Mourovatý kocour Garfield miluje lasagne, nesnáší pondělky a nedělá si nic ze své lenosti ani nadváhy. Proměnil se v etalon duševního klidu. Taky však představuje jádro značky, která každý rok vydělá zhruba miliardu dolarů. Hraje hlavní roli v nejpublikovanějším novinovém komiksu, jenž se v roce 2001 objevoval na stránkách 2 570 periodik po celém světě. Stal se předobrazem tematických předmětů všeho druhu, ať už jde o hrnky, telefony, křesla, nebo obrovské plyšáky.

Během posledních bezmála padesáti let pronikl takřka do všech koutů kultury i společnosti a jen těžko se najde člověk, který o něm alespoň neslyšel. Paradoxem zůstává, že Garfield původně vůbec neměl tvořit hlavní postavu, a zábavný komiks v podobě jednoduchého proužku neboli stripu zpočátku ani nenesl jeho jméno. 

Od komára ke kočce

Garfieldův „otec“ Jim Davis se narodil roku 1945 v americkém Marionu, a než se dal na psaní a kreslení komiksů, pracoval v reklamní agentuře. Jeho první publikovaný počin s názvem Gnorm Gnat neboli „komár Gnorm“ vycházel v letech 1973–1975 v novinách Pendleton Times. Když se ho však Jim pokoušel prodat jinam, setkával se s odmítnutím. Jeho humor i kresbu si šéfredaktoři pochvalovali, nicméně hmyz jim nepřišel jako ideální tvor, s nímž by se čtenáři mohli ztotožnit. Davis si vzal nakonec kritiku k srdci a začal zkoumat úspěšné novinové stripy: Hledal v nich svého nového hrdinu, který by měl k člověku blíž. 

Logicky pak dospěl k závěru, by mělo jít o psa či kočku, a protože několik úspěšných „psích“ komiksů již existovalo, zvolil druhou možnost. Ke kočkám měl ostatně blízko – vyrůstal na farmě, kde jich údajně měli pětadvacet, a Garfieldovo chování tak do značné míry odráží jejich zvyky. Jméno pak oranžový mourek dostal po dědečkovi svého tvůrce, Jamesi A. Garfieldovi.

Zpočátku se však jednalo o pouhou vedlejší postavu komiksu Jon, pojednávajícího o mladém kreslíři Jonovi Arbuckleovi a jeho cynické kočce. Mezi roky 1976 a 1978 dílko vycházelo opět v Pendleton Times, nicméně při jeho tvorbě si Davis začal uvědomovat, že hlavní zdroj humoru představují kocourovy letargicky cynické hlášky. Rozhodl se proto Jona mírně upozadit, chlupáčovi dát naopak větší prostor a komiks přejmenovat. 

Ani s Garfieldem ovšem neměl na růžích ustláno: V roce 1978 se mu podařilo stripy udat do novin Chicago Sun-Times a také do tisku ve městech Little Rock a Salt Lake City. Na jejich stránkách se Garfield pár měsíců objevoval „na zkoušku“, ale na konci zkušebního období jej všechny tři plátky odmítly. Zavalitý kocour tak málem skončil v propadlišti dějin, jenže čtenáři naráz začali do redakcí psát, někteří si dokonce stěžovali a komiksu se dožadovali. Novinám tudíž nezbylo než se s Davisem dohodnout, Garfield se vrátil a jeho sláva pomalu rostla.

S Garfieldem na pláži

Během pár let se tak z oranžového kocoura stala oblíbená hvězda: První kniha Garfield at Large z roku 1980 si bezmála dva roky podržela titul bestselleru The New York Times, podobně jako další vydání Garfieldových patálií. Mourovatý kocour dokonce okupoval přední příčky žebříčku natolik zarputile, že zmíněné noviny nakonec musely změnit způsob, jakým se tituly bestsellerů udělují. V roce 1981 už trh zaplavily vedlejší produkty s Garfieldovým motivem, přičemž jen plyšáci a deníčky s jeho podobiznou vydělaly 15 milionů dolarů. Tou dobou se již kocour objevoval také na stránkách 850 periodik po celém světě a hned v následujícím roce přesáhl zmíněný počet tisícovku. Krátce po přelomu milénia se stal Garfield nejpublikovanějším stripem planety – četlo jej odhadem 263 milionů lidí.

Ikonický mourek vpadl do televizí, rádií, hračkářství, domácích potřeb, knihoven… Byl zkrátka všude. A například na bretaňském venkově se zrodila vskutku garfieldovská záhada: Podél pobřeží Keltského moře se v průběhu 80. let vynořovaly oranžové sluchátkové telefony s motivem Garfielda. Na pláži byly rozeseté náhodně a bez nadsázky se o ně dalo zakopnout. Zprvu vypadaly jako nové, ale jejich náhodné zjevování trvalo třicet let, během nichž plasty podléhaly povětrnostním podmínkám a slané vodě. Na pláž tak moře vyvrhovalo jen kusy telefonů, kočičí hlavy či packy a celá scéna dostávala až snový nádech. Jednalo se o vtípek bláznivého miliardáře? Nebo snad o bizarní reklamní kampaň? Nakonec se ukázalo, že byl na vině dopravní kontejner plný zmíněných telefonů. Během bouře se totiž z paluby nákladní lodi uvolnil, načež klesl do podmořské jeskyně a odtud přístroje postupně vynášel proud…  

Složte si svůj komiks

Garfieldův lesk však postupně slábl, neboť novin i jejich čtenářů ubývalo a mladým zájemcům nepřipadal třicet let starý kocour zajímavý ani vtipný. Před kulturním zapomněním jej pak zachránil internet a kreativní fanoušci: V roce 2004 se na síti objevila stránka Dana Fitche nazvaná Garfield Shuffler, která z kompletní knihovny stripů vybrala vždy náhodně tři panely a seřadila je do na první pohled nesmyslného celku. Ačkoliv web kvůli porušování autorských práv záhy zmizel, objevily se další, podobné. Fanoušky nový přístup ke komiksu fascinoval a nemohli se ho nabažit. Fitch tak jako první lidem ukázal, že pokud je nebaví současný stav Garfielda, mohou si ho přetvořit dle libosti.

Stránka vycházela z předpokladu, že samotný komiks spoléhá na relativně jednoduchou kresbu, jednotvárná pozadí a minimální dynamiku. Když se tedy namátkou seřadilo několik takových „všedních“ oken, existovala docela vysoká šance, že společně budou dávat nový smysl. Náhodný generátor nicméně představoval jen pomyslnou špičku ledovce, jenž pomáhal Garfielda učinit zajímavým i pro nové generace čtenářů. 

Melancholie, humor a horor

Další posun přišel v roce 2006, kdy uživatel MackJ na fóru Truth and Beauty Bombs poukázal na fakt, že zatímco Jonovy textové bubliny vypadají klasicky, ty Garfieldovy mají podobu obláčků. Technicky vzato tedy kocour v komiksu nemluví a my pouze vidíme jeho myšlenky. MackJ proto všechny Garfieldovy hlášky odstranil, a z úsměvných stripů se najednou stalo melancholické vyprávění o životem znaveném muži. Další autoři vymazali kocoura úplně, takže nešťastný páníček zůstal napospas vlastním depresím, které jinak Garfield svými břitkými poznámkami zlehčuje.

Zatímco tedy klasický komiks pokračoval svým tempem, na internetu dostával nové rozměry. Lidé jej začali kreslit v jiných podobách, a hlavně se pouštěli do tematických končin, kam by klasické Davisovy stripy nikdy zavítat nemohly. V novinách byl Garfield všední a co nejobyčejnější, aby zaujal maximálně široké spektrum čtenářů, kdežto na síti mohl zacházet do extrémů. Vedle existenciálních variací se tudíž objevily také verze snové, naprosto abstraktní, pornografické, a v neposlední řadě i hororové. Běžný kocour se totiž těžko dožije čtyřiceti let, a někteří tak došli k závěru, že Garfield představuje prastaré monstrum v rouše kočičím – načež se jali kreslit komiksy o tom, jak my všichni v čele s Jonem žijeme v jeho noční můře.

