Během příprav na válku s Československem se německé velení muselo vážně zabývat otázkou, jak si poradit s moderním pohraničním opevněním, které mladá republika budovala na svých hranicích. Wehrmachtu přitom pro tento úkol chyběly zkušenosti i speciální zbraně.

Image

Čtěte také

Poprvé proti pevnostem: Německé plány na dobývání československého opevnění

Dobrým příkladem směrnice pro boj s čs. opevněním je dokument, který vypracovali důstojníci německé 10. pěší divize, jejíž „cvičné jednotky“ měly prorážet obranné linie na Klatovsku. Ten popisuje nasazení jednotlivých zbraní počínaje pěchotou a tanky konče. Následující řádky jsou tak volným přepisem nejdůležitějších bodů tohoto doposud nepublikovaného dokumentu. 

Pěchota vpřed!

Pěchotní úderná skupina sestávala ze střelecké roty členěné do dvou standardních čet a jedné úderné čety, která se skládala ze tří úderných skupin. Pokud byli k dispozici ženisté, působili jako „trhací roj“ u úderné skupiny, ke své činnosti přitom měli používat zejména táhlé nálože k odstřelu drátěných překážek a ničení střílen. V případě, že mělo příslušné velitelství k dispozici dostatečný počet ženistů, mohlo je použít i jako samostatnou jednotku v boji proti opevňovacím objektům.

Jelikož všichni vojáci úderné skupiny nemohli nést pušky, vyžadovalo se nasazení odstřelovačů, kteří měli obdržet zvláštní munici, se kterou by stříleli pokud možno ze vzdálenosti nižší než 150 m na pancéřové desky opevněných objektů. Důležité bylo také použití zamlžovací munice včetně takzvaných zamlžovacích svíček (dýmovnic), které se upevňovaly na prkno a házely stejně jako ruční granát. Na rozdíl od zamlžovacích ručních granátů mohly útočící jednotky házet takovéto svíčky opakovaně, avšak nadměrné po užití zadýmovacích prostředků nesmělo ohrozit provádění úkolů svěřených těžkým zbraním, zejména dělostřelectvu. Co se týče vrhání zápalných lahví, účinek samotné hořlaviny v podobě benzolu se považoval za mizivý, a tak se spíše doporučovalo zapálit u střílny čisticí bavlnu předem napuštěnou benzinem nebo benzolem.

Po zahájení samotného útoku měly doposud nenasazené úderné skupiny zůstávat v pohotovosti, aby mohly v případě potřeby přinášet další ruční granáty, trhaviny, vybavení, munici a tak dále. Plány dále počítaly s tím, že útok úderné skupiny by se neměl zastavit pracemi u samotného bunkru, neboť utěsnění, odstřel a úplná likvidace posádky spadaly do kompetencí speciálního roje nebo následujících částí úderné čety. 

Kulomety proti betonu

Během útoku na opevněnou linii měla být jedna kulometná poločeta podřízena úderné skupině, která prováděla napadení. Úkol obsluhy kulometů spočíval v co možná největším přiblížení k cíli a následném působení z otevřeného palebného stanoviště proti střílně, čímž podporovala postup úderné skupiny směrem k bunkru. Pokud se v mezipolí nacházely cíle, které působily bezprostředně proti útoku úderných skupin, pak měly být těžké kulomety nasazeny proti nim.

Úkol kulometů nasazených v týlu spočíval zejména v ochraně boků útočících formací, v ničení nepřátelských cílů v mezipolí a v odříznutí místa průlomu od přisunutých záloh čs. armády. Tyto kulomety přitom často působily společně s takzvanou krycí četou, která plnila podobné úkoly. Zbytek kulometné roty umístěný ve skrytém postavení mohl velitel používat k umlčování cílů v hloubce bojiště a na bocích.

Použití těžkých zbraní

Protitankové kanóny měly být nasazeny ze skrytého postavení k postřelování střílen pevností, přičemž by působily ze střední vzdálenosti, maximálně však ze 600 m. Jejich obsluhy však byly instruovány, aby se k cílům snažily dostat co nejblíže. Naproti tomu lehká pěchotní děla neměla být používána proti střílnám objektů, ale k rozbíjení protipěchotních a protitankových překážek v jejich předpolí.

Působily by přitom z vyčkávacího stanoviště a jejich obsluhy by sledovaly křídla a hloubku operačního pásma, aby případně zabránily v činnosti nepříteli nacházejícímu se v mezipolí. Stejné úkoly dostala také těžká pěchotní děla, velitelé však museli mít na paměti, že kvůli mizivým zásobám munice je mohou nasadit pouze v nejnutnějších případech. 

Dělostřelecké ostřelování

Wehrmacht měl na základě vlastních zkoušek hrubou představu o tom, jaké dělostřelecké zbraně je třeba nasadit proti různě silným stěnám čs. pevností. Střelba na betonové objeky se měla provádět z krytého palpostu, přičemž se doporučovalo souběžné nasazení alespoň dvou děl na jeden bunkr. Podle aktuální potřeby na daném úseku mohli dělostřelci vést dva základní typy střeleb: ničivou a zadržovací.

V prvním případě šlo primárně o zničení objektu a vyřazení jeho osádky, zatímco druhý typ měl nepřítele v bojových objektech především oslepit, otřást jeho morálkou a donutit ho případně k opuštění stanoviště. Kromě toho se jednotlivá děla dala využít také při podpoře postupující pěchoty, například při vytváření trychtýřů a průchodů v překážkách, i když lehká artilerie k tomu potřebovala značné množství munice.

Nasazení obrněnců

Možnosti nasazení tanků proti objektům lehkého a především těžkého opevnění byly v roce 1938 velmi omezené a výrazněji se mohly uplatnit zřejmě jen střední obrněnce s kanónovou výzbrojí, kterých však Wehrmacht dosud neměl mnoho. Obecně spočíval úkol tanků v postřelování střílen protipancéřovými a zamlžovacími granáty, v čištění mezipolí a palebné ochraně úderného družstva při útoku zblízka. Palba z vhodného polokrytého postavení přitom byla preferována před střelbou během jízdy. Kromě toho mohly obrněnce svými pásy vytvářet pěšákům úderných skupin průchody drátěnými překážkami.

Výše uvedené informace z dobové německé směrnice poskytují velmi dobrou představu o plánovaných technikách boje a možnostech nasazení jednotlivých typů zbraní, které měly běžné útvary Wehrmachtu k dispozici v září 1938. Ačkoliv německá armáda nedostala na podzim 1938 příležitost k „ostrému“ bojovému nasazení, mohla již běhen října téhož roku provést řadu testů odolnosti objektů čs. opevnění. Došlo také na zkoušky účinnosti zbraní a munice na pevnostních objektech a získané zkušenosti pak Němci s úspěchem zúročili při dalších taženích na západní i východní frontě. 

