Věda znovu posouvá hranice poznání — tentokrát ve světě sportu, neurovědy a psychedelik. Nová studie naznačuje, že psilocybin, psychoaktivní látka obsažená v tzv. magických houbách, by mohl pomoci léčit opakované otřesy mozku, zejména ty spojené se sportem či vojenskou službou. A co víc — podle autorů dokonce stimuluje procesy hojení mozkové tkáně.

Co se děje při „mírném“ otřesu mozku?

Více než 90 % všech traumatických poranění mozku spadá do kategorie mírných. Přesto i „obyčejná“ srážka hlavami během zápasu nebo výbuch v bojové zóně může způsobit mikroskopická poškození mozku. Mozek se při nárazu pohybuje uvnitř lebky, natahují se a trhají nervové buňky, mění se chemické prostředí. Dlouhodobé důsledky opakovaných mírných traumat se teprve nyní dostávají do centra výzkumu – a nejsou zanedbatelné.

Zatímco klasická medicína nemá na opakovaná mírná traumata účinnou léčbu, tým z Northeastern University v Bostonu zkoumá psychedelika jako možnou cestu vpřed. A psilocybin vypadá slibně.

„Mozkový restart“

„To, co jsme viděli, bylo neuvěřitelné,“ říká hlavní autor studie Craig Ferris. Po otřesech dochází ke snížení funkční konektivity v mozku – tedy schopnosti jednotlivých částí komunikovat mezi sebou. Psilocybin však tuto schopnost nejen obnovil, ale dokonce posílil. Výsledkem byla tzv. hyperkonektivita – mozek doslova ožil novými spojeními.

Studie navazuje na předchozí výzkum téhož týmu, kde zjistili, že i jediný mírný úder do hlavy, který se na MRI neprojevil žádným poškozením, vyvolává přechodný otok mozku. Ten je způsoben únikem tekutin z narušených cév, které poškodily tzv. hematoencefalickou bariéru — ochrannou „zábranu“ mezi krví a mozkem. Zatímco otok po jednom nárazu zmizí do 24 hodin, opakované úrazy mají výrazně horší dopady.

„Po jednom úderu neuvidíte žádné krvácení v mozku. Ale po dvou a více přicházejí dlouhodobé problémy – chronický zánět, poruchy bariéry a změny v konektivitě,“ říká Ferris.

Když psilocybin léčí

Pro aktuální experiment vědci vytvořili model, který napodobuje zranění hráčů NFL. Samice potkanů (odpovídající věku 27letého člověka) byly rozděleny do tří skupin: u první vědci simulovali mírné údery do hlavy a podávali jí 3 mg/kg psilocybinu. Druhá skupina dostávala místo psilocybinu placebo a třetí skupina nedostávala nic. 

Přestože chování zvířat nevykazovalo žádné výrazné poruchy (stejně jako lidé s mírným traumatickým poraněním mozku), mozek zraněných potkanů se choval jinak. Zvířata, která dostala psilocybin, měla menší otoky mozku a výrazně vyšší konektivitu v oblastech souvisejících s dopaminem – neurotransmiterem spojeným s potěšením a motivací. To ukazuje na možnou neuroplasticitu – schopnost mozku přestavět se a zotavit se z poškození.

Výzkum přinesl i biochemické důkazy: psilocybin snižoval hladinu fosforylovaného tau proteinu, který se podílí na strukturální integritě neuronů, ale je také známým ukazatelem neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimerova a Parkinsonova choroba či chronická traumatická encefalopatie. Naopak vzrostla hladina BDNF – proteinu důležitého pro růst a přežití neuronů.

Co dál?

Přestože se jedná o zatím nerecenzovanou studii, její výsledky naznačují, že psilocybin nemusí sloužit jen ke změnám vědomí, ale i nástroj na opravu mozku. Vědci plánují zkoumat, zda má smysl psilocybin podávat i dlouho po úrazu – což by mohlo znamenat naději pro tisíce lidí s následky starých poranění.

Image

Čtěte také

Experimentální lék pomáhá proti následkům otřesu mozku

Májové nebe oživí zejména úkazy spojené s tělesy Sluneční soustavy. Ty nejnápadnější, snadno viditelné i bez dalekohledu, se přitom vážou k Marsu: Prvního z nich se dočkáme již 3. května ve večerních hodinách, kdy oranžová planeta získá dočasnou ozdobu v podobě Měsíce v první čtvrti. V průběhu noci klesne jejich úhlová vzdálenost až na 1°, stane se tak ovšem těsně před tím, než v brzkých ranních hodinách zapadnou za obzor. 

Jesličky v záři Měsíce

O den později připadne role nebeské ozdoby naopak Marsu, jenž na obloze doputuje k otevřené hvězdokupě Jesličky neboli M44 v nevýrazném souhvězdí Raka a následující den projde jejím severním okrajem. Z míst s tmavou oblohou lze Jesličky snadno zahlédnout pouhýma očima: Vypadají jako velká mlhavá skvrna s neurčitým okrajem, okupující plochu přibližně o průměru 0,5°. Tentokrát však situaci zkomplikuje záře dorůstajícího Měsíce, v níž bude M44 poněkud zanikat. Právě Mars vám však naznačí, kde ji na nebi hledat. 

Že jde o hvězdokupu, zjistíte až při pohledu dalekohledem. S ohledem na značnou úhlovou velikost jí sluší zejména velké zorné pole a malé zvětšení. V dalekohledu navíc Jesličky narostou zhruba na dvojnásobný úhlový průměr a ukážou přinejmenším několik desítek stálic. Uvedené platí především pro běžné triedry, zatímco ve větších přístrojích spatříte i víc než stovku hvězd. Jasnost těch nejnápadnějších se pohybuje v rozmezí 6–7 mag a některé zaujmou také snadno postřehnutelným naoranžovělým odstínem. Většina tamních hvězd se ovšem jeví jako žlutobílá. 

V téže době, kdy se Mars ocitne k M44 nejblíž, v noci z 5. na 6. května, dosáhne maxima aktivita meteorického roje Éta Akvarid. V tomto případě se naopak vyplatí dalekohled odložit a vnímat oblohu jako celek. V brzkých ranních hodinách, až se Měsíc přiblíží k obzoru a nebe potemní, by se mohla naskytnout šance zahlédnout nějaký nápadnější meteor každých pár minut.

