Fenomén déjà vu: Co říká věda o falešných vzpomínkách?
Záhadný pocit déjà vu, při kterém máme dojem, že prožíváme něco již dříve zažitého, zůstává u zdravých jedinců stále nevysvětleným jevem.
Stav nazývaný francouzsky déjà vu neboli „již viděné“ představuje přechodný pocit, že jsme někdy v minulosti zažili identickou situaci, přestože to není možné. Ukazuje se, že alespoň jednu takovou zkušenost má drtivá většina lidí. Jde o velmi častý jev například u pacientů s epilepsií spánkového laloku a u nemocných je jeho vznik vědcům poměrně jasný. Zatím ovšem přesně nevědí, proč jej zažívají i zcela zdraví jedinci. Klíčovou roli však podle nich hraje hipokampus, zodpovídající za ukládání krátkodobých vzpomínek.
Odborníci z brněnské Masarykovy univerzity například vyšetřením mozku více než stovky dobrovolníků zjistili, že jedinci, u nichž se déjà vu vyskytlo či vyskytuje, mají významně menší hipokampus než lidé bez popsané zkušenosti. Není ovšem zcela jasné, co přesně vede k jeho vyšší citlivosti, podráždění nervových buněk a vyvolání falešné vzpomínky.
Vědci se shodují, že půjde zřejmě o kombinaci genetických předpokladů a vnějších podnětů v podobě stresu, nedostatku spánku či nejrůznějších zánětů a nedokrvení.
Další články v sekci
Nesmělé krůčky: Nové poválečné uspořádání a první kroky OSN
Po zániku Společnosti národů převzala většinu jejích povinností Organizace spojených národů. Jak vypadaly její první kroky vedoucí k obnově poválečné Evropy? V čem se delegáti jednotlivých mocností názorově rozcházeli?
Ustavující schůze Organizace spojených národů začala ještě před koncem války, 25. dubna 1945 v San Franciscu. Jednáním předcházel spor o postavení Francie, kterou Roosevelt odmítal zařadit mezi vedoucí mocnosti. Učinil tak až po Churchillově naléhání. Britský premiér tímto krokem zřejmě usiloval také o oslabení vlivu SSSR, k jehož politice cítil sílící nedůvěru.
Společnost národů zaniká
Zasedání se zúčastnili zástupci 50 zemí a řady nestátních organizací. Rokování vyústilo 25. června v přijetí Charty OSN. Dokument upravoval strukturu a kompetence jednotlivých složek organizace. Vymezení účelu OSN vycházelo z principů Deklarace. USA, SSSR, Velká Británie, Francie a Čína se staly stálými členskými zeměmi Rady bezpečnosti, ustavené v říjnu 1945. Ve stejné době došlo také ke jmenování prvního generálního tajemníka, britského diplomata Gladwyna Jebba. Ten funkci zastával pouze prozatímně do doby, než z volby vzejde nový tajemník. K tomu došlo na prvním regulérním zasedání OSN v Londýně počátkem následujícího roku, kdy Jebba nahradil Nor Trygve Lie.
Symbolické poslední zasedání Společnosti národů proběhlo 18. dubna 1946 v Ženevě. Delegáti 34 zemí se shodli na likvidaci Společnosti a na předání jejího majetku nástupnické OSN. Na základě ujednání z jaltské konference OSN po své předchůdkyni převzala také mandátní teritoria, nově označovaná jako poručenská území. Šlo o 11 oblastí, jež se nacházely de facto v koloniální správě evropských mocností. Všechna poručenská území se v průběhu let 1957–1994 postupně osamostatnila.
Pomoc a obnova
K primárním úkolům OSN v jejích počátcích patřilo především zajištění humanitární pomoci a hospodářské konsolidace v regionech zasažených válkou. Již během přípravné fáze, v listopadu 1943, došlo k založení Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, UNRRA). Organizace, na jejímž chodu se podílelo 44 zakládajících států, sídlila v New Yorku a její činnost financovaly z převážné části USA. UNRRA sehrála důležitou roli při zajišťování repatriace vězňů, nuceně nasazených a válečných zajatců. Mimo to se starala o zásobování potravinami, oděvy i zemědělskými a stavebními potřebami. Počet pracovníků UNNRA v prvních poválečných letech dosáhl 12 tisíc osob. Pomoc putovala celkem do 16 zemí.
Problémy spojené s činností UNNRA ale předznamenaly potíže, jimž měla zakrátko čelit celá OSN. Již na podzim 1946 se vedení UNNRA rozhodlo upustit od plánovaných dodávek do Sovětského svazu s odůvodněním, že se Moskva nepřípustně vměšuje do záležitostí sousedních států. Když OSN v závěru roku 1947 ukončila činnost UNNRA a rozhodla se ji nahradit takzvaným Marshallovým plánem, země formujícího se sovětského bloku další podporu ze Západu odmítly. V atmosféře počínající studené války tak systém mezinárodní spolupráce dostal první citelné trhliny.
Svobodné území Terst
Zatěžkávací zkouškou mladé OSN se stalo řešení vlastnictví přístavu Terst, který si nárokovala Itálie i Jugoslávie. V závěru druhé světové války se město stalo předmětem „závodu“ mezi Titovými partyzány a britskými jednotkami. Ty nakonec dorazily jako první a zabránily jugoslávské anexi. Trvající napětí v oblasti vedlo k vydání rezoluce OSN z 10. ledna 1947, která vytvořila Svobodné území Terst.
