Mount Spurr je stratovulkán, který se nachází na jihu Aljašky, asi 130 kilometrů západně od Anchorage. Tyčí se do nadmořské výšky 3 370 metrů a je nejvyšším vulkánem Aleutského oblouku. Od 23. října loňského roku tam platí žlutý stupeň výstrahy, který udává, že sopka a její okolí jsou neklidné.

Seismická aktivita na Mount Spurr je patrná už asi 10 měsíců. V poslední době ale došlo k jejímu podstatnému zesílení. Malé otřesy se tam teď počítají na tisíce. Podle vulkanologa a seismologa Matthewa Haneyho je šance na sopečnou erupci zhruba jedna ku jedné. Další známkou možné erupce je „nafouknutí“ sopky o zhruba šest centimetrů.

Hrozba na obzoru

Anchorage, kde žije téměř 300 tisíc lidí, není dost daleko na to, aby jeho obyvatelé mohli být bezstarostní. Erupce na Mount Spurr představuje pro město vážnou hrozbu. Nejde ani tak o lávu, ale především o sopečný prach, který při předchozích erupcích město zasáhl. 

Mount Spurr za poslední století vyprodukoval dvě erupce – v roce 1953 vznikl monumentální oblak tvořený sopečným prachem a plynem, který dosahoval do výšky přes 10 kilometrů. Při druhé erupci v červnu, srpnu a září 1992 zase pokryla Anchorage vrstva popela. Škody se tehdy vyšplhaly do milionů dolarů a místní letiště muselo být na 20 hodin uzavřené. 

Podle zprávy Geologické služby Spojených států aktuálně Mount Spurr rezonuje množstvím vulkanických zemětřesení. Tato zemětřesní jsou mělká a pocházejí z oblasti na sever od vrcholu sopky. Podobná aktivita byla u Mount Spurr zaznamenána již v letech 2004 a 2012, ale k erupci tehdy nedošlo.

Image

Čtěte také

Rekordní otřesy vulkánu Mount Adams přitahují pozornost geologů

V současnosti existuje několik možností, jak se zřeknout svého potomka a přenechat jeho péči jiným. Jednou z nich jsou takzvané babyboxy, kdy si rodič zachová anonymitu. Tyto skříňky s regulovaným prostředím, o které dbá vyškolený zdravotnický personál, nejsou žádným moderním vynálezem. 

Křesťanská záštita 

Významný mezník v přístupu k odloženým dětem představuje v Evropě nástup křesťanství, jež v zákazu vraždění dětí, které považovalo to za jeden z největších hříchů, navazovalo na židovskou tradici. Oproti tomu ve starověkém Řecku bylo usmrcování nechtěných nemluvňat ze zákona povoleno, ve Spartě dokonce procházelo každé dítě podrobným zkoumáním, jestli má právo na další život. V Římě se zase otec mohl rozhodnout odnést potomka na náměstí, pokud ho odmítl přijmout za svého, a vystavit u paty sloupu. Zde buď novorozenec umřel hlady a žízní, nebo se ho někdo ujal a přijal mezi své otroky. 

Ke změně v tomto přístupu k dětem došlo roku 315, kdy vydal císař Konstantin (306–337) nařízení, aby se z daní vyčlenily prostředky pro záchranu těch opuštěných. O tři roky později bylo vyhlášeno, že rodiče, který zabije své nemluvně, čeká trest smrti. Nadále však bylo možné ho prodat. 

Ačkoliv neexistují žádná přesná čísla, dle historických pramenů je zjevné, že k vraždám dětí docházelo stále. A to i přesto, že už ve 4. století se začala například ve Francii objevovat místa u kostelů určená pro jejich odložení. Nejednalo se o nijak sofistikovaná zařízení, ale většinou o pouhou kamennou prohlubeň, která nebyla krytá proti přírodním živlům. Kostelů bylo v této době nicméně ještě opravdu málo, a tak matky mnohdy nemusely o možnosti se novorozence vzdát ani vědět. Větší projekty, jako byl první dům pro odložené děti v Miláně zvaný Xenodochium, vznikaly až od 8. století. 

Prevence smrti 

První zařízení, které by se dalo přirovnat k dnešním babyboxům a popsat slovy otočná kolébka, se objevilo roku 1188 ve francouzské nemocnici v Marseille. Známějším se však stalo zavedení takzvané ruoty degli esposti v Římě, k němuž došlo v prvním roce pontifikátu papeže Inocence III. roku 1198. Toho prý ve spaní děsily výjevy mrtvých dětí, které vytahovali římští rybáři z řeky Tibery. Vydal proto příkaz, aby všechny kláštery zřídily otočné schránky, jež často doplňoval zvon. Šance na přežití nemluvňat se tak značně zvýšila, protože se k nim dostala pomoc o dost rychleji.

Nejstarší dodnes dochované místo pro odložení dítěte fungovalo od roku 1445 a nachází se na stěně Spedale degli Innocenti (česky Špitálu neviňátek) ve Florencii. Nynější ruota však pochází až z roku 1660. Jedná se o modernější design, který nahradil původní, zřejmě nekrytou mísu v okénku se zvoncem.

Zařízení podobná těm v Itálii se rozšířila takřka po celém Středomoří a fungovala během středověku a raného novověku. Až v 19. století přistoupily některé země, jako Francie nebo Skotsko, k jejich omezení a nahrazení jinými institucemi. 