Nový výzkum z Arizonské státní univerzity ukazuje, že lidé často nesprávně interpretují emoce svých psů. Důvodem je především to, že při hodnocení psích pocitů se spoléhají spíše na okolní kontext než na skutečné chování zvířete. Studie také odhalila, že lidé mají tendenci promítat své vlastní emoce na psy, což dále zkresluje vnímání jejich skutečných pocitů.

Jak nečíst emoce

Psycholožka Holly Molinaroová a odborník na chování psů Clive Wynne provedli dva experimenty, ve kterých testovali, jak lidé vnímají emoce psů. V experimentech nejprve natočili psy v různých situacích – například při obdržení pamlsku (pozitivní situace) nebo při setkání s vysavačem (negativní situace). Následně tyto videa prezentovali dvěma skupinám diváků: jedné s původním vizuálním pozadím a druhé s upravenými videi, kde byl pes zobrazen v jiném kontextu, než ve kterém byl původně natočen.

Výsledky ukázaly, že lidé téměř výhradně posuzovali emoce psů podle okolností, ve kterých se zdáli být, místo toho, aby sledovali jejich skutečné chování. Například pes, který reagoval na vysavač a pes, který reagoval na vodítko, měli v obou případech stejný výraz a chování. Přesto lidé prvního psa považovali za vystresovaného a druhého za šťastného. Podobnosti výzkumu zveřejnil odborný časopis Anthrozoös.

Jak lépe porozumět psím emocím?

Molinarová a Wynne identifikovali dvě hlavní příčiny tohoto zkreslení: lidé mají podle vědců tendence posuzovat psí emoce podle situace, nikoli podle jejich skutečných výrazů a chování. Lidé také do chování psů promítají své vlastní emoce a předpokládají, že psi prožívají pocity stejným způsobem jako lidé.

Podle Molinarové jde ale o chybu, neboť i mezi lidmi se vnímání emocí liší podle kulturního kontextu nebo nálady pozorovatele. Zda tomu tak je i u zvířat, není jasné, neboť v současnosti neexistuje žádný systematický výzkum na toto téma.

Pokud chceme lépe porozumět emocím psů, je podle psycholožky nutné snažit se vědomě překonat své předsudky a více se zaměřit na individuální signály psa. Každý pes má jedinečnou osobnost a jeho emoční projevy mohou být odlišné. Pokud se například pes po napomenutí tváří „provinile“, nemusí to znamenat, že si je vědom své chyby – může se pouze bát eventuálního trestu. Větší pozornost věnovaná skutečným signálům může pomoci majitelům lépe porozumět psím emocím a posílit vzájemné pouto. „Naši psi se s námi usilovně snaží komunikovat,“ vysvětluje Molinarová. „Lidé se ale dívají na všechno možné kolem, kromě samotného psa.“

Image

Čtěte také

Podle studie rakouských vědců dokážou psi odhadnout, kdy jim lidé lžou

V ugandském národním parku Kibale si vědci všimli neobvyklého gesta mezi matkou šimpanzicí Beryl a její dvouletou dcerou Lindsay. Lindsay opakovaně pokládala ruku přes jediné zdravé oko své matky, na což Beryl reagovala vždy stejným způsobem – vykročila vpřed. To, co mohlo začít jako náhodná hra, se časem stalo ustáleným signálem znamenajícím „pojďme dál“. Tento objev naznačuje, že šimpanzi mohou vytvářet a předávat vlastní kulturní zvyklosti.

Pojďme dál

Primatolog Bas van Boekholt zkoumal záběry z terénního výzkumu a zjistil, že podobné gesto nebylo u divokých šimpanzů dříve zaznamenáno. Analýza 179 videí ukázala, že Lindsay používala gesto 21krát, přičemž jeho záměrnost byla zřejmá. Zkoumání více než 1 000 dalších záznamů s jinými matkami a mláďaty nenašlo žádné další použití tohoto gesta.

Vědci spekulují, že podobně jako u lidí může být vývoj gesta u šimpanzů klíčem k pochopení vzniku symbolické komunikace. Podobné chování naznačuje, že významy signálů nejsou jen vrozené, ale formují se prostřednictvím sociální interakce. Odborníci však zároveň varují před zobecněním – v různých komunitách mohou mít stejná nebo podobná gesta odlišné významy. 

Van Boekholt nyní pokračuje ve výzkumu a sleduje, zda bude Lindsay své gesto předávat dál. Pokud jej převezme její případný sourozenec, mohlo by se stát součástí širší kultury jejich skupiny. Zjištění nicméně podle vědců posiluje myšlenku, že lidoopi nejsou jen našimi genetickými příbuznými, ale že s nimi sdílíme i podobné způsoby učení a komunikace.

Image

Čtěte také

Komunikace madagaskarských lemurů naznačuje, jak a proč začali zpívat lidé

V ulicích německých měst se roku 1914 jásá. Obyvatelstvo přijalo vypuknutí války s nadšením. Záhy všem došlo, že boje se potáhnou, přesto se stále našlo dost nadšenců. To platilo ještě v roce 1916, když uniformu oblékl i gymnaziální studentík Erich Paul Remark, kterého historie pozná jako spisovatele Ericha Mariu Remarqua. Jak si představit tehdejší atmosféru?

Školní třída hltá slova svého profesora. Když pronáší zanícený vlastenecký projev, všichni mu visí na rtech. Německo potřebuje odhodlané hrdiny! Zdravé mládí Německa musí dostát své povinnosti a hrdě a dobrovolně se přihlásit do armády! Otčina to od nich přece očekává! Řeč má úspěch. Paže dobrovolníků vyletí nahoru jako jeden muž. Kdo by snad měl jiný názor, stydí se ho přiznat, stal by se terčem posměchu. Profesor se usmívá uspokojen ze svého takřka státnického činu. Když konečně zazvoní, horda naivních hochů vyletí ze školy, aby proměnili svá slova v činy. 

Tak nějak popisuje Remarque tu dobu ve svém díle. Stačí jeden podpis a císař právě získal nového vojáka. A budoucí spisovatel námět pro své nejslavnější romány, chtělo by se dodat. Talentovaný student a nadaný klavírista Remarque však musí nejdřív absolvovat ponižující buzeraci v kasárnách. O důvod víc těšit se do zákopů. Hoši se brzy dočkají, ale většina se už nikdy nevrátí. Těm ostatním válka navždy změní život. 

Mrtví kamarádi 

Cynik by řekl, že právě válce vděčí Remarque za start své literární kariéry. Námět svých nejslavnějších románů skutečně čerpal z vlastních vojenských zážitků. V knihách jako Na západní frontě klid nebo Tři kamarádi vyjádřil pocit svých vrstevníků, kterým se po válce začalo říkat ztracená generace. Co bylo pro navrátilce z fronty charakteristické? Vlastně nikdy neprožili mládí. Odešli jako děti, a když se vrátili, jako by zestárli o dvacet let. Ztratili veškeré ideály a smysl života. Vše jim připadalo zbytečné a nesmyslné. 

