchu už se do nich pocitově nevejde. Následně zahájíme pomalé vydechování ústy se rty ve tvaru písmene O. Už po třech opakováních by se měla dostavit znatelná úleva od stresu a úzkosti.

Utečte před hlukem

Konstantní vystavení hluku ohrožuje ve vyspělých zemích zejména obyvatele velkých měst. Světová zdravotnická organizace už v roce 2011 dospěla ve své zprávě k výsledku, že nadměrný hluk související s dopravou je u obyvatel západní Evropy zodpovědný za „roční ztrátu v součtu 1,6 milionu let zdravého života“. A přidejme další těžko uvěřitelná čísla: Evropská agentura pro životní prostředí v roce 2015 zveřejnila zprávu, podle níž hluk způsobený dopravními prostředky, tedy automobily, vlaky a letadly, v Evropě každý rok nepřímo zapříčiní 1,7 milionu případů hypertenze, přispěje k 80 000 hospitalizacím a stojí za 18 000 případy předčasného úmrtí na ischemickou chorobu srdeční či mrtvici. Zvláště rizikový je hluk během noci, který narušuje zdravý spánek, a to i v případě, že nás přímo nevzbudí.

Smích je nejlepší lék

Dospělý člověk se zasměje v průměru sedmnáctkrát denně. Je prokázáno, že pohyb bránice nahoru a dolů vyplavuje do těla endorfiny a snižuje množství stresových hormonů: U kortizolu to je o 39 procent, u dopaminu o 38 procent, a u adrenalinu až o 70 procent. Podle jedné ze studií se veselejší lidé cítí méně ovlivněni stresovými faktory. Ideální je samozřejmě smích upřímný, ale dokonce i ten falešný má alespoň minimální účinek – stačí, když zvednete koutky, aby se v mozku zapojením příslušných obličejových svalů spustila chemická reakce k potlačení napětí.

K vhodným cestám, jak se uvolnit prostřednictvím zábavy, patří i zdánlivě obyčejná hra. Ta není vyhrazena jen pro děti, jak si mnozí myslí – ani s dosažením dospělosti bychom na ni neměli zapomínat. Stačí se jen přesunout od jednodušších ke složitějším. Zkuste dát šanci i hrám počítačovým, jež mnozí odsuzují jako nevhodný typ trávení volného času. Ve skutečnosti platí, že málokterá činnost dokáže natolik odreagovat mysl jako správně zvolená počítačová hra.

Image

Čtěte také

Nebezpečné vyhoření: Jak najít rovnováhu mezi prací a osobním životem

Bestie z Belsenu

Jeden z největších řezníků nacistického režimu Josef Kramer (1906–1945) se dlouho o politiku vůbec nezajímal. Vyučil se elektrikářem, kvůli špatné ekonomické situaci Německa však živořil a nemohl najít slušné uplatnění. Teprve roku 1932 vstoupil do NSDAP a následně také do SS, aby se o dvě léta později stal dozorcem v koncentračním táboře Dachau. 

Pro práci v represivním aparátu projevil očividně talent, protože následovalo rychlé povyšování a různé pozice ve vedení táborů Esterwegen, Sachsenhausen a Mauthausen. V roce 1940 působil jako pobočník Rudolfa Hösse v nově založené Osvětimi, aby roku 1942 konečně převzal velení „vlastního“ lágru Natzweiler-Struthof na území okupované Francie. Tam dohlížel na zbudování plynové komory, která měla sloužit pro pokusy s likvidací nepřátel Říše.

Osobně také vedl a pozoroval zplynování prvních 87 židovských vězňů, jejichž ostatky měly doplnit sbírku kostí a lebek nacistického anatoma Augusta Hirta. Za vzorné fungování tábora pak Kramer obdržel Válečný záslužný kříž II. třídy s meči. 

Spokojenost nadřízených jej na jaře 1944 přivedla zpět do Osvětimi, kde se stal velitelem tábora č. II – Březinky, který sloužil jako hlavní centrum vyhlazovacích procesů. Svědkové později vzpomínali, že Kramer se osobně účastnil selekce vězňů, sám je také bil a trestal. Velmi tvrdý však měl být také vůči svým podřízeným, kteří tváří v tvář hrozivým úkolům projevili slabost. Na podzim téhož roku pak zamířil do Bergen-Belsenu, kde rozpoutal pravé peklo. 

