Nejslavnější černobílé bitvy: Když i jediný tah rozhoduje o osudu šachového titulu
Šachy už dávno nemají nálepku nudné disciplíny pro trpělivé či otrlé. V kratších formátech představují zábavu pro všechny generace, a tak se velmistry ve hře králů stávají i náctiletí na hranici dospělosti.
Před začátkem mistrovství světa v šachu, které se konalo mezi listopadem a prosincem loňského roku, panovalo velké napětí a nejistota. Úřadující šampion Ting Li-žen z Číny se totiž dlouhodobě nad šachovnicí trápil: Několik měsíců se mu nepodařilo na turnajích zvítězit, měl psychické potíže a obecně se zdálo, že nebude titul obhajovat v nejlepší formě.
Na druhou stranu Ind Gukeš Dommaradžu sice ovládl turnaj kandidátů, čímž získal možnost šampiona vyzvat, nešlo však přehlédnout fakt, že je mu teprve osmnáct let. Jeho kariéra začala již v roce 2015 a zkušeností na poli vrcholového šachu měl dost, ale souboj o titul mistra světa je zničující i pro mnohem starší a vytrvalejší borce. Hraje se na 7,5 vítězného bodu, přičemž za výhru získá hráč jeden bod a při remíze obdrží oba půl bodu. Klání zahrnuje maximálně čtrnáct her a při nerozhodném stavu následuje tiebreak. Duel se přitom často natáhne za hranici pěti hodin, takže se koná jen jeden denně.
Stačí jediná chyba
Po mentální i fyzické stránce jde o ekvivalent maratonu, kdy si hráči musejí dobře rozvrhnout síly, nezapomínat na přípravu a nepanikařit, pokud se jim něco nepodaří. Jak u rozhozeného Tinga, tak u mladého Gukeše přitom hrozilo, že se obrovský tlak na jejich hře projeví. Když ovšem poprvé zasedli k šachovnici, panovala úplně jiná situace. Ting se totiž dostavil ve vrcholné formě a v první hře soupeře udolal. Následovala remíza a poté zas zvítězil Gukeš. V řadě dalších napínavých remíz se oba pohybovali na ostří nože a vždy stačil jediný špatný tah, aby protivníkovi poskytli výhodu.
Jedenáctý duel ovládl Gukeš, ve dvanáctém se zas prosadil Ting, který podle komentátorů předvedl perfektní hru a soupeři v podstatě nedal šanci. Mladík však odpověděl remízou, a do poslední standardní hry turnaje tak oba borci nastupovali se stejným počtem bodů: Vítěz se měl stát mistrem světa, ale v případě remízy by přišel na řadu tiebreak. Nervozita se dala krájet a finální duel měl nakonec dlouhých 58 tahů. Hráči se během nich navzájem připravili o většinu figurek a o závěru v podobě remízy už nikdo nepochyboval. Pak se však Ting dopustil takřka školácké chyby a jediným tahem věží své šance zhatil. Gukeš tudíž získal nejen trofej, ale také titul historicky nejmladšího mistra světa a k němu odměnu ve výši 1,35 milionu dolarů.
Šachy, nebo život
Ačkoliv Ind po skončení zápasu nad šachovnicí plakal, přemožen emocemi a vyčerpáním, jeho utkání s Tingem nebylo ani zdaleka nejdelší v historii. Uvedený rekord patří mistrovskému klání Anatolije Karpova, který obhajoval titul proti tehdy teprve 21letému Garrymu Kasparovovi. Zatímco moderní formát povoluje maximálně čtrnáct klasických her, v roce 1984 se měl stát šampionem ten, kdo jako první zvítězí šestkrát. Když ovšem 10. září usedli oba borci k šachovnici, nikdo nečekal, že se jejich klání protáhne až do následujícího roku.
První dvě hry skončily remízou, třetí ovládl Karpov – a pak také šestou, sedmou a devátou. Následovalo šestnáct remíz a další Karpovova výhra. K vítězství mu tedy chyběl jediný bod, jenže Kasparov chytil druhý dech a zvítězil ve 32., 47. i 48. hře. Tehdy už ovšem nekonečný maraton oba borce natolik vyčerpal, že jej prezident Světové šachové federace Florencio Campomanes ve stavu pět ku třem raději zastavil. Šampionát se tak jako jediný v historii musel obejít bez výsledku. Federace záhy zorganizovala další hru, tentokrát s jinými pravidly: Mezi 3. zářím a 9. listopadem 1985 se bojovalo o nejlepší výsledek po 24 duelech a z vítězství se nakonec radoval Kasparov s třinácti body, zatímco Karpov jich získal jedenáct.
Mistrovství mě nezajímá!
Zničující tempo, vyčerpání a obrovský tlak, jež se s mistrovskými hrami pojí, jsou pověstné. Ne každému hráči je přitom příjemné takovou zátěž podstupovat a například Magnus Carlsen, objektivně nejlepší šachista všech dob, i kvůli ní na post mistra světa rezignoval. Do finálového zápasu naposledy nastoupil v roce 2021 a jeho vyzyvatelem se stal Jan Něpomňaščij. Proti fenomenálnímu Norovi však nedosáhl na jediné vítězství, a naopak mu hned čtyřikrát podlehl. Magnus nicméně po turnaji uvedl, že další titul už nejspíš obhajovat nebude, protože mu zkrátka chybí motivace.
Nedá se přitom říct, že by si odstoupením z šampionátu nějak uškodil: Na poli šachu stále dominuje, ale spíš v kratších herních formátech. A respektu mezi hráči se těší dodnes. Ostatně i Gukeš po loňské výhře prohlásil, že se sice stal mistrem světa, ale nejlepším šachistou zůstává Magnus.
Podívaná v kavárně
Navzdory proslulosti popsané zničující hry mezi Karpovem a Kasparovem se stále nejedná o nejvýjimečnější duel v dějinách. Tím se zřejmě stala hra z roku 1851, kdy se v Londýně konal první mezinárodní šachový turnaj historie. Událost se odehrávala v St. George’s Chess Clubu, nicméně k oné jedinečné podívané došlo na poměrně nečekaném místě – v kavárně Simpson’s Grand Divan Tavern, kam si pánové chodili odpočinout, trochu popít, vykouřit doutník a zahrát si partii šachu jen tak pro radost.
Ze stejného důvodu se tam ve zmíněném roce 1851 ocitli také Adolf Anderssen a Lionel Kieseritzky. Oba patřili k vynikajícím hráčům, nicméně druhý zmíněný měl spíš pověst šibala. Coby učitel matematiky žil v Paříži a mimo jiné editoval šachový časopis La Régence. Ve francouzské metropoli proslul hlavně hraním se slabšími protivníky, jež porážel navzdory faktu, že začínal s handicapem – obvykle se dobrovolně vzdal několika figurek. Na „hospodské poměry“ byl tedy výjimečně nadaný, ale za nejlepšími šachisty světa zaostával. Anderssen byl přitom jedním z nich.