Když na frontě dostali na pár dní dovolenou a pustili je domů, zjistili, že už nikdy nenaleznou cestu ke svým rodičům. Hrdí otcové se naivně vyptávali na válečné zážitky svých synů a vůbec si nedovedli představit, co mají jejich potomci za sebou. Nemělo ani cenu to vysvětlovat. Přitom právě generaci svých otců vyčítali umírající vojáci své utrpení. Jaký osud to pro své děti přichystali? Pro co je to vychovali? Vojáci už se domů ani netěšili. Jejich rodinou se stali váleční kamarádi.

Osudné zranění 

Smrt nejlepších kamarádů, fyzická bolest, všudypřítomná zkáza. Peklo? To nejhorší mělo teprve přijít. Jako náctiletí se Remarque a spol. naučili zabíjet. Po válce neuměli nic jiného. Hluboký příkop mezi těmi, co válku prožili na vlastní kůži, a těmi, co zůstali doma, se nezacelil. Vojáky ovládl pocit, že jejich otcové ztratili právo jim cokoliv říkat. Vysloužilci se navíc stali trnem v oku veřejnosti, protože se jen těžko zařazovali zpátky do společnosti. Často se rvali anebo trpěli depresemi. Neuznávali žádné autority, takže těžko vydrželi v jakékoliv práci. A to přesto, že země trpící po válce nedostatkem mužů snížila kvalifikační a jiné požadavky pro řadu služebních míst na minimum. 

Temnou a melancholickou skepsí prosákl i Remarque. Stejně hluboce jako alkoholem, kterému celoživotně holdoval. Střídal zaměstnání – dával lekce na klavír, učil, prodával náhrobní kameny. Těsně po válce by snad stejně jako jeho druzi nejraději zůstal v armádě a pokračoval v tom jediném, co se naučil. Vždyť kvůli zranění ruky musel na vysněnou dráhu klavíristy zapomenout. Tak proč nevidět budoucnost v dalším a dalším zabíjení? 

Na rozdíl od většiny vrstevníků však nakonec dokázal prožité trauma proměnit v kapitál, a to hned na dvou frontách. Svým podivným tajemstvím přitahoval ženy. A především změnil názory a zaujal nekompromisní protiválečný postoj a naplnil své knihy pacifismem. Oslovil tím doslova celý svět, ale v Německu získal nepřátele. To se ještě zhoršilo s nastupujícím nacismem. 

Zženštilý? 

Remarque by nikdy nepřežil dlouhé měsíce na frontě, kdyby neprojevil dostatek mužnosti, houževnatosti, udatnosti, síly a tvrdosti. Dokázal zabíjet v boji muže proti muži. Vždyť tehdy se ještě útočilo na bodáky! Nefňukal, přizpůsobil se. Přesto vůbec nenaplňoval ideál německého muže, tak, jak si ho představovali nacisti. Hitler také prošel peklem zákopů, přesto zastával zcela opačné názory. Pro něj a některé další veterány představovala válka něco vznešeného. Naplnění germánských tradic.

Remarque viděl ve svých válečných vzpomínkách jen nesmyslné zabíjení a umírání, které se už nikdy nesmí opakovat. Ve svých knihách popsal život na frontě neobyčejně věrně a podrobně, a hlavně bez příkras. Podařilo se mu zachytit pravdu, jinak by těžko dosáhl tak velikého úspěchu. Nacisti mu přesto vyčítali lež. Válka pro ně nepředstavovala zbytečné utrpení jednotlivců, ale heroické vzepětí národa. Pro militaristy se Remarque jevil jako zženštilý zbabělec, který nedokázal čelit svým vojenským povinnostem. Mohlo být na těchto výpadech alespoň část pravdy? 

Remarque skutečně projevoval jisté ženské rysy. To se odrazilo dokonce i v jeho novém spisovatelském jméně Erich Maria Remarque. Maria přece není mužské jméno! Přijal ho na památku své matky, již hluboce miloval a která během války pod dlouhé nemoci zemřela. Složitější vztah panoval mezi spisovatelem a jeho otcem, na jehož stole nakonec nezůstalo místo ani pro synovu fotografii. Zdá se tedy, že Remarque nepatřil k mužům, kteří imponují ženám siláctvím. Pravděpodobně jim však dokázal být blíž než ostatní milenci. Rozuměl módě, uměl se dobře oblékat. Neholdoval pivu jako většina Němců, ale dosáhl mistrovství v míchání drinků. 

Traduje se dokonce historka, že Marlene Dietrich sbalil velice originálním způsobem: tvrdil jí, že je impotent. Mohlo to zabrat? Ano. Filmová hvězda totiž měla lesbické sklony a něžný přítel jí mohl vyhovovat. Vzájemný vztah nepochybně prošel řadou těžko pochopitelných turbulencí a jen těžko ho lze považovat za nevinný. Marlene totiž imponoval jeho ďábelský úsměv. Za tak úplně neškodného jej tedy asi nepovažovala. 

Milenky 

Vraťme se ale k období po 1. světové válce. Krátce to vypadalo, že Remarque to dopracuje až k rozpadu osobnosti. Popíjení, letmé známosti, bezcílný život… Potom se ale vzchopil. Nezačal hned psát romány. Své schopnosti nejprve osvědčil v reklamě a coby sportovní žurnalista. Poměrně rychle a snadno se vyšvihl ze dna. Včera ještě zchudlý veterán zmítaný sebedestruktivními sklony, si najednou mohl dovolit utrácet po nejdražších barech v Berlíně. A to ho lákalo. Nešlo o žádného intelektuála zavřeného v knihovnách a pracovnách. Podobal se svým budoucím literárním postavám. Měl rád život a toužil po lásce. Zdá se, že úspěšně. Po jeho boku se objevovaly krásné a také bohaté ženy. Dcera tiskového magnáta mu pomohla k dobrému místu. Zbožňovaly ho zejména herečky s komplikovanou povahou. A on je. 

A v tom tkvěl patrně kámen úrazu. Remarque snad celý život hledal něhu, již ztratil spolu s matkou. Jeho libido však přitahovaly charakterově zvrácené až vulgární typy či výrazné a tvrdohlavé osobnosti. 

Jedna z nich, jeho budoucí žena tanečnice Jutta Zambona se nápadně podobá ideálu krásy Marlene Dietrich. Zamiloval se do ní skutečně? Nebo už tehdy toužil po nedosažitelné Marlene a Jutta ji měla jen nahradit? Vysvětlovalo by to, proč manželství ztroskotá a Jutta ho bude veřejně podvádět, aby ho schválně trápila. 