V táboře panovaly dlouhodobě hrozivé podmínky, které se po Kramerově příchodu ještě zhoršily – důkazy předložené soudnímu tribunálu jej mimo jiné vinily z kšeftování s potravinami určenými vězňům. Tábor však především nevyhovoval kapacitně a přeplněné baráky plné podvyživených lidí se staly semeništěm nemocí; jednu dobu údajně v Belsenu umíralo až 300 vězňů denně na skvrnitý tyfus. 

Také tady se měl Kramer osobně účastnit bití a týrání vězněných osob a vysloužit si přezdívku „Bestie z Belsenu“. Krátce před koncem války pak nechal zlikvidovat veškerou dokumentaci spojenou s vedením tábora a také odklidit většinu mrtvých těl.

V dubnu 1945 osvobodili tábor vojáci britské 11. obrněné divize, kteří Kramera zatkli. Fotografie vykrmeného esesáka vedeného v okovech po táboře, v němž tisíce lidí zemřely na podvýživu, následně pobouřily západní veřejnost. Soudní tribunál uznal „Bestii z Belsenu“ vinnou ze zločinů proti lidskosti a odsoudil ji k smrti oběšením. Kramer ještě napsal dopis maršálu Bernardu Montgomerymu, v němž žádal o milost a všechnu vinu sváděl na své nadřízené a podřízené. Tvrdil, že se naopak snažil minimalizovat utrpení vězňů a tajně pro ně sháněl jídlo. Argumentoval také tím, že jako jiní táboroví velitelé neutekl, ale nechal se zatknout, neboť se ničeho zlého nedopustil. S žádostí pochopitelně neuspěl a rozsudek byl 15. prosince 1945 vykonán ve věznici v Hamelin.

Zabíjení bylo snadné

Pozdější velitel koncentračního tábora v Osvětimi podplukovník SS Rudolf Höss (1900–1947) získal bojové zkušenosti již v první světové válce. Ačkoliv z něj otec chtěl mít kněze, mladík si zvolil jiný osud. Ve 14 letech dobrovolně narukoval k pomocným oddílům a pomáhal pečovat o raněné vojáky v domovském Baden-Badenu. Po otcově smrti o rok později pak odešel z domova a díky pomoci důstojníka, s nímž se seznámil v lazaretu, narukoval k frontovému útvaru. 

Po krátkém výcviku jej poslali do osmanské říše, kde se podílel na bojích ve Svaté zemi a Mezopotámii. Tehdy se také podle jeho vlastních vzpomínek po setkání s tamní židovskou komunitou zrodil Hössův celoživotní antisemitismus. Mladík však na sebe upozornil i svou bojovností a statečností. Za odvahu získal mimo jiné Železný kříž I. a II. stupně a dvakrát utrpěl střelné zranění.

Válka pro něj s podpisem příměří ale nekončila. Po návratu do Německa se připojil k Freikorpsu a v roce 1923 s kumpány ubil k smrti učitele Walthera Kadowa, o němž si mysleli, že donáší francouzským okupačním úřadům. Za tento zločin si Höss odseděl pět let vězení (propuštěn byl na všeobecnou amnestii) a po návratu na svobodu roku 1928 žil krátce na venkově. 

Již v té době byl zapáleným nacistou a poté, co se Hitler dostal k moci jej čekala děsivá kariéra. V roce 1933 vstoupil do SS a následujícího roku se stal vedoucím bloku (Blockfüher) v koncentračním táboře Dachau, později působil jako zástupce velitele Sachsenhausenu Hermanna Baranowského. Roli věznitele si patřičně užíval a osobně se účastnil poprav a mučení. V lednu 1940 například nařídil nástup skupiny vězňů postrádajících zimní oblečení v šestadvacetistupňovém mraze – téměř 150 z nich v důsledku krutého příkazu zemřelo.

Hössova hvězda na nacistickém nebi vystoupala na vrchol na jaře 1940, kdy byl pověřen vybudováním  nového koncentračního tábora na území okupovaného Polska. Volba padla na komplex někdejších rakousko-uherských kasáren u městečka Osvětim. Ty se rychle změnily v obří věznici pro odpůrce režimu, válečné zajatce a především Židy svážené z celé Evropy. 

