Tajemství úspěchu medúzovců: Křehcí, ale neporazitelní obyvatelé moří
Medúzovci, primitivní žahavci bez mozku, krve a srdce, fascinují vědce tím, jak dokázali přežít stovky milionů let a ovládnout oceány ve všech podobách – od miniaturních až po gigantické druhy.
Zhruba 95 % těl medúz tvoří voda, zatímco zbytek představuje malý shluk svalů, bílkovin a nervových buněk. Evoluční úspěch medúzovců je vzhledem k jejich tělesné stavbě překvapivý: Coby tvorové bez mozku, krve a srdce přežili nejméně pět set milionů let.
Kyslík absorbují z vody přes tenkou vnější membránu, potravu zachycují pomocí žahavých buněk a podávají si ji do úst umístěných pod zvonem. Pohybují se tak, že stahují svaly, vypuzují vodu z těla a pulzují v souladu s mořskými proudy.
Medúzovci se vyskytují ve všech oceánech, navzájem se ovšem velmi liší. Některé zhruba ze dvou tisíc známých druhů jsou malé jako špendlíková hlavička, kdežto jiné se řadí mezi působivé obry. Příklad druhých zmíněných nabízí talířovka obrovská (Cyanea capillata) se stovkami chapadel, jež mohou dorůstat délky přes třicet metrů, takže překonávají i rekordmanky z řad velryb. Nejsmrtelnější medúzu pak představuje čtyřhranka Fleckerova (Chironex fleckeri), jejíž jed dokáže člověka usmrtit během několika minut.
Další články v sekci
Přízračná trpasličí galaxie bez temné hmoty mate astronomy
Galaxie FCC 224 vzbuzuje pozornost astronomů. Podle vědců zřejmě postrádá temnou hmotu – klíčovou složku, bez níž podle současných modelů nemohou galaxie vůbec vzniknout.
Vědci sice stále nevědí, co je temná hmota přesně zač, přesto ale tato záhadná substance hraje zásadní roli ve standardním kosmologickém modelu. Mimo jiné by měla fungovat jako základní gravitační struktura pro vznik a vývoj galaxií. Existence galaxie, ve které chybí temná hmota (nebo její dostatečné množství) je proto velmi matoucí. Je to jako vidět stín bez objektu, který ho vrhá.
Donedávna se vedly urputné spory o to, zda galaxie bez temné hmoty vůbec existují. Dnes se zdá, že nejspíš ano, i když každá taková galaxie je současně natolik neobvyklou, že její vznik nedokáže uspokojivě vysvětlit žádný z aktuálně platných kosmologických modelů.
Bez temné hmoty
Nejnovějším zástupcem těchto zvláštních objektů je galaxie FCC 224 v Kupě galaxií v Peci, vzdálená od nás asi 65 milionů světelných let. FCC 224 patří do skupiny tzv. ultradifúzních galaxií – objektů, které jsou sice velikostí srovnatelné s Mléčnou dráhou, zároveň se ale vyznačují extrémně nízkou hustotu hvězd.
Galaxii FCC 224 nedávno se svými spolupracovníky prostudovala doktorandka Maria Buzzová z australské Swinburnské technologické univerzity v Melbourne. Vědci použili data Keckovy observatoře na Havaji a s jejich pomocí sledovali v galaxii FCC 224 pohyb tuctu hvězdokup. Jejich měření odhalila, že se tyto hvězdokupy pohybují nápadně pomalu. To je klíčový ukazatel, podle něhož v galaxii FCC 224 schází odpovídající množství temné hmoty. Podrobnosti výzkumu pozoruhodné galaxie uveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.
Byla na počátku srážka?
Další výzkumný tým, pod vedením Yimenga Tanga z University of California v Santa Cruz, se snaží najít odpověď v historii galaktických kolizí. Podle nich FCC 224 mohla vzniknout při vysokorychlostní srážce dvou galaxií bohatých na plyn. Během takové kolize by se temná hmota oddělila od plynu a nově vzniklé hvězdy by se pak formovaly z tohoto „osiřelého“ plynu – bez temné hmoty. Tento scénář se podobá dřívějším nálezům galaxií DF2 a DF4 ve skupině galaxií NGC 1052, které se rovněž jeví jako bez temné hmoty.
Podle vědců je dokonce možné, že galaxie FCC 224 může mít své „dvojče“ – galaxii FCC 240, která se nachází nedaleko a vykazuje podobnou velikost, tvar i orientaci. Pokud budoucí pozorování potvrdí tyto shodné vlastnosti, šlo by o poměrně solidní důkaz pro scénář možného vzniku galaxie v důsledku kolize.
„FCC 224 je důležitým mezníkem v našem úsilí identifikovat a zkoumat další galaxie bez temné hmoty,“ vysvětluje Buzzo. Čím více takových galaxií objevíme a popíšeme, tím lépe pochopíme, jakou roli temná hmota hraje (či nehraje) ve formování malých galaxií. Tento objev tak může významně přispět k přepsání základních teorií o stavbě a vývoji vesmíru.
Další články v sekci
Rozsáhlý výzkum: Záplavy dlouhodobě ohrožují zdraví obyvatel
Povodně neohrožují jen naše domy a majetek, ale také zdraví – a to mnohem déle, než jsme si dosud mysleli. Největší světová studie zaměřená na dlouhodobé zdravotní dopady povodní odhalila, že riziko hospitalizace po podobných přírodních katastrofách dramaticky stoupá. V některých případech až o 61 %.
S postupujícím globálním oteplováním zažíváme stále extrémnější projevy počasí. Týká se to i povodní a s nimi souvisejících záplav, k nimž teď na řadě míst dochází stále častěji. Záplavy přitom nepředstavují „pouze“ ohrožení majetku. Kromě bezprostředního ohrožení života, především v důsledku utonutí a úrazů, přestavují i dlouhodobou hrozbou pro lidské zdraví – a to mnohem déle, než jsme si dosud mysleli.
Tým vedený odborníky australské Monashovy univerzity nedávno uskutečnil doposud nejrozsáhlejší výzkum dlouhodobého vlivu záplav na lidské zdraví. Jeho výsledky, které nedávno uveřejnil vědecký časopis Nature Water, jsou alarmující.
