Vzestup země draka: Čína je nastupující vesmírnou supervelmocí
Čínský vesmírný program začal sice později, ale země draka své konkurenty postupně dohání, a v některých ohledech se již dokonce dostala do čela pomyslného pelotonu.
Loni v květnu zamířila na špici rakety Dlouhý pochod 5 do kosmu složitá a významná sonda Čchang-e 6 (Chang’e), aby odebrala vzorky z odvrácené strany Měsíce. Po 53 dnech dosedl 25. června 2024 návratový modul i s téměř dvěma kilogramy vzorků ve Vnitřním Mongolsku. Zmíněná mise a další budoucí premiéry nejen na našem souputníkovi, ale i na Marsu a dál posilují plány Číny stát se do roku 2045 vesmírnou supervelmocí.
Již nyní pro to existuje dostatek indicií, a hlavně nechybí politická vůle – zatímco jinde ve světě se priority mění a průzkum kosmu se odsouvá, což odnášejí zejména velké projekty. Dobytí rudé planety by stálo nemalé prostředky, a žádná velmoc zatím není ochotná je vynaložit. Spojené státy mají problém financovat i návrat lidí na Měsíc a obhajoba gigantických nákladů představuje stále těžší úkol.
Čína se dere do čela
Čínský prezident Si Ťin-pching již loni v dubnu oznámil nejrozsáhlejší reorganizaci Lidové osvobozenecké armády za posledních deset let, s důrazem na posílení vojenské přítomnosti ve vesmíru. A Peking již v minulosti nastínil řadu kosmických projektů zaměřených na obranu národní bezpečnosti. Nechybějí ani pobídky pro komerční průmysl a podpora inovací, jako jsou satelitní služby, vesmírná turistika či těžba zdrojů.
Strmě narůstající výdaje na kosmonautiku tvoří další jasný ukazatel ambicí asijského lídra, přičemž se vyšplhaly přibližně ze dvou miliard dolarů v roce 2022 na loňských 14 miliard. Přestože Číňané nadále zaostávají za USA, větší investice nesou ovoce. Nejde však jen o peníze: Svou roli hraje i národní hrdost, technologický pokrok a jiné faktory. Postavení Číny v rychle se vyvíjejícím a rozšiřujícím globálním vesmírném prostředí nicméně způsobuje některým dalším aktérům nemalé vrásky na čele.
Pekingský kosmický program tvoří součást širší sféry americko-čínské konkurence s jasnými diplomatickými, vojenskými a ekonomickými rozměry, včetně obav z vesmírných zbraní, kybernetických bezpečnostních hrozeb a potenciálu využívat lunární zdroje. Teprve se ukáže, zda USA, Čína a další státy dokážou najít způsob, jak ve vesmíru spolupracovat a zároveň zvládnout napětí ve vzájemných vztazích na Zemi. Bylo by to však velmi přínosné pro všechny strany.
Krok za krokem vpřed
Na začlenění mezi vesmírné velmoci Čínská lidová republika tvrdě pracuje již víc než šest dekád. První skutečný úspěch zaznamenala roku 1970, kdy jako teprve pátá země – po Sovětském svazu, Spojených státech, Francii a Japonsku – vypustila vlastními silami umělou družici, nazvanou Tung-fang chung 1 (Dong Fang Hong). V 80. letech se stal čínský kosmický program strukturovanějším a řídil se programem rozvoje vědy a techniky nazvaným Projekt 863. Uvedená iniciativa vytvořila základ pro stěžejní Projekt 921, známý také jako China Manned Space Program, který v roce 1992 formuloval cíle země vyslat do vesmíru vlastní kosmonauty a vybudovat vesmírnou stanici.