Vesta na vlastní oči

Napříč květnem můžete zkusit „pronásledovat“ planetku Vesta, která se 2. května dostane do opozice se Sluncem. Na počátku měsíce se tudíž dočkáme velmi příznivých pozorovacích podmínek, kdy nejjasnější z asteroidů setrvá nad obzorem celou noc, a navíc v plném lesku. V prvních květnových dnech dosáhne jasnost Vesty letošního maxima a vystoupá až na 5,6 mag. Teoreticky se tedy ocitne i v dosahu neozbrojeného pohledu, ale kvůli všudypřítomnému světelnému smogu bude jistější použít alespoň malý dalekohled. S pozorováním každopádně neotálejte, protože po zbytek měsíce bude planetka už jen slábnout a v jeho závěru klesne její jasnost na 6,4 mag. Roli sehraje i rušivý svit měsíčního kotouče, který 12. května dospěje nedaleko Vesty do úplňku.

Planetku hledejte na pomezí Vah a Panny. Mimochodem, ve druhém zmíněném souhvězdí ji také 29. března 1807 objevil německý astronom Heinrich Wilhelm Olbers. Každopádně v době kolem opozice na ni získáte nejlepší výhled zhruba hodinu po půlnoci, kdy bude kulminovat asi 35° nad jihem. Srpek dorůstajícího Měsíce bude v tu chvíli ještě daleko, u severozápadního horizontu, za nějž nad ránem zapadne. Cílit musíte na nebi do míst, kde se nacházejí hvězdy 16 Librae, Mí Virginis a Fí Virginis. Vesta se totiž coby správná planetka pohybuje oproti vzdáleným stálicím. Během opozice urazí na nebi zhruba 37″ za hodinu čili asi 0,25° za den. Právě na základě tohoto charakteristického pohybu oproti „neměnnému“ hvězdnému pozadí ji lze v průběhu noci bezpečně identifikovat. 

Pás asteroidů objeven

Vesta vypadá jen jako obyčejná „hvězdička“ šesté velikosti a žádné podrobnosti na ní neukáže ani velký dalekohled. Coby zářící a zvolna se pohybující bod ji ve svém teleskopu viděl i její objevitel Olbers, který měl přitom na daném poli zkušenosti jako málokdo: Takřka přesně o pět let dřív totiž nalezl i planetu Pallas. Čtete správně – pro německého astronoma a jeho současníky představovaly Vesta i Pallas skutečně planety. Z pozorování totiž plynulo, že obíhají kolem Slunce mezi dráhami Marsu a Jupitera, přičemž tehdy ještě nikdo netušil, že se jedná o pouhou špičku ledovce a zcela jinou kategorii objektů (viz Od planet k planetkám). V roce 1807 byla zatím známa jen čtveřice těchto nových „planet“: Vedle Vesty a Pallas se astronomické almanachy roku 1801 rozrostly ještě o Ceres a tři roky nato o Juno.

Pro samotného Olberse přitom objev Vesty neznamenal žádné velké překvapení. Spíš si tím potvrdil svou vlastní teorii, že jde o jeden z mnoha fragmentů, na něž se v dávné minulosti rozpadla nějaká větší planeta kroužící okolo Slunce mezi Marsem a Jupiterem. Astronom k jejím pozůstatkům řadil i Ceres a Pallas a předpokládal, že v místech, kde se jejich oběžné dráhy na nebi kříží, se bude nacházet nejvíc dalších fragmentů. Zbývalo teorii ověřit a ony relikty v očekávaných pozicích najít. Pravdou zůstává, že Vesta uvázla v zorném poli Olbersova dalekohledu naprostou náhodou. Jeho teorie se totiž ukázala jako mylná a jeden z prvních lovců planetek měl zkrátka jen štěstí – což ovšem význam jeho objevů nijak nesnižuje.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 20. května ve 20:55 SELČ vstupuje do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nízko nad východem
• Mars –  viditelný v první polovině noci
• Jupiter – viditelný večer nízko nad západem
• Saturn –  viditelný ráno nízko nad východem ve druhé polovině května
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v květnu 2025

• 2. května – Vesta v opozici se Sluncem; planetka se s ohledem na jasnost 5,6 mag ocitne na hranici viditelnosti pouhýma očima
• 2. května – srpek dorůstajícího Měsíce poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 3. května – setkání Měsíce v první čtvrti a Marsu na nočním nebi; nejblíž (1°) si budou v okamžiku západu za severozápadní obzor, 4. 5. okolo 2:40 SELČ
• 4. až 6. května – Mars projde severním okrajem otevřené hvězdokupy Jesličky v Rakovi; nejblíž (0,6°) se k nim ocitne 5. 5. ve večerních hodinách
• 5. května – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 5. května – v noci vyvrcholí aktivita meteorického roje Éta Akvarid
• 9. a 10. května – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 13. května – Měsíc krátce po úplňku poblíž Antara ze Štíra na noční obloze
  22. a 23. května – setkání ubývajícího Měsíce a Saturnu na ranním nebi nízko nad východem (22. 5. asi 8°, 23. 5. asi 6,5°); později za svítání viditelná při východním obzoru i Venuše
• 24. května – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze velmi nízko nad východem; nejblíž (4°) si budou v okamžiku východu okolo 3:30 SELČ; o něco výš nad obzorem pozorovatelný i Saturn
• 28. května – setkání extrémně úzkého srpku jen den starého Měsíce a Jupitera (5,8°) na podvečerním nebi nízko nad severozápadem
• 29. a 30. května – srpek dorůstajícího Měsíce poblíž Polluxe z Blíženců na večerní obloze
• 31. května až 2. června – seskupení dorůstajícího Měsíce, Marsu a Regula ze Lva v první polovině noci; 1. 6. po setmění Měsíc mezi Regulem a Marsem, asi 5° od planety

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Slovo automobil pochází z řeckého áuto, což znamená samostatně, a latinského mobilis, pohyblivý. Z definice jde tedy o pozemní dopravní prostředek nezávislý na kolejích či trolejích, k jehož pohybu nejsou potřeba tažná zvířata nebo lidská síla. 