Podle Hössova vlastního svědectví před norimberským tribunálem měl tábor od roku 1941 na Himmlerův rozkaz sloužit především k masovému vraždění – v časech největšího vytížení přijížděly do Osvětimi denně vlaky s tisíci vězni. Ti byli rozděleni na fyzicky zdatné, které čekaly otrocké práce, zatímco ostatní putovali přímo do plynových komor. „Technicky to nebylo tak těžké. (...) Samotné zabíjení trvalo nejméně času. Mohli jsme zlikvidovat 2 000 lidí za půl hodiny, co nás ale zdržovalo, bylo pálení těl. Zabíjení bylo snadné; nepotřebovali jsme ani stráže, aby je zahnaly do komor; prostě vešli s očekáváním, že se osprchují, a místo vody jsme pustili jedovatý plyn. Celá věc probíhala velmi rychle,“ popsal proces Höss. On sám pak byl průkopníkem co nejefektivnějších metod zabíjení – experimentoval s různými plyny a chemikáliemi, aby masové vraždění co nejvíce zdokonalil.

V roce 1943 byl v čele Osvětimi vystřídán Arthurem Liebehenschelem a poté krátce vykonával různé funkce v rámci nacistické hierarchie. Jeho posledním válečným působištěm se stal ženský koncentrační tábor Ravensbrück. Po skončení války se v prvním okamžiku vyhnul zatčení a vrátil se k civilnímu životu.

Už na jaře 1946 jej odhalil lovec nacistů Hanns Alexander a Höss stanul před norimberským tribunálem. Tam vypověděl, že pod jeho velením došlo v Osvětimi k zavraždění asi 3 000 000 osob. V květnu téhož roku byl vydán do Polska, kde nad ním soud vyřkl trest smrti oběšením. Rudolfa Hösse popravili 16. dubna 1947 vedle krematoria v Osvětimi.

Krvavý Pinďa

Budoucí velitel Malé pevnosti v Terezíně Heinrich Jöckel (1899–1946) prý vždy chtěl pracovat u policie. Omezené schopnosti a inteligence mu však dlouhý čas v jeho vysněné kariéře bránily. Vyučil se jako písmomalíř a autonatěrač a po první světové válce se protloukal, jak se dalo. Během hospodářské krize vstoupil v roce 1931 do nacistické strany a konečně našel uplatnění, které mu vyhovovalo – nejdříve u pořádkové policie a později u gestapa. Svědci vzpomínali, že se měl chlubit také zkušenostmi dozorce v koncentračním táboře Oranienburg. 

Důležitý zlom v Jöckelově kariéře znamenal rok 1939, kdy byl převelen do protektorátu Čechy a Morava. Nejprve jako šéf vězeňského tábora ve Skrochovicích na severní Moravě, od června 1940 potom coby velitel Malé pevnosti v Terezíně. Tímto koncentračním táborem prošlo mezi lety 1940–1945 na 33 000 vězňů, především odbojářů, politických odpůrců režimu či nepohodlných osob. Zhruba 10 % vězněných osob představovali cizinci, zejména Rusové, ale také Francouzi a další národnosti. Odhadem 2 600 lidí v pevnosti zahynulo, většinou v důsledku podvýživy či nakažlivých nemocí, především skvrnitého tyfu. Od roku 1943 se v Terezíně také popravovalo, odhady hovoří asi o 300 obětech.

Velitel tábora, který si pro svou údajnou nevysokou inteligenci vysloužil přezdívku „Pinďa“ (přezdívka byla odvozena od postavy „strýce Pindala“ z humoristické přílohy pražských novin), proslul svou bezohledností a krutostí. Osobně vězně bil a mučil, případně na ně poštvával své německé ovčáky. 

„Jöckel nařídil, aby nám bachaři udělali takzvané cvičení. To znamená, že jsme na dvoře museli v prachu válet sudy a oni mezi námi skákali v okovaných bagančatech. Kam šlápli, tam šlápli. Někomu rozšlápli třeba ruku, někomu hlavu,“ vzpomínal pro Paměť národa jeden z vězňů Robert Bardfeld. 

Několik lidí měl také osobně zabít, když jim dupl na krční páteř nebo rozdrtil hrudní koš. Týrání vězňů se údajně účastnily také Jöckelovy dcery, které žily s otcem v pevnosti. Jedna z nich podle pamětníků tloukla vybrané nešťastníky bičíkem nebo na ně střílela z valů pevnosti.

Po válce Jöckel i s rodinou uprchl do Německa a krátce se živil jako čeledín na statku. Již 1. července 1945 jej však nedaleko Offenbachu zatkli příslušníci americké CIC a záhy jej čekalo vydání zpět do Československa. Mimořádný lidový soud v Litoměřicích Heinricha Jöckela podle očekávání odsoudil k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 26. října 1946.

