Stará Persie se stala synonymem pro orientální tajemství a fascinující architekturu. Někoho proto okouzlí město Isfahán a jeho pohádkové mešity, jiného zase Šíráz s hrobkami básníků, mnozí však nechají kus srdce v pouštní perle Jazdu. Základy města byly položeny v místě, kde se setkávají dvě největší východoíránské pouště – Dášt-e Kavír a Dášt-e Lút. A právě díky neobvyklé lokalitě je Jazd tak jedinečný.

Dnešní, téměř půlmilionová metropole v sobě mísí výdobytky moderní doby se vzpomínkami na zašlou slávu říše Peršanů. Její nejznámější ikonu představuje rozlehlý komplex Amir Čakmak: na jeho konci se zvedá k nebi monumentální brána a za ní se nacházejí bazarové uličky, arabské lázně a především šíitské smuteční místo tekíja.

Vzpomínky na minulost

Samotná brána, konkrétně její fasáda, má nevyčíslitelnou hodnotu a zmínku o ní nevynechává snad žádná kniha či dokument o Íránu. Okolní komplex postavili Peršané v 15. století, přičemž nese jméno Džalaladína Čakmaka, guvernéra provincie Jazd. Do dvou věží stoupá úzké, tmavé schodiště. Pokud se však nenecháte odradit, naskytne se vám nádherný výhled na celé pouštní město, které obklopují vysoké skalní štíty. Nad střechami tamních domů se navíc majestátně vypínají minarety a hliněné věže zvané badghíry (viz Starověká klimatizace).

Samotné náměstí patří od nepaměti relaxaci a odpočinku. Scházejí se tam lidé všech společenských vrstev a nechávají se unášet pokojnou atmosférou nebo si zajdou do okolních obchůdků koupit tradiční perskou zmrzlinu faludé a místní sladkosti s příchutí pistácií, šafránu, kokosu či medu. 

Centrální fontáně dominují tři bronzové sochy mužů s koženými měchy, kteří nabírají vodu pro lidi na ulici. Jde o jakousi vzpomínku na dávné povolání, jež už dnes není zapotřebí. O důmyslném způsobu, jak se místní vyrovnali s nedostatkem vody, vypovídá také přilehlé muzeum: bylo nutné vykopat dlouhé kanály, kterými pak životodárná tekutina proudila do Jazdu z úrodnějších krajin.

V srdci z nepálené hlíny

Uličky starého Jazdu jsou jiné než v Tabrízu, Isfahánu, Šírázu či Hamadánu. Nepálené cihly a hlína totiž tamním zdem propůjčují nádech starobylosti. Je to doslova labyrint, ve kterém se můžete snadno ztratit – vysoké stěny však naštěstí vrhají příjemný stín i v horkém létě. Město má samozřejmě také moderní části s obchody, restauracemi a čajovnami. Světu však odjakživa imponovalo jeho hliněné srdce, v němž se na své cestě zastavil i Marco Polo.

Při toulkách uličkami vás možná zaskočí, že domy nemají téměř žádná okna, a pokud ano, obvykle jsou usazena velmi vysoko. Nezvyklý jev se zrodil už v dávné Persii, kde bylo běžné vést soukromý život mimo oči veřejnosti. Jelikož do domu není vidět, nemusejí v něm ženy chodit zahalené. Místní se dokonce prakticky nestarají o to, jak jejich obydlí vypadá zvenčí, protože žijí uvnitř. Nezřídka se tedy za „nuznou omítkou“ ukrývá nádvoří s malou fontánkou či zahradou.

Při bloudění hliněným labyrintem pravděpodobně narazíte i na dvojici klepacích klik na vchodových dveřích – jedna je masivnější, druhá menší. Každá má jiný zvuk a odjakživa sloužily k tomu, aby domácí tušili, kdo k nim jde na návštěvu. Pokud se ozvalo klepání mužskou, mohutnější klikou, ženy hned věděly, že se mají zahalit nebo odejít do svých místností. Všechny kliky přitom představují ručně kovaná umělecká díla z bronzu a překvapují svými neotřelými tvary – některé mají například podobu srdce. Na procházce starým městem si tak budete místy připadat jako v orientální pohádce.

Rajské zahrady

Pod monumentální Páteční mešitou se dvěma vysokými minarety panuje čilý ruch. Do bazarových uliček ukrytých pod kamennými klenbami auta nesmějí, tudíž tamní hemžení připomíná lidské mraveniště. Obchodníci sedící před výlohami či uvnitř prodejen popíjejí černý čaj s hrubě nasekaným cukrem. Někteří prodávají nádherné, drahé koberce, jiní keramiku, sklo, šátky, šaty nebo tradiční ubrusy tekmeh. Nejvoňavější jsou obchody s čajem, kořením, šafránem, cukrem a sladkostmi, bez nichž si Íránci nedovedou svůj život představit.

Samotná mešita vznikla ve 12. století, současnou podobu však získala až o mnoho let později – ve století čtrnáctém. A od té doby se řadí mezi nejkrásnější perské stavby. Její nádvoří bývá obvykle prázdné – jen několik lidí sedává na koberci pod obrovskou kupolí a modlí se či odpočívá.

Pokud byste chtěli na chvíli utéct ze sevření městských zdí, zamiřte do zahrad Dowlat Abad, kterým jejich téměř „rajská krása“ zajistila místo na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Octnete se tak ve fascinujícím světě vysokých cypřišů, růží a vodotrysků. Na konci vodního kanálu s fontánami stojí obrovský, 33metrový badghír, který je dokonce nejvyšší na celé planetě. Vyrůstá z malého pavilonu, kde si svého času krátila dlouhou chvíli aristokracie. Okna stavby pak vyplňují barevná sklíčka, jež připomínají vitráže gotických katedrál.

Uctívání živlů

Pouštní město je zajímavé také z náboženského hlediska. Ačkoliv samozřejmě převládá islám, v zapadlých uličkách přežívají i komunity starobylých uctívačů posvátného ohně – zoroastristů. Kořeny tohoto vyznání sahají až do starověké Persie a údajně se jedná o nejstarší monoteistickou víru na světě. Svého času byla také nejrozšířenější, nástup islámu v 7. století ji však odsoudil téměř k zapomnění. Drobné „ostrůvky“ přesto zůstaly a nejvíc je jich právě v Jazdu.