To se členilo do zón A a B. Zónu A, která zahrnovala samotné přístavní město, spravovala americká vojenská komise s pomocí kontingentu britské armády. Venkovská zóna B byla v rukou Jugoslávců. Až v roce 1954 se zástupci USA, Velké Británie, Itálie a Jugoslávie dohodli na rozdělení území s tím, že zóna A se stane součástí Itálie a zóna B připadne Jugoslávii. Vzájemné nároky obou států na sporné území formálně ukončila až Osimská smlouva z roku 1975.
Další články v sekci
Vědci napodobili vznik probiotických molekul v mezihvězdných mračnech
Život na Zemi mohl začít díky stavebním kamenům metabolismu, které vznikly v mrazivém mezihvězdném prostoru dávno před vznikem naší planety. Naznačuje to nový výzkum havajských vědců.
Pokud na dávné Zemi vznikl život, mohl využívat vhodné organické, čili probiotické molekuly. Ty ale nemusely být nutně pozemského původu. Pozoruhodný nový výzkum chemiků Havajské univerzity v Mānoa upozorňuje, že probiotické molekuly se mohly objevit už dlouho před samotným vznikem Země, přímo v kosmickém prostoru.
Badatelé Výzkumné laboratoře astrochemie W. M. Kecka úspěšně napodobili extrémní podmínky hustých mezihvězdných mračen a zjistili, že v nich mohou vznikat veškeré složité karboxylové kyseliny, které potřebují živé organismy k základnímu metabolismu. Nejsou k tomu nutné žádné organismy a stačí jen pár milionů let.
Metabolismus z vesmíru
Výzkum týmu, který vedl Ralf Kaiser, jehož výsledky zveřejnil vědecký časopis PNAS, se soustředil především na organické látky, které tvoří slavný Krebsův (citrátový) cyklus, základní metabolickou dráhu prakticky všech dnešních organismů. Jak se zdá, tyto molekuly, které se v buňkách podílejí na aerobní oxidaci živin a „výrobě energie“, mohly pocházet z mrazivého mezihvězdného prostoru.
Vědci nejprve vystavili jednoduché plyny, co jsou zcela běžné v kosmickém prostoru, teplotám blízkým absolutní nule. Pak je vystavili simulovaným paprskům kosmického záření a pomalu je ohřívali, jako když poblíž vzniká nová hvězda. Za těchto podmínek se v experimentu samovolně objevila kompletní sestava organických kyselin, které jsou nutné pro Krebsův cyklus.
Výsledky experimentu podporují představu, podle které mohla mladá Země zdědit „sadu pro vznik života pro začátečníky“ z okolního vesmírného prostoru, kde již byly přítomny potřebné molekuly. Když se v planetárním systému rodí planety, mohou se tyto molekuly dostat na jejich povrch s meteority či kometami. Pak se spustí chemické procesy, které v příznivém případě povedou ke vzniku života.
Další články v sekci
Benzodiazepiny v řekách: Jak léky mění chování lososů i celých ekosystémů
Zbytky léků v našich řekách mění chování ryb a mohou ohrozit rovnováhu celých ekosystémů – nové výzkumy ukazují, že ani lososi nejsou vůči farmaceutickému znečištění imunní.
Vědci bijí na poplach – do řek a moří se dostávají zbytky lidských léků, které zásadně ovlivňují chování vodních živočichů. Nejnovější studie mezinárodního výzkumného týmu vedeného Švédskou univerzitou zemědělských věd odhaluje, jak jeden z běžně předepisovaných léků – klobazam – benzodiazepin používaný při léčbě úzkostí a nespavosti – mění migraci a sociální chování mladých lososů obecných (Salmo salar). Následky mohou být podle vědců závažné nejen pro samotné ryby, ale i pro celý vodní ekosystém.
Lososi na benzodiazepinu
Studie probíhala přímo v terénu – tedy ve volné přírodě, nikoli jen v laboratoři. Vědci sledovali lososy v klíčové fázi jejich života – kdy putují z řek do Baltského moře. Pomocí pomalu se uvolňujících implantátů s léky a sledovacích čipů vědci zjistili, že lososi vystavení klobazamu migrují rychleji než je běžné, překonávají překážky jako vodní elektrárny s nečekanou lehkostí a ignorují přirozené opatrnostní mechanismy, které je chrání před predátory.
Ačkoliv se může zdát, že rychlejší migrace je pozitivní, vědci upozorňují, že jakákoli změna přirozeného chování může mít neblahé dopady – od narušení rozmnožování přes snížení šancí na přežití až po narušení rovnováhy v celém ekosystému.
Laboratorní experimenty navíc ukázaly, že klobazam narušuje přirozené shlukování ryb v hejnech, jež slouží k ochraně a společnému přežívání. Jde o změnu důležitého sociálního chování, která může mít vliv na rozmnožování a soudržnost nejen lososí populace. Vzhledem k tomu, že losos atlantský se dostal na červený seznam ohrožených druhů a v některých oblastech (např. v Maine nebo Velké Británii) je dokonce kriticky ohrožený, je jakékoli oslabení jeho sociální struktury důvodem k obavám. Jsou-li těmito látkami zasaženy celé ekosystémy – tedy více druhů najednou – může docházet k nepředvídatelným interakcím a řetězovým ekologickým dopadům.