Svěřte se kocourovi

Garfieldova univerzálnost a schopnost pojmout jakékoliv téma tedy udržela mourovatého kocoura zajímavého i pro čtenáře, které jeho původní příběhy tolik nebavily. Stabilita a pravidelnost stripu dokonce některým pomáhaly v období krize. Bryer Oden v článku pro stránku The Spinoff označil komiksy s Garfieldem za jednu z cest, jak se dospívající generace Z vyrovnala se světem po pandemii. Během lockdownů se podle něj spousta mladých vracela do rodných měst, a když v dětském pokoji procházeli své staré věci, často narazili na „poklady“ s Garfieldem. V takovém případě se kocour stal zdrojem nostalgie a odkazem na přívětivější dobu, kdy svět nesvíral covid. Prudký nárůst zájmu o Garfielda během pandemie a po ní tak Oden popisuje jako formu útěku do časů, kdy nám bylo líp. 

Komiks přitom nadále vychází, neustále se točí nové filmy, kocour se objevuje ve videohrách a jeho život na internetu představuje samostatnou kapitolu. Kdy se Garfieldova nadvláda nad komiksovým světem zastaví? Těžko říct. Davisovi je 79 let a stripy již pouze píše, zatímco o zbytek se stará jeho tým. Navíc si prý už zvolil nástupce, jenž se chopí pera po jeho smrti. Možná to vyvolá změny, které publikum postupně odradí. Momentálně to však vypadá, že je budoucnost oranžového mourka zajištěná.

Image

Čtěte také

Lips Tullian: Skutečný příběh slavného elegána z komiksu

Loveckým nástrojem chameleonů je jejich jazyk, jenž dokáží velkou rychlostí doslova vystřelit z úst a chytit oběť na jeho špičku. Zatažením jazyka pak oběť (hmyz a malé bezobratlé živočichy) snadno dopraví do úst a rozžvýkají poměrně silnými čelistmi. Jazyk, dlouhý často skoro stejně jako tělo chameleona, může být podle specializovaných měření vystřelen během šestnáctiny sekundy a zpět v ústech jej lovec (většinou i s kořistí) má za další čtvrtinu sekundy.

Bleskurychlý pohyb, který lidské oko ani není schopné zachytit, je umožněn speciálním mechanismem. V zadní části čelisti je uložena kost ve tvaru „V“, které se říká hyoid a k ní je přes jazylku připevněn jazyk. Když se chameleon chystá k zásahu, nejprve se natočí směrem ke kořisti, pootevře ústa a jazyk mírně vysune. Tím je připraven k „výstřelu“.

Kruhové svaly u špičky jazyka se pak prudce stáhnou a jazyk je vymrštěn z tlamy. Současně dojde i k roztažení zmíněné „V“ kosti a podélné svaly stáhnou jazyk zpět. Jazyk je na konci rozšířen a má silně lepkavý povrch. Navíc má zvláštní kruhový sval, který se při kontaktu s kořistí dokáže stáhnout a vzniklý podtlak společně s lepivostí zabrání ztrátě uloveného sousta.

Americká sonda Lucy se na podzim roku 2021 vypravila na velkolepou výpravu, během které by měla proletět kolem celkem osmi planetek. V listopadu 2023 se Lucy přiblížila ke zhruba 700 metrů velké planetce hlavního pásu (152830) Dinkinesh. Vědci díky tomu zjistili, že Dinkinesh má měsíc Selam, který tvoří dvě navzájem se dotýkající tělesa.

Přiblížení k planetce Donaldjohanson 

Aktuálně se Lucy blíží k další planetce hlavního pásu 52246 Donaldjohanson, jejíž průměr je asi 3,9 kilometrů. Lucy by měla kolem této planetky prolétnout letos 20. dubna, kdy se k ní přiblíží na vzdálenost přibližně 960 kilometrů. Druhé setkání Lucy s planetkou poslouží také jako závěrečná zkouška před hlavními cíli mise, kterými je šest trojánů – planetek, které se pohybují po stejné dráze jako Jupiter.

Bude to poprvé, kdy trojány prozkoumáme zblízka. Jejich průzkum z dálky je obtížný a spoustu věcí o nich ještě nevíme. Známý dokonce není ani jejich počet, odborníci přitom odhadují, že jich může být stejně (a možná i více) jako planetek hlavního pásu. Trojáni tak pro vědce představují atraktivní cíl.

Podle toho, co jsme se zatím dozvěděli, mají trojáni různé složení a vlastnosti. To naznačuje, že by mohly pocházet z různých oblastí Sluneční soustavy. Průzkumem trojánů sonda Lucy může přispět k pochopení jejich původu a také toho, jak se vlastně ocitli na oběžné dráze, po které obíhá kolem Slunce Jupiter.

Image

Čtěte také

NASA brzy zahájí unikátní misi Lucy: Cílem jsou planetky, které doprovází Jupiter

Na konci září roku 1322 se v časných ranních hodinách u Mühldorfu na Innu zformovaly k boji dvě obrovské armády. Tisíce rytířů, lučištníků a pěších bojovníků proti sobě stanuly na pláni nedaleko bavorského města. Půda se chvěla pod kopyty pestrobarevně vystrojených válečných koní, vezoucích urozené pány v kroužkové zbroji na některých místech vyztužené železnými pláty. Přilby a štíty, meče a kopí se leskly v ranním světle, převyšovány nesčetnými prapory, na nichž se skvěly vyšité erby šlechtických rodů. V plné nádheře se zde předvedl výkvět středověkého rytířstva: elitní válečníci připravení s mečem bojovat o čest, slávu a vítězství. 

Válka bratranců 

Nikdo tehdy netušil, že střetnutí u Mühldorfu se zapíše do historie jako poslední rytířská bitva, ve které ještě nebyly použity žádné palné zbraně, tedy ty, které k vymetení projektilu využívají tlaku plynů vzniklých hořením výmetné látky. Právě palné zbraně měly zcela změnit způsob válčení – a tím také přispět k úpadku rytířství.

Co že se to v roce 1322 před bavorským městem na řece Inn řešilo? Nic menšího než to, kdo se stane vládcem Svaté říše římské. Wittelsbašský vévoda Ludvík Bavor, nebo Fridrich Sličný z rodu Habsburků, vévoda rakouský? Problém tkvěl ve skutečnosti, že oba byli částí říšských kurfiřtů zvoleni roku 1314 římskými králi, ale vzájemně se pochopitelně neuznávali. Následujících osm let zuřila rozhořčená válka o trůn, která přinesla lidem od Rýna po Čechy mnoho utrpení a bídy. Až nakonec došlo k rozhodujícímu střetnutí u Mühldorfu. Mimochodem, oba rivalové byli bratranci – Ludvíkova matka byla sestrou Fridrichova otce. 

Soupeři se předem dohodli na místě a času; tím dali průběhu boje podobu právního aktu. Chtěli svůj spor rozhodnou severně od Mühldorfu, přesněji na louce u řeky Isen, která protéká plání, jež je na severu ohraničena pohořím. Pro rozhodující bitvu se obě strany mocně vyzbrojily. Ludvíkovi se v roce 1319 podařilo vytvořit alianci s dolnobavorskými vévody a s jejich pomocí v roce 1321 také získal podporu českého krále Jana Lucemburského. Na druhé straně Fridrich spoléhal především na podporu svého strýce Karla I. Roberta, ale také lavantského biskupa Dietricha či salzburského arcibiskupa Fridricha III. z Leibnitzu. Na jaře 1322 shromáždil Fridrich svou armádu v rakouských vévodstvích a poté postupoval podél Dunaje do Pasova, kde ho posílily oddíly tamního knížete-biskupa. V polovině září se po levém břehu Innu, do níž se řeka Isen vlévala, přiblížili k Mühldorfu. 

