Antivirová žvýkačka úspěšně omezuje šíření chřipky a herpesvirů
Vědci testují žvýkačku s výtažkem z africké luštěniny, která dokáže výrazně omezit šíření běžných virů v ústní dutině.
Moderní civilizace je pod náporem virových infekcí. Nejde přitom výhradně o exotické pandemické viry, které se šíří z jiných kontinentů. Velkou výzvou pro moderní zdravotnictví i ekonomiku stále zůstávají i běžné viry, s nimiž máme velmi dlouhou zkušenost, jako jsou třeba chřipkové viry nebo simplexviry (HSV, Herpex simplex virus), původci oparů.
Jak je u virů obvyklé, léčba nebývá běžně dostupná a své limity má i očkování. Proti chřipce se očkuje příliš málo lidí a proti simplexvirům navzdory mnohaletému úsilí doposud neexistuje použitelná vakcína. Vědci proto hledají alternativní řešení, jako je omezování šíření těchto virů a snížení množství virových částic. U obou zmíněných typů virů přitom hraje při šíření důležitou roli ústní dutina.
Antivirová žvýkačka
Henry Daniel z Pensylvánské univerzity a jeho kolegové vsadili na žvýkačku, která obsahuje semena lablabu purpurového (Lablab purpureus), africké luštěniny podobné fazolu. V lablabu se nachází přírodní širokospektrální antivirový protein FRIL (Flt3 Receptor Interacting Lectin), který na sebe váže viry a tím je zneškodní.
Vědci použili simulátor žvýkání ART-5 a s jeho pomocí otestovali schopnost žvýkačky s lablabem neutralizovat dva simplexviry (HSV-1 a HSV-2) a dva viry chřipky typu A (H1N1 a H3N2). Experiment ukázal, že antivirová žvýkačka s lablabem dokáže snížit množství virů v ústní dutině o více než 95 procent. Výsledky experimentu s antivirovou žvýkačkou uveřejnil odborný časopis Molecular Therapy.
Jednoduchý nápad s využitím lablabu pro omezování šíření virů se ukazuje jako velmi slibný. Dřívější výzkum rovněž ukázal, že prášek z této rostliny neutralizuje i viry H5N1 a H7N9, tedy původce velmi nebezpečné ptačí chřipky. Vědci nyní hodlají vyzkoušet, zda by použití lablabu jako přísady do ptačího krmiva mohlo přispět k omezování šíření ptačí chřipky.
Další články v sekci
První oběť hitlerovského režimu: Okolnosti atentátu na ministra Walthera Rathenaua
Za první oběť hitlerovského režimu bývá považován německý ministr zahraničí Walther Rathenau, na něhož byl roku 1922 spáchán atentát. Tehdy si totiž podpisem smlouvy se sovětským Ruskem proti sobě poštval představitele německé radikální pravice.
Ráno v sobotu 24. června 1922 před křižovatkou Erdenera Wallotstrasse v Berlíně byl zabit německý ministr zahraničí Walther Rathenau. Smrt ho dostihla ve chvíli, kdy cestoval ze své vily ve čtvrti Grunau do úřadu v centru hlavního města. Granát vhozený do otevřeného ministrova auta z projíždějícího vozidla a pět výstřelů z automatické pistole roztrhaly tělo téměř na kusy. Pachatelům jejich čin usnadnilo přibrzdění ministrova kabrioletu před křižovatkou. Úder proto dopadl plnou silou.
Jak se později ukázalo, atentátníky byli teroristé z nacionalistické organizace Consul. Jejich útok na Žida Rathenaua měl být odplatou za to, že se ministr údajně snažil dostát závazkům, jež poraženému Německu vyplývaly z mírové smlouvy podepsané před třemi roky ve Versailles.
Pozadí atentátu
Pro čtyřiapadesátiletého Rathenaua nepřišla smrt nečekaně, byl na ni už několik měsíců připraven. Od konce dubna proti němu vedly radikální pravicové kruhy štvavou kampaň a žádaly jeho hlavu. A tyto výhrůžky nebyly míněny jen symbolicky. V zuřivých útocích, kterým byl ministr zahraničí soustavně vystavován, se často ozývalo slovo: Rapallo.
Rapallo je čisté a úhledné lázeňské městečko na ligurském pobřeží asi 30 kilometrů jihovýchodně od Janova. Začátkem dubna je tady již vše v květu a od moře vane teplý vítr. V dubnu 1922 se sice lázeňská sezona teprve pomalu rozbíhala, ale všude se to už začalo plnit hosty. Důvodem byla velká událost, ke které se schylovalo v nedalekém Janově. Dne 10. dubna tam měla být zahájena mezinárodní diplomatická konference, jež přitahovala do tohoto koutu Itálie mnoho lidí z Evropy i ze zámoří.
Do Janova se sjeli zástupci 29 zemí, desítky diplomatů a stovky novinářů i národohospodářských odborníků. Úkolem konference bylo hledat na mezinárodním poli řešení neurovnaných hospodářských a politických poměrů mezi evropskými státy a najít východisko z propletence problémů, ve kterých se zmítal starý kontinent poválečných let. Tehdy se Evropa mohla ještě považovat za střed světa, a tak byla janovská konference událostí vskutku světovou.
Co zájem o konferenci v očích lidí žijících politikou jen zvyšovalo, bylo několik nových okolností. Janovská konference byla totiž prvním diplomatickým fórem od světové války, na kterém se vítězové i poražení sešli jako formálně rovnocenní partneři. Zvlášť významné bylo, že k účasti na tuto politickou akci prvořadého významu bylo přizváno i sovětské Rusko a že pozvání přijalo.
Nenaplněná očekávání
Britský premiér Lloyd George, který se o pozvání sovětských zástupců zasadil přes protesty svých vnitropolitických odpůrců, vycházel z přesvědčení, že hospodářská obnova Evropy – a o tu tady přece šlo – není možná bez Ruska. Většina západních politiků, hlavně Francouzi, však od sovětské účasti očekávala aspoň částečné uznání a splacení starých dluhů, které u západních států nadělalo carské Rusko a Prozatímní vláda.
Představitelé německé Výmarské republiky si od konference slibovali, že zde za široké mezinárodní účasti a především v dvoustranných rozhovorech budou moci vyhladit některé rozpory, které se stavěly do cesty sblížení Německa s bývalými protivníky. Němci také doufali, že se jim podaří snížit těžké břemeno válečných reparací, vysokého odškodnění vítězům války, k jehož placení je zavazovala mírová smlouva z Versailles.
Proto se na janovskou konferenci vypravili hned čtyři říšští ministři s velkým štábem expertů. V čele delegace stál sice německý kancléř Joseph Wirth, ale její spiritus agens byl zahraniční ministr Walther Rathenau. Sovětská delegace přijela do Janova přes Berlín, kde navázala první přímé kontakty s německou vládou. Delegaci vedl padesátiletý komisař zahraničních věcí Georgij Vasiljevič Čičerin. Cíle, které si vytkla pro janovská jednání, byly ryze praktické. „Jedeme do Janova jako obchodníci, protože obchod s kapitalistickými zeměmi je pro nás naprosto nezbytný,“ řekl tehdy Lenin.
Jednání začala pro sovětské diplomaty slibně. Zdálo se, že se jim podaří prolomit mezinárodní politickou izolaci, v níž se sovětské Rusko nacházelo od revoluce. Pak ale Francouzi vystoupili s požadavkem splacení starých ruských dluhů a byl konec nadějím. Čičerin tento požadavek rázně odmítl a předložil jménem své delegace protinávrh: účet za škody, které jeho vlasti způsobila vojenská intervence cizích mocností. Sověti rovněž zamítli poskytnout náhradu za znárodněný majetek cizinců. Dohoda se západními velmocemi, jež se už zdála na dosah ruky, byla náhle tatam. Jednání vedená v zákulisí konference uvázla na mrtvém bodě.
Tajná jednání
Také německá delegace narazila na nesmlouvavý postoj vítězných velmocí. Otázka revize versailleských mírových smluv ani možnost snížení válečných reparací se nedostala do oficiálního programu konference. Ke všemu byli Němci jen velmi málo informováni o skutečném stavu jednání mezi sovětskými a západními dohodovými diplomaty, a tak v řadách německé delegace rostla obava, že mezi nimi mohlo dojít ke sblížení na úkor Německa. Tím by byla mezinárodní izolace německé Výmarské republiky dovršena. Němci v Janově začali podléhat panice. Avšak krátce po půlnoci z 15. na 16. dubna zazvonil v hotelu německé delegace telefon. Volal sovětský zmocněnec Sabinin a navrhl německým kolegům dvoustranné jednání, které by mohlo vést ke konkrétním dohodám.
Němečtí diplomaté, vyrušení ze spánku, dali hned hlavy dohromady a zvažovali všechna pro a proti nového sovětského návrhu. Po dlouhé a vzrušené debatě, pro kterou se později vžilo označení „konference v pyžamu“, se rozhodl ministr Rathenau pro jednání a vyslovil svůj souhlas k sovětské nabídce.
Následujícího dne se sešli zástupci obou delegací potají v hotelu Palazzo Imperiale v nedalekém Rapallu a ještě téhož dne byla uzavřena sovětsko-německá smlouva. Obě strany v ní rezignovaly na vzájemné dluhy a náhrady škod z poslední války, Němci se zřekli nároků na znárodněný německý majetek v sovětském Rusku. Obě země navázaly diplomatické styky a poskytly si největší výhody v obchodních stycích. Tak se stalo to, co nikdo neočekával: dva státy vyloučené dohodovými velmocemi z velké politiky, ti dva vyděděnci se za jejich zády sblížili. Vzniklo tak nové partnerství bez požadavků a nároků.
Vítěz janovské konference
Když se v pondělí 17. dubna zpráva o tomto diplomatickém tahu roznesla po Janově a prostřednictvím tiskových agentur dále do světa, zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Byla to snad největší politická senzace od konce války. Konference neměla od té chvíle mnoho důvodů pokračovat v jednání a její zasedání také skončilo během několika týdnů bez dalších výsledků.
Přesto se stal Janov důležitou křižovatkou evropské politiky po první světové válce. Vyšel odtud nový sovětsko-německý blok, který podstatně měnil mezinárodní situaci. Počínaje rokem 1922 nastalo období plodné spolupráce mezi sovětským Ruskem a německou Výmarskou republikou, ukončené až nástupem nacismu. Kromě hospodářských a politických aspektů zde sehrály svou úlohu i vojenské otázky, když Sovětský svaz účinně pomohl při tajném vyzbrojování a výcviku německé říšské armády. Německá radikální pravice sice vykřikovala, že komunismus, který se v Německu neprosadil revolucí z roku 1919, chce prý Rathenau vpustit do země zadními dveřmi, nic to však nezměnilo na skutečnosti, že Německo uznalo vládu sovětů de jure.
Spolupráce obou států, u jejíhož zrodu stál Rathenau, přinesla Výmarské republice mnoho výhod a sama smlouva z Rapalla pozvedla její mezinárodní prestiž. Jako hlavní vítěz odcházelo z Janova Rusko, přeměněné o několik měsíců později na Svaz sovětských socialistických republik. Fakt, že Německo anulovalo své finanční nároky vůči mladému sovětskému státu, byl důležitým precedentem pro případná další jednání s ostatními věřitelskými státy. Z hlediska mezinárodní politiky bylo ale mnohem důležitější, že smlouvou z Rapalla byl prolomen dosud jednotný blok států, které bojkotovaly vládu sovětů. Bolševici mohli být spokojeni. Leninova taktika, usilující „o posílení proletářského státu pomocí rozporů mezi imperialistickými státy“, slavila v Rapallu triumf.
Tragický hrdina
Rapalla Walther Rathenau svůj úspěch z Rapalla dlouho nepřežil. V čele německé zahraniční politiky stál jen krátce – od konce ledna do června 1922, ale zanechal v ní hlubokou stopu. Sám se jako představitel liberálních průmyslových kruhů a čelný činitel akciové společnosti AEG, jež se vydatně podílela na válečném zbrojním průmyslu, vždycky stavěl kriticky k vládnoucímu systému vilémovského císařství. Na začátku světové války varoval berlínskou vládu a upozorňoval ji na to, že Německo nemá dost surovinových rezerv. Přesto během války zachoval loajalitu a dokonce podporoval plán deportace belgického civilního obyvatelstva a jeho zapojení do nucených prací v Německu a ještě v roce 1918 se zasazoval o pokračování ve válce.
Po německé kapitulaci se stal jedním ze zakladatelů liberálně orientované Německé demokratické strany (DDP). Vstoupil do politiky a uplatnil se především jako obratný vyjednávač v několika diplomatických misích. Jako Žid byl přes osobní nasazení v hospodářství i v politice, které jednoznačně sloužilo zájmům Německa, vystaven útokům nacionalistických a antisemitských kruhů a ocejchován jako zrádce národních zájmů. Stejně jako řada německých Židů byl upřímným německým vlastencem snažícím se splynout s většinovou společností a těžce nesl, že z ní byl vyřazován. Sám k tomu s trpkostí poznamenal: „V mládí každého německého Žida nastane bolestný okamžik, na který po celý život nezapomene, že totiž přišel na svět jako občan druhé kategorie a že ho z toho žádná schopnost ani zásluha neosvobodí.“
Pachatele atentátu brzy dopadli. Provedli ho členové šovinistické bojůvky, kteří komplot dobře připravili. Třináct zatčených bylo v říjnu 1922 postaveno před nově zřízený soudní dvůr na ochranu republiky. Deset z nich bylo odsouzeno k tvrdému žaláři v trvání od patnácti do dvou let. V roce 1925 byl ještě uspořádán dodatečný proces se spolupachateli hlavních viníků, z nichž byl jeden odsouzen na čtyři roky. Vzpomínka na zavražděného ministra nezapadla. Jeho jméno nese dnes v Německu několik škol a vědeckých i hospodářských institucí, jeho knihy vycházejí v nových vydáních. Německá publicistika po roce 1945 označila Walthera Rathenaua za první oběť Hitlerova nacistického režimu.
Další články v sekci
Magnetické pole hvězdy: Ochránce i hrozba pro život na planetách
Magnetické pole hvězdy může zásadně ovlivnit podmínky pro život na okolních planetách – chránit je, nebo naopak ohrozit.
Magnetické pole hvězdy hraje důležitou roli v mnoha astrofyzikálních procesech, které mohou mít přímý dopad na obyvatelnost planet v jejím okolí. Silné magnetické pole stálice může zesilovat hvězdný vítr neboli proud nabitých částic, jež z ní vycházejí. Intenzivní hvězdný vítr pak dokáže erodovat atmosféru planety, zejména pokud oběžnice nemá vlastní silné magnetické pole, které by ji chránilo.
Podobně může magnetické pole stálice vyvolávat prudké hvězdné erupce, jež uvolňují obrovské množství energie a nabitých částic. Mohou přitom planetu bombardovat a způsobit radiační poškození, narušit atmosféru i povrchové podmínky. S erupcemi se pojí také výrony koronální hmoty alias CME, jež dokážou vážně poškodit plynný obal planety a ovlivnit její magnetické pole.
V neposlední řadě má potom magnetické pole hvězdy vliv na množství kosmického záření dopadajícího na oběžnici. Jeho vysoké úrovně mohou být škodlivé pro případné organismy a ovlivňovat chemické procesy v planetární atmosféře. V praxi se ukazuje, že rozumná magnetická aktivita mateřské stálice má pro potenciální život na planetě v obyvatelné zóně jisté benefity, včetně ochrany proti kosmickému záření z galaktických zdrojů – ovšem za předpokladu, že danou oběžnici chrání vlastní magnetický deštník, který přímé dopady aktivity hvězdy minimalizuje. Mezi známými objekty, jež uvedené podmínky splňují, lze z poslední doby zmínit například planety s označením K2-3 d a Kepler-186 f.
Další články v sekci
Když přišli Tataři: Strach, zkáza a legenda o záchraně Moravy
Ve 13. století se Evropa ocitla pod tlakem neznámé síly z východu – mongolská vojska vtrhla do Polska, Uher i na Moravu a zanechala za sebou zkázu i legendy, které přetrvaly dodnes.
Bylo to počátkem 13. století, kdy pod vládou Čingischána vznikla říše vybudovaná z mongolských etnik pocházejících ze zdejších stepních oblastí. Měla silnou armádu, která nezávisela na kmenových a rodinných vazbách. Nejprve získala území Asie a východní Evropy, včetně severní oblasti dnešní Číny. Postupně rostla a v době největšího rozmachu měla Mongolská říše asi 100 milionů lidí a zahrnovala velké části Číny, Korey, Persie, Gruzie, Arménie, Bulharska, Rusi a Uher.
Nepoznaná brutalita
Zprávy o tom, co se na východě děje, děsily. Především vojenské chování dobyvačných Mongolů se zcela lišilo od tehdejších zvyklostí. Bitvy a boje v Evropě měly zcela jiný průběh. Mongolové, kterým se říkalo Tataři, navíc vypadali jinak než Evropané a stejně tak se i chovali. Při svých vojenských taženích a bitvách se nezabývali složitým obléháním měst. S nikým se nijak nesnažili vyjednávat. Jezdili bleskurychle na malých koních, dorazili na dané místo, vše vyplenili a stejně rychle odjížděli dál. Obtížně se hodnotí, o co jim vlastně šlo. O jejich brutalitě se povídaly legendy a popisy jejich vpádů do Evropy zaznamenaly prameny středoevropské, arabské i perské.
Netrvalo dlouho a opojeni svými úspěchy se rozhodli Mongolové získat také evropské země. Na tažení se vypravili roku 1220. O rok později už porazili gruzínské vojsko. Poté, co navázali spojenectví s Benátkami a tím obnovili tzv. hedvábnou stezku mířící z Asie do Evropy, pokračovali ve svém tažení. Tentokráte zacílili na Krym a v květnu roku 1223 drtivě porazili ruská knížata na řece Kalce.
Další tažení, ke kterému ale došlo už po smrti panovníka Čingischána, směřovalo za Ural – na dnešní území Ukrajiny. A dál sčítali úspěchy. Tak se roku 1241 dostali až do střední Evropy. Táhli ve dvou směrech: jeden do Polska a Slezska, odtud pak přes Moravu do Uher a Rakous. Druhý pak do Sedmihradska a Uher.
Dvě velké bitvy z těch mnoha se zapsaly do historie obzvláště katastrofálním výsledkem. Spojená křesťanská vojska utrpěla obrovskou porážku. Obě se odehrály v dubnu roku 1241: jedna u Lehnice ve Slezsku a druhá pak u Muhi v Uhrách. Cesta do Evropy se Mongolům otevřela. Zabrali řadu slezských měst, mimo jiné i Krakov. Bitvy uherské se účastnili vedle Poláků, Slezanů a Valachů i Češi. Mongolská taktika boje byla tak překvapivá, jejich rychlost na tehdejší poměry tak závratná, že jim nemohli vzdorovat. Jejich skvěle strategicky naplánovaná tažení zastihla evropské panovníky zcela nepřipravené. Dlouho se také země ležící v relativním bezpečí tvářily, jako že se jich to netýká. To vše hrálo Mongolům do karet.
Strach za Dunajem
Už první zprávy, které pronikly do tehdejších českých zemí vzbuzovaly oprávněný strach. Lidé se chránili tak, jak to středověcí lidé uměli: postili se a organizovali prosebná procesí. Pražský hrad se dočkal lepšího opevnění a tehdejší panovník Václav I. zahájil přípravy k obraně a ochraně země. Nebezpečí se ale blížilo. Když padla polská Vratislav, došlo všem, že už stojí za pomyslnými dveřmi.
Václav I. se ještě snažil svému švagrovi, velkopolskému knížeti Jindřichu II. Pobožnému, dojet na pomoc, ale nestihl to. Jeho cesta z Prahy přes Sadskou a Dvůr Králové se protáhla a Jindřich nechtěl vyčkávat. Václav tak na místo přijel o den pozdě. Bitva na Lehnici se odehrála 9. dubna 1241 a dopadla hrozivě. Jindřich II. v boji padl.
Ve své zprávě o Tatarech z dubnu 1241 sám Václav I. napsal: „Jindřich II. Pobožný se s nimi sám utkal, bez naší vůle a požehnání, pročež byl bídně zabit. My jsme se pak vrátili s vojskem z Polska a hodlali jsme další den důstojně pomstít knížete s Boží pomocí… Tataři zamířili na Moravu do naší země, kde nám bez ustání způsobují velké a nesnesitelné ztráty, od největších po nejmenší, na ženách i dětech, ničí vznešené kláštery a zabíjejí velké množství mnichů.“ Mongolské oddíly se totiž takticky Václavovu vojsku vyhnuly a pokusily se dostat do Čech přes Kladsko. Královo vojsko je však donutilo k ústupu. Nebezpečí tím ovšem nezažehnalo.
Mongolové táhli na Míšeň. Václav se chystal na pomoc, ale po cestě se dozvěděl, že problém se mezitím přesunul na území Moravy. Nájezdníci postupovali ze Slezska do Uher. Přes Moravu pak přejížděla mongolská vojska necelé dva týdny. Začalo to vpádem na Opavsko. Město sice nedobyli, ale škody přesto napáchali hrozivé. Přesunuli se k Olomouci, kterou obléhali. Padl jim do rukou nedaleký klášter Hradiště. Ještě než Václav stačil vést vojenské tažení na Moravu, Mongolové už se nacházeli za hranicemi. Přesto se tehdy českému králi podařil husarský kousek: spolu s německými spojenci zabránili postupu Mongolů k Vídni.
Evropská obrana
Riziko, že cílem mongolských tažení se stanou další země a města, neustávalo. Jistot ubývalo a prodlení, během něhož se panovníci nedokázali dohodnout na společném postupu, vše jen zhoršovalo. I z tohoto důvodu bylo třeba konat. Německá knížata proto iniciovala sněm v Mersburku a mimo jiné se dohodla, že vyhlásí proti Tatarům křížové tažení. Ovšem od nápadu k výsledku vedla daleká cesta. K ničemu takovému nakonec nedošlo. Mongolové v Uhrách rychle postupovali a zemi hrozilo nebezpečí ze čtyř stran. V červnu 1241 už se Mongolové roztahovali v Rakousích.
Král Václav I. měl nejen odvahu, ale také si uvědomoval, že postupovat se a bránit musejí země společně. Inicioval další vyjednávání a podařilo se mu získat podporu při tažení na Moravu a přípravu k postupu do Uher. Paradoxem pak je, že celé tažení se zastavilo kvůli uherskému králi Bélovi IV., který ho odmítl. Zřejmě se obával porážky a doufal, že se celá Evropa vzburcuje ke křížovému tažení. Nestalo se tak. Jeho naděje padly v bitvě u Mohi. Mezi bojovníky se sice nacházeli i Češi, žádná evropská koordinovaná armádní akce však neproběhla. Mongolové pak ještě po nějakou dobu plenili Uhry a Béla IV. získal azyl u rakouského dvora.
Naštěstí pro střední Evropu zemřel velký chán Ögedej a Mongolové se stáhli, aby vyčkali na volbu nového panovníka. Jejich vpády tím zdaleka neskončily, ale cílili hlavně na Polsko. Několik staletí poté vládli na Rusi, odkud byli vytlačeni až počátkem 16. století. Jejich úspěšné vpády však i dnes připomínají, jak nezbytná je v rámci evropské bezpečnosti spolupráce. Jakékoliv podcenění nebezpečí a neschopnost nalézt společné aktivní řešení vytváří z jednotlivých zemí snadný cíl pro agresora.
A tak nám z celého příběhu zůstává vedle tohoto poučení také příběh o statečném českém králi, který porazil Mongoly. Ale dlužno přiznat, že je to především krásná pohádka. Legenda o hrdinství krále Václava postupně přerostla reálné meze, až se z ní stal takzvaný hostýnský zázrak. Na zásah Matky Boží prý pod vrcholem Hostýna vytryskl pramen vody, který zachránil Moravany před hladem i žízní, neboť zázračná voda sytila tělo jako mana. Poté se strhla mohutná bouře. Blesky zapálily a zničily tatarské ležení a nájezdníci v panice prchali pryč.
Tato pohádka si pak žila svým vlastním životem, jak v legendě o Štramberských uších, tak v padělaném Rukopise královédvorském. Z Václava se tak stal zachránce tehdejší křesťanské Evropy.
Další články v sekci
Hokejový puk z vesmíru: Nebezpečný asteroid překvapil svým tvarem, rotací i původem
Astronomové odhalili, že asteroid 2024 YR4, který ještě nedávno ohrožoval Zemi, má tvar rotujícího létajícího talíře.
Ještě před pár měsíci vyvolával v astronomické komunitě i mezi veřejností mírné obavy. Dnes už víme, že asteroid 2024 YR4 v roce 2032 naši planetu nezasáhne. Přinesl ale překvapení jiného druhu – vědci zjistili, že má neobvyklý tvar plochého disku. Anebo, chcete-li, létajícího talíře.
Co o něm víme?
Asteroid s označením 2024 YR4 byl poprvé zaznamenán koncem prosince 2024. První výpočty mu dávaly zhruba jednoprocentní šanci na kolizi se Zemí, což samo o sobě bylo dost na to, aby si vysloužil přezdívku „city-killer“ – ničitel měst. V únoru se pravděpodobnost zásahu dokonce vyšplhala na více než 3 %, pozdější pozorování ale srážku se Zemí prakticky vyloučila.
Kdyby dopadl na Zemi, způsobil by masivní zkázu – odhadovaná velikost mezi 30 až 65 metry (tedy přibližně jako 10patrová budova) by stačila na devastaci celé metropole.
Na rozdíl od většiny asteroidů, které připomínají brambory, má 2024 YR4 překvapivě plochý a diskovitý tvar, připomínající hokejový puk. Tým astronomů pod vedením Bryce Bolina získal jeho snímky pomocí dalekohledu Gemini South v Chile, a to v různých vlnových délkách.
Závěry doposud nerecenzované analýzy ukazují, že má nejen neobvyklý tvar, ale také že se velmi rychle otáčí – přibližně jednou za 20 minut. Tato kombinace tvaru a rotace je v rámci známých asteroidů velmi vzácná.
Zrozen v nitru Sluneční soustavy
2024 YR4 patří k tzv. S-typům asteroidů, bohatých na křemičitany. Co ale vědce opravdu překvapilo, je jeho původ. Zatímco složení naznačovalo, že pochází z vnitřní části hlavního pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem, novější data ukazují na jinou oblast — tzv. centrální hlavní pás planetek.
To je nečekané zjištění. Doposud se totiž soudilo, že z této oblasti se k Zemi dostane jen málo asteroidů. Odpověď možná leží v gravitačním působení Jupitera, který mohl asteroid vychýlit z jeho stabilní dráhy.
Zatímco Země už je z nejhoršího venku, Měsíc by se přece jen mohl ocitnout v ohrožení. Podle nejnovějších pozorování z Webbova vesmírného teleskopu totiž existuje 3,8% šance, že asteroid narazí právě do něj. Případný dopad by sice zanechal výrazný kráter, neovlivnil by ale oběžnou dráhu našeho souputníka. Vědecky by každopádně šlo o cennou příležitost — ač pro Měsíc by to nebyl zrovna jemný políček.
Další články v sekci
Solární boom mění energetickou mapu světa, dominují Čína a EU
Obnovitelné zdroje energie se v roce 2024 podílely na globální výrobě elektřiny rekordními téměř 41 %, přičemž klíčovou roli sehrál prudký růst solární energetiky.
Podle nové zprávy britského klimatického a energetického think tanku Ember se podíl obnovitelné energie ve výrobě elektřiny během loňského roku 2024 zvýšil na 40,9 procent. Tento údaj je založený na datech a odhadech získaných z celkem 215 zemí světa.
Více než stostránková zpráva Global Electricity Review 2025 analyzuje současné trendy ve výrobě elektřiny a jejich vliv na zdroje energie i na emise, které s nimi souvisejí. Překonání hranice 40 procent obnovitelných zdrojů ve výrobě elektřiny v roce 2024 jde na vrub především bezprecedentnímu růstu solární energetiky.
Obnovitelná energetika
Za solární energetikou se drží větrná energetika společně s vodními zdroji elektřiny. Do jisté míry se zvýšil i výkon jaderné energetiky. Největší nárůst ve výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů zaznamenala Čína s Evropskou unií. V Číně představuje elektřina vyrobená z obnovitelných zdrojů 81 procent, v Evropě jde o 71 procent.
Za pozornost rovněž stojí, že kombinovaná globální výroba elektřiny z větru (8,1 procent) a elektřiny ze slunce (6,9 procent) poprvé v historii předstihla jako zdroj elektřinu z vodních elektráren (14,3 procent). V roce 2024 jsme byli svědky ohromujícího nárůstu solární energie o 29 procent. Celkový výkon solární energetiky byl počátkem letošního roku asi 2 131 TWh, přičemž 1 TWh elektřiny postačuje pro malé město na celý rok.
V rámci Evropské unie byla nejrychleji rostoucím zdrojem energie solární energetika, která za loňský rok narostla o zhruba 21 procent. V EU rovněž došlo k celosvětově největšímu poklesu výroby energie z uhlí. Poprvé došlo k tomu, že solární energetika v EU vytvořila více energie než energetika založená na uhlí.
Další články v sekci
Vládci ocelových monster: Tankoví velitelé za 2. světové války
Tanková vojska prošla během druhé světové války překotným vývojem a stala se na bojišti jednou z rozhodujících sil. Kromě techniky se neustále zlepšovaly také schopnosti a taktická vyspělost osádek, přičemž ty nejlepší dnes nazýváme tankovými esy.
Zatímco u letectva byl a je za „vzdušné eso“ považován každý, kdo dosáhl pěti sestřelů nepřátelských strojů, u pozemních sil takto jednoznačné vymezení neexistuje. To však neznamená, že by se úspěchy ostřelovačů, dělostřelců nebo tankistů nezaznamenávaly. I u těchto zbraní existují pomyslné žebříčky, na základě kterých zpravidla jmenujeme největší „esa“. V případě obrněných sil jim vévodí (podobně jako u letectva) německá jména, namátkou Kurt Knispel, Otto Carius, Johannes Bölter či Michael Wittmann. Existuje přitom řada různých teorií o tom, proč právě němečtí tankisté dosáhli takových úspěchů.
Spekuluje se o nejlepším výcviku a taktické vyspělosti (mimo jiné díky brzkému a intenzivnímu rozvoji Panzerwaffe v druhé polovině 30. let), nejpokročilejší technice či prostém faktu, že zpravidla na frontě strávili velmi dlouhou dobu. Dost možná šlo o kombinaci všech zmíněných faktorů, nicméně důležité je také kriticky nahlédnout na samotný pojem „tankové eso“.
Týmová práce klíčem k úspěchu
V první řadě si musíme uvědomit, že stejně jako u letectva, tak i v případě tankistů je třeba počet nárokovaných vítězství brát s rezervou, což se rozhodně netýká pouze Němců. V zuřící bitvě bylo často velmi náročné nebo i nemožné správně identifikovat zničení nepřátelského stroje. Ne každý zásah musel nutně znamenat vyřazení z boje a mnohdy tak docházelo k nadhodnocování úspěchů, mimo jiné i z prestižních důvodů. Kromě toho je potřeba mít na paměti, že v tanku vždy sedělo 3–5 mužů, kteří museli především fungovat jako sehraný tým. Pokoření nepřítele tedy nebylo podobně jako u souboje stíhačů individuálním, nýbrž skupinovým výkonem. Žádný tankista, kterého dnes nazýváme tankovým esem, by svých úspěchů nedocílil, pokud by pod pancířem neseděl se schopnými spolubojovníky.
Pokud jde o nadhodnocování, je dnes už prakticky nemožné přesně zjistit, v jak velké míře k němu docházelo. Zajímavé nicméně je, že například německá vojenská rozvědka Fremde Heere Ost ve svých analýzách a statistikách o bojích na východní frontě standardně ponižovala hlášená vítězství tankových útvarů o 30–50 %, aby tak orientačně vyvážila množství nadhodnocených úspěchů a počet vozidel, která nepřítel dokázal z bojiště odtáhnout a opravit.
Ne vždy také musí velký počet „zářezů“ svědčit o mimořádných velitelských schopnostech či taktické vyspělosti daného tankisty. Jako příklad může posloužit již zmíněný Michael Wittmann, kterému je většinou připisováno 138 vítězství, zároveň však někteří historikové poukazují na fakt, že aureola neporazitelného tankového velitele, která se kolem něj dodnes vznáší, je do značné míry výsledkem propagandy. Jak například poukazuje historik Steven Zaloga, drtivé většiny ze svých úspěchů Wittmann dosáhl na východní frontě v roce 1943, a to s tankem PzKpfw VI Tiger. Ten své osádce v dané době díky mohutné výzbroji a silnému pancéřování poskytoval oproti sovětským tankům a samohybkám obrovskou výhodu.
Jít příkladem
Stejný argument pak lze použít i u řady dalších (nejen) německých es, o nichž Zaloga napsal: „Většina měla jednoduše štěstí, že disponovala nezranitelným tankem s výkonným kanonem.“ Jakkoliv může být takové zhodnocení snad až příliš příkré, reálný základ mu nelze upřít. Na druhé straně je ale třeba přiznat, že němečtí tankisté vycvičení v předválečném období a ještě v první polovině konfliktu se kromě vyspělé techniky mohli spoléhat i na bohaté znalosti získané v rámci propracovaného systému tankových učilišť a škol, v nichž se jim zpravidla věnovali zkušení frontoví veteráni.
Z výše řečeného je nicméně patrné, že pouhý počet zničených nepřátelských strojů by neměl být považován za jediné měřítko úspěšnosti tankisty. Ne nadarmo žádná z armád s pojmem tankového esa oficiálně nepracovala a vyznamenání se zpravidla udělovala za úspěšné plnění bojových úkolů, a nikoliv po dosažení určitého počtu „zářezů“. Do popředí našeho zájmu by se tak měli dostat i vojáci, kteří sice nezničili vyšší desítky cílů, zato však dokázali úspěšně vést své muže na úrovni čety, praporu či pluku. K tomu potřebovali nejen kvalitní výcvik, ale i odvahu, odhodlání jít příkladem, umět dobře zhodnotit situaci na bojišti a správně posoudit míru rizika té které operace.
Další články v sekci
Originální adaptace na horko: Dlouhá cesta klokaního mláděte
Prostředí, v němž žijí klokani, je velmi teplé a náročné na hospodaření s tekutinami. Z toho důvodu mají tato typická australská zvířata množství adaptací, jak se se suchým a proměnlivým klimatem neúrodných pouští vyrovnat.
Hlavní přizpůsobení na teplo spočívá ve faktu, že klokani se rodí už po 31–36 dnech březosti matky. Pro srovnání – lidské embryo by v této fázi vývoje bylo asi sedm týdnů staré. U tak starého plodu jsou jen trochu vyvinuty přední končetiny a budoucí důstojný skokan australských pouští vypadá jako malý růžový červík.
I tak se ale mládě velikosti fazole dokáže po cestičce, kterou mu samice slinami vyznačila ve své srsti, dostat do vaku, kde se přisaje k prsní bradavce. Produkce mléka je totiž méně energeticky náročná než dlouhodobé poskytování výživy stále rostoucímu plodu prostřednictvím placenty, jak to typicky probíhá u savců. Malý klokan poté zůstává ve vaku šest až jedenáct měsíců a matka jej krmí až do věku jeden a půl roku.
Stojí za zmínku, že klokaní samice má často dvě mláďata, která krmí z bradavek – již samostatně poskakujícího klokánka z předchozího „vrhu“ a malý zárodek. Jestliže ale přírodní podmínky nejsou zrovna příznivé, je klokaní matka schopna „zmrazit“ vývoj plodu až do doby, kdy je starší klokánek schopen opustit vak. Jde o další přizpůsobení se suchému podnebí.
Další články v sekci
Zapomenutá bitva: V centru Vídně byl objeven masový hrob římských legionářů
Náhodný objev pod vídeňským hřištěm odhalil hromadný hrob římských legionářů – unikátní svědectví o krvavém střetu s Germány na severní hranici impéria.
Loni v říjnu prováděli stavební dělníci ve vídeňské čtvrti Simmering renovaci sportovního hřiště. Při práci narazili na masový hrob přibližně 150 mužů, podle všeho římských legionářů, pohřbených v prvním nebo druhém století našeho letopočtu. Podobné nálezy jsou velmi vzácné, protože Římané obvykle pohřbívali své mrtvé kremací.
„V římské říši panovala přísná pohřební pravidla. Kolem roku 100 n. l. bylo v evropských částech impéria běžné mrtvé spalovat,“ vysvětluje Kristina Adler-Wölfl, vedoucí archeologického oddělení města Vídně.
Střet na hranicích impéria
Archeologové zjistili, že všichni pohřbení byli muži, mnozí s evidentními znaky válečných zranění – kosti nesou stopy po bodnutí kopím, dýkou či sečných ranách mečem. Někteří byli pohřbeni s výzbrojí a zbytky výstroje, což pomohlo potvrdit jejich příslušnost k římské armádě.
„Zranění na kostech jasně odpovídají bojovým střetům,“ potvrzuje bioarcheoložka Michaela Binderová, která výzkum vede. Podle ní lze vyloučit, že by šlo o nemocnici nebo oběti epidemie – všechny známky ukazují na následky intenzivního boje.
Podle expertů jde pravděpodobně o padlé z jedné z bitev s germánskými kmeny na severní hranici římského impéria, tzv. Limes Pannonicus. Místo nálezu se nachází jen pár kilometrů od Vindobony, významného římského vojenského tábora, který existoval na území dnešní centrální Vídně až do nájezdů Germánů v 5. století.
Z písemných pramenů víme, že v oblasti Vindobony docházelo ke střetům s germánskými kmeny, ale nález hromadného hrobu je prvním fyzickým důkazem takové bitvy v této oblasti. Podle odborníků mohl právě tento konflikt představovat důvod pro rozšíření římského opevnění a posílení místní posádky. Ve 3. století n. l. sídlily ve Vindoboně tisíce římských vojáků a okolní civilní osídlení čítalo až 20 000 obyvatel. Nově nalezený masový hrob tak vrhá světlo na dramatické období římské přítomnosti na severní hranici říše.
Výzkum nalezených ostatků i artefaktů – mezi nimiž je dýka, zbytky zbroje či železné hřeby z vojenských bot – stále pokračuje. Vědci plánují analýzy DNA a izotopové testy, které by mohly odhalit, odkud vojáci pocházeli, jak žili a možná i to, co je vedlo na toto bojiště.
Další články v sekci
Překvapivá historie kečupu: Dlouhá cesta z Číny až do amerických fastfoodů
Dříve rybí omáčka z Asie, dnes globální symbol fastfoodu — příběh kečupu, jak ho nejspíš neznáte.
Jedni ho milují, druzí nenávidí, ale všichni dnes znají kečup jako druh rajčatové omáčky. Možná vás tedy překvapí, že ve svých počátcích neměl s rajčaty nic společného. Zmíněné dochucovadlo původně vzniklo v některé z asijských zemí, snad v Číně, snad v Malajsii nebo v Indonésii. Odtud pak název kečup, v doslovném překladu rybí omáčka, pronikl do anglicky mluvících zemí.
V průběhu 18. století se někdejší asijská rybí omáčka proměnila v kuchyni kolonizátorů nejprve v omáčku houbovou a o století později pak v rajčatovou. Průmyslově vyráběný kečup se následně stal poznávacím znamením amerického rychlého občerstvení a v této podobě se rozšířil prakticky do celého světa.
Hlavními vývozci kečupu jsou dnes Itálie, Spojené státy a Nizozemsko, největšími milovníky kečupu (alespoň podle průměrné spotřeby na obyvatele) jsou možná překvapivě Kanaďani.