Génius má plán
Ačkoliv se oba muži měli potkat na turnaji, rozhodli se, že si spolu dají také přátelskou hru v Grand Divanu. Zasedli tedy ke stolu, Anderssen se chopil bílých figur a táhl. Začátek byl nenápadný a v baru jejich partii zřejmě nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Během pár výměn se však začala hra vyvíjet nečekaným směrem, protože papírově silnější Anderssen najednou přicházel o figurky – a na první pohled se zdálo, že naprosto zbytečně: Nechal si vzít bílého střelce, několik pěšců, a nakonec také obě věže.
Je pravda, že v polovině 19. století se hrály tzv. romantické šachy. Tehdejší hráči neměli k dispozici počítače ani dnešní obsáhlé teoretické znalosti a namísto promyšlených zdrženlivých tahů upřednostňovali ty odvážné, často riskantní, jež prohlubovaly divácký i hráčský zážitek. Nicméně to, co předváděl Anderssen, hraničilo se sebezničením.
Kolem stolu se už nejspíš shlukovali zvědavci, neboť z diváckého odstupu začínalo být zřejmé, že má génius plán a figurek se nezbavuje náhodně. Přestože tedy Kieseritzky likvidoval jeden soupeřův kámen za druhým, situace na šachovnici pro něj přestávala být příznivá.
Nesmrtelná hra
Pomocí obětovaných figur Anderssen svým protivníkem manipuloval a dostával jej tam, kde ho chtěl mít. Ke konci se totiž ukázalo, že Kieseritzky navzdory obrovské početní převaze nenachází na šachovnici útok, jímž by dokázal vyhrát. Anderssen se naopak zbylými koňmi a střelcem nebezpečně přibližoval k jeho králi, který se najednou ocitl na velmi omezené herní ploše. Finální tahy si pak Němec doslova vynutil a tím předposledním dal černému šach dámou, Kieseritzky ji však sebral koněm. V každé jiné hře by šlo o fatální chybu, jenže Anderssen k údivu přítomných obětoval dámu schválně. Černý totiž pohnul koněm coby posledním klíčovým obráncem krále, a bílému tak v dalším tahu nic nebránilo dát zbývajícím střelcem mat.
Genialita soupeřových tahů zaskočila Kieseritzkého natolik, že poslal zápis klání telegraficky do časopisu La Régence a duel pojmenoval Nesmrtelná hra. Anderssen sice poté londýnský turnaj ovládl, nicméně podobně úžasné partie už na něm nepředvedl. Ačkoliv se tedy stal pomyslným mistrem světa, do dějin se zapsal především svou schopností manipulovat protivníkem, kterou ukázal ve volném čase v kavárně. Dodnes se přitom jedná o nejčastěji citovanou partii a vedle odborných publikací pronikla také do popkultury – například do legendárního snímku Blade Runner z roku 1982 natočeného režisérem Ridleym Scottem.
Další články v sekci
100 stromů na obyvatele: Drony odhalují skutečný počet stromů rostoucích v Číně
Čínští vědci s pomocí dronů vybavených laserovou technologií LIDAR zjišťovali, kolik v zemi roste stromů.
Čínští vědci použili drony vybavené laserovou technologií LIDAR, aby s jejich pomocí odhadli počet stromů v celé Číně, ve všech jejích rozmanitých ekosystémech. Po vynaložení nemalého úsilí dospěli k číslu 142,6 miliard stromů, což znamená, že v Číně mají zhruba 100 stromů na jednoho obyvatele.
Je to sice úctyhodný počet, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že mnohé oblasti Číny jsou poměrně hustě osídlené, podle odborníků ale může být skutečný počet stromů v Číně ještě vyšší. Je totiž možné, že uvedený postup vzhledem k technickým omezením, vede k podceňování skutečných výsledků.
Lesy pod drobnohledem
Jak uvádí Qinghua Guo z Institutu dálkového průzkumu Země a geografických informačních systémů Pekingské univerzity, rozumný odhad čínské populace stromů je zásadní pro zhodnocení fungování ekosystémů, a také pro odhad množství uhlíku, jaké je uloženo v biomase stromů. Výsledky jejich práce uveřejnil oborný časopis Science Bulletin.
Guo s kolegy vytvářejí detailní mapy rozšíření čínských stromů, které se stanou podkladem pro naplnění ekologických a klimatických cílů, které si Čína vytyčila. „Naše studie představuje první mapování hustoty stromového pokryvu v Číně ve vysokém rozlišení,“ vysvětluje Guo. „Výsledky výzkumu přispějí k globálnímu managementu a obnově ekosystémů v Číně.“
Badatelé pochopitelně nepočítali všechny čínské stromy jeden po druhém. To by bylo příliš velké sousto. Namísto toho pomocí dronů detailně prozkoumali plochu o rozloze 1 400 čtverečních kilometrů. Pořízené snímky poté analyzovala umělá inteligence a výsledek vědci extrapolovali na celou Čínu.
Velká zelená zeď
Ať už zjištěné množství čínských stromů odpovídá skutečnosti nebo ne, jisté je, že celková zalesněná plocha se v zemi utěšeně rozrůstá. Zejména na severu Číny totiž již několik let běží projekt, jehož cílem je pomocí výsadby stromů zabránit rozšiřování pouští Gobi a Taklamakan. Projekt Velké zelené zdi – známý také jako Program tří severních ochranných pásem - byl zahájen v roce 1978 s předpokládaným termínem dokončení v roce 2050, kdy by mělo být vysazeno až 100 miliard stromů. Velká zelená zeď je přitom již nyní největším vysázeným lesem na světě s více než 66 miliony stromů.
Další články v sekci
Žraloci prolomili mlčení: Vědci je poprvé přistihli při vydávání zvuků
Vědci poprvé zaznamenali zvukové projevy u žraloků. Smysl jejich zvukových projevů je ale nejasný. S velkou pravděpodobností neslouží ke komunikaci.
Žraloci mají pověst tichých zabijáků – na rozdíl od mnoha jiných druhů ryb jim chybějí orgány pro vydávání zvuků. Vědci byli proto přesvědčeni, že žraloci, kterých existuje více než 500 druhů, pod vodou žádné zvuky nevydávají. Nyní se ale zdá, že žraloci konečně prolomili mlčení.
Cvakající žraloci
Tým vědců nedávno zaznamenal, že žraloci jednoho druhu vydávají pod vodou krátké vysokofrekvenční cvakání. Výsledky studie, publikované v odborném časopisu Royal Society Open Science, představují první známý případ, kdy žralok aktivně vydává zvuk.
