Nejen kupci a poutníci: Blátivé cesty a stezky středověké Evropy
Cestování v raném středověku nebylo snadné. Jeho rozmach zapříčinila lidská potřeba a touha po zboží z ciziny, takže se počet i úroveň obchodních stezek postupně zvyšovaly. Přesto s sebou putování neslo značné nepohodlí.
Pro život na venkově byla odjakživa nezbytná směna se sousedy – „něco za něco“. Nikdo ji přitom nepovažoval za obchod: Smyslem transakcí nebyl zisk, ale obdržení potřebné věci, kterou jiný mohl postrádat. Jelikož existence v malých uzavřených komunitách závisela na vstřícnosti všech obyvatel, bylo by nezdvořilé sousedovi pomoc odmítnout. Rozhodovala spíš potřeba než skutečná hodnota dotyčného předmětu.
Směňovaly se zemědělské produkty i různé domácí výrobky, často přebytky, jež by jedna domácnost nezužitkovala. Pokud se v některé usedlosti zabíjelo dobytče, maso dostávali i sousedé – stejně se nedalo skladovat dlouho. Udržela se tak dlouhá tradice společných zabijaček a sousedské výpomoci, kterou ostatně můžeme na mnohých vesnicích vidět dodnes.
Co jste přivezli?
Lokální řemeslníci nicméně nedokázali vyrobit všechno. Mimořádně vzácné byly zpočátku jakékoliv železné nástroje, ale třeba i keramika či látky. Pak uzrál čas ke směně mezi vesnicemi. Významnou roli zřejmě sehrála větší hradiště, jež tvořila přirozené centrum kraje. Lidé z okolí se na místo v určitý den sjížděli a nabízeli vlastní produkty výměnou za jiné. Vznikly tak pravidelné trhy, na něž řemeslníci vozili své výrobky a zemědělci případné přebytky. Z každé vesnice se tedy jeden či více lidí vypravilo na tržiště, přičemž obvykle přibrali i přebytečné zboží od sousedů. Po návratu domů je pak nedočkavci z celé vsi vítali otázkou: „Co jste přivezli?“
Časem trhy přilákaly také kupce dovážející vzácnější zboží ze vzdálených krajů. Ovšem luxusní výrobky zahraničních mistrů byly k dostání jen na těch největších trzích, zejména v Praze. V okamžiku rozšíření dálkového obchodu však přestala pouhá směna stačit a do oběhu se pomalu dostávaly první peníze. Univerzální platidlo se navíc hodilo i z jiných důvodů…
Za obchodem i zábavou
Evropští vládci si brzy uvědomili, jak dobře mohou vydělat vybíráním cel a poplatků od obchodníků mířících na trh. Cena zboží se tím samozřejmě trochu zvýšila, ovšem na druhou stranu kníže v daném hradišti obchod všemožně podporoval. Poplatky pak vybíral v penězích i v naturáliích. Nicméně od konce 10. století, kdy se u nás začaly razit první mince, se stále rychleji rozmáhalo peněžní hospodářství.
Obchod se stal významným zdrojem knížecích příjmů a jeho kontrola tvořila jeden z pilířů domácí politiky. Správní střediska poskytla prostor pro konání trhů, na něž dohlíželi knížecí úředníci a vybírali clo. Místní trhy znamenaly také významnou společenskou událost: Zasedal během nich soud, řešily se občanské spory a došlo rovněž na zábavu. Na zmíněný svátek se lidé z širokého okolí těšili a pořádali u jeho příležitosti slavnostní mše, křty, a třeba i svatby.
Jak překročit hory
Knížata tedy obchod na svém území podporovala a začala se starat také o bezpečí na kupeckých cestách. Nejspolehlivější ochranu každé hranice přitom představovaly hory a řeky. Česká kotlina měla v daném ohledu výhodu, neboť ji ze všech stran obklopují horské hřebeny, jež byly navíc ve středověku zcela pusté a porostlé neprostupnými hvozdy. Průchod umožňovala jen sedla a udržované zemské stezky.
Vznikly tak přirozené brány, kudy musel projet každý, kdo chtěl do Čech vstoupit. Navíc měly pochopitelně velký význam rovněž při obraně země: Bylo možné je snadno přehradit a zpomalit tím postup nepřítele, který se poté musel prodírat nehostinnými horami. U bran se stavěly strážnice a od počátků přemyslovského státu se k cestám soustřeďovala nejlépe opevněná pomezní hradiště.
Cestou necestou
Síť zemských stezek lidé postupně budovali v rámci roboty pro knížete a v jejich blízkosti se také rádi usazovali, takže vznikaly nové vesnice. Cesty se v ideálním případě vyhýbaly mokřinám, údolím a břehům řek. Uvedená zásada vycházela z praktické zkušenosti, že se vodní toky pravidelně vylévají z koryt a zaplavují okolí. Kromě toho ve středověku panovala pověra, že „jedovaté povětří“ – neboli vlhko stoupající z bažin a mokřadů – přináší nemoci.
Proto stezky vedly spíš nad údolími a po úpatí hor. Jejich povrch lidé zpevňovali pomocí kamenů, vodu odváděli strouhami, a pokud se nemohli vyhnout mokřinám, pomáhali si hatěmi, kládami a můstky. K překonávání vodních toků sloužily upravované mělké brody či jednoduché dřevěné mosty. Ve 12. století pak v Praze vznikl i první kamenný most na našem území, pojmenovaný Juditin podle manželky Vladislava II. K výstavbě několika dalších podobných došlo zřejmě ještě do konce století.
Zaplať mýtné
Ochranou a údržbou stezek pověřoval kníže správce jednotlivých hradišť. Většinou šlo o velmože, kteří měli k dispozici ozbrojenou družinu a její pomocí udržovali na cestách bezpečí a chránili kupce před případnými lapky. Běžné opravy stezek pak prováděli poddaní dotyčného velmože opět v rámci roboty. Za uvedené služby vybíral kníže od kupců mýtné, takže se pochopitelně snažili mýtnicím u zemských bran vyhnout, za což ovšem padaly přísné finanční tresty.