Ludvík tam už na něj čekal se svým vojskem. Skládalo se z oddílů jeho hornobavorských vazalů a Ludvíkových dolnobavorských bratranců. Své kontingenty poskytli další spojenci: král Jan Lucemburský, Balduin arcibiskup trevírský, norimberský purkrabí Fridrich IV. Hohenzollern a Bernard Svídnický. Zatímco Ludvíkovi se podařilo k Mühldorfu dorazit se všemi spojenci pohromadě, Fridrich musel čekat na voje svého bratra Leopolda, vévody rakouského. Čekal však marně. 

Leopold měl přitáhnout ze Švábska s osmi sty rytíři a množstvím pěšáků, což se mu ale nepodařilo včas. Protože byl Fridrich početně slabší, než proti němu stojící vojsko, radil mu salzburský arcibiskup, aby se zdržel bitvy a počkal na Leopoldův příchod. Ale Fridrich, který prahl rychle rozhodnout celý spor, na radu nedbal a byl odhodlán pustit se do bitvy hned příštího dne. Večer 27. září se bavorsko- česká armáda utábořila na severním břehu řeky Isen, zatímco vojsko Habsburkovo se rozložilo na jižním břehu. 

Bavorovi muži 

Příštího rána se v obou táborech sloužily mše a bojovníci poklekli k modlitbě. Poté se obě vojska začala šikovat k boji. Ludvík Bavor opřel svou armádu o hřeben, který ohraničoval bitevní pole na severní straně. Své bojovníky rozdělil do tří oddílů, které ale tvořily jednu taktickou jednotku. Jeho vlastní rytíři, vazalové z Horních Bavor a z nordgauského markrabství, vytvořili pravé křídlo. Kontingent vévody Jindřicha II. Dolnobavorského zaujal pozici ve středu a král Jan s Čechy, Slezany a oddíly z Porýní držel levé křídlo.

Kromě toho ponechal Ludvík pod velením norimberského purkrabího vzadu, mimo dohled Fridrichových mužů, dalších 500 rytířů jako zálohu, která měla v pravou chvíli překvapivě zaútočit. Tuto taktiku naposledy použil Rudolf I. Habsburský (děd Fridricha Sličného), v bitvě na Moravském poli v roce 1278 proti českému králi Přemyslovi Otakaru II. Od té doby ho nikdo nenapodobil, neboť tento způsob využití skrytých záloh byl považován za nerytířský. To však pragmatickému Ludvíkovi příliš nevadilo. 

Dvě černé orlice 

Říšský prapor s černou orlicí ve žlutém poli nesl říšský praporečník rytíř Konrád ze Schlüsselbergu. Ludvík se objevil na bojišti v prostém modrém kabátci zdobeném bílými kříži doprovázen jedenácti rytíři oděnými stejným způsobem. Tito „dvojníci“ měli zajistit Bavorovi alespoň nějaké bezpečí, nechtěl totiž dopadnout stejně jako německý král Adolf Nassavský, jenž padl vedle svého praporečníka v bitvě u Göllheimu roku 1298. Na druhé straně Fridrich Sličný prokázal větší odvahu, neboť se ukázal v přilbici s královským klenotem a byl pevně odhodlán bojovat v první linii. Také on nechal nést v čele šiku říšský prapor s orlicí, který třímal švábský rytíř Walter von Geroldseck. 

Fridrich rozčlenil své muže do čtyř formací. Levé křídlo tvořila první skupina s říšskými rytíři, jimž velel sám. Následoval střed složený z rakouské a štýrské formace. Konečně čtvrtá skupina se rozvinula na pravém křídle, které vytvořila tři duchovní knížata pod velením salcburského arcibiskupa. Za kopcem vně pravého křídla se rozmístili Kumáni uherského krále vyzbrojení luky. Zatímco bavorsko-české vojsko čítalo kolem 1 800 rytířů a 4 000 pěšáků, mohli Habsburkové a jejich spojenci poslat do pole 1 400 rytířů, kolem 5 000 jízdních lučištníků a neznámý počet pěších bojovníků. 

Střetnutí armád 

Bitvu zahájil postup Ludvíkovy armády přes Isen, přičemž na čele útočících vojsk jeli rytíři krále Jana a dolnobavorského vévody Jindřicha. Po prvním nárazu čelních řad rytířů začal zuřivý a nelítostný boj muže proti muži. Sám Fridrich Sličný se vrhl mezi nepřátele a vedl svůj meč v těsné tlačenici s největší udatností. Ve zpočátku vyrovnaném boji začali Fridrichovi rytíři postupně získávat navrch a zatlačovali bavorsko-české vojsko zpět do výchozích pozic. 

Mezitím král Jan napadl se svými českými houfy salcburské rytíře (podporované rytíři rakouského a štýrského vévody Jindřicha) na pravém křídle protivníka, ale kvůli jejich převaze se dostal do velkých potíží. Více než 500 jeho mužů Rakušané zajali; po čestném slibu, že se nebudou dále účastnit bitvy, byli propuštěni. O samotném králi Janovi, který ležel bezmocně pod svým zhrouceným koněm, se říká, že unikl zajetí jen díky zradě jednoho z rakouských rytířů. 

O nic lépe se nevedlo vévodovi dolnobavorskému, jehož pěšáci museli ustupovat pod stále rostoucím tlakem rakouského levého křídla. K poledni se zdálo být Fridrichovo vítězství prakticky jisté, ale bavorská pěchota vyzbrojená halapartnami a dalšími dřevcovými zbraněmi Habsburkovým silám oponovala tak tvrdošíjně, že se vývoj bitvy nečekaně obrátil. Urputný boj proti bavorským pěšákům opírajícím se o výšinu totiž stál Rakušany tolik sil, že se jejich bitevní formace začala postupně rozpadat.

Bavorští rytíři této skutečnosti ihned využili: sesedli z koní, zbavili se těžkého brnění a postupovali spolu s pěšáky proti rozvolněným řadám Rakušanů. Meči a dýkami bodali jejich koně zespoda a dokázali rozvolněnou rakouskou linii zcela rozvrátit. V té chvíli zasáhl do běhu událostí rozhodujícím způsobem norimberský purkrabí: jeho 500 rytířů se vyřítilo z úkrytu, tryskem přejeli přes Isen a hnali se od severozápadu na levé křídlo Rakušanů. Ti se zpočátku domnívali, že jim přichází na pomoc vévoda Leopold se švábskými rytíři, a vítali jezdce jásotem. O to větší bylo jejich zklamání, když poznali čerstvé bojovníky norimberského purkrabího. Bylo však pozdě – už na ně dopadaly údery mečů a bojových seker. 

Vítězství Bavora 

Mnozí čeští rytíři a šlechtici, kteří se dříve vzdali, porušili v tuto chvíli čestné slovo a znovu napadli své rakouské protivníky. Ti nyní museli čelit útoku ze dvou stran, zatímco uherští Kumáni a s nimi habsburští pěšáci se dali na divoký útěk. Přestože rakouští rytíři se snažili pokračovat v boji, brzy podlehli bavorsko-české přesile. Samotný Fridrich Sličný se bil dlouho a statečně. Teprve když pod ním padl kůň, nezbylo mu, než se vzdát norimberskému purkrabímu Fridrichu IV. Hohenzollernskému. 

Tak skončila neobyčejně krvavá bitva v pozdním odpoledni úplnou porážkou rakouské armády a vítězstvím Ludvíka Bavora. Obě strany ztratily dohromady asi 1 100 mužů. Pozoruhodný je také vysoký počet zabitých koní – kronikář Petr Žitavský jich uvádí tři tisíce. Kromě Fridricha Sličného, kterého Ludvík uvěznil na hornofalckém hradě Trausnitz u Landshutu, padl do rukou nepřítele také jeho bratr Jindřich, vévoda rakouský. Toho nechal král Jan převézt v poutech na hrad Křivoklát, kde ho držel více než rok, než za něj dostal tučné výkupné. 