V centru moderního města stojí dokonce podlouhlý chrám Ateškáde, nejposvátnější místo zoroastrismu, pod jehož střechou plane posvátný oheň, zažehnutý údajně už roku 470. Původně sice hořel jinde, podle místních se však jedná o „originál“, který se v dobách nepokojů stěhoval z chrámu do chrámu a z jeskyně do jeskyně, aby nevyhasl.

Chcete-li kráčet ve stopách zoroastristů, musíte se vydat na periferii města, kde se tyčí tzv. věže mlčení. Za tajemným názvem se přitom skrývá netradiční pohřebiště: Zoroastristé totiž velebí přírodní elementy, včetně země. Zesnulé proto nepohřbívali ani nespalovali, ale vynášeli je vzhůru do kamenné věže, kde se o ně „postarali“ draví ptáci. V současnosti je zmíněný rituál v Íránu zakázán, ale ještě začátkem 20. století ho místní praktikovali. 

Image

Čtěte také

Pozoruhodné nekropole: Hrobky perských králů v Nakš-e Rustam

Podle současného vědeckého pohledu představují dnešní ptáci fakticky malé opeřené formy původně dravých teropodních dinosaurů. Abychom však tuto možná zarážející skutečnost lépe pochopili, musíme si přesněji definovat pojem „dinosaurus“. Nejedná se totiž pouze o suchozemské „druhohorní plazy se vzpřímenýma nohama pod tělem“. Dnešní věda považuje za dinosaura každého živočicha, který je přímým potomkem posledního společného předka iguanodona a megalosaura, tedy dvou prvních popsaných neptačích dinosaurů. Nerozhoduje přitom velikost, tvar těla či geologické stáří daného jedince – klíčová je pouze vývojová příbuznost. A ptáci bez nejmenších pochyb mezi potomky posledního společného předka iguanodona a megalosaura patří. Dinosauři tak zkrátka nevymřeli a prakticky žijí dodnes. 

Označovat každého vrabce, slepici nebo pštrosa za současného dinosaura tedy není pouze trendem posledních let – jde o vědecky podložený fakt. Plazopánví teropodní dinosauři nevymřeli, naopak se stali velmi úspěšnými: Dnes jich existuje až jedenáct tisíc druhů, a dvojnásobně tak převyšují savce. Uvedená skutečnost nám ovšem poněkud ztěžuje vytváření tabulek rekordů pro skupinu Dinosauria. Nejmenším dinosaurem by totiž najednou nebyl čínský anchiornis o hmotnosti 110 gramů, ale dnešní dvougramový kolibřík kalypta menší. Prvenství z hlediska inteligence by nenáleželo žádnému dromeosauridovi či troodontidovi, kteří měli relativně velký mozek, ale některému z příslušníků čeledi krkavcovitých. A rekordmany sprintu by nemuseli být dlouhonozí ornitomimové, nýbrž pštros dvouprstý s maximální odhadovanou rychlostí běhu přes 72 km/h.

Evoluce nelže

Překvapení je zde určitě namístě: Vždyť pod pojmem „dinosaurus“ si stále vybavíme spíš masivní, šupinaté a hrozivě vyhlížející stvoření, nikoliv jemného kanárka či útlou hrdličku. V případě ptáků je však jejich hrdý a bohatý evoluční původ zcela nepochybný, přestože nemusí být vždy na první pohled zřejmý. Zároveň si musíme uvědomit, že ptáci tvoří jen jednu, anatomicky a fyziologicky vysoce specializovanou skupinu teropodních dinosaurů, takže usuzovat o všech kdysi existujících dinosaurech pouze na základě obrazu ptačí anatomie a fyziologie by bylo krajně zavádějící. Někteří druhohorní dinosauři se jim skutečně vůbec nepodobali, ačkoliv mnohé na pohled neviditelné znaky – jako systém vzdušných vaků či duté kosti – je spojují. 

Současní opeřenci náležejí do třídy Aves, což je latinský výraz právě pro ptáky. Dnes však známe také řadu čtvrtohorních, třetihorních a v menším množství i starších křídových příslušníků dané skupiny. Několik taxonů dokonce pochází z období pozdní jury před více než 150 miliony let, kde nejspíš leží i evoluční kolébka těchto extrémně úspěšných obratlovců. 

Létat umí kdekdo

Pro skupinu zahrnující jak moderní ptáky, tak jejich primitivnější příbuzné stanovil americký paleontolog Jacques Gauthier v roce 1986 vědecký název Avialae. Vedle současných opeřenců do ní tedy náleží například i pozdnějurská bavorská legenda archaeopteryx, proslulý čínský konfuciusornis, stále početnější skupina různých forem „zubatých praptáků“ zvaných Enantiornithes a také někteří „mořští praptáci“.

Co však vlastně dělá ptáka ptákem? A dokážeme nějakým způsobem definovat „ptákovitost“ daného obratlovce na základě určitého znaku či vlastnosti? Bohužel ne, jelikož realita není tak přímočará. Například schopnost aktivního letu můžeme coby stěžejní rozpoznávací znak z definice okamžitě vyloučit: Létají totiž také savci ze skupiny letounů, tedy netopýři a kaloni, nemluvě o různých vývojových liniích hmyzu. Ve druhohorách navíc aktivně létali rovněž rozmanití ptakoještěři, a možná i někteří menší deinonychosauři čili opeření draví neptačí dinosauři.

Vaky a dutiny

V současné době lze ptáky od jiných obratlovců dobře odlišit díky jedinečné stavbě těla. Na rozdíl od ostatních dnešních živočichů je pokrývá peří a liší se také lehkým, ale pevným bezzubým zobákem, četnými dutinami v kostech a přítomností vzdušných vaků. Dnes však víme, že peří dostali do vínku i mnozí dinosauři, přestože v různé míře a „kvalitě“. Nedávný objev čínského heterodontosaurida rodu Tianyulong navíc posunul výskyt pernatých struktur hluboko do období středního triasu, asi před 245 miliony let. Již předek všech dinosaurů se tedy možná chlubil vlastním, nikoliv cizím peřím…

Opeření nicméně mohlo být sdíleným znakem všech dinosaurů – druhohorních i těch žijících v kenozoiku neboli poslední geologické éře, zahrnující třetihory i čtvrtohory. Ani pernatá pokrývka tedy ptáky z obecného hlediska přesně nedefinuje. Podobná situace pak panuje se vzdušnými vaky a souvisejícími dutinami v kostech, které rovněž nacházíme u četných vývojových linií přinejmenším plazopánvých dinosaurů. Jim však ještě neusnadňovaly aktivní let, ale spíš se uplatnily při namáhavé dlouhodobé pohybové aktivitě nebo pomáhaly efektivněji dýchat.

