Pravěké jeskynní malby představují fascinující umění, které nám poskytuje unikátní vhled do mysli dávných lidí. Do dnešní doby bylo objeveno asi 400 jeskyní s takovými malbami, především ve Francii a ve Španělsku, kde tyto malby vznikaly před zhruba 40 000 až 12 000 lety. 

Kromě pozoruhodných maleb ale vědci narazili i na množství důkazů o účasti dětí – od otisků rukou po prstové malby provedené dětmi ve věku dvou až dvanácti let. Kromě toho byly v některých jeskyních nalezeny také dětské stopy vedle stop dospělých.

Cesta do tmy

Naši předci nebyli hloupí. Na dětech jim nejspíš záleželo stejně jako nám. Přesto brali malé děti na místa v hloubi jeskyní, kam se vůbec nebylo snadné dostat. V jeskyních byla často naprostá tma a nedostávalo se tam kyslíku. Místy bylo nutné riskantně se plazit nebo lézt po skalních srázech. Muselo být náročné tam děti dostat. Přesto to naši předkové podstupovali.

Dosavadní výklady přítomnosti dětí v jeskyních se soustředily zejména na jejich vzdělávání – předávání tradic a kulturních vzorců. Výzkumný tým Telavivské univerzity však nyní přichází s novou interpretací: děti nebyly pouze pasivními svědky nebo žáky, ale samy měly duchovní a kulturní roli. Podle autorů studie, kterou uveřejnil odborný časopis Arts, byly děti vnímány jako prostředníci mezi tímto světem a duchovním světem „z hlubin“. 

„Věříme, že děti hrály v těchto jeskyních jedinečnou kulturní roli: byly považovány za bytosti se zvláštními schopnostmi ve spirituálním světě,“ vysvětlují vědci.

Děti jako liminální bytosti

Autoři studie navazují na poznatky z etnografie domorodých společností, které děti často považují za „liminální bytosti“ – stojící na hranici mezi světy. Jako takové byly děti ideálními médii pro komunikaci s duchy přírody, předky či nadpřirozenými silami. Také jeskyně samotné hrály ve spirituálním životě důležitou roli – byly chápány jako brány do podsvětí, místa kontaktu s jinými světy. Rituály prováděné v jejich hlubinách, včetně maleb, mohly být určeny k řešení existenčních problémů nebo posílení vztahů s nadpřirozenými silami.

Hypotéza izraelských vědců přináší nový způsob uvažování o duchovním životě pravěkých komunit a roli dětí v tehdejší společnosti. Spojením archeologických poznatků, etnografických paralel a analýz jeskynních maleb vytváří badatelé komplexní model, v němž jsou děti nejen součástí rituálů, ale jejich klíčovými aktéry.

Image

Čtěte také

Malí hrnčíři: Část keramiky z Levanty je dílem osmiletých dětí

Pokud lidstvo plánuje dlouhodobý pobyt na Měsíci či Marsu, neobejde se bez robustní infrastruktury – ať už jde o dodávky energie nebo komunikační sítě. Britské architektonické studio Foster + Partners, ve spolupráci s americkou firmou Branch Technology a NASA, nyní navrhuje zajímavé řešení: 50 metrů vysokou solární věž, kterou bude možné vyrobit přímo na povrchu Měsíce pomocí 3D tisku.

Energie, komunikace, soběstačnost

Solární věž má být trvalým zdrojem energie pro měsíční základny, vědecké mise i budoucí kolonie. Zároveň má zajišťovat i komunikační spojení. Celý koncept je součástí širší vize lunární infrastruktury od Foster + Partners, která kromě věží zahrnuje i obytné měsíční moduly vytvořené pomocí 3D tisku. 

Navrhovaná věž má spirálový tvar a z její vrchní plošiny se rozkládají výklopné solární panely. Nejzajímavější je však způsob její výstavby – byla navržena tak, aby ji bylo možné postavit zcela autonomně, bez přítomnosti člověka. To je pro stavby ve vesmíru zásadní výhoda.

Dalším klíčovým prvkem je využití lunárního regolitu, tedy prachu a hornin přímo z Měsíce, jakožto stavebního materiálu. To dramaticky snižuje náklady na dopravu surovin ze Země.

Architekt Norman Foster, zakladatel Foster + Partners, vnímá projekty jako přímou odpověď na výzvy současnosti – nejen v kosmu, ale i na Zemi. „Vědeckofantastické sny mého mládí se stávají realitou. Technologie a materiály vyvinuté pro průzkum vesmíru mohou změnit způsob, jak stavíme a žijeme i na Zemi – zejména v extrémních podmínkách,“ popisuje architekt.

Dlouhodobý výzkum těchto struktur má podle Fostera potenciál přinést nejen soběstačný život mimo planetu, ale i ekologicky šetrná řešení pro výstavbu na Zemi.

Image

Čtěte také

Kde by měla vzniknout základna na Měsíci? NASA vytipovává nejvhodnější lokality

Empedoklés, filozof předsokratického období, básník, propagátor vegetariánství, veřejný činitel a politik… O jeho životě se ví jen málo. A o jeho dětství a dospívání ještě méně. 

Narodil se roku 490 před naším letopočtem do významné rodiny v sicilském městě Akragantu (dnešním Agrigentu). Ostrov byl tehdy řeckou kolonií a v době před Empedoklovým narozením v tomto poměrně dosti významném městě vládl tyran Thrasydeus. Tyranie, tedy uzurpování moci jedincem, stála v ostrém protikladu k principům demokratické společnosti. S tímto nebezpečným odchýlením se od zavedené a prověřené normy bylo nutné skoncovat. Postavit se proti tyranovi! To také udělal Empedoklův otec, který pomáhal Thrasydea svrhnout. 

Jablko zřejmě nepadlo daleko od stromu, a tak i Empedoklés později svrhl agrigentskou oligarchickou vládu. Demokracie a rovnost pro něj byly nejvyšším zákonem. Přestože pocházel z bohaté rodiny, vždy se zastával chudých. Soucit sehrával v jeho životě významnou roli. Empedoklés věřil v sílu lásky a milosrdenství a snažil se dobrými skutky pomáhat ostatním a zlepšovat tak společnost, v níž žil. 

