Samičky šidélek s latinským názvem Nehalennia irene vykazují v některých případech stavbu těla a chování téměř totožné se samci. Mají stejnou morfologii a zbarvení, včetně vzorů na zadečku, chovají se agresivně a samce, kteří se s nimi chtějí pářit, odhánějí typicky samčím způsobem. Samečci se k nim většinou chovají jako k jiným samcům a jen málokdy projevují zájem pářit se s nimi. Přesto se tyto samičky rozmnožují a nadále tak udržují v populaci schopnost napodobovat vzhled samců.

Studie 1 296 šidélek z šesti různých populací prokázala, že asi jedna třetina z nich byly právě samcům podobné samičky. Ve své podstatě jde o mimikry, které samičky používají, aby se vyhnuly útrapám spojeným s pářením. Podle Adolfa C. Revery z Universidade de Vigo ve Španělsku se samičky některých šídel natolik podobají samcům, že jejich fotografie najdeme i v odborné literatuře jako příklady samečků. 

Podobné andromorfní chování se netýká jen šidélek. S neobvykle maskulinními samicemi se lze setkat i u některých druhů motýlů nebo třeba u hyen vybavených pseudopenisem.

Rané období římských dějin je spojeno s vládou legendárních sedmi králů a s následným přechodem k republikánskému zřízení. K této dávné historii slavného města, které se mělo v průběhu století stát centrem jedné z nejmocnějších říší světa, však máme bohužel jen málo spolehlivých pramenů. Často tak zůstáváme odkázáni pouze na mýty či mlčenlivé archeologické nálezy. 

Od Troje k Tibeře 

„Dopřává se dávnověku výsada, že smí mísit lidské s božským a činit tak počátky měst vznešenějšími,“ poznamenal v prvním století po Kristu římský historik Titus Livius. A o málokterém místě tato moudrost platí více než právě o Římu, jehož nejranější dějiny jsou opředeny celou řadou mýtů a pověstí, jimž ovšem jeho obyvatelé často přikládali velkou váhu. Skutečnost je bohužel jako vždy poněkud všednější a v mnoha ohledech dosud zahalená nejasnostmi, které se již asi objasnit nepodaří. Podívejme se tedy společně, kudy asi vedla cesta malé italské osady k nejvelkolepějšímu evropskému městu. 

Mytické kořeny Říma sahají až k pověsti o trojské válce. Když řecká vojska s pomocí slavného dřevěného koně město dobyla a poplenila, uprchla z něj pouze malá skupina přeživších, vedená hrdinou Aeneem. Ten na příkaz vládce bohů Jupitera shromáždil zbylé Trojany, vybudoval dvacet lodí a vyplul na západ hledat nový domov. Po dlouhých sedmi letech na mořích, kdy na poutníky číhalo množství nástrah včetně Kyklopů a Harpyjí, přirazila plavidla konečně ke břehům Itálie. Zde se někdejší uprchlíci z pokořeného města usadili a smísili s místním kmenem Latinů, čímž položili základ budoucího římského národa. Řada patricijských rodin (včetně například Juliů, z jejichž řad později vyšel i Julius Caesar) později odvozovala svůj původ od Trojanů, případně od samotného Aenea. 

Vlčice… 

Samotné založení města Říma však pověst klade až o několik generací později, konkrétně do roku 753 př. n. l. (k tomuto letopočtu však došel křesťanský mnich Dionýsos Exiguus až v 6. století n. l.) a spojuje jej se jmény Romula a Rema – dvou synů vestálky královského rodu a samotného boha války Marta. Když se místní vládce Amulius dozvěděl o narození potenciálních konkurentů, přikázal obě miminka vhodit do řeky (opakující se motiv známý například u Mojžíše či krále Ječmínka). Sluhové vložili chlapce do proutěného koše a pustili je po rozvodněné Tibeře, proud je však vynesl na břeh, kde je nalezla vlčice, které se dětí zželelo. Odnesla je tedy do své jeskyně, kde je kojila a zahřívala tělem, než je zde nalezl pastýř Faustulus, který se jich ujal. 

Když hoši vyrostli v mladé muže, vypořádali se s Amuliem a na palatinském pahorku založili nové město. Vymezili jeho obvodové hradby brázdou, kterou společně vyorali pluhem, a poté v souladu se zvyklostí vykonali příslušné oběti bohům. Když se však dostali k otázce, jak nové sídlo pojmenovat, vypukl spor. Ten se rychle vyhrotil a skončil tragédií, když Romulus svého bratra zabil. Problém však byl vyřešen a přeživší muž se tak stal jediným vládcem nově založeného města. To pak pojmenoval po sobě Roma – česky Řím. 

Romulus se poté stal prvním z řady sedmi římských králů, vytvořil první zákony a položil základy společnosti, když své poddané rozdělil na patricie a plebejce. „Ty, kteří vynikali rodem, prosluli zdatností a byli na tehdejší poměry bohatí, oddělil od bezvýznamných, prostých a chudých.“ Shrnul dobový názor v 1. století př. n. l historik Dionýsos Halikarnasský. Zakladatelská pověst pak sloužila vyšším vrstvám společnosti pro obhájení jejich privilegovaného postavení. 

… nebo Etruskové? 

Současní historikové o příběhu bratrů odkojených vlčicí pochopitelně poněkud pochybují. Archeologické nálezy dokládají lidské příbytky na území dnešní italské metropole již tisíce let před naším letopočtem. V 8. století, do něhož tradice založení Říma klade, se kolem Tibery mísil politický i kulturní vliv Etrusků, Řeků a italických kmenů. Zdá se, že budoucí Věčné město bylo původně jen malou, opevněnou italickou osadou na strategické křižovatce nad řekou. Někdy v této době ji však ovládli Etruskové, kolonizovali ji a výrazně rozšířili. Veškeré záznamy ze starších dob byly zničeny při plenění Říma Galy ve 4. století, můžeme tak už jen spekulovat, zda všestranně vyspělejší Etruskové město ovládli pokojně, či s mečem v ruce. 

Buď jak buď, jejich vláda se stala prvním důležitým předpokladem k jeho růstu. V Římě přibyly dvoupatrové budovy, akvadukty a další výdobytky tehdejší moderní architektury. Etruskové též Římany seznámili s upraveným řeckým písmem, a položili tak základy jejich vzdělanosti. Přinesli s sebou i řadu vlastních kulturních prvků – například gladiátorské hry. Pravděpodobně také alespoň část mytických králů byla etruského původu. 

Etruská nadvláda skončila v roce 509 př. n. l. (i toto datum představuje spíše tradici a není zcela spolehlivé), kdy Římané své dosavadní pány vyhnali. Touto událostí začalo téměř půl tisíciletí dlouhé období republiky. 

Dějiny psané mečem 

Svou nově nabytou nezávislost však musel Řím obhájit v sérii válek proti okolním městským státům. Ostatně vzestup i moc republiky (stejně jako později císařství) se úzce pojily s vojenskou expanzí. V roce 496 př. n. l. porazili Římané u jezera Regillus armádu takzvané latinské ligy, vedenou vlastním, nedávno zapuzeným králem Tarquiniem Superbem, čímž ukončili jeho aspirace na návrat na trůn. Poté vypukla válka proti lize etruských měst, ve které Římané převálcovali své někdejší vládce, a v roce 396 př. n. l. dokonce dobyli a podrobili Veje – nejmocnější etruské město. 

Samotná etruská civilizace pak byla v průběhu následujících století Římem částečně podrobena násilím, z části s ním potom dobrovolně splynula a v roce 90 př. n. l. obdrželi obyvatelé etruských měst římské občanství. Válečné úspěchy v průběhu zhruba sta let udělaly z města nad Tiberou výraznou regionální velmoc. 

Situaci zkomplikovalo dobytí a vyplenění Říma galskými nájezdníky roku 387 př. n. l., poté však opět následovala série vojenských vítězství nejprve v takzvaných latinských a posléze v samnitských válkách. Vojenské úspěchy nejen přinášely městu bohatou kořist včetně otroků, ale také zvyšovaly jeho prestiž a vedly další italská města a státy, aby u Říma hledaly ochranu. Na počátku 3. století před Kristem se římská republika stala nejvýznamnější velmocí na Apeninském poloostrově, která mohla zkřížit meč i s Kartágem či řeckými královstvími.

Image

Čtěte také

Recept na přežití: Jak vypadalo plenění Říma Vizigóty?

Zrod těžkého kulometu Browning vychází z příběhu, kdy fenomenální zbraňový konstruktér John Moses Browning postával na trávníku střelnice a sledoval zášlehy z hlavně po výstřelu. Následně přišel s nápadem, že princip uvolněných tlaků by mohl být dostatečný pro rozpohybování provozních částí zbraně. Tento systém aplikoval na svém prototypu v roce 1889 a vyvstaly z něj další jeho dnes již kultovní vynálezy. 

Vykopávač brambor

John Browning díky spolupráci se zbrojovkou Colt mohl čerpat z velkých znalostí ohledně konstrukce revolverů a opakovacích pušek. Elementární pokusy pak prováděl v dílně nad krámem rodinného podniku v rodném Ogdenu. Ke zkouškám používal opakovačky Winchester, k jejichž nabíjecí páce připojil soustavou pák nástavec na hlavni (u prvního modelu) nebo píst pod hlavní (u druhého modelu), a testoval tak využití energie prachových plynů k opětovnému napnutí opakovacího mechanismu. Své poznatky pak využil při konstrukci kulometu. 

Jeho prototyp, který v roce 1891 předložil  firmě Colt v ráži .45-70 Government (11,63 mm), pracoval na odběru tlakových plynů z hlavně kanálkem, jenž uváděl v pohyb vnitřní části zbraně. Ač nově vzniklý Colt-Browning M1895 působil velice moderním, jednoduchým, kompaktním dojmem, při střelbě sestava páky s pístem „vyskakovala“ ve spodní části skoro na 25 cm z těla kulometu. Kvůli tomuto kývavému pohybu, nutnosti ponechání volného místa pod samotnou zbraní a údajných historek vojáků o vyhrabávání důlků v zemi získal přezdívku „potato digger“ (vykopávač brambor).

Plejáda kalibrů

První kusy zakoupilo námořnictvo Spojených států a první kulomet v rukou mariňáků prošel bojovým křtem v červnu 1898 v zátoce Guantanámo proti španělským partyzánům. Jednalo se o první nasazení moderních zbraní této kategorie v amerických válečných dějinách. US Army však stále spoléhala na zastaralé několikahlavňové gatlingy a hlavním průkopníkem browningů se tak paradoxně stalo právě námořnictvo. 

O dva roky později si během takzvaného boxerského povstání v Číně získal obrovský respekt a obdiv jak u nepřátel, tak u spolubojovníků. Mezinárodní intervence se účastnily vojenské oddíly hned několika mocností. Jak nová zbraň vešla v obecné povědomí, rázem přicházely objednávky z celého světa. 

Velkou zajímavost pak představuje produkce mnoha různých kalibrů. Americká námořní používala Colt-Browningy M1895 v ráži 6mm Lee Navy, Španělé si jej objednali v úpravě pro náboj 7×57 mm Mauser, Italové 6,5×52 mm Carcano a samotná US Army je nakoupila ve dvou dalších rážích. V roce 1906 však byly armádní zbraně překomorovány na standardizovaný .30-06 Springfield (7,62×63 mm). Tato velká variabilita přestavby svědčila o skvělém konstrukčním řešení. 

Cesta do Ruska

Již před vypuknutím první světové války zavedla ruská carská armáda do výzbroje svou licenční verzi těžkého kulometu Maxim. Sarajevské výstřely  z Browningovy pistole model 1910 ale v létě 1914 „zamíchaly“ vojenskými tabulkami. V červnu 1914 se nacházelo ve vojenských skladech východní mocnosti 4 157 kulometů, ale vojáci požadovali navýšení tohoto počtu o víc jak 32 000 kusů. To ale výhradní výrobce strojních pušek v zemi Tulská zbrojovka nemohl zvládnout. 

Za přispění britských obchodních partnerů již v lednu 1915 podepsali ruští vládní zmocněnci smlouvu na první tisícovku kulometů Colt-Browning M 1895/1914. Cena činila 650 $ za kus, respektive za sestavu zbraně zahrnující náhradní díly, lafetu a další vybavení, přičemž tato suma zůstala stejná i v dalších objednávkách. Objevily se však první problémy. 

V srpnu 1915 hlásil ředitel důstojnické školy generálmajor Filatov: „Nabít kulomet pro jednu osobu je velmi obtížné, takže musíme přiznat, že kulomet Colt je zcela nevhodný pro instalaci na letadla a obrněná vozidla. Stativ umožňuje střelbu pouze ze sedu. Kulomet nemá štít. Různorodost poruch a jejich relativně velký počet svědčí o nízké pevnosti dílů kulometu.“ To už ale nové zbraně zamířily na frontu.

Hledání optimální varianty

Další kontrakt uzavřela carská vláda v lednu 1916 a tentokrát činil 12 000 kulometů ve vlastní ráži 7,62×54 mm R. Šlo o vylepšené modely doplněné například o stavitelné, rámečkové hledí. Prvních 1 750 kusů však dorazilo s takzvanou francouzskou lafetou, tedy vysokou trojnožkou se sedátkem. 

Velké úsilí vynaložil generál Nikolaj Sapožnikov, díky němuž ze Spojených států další zbraně přicházely s nízkým stativem. Ten se lišil kromě výšky také absencí sedátka či otočnou opěrkou pro lokty střelce. Část z browningů pak v Rusku osadili pancéřovými štíty z 6,5mm oceli, které armádě dodala ižorská zbrojovka. Paradoxní na celé objednávce navíc bylo, že většinu kulometů nevyrobila zbrojovka Colt, s níž Petrohrad kontrakt uzavřel, ale továrna Marlin Arms Corporation v North Havenu. Firma Colt totiž souběžně připravovala další zakázku pro carskou armádu, konkrétně 10 000 kulometů Maxim. 

V průběhu války si Rusové objednali na 17 785 Colt-Browningů M 1895/1914. Obě zbrojovky dodaly dohromady 14 850 kusů, protože tisícovku zničily požáry skladů v USA, zatímco další skončily na mořském dně po potopení lodě, jež je měla dopravit na místo určení. Ač se velké množství do rukou carských vojáků na frontu nakonec nedostalo, stále se v rámci ruské armády jednalo o druhý nejpoužívanější kulomet – hned za legendárními maximy.

Oddíl Kolta

Se zavedením této zbraně v ruské armádě bylo jasné, že se s ní musí dříve či později setkat také legionáři čs. vojska na Rusi. Pluky čs. legií sestávaly ze tří praporů o čtyřech rotách, dále pak z vozatajské roty, oddílu zákopnického, jízdního výzvědného, strážního, hudebního a dvou kulometných. Právě tyto jednotky se lišily dle výzbroje na oddíl Maxim a Kolta – v souladu se svébytným legionářským počeštěním. 

Na spolehlivost některých kusů vzpomínal také jeden z dobrovolníků Karel Fibich ve druhém díle své pentalogie Povstalci. Zápis se týkal epizody z bojů u Miass v roce 1918: „Protože z kraje lesa byl dobrý výstřel na louku asi 800 m dlouhou a rovnou jako stůl, dostal jsem k podpoře útoku jeden kulomet Kolta. Přihnal se k nám i praporčík Novotný ozbrojený kordíkem — že prý dosud žádný boj neprodělal a že by to jednou rád prožil a slyšel, aby to mohl zhudebnit. Vysmáli jsme se mu a posílali ho s tím párátkem domů, ale on zůstal a nechtěl ani slyšet o návratu. Jen co jsme přilezli na okraj lesa, uviděli jsme bolšány, jak se hemží a kopou zákopy. Dlouho to trvalo, než obě obchvatné čety pronikly lesem. Dělaly asi větší obchvat, než bylo třeba, a ze strachu, aby nám bolšáni nezdrhli, dal jsem povel: ‚Kupředu kulomet, střílet mezerou mezi četami!‘ Mizerná koltka asi třikrát štěkla a dost. Bratr, který ho obsluhoval, zuřil a nadával, že s takovou rozhrkanou potvorou nelze ani vrabců plašit, natož prý střílet.“

Ze Sibiře do středu Evropy

Kulomety Colt prošly s legionáři celou ruskou anabázi, objevovaly se v poli i ve výzbroji obrněných vlaků. Známý vlak Orlík, sestávající z opancéřované lokomotivy a dvou dělových vozů (standardní ruský vůz typu Chunchuz) a obrněné drezíny Zaamurec. Posádku tvořilo zpočátku mimo jiné i 56 kulometčíků oddílu Kolta z 6. střeleckého pluku „Hanáckého“.

V kronice dělostřeleckého pluku č. 1 jsou zajímavé pasáže o vyzbrojení dělostřelců: „K ochraně proti letadlům přiděleny koncem září každé baterii dva americké kulomety systém Kolta (…) Každá baterie má na ochranu kulomety, jichž jest v brigádě 17 systém Maxim, 5 Kolta, 27 Lewis a 8 Gočkiz (Hotchkiss – pozn. red.). Tím je osvobozena pěchota od poskytováni ochrany bateriím a pro baterie jsou vlastní kulometné oddíly velikou morální podporou.“ 

To nám dokládá využití této zbraně k plnění různých úkolů v rámci čs. legií. Mnoho kusů poté připlulo do nově vzniklého Československa, kde ještě několik let zůstaly ve výzbroji naší prvorepublikové armády.

Image

Čtěte také

Německá „sekačka na lidi“: Kulomet Maschinengewehr Modell 1908

Šest kilometrů po mořskou hladinou začíná tzv. hadální zóna – nejhlubší část světových oceánů, která se typicky nachází v oblastech hlubokomořských příkopů. Jde o úplně jiný svět než ten náš a stále toho o něm víme jen málo. V oblasti Mariánského příkopu, kde se také nachází nejhlubší místo oceánu, nedávno operoval čínský výzkumný tým. Vědci zde absolvovali více než tři desítky ponorů do hadální zóny a odebírali vzorky sedimentu a mořské vody.

Biodiverzita mořských hlubin

Následné analýzy potvrdily, že nepříliš vzhledně vypadající vzorky jsou plné života. Čínští odborníci tam odhalili celkem 7 564 druhů mikrobů, z nichž je téměř 90 procent doposud neznámých pro vědu. Ve své studii se zaměřili na to, jak prostředí utváří mikrobialní společenstva, především v extrémních podmínkách. Výzkum biodiverzity mikrobů Mariánského příkopu uveřejnil vědecký časopis Cell.

Jak vědci upozorňují, v hadální zóně se nežije lehce. Teploty se tam blíží bodu mrazu, panuje v ní nesmírný tlak vody, sluneční svit tam nepronikne a živin je tam dostupných pro mikroby jen velmi málo. Vzhledem k těmto extrémním podmínkám bylo proto pro vědce překvapením, že mikrobiální příroda Mariánského příkopu je tak bohatá.

Ukázalo se, že mikrobi mořských hlubin využívají dvě základní životní strategie. Mohou být malí, s malým genomem, který zajišťují úsporný a kompaktní metabolismus, případně s většími genomy, které jim naopak poskytují všestrannost. Díky tomu se mohou lépe adaptovat na tlak faktorů prostředí.

Image

Čtěte také

Strastiplná cesta: Sestup na dno Marianského příkopu málem skončil katastrofou

Elon Musk se původně v oblasti kosmických raket vůbec angažovat nechtěl. „Donutily“ ho k tomu okolnosti, když zjistil, že nákup jednoho nosiče vyjde řádově na stamiliony dolarů a že americká ani světová kosmonautika vlastně nemají žádné plány na skutečnou kolonizaci vesmíru. V březnu 2002 proto založil společnost Space Exploration neboli SpaceX a hned se dal do díla.

Jednoduše a spolehlivě

První raketou z arzenálu SpaceX se stal Falcon 1. Firma do jeho vývoje vložila 90 milionů dolarů, ale nešlo o investici pouze do jednoho nosiče, nýbrž do celého programu. Během vývojových prací si společnost osvojila výrobní technologie i běžný firemní provoz. A mnohé komponenty rakety si našly cestu do budoucích verzí Falconů: Za všechny zmiňme motor Merlin v prvním stupni, nejprve ve verzi 1A a později 1C.

SpaceX měla každopádně při vývoji raket možnost začít doslova „na zelené louce“. Nemusela se držet žádné historické linie, dodavatelů, modelů. Muskovi konstruktéři se rozhodovali s ohledem na maximální jednoduchost a spolehlivost. Co potřebovali, vyvinuli – motory, konstrukci, avioniku… Další věci převzali z jiných programů, jinde zase vsadili na obvyklá komerční řešení. Například pro ventily motorů Merlin postačila „nekosmická“ technologie v podobě běžně dostupných ventilů jednoho švýcarského výrobce. Kromě toho firma podrobně analyzovala příčiny havárií raket v letech 1980–1999 a dospěla k názoru, že za 91 % nehod může selhání motorů, neoddělení stupňů či chyba v avionice. Chtěla se podobných selhání vyvarovat, a proto kladla důraz na spolehlivost či redukci, tedy co nejmenší počet motorů nebo stupňů apod.

Výsledkem se stala raketa Falcon 1 měřící na výšku 21 metrů (respektive 22,25 m v případě čtvrtého a pátého exempláře), o průměru 1,7 metru a startovní hmotnosti 28 tun. Oba stupně využívaly jako pohonnou směs kapalný kyslík a kerosin a zmíněné filozofie se firma drží dodnes: Proč pro každý stupeň vytvářet jinou infrastrukturu? „Jednička“ měla také jako jediný nosič SpaceX ve dvou stupních dva různé motory – v prvním Merlin, ve druhém Kestrel. Daná historie se však s posledním Falconem 1 uzavřela. Musk usoudil, že jde o zbytečný luxus a že je výhodnější použít u druhého stupně stejný motor jako u prvního, třeba s prodlouženou tryskou optimalizovanou pro provoz ve vakuu.

Plány, které se nenaplnily

Falcon 1 letěl celkem pětkrát. Třikrát však havaroval a firma se octila na pokraji krachu – i proto, že Musk deklaroval ochotu investovat peníze právě do tří startů. Pokud by během nich nedosáhl oběžné dráhy, hodlal kosmický sektor opustit. Nakonec ovšem změnil názor a rozhodl se dát raketě ještě jednu šanci: 28. září 2008 tak čtvrtý Falcon 1 vzlétl úspěšně a pátý exemplář v červenci 2009 jejich životaschopnost potvrdil.

Firma měla na malý a levný nosič za cenu asi sedmi milionů dolarů řadu objednávek, stejně jako na silnější verzi Falcon 1e o výšce 26,83 metru a hmotnosti 38,56 tun, u níž se počítalo s nosností 1 010 kg. Falcon 1 měl nabízet teoretickou nosnost 670 kg, která později klesla zhruba na 420 kg, ale reálně demonstroval let jen se 180kg nákladem. Musk ovšem usoudil, že malý Falcon 1/1e nepředstavuje pro SpaceX správný směr a že firmu zbytečně zdržuje. Další starty proto zastavil a věnoval se vývoji větších raket.

Pro zajímavost dodejme, že SpaceX měla s „jedničkou“ velké plány a chystala její starty z kosmodromů Vandenberg v Kalifornii, Kodiak na Aljašce, Wallops ve Virginii či z mysu Canaveral na Floridě. Všechny se však nakonec uskutečnily z ostrova Omelek na atolu Kwajalein. U Falconu 1 se také počítalo s opakovanou použitelností prvního stupně, jenž by na padáku přistával do oceánu a po vylovení by mohl letět znovu. Žádná z pěti vypuštěných raket se ovšem o nic podobného nepokusila.

Číslo pět nežije

Souběžně s „jedničkou“ pracovala SpaceX na mnohem silnějším Falconu 5, přičemž stejně jako u premiérového nosiče mělo číslo odkazovat na počet motorů Merlin v prvním stupni. Ve druhém se pak měly uplatnit dva Kestrely, ale záhy padlo rozhodnutí nahradit je jedním Merlinem. Do budoucna potom Musk plánoval horní stupeň na kapalný kyslík a vodík s motorem RL-10 od společnosti Rocketdyne. Raketa měla měřit 30 metrů na výšku, 3,65 metru v průměru a startovní hmotnost by dosahovala 181,4 tun. Počítalo se s nosností až 4,2 tun na nízkou dráhu za cenu 12 milionů dolarů, ale při realizaci horního kyslíko-vodíkového stupně mohla být víc než dvojnásobná.

Parametry Falconu 5 se postupně měnily, například když se během vývoje ukázalo, že motor Merlin nabídne lepší než původně očekávané vlastnosti. Výška rakety tak narostla na 42 metry, nosnost na 6 tun, a očekávaná cena zároveň poskočila na 15 milionů dolarů. Další zveřejněný plán počítal s výškou 47 metrů a s nosností již jen 4,1 tuny. Příčina natolik razantního poklesu kapacity zůstává nejasná. SpaceX už dost možná počítala s opakovanou použitelností prvního stupně, jen to ještě nezveřejnila. V roce 2006 ovšem přidala do svých plánů Falcon 9 a „pětku“ o rok později z ryze obchodních důvodů opustila: Dospěla totiž k názoru, že je raketa pro budoucí aplikace příliš slabá a že by na komerčním trhu našla jen omezené uplatnění.

Image

Čtěte také

Pozemní infrastruktura SpaceX: Soukromý kosmický přístav Starbase

Většina štírů, které známe z období druhohor, se uchovala v jantaru. Klasické fosilie štírů jsou velice vzácné, protože štíři obvykle žijí pod kameny či větvemi a jen velmi zřídka uvíznou v sedimentu, kde by mohli fosilizovat. Čínští paleontologové měli nedávno velké štěstí a mezi fosiliemi takzvané Jeholské bioty ze spodní křídy v provincii Liao-ning v severovýchodní Číně objevili doposud neznámého druhohorního štíra.

Nalezeného štíra pojmenovali Jeholia longchengi. Žil asi před 125 miliony let a měřil zhruba 10 centimetrů, což nám sice nepřijde mnoho, ale na poměry druhohorních štírů šlo o hrozivě velkého obra. Většina štírů, které z období druhohor známe, byla sotva poloviční. Podrobnosti objevu popisuje odborný časopis Science Bulletin.

Malý lovec období křídy

Jeholia longchengi představuje směs moderních znaků, jaké vidíme u dnešních štírů, se znaky archaickými, jako jsou například velmi dlouhé nohy. Ne všechny znaky se na objevené fosilii zachovaly. Nevíme například, jaké měl tento štír ústní ústrojí, takže nedovedeme přesně určit, čím se živil.

Vědci se domnívají, že jeholia byla klíčovým druhem tehdejšího potravního řetězce. Vzhledem ke své velikosti mohla lovit pavouky, hmyz, ještěrky nebo dokonce malé savce, kteří tehdy žili v pestrém ekosystému Jeholské bioty. Jde o celkově čtvrtou fosilii suchozemského štíra v Číně a úplně první čínskou fosilií tohoto typu, která pochází z období druhohor.

V Jeholské biotě bylo objeveno mnoho organizmů té doby, od dinosaurů až po savce a hmyz. Je jasné, že samotní štíři mohli být součástí složité potravní sítě i jako potrava. Vzhledem k velikosti těla se jimi mohli živit třeba větší savci nebo také dinosauři. Čínští badatelé dodávají, že v dnešní přírodě by se takový megaštír zřejmě stal predátorem mnoha malých živočichů, včetně například některých obratlovců.

Image

Čtěte také

310 milionů let stará fosilie z Německa je nejstarším známým pavoukem

V raném středověku měli zlatníci své dílny v hlavních sídlech Velkomoravské říše, po jejím zániku se centrum řemesla přesunulo do Čech. Jeho velký rozmach nastal za vlády Karla IV. Zlatníci v Praze ale zorganizovali cech již roku 1324 a jejich počet ve městě stoupal. Mezi lety 1436 a 1526 jich zde žilo přes sedmdesát a za prvních Habsburků (v letech 1526–1620) dokonce přes 300. Uvážíme-li, kolik lidí si mohlo dovolit nosit vzácné šperky, je to opravdu hodně. 

Vedle Prahy bychom zlatníky našli v Kutné Hoře, Brně, Olomouci, Jihlavě, Plzni nebo Opavě. Pro malý počet se ale zpravidla spolčovali v cechu s malíři, konváři a dalšími kovozpracujícími nebo uměleckými řemeslníky. V jiných městech býval zlatník jediný nebo vůbec žádný, podle bohatství vrchnosti a měšťanstva. 

Zlaté časy 

Zlatnictví výjimečně vzkvétalo za vlády Rudolfa II. (1576–1611), který přenesl císařský dvůr z Vídně do Prahy. Umělecké mistry z celé Evropy přitahoval jako magnet. Nejvíce zlatníků přicházelo z Německa a počtem převýšili i tuzemské řemeslníky v oboru. Našli bychom mezi nimi ale také Italy, Francouze, Nizozemce či Poláky. Někteří přišli sami, jiné císař sám pozval, jako Jana Vermeyena z Antverp. Známý zlatník a medailér Paulus van Vianen, původem z Utrechtu, zhotovil pro Rudolfa II. množství medailí, plaket a stolního nádobí nejčastěji s reliéfními scénami z bible nebo antické mytologie. Z dalších dvorních zlatníků proslul Zacharias Glockner, Erasmus Hornick, Georg Lencker či medailéři Antonio a jeho syn Alessandro Abondiové. 

Přímo pro císařský dvůr pracovalo asi padesát mistrů tohoto řemesla. Ti, kteří přišli na panovníkovo pozvání, dostali dekret, že mohou s vlastními tovaryši a učni u dvora pracovat. Pokud by se ale dvůr přestěhoval, museli by i oni Prahu opustit, aby neubírali práci místnímu zlatnickému cechu. Přesně to se stalo po nástupu Matyáše II. na český trůn, kdy se sídelním městem císaře stala opět Vídeň. Pro zlatnictví u nás nastal soumrak. Nejlepší mistři z Prahy odešli. Ti, kteří zůstali, zaměřili svou výrobu spíše na jednodušší zboží pro šlechtu a bohaté měšťany. Ale nepředbíhejme a vraťme se do umělecky rozkvetlé rudolfínské Prahy.

Třpytivé umění

Zlatníci byli do velké míry umělci, nestačilo pouze kov zpracovat do podoby žádaného šperku či nádoby, na zboží bylo vždy ceněno jeho umělecké ztvárnění. Vedle základních kovů – zlata a stříbra – používali také bronz, cín a měď. Zlato neutvářeli čisté, ale tavili je a slévali do směsi s jinými kovy. Odedávna pracovali i s drahokamy, které leštili, vyrývali do nich různé znaky a ornamenty a zasazovali je do klenotů. Z drahokamů se velké obliby dočkaly především smaragdy, rubíny, ametysty, polodrahokamy (acháty a chalcedony), perly, jantary, topasy nebo beryly. 

Před započetím práce zlatník promyslel, jakou by měl mít šperk podobu, následně si nakreslil návrh, detail ornamentu či kompozici. Kresby předloh šperků se pomocí dřevorytu a tisku šířily a umělci si tak snadno mohli osvojit vzory tuzemských i zahraničních umělců. Mezi nejběžnější zlatnické výrobky patřily monstrance, koflíky, číše, pečetě, prsteny, náramky, pásy, oblíbené bývaly řetězy a řetízky, honosné spony a knoflíky. Zlatem a stříbrem se zdobila také zbroj, koňská sedla a nábytek, především stoly. Mnoho zlatníků vyrábělo hodiny. 

Specializace 

Zlatníci se různě specializovali podle činností, kterým se nejčastěji věnovali. Zlatolijci zlato tavili a legovali, čili přidávali do něj příměsi (nejčastěji měď) pro zlepšení vlastností. Zasazovači do nich sázeli drahé kameny a rytci vyrývali do předmětů výzdobu. Montéři šperků se dál dělili podle svých produktů na prstenáře, klenotníky, granátníky či řetězáře. Zkušený mistr většinou zvládl veškeré zlatnické dovednosti, byl současně zlatníkem, rytcem, šmelcířem emailů a klenotníkem. V praxi často jednodušší práce nechával učedníkům a tovaryšům. 

Mezi zlatníky lze řadit i zlatotepce, i když se sami hlásili spíše do cechu malířského. Ti drahý kov roztepávali na tenké plátky, jimiž se pozlacovaly různé předměty. Pozlacovači či vergultéři se spíše než ke zlatníkům řadili k mečířům, jejich hlavní pracovní náplní totiž bylo zdobení jílců mečů, kordů a dalších zbraní. Na zbraň si nejdříve předrýsovali motiv, následně kov leptali a vykládali zlatem. Protože hlavními odběrateli jejich zboží byli dvořané a příslušníci vyšších vrstev, pracovali zpravidla při dvorech. 

Nejisté živobytí 

Pražští zlatníci si vydělali přibližně 10–20 zlatých rýnských měsíčně. Výdělek to byl slušný, nelze ovšem říci, že by se z nich stávali boháči. Pokud zlatník vlastnil v Praze dům a nebyl vázán žádnými dluhy, mohl se považovat za velmi úspěšného. Mnoho jich však bylo zadluženo, někteří se nezmohli ani na samostatnou dílnu a pomáhali v dílně jinému. Například Pavel Hebenštrejt, byť byl mistrem, pracoval u kolegy. V roce 1580 se pro dluhy ocitl ve vězení, odkud ho však pouštěli, aby mohl provozovat své řemeslo a dluh splatit. V arestu tedy trávil pouze noci, zatímco přes den za něj pykala jeho manželka Kateřina. 

Zlatníci si mnohdy různě přivydělávali. Dvorští mistři občas působili jako harcíři a drabanti neboli jako členové královské družiny doprovázeli panovníka na cestách a při lovu. Ti zámožnější si přilepšovali půjčkami peněz a brávali do zástavy klenoty. Mnohdy přiložily ruku k dílu ženy: manželka zlatnického cechmistra na Starém Městě čepovala pivo, choť jiného mistra přispívala do rodinného rozpočtu prodejem okurek a jiná prodávala na trhu slanečky. Někteří zlatníci dokonce po mnohaleté praxi zcela opustili řemeslo, které jim nevynášelo takové příjmy, jaké si představovali. 

Těžké časy pro Rudolfovy zlatníky nastaly za působení císařských komorníků Makovského a Langa, kteří si nechali platit velké provize za sjednané zakázky pro císaře, a stávalo se, že za objednané zboží ani nezaplatili. Například dvorský zlatník Benedikt Krug vyrobil pro Makovského kalamář, pero a další kusy za 509 tolarů, zboží odevzdal, ale peněz se nedomohl. 

Cechovní pravidla 

Kromě zlatníků pracujících přímo pro císařský dvůr bylo v Praze množství městských zlatníků sdružených v cechu. Jejich život byl do velké míry vázán pravidly, která museli bezpodmínečně dodržovat, jinak jim hrozily sankce nebo zákaz provozování řemesla. Vyučení zlatníkem trvalo pět let, pokud se chtěl učeň stát tovaryšem již za čtyři roky, musel dát mistrovi šest kop českých grošů. Chtěl-li se stát tovaryš mistrem, musel před staršími mistry udělat prsten a do něj zasadit drahokam, dále zhotovit kalich s patenou (liturgickou miskou) a pečeť, na kterou vyryl helmu a štít. Cech dohlížel, aby zlatníci odváděli dobrou práci.

Žádný mistr nesměl mít tajné dílny. Nepoctivci se přesto mnohdy pohybovali po domech urozených pánů a duchovních, kteří si tak mohli zajistit laciné zlatnické zboží. Například stříbro mohli zlatníci odlévat a kovat pouze 14lotové (lot je stará míra ryzosti). Pokud se při kontrole zjistilo, že zlatník šidil, měl mu být poprvé veškerý materiál zabaven, podruhé platil kopu grošů pokuty, potřetí mu řemeslo bylo zakázáno. 

Zlatníci měli zapovězeno pozlacovat drobné mosazné předměty, prsteny a řetězy, aby nedocházelo ke klamání spotřebitelů. Zlatníci běžně přetavovali staré klenoty na nové, pokud jim však donesl někdo klenoty neoznačené, kde nebyla zaručena jakost a původ materiálu, nesměli je použít. Podobně pokud byl někdo o klenoty oloupen, musel o tom dát zlatníkům zprávu. Ti si informaci v rámci cechu předali, a jestliže někdo přinesl ukradené klenoty k přetavení, měl být nahlášen a zadržen k vyšetření. Pokud by zlatník takový klenot převzal ke zpracování, hrozilo mu vězení. 

Jednou nohou v šatlavě 

Přestože měli zlatníci jasně daná pravidla, vidina snadného přivýdělku prostřednictvím nekalých obchodů a šizení zákazníků nebyla nijak výjimečná a přivedla nejednoho před soud. Například mistr Václav z pražského Nového Města byl hnán k soudu za to, že přijal 12 tolarů od zákazníka, za což měl vyrobit 12 lžic, zboží však nedodal. V roce 1606 se před soudem objevil dokonce samotný staroměstský cechmistr Jan Prunar, který přijal od svijanského úředníka prsten s drahokamem k opravě, zákazník se však opravy nedočkal ani po pěti letech. Dvorský zlatník Mates Rormeyster byl zase stíhán, protože při opravě zlaté zápony vyňal vsazené drahokamy a nahradil je obyčejným sklem. Nejeden zlatník byl usvědčen, že namísto zlatého zboží prodával jen pozlacené mosazné a měděné.

Neobvyklé nebyly ani případy, kdy zlatníci nahradili cenný kov falešným nebo méně kvalitním. Staroměstský zlatník Mikuláš Smolík byl usvědčen, že v krámě, který měl u své dílny, prodával lžíce z falešného stříbra. Podobně se prohřešil malostranský zlatník Hanuš Hannusperger, který dostal 50 uherských dukátů, aby z nich udělal řetěz, uherské zlato si nechal a namísto něj použil na řetěz méně kvalitní „korunové zlato“.

Image

Čtěte také

Arcišizuňk u dvora Rudolfa II.: Komorník Lang proslul jako intrikán a korupčník

Mléčná dráha nekrouží okolo žádného konkrétního objektu nebo místa způsobem, jakým planety obíhají své hvězdy. V kosmologickém měřítku se galaxie pohybují vlivem gravitačního působení okolních hvězdných ostrovů, temné hmoty a celkové struktury vesmíru. 

Naše Galaxie náleží do Místní skupiny, která zahrnuje asi 54 členek, včetně sousedních galaxií M31 v Andromedě a M33 v Trojúhelníku. Zmíněné ostrovy navzájem ovlivňují své pohyby a gravitace mezi nimi způsobuje, že se pohybují relativně jeden vůči druhému. Mléčná dráha a M31 v dané kupě dominují a v zásadě obíhají jedna kolem druhé, ovšem nikoliv po kruhové dráze: V současnosti v celkovém pohybu převládá rychlost po spojnici, což přibližně za 4,5 miliardy let vyústí v jejich srážku. 

Celá Místní skupina pak směřuje k tzv. Velkému atraktoru. Zmíněná gravitační anomálie ve vesmíru přitahuje množství hvězdných ostrovů, nachází se ve směru souhvězdí Kentaura a patří do většího shluku galaxií známého jako nadkupa Lania­kea, jehož součást tvoříme i my.

Image

Čtěte také

Náš hvězdný domov: Co víme o Mléčné dráze a jaká jsou nejnovější zjištění?