Nejstarší nařízení o mýtném se dochovalo ve statutech Konráda II. Oty z roku 1189, kde se praví: „Kdo by přešel celní čáru, aniž dostal od celníka povolení a aniž zaplatil clo, ať se netrestá jinak než dvojnásobnou celní povinností a kromě toho ať zaplatí pokutu šedesát denárů.“ Pravdou zůstává, že mýto bylo poměrně vysoké – činilo až deset procent z ceny zboží. Zřejmě existovaly sazebníky určující průměrnou hodnotu produktů, ale písemné záznamy se nedochovaly. Správci sazebníky nosili v hlavě, přičemž i zprávy a vyúčtování předávali knížeti ústně.
Hospody, dvory, kláštery
Pro pohodlné cestování potřebovali kupci podél cest odpovídající zázemí. Kromě zájezdních šenků skýtajících nocleh, stravu a píci pro koně nabízely uvedenou službu i knížecí dvorce a kláštery. Bývaly ohrazené a zajišťovaly bezpečné uložení výrobků. V některých hradištích na trase se mohlo zboží také prodávat – tedy pokud byl přítomen knížecí úředník, aby vyměřil clo z prodeje. V Praze stál dvůr Ungelt, kde sídlili a ukládali svůj tovar němečtí kupci a řídili se tam vlastními zvyklostmi. Podobné kupecké dvory měla ve středověku i jiná velká města, na Moravě například Brno a Olomouc.
O poutníky se ovšem v hojné míře starala také církev. Konkrétně mezi hlavní poslání benediktinů patřila péče o věřící na cestách. V klášterech řádu stával špitál – noclehárna, kde si mohli poutníci odpočinout a přespat, případně se zotavit z nemoci. Kromě ošetření pak dostávali i bezplatně najíst a patřilo k dobrým mravům, že ti zámožnější při odchodu předali klášteru nějaký dar.
Dobrodružství na kolech
Ve středověku lidé často putovali pěšky. Ovšem pytel jen tak přehozený přes rameno pro přepravu zboží mnohdy nestačil, a na stezkách se tak brzy rozšířily povozy. Dřív nosili soumaři v karavanách náklad na zádech, nicméně po cestách zpevněných kameny už se mohly přesouvat i poměrně těžké vozy. Pojaly až pět set kilogramů zboží, přes které se natáhla plachta. Navzdory snaze o údržbu stezek se však občas místy objevilo zrádné bahno a s raně středověkými povozy se také velmi špatně manévrovalo: Byly těžké a robustní, měly široká kola s železnými obručemi a nepohyblivé nápravy neumožňovaly otočení. Prudce odbočit, nebo se dokonce obrátit do protisměru tak znamenalo značné komplikace.
Kromě zemských stezek se využívaly také velké vodní toky. Přeprava po nich byla často bezpečnější, navíc rychlá a pohodlná. Až do 12. století se však po Labi, Vltavě, Sázavě či Ohři plavilo většinou jen dřevo, ať už jako volné klády, či svázané do vorů. V lodích pak cestovali převážně urození jedinci, kteří si to mohli dovolit.
Rizikové povolání
Po zemských stezkách ovšem zdaleka nejezdili jen kupci – naopak těch, kterým nešlo o obchod, bylo možná víc. Především se na cestách potkávali poslové, neboť předávání informací patřilo k základním potřebám nejen panovnických dvorů, ale rovněž všech velmožů, prelátů a šlechticů alespoň s nějakou politickou mocí.
Ve středověku neexistoval jiný způsob než napsat list, zapečetit jej a předat poslovi. Případně se mu vzkaz pouze nadiktoval a on si jej zapamatoval, načež ho buď dopravil na určené místo, nebo předal kolegovi. Jelikož se jednalo o zprávy politické, bývaly nezřídka tajné a mimořádně důležité. Na posly tak číhali zvědové, a buď z nich zprávu třeba v opilosti vymámili, nebo ji rovnou zabavili. Dotyčného pak zbili, aby se nemohl hned tak vrátit, a v horším případě jej připravili o život. Zájezdní hostince navíc často patřily k různým panovnickým dvorům, takže hospodští pro svého pána „špiclovali“ a donášeli na hosty.
Radši zůstat doma
Další neméně důležitý důvod pro cestování tvořily náboženské poutě. Lidé se vydávali nejen ke Kristovu hrobu do Jeruzaléma, ale také na mnoho posvátných míst v Evropě. Věřili, že kajícná pouť, při níž se vyznají ze svých hříchů, jim přinese boží odpuštění. Studenti mířili za vzděláním, neboť kvalitních škol v Evropě neexistovalo mnoho – první univerzity vznikly až koncem 12. století. Potulní herci, kejklíři a trubadúři zas putovali za obživou v podobě vystoupení na knížecích či královských dvorech nebo na návsích při lidových slavnostech.
Rozmach obchodu tedy sice znamenal značné zlepšení podmínek cestování, ale přesuny po středověkých stezkách nadále zůstávaly poměrně nebezpečné a zdlouhavé. Naprostá většina obyčejných lidí proto obvykle chodila nanejvýš do sousední vesnice či na trh do nejbližšího města.
Tržní kostely
Ve městech existovala zvláštní kategorie svatostánků označovaných jako ecclesia forensis neboli tržní kostely. Fungovaly zřejmě jako dočasná skladiště pro kupce, kteří je za to štědře podporovali a mnohdy je zřejmě i sami zakládali. Kamenný kostel totiž poskytoval lepší ochranu před požáry či zloději. Mnohé pak byly zasvěceny svatému Mikuláši, patronovi obchodníků.
Další články v sekci
Milosrdní andělé: Příběh leteckých zdravotních sester druhé světové války
V průběhu druhé světové války existovala také služební zařazení, o nichž většina příznivců vojenské historie nejspíš ani neslyšela. Patří mezi ně i letecké zdravotní sestry, které vyzbrojeny odvahou a výjimečnými znalostmi zajišťovaly evakuace zraněných či nemocných mužů z bojových zón.
Americké ozbrojené síly prošly po roce 1939 masivní expanzí a výjimku nepředstavovalo ani letectvo. Se zapojením do světového konfliktu a vysláním vojáků na zámořská bojiště pak vyvstala také otázka, jak efektivně transportovat zraněné a nemocné muže zpět do vlasti. Jelikož letouny USAAF byly záhy schopné operovat prakticky po celém světě, mohla zmíněný problém vyřešit právě letecká přeprava. V rámci vojenské zdravotní péče šlo doslova o revoluci, která zachránila život nebo zdraví tisícovkám Američanů, ale i spojeneckým či dokonce nepřátelským vojákům.