Občan, politik a vědec 

Pohrdal majetkem, ale údajně si užíval krásné a nápadné oblečení. Hodně cestoval, do jižní Itálie, do Atén a snad ještě dál na východ. Navzdory své kritice vládnoucí aristokracie v Akragantu, při níž si nebral servítky, byl oblíbeným politikem. Prosazoval demokracii a rovnost všech. Svou politickou kariéru zahájil trestním řízením proti dvěma státním úředníkům, kteří se vůči cizincům chovali arogantně, tyransky, a tedy nedemokraticky. Pro Empedokla byli zkrátka nežádoucí. Jeho popularita rostla, obyčejní lidé ho milovali. Dokonce mu nabídli, aby v Akragantu vládl. On samozřejmě odmítl. Povinnosti správce a vládce? To nebylo nic pro něj. 

Byl skvělým řečníkem, ale raději se věnoval jiným věcem. Rozsah jeho znalostí omezovaly jen limity tehdejšího vědění. Například v oblasti medicíny patřil k naprosté špičce a jeho schopnosti někteří dokonce považovali za magii. Tomu se Empedoklés ani moc nebránil, dokonce podobné výmysly podporoval. Sám o sobě tvrdil, že má božské schopnosti. S genialitou zřejmě přichází i jistá forma exhibicionismu a sebevědomí hraničícího s nekritickou samolibostí… 

Stát se bohem 

Ale dost už o jeho životě. Jak to bylo s onou tajemstvím obestřenou smrtí? Prošedivělý muž v jednoduché říze stoupá k vrcholu Etny. Sandály se mu boří do sopečného prachu, slunce stojící vysoko na obloze ho nemilosrdně spaluje svými paprsky. Ale on se nevzdává a vytrvale postupuje vpřed, ke svému cíli, ke svému konci. Už se přiblížil až ke kráteru. Stoupá z něj dým a zakrývá mu pohled na oblohu. Opírá se o svou hůl a zhluboka dýchá. Cesta na vrchol byla náročná, ale on ví, že byla jeho poslední. 

Namísto únavy ho zalévá slastný pocit překonání sama sebe. Pozoruje svět pod sebou. Chtěl by se naposledy rozhlédnout po tom, co opouští, ale cáry dýmu to nedovolují. Neuvidí nic, co by ho mohlo odradit od jeho velkého záměru. „Teď přestanu být člověkem, zbavím se těla a osvobodím svou duši, stanu se bohem!“ Usměje se, hůl odhodí do prachu a bez sebemenšího zaváhání vykročí do prázdna před sebou. Jeho tělo se řítí do útrob sopky. 

Podle Aristotela zemřel v šedesáti letech. Jiné zdroje mu však připisují dlouhověkost, údajně se dožil celých sto devíti let. Konec jeho života je každopádně jednou velkou záhadou. Dva a půl tisíce let po jeho smrti máme co do činění spíše s legendou. A podle ní Empedoklés vystoupal na sopku Etnu a vrhl se do útrob jejího kráteru. Proč? Chtěl dokázat, že pro něj smrt neexistuje a je vlastně nesmrtelný. Snad věřil, že se poté, co jeho tělo pohltí plameny, vrátí na zem v božské podobě. 

Právo zničit sám sebe 

Horatius se o Empedoklově smrti zmiňuje ve svém díle Ars Poetica. „Skutečný básník má právo zničit sám sebe,“ napsal o něm a vůbec nepochyboval o způsobu jeho sebevraždy. Sicilskému filozofovi vyjádřil svůj obdiv a přiznal mu právo na jakkoliv velkolepý závěr života. 

Kromě již legendárního skoku se ale v souvislosti s Empedoklovou smrtí mluvilo i o utonutí, pádu z kočáru nebo oběšení. Empedoklés zmizel jako člověk a nezjevil se jako bůh, jak si to představoval. Nesmrtelným ale zůstal – pro historii. Možná právě pro jeho názory na smrt se o jeho činu dodnes tolik mluví.

Image

Čtěte také

Bizarní úmrtí slavných: Komu rozbila hlavu želva a kdo se zadusil hruškou?

Miniaturizace se nevyhýbá ani biomedicínským zařízením, která zachraňují životy. Odborníci americké Severozápadní univerzity vyvinuli doposud nejmenší kardiostimulátor, který je určený pro úplně nejmenší pacienty. Jde o zařízení menší než zrnko rýže, které lze vpravit do těla novorozence s dědičnou vadou srdce pro dočasné nebo i dlouhodobé použití. 

Kardiostimulátor pro nejmenší

Vrozené srdeční vady postihují zhruba jedno z každých 100 narozených dětí a právě těmto malým pacientům může zařízení pomoci. „Tyto děti obvykle potřebují kardiostimulátor jen pár dní po nezbytné operaci srdce,“ vysvětluje chemik a vědec v oblasti materiálů John Rogers. „U většiny z nich se srdce do týdne opraví. Tento týden je ale absolutně kritický. Díky našemu malému kardiostimulátoru teď můžeme zabezpečit chod jejich srdce komfortnějším způsobem.“

Rekordně malý kardiostimulátor lze do těla vpravit injekčně bez nutnosti speciální operace. Přístroj je navíc vyroben z biokompatibilních materiálů, takže se v těle sám rozloží, když už není potřeba. Díky bezoperačnímu nasazení a odstranění nehrozí pacientům komplikace spojené s infekcemi nebo vnitřním krvácením. 

Napájení zajišťuje článek, který přeměňuje chemickou energii z tělesných tekutin na elektrické impulzy, jež jsou přiváděny do srdce pomocí dvou kovových elektrod. Přestože je zařízení velmi malé, vědci tvrdí, že poskytuje stejnou míru stimulace jako standardní kardiostimulátory.

Srdce pod kontrolou světla

Zajímavostí novinky je světlem aktivovaný spínač – ten spolupracuje s malým senzorem srdečního tepu, který nosí pacient na hrudi. Pokud senzor zaznamená zpomalení tepu pod určitou hranici, vyšle zabudovaná infračervená LED světlo, které skrze tělo pacienta aktivuje stimulátor.

Technologie umožňuje umístit více takových kardiostimulátorů na povrch srdce, čímž lze účinněji řešit arytmie. Zařízení může být také integrováno do náhrad srdečních chlopní a využito při katetrizační výměně aortální chlopně. Výzkumníci věří, že tato technologie najde uplatnění i v oblasti bioelektronických terapií pro regeneraci nervů a kostí.