Pěšák vraždící mašinerie

Jedním z velitelů vyhlazovacích táborů, kterým se dařilo dlouhá léta utíkat spravedlnosti, byl i Franz Stangl (1908–1971). Ten pocházel z Rakouska a ve 30. letech zahájil svou kariéru u policie. Po anšlusu roku 1938 jeho hvězda jakožto člena nacistické strany rychle stoupala: nejprve pracoval na Židovském oddělení Schutzpolizei v Linci a zároveň vstoupil i do SS, později se podílel na vraždění postižených osob v rámci akce T4. 

K zásadnímu zlomu v jeho kariéře došlo roku 1942, kdy jej Himmler jmenoval prvním velitelem nově vznikajícího tábora Sobibor. Stangla údajně zarazilo, když zjistil, že zařízení má sloužit k masovému vyvražďování Židů, a dle jeho vlastních vzpomínek dokonce uvažoval o dezerci. Pak ovšem pozici přijal s tím, že je pouze „pěšákem“ poslouchajícím rozkazy shora. Ve vedení Sobiboru se rychle osvědčil, urychlil jeho výstavbu a v květnu 1942 začal tábor plnit  své strašlivé poslání. Odhaduje se, že jen do září, kdy na místě Stangl působil, tam Němci zavraždili na 100 000 lidí.

Na podzim 1942 se přesunul do Treblinky, kde měl zjednat pořádek po předchozím veliteli Irmfriedu Eberlovi, jemuž se situace vymykala z rukou. Stangl před soudem vzpomínal na svůj příjezd na místo: „Bylo to Dantovo peklo. (…) Zápach byl nepopsatelný; všude se válely stovky, ne, tisíce mrtvol, rozkládaly se, hnily. Za náměstím byly stany a plály otevřené ohně obklopené ukrajinskými dozorci a děvkami, které pocházely, jak jsem později zjistil, z celého okolí. Všechno pilo, tancovalo, zpívalo a hrálo. (...) Odevšad se ozývala střelba.“ 

Novému veliteli se podařilo rychle situaci napravit a proměnit Treblinku v děsivě efektivní nástroj na smrt. V září tam vyrostly plynové komory a díky zefektivnění procesů mohlo být zavražděno až 15 000 lidí denně. 

Stangl na rozdíl od řady jiných velitelů koncentračních táborů podle všeho nebyl sadistou. Nejsou známy případy, kdy by osobně někoho mučil nebo se aktivně podílel na vraždění. Šlo spíše o zcela cynického administrátora a manažera, který byl pyšný na výkonnost svého díla – v tomto případě vyhlazovacího tábora. Podobně jako řada jiných však své svědomí utápěl v alkoholu. Po vypuknutí povstání v Treblince  v srpnu 1943 byl Stangl odvolán a převelen na Balkán, aby se podílel na boji proti partyzánům – on sám toto opatření interpretoval jako snahu odklidit svědky nacistických zvěrstev. „Chtěli najít způsob, jak nás tady zpopelnit. Tak nás posílali na nejnebezpečnější posty,“ uváděl s odstupem. 

Po válce byl vyšetřován a krátce vězněn, podařilo se mu ale uprchnout a odjet do Sýrie, kde se k němu připojila i jeho rodina. Na začátku 50. let pak Stanglovi pokračovali do Brazílie. Teprve v souvislosti s odhalováním dalších zločinů nacistického režimu se začala rozkrýval někdejší role velitele Treblinky a Sobiboru. V roce 1960 na něj Německo vydalo zatykač a o sedm let později byl v Jižní Americe vypátrán a zatčen. Po předání do Spolkové republiky stanul před soudem v Düsseldorfu, který jej roku 1970 odsoudil k trestu doživotního vězení. Rok nato Franz Stangl zemřel na selhání srdce.

Peníze, sex a alkohol

Jedním z velitelů koncentračních táborů, který využíval nacistický aparát především pro vlastní obohacení, byl Karl-Otto Koch (1897–1945). Ten vedl problematický život ještě před svým vstupem do NSDAP, když byl v roce 1930 poprvé odsouzen za zpronevěru a padělání. Záhy pochopil, odkud vítr vane, a vstoupil jak do nacistické strany, tak i do SS. 

Díky svým nepochybným schopnostem rychle stoupal na kariérním žebříčku a v roce 1934 se stal velitelem koncentračního tábora Sachsenburg. Poté vystřídal různé velitelské funkce v Dachau a Sachsenhausenu a od 1. srpna 1937 velel koncentračnímu táboru Buchenwald. Na této pozici vydržel až do září 1941, kdy náhle přišlo převelení do tábora pro vojenské zajatce v Majdanku. Důvodem bylo vyšetřování zločinů, kterých se měl Koch v Buchenwaldu dopustit.