Peří proti srsti

Jak tedy můžeme ptáky definovat? Do jejich charakteristiky musí patřit celý soubor anatomických a dalších znaků: systém vzdušných vaků, který pomáhá k intenzivnímu dýchání a regulaci tělesné teploty i hydratace; distribuce dutých a tzv. voštinových kostí; relativně velký mozek a odlehčený bezzubý zobák; přítomnost kosti sáňkové a obvykle také mohutné hrudní kosti; dlouhé kosti předních končetin formující křídla a podobně. Díky popsaným prvkům sdíleným také s některými skupinami dravých dinosaurů můžeme lépe stanovit míru příbuzenství mezi příslušníky třídy Aves a jinými, dávno vyhynulými teropody, od praptáka archeopteryxe přes velociraptora až po obří tyranosaury či giganotosaury.

Všichni ptáci jsou tak nepochybně maniraptoři, célurosauři, tetanury, teropodi a zároveň vývojově vysoce pokročilí a specializovaní plazopánví dinosauři. I obyčejná slepice je tudíž s děsivým tyranosaurem či obřím argentinosaurem evolučně příbuzná mnohem víc než třeba krokodýl nilský nebo varan komodský. Nelze zkrátka než obdivovat vývojovou adaptabilitu a žasnout nad evoluční úspěšností dinosaurů. Vždyť tuto planetu obývají osmdesátkrát déle než náš vlastní rod Homo, který se dle dnešních odhadů zrodil v Africe asi před 2,8 milionu let. Z hlediska dlouhodobé evoluční úspěšnosti tak peří nejspíš „poráží“ srst. A dokonce ani vznik a vývoj lidské civilizace už na tom patrně nic nezmění.

Image

Čtěte také

Cesta do útrob dávných obrů: Kolik vážilo dinosauří srdce, plíce nebo játra?

Český historik a publicista Dušan Třeštík píše o třech sestrách jakožto interpretaci původní pohanské trojfunkcionální bohyně. My je ovšem známe v podání křesťanského kronikáře Kosmy, který jim nemohl ponechat jejich božskou podstatu, a tak z nich udělal pouhé smrtelnice, ovšem neobyčejně nadané. Když si nejmladší Libuše vzala Přemysla a stala se pramátí přemyslovského knížecího rodu, zastínila tím své dvě starší sestry. Navíc právě ona ovládala věštectví, a tak se o ní logicky zmiňuje jako o nejmoudřejší. Nicméně ani její starší sestry nepřišly zkrátka. 

Kněžky, nebo bohyně? 

Badatel Josef Sadílek uvažuje o tom, že Kazi, Teta i Libuše byly kněžky boha Triglava, jehož tři hlavy symbolizovaly podsvětí, zemi a nebesa – tři úrovně zemského bytí, které se sňatkem spojilo s lidským rodem a zplodilo pokolení vládců. Jinak na ně pohlíží historik Dušan Třeštík se zmíněnými třemi funkcemi, které však definuje ještě trochu jinak. K věštkyni Libuši patří funkce řídící, k léčitelce Kazi funkce plodící a vůdkyni kultu Tetce funkce magická. V zásadě tím obsáhl vše, čím mohly ženy výjimečně vyniknout v patriarchální pohanské společnosti, kde jim (stejně jako v té křesťanské) patřila většinou jen role matky a pečovatelky o domácnost. 

Nejstarší Kazi působila jako léčitelka, „… jež Medei z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla, a přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil. Proto i obyvatelé této země, když se něco zničí a vzdávají se naděje, že to mohli znovu míti, mají o ní pořekadlo: To nedovede ani Kazi napraviti.“ Je tedy vlastně jakousi napravovatelkou škod a právě ona má z trojice sester nejblíže k plodivé síle, byť ve formě léčení či přesněji léčitelství. 

Léčitelka a vládkyně osudu 

Z ukázky je na první pohled patrné, že Kosmas miloval antickou mytologii a přirovnával postavy z českých mýtů k řeckým příběhům, čímž nám ovšem trochu zamlžil jejich původní podstatu. Tři sestry žily totiž staletí předtím v ústním vyprávění a v něm jistě neměla místo ani Medea z Kolchidy ani lékař Asklepios. Ale z přirovnání můžeme vydedukovat Kazinu ohromnou moc, protože ani antičtí bohové neměli možnost zastavit Sudičky osudu v jejich předení, zatímco Kazi údajně ano. Dokázala tedy ve slovanských mýtech ovlivňovat lidské osudy? U bohyně je to dost pravděpodobné. A po vzoru Medey z Kolchidy zase zřejmě dokázala vařit rozličné lektvary. A to nejen nějaké zklidňující či uspávací „čajíčky“. Medea prý uměla lektvarem z bylin a různých částí živočichů navracet mládí. To je zcela zjevná funkce bylinkářky, co velmi dobře rozumí nejen účinkům rostlin, ale třeba i vnitřností či jiných částí živočichů. Takové ženy žily jistě i v Kosmově době a v době, kdy neexistovali žádní vystudovaní lékaři, plnily důležitou funkci lidových léčitelek.

A to ještě pomíjíme další umění Medey, která prý dokázala ovlivnit pohyb nebeských těles a „deště i hromy vylákat z oblaků“, tedy ovládat počasí. Ani to by nás u bohyně nemělo překvapovat, ale k obrazu léčitelky to už tak úplně nepatří. Naopak léčitel Asklepios se v řeckých mýtech stal populárním bohem lékařství, což Kazi vystihuje přesněji. K plodivé bohyni Kazi ovšem logicky patří i muž a rodina. O nich se však Kosmas nezmiňuje a báji o Bivojovi s kancem známe až od Václava Hájka z Libočan (16. století), takže zcela jistě není autentická. 

Temná kultistka 

Ve starých slovanských pohanských dobách byl život lidí maximálně spjatý s přírodou a jejími silami. Jestliže Kazi využívala její léčivou sílu, tak Tetka, druhá věkem, byla z křesťanského pohledu Kosmy vyznavačkou model a démonů: „Ctihodná byla i Tetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreadám, Dryádám a Amadryádám a ctil je. Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého.“ 

Na jednu stranu jí Kosmas přiznává jemný cit i ctihodnost, ale o kousek dál ji nazývá čarodějkou a naznačuje, že vládla temným silám. Ovšem z křesťanského pohledu byly všechny přírodní síly vycházející ze starého náboženství temné. My dnes víme, že Tetku popsal jako kněžku, tedy jakousi vůdkyni kultu. Jako takové jí připadla důležitá magická funkce v božské trojici. Byla to právě ona, která měla vést rituály a zajistit spojení mezi lidmi a nadpřirozenými bytostmi z lesa i mocnými božstvy. 