„Farmaceutické polutanty se stávají celosvětovým problémem. V řekách už bylo detekováno přes 900 různých léčiv,“ uvádí Marcus Michelangeli z australské Griffithovy univerzity. „Velké obavy vzbuzují psychoaktivní látky, které mohou výrazně ovlivňovat chování živočichů.“
Z řek na talíř
Znečištění vod farmakologickými přípravky navíc nepředstavuje problém pouze pro rybí populace. Přestože studium možných dopadů konzumace kontaminovaných ryb těmito látkami je zatím v plenkách, existují náznaky, podle kterých může mít negativní následky i na lidské zdraví.
Lososi pod vlivem léků tak mohou představovat je pověstnou špičku ledovce. To, co splachujeme do záchodů nebo vylučujeme z našich těl, se nakonec může vracet zpět nejen do řek, ale i na náš vlastní talíř. Podle vědců je proto nejvyšší čas začít brát znečištění farmaky stejně vážně jako znečištění plasty či pesticidy. Vedle větší odpovědnosti farmaceutických firem, které by měly vyvíjet léky, jež se v přírodě snáze rozkládají jsou podle vědců klíčové také modernější čistírny odpadních vod, které dokážou farmaka lépe odstraňovat.
Další články v sekci
Mýtus jménem Aztékové: Nesprávné pojmenování má své kořeny v Evropě
Přestože je pojem Aztékové v Evropě hojně používaný, v odborné literatuře se s ním již téměř nesetkáme, jelikož je jeho význam nesprávný. Na starém kontinentu se ale natolik zažil, že je těžké od něj ustoupit.
Výraz Aztékové se v Evropě rozšířil na přelomu 18. a 19. století v době objevitelských výprav do Latinské Ameriky, na které se vydal například francouzský biolog Alcide d‘Orbigny nebo americký spisovatel John Lloyd Stephens spolu s anglickým umělcem Frederickem Catherwoodem, inspirováni publikacemi lorda Kinsborougha. Termín zpopularizoval zejména pruský badatel Alexander von Humboldt (1769 až 1859), jehož zámořské cesty dosáhly v Evropě velkého věhlasu a jehož dílo se dochovalo i v tuzemských knihovnách. K rozšíření jména Aztékové v Evropě pak přispěly především práce západních historiků, jako byli Američané William Hickling Prescott a George Clapp Vaillant, které se překládaly do mnoha jazyků.
Totožnost dle města
Jak se tedy Aztékové správně označují? V současném odborném jazyce badatelé nejčastěji používají pojmy Mexikové (španělsky Mexicas) či Tenochkové (Tenochcas). A aby toho nebylo málo, někdy se nazývají také jako Nahuové (Nahuas). Co tyto pojmy vlastně znamenají? Ačkoliv se mnohdy uplatňují jako synonyma, ve skutečnosti mají odlišný význam.
Aztécká říše byla velmi rozsáhlá a zahrnovala obyvatele různých etnik, kteří náleželi k různým kulturním okruhům. Většina obyvatel Mexického údolí, kde leželo srdce aztéckého impéria, příslušela ke kultuře Nahuů, to je mluvčích jazyka nahuatlu (přesněji Nahuatlacah), a označujeme je proto jako Nahuy. Původní obyvatelé Mezoameriky však svoji identitu chápali spíše lokálně než ve vztahu ke svému etniku či kultuře a sami sebe nejčastěji pojmenovávali etnonymy odvozenými z názvu města, ve kterém žili, nebo z názvu jeho mytického zakladatele. Obyvatelé hlavního města aztécké říše Tenochtitlanu sami sebe označovali za Mexiky (v nahuatlu Mexihkah) či Tenochky (Tenochcah).
Ten, kdo pochází z Aztlanu
Výraz Aztékové (v nahuatlu aztecatl) má význam lidu pocházejícího z bájné oblasti Aztlan, odkud podle aztécké mytologie měli lidé doputovat do Mexického údolí, kde později založili hlavní město své říše, a znamená „ten, kdo pochází z Aztlanu“. Podle významného mexického filologa a odborníka na nahuatl Miguela Leóna-Portilly jde o zkrácenou verzi původního názvu Aztatlan, což znamená „místo volavek“.
Termín Aztékové tedy ve skutečnosti označuje mexické obyvatelstvo během dlouhého období putování (a kočovného života) z bájné domoviny v severním Mexiku do Středního Mexika, které trvalo asi 260 let, jak ostatně dokazují díla domorodých kronikářů. K těm patřil Hernando de Alvarado Tezozómoc nebo Domingo Francisco de San Antón Muñón Chimalpahin Cuauhtlehuanitzin, oba žili v 16.–17. století.
Název Mexikové naopak pojmenovává již usedlé, zemědělské obyvatelstvo, které se dle vlastních mýtů mělo v roce 1325 usadit na jednom z ostrovů jezera Texcoco, a v budoucích staletích vytvořilo mocnou, světoznámou říši. Právě z tohoto důvodu většina odborníků v současnosti upřednostňuje etnikum označovat tímto pojmem, jak ukazují názvy výstav i odborných publikací.
Mexický antropolog a historik León-Portilla navíc upozorňuje na skutečnost, že výraz Aztékové odkazuje na původní pány bájné země Aztlan, před nimiž Aztékové utekli, a vlastně tak nazývá jejich porobitele. Obdobně nešťastné je používání pojmu Aztékové, a v tomto případě i Mexikové, pro označení všech obyvatel multietnické aztécké říše, a to už proto, že hlavnímu etniku byla ta další, mnohdy nedobrovolně, podřízena.