O rok později vznikl Čínský národní kosmický úřad CNSA, přičemž zmíněná institucionální podpora pomohla Číně v roce 1999 vypustit svou první bezpilotní kosmickou loď a čtyři roky nato vyslat do vesmíru prvního tchajkonauta. V roce 2019 následoval další působivý milník, když lidová republika dokázala v historické premiéře přistát na odvrácené straně Měsíce. Poté se jí v roce 2020 při misi Tchien-wen 1 (Tianwen) podařilo dosednout na povrch rudé planety s roverem a koncem roku 2022 dokončila vesmírnou stanici Nebeský palác neboli Tchien-kung (Tiangong), zatímco již plánuje další expanzi.
Na Mars, ke kometě a dál
Popsané kroky ponesou své plody: ISS má být vyřazena z provozu někdy v roce 2031, načež Nebeský palác zůstane jedinou větší vědeckou stanicí na oběžné dráze. Lunární program zas pomáhá sbírat zkušenosti pro vybudovaní základny na povrchu našeho souputníka. Není tajemstvím, že země draka plánuje vyslat na Měsíc lidi a naučit se těžit i využívat tamní zdroje. Mezi její další cíle se řadí průzkum Sluneční soustavy: Sonda Tchien-wen 4, se startem plánovaným zhruba na rok 2029, by se měla zaměřit na jeden z největších měsíců Jupitera Kallisto. K zamýšleným úkolům mise však patří i průlet okolo Uranu.
Tchien-wen 2, s jejímž startem se počítá v letošním roce, má pro změnu odebrat asi sto gramů materiálu z vybrané planetky. Čeká ji návštěva asteroidu 469219 Kamo’oalewa a po zvládnutí hlavních bodů programu by se mohla vydat ještě ke kometě 311P/PanSTARRS, a cestou možná navštívit i nějakou další planetku. Neméně zajímavá je mise Tchien-wen 3, v jejímž rámci se chce Čína okolo roku 2030 vrátit na Mars, odebrat tam vzorky a dopravit je na Zemi. Stejný cíl má přitom také NASA ve spolupráci s Evropou. Bude tedy velmi zajímavé sledovat, kdo nakonec uspěje dřív a získá možná nejdražší a nejcennější geologické vzorky v dějinách.
Soukromníci na scéně
Kromě státních programů ovšem asijský gigant masivně investoval i do rozvoje komerčních společností v kosmickém sektoru a zmíněná podpora se začíná vyplácet. V roce 2023 již 17 z celkových 67 raketových startů v zemi uskutečnily soukromé subjekty, které se prosazují čím dál častěji a zdaleka neplní jen roli firem do počtu – často vymýšlejí nové technologie a zkoušejí vlastní cesty. Například v červenci 2023 vypustila společnost LandSpace vůbec první vesmírnou raketu na metan a kapalný kyslík, zatímco firma Orienspace nechala začátkem loňského roku odstartovat z mořské platformy nejsilnější nosič na tuhé pohonné látky Gravity-1. Vzhledem k úloze státních subjektů v čínském komerčním sektoru je ovšem hranice mezi veřejným a soukromým vesmírným podnikem nejasná.
Jeden z příkladů nabízí státem vlastněná společnost China Satellite Network Group, která hodlá v letech 2024–2029 vybudovat obří satelitní konstelaci podobnou síti Starlink firmy SpaceX: Plánuje vypustit až 26 tisíc družic poskytujících internetové připojení. Vesmírná iniciativa Belt and Road Initiative pro změnu zahrnuje navigační a jiné kriticky důležité satelity. Například navigační systém BeiDou původně vznikl pro vojenské účely, ale nyní je provozován ve spolupráci se soukromými subjekty a dalšími zahraničními vládami k civilnímu použití. Čítá již 45 družic na oběžné dráze a 120 pozemních stanic, přičemž slouží pro regiony od východní Afriky po jižní Pacifik. Jde o největší systém svého druhu a dosáhl úrovně přesnosti, která vyvolává obavy nejen v USA.