První pokusy o konstrukci takových vozů začaly už v 18. století, kdy ještě pohyb obstarávala pára. K průkopníkům automobilismu tak můžeme řadit i skotského vynálezce Jamese Watta nebo Francouze Nicolase Josepha Cugnota, jehož parní stroj z roku 1769 uvezl čtyři pasažéry a dokázal vyvinout rychlost devět kilometrů za hodinu. Parní stroje se postupně zlepšovaly, stále ale byly provozně náročné a těžkopádné. 

Zlom nastal ve druhé polovině 19. století, kdy německý technik Nicolaus Otto vyvinul první čtyřdobý spalovací motor. Pak už bylo jen otázkou času, kdy ho někdo využije při stavbě automobilu. Snažilo se o to hned několik konstruktérů. První vozidlo se spalovacím motorem měl postavit roku 1870 německý vynálezce Siegfried Marcus. Zajímavostí je, že jeho druhý vůz, takzvaný Marcusův automobil, vyrobily roku 1889 strojírny v moravském Adamově. K tomu prvnímu se ale kromě jedné fotografie nedochovala žádná dokumentace a o jeho funkčnosti se vedou spory. Prvním oficiálně uznaným automobilem se tak stala až motorová tříkolka, kterou si roku 1886 nechal patentovat Karl Friedrich Benz. 

Sen o vlastním voze 

Narodil se 25. listopadu 1844 v německém Mühlburgu jako Karl Friedrich Michael Vaillant (v matrice omylem zapsán jako Wailand). Byl nemanželským synem služebné Josephiny Vaillantové a strojvůdce Johanna Georga Benze, který pracoval pro Bádenskou dráhu. Rodiče se o rok později vzali, takže malý Karl dostal příjmení po otci, a přestěhovali se do nedalekého Karlsruhe. 

Už roku 1846 ale Johann Georg Benz zemřel na zápal plic a matka se musela o malého syna starat sama. Ačkoliv rodina žila v relativní bídě, Karlovi se dostalo dobrého vzdělání. Od roku 1853 navštěvoval vědecky orientované lyceum v Karlsruhe a o sedm let později složil přijímací zkoušky na místní polytechniku. Po úspěšném ukončení studií roku 1864 nastoupil jako kreslič a konstruktér do továrny na váhy. Po krátkém pobytu ve Vídni našel práci v závodě na výrobu mostních konstrukcí v Pforzheimu. 

První zkušenosti s vlastním podnikáním získal roku 1871, kdy s Augustem Ritterem založili vlastní mechanickou dílnu v Mannheimu. Hned první rok se ale firma dostala na pokraj krachu. Situaci musela zachránit až Karlova snoubenka Bertha Ringerová, která ze svého věna Ritterův podíl odkoupila. V červenci 1872 se pak s Benzem vzali a z manželství vzešlo pět dětí – synové Eugen, Richard a dcery Clara, Thilde a Ellen. 

Benz se už během studií začal zabývat myšlenkou na sestrojení vlastního automobilu. Roku 1879 vyvinul svůj první spalovací motor, úřady mu ho ale odmítly patentovat, protože ho mezitím předběhli jiní konstruktéři. Tento neúspěch ho utvrdil v tom, že musí postavit celý vůz. Na jeho montáž byla ale mannheimská dílna malá. Aby ji Benz mohl rozšířit, musel firmu roku 1882 přeměnit na akciovou společnost. V té ovšem brzy ztratil vliv a noví majitelé neměli pro jeho plány pochopení. Ještě tentýž rok proto podnik opustil. 

Patent číslo 37435 

Hned roku 1883 založil v Mannheimu se společníky Maxem Kasparem Rosem a Friedrichem Wilhelmem Esslingerem novou společnost s názvem Benz & Cie. Rheinische Gasmotorenfabrik (Benz a spol. Rýnská továrna na plynové motory). Zhruba v téže době se také začal podepisovat jako Carl, což bylo tehdy módní. Firma vyráběla hlavně plynové motory, o které byl velký zájem. Benz zde ale měl konečně i prostor pro vývoj automobilu, jehož prototyp sestrojil roku 1885. První jízda ovšem neměla dlouhého trvání, zhruba po sto metrech se vůz porouchal. Benz proto pracoval dále na jeho vylepšení, takže po několika týdnech automobil urazil celý kilometr a dosáhl jedenáctikilometrové rychlosti. V následujícím roce už byl se svým vynálezem natolik spokojen, že mohl konečně podat žádost na patentový úřad. Stalo se tak 29. ledna 1886 a císařský patent nesl číslo 37435. 

V konstrukci svého tříkolového stroje Benz použil celou řadu prvků typických i pro současná auta. Kromě spalovacího motoru to byly například elektrické zapalování, karburátor nebo vodní chladič. Pohon vozu, který dokázal jet maximální rychlostí 16 kilometrů za hodinu, zajišťoval jednoválcový čtyřtaktní zážehový motor o výkonu necelé jedné koňské síly. Stroj jezdil na ligroin, jenž se používal jako čistič na skvrny a byl dostupný v lékárnách. Spotřeba byla kolem 10 litrů na 100 kilometrů. Motor se nacházel vzadu mezi koly a jeho stabilizaci zajišťoval velký horizontální setrvačník. Pro zvýšení napětí v baterii použil Benz indukční cívku a vyvinul i vlastní zapalovací svíčku. Automobil měl pouze jeden rychlostní stupeň. Chyběla zpátečka a k brzdění sloužila jednoduchá páka. 

Cesta do Pforzheimu 

Veřejnost si mohla vůz prohlédnout 3. července 1886 v Mannheimu, většina přihlížejících ho ale považovala jen za kuriozitu. Benz se pustil do dalšího vylepšování a do roku 1888 sestrojil ještě dvě modernější verze. Jelikož byl velmi skromný, své automobily nijak nepropagoval a k jejich prodeji se neměl. To nesla těžce jeho žena Bertha, která chtěla, aby se o novém vynálezu dozvědělo co nejvíce lidí. 