Debata o zrušení tehdejších podob babyboxů se vedla mimo jiné v rovině etické, jelikož se rodiče vzdávali i legitimních čili manželských nebo už odrostlých potomků. Hlavním důvodem ukončení jejich provozu však byla ekonomická neudržitelnost. Veřejné finance často nestačily na to, aby zajistily umístění desetitisíců dětí do sirotčinců. Ty byly často přeplněné a úmrtnost v nich dosahovala enormních rozměrů. Například v Itálii, kde počet odložených dětí na přelomu 19. a 20. století dosahoval 30 až 40 tisíc ročně, nakonec převážil názor, že by se měly ruoty zavřít, k čemuž došlo v roce 1923. Nová vlna zakládání moderních babyboxů pak začala až na přelomu milénia. V České republice byly první babyboxy zřízeny v roce 2005 v pražské Vinohradské nemocnici a v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně. Aktuálně je v Česku v provozu 88 babyboxů a pomoc v nich za 20 let nalezlo přes 280 dětí.

Image

Čtěte také

Jak nahradit rodiče: Kde bydleli, co jedli a čím se zabývali sirotci v 18. a 19. století

Evropská raketa Ariane 6 včera v podvečer úspěšně dopravila na oběžnou dráhu francouzský vojenský satelit CSO-3. Šlo teprve o druhý let nové rakety a její premiérovou komerční misi.

Podle zástupců společnosti Arianespace, která Ariane 6 provozuje, dopravila raketa satelit přesně do bodu umístění. Stalo se tak zhruba hodinu po startu z evropského kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně. Satelit CSO-3 má doplnit soustavu dalších dvou francouzských vojenských družic vypuštěných v letech 2018 až 2020.

Ariane 6 by měla posílit evropský přístup do vesmíru, o který EU přišla po ukončení letů raket Ariane 5 v roce 2023 a kvůli problémům s menší raketou evropské konstrukce Vega-C. Arianespace tvrdí, že chce své služby nabízet státním institucím i soukromému sektoru. Pro letošní rok se počítá s pěti misemi nové evropské rakety.

Lunární déjà vu

Přibližně hodinu po úspěšném startu evropské rakety přistál na povrchu Měsíce modul Nova-C soukromé společnosti Intuitive Machines. Také v tomto případě se jednalo o obnovenou premiéru – loni na konci února na povrch našeho souputníka dosedla předchozí verze stejného modulu.

Z doposud zveřejněných informací se zdá, že Athena, jak se novému lunárnímu landeru přezdívá, se potýká s podobnými problémy, jaké trápily jeho předchůdce Odyssea. Ten loni v únoru sice dokázal přistát v kráteru Malapert A, vzdáleném přibližně 300 km od jižního pólu Měsíce, kvůli vysoké rychlosti ale došlo k jeho náklonu, zlomení jedné z jeho šesti podpůrných noh a překlopení na bok, což znesnadňovalo a omezovalo pozdější vědecký výzkum.

Také Athena včera dokázala přistát, její destinací tentokrát byla planina Mons Mouton rozkládající se zhruba 160 kilometrů od jižního lunárního pólu. Řídící středisko ale během přistání dostávalo rozporuplná data – některá ukazovala na správnou polohu landeru, jiná naznačovala jeho naklonění. Podle šéfa firmy společnosti Intuitive Machines Steva Altemuse se bohužel zdá, že Athena sice přistála, pravděpodobně ale není orientována dle očekávání. Potíže s přistáním Altemus připisuje problémům s laserovými výškoměry.

I přes zřejmě nesprávnou polohu modul generuje energii a posílá telemetrická data na Zemi. Technici Intuitive Machines analyzují jeho orientaci, aby zjistili, jaké přístroje mohou fungovat. Zda bude možné využít obě hlavní vědecká zařízení landeru – vrtné zařízení PRIME-1 a „hopper“ Gracie, není ze zatím zveřejněných informací zřejmé.

Image

Čtěte také

Cesta úspěšné Evropanky: Jak se zrodila evropská raketa Ariane (1)

K prvnímu použití dálkově řízených letounů došlo už za první světové války. K realizaci bezpilotních vzdušných dopravních prostředků (UAV), které lze ovládat na tisíce kilometrů daleko, však bylo zapotřebí pokroku v elektronice a satelitní technologii. Na počátku 90. let přišla americká firma General Atomics s průzkumným strojem Predator RQ-1, který vstoupil do služeb CIA a amerického letectva v roce 1995. Základní obsluhu predatoru tvoří pilot, který řídí letadlo a velí misi, dále operátor senzorů a zbraní a v případě potřeby také koordinátor. 

S dálkovým ovladačem

Ovládání probíhá z pozemní základny pomocí přímého nebo satelitního datového spojení. Dron se osvědčil v operačním nasazení například nad bývalou Jugoslávií a na přelomu tisíciletí vznikla i ozbrojená verze označovaná jako MQ-1. Ta může nést pod křídly protizemní i protiletadlové řízené střely. Ozbrojená varianta byla zařazena v roce 2002 a sloužila nad Irákem a Afghánistánem. V roce 2018 americké letectvo stroj vyřadilo, nahradil jej vylepšený MQ-9 Reaper též od společnosti General Atomics.