Do českého a bavorského zajetí se dostalo celkem 1 160 rytířů habsburské armády. Král Jan byl za svou pomoc a odvahu v bitvě bohatě odměněn. Ludvík Bavor mu dal v zástavu Chebsko ve výši 20 tisíc marek stříbra, přičem polovinu tvořila odměna za bitvu a druhou vyrovnání staršího dluhu. A k tomu přidal ještě několik říšských měst, která však nezůstala v Lucemburkových rukou dlouhou dobu, neboť některá postoupil svému strýci Balduinovi Trevírskému a jiná od něj v následujících letech vykoupil míšeňský markrabě. Kromě zásluh norimberského purkrabího byla pro Ludvíkovo vítězství rozhodující nerytířská taktika „smíšeného boje“, spočívající ve flexibilním přizpůsobování situaci na bojišti a vhodném nasazování rytířů. K vítězství zkrátka pomohla skutečnost, že se v rozhodující chvíli přestalo hledět na rytířskou čest…

Image

Čtěte také

Železní jezdci proti všem: Jak si vedli středověcí rytíři na bitevním poli?

Umění Muay Thai vzniklo už před mnoha staletími, kdy obyvatelé měst museli bránit své rodiny a majetek beze zbraní, pouze vlastními těly. Používali pěsti, lokty, kolena i holeně, a tak se thajskému boxu dodnes říká umění osmi končetin. Dnes je velmi oblíbeným sportem po celém světě. A rozhodně není jen pro drsné chlapíky. Své o tom ví i mladá a očividně velmi silná Louisa Luche, která přijela na Lamai Muaythai Camp na thajský ostrov Ko Samui: „Přijela jsem sem z Německa se svým přítelem. Chtěl, abych si to vyzkoušela. Dnes jsem tu poprvé a opravdu mě to baví, i když je to docela namáhavé,“ říká účastnice kurzu Louisa. 

Mrštně a čestně

Thajský box je skvělým způsobem, jak se udržet v kondici. Má rovněž blahodárný vliv na nervovou soustavu. A kdo trénuje pravidelně, rychle pozná, že jeho tělo je mnohem pružnější než dřív. Zkušení bojovníci navíc věří, že se při zápasech učí také lepší morálce – thajští boxeři jsou prý skromnější, sebevědomější, mluví vždy pravdu a chovají se čestně. Není divu, že si Robbie Timmers vybral Muay Thai jako svůj největší koníček a také jako způsob obživy.

„Začalo to asi před šesti lety. Moji dva kamarádi z Nizozemska založili tělocvičnu. Tehdy to tu ještě nebylo takhle velké – jen malý prostor s pár místnostmi. Teď tady máme padesát hotelových pokojů, čtyři boxovací ringy a spoustu trenérů,“ představuje školu její provozovatel Robbie Timmers.

Lekce v Robbieho škole dá pořádně zabrat. Trvá dvě hodiny a netrénovaným jedincům by mohly začít docházet síly už při zahřívací rozcvičce. Muay Thai je ale hlavně o posouvání vlastních hranic a vylepšování fyzické kondice, a to rozhodně nikomu neuškodí.

„Začátek je dost drsný. Prostě musíte pokračovat, nemůžete přestat a říct, že už máte dost. Myslím, že by to měl vyzkoušet každý. Je to skvělá zkušenost,“ usmívá se Louisa. 

S boxerskou jedničkou

Opravdovou motivací pro všechny, kteří sem přijedou vyzkoušet thajský box, je bezpochyby trenér Paideng, který jako vrcholový boxer projel celý svět, získal desítky medailí z těch nejprestižnějších soutěží a trénoval největší hvězdy thai boxu. Dlouhá léta si navíc držel status thajské boxerské jedničky.

„Nejprve jsem trénoval svého bratra. Učil jsem ho, jak se má pohybovat, jak dělat výkopy. A potom jsem se dostal k trénování profesionálů z Evropy i z jiných koutů světa. Jako boxer jsem se účastnil zápasů třeba v Kanadě, Hongkongu, Singapuru, Austrálii nebo v Holandsku,“ vypráví Paideng, trenér a šampion Muay Thai. 

Pokud se také za mistrem thai boxu vypravíte, velmi pravděpodobně tam narazíte i na nějaké krajany – ročně jich tam přijede kolem padesáti. Kemp v minulosti pravidelně navštěvoval například světový šampion Ondřej „Spejbl“ Hutník. A rozhodně si nemusíte dělat starosti ani o program vašich ratolestí. Pár pravidelných lekcí Muay Thai je totiž přizpůsobeno i těm nejmenším a věřte tomu, že i oni si tento sport velmi rychle zamilují.

Image

Čtěte také

Antičtí bojovníci MMA: Zápas (téměř) bez pravidel má své kořeny v Řecku

Letadlem se lidé dostávali do výšek několika kilometrů nad zemský povrch. A letadlem s lepším pohonem, nejlépe raketovým, by mohli dosáhnout i kosmu. Zmíněnou ideou žil v polovině 30. let 20. století mladý sovětský inženýr Sergej Koroljov, jenž do té doby stavěl kluzáky a malé rakety.

Větroněm do stratosféry

V březnu 1935 mluvil Koroljov na všesvazové konferenci v Moskvě o využití reaktivních létajících aparátů k ovládnutí stratosféry. Shrnul závěry svých studií, po­ukázal na zvláštnosti a konstrukce raketoplánu. Na bázi jeho dvoumístného větroně SK-9 prý mohl být okamžitě postaven experimentální raketoplán, na jehož palubě by se testovaly nejrůznější raketové motory, systémy řízení apod.

Třebaže se Sergej Pavlovič musel věnovat vývoji okřídlených bojových raket pro armádu, nepřestával se soukromě zabývat právě raketoplány. Současně naléhal na vedení Reaktivního výzkumného ústavu, kde pracoval, aby daný úkol zařadilo do oficiálního programu. V červnu 1936 vědecká rada jeho žádost posoudila a s platností od ledna 1937 začlenila vývoj raketoplánů – pro vojáky stíhaček – do plánu pod označením RP-218.

Začátkem roku 1937 přivezli větroň do ústavu a technici do něj namontovali Gluškův motor ORM-65 s maximálním tahem 1,72 kN a dobou hoření 210 sekund. V zimě 1937–1938 prošel raketoplán dvaceti pozemními motorovými zkouškami a v únoru 1938 o něm Koroljov přednesl referát na zasedání vědecké rady. Jak napsal historik Jurij Birjukov, „vědecky v něm zdůvodnil myšlenku vytvoření obranného stíhače a experimentálního letadla pro výzkum stratosféry a aerodynamiky velkých rychlostí“.

Zkoušky bez autora

Projekt měl mít čtyři etapy: Při startu ze Země by stroj vzlétl do výšky 9 km a při startu z mateřského letounu pohybujícího se 8 km nad Zemí by vystoupal maximálně do 15 km. Dlouhodobá mise měla představovat cíl druhé etapy, zatímco v třetí se počítalo s rekordními lety. A při vynesení velkým mateřským strojem mohl raketoplán dosáhnout výšky 53 km.

Bohužel, prvních letových zkoušek, které ukázaly možnosti nového stroje v praxi, se již Koroljov zúčastnit ne­mohl. Stalin rozpoutal velký teror a nechal zavírat „nepřátele lidu“ i „německé špiony“, k nimž tajná služba zařadila také Koroljova. Byl tedy zatčen a vězněn až do léta roku 1944.

Tajný raketový bombardér

Když Rudá armáda obsadila v květnu 1945 německou raketovou základnu Peenemünde, byli sovětští specialisté zklamáni. „Z pěta­sedmdesáti procent trosky,“ odhadl major Anatolij Vasiljev stav objektů. Němci včas demontovali nejdůležitější zařízení, sebrali veškerou dokumentaci a většinu budov vyhodili do povětří.