Image

Čtěte také

Injekční kardiostimulátor umožní dočasně regulovat činnost srdce

Felix Dzierżyński se narodil v rozvětvené rodině zchudlého šlechtice na statku poblíž Ivjaněci v dnešním Bělorusku. Od mala projevoval nesmírnou schopnost zahořet pro své ideály: nejprve pro římskokatolickou církev. Toužil být knězem, nutil své sourozence se neustále modlit. Když zjistil, že jeden z jeho bratrů ztratil víru, řekl mu, že kdyby on sám měl přestat věřit, raději by si Boha vpravil zpět do hlavy kulkou. 

Asketik s tváří ikony

Na gymnáziu strávil osm let a nijak nezářil. První ročník opakoval dvakrát – propadl z ruštiny a řečtiny. Ironií osudu je, že chodil pouze o několik ročníků níže než budoucí polský maršál a samovládce Józef Piłsudský. Na toho mladý Felix velmi zapůsobil – vzpomínal na něj jako na „vysokého, štíhlého chlapce se zjevem asketika a tváří ikony, který by nikdy nedokázal lhát“. 

Když bylo Felixovi sedmnáct, zapsal si do deníku „Náhle jsem pochopil, že Bůh není“. Našel nový ideál – v marxismu! Při nástupu cara Mikuláše II. na trůn spolu s přáteli přísahal, že svět zbaví carského zla. Marxismu začal sloužit s takovou vášní, že byl za své revoluční názory záhy vyloučen z gymnázia. Do závěrečných zkoušek mu zbývaly pouhé dva měsíce! 

Schopný každého zločinu 

Felix se rychle zorientoval v politické situaci a brzy se i přes svůj nízký věk začal účastnit sjezdů i kongresů, zatím ještě v barvách Sociální demokracie království polského. Přesunul se do Kaunasu (dnešní Litva), nechal se zaměstnat jako vazač knih a po nocích tiskl propagační letáky. Po zorganizování stávky ševců byl zatčen. Policie si už tehdy poznamenala: „Felix Dzierżyński bude, vezmeme-li v úvahu jeho názory, přesvědčení a osobní povahu, v budoucnosti ještě velmi nebezpečný, schopný každého zločinu.“ Ve vězení strávil téměř rok. Po skončení trestu byl přesunut do města Nolinsk, vzdáleného asi dva tisíce kilometrů – aby ztratil kontakty s ostatními buřiči. To se psal rok 1898. 

V Nolinsku měl strávit tři roky v továrně na tabák. I tady se ale dále věnoval agitaci. Za trest ho čekal další přesun, tentokrát 530 kilometrů na sever, do malé vesničky. Tentokrát neagitoval, ale v srpnu 1899 rovnou utekl do dva tisíce kilometrů vzdáleného Vilniusu. Tady stihl založit Sociální demokracii království polského a litevského – a v únoru 1900 byl opět zatčen. Ve Varšavě strávil ve vězení dva roky. Pak ho mělo čekat dalších pět let v nejvzdálenějších pustinách Sibiře. To už se ale Dzierżyński nejspíš rozhodl, že na to nemá čas, využil vzpoury vězňů a utekl, tentokrát do Berlína. 

Exportér revoluce 

V Německu se okamžitě stal členem zahraničního komitétu své socialistické strany. Zkontaktoval se i s dalšími exponenty polské i ruské exilově-levicové revoluce. Spolupracoval mimo jiné i se slavnou socialistkou Rosou Luxemburgovou, která svou kariéru zahájila právě v jím založené straně. Dál pokračoval v agitaci, ale místo tajného tištění jednotlivých letáků a podpory ševcovských stávek tak trochu posunul úroveň. Organizoval pašování ilegálních materiálů do Ruskem ovládané části Polska. V obrovském měřítku! 

Jeho kolega revolucionář, Karl Radek o Felixovi mluvil jako o nejmilovanějším z polských marxistů, vysokém, dobře stavěném a nesmírně charismatickém, jehož plamenné projevy spojovaly dělníky i přes generační propast. V lásce měl zapálený revolucionář štěstí méně. Jeho družka Julie Goldmanová se léčila ve Švýcarsku s tuberkulózou. Ale ani Dzierżyńskiho přítomnost jí nepomáhala. Zemřela mu v náručí na jaře roku 1904. Začal tak nejdepresivnější rok jeho života. Horší než všechna vězení. Své sestře napsal, že ztratil smysl bytí. Že není proč žít, proč pracovat, pro koho vybudovat lepší svět… 

Naštěstí vzpruha byla nedaleko: ruská revoluce roku 1905! Ta měla sice svými východisky k marxistům daleko, ale Dzierżyński mohl díky ní napnout všechny síly v boji proti carství. Ruská tajná policie zvaná Ochranka ho sice zatkla, v říjnu jej ale vysvobodila amnestie. Následující roky Felixova života mají ustálené schéma: zatčení, kauce nebo útěk, zatčení – a na závěr Sibiř, ze které opět uprchl do Polska, tedy na území Rakousko-Uherska. Něco takového by dokázal málokdo. A tolikrát jako Felix? To snad vůbec nikdo! 

Cesta k revoluci 

Do Krakova dorazil roku 1910 a krátce po svém příjezdu se oženil s těhotnou Sofií Muszkatovou. Měsíc po svatbě byla zatčena. Jejich první a jediný syn Janek se narodil ve vězení. Felixovi se stále dařilo policii unikat. Žil pod falešnou identitou jako Władysław Ptasińský. Myslel si, že s ním státní složky hrají jakousi hru. Vždyť kdyby chtěly, už ho přece dávno mohly mít! Pozdější výzkum ukázal, že se mýlil. Pro policii zůstával prioritou, jenom už byl natolik vycvičený v konspiraci, že ho chytit zkrátka nedokázali. 

Pevné zdi jeho úkrytu ale narušila nečekaná událost: Sofie byla odsouzena k doživotnímu vyhnanství na Sibiři. Malý Janek byl předán dědečkovi, jejímu otci. Felix se o živobytí dítěte, na kterém mu očividně velmi záleželo, musel postarat. Kvůli chlapci začal riskovat mnohem víc, než si kdy dříve dovolil.