Na seznam spisovatelových „trofejí“ později přibudou další známá jména: manželka továrníka Opela, Greta Garbo, Chaplinova žena Paulette. Několikrát se žení, a jak jinak, rozvádí. Jutta Zambona ho však provází až do smrti. Remarque se o ni stará i dlouho po rozvodu. Trpí totiž tuberkulózou a slavný a bohatý spisovatel si může dovolit platit prvotřídní léčbu, doktory, sanatorium – vše, co nemocná potřebuje. Zachoval se k ní velkoryse i přes všechny aféry, kterými jej v manželství ponižovala. Dokonce si ji znovu vzal, když měla v cizině problémy s občanstvím a hrozilo, že ji pošlou zpět do nacistického Německa.

Spisovatelovy začátky nevypadaly vůbec slibně. Vydavatelé nejprve román Na západní frontě klid odmítli. Jak se mýlili! Remarque se stal jedním z nejčtenějších autorů vůbec! Za hospodářské krize, kdy většině planety zoufale chyběly peníze, jeho účty přetékaly honoráři z prodeje milionů knih. Lacino skoupil umělecká díla a jeho domov začal připomínat soukromé muzeum. Nakonec se karta obrátila. Už to není Remarque, kdo loví slavné ženy. Naopak. Na něj se lepí mnohem mladší krásky, které už pravděpodobně přitahuje víc jeho bohatství než on sám. Umí „snadno“ vydělávat, a celkem ochotně platí.

Hitlerova filmařka 

Zdá se, že Remarque brzy dosáhl všeho, po čem může muž toužit. Celoživotně inklinoval ke krátkodobým vztahům a nevěrám. Ale šlo mu jen o fyzické uspokojení, nebo zoufale hledal lásku, kterou nenacházel? Skoro všechny jeho vztahy se brzy rozklížily. Obrovské zvraty emocí dokázaly každou lásku „spolehlivě“ zadusit. Remarque zahrnoval milenky výlevy svého citu a nezastíral závislost na jejich lásce. Současně ale vzájemné pouto nabourával pitím a vztahy s jinými ženami. Následovaly hádky, vzájemné výčitky, udobřování. Nakonec únava, rozchod, pocit zoufalství a prázdnoty, který se dal většinou uhasit jen v náručí další ženy. Jako by Remarque celý život hledal a nenacházel uspokojení. 

Hnal se životem stejně jako silnicí ve svém luxusním voze. A podobně jako v autě i v citové oblasti neustále boural. Vážně, ale nikdy smrtelně. Remarque skoro připomíná některé disidenty, které známe z naší nedávné minulosti. Jak snadné je lacině moralizovat, že pil a děvkařil. Ale kolik Němců si během první poloviny 20. století zachovalo čistý štít jako on? Kdo pomáhal Židům utíkat před Hitlerem jako Remarque ve švýcarském azylu? 

Zvláštní vztah panoval mezi Remarquem a slavnou režisérkou nacistických propagandistických filmů Leni Riefenstahlovou. Vzpomínky obou aktérů se poněkud liší, ale pravděpodobně zažili scénu jako ze špionážního filmu. Setkali se v berlínském hotelu. Proběhlo mezi nimi něco víc? Remarque každopádně riskoval. Přijel ze své švýcarské vily do Berlína, ačkoli tušil, že mu hrozí od nových mocipánů velké nebezpečí. Leni se s nacisty stýkala. A měla pro něj tajné informace. Prý se chystají Remarqua zatknout, varovala ho. On poté potajmu a narychlo odjel. 

Proti proudu 

Remarque prakticky celý život zakoušel odlišné pocity než většina jeho krajanů. Za druhé světové války svým slovem „bojoval“ proti vlastnímu národu. Když Němci trpěli bídou a bombardováním, žil v pohodlných zaoceánských hotelích. Nikdy se nebál jít proti proudu. A to z něj udělalo osobnost, spisovatele, ale také nešťastného muže. 

Snad proto tolik toužil po společnosti žen, protože hluboko v duši vlastně zůstával sám. Nejen, že patřil ke ztracené generaci, jíž ukradli mládí. Nacisti mu vzali německé občanství a stát mu ho nikdy nevrátil! Svým způsobem se mohl cítit jako cizinec ve vlastní zemi. Jako by nikdy nezapadal. Možná i proto psal ve svých knihách o kamarádství, které tolik postrádal a po němž toužil. 

Jako by prožil hned několik životů. Tolik jako on snad nestihl nikdo druhý. Za nezdravou životosprávu ho osud potrestal jen částečně. Trápilo ho srdce, dýchání, játra, ledviny, ale přesto se dožil vysokého věku. Rozhodně nešlo o typ svatého bojovníka za pravdu a lepší svět. Měl nos na peníze a uměl se tak říkajíc dobře zařídit. Přesto na rozdíl od většiny Němců nepřistoupil na pakt s ďáblem a nezapletl se se zločinným nacistickým režimem, ačkoli vlastně mohl. 

A proč ho lidé tak rádi četli a dodnes si jeho knihy kupují a půjčují? Nehrál si na intelektuála a nestyděl se říkat zdánlivě banální pravdy. Jeho názory i dnes obstojí proti jakékoliv ideologii. Vždy stál na straně života proti všemu, co ho ničí. Ať je to válka, politika, byrokracie, bída či nespravedlnost. Remarque miloval život se vším, co k němu patří. Přesto patrně často pochyboval, zda i on byl někdy opravdu a z celého srdce milován. Kromě jediné výjimky – své milované matky.

Image

Čtěte také

Vizionářský otec Velkého bratra: Kdo ve skutečnosti byl George Orwell

Siderický neboli hvězdný čas představuje časovou škálu založenou na rotaci Země vzhledem k jiným hvězdám, nikoliv ke Slunci. Na rozdíl od slunečního čili synodického dne, který se měří jako čas mezi dvěma po sobě jdoucími průchody Slunce místním poledníkem, odpovídá siderický den času mezi dvěma po sobě jdoucími průchody libovolné hvězdy poledníkem. Trvá přitom 23 hodin, 56 minut a 4,1 sekundy, takže je o něco kratší než den sluneční. Naše planeta se totiž nejen otáčí kolem své osy, ale také krouží kolem Slunce a za den se po této oběžné dráze posune zhruba o 1° – což právě způsobuje, že je sluneční den delší. 

Zobecněním siderického času se stala siderická perioda rotace: Označuje dobu, za kterou se nebeské těleso jako planeta či měsíc otočí kolem své osy vzhledem ke vzdáleným hvězdám. Jde o základní časovou jednotku pro popis rotace vesmírných objektů, přičemž třeba siderická rotace Marsu trvá přibližně 24,6 hodiny – konkrétně tedy o necelé tři minuty méně než tamní den neboli sol.