Ve snaze dokázat, že je vůz bezpečný a spolehlivý, se na něm proto i se syny Eugenem a Richardem 5. srpna 1888 vydala na první dálkovou jízdu do 106 kilometrů vzdáleného Pforzheimu. Cesta to byla velmi náročná, Bertha si ale se všemi problémy poradila. Ucpaný karburátor vyčistila jehlicí z klobouku a holé dráty izolovala podvazkem. Do odpařovacího zařízení se musela často dolévat voda a před každým větším stoupáním synové seskočili a vůz tlačili. Během jízdy bylo také nutné doplnit palivo, s čímž pomohl lékárník v městečku Wiesloch. Jeho podnik se tak dnes právem pyšní označením „první benzinka na světě“. 

Cesta do Pforzheimu trvala celý den, trojice se do cíle dostala za 12 hodin a 57 minut. Akce se dočkala velkého ohlasu v tisku, proto se Benz konečně odhodlal vůz více propagovat. Roku 1888 ho prezentoval na průmyslové výstavě v Mnichově a o rok později i na Světové výstavě v Paříži. Ve Francii, která měla v té době nejlepší silnice, byl o novinku velký zájem. Roku 1893 vznikla první čtyřkolka Benz Victoria, na niž v následujícím roce navázal menší čtyřkolový vůz Benz Velo. Ten byl komerčně velmi úspěšný a do roku 1901 se ho vyrobilo celkem 1 200 kusů. 

Hledá se zachránce 

Už roku 1890 firmu opustili oba Benzovi společníci, nahradili je Friedrich von Fischer a Julius Ganss. Roku 1899, kdy podnik zaměstnával 430 lidí, pak došlo k jeho přeměně na akciovou společnost. Na mannheimském předměstí Waldhof postupně vyrostly nové tovární haly, prodeje vozů ale začaly klesat. Ganss proto oslovil francouzského konstruktéra Mariuse Barbaroua, podle jehož plánů měla urychleně vzniknout nová modelová řada. Barbarou byl prezentován jako zachránce značky, což Benze rozčílilo natolik, že roku 1903 ukončil aktivní práci v představenstvu. Nové vozy ale situaci nijak nezlepšily. Barbarou a Ganss roku 1904 společnost opustili a Benz se opět stal předsedou správní rady. Roku 1906 pak se svými syny založil v Ladenburgu ještě další firmu Carl Benz Söhne, kde si mohl vyrábět auta podle svého. 

Noví Benzovi společníci Georg Diehl a Fritz Erle přivedli do Mannheimu konstruktéra Hanse Nibela, budoucího autora úspěšné řady vozů vyšší a luxusní třídy. Světové proslulosti dosáhl i sportovní vůz Blitzen-Benz z roku 1909, který jako první překonal rychlost 200 kilometrů v hodině. Před první světovou válkou začala firma i s výrobou leteckých motorů a počet zaměstnanců se zvýšil na 4 000. Ve dvacátých letech minulého století se ale podnik stejně jako další německé automobilky dostal do problémů. Z toho důvodu začal roku 1924 předseda dozorčí rady Wilhelm Kissel na návrh Deutsche Bank jednat o fúzi s konkurenční firmou DMG (Daimler Motoren Gesellschaft). Sloučení se uskutečnilo 28. června 1926, kdy vznikla nová společnost Daimler-Benz AG s hlavním sídlem ve Stuttgartu. 

Mercedes přijíždí 

DMG byla německá továrna na výrobu automobilů, kterou roku 1890 založili Gottlieb Daimler a Wilhelm Maybach v Cannstattu, dnešní části Stuttgartu. Daimler, narozený 17. března 1834 v Schorndorfu, se vyučil puškařem. Roku 1865 byl pověřen řízením strojírenské firmy Bruderhaus v Reutlingenu, kde se poprvé setkal s Maybachem. Oba roku 1873 přešli do továrny Gasmotoren-Fabrik Deutz, která vyráběla motory vyvinuté zmíněným Nicolausem Ottem. O devět let později firmu opustili a v Cannstattu si založili vlastní strojírenskou dílnu. Roku 1883 přišli s vylepšeným jednoválcovým čtyřtaktním motorem a za další dva roky představili i první motocykl. 

Daimler následně pokračoval ve vývoji čtyřkolových vozidel. Pouhý půlrok po Benzově tříkolce sestrojil samohybný kočár, který jel rychlostí až 18 kilometrů v hodině. Roku 1887 pak začal původní dílnu rozšiřovat na továrnu, kde zahájil sériovou výrobu automobilů. V roce 1896 navštívil podnik tehdejší rakousko-uherský generální konzul v Nice a vášnivý automobilista Emil Jellinek. S vozem Phönix, který si u firmy objednal, vyhrál roku 1899 řadu závodů. Výkon 23 koňských sil mu ale nestačil, roku 1900 se proto dožadoval automobilu s výkonem alespoň 35 koňských sil. Zároveň si přál, aby vůz nesl jméno jeho tehdy jedenáctileté dcery Mercédès. 

Gottlieb Daimler se dokončení nového modelu Mercedes 35 PS už nedočkal, zemřel 6. března 1900. Sportovní i cestovní verze ale slavily takový úspěch, že od roku 1902 začala společnost DMG značku Mercedes používat pro všechny své automobily. O sedm let později pak vzniklo typické logo s trojcípou hvězdou. Tu po spojení s firmou Benz & Cie roku 1926 obkroužil vavřínový věnec a značka se rozšířila na Mercedes-Benz. 

Ztráty a návraty 

Podnik se dále rozvíjel už bez Karla Friedricha Benze, který zemřel 4. dubna 1929 v Ladenburgu. Roku 1932 byla firma po Opelu a Auto Union třetím největším výrobcem automobilů v Německu. Po nástupu NSDAP k moci se stále více zapojovala také do zbrojního průmyslu, vyráběla vojenská vozidla, tanky, lodní i letecké motory. Za druhé světové války se počet zaměstnanců zvýšil až na 74 tisíce, z toho více než třetina byli totálně nasazení a téměř desetina vězni z koncentračních táborů. Roku 1944 pak utrpěla firma velké ztráty, když byla spojeneckými bombardéry zcela zničena její továrna v Untertürkheimu a ze třetiny i závod v Mannheimu. 