První impulz přišel od SS-Gruppenführera generála policie Josiase, dědičného prince z Waldecku a Pyrmontu. Ten si v roce 1941 na seznamu popravených v Buchenwaldu všiml i jména Walthera Krämera. Šlo o někdejšího komunistického politika (a mimo jiné držitele titulu Spravedlivý mezi národy), který v táboře pracoval jako sanitář a Kocha léčil se syfilidou. Aby velitel svou pohlavní nemoc ututlal, nechal Krämera následně popravit. Josias nařídil vyšetřování praktik v Buchenwaldu a postupně začaly na povrch vyplouvat další a další případy svévole. Kromě řady vražd nepohodlných osob se ukázalo, že Koch ve velkém zpronevěřoval zabavený majetek vězňů – vyšetřovatelé odhadli jejich hodnotu na minimálně 200 000 říšských marek. Dopouštěl se i sexuálních deliktů a opakovaných případů opilství. V roce 1944 proto stanul před soudem, který jej uznal vinným a za zneuctění uniformy SS jej odsoudil k smrti. Někdejší velitel tábora Buchenwald byl zastřelen 5. dubna 1945.

Před nacistickým soudem stanula také Kochova žena Ilse, která měla údajně zpronevěřit majetek ve výši 25 000 marek. Tuto krádež se však prokázat nepodařilo a v prosinci 1944 byla propuštěna na svobodu. Už asi za půl roku však stanula před soudem znovu – tentokrát před americkým vojenským tribunálem, který ji vinil z podílu na vraždách a mučení vězňů. „Čarodějnice z Buchenwaldu“, jak Ilse překřtili vězni, nakonec dostala doživotní trest a zbytek svých dní strávila ve vězení. Tam také roku 1967 spáchala sebevraždu.

Image

Čtěte také

Konec továrny na smrt: Jaký pohled se naskytl vojákům při osvobození Osvětimi?

V ohromné Tarimské pánvi, která se dnes nalézá jižně od pohoří Ťan-šan, v západočínské autonomní oblasti Sin-ťiang, žili zhruba v letech 1950 až 1400 před naším letopočtem lidé kultury Siao-che (Xiaohe). Lidé této kultury žili na okraji pouště, kde se nacházely sezónní oázy napájené letními dešti. Tento kontrast – voda uprostřed vyprahlého světa – formoval celý způsob života, založený na zemědělství, chovu dobytka a hlubokém vztahu k přírodním cyklům. 

Čluny na poušti

Jedním z nejvýraznějších rysů hrobů kultury Siao-che jsou rakve tvarované jako čluny – zčásti rovné, zčásti zakřivené, připomínající obrácené kánoe. Některé byly pokryté hovězí kůží, což by mohlo mít symbolický význam, ale možná i praktickou funkci.

Vedle těchto rakví často stojí vztyčené dřevěné tyče, které byly dříve interpretovány jako symboly pohlaví – rudě malované „falické“ tyče a oválné tmavé „vulvovité“ sloupy. Nový výzkum archeologa Gino Caspariho z Institutu Maxe Plancka pro geoantropologii v německé Jeně ale ukazuje, že tyto tyče neodpovídají pohlaví pohřbených. Místo sexuálních symbolů se proto domnívá, že by mohlo jít o pádla a kůly pro uvázání lodí, které symbolicky vedou a kotví duši zemřelého v posmrtném světě.

Poslední plavba

Symbolika vody se podle vědců promítla i do smutečního rituálu – loď, jako prostředek přechodu, mohla sloužit k převozu duše přes „vodní hranici“ mezi životem a smrtí. Zrcadlení ve vodní hladině pak mohlo symbolizovat zrcadlovou podobu záhrobí.

S podobným přístupem „zrcadlení“ se lze setkat i u kultur doby bronzové ve Skandinávii, v prehistorických skalních malbách na Sahaře nebo třeba v dávných egyptských textech. Zrcadlení ve vodě se přitom nabízí jako častá zkušenost, která mohla lidi k takovým představám inspirovat, dokonce i v pouštní krajině.

Oázy života a smrti

Na nalezišti Siao-che archeologové odkryli přes 170 hrobů, ve kterých objevili lebky skotu a hovězí kůži, což ukazuje, že krávy hrály nejen hospodářskou, ale i duchovní roli. Nejčastější typem „plovoucích rakví“ jsou jednoduché dřevěné konstrukce zapuštěné do písku. Druhý typ tvoří pouze čtyři hroby s ženskými těly zabalené v jílu. Třetí typ představuje vyloženou záhadu – jde o obdélníkovou strukturu s trojúhelníkovým vstupem, pokrytou kůží a lebkami skotu, ale bez jakýchkoli lidských ostatků. Šlo o symbolický hrob, svatyni, nebo něco jiného?