Badatelé prostudovali celkem více než 300 milionů zdravotních záznamů u obyvatel 747 komunit z osmi různých zemí, v nichž došlo k záplavám. Jejich výzkum zahrnoval následky záplav v letech 2010 až 2019 v Austrálii, Vietnamu, Brazílii, Kanadě, Chile, Thajsku, Novém Zélandu a na Tchaj-wanu. Ukázalo, že dlouhodobé zdravotní důsledky záplav jsou až nečekaně rozsáhlé.
Dlouhodobá hrozba
Po záplavách dochází k nárůstu hospitalizací s celou řadou typů onemocnění. Lidé jsou častěji přijímáni do nemocnic s kardiovaskulárními chorobami (nárůst o 35 %), nemocemi dýchacích cest (30 %), infekcemi (26 %), chorobami trávicího traktu (30 %), duševními chorobami (11 %), nádory (34 %), nemocemi nervové soustavy (34 %) a chorobami ledvin (40 %). Nejvýrazněji záplavy ovlivnily hospitalizace pacientů s diabetem, které se zvýšily o 61 %.
Jak vědci zjistili, u populace zasažené povodní narůstá riziko hospitalizace takřka okamžitě a k normálu se vrací až po zhruba 210 dnech. Výjimkou jsou choroby dýchacích cest a duševní poruchy, u nichž hospitalizace narůstají postupně. Hospitalizace po záplavách se nejvíce týkají dětí a mládeže do 20 let, a také seniorů starších 60 let. Bezprostředních příčin hospitalizací může být celá řada, od přímého vlivu záplavové vody až po evakuace a zhoršení dostupnosti lékařské péče. Autoři studie varují, že s postupující klimatickou změnou budou povodně častější, ničivější a dlouhodobější. Dnes je ohroženo až 23 % světové populace, a počet zasažených bude dále růst.
Přestože australská studie má svá omezení (například nezahrnuje zranitelné komunity s omezeným přístupem ke zdravotní péči), přináší důležité poznatky, které by měly sloužit politikům, lékařům i veřejnosti. Povodně nejsou podle vědců jen krátkodobou pohromou. Jsou spouštěčem dlouhodobé zdravotní krize, která si žádá pozornost.
Další články v sekci
Masový hrob v Andách: Archeologové objevili důkaz dávné bitvy
Hrobka s ostatky čtyřiadvaceti lidí, objevená v peruánském údolí Atico, poskytuje unikátní svědectví o dávném konfliktu i životě málo známé kultury Aruni.
V údolí řeky Atico v jižním Peru se nachází archeologická lokalita El Curaca. Podle odborníků tam zhruba v letech 1000 až 1450 našeho letopočtu žili lidé etnika Aruni (Chuquibamba). Kromě několika petroglyfů nalezených na stěnách jeskyní toho archeologové o příslušnících tohoto etnika mnoho nevědí.
Hrobka vítězů
Polský archeolog Jósef Szykulski z Univerzity ve Vratislavi a jeho kolegové přišli loni v říjnu s důležitým objevem, když na El Curaca objevili velkou kamennou hrobku kruhového tvaru s kostrami 24 mužů, žen a dětí. Všichni mrtví byli podle vědců pohřbeni zároveň, společně s keramikou, kostěnými a kamennými nástroji, klasy kukuřice a látkami.
Mrtví byli uloženi do hrobky zabalení v látkách. Předběžné analýzy prozradily, že všichni tito lidé zemřeli kvůli zraněním v boji. Podle archeologů šlo o honosný pohřeb s bohatou výbavou. Szykulski se na základě toho domnívá, že nalezení lidé patřili k vítězné straně a že je do hrobky pohřbili jejich přeživší druzi.
Na lokalitě El Curaca stále pokračuje intenzivní výzkum. Vědci dokumentují nalezené kostry pomocí 3D skenování, konzervují objevené látky a analyzují keramické střepy i dřevěné artefakty. Odkrytí této hrobky představuje významný objev a doklad dávného konfliktu.
Vykopávky na El Curaca jsou součástí výzkumného projektu, který financuje Národní centrum vědy Polska. V rámci projektu dojde i na analýzy dávné DNA lidí z hrobky. Měly by přispět k lepšímu pochopení předinckých kultur lidí, kteří žili v oblasti údolí řeky Atico.
Další články v sekci
Jomkipurská válka: Boj o přežití a izraelské vystřízlivění
Navzdory varování tajných služeb i pohybům egyptských a syrských jednotek, málokdo čekal v září 1973 vypuknutí války. Na den smíření se však přes hranice přihnalo peklo a Izrael čekala zkouška ohněm a boj proti přesile. Jak se židovskému státu podařilo ubránit?
Na Golanských výšinách se ráno 6. října 1973 nacházely dvě tankové brigády, 188. a 7. (celkem 177 tanků, avšak přímo na purpurové linii jen 42), dále 31. výsadková brigáda, 1. pěší brigáda Golani a 11 baterií samohybného dělostřelectva. Vrchním velitelem těchto krycích sil byl generál Rafael „Raful“ Ejtan, ale přímo „na čáře“ velel plukovník Jicchak Ben Šoham, stojící v čele 188. obrněné brigády.
Proti nim se na druhé straně purpurové linie seřadily do útočné sestavy tři syrské pěší divize (5., 7. a 9.) a za nimi ve druhém sledu dvě tankové divize (1. a 3.), které měly společně k dispozici přibližně 1 400 tanků (z toho 276 těsně za purpurovou linií), 60 000 mužů a ne méně 800 děl. Celkový nepoměr sil byl tedy obrovský a názorně vypovídá o sebejistotě izraelského velení.
Syrským vojskům velel generál a zároveň ministr obrany Mustafa Tlas. Ve 13.45 (tedy minimálně o čtyři hodiny dřív, než uvádělo varování poskytnuté Mossadem) pozorovatelé na hoře Hermon hlásili, že syrští dělostřelci začali odstraňovat ze svých postavení maskovací sítě. Deset minut poté se na izraelská postavení snesl uragán dělostřelecké palby (odhaduje se, že na pozice IDF dopadlo za pět minut 25 000 nábojů). Současně zaútočilo na různé vojenské cíle na Golanských výšinách i syrské letectvo a masa tanků se přesně ve 14.00 převalila přes purpurovou linii.