Jeden voják náhodou našel na latríně nějaký tajný spis a přinesl jej kapitánu Alexeji Isajevovi. Inženýr zajásal: Šlo totiž o plán na nadzvukový raketový bombardér, určený k útoku na Spojené státy. Rakouský konstruktér Eugen Sänger a jeho manželka Irena Bredtová jej dokončili v roce 1943. Dvoustupňový stroj, vystřelovaný z tříkilometrové kolejnice, by se skokem po balistické dráze dostal nad jakýkoliv cíl na Zemi a po shození nákladu by se vrátil zpátky. Sovětské specialisty spis nadchl a okamžitě ho poslali do Moskvy.

Také Stalina, který si letectvo oblíbil, nález fascinoval. Kdo by mohl pro takový bombardovací kosmoplán vypracovat teoretické předpoklady? Nejspíš 35letý matematik Mstislav Keldyš, jenž se osvědčil už při jiných praktických úkolech. Nyní sám upozornil na význam raket, především pak pro letadla, neboť v nich viděl budoucnost leteckých sil. Ministerstvo leteckého průmyslu kvůli tomu dokonce 29. listopadu 1946 obnovilo výzkumný ústav NII-1 a jeho vedení svěřilo právě Keldyšovi.

Bez Sängera se nevrátím

Stalin poslal v srpnu 1946 do Německa podplukovníka Georgije Tokajeva spolu se svým synem, generálem letectva Vasilijem Stalinem. Dostali přitom rozkaz najít Sängera, jenže konstruktér uprchnul do Francie. Zmíněné zjištění Stalina rozčílilo: „Já jsem hlavním vítězem nad Německem, ale raketové a atomové specialisty nám vyfoukli západní Spojenci!“ 

V říjnu 1946 odeslal Tokajev do Moskvy ideový návrh rakety TT-1. Třístupňový nosič na tekuté palivo, podle mínění britského odborníka Kennetha W. Gatlanda silně ovlivněný Sängerovými představami, měl sloužit pro dopravu výbušnin na tisícikilometrové vzdálenosti i k vynášení družic. Tokajev se každopádně rozhodl, že bez Sängera se domů nevrátí – jelikož nesplnil Stalinův příkaz, bylo by to nebezpečné. Koncem roku 1947 proto požádal o azyl ve Velké Británii. 

Keldyšův tým pak Sängerův projekt zdokonalil. Zatímco rakouský inženýr počítal s motory na zádi, moskevští specialisté posadili dva náporové motory na konce křídel. Ostatní charakteristiky se víceméně shodovaly: Na délku stroj měřil 28 m, rozpětí křídel dosahovalo 15 m, hmotnost činila 100 t a dolet 12 000 km. Sovětští odborníci však dospěli k závěru, že stávající úroveň techniky nedokáže konstruktérům poskytnout dokonalé materiály pro vytvoření takového kosmického bombardéru. Výzkum nicméně usnadnil vývoj některých bojových raket a později rovněž přispěl ke stavbě raketoplánu Buran. 

Američané, kteří Sängerův projekt také získali, se jím nechali inspirovat k sérii raketových letadel řady X. Stroj X-15 dokonce v létě roku 1963 překonal výšku 100 km, považovanou za hranici vesmíru. A X-20 Dyna Soar, vynášený raketou Titan, měl využívat odrazy od atmosféry – neboli tzv. dynamicky plachtit. V roce 1963 však Pentagon jeho vývoj zrušil.

Předčasné kosmoplány

V létě roku 1945 přiletěl omilostněný Koroljov do Berlína, tentokrát ovšem ve vojenské uniformě a s nárameníky podplukovníka. Spolu s dalšími inženýry měl prozkoumat bojové rakety, které vyvíjel německý konstruktér Wernher von Braun. Když pak Sergej Pavlovič v říjnu 1957 vypustil první umělou družici, stal se tajným favoritem Sergeje Chruščova. Teprve poté mohl opět pomýšlet na vyslání člověka do vesmíru. 

Koroljov požádal starého přítele Pavla Cybina, který vedl konstrukční kancelář OKB- 256, aby vyprojektoval kosmické letadlo. Vznikl tak návrh Kosmoljotu pro jednoho člověka: Stroj dlouhý 9 m, s rozpětím křídel 7,5 m a o hmotnosti 3,5 t měla vynášet Koroljovova raketa R-7. Vracel by se pomocí vysunutých křídel jako kluzák a po zemi by klouzal na ližinách. Mezitím se však ukázalo technicky schůdnější přestavět špionážní družici na kosmickou loď Vostok, respektive Voschod. 

Orbitální letadlo rozpracovávali od června 1957 také v konstrukční kanceláři OKB-23 Vladimira Mjasiščeva. Jejich jednomístný devítitunový stroj VKA-23, dlouhý 9 m a s rozpětím křídel 7,5 m, měla do vesmíru dopravovat raketa. Konstruktéři však svůj záměr nakonec neprosadili. Projekty obou kosmoplánů každopádně předběhly svou dobu – vyžadovaly materiály a technologie, jež zatím neexistovaly, a musely být proto z programu vyškrtnuty.

Špion cizích družic

Také šéf SKB-586 Vladimir Čelomej se v roce 1960 pustil do projektování bezpilotního raketoplánu, který by kontroloval a případně ničil cizí družice. Prototyp MP-1 vynesla v prosinci 1961 do vesmíru raketa R-12 z kosmodromu Kapustin Jar: Dosáhl výšky 400 km a uletěl 1 900 km, ale při přistávání na padáku se rozbil. Druhý pokusný let MP-2 se uskutečnil v březnu 1963. 

V létě roku 1964, krátce po svržení Nikity Chruščova, rozhodla komise ÚV KSSS vedená tajemníkem Dmitrijem Ustinovem, aby Čelomej předal další vývoj raketoplánů kanceláři OKB-155. Konstruktér pak dostal za úkol vytvořit vojenskou orbitální stanici Almaz.

Přepadový kosmický stíhač 

Odborníci v konstrukční kanceláři OKB-155 Arťoma Mikojana už delší dobu zkoumali kombinované aerokosmické systémy. Generálové se děsili amerických experimentálních letounů řady X: Spadaly pod Pentagon, tudíž s nimi počítali jako se stíhačkami či bombardéry. Úkolem postavit přepadový kosmický stíhač Spiral pověřil Mikojan svého zástupce Gleba Lozino-Lozinského. Jeho jméno tak okamžitě zmizelo z veřejnosti – inženýr se stal přísně utajovanou osobou, stejně jako celý projekt.

Mikojan počítal s tím, že Spiral bude do výšky 30 km vynášet hypersonický letoun s delta křídly o rozpětí 16 m, který dosáhne rychlosti až mach 6. Lozino-Lozinskij se nosičem nezabýval a pro začátek počítal s použitím rakety. Dva piloti desetitunového, osm metrů dlouhého Spiralu měli kontrolovat americké družice. Stroj by přistával s rozloženými křídly jako kluzák na lyžích a do provozu měl být uveden v roce 1977. 

Roku 1969 vypustili z Plesecku tři makety Spiralu pod označením Bor-1, 2 a 3, jež poté přistály na kosmodromu Kapustin Jar východně od dnešního Volgogradu. V Gagarinově středisku pro přípravu kosmonautů současně vznikl čtvrtý oddíl pod vedením Germana Titova, čítající deset mužů. Jeho členové začali s výcvikem v trenažéru miniraketoplánu, zkušený kosmonaut Vladimir Džanibekov však vzpomínal. „Kabina připomínala stíhačku – byla dost těsná. Těsnější než v MiGu.“ 

Inženýři nicméně nezvládali množství obtíží, práce se prodlužovaly a prodražovaly. Koncem roku 1969 tak ministr obrany Andrej Grečko projekt zrušil a speciální oddíl rozpustil. Na žádost o pokračování zkoušek napsal: „Není čas na nějaké fantazie. Mikojan má dělat pořádné stíhačky!“ 

O pět let později vzkřísil Spiral generální konstruktér Valentin Gluško, který převzal Koroljovovu konstrukční kancelář. Projekt dostal nové označení Mig-105.11 a jeho modely letěly celkem sedmkrát. Vypouštěly se z těžkého bombardéru Tu-95K a v jejich kabinách se vystřídalo několik kosmonautů. Experimenty skončily v roce 1978, kdy Gluškova firma – nově nazývaná Energija – dostala příkaz vyvinout velký raketoplán podobný americkému stroji Space Shuttle.