Další články v sekci
Od Společnosti národů k OSN: Druhý pokus o kolektivní bezpečnost
Během druhé světové války spojenečtí diplomaté vytvořili koncept nové organizace, která měla nahradit Společnost národů. Plán však od počátku narážel na rozdílné mocenské zájmy, které vyústily až ve studenou válku.
Počátkem 30. let se Společnost národů založená po první světové válce dostala do citelných problémů. Konference o odzbrojení probíhající mezi roky 1932 a 1934 selhala. Namísto toho v průběhu 30. let společnou diplomacii, vycházející z Versailleského mírového systému, stále více nahrazovaly separátní smlouvy a aliance mezi státy s totožnými zájmy.
Pryč ze Švýcarska
Řady Společnosti národů opustily v roce 1933 Německo a Japonsko, naopak o rok později přistoupil dosud izolovaný Sovětský svaz. Španělská občanská válka a japonská agrese vůči Číně jasně odhalily neakceschopnost této nadnárodní organizace a problémy kulminovaly v souvislosti s takzvanou mnichovskou krizí v září 1938. Tu nakonec rozhodlo usnesení čtyř mocností, přičemž Společnost zůstala zcela stranou.
V reakci na daný vývoj již 30. září Shromáždění Společnosti národů přeneslo většinu svých pravomocí na úřad generálního sekretáře. To potvrdilo i usnesení ze 14. ledna následujícího roku, po jehož přijetí se shromáždění fakticky přestalo scházet. Budova Paláce národů v Ženevě zůstala do konce druhé světové války nevyužívána. Některé složky Společnosti, zejména Mezinárodní organizace práce (International Labour Organisation, ILC), však pokračovaly v činnosti. Vzhledem k panujícím obavám z nacistické invaze do Švýcarska nicméně organizace v létě 1940 přesunula své sídlo do kanadského Montrealu. Tam pak úřadovala až do roku 1948.
V chodu zůstal také ženevský sekretariát, jehož vliv byl ale zanedbatelný. Po německém útoku na Francii v květnu 1940 navíc úřad přišel o 80 % personálu. Někteří z úředníků museli narukovat do armád svých domovských zemí, další opustili Švýcarsko z obav před vpádem nacistů. V srpnu téhož roku rezignoval stávající sekretář Francouz Joseph Avenol, který přenechal úřad svému zástupci Irovi Seánu Lesterovi. Ten se zasloužil o přesun části agendy do Velké Británie a USA. Zbytky orgánů Společnosti se díky tomu později mohly stát základem nové Organizace spojených národů.
Sebeurčení pod dohledem velmocí
V průběhu války přirozeně rezonovaly otázky budoucího uspořádání mezinárodních vztahů. Prvotní diskuse se týkaly zejména států protihitlerovské koalice. Již v červnu 1941 zástupce Velké Británie a exilových vlád přijali ve Svatojakubském paláci v Londýně deklaraci, která kromě definování válečných cílů obsahovala také rezoluci o budoucí „dobrovolné spolupráci svobodných národů“.
Postupem času se předmětem jednání staly i obecnější otázky poválečného zajištění kolektivní bezpečnosti. Klíčovou se stala Rooseveltova vize, podle níž měly po porážce zemí Osy převzít dominantní postavení USA, Velká Británie, Čína a SSSR. Uvedený koncept se z velké části inspiroval principem „Velké čtyřky“ dohodových mocností, která sehrála vůdčí roli na Pařížské mírové konferenci po první světové válce.
Američtí diplomaté hovořili o konceptu „čtyř policistů“. V tomto duchu také vyzněla Deklarace Spojených národů, podepsaná na Nový rok 1942. Její text částečně vycházel z Atlantické charty, kterou již v předešlém roce signovali Britové a Američané. Vedle práva na sebeurčení a zásad svobodného obchodu obsahovala Deklarace – na rozdíl od Charty – také zásadu náboženské svobody. Tu se Rooseveltovi podařilo prosadit navzdory prvotním sovětským námitkám.
Do konce války k Deklaraci přistoupilo 26 států a území. Šlo o všechny země Latinské Ameriky s výjimkou Argentiny, dále o několik asijských a afrických států. Nechyběl ani podpis československého zástupce, který reprezentoval exilovou vládu v Londýně.
Úvahy o poválečném navázání na tradici Společnosti národů zesílily během roku 1943, když se vývoj války obracel ve prospěch Spojenců. Na podzimních konferencích spojeneckých lídrů v Moskvě a Teheránu tak padlo rozhodnutí o poválečném vytvoření nové mezinárodní organizace, jež by absorbovala zbylé složky Společnosti, zejména ILC.
Konference v Dumberton Oaks
Zásadní mezník na cestě ke zrození nové mezinárodní organizace představovala konference v Dumbarton Oaks u Washingtonu, která probíhala od 21. srpna do 7. října 1944. Akce, konaná v prostorách Harvardovy univerzity, nesla oficiální název Washingtonská jednání o mírové a bezpečnostní organizaci. Rokování se zúčastnili zástupci USA, Velké Británie, SSSR a Číny. Konferenci předsedal americký diplomat Edward Stettinius. Britskou delegaci vedl Alexander Cadogan, sovětskou Andrej Gromyko a čínskou Wellington Koo. Jelikož Sovětský svaz neuznával čínskou vládu generála Čankajška, probíhala jednání odděleně. Britové a Američané nejprve diskutovali se sovětskou a až poté s čínskou delegací.