V poválečném období uvedl podnik na trh řadu inovací, například bezpečnostní zámek nebo antiblokovací brzdový systém. Roku 1962 zaměstnával 90 tisíc lidí a dosahoval ročního obratu 4,4 miliardy marek, o deset let později už to bylo bezmála 150 tisíc lidí a 13 miliard marek. Roku 1998 se firma spojila s americkou automobilkou Chrysler do společného podniku DaimlerChrysler AG. Tento krok se ale ukázal jako velmi nešťastný a společnost nakonec ztrátový Chrysler roku 2007 prodala. V následujících letech fungovala jako Daimler AG. Benzovo jméno se do jejího názvu opět vrátilo až před dvěma lety, kdy začala používat dnešní název Mercedes-Benz Group.

Image

Čtěte také

Mašiny pana Renaulta: Zapálený konstruktér vložil svou vášeň do vývoje technologických unikátů

V polovině 16. století vedl španělský conquistador Tristán de Luna y Arellano expedici, jejímž účelem bylo ve jménu Španělska kolonizovat Floridu. V září 1559 zastihl expedici v zálivu Pensacola na severozápadě dnešního státu Florida ničivý hurikán, který potopil několik lodí expedice kotvících u španělské osady Santa María de Ochuse.

Jeden z těchto vraků, známý jako Emanuel Point II, byl objeven pro vědu v roce 2006 a od té doby probíhá jeho výzkum. Nedávno vyšlo najevo, že s lodí ztroskotala i dospělá domácí kočka s kotětem. Pozůstatky těchto koček prozkoumal tým odborníků, které vedl americký zooarcheolog Martin Welker z Arizonské Univerzity.

Kočičí pionýři

„Podle současných poznatků veškeré domácí kočky pocházejí z divokých koček Blízkého a Středního východu,“ uvádí Welker. „Proto je jasné, že se na americké kontinenty kočky dostaly s lidmi, kteří si je záměrně vzali s sebou.“ Kočky, které ztroskotaly v zálivu Pensacola před 466 lety, jsou nejstarší známé domácí kočky z území Spojených států.

Badatelé analyzovali nalezené kosti koček s využitím několika metod, včetně srovnávání s kostmi dnešních koček domácích, analýz izotopů a analýz DNA. Výsledky analýz, zveřejněných v odborném časopisu American Antiquity potvrdily, že se skutečně jednalo o kočky domácí.

Archeologové již dříve objevili pozůstatky koček domácích v dalších sídlech založených Španěly brzy po objevení Ameriky, kam se dostaly už před rokem 1559, například v En Bas Saline na severovýchodním pobřeží Haiti. V minulosti byly kočky ceněny hlavně jako lovci hlodavců, kteří ohrožovali zásoby potravin a šířili nemoci. Právě tato schopnost pravděpodobně vedla starověké Římany k jejich rozšíření do Evropy. Není tedy divu, že si je Španělé brali i na zaoceánské cesty – a možná i úmyslně přivezli do Nového světa.

Že nešlo o černé pasažéry dokládá i analýza stravy jedné z koček. Ukázalo se, že se neživila krysami, jak by se nejspíš dalo očekávat. Naopak, její strava odpovídala spíše jídelníčku námořníků. Podle archeologa Johna Brattena z Univerzity Západní Floridy to naznačuje, že byla krmena lidmi – buď z potřeby, nebo z náklonnosti. Jinými slovy, mohla být mazlíčkem nebo alespoň chráněncem posádky.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili v Egyptě desítky kočičích mumií a přes stovku jejich soch

Planety odlišuje od hvězd především fakt, že jsou druhé zmíněné dostatečně hmotné a horké, aby se v jejich jádrech spustila jaderná fúze. V nitru objektu to vyžaduje teploty v řádu milionů stupňů, zatímco povrch je podstatně chladnější. Uvnitř totiž těleso vykazuje výrazné teplotní rozvrstvení a gravitační kolaps nejúčinněji ohřívá právě samotné nitro. 

Hledáme tedy takovou hranici, nad níž gravitační rozvrstvení během kolapsu překročí práh zapálení stabilních termojaderných reakcí. Obvykle se za ni považuje 80násobek hmotnosti Jupitera, ačkoliv objekty pod uvedenou hranicí bychom za planety neoznačili: Jde spíš o tzv. hnědé trpaslíky, v podstatě nepovedené hvězdy. V průběhu života u nich zřejmě některé termojaderné reakce proběhly, ale pouze krátkodobě. Hnědí trpaslíci jsou plně konvektivní a jejich povrchové teploty se typicky pohybují v rozsahu přibližně 300–2 500 °C. 

Za planety bychom označili teprve objekty s méně než 13násobkem hmotnosti Jupitera, u nichž nenastaly podmínky ani pro epizodické průběhy termojaderných reakcí. Teplota v nitru Jupitera se odhaduje na 25 000 °C, ale ani u největších planet nepřesáhne milion stupňů.

Starověk byl světem řídkého osídlení, dlouhých tras a jen pomalého postupu. Poutníci a obchodníci se museli mít neustále na pozoru před bandami lupičů i před špatným počasím. V pouštích Persie se staly jejich záchranou stanice při cestách, které nabízely ubytování, hostinec, stáje pro zvířata – a především pevné a dobře hlídané zdi, kde mohl znavený cestovatel spočinout beze strachu z nočního přepadení. Území Persie, tedy dnešního Íránu, jimi bylo doslova poseté. 

Výraz „karavanseráj“ pochází z perského „kārvānsarā“ neboli „palác pro karavany“. Uvedené stavby vznikaly od dob Achaimenovské říše mezi 6. a 4. stoletím př. n. l. a jejich rozvoj pokračoval v sásánovské, islámské i safíovské éře. Většinou měly čtvercový či obdélníkový půdorys s vysokými silnými zdmi, jediným vchodem a vnitřním nádvořím obklopeným místnostmi pro ubytování, sklady a stájemi. Dalo se tak snadno kontrolovat, kdo vstupuje dovnitř a kdo vychází ven. Ačkoliv zvenčí karavanseráje připomínaly strohé pevnosti, jejich interiéry bývaly bohatě zdobené a nádvoří nezřídka zahrnovalo i malou zahradu s kašnou či bazénkem. 

Kouzlo starých časů

K nejznámějším patří karavanseráj Zein-o-din nedaleko města Jazd, pocházející z 16. století. Je pozoruhodný svou kruhovou architekturou, jež mezi jinak převážně čtvercovými stavbami vyniká. Další příklad nabízí Bisotun, který ležel na starobylé trase spojující Mezopotámii s perským vnitrozemím. Zmíněné stavby přitom nepředstavovaly jen praktická útočiště: Často je zdobily složité vzory dlaždic, klenby a ornamenty, odrážející bohatství a umění tehdejší doby.