Image

Čtěte také

Buran poprvé a naposled

Tričko dnes považujeme za jeden z nejběžnějších a nejuniverzálnějších oděvů, dostupný v nesčetných kombinacích barev, materiálů i stylů. Vyvinulo se z jednoduchých bavlněných spodních košil s dlouhými rukávy, jež měly chránit před chladem a absorbovat pot. 

Na přelomu 19. a 20. století vznikla jejich zkrácená verze, kterou jako spodní vrstvu používali zejména námořníci a vojáci. V roce 1913 pak americké námořnictvo začlenilo trička do svých uniforem v podobě, jak je známe dnes: bílá, s krátkými rukávy a kulatým výstřihem. Námořníci je nosili nejen pod uniformou, ale i samostatně při fyzické práci. 

O sedm let později se anglický výraz pro tričko, „T-shirt“ neboli doslova „T-košile“, poprvé objevil v americkém slovníku Merriam-Webster. K jeho všeobecnému rozšíření přispěli vojáci vracející se domů z druhé světové války, kteří trička nosili často i mimo službu. V 50. letech je pak zpopularizovaly herecké ikony jako Marlon Brando či James Dean, v jejichž pojetí šlo o módní kousek spojený s rebelským duchem.

Image

Čtěte také

Kde se vzaly džíny? Krátká exkurze do dějin modrých kalhot

Před úsvitem v polovině června 1918 se rozezněla děla na obou stranách řeky Piavy. Legionář Jan Janoušek, který se střetnutí zúčastnil na italské straně, zaznamenal: „15. června 1918 byla obloha k frontě celá jako v plameni. Zřetelně šlo rozeznat třesavá světla vystřelovaných raket. Dunění děl slyšitelné už od dvou posledních dní je dnes podobno vzdálenému hřmění.“ 

Italům se na několika místech podařilo zasáhnout rakousko-uherská shromaždiště a zastavit či výrazně zpomalit útok ještě předtím, než vůbec začal. Jinde se ale císařské síly přes řeku přeplavily či ji překonaly na pontonových mostech. Největší úspěch slavily 13. a 17. divize, které Piavu pokořily ještě před rozedněním, a kolem sedmé hodiny ranní se již zachytily na protějším břehu. 

Dařilo se také XXIII. sboru generála Maximiliana Csicsericse, jenž rozšířil předmostí u San Donà di Piave, zajal několik tisíc nepřátel a skoro čtyři desítky děl. Svou statečností na sebe upozornila i 58. divize XVI. sboru podmaršálka Rudolfa Králíčka, jejíž vojáci se přeplavili úzkými rameny řeky kolem výběžku ostrova Grave di Papadopoli. Podařilo se jí vybudovat předmostí a z něj se přes značný italský odpor probít až do Maserady sul Piave. Pak ale dva dny marně čekala na posily a její úspěch nakonec přišel vniveč.

Souběžně s boji na Piavě pak probíhal útok rakouské 11. armády u Monte Grappa, kde však Rakušané narazili na nečekaně silnou obranu. Podařilo se sice obsadit Col Moschino a některé menší vesnice v okolí pohoří, již první den večer však bylo jasné, že ofenziva v tomto směru selhala. Útočící formace se proto vrátily zpět do výchozích pozic a začaly se připravovat na případný nepřátelský protiútok.

Nemístný optimismus

Hlavní rozhodnutí na italské frontě tak měla přinést Piava, kde v průběhu prvních několika dnů vypadala situace pro Rakušany optimisticky. „Včera brzy ráno zaútočily naše armády na řece Piavě po mnohahodinové masivní dělostřelbě na italskou armádu a její spojence. Vojska překonala obranu na východním okraji Montella a pronikla do hloubi tohoto kopcovitého úseku. Bylo zajato 10 tisíc Italů a přibližně 50 těžkých zbraní,“ konstatovalo spokojeně komuniké vrchního velení. Spojením několika předmostí na pravém břehu vznikl 18. června pás území asi 8 km dlouhý a 25 km široký. Na několika místech – především u výšiny Montello – se dokonce zdálo, že útočící formace proniknou až do benátské roviny. 

Bojů na tomto úseku fronty se zúčastnilo hned několik svazků z českých zemí, především pěší pluk č. 14 (brněnský) a 25. (kroměřížský). Těm se podařilo probít až do třetiny montellského hřebene. Účastník bitvy Tomáš Kusal s odstupem času vzpomínal na tvrdost bojů: „Brzy ráno nás převáželi přes vodu, dostali jsme se k prvním zákopům a dál to nešlo. Talijáni do nás bili z kanonů a minometů, povídám si – toto už je konec! A přece jsem to přežil. Tam bylo mrtvých jako dřeva v lese.“ 

Na stejném místě také došlo ke střetnutí českých vojáků bojujících na obou stranách fronty. Tentokrát za delší konec lana tahali ti v rakouských uniformách a několik legionářů, kteří padli do zajetí, čekala poprava. „Rakušáci zahájili náhlou ofenzivu, kdesi tam na Piavě našich mnoho zaskočili a zajali. Nevíme nic určitého, jen Taliáni mezi sebou pořád brebentí a říkají často slovo impiccati (oběšení),“ zaznamenal ve svém deníku Jan Janoušek. Brzy nato se však již válečná štěstěna začínala k vojákům císaře Karla otáčet zády.

Krach císařských plánů

V první řadě se proti Rakušanům obrátila příroda. Silný déšť v Alpách vedl k rozvodnění Piavy a zásobování přes řeku se stávalo stále obtížnějším, až jej vysoká hladina na některých místech znemožnila úplně. Hlášení zasílaná na vrchní velitelství zachycují zoufalost situace: „U XXIV. sboru jsou vysokou vodou strženy všechny mosty, Piava se zvedla o dalších 78 centimetrů, rychlost vody je 3,9 m za sekundu; ostrovy jsou zaplaveny, udržení mostů nad vodou je v této době vyloučeno. Spojení přes Piavu pouze rádiem a optickým přístrojem.“ 

Problémy s logistikou se okamžitě promítly i do bojeschopnosti jednotek za řekou. Dělostřelci hlásili: „Munici máme na osm dní, 4,9 ran denně na jedno dělo; se stravou asi vydržíme pouze do pětadvacátého.“ Polní maršál Svetozar Borojević von Bojna se také několikrát snažil získat posily a zásoby od svého kolegy Conrada von Hötzendorfa, ten však preferoval vlastní vojenské operace v Dolomitech.

Italové navíc začali na bojiště přisouvat čerstvé jednotky. Jejich protiútok začal masivními nálety vlastních, ale také britských a francouzských vzdušných sil. Piloti bombardovali zbývající mosty přes řeku, útočili na rakouské jednotky a prováděli průzkum za účelem navádění dělostřelectva. Auty a po železnici putovaly na frontu nové a nové posily a již 19. června museli  Rakušané na západním břehu čelit zhruba dvojnásobné přesile. Téhož dne také začala série protiútoků, které tlačily císařské jednotky zpět do řeky.