Stettinius si nicméně uvědomoval rizikovost jednání. Hrozila roztržka se Sověty nebo Číňany, zároveň panovalo nebezpečí, že se účastníky pokusí ohrozit němečtí agenti. Na celý průběh konference tak v tichosti dohlížela FBI ve spolupráci s vojenskou rozvědkou. Navzdory názorovým neshodám mezi delegáty panovala příjemná atmosféra, zejména díky Stettiniovi, který ve volném čase zval sovětské a čínské diplomaty do barů a kin. Účastníci se shodli na vytvoření organizace, jež by navazovala na koncept Společnosti národů.
Dílčí spory se vedly ohledně otázky, za jakých podmínek mohou velmoci využít právo veta. Další sporná otázka se týkala klauzule o právu států na individuální či kolektivní obranu. Tu Stettinius odmítal s tím, že všechny hrozby by měli řešit „čtyři policisté“, a nikoliv jednotlivé státy. Nakonec podlehl tlaku svých krajanů a formulace o právu na obranu byla později využita při zakládání Severoatlantické aliance. Přes prvotní negativní postoje nakonec padlo rozhodnutí do budoucí organizace přijmout i Argentinu, navzdory tehdejší spolupráci její vlády s Německem.
Konference přijala čtveřici základních principů pro činnost zamýšlené organizace: udržovat mezinárodní mír a bezpečnost, rozvíjet přátelské vztahy mezi národy, posilovat spolupráci při řešení hospodářských a humanitárních problémů a vytvořit centrální nástroje pro prosazování společných cílů. Ke vzniku Organizace spojených národů tak už zbýval jen krůček.
Další články v sekci
Administrativa Donalda Trumpa hodlá zrušit nástupce Webbova a Hubbleova teleskopu
Administrativa Donalda Trumpa navrhuje zrušení již téměř hotového vesmírného dalekohledu Nancy Grace Romanové. Vědci považují návrh za šílený.
Ve vesmírném středisku NASA ve městě Greenbelt vrcholí přípravy na jednu z nejambicióznějších vesmírných misí posledních let. Vesmírný dalekohled Nancy Grace Romanové je prakticky připravený k vypuštění – stačí ho otestovat, převézt na Floridu a připravit ke startu.
Nástupce Hubbleova a Webbova dalekohledu má podle vědců potenciál zodpovědět otázky týkající se podstaty temné energie, objevovat dosud neznámé exoplanety a zásadně přispět k hledání mimozemského života. Jeho osud ale nyní visí na vlásku – navrhovaný federální rozpočet prezidenta Donalda Trumpa na rok 2026 počítá s jeho zrušením.
Naděje pro kosmologii
Vesmírný teleskop (původně označovaný jako WFIRST) byl v roce 2020 přejmenován po Nancy Grace Romanové, průkopnici ve vývoji Hubbleova dalekohledu a významné ženské vědecké představitelce NASA.
Poprvé se veřejnost o něm mohla dozvědět v roce 2010, kdy jej americká Rada národního výzkumu (NRC) doporučila jako prioritu pro astronomii nadcházejícího desetiletí. Prvotní návrh jeho konstrukce vznikl o rok později a zahrnoval primární zrcadlo o průměru 1,3 metru a jediný vědecký přístroj – širokoúhlou kameru se spektrometrem, pracující ve viditelné a blízké infračervené oblasti spektra.
V roce 2012 se však objevila příležitost pro značné vylepšení: Národní průzkumný úřad (NRO) nabídl NASA dar v podobě dvou zrcadel o průměru 2,4 metru – jde tedy o stejný rozměr jaký má i primární zrcadlo Hubbleova kosmického teleskopu.
Navzdory totožnému průměru mají zrcadla pro dalekohled Romanové kratší ohniskovou vzdálenost a s tím související širší zorné pole. Především ovšem Hubbleův dalekohled a dalekohled Nancy Romanové dělí tři dekády technologického vývoje. Zmíněné rozdíly znamenají, že při stejném rozlišení jako Hubble, pokryje jeho budoucí kolega stonásobně větší část oblohy!
Dalekohled Nancy Romanové má v mnoha ohledech potenciál předčít i Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Na rozdíl od Webbova teleskopu, který se zaměřuje na jednotlivé objekty ve vesmíru, má dalekohled Nancy Romanové sloužit k širokoúhlému mapování vesmíru v infračerveném světle, což umožní pozorování velkých kosmologických struktur v dosud nevídaných detailech.
Teleskop má být vypuštěn do stejného orbitálního prostoru jako Webbův teleskop a jeho start se nyní očekává už na podzim 2026, tedy dříve než původně plánovaný květen 2027.
Věda v ohrožení
Zda se tak ale stane, není vůbec jisté. Návrh rozpočtu NASA pro rok 2026 totiž počítá s drastickým omezením financí, a to především v oblasti vědy. Návrh snižuje o téměř 50 % rozpočet na heliovědu (studium Slunce a vesmírného počasí), o více než 50 % financování pozorování Země (včetně sledování klimatu) a o 30 % výzkum planet a sluneční soustavy.
Nejcitelnější ranou je však téměř dvoutřetinové krácení rozpočtu na astrofyziku, kde mají být financovány pouze Hubble a JWST. S dalekohledem Nancy Romanové návrh vůbec nepočítá! V ohrožení je i mise Mars Sample Return, která má přinést vzorky z rudé planety, nebo plánovaná sonda k Venuši.