Měsíc jako osmý světadíl
Čína také úzce spolupracuje s Ruskem – významnou, i když upadající vesmírnou velmocí. Mezinárodní lunární výzkumná stanice ILRS představuje jejich společnou iniciativu k vybudování základny na jižním pólu našeho souputníka. Podle plánů by měla být do poloviny století plně funkční pro výzkum Měsíce, načež má podpořit meziplanetární pilotované mise. K účasti v programu se vedle lidové republiky a Ruska přihlásilo osm zemí: Ázerbájdžán, Bělorusko, Egypt, Pákistán, Jižní Afrika, Thajsko, Turecko a Venezuela.
Rostoucí partnerství kolem ILRS se považuje za konkurenci programu Artemis Accords pod vedením Spojených států, jehož součást tvoří také Česká republika. Nezávaznou dohodu už podepsalo více než 39 zemí. Nicméně některé z nich – konkrétně Francie, Německo, Indie a Japonsko – se připojily také k Číně v projektech souvisejících s orbitální základnou Tchien-kung.
Amerika a Čína bok po boku?
Pozoruhodnou výjimku z rozšiřujícího se seznamu čínských partnerů v oblasti vesmíru představují Spojené státy. Lidová republika se na několika klíčových mezinárodních projektech, včetně ISS či Artemis, nepodílí především kvůli námitkám Washingtonu. Americký Kongres podle Wolfova dodatku z roku 2011 zakazuje agentuře NASA používat federální fondy k bilaterálnímu jednání s Čínou o vesmírné spolupráci. A kromě toho je v rámci tamních předpisů o mezinárodním obchodu se zbraněmi omezen vývoz družicových dílů a kosmického hardwaru do asijské země.
Šéf NASA Bill Nelson při nedávném slyšení v Kongresu prohlásil, že čínský civilní vesmírný program je programem vojenským. Úřad ředitele národní rozvědky pak ve své loňské zprávě popsal kosmický sektor lidové republiky jako hrozbu pro americkou bezpečnost. S vyostřováním geopolitické situace se okolnosti spíš zhoršují. Oba národy spolu soupeří a Washington jistě netěší, že k cílům Číny patří překonat Spojené státy do roku 2045. Faktem zůstává, že 245 ze 700 vynesených čínských družic vzniklo pro vojenské účely – zatímco například v případě Indie má totéž zaměření pouze 26 z více než 120 satelitů.
Rostoucí obavy
Také někteří další partneři zrušili dohody s Čínou kvůli bezpečnostním obavám. V roce 2020 se společnost Swedish Space Corporation alias SSC rozhodla neobnovit smlouvy pro čínskou pozemní stanici ve švédské Kiruně kvůli riziku, že by shromážděná data mohla posloužit pro vojenské zpravodajství, což by porušilo podmínky použití centra SSC. Téhož roku se pak firma rozhodla neobnovit smlouvy s Číňany na pozemních stanicích v Austrálii a Chile.
Politický vývoj ovlivnil rovněž kooperaci CNSA a Evropské kosmické agentury. Očekávalo se, že evropští kosmonauti navštíví do roku 2022 stanici Tchien-kung, ale ESA plány pozastavila – přestože obě strany dřív spolupracovaly na více frontách, včetně průzkumu Měsíce a hlubokého vesmíru. Jako důvod uvedl ředitel ESA Josef Aschbacher nedostatek rozpočtových a politických hlasů. Členské státy Evropské kosmické agentury se místo toho zatím zaměří na Mezinárodní vesmírnou stanici.
Každopádně vzájemná nedůvěra obou velmocí vede k budování vlastní vojenské obrany ve strachu z aktivit druhé strany, což představuje hrozbu. Podnětem ke společnému dialogu by se paradoxně mohla stát čím dál přeplněnější zemská orbita: Jelikož více než polovina tamních objektů patří USA a riziko kolize nejen s čínskými satelity stále roste, může být pro zajištění bezpečnosti na nízké oběžné dráze spolupráce doslova nezbytná.