Výzkum kultury Siao-che zůstává nedokončenou mozaikou – plnou symbolů, vodních metafor a zrcadlových světů. Vztyčené sloupy jako pádla do záhrobí, loď-rakev jako prostředek poslední plavby a skot jako průvodce do jiného světa – to vše vytváří dojem kultury, která dokázala spojit každodenní život s hlubokou duchovní krajinou.

Image

Čtěte také

Mayská kánoe se spoustou kostí objevená v cenote je obětí u brány podsvětí

Počasí bylo v pondělí 9. března roku 1422 na svátek svatých Crhy a Strachoty dost nevlídné. Prahou se proháněl nepříjemný studený vítr, sníh se usazoval na doškových a šindelových střechách patricijských domů na Starém i Novém Městě pražském i na děravých stříškách barabizen, v nichž bydlela pražská chudina. Zkrátka počasí, do kterého bys psa nevyhnal. 

Přesto se v Praze chystalo něco velkolepého, jedno z těch velkých, takřka divadelních představení, při nichž po oněch pověstných jevištních prknech tekly potoky krve. A hlavním, nicméně tragickým hrdinou tohoto „dramatu“ se měl stát snad nejradikálnější pražský husita té doby, „direktor exercitus“ pražského vojska Jan Želivský. Jeho činnost v Praze nijak dlouho netrvala, o to však byla intenzivnější. 

Z venkova do Prahy 

Ačkoli patří mezi nejznámější osobnosti husitství, o jeho „předpražském“ působení a aktivitách máme jen kusé informace. V Praze se objevil zřejmě v roce 1419, kdy se stal kazatelem u karmelitánů v kostele Panny Marie Sněžné. Lze se domnívat, že se narodil v Humpolci a působil v klášteře v Želivi – odtud zřejmě pochází i jeho přízvisko. Místo poklidného klášterního života dal přednost přímé akci.

 V době jeho příchodu do Prahy to ve společnosti začalo vřít, revoluční nálady krystalizovaly zejména mezi pražskou chudinou. Po rozhodnutí krále Václava IV., který nařídil, že z kalicha je možno podávat jen ve třech kostelích, se situace ještě vyhrotila. Více se zradikalizoval i venkov, kde desítky potulných kazatelů vyzývaly k jakýmsi demonstračním akcím, namířeným proti stávajícím praktikám „velkých ryb“ v církvi. V letních měsících 1419 bylo již jasné, že zde proti sobě stojí dva tábory (strana katolická a podobojí), které se odlišují nejen věroučnými idejemi, ale také způsobem jejich bránění a prosazování. 

Zastrašený Václav IV. byl na začátku roku 1419 dotlačen k obnovení novoměstského konšelského sboru, který obsadil protihusitsky orientovanými lidmi. Došlo i k dalším záminkám, jak omezit husitské aktivity. Všechna tato opatření ještě více radikalizovala Želivského. Dne 30. července zorganizoval před chrámem Panny Marie Sněžné velké procesí, které směřovalo ke kostelu svatého Štěpána. Ten však konšelé před davem uzavřeli. Rozlícení lidé vzali dveře kostela útokem, vylomili je a vhrnuli se dovnitř. Tady Želivský odsloužil mši a po jejím skončení se všichni vraceli přes tehdejší Dobytčí trh (dnes Karlovo náměstí) a zastavili se u novoměstské radnice. 

Želivský zde dav zadržel a vyžádal si, že chce mluvit s purkmistrem. Žádal ho, aby propustil na svobodu všechny vězně, které kvůli přijímání z kalicha nedávno zajali. To však purkmistr ani konšelé nechtěli dopustit. Z obavy před rozlíceným davem se „zabarikádovali“ a z oken radnice házeli po lidech stojících pod radnicí různé předměty a strefovali se především do svátostí nesených Želivským. 