Peklo na Golanech
Tankové osádky 188. brigády se pokoušely palbou z předem připravených postavení (střeleckých ramp) syrský nápor zastavit, ale ocitly se v zoufalé situaci. Syřané i přes velké ztráty nezastavovali, a dokonce pokračovali v postupu i po setmění. To způsobilo v řadách tankistů IDF šok, umocněný tím, že sovětské T-55 a T-62 ve výzbroji syrské armády disponovaly optikou pro boj v noci. Tanky Šo‘t kal takto vybaveny nebyly, velitel měl pouze infračervený dalekohled a řidič brýle, ale ty většina osádek nechala na základně v domnění, že boje s příchodem noci skončí. Díky tomu se podařilo Syřanům druhý den okupovat většinu území jižní poloviny Golanských výšin a na některých místech se dokonce přiblížili na dohled ke Galilejskému jezeru a k mostům přes řeku Jordán.
Celá 188. brigáda byla téměř úplně vyhlazená, její velitel Ben Šoham 7. října padl při obraně Nafehu (hlavního velitelství IDF na jižních Golanech) a ze 7. tankové brigády zůstala bojeschopná už jen část tanků (hlavně na severu), kterým ale docházelo palivo a munice.
Ministr Dajan se 8. října nervově zhroutil, Golda Meirová zvažovala využití jaderných zbraní a velitel severního vojenského okruhu generál Jicchak Chofi dokonce připravoval plán na ústup sil IDF z celých Golan. Naštěstí zhruba po deseti hodinách od vypuknutí bojů začaly na frontu postupně přicházet první tankové zálohy IDF (čili za čtvrtinu času odhadovaného k provedení mobilizace a přesun – díky prázdným komunikacím ve svátek Dne smíření). Syrský postup se nakonec podařilo 10. října definitivně zablokovat také díky téměř sebevražedným útokům IAF.
Krize na Sinaji
U Suezského průplavu panovala také vážná situace, i když méně kritická než na Golanech. Podél průplavu stály čtyři tankové brigády (8., 14., 401. a 460.) s celkem 290 tanky, pěší brigáda Harel, mechanizovaná pěchota a parašutisté, jakož i 436 záložníků jeruzalémské brigády, rozmístěných v jednotlivých opěrných bodech. Celé obranné linii velel generál Šmuel Gonen.
Na západním břehu průplavu se shromáždily dvě egyptské armády (2. a 3.), v jejichž sestavě se nacházelo osm divizí s 1 700 tanky, 2 000 obrněnými vozy, 4 000 děly. Sadatovy síly také podpořily spojenecké kontingenty ostatních arabských států (Alžírska, Libye, Maroka, Súdánu, Kuvajtu a Tuniska). Celému útočnému uskupení velel generál Šazlí. Stejně jako na Golanech i zde těsně před druhou hodinou odpoledne začala masivní dělostřelecká příprava a na cíle v zóně průplavu vzápětí zaútočilo letectvo. Posléze na gumových člunech překonala průplav za volání „Alláhu akbar!“ první vlna egyptské pěchoty vybavené protitankovými zbraněmi a hned za ní ženisté, kteří začali vytvářet průchody přes pískový val na východním břehu a klást pontonové mosty přes průplav.
Během 24 hodin již na předmostí operovalo dostatečné množství tanků a pěchoty k odražení prvních nekoordinovaných izraelských protiútoků, majících za cíl pomoci obklíčeným posádkám opěrných bodů. Naštěstí pro Izraelce egyptský plán předpokládal postup do vnitrozemí Sinaje pouze do hloubky několika kilometrů. Takže i když oddíly IDF přišly za prvních 24 hodin téměř o polovinu všech tanků (většinou zničených protitankovými střelami nesenými egyptskými pěšáky a commandos), jejich obranná linie se nerozpadla.
Zásahy supervelmocí
Sovětský svaz měl od počátku poměrně dobrou představu, o co se jeho arabští spojenci pokoušejí (nad Blízkým východem křižovaly jeho dva nové satelity Kosmos), a proto zástupci Moskvy v Radě bezpečnosti OSN nejprve novou „izraelskou agresi“ neodsuzovali, a dokonce ani netrvali na okamžitém zastavení palby jako v roce 1967. Naopak záhy po vypuknutí konfliktu začal plynule fungovat sovětský letecký most, který zásoboval bojující arabské armády potřebným válečným materiálem. Na moře také vypluly zásobovací lodě a již 11. října první z nich dorazily do syrských přístavů.
Američané naproti tomu dost dlouho tápali v temnotě a státní tajemník Henry Kissinger se ještě večer 8. října domníval, že další totální izraelské vítězství je za dveřmi. Druhý den však nic nesvědčilo o blízkém kolapsu arabských armád, a když nový izraelský velvyslanec v USA Simcha Dinic 9. října potvrdil Kissingerovi, že židovský stát ztratil za dva a půl dne bojů 14 letadel Phantom a více než 500 tanků a že se blíží ke kritickému nedostatku jakékoliv munice, Kissinger bez zaváhání přislíbil dodávky vojenského materiálu. Ty nakonec dorazily do Izraele 14. října. Američané také neprodleně vyslali nad Blízký východ svá špionážní letadla Lockheed SR-71 Blackbird, aby si mohli sami vytvořit úsudek o vývoji vojenské situace v oblasti.
Bod obratu
Ta se mezitím začala pomalu a za cenu velkého úsilí i obětí obracet ve prospěch Izraele. Katastrofický vývoj na Golanech se podařilo zvrátit a už 12. října izraelské obrněné kolony postoupily tak hluboko do Sýrie, že síly IDF mohly svým dalekonosným dělostřelectvem ostřelovat Damašek. Zabránit jim v tom nedokázal ani příchod posil dalších arabských států, jmenovitě Iráku a Jordánska, které sice odvážně, ale nekoordinovaně a bez součinnosti se syrskou armádou napadaly pravé křídlo izraelského výběžku. Asad proto vyslal Sadatovi zoufalé poselství, aby v duchu „arabské solidarity“ vydal na Sinaji rozkaz k velké egyptské ofenzivě a donutil tak Izraelce přerušit jejich postup na syrské hlavní město.