Zrušení teleskopu Nancy Romanové by podle odborníků neznamenalo jen ztrátu přístupu ke špičkové technologii, ale i přerušení mezinárodní spolupráce a znehodnocení generací vědecké práce. Podle Davida Spergela, bývalého spolupředsedy vědeckého týmu teleskopu jde o šílené rozhodnutí.
Nejde o první pokus prezidenta Trumpa o zrušení nákladného projektu. V minulosti se o totéž pokusil již čtyřikrát, americký Kongres ale zatím pokaždé projekt podpořil. Zda se bude podobný scénář opakovat i tentokrát, je zatím ve hvězdách.
Další články v sekci
Maďarský zámek Gödöllő: Láska krásné císařovny Sissi
Barokní skvost, který se nachází nedaleko Budapešti, se často nazývá maďarské Versailles. Stejně jako francouzskou rezidenci obývali Bourboni, stal se zámek Gödöllő oblíbeným sídlem císaře Františka Josefa I. a jeho ženy Alžběty.
Prvním majitelem zámku Gödöllő byl Anton Grasalkovič, původně chudý uherský šlechtic chorvatského původu. Byl uznávaným znalcem uherského práva a národního hospodářství a stal se tajným rádcem a oblíbencem Marie Terezie. Zasloužil se o to, že uherský sněm přijal v roce 1741 Marii Terezii za uherskou královnu. Ta mu to nikdy nezapomněla a až do své smrti se těšil její zvláštní přízni. Dokonce ho na zámku Gödöllő poctila osobní návštěvou.
Asi nejvíce zámek proslavila císařovna Sissi. Poprvé sem zavítala v roce 1866, když podnikla s Františkem Josefem cestu do Uher. Tehdy navštívila také zraněné vojáky, kteří byli ubytováni v historických prostorách zámku. Hned si dokázala představit, že by tu mohla trávit příjemné chvíle daleko od upjatých poměrů ve Vídni. Navrhla císaři, aby zámek koupil. Když se o jejím přání dozvěděli uherští šlechtici, nechali zámek nákladně zrekonstruovat a věnovali ho královskému páru jako dar na počest jejich budapešťské korunovace roku 1867. Co by pro svou zbožňovanou královnu neudělali!
Dnes se zámek skví opět ve své původní kráse. V císařovniných apartmánech převládá levandulová, zatímco pokoje Františka Josefa jsou vyvedené v kombinaci barev šedé a zlaté. Sissi tu prý strávila asi dva tisíce dní, většinou ve společnosti své nejmladší dcery Marie Valerie, kterou Maďaři vskutku milovali. Císař se tu objevoval jen vzácně. Nádherné je také okolí zámku, které si Sissi jako vášnivá jezdkyně na koni náležitě užívala.
Další články v sekci
Neonová záře prodejné lásky: Reportáž Davida Těšínského z thajského Bangkoku
Prostituce představuje v Thajsku obrovský fenomén. Ačkoliv je technicky vzato ilegální, široce ji toleruje společnost i vláda. Jde totiž o bohatý zdroj peněz, který drží nad vodou nejen bary, ale také celé rodiny v chudých částech země.
Pokud coby turisté zavítáte do thajské metropole Bangkoku a večer se projdete po centru, nebudete mít šanci barvité podívané uniknout: blikající neony, bary otevřené celou noc a hloučky spoře oblečených dam, které kolemjdoucí muže bombardují úsměvy a nemilosrdně navazují oční kontakt. Chtějí vaši pozornost, a pokud se zadaří, pak i část obsahu vaší peněženky.
„Prostituce je tam obří fenomén,“ popisuje fotograf David Těšínský, který se vydal fotit noční život žen, jež si prostituci zvolily jako povolání. Nicméně slovo „zvolily“ je zavádějící. Většina sexuálních pracovnic si neničí nohy na jehlových podpatcích z lásky k řemeslu, ale prostě kvůli životní nutnosti. Často pocházejí z chudých regionů, především ze severu země, kde sice žije třetina populace, ale vzniká tam pouze 10 % thajského HDP. Mnohdy jde o nejmladší neprovdané dcery a vydělané peníze posílají domů, aby mohly jejich rodiny žít alespoň trochu důstojně. Někdy narazíte na studentky, nebo dokonce běžně zaměstnané ženy, které si jen potřebují přivydělat. Nevládní organizace odhadují, že se v 71milionové populaci živí sexem 200–300 tisíc z nich.
Z nouze ctnost
„Tohle téma jsem nafotil tak trochu ze zoufalství,“ vysvětluje Těšínský. „Nejdřív jsem jel do Kuala Lumpuru. Indonésie mě přitahovala, ale nevěděl jsem o ní vůbec nic. Vyrazil jsem naslepo na dva měsíce, ale bohužel jsem velmi rychle zjistil, že sociální fotka se tam dělat nedá. Z uvedeného pohledu jde o strašně nudnou zemi. Tak jsem cestoval na sever, až jsem skončil v Thajsku.“ A zavítal do Bangkoku, Pattaye a Trangu.