Lesní čarodějka 

Mezi starými Slovany se kdysi vyskytovali takzvaní volchové či lesní čarodějové, kteří žili stranou vesnice a běžné společnosti. Právě oni dokázali údajně komunikovat nejen se zvířaty, ale především s nadpřirozenými lesními bytostmi. Nicméně ti zase nevedli kult bohů, což patřilo do sféry kněží a ti zase byli u západních Slovanů většinou spjati i se světskou politickou mocí (kněz neboli kníže byl zároveň vládcem i vůdcem kultu). 

Na druhou stranu v Kosmově době na přelomu 11. a 12. století, kdy už vládu přebíralo křesťanství, ale staré kulty ještě přežívaly, se právě kolem takových lesních „podivínů“ srocovali lidé vracející se ke starým tradicím. Možná proto děkan Kosmas popsal kultistku Tetku právě takto. Každopádně dle Třeštíka plní Tetka druhou funkci bohyně – magickou. Třetí funkce, řídící, pak připadla Libuši, která se stala vládkyní a soudkyní.

Image

Čtěte také

Po stopách Kroka a jeho dcer: Co je realita a co pouhá fikce?

Z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě dnes nad ránem zamířila do vesmíru raketa Falcon 9, která vynesla na oběžnou dráhu Země kosmickou loď Crew Dragon „Resilience“. Celkově šlo již o čtvrtý start této kosmické lodi – svou premiéru si odbyla v roce 2020, když na ISS dopravila čtveřici astronautů v rámci Expedice 64, o rok později absolvovala třídenní civilní misi Inspiration4 a loni v září hostila čtyřčlennou posádku mise Polaris Dawn.

Současné osazenstvo kosmické lodi „Resilience“ tvoří velitel mise Chun Wang, který je podnikatelem s kryptoměnami, norská kameramanka a dokumentaristka Jannicke Mikkelsenová (velitelka lodi), německá výzkumnice se specializací na polární oblasti Rabea Roggeová (specialistka mise) a australský výzkumník, který má za sebou expedice k jižnímu i severnímu pólu Eric Phillips (lékař a specialista mise).

Liftoff of Fram2 and the @framonauts! pic.twitter.com/XBL5juCnHQ

— SpaceX (@SpaceX) April 1, 2025

Na oběžné dráze, která poprvé v historii povede nad oběma pozemskými póly, má posádka strávit tři až pět dnů, během kterých na ni čekají více než dvě desítky vědeckých úkolů a experimentů. Členové posádky budou například experimentovat s pěstováním hlívy ústřičné v prostředí mikrogravitace, zkoumat vliv mikrogravitace na svalový a kosterní systém člověka, analyzovat vliv kosmického záření na lidské zdraví nebo pořizovat vůbec první rentgenové snímky lidského těla ve vesmíru. 

Mise Fram2, pojmenovaná po stejnojmenné norské lodi, která koncem 19. století zkoumala Arktidu a Antarktidu, představuje historický milník ve vesmírných letech. Do historie se zapíše přirozeně jako první pilotovaná mise nad oběma zemskými póly, z hlediska rozvoje kosmonautiky ale mohou být mnohem důležitější očekávané vědecké experimenty. Jejich cílem je položit základy pro budoucí dlouhodobé cesty lidí vesmírem, ať už na Měsíc nebo třeba na Mars.

Dnešní svět je plný mikroplastů. Současně vychází najevo, že to může znamenat konkrétní riziko, i když jsme stále ještě na počátku chápání příslušných mechanismů a souvislostí. Obvykle je řeč o lidském zdraví, ale ukazuje se, že mikroplasty nás mohou ohrozit i jiným způsobem. Podle nedávného výzkumu mohou mikroplasty zhoršit potravinovou bezpečnost.

Fei Dang z Čínské akademie věd a jeho spolupracovníci zjistili, že mikroplasty zřejmě narušují fotosyntézu. Podle čínských vědců mohpu mikroplasty snižovat rychlost fotosyntézy o 7 až 12 procent. Na první pohled možná nijak velké číslo ve skutečnosti může znamenat ztráty úrody v měřítku stovek milionů tun ročně.

Brzda fotosyntézy

Badatelé s využitím algoritmů strojového učení analyzovali data 157 dřívějších studií o vztahu mezi plasty a fotosyntézou a odvodili možný vliv mikroplastů na růst rostlin. Zahrnuli přitom nejen suchozemské rostliny, ale i sladkovodní a mořské řasy, které představují zdroj potravy pro ryby.

Když vědci spočítali důsledky snížení rychlosti fotosyntézy, dospěli k závratným číslům. V důsledku působení mikroplastů na rostliny a řasy bychom mohli ročně přijít o zhruba 110 až 361 milionů tun úrody plodin a přibližně o jeden až 24 milionů tun plodů moře. Neradostné předpovědi vlivu mikroplastů na fotosyntézu zveřejnil vědecký časopis PNAS.

Podle vědců to znamená, že v nadcházejících desetiletích bude mnoho lidí hladovět a že se nedostanou k důležitým složkám stravy, což ohrozí jejich zdraví, pokud nedojde ke zlepšení situace s mikroplasty. Výsledky výzkumu bude ještě nutné potvrdit. Už teď ale představují varování, že mikroplasty mohou negativně ovlivnit fungování celé společnosti.

Image

Čtěte také

Studie odhalila astronomické zemědělské ztráty kvůli přízemnímu ozonu

Když dostal otázku ohledně největší chyby druhé světové americký historik profesor Robert Citino, přišel s poněkud překvapivou odpovědí: dle jeho názoru jí bylo samotné rozpoutání konfliktu přepadením Polska. Argumentoval přitom tím, že na konci 30. let se Adolfu Hitlerovi pomocí diplomacie, zastrašování a blufování podařilo docílit obdivuhodných vítězství: remilitarizoval Porýní, v březnu 1938 připojil ke třetí říši své rodné Rakousko, na podzim téhož roku Sudety a v březnu 1939 pak i okleštěné území Čech a Moravy. V této strategii přitom mohl pokračovat a je dost dobře možné, že by slavil i další úspěchy a vytvořil by skutečnou světovou mocnost, aniž by se rozhořela krvavá válka. Nacistický diktátor měl ale od počátku jiné úmysly, do značné míry  motivované jeho zvrácenými ideologickými tezemi, stejně jako touhou po pomstě za potupu Německa ve Versailles.