Image

Čtěte také

Jak se točí Země? Velký rozhovor s Janem Vondrákem z Astronomického ústavu Akademie věd

Podle dosavadních poznatků nebyly na Zemi před 3,5 miliardami let ještě téměř žádné kontinenty. Pak vznikaly zárodky kontinentální kůry, které v době před 3 miliardami let představovaly jen asi 20 procent dnešního objemu kontinentů. Zárodky kontinentů byly velmi důležité pro vznik a rozvoj prostředí na Zemi a života v něm. Vědci se ale neshodnou, jaký mechanismus vlastně nejstarší kontinenty vytvořil.

Někteří geologové se domnívají, že nejstarší kontinenty vznikly nad plášťovými chocholy, velkými masami horkého materiálu, které stoupají z hlubin Země jako bubliny v lávové lampě. Další odborníci jsou přesvědčeni, že zárodky kontinentů vznikly v důsledku pohybů tektonických desek, podobně jako později pohoří na kontinentech.

Kráter u Marble Bar

Geolog Chris Kirkland z Curtinovy univerzity v australském Perthu a jeho kolegové nabízejí alternativní vysvětlení vzniku kontinentů. Domnívají se, že se na tom významně podílely dopady velkých meteoritů ve zmíněném období historie Země. Problém je v tom, že až doposud nebyly známé žádné dostatečně staré impaktní krátery, které by tuto představu mohly potvrdit jako reálnou možnost. V roce 2020 byl jako nejstarší impaktní struktura objeven kráter Yarrabubba v Západní Austrálii, který vznikl před 2,2 miliardami let, tedy až dlouho po nejstarších kontinentech.

Situace se ale nyní změnila. Kirkland s kolegy hlásí objev nového nejstaršího kráteru po dopadu meteoritu, shodou okolností rovněž v Západní Austrálii, asi 800 km severně od kráteru Yarrabubba. Nachází se v malebné oblasti Pilbara u městečka Marble Bar, známého extrémně horkým podnebím. Objev nového nejstaršího kráteru nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

Kráter u Marble Bar není prakticky vůbec patrný. Jeho existenci vědcům prozradily takzvané nárazové kužely v horninách, jaké vznikají při jaderných testech nebo při dopadech meteoritů. Stáří kráteru Kirklandův tým odhaduje na 3,47 miliard let. To znamená, že dopady meteoritů mohly hrát, přinejmenším teoreticky, roli při vzniku nejstarších kontinentů.

Image

Čtěte také

Jizvy na tváři modré planety: Poznejte největší krátery na Zemi

Moderní kočky domácí (Felis catus) podle všeho vyvinuly z koček divokých plavých (Felis silvestris lybica). Podle dřívějšího výzkumu žily kočky s lidmi na Středním východě už někdy před 10 tisíci lety. Do Evropy ale dorazily mnohem později – zhruba před 3 tisíci lety. Dlouho zůstávalo záhadou, jak a kdy se kočky vlastně dostaly do Číny.

Shu-Jin Luová z Pekingské univerzity a její spolupracovníci analyzovali celkem 22 fosilních pozůstatků koček ze 14 archeologických lokalit v Číně, které pokrývají časové období zhruba pěti tisíc let. Přečetli jejich jadernou a mitochondriální DNA a získané sekvence porovnali s dříve získanými genomy koček ze světa.

Kočičí putování do Číny

Badatelé se na základě analýz DNA domnívají, že se kočky dostaly do Číny kolem roku 600 našeho letopočtu po Hedvábné stezce s kupci a diplomaty, kteří je často přivezli jako dárky pro příslušníky tehdejší elity. Stalo se tak o několik set let později, než si odborníci až doposud mysleli. Výsledky výzkumu DNA čínských koček shrnuje studie, kterou uveřejnil preprintový server bioRxiv. Archeologové rovněž zjistili, že dávno před příchodem koček domácích žily v Číně s lidmi kočky leopardí (Prionailurus bengalensis). Luová s kolegy jsou ale přesvědčeni, že tento vztah neodpovídal domestikaci, jak ji známe dnes. 

„Kočky byly původně považovány za cenná, exotická stvoření,“ vysvětluje Luová. „K jejich výjimečnosti přispívala i zvláštní povaha koček, ve které se sváří udržování odstupu a přítulnost.“ Výsledkem bylo, že kočky nebo zejména koťata bývaly ve své době mezi místní elitou velice populární.

První kočky přivezené do Číny měly podle vědců pravděpodobně bílé nebo bílo-mourovaté zbarvení. DNA jedné kočky z Tongwanu naznačuje, že šlo o zdravého samce s dlouhým ocasem a částečně bílou srstí. Ostatně i dnes je východní Asie oblastí s vyšším podílem bílých koček než jiné části světa.

Studie přináší zásadní pohled na původ a šíření domácích koček do Číny a zdůrazňuje roli Hedvábné stezky jako klíčové obchodní a kulturní trasy. Podle autorů jde o práci, která mění dosavadní pohled na historii domestikace koček ve východní Asii.

Image

Čtěte také

Odvěká kočičí nezávislost: Historie a kořeny soužití člověka a koček

Řadu staletí decimovaly území na východ od nás turecké nájezdy. Ozbrojenci na rychlých koních loupili, vraždili a unášeli zajatce do otroctví. Zvláště úděl odvlečených žen si byl v mnohém podobný. Ty mladé a pohledné končily v harémech. Osud sexuální otrokyně čekal i Roxelanu. Na rozdíl od bezejmenných obětí únosů si ona své místo v dějinách našla. 

Unesená holčička 

Roxelana nebo možná také Alexandra pocházela z Ukrajiny. Narodila se v Rohatyni nedaleko Lvova a jejím otcem byl snad rusínský pravoslavný pop. Z rodné země ji unesli krymští Tataři nejspíš v roce 1510, když jí bylo pouhých pět let. Nejprve pracovala jako služka, a protože rostla do krásy, bylo jasné, že dříve či později skončí v harému. Měla ale přece  jenom štěstí v neštěstí: vybrali ji pro ten nejprestižnější. Mladičkou Roxelanu obdržel darem sám čerstvě ustanovený sultán Sulejman. 

Sulejman I. dodnes patří k nejznámějším panovníkům Osmanské říše. Narodil se v roce 1494, v šestadvaceti letech se ujal vlády a zemřel o dalších šestačtyřicet let později. Osmanští bojovníci tehdy platili za postrach východní a střední Evropy i země Koruny české si od nich vytrpěly dost. Zvláště Morava mohla o jejich krutosti vyprávět. I když měl Sulejman přídomek Nádherný, Veliký či Zákonodárce, jeho muži se nijak nevymykali tradičnímu obrazu tureckých hrdlořezů. Sulejmanovi se nicméně dostalo důkladného vzdělání, což během své vlády bohatě zúročil. Spíš než coby krvelačný dobyvatel proslul jako úspěšný diplomat, který dovedl Osmanskou říši na vrchol a učinil z ní jeden z nejvýznamnějších států tehdejšího světa. 