Mezi kontinenty
Letecká přeprava zraněných ale vyžadovala také specializovaný personál, a tak se v roce 1942 začalo s urychlenou přípravou chirurgů, zdravotnických techniků a sester na Bowmanově letišti nedaleko Louisville. Po spojenecké invazi do severní Afriky na podzim 1942 se potřeba sester schopných asistovat při vzdušné přepravě raněných dramaticky zvýšila, avšak ženy procházející výcvikem ještě nebyly plně připraveny. Navzdory tomu je USAAF přesně na Štědrý den poslalo do úvodní ostré akce.
Krátce poté došlo i na první mezikontinentální evakuační let, který se odehrál v lednu 1943, a podporučice Elsie Ottová při něm dohlížela na pět vážně nemocných mužů, jež bylo třeba přepravit z Indie do USA. Cesta, která vzduchem zabrala šest dnů, by po moři a zemi trvala okolo tří měsíců. Na příběhu je ovšem fascinující, že tehdy ještě řadová armádní sestra Elsie Ottová v dané chvíli neměla žádný speciální výcvik pro letecké sestry, a dokonce do té doby ani nikdy neletěla letadlem. Jako ocenění za tuto historickou misi obdržela coby vůbec první žena Leteckou medaili. Teprve 18. února 1943 pak došlo ke slavnostnímu ukončení výcviku první skupiny leteckých zdravotních sester.
Obsáhlý výcvik
Vzhledem k tomu, že stroje používané pro leteckou evakuaci přepravovaly i vojenské zásoby, nemohly sestry na jejich palubách nosit na uniformě červený kříž. Ani samotné letouny neměly žádné označení, které by prokazovalo jejich nebojový status, a tak mohly být i se svými osádkami vystaveny nepřátelským útokům. Z tohoto důvodu musely všechny letecké sestry sloužit na základě dobrovolnosti.
Aby se připravily na jakoukoli nouzovou situaci, učily se klíčové postupy pro případ havárie, absolvovaly výcvik v přežití, čtení z mapy, kamufláži či použití padáku. V rámci zdravotnické přípravy studovaly mimo jiné i účinky velké nadmořské výšky na různé typy pacientů. Kromě toho musely být ve špičkové fyzické kondici, aby zvládaly péči o zraněné i v těch nejnáročnějších podmínkách.
Funkce leteckých sester byla ve své době do značné míry revoluční, neboť na palubách letounů se zpravidla nenacházel žádný lékař a ony tak měly autoritu i nad mužskými zdravotnickými techniky. Sestry byly vyškoleny třeba k zavádění infuzí a poskytování kyslíku, což byly v dané době úkony vyhrazené lékařům. Zároveň uměly poskytovat neodkladnou péči v případě šoku či silného krvácení.
Vynikající statistika
Speciální výcvikové středisko pro leteckou evakuaci zraněných amerického námořnictva začalo fungovat 10. prosince 1944 na základně Alameda v Kalifornii a prvních 24 sester tam dokončilo přípravu 22. ledna 1945. Krátce nato, 6. března se podporučice Jane Kendeighová stala první leteckou sestrou US Navy, která se dostala přímo do bojové zóny, když přistála na Iwodžimě a ocitla se tam pod dělostřeleckou palbou. Po skončení mise se vrátila do Států, kde se zapojila do kampaně podporující prodej válečných dluhopisů, avšak brzy znovu nastoupila do služby a stala se tak i první sestrou, která přistála na Okinawě.
Základní organizační jednotku letecké evakuace představovala v rámci amerického armádního letectva takzvaná Medical Air Evacuation Transport Squadron (MAETS – volně lze přeložit jako transportní peruť zdravotnické letecké evakuace). V jejím čele stál letecký chirurg a vrchní sestra. Útvar se dělil do čtyř letek, přičemž každá měla svého lékaře a šest týmů složených z leteckých sester a zdravotnických techniků. Velitelská sekce zahrnovala mimo jiné úředníky, kuchaře nebo řidiče. Dne 19. července 1944 pak došlo k přeznačení jednotek na Medical Air Evacuation Squadrons (MAES – perutě zdravotnické letecké evakuace).
Do konce války sloužilo v rámci 31 zdravotnických evakuačních transportních perutí působících po celém světě přibližně 500 armádních sester. Jejich schopnosti dokládá i statistika, podle které v průběhu konfliktu z celkových 1 176 048 letecky evakuovaných pacientů zemřelo ve vzduchu pouze 46 osob. Náročnou službu zaplatilo vlastním životem 17 leteckých sester.
Slavná jména
Podporučici Ruth Gardinerovou potkal tento osud jako první z nich. Sloužila u letky A 805. transportní perutě zdravotnické letecké evakuace na Aljašce a společně s pěti dalšími sestrami zajišťovala přepravu zraněných a nemocných v rámci americké operace na Aleutských ostrovech. Dne 27. července 1943 však došlo k tragické nehodě, když stroj C-47 Skytrain havaroval během letu pro pacienty a na jeho palubě zahynulo všech 11 osob včetně podporučice Gardinerové.
Další ze sester, která za pomoc druhým obětovala vlastní život, se stala poručice Aleda Lutzová. Sloužila u 802. transportní perutě zdravotnické letecké evakuace – první jednotky tohoto druhu nasazené v zámoří. Během 196 misí se podílela na evakuaci více než 3 500 mužů – žádná jiná sestra neměla nalétáno více hodin. Vojáky zachraňovala v Tunisku, Itálii a Francii a například během bitvy u Anzia opakovaně létala na základnu, která byla pod palbou německého dělostřelectva. Štěstí ji však opustilo 1. listopadu 1944, kdy její „skytrain“ s 15 zraněnými vojáky na palubě (šest z nich byli němečtí zajatci) v bouři narazil do hory Mont Pilat, přičemž tuto havárii nikdo nepřežil. Aleda Lutzová obdržela posmrtně Záslužný letecký kříž, Purpurové srdce a Leteckou medaili.