To vydrážděný dav husitů rozlítilo na nejvyšší míru a vzali radnici útokem. Odpor konšelů brzy překonali a ti největší zuřivci se vedrali dovnitř, kde ničili vše, co jim přišlo pod ruku. Některým konšelům se v nastálém zmatku sice podařilo utéct, ale sedm z nich mělo smůlu. Vyvlekli je k oknům a všechny včetně purkmistra Mikuláše z Podviní a rychtáře Nikláska svrhli dolů. Pouhé vyhození by pravděpodobně způsobilo jen menší zdravotní újmy, ale ozbrojený dav nastavil proti oknům své sudlice, kopí a vidle, na něž se milí páni konšelé z obou měst pražských nabodli. Odveta pražského podkomořího přišla už s „křížkem po funuse“. První pražská defenestrace byla skončena… 

Král je mrtev, co dál? 

Ihned po tomto incidentu se po Praze rozhořely pouliční boje. Lidé hromadně bořili všechny symboly nenáviděného papežství. Tato událost také tragicky ukončila život krále Václava IV. Panovník se nepříčetně rozčílil a prodělal těžký mrtviční kolaps, kterému krátce nato podlehl. 

Celkem nešťastně do toho vstoupil Zikmund Lucemburský, usilující po bratrově smrti o český královský stolec. A právě proti němu radikálně vystupoval Želivský, který ho veřejně nazýval sedmihlavým a sedmikorunným drakem ryšavým. Plamenným hlasem volal po tom, že proti této lišce ryšavé je třeba bojovat, a to nejen silou idejí, ale se zbraní v ruce. 

Želivský velice slušně ovládal principy manipulace s davovou psychózou a volil nejrůznější podobenství z apokalyptických vizí svatého Jana. Kázal česky a srozumitelně, maloval svým posluchačům vize lepšího a spravedlivějšího života. Jeho charismatem zmanipulovaný dav dával o sobě vědět tak mocně, že si nikdo netroufal veřejně mu oponovat. Mnozí jeho posluchači doslova nasákli jeho fanatismem a hořeli touhou nasadit pro novou víru vlastní životy. Nechyběly přímé výzvy k ozbrojenému boji, o němž se dalo předpokládat, že při něm na obou stranách poteče krev. 

Mezitím Želivského stoupenci sesadili katolické konšely na staroměstské radnici. V Praze zavládla atmosféra strachu a nečekané záludnosti. Želivský, zřejmě zaslepený svým postavením a dřívější oblibou, nepostřehl, že se proti němu začíná ozývat stále více nespokojených hlasů. Dělal chyby a nařizoval popravy. V této chvíli se ještě o jeho násilném odstranění neuvažovalo, nicméně stavidla byla již spuštěna a věci v jeho okolí se začaly posunovat. 

Noví konšelé považovali své pozice za nejisté, dokud bude onen věčný rebel a podněcovač Želivský naživu. Bylo nasnadě, že komplot je na spadnutí, že je třeba mnicha i jeho stoupence fyzicky zlikvidovat. Konec příběhu pražského radikála se začal definitivně psát druhou postní neděli před Velikonocemi, 8. března roku 1422. 

Ortel a následky 

Vyzvali Želivského, aby se dostavil na staroměstskou radnici, že s ním konšelé potřebují něco projednat. Dostavil se tedy v ranních hodinách, přítomní radní na jeho počest povstali a vřele ho uvítali. Konšel Petr Věžecký se k němu obrátil se slovy: „Vítej mezi námi, milý Jane. Prosíme tě, zda bys nám mohl být nápomocen radou, máme- li se obrátit o pomoc k bratrům moravským, či táborským?“ Jan netuše nic nekalého, doporučil konšelům obou měst obrátit se k táborským. Za to mu purkmistr poděkoval a poslíčka poslal pro hejtmana Haška. Ten se skutečně za chvíli dostavil, a protože na radnici nebyli přítomni všichni radní, okamžitě pro chybějící poslal, neboť potřeboval pro vynesení ortelu nad Želivským stoprocentní souhlas. Ne všichni však se postavili na jeho stranu. Hejtman proto nechal odpůrce výkonu zatknout, ale rozhodl, že jako první přijde na řadu Želivský. Zradu konšelů obou měst Želivský okamžitě pochopil. „Probůh, pane purkmistře, zadrž. Já sice smrt postoupím, ale nebudu sám. Dočkáte se, co z toho všechno vzejde…“ 

O tom, že celá akce byla dopředu připravena, svědčila i přítomnost kata. Pozorovatel události doložil, že „Jan beze všeho strachu pod meč hlavu sklonil“. Nato k němu kat promluvil: „Milý Jene, pomoz mé ruce, ať je svěží a jistá, abys při tomto hrozném ortelu netrpěl…“ Pak mu svázal ruce a přesnou ranou mu sťal hlavu a o chvíli později i jeho zastáncům. 