Cestu nabízí věda
Peking vyjádřil ochotu s USA spolupracovat navzdory přetrvávajícím bezpečnostním obavám. Čínský národní vesmírný úřad opakovaně odkazoval na Wolfův dodatek jako na překážku potenciální kooperace s Američany ve vesmíru. Aby mohla NASA s CNSA spolupracovat, musí americký Federální úřad pro vyšetřování potvrdit, že neexistuje žádné riziko přenosu technologií nebo porušování lidských práv při jakémkoliv společném úsilí.
Přesto se nedávno odehrál vzácný krok: V prosinci 2023 předala Americká vesmírná agentura Kongresu požadavek na získání měsíčních vzorků, které dovezla sonda Čchang-e 5. Očekává se, že lunární regolit odebraný při uvedené misi bude z vědeckého hlediska velmi cenný. Muže nám totiž poskytnout odpovědi na otázky ohledně staří a původu našeho přirozeného satelitu. Šlo o první misi od roku 1976, jejímž úkolem bylo dopravit na Zemi měsíční horniny. A daný krok ukazuje, že by mohl Peking tvrzení o průzkumu vesmíru mírovou cestou myslet vážně.
Jiní odvěcí rivalové už podobnou situaci zažili. USA a Sovětský svaz, respektive Rusko sdílely mnoho kosmických aktivit, včetně projektu Apollo–Sojuz z dob studené války pro testování mezinárodní vesmírné záchrany. A navzdory napětí po invazi na Ukrajinu pokračují ve spolupráci na ISS. Popsané dlouholeté partnerství přineslo řadu výhod a nyní se nabízí jako potenciální model pro Spojené státy a Čínu. Musí se však samozřejmě vzít v úvahu současný stav technologií, které znamenají větší vojenské a kybernetické bezpečnostní hrozby než v minulosti.
Čínský kosmický program a vzkvétající komerční vesmírný průmysl posouvají zemi do společnosti nejvýznamnějších hráčů a nejedná se o náhodu. Čína dnes krok za krokem naplňuje své jasně vytyčené cíle a díky tomu má jeden z nejčitelnějších kosmických programů, který nepostrádá tah na branku. Zdá se přitom, že ji v cestě mezi největší velmoci jen tak něco nezastaví. Zřejmě nás tedy čekají další vesmírné závody – a podle některých už dokonce probíhají.
Další články v sekci
Velká dcera Říma: Císařovna Galla Placidia prožila poslední záchvěv slávy říše
Dcera císaře Theodosia Velikého Galla Placidia zažila největší ponížení i poslední záblesk slávy starověkého Říma. Prožila odvlečení barbary jako rukojmí i velkolepý návrat do Věčného města, které za jejích časů naposled zazářilo před definitivním pádem západořímské říše.
Poté, co barbarská vojska Vizigótů vedených králem Alarichem prorazila roku 410 n. l. hradby Říma, nenalezla uvnitř jen bohatou kořist, ale také sestru západořímského císaře Honoria – Gallu Placidii. Mladá šlechtična byla jako jediná příslušnice císařské rodiny přítomna potupení Věčného města a stala se také jedinou takto vysoce postavenou ženou, která padla do nepřátelského zajetí. Gótové sotva dvacetiletou aristokratku odvedli do Galie, kde se o několik let později s požehnáním svého bratra, císaře Honoria, vdala za Alarichova nástupce, vizigótského krále Althaulfa. Sňatek Římanky a barbarského vládce se měl stát začátkem nové dějinné epochy.
Zaslíbena politice
Galla Placidia se narodila do rodiny císaře Theodosia I. Velikého a jeho ženy Gally někdy kolem roku 390 n. l. Když měla sotva pět let, její otec zemřel a vlády nad Římskou říší se ujali její bratři – Honorius na západě a Arcadius na východě. Protože oba byli ještě malí chlapci, držel skutečnou moc jejich regent, vojevůdce Flavius Stilicho, který také spolu se svou ženou Serenou, sestrou Theodosia, dohlížel na výchovu mladé šlechtičny.