Zaváhání u Dunkerku

Dvacátého května 1940 dosáhly německé jednotky průlivu La Manche, čímž odřízly početné spojenecké síly včetně Britského expedičního sboru od zbytku francouzské armády. Poté se vojáci Wehrmachtu vydali podél pobřeží na sever a obsazovali jeden přístav za druhým. Londýn se chtěl pokusit o evakuaci svých mužů, a proto stáhl všechny útvary do nejbližšího vhodného kotviště – Dunkerku. Situace však byla kritická, neboť na organizaci tak rozsáhlé logistické operace zbývalo příliš málo času. Pak ale přišel zvrat: Němci 24. května zastavili postup svých tankových kolon a čekali na pomalejší pěchotu. 

Tento pokyn, který je často připisován Hitlerovi, vzešel primárně od generálplukovníka Gerda von Rundstedta, velitele Skupiny armád A, a nacistický diktátor jej vzápětí schválil. O důvodech se historici dodnes přou. 

Obecně se má za to, že terén v okolí Dunkerku Němci nepovažovali za vhodný pro postup tankových sil (sám Hitler měl s podobnou krajinou osobní zkušenost z Velké války) a do hry zasáhl i Hermann Göring, který sebevědomě žádal, aby obklíčeného nepřítele mohla zlikvidovat jeho Luftwaffe. Jiné teorie zase hovoří o tom, že Rundstedt s Hitlerem chtěli ušetři maximum obrněných formací pro útok na zbytek Francie (Fall Rot) a spekuluje se také o diktátorově snaze nepotupit příliš Londýn, aby si zachoval možnost vyjednávat s Brity o míru před zahájením útoku na Sovětský svaz. 

Ať už byl důvod jakýkoliv, třídenní pauza umožnila přípravu a zahájení evakuace 338 226 britských, francouzských, belgických a polských vojáků. Přesvědčení, že šlo o jednu z největších chyb západního tažení a zároveň zlomový okamžik války, později vyjádřila celá řada nejvyšších německých generálů včetně Hanse Guderiana nebo Ericha von Mansteina.

Malý důraz na ponorky

V lednu 1939 schválil Adolf Hitler takzvaný Plán Z, který představoval koncepci rozvoje Kriegsmarine do roku 1948. Požadoval mimo jiné stavbu nezanedbatelného množství velkých hladinových lodí včetně bitevních a letadlových. I když byl tento dokument o rok později zrušen, jednoznačně prokazoval převažující způsob uvažování tehdejšího velení Kriegsmarine, které (společně s Hitlerem) upřednostňovalo hladinová plavidla před ponorkami. 

Tento přístup pak způsobil, že německé námořnictvo vstupovalo do druhé světové války s pouhými 12 podmořskými čluny schopnými oceánské služby a necelou padesátkou menších jednotek, které se hodily pro operace v pobřežních vodách či výcvik. Přechod k vedení plnohodnotné ponorkové války, tak jak ji zamýšlel admirál Karl Dönitz, pak Německu zabral několik let, a když v polovině roku 1943 konečně disponovalo dostatečným počtem U-bootů, bylo již pozdě, protože Spojenci mezitím vyvinuli účinnou taktiku ochrany konvojů a vybudovali silné protiponorkové loďstvo.

Začátek střetu titánů

Invaze do Sovětského svazu rozhodně představovala jednu z největších Hitlerových chyb. Kritické bylo zejména podcenění soupeře a přecenění vlastních sil. Už jen rozloha území, které Němci hodlali obsadit (mělo být dosaženo zhruba linie od Archangelska po Astrachaň) napovídala, že Wehrmacht k tomu nebude mít ani s přispěním finských, rumunských či maďarských vojáků dostatek sil. Hitler také naivně spoléhal na to, že po úvodním drtivém úderu se celé Stalinovo impérium sesype jako domeček z karet. 

Následovala pak série dalších odvislých chyb, jako například snaha za každou cenu dobýt Leningrad nebo odklonění sil z hlavního úderu na Moskvu. Zároveň je třeba říci, že vážných přešlapů se na druhé straně dopustil také Stalin. O chystaném německém úderu byl z různých zdrojů mnohokrát varován, nicméně s velkou pravděpodobností se tyto informace rozhodl ignorovat. Další selhání si neodpustil ani v následujících týdnech a měsících – připomeňme alespoň jeho nevoli ke stahování armád ohrožených německými obkličovacími operacemi. Jen v případě bitvy o Kyjev tak přišel o více než půl milionu mužů.

Linka Berlín–Tokio

Německo podepsalo s Japonskem spojenecké smlouvy, které mu však na evropském válčišti nepřinesly v podstatě žádný prospěch – snad jen ten, že země vycházejícího slunce vázala část britských sil. Císařská armáda se totiž po porážce u Chalchyn-golu v roce 1939 k dalšímu útoku na Sovětský svaz již neodhodlala. Tokio naopak podepsalo s Moskvou 13. dubna 1941 pakt o neútočení a zaměřilo svou pozornost proti dosud formálně neutrálním Spojeným státům americkým. Po útoku na Pearl Harbor Hitler navzdory varování svých spolupracovníků neváhal a vyhlásil Washingtonu válku, aniž by vzal v potaz obrovskou sílu amerického průmyslu a schopnost tamních ozbrojených sil bojovat na dvou frontách. Doufal mimo jiné v prohloubení vztahů s Japonci a v jejich úder proti SSSR, k tomu však nikdy nedošlo.

Stalingradská tragédie

V případě jedné z rozhodujících bitev druhé světové války se vedou spory už o to, zda vůbec mělo dobytí města nesoucího jméno sovětského diktátora pro Němce strategický význam, nebo šlo především o symbolickou rovinu. Stejně tak by se jistě dalo diskutovat o tom, jestli byl generál tankových vojsk Friedrich Paulus správnou volbou při hledání nového velitele 6. armády. Přesuňme se však do okamžiku, kdy Rudá armáda po úspěšně provedené operaci Uran německé síly ve Stalingradu obklíčila. Teprve poté došlo na několik fatálních chyb, které nakonec vedly k drtivé porážce, jež do značné míry zlomila Wehrmachtu páteř. 