Mnoho dalších příběhů leteckých sester však mělo šťastný konec. Jeden se odehrál 22. března 1945, když na mýtině poblíž předmostí u Remagenu přistály dva kluzáky Waco CG-4A, aby evakuovaly 25 těžce zraněných amerických a německých vojáků. Jakmile byly naloženy, letouny C-47 je úspěšně dostaly do vzduchu a odtáhly k jedné z vojenských nemocnic ve Francii. V jednom z kluzáků se o zraněné starala poručice Suella Bernardová, která se do této nebezpečné akce přihlásila dobrovolně. Stala se tak jedinou leteckou sestrou, o níž je známo, že se během druhé světové války zúčastnila bojové mise v kluzáku. Nešlo přitom o její jediné prvenství: byla totiž jednou z pětice prvních ošetřovatelek, které 10. června 1944 odletěly do Normandie, aby odtamtud evakuovaly ty nejvážněji zraněné vojáky.
Další články v sekci
Muž v Texasu zavraždil matku během pokusu o exorcismus
Údajný „exorcismus“ skončil v texaském Fort Worth tragédií – třiadvacetiletý Američan při „očistném rituálu“ podle policie zavraždil svou matku.
Ve Fort Worth v americkém Texasu došlo k tragickému incidentu, při němž mladý muž během údajného exorcismu zavraždil svou matku. Třiadvacetiletý Alexander Valdez byl obviněn z vraždy 58leté Teresity Saysonové poté, co policie objevila její tělo v jeho domě.
Policii upozornili anonymní svědci, kteří sledovali Valdezovy příspěvky na sociální síti Snapchat. Na zveřejněných videích měl být zachycen údajný „satanistický rituál“. Když policisté v pátek krátce po půlnoci dorazili na místo, otevřel jim Valdez pokrytý krví a s biblí v ruce. Podle policejní zprávy muž klidně uvedl, že prováděl exorcismus, a následně přiznal: „Zabil jsem svou mámu.“ Při prohlídce domu policisté nalezli tělo ženy a mrtvého psa.
Po převezení na policejní stanici odmítl Valdez odpovídat na jakékoli otázky a požádal o advokáta. Vyšetřovatelé uvádějí, že Valdezovo jednání pravděpodobně souviselo s vážnými psychickými problémy. Tento případ tak podle odborníků odhaluje širší problém americké společnosti, kde nedostatečný přístup k duševní péči a omezené sociální služby přispívají k podobným tragédiím.
Posedlá země
K incidentu dochází v době rostoucí popularity exorcismů a víry v démonické posednutí v USA. Sociálně-ekonomický výzkumník Boris Gershman upozorňuje, že tyto fenomény často sílí v obdobích společenské nejistoty, vysoké úrovně úzkosti a pesimistického vnímání budoucnosti.
K šíření víry v démony a exorcismy přispívají také někteří kazatelé a influenceři na sociálních sítích, kteří svá „vyhánění démonů“ medializují prostřednictvím platforem jako TikTok a YouTube. Jedním z nejznámějších představitelů tohoto trendu je kazatel Greg Locke z Tennessee. Locke podle publicisty Sama Kestenbauma kombinuje veřejné exorcismy s šířením konspiračních teorií a dezinformací. Vybudoval si rozsáhlé mediální zázemí zahrnující filmové týmy, podcasty a nakladatelství, které mu zajišťuje značnou popularitu a finanční zisky.
Publicista v magazínu Harper's upozorňuje, že současná Amerika – poznamenaná hromadnými střelbami, konspiračními vlnami a technologickými obavami – vytváří prostředí, v němž mají podobné jevy živnou půdu. Případ Alexandra Valdeze tak představuje tragickou ukázku, jak kombinace psychických problémů a kulturní fascinace démonologií může vést k fatálním následkům.
Další články v sekci
Vědci vystopovali dvě střevní bakterie, které souvisejí s rozvojem roztroušené sklerózy
Objev dvojice bakterií střevního mikrobiomu, jejichž přítomnost zřejmě úzce souvisí s autoimunitní roztroušenou sklerózou, by mohl časem vést k novým typům léčby.
Roztroušená skleróza je autoimunitní choroba, při které zmatený imunitní systém napadá centrální nervový systém, tedy mozek a míchu. V důsledku toho dochází k rozpadu myelinových pochev, což vede k celé řadě neurologických symptomů a často k invaliditě. Povaze a především vzniku roztroušené sklerózy ještě stále uspokojivě nerozumíme.
Dřívější studie spojily roztroušenou sklerózu se střevním mikrobiomem. Konkrétní mechanismy toho, jak by bakterie ve střevech mohly ovlivňovat roztroušenou sklerózu, ale zatím zůstávají nejasné. Odborníci německé Mnichovské univerzity zkoumali vztah mezi bakteriemi a roztroušenou sklerózou s využitím 81 párů jednovaječných dvojčat, z nichž vždy jedno mělo roztroušenou sklerózu, zatímco druhé bylo zdravé.
Hlavní podezřelí ve střevním mikrobiomu
Anneli Petersová a její kolegové nejprve vytipovali 51 různých bakterií, jejichž zastoupení se lišilo mezi dvojčaty v rámci párů. Poté těmito bakteriemi nakazili geneticky upravené myši, které jsou náchylné k roztroušené skleróze a sledovali, co se bude dít. Nakonec dospěli ke dvěma bakteriím, jejichž přítomnost zřejmě podstatně zvyšuje pravděpodobnost rozvoje roztroušené sklerózy. Výsledky pozoruhodného výzkumu uveřejnil vědecký časopis PNAS.
Dotyčnými dvěma hlavními podezřelými byly bakterie Eisenbergiella tayi a bakterie řazená do dnes již neplatného rodu Lachnoclostridium. Shodou okolností obě tyto bakterie náležejí do čeledi Lachnospiraceae z příbuzenstva klostridií.
Výzkum role bakterií v rozvoje roztroušené sklerózy je stále v počátcích. Identifikace bakterií z čeledi Lachnospiraceae jako podezřelých ale představuje slibný pokrok, který by časem mohl vést k vývoji nových typů léčby. Zásahy do mikrobiomu by například mohly snížit riziko, že se u dotyčného člověka objeví roztroušená skleróza.
Další články v sekci
Mezinárodní spolupráce: Čína vybrala projekty pro svou lunární misi Čchang-e 8
Čína chystá velkolepou misi k jižnímu pólu Měsíce, na kterou vezme roboty, mikro-rovery i přístroje z celého světa.