Střet konkubín 

Když přišla Roxelana do Sulejmanova harému, místo hlavní konkubíny patřilo dívce jménem Mahidevran, která porodila sultánovi jeho nejstaršího syna. Měla podobný osud jako Roxelana, jen se do harému dostala o nějakých sedm let dříve. Narodila se nejspíš v roce 1498 a pocházela z Albánie či Černé Hory. V patnácti letech se jako otrokyně dostala k Sulejmanovi, tehdy ještě „pouhému“ guvernérovi provincie Manisa. Krátce nato, v roce 1515, mu porodila syna a stala se tak jeho favoritkou. Po smrti sultána Selima I. se Sulejman coby nový vládce i s harémem přesunul do hlavního města, kde se v roce 1520 ujal vlády. 

V istanbulském harému ale Mahidevran narazila na tvrdou konkurenci, patnáctiletou Roxelanu. Čím si právě ona vysloužila Sulejmanovu pozornost? Krásu netřeba zmiňovat, ta představovala základní předpoklad k postupu v harémové kariéře. Přesto čněla nad ostatními. Měla prý nádherné zrzavé vlasy, veselou povahu a milovala poezii. To jistě Sulejmanovi imponovalo, on sám složil řadu veršů. Kromě toho však byla Roxelana také mazaná. Říká se, že si před jejich prvním milostným sblížením potřela ňadra opiem. Na takový zážitek prý už sultán nedokázal nikdy zapomenout. 

Nebyl to však jen sex, který je spojoval. Prý byla dobrou a vtipnou společnicí a vypravěčkou. Že by se snad skutečně stala inspirací pro Pohádky tisíce a jedné noci? Nebo se jimi inspirovala sama? Ani přes přízeň, kterou sultán Roxelaně projevoval, neměla úplně vyhráno. Mahidevran si stále pevně držela postavení první konkubíny. Po sultánově matce šlo o druhý nejvyšší post, jakého žena u dvora mohla dosáhnout. Dívky spolu prý dost dlouhou dobu soupeřily, protože i přes hlubokou lásku k Roxelaně sultán nezanedbával ani svou první ženu a matku následníka trůnu. Roxelaně nezbylo, než ji v tomto směru trumfnout. 

A začala rodit děti jako na běžícím pásu. Mezi lety 1521 a 1526 jich povila celkem pět, z toho čtyři syny. Neustálá těhotenství Roxelaně rozhodně neubírala na atraktivitě, alespoň pro Sulejmana. Projevoval jí stále větší přízeň, což v Mahidevran stupňovalo nervozitu. Napětí prý vyvrcholilo, když Mahidevran Roxelanu surově zbila. Sulejmana to velmi pobouřilo. Ze zákulisních harémových drbů tak víme, že se od roku 1526 plně věnoval už jen mladší ze svých žen. Mahidevran nakonec z harému kolem roku 1533 odešla společně se svým synem Mustafou do Manisy, kde jako plnoletý přebral funkci guvernéra. 

V chomoutu 

Není pochyb o tom, že Sulejman Roxelanu skutečně miloval. To ostatně můžeme poznat i z dodnes dochovaných veršů, které jí věnoval. Ale přízeň jí projevil i způsobem, který byl na svou dobu nevídaný. Fakticky mohl mít sultán žen, kolik chtěl, nebo lépe řečeno kolik dokázal uživit. Oficiálně však směl být ženatý pouze ze čtyřmi. Ve skutečnosti se ale Sulejmanovi předchůdci takovým zbytečným obřadem jako sňatek nezabývali. Teprve Roxelana dosáhla tak výsostného postavení, že se s ní Sulejman skutečně oženil. Svatba proběhla v roce 1530 a Roxelana se tak stala Sulejmanovou jedinou právoplatnou manželkou. 

To vzbudilo velké pozdvižení, přece jenom šlo o otrokyni. A hned se vyrojily klepy, že má na sultána až nezdravý vliv a on se s ní dělí o svou moc. Roxelana skutečně byla Sulejmanovou hlavní poradkyní a doprovázela ho při jednáních. Měla na něj tak velký vliv, že ji dokonce podezírali z toho, že jej očarovala. Samotný sňatek navíc nebyla jediná tradice, kterou Roxelana porušila. Už tím, že dala sultánovi pět synů, se vymkla přísným pravidlům. Konkubíny totiž měly povoleno porodit pouze jednoho syna. Jednak aby se mezi nimi udržovala jakási rovnost a v harému nedocházelo k bojůvkám. A pak také z velmi pragmatického důvodu: v dospělosti by spolu bratři mohli bojovat o moc. 

K dalším zvyklostem patřilo, že dospělí synové odcházeli vládnout jednotlivým provinciím a jejich matky putovaly s nimi. Což Roxelana nikdy neučinila a vždy zůstala Sulejmanovi nablízku, i když už její synové opustili rodné hnízdo. A ještě jednu zvláštní tradici musela vyřešit. Když se stal některý z následníků sultánem, byli všichni jeho bratři a jejich mužští potomci zabiti, aby nedocházelo k už zmiňovaným vzpourám a bojům o moc. Pokud by se stal sultánem prvorozený Mustafa, Roxelanini synové by museli zemřít. Jak to zařídit, aby se právoplatný následník sultánem nestal? Obvinit jej z velezrady! 

Ať už šlo o nařčení pravdivé či smyšlené a ať už v pozadí stál kdokoliv, faktem je, že nejstarší Sulejmanův syn a následník Mustafa zemřel v roce 1553 na popravišti. Tajně si totiž dopisoval s nepřátelskými Peršany. A aby toho nebylo málo, podepisoval se jako sultán Mustafa. Na svou stranu si dokonce získal část armády. Nebylo mu to nic platné. Trůn se uvolnil pro Roxelaniny syny. 

Bratrskou svornost však rychle odvrhli a stejně jako jejich předchůdci sváděli o nástupnictví boj. Nakonec jediným Roxelaniným synem, který Sulejmana přežil a stal se vládcem, byl Selim. Trůn převzal v roce 1566 coby druhý svého jména, jenže přídomek, který získal, nebyl zdaleka tak vznešený, jakým se honosil jeho otec. Říkali mu Selim Opilec. 