Kosa padla na kámen ke konci roku 1912. Dzierżyński byl zatčen ve svém konspiračním bytě, předán carské tajné policii a putoval do nechvalně proslulé varšavské Citadely. Z ní ho vysvobodil až začátek první světové války. Všichni političtí vězni byli převezeni z Polska na východ. Felix úplně ztratil kontakt s rodinou. Pravidelné výprasky navždy zohyzdily jeho tvář. V roce 1916 byl přesunut do moskevského vězení. Tam ho uvítala nová forma fyzických trestů: řetězy tak pevné a těžké, že vyvolaly křeče a otoky, které mu způsobovaly nesmírnou bolest. Amputaci se zuřivě bránil a přes všechny prognózy se dokázal zotavit natolik, aby mohl pracovat: šil vojenské uniformy. 

Dvě revoluce 

Únorová revoluce roku 1917 ho coby politického vězně osvobodila. Obratem napsal ženě a kromě řady osobních vyznání zdůraznil i to, že hodlá vést všechny Poláky z Ruska do Polska jako vlnu, která zemi obnoví a nastolí v ní spravedlivý, sociálně demokratický režim. Zatím ale zůstal v Moskvě a spojil se s bolševiky. Argumentoval tím, že myšlenkově stojí nejblíže sociální demokracii a mají největší možnost něco skutečně vykonat. 

Stal se členem řídícího výboru moskevského sovětu. Dokonce přijal poruštělé příjmení Dzeržinskij. A i přes mnohé rozpory s Leninem plně podpořil jeho zásadní politické požadavky: okamžité předání moci sovětům coby výborům lidu, stažení z války imperialistů proti imperialistům a nulovou spolupráci s provizorní Kerenského vládou, která se chopila moci po únorové revoluci. Pak už jeho cesta vedla jenom vzhůru. Zvolili jej do celostátního výboru sovětů a přestěhoval se do Petrohradu… A nyní už je čas podívat se na jeho největší, nejslavnější a zdaleka nejkrvavější práci: Čeku. 

Rytíř socialismu 

Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR. Tak zněl plný název ruské tajné policie, jež vešla do dějin pod zkratkou „Čeka“. Rychle se přizpůsobila chaotické atmosféře občanské války v Rusku. Její tvrdost daleko překonala postupy jakékoliv jiné tajné policie. Sám Dzeržinskij prohlásil, že „musí být jasné, že právě my představujeme organizovaný teror“. 

Revoluce měla řadu nepřátel. Pro jistotu se tedy nelikvidovali jen političtí odpůrci, ale všichni, jejichž třídní původ nebo činnost před revolucí by mohly být režimu nepřátelské. Nahnáni na veřejná prostranství nebo do sklepů veřejných budov byli bez soudů postříleni. Stejně tak se Čeka starala o rekvírování jídla, nástrojů… vlastně čehokoliv, co bylo třeba – včetně cenných ikon a dalších uměleckých předmětů, které se za minimální ceny prodávaly do zahraničí. Dlouhé černé kabáty Čeky budily hrůzu všude, kde se objevily. 

Sám Felix ale měl i jiné starosti. Držel klíčové posty na hospodářských ministerstvech, zabýval se zahraničními vztahy, figuroval i v čele komise ustavené pro boj proti tyfu, jehož epidemie decimovala Rus. I po reformě Čeky a její přestavbě v NKVD se udržel u moci, neodstavila ho ani Leninova smrt. 

Dvacátého července 1926 se v Moskvě postavil za řečnický pultík a na schůzi bolševického centrálního komitétu plamenně promluvil o tom, že Trockij a jeho spolupracovníci patří k nepřátelům, čímž jasně podpořil Stalina. Dvouhodinový vášnivý proslov však jeho přepracované tělo dohnal k úplnému konci: srdce Felixe Dzeržinského se zastavilo. Na stranické schůzi tak skončil život muže, který oplatil dvě desítky let utrpení stovkami tisíc mrtvých…

Image

Čtěte také

Gangster Josif Stalin: Jak se formovala osobnost sovětského diktátora?

Supernovy typu Ia představují zvláštní skupinu monumentálních explozí. Obvykle k nim dochází, když bílý trpaslík v dvojhvězdném systému odebírá hmotu svému partnerovi a jeho vlastní hmotnost překročí kritickou mez. Odborníci se zároveň domnívají, že za většinou supernov tohoto druhu jsou těsné dvojice bílých trpaslíků.

Astronom James Munday z britské Univerzity ve Warwicku a jeho kolegové zaznamenali skvělý úspěch, když objevili vůbec první těsnou a velmi hmotnou dvojici bílých trpaslíků, odsouzenou k supernově typu Ia. Ještě lepší je, že jde o dvojici, která je v Mléčné dráze doslova za humny – dělí ji od nás jen zhruba 150 světelných let. Významný objev uveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy.

Velmi těsná dvojice

Detailní pozorování výkonnými teleskopy odhalilo, že jde o doopravdy velmi těsnou dvojici. Oba bílé trpaslíky dělí jen přibližně jedna šedesátina vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí a s celkovou hmotou odpovídající 1,56násobku Slunce jsou zároveň i nejtěžší dvojicí tohoto typu, jakou známe. Munday s kolegy jsou přesvědčeni, že tato dvojice nepochybně exploduje jako supernova typu Ia.

Rozhodně k tomu ale nedojde v dohledné době. Podle výpočtů vědců dojde k explozi za přibližně 23 miliard let. V té době již nejspíš nebude existovat Slunce ani planety jak je známe. 

Munday s kolegy se domnívají, že dojde nejen k jedné explozi, ale k celé sérii propojených supernov. Nejprve dvakrát exploduje jeden z trpaslíků a materiál rozmetaný výbuchy přivede ke dvěma explozím jeho souputníka. Pokud by v době exploze ještě existovala Země, na její obloze by byla taková exploze viditelná v podobě objektu desetkrát jasnějšího než Měsíc v úplňku.

Image

Čtěte také

Těsné páry bílých trpaslíků splynou do velmi exotického druhu hvězdy

Nejbarevnějším chameleonem planety je Furcifer pardalis neboli chameleon pardálí. U samečků zahrnuje paleta dvacet barevných variací, v závislosti na lokalitě výskytu. Uvedený druh je sice endemitem Madagaskaru a přilehlých ostrůvků, ale představuje také oblíbenou volbu chovatelů.