Části stroje

1. Dvoulistá tlačná vrtule
2. Ventilátor chlazení motoru
3. Čtyřválcový přeplňovaný motor Rotaxo914F
4. Závěsník pro řízené střely
5. Víceúčelová komunikační anténa
6. Všesměrová anténa
7. Radiostanice ARC-210
8. Odpovídač identifikačního systému APX-100
9. Primární satelitní spojení
10.  Víceúčelový optoelektronický, termovizní a laserový systém AN/AAS-52 umožňuje pozorování, sledování a rozpoznávání cílů na velké vzdálenosti a jejich označování
11. Přední kamera

Image

Čtěte také

Vzdušní dravci: Turecké bojové drony Bayraktar a TAI Anka

Čeleď hrabalkovití (Pompilidae) spadá pod nadčeleď vos (Vespoidea) a ve světě je známo asi 120 jejích rodů se zhruba 5 000 druhy. V ČR a na Slovensku bylo zaznamenáno 112 druhů hrabalek. Většina druhů je černá, kovově modrá nebo načervenalá a měří od jednoho do pěti centimetrů. Typické jsou pro ně dlouhé kráčivé nohy a štíhlé tělo. Při chůzi třepotají křídly a dotýkají se tykadly země. Neúnavnou chůzi přerušují krátkými přelety.

Zabijáci pavouků

To, co hrabalky výrazně odlišuje od jiných druhů hmyzu, je jejich kořist. Loví totiž výhradně pavouky a troufnou si na druhy výrazně větší než jsou samy. Dobře mířenými ranami bodá hrabalka pavouka do nervových uzlů a paralyzuje jeho pohyb, přičemž jej ovšem neusmrtí. Často je úlovek tak velký, že lovkyně musí pavouka kousek po kousku odtáhnout, případně mu odkousne nohy. Cílem, kam s úlovkem směřuje, je hnízdo hrabalky (často bývá použito vlastní hnízdo pavouka), kde úspěšná lovkyně naklade na nehybného pavouka vajíčko. Vylíhlá larva se živí pavoukovým tělem a brzy jej definitivně usmrtí. Některé hrabalky zabíjejí pavouky přímo v jejich obydlích.

Mezi hrabalkami však existují i druhy, které parazitují na bojové námaze svých příbuzných. Hledají čerstvě uzavřená hnízda svých kolegyň a zlikvidují vajíčko hostitelské hrabalky. Poté naklade své vlastní. Jiné druhy kladou ve chvilce nepozornosti úspěšné lovkyně své velmi malé vajíčko do dýchacího otvoru odloženého pavouka. Nic netušící hrabalka pak dokončí „pohřeb“ ukořistěného pavouka. Drobná larva parazitické kolegyně se pak vylíhne jako první, zničí konkurenční vajíčko a zásoba potravy je jí celá k dispozici.

Image

Čtěte také

Smrtící triky zákeřnic: Když lovci napodobují kořist

Ve spánku mozek „nelenoší“, ale rozehrávají se v něm zcela specifické aktivity. Pozoruhodné je, že zatímco v bdělosti se aktivita mozku lidí a zvířat dramaticky liší, ve spánku mezi nimi ani odborník nevidí mnoho rozdílů. „Když se podívám na záznam aktivity mozku elektroencefalografem u spící myši a u spícího člověka, nedokážu je od sebe odlišit,“ říká přední odborník na problematiku spánku Vlad Vyazovskiy z University of Oxford.

Mozkové vlnění

Pokles a vzestup elektrické aktivity v různých částech mozku bývá interpretován jako „mozkové vlny“. Alfa vlny mají frekvenci 8 až 13 hertzů, což znamená, že vlna dokončí za sekundu 8 až 13 cyklů. Tento typ vln se v mozku nejčastěji objevuje, když je člověk vzhůru, ale cítí se uvolněně a má zavřené oči. Alfa vlny se objevují třeba těsně před usnutím nebo během krátkého probuzení. Nastupují také v některých částech mozku ve fázi spánku s živými sny. U 10 % lidí však alfa vlny chybí.

Ve spánku se nejčastěji objevují beta vlny s frekvencí 13 až 30 hertzů. Jejich výška čili amplituda se zvyšuje při únavě a při usínání. Většina prášků na spaní zvyšuje amplitudu i frekvenci beta vln. Theta vlny jsou pomalejší a mají frekvenci 4 až 8 hertzů. Objevují se, když se člověk propadá do spánku, a nejčastěji je lze zaznamenat v nejlehčích fázích spánku. Delta vlny jsou nejpomalejší. Mají frekvenci od 1 do 4 hertzů a vyskytují se především během hlubokého spánku.

O tom, že se aktivity mozku typické pro spánek mohou objevit i v plně bdělém mozku a naopak, vědí vědci už dlouho. Například při silné ospalosti vykazují některé oblasti mozku aktivity typické pro spánek. To je zřejmě jeden z důvodů, proč v ospalosti chybujeme. Mozkové centrum, jež by mělo situaci zdárně vyřešit, upadne do stavu nápadně podobného spánku a nepracuje tak, jak by mělo. Vázne nám například koordinace pohybů, což se projeví zpomalenými nebo chybnými reakcemi. Někdy lze pozorovat naopak během spánku aktivity charakteristické pro bdění. Příkladem jsou tzv. alfa-intruze, kdy se uprostřed hlubokého spánku s typickými delta vlnami objeví na přechodnou dobu alfa vlny. 

Neklidný spánek myší

Tým vedený Keithem Hengenem z Washington University v americkém St. Louis si vzal aktivity spícího a bdělého mozku „pod drobnohled“. Vědci měřili rozdíly v aktivitě mozku mezi neurony, které jsou od sebe vzdálené jen několik tisícin milimetru, a měření prováděli v intervalech dlouhých pouhou miliontinu sekundy. K vyhodnocení obrovského množství dat využili umělou inteligenci.