Pravá tvář 

Roxelanin vliv se vtiskl do mnoha míst veřejného života. Iniciovala založení řady mešit, škol či lázní nejen v Istanbulu, ale i na dalších místech – v Mekce, Medině a Drinopolu. Dávala stavět jídelny pro chudé či odpočívadla pro poutníky. Ale jaká byla ve skutečnosti? Těžko říct, od lidí, kteří by se s ní osobně znali blíže, nemáme mnoho zpráv. Existuje spousta harémových klepů a domněnek. Někteří ji popisují jako nesmlouvavou ženu, která si jde tvrdě za svým. Jiní jako velmi laskavou, rozumnou a inteligentní bytost. Přesto předpokládejme, že čistě manipulativní intrikánku by sultán při své inteligenci dokázal dříve nebo později odhalit. 

Roxelana zemřela náhle, ve spánku, bylo jí pouhých třiapadesát let. Její náhlá smrt samozřejmě budí pozornost dodnes. Zda však odešla přirozeně, nebo za jejím odchodem někdo stál, už se nejspíš nedozvíme. Sulejman svou milovanou ženu přežil o osm let.

Image

Čtěte také

Život ve zlaté kleci: Osmanský harém byl místem potěšení i vysoké politiky

Pro Waffen-SS obecně a zejména pro zahraniční dobrovolníky měl rok 1943 znamenat významný předěl. Bojové jednotky černé gardy procházely masivním rozvojem a reorganizací. Elitní divize Das Reich, Leibstandarte SS Adolf Hitler a Wiking spolu s třemi novými (Hohenstaufen, Frundsberg a Hitlerjugend) měly být přeměněny na mocné tankové divize. S přívalem dobrovolníků se také počítalo u nových jednotek pancéřových granátníků – divizí a útočných brigád. 

Problém s dobrovolníky

Zájemců o vstup do Waffen-SS však rozhodně nebylo dost, nejvíce chyběli vycvičení poddůstojníci a důstojníci. Řadoví rekruti se potýkali s příkrým rozporem mezi tím, co jim náboráři slibovali, a tím, co je skutečně při výcviku a službě čekalo, takže není divu, že jejich příliv se změnil na tenký pramínek. Gottlob Berger, vedoucí Hlavního  úřadu SS, proto navrhl Himmlerovi radikální změny v zacházení se zahraničními dobrovolníky. Mělo se s nimi jednat s ohledem na národní rozdíly a dostat se jim patřičné úcty. Říšský vůdce SS tato doporučení přijal a nařídil, aby všichni němečtí důstojníci a poddůstojníci určení ke službě se zahraničními dobrovolníky prošli dvoutýdenním kursem v jednání s nimi. S rekruty z cizích zemí se mělo zacházet jako s plnoprávnými příslušníky SS (dosud měli nižší status legionáře) a jejich rodinám měly být přiznány všechny výhody, které z toho vyplývaly. Neněmečtí mladší velitelé se měli dočkat rychlého výcviku a povyšování.

Přesto se sotva dařilo počet cizinců u jednotek udržet na původní výši, natož rozšiřovat. V únoru 1943 měla divize Wiking jen 612 Norů a 633 Dánů, zhruba stejně Finů a pár desítek Švédů. Nových mužů přitom bylo zoufale potřeba. Na jaře však přišla další rána – odchod Finů. Helsinská vláda se znepokojením sledovala vývoj na frontách a naznala, že zkušené vojáky (kterým navíc v březnu končil dvouletý závazek) bude brzy potřebovat doma. Hitler s požadavkem svého spojence souhlasil a finský prapor po stažení z fronty zamířil přes Německo domů. 

A mělo být ještě hůř: divize se musela vzdát celého pluku Nordland, který vytvořil jádro nově formované stejnojmenné divize. Jako náhrada za Finy alespoň přišli Estonci – dobrovolnický prapor SS „Narwa“, kteří se zařadili do pluku Westland. Došlo také ke změně velitele divize, když byl Felix Steiner pověřen vybudováním III. tankového sboru SS. Ve velení ho 1. května nahradil SS-Obergruppenführer Herbert Otto Gille.

Konec tankových granátníků

Celkem tak měli „vikingové“ jen pět pěších praporů (po dvou měly Westland a Germania). Takto oslabena se divize pustila do bojů léta a podzimu 1943, přičemž v září činil její personální stav pouhých 10 000 mužů. Během bitvy u Kurska tvořila divize Wiking zálohu skupiny armád Ericha von Mansteina a v srpnu 1943 se střetla se sovětskými jednotkami útočícími na Charkov, který bylo nakonec nutné evakuovat, a divize ustoupila až k Dněpru.

V říjnu pak přišla reorganizace: z divize tankových granátníků na tankovou formaci. Její nové (a konečné) pojmenování tak znělo: 5. tanková divize SS „Wiking“. Žádné nové mužstvo ani výzbroj (měla jen jeden tankový prapor se 46 stroji) však zatím nedostala. Teprve v listopadu obdržela posilu v podobě 5. dobrovolnické útočné brigády SS „Walonien“. 

K 1. lednu 1944 divize hlásila na první pohled nedostatečný personální stav: 11 400 mužů a 36 tanků a útočných děl. Přesto představovala nejsilnější formaci na korsuňském úseku fronty. Spadala nyní pod XI. armádní sbor 8. armády. Erich von Manstein, velitel skupiny armád Jih, chtěl výběžek eliminovat, aby zkrátil frontu, narazil však na odpor Hitlera, jenž z něj naopak hodlal podniknout výpad na Kyjev, ztracený na podzim. 

V čerkaském kotli

Jak daleko byly tyto plány od reality, se ukázalo v závěru prosince, kdy 1. ukrajinský front uskutečnil z oblasti Žitomiru útok na východ, a o dva týdny později ho následoval 2. ukrajinský front z okolí Kremenčuku. Cílem takzvané korsuň-ševčenkovské operace bylo obchvátit co nejvíc jednotek 8. armády a 1. tankové armády nepřítele. Obránci však dokázali situaci do poloviny ledna stabilizovat. Sověti reagovali revizí plánů a rozhodli se obklíčit alespoň dva německé sbory u města Korsuň v Čerkaské oblasti. Tři dny před koncem ledna se jim to podařilo a „vikingové“ se spolu s dalšími šesti divizemi (celkem 58 000 mužů) ocitli v pasti.

První pokus vyprostit obklíčené svazky útokem zvenčí se Mansteinovi proti mnohonásobně početnějšímu nepříteli nepodařilo a letecký most zásobující jednotky v kotli nestačil odvážet raněné a nemocné muže ani dodávat dostatek zásob. V polovině února se velitel skupiny armád Jih rozhodl vsadit vše na jednu kartu a shromáždil osm tankových divizí, aby pronikly k mostu přes řeku Gniloj Tikič. Generál Wilhelm Stemmermann, velící silám v kotli, mezitím přesunul divizi Wiking v kotli na západ, aby tvořila čelo klínu, který se pokoušel prolomit obklíčení. 