Čína rozšiřuje svou vesmírnou diplomacii – pro plánovanou misi Čchang-e 8, která by měla zamířit k jižnímu pólu Měsíce v letech 2028–2029, vybrala deset mezinárodních projektů. Výběr zahrnuje partnery z jedenácti zemí a regionů a jednu mezinárodní organizaci. Zájem o spolupráci byl značný: Čína už v roce 2023 nabídla 200 kilogramů kapacity na své lunární misi zahraničním partnerům.
Cíl mise: lunární jižní pól
Na palubě mise najdeme pestrou směs zařízení: multifunkční roboty, vozítka, přístroje pro astronomii a studium částic, kamery i laserový retroreflektor (odrážeč). Čína vyšle na Měsíc nejen vlastní rover, ale také robotické vozítko vyvinuté v Pákistánu. Poprvé se v čínské lunární misi objeví i mikro-rovery, které společně vyvinuli turecká univerzita, čínská univerzita a soukromá firma.
Čchang-e 8 by měla přistát na náhorní plošině v oblasti Mons Mouton (také známé jako Leibnitz Beta) poblíž jižního pólu Měsíce. Tato oblast je významná kvůli trvale zastíněným oblastem, kde se může vyskytovat vodní led a další potenciálně využitelné látky.
Alternativa pro program Artemis
Mise Čchang-e 8, stejně jako dřívější Čchang-e 7 (plánovaná na rok 2026), připravují půdu pro Mezinárodní lunární výzkumnou stanici (ILRS). Ta by měla začít vznikat v 30. letech 21. století. V rámci Čchang-e 8 hodlá CNSA také otestovat technologie využití místních zdrojů, například 3D tisk cihel z lunárního regolitu pro budoucí stavbu obytných modulů.
Součástí ILRS iniciativy, která je koncipována jako čínská alternativa k americkému programu Artemis, je celá řada zemí – Rusko, Jihoafrická republika, Thajsko, Turecko, Pákistán, Bahrajn nebo Egypt. Írán a Peru se na ILRS podílejí prostřednictvím Asijsko-pacifické organizace pro spolupráci ve vesmíru (APSCO), která sídlí v Pekingu.
Podle CNSA se k ILRS dosud připojilo 17 zemí a mezinárodních organizací a více než 50 výzkumných institucí. Konkrétní jména všech členů však Čína zatím nezveřejnila. Dřívější informace ukazují, že k projektu se přidaly například Rusko, Venezuela, Bělorusko, Pákistán, Ázerbájdžán, Jihoafrická republika, Egypt, Nikaragua, Thajsko, Srbsko, Kazachstán a Senegal. Turecko je rovněž považováno za potvrzeného účastníka.
Zapojily se ale i subnárodní subjekty, jako firmy a univerzity ze Švýcarska, Spojených arabských emirátů, Panamy, Indonésie, Keni, Etiopie, Kyrgyzstánu, Chorvatska, Srí Lanky a Havaje.
Podobný přístup otevřenosti Čína zvolila také pro svou plánovanou marsovskou misi Tchien-wen 3 s plánovým startem v roce 2028. V ní čínská strana nabízí svým partnerům až 15 kg kapacity pro experimenty na návratovém orbitálním modulu (ERO) a dalších 5 kg na marsovském orbitálním modulu (MO).
Další články v sekci
Osudy Čechoslováků v sovětském ráji: Internacionální pomoc ukončil Velký teror
V polovině dvacátých let 20. století se z Československa vydalo do sovětského Ruska několik vlakových transportů. Cestovaly s nimi rodiny zapálených komunistů, kteří ve vagonech ozdobených rudými prapory odjížděli budovat pozemský ráj. Alespoň si to představovali…
„Vykládali jste o tom, co bude zítra a je to včera. To je vaše tempo. Jste zemí, v níž zítřek už je historií a která pracuje v pozítří.“ Tato slova napsal v roce 1930 o největší československé komuně v Sovětském svazu Julius Fučík, jedna z ikon předlistopadového režimu. V lidech, kteří na sovětské půdě založili Interhelpo, Pragomašinu a další družstva, našli komunističtí ideologové vítaný příklad „bratrské lásky“ mezi československým a sovětským lidem. Netřeba dodávat, že šlo o účelovou iluzi. Naši komunisté sice odjížděli plni nadšení, čekaly je však mnohdy temné zkušenosti.
Na pomoc sovětům
Bolševické Rusko se v prvních letech existence potýkalo s bídou a nestabilitou. Občanská válka se uzavřela teprve na podzim 1920, značná část země trpěla hladem, krvavé boje i útěky do emigrace měly za důsledek úbytek obyvatel. Postavit takový stát na nohy by představovalo herkulovský úkol i tehdy, kdyby Leninův režim nevyvolával zaváděním bolševické ideologie do reality další problémy. Není divu, že sovětské orgány hledaly možnou pomoc i v zahraničí – marxistická ideologie byla ostatně tradičně internacionální.
Koncem roku 1922 vydal IV. kongres Komunistické internacionály rezoluci nazvanou O proletářské pomoci Sovětskému Rusku. Podle ní již sice byla kritická hospodářská situace země sovětů díky píli proletariátu překonána, intriky imperialistů jí však nadále házely klacky pod nohy. Světová pracující třída byla vyzvána, aby všemi silami shromažďovala finanční podporu.
Jedním z prostředků zlepšení situace mělo být i přistěhovalectví, ovšem nikoliv masové. O příliv pauperizovaných chudáků neměli sovětští soudruzi zájem, šlo jim výhradně o „jednotlivé specialisty, zvlášť nevyhnutelné pro některá odvětví výroby“. Výzva zaznamenala ohlas. Z různých koutů světa, především z Německa a USA, vyrazily budovat novou společnost skupiny zapálených dělníků. Stranou nezůstali ani Čechoslováci. Zmíněnou rezolucí se v únoru 1923 zabýval I. sjezd KSČ a stranickým tiskem se začaly šířit výzvy k emigraci. Následně bylo v různých částech Československa zorganizováno několik vystěhovaleckých družstev.
Domácí státní orgány i nekomunistický tisk se sice zájemce o odchod do Sovětského svazu snažily odradit (Československo ostatně stále neuznávalo jeho existenci), ovšem neúspěšně. Zprávy o hladu a špatných podmínkách na ruském venkově komunisté odbývali mávnutím ruky a dávali přednost líbivým informacím z dílny vlastní propagandy.