V první řadě Hitler odmítal jakékoliv stažení z dobytých pozic. Dvanáctého prosince v rozhovoru s generálem Kurtem Zeitzlerem prohlásil: „Za žádných okolností se teď nesmíme Stalingradu vzdát. Už bychom jej nikdy znovu nezískali. Představa, že bychom se o to mohli pokusit znovu, když všechna výzbroj zůstane na místě, je směšná. (...) Podruhé se tam nevrátíme, proto nesmíme ani odejít. Navíc již bylo prolito mnoho německé krve...“ 

V tomto postoji jej navíc utvrzoval sebevědomý Göring, který slíbil, že Luftwaffe bude 6. armádu zásobovat nezbytnými potravinami, municí i palivem. K tomu však ani zdaleka nedisponoval dostatkem transportních strojů, takže letecký most nikdy nedosáhl potřebné kapacity. Paulusova 6. armáda zůstala odsouzena k záhubě a snad ještě horší než lidské či materiální ztráty byl šok z nevídané porážky, přes který se německá společnost ani Wehrmacht už nikdy zcela nepřenesly.

Image

Čtěte také

Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942 (1)

Za největší úspěch kontrašpionáže 2. světové války bylo považováno prolomení kódu Enigma, respektive odhalení detailního mechanismu fungování stejnojmenného šifrovacího přístroje. Cokoliv, co Wehrmacht tímto zařízením šifroval, bylo pro Spojence čitelné stejně jako obyčejný kabelogram. Jenže britská tajná služba byla skrz na skrz prolezlá ruskými tajnými agenty. A na co přišli britští šifrátoři v Bletchley Park, to měl do dvou dnů Stalin na stole... Samozřejmě aniž by na to Západ jen pomyslel! 

Muž jménem Philby 

Příběh Cambridžské pětky, nejslavnějšího špionážního kroužku v samém srdci britské tajné služby, se začíná psát v roce 1933. Její hlavní aktér Harold A. R. Philby se narodil 1. ledna 1912 v pandžábské Ambale, provincii britské Indie. Dobrodružství přenechává svým rodičům, zcestovalým orientalistům, sám adrenalinové situace nevyhledává. Nepříliš hezký obrýlený chlapec s nízkým sebevědomím, zato však s vynikajícími studijními výsledky, v ničem nepřipomíná agenta 007. Rodiče, kteří mu na počest oblíbeného spisovatele Rudyarda Kiplinga přezdívají „Kim“, naplánují chlapci celý život. Reprezentativní škola ve Westminsteru, po které následuje studijní stipendium v Trinity College na prestižní univerzitě v Cambridge. A Philby neodporuje. 

První zlomový moment nastane pro Philbyho, který dosud příliš nevnímal svět okolo, v jednadvaceti letech. Tehdy jej jeho učitel ekonomiky a průkopník výuky marxistické ekonomie na Cambridge Maurice Dobbs varuje, že se nad Evropou stahují mračna. „Hitler a nacistická zvěrstva se nezastaví na německých hranicích, a jestli se něco nestane, pohltí celý starý kontinent.“

Píše se rok 1933 a Philby se jede do Paříže na vlastní oči přesvědčit, jak žijí uprchlíci z nacistického Německa. Živoří zbídačelí a se strachem v očích. A vyspělá západní Evropa jako by nechtěla slyšet jejich varování. Philby po promoci na Cambridge usiluje o místo ve státní správě, ale nyní se rozhodne, že bude novinářem. Chce popisovat příběhy těch lidí, otevřít světu oči. Vydá se do Vídně, kde má tou dobou jeho britský pas cenu zlata, a začne na vlastní pěst pracovat „pro dobrou věc“. 

Láska a Sovětský svaz 

Litzi Friedmannová, původním jménem Alice Kohlmannová, musela kvůli svým židovským kořenům před nacistickou zvůlí uprchnout a nyní, jako zapálená členka komunistické strany, ze všech sil pomáhá ve Vídni uprchlíkům. Je jen otázkou času, než se tihle dva poznají. Dosud chladný Philby zahoří láskou. Společně převážejí poštu, šatstvo, peněžní dary i potraviny a bojují za lepší budoucnost. „Dokud budou v Británii existovat konzervativní politici, jako je Neville Chamberlain, nikdy se Evropa Hitlerovi nepostaví,“ říká mu Litzi často. „A jediný, kdo není tak zkostnatělý a opatrnický, kdo je ještě dost tvrdý, je Sovětský svaz.“ Philby to chápe. 

Roku 1934 je už zase zpátky v Londýně a kamarádi jeho novomanželky Friedmannové mu zprostředkují několik setkání s podivnými pány s exotickým východním přízvukem. Pro lepší a svobodný svět, za vlast, za Stalina… Z novináře Philbyho se rázem stal spící agent Sovětského svazu. 

Atentátník, nebo dvojitý agent? 

Rusové zpočátku Philbyho prací nezatěžují. Navíc se sovětská rezidentura v důsledku Stalinových čistek obměňuje tak často, že za jeden rok mají pro-ruští špioni v Londýně sedm nových šéfů. Philbyho úkolem je hlavně hledání nových talentů: studentů a absolventů z Cambridge, kteří mají díky svému vynikajícímu vzdělání potenciál to někam dotáhnout, a současně pozitivně smýšlejí o komunismu a Stalinovi. Z nich se budou později rekrutovat další agenti. Mezi ty nejvýznamnější se počítají Guy Burgess, Donald Maclean, Anthony Blunt a John Carincross. Je to vlastně první velké vítězství sovětské špionáže: rekrutuje mladé muže bez minulosti, kteří ještě nespadají do prověrek státní služby. Pomyslnou infekci proruské špionáže si do MI5, MI6, ministerstva války či ministerstva zahraničí už přinesou. Jediný další úkol pro Philbyho, redaktora a korespondenta The Times, je „tvářit se dostatečně pravicově a pro-fašisticky“. 

Jeho štvavé postoje mu vynesou místo zahraničního dopisovatele u štábu generála Franka ve Španělsku zmítaném krvavou občanskou válkou. Diktátor jej dokonce osobně vyznamená, což mu otevře dveře mezi evropskou nacistickou smetánku a obdivovatele Hitlera či Mussoliniho. „Španělsko, to bylo vlastně takové velké hřiště, na kterém si západní mocnosti zkoušely svoje nové hračky,“ vzpomínal Philby. „Dosud nevídané tanky Pz. I a II, letadlo Messerschmitt Bf109, protiletadlový kanon ráže 88 mm, to všechno jsem mohl sledovat z první řady.“ O nových „hračkách“ pak referuje formou falešných milostných dopisů do Itálie ruské rezidentuře. Sověti chtějí využít Philbyho i k přímému atentátu na generála Franka, ale k tomu nedojde. 