Jakmile byly Mansteinovy síly vzdáleny jen pět kilometrů, vydal Stemmermann 16. února rozkaz k útoku. Za nepředstavitelných ztrát se „vikingům“ podařilo prudkým úderem vytvořit únikový koridor. Poté tankisté zamířili zpět na východ, aby kryli ústup spolubojovníků. Všechny tanky nakonec v čerkaském kotli zůstaly. Na svobodu se probilo asi 36 000 mužů, mezi nimi 8 235 vojáků divize Wiking. Ta nikdy dřív neutrpěla takové ztráty a neměla ani dostat čas se z nich vzpamatovat.

Brilianty pro Gilleho

Po bitvě u Korsuně byla od divize Wiking stažena valonská brigáda a otřesené zbytky formace se soustředily v oblasti Lublinu. Odtud je poslali 16. března do města Kovel, aby se opět pokusily zadržet neustále postupující Rudou armádu. Plán velitele Gilleho byl jednoduchý – zaujal obranné pozice východně od města a hodlal vést boj na zdrženou, dokud se k němu nepřipojí pluky Germania a Westland. Obě jednotky se přesunovaly vlakem, ale partyzáni vyhodili koleje do vzduchu a esesáci bez těžkých zbraní nemohli k městu prorazit. Gille se spolu se svými muži ocitl v Kovelu opět v obklíčení. 

Dne 30. března k městu dorazil SS-Obersturmführer Karl Nicolussi-Leck se svou rotou pantherů a doprovodnou pěchotou, který prorazil obklíčení a dostal se ke svým druhům. Nebylo to však příliš platné, město zůstalo odříznuto  a „vikingové“ museli být znovu zásobováni vzdušnou cestou. Němcům se nakonec podařilo obklíčení prolomit a 5. dubna do města pronikly části 4. a 5. tankové divize spolu se 131. pěší divizí a s částmi Wikingu (jedním praporem 5. tankového pluku SS a praporem z pluku Germania). Herberta Ottu Gilleho ocenil Hitler 19. dubna 1944 za obranu Kovelu udělením Briliantů k Rytířskému kříži Železného kříže (stal se teprve 12. držitelem tohoto vyznamenání a prvním mezi generály SS).

Začátkem června poslali „vikingy“ na nové obranné pozice u Maciejowa, kde se podařil husarský kousek tankové rotě, jíž velel Ulf-Ola Olin (jeden z mála Finů, kteří u divize zůstali). Ten umístil své panthery do věžového postavení, počkal, až kolem projedou první sovětské T-34, a až byl nepřítel ukolébán, zahájili tankisté s umrlčí lebkou na čepicích smrtící palbu. Celkem Olin a jeho muži zničili 103 obrněnce. 

Tři velitelé za tři měsíce

Tou dobou se v divizi nacházela už jen hrstka Skandinávců, dorazilo pouze pár rekrutů a další navrátilci z rekonvalescence, kursů a dovolenek. Ve skutečnosti však bylo potřeba mnohem více čerstvé severské krve, ale tento pramen zcela vyschl. V Dánsku proběhla už v létě 1943 vlna stávek, na kterou nacisté zareagovali represemi, což nijak nepovzbuzovalo rekruty, aby se hlásili do boje. V Norsku to bylo podobné.

Divize alespoň už v květnu obdržela další novou techniku v podobě tanků Panzer IV a Panther a útočných děl StuG IV. Právě včas, neboť Sověti zahájili 22. června 1944 operaci Bagration, postoupili o stovky kilometrů na západ a během několika týdnů osvobodili celé Bělorusko a východ Polska. Velení proto urychleně poslalo „vikingy“ na sever, aby pomohli zastavit rudý příval. 

Třetí říše zareagovala vytvořením IV. tankového sboru, do jehož sestavy patřily divize Totenkopf a Wiking. Velitelem sboru se stal Herbert Otto Gille a na jeho místo měl přijít SS-Oberführer Eduard Deisenhofer. Toho však Gille odmítl a trval na tom, aby se do čela formace postavil Johannes Rudolf Mühlenkamp, dosavadní velitel tankového pluku divize. Celý sbor, posílený ještě tankovou divizí Luftwaffe Hermann Göring a armádní 19. tankovou divizí, se pak v bitvě u Radzyminu (1.–4. srpna) střetl se sovětskou 2. tankovou armádou, kterou porazil, a stabilizoval tento úsek fronty až do konce roku. Mezitím ještě divize Wiking naposledy změnila velitele, když do jejího čela v říjnu nastoupil SS-Standartenführer Karl Ullrich, který ve funkci vydržel až do konce války. Došlo také opět k doplnění mužstva, ovšem nezkušení nováčci z řad Luftwaffe přinesli víc starostí než užitku.

Budapešťské finále

O Vánocích 1944 přišel rozkaz nařizující divizi Wiking (a Totenkopf) urychlený přesun po železnici do Maďarska, kde se měly pokusit o vyproštění Budapešti z obklíčení. Po vyvagonování v Komárně a vytvoření bojové sestavy obě tankové divize překvapily svým úderem 4. gardovou armádu, ale 28 km západně od metropole jejich postup uvízl. Na druhý pokus se přes Pilišské vrchy probily až na 20 km k Budapešti, ale znovu narazily na připravenou sovětskou obranu vyztuženou minovými poli. Přesto považovali velitelé divize další postup za reálný, ale Hitler nařídil útok zastavit, neboť se obával, že další útoky v horách by vedly pouze „k opotřebení bez výsledku“. Do třetice se „vikingové“ pokusili o průnik do Budapešti na jihu, dostali se na 18 km k obráncům, ale rudoarmějci podnikli 27. ledna protiútok a zatlačili Gilleho sbor na západ, kde divize Wiking zaujala obranné pozice jižně od Stoličného Bělehradu. 

Nová ofenziva Sovětů přišla za několik týdnů, načež 16. března Hitler kategoricky zakázal ústup a nařídil hájit město do posledního muže: o pět dní později se Ullrichovi muži ocitli v obklíčení. Jejich velitel nehodlal splnit vůdcův rozkaz a přikázal vojákům probojovat se na západ. Podařilo se jim sice uniknout, ale ztratili téměř veškerou těžkou techniku a s hrstkou zbývajících obrněných transportérů se koncem března chystali hájit hranice Říše asi 50 km východně od Štýrského Hradce. 

Když na začátku května dorazily zprávy o kapitulaci, vyrazili „vikingové“ 8. května na západ a poté na sever, aby se vyhnuli sovětskému zajetí, a o pět dní později dosáhli u Radstadtu amerických linií. Historie jedné z nejslavnějších divizí Waffen-SS se tak po téměř čtyřech letech bojů na východní frontě uzavřela.

Image

Čtěte také

Nelítostní smrtihlavové v boji (1): Zrození německé divize SS Totenkopf