Poprava se odehrála uvnitř radnice, krev popravených však vytekla strouhou na náměstí a tím se vše prozradilo. Okamžitě se seběhli kazatelovi stoupenci, ale uvnitř už našli jen mrtvolu svého vůdce. Konšelé, vědomi si toho, co by je mohlo potkat, se okamžitě zadním vchodem vytratili. Rozdivočelí lidé začal ničit vše, co jim přišlo pod ruce. Janovu hlavu prý potom položili na talíř a nosili ji ulicemi města. To, co následovalo, lze shrnout do jedné věty: drancování, vybíjení kostelů, násilí, loupežná anarchie, zabíjení, pogromy na Židy a pálení cenných univerzitních rukopisů… 

Janovo tělo druhý den oblékli a uložili do míst, kde kázal, tedy do kostela Panny Marie Sněžné. Pak jeden z kněží vyzdvihl Janovu hlavu, pro hrozné kvílení davů však nemohl promluvit. Máme-li věřit „očitým“ dobovým informacím, mnoho lidí prý omdlévalo, jiné museli polomrtvé vynést z kostela, někteří se snad dokonce i zbláznili a řada dalších musela nemocná ulehnout na lože...

Image

Čtěte také

Než přišli husité: Středověkou Prahou zněly hlasy učených „kacířů“

Astronomové pořídili velmi detailní snímek, který odhaluje dosud neviděné rysy v galaxii Sochař. Pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) pozorovali tuto blízkou galaxii v tisících barvách současně. Pořízením obrovského množství dat na každém jednotlivém místě vytvořili snímek života hvězd v galaxii Sochař.

„Galaxie jsou neuvěřitelně složité systémy, kterým se stále snažíme porozumět,“ říká výzkumný pracovník ESO Enrico Congiu, který vedl novou studii časopisu Astronomy & Astrophysics o galaxii Sochař. Galaxie dosahující stovek tisíc světelných let napříč jsou extrémně velké, ale jejich vývoj závisí na tom, co se děje na mnohem menších škálách.

„Galaxie Sochař se nachází na ideálním místě,“ vysvětluje Congiu. „Je dostatečně blízko, abychom mohli rozlišit její vnitřní strukturu a studovat její stavební kameny s neuvěřitelnými detaily, ale zároveň dostatečně velká, abychom ji stále mohli pozorovat jako celý systém.“

Galaxie v tisíci barvách

Stavební prvky galaxie – hvězdy, plyn a prach – vyzařují světlo různých barev. Proto čím více barevných odstínů je na snímku galaxie, tím více se můžeme dozvědět o jejím vnitřním uspořádání. Zatímco běžné snímky obsahují jen několik barev, nová mapa Sochaře jich obsahuje tisíce. To astronomům prozradí vše, co potřebují vědět o hvězdách, plynu a prachu uvnitř galaxie, například o jejich stáří, složení a pohybu.

Aby vědci vytvořili tuto galaktickou mapu, která je od nás vzdálená 11 milionů světelných let a je známá také jako NGC 253, pozorovali ji více než 50 hodin pomocí přístroje MUSE (Multi Unit Spectroscopic Explorer) na dalekohledu VLT ESO. Tým musel spojit více než 100 expozic, aby pokryl oblast galaxie o šířce asi 65 000 světelných let.

Podle spoluautorky Kathryn Kreckelové z Heidelberské univerzity v Německu to z mapy činí silný nástroj: „Můžeme si přiblížit jednotlivé oblasti, kde se tvoří hvězdy, téměř v měřítku jednotlivých hvězd, ale můžeme také studovat galaxii jako celek.“

Při první analýze dat tým odhalil v galaxii Sochař přibližně 500 planetárních mlhovin, oblastí plynu a prachu vyvržených z umírajících hvězd podobných Slunci. Vzhledem k vlastnostem planetárních mlhovin je lze použít jako ukazatele vzdálenosti k hostitelským galaxiím. „Nalezení planetárních mlhovin nám umožňuje ověřit vzdálenost galaxie, což je zásadní informace, na které závisí další studium galaxie,“ říká Adam Leroy, profesor na Ohio State University v USA a spoluautor studie.

Budoucí projekty využívající tuto mapu budou zkoumat, jak plyn proudí, mění své složení a tvoří hvězdy v celé této galaxii. „Jak mohou mít tak malé procesy tak velký vliv na galaxii, jejíž celá velikost je tisíckrát větší, je stále záhadou,“ říká Congiu.

Image

Čtěte také

Osmdesát milionů pixelů: Úžasný snímek hvězdokupy RCW 38