Změnu zbarvení umožňuje vrstevnatá stavba pokožky a systém založený na nanokrystalech. Svrchní vrstva kůže chameleona obsahuje pouze žluté a červené pigmentové buňky, pod ní však leží další dvě vrstvy buněk, které odrážejí určité vlnové délky světla. Je-li tvor v klidu, nacházejí se hlouběji uložené krystaly blíž u sebe a odrážejí světlo kratších vlnových délek, tedy modré či zelené. Pokud se však živočich rozruší, mezery mezi krystaly se zvětší a začnou odrážet vlnové délky od žluté přes oranžovou k červené. 

Zdaleka ne všichni chameleoni umějí vytvořit všechny odstíny a některé barvy se také často omezují pouze na určitou část těla. Chameleon pardálí se však proměnil v opravdového krále uvedené disciplíny: Podle konkrétního poddruhu „ovládá“ zbarvení od smaragdově zelené přes jasně žlutou, rudou, bledě modrou a tyrkysovou až po téměř fialovou.

Image

Čtěte také

Bleskurychlí střelci jazykem: Tajemství unikátní lovecké techniky chameleonů

„Na východ od hranice“ – tak zní v překladu název geografické oblasti Kantó, jež zaujímá východní část hlavního japonského ostrova Honšú. Téměř polovinu jejího území pokrývá stejnojmenná nížina, obklopená majestátními horskými masivy. Region s nejvyšší hustotou osídlení tvoří sedm prefektur: Tokio, Kanagawa, Čiba, Saitama, Gunma, Ibaraki a Točigi. Kromě částí s rozsáhlou urbanizací však Kantó nabízí také venkovskou krajinu s uhrančivou přírodou.

Od všeho něco

Dynamické japonské hlavní město představuje tlukoucí srdce politiky, ekonomiky, kultury a technologií. Megapole téměř se čtrnácti miliony obyvatel skýtá vše od futuristických čtvrtí po historické poklady a stala se rovněž sídlem japonského císaře. Pouhých třicet minut jízdy vlakem ji přitom dělí od Jokohamy, druhého největšího města v zemi. V obou metropolích se pak soustředí lehký i těžký průmysl v souvislém pásu podél Tokijského zálivu. Kromě toho v oblasti sídlí nejen japonská vláda, ale také velká část univerzit či kulturních institucí a rovněž se tam koncentruje nejvyšší počet obyvatel. 

Klidnější život v blízkosti Tokia nabízí prefektura Saitama, zatímco Čiba proslula zábavním parkem Tokyo Disneyland a nabídkou přímořských aktivit. Gunma, Točigi a Ibaraki potom ukrývají venkovské lokality s bohatými kulturními tradicemi a rozmanitou přírodou.

Auta, rýže, ryby

Kantó se skutečně proměnilo v hospodářský motor země a vytváří většinu hrubého domácího produktu. Tokio se stalo globálním finančním centrem a sídlem mnoha mezinárodních korporací. Průmyslově orientované oblasti jako Kawasaki a Jokohama hrají klíčovou roli v automobilovém průmyslu a elektronice, Čiba tvoří důležitou základnu pro výrobu elektrické energie a pro petrochemický, ropný či lodní průmysl. Významnou úlohu pochopitelně sehrává také cestovní ruch. 

Ačkoliv většina roviny regionu Kantó slouží pro obytnou, komerční nebo průmyslovou výstavbu, v oblasti se stále i hospodaří. Kromě rýže, jež reprezentuje hlavní plodinu, se v okolí Tokia a Jokohamy pěstuje ovoce a zelenina pro metropolitní trh, zatímco pobřežní regiony podporují rybolov a zpracování „darů moře“. 

Tradiční směsice

Ve velkoměstech se sice odehrává rychlý a moderní život, ale klidnější venkov ctí tradiční hodnoty. Místní náboženství tvoří směsice šintoismu a buddhismu, přičemž většina obyvatel praktikuje oba směry zaráz. K lokálním zvykům patří oslavy při festivalech, rituály spojené s novoročními návštěvami svatyní nebo čajové obřady. Moderní doba však přinesla také vliv západní kultury, což je patrné například během Vánoc, které Japonci slaví spíš komerčním způsobem.

Populace v regionu Kantó ovšem stárne, stejně jako v celé zemi vycházejícího slunce. Jedná se o důsledek nízké porodnosti a rostoucí délky života. Místní se často dožívají vysokého věku díky aktivnímu životnímu stylu a kvalitní zdravotní péči, svou roli však zřejmě hraje i strava bohatá na ryby a zeleninu. Gastronomie přitom představuje důležitou součást života, od luxusních sushi restaurací po legendární ramen bary. 

Image

Čtěte také

Japonské Benátky: Region Kansai je pilířem japonského úspěchu

V učebnicích a encyklopediích se stále ještě uvádí, že na planině Nazca – jedné z nejsušších lokalit na úpatí And – se nachází kolem čtyř stovek geoglyfů. Původně se přitom vědělo jen o několika z nich, protože na cílený průzkum oblasti docházelo až po roce 2000. Do té doby podávali svědectví o obrazcích pouze pasažéři letadel, která nad lokalitou prolétala. Pomocí moderních metod se nicméně ukázalo, že je planina rytinami doslova posetá: Při prvním systematickém zkoumání jich badatelé napočítali přes 430. Ostatně jen v roce 2004 objevil japonský archeolog Masato Sakai 318 obrazců, a ani zmíněné číslo nemělo být konečné. Loni v září totiž tým vědců z Japonska, Německa, Francie a Spojených států pod Sakaiovým vedením publikoval v odborném časopise PNAS zprávu, že pomocí technologie strojového učení nalezl dalších 303 rytin.

Umělá inteligence, jež dokáže rozpoznávat vzorce v jazyce, hudbě či třeba na fotografiích, umí také mezi stovkami linií v krajině odlišit ty přírodní od uměle vytvořených. Zvládne tudíž nelehký úkol, který je pro lidské oči takřka neproveditelný. Většina čar totiž dosahuje hloubky pouhých deseti až patnácti centimetrů. V průběhu staletí od jejich vzniku je navíc zanesl písek a prach, takže splynuly s okolním povrchem pokrytým červenohnědým oxidem železitým. „Umělá inteligence proces objevování výrazně urychluje,“ tvrdí Sakai.