Mladého novináře totiž osloví britská tajná služba: „Máte přece přímý kontakt s generálem, vidíte, jakou techniku používá Německo…“ I pro Sověty má dvojitý agent mnohem větší cenu. Na spolupráci s britskou tajnou službou tedy Philby kývne. A informuje skvěle. Nejprve jako instruktor výcviku v SOE (Provádění speciálních operací), později jako vedoucí pobočky MI6 pro Španělsko a Portugalsko v kontrašpionáži proti německé výzvědné službě pro oblast Středozemí.

Za války ještě jednají Spojenci s Rusy společně, ale od roku 1943 je stále jasnější, že o poválečném uspořádání světa budou rozhodovat kroky, které velmoci učiní ještě před koncem Třetí říše. Philby se skutečně snaží, aby byl Stalin maximálně informován. Referuje spojkám až třikrát týdně, a přitom rozšiřuje sítě špionů, aniž by si někdo všiml něčeho podezřelého. 

Ruský agent zakládá CIA 

Philby je za zásluhy pověřen vedením oddělení MI6, které se soustřeďuje na kontrašpionáž ze Sovětského svazu. V okamžicích budování železné opony vede obranu proti ruským špionům ruský agent! Do budoucna má navíc ty nejlepší vyhlídky, že se stane hlavou britských tajných služeb! 

V roce 1947 z Istanbulu infiltruje skupiny arménských a gruzínských emigrantů, kteří by chtěli svrhnout komunismus v SSSR. Tito lidé si myslí, že je do svých plánů angažovala britská tajná služba, namísto toho se o nich okamžitě dozvídá ruská KGB. Podobně dopadnou i emigranti, kteří by rádi partyzánskou akcí svrhli albánského diktátora Envera Hodžu. Akce organizovaná západními tajnými službami dopadne katastrofou: všichni vysazení partyzáni jsou pochytáni albánskou rozvědkou Sigurimi. Jak je takové selhání možné? Philby pohotově dodává informace o všech akcích na vysazení agentů na území SSSR. Na smrt kvůli němu zamířily možná stovky lidí. 

V roce 1949 už bylo těch neúspěchů příliš, a tak vedení raději Philbyho „uklidí“ na méně exponovanou pozici. Zajistí mu místo prvního sekretáře britské ambasády v USA. V praxi to znamená, že se stává vedoucím americko-anglických komunikačních kanálů. Navíc jej premiér osobně poprosí, aby na žádost Američanů pomáhal svými zkušenostmi s vytvořením základní struktury CIA. Prakticky tři následující roky tak může koukat do karet největšímu konkurentovi KGB na poli světové špionáže! 

Situaci ale začínají komplikovat první vyzrazení členové cambridgeské pětky. Philby je na čas odstaven od vedení a je dokonce vyšetřován. Dál se musí živit jako žurnalista, píše pro Observer a Economist či jako korespondent z Bejrútu. A tady jej znovu zaměstná MI6. Kolotoč přetvářky se opakuje až do roku 1962, kdy jej odhalí agenti CIA. Jako černý pasažér prchá 23. ledna 1963 na palubě nákladní lodi Dolmatova do Oděsy a odtud do Moskvy. Partii na dvě strany hrál bez odhalení třicet let! 

V Sovětském svazu jej vítají s nadšením. Sepisuje paměti a užívá si luxusu, ale také propadá alkoholismu, trpí depresemi a sebedestruktivními sklony. Když 11. května 1988 umírá, získává posmrtně řád Hrdiny Sovětského svazu a jeho podobizna se dostane i na poštovní známky.

Otázkou zůstává, proč jej CIA nechala déle než rok v Bejrútu na svobodě. Spekuluje se o tom, že Britové sami měli zájem na tom, aby Philby zmizel do Moskvy: ušetřili si tím velmi ostudný soudní proces. Škody, které za třicet let Kim Philby napáchal, se ještě dodnes nedají přesně vyčíslit.

Image

Čtěte také

Kdo byl tajemný agent A-54? Stopy vedou do Československa

V egyptské části Východní pouště se nachází lokalita Al-Ghuzza (též Ghozza nebo např. Wadi al-Ghuzza). Za vlády Ptolemaiovců se zde nacházel starověký důl, v němž se těžilo zlato, které pomáhalo financovat vojenská tažení egyptského vládce Ptolemaia I. Sótéra. Ten v Egyptě panoval v letech 305 až 282 před naším letopočtem.

Nedávno zde archeologové objevili dva páry železných okovů, které naznačují, že za zlato pro Ptolemaiovce platili lidé velmi vysokou cenu. „Objev okovů doplňuje starověké texty,“ vysvětluje Berangere Redonová pro plaformu Live Science. „Jde o texty, které popisují životní podmínky horníků v egyptských dolech, a také se zmiňují o přítomnosti válečných zajatců a zločinců."

Zlato z egyptské pouště

Důl Al-Ghuzza byl rozsáhlým komplexem zahrnujícím vesnici s obytnými domy, ulicemi a dokonce i lázněmi. V oblasti bylo nalezeno velké množství keramických střepů (ostrakonů), které sloužily jako improvizovaný „papír“. Některé z nich dokládají, že část horníků dostávala mzdu a zpracovávala přírodní rudu pomocí ručních mlýnských kamenů.

Původně se archeologové domnívali, že všichni horníci byli svobodní, protože v Al-Ghuzze chyběly střežené ubikace, na rozdíl od jiných dolů, kde vchody do kolektivních ubytoven hlídaly strážnice. Nález okovů však naznačuje, že v dole pracovali i nuceně nasazení dělníci. Zlatý důl byl v provozu zhruba v letech 250 až 200 před naším letopočtem a objevené okovy jsou tak jedněmi z nejstarších v celém okolí Středozemního moře.

Jedna sada nalezených okovů se skládala ze sedmi kotníkových kruhů a dvou spojovacích článků, druhá obsahovala čtyři články a fragmenty dvou kotníkových kruhů. Okovy byly objeveny v budově sloužící ke skladování spolu s velkým množstvím odpadu ze zpracování rudy a dalšími železnými předměty. Svým designem blízce připomínají okovy ze stříbrného dolu v řeckém Laurionu, což podle archeologů naznačuje, že Řekové přenesli své znalosti důlního inženýrství do Egypta během Ptolemaiovské éry.