V roce 2023 přibylo na seznam světového dědictví celkem 54 zmíněných íránských komplexů, pod společným názvem „Perské karavanseráje“. UNESCO ocenilo jejich výjimečnou hodnotu jako důkaz kulturní a obchodní výměny mezi východním a západním světem. Karavanseráje sloužily coby místa setkávání různých národů, kde se mísily zvyky, jazyky i náboženství. Šlo také o centra šíření vědomostí a obchodníci tam vedle zboží sdíleli též informace, příběhy a dobové technologie.

Dnes tvoří íránské karavanseráje nejen historické památky, ale rovněž turistické atrakce. Některé, jako právě Zein-o-din, se přeměnily na stylové hotely, kde lze zažít atmosféru dávných časů. Zachování letitých staveb však čelí výzvám: Mnohé chátrají kvůli nedostatku peněz na údržbu nebo v důsledku přírodních vlivů, včetně zemětřesení a eroze. 

Image

Čtěte také

Bahrajnský Muharraq připomíná zašlou slávu lovců perel

Kolektivní imunita funguje jako neviditelný ochranný štít celé společnosti – čím víc lidí je očkovaných, tím méně šancí má virus na šíření. Pokud je například proti spalničkám chráněno alespoň 95 % lidí, virus se „zadrhne“, protože nenajde dost nových hostitelů. Tím se chrání i ti, kteří se očkovat nemohou – novorozenci, těhotné ženy nebo lidé s oslabenou imunitou. Je to jako kdybychom společně postavili hráz proti infekci – když v ní vznikne příliš děr, voda (nebo v tomto případě virus) si rychle najde cestu ven a zaplaví všechno kolem.

Hrozba ze zapomenuté minulosti

Podle nové studie publikované v prestižním lékařském časopise JAMA stačí i malý pokles v dětské proočkovanosti, aby znovu ožily nebezpečné infekční choroby, které jsme v minulosti téměř zcela potlačili. A vyčnívá mezi nimi jedna obzvlášť zrádná – spalničky.

Lo Nathan z medicíny Univerzity ve Stanfordu a jeho kolegové simulovali vliv poklesu proočkovanosti populace v případě spalniček, zarděnek, dětské obrny a záškrtu, dříve obávaných nemocí, které si vyžádaly mnoho především dětských životů. Všechny tyto nemoci se přitom moderní medicíně podařilo prakticky vymýtit důsledným očkováním.

Výsledky jsou alarmující. Vědci zjistili, že při současné úrovni očkování, které je výsledkem postupného poklesu počtu očkovaných dětí v posledních letech, bude jen v případě Spojených států brzy každoročně nakaženo spalničkami přes 850 tisíc lidí, z nichž za rok zemře přes 2 500. V drtivé většině přitom půjde o zcela zbytečná úmrtí, jimž šlo plně zabránit očkováním.

A může být ještě podstatně hůř. Pokles počtu očkovaných dětí přinejmenším ve Spojených státech stále pokračuje. Pokud procento proočkovaných v případě spalniček poklesne o dalších 10 procent, bude to znamenat více než 11 milionů nakažených v USA každým rokem a pochopitelně také mnohem vyšší počet mrtvých.

Když kolektivní imunita selže

Obavy přitom vzbuzují především spalničky, které patří mezi nejnakažlivější virové infekce vůbec. Jeden pacient se spalničkami může nakazit 12 až 18 dalších, z nichž zase každý nakazí dalších 12 až 18 lidí, a tak dále. Jde o mnohem intenzivnější šíření než v případě covidu nebo třeba chřipky. Aby se takto nakažlivá choroba nešířila mezi lidmi, musí být podle odborníků pročkováno více než 95 procent populace. To teď není splněno v USA ani v řadě dalších zemí, včetně vyspělých ekonomik.

Ačkoli spalničky představují největší bezprostřední riziko kvůli své nakažlivosti, odborníci varují, že by mohly znovu propuknout i další dříve běžné choroby: zarděnky, dětská obrna a záškrt. Každá z těchto nemocí má potenciál způsobit vážné komplikace. Například zarděnky mohou vést k vážným vrozeným vadám u nenarozených dětí, dětská obrna k trvalému ochrnutí a záškrt může u neočkovaných dětí skončit až ve 30 % případů smrtí.

Image

Čtěte také

Odkud se berou mýty o našem zdraví? Vakcína (ne)způsobující autismus

Prapůvod zrodu „vrhače ampulí“ dodnes obestírá tajemství. Dlouho se říkalo, že vznikl někdy v létě 1941, kdy se Rudá armáda nalézala v zoufalé situaci a využila takřka cokoli, co alespoň trochu fungovalo. Archivy ale posléze vydaly dokumenty, podle nichž se na této zbrani pracovalo už v roce 1940. Výroba skleněných kulových ampulí o průměru 125 mm navíc byla zahájena ještě daleko dříve, možná již na konci 20. let, kdy se do nich plnily bojové plyny. To vedlo k hypotéze, že ampulomjot měl snad původně sloužit pro vedení chemické války, avšak spolehlivé důkazy pro takovou úvahu chybějí.

Palba skleněnými koulemi

Jisté je, že nezvyklá zbraň vstoupila do služby v roce 1941 pod oficiálním názvem 125-mm ampulomjot obr. 1941 goda. Šlo o opravdu primitivní konstrukci, jejíž hlaveň tvořila plechová roura, do níž se ústím zasouvaly ampule, zatímco vzadu se nalézal závěr pro slepé brokové patrony ráže 12. Ty se odpalovaly pomocí pákové spouště a vzniklý tlak plynů vymetl ampuli z hlavně. Na té se nacházela jednoduchá mířidla s pěti stupni nastavení a zbraň byla instalována na čtyřnohém kovovém podstavci, popřípadě jen na dřevěném bloku. 