Vstříc zářným zítřkům
V zájmu sovětské rezoluce vzniklo několik komun a družstev. Jejich členové přitom sledovali i osobní cíle, protože se snažili nalézt lepší životní podmínky – ani o ekonomických poměrech v poválečném Československu si nelze dělat přílišné iluze. Hned v roce 1923 odešla do Gruzie asi padesátka řemeslníků, tvořících komunu Pragomašina. V hlavním městě byla zorganizována rovněž družstva Reflektor a Čechocentr, na „rudém“ Kladně Kladenská komuna a na Hané Slovácká komuna. Všechny tyto podniky však neměly dlouhého trvání a jejich účastníci se brzy vrátili domů nebo rozptýlili.
Jedna žena ze Slovácké komuny vzpomínala: „Tam jsme vezli všecko a zpátky jen to, co jsme měli na sobě. Jeli jsme tam 19. března 1929 a vrátili jsme se 1. října. Za půl roku byl majetek pryč. Ale nezúfali jsme, děkovali jsme Bohu, že sme tam někdo z rodiny nezahynul.“
Zatímco uvedená družstva měla jepičí život, jedno dokázalo přežít a navzdory všem těžkostem načas dokonce prosperovalo. Jmenovalo se Interhelpo, vzniklo v Žilině a jeho členové odešli až do středoasijské Kyrgyzie. Založili ho členové kroužku umělého jazyka ido, obdoby esperanta, která se podle nich měla stát všeobecným jazykem světového proletariátu.
Hlavním organizátorem Interhelpa byl Čech Rudolf Mareček. Tohoto dobrodruha a člena bolševické strany, který se po válce vrátil do vlasti, pověřili organizováním vystěhovaleckých komun sami soudruzi v Moskvě. V koženém kabátě a jezdeckých botách, přesně podle sovětské módy, objížděl republiku a v přednáškách bájil o kyrgyzské krajině, kterou osobně poznal v roce 1918.
Poměrně rychle se pro Interhelpo podařilo získat stovky zájemců z různých koutů republiky. Členem družstva se přitom mohl stát pouze příslušník KSČ, který disponoval přinejmenším 5 000 Kčs, což byly značné prostředky. Mnozí kvůli tomu prodali veškerý hmotný majetek. Odměnou jim byla vidina společně provozovaného a vlastněného podniku, fungujícího bez vykořisťování kapitalisty.
Uprostřed asijské stepi
První z několika skupin Interhelpa opustila vlast v březnu 1925. Odcházející zdravili na jednotlivých nádražích příbuzní a členové KSČ. Vlakový transport ozdobený rudými prapory, hesly a květinami vyjel k hranicím z Žiliny, přičemž mu na cestu vyhrávala Internacionála. Sám Mareček v něm chyběl. Tvrdilo se, že mu československé úřady nevydaly pas, pravda však byla zřejmě jinde. Jako tajný vystěhovalecký agent dostával stálý plat a odjet do nelehkých poměrů se mu patrně příliš nechtělo. V prvním transportu naopak seděl se svými rodiči ani ne pětiletý hošík jménem Alexander Dubček. Nikdo nemohl tušit, že z malého „Šaňa“ vyroste jeden z nejvýznamnějších československých politiků 20. století.
Cesta do střední Asie trvala v tehdejších podmínkách téměř měsíc. Příjezd do cíle znamenal pro všechny zúčastněné šok. Step, za níž se rýsovaly vysoké hory, měla daleko do krajiny oplývající ovocnými stromy, již vykresloval Mareček. Osada Frunze (dnes Bišek) byla vlastně pouhá stanice pro karavany. Uprostřed ničeho zavládlo hořekování, plané klatby směřované vůči Marečkovi a brzy i hlad. Jediné sousedy tvořili Čechoslovákům negramotní Kyrgyzové. Několik rodin se okamžitě vrátilo zpět, ale většina si to nemohla dovolit – vždyť na jejich účast v družstvu se vázala i sleva na velmi nákladnou cestu.
Krutou daň si začaly vybírat nemoci jako tyfus a malárie, kterým podlehlo několik desítek malých dětí. Nabízí se otázka, proč Sověti usadili Čechoslováky právě uprostřed odlehlé a pusté země. Patrně ze tří důvodů: aby zaostalou oblast hospodářsky povznesli, aby nepoznali obludné poměry panující v západní části Ruska a aby svým západoevropským smýšlením nemohli nakazit tamní obyvatelstvo.
Postupné úspěchy
V srpnu 1926 dorazil do Frunze druhý transport čítající přes 660 lidí, což bylo příliš velké množství na to, aby se zde mohli uživit. Kdo mohl, odešel rychle jinam. Navzdory varováním československé administrativy přijelo ještě několik transportů, ten poslední v roce 1932. Jen pomalu a s nesmírnými obtížemi budovali interhelpovci doslova z ničeho osadu a průmyslové budovy. Prvním výdobytkem se staly malé dvojdomky, ve kterých každá rodina obývala dva pokoje. V jednom z nich žili i Dubčekovi.
Vlakem nedorazili do Frunze pouze osadníci, ale také základní vybavení pro dílny, dieselový motor pro výrobu elektřiny, malý nákladní automobil a další technika. V druhém roce existence komuny čekalo interhelpovce neštěstí, když vyhořely čerstvě dokončené dílny. Postupem času se však karta začala obracet a potom, co byla v roce 1927 zahájena textilní výroba, nastalo nedlouhé období relativního rozkvětu.
V pátém roce existence Interhelpa, provázeném několikadenními oslavami, do něj zavítala dělnická delegace z Československa. K jejím členům patřil i Julius Fučík, literárně talentovaný redaktor Rudého práva. Podobně jako řadu dalších levicových intelektuálů ho myšlenka Interhelpa nadchla, bylo však příznačné, že během svého pobytu v Sovětském svazu viděl jenom to, co mu soudruzi dovolili, a to, co toužil vidět on sám. V knižní reportáži nazvané V zemi, kde zítra již znamená včera (1932) uvedl: „Tato knížka nezkresluje. Ale právě proto je tendenční. Neboť chce zachytit celou pravdu. Celou pravdu o Sovětském svazu.“
V pasážích o Interhelpu nenajdeme nic o tom, že se někteří zklamaní a ožebračení členové družstva vraceli do vlasti pouze díky pomoci československých úřadů, ani to, že komunu opustili obuvníci, nejperspektivnější z jejích řemeslníků, přičemž jeden z nich na schůzi křičel: „Nebudeme se dřít na jiné!“
Přichází Velký teror
Členy Interhelpa můžeme považovat za naivní snílky, ovšem to, co dokázali vlastníma rukama v nitru stepi, je obdivuhodné. Začátek třicátých let pro ně znamenal prosperitu a klid. Provázely jej ovšem pozvolné změny. Od roku 1928 v Interhelpu výrazně přibývalo jinonárodních členů a již v roce 1931 začal počet Rusů a Ukrajinců převládat. Zároveň klesal i absolutní počet Čechoslováků. Původně velmi odlišní imigranti se snažili co nejvíce přizpůsobit sovětským poměrům. Časy, kdy se spolu pokoušeli mluvit jazykem ido, postupně odeznívaly a nastoupila rusifikace, která se nejnápadněji projevovala upravováním českých jmen, především doplňováním otčestva.