„Malajsie je muslimská a alkohol je tam přísně zakázaný. Takže po dvou měsících jsem dostal chuť se trochu napít a přitom udělat zajímavé fotky. Začal jsem chodit do barů. No a tam se ty holky koncentrují. Šlo o ideální místa – klid, klimatizace, studené pivo a volné ruce k focení. Nikdo si na to nestěžoval. Holky jsou někdy stydlivé a smějí se, zakrývají si oči, někdy chtějí nějaké drobné, ale obecně jim to nevadí. Samozřejmě některé fotky jsem pořídil tajně, měl jsem tehdy malý foťák.“
Thajská záležitost
Pro většinu zákazníků hledajících sex znamenají bary první zastávku. Byl by však omyl si myslet, že existují především pro turisty: Podle výzkumů totiž prostituci využívají hlavně Thajci samotní – 15 % z nich přiznává návštěvu prostitutky nejméně jednou za měsíc a tři ze čtyř si údajně alespoň jednou za život sex zaplatili. „Na malých vesnicích lehké holky nenajdete, ale jakmile se nějaká obec začne jen trochu tvářit jako městečko, bude tam bar sloužící současně jako bordel. Právě tam holky shánějí klienty. Mají za úkol si s nimi nějakou dobu hezky povídat a nalévat do nich pití, z čehož ten bar profituje a holky dostávají provizi. A pak si zákazníka odvedou do nějakého hotelu vedle,“ dodává Těšínský.
Prodejný sex tvoří všeobecně tolerovaný fenomén. Ačkoliv policie občas někoho zatkne (podle statistik jde asi o dvacet tisíc případů ročně), většina dívek funguje bez problémů, ať už své zákazníky loví v barech, na ulici, nebo v masážních salonech. Většina obyvatel vyznává théravádský buddhismus, který se historicky vyznačuje tolerancí k nejstaršímu řemeslu. A přivírání očí se přenáší i na další menšinu, jež se k ziskům z prostituce „přisála“ – na tzv. ladyboys.
Muž, či žena? Někde mezi
„Ladyboy“ je anglický překlad místního výrazu „kathoey“, označujícího transgender muže nebo velmi žensky vystupujícího gaye. Zatímco v západním světě se vede zuřivá kulturní bitva o to, zda jsou trans muži skutečnými ženami, Thajci spokojeně existují v šedé zóně třetího pohlaví, aniž by se nutili do nějakých genderových kategorií. Slovo „kathoey“ tak nenese negativní nálepku, jakou dostala homosexualita nebo trans identita v Evropě, a ve výsledku si bohatá turistická klientela užívá služeb zhruba 20–50 tisíců těchto „slečen“.
Těšínský se směje: „Musíte si fakt dávat pozor. Ladyboys člověk často na první pohled nepozná. Musíte se dívat po mužských znacích, jako je ohryzek nebo větší ruce.“ V závěru své série pak český fotograf zachytil právě život thajských ladyboys.
David Těšínský
Nezávislý fotoreportér a vítěz ceny Czech Press Photo s oblibou rozbíjí stereotypy a otevírá jiné pohledy. Nejraději poznává nové lidi, země a kultury, ve volném čase skládá hudbu a hraje na několik nástrojů. Pije pivo a miluje vietnamská veganská jídla. Reportáž o životě v grónském Nuuku spolu s dalšími obsahuje jeho kniha Jiná krása, která shrnuje jeho nejpodivnější a nejextrémnější zážitky: exorcismus v Etiopii, válku na Donbase, hořící Amazonii i fotografie japonských byznysmenů, kteří omdlévají z pracovního vytížení. Další fotografie autora pak najdete na tesinskyphoto.com.
Další články v sekci
Neviditelná zbraň mocných: Jed používali vládci, jejich rodiny i nejbližší poradci
V historii najdeme mnoho legend o použití jedu k odstranění nepohodlných osob či dosažení politických cílů. Jednalo se o krajní nástroj, o němž na panovnických dvorech rozhodovali vládci, jejich rodiny nebo nejbližší poradci. Ti se zpravidla chtěli zbavit svých oponentů nebo soupeřů v nemilosrdném boji o trůn.
Jed byl považován za „čistý“, rychlý a nenápadný způsob, jak se někoho zbavit bez potřeby otevřené konfrontace a ideálně bez nalezení viníka. Kromě mocenských zápasů našel využití též k pomstě nebo jako prevence proti skutečné či domnělé hrozbě. Je ale důležité poznamenat, že mnoho příběhů o jeho použití se neopírá o jediný důkaz a často danou legendu šířili političtí nepřátelé či zaujatí kronikáři, aby touto cestou domnělé traviče zdiskreditovali.
Nástroj vraždy i sebevraždy
Jednou z největších záhad starověku zůstává náhlá a nečekaná smrt dvaatřicetiletého dobyvatele světa Alexandra Velikého v Babyloně roku 323 př. n. l. Jedna z tradičních teorií tvrdí, že mohl být zavražděn jedovatou látkou. Podle některých zdrojů se u něj nemoc vyvíjela několik dní až týdnů, což mohlo odpovídat podání jedu s postupným účinkem, například z kořene čemeřice. Nejčastěji se spekuluje, že za otravou mohl stát vojevůdce a místodržitel Makedonie, Antipatros, který se obával ztráty vlastní pozice. Podle této verze jed poslal svému synovi, mimořádně bezohlednému a krutému Kassandrovi, jenž se nacházel u krále v Babyloně.
Alexandr měl skutečně mnoho nepřátel, a to jak ve svém okolí, tak mezi porobenými národy. Vzhledem k tomu, že se říše po panovníkově smrti rozdělila mezi jeho generály (diadochy), mohli mít někteří z nich zájem na Alexandrově odstranění, aby získali vlastní knížectví. Historici ale také upozorňují, že Alexandr Veliký jedl a pil spolu s ostatními z běžných nádob. Nikdo jiný se ale neotrávil, proto se jeví požití jedu jako nepravděpodobné. Většina moderních historiků a lékařů se z toho důvodů přiklání k přirozené příčině smrti, pravděpodobně v důsledku infekční choroby, jako je tyfus, malárie nebo zápal plic. Také mohl podlehnout onemocnění spojenému s nadměrným pitím alkoholu.