Borojević správně vyhodnotil bitvu jako prohranou a nařídil ústup zpět za Piavu. Do 22. června pak většina jeho podřízených tento rozkaz splnila. Navzdory naléhání západních spojenců Italové nepřítele nepronásledovali a nepokusili se vítězství využít k okamžité ofenzivě. Generál Armando Diaz zdůrazňoval potřebu neukvapit se a šetřit síly pro konečnou fázi války. Čas teď jednoznačně hrál ve prospěch Dohody.

Neveselé účtování

Bilance rakousko-uherské ofenzivy byla hrozivá. Během týdenní bitvy odepsala císařská armáda na 140 000 mužů, z nichž nemalá část utonula v řece nebo je skolily nemoci. Naprosté  fiasko otřáslo důvěrou v důstojnický sbor a císař Karel na něj reagoval například odvoláním Conrada von Hötzendorfa, jehož nahradil arcivévoda Josef. Rezignaci náčelníka generálního štábu, polního maršála Arthura Arz von Straußenburga, však monarcha nepřijal a na svém místě zůstal také Borojević. Rakouskou porážku reflektoval také Berlín – Erich Ludendorff si posteskl: „Tento neúspěšný útok byl nesmírně bolestivý. Už jsem nemohl doufat, že italská fronta jakkoliv ulehčí našemu úsilí na západě.“

Porážka ve druhé bitvě na Piavě také v podstatě vynesla rozsudek nad rakousko-uherskou armádou na této frontě. Již tak nedostatečně zásobované a demoralizované jednotky propadly do ještě hlubší mizerie. Červnová ofenziva ukázala zoufalý nedostatek dělostřelecké munice a po jejím skončení mohla artilerie poskytovat prvosledovým jednotkám podporu pouze se svolením vyšších štábů. Pozorovatelé o několik měsíců později zaznamenali, že až polovina mužstva neměla dokonce ani kompletní uniformu, což se týkalo i některých důstojníků. 

Ještě větší problém představoval hlad – potravinové příděly se smrskly na 500 g chleba denně, nedostávalo se masa ani jiných potravin. Takové porce nestačily na udržení dostatečné fyzické kondice a řada vojáků trpěla podvýživou. 

Vše se nutně propisovalo do morálky mužstva, které navíc nepomáhaly ani zprávy ze světa – ať už šlo o aktivity politiků-odbojářů pracujících v exilu či stížnosti příbuzných na obtížnou zásobovací situaci doma. Množily se dezerce, simulantství a řada vojáků se ochotně vzdávala nepříteli. To se projevilo vysokými podstavy jednotek – zatímco italský bojový prapor tvořilo 900 mužů, na rakouské straně to nezřídka nebyla ani polovina. Za této neveselé situace se čekalo na novou dohodovou ofenzivu.

Vybojovat Itálii slávu

S tím, jak selhaly německé útoky na západní frontě a konec války se nezadržitelně blížil, začalo v Římě převládat  přesvědčení, že je třeba co nejdříve dosáhnout zásadního vojenského úspěchu. Myšlenka měla politický podtext – dosavadní chabé výsledky na frontě neslibovaly na plánované mírové konferenci příliš silnou vyjednávací pozici. Z toho důvodu musela nová ofenziva proti Rakousko-Uhersku uspět dříve, než habsburská monarchie kapituluje. 

Útok byl naplánován velmi ambiciózně – měl prolomit nepřátelské linie podél řeky Piavy v oblasti mezi hřebenem Monte Grappa a městem 
Treviso směrem na Vittorio Veneto. Italové tentokrát mohli kromě vlastní početní a materiální převahy počítat i s účastí několika britských a francouzských divizí, spíše morální podporu pak tvořilo asi 5 000 Američanů. 

Problém stejně jako v případě rakouské ofenzivy představovaly vytrvalé deště a rozvodněná řeka, jejíž překročení se ukazovalo jako velmi nesnadné. K prvnímu střetu došlo 24. října 1918, kdy britsko-italské jednotky zaútočily na ostrov Grave di Papadopoli. Náhlý přepad, v němž dohodoví vojáci využili špatné viditelnosti způsobené hustou mlhou, skončil úspěchem a Dohoda tak získala opěrný bod na řece. K jejímu překročení mělo dojít o dva dny později. 

Konečné rozhodnutí

Jako první překonali Piavu vojáci 10. armády sestávající ze dvou britských a dvou italských divizí anglického generála Rudolpha Lambarta. Podařilo se vytvořit předmostí, které nenarušily ani nálety rakouského letectva, jimž se podařilo alespoň poničit nepřátelské pontonové mosty. Maršál Borojević nařídil provedení protiútoku, který měl útočníky zahnat zpět za řeku, a v tomto okamžiku došlo k rozhodujícímu momentu celé bitvy. 

Celé formace složené z Čechů, Maďarů či Chorvatů odmítaly pokračovat v boji. Přestože rakouský velitel dosud teoreticky disponoval šesti záložními divizemi, najednou neměl koho do boje poslat. „Obranyschopnost našich jednotek nápadně ochabuje, o to více, jak roste počet jednotek, které vypovídají poslušnost s odvoláním na manifest proklamující nezávislost Polska, Uher, českého, slovenského a jihoslovanského státu, a kdy chybějí prostředky k tomu, jak je přivést k poslušnosti,“ napsal v hlášení vrchnímu velení. 

Linie se začala hroutit a následujícího dne se na levém břehu Piavy zachytily další dohodové jednotky, které záhy zahájily postup dále na sever. Ve Vídni si uvědomovali bezvýchodnost situace a nařídili všeobecný ústup. Dne 29. října pak Rakušané požádali o příměří. Italové se však nemínili nechat připravit
o svůj triumf. V průběhu jednání tak jejich postup pokračoval a v samém závěru války pak apeninské království konečně dosáhlo kýženého vítězství – byť proti mnohdy již nebojující armádě. Během posledního týdne konfliktu padlo do zajetí 300 000 rakousko-uherských vojáků a tisíce děl, kulometů a dalšího vybavení. Třetí střetnutí na Piavě, známé též jako bitva u Vittorio Veneta, tak skončilo 4. listopadu 1918 italským vítězstvím. 

Řeka Piava byla téměř rok svědkem krutých bojů, při nichž ztratily životy desetitisíce mužů. V listopadu 1917 se tam zastavil ústup italské armády po ostudné porážce u Caporetta a nějaký čas se zdálo, že rakousko-německé síly budou pokračovat v postupu dále do nitra Apeninského poloostrova. V červnu 1918 však selhal poslední vážný útok císařské armády a o několik měsíců později tu Italové oslavili své největší vítězství v první světové válce – sama řeka Piava pak získala přezdívku „svatá řeka vlasti“.

Image

Čtěte také

Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (1)

Roboti podobní hmyzu už dlouho představují velmi zajímavý směr ve vývoji robotů. Inženýři a vědci amerického Massachusettského technologického institutu (MIT) tentokrát navrhli létající mikroboty s novým designem křídel. Mohou létat až 1000 sekund, což je asi stokrát déle než jakýkoliv jejich srovnatelný předchůdce.

Robotičtí opylovači

Tým MIT ve snaze vylepšit stávající design snížil počet křídel z dříve běžně používaných osmi na čtyři. Tento technologický krok stabilizoval mikroboty v letu a zlepšil jejich možnost startovat ze země. Menší počet křídel na těle robota také nabízí prostor pro další elektronické komponenty.

Křídla mikrobotů využívají měkké aktuátory, vytvořené z vrstev elastomeru vloženého mezi tenké elektrody z uhlíkových nanotrubiček a stočeného do válce. Vznikly tím umělé svaly, které se mohou rychle stahovat a opět uvolňovat a vytvářejí tím mechanickou sílu, díky které mikroboti létají. 

Proč vlastně vyvíjet takové titěrné roboty? Nabízí se řada zajímavých možností využití, tím hlavním je ale umělé opylování rostlin, například ve vertikálních farmách, v domácnostech nebo i na tradičních farmách pod širým nebem. Ve světě každoročně umírají miliony nebo spíše miliardy včel a jejich práci by bylo žádoucí nějakým způsobem nahradit.