Galle se dostalo standardního vzdělání té doby. Naučila se nejen vyšívat a tkát, ale také číst a psát a zřejmě se jí dostalo i základních znalostí klasických autorů. Již od útlého věku se s ní potom počítalo jako s figurkou na politické šachovnici. Její náhradní rodiče ji zaslíbili svému synovi Eucheriovi, čímž chtěli propojit císařskou dynastii s tou vlastní.
S plány mocných však zahýbaly dvorské intriky i dějinné události. Císař Honorius totiž na základě dnes již nejasných zpráv došel k závěru, že se jej Stilicho chystá zradit, a nechal jej roku 408 popravit. Generálův syn Eucherius se pokusil prchnout, byl však dopaden a čekal jej osud jeho otce. Jejich manželku a matku Serenu pak senát obvinil ze spiknutí s Vizigóty a ani ona svému osudu neušla. Krátce nato barbaři dobyli Řím a Gallu Placidii odvedli s sebou jako kořist. Následovala zmíněná svatba s králem Althaulfem, která měla stvrdit nové spojenectví mezi císařem a Góty.
Zpět mezi Římany
Manželský svazek Gally a Athaulfa byl ve své době oslavován jako boží dar, který měl ukončit období válek a nestability. Naděje na lepší budoucnost ještě zesílily, když se páru koncem roku 414 narodil syn Theodosius – první chlapec napůl Gót, napůl Říman císařského původu. Již následujícího roku však dítě zemřelo a krátce nato byl v Barceloně zavražděn i Athaulf. Gótské kmeny upadly do chaosu a nový král Wallia nakonec v rámci spojeneckých smluv s Římem vrátil vdovu po svém předchůdci zpět Honoriovi. Císař neváhal a svou sestru okamžitě znovu provdal za svého generála Flavia Constantia III., kterému porodila několik dětí, včetně syna Valentiniana. Sotva pětadvacetiletá, již podruhé vdaná Galla tak zůstávala figurkou na politické šachovnici mužů.
Nemělo tomu však být navždy, hvězda mladé ženy začala rychle a náhle stoupat vzhůru. Roku 421 její bezdětný bratr, císař Honorius, povýšil jejího manžela Constantia na spolucísaře, téhož roku však tento zemřel, a Galla tak podruhé ovdověla. O dvě léta později ukončily dlouhodobé zdravotní problémy také život jejího bratra Honoria a císařem západořímské říše se tak stal Gallin syn. Protože však Valentinianovi bylo sotva šest roků, byla jeho matka regentkou a faktickou vládkyní země.
Na vrcholu
Na 23. října 425 připravila císařovna matka antickému světu skvělou podívanou. Sotva 15 let poté, co ji samotnou z Říma odvlekli barbaři jako bezmocnou rukojmí, vtáhla do Věčného města se svým synem a družinou ve skvostném triumfu. Když senát prohlásil Valentiniana augustem, jásalo město plné lidí a nádhery jako za časů starých císařů. Na okamžik se zdálo, že nad upadající říší opět vychází slunce.
Placidii se posléze podařilo uzavřít mír s útočícími Huny a do svých služeb přijala vojevůdce Aetia, jehož vliv v průběhu jejího regentství výrazně narostl, až se stal jedním z nejvýznamnějších mužů říše. Dvanáctiletá vláda Gally Placidie se vyznačovala alespoň relativní stabilitou a rozkvětem. Mimo jiné za jejího panování vznikla řada významných staveb. Jakožto oddaná křesťanka podporovala během své vlády budování chrámů a kostelů v Římě i jiných italských městech. Financovala například rekonstrukci a rozšíření majestátní baziliky svatého Pavla za hradbami nebo kostel svatého Jana Evangelisty v Ravenně. V témže městě si také nechala vybudovat skvostné mauzoleum jako plánované místo svého posledního odpočinku (nakonec však byla pochována v Římě).
Odchod do ústraní
V roce 437 předala Galla vládu osmnáctiletému Valentinianovi a sama ustoupila do pozadí, ačkoliv určitý vliv na svého syna si ponechala. Angažovala se však také v církevních záležitostech a v posledních letech života psala dopisy na všechny strany. Především se snažila přesvědčit představitele východních církví, aby uznali papežský primát.