Výsledky jejich výzkumu, zveřejněné vědeckým časopisem Nature Neuroscience, odhalují, že aktivity mozku jsou mnohem složitější, než jsme se doposud domnívali, a že se právě na „mikro-úrovni“ spánek s bděním vzájemně proplétají. Maličké oblasti spícího mozku se probouzejí a naopak, stejně nepatrné oblasti v bdělém mozku usínají. Studie je výsledkem spolupráce neurobiologů ze St. Louis s experty na umělou inteligenci z University of California v Santa Cruz vedenými Davidem Hausslerem. 

Vědci využili obrovského množství dat získaných předchozími měřeními aktivity mozku bdělých i spících laboratorních myší. Na nich pak po čtyři roky „trénovali“ umělou inteligenci. Hodlali ji využít k pátrání po změnách aktivity, které nastávají s mnohem vyšší frekvencí, než jaká je typická pro „klasické“ mozkové vlny. Od Hengena a Hausslera to bylo dost kacířské, protože tak rychlé krátkodobé změny v aktivitě mozku zatím nikdo nepozoroval, a pokud platí stávající teorie o tom, jak mozek pracuje, neměly by ani existovat.

S umělou inteligencí na petabyty dat

„S velmi výkonnou měřicí technikou a se zcela novými výpočetními postupy máme šanci zpochybnit a revidovat základní otázky, jež se týkají změn ve stavu mozku,“ říká Keith Hengen. „Spánek a bdělost určují všechny naše životní aktivity. Od nich se vše odvíjí, s nimi všechno stojí a padá. Takže když pořádně nevíme, jaké je bdění a jaký spánek, tak jsme ve všem dalším úplně vedle.“

Vědci vybavili volně se pohybující myši lehoučkou sadou elektrod, které zaznamenávaly aktivity neuronů podobně, jako je tomu při vyšetření lidského mozku pomocí EEG. Nová aparatura ale registrovala změny napětí v deseti oblastech mozku po dobu jednoho měsíce, a to v mikrosekundových intervalech. Objem takto nashromážděných dat se pohyboval v petabytech (tedy v milionech gigabytů). S pomocí umělé inteligence pak vědci v tomto moři informací pátrali po „vzorech“, jež jsou typické pro bdění a spánek, ale pro odhalení lidským mozkem jsou příliš komplikované. A dočkali se velkého překvapení.

Milisekundové projevy spánku a bdění

Pro spánek jsou typické pomalé vlny s nízkou frekvencí. Vědci proto předpokládali, že aktivity mozku prozrazující spánek budou patrné při hodnocení dat reprezentujících práci spícího mozku aspoň po dobu několika vteřin. Přesto „předhazovali“ umělé inteligenci stále kratší a kratší záznamy a chtěli po ní, aby rozhodla, jestli jde o záznam mozku spící, anebo bdělé myši. Nakonec umělé inteligenci stačil k odlišení bdění a spánku záznam aktivity mozku trvající pouhou tisícinu sekundy. „To byl šok,“ přiznává člen výzkumného týmu David Parks z University of California v Santa Cruz. „Je to stejné, jako kdybyste si poslechli z hudební nahrávky pouhou tisícinu sekundy a měli jste rozhodnout, jestli má skladba rychlé, nebo pomalé tempo.“ 

Umělá inteligence nemohla odhalit pomalé spánkové vlny z tak krátkého záznamu. Znamenalo to, že nehodnotí bdění a spánek podle typických pomalých vln, jako jsou třeba delta vlny s frekvencí od 1 do 4 hertzů, ale využívá úplně jiné a podstatně kratší změny v aktivitě mozku. „Nacházíme informaci na tak detailní úrovni, že to nemá obdoby,“ vysvětluje Hengen. „Byli jsme přesvědčeni, že na této úrovni nenajdeme vůbec nic a že vše důležité se odehrává na úrovni pomalých vln. Teď ale víme, že se stačí podívat na výsledky detailního měření trvajícího tisícinu sekundy a můžete s jistotou říct, jestli mozek spí, nebo je vzhůru.“

Ve vědě platí zásada, že čím revolučnější se zdá výsledek výzkumu, tím důkladnější musí být důkazy, o něž se objev opírá. Vědci proto opakovaně prověřovali všechny postupy, ale nenašli nic, co by vzbuzovalo pochybnosti. Fenomén extrémně rychlých změn v aktivitách mozku typických pro spánek a bdění je tedy reálný. Úloha pomalých vln spočívá podle Hengena a jeho spolupracovníků v synchronizaci velmi rychlých změn probíhajících v různých částech mozku. 

Záhadná „zablikání“

Nebylo to poslední překvapení, jež z petabytů dat umělá inteligence vydolovala. Další objev vyvolal mezi vědci zpočátku poplach, protože se zdálo, že umělá inteligence v některých případech chybuje. Uprostřed spících neuronů mozku se tu a tam objevily malé okrsky, na krátkou chvilku vykazující aktivitu typickou pro bdění. A naopak, v bdělém mozku jako kdyby na chvilku některé malé oblasti usínaly. Vědci začali těmto anomáliím říkat „zablikání“. A stáli před zásadní otázkou: Je to chyba, nebo reálný jev?

Hengen a spol. se rozhodli zjistit, zda se „zablikání“ odráží v chování zvířat. A zjistili, že když bdící myši „zabliká“ část mozku spánkovou aktivitou, zvíře skutečně na okamžik „vypadne z role“ a na moment přeruší to, co právě podniká. A naopak, když myš spala a část jejího mozku „blikla“ aktivitou typickou pro bdění, zvíře ožilo a třeba se ze spaní poškrábalo.