Image

Čtěte také

Uklízecí robopes VERO vysaje odpadky na plážích

Nejvíc prominentní politickou dynastii dneška představují bezesporu „Kimové“. Nynější vůdce Severní Koreje Kim Čong-un, pán nad životy a smrtí 26milionové zbídačené populace, je v pořadí už třetím vládcem z řad rodiny, která se dostala k moci v roce 1945. Tehdy zkolabovala japonská okupace poloostrova a následná dělba sfér vlivu mezi vítěznými Spojenci nedopadla pro Koreu dobře: Sovětský svaz si ponechal vliv nad severní částí země až do 38. rovnoběžky, zatímco USA roztáhly ochranný deštník jižně od zmíněné linie. 

Na vrcholu severokorejského režimu stanul Kim Il-sung, u nás známý pod rusifikovaným jménem Kim Ir-sen. Narodil se do chudé protestantské rodiny, ale navzdory svému původu se během studií na čínské střední škole dal do služeb myšlenky komunismu. Později, po okupaci Číny japonskými vojsky, se přidal k partyzánům, brzy se vyšplhal na velitelský post a proslavil se odvážnými akcemi. Když byl jeho oddíl nakonec rozprášen, utekl do SSSR. Tam se setkal s psychopatickým, ale velmi inteligentním Lavrentijem Berijou a udělal na něj dobrý dojem: Velitel tajné policie ho proto obratem doporučil samotnému Josifu Stalinovi, který potřeboval na severu Koreje zřídit rolnicko-dělnickou vládu. Roku 1945 se tedy Kim stal prvním tajemníkem korejské komunistické strany. 

Od nuly na vrchol

Kim Il-sung byl pohledem svých rivalů „nula“. Měl pouhých osm tříd formálního vzdělání, četl s obtížemi a o fungování státu nevěděl nic. Byl však ochotný se učit a Sověti mu poskytli veškeré prostředky, aby vybudoval centralizovaný stát se silnou armádou. S tou nakonec zaútočil na svého jižního souseda s cílem obě Koreje sjednotit, do války se ovšem vložily Spojené státy a skončila patem. Kim si i po neúspěšném střetu pozici udržel a své kritiky smetl – načež nastartoval politický systém založený na strachu, který okopíroval ze Stalinových učebnic. Zrodil se tak kult osobnosti a nový neomezený diktátor: Zemi vládl 45 let jako bůh, jeho portréty lidé velebili, jeho sochám se klaněli.

Bylo jen přirozené, že božský status přejde i na Kimovy potomky. Z jeho dvou manželství vzešlo celkem sedm dětí a vyvoleným nástupcem se stal prvorozený Kim Čong-il, který se narodil ještě v Sovětském svaze. Severokorejská propaganda nicméně nezaváhala a jako oficiální místo jeho příchodu na svět zvolila posvátný vulkán na korejsko-čínské hranici, kde se prý nacházela tajná základna. Jednoho dne se však nad ní objevila hvězda, sníh okolo roztál, rozezpívali se ptáci – a malý Kim Čong-il byl na světě. „Den hvězdy“ dnes patří mezi hlavní svátky země, kdy lidé tančí secvičené sestavy, nebe rozzáří ohňostroje a přídělový systém je o něco štědřejší než jindy.

Rozvrácená země

Na krátkou dobu měli Severokorejci vyšší životní úroveň než válkou poničený jih. Jenže v 60. letech začal sever víc a víc upadat do hospodářského marasmu, který vyvrcholil rozpadem SSSR, na němž země ekonomicky závisela. Krize tvrdě dolehla na Velkého vůdce, jenž v roce 1994 coby 82letý zemřel na infarkt. Kim Čong-il tak zdědil titul „Drahý vůdce“, hladomor a rozvrácenou zemi. Hladovění se sice podařilo zastavit, ale z ekonomických otřesů už se sever nikdy nevzpamatoval. Nový lídr byl prý až směšně neschopný pochopit základy obchodních vztahů a činil zásadně nekompetentní rozhodnutí. Často se však nechával zvěčňovat při kontrolách továren a zemědělských statků, z čehož na Západě vznikla fotografická série vydaná ve velkoformátové knize „Kim se dívá na věci“.

Ani se ženami to neměl Kim Čong-il snadné. První manželku, dceru válečného hrdiny, si vzal na nátlak svého otce, ale rozvedli se už po třech letech. Místo ní si pořídil neoficiální partnerku, hvězdnou filmovou herečku: Doslova si ji „ukradl“, když donutil jejího muže k rozvodu, ale vztah až do svého nástupnictví tajil dokonce i před otcem. Nakonec byl donucen se oženit znovu a vzít si nudnou dceru komunistického pohlavára, nicméně stejně jako předtím si našel jinou okouzlující partnerku, tentokrát tanečnici. Z předchozích vztahů měl dvě dcery a syna, ovšem právě Ko Jong-hui, etnická Korejka z japonské Ósaky, mu dala nástupce Kim Čong-una.

Krizí k důvěře

Drahý vůdce původně plánoval dosadit na trůn syna z oficiálního manželství Kim Čong-nama, jenže ten způsoboval otci nemálo trapných situací: Během studií ve Švýcarsku pořádal divoké večírky, užíval si dámské společnosti a pokusil se s padělaným pasem, v doprovodu utajované rodiny, navštívit japonský Disneyland, načež byl odhalen a vydán do Číny. Když se pak navíc nechal slyšet, že je třeba politický systém reformovat, protože jinak ho čeká kolaps, rychle skončil v exilu a později byl otráven na příkaz samotného Kim Čong-una.

Ačkoliv Kim Čong-un vzešel z nelegitimního spojení, měl pro svou roli předpoklady. Také jemu se dostalo špičkového vzdělání na švýcarské internátní škole, a přestože nedosáhl na nijak oslnivé známky, dobře prý vycházel s ostatními studenty a zamiloval se do basketbalu. A především – nezvedal otci tep. Sbíral zkušenosti cestami po Evropě na falešný pas a pravděpodobně pobýval i v Praze. 

Když bylo v roce 2009 zjevné, že zdraví Drahého vůdce už dlouho nevydrží, vyvolal Kim Čong-il politickou krizi s Jižní Koreou tak, že nechal potopit vojenskou korvetu Čchonan. Incident, který stál životy 46 námořníků, sjednotil velení severokorejské armády za čerstvě jmenovaným nástupcem a Kim Čong-il mohl poklidně zemřít, což se také roku 2011 stalo. 

Mladý muž, pevné otěže

Během prvních měsíců ve funkci nechal Kim Čong-un popravit několik blízkých otcových kolegů, včetně svého strýce, a použil k tomu velmi „inovativní“ nástroje: střelu z minometu, rozzuřené psy, a dokonce plamenomet. Čistky postihly nejvyšší vedení armády i komunistické strany. Jakmile nový vůdce ustavil svoji autoritu, rozjel na plné obrátky jaderný program a s ním velkou kampaň, v níž se měl objevovat jako lidumil a modernizátor. Do mocenských struktur uvedl svoji sestru Kim Jo-čong, což znamenalo na severokorejské poměry vskutku revoluční krok. Dal vybudovat zábavní parky s kolotoči i lyžařská centra, která ovšem běžný Severokorejec samozřejmě nikdy nenavštíví. Objevil se i na koncertě, kde zazněly současné trendy jihokorejského K-popu, zároveň však v zemi pod trestem smrti zakázal seriálovou produkci jižních sousedů.

Na osobní image mu skutečně záleží: Jako první vůdce v historii státu se osobně vydává na místa katastrof a organizuje záchranné práce. Zůstává však jedním z nejbrutálnějších diktátorů současného světa, přičemž Jižní Koreji i Japonsku neustále vyhrožuje nukleární válkou.

Image

Čtěte také

Neuvěřitelná země: Jak se žije v severokorejském ráji pracujících