Politické intriky a mocenské boje byly neodmyslitelnou součástí dynastických zápasů rovněž ve starověkém Egyptě, kde také jako nástroj likvidace soupeřů našel své uplatnění jed. Příkladem může být poslední vládkyně Egypta Kleopatra VII., podle některých historiků znalkyně a nápaditá podavačka jedů. Ta své umění dle všeho nakonec uplatnila i na sobě. Ačkoliv se tradičně uvádí, že po porážce Octavianem Augustem spáchala královna sebevraždu hadím uštknutím, moderní historici tento příběh zpochybňují. Kloní se spíše k variantě, že sáhla po jedu, například směsi rostlinných toxinů.
Babička Livia
Mnoho záznamů o používání jedu k politickým účelům pochází i z období antického Říma. Velmi vznešená, urozená a bohatá manželka božského Augusta, Livia Drusilla, která vždy brala ohled obzvláště na blaho dynastie a pokrevní pouta, byla ochotná udělat cokoli pro čest, rodinu a zachování rodové linie. Zdá se, že o upevnění císařské moci dbala zejména proto, aby přešla na její syny z prvního manželství – Tiberia a Drusa. Proto ji podezřívali, že jedem ze světa sprovodila manželovy potomky Marcella a Gaia, a nakonec že prý fíky otrávila rovněž stařičkého Augusta. Nesporným faktem je, že druhým římským císařem se skutečně stal její syn Tiberius. Bezohlednou mocenskou političku a travičku z Livie udělal především historik Tacitus, který zcela opomenul její nesporné zásluhy při budování a správě císařského impéria.
Navzdory tomu dodnes zůstává nejvýznamnější ze všech římských císařoven, o čemž svědčí četné sochy, mince a nápisy. Do povědomí tisíců čtenářů se jako zlověstná a krutá „babička Livia“ dostala díky knihám britského spisovatele Roberta Gravese, který ve třicátých letech 20. století vydal historické romány Já, Claudius a Claudius Bůh a jeho žena Messalina. Miliony diváků pak mohly jeho příběhy sledovat ve dvanáctidílném britském seriálu Já, Claudius z roku 1976, kde Livii nepřekonatelně ztvárnila velšská herečka Siân Phillips. Ta později zazářila ve vedlejší roli matky představené sesterstva Bene Gesserit ve filmu Duna (1984) režiséra Davida Lynche.
Travičství v genech
Velmi podezřelá byla i smrt Liviina vnuka, císaře Claudia v roce 54, která byla podle některých historiků způsobena jedem zamíchaným do jídla z hub. Vražednicí měla být jeho manželka a Liviina pravnučka, Agrippina Mladší. Ctižádostivá a bezohledná Agrippina usilovala o to, dostat na trůn svého syna Nerona, což jí manželova smrt umožnila. Jed jí údajně obstarala Lucusta, s níž se setkala během svého vyhnanství na ostrově Pontia. Nový císař Nero se brzy cítil matčinou panovačností ohrožen a prý se ji pokusil otrávit hned třikrát. Agrippina ale mnoho let pobírala protijedy, takže byla proti mnoha látkám imunní, a nadále intrikovala u dvora. Nero proto nakonec vyslal do matčiny vily své důvěrníky, kteří ji zavraždili.
Lucustu, jež poté přešla do císařových služeb, ihned pověřil odstraněním svého nevlastního bratra Britannika. Za to měla obdržet nejen vysokou hmotnou odměnu, ale také se stala trestně nestíhatelnou. Nero k ní rovněž poslal své důvěrníky, aby je naučila umění míchání jedů. Lucusta údajně připravila jed, který měl Nero u sebe při útěku před povstalci, ale když se nakonec rozhodl odejít z nevděčného světa, nepoužil ho a raději si vrazil dýku do hrdla. Po jeho smrti byla Lucusta odhalena jako kriminálnice a popravena. Nejznámějším literárním ztvárněním Agrippinina a Neronova života je historický román Quo vadis od polského spisovatele Henryka Sienkiewicze z roku 1895.
Středověké utrejchty
Ve středověku patřily praktiky politických vražd, včetně použití jedu, na evropských panovnických dvorech k běžné rutině. K výrobě smrtících látek se používaly dary luk a strání, například alkaloidy z blínu, durmanu či bolehlavu nebo jedovaté houby. Znalci taktéž věděli, že sloučeniny arzenu, olova a rtuti jsou vysoce toxické. Jedy se aplikovaly jejich přidáním do jídla či nápoje, otrávením hostie či mešního vína nebo nasycením části oděvu jedem.
Jed se měl stát osudným například papeži Klementu II., který byl od Štědrého dne 1046 hlavou katolické církve. Zemřel během cesty v italském městě Pesaro. Jeho smrt byla náhlá a překvapující, což okamžitě vyvolalo podezření z otravy. Vzhledem k tomu, že se stal náměstkem Božím díky zásahu císaře Jindřicha III. a prosazoval procísařskou politiku, vyvolal odpor u římské aristokracie. Podezření z otravy podporuje i analýza jeho ostatků z roku 1942, která v jeho kostech odhalila vysoké hladiny arzeniku.