Svému synovci, císaři Východořímské říše Theodosiovi II., psala: „Je důležité ve všech věcech projevovat úctu Římu, tomuto slavnému městu, které je vládcem celého světa.“ Galla Placidia nakonec skonala zcela vyčerpaná úsilím na politickém i náboženském kolbišti v roce 450. Pohřbena byla v rodinné hrobce v Římě. Za její vlády zažila západořímská říše jedno z posledních vzedmutí a roků stability, o pouhých 26 let později již zanikla nadobro.
Další články v sekci
Válečné dilema Španělska: Od pomoci Němcům k přiblížení se Západu
Španělsko se sice v první fázi války přiklonilo k Ose a vyslalo na východní frontu jednu divizi dobrovolníků, ale oficiálně zůstalo neutrální. Po úspěších Spojenců ve vztahu k Německu postupně ochladlo.
V první fázi války se španělský diktátor Francisco Franco obával možného britského úderu z Gibraltaru, takže hlavní síly španělské armády (čítající asi 250 000 mužů) byly do roku 1941 rozmístěny na jihu země. V době kolapsu Francie v červnu 1940 využil Franco situaci a nařídil okupovat významný marocký přístav Tanger, který měl do té doby mezinárodní status. Jeho vojáci se přitom nesetkali s žádným odporem. Španělská média tehdy brojila proti bolševismu, který vykreslovala jako největší nebezpečí lidstva.
Mnoho občanů s touto propagandou souznělo a po zahájení operace Barbarossa v červnu 1941 povolil Franco účast dobrovolníků v boji proti Sovětskému svazu. Také Hitler nic nenamítal a mužů ochotných bojovat na opačném konci Evropy se našlo tolik, že byli schopni naplnit početní stav divize. Ta vešla do historie pod názvem Modrá divize (División Azul, pojmenována podle modrých košil vojáků) a její početní stav tvořilo 640 důstojníků, 2 612 poddůstojníků a 15 492 mužů. V červenci 1941 začal výcvik v bavorském Grafenwöhru. Prvním velitelem se stal generál Agustín Muñoz Grandes, od něhož funkci v prosinci 1942 převzal Emilio Esteban-Infantes Martín.
Dobrovolníci proti bolševismu
Modrá divize bojovala v rámci skupiny armád Sever a zapojila se do obléhání Leningradu, přičemž utrpěla těžké ztráty. Vojáci zvyklí na teplé klima se jen velmi těžko adaptovali na podmínky ruské zimy. Padlé či zraněné dobrovolníky nahrazovali další, takže celkem v rámci divize prošlo bojovým nasazením zhruba 45 000 Španělů.
Na podzim 1943 však už byl obrat ve vývoji války zřejmý, a právě tento faktor přispěl k rozhodnutí stáhnout vojáky z fronty domů. Nasazení Modré divize bylo navíc se zvyšující se intenzitou kritizováno v samotném Španělsku, mimo jiné i představiteli katolické církve. V říjnu 1943 se tak většina vojáků dočkala stažení z fronty a zůstalo jen asi 2 500 fanatiků, většinou příslušníků fašistické Falangy. Mnoho z nich následně padlo v krutých bojích na leningradské frontě. Dalších zhruba 500 dobrovolníků pak působilo v různých útvarech Waffen-SS. Celkové ztráty Modré divize dosáhly výše 5 000 padlých a 8 700 zraněných vojáků. Kromě toho se 372 Španělů dostalo do zajetí a z tohoto počtu 286 zůstalo v sovětských lágrech až do dubna 1954, kdy jim byl umožněn návrat domů.
Kromě pozemních bojů se Španělé na východní frontě také aktivně zapojili do vzdušné války. V jejich Modré letce (Escuadrilla Azul) se postupně vystřídalo pět skupin pilotů, kteří působili nejprve v rámci stíhací eskadry JG 27 a později JG 