Úspěšný výrobní podnik se stal pro sovětské úřady lákavým soustem. Největší změny v životě Interhelpa souvisely se snahou o jeho kolektivizaci a řízení shora. Přituhující poměry přiměly k odchodu další kolonisty. V roce 1933 odešli i Dubčekovi, byť prozatím ne do vlasti, ale do Nižného Novgorodu.
Bylo to takříkajíc v pravou chvíli, neboť nadcházel čas stalinských čistek. Velký teror se nejprve začal projevovat tím, že mizeli lidé z okolí. Posléze došlo i na některé příslušníky Interhelpa, které v očích obludného systému činil podezřelými už jejich původ. Perzekuci přistěhovalců usnadňoval fakt, že mnozí z nich přijali sovětské občanství. Od roku 1938 tak museli učinit všichni cizinci žijící na území Sovětského svazu, což se pro některé Čechoslováky stalo pohnutkou k návratu domů – tuto možnost zvolili i Dubčekovi.
Interhelpo mezitím vstoupilo do nejsmutnější fáze své existence. Paranoidní stalinské čistky si vyžádaly 19 životů jeho členů. Byli odsouzeni v nesmyslných politických procesech, posláni do Gulagu nebo rovnou popraveni. Přesné osudy těchto obětí zůstávají mnohdy nejasné, protože se o nich nedozvěděli ani jejich nejbližší příbuzní.
Krutá realita sovětského ráje
Roku 1939 došlo k zestátnění většiny interhelpovských podniků a tento proces byl dovršen o čtyři roky později. Režim chtěl mít přímou kontrolu nad vším, tím spíše nad ekonomicky úspěšným projektem. Fakt, že ho ze svých úspor a dřiny vytvořili přistěhovalci, ho nijak netrápil. Rozvrat původní komuny pak dokonal vstup Sovětského svazu do druhé světové války, během níž byla řada lidí z Interhelpa nahnána na frontu či do pracovních táborů.
Neblahé osudy našich krajanů, kteří byli okradeni o dílo své práce a mnohdy nesmyslně perzekvováni, přirozeně vzbudily zájem nacistické propagandy. V roce 1943 vyšla v Praze brožura s titulem Na Sibiř? Zkušenosti českých osadníků v zemi sovětů. Přestože šlo o dílko poplatné jinému totalitárnímu režimu, mělo k pravdě mnohem blíž než pozdější komunistické dějepisectví. To o zlikvidovaných členech Interhelpa vyhýbavě hovořilo jako o lidech, kteří „padli na frontě výstavby socialismu“.
Další články v sekci
Vědci našli v Brazílii fosilii nejstaršího známého mravence světa
Brazilští vědci objevili fosilii nejstaršího známého mravence, pekelného dravce z doby dinosaurů, který přepisuje příběh evoluce těchto fascinujících tvorů.
Mravenci jsou jednou z nejrozšířenějších, druhově pestrých a nejpočetnějších skupin živočichů. Odborníci odhadují, že jejich dnes žije asi 22 tisíc druhů, z nichž jsme objevili necelých 14 tisíc. Podle toho, co víme, sahají počátky linie mravenců do období křídy. Potvrzuje to i nedávný objev brazilských vědců Univerzity São Paulo.
Vápenec z formace Crato na severovýchodě Brazílie ukrýval fosilii, která představuje nejstaršího známého mravence. Dostal jméno Vulcanidris cratensis a žil ve spodní křídě, asi před 113 miliony let. Vulkanidris patří do dnes již vyhynulé skupiny mravenců Haidomyrmecinae, jimiž se kvůli nápadnému vzhledu s hrozivě vyhlížejícími kusadly přezdívá „pekelní mravenci“.
Pekelný mravenec z vápence
„Náš tým objevil fosilii, která je nejstarším známým nezpochybněným mravencem,“ potvrzuje vedoucí výzkumu Anderson Lepeco z Muzea zoologie Univerzity São Paulo. „Je velmi zajímavé, že navzdory tomu, že jde o velmi starobylého mravence, má vulkanidris na svém těle znaky, které odpovídají vysoce specializovanému loveckému chování.“ Z toho je možné soudit, že existovaly ještě starší, méně specializované druhy mravenců, z nichž tento druh vznikl.
Nález vulkanidrise přinesl několik zajímavých prvenství. Jde o prvního „pekelného mravence“, který byl objevený jako klasická fosilie v hornině. Tito mravenci totiž byli doposud známí prakticky jen z jantaru. Současně jde o prvního „pekelného mravence“ Jižní Ameriky, což svědčí o tom, že byli rozšířenější, než se odborníci původně domnívali. Detailní výzkum anatomických rysů vulkanidrise ukazuje, že v rámci ostatních „pekelných mravenců“ mu byl nejblíže příbuzný mravenec Aquilomyrmex huangi, který byl objeven v myanmarském jantaru z doby před 99 miliony let.
Další články v sekci
Thajská policie nasadila humanoidního robopolicistu: Výsledky jsou zatím rozpačité
Thajská policie nasadila prvního humanoidního robota, který spíš než respekt, budí hlavně rozpaky.
Pokud vám připadá, že nasazení robota v policejní uniformě zní trochu jako začátek dystopického filmu, nejste sami. Královská thajská policie během festivalu Songkran vypustila do ulic „AI police cyborg 1.0“. Ano, takhle epicky svého robotického strážce zákona pojmenovali. Ačkoli, upřímně – spíše než o kyborga jde o poněkud nedomrlého androida na kolečkách.