Stovka ke stovce

Jeho tým spolupracoval na vývoji potřebného programu se společností IBM a následná analýza zahrnula 1 309 snímků. „Umělá inteligence znamená pro archeologii podobný technologický průlom, jakým se stalo letecké snímkování,“ uvádí studie. Tempo objevování se tak zásadně zrychlilo: Zatímco do roku 2004 se dařilo odhalit v průměru 1,5 nového geoglyfu ročně, v následujících šestnácti letech vzrostlo uvedené číslo díky kvalitnější technologii satelitního snímkování téměř na 19 obrazců (viz Starší, než jsme mysleli). Práce Sakaiova týmu však přinesla až šestnáctinásobné zrychlení stávajícího tempa.

Terénní průzkum probíhající od září 2022 do února 2023 si vyžádal 1 440 hodin práce. Počet známých rytin tzv. liniového typu, jež obvykle znázorňují divoká zvířata a rostliny, se s nově objevenými geoglyfy zvýšil na 50. Vedle nich pak víme o dalších 638 reliéfních obrazcích, které nejčastěji zachycují lidské postavy. Dohromady vědci na planině Nazca popsali již více než 700 symbolů a ani uvedené číslo není konečné – umělá inteligence by podle nich mohla odhalit ještě nejméně 240 dosud ukrytých obrazců. 

Na cestě do města 

Ve skupině nejnovějších objevů tvoří většinu reliéfní geoglyfy s průměrnou velikostí kolem devíti metrů, takže se řadí mezi ty menší. Třetina z nich přitom vyobrazuje useknuté hlavy. Sakai se domnívá, že se zmíněný motiv vztahuje k praktikování lidských obětí. Mohlo by se tak jednat o nový vhled do života a rituálů starověkých obyvatel oblasti. Jelikož se mnohé reliéfy nacházejí v blízkosti někdejších poutních cest směřujících do Cahuachi, hlavního náboženského a obřadního centra civilizace Nazca, mohlo jít rovněž o určitý druh ukazatelů.

„Geoglyfy představovaly zastávky pro poutníky. Čárové obrazce je provázely po celé cestě, zatímco ty reliéfní se nacházely přímo vedle stezek,“ líčí Sakai. „Je vysoce pravděpodobné, že se na obřích liniových geoglyfech prováděly rituály před poutí skrz planinu anebo po ní,“ uvádí se dále ve studii. Sakai však nevylučuje ani jiné hypotézy, například že obří obrazce sloužily jako kalendáře, astronomické mapy či coby prostředek k záchytu dešťové vody. Teorií o jejich účelu existuje nespočet, nicméně orientace v čase a v astronomických jevech se dlouho uváděla jako hlavní důvod vzniku rytin. Popsanou myšlenku prosazovala i německá badatelka Maria Reicheová, jež výzkumu planiny zasvětila bezmála celý život. Mimo jiné tak zjistila, že se linie některých obrazců sbíhají v místě, kde v době letního slunovratu na jižní polokouli zapadá slunce.

Ukryto před lidmi

Celková délka všech struktur vyrytých na planině Nazca přesahuje 1 300 kilometrů a rozkládají se na ploše 500 kilometrů čtverečních. Většinu z nich tvoří prosté linie a ta nejdelší měří 370 metrů. Lokalitu proslavila vyobrazení zvířat, kterých však zatím vědci objevili „jen“ necelých sedmdesát, přičemž nejčastěji jde o ptáky. Linie vznikly odstraněním svrchní vrstvy červené zeminy s vysokým obsahem oxidu železitého, pod nímž vykouklo žlutočerné vápenité podloží. V kombinaci s každodenní ranní rosou pak vápno ztuhlo a „obrnilo“ struktury proti erozi.

Zásadní roli v dlouhodobém uchování obrazců ovšem sehrálo suché a bezvětrné klima. Oblast se rozkládá na odlehlé náhorní plošině, takže zůstala stovky let chráněna nejen před rozmary počasí, ale i před okolním světem. Teprve v roce 1553 se o ní ve svých zápiscích zmínil španělský dobyvatel a kronikář Pedro Cieza de León, jenž obrazce rovněž považoval za ukazatele pro poutníky. Na počátku 20. století na ně potom upozornilo jak vojenské letectvo Peru, tak civilní piloti. A v roce 1939 o nich na odborné konferenci promluvil peruánský archeolog Toribio Mejía Xesspe, který zastával názor, že se jednalo o ulice sloužící ke shromažďování davů při náboženských obřadech.

Pohled obrácený k nebi

Skutečně do hloubky prozkoumal obrazce teprve americký historik Paul Kosok z newyorské Long Island University – a přišel také s jejich astronomickou interpretací. V letech 1940–1941 pobýval v Peru kvůli studiu původních zavlažovacích systémů a při jednom z přeletů nad planinou si povšiml obrazce ve tvaru gigantického opeřence. Neušlo mu přitom, že se část jeho linií sbíhá na horizontu v místě, kde na jižní polokouli při zimním slunovratu zapadá slunce.

Jeho kolegyně Reicheová připojila domněnku, že dávní obyvatelé nejprve vytvořili konkrétní obraz v malém měřítku a teprve poté jej překreslili do krajiny v několikanásobném zvětšení. Podle ní tak na planině postupně vznikla starověká hvězdná mapa. Ve své knize Tajemství na poušti badatelka uvádí, že astronomickou orientaci vypozorovala hned u několika obrazců, jejichž konkrétní linie směřují k místu západu Slunce 21. prosince. Jiné pak určují směr k jasné hvězdě nebo hvězdnému uskupení, například k Siriovi či Plejádám. A další probíhají přímo severojižně, přičemž se po obou jejich stranách nacházejí symetricky seskupené linie, jež by mohly dle Reicheové umělecky vyjadřovat pohyb nebeských těles. 

Obrazce a voda

Vedle astronomických teorií se nicméně v průběhu let vynořily i další. Švýcarský novinář Henri Stierlin přišel v roce 1983 s tvrzením, že peruánští tkalci využívali obrazce jako plochu pro tvorbu svých látek. Technické uplatnění naznačuje i hypotéza, podle níž se na planině sušily plodiny či vyráběla dlouhá lana. Za zmínku stojí také myšlenka, že rytiny souvisejí se zdroji pitné vody, konkrétně se zavlažovacím systémem podpovrchových akvaduktů zvaným puquios. V roce 2016 totiž italští archeologové pod vedením Rosy Lasaponaraové objevili v lokalitě stovky vstupních otvorů do podzemní sítě tunelů, které zřejmě časem zanikly.