Image

Čtěte také

Lidé na prodej: Většina starověkých ekonomik stála na otroctví

Ohrožení vymřením se netýká jen živočichů a rostlin. Podle aktualizovaného Červeného seznamu IUCN přesáhl počet ohrožených druhů hub tisícovku. Je to potvrzení neblahého vlivu odlesňování, šíření zemědělských ploch a urbanizace přírody, kvůli kterým jsou houby na mnoha místech světa na ústupu.

Červený seznam IUCN v tuto chvíli obsahuje celkem 169 420 druhů, z nichž je 47 187 ohroženo vyhynutím. Nově k nim přibylo 482 druhů hub, čímž počet druhů hub na Červeném seznamu dosáhl 1 300. Z nich je podle údajů Červeného seznamu nejméně 411 ohrožených vymřením.

Vymírající houby

„Houby jsou přehlíženými hrdiny života na Zemi. Stojí na nich mnohé ekosystémy, ale dlouho přicházely o zaslouženou pozornost,“ vysvětluje generální ředitelka IUCN Grethel Aquilarová. „Díky úsilí expertů i občanských vědců jsme pokročili s Červeným seznamem. Teď je na něm přes 1 000 druhů hub z celkového počtu 155 tisíc známých druhů.“

Pokud jde o příčiny ohrožení, 279 druhů hub Červeného seznamu je ohroženo vymřením kvůli rychlému rozšiřování zemědělských a zastavěných ploch, které nahrazují původní prostředí těchto hub. Relativně novým faktorem je vliv oteplování, kvůli němuž je jen v USA více než 50 druhů hub ohroženo vymřením kvůli častějším požárům.

Nejméně 198 druhů hub uvedených na seznamu je postiženo odlesňováním. Obzvláště ničivé je přitom plošné kácení vzrostlých lesů, například ve Skandinávii. 91 druhů hub Červeného seznamu je na vymření kvůli dusíkatým hnojivům, která se stále používají ve velkém množství. Je to vážný problém například v Evropě, kde jsou hnojením ohrožené druhy tradiční venkovské krajiny, jakým je například voskovka prostřední (Hygrocybe intermedia). 

Image

Čtěte také

Více než třetina druhů stromů je podle nové zprávy IUCN ohrožena vyhynutím

V roce 1960 se švýcarský inženýr Jacques Piccard s poručíkem amerického námořnictva Donem Walshem coby první lidé v historii octli na pomyslném dně naší planety. Jejich úctyhodnému výkonu ale noviny nevěnovaly přílišnou pozornost. Objevilo se sice pár článků, ale ve srovnání s pokrytím, jakého se o necelou dekádu později dostalo přistání na Měsíci, působily reportáže o ponoru spíš jako poznámka pod čarou či okrajová zmínka. Pro podmořské výzkumníky se však jednalo o naprosto zásadní událost, která nás ujistila, že lze zkoumat i absolutní zemské hlubiny. 

Rušno v prohlubni 

Než se ovšem do prohlubně vydala následující výprava, uběhla řada let. V roce 1995 tam zamířila bezpilotní ponorka Kaikō, v roce 2008 pak dálkově ovládané plavidlo ABISMO a o rok později Nereus. 

Jako další odvážlivec se rozhodl do hlubin sestoupit filmový režisér James Cameron: Autor kasovního trháku Titanic usedl v roce 2012 do ponorky Deepsea Challenger a na dno klesal pouhé 2 hodiny a 36 minut, tedy skoro dvakrát rychleji než Trieste. Při dosednutí se pak podařilo naměřit hloubku 10 908 metrů. „Přistál jsem na velmi měkkou, jakoby želatinovou pláň,“ vzpomínal režisér. 

Cameron hodlal původně v prohlubni strávit zhruba šest hodin, na rozdíl od batyskafu Trieste Piccarda a Walshe ale postihla jeho ponorku řada problémů – především začala z jejích hydraulických ramen unikat ovládací kapalina a znemožňovala výhled z kabiny. Po dvou a půl hodinách se tak režisér vydal zpět a cesta vzhůru mu trvala asi 90 minut. Následně prohlásil, že na dně neviděl žádné ryby ani jiná stvoření přesahující velikostí 2,5 cm. Svým počinem přitom nejen dorovnal hloubkový rekord Trieste, ale zároveň si připsal prvenství v kategorii sólových ponorů.

Frekventovaným místem se prohlubeň Challenger stala až počínaje rokem 2019, a to díky ponorce Limiting Factor, známé dnes také pod názvem Bakunawa. Ta se totiž na dno Marianského příkopu vydala opakovaně, konkrétně již devatenáctkrát, a může tudíž za drtivou většinu tamního „provozu“. Na její palubě se do prohlubně podíval mimo jiné první Australan, Novozélanďan, Asijec či penzista. A právě ona v roce 2019, hned při svém premiérovém ponoru na dno Challengeru, překonala rekord Trieste – dosáhla hloubky 10 927 metrů.

Sáčky a pivo

Na palubě se tehdy nacházel texaský investor a dobrodruh Victor Vescovo a následně přišel s šokujícím prohlášením, že se znečištění nevyhýbá ani nejhlubšímu místu světových oceánů: Na dně Marianského příkopu údajně zahlédl igelitový sáček a obaly od sladkostí. S podobným tvrzením se vrátila také Dawn Wrightová, profesorka geografie a oceánografie na Oregon State University. 

V roce 2022 se zúčastnila zatím posledního sestupu do prohlubně, s cílem prozkoumat její nezmapovanou část. Ke svému zděšení však na dně jen málo navštěvované oblasti objevila láhev od piva, zpola zahrabanou v sedimentu. „Odpad pronikl do neznámých zákoutí planety dřív než člověk. Jde o zřetelnou ukázku, jak nezvratně lidé ovlivňují svět kolem sebe,“ dodala po výpravě.  

Díky četným ponorům však rovněž víme, že ani v tak extrémních hloubkách nepanuje úplné mrtvo. Odebrané vzorky například potvrdily, že se stal Marianský příkop domovem jednobuněčných prvoků dírkonošců, ale obývají ho také třeba sumýši přezdívaní „mořské okurky“. Zřídla tamního mikroskopického života tvoří bahenní sopky a hydrotermální průduchy, z nichž proudí voda bohatá na živiny. Navzdory temnotě a obrovskému tlaku tudíž není pochyb, že se jedná o úchvatnou oblast. Už v roce 2009 se proto proměnila v americký národní monument, což jí zaručuje vysoký stupeň ochrany.

Image

Čtěte také

Strastiplná cesta: Sestup na dno Marianského příkopu málem skončil katastrofou