Ampulomjot mohl být přenášen na hřbetě koně a také se dal umístit na jednoduchý smyk nebo saně. Jako munice  sloužily již zmíněné skleněné koule neboli ampule, nejčastěji typu AK-1 alias AS-1, jež obsahovaly zápalnou směs KS, kterou lze pokládat za sovětský ekvivalent napalmu, jelikož obsahovala zahuštěný benzin, fosfor a síru a vyvíjela teplotu asi 1 000 °C. Někdy se užívala i směs BGS na bázi benzenu, jež generovala nižší teplotu, ale byla bezpečnější. Později se dostaly do výzbroje též další typy  ampulí včetně cínových, jež se ale nerozbíjely při dopadu, a tudíž potřebovaly také roznětku, která způsobila jejich prasknutí a kontakt zápalné směsi se vzduchem.

Nebezpečný všem

Ampulomjoty ovšem dokázaly vystřelit prakticky cokoli s průměrem přibližně 125 mm, takže se uplatňovaly třeba pro odpalování balíků letáků. Již stručný popis zbraně ale napovídá, že nemohla nabízet nijak dlouhý dostřel či velkou přesnost. Koneckonců měla sloužit zejména pro palbu na rozměrné nebo plošné cíle, například budovy a živou sílu, ačkoliv byly zaznamenány i případy úspěšného nasazení proti tankům. 

Obsluhu zpravidla tvořili dva vojáci, z nichž jeden zasouval ampule do ústí, kdežto ten druhý vkládal do závěru patrony, mířil a střílel. Občas byl přítomen ještě třetí muž v roli nosiče munice, jejíž standardní zásoba zahrnovala deset ampulí a 12 patron. 

Podle mnoha svědectví se ampulomjoty relativně osvědčily například v obranných bojích či při nočních přepadových akcích, byť se objevovaly též stížnosti. Skleněné ampule se totiž při dopadu do sněhu či bahna občas nerozbíjely, zatímco jindy praskaly hned po opuštění hlavně, čímž ohrožovaly obsluhu. Ukořistěné vrhače zkoušeli Němci i Finové, kteří však pochopení pro tento vynález nenašli a do služby je nepřijali. Rudá armáda používala ampulomjoty ještě u Stalingradu, brzy poté je ovšem vyřadila. Dnes lze tuto zbraň zhlédnout v několika muzeích včetně armádního muzea na pražském Žižkově.

Image

Čtěte také

Ohnivé souboje na východní frontě (1): Duel plamenometů ROKS-3 vs. Flammenwerfer 41

Eliška Kateřina ze Smiřic vstoupila díky svému životnímu příběhu do lidové slovesnosti a stala se mimo jiné i hlavní hrdinkou kramářské písně „Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína…“. Dcera Zikmunda II. Smiřického však nepatřila k půvabným romantickým hrdinkám. Narodila se roku 1590 jako příslušnice starobylého šlechtického rodu, který v první polovině 17. století náležel mezi nejbohatší v Českém království. 

Žádný portrét Elišky Kateřiny se do dnešních dnů nedochoval, údajně ale krásou příliš neoplývala, a navíc trpěla jakousi tělesnou vadou. Podle výpovědi její služky Evy, šlechtična „… na paní mateř svou naříkávala, že jí vždyckny laje, že není pěkná a že nerovně chodí, a kdyby věděla kterak, že by preč do některého města ušla a tam se šitím živila“. Nepěkný vzhled ale mladé dívce nijak nebránil v toužení po lásce. 

Pohledný kovář 

Vše začalo na zámku v Kostelci nad Černými lesy roku 1607. Šlechtična jednoho dne vyhlédla z okna na nádvoří, kde spatřila kováře Jiřího Wagnera a „… tak si ho zamilovala, že nikterak odvésti se od něj nedala a chtěla, aby se jí za manžela dostal“. Pod různými záminkami pak zvala kováře do svých pokojů a tam se mu bez ostychu nabízela. Ještě předtím se ale pokoušela podobným způsobem získat další dva muže z řad poddaných – čeledína Martina Rozporejtera a barvíře Jiříka. Její tužby se ale zřejmě nevyplnily, a tak to zkusila ještě s klíčníkem Vaškem, jenž „… frejerské věci o milování spisoval a jí, šlechtičně, o tom oznamoval a toho spisování někdy i dvakrát za den dodával a ona to od něho přijímala a s ním o těch věcech často rozprávěla“. Mladá šlechtična následně využila svou služku Evu a postupně z ní učinila kuplířku. Nejdříve po ní posílala Jiříkovi milostná psaní a později ji nabádala, aby mladíka přiváděla na smluvená místa. 

Když pak na jaře roku 1608 vpadlo v rámci dynastických sporů mezi Habsburky do Čech vojsko uherského krále Matyáše II., uchýlili se Smiřičtí na Hrubou Skálu. Tam v atmosféře zmatků dozrál Eliščin plán. Rozhodla se opustit rodinu a utéct s kovářem. Její záměr byl však vyzrazen. Služebná Eva i kovář Jiří skončili na několik let ve vězení na Českém Dubu a stejný osud potkal i náruživou šlechtičnu. Její rodiče se obávali skandálu, nechali proto dceru internovat na Hrubé Skále a později ji převezli na hrad Kumburk, aby se o jejím hříchu nikdo nedozvěděl. Rod Smiřických totiž na počátku 17. století patřil k nejpřednějším v Čechách a nechybělo mnoho, aby dal zemi i nového vladaře – Albrechta Jana Smiřického ze Smiřic. 

Otázka dědictví 

Po smrti Zikmunda II. Smiřického (†1608) spravoval rodový majetek nejstarší z jeho synů, Jaroslav. Ten však za necelé tři roky následoval svého otce na onen svět, a poněvadž nejmladší z bratří, Albrecht Jan, byl v té době ještě nedospělý a Jindřich Jiří zase mentálně zaostalý, ujal se panství Albrecht Václav z náchodské větve Smiřických. I on ale zakrátko zemřel v mladém věku (†1614). Rozsáhlý majetek již poté převzal Albrecht Jan, který ovšem 18. listopadu 1618 taktéž skonal. Na rodu Smiřických totiž leželo tragické břímě tehdy nevyléčitelné choroby, pravděpodobně tuberkulózy, která postihovala především mladé mužské ratolesti. 