To dokazuje, že „blikání“ není důsledkem chyby měřicích aparatur a nevzniká ani selháním umělé inteligence vyhodnocující data. Také tento objev nabourává zažité představy o tom, jak mozek reguluje spánek a bdělost. Vědci byli přesvědčeni, že jednotlivé fáze aktivity se během spánku v mozku střídají. Nové experimenty ale dokazují, že dochází k jejich vzájemnému prolínání. 

Vědce zajímá, jestli lze rychlé změny aktivity a místní „zablikání“ pozorovat také na mozkových organoidech, což jsou kousky mozkové tkáně pěstované v laboratorních podmínkách. Pokud se to podaří, otevřou se neurobiologům zcela nové možnosti pro výzkum vývojových poruch mozku, jako je autismus, nebo neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimerova choroba. Tyto poruchy a onemocnění jsou často spojeny s narušením spánku. Záznam velmi rychlých změn v aktivitě mozku a „zablikání“ v různých částech mozku by mohl najít uplatnění také při diagnostice a následně při léčbě.

„Čím lépe porozumíme podstatě toho, co je spánek a co bdění, tím snáze můžeme řešit příslušné klinické problémy a problémy související s nemocemi,“ říká Hengen. „Tyto znalosti by mohly způsobit revoluci v našem přístupu k léčbě široké škály poruch spojených se spánkem, od nespavosti a spánkové apnoe až po složitější neurologické stavy, jako je Alzheimerova choroba a autismus.“ 

Image

Čtěte také

Chlupáči v říši snů: Opravdu mají psi podobné sny jako lidé?

Největším proudem v pozemských oceánech je Západní příhon, který obtéká celou Antarktidu ve směru hodinových ručiček, zhruba mezi 40. a 60. stupněm jižní zeměpisné šířky. Šířka Západního příhonu činí 900 až 2 000 kilometrů, je hluboký až 3 000 metrů a jeho průtok v Drakeově průlivu je neuvěřitelných 135 milionů metrů krychlových vody za sekundu.

Podle studie odborníků australské Univerzity Nového Jižního Walesu, Melbournské univerzity a Norského výzkumného centra NORCE tání ledovců v Antarktidě, které je v poslední době stále intenzivnější, proudění Západního příhonu zpomaluje. Tento mechanismus má vliv na parametry globálního klimatu, jako je vzestup hladiny oceánu, oteplování oceánu nebo na životaschopnost mořských ekosystémů.

Zpomalování největšího proudu

Taimoor Sohail z Univerzity Nového Jižního Walesu a jeho spolupracovníci odhadují, že při aktuálním vývoji emisí uhlíku se do roku 2050 Západní příhon zpomalí asi o 20 procent. Také by podle vědců mělo dojít k poklesu hustoty a salinity vody Západního příhonu, což změní jeho chování. Výzkum analyzující vztah mezi táním ledovců a mořským prouděním zveřejnil odborný časopis Environmental Research Letters.

Vědci analyzovali simulace chování mořských proudů v oceánu a mořském ledu ve vysokém rozlišení, a také další faktory, které souvisejí s dopady změn teplot, salinity a větrů. V rámci výzkumu využili nejvýkonnější australský superpočítač Gadi s klimatickým modelem ACCESS-OM2-01.

Zpomalování Západního příhonu by mohlo mít závažné následky. Je asi čtyřikrát mohutnější než Golfský proud a představuje klíčovou součást systému proudění v pozemských oceánech, který zajišťuje výměnu tepla, chemických látek a organismů mezi různými částmi planety. Zpomalení takového proudění se proto může projevit na mnoha místech planety.

Image

Čtěte také

Geoinženýři chtějí zpomalovat tání obřího antarktického ledovce podmořskou bariérou

Realita bitev druhé světové války prokázala, že účinnost a schopnost přežití upravených středních tanků záleží na kvalitě výcviku osádek, počasí, podmínkách na pobřeží a momentu překvapení. Po vylodění Spojenců v Normandii se na pláži Utah osvědčily obojživelné shermany DD ve službách 70. tankového praporu. O čtyři z nich Američané přišli ještě před vysazením, neboť jejich LCT dostal přímý zásah, nicméně 27 z 28 zbývajících v pořádku doplulo ke břehu a poskytlo pěšákům účinnou podporu. Oproti tomu u Omahy nasazení obojživelných tanků selhalo a drtivá většina se potopila, aniž čehokoliv dosáhly. V této oblasti totiž panovaly mnohem drsnější podmínky, než pro které byly stroje určeny a testovány – vlny místo optimálních 0,3 m dosahovaly výšky až 1,8 m. 

Nedostatek pancířů

Z dnešního pohledu se nasazení DD tanků v takřka sebevražedném prostředí může zdát jako plýtvání silami. Autoři studie ovšem upozorňují, že Spojenci trpěli kritickým nedostatkem vyloďovacích plavidel. A riziko jejich ztráty při pokusu o vysazení standardních tanků na břeh bylo považováno za mnohem větší problém než zničení obojživelných obrněnců. Dlužno dodat, že ani na pláži Utah neměli Američané přes přítomnost třicítky shermanů DD tolik tanků, aby jich každý oddíl pěchoty dostal k dispozici potřebné množství. Ze statistik plyne, že o obrněnou podporu obvykle žádali ti důstojníci, kteří se nejvíce obávali protiútoku panzerů. 