Thajský policejní robot je vybaven 360° kamerami a technologií na rozpoznávání obličejů. Umí nahlásit přítomnost „nebezpečných osob“ nebo detekovat zbraně. Takže něco jako Robocop. Vlastně spíš jako Robocop z Wishe.
Robocop z Wishe
Zveřejněné fotografie a videa ukazují robota, jak stojí zcela nehybně na kovové plošině na kolečkách. Působí tak spíš jako stativ s kamerou a počítačem na kolech. Otázka tedy zní: proč dělat humanoidní figurínu, když by totéž zvládla kamera na trojnožce, nebo ještě lépe – roj dronů? Navíc, bez skupinky lidských strážců okolo by stačilo jedno šťouchnutí a super kyborg by šel velmi pravděpodobně k zemi.
Thajsko pochopitelně není první zemí, která experimentuje s nasazením robotických strážců zákona. V USA testují robo-policisty od firmy Knightscope již zhruba 10 let. Výsledky ale zatím nejsou úplně slavné – jeden robot v nákupním centru Stanford v Palo Alto například přejel batole, jiný zapadl do fontány ve Washingtonu nebo si nevěděl rady s příliš úzkým chodníkem. Pozitivní odezvy, týkající se snížení kriminality po nasazení robotických policistů ve vyloučených lokalitách, se pro změnu nepodařilo jednoznačně připsat robotům. Žádný velký „sukces“ nepřineslo ani nasazení policejních robotů (připomínajících BB-8 ze Star Wars) v Číně.
Technologie humanoidních robotů je i přes pokrok posledních let stále ještě v plenkách. Pořád se hlavně učí chodit, takže jejich nasazení vyžaduje hromadu lidského dohledu. Přesto všechno je ale jasné, že humanoidní roboti v bezpečnostních složkách budou hrát v budoucnosti čím dál větší roli. Jakmile se podaří překonat technické nedostatky a vyřešit zásadní otázky ochrany soukromí, můžeme očekávat, že robotičtí policisté budou nejen hlídat ulice, ale třeba i vyjednávat s pachatelem nebo pomáhat při záchranných operacích. Do té doby si ale na skutečné Robocopy budeme muset ještě chvíli počkat – a možná se mezitím spokojit s trochu neohrabanými androidy na kolečkách.
Další články v sekci
Minilaboratoř EGGS: Britové testují výrobu potravin na oběžné dráze
Miniaturní laboratoř SpaceLab testuje, jak by mohla výroba potravin a bioproduktů přímo ve vesmíru změnit budoucnost kosmického zásobování.
Společnost Frontiers Space, kterou založili odborníci britské Univerzity v Cranfieldu, se zaměřuje na rozvoj biotechnologického výzkumu a výroby cenných bioproduktů na oběžné dráze. Doposud k tomu využívali pozemní bioreaktor. Před pár dny vstoupili do vesmíru a vyslali na orbitu pilotní variantu miniaturizované automatické laboratoře SpaceLab.
Minilaboratoř SpaceLab ve variantě EGGS (Early Gen micro-Gravity Service) vynesla na oběžnou dráhu nosná raketa Falcon 9 letos 22. dubna. Je umístěná uvnitř návratové kapsle PHOENIX-I německé společnosti ATMOS Space Cargo, která by měla SpaceLab dopravit zpátky.
Výroba potravin ve vesmíru
Podle výkonného ředitele Aqeela Shamsula je EGGS zařízení navržené pro tuto konkrétní misi jako technologický demonstrátor. Jeho účelem je otestovat komponenty minilaboratoře SpaceLab, jako například mikrokapalinové čipy nebo systém pro zobrazovaní biologických vzorků přímo na oběžné dráze.
Na palubě zařízení EGGS jsou tři experimenty. Jeden z nich připravili odborníci britské univerzity Imperial College London, kteří vyvíjejí technologii výroby potravin z kvasinek procesem „přesné fermentace“. Po experimentech v pozemním bioreaktoru ověřují, jak tato technologie funguje v kosmickém prostoru.
V současné době je stále velmi nákladné posílat do vesmíru věci pro každodenní spotřebu, jako jsou výrobky z plastů, palivo, léky nebo potraviny. Náklady na stravu pro jednoho astronauta na palubě ISS na jediný den se pohybují kolem 20 tisíc liber (téměř 585 tisíc Kč). Pokud by bylo možné vyrábět takové produkty v prostředí mikrogravitace oběžné dráhy, řešilo by to celou řadu problémů spojených se zásobováním.
Další články v sekci
Senegalská rezervace Djoudj: Ohrožená oáza ptáků
Národní ptačí rezervace Djoudj leží v deltě řeky Senegal a její bohaté vodní plochy hrají klíčovou roli pro tamní populaci stěhovavých ptáků. V posledních letech však křehký ekosystém výrazně narušuje zemědělství i nedaleká přehrada.
Národní ptačí rezervace Djoudj se rozprostírá na 16 000 hektarech a z velké části ji tvoří vodní plochy. Kromě potoků, rozlehlého jezera a dalších stojatých vod se tam nachází celá řada mokřadů, které jako útočiště s oblibou využívají tažní ptáci. Podle odhadů žije v lokalitě až 1,5 milionu migrujících opeřenců: Z téměř 400 druhů zachytí oči turisty především pelikány a plameňáky, přičemž v místní „sestavě“ dominují volavky fialové a bílé, kolpík africký či kormorán velký.
Není těžké vysvětlit, proč si opeřenci oblast tak oblíbili – rozsáhlé vodní plochy totiž představují první oázu, která se jim otevírá po přeletu Sahary. Ptáci však nepatří k jediným lákadlům parku: Návštěvníky přitahují i početné populace krokodýlů či kapustňáků.
Nebezpečí z více stran
V poslední době ovšem rezervace čelí vážnému nebezpečí – zemědělské chemikálie vypouštěné do řeky Senegal značně ohrožují křehkou rovnováhu tamního potravního řetězce. Navíc se v důsledku vybudování přehrady Diama výrazně narušily hladiny vod, načež se přemnožilo několik invazivních druhů vodních rostlin. Kromě toho dochází k odsolování vody a zanášení toků. To vše mělo za následek zmenšení i úplné vymizení některých ptačích kolonií. V letech 1984–1988 a 2000–2006 se tak park ocitl na seznamu památek UNESCO v ohrožení.