V roce 1619 tak byla znovu nastolena otázka dědictví. Duševně chorý Jindřich Jiří nepřicházel v úvahu, a tak se staly oprávněnými nástupkyněmi jeho sestry. Právo ujmout se rodinných statků měla starší Eliška, která však v té době již jedenáctým rokem pobývala v domácím vězení. Právě z této doby pocházejí také prameny, které barvitě a otevřeně líčí její milostnou aféru s kovářem Jiříkem. 

Její mladší sestra Markéta Salomena, tehdy už manželka Jindřicha Slavaty, se snažila pojistit si nárok na dědictví přijetím poručnictví nad nesvéprávným bratrem Jindřichem Jiřím. Vše nasvědčovalo tomu, že na rod Smiřických se tak brzy zapomene a jejich majetek povznese mezi nejvýznačnější rody království Slavaty. 

Nečekané vysvobození 

Tehdy se ale na scéně objevil šlechtic Ota z Vartenberka, řečený Kulhavý. Tomu, podle kronikáře Pavla Skály ze Zhoře, přišlo, že je škoda nechat sotva 28letou Elišku „zahálet“ ve vězení. Rozhodl se proto „… vyjevit úmysl svůj šlechtičně a byv od ní v tom ujištěn, jestliže ji z toho přesmutného obydlí vymůže, že netoliko ji za manželku dostati, ale i polovice statkův Smiřických spolu s ní užít má“. Dále kronikář dosvědčuje, že Ota z Vartenberka „… byv s mnohými předními vojenskými oficíry seznámen, soldátům svým dotčený zámek zlézti dali a šlechtičnu arestovanou z něho preč odvezli“. 

Eliška a Ota se poté ihned vzali a koncem roku 1619 se usadili na smiřickém panství v Jičíně. Odtud se novomanželé pokoušeli ovládnout kumburské, českodubské a hruboskalské panství Smiřických. Cítili se být v právu, protože otec Zikmund Elišku Kateřinu nevydědil. Markéta Salomena Slavatová se ale pochopitelně snažila o zvrat situace a rozhodla se vytáhnout na světlo starý sestřin prohřešek a tím ji zbavit dědického práva. 

Smrt v troskách zámku 

Na počátku 17. století totiž platilo, že ke ztrátě dědických nároků dochází, když „… která panna panenství svého nezachovala“. Na základě tohoto ustanovení pohnala Markéta vlastní sestru před soud. Začal tak proces, během něhož soudci se zájmem odkrývali pikantnosti, jež se děly v tak významné rodině, jakou byli Smiřičtí. 

Salomena využila pochopitelně i přátelství některých direktorů, zejména nejvyššího kancléře Václava Viléma z Roupova, jehož si naklonila na svou stranu částkou 50 000 kop grošů. Není tedy divu, že zemský soud nakonec rozhodl ve prospěch mladší sestry Markéty. Ota z Vartenberka se ocitl ve vězení za to, že neprávem nabyl majetky Smiřických a královská komise v čele s Jindřichem Slavatou pospíchala do Jičína, aby se ujala statků. K městu dorazila 1. února 1620. Eliška Kateřina je ale do města vpustila až poté, co získala od městské rady příslib, že stojí na její straně. Královští úředníci však snadno přiměli obec, aby daný slib zrušila. Dosáhli i toho, že z města byli odveleni vartenberští vojáci, takže na zámku zůstalo jen několik desítek mušketýrů. 

Komise se odebrala do zámku, ale šlechtična jim odmítla otevřít. Slavata měl naštěstí svůj klíč a vpustil pány dovnitř. Ve značně vyhrocené atmosféře pak došlo večer z neznámých příčin ve sklepení k explozi střelného prachu. Část zámku vyletěla do povětří a v jeho troskách zahynula těhotná Eliška i její švagr a dalších 40 lidí. Co přesně se tehdy stalo, se už nejspíš nedovíme. Podle Pavla Skály ze Zhoře šlo o nešťastnou náhodu. 

Eliška zbylé mušketýry po celý den hostila vínem, a když jim šla večer podle obyčeje vydávat střelný prach, jeden z opilých vojáků nešťastně upustil do sudu s prachem zapálený lunt. Zlé jazyky naopak tvrdily, že uskladněný prach odpálila sama Eliška. Smrt prý pro ni byla přijatelnější než ztráta rodového majetku a případné další vězení. Markétě Salomeně tak spadlo do klína celé smiřické dědictví. Dlouho si ho ale neužila. 

Když se dva perou… 

Osmého listopadu 1620 utrpěla stavovská vojska v bitvě na Bílé hoře porážku a nekatolíci v českých zemích začali být v ohrožení. Markéta Salomena, která se rovněž hlásila k protestantské víře, z obav před pronásledováním raději uprchla z vlasti a vzala s sebou i svého nesvéprávného bratra Jindřicha Jiřího. Nároků na své majetky se ale nevzdala. Přestože byla roku 1623 odsouzena k smrti a ztrátě panství, v průběhu třicetileté války se ještě třikrát vrátila domů, aby usilovala o navrácení majetků. O smiřické dědictví se nadále hlásil i Ota z Vartenberka. Po bitvě na Bílé hoře konvertoval ke katolíkům a dal se do služeb Habsburků, ani to mu ale nepomohlo statky získat. 

Na scéně se totiž tehdy objevil vojevůdce Albrecht z Valdštejna, který se rozhodl majetky smiřických shrábnout pro sebe. Jeho matka sice byla rozená Smiřická, avšak jednalo se o natolik vzdálené příbuzenství, že Valdštejn na jeho základě mohl jen stěží uplatnit dědické nároky. Vymohl si proto u císaře poručnictví nad duševně zaostalým Jindřichem Jiřím. Přestože Markéta zavlekla svého bratra do ciziny, budoucí generalissimus císařských vojsk se nevzdal a usiloval o jeho vydání. Po několika letech se mu to podařilo, umístil jej pak na Hrubé Skále, kde poslední potomek slavného rodu roku 1630 zemřel. A tak majetek, o nějž se dva prali, nakonec uchvátili jiní. Císař Ferdinand II. (1619–1637) převzal vrchní poručnictví nad všemi statky Smiřických a posléze je Valdštejnovi odprodal.

Image

Čtěte také

Urážka majestátu: Čím pobouřil rytíř Vchynský císaře Rudolfa II.?