Posluchači Tankové školy proto došli k závěru, že i přes oficiální doktrínu byla protitanková role shermanů jejich jedinou úlohou, kterou průměrný nižší velitel pěchoty chápal. Obzvlášť mizivé povědomí o možnosti využití obrněnců coby palebné podpory měli výsadkáři. Z jejich výpovědí vyplývá, že při zřizování předmostí na pláži Utah je zpravidla ani nenapadlo o pomoc tankistů žádat. Nadřízení k nim dočasně připojili jednu četu 70. tankového praporu, jejíž příslušníci však zasáhli jen do malé části střetů. Přesto se na základě existujících hlášení zdá, že v případě svého nasazení znamenala obrněná technika vždy výraznou vzpruhu pro morálku pěších útvarů.

Překážky a zátarasy

Hodnota pancířů se v takových situacích projevovala dvěma způsoby. Zaprvé: nasazení obrněnců dramaticky snižovalo ztráty „blátošlapů“. Nejvíce jich padlo v místech, kde se pěchota od shermanů oddělila – ať už pro svou pomalost, nebo kvůli zbrklému útoku a neochotě čekat na povolané tanky. 

Zadruhé, jakmile se obrněnce zapojily do dobývání určených cílů, v drtivé většině případů se pěšákům podařilo je bez výraznějšího krvácení získat. Významnou, ale často opomíjenou roli sehrály tanky i při propojování izolovaných prvků výsadkových pluků. Parašutisté byli rozeseti po velké ploše a právě shermany pomáhaly roztroušené skupinky nalézt a znovu spojit. Obzvlášť se v této úloze vyznamenal 746. tankový prapor. 

Pisatelé reportu se shodli, že pokud by se ženistům podařilo efektivněji a rychleji odstranit protitankové překážky na plážích, mohly shermany i přes své nedostatečné počty sehrát při vylodění mnohem větší roli. Pokud byly na místě k dispozici obrněnce osazené radlicemi, jejich osádky zpravidla dokázaly překážky odsouvat účinněji z cesty, což se dělo zejména na Utahu. Tyto stroje se osvědčily i v případech, kdy Němci překážky zaminovali a nebylo je možné prostě odstrčit. Tehdy se ženisté za pancíři kryli před palbou obránců během přípravy trhavin i při následném odpalování zátarasů. 

Na Omaze se jim podařilo vytvořit pouze několik úzkých vyčištěných cest, což přispělo k přetížení východů z pláží. Popsané selhání mělo podle autorů zprávy několik důvodů. Charakter terénu Omahy poskytoval Němcům ideální podmínky k obraně a 352. pěší divize zasypala útočníky palbou. Ta donutila mnoho Američanů hledat úkryt právě za překážkami, které tak ženisté nemohli vyhodit do vzduchu. Přesto se snažili úkoly splnit, jenže je neměl kdo krýt – zmíněné vysoké vlny znemožnily většině shermanů DD dosáhnout břehu a tanky, jež se na pláže dostaly, se okamžitě staly primárními cíli dělostřelby. 

Závěry autorů studie

• Výcvik tankistů a pěchoty musí být důkladný a přiměřený na všech úrovních
• Vzdušná izolace prostoru bojiště je velmi účinná
• Letecké a námořní bombardování na podporu obojživelných výsadků musí být těsné a nepřetržité
• Tanková a dělostřelecká palba z vyloďovacích plavidel je neúčinná vzhledem k proměnlivému náklonu plavidel
• Velitelé musejí rozhodnout podle situace, zda riskovat ztrátu vyloďovacích plavidel, nebo rychle dostat na břeh důležité útočné prvky
• Konstrukce tanků Sherman DD nezaručovala schopnost plavby na rozbouřeném moři
• Ženisté nemohou účinně odstraňovat překážky a minová pole, nacházejí-li se pod palbou
• Zpravodajci musejí poskytnout co nejdůkladnější odhad prostupnosti terénu pro tank

Poučení do budoucna

Za těchto podmínek bylo podle autorů studie klíčové, aby chybějící tanky nahradily pumy a kulomety spojeneckých letadel. Kdyby jim mlha a déšť znemožnily startovat, mohlo dojít ke katastrofě. Nikým neobtěžované panzery by totiž přispěchaly obráncům na pomoc a pár desítek  tanků s bílými hvězdami vyloděných v první fázi invaze by nemělo šanci odrazit koordinovaný protiútok. Spojencům tak nezbylo než důvěřovat předpovědi meteorologů ohledně letového počasí a pracovat s ní coby s kalkulovaným rizikem. 

Zatímco tento prvek hodnotí podplukovník Maynard Pederson, který v letech 1948–1949 vedl skupinu odborníků, která měla vyhodnotit nasazení tanků při vylodění v Normandii, pozitivně, kritikou nešetří ohledně skladby vykládaného vojenského materiálu: „V následných vlnách se vyložilo na břeh obrovské množství zásob, které nebyly okamžitě potřeba. Část tohoto objemu mohla být nahrazena obrněnci, přičemž se ukazuje, že by šlo v době vytváření předmostí vysadit až čtyři další tankové prapory.“

A jak tedy podplukovník a jeho kolegové zhodnotili nasazení obrněnců na normandském pobřeží? Konstatovali „evidentní a škodlivý“ nedostatek společného výcviku tankistů a pěšáků, kdy ani jedni „nebyli naučeni zásadě, že si musejí poskytovat vzájemnou podporu“. To se v plné nahotě ukázalo během bojů u Bérigny, Écausseville nebo Neuville-au-Plain. Ve všech těchto střetech shermany i bez doprovodné pěchoty dobyly stanovené cíle, jenže je pod tlakem německých granátníků nedokázaly udržet a musely se stáhnout. 