Zmíněné zvukové projevy jako první zaznamenala mořská bioložka Carolin Niederová, hlavní autorka nové studie, když pracovala na svém doktorátu na Aucklandské univerzitě na Novém Zélandu. Její projekt byl zaměřen na sluchové schopnosti několika druhů žraloků, včetně hladkouna novozélandského (Mustelus lenticulatus) – malého druhu žraloka, který se vyskytuje v pobřežních vodách kolem Nového Zélandu.
Niederová hladkouny studovala v nádrži vybavené hydrofony. Díky tomu se jí podařilo zachytit zvláštní „cvakání“. Podle vědkyně šlo o cílené projevy – jednotlivá cvaknutí trvala přibližně 48 milisekund, jejich frekvence se pohybovala od 2,4 až 18,5 kHz a nejhlasitější projevy dosahovaly až 156 decibelů. Žraloci tyto zvuky vytvářejí zřejmě svými zploštělými zuby, smysl jejich zvukových projevů je ale nejasný. Niederová se přiklání k myšlence, že může jít o projev stresu, varování nebo vyjádření agrese. S velkou pravděpodobností tyto zvuky žralokům neslouží ke komunikaci, neboť hladkouni registrují zvuky pouze do 800 Hz.
Vzhledem k tomu, že výzkum žraloků probíhal v laboratorních podmínkách také není jasné, zda podobné zvuky produkují hladkouni i ve volné přírodě. Je ale možné, že podobné zvuky vydávají i další druhy žraloků.
Další články v sekci
Vesmír plný barev: Pestrobarevné mlhoviny okem Hubbleova dalekohledu
Doslova fantastickou paletu odstínů a barev dodávají vesmíru nejrůznější mlhoviny. A zatímco z některých se rodí nové hvězdy, jiné mají původ ve stálicích v posledních stadiích jejich života.
Další články v sekci
Zářící křídla na hrudi: Brože Royal Air Force jako sběratelský poklad
Letci se vždy považovali za elitu ozbrojených sil a nejinak tomu bylo za války u Royal Air Force. Královští piloti toužili dávat najevo svou výlučnost i na zemi a jednou z možností se staly brože z drahých kovů.
Královské letectvo používalo coby identifikační symbol pro osádky svých strojů různé varianty nášivek s křídly. Každá odbornost – od navigátora po palubního střelce – dostala specifickou podobu tohoto odznaku. Během druhé světové války, zejména po vítězné bitvě o Británii, se letci stali pro civilní obyvatelstvo doslova národními hrdiny. Jejich portréty se objevovaly v novinách, na plakátech i ve filmových záběrech a „křidélka“ na jejich uniformách se dostala i do povědomí širší veřejnosti. A po stupně začala reprezentovat nejen jednotlivé letce, ale i službu v RAF jako takovou.
Hedvábné vyšívání
Nejikoničtějším symbolem se stala nášivka pilotní. Tvořila ji roztažená ptačí křídla vyrůstající z vavřínových snítek, v jejichž středu se nacházela písmena RAF zvýrazněná královskou korunou. V nejčastějším provedení se křídla vyšívala bílým hedvábím, zatímco zbytek prvků bronzovým. Pracovníci ministerstva letectví dbali na to, aby se o tomto symbolu hojně psalo a aby o něm piloti mluvili při rozhovorech s novináři.
V důsledku těchto snah se odznakům s křídly dostalo všeobecného uznání. Stíhací eso a pozdější slavný spisovatel Roald Dahl ve svých pamětech Going Solo popsal dva případy z jediné noci roku 1941, kdy v Londýně křidélka na jeho saku zafungovala jako „skvělý pas“. V prvním případě díky nášivce zapůsobil na majitelku jistého hotelu, která pak i přes pozdní hodinu svolila s použitím svého telefonu. A ve druhém pomohla křídla Dahlovi „odradit skupinku opilých pěšáků, již hledali důstojníka, kterého by mohli zmlátit“. Také jiní letci po válce vzpomínali, že jejich „wings“ se díky masivní popularizaci staly jakýmsi průkazem, jenž jim otevřel nejedny dveře.
Přes všechna tato pozitiva některým pilotům na křidélkách jedna věc vadila: Šlo „jen“ o textilní nášivku. A ta v jejich očích nepředstavovala dostatečně reprezentativní způsob, jak dávat příslušnost k leteckým silám najevo. K takovému postoji mohlo přispívat i setkávání s příslušníky RAF z jiných zemí včetně Čechoslováků. Naši piloti si totiž do Británie často přivezli letecké odznaky, které získali ještě před okupací ve vlasti, nebo během bojů nad Francií. Československé odznaky se mohly chlubit krásným uměleckým provedením i značnými rozměry. A také ušlechtilým materiálem, neboť je společnost Provazník a spol. (1923–1936) i Státní mincovna v Kremnici (1936–1939) razily ze stříbra o ryzosti 800/1 000.
Snaha vystoupit z řady
Tato tradice zůstala zachována též v Británii a naše exilová vláda zadala produkci londýnské firmě Spink & Son, která odznaky dělala z takzvaného sterlingového stříbra (slitina obsahující 92,5 % ryzího stříbra a 7,5 % příměsi – obvykle mědi, díky čemuž se jedná o mnohem odolnější materiál vhodný pro výrobu šperků k běžnému nošení). I na základě takových vlivů zatoužili britští piloti po křidélkách z drahého kovu. Státní pokladna ovšem na sebeprezentaci nepřispěla ani libru, a tak jim nezbylo než sáhnut do vlastní kapsy. Kdo pocházel z movitějších poměrů, mohl si dovolit těžší a okázalejší kousek od prestižního výrobce, méně majetní letci se museli spokojit s drobnějším a jen základně zdobeným provedením. Jelikož se jednalo o zakázkovou produkci hrazenou ze soukromých zdrojů, neexistovala standardizace a během války vznikly tisíce broží v nejrůznějších verzích. Jejich autory se stávali zlatníci, existovala standardizace a během války vznikly tisíce broží v nejrůznějších verzích. Jejich autory se šperkaři, hodináři a optici, tedy zruční řemeslníci zvyklí pracovat s drahými materiály a zdobnými detaily.
Pro letce se brože stávaly vyjádřením statusu a výjimečnosti. Při společenských událostech si je hrdě připínali na uniformu, ovšem nosili je i při běžných návštěvách hostinců a tančíren, kde křidélka ukazovali námořníkům, pěšákům a hlavně děvčatům. Lesknoucí se brož dokazovala, že daný muž nasazuje život při boji proti nacismu a zároveň má dost peněz, aby si mohl takovou věc nechat vyrobit. Brože si svou přitažlivost zachovávají i dekády po konci války a nejen na ostrovech se staly předmětem zájmu sběratelů. A také atraktivní investicí, neboť jejich cena díky obsahu drahého kovu, historické hodnotě a popularitě druhoválečných artefaktů RAF stále roste. Navíc se k nim mnohdy pojí pohnuté příběhy.
Zlato i stříbro
Ať už měly brože jakékoliv provedení, jejich vzhled respektoval původní hedvábnou nášivku. Ty nejobyčejnější se dělaly čistě ze sterlingového stříbra bez jakýchkoliv dalších úprav a zdobení. Nejmenší exempláře vážily méně než dva gramy a jejich křidélka měla rozpětí do tří centimetrů, takže na prsou nositele byly sotva vidět. V závislosti na příjmu a také vkusu pilota mohla brož narůst až na průměr šest centimetrů při váze kolem šesti gramů. Při takových proporcích už se umělec mohl pustit do větších detailů a u některých kousků lze obdivovat třeba precizně zpracovaná jednotlivá pírka obou křídel.
Zajímavou různorodostí se vyznačoval samotný text RAF uprostřed brože. Zatímco někdy postrádal podklad a písmena RAF byla k broži uchycena jako její samostatná partie, jinde šlo o součást podkladové destičky, z níž zkratka plasticky vystupovala. Samostatnou kapitolu představovaly barvy i způsob jejich nanesení. Pokud chtěl pilot stříbrný povrch ozvláštnit dalšími odstíny, avšak nehodlal moc utratit, nechal šperkaře vybrané prvky „jen“ ručně kolorovat: Typicky se objevuje červená koruna, tmavě modrý nápis RAF, zelené vavřínové lístky nebo světle modré pozadí textu. Movitější letci si nechali barevné prvky vytvořit pomocí emailu neboli smaltu: křemičité tavenině příbuzné sklu, jež po zahřátí na vysokou teplotu vytvoří na kovu hladký a lesklý povlak. V řadách Královského letectva sloužili též aristokraté, kteří mnohdy volili provedení z devítikarátového zlata. Ti nejbohatší neváhali zaplatit za 18karátový kov nebo si nechali křídla osadit diamanty.
Cena broží na současném trhu se odvíjí nejen od aktuálního kursu stříbra a zlata, ale i dalších faktorů. Nejběžnější stříbrné kousky, u nichž se nedochovala krabička s označením výrobce, vyjdou asi na 2 000 Kč. Přítomnost krabičky zdvihá hodnotu (podle proslulosti šperkařské firmy) na 3 000–5 000 korun. Zlatá křidélka v krabičce se pohybují kolem 8 500 Kč a top exempláře s diamanty od nejlepších mistrů atakují 19 000 korun. Když se pomocí fotografií či dokumentů podaří dokázat, kterému pilotu brož patřila, může se cena zmnohonásobit.
Další články v sekci
Mravenci se učí z bojů: Vědci objevili jejich schopnost rozpoznat útočníky
Paměť ovlivňuje chování velkých tvorů napříč živočišnou říší. Nový výzkum však odhalil, že i malé mozky mravenců dokážou vytvářet trvalé vzpomínky.
Podle vědců z Freiburské univerzity oplývají mravenci pozoruhodnou schopností učení, jež jim pomáhá rozpoznat členy kolonií, které je dřív napadly, a agresivněji na ně reagovat. Studie se zaměřila na běžný druh Lasius niger, tedy mravence obecného, jenž se vyskytuje po celé Evropě. Žije přitom v koloniích, které se často střetávají se sousedními skupinami při shánění potravy a obraně svého území. Každé hnízdo proto využívá jedinečný chemický „podpis“ neboli pach sloužící k odlišení protivníků. Při setkání s nepřáteli pak začnou mravenci výhružně rozevírat čelisti, kousat, či dokonce stříkat kyselinu ve snaze konkurenty zahubit.
Nepříjemný soused
V sérii experimentů vystavili vědci jednotlivé mravence krátkému setkání s příslušníky jiných kolonií a pečlivě sledovali jejich případné agresivní projevy. Ukázalo se, že mravenci byli stále útočnější vůči jedincům z kolonií, s nimiž už dřív bojovali. A naopak vůči zástupcům skupin, se kterými se nikdy nesetkali, projevovali menší nepřátelství. Uvedený vzorec naznačuje, že si mohou mravenci vytvářet specifické vzpomínky na protivníky a přizpůsobovat tomu své chování. Podrobnosti zveřejnil vědecký časopis Current Biology.
Za nejzajímavější pak badatelé považují „efekt nepříjemného souseda“: Nejvyšší míru agrese mravenci projevovali vůči koloniím v okruhu svého potravního teritoria. Intenzivnější nepřátelství k blízkým soupeřům má přitom nepochybně evoluční význam, neboť sousední kolonie přímo soutěží o zdroje a představují bezprostřednější hrozbu.
Paměť jako mravenec
Zdá se, že proces mravenčího učení staví na vytváření asociací – podobně jako se Pavlovovi psi naučili spojovat zvonek s potravou. Mravenci si takto dávají do souvislosti chemické znaky konkurenčních kolonií s agresivními střety, které zažívají. Když vědci útočným interakcím zabránili, efekt učení zmizel. Potvrdilo se tak, že fyzická konfrontace funguje jako klíčový spouštěč pro formování hmyzí paměti.
Popsaný mechanismus rovněž vysvětluje, proč jsou starší dělnice – zejména „krmiváři“ trávící víc času mimo hnízdo – agresivnější než jejich mladší kolegové: Častější vystavení soupeřícím koloniím jim poskytuje víc příležitostí zapamatovat si potenciální hrozby, načež se stávají efektivnějšími obránci. „Často se setkáváme s představou, že zástupci hmyzu fungují jako naprogramovaní roboti,“ dodává Volker Nehring z Freiburské univerzity. „Naše studie však přináší nové důkazy, že se i mravenci dokážou učit ze zkušeností.“
Další články v sekci
Vědci „zmrazili světlo“ a vytvořili nový typ suprapevné látky
Pokročilé fyzikální experimenty vedly k objevu nového typu suprapevné látky, jejímž základem jsou fotony.
Světlo, tedy elektromagnetické záření, obvykle vnímáme jako proud částic, které rozhodně nepůsobí dojmem pevné hmoty. Přesto nedávno mezinárodní výzkumný tým objevil postup, kterým je možné udělat ze světla suprapevnou hmotu. Jejich objev, publikovaný ve vědeckém časopisu Nature, by mohl změnit způsob, jakým chápeme chování světla.
Suprapevná látka je relativně nedávno objeveným a velmi speciálním skupenstvím hmoty, která je zároveň krystalická a současně supratekutá. Vědci takový materiál doposud viděli jen u plynů zmrazených na teplotu blízkou absolutní nule. Teď se ukazuje, že podobně může fungovat i světlo.
Suprapevné světlo
K původnímu objevu v roce 2017 vědci využili v dnešní době velmi populární Bose-Einsteinův kondenzát (BEC), tedy další extrémní skupenství hmoty, v němž jsou všechny částice extrémně zmrazené a v totožném kvantovém stavu a chovají se jako jediná superčástice. Smícháním dvou různých BEC vznikla suprapevná látka.
Antonio Gianfrate z italského Institutu nanotechnologie a jeho kolegové chtěli nedávno vyzkoušet, zda bude možné vytvořit suprapevnou látku s přispěním světla. Použili k tomu fotonickou polovodičovou platformu, ve které se fotony chovají podobně jako elektrony a mohou vytvořit suprapevnou látku.
Jejich úsilí se vyplatilo a podařilo se jim vytvořit hmotu v suprapevném stavu, tedy struktuře podobné krystalu a zároveň supratekuté. Pozoruhodný objev poskytuje vědcům nový přístup ke studiu záření a mohl by vést k pokroku v kvantové fyzice i ve kvantových aplikacích.
Další články v sekci
Čtvrtá křížová výprava: Když křižáci pozvedli meče proti křesťanům
Čtvrtá křížová výprava měla osvobodit Svatou zemi, místo toho však skončila útokem na křesťanská města a politickým chaosem.
V roce 1198 vyhlásil papež Inocenc III. čtvrtou křížovou výpravu. Znovudobytím Svatého města měla zastínit neúspěch předešlých dvou kruciát a navázat na tu první a jedinou úspěšnou. Historie se však neopakovala, naopak, dopadlo to mnohem hůř. Křižáci nejenže nedobyli Svatou zem, ale ani do ní nedoputovali! Papežův velkolepý plán skončil katastrofou. Křižáci nezměřili své síly s muslimy, nýbrž poprvé v dějinách pozvedli ostří svých mečů proti souvěrcům!
Po moři do Zámoří
Blížilo se výročí sta let od první kruciáty, která křesťanům na krátký čas zajistila vládu ve Svaté zemi. Jenže od té doby se vše změnilo. Druhá a třetí křížová výprava skončily fiaskem. Ta čtvrtá měla evropskému křesťanstvu napravit reputaci. Propagace se chopil zkušený řečník a kazatel Fulko z Neuilly. První šlechtici přijali kříž na rytířském turnaji v Champagni v roce 1199, kde si také jednomyslně zvolili hlavního vůdce výpravy Theobalda III. z Champagne. Jejich příkladu následovali další nadšení francouzští rytíři, ale i rytíři z Flander a z částí Říše.
Když Theobald nečekaně zemřel, novým vůdcem byl zvolen Bonifác z Montferratu. To už se psal rok 1201. Vůdcové výpravy se dohodli, že z vojenského hlediska bude nejlépe zaútočit nejprve na Egypt a teprve poté na Svatou zemi. Do Zámoří, jak se tehdy obecně nazývala oblast Předního východu, se chtěli vydat po moři. K tomu ovšem potřebovali velké loďstvo, a proto se obrátili na italská města. V úvahu připadala Janov, Pisa či Benátky, ale jen to posledně jmenované disponovalo dostatečným počtem lodí. Křižáčtí vyslali své posly právě tam.
Dohoda
V Benátkách je přivítal dóže Enrico Dandolo. Shromáždil radu měšťanů, které vyslanci přednesli svou výzvu ke křížové výpravě a zároveň prosbu o poskytnutí lodí a válečného námořnictva. Slovy kronikáře, očitého svědka a jednoho z předních vyslanců Geoffroye z Villehardouinu jim Dandolo odpověděl, že potřebuje týdenní lhůtu na rozmyšlenou. Po jejím uběhnutí předestřel křižákům obchodní podmínky: „Dáme postavit nákladní lodě na převoz 4 500 koní a 9 000 panošů. V korábech pak převezeme 4 500 rytířů a 20 000 pěších seržantů. Všichni koně a všichni lidé budou mít smluvně zajištěné zásoby na 9 měsíců. Toto vám tedy poskytneme s tím, že za koně dostaneme čtyři marky a za muže dvě… Výše stanovená peněžní částka dosahuje tedy 85 000 marek. A nabízíme ještě víc: pro lásku Boží přidáme 50 ozbrojených galér s tím, že dokud bude naše spojenectví trvat, veškerou kořist získanou na moři či na souši si rozdělíme na půl. Přemýšlejte tedy nyní, zda je to pro vás přijatelné.“
Bylo. Lhůta byla stanovena na jeden rok, během něhož měli Benátčané vybudovat slíbenou flotilu a křižáci sehnat peníze a náležitě se na výpravu připravit.
Křižácké počty
Uběhl rok a po Velikonocích začaly do Benátek přijíždět první houfy ozbrojených poutníků. Většina z plánovaných účastníků však z různých důvodů nedorazila. Například rytíři z Flander, kteří jako jediní disponovali vlastní flotilou, se navzdory domluvě vydali rovnou do Sýrie. To vzbudilo nemalé pohoršení a stalo se i příčinou vážných problémů. Ty nastaly v den vyúčtování. Zatímco Benátčané, jak připomíná Villehardouin, „naprosto dodrželi, a to velmi štědře, všechny své dohody“, křižáci zjistili, že stanovenou částku zdaleka nemají. Neodhadli správně množství rytířů, kteří se výpravy zúčastní…
Místo původně plánovaných čtyř a půl tisíce křižáků (nepočítaje v to pěší bojovníky) dorazila sotva jedna tisícovka. Ve snaze získat prostředky začali vybírat peníze za převoz mezi sebou a zároveň vybídli přítomné šlechtice, aby odevzdali zbytek svého jmění, „než abychom ztratili, co jsme do toho vložili a porušili naše dohody“. Z toho všichni nebyli dvakrát nadšení a část z nich na to nepřistoupila vůbec.
Přes všechnu snahu křižákům chybělo zhruba 34 000 marek. Rozhořčení Benátčané odmítli poskytnout byť jen jedinou loď a hrozilo, že celá těžce plánovaná výprava ztroskotá. Nebyl by to ale Enrico Dandolo, zkušený a ostřílený obchodník, aby na pohled nepříznivou situaci náležitě nevyužil! Dobře si uvědomoval, že jde o svatou věc a Benátky by mohly sklidit potupu za zmaření velikého cíle. Poté, co nechal křižáky tápat ve vlastní bezradnosti, jako blesk z čistého nebe navrhl řešení uspokojivé pro všechny.
Zadar musí být zničen
„Nedaleko odtud leží město jménem Zadar. Jeho obyvatelé nám značně uškodili a já i moji muži se jim chceme pomstít, bude-li to možné. Dáte-li na mě, vydáme se tam tuto zimu a zůstaneme tam až do Velikonoc,“ řekl prý Dandolo dle očitého svědka, křižáckého kronikáře Roberta z Clari. Villehardouin k tomu přidává i vysvětlení. „Uherský král nám odňal Zadar ve Slavonii, který je jedním z nejpevnějších měst na světě, a my je nikdy vlastními silami nedobudeme zpět, leda s tímto vojskem,“ tvrdil Dandolo.
Pokud by křižáci na Benátčanův návrh přistoupili, odpustil by jim dluh. Dandolo jistě nepředpokládal, že jeho plán bude přijat všemi, tak naivní nebyl. Přesto se zdá, že poněkud přecenil lidskou touhu po penězích a zároveň podcenil ochotu platit dluhy. Jako obchodník vůbec neodhadl víru křižáka v křesťanský ideál. Část vojska se totiž postavila rozhodně proti jeho návrhu. Zadar bylo nejen město patřící uherskému králi, který se na křížovou výpravu také chystal, ale zároveň bylo městem křesťanským, katolickým! Křižáci, kteří jedou bojovat proti muslimům, aby osvobodili nejsvětější místo všech křesťanů, mají napadnout město stejné víry? To byla představa naprosto neslučitelná s ideou rytíře Kristova, představa, která byla sama o sobě hříchem a ani mocný papež by ji nemohl schválit.
V rozpacích byli nejen prostí rytíři, ale i značná části velení, nemluvě o církevních představitelích. Mezi horlivé kritiky Dandolova návrhu patřil např. cisterciácký opat Guy z Vaux, který se všemožně snažil křižáky od útoku na Zadar odvrátit. Nicméně většina křižáků chápala, že nemají na vybranou. Potřebovali se prostě dostat do Zámoří a bez Benátek to už nešlo. Ať se jim to líbilo či ne, nezbývalo jim nic jiného, než na Dandolovu podmínku přistoupit. Vychytralý benátský dóže to dobře věděl. Aby alespoň částečně uklidnil nespokojené, obřadně přijal kříž a ve svých 95 letech se stal pravděpodobně nejstarším a zároveň jedním z nejaktivnějších účastníků výpravy.
Na Zadar!
Dne 15. října 1202 vypluli křižáci s nestorem Dandolem a s polovinou Benátčanů na zbrusu nových lodích k Dalmácii. Už 10. listopadu flotila doplula k Zadaru. Samotné město bylo ohniskem vleklých svárů mezi Benátkami a uherským královstvím. Jejich důvodem byla kontrola nad Dalmácií. V roce 1183 se Zadaru podařilo vymanit z benátské moci a připojit se k uherskému království. Následovaly tři benátské trestné výpravy, které však skončily neúspěšně. Čtvrtá křížová výprava se tak vlastně na čas stala čtvrtou benátskou trestnou výpravou.
Křižákům se podařilo bez větších obtíží dobýt vylidněný přístav a dostat se na pevninu před vlastní město. Stále nervóznější Zadarští pozorovali, jak před jejich branami vyrůstá stanové městečko plné všelijakých zbraní, obléhacích strojů, katapultů či dřevěných věží. Na den rytířského patrona svatého Martina byl Zadar zcela obležen. Poslední naděje, že křižáci nenapadnou křesťanské město, se rychle ztrácela. A to i přesto, že ochranu nad Zadarem převzal sám papež.
Kostky jsou vrženy
„Ovšem lidé ze Zadaru dobře věděli, že je Benátčané nenávidějí,“ poznamenává Robert z Clari. Proto se nakonec rozhodli vyslat posly s kapitulací a odevzdat „na milost a nemilost celé město a všechny své věci vyjma sebe samých“. Když je benátský dóže vyslechl, šel se poradit s křižáckými veliteli. Toho využili odpůrci napadení, kterých bylo ve vojsku stále dost, aby posly za zády dóžete ubezpečili, že se vzdávat nemusejí, neboť přece nebudou napadeni křesťany.
Poslové tomu uvěřili, a než stačil Enrico Dandolo vyřknout rozhodnutí, stáhli svou žádost a vrátili se zpět do města. Křižácká rada byla míněna upřímně. Mnozí vojáci totiž stále projevovali nesouhlas a vybízeli k odjezdu. Zmíněný opat z Vaux vystoupil s papežským listem hrozícím exkomunikací každému, kdo by křesťanské město napadl. „Pánové, jménem papeže vám zakazuji napadnout toto město, neboť patří křesťanům a vy jste poutníci,“ stálo v něm.
Zneklidněný dóže však neztratil hlavu. Neúnavně připomínal křižákům jednou dané sliby, apeloval na jejich čest ohledně splacení dluhu a neopomněl připomenout fakt, že Benátky smlouvu ve všem dodržely. Většina křižáků, mezi něž patřili i naši kronikáři, uznávala Dandolovy námitky. Nepomohlo upozornění na to, že jedou válčit proti Saracénům, že město je křesťanské, patří uherskému králi – křižáckému spojenci, nepomohl ani výhružný papežský list. Kostky byly vrženy. Je třeba dobýt Zadar! Část výpravy se proto rozhodla odjet – jako třeba významný šlechtic Šimon z Montfortu, jenž raději zamířil k uherskému králi.
Dobytí města
Křižáci na Zadar zaútočili 13. listopadu. Ačkoli někteří křesťanští rytíři lačnili po kořisti, hlavním motorem byla benátská touha po pomstě. Hradební zdi se tříštily pod zásahy kamenů metaných z katapultů. Město přesto odolávalo. Když se však pátého dne kopáčům podařilo prokopat pod jednu městskou zeď, obránci pochopili, že se již dlouho neubrání. Kapitulovali a požádali o stejnou dohodu, jakou přednesli před obléháním.
Dandolo slavil triumf. Nejen že Zadar opět spadal pod benátskou kontrolu, ale ještě navíc se křižáci rozhodli, že v něm přečkají zimu. Město, které nebylo ušetřeno pomsty, hněvu a lačnosti dobyvatelů, si křižáci a Benátčané rozdělili napůl. Měšťané byli vyhnáni ze svých domovů. Mnozí byli zabiti, nebo donuceni opustit město. Sám dóže se usadil v Zadarském paláci. Třetího dne plenění dokonce došlo mezi neukojitelnými Benátčany a „drobným lidem z řad poutníků“ k potyčce. „Bylo málo ulic, kde by se nebojovalo meči a kopími,“ píše kronikář. „Mnoho vznešených šlechticů bylo zabito.“ Až po týdnu se podařilo rozvášněné strany uklidnit. Příčina šarvátky sice není nikde výslovně uvedená, ale nepochybně šlo o boj o kořist.
Papež zuřil a neváhal boží bojovníky exkomunikovat. Později se jej sice křižákům podařilo obměkčit, ovšem vůči Benátčanům zůstala hlava církve neoblomná. Ti si z toho ale moc nedělali. Měli vlastní plány. Zadar nebyl jediným křesťanským městem, které mělo podlehnout zkáze čtvrté křížové výpravy. Na řadě teď byla Konstantinopol…
Další články v sekci
Astronomové poprvé zachytili polární záře na Neptunu
Astronomové poprvé pořídili přímé snímky polárních září na Neptunu. Dosud byla existence těchto září pouze předpokládaná na základě nepřímých důkazů.
Na rozdíl od Země, Jupiteru či Saturnu, kde se polární záře objevují převážně v polárních oblastech kvůli relativně dobře zarovnaným magnetickým pólům, má Neptun výrazně vychýlené a nesymetrické magnetické pole. Díky tomu se jeho záře objevují i v nečekaných místech, například ve středních zeměpisných šířkách.
Potvrzují to nová pozorování Vesmírného teleskopu Jamese Webba, které vůbec poprvé odhalují doposud pouze předpokládané polární záře na tomto ledovém obru. Pozorování byla umožněna přístrojem NIRSpec (Near-Infrared Spectrograph) dalekohledu JWST, který analyzuje světlo emitované nebo absorbované vesmírnými objekty.
Neptun v novém světle
NIRSpec přinesl detailní snímky ionosféry Neptunu – vrstvy atmosféry, kde polární záře vznikají. V datech byla objevena emise iontu trihydrogen kationtu (H₃⁺), což je zásadní indikátor aurorální aktivity na plynných obrech. Tento iont byl dříve detekován na Jupiteru, Saturnu a Uranu, jeho přímé pozorování na Neptunu se ale podařilo potvrdit až nyní.
Dalším významným zjištěním je výrazný pokles teploty v horní části atmosféry Neptunu. Tu jako poslední zaznamenala sonda Voyager 2 během svého průletu v roce 1989. Teplota se podle nových zjištění v roce 2023 pohybovala jen na polovině hodnot, které naměřila sonda Voyager 2. Právě ohromující pokles teploty mohl podle vědců přispět k až doposud neúspěšnému pozorování neptunských polárních září. Nižší teplota totiž znamená méně energetických částic a slabší emise světla, což snižuje viditelnost tohoto jevu.
Astronomové plánují další pozorování Neptunu pomocí JWST s cílem lépe pochopit tento vzdálený ledový svět a jeho atmosférické procesy. Výzkum také potvrzuje důležitost infračervených přístrojů pro budoucí mise k Uranu a Neptunu.
Další články v sekci
Střídání diktátorů: Revoluce, která změnila Kubu i celý svět
Kubánská revoluce vedená Fidelem Castrem a Che Guevarou začala fiaskem. Postupně ale přerostla v úspěšné povstání, které vedlo k pádu Batistova režimu a nastolení nového pořádku s výrazným vlivem Sovětského svazu.
Pokus o násilné obsazení kasáren v červenci 1953 skončil pro bratry Castrovy fiaskem a před šibenicí je uchránily jen přátelské rodinné vazby s kubánským prezidentem Fulgencio Batistou. Po necelých dvou letech strávených ve vězení se Fidel Castro přesunul do Mexika, kde se seznámil s Argentincem Ernestem Che Guevarou.
Babička a 82 vnuků
Už po roce se zdálo, že nastal vhodný okamžik k návratu a zahájení ozbrojeného boje. Problémem bylo, jak se na Kubu dostat. Pak ale Castro objevil na řece Pontepec jachtu pro 12 osob jménem Granma (Babička). Nevelká a pomalá loď o délce 19 metrů a výtlaku 55 tun měla přepravit revolucionáře zpět do vlasti. Peníze na její nákup pomohl získat i na Floridě žijící exprezident Socarrás.
Krátce po půlnoci 25. listopadu 1956 se v přístavu Tuxpan na Granmu nalodilo 82 členů hnutí včetně Fidela, Raúla a Che Guevary, aby vyrazili na dlouhou plavbu. Čekalo je špatné počasí, mořská nemoc i neustálá hrozba potopení přetížené lodě, nakonec ale 2. prosince dopluli k Playa Las Coloradas. Castrův plán však rozhodně dobrý nebyl. Původně měla Granma přistát už 30. listopadu a podpořit povstání, které toho dne vypuklo v Santiagu, plavba se ale protáhla a vojáci vzpouru mezitím potlačili. Tím ztratili revolucionáři moment překvapení. Loď navíc během přistání uvízla na písčině, takže se výsadek s veškerým vybavením musel brodit na pevninu. Brzy ho vládní vojáci odhalili a napadli jak letecky, tak z moře. Terén na pobřeží neposkytoval úkryt, a proto se povstalci stáhli do vnitrozemí.
Vousáči ze Sierra Maestra
Jejich pohyb ale jeden z místních rolníků (který jim dosud dělal průvodce) vyzradil a odpoledne 5. prosince 1956 padli Castrovi muži u Alegría de Pío do léčky. Zaskočení a unavení povstalci kladli jen chaotický odpor a byli rychle rozprášeni. Z původních 82 mužů zůstaly jen dvě desítky. Castro spolu s dalšími muži našel úkryt u farmáře Ramóna Peréze a pak se všichni přeživší, mezi nimi i Raúl a Che Guevara, přesunuli do hor. Kolem Vánoc s několika místními mladíky zahájili v těžko přístupném pohoří Sierra Maestra partyzánskou válku a prostřednictvím vysílačky šíření propagandistických relací. Tehdy vznikla i jejich přezdívka Barbudos, jelikož se v drsných horských podmínkách nemohli holit.
První úspěšný střet s vládními vojáky svedli Castrovi partyzáni 17. ledna 1957. Cílem útoku se stala vojenská stanice v La Platě. I když nešlo o velkou akci, země se dozvěděla, že Castro a jeho přívrženci jsou naživu a bojují. Ke Kubě se brzy začala obracet pozornost světových médií. V únoru New York Times otiskly interview, které s Castrem vedl Herbert Matthews. Význam veřejného mínění si Barbudos dobře uvědomovali: „Přítomnost zahraničního novináře, nejlépe amerického, pro nás byla důležitější než vojenské vítězství,“ přiznal později Che Guevara.
... a nejen oni
K významné události ale došlo 13. března 1957 i v Havaně. Radikální studenti tam podnikli útok na prezidentský palác s cílem zabít Batistu. Podařilo se jim sice proniknout až do jeho kanceláře, ale prezidenta v ní nenašli a stráž poté většinu útočníků zlikvidovala. Jiná skupina se mezitím dočasně zmocnila Rádia Reloj a předseda studentské federace José Echeverría v něm přečetl výzvu k revoluci. Krátce nato byl i on zabit.
Ačkoliv si Castro později přisvojoval na této akci zásluhy, neměl s ní nic společného. Z Echeverríi a dalších studentů se ale stali mučedníci a 13. březen je považován za mezník v historii revoluce.
K dalšímu pokusu o protibatistovské povstání došlo 5. září 1957 na námořní základně v Cienfuegos. Vzbouření námořníci rozdali zbraně lidem z okolí a doufali, že dojde k povstání. To se nestalo a vládním silám se nakonec podařilo vzpouru potlačit. Bylo však zřejmé, že režim stojí na vratkých nohou. Během jediného roku se buňky Castrova Hnutí 26. července rozšířily do všech koutů země. Organizovaly protesty, sabotáže, a dokonce popravy policejních informátorů.
Místo partyzánů armáda
Mezitím také partyzáni v horách získávali další příznivce. I když neměl Castro dlouho více než 300 mužů s chatrnou výzbrojí, jejich počty přece jen postupně rostly. V únoru 1958 už si povstalci troufli na útok několika kolon na vojenský tábor v Pino del Agua, proti němuž musela „armáda tyranie“, jak ji Castro nazýval, nasadit celý prapor. Z partyzánů se zvolna stávala povstalecká armáda (Ejército Rebelde) s propracovaným systémem velení, spojení i zásobování. Důkazem bylo i otevření několika nových „front“ pod velením Juana Almeidy, Raúla Castra a Camila Cienfuegose na sever a na západ od Santiaga de Cuba.
Dne 26. března 1958 k tomu všemu USA pod tlakem veřejného mínění uvalily zbrojní embargo na Batistův režim. Ten ve snaze zvládnout stále složitější situaci nabídl povstalcům 3. dubna 1958 amnestii, odpovědí mu byla jen výzva ke generální stávce. Tu ještě Batista v zárodku potlačil, uvědomoval si však rostoucí nebezpečí, a proto se v květnu rozhodl pro úplnou likvidaci partyzánů.
Konec, který nenastal
Na rozkaz náčelníka generálního štábu Pedra Rodrígueze vypracoval plukovník Carlos San Martín „Plán FF“. (Fin de Fidel – Fidelův konec). Castrovu vzpouru mělo rozdrtit devět praporů s dalšími podpůrnými jednotkami. Původně šlo o 7 000 mužů, jejich počet ale s povolanými záložníky stoupl až na 10 000. Nevýhodou těžce vyzbrojených Batistových jednotek ovšem byla nízká mobilita, která neumožňovala malé povstalecké kolony včas obklíčit a zničit. Castro také začal uplatňovat účinnou psychologickou taktiku: zatímco vládní síly zacházely s rebely velmi brutálně, Castro zajaté vojáky propouštěl a staral se o ty, kteří utrpěli zranění. Samozřejmě o tom informoval na vlnách Radia Rebelde: „Jen co se zmocníme vojákovy zbraně, on sám nás přestává zajímat. Takový muž sotva touží bojovat proti těm, co se k němu chovali šlechetně, a propuštěný zajatec nejlépe vyvrací propagandu tyranského režimu…“
Že jde o správnou taktiku dokázal například několikadenní střet na soutoku řek Jigüe a La Plata v červenci 1958. Přes vládní vzdušné údery, zahrnující i bombardování napalmem, podporu dělostřelectva a také jedné z fregat se výsledkem regulérní bitvy stala kapitulace 18. praporu a zajetí asi 240 vojáků, přičemž dalších 41 padlo. Povstalci měli údajně pouze tři padlé.
Už v srpnu bylo jasné, že ofenziva selhala, a Batista nařídil stažení sil ze Sierra Maestra. Castro se pak rozhodl rozšířit válku i na zbytek Kuby. Che Guevaru a Camila Cienfuegose vyslal do centrální oblasti země, aby připravili útok na strategické město Santa Clara, jehož ovládnutí představovalo klíč k Havaně. Fidel s Raúlem zůstali na východě, aby zaútočili na Santiago de Cuba.
Šťastný Nový rok 1959?
Kolony Che Guevary a Camila Cienfuegose se šest týdnů prodíraly bažinatým terénem na západ ostrova, dokud nedosáhly hornaté oblasti Escambray. Vládní síly se je ještě v listopadu pokusily porazit, ale už 4. prosince přešli povstalci do protiútoku. Hlavní silnice a železniční trať v té době na několika místech přerušili, ostrov fakticky rozdělili na dvě části a vládní vojska na východě šlo zásobovat pouze ze vzduchu. Koncem roku 1958 byl už pád Batistovy diktatury nevyhnutelný.
Castro měl nyní pod svým velením asi 3 000 mužů a přidávali se k nim další a další včetně některých armádních jednotek. Dne 28. prosince zahájila kolona Che Guevary útok na Santa Claru. Když ji na Silvestra povstalci dobyli, rozhodl se Batista k útěku. Castro vstoupil 1. ledna 1959 triumfálně do Santiaga de Cuba a ihned rázně odmítl vytvoření nějaké další vojenské junty. Vyzval ke generální stávce a nařídil Che Guevarovi a Cienfuegosovi, aby pokračovali v postupu na Havanu, kam dorazili 2. ledna 1959. O šest dnů později přijel do Havany i Castro a již 13. ledna vynesl revoluční tribunál první rozsudky nad aktivisty bývalého režimu.
V té době ještě USA hodnotily povstání na Kubě vcelku pozitivně. Ostatně v první vládě po převratu Fidel nezasedl. Opoziční právník José Cardona do ní nominoval především umírněné členy Hnutí 26. července a prozatímním prezidentem se stal soudce Manuel Urrutia. I proto nový režim ihned uznaly nejen země Latinské Ameriky, ale i USA. Hlasy, které varovaly, že skutečné moci se co nevidět chopí Castro, který má diktátorské sklony, byly považovány za přehnané.
Vývoj na Kubě jim však dal za pravdu. V únoru první vládu vystřídala jiná, tentokrát s Fidelem Castrem v čele. Ta záhy vyhlásila zákon o pozemkové reformě a novou hlavou státu se pak v červenci stal radikál Osvaldo Dorticós Torrado. Premiér Castro si mezitím našel nového spojence v Sovětském svazu a jeho východním bloku. Na Kubě mělo dojít k vlně znárodňování, což zároveň znamenalo, že éra nadstandardních vztahů s USA skončila a obě země rychle spěly k otevřené konfrontaci. Že se při ní svět ocitne na pokraji jaderné války, však ještě nikdo netušil.