„Je skutečně působivé, jakou námahu a spolupráci si vybudování těchto studní a jejich udržování vyžádalo,“ uvedla odbornice pro BBC. „Musela je vytvořit organizovaná společnost, která se velmi podobala kultuře tvůrců nedalekých rytin, z nichž některé se zcela jasně týkají vody.“ Do spekulací o případné souvislosti mezi puquios a záhadnými obrazci se ovšem zatím žádný odborník na Nazcu nepustil. 

Image

Čtěte také

Dávní inženýři z planiny Nazca: Po stopách geniálního zavlažovacího systému

Ještě v první polovině roku 2024 se často hovořilo o chystaném pořízení nových tanků Leopard 2A8 pro armádu Itálie. Plány ovšem zkrachovaly, což údajně přivodila zejména neochota německé zbrojovky KMW zapojit italský průmysl do sériové výroby v měřítku, jaké si Řím představoval. Italové se však záměru zakoupit nové obrněnce nevzdali, a proto se záhy rozběhla jednání s konkurenční německou  firmou Rheinmetall. Italská zbrojovka Leonardo by s ní měla vybudovat společný vývojový a výrobní podnik, jenž by měl na Apeninský poloostrov dodávat bojová vozidla pěchoty Lynx KF41 a tanky Panther KF51. 

Vojsko si ale zatím chce ponechat i nynější tanky Ariete, které vznikaly ještě podle požadavků konce studené války, ovšem dosud spolehlivě slouží. Plánovaná modernizace se sice hodně opozdila, avšak upravené obrněnce se snad již konečně blíží k zavedení do řadové služby.

Plány a skutečnost

Domácí ozbrojené síly od 60. let spoléhaly na americké M60 Patton, k nimž poté přibyly ještě německé Leopardy 1, které licenčně vyráběla zbrojovka OTO Melara. Na počátku 80. let však již tyto konstrukce nevyhovovaly aktuálním požadavkům bojiště, takže padlo rozhodnutí zařadit do služby nový tank. Krátce se uvažovalo o Leopardu 2, ovšem posléze dostalo přednost domácí řešení. 

Ozbrojené síly žádaly vozidlo s vysokou terénní průchodností, jež dokáže účinně bojovat ve dne i v noci a vést palbu i za pohybu. Program dostaly na starost firmy OTO Melara a IVECO (respektive Fiat-IVECO), které za tím účelem v roce 1984 založily dosud fungující konsorcium CIO (Consorzio IVECO OTO Melara).

Vedle tanku vyvinuly i dvě další obrněné platformy pro domácí využití, a sice kolový stíhač tanků B1 Centauro a pásové  „bévépéčko“ VCC-80 Dardo. Tank dostal název C1 Ariete (beran či beranidlo), jednalo se zároveň též o odkaz na italskou tankovou divizi, jež bojovala za druhé světové války. Zpočátku armáda poptávala 700 kusů ve dvou várkách, z nichž první měla čítat 400 tanků základní verze, zatímco druhá by obsahovala jednak obrněnce zdokonalené podoby a také odvozená speciální vozidla, například mostní nebo ženijní.

První prototyp vznikl v roce 1986, do konce dekády absolvovalo zkoušky dalších šest a v roce 1992 následovalo prvních pět kusů zaváděcí série. Konec studené války však přinesl škrty v obranném rozpočtu, které se projevily ve zpožděních a podstatné redukci plánů. Druhá várka tak byla zcela zrušena a objem první se snížil na polovinu, tedy 200 kusů základní verze. Plnohodnotná sériová produkce měla začít v roce 1993, ovšem ve skutečnosti se tak stalo až o dva roky později. Celý kontrakt se proto podařilo dokončit až v roce 2002, kdy italská armáda převzala poslední (dvoustý) sériový C1 Ariete.

Německý podvozek

Za rychlý průběh počáteční fáze projektu vděčí obrněnec i faktu, že navzdory oficiálním prohlášením nejde o konstrukci čistě italského původu. Společnost OTO Melara se totiž mohla opřít o dřívější spolupráci se západoněmeckým průmyslem, a tak převzala některá řešení z „rodiny“ Leopardů.  Především v podvozku C1 Ariete se tudíž uplatňují některé komponenty a systémy, jež se shodují s Leopardem 2, přestože vzhledově působí italský design výrazně odlišně. 

Základní koncepce se shoduje se západními tanky té doby – řidič vpředu, motor vzadu a věž se třemi muži uprostřed. Oním motorem je turbodieselový dvanáctiválec Fiat-IVECO MTCA V12, který má objem téměř 26 litrů a vznikl jako spojení dvojice šestiválců, jež pohánějí lehčí obrněnce B1 Centauro a VCC-80 Dardo. K přenosu maximálního výkonu 956 kW slouží automatická převodovka německého původu ZF LSG3000, jež nabízí čtyři stupně vpřed a dva vzad. Maximální rychlost dosahuje 65 km/h a zrychlení z 0 na 32 km/h vozidlo zvládne za šest sekund. 

Motor a převodovka tvoří takzvaný power-pack, jehož výměna se dá provést za méně než hodinu, a to i v polních podmínkách. Hmotnost ariete činí asi 54 tun, a tudíž je poněkud lehčí než většina soudobých západních typů, ovšem i jeho motor produkuje o něco nižší výkon. V zájmu zajištění vysoké pohyblivosti vozidla musí velmi často pracovat ve vysokých otáčkách, což se zákonitě odráží v nadměrném zatěžování a poklesu životnosti. Také proto se od začátku plánovala perspektivní montáž agregátu s vyšším výkonem. Ariete spočívá na sedmi párech pojezdových kol, zavěšených na torzních tyčích, a užívají hydraulické tlumiče. Příspěvek německého průmyslu představují i jeho pásy, které vyrobila tamní společnost Diehl.