Sadat souhlasil a přikázal Šazlímu přepravit na západní břeh všechny zbývající rezervy. Dne 14. října Egypťané zahájili se 780 tanky útok směrem k průsmykům Mitla a Gidi. Izraelci, kteří proti nim mohli nasadit zhruba 750 tanků, se na toto střetnutí, které se stalo největší tankovou bitvou od Kurska v létě 1943, náležitě připravili. Během několika hodin boje Egypťané přišli o 260 tanků, 200 dalších obrněných vozů a asi 1 000 padlých a raněných a ve zmatku ustupovali zpět k průplavu.
Na základě tohoto vítězství (IDF odepsala jenom 20 tanků) Elazar povolil záložním divizím pokus o odvážný přechod „do Afriky“ severně od Velkého hořkého jezera (začal o dva dny později za cenu intenzivních bojů v oblasti zamýšleného přechodu u takzvané Čínské farmy). Ve svém důsledku nakonec přinesl ovoce v podobě obklíčení celé 3. egyptské armády.
Přetahování o příměří
Šokované egyptské vrchní velení nejprve odmítalo uvěřit, že na západním břehu průplavu operují izraelské tanky, a jelikož vyslalo všechny své zálohy do útoku 14. října, nemělo je čím zastavit. Za této situace si Sadat uvědomil, že mu vítězství uniká mezi prsty, a proto 20. října požádal Leonida Brežněva o co nejrychlejší prosazení příměří na půdě OSN.
Díky tomu se USA a Sovětský svaz i přes globální politiku uvolňování napětí (détente) dostaly kvůli konfliktu na Blízkém východě na pokraj přímé vojenské konfrontace. Sovětský svaz totiž chtěl z důvodu stále reálnější možnosti porážky Sýrie a Egypta co nejrychleji prosadit zastavení palby, zatímco USA se naopak snažily podobný krok co nejvíce oddálit. První příměří bylo po jistých průtazích dohodnuto na 22. října (rezoluce OSN č. 338), ale ani jedna z válčících stran jej nehodlala dodržovat. Sověti proto uvedli do pohotovosti své výsadkářské jednotky v NDR a hrozili, že přímo vojensky zasáhnou do konfliktu na straně Arabů. Američané v odpovědi na tyto výhrůžky Kremlu zvýšili pohotovost svých strategických sil, 82. výsadková divize se měla připravit na přesun na Blízký východ a 6. americkou flotilu ve východním Středomoří měla posílit ještě jedna letadlová loď. Za těchto okolností pak Izrael, Egypt a Sýrie 24. října souhlasily s druhým zastavením palby, které již bylo dodržováno.
Poslední oběť
Válka z roku 1973 se stala dosud poslední „plnohodnotnou“ arabsko-izraelskou válkou a z několika hledisek představuje významný bod zlomu v dějinách Blízkého východu. Pro izraelskou veřejnost byl neočekávaný útok bez varování vlastními zpravodajskými službami obrovským šokem a jako studená sprcha zapůsobily i velké materiální a lidské ztráty (IDF přišly o 840 tanků a 130 letadel, padlo celkem 2 838 vojáků a 8 800 utrpělo zranění). Navíc „vítězství“ IDF mělo daleko do jednoznačných triumfů v minulých konfliktech, neboť Syřané 24. října víceméně úspěšně blokovali další postup směrem na Damašek a Egypťané stále ovládali celý východní břeh průplavu.
Na povrch později vypluly i nepříjemné pravdy o Amanu a také velení IDF muselo důkladně přehodnotit své priority ohledně důležitosti a vyváženosti jednotlivých zbraňových systémů. Golda Meirová se po „vítězné“ válce potýkala v důsledku polovičatých rozhodnutí své vlády z rána 6. října s rostoucí nedůvěrou izraelské veřejnosti a 11. dubna 1974 nakonec odstoupila z funkce. Do propadliště dějin se také odporoučela představa o nízké bojové hodnotě arabských armád. Egypťané i Syřané bojovali i přes utržené ztráty (Sýrie přišla o 1 200 tanků a 118 letadel a zahynulo 3 100 vojáků, Egypt odepsal 1 100 tanků a 223 letadel a padlo více než 5 000 egyptských vojáků) velice houževnatě a statečně. Došlo tak k obnovení arabské cti ztracené při katastrofální porážce roku 1967.
Ten, kdo nakonec jako jediný dosáhl všech svých cílů, byl Sadat, když v mírových jednáních docílil návratu Sinaje do egyptských rukou výměnou za oficiální uznání Izraele. Prezident se však naplnění svého díla nedočkal, neboť 6. října 1981, v den osmého výročí operace Badr během slavnostní vojenské přehlídky v Káhiře podlehl atentátu skupiny muslimských fundamentalistů, nesouhlasící s mírovým vývojem. Stal se tak vlastně poslední obětí války ze Dne usmíření.
Další články v sekci
Bílý zázrak nad zlato: Nejpůsobivější solné doly světa
Tradice solných dolů je v některých státech natolik dlouhá, že se tamní podzemní komplexy postupně prolnuly s kulturou. Vedle zdrojů cenného minerálu tak představují i hojně navštěvované památky.
Další články v sekci
Corona muralis: Vojenské vyznamenání, které mohlo římským legionářům změnit život
Vyznamenání udělená v boji mohla posloužit nejen jako odrazový můstek k dosažení vyšší hodnosti, ale i k lepšímu společenskému postavení. Proto se římští legionáři nebáli riskovat a nasazovat vlastní krk.
Z vysokých kamenných hradeb měst, obsypaných lučištníky, pršela na obléhatele celá mračna šípů, kamení nebo hořlavých překvapení. Přiblížit se pod ně znamenalo vystavit se oštěpům a kopím. Zlézat takové opevnění po žebříku? To obnášelo odhalit se všem ostřím a hrotům, učinit ze sebe terč. Každé zranění přitom mohlo způsobit pád do hlubin hradního příkopu, polámané kosti a pomalou smrt.
Řekněme ale, že voják tento výstup zázrakem přežil. Co dál? Nahoře na cimbuří, do něhož se musel krkolomně přehoupnout či skočit, ho uvítala přesila odhodlaných obránců. Proti jeho meči v tu chvíli stály nejméně čtyři čepele odhodlaných nepřátel. Jaké asi tak měl šance, že je všechny pobije, proseká si cestu a se spolubojovníky onu bráněnou hradbu obsadí? Minimální, samozřejmě.
Proto se jeví naprosto logické, že aby přežil vřavu boje, bude se voják dobývající takové opevněné město držet hezky někde vpovzdálí. Tam, kam nedoletí projektily obránců, v bezpečí za vlastním štítem, schovaný v polním opevnění. A určitě se nebudete snažit lézt sebevražedně někam po žebříku na hradby. Rozhodně ne v první vlně. Jenže přesně takhle římští legionáři nesmýšleli…
Být první
O možnost stát v čele takové žebříkové zteče anebo vyběhnout na hradby z obléhací věže sami usilovali. Ještě před vlastním útokem se dokázali v polním ležení se svými druhy pobít o výsadu vyrazit jako první. Proč, když se to v podstatě rovnalo téměř jisté smrti? Inu, vždy tu byla určitá nepatrná šance, že dostatečně divoký a zběsile riskantní počin povede k úspěchu: k průlomu, obsazení hradby a zpacifikování celého obléhaného města. Že místo měsíců pomalého obléhání bude boj rozhodnut za několik hodin. Znamenalo to ohromnou úsporu, jak času, tak materiálu, financí a lidských životů. A kdo k tomu přispěl největší měrou? První muž, který zdolal hradby, zpacifikoval její obránce a vztyčil zástavu legie či vlajku, si za to zákonitě zasloužil odměnu. Tou odměnou byl řád zvaný corona muralis (hradební koruna). Náležela tomu, kdo si v očích svých velitelů počínal natolik inspirativně a odvážně, že byl „první“ a přežil to. Bylo to jedno z nejvyšších udělovaných vyznamenání.
Pochopitelně, že v takovém boji se dalo, mnohem pravděpodobněji, zahynout. Ale pokud měl někdo to neuvěřitelné štěstí a dosáhl na ono vyznamenání, změnilo mu to život. Jemu i jeho příbuzným – už napořád.
Šlapat bláto a dýchat prach na nekonečných výpravách, potit vlastní a cedit cizí krev, to mohli vojáci v římské legii dělat zhruba pětadvacet let. A ve finále pak s titulem zasloužilého veterána dosáhli „jen“ výslužného diplomu a občanství, slušného důchodu, osvobození od daní a pár pozemků. Jenže corona muralis z nich v očích celého římského světa – což byl tehdy prakticky celý známý svět – učinila hrdiny. Celebrity, osoby veřejně proslulé a zasloužilé. Místo fádního důchodu na ně čekala kariéra: povýšení, hodnosti a pocty. Udělalo to z nich tribuna, dost možná i kvestora. Přeloženo do reálných měřítek: už ne výsluhy, pozemek a malá farma v důchodu, ale vlastní villa, latifundie a na nich otroci. Tím vyznamenáním se společensky nesmírně povýšili, a nahoru s sebou vytáhli celé své příbuzenstvo.
Koruny pro hrdiny
Ale zpátky na zem: šance, že dobytí hradby voják přežil, byly opravdu skrovné. S udělením corona muralis – odlité z ryzího zlata – se nesmírně šetřilo, a udělovalo se až po zevrubném prošetření. Po dobytí Nového Kartága na území dnešního Španělska musel zasednout výbor z velení celé legie a rozhodnout o tom, zda ocenění náleží muži jménem Quintus Trebellius anebo Sextu Digitovi. Vyznamenání se tenkrát, v roce 209 př. n. l., nakonec dočkali oba. Jinak se nestávalo, že by v rámci celého impéria existovalo více než půltuctu nositelů takového vyznamenání současně. Prostě to připomínalo hlavní výhru v loterii. Na jaký počet sázejících asi tak připadá suma šťastných výherců? No vidíte! Šance tedy vojáci měli sice nízké, ale mohla se jim vyplnit všechna jejich přání. Jejich jméno mohlo být už navždy spojeno s dobytím celého nepřátelského města. Celý národ si je za to pamatoval.
Neexistovalo totiž mnoho jiných příležitostí k vyznamenání, které by tak radikálně dokázaly změnit život. Odměna se sice pojila i s tzv. coronou navalis, jejíž udělování se obdobně týkalo lodí nepřátel. Ne že by šlo o méně riskantní počin. Jenže galér měli Římané mnoho a loďstvo jako takové nikdy nehrálo v mínění veřejnosti tak velkou roli, jako pěší legie – tyto továrny na antické hrdiny.
Za slabý odvar corony muralis se dá považovat i corona castrum či corona vallaris. Ta patřila vojákům, kteří v bitvě dosáhli centra nepřátelského ležení či polního opevnění. Nižší hodnocení plyne už z charakteru zdolané fortifikace. Prosekat si cestu palisádami a nepřáteli zkrátka Římané nepovažovali za tak hrdinské, jako dobytí celého ohradbeného města. Vyznamenání se sice pojilo s povýšením a korunou, ale často jen pozlacenou.
To už se větší osobní benefit pojil s tzv. coronou aureou. Ta korunu nesla jen v názvu, protože šlo většinou o nárameníky a nátepníky, ozdoby, poháry nebo šperky. Zato byly ale vyrobené z drahého kovu. Pyšnit se jí mohl voják, který si dobyl mimořádných zásluh: pobil nejvíc nepřátel, zvítězil v boji proti nejsilnějšímu ozbrojenci nebo jen udržel pozice. Zkrátka se odměňovalo mimořádně úspěšné provedení a splnění úkolu. Mimo armádu ale toto vyznamenání nijak vysoce nehodnotili, už proto, že postupně degradovalo na cosi jako právo na vyšší podíl vojáka z celkové kořisti.
Větší úcty se těšili legionáři, kteří si vydobyli prostý věnec, umotaný z listí a větví bobulových keřů. Z těchto prostých materiálů se totiž skládala tzv. koruna zachránce. Odměnili jí vojáka, který svým hrdinstvím přispěl k záchraně lidských životů. Většinou se vztahovala k nějakému konkrétnímu místu či sídlu. Jeho obyvatelé – jak píše historik Polybius – ctili už po zbytek svých životů vyznamenaného zachránce jako svého rodiče, protože mu vděčili za život.
Variací na toto vyznamenání pak byla corona civica, jež se vila z dubového listí. Tu kladli na hlavu „zachránci města“. Běžný legionář o ní nemohl ani snít, tuto poctu totiž lid uděloval generálům a vojevůdcům. Zpravidla tam, kde svým velením dokázali udržet pořádek a nenechali vlastní obležené město padnout. Byť neměl takový věnec skoro žádnou finanční hodnotu, dal se snadno přetavit v politický potenciál. Generál, který se pyšnil přídomkem „zachránce“, měl nakročeno do Senátu.
Vzhledem k povaze všech těchto vyznamenání nejspíš i legionáři naznali, že proslavit se a vystoupat na společenském žebříčku, se dá nejlépe dosažením corony muralis. Muži zocelení výcvikem a bojem, sloužící národu a legii, proto vnímali šanci zapojit se do boje na hradbách jako první za velkou čest a vrchol svého poslání. Bylo to hlavní slosování v loterii jejich válečnického života.
Další články v sekci
Tatooine naruby: Astronomové objevili exoplanetu s kolmo skloněnou drahou
Astronomové objevili planetu, která obíhá pod úhlem 90 stupňů kolem dvojice mladých hnědých trpaslíků.
V posledních letech bylo objeveno několik planet, které obíhají kolem dvou hvězd najednou, podobně jako fiktivní svět Tatooine z filmů Star Wars. Tyto planety obvykle obíhají po drahách, které jsou zhruba ve stejné rovině, v níž obíhají jejich hostitelské hvězdy. Již dříve se ale objevily náznaky, že by mohly existovat planety i na kolmých neboli polárních drahách kolem dvojhvězd: teoreticky jsou tyto dráhy stabilní a byly objeveny planetární disky na polárních drahách kolem hvězdných párů. Dosud jsme však postrádali jasné důkazy, že tyto polární planety skutečně existují.
Bezprecedentní exoplaneta pojmenovaná 2M1510 (AB) b obíhá kolem dvojice mladých hnědých trpaslíků – objektů větších než plynné planety, ale příliš malých na to, aby se jednalo o skutečné hvězdy. Oba hnědí trpaslíci se při pohledu ze Země vzájemně zakrývají, takže tvoří tzv. zákrytovou dvojhvězdu. Tento systém je neuvěřitelně vzácný: je to teprve druhý dosud známý pár zákrytových hnědých trpaslíků a první obsahující exoplanetu, která kdy byla nalezena na dráze kolmé k dráze svých dvou hostitelských hvězd.
Astronomové objevili tuto planetu při zpřesňování orbitálních a fyzikálních parametrů obou hnědých trpaslíků na základě pozorování pomocí přístroje UVES (Ultraviolet and Visual Echelle Spectrograph) dalekohledu ESO VLT na observatoři Paranal v Chile. Dvojici hnědých trpaslíků, známou pod označením 2M1510, poprvé detekoval v roce 2018 profesor na Birminghamské univerzitě Amaury Triaud se svými kolegy v rámci projektu SPECULOOS (Search for habitable Planets EClipsing ULtra-cOOl Stars).
Astronomové zjistili, že oběžné dráhy dvou hvězd v systému 2M1510 jsou tlačeny a přitahovány neobvyklým způsobem, což je vedlo k závěru o existenci exoplanety s podivným úhlem oběžné dráhy. „Prověřili jsme všechny možné scénáře a jediný, který je v souladu s daty, je, že se planeta nachází na polární dráze kolem této dvojhvězdy,“ vysvětluje Thomas Baycroft, doktorand na Birminghamské univerzitě ve Velké Británii, který vedl studii publikovanou v časopise Science Advances.
Podivný planetární systém má dokonce i třetí hvězdu, která obíhá ve velké vzdálenosti od zmíněné dvojice hnědých trpaslíků. Podle výpočtů vědců je ale 2M1510 C příliš vzdálená na to, aby způsobovala orbitální poruchy.
Další články v sekci
Dejte vejce malovaný: Jak se slavily Velikonoce v české lidové tradici?
Veliká noc, Červené svátky, Svátky mazance, jinak též Velikonoce představují nejvýznamnější křesťanský svátek roku. U nás jsou spjaty především s řadou lidových tradic, jako je pomlázka, pečení beránků nebo barvení vajec. Jaké další zvyky dodržovali naši předkové a které se dochovaly dodnes?
Velikonoce jsou oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jejich datum je pohyblivé, na církevním koncilu v Nikáji v roce 325 bylo ustanoveno na první neděli po prvním jarním úplňku. Velikonoční okruh má přípravné období v čase od Popeleční středy do západu slunce Bílé soboty a sváteční dozvuk sedmi týdnů od Velikonoční neděle do Slavnosti seslání Ducha svatého (letnice).
Zpočátku slavila starověká církev svátek v jeden den, respektive v jednu noc, avšak postupně se velikonoční slavnost rozčlenila do tří dnů. Ve 4. století se vyvinulo svaté třídení (triduum), které dnes zahrnuje Velký pátek, Bílou sobotu a Boží hod velikonoční.
První sváteční dny
Svátky otevírá Květná neděle ve znamení zelené ratolesti. V liturgickém kalendáři je současně prvním svátečním dnem Svatého či Velkého týdne, zvaného též pašijový. Po bohoslužbách se v něm totiž čtou či zpívají pašije, části evangelií líčících utrpení Ježíše Krista. Sám katolický obřad svěcení ratolestí je upomínkou na slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma, kdy ho lidé vítali palmovými listy. Jelikož v našich zeměpisných šířkách palmy nerostou, dávali si křesťané posvětit svazky narašených jívových prutů, které zastrkovali doma za obrázky, do zahrádky nebo do pole. Vedle kytic z kočiček v některých krajích vytvářeli z větví různých dřevin velké svazky zvané košťata, berani, bahníře a palmy. Sestavovali je chlapci, kteří je nosili do kostela. Jeden druhého se pak snažili předstihnout délkou prutů.
Svaté třídení v liturgii začíná už večerem Zeleného čtvrtka. Podle výkladu církevních autorit vzniklo adjektivum zelený nejspíše z církevního řádu, podle něhož se do obce křesťanů opětně přijímali hříšníci odsouzení k pokání. Tak se symbolicky z uschlých ratolestí opět staly zelené. Jiné zdroje uvádějí, že se pojmenování Zelený čtvrtek odvozuje od zelenin, které prý staří křesťané jedli podle zvyku Židů. Ohlasem je ona špenátová tradice, jíž se řídíme namnoze i dnes.
Ve jménu zdraví a úrody
Prožívání Velkého pátku určovala řada zákazů. Předně se nesmělo hýbat se zemí, která je v křesťanské interpretaci ložem Krista. Další zákazy se týkaly nebylo také dovoleno cokoli půjčovat a vynášet z domu. V jitřním čase před východem slunce se lidé modlili venku v sadu a umývali se v tekoucí vodě, aby se uchránili před nemocí podle představy, že velkopáteční voda, ještě než ji políbí první paprsky slunce, má divotvornou moc plnou hojivé síly. Znamenali zemi třemi křížky, třikrát ji políbili a pronášeli slova lidových modliteb, například: „Vítám tě, Velký pátku, chraň nás ode všeho zlého, od žloutenice, od padoucí nemoce.“ Jak silně se věřilo v uzdravující účinky velkopáteční vody ještě v 19. století, dokládají záznamy o lidech postižených kožními neduhy, kteří se nedali odradit ani ledovým škraloupem a vstupovali do ní nazí.
Bílá sobota se nesla ve znamení očekávání zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Bílá podle bílého roucha novokřtěnců, kteří při velikonoční vigilii přijímali křest. K novému ohni, který kněz zažíhal venku před kostelem starobylým způsobem – křesáním křemene, se připojil lidový obyčej pálení Jidáše. Když dříví z hranice dohořívalo, brali hospodáři uhlíky a oharky, neboť se věřilo, že mají moc uchránit pole od různých pohrom. V čase do ranního rozbřesku se lidé opět umývali v čerstvé studniční či pramenité vodě, aby smyli hříchy a byli čerství a zdraví. Ve chvíli, kdy se rozhlaholily zvony, běželi do sadu a třásli stromy, aby vydaly úrodu.
Církevní slavnost Vzkříšení se až do obnovy liturgických obřadů Svatého týdne v roce 1955 pořádala slavným průvodem v podvečer Bílé soboty, poté byly velikonoční vigilijní bohoslužby přesunuty do nočních hodin. Množstvím účastníků, mezi nimiž nechyběli zástupci obce, cechů, řemeslnictva a spolků, patřila k nejokázalejším v roce.
Na Boží hod vycházeli sedláci do polí, aby si zajistili jejich úrodu. Křížky ze dřeva opáleného v ohni na Bílou sobotu, pruty svěcené na Květnou neděli a vejce zastrkávali do brázd, aby byla pole chráněna před nepohodou počasí a posílen vzrůst plodin. K dobré úrodě mělo napomoci pojídání svěceného vejce a mazance přímo na poli, přičemž se skořápky a drobky zahrabovaly do brázd.
Zvony odletěly do Říma
Dodnes si hoši před Velikonocemi připravují své nástroje na klepání, hrkání, křísání, rachání či vrkání, jak se nazývá ohlašování času ve dnech, kdy zvony podle lidové tradice odlétají do Říma. Umlkají od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty. Tehdy je nahrazuje rytmické hlučení zvukových nástrojů, které se v organologické systematice řadí k idiofonům, nástrojům samoznějícím. Konstrukčně spočívají jednak na principu kladívka a ozvučné desky, jednak na principu tenké lamely narážející na rotující ozubené kolečko na osce. Vyskytují se buď ruční jako řehtačka, hrkotka, valcha, drkač, harfa, rachačka, nebo pojízdné, jako tragač. Velkorozměrné nepřenosné instrumenty stávaly ve věži kostela. Ty rozezvučel kostelník s pomocí ministrantů.
Dřevěné zvonění je dochované již v pramenech z 16. století. Z té doby pochází zpráva o dřevěných chřestačkách, které v čase, kdy umlkly zvony, udávaly věřícím čas bohoslužby. Dřevěné zvonění mělo a má pro hochy význam každoroční služby pro obec. Patřilo k němu společné nocování mimo domov, obvykle ve stodole, a umývání na Velký pátek. Tradice určuje shromaždiště (obvykle místní svatyni), trasu obchůzky i zastavení u sakrálních objektů.
Pravidla pro účastníky bývají přísná. Nejstarší chlapci zvaní páni, velitelé, hejtmani, kapitáni a stárci hrkání řídí, zaznamenávají docházku dětí, řadí je do průvodu, dávají povely k hlučení i k modlitbě u křížů. Úloha „zvoníků“ končí na Bílou sobotu, kdy si chodí pro výslužku v podobě vajec, pečiva či peněz. Jako součást chlapeckého velikonočního klepání je v pramenech 19. století zachycen také obyčej honění Jidáše či pálení Jidáše, jehož zpodobňuje v masce některý z chlapců.
Hrachovina a sláma, obrácený kožich, tvář zakrytá punčochou nebo začerněná, vysoká kuželovitá čepice z pletenců slámy, to jsou prostředky maskování, které se stále uplatňují. V lidové tradici je pohled na jidášskou postavu negativní. Chování chlapců-zvoníků směřovalo převážně k trestu – Jidáše honili, hrkali mu u uší, pohazovali ho blátem, vyhrožovali v říkadlech a písních. Podobné jednání lze zaznamenat v obchůzkách i dnes. Jiným projevem tradice jsou jidášské loutky z hadrů a slámy, které chlapci obřadně spalují.
Oslavy zmrtvýchvstání
K Božímu hodu se vztahují velikonoční jízdy, které jsou na našem území známé hlavně z někdejších německých lokalit v severních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku. V Lukavci, české obci u Fulneku, dnes stejně jako v minulosti rejtaři objíždějí polnosti obce, projíždějí kolem jednotlivých stavení s křížem, který podávají lidem k políbení, a s písněmi, v nichž oznamují velikonoční zvěst o zmrtvýchvstání Spasitele.
V tradici velikonočních jízd se oslava Vzkříšení propojuje s přáním, které v minulosti zaznívalo silněji, aby Bůh dal požehnání polím. Pomlázku, která neodmyslitelně patří k Velikonočnímu pondělí, bychom našli už v Postile husitského kazatele Jana Rokycany z poloviny 15. století. Ten uvádí, že se „dívky s pacholky pomlázejí a mrskají o velikonočních hodech“. Pojem pomlázka označuje jak obřadní bití, hlavně dívek a žen, tak obchůzku mužské mládeže i velikonoční dar. Obyčej má četná regionální pojmenování, v Čechách se proto můžeme setkat s binovačkou, dynovačkou, koledou, na Moravě se šmigrusem, mrskutem, šlahačkou a ve Slezsku s kyčkováním.
Mnoho podob má i sama pomůcka k vyšlehání: pamihod, žila, kocar, tatar, kyčka a další. Jazykovědci vysvětlují pomlázku ve vztahu k pojmům pomladit/zmladit, a to prostřednictvím jarní zeleně. V etnografickém výkladu se jedná o dotýkací magickou praktiku – mrskání zeleným prutem je probuzením aktivity, životní síly v přelomovém čase obnovy vegetace a prostředkem obřadní očisty.
Kromě pletence z vrbového proutí se používaly větve jalovce, březová nebo dřínová metla, rákoska (fišpanka), kdysi i žíla splétaná z kožených řemínků a také lékořice, z níž se na Slovácku upletl korbáč a jako laskomina mohl být zkonzumován. Zvláštností tradice je velký pletenec dosahující délky dvou i tří metrů. Ten se stal společným atributem mužské chasy, vypravující se na mrskut, a v tomto významu je doložen už na počátku 19. století na jihomoravském Podluží.
Červené pondělí
Starou víru v životodárnou sílu skrytou ve vejci adaptovalo křesťanství ve smyslu podobenství zmrtvýchvstání Ježíše Krista a včlenilo vejce do velikonoční liturgie. To mělo různé funkce. Mezi věřícími má dosud platnost pojídání svěcených vajec po návratu z kostela. Jejich rozkrájení a rozdělení mezi členy rodiny vyjadřuje soudržnost a podle lidových představ má ochránit člověka, kdyby v životě zbloudil. Vejce bylo také předmětem obdarování, jež se dotýká kmotrovských, příbuzenských, sousedských a milostných vztahů, nebo představovalo svěceninu v pokrmu či v magickém rituálu posílení úrody země. Mimo to mohlo být objektem kreativní výzdoby a dětské hry. Známý a dosud místy praktikovaný zvyk vede rodiče, aby uschovali dětem vejce na skryté místo, ale tak, aby si je nalezly. Vejce měla pocházet od zlaté slepičky, kohouta nebo skřivánka.
Starý český, moravský a slezský obyčej ale zatlačila do pozadí nadílka vajec od zajíce, zprostředkovaná z německé tradice. Starobylým a základním zdobením je barvení na červeno. Odtud bývá Velikonoční pondělí nazýváno červené a Velikonoce coby Červené svátky či Svátky na červený vejce. Staročeský výraz kraslice je zapsán v latinsko-českém Glosáři z doby kolem roku 1466, zatímco „krášlené vejce“ je zmíněno v traktátu Tomáše Štítného.
Výraz kraslice se uchoval v lidové tradici severovýchodních Čech, ale k jeho obecnému rozšíření došlo až koncem 19. století. Do té doby se pro zdobené pomlázkové vejce užívalo výrazů malované vajíčko, pomlázka nebo malovna. Ve 20. století se kraslici dostalo významu výtvarného artefaktu, jenž se uplatňuje na soutěžích a výstavách.
Barvení, nástroj použitý ke zdobení a technický postup jsou vzájemně úzce spjaty a podmiňují výzdobu vajec, která je v českých zemích rozmanitá. Jde buď o volné vytváření ornamentů na skořápce kresbou (voskem, rytím, leptáním do obarvené skořápky) a aplikací (slámou, sítinou, textilem), nebo o dekorativní postupy využívající hotové vzory (takzvaná rostlinná batika, vodové obtisky a obrázky nalepované na skořápku).
Další články v sekci
Temný přízrak: Vědci potvrdili existenci černé díry v souhvězdí Střelce
Nová data z Hubbleova teleskopu a observatoře Gaia odhalila, že podivný temný objekt v souhvězdí Střelce je s velkou pravděpodobností černá díra hvězdné velikosti.
Černé díry hvězdné velikosti jsou sice extrémní gravitační monstra, ale samy o sobě jsou vlastně docela nenápadné. V porovnání s klasickými hvězdami mají jen nepatrnou velikost a nevydávají žádné nápadné záření. Proto až donedávna byly všechny hvězdné černé díry objeveny výhradně ve dvojhvězdách, v nichž s velmi nápadnými vizuálními efekty pohlcují hmotu svého hvězdného partnera.
Kailash Sahu z amerického Institutu vědy vesmírných teleskopů a jeho kolegové v roce 2022 ohlásili objev něčeho, co popsali jako „temný objekt,“ který se nachází v oblasti souhvězdí Střelce. Domnívali se, že jde o černou díru, ale jiný vědecký tým to vzápětí zpochybnil a označil objekt za neutronovou hvězdu.
Identita temného objektu
Sahu a jeho spolupracovníci se ale nevzdali. K původnímu objevu jim posloužila data z Hubbleova vesmírného dalekohledu, pořízená v letech 2011 až 2017. V rámci nového výzkumu opět zapojili Hubbleův teleskop, podpořený navíc i evropskou vesmírnou observatoří Gaia. Nové analýzy ukazují, že „temný objekt“, který nese označení OGLE-2011-BLG-0462, má hmotnost přibližně sedmi Sluncí. Z toho je možné jednoduše odvodit, že nejde o neutronovou hvězdu. Teoretické výpočty totiž udávají, že neutronové hvězdy mohou mít hmotnost maximálně kolem 2,9 sluncí. Jedinou zbývající možností v rámci známých objektů je černá díra. Výsledky výzkumu podezřelého objektu ve Střelci uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.
Jde o první známý případ, kdy byla přesvědčivě potvrzena existence osamocené černé díry hvězdné velikosti, která není aktivní a nepohlcuje velké množství hmoty. Vědci doufají, že v dohledné budoucnosti bude možné nalézt více podobných případů s pomocí infračerveného Vesmírného teleskopu Nancy Grace Romanové, který by měl odstartovat do vesmíru v roce 2027.