Čím víc, tím líp

Autoři podrobili kritice též práci zpravodajců, kteří předem neupozornili velitele obrněných sil, že na ně čekají oblasti plné bažin nebo živých plotů bocage. Technici později začali shermany v polních dílnách vybavovat radlicemi a dalšími užitečnými prvky, nicméně kdyby byly příslušné informace o charakteristice terénu dostupné předem, mohly se osádky připravovat v podobných lokalitách v Anglii. Stejně tak by i výrobci tanků zvládli v předstihu vyvinout a otestovat příslušné úpravy a dodat je jednotkám v masovějším měřítku.

Přes tyto nedostatky Pederson konstatoval, že jakoukoliv negativní kritiku tak úspěšné operace, jakou se stalo vylodění v Normandii, je nutné brát s rezervou: „Tato zpráva se pouze pokusila poukázat, že před každou obojživelnou operací musejí velitelé pečlivě zvážit úlohu obrněné techniky v nepříznivém terénu a její roli při podpoře pěchoty i boji s obrněnci nepřítele. (…) Z naší studie plyne, že větší počet dostupných tanků by byl rozhodující výhodou při zajišťování předmostí. Současná doktrína US Army uvádí tyto faktory do praxe tak, že využívá nejen samostatné tankové prapory na úrovni sboru, ale také organické tankové oddíly začleněné do pěších divizí.“ 

Image

Čtěte také

Tanky na vlnách: Jak se američtí obrněnci připravovali na Den D

Její přijaté akkadské jméno Zakita, které v překladu znamená čistá, svědčí o tom, že pravděpodobně nebyla Asyřankou. Podle některých teorií byla židovkou a jednou z žen, které byly do Ninive králi Sinacheribovi poslány judským králem Ezechjášem v roce 701 př. n. l. Přestože o ní máme pouze útržkovité informace, je Naqi'a dodnes považována za slavnější ze dvou předpokládaných manželek tohoto asyrského krále. Ta první se pyšnila titulem královny, zatímco Naqi'a zůstávala tak trochu v pozadí. 

Narodila se pravděpodobně v Babylónu. Její rodina pocházela z města Harran v Mezopotámii. Navzdory novým archeologickým objevům a dalším zkoumáním za pomoci moderní technologie její život zůstává opředen množstvím legend. Někdy se o ní mluví i jako o aramejské princezně nebo královně Semiramis – s ní Naqi'a v ústně předávaných pověstech často splývá.

Královna cizinka 

Mladá žena v bohatě zdobených šatech z nepoddajné těžké látky se prochází chodbami paláce. Z dálky k ní doléhá hluk města – křik lidí na ulici, šumění vody v kanálech a zpěv ptáků ve voňavých zahradách, kam nemá přístup nikdo kromě žen z harému. Zakita přistoupí k oknu a zadívá se tam, kde se za korunami zelených stromů blyští hladina řeky… a ještě dál – za vzdálenými vrcholky hor tuší svůj domov. Cesta zpátky jí byla zapovězena ve chvíli, kdy se za ní zaklapla těžká dřevěná vrata. Pokud chce opustit harémové zdi, musí se stát královnou. Naqi'a zavře oči a náhle před sebou spatří celou svou budoucnost: nekonečný vyčerpávající boj o moc a bohatství vykoupené pádem na morální dno. V drsném světě, kde vládli muži, však byla odhodlaná uspět i za cenu ztráty sebe sama. 

Naqi'a žila v Asýrii mezi roky 730 a 668 př. n. l. a ze společnice v harému nakonec opravdu povýšila na vladařovu manželku. Provdala se za korunního prince Sinacheriba. Jak rostla jeho moc, zvyšoval se i její společenský status. Z cizinky závislé na králově vůli pomalu šplhala po hierarchickém žebříčku vzhůru, až na samý vrchol, odkud mohla ovlivňovat společenské dění. V roce 713 př. n. l. vládci porodila syna Asarhaddona. Konečně se zbavila titulu pouhé královské choti. Stala se matkou prince! 

Občanská válka – cesta na vrchol 

Poté, co byl králův první syn zavražděn, vládce čekal celých jedenáct let, než jmenoval svého nového nástupce. K velké radosti Naqi'i se jím stal právě její syn, nejmladší z vládcových dětí Asarhaddon čili Aššur-achché-iddina. Jméno v akadštině znamená „Bůh Aššur daroval bratra“. Za vládcovým rozhodnutím s největší pravděpodobností stála sama schopná diplomatka Naqi'a, která svého manžela přesvědčila, že právě jejich syn je vhodnou volbou. Že je skutečným králem Asýrie! 

To samozřejmě neschvalovala ani Sinacheribova první žena, ani její děti. Na královském dvoře se neustále bojovalo o moc. Intriky a vraždy byly na denním pořádku. Následník rozsáhlé a bohaté říše byl tedy nucen utéct a schovávat se až do doby, než usedne na trůn. Aby unikl nenávisti svých bratrů, skrýval se mladý Asarhaddon až za řekou Eufrat, pravděpodobně v dnešním jihovýchodním Turecku. 

V roce 681 před naším letopočtem byl král Sinacherib na cestě z Jeruzaléma do Asýrie zavražděn. Vinu na jeho smrti pravděpodobně nesli jeho dva synové, kteří se nehodlali smířit s tím, že je otec přeskočil v následnickém pořadí. Podle oficiální verze mu však nemohli odpustit, že vyplenil Babylon a odnesl odtud sochu boha Marduka. O jejich skutečných motivech se dnes můžeme jen dohadovat, faktem zůstává, že vládcova náhlá smrt pořádně zamíchala kartami, které sám král rozdal. 