Kanon a řízení palby

Konstrukce věže s nápadně skloněným čelním pancířem se nejspíše inspirovala u challengerů a abramsů, kdežto základní podoba Leopardů 2 má čelo věže kolmé. V ní se nachází kanon s hladkou hlavní ráže 120 mm, který společnost OTO Melara vytvořila coby derivát úspěšné německé konstrukce Rheinmetall Rh 120. Disponuje ejektorem plynů a tepelnou ochranou hlavně. Jeho stabilizaci ve dvou osách zajišťuje elektrohydraulický systém. Dělo se nabíjí manuálně a pohotovostní zásoba 15 nábojů se nalézá přímo ve věži, avšak (na rozdíl od většiny dalších západních typů tanků) od prostoru osádky ji neodděluje pancéřová přepážka. Zbylých 27 kusů munice leží v korbě. Vedle děla je instalován koaxiální kulomet MG 42/59 ráže 7,62 × 51 mm NATO, tedy italská kopie německého MG 3. Stejné „emgéčko“ umístěné na střeše věže vedle poklopu ovládá ručně velitel. Zásoba munice pro oba kulomety činí 2 500 ran v pásech po 100 nábojích.

Vozidlu slouží systém řízení palby OG14L3 TURMS italské společnosti Officine Galileo. Obsahuje denní zaměřovač střelce, infračervený zaměřovač střelce, denní a noční panoramatický senzor velitele SP-T-694, laserový dálkoměr, meteorologický senzor a balistický počítač. Systém má schopnost „hunter-killer“, takže velitel může „předávat“ zaměřené  cíle střelci, jenž na ně vede palbu, zatímco velitel již vyhledává další objekt. Komplet disponuje také schopností zaměřovat a střílet na pomalé vzdušné cíle, zvláště vrtulníky. Infračervený senzor dokáže detekovat běžné vozidlo na dálku 1 500 metrů. 

Na tanku se nacházejí i dvě čtveřice vrhačů 80mm dýmových granátů GALIX a detektor laserového ozáření Selex RALM. Samozřejmostí je též filtrační a ventilační systém pro vedení činnosti v zamořeném prostředí.

Tři tankové pluky

Pasivní ochranu tanku zajišťuje kompozitní pancéřování, avšak jeho přesné složení a odolnost podléhá utajení, což platí o takřka všech soudobých tancích. Od nich se ale C1 Ariete významně odlišuje skutečností, že se nikdy nepředváděl na zbrojních veletrzích a domácí průmysl nikdy nevyvinul větší snahu o jeho export. Vyrobilo se tak jenom oněch 200 sériových kusů pro italskou armádu, jež v současnosti provozuje 160 kusů ve třech plucích (32. tankový, 132. tankový v brigádě Ariete a 4. tankový v brigádě Garibaldi). Zbylé čtyři desítky vozidel slouží pro výcvik ve dvou armádních školách, případně stojí ve skladech.

Prakticky současně s dokončením dodávek se začalo mluvit o modernizaci těchto tanků, respektive o projektu C2 Ariete, občas  označovaném jako Ariete Mk 2. Mezi hlavní prvky měl náležet již zmíněný výkonnější motor, kromě kterého měl obrněnec obdržet také modulární bloky přídavného pancéřování a nový systém řízení palby.

Z rozpočtových důvodů se však hloubková modernizace opakovaně odkládala, ačkoli část vozidel absolvovala montáž soupravy PSO (Peace Support Operations) pro nasazení v zahraničních misích – Italové totiž vyslali stroje Ariete do bývalé Jugoslávie a do Iráku. Jejich kontingent bojoval v Iráku od jara 2003 do prosince 2006, a to zejména v oblasti Násiríje. 

Základní prvky sady PSO tvoří bloky dynamické ochrany, instalované na bocích korby a zlepšující odolnost především proti kumulativním hlavicím pancéřovek. U ručně ovládaného kulometu velitele na věži se objevil pancéřový štít a některé fotogra e z Iráku ukazují také tanky s dalším kulometem a štítem, tentokrát u poklopu střelce. Neví se ovšem, zda v tomto případě šlo o „předpisovou“ součást soupravy PSO, nebo spíše o lokální improvizaci.

Rozsáhlá modernizace C2

Průběžně se objevovaly i další zprávy o plánované modernizaci na variantu C2 Ariete, z nichž některé působily hodně ambiciózně. Zmiňovaly například hydropneumatické zavěšení kol, jež by dovolovalo změnu světlé výšky vozidla, dálkově ovládanou zbraňovou stanici s kulometem či dokonce nabíjecí automat pro kanon. Tyto pokročilé prvky dosud zůstávají ve stadiu úvah, ale komplexní modernizační projekt pro tanky Ariete se nakonec přece jen rozběhl, jelikož italská vláda 2. srpna 2023 podepsala s konsorciem CIO smlouvu o modernizaci tanků C1 Ariete na variantu C2. Pro tento program se někdy užívá i označení Ariete AMV (Ammodernamento di Mezza Vita), což je ekvivalent pojmu MLU (Mid-Life Update, tedy modernizace v polovině plánované životnosti).

Dle smlouvy jde o upgrade 90 vozidel a opci na dalších 35 kusů. Tanky obdrží modulární bloky pasivního a dynamického pancíře a zvýšenou ochranu dna korby vůči minám. Systém řízení palby TURMS (mimochodem technicky příbuzný typu TURMS-T, jenž se nalézá v českých T-72M4 CZ) projde modernizací do podoby TURMS-D. Má nabízet vyšší přesnost a bude obsahovat nové součásti firmy Leonardo, a to zaměřovač střelce Lothar-SD a panoramatický zaměřovač velitele Attila-D. Stejné senzory užívá rovněž osmikolový stíhač tanků Centauro II. Na pozici střešního 7,62mm kulometu MG 42/59 se má objevit M2HB ráže 12,7 mm, obrněnec dostane i čistě elektrický systém ovládání věže a kanonu a nové radiostanice opět od značky Leonardo. 

Bojová hmotnost kvůli těmto změnám vzroste na 62,5 tuny, takže proběhne i přestavba motorů, jejichž výkon se zvýší na 1 200 kW. Tanky získají rovněž nové převodovky Renk HSWL 295TM a širší pásy. Nyní procházejí zkouškami tři ověřovací kusy, první modernizovaný vstoupí do služby údajně v roce 2025 a domluvená přestavba 90 tanků se završí v roce 2029.

Image

Čtěte také

Dravá kočka a její konkurenti: Jaké jsou přednosti a nedostatky tanku Leopard 2