Otcova smrt, která otevřela cestu k trůnu i jeho vrahům, přinutila Asarhaddona okamžitě jednat. Na popud své matky Naqi'i, která už začala spřádat plány na ovládnutí říše, se vrátil do Ninive a vytáhl na sever proti království Urartu, kde se skrývali oba otcovrazi. Šest týdnů trvající občanská válka, kterou Sinacheribovi synové po jeho smrti rozpoutali, přinesla krvavý výsledek: Asarhaddonovi bratři byli popraveni a trestu neunikly ani jejich rodiny. 

Konečně královnou 

Titul korunního prince a prázdný trůn teď následníkově rodičce přinesly bohatství a výsady, o kterých se jí dříve ani nesnilo. Jako královna-matka nyní disponovala nejen rozsáhlými pozemky a početným služebnictvem, ale i ohromnou mocí, kterou neváhala využít k upevnění svých pozic. Naqi´a se stala hlavní správkyní harému a pro svého syna nechala vybudovat nádherný chrámový komplex v Ninive. Právě tady přečkala divoké období válek a nikdy nekončícího koloběhu rodinných mest. 

Právě z období vlády jejího syna, o jehož korunovaci se tolik zasadila, pochází největší množství dokumentů, které nám o tajemné královně prozrazují trochu více. Zdá se, že v politice, administrativě, ale i ve vojenství sehrála poměrně významnou roli. 

Královninou úlohou bylo podporovat chrámy a zapojovat se do rituálů, být prostředníkem božského orákula a tlumočit lidu jeho věštby. Její pravomoci zasahovaly celou říši – spadaly pod ni blízké a vzdálené pozemky i úřady. Královnina kancelář, jak bychom aparát nazvali dnes, zaměstnávala stovky lidí. Mezi její podřízené patřily dokonce i vojenské jednotky. Asýrie byla zemí dosti byrokratickou. Aristokracie žila převážně z daní – úředníci bedlivě kontrolovali a zaznamenávali jejich výběr. 

Královna v období tří králů 

O královskou domácnost se Naqi´a starala jak v době vlády svého manžela Sinacheriba, i syna Asarhaddona, stejně tak vnuka Aššurbanipala. Z oficiálních státních dokumentů, které se dochovaly, se o ní však zmiňují jen dva zápisy. Označují ji jako tu, z jejíhož rozkazu byl postaven palác pro následníka trůnu Asarhaddona. Že by o výstavbě budov rozhodovala žena, byť urozená? To bylo velmi neobvyklé! Je tedy jasné, že se Naqi´a pyšnila mimořádným postavením.

Dalšími zdroji, z nichž se o mocné královně i po více než 2 500 letech dozvídáme, jsou osobní a oficiální dopisy. Její jméno se objevuje také v souvislosti s věštbami týkajícími se občanské války, která předznamenala nástup jejího syna na trůn. Nemalý podíl na růstu jejího vlivu měl právě Asarhaddon, který se tak prostřednictvím královny matky snažil dostat na trůn svého syn Aššurbanipala. 

Smlouva Zakita, kterou královna napsala pod svým akkadským jménem, zavazuje Aššurbanipalovy bratry, dvůr a celý národ k nekonečné věrnosti králi. Jedná se o jediný dokument, jehož autorství není připisováno vládci. Z historického hlediska je to unikát svědčící o ohromném vlivu, který Naqi'a na královském dvoře měla. Nikdy nestála stranou!

Image

Čtěte také

Bojovná královna Amina: Milence si vybírala v poražených armádách

Planetární mlhovina Helix je okouzlujícím pozůstatkem existence hvězdy, která bývala podobná Slunci. Svůj život zakončila jako červený obr, jehož vnější vrstvy se rozplynuly do podoby planetární mlhoviny. Z jádra hvězdy se stal bílý trpaslík WD 2226-210, kterého pozorujeme v centru mlhoviny, ve vzdálenosti asi 650 světelných let od nás.

Dnes už bývalé rentgenové observatoře Einstein a ROSAT od osmdesátých let pozorovaly v centru mlhoviny Helix zvláštní rentgenový signál. Detekovaly vysokoenergetické záření, které přilétá z oblasti bílého trpaslíka. Problém je v tom, že bílí trpaslíci jako WD 2226-210 obvykle takové záření nevytvářejí.

Rozbitá exoplaneta

Mezinárodní tým astronomů nyní použil data z aktivních rentgenových observatoří Chandra a XMM-Newton a s jejich pomocí zřejmě tuto záhadu konečně rozluštil. „Myslíme si, že zmíněný rentgenový signál pochází od trosek zničené exoplanety, které padají na bílého trpaslíka,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Sandino Estrada-Dorado z Mexické národní autonomní univerzity.

„Podle nás je to smrtelný chrapot planety, kterou trpaslík zničil svou gravitací. Jak se zdá, nalezli jsme odpověď na záhadu, která trvá už přes 40 let.“ Pokud se tato hypotéza potvrdí, půjde o první známý případ, kdy planetu zničil bílý trpaslík v centru planetární mlhoviny. Pozoruhodný objev zveřejnil odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Podle vědců šlo zřejmě o plynného obra, který se původně nacházel v podstatně větší vzdálenosti od bílého trpaslíka. V důsledku působení gravitačních sil ostatních exoplanet planetárního systému původní hvězdy se plynný obr mohl dostat do blízkosti bílého trpaslíka WD 2226-210 a pak byl zčásti nebo úplně roztrhán zničující gravitací.

Image

Čtěte také

Kovová jizva na bílém trpaslíkovi prozrazuje jeho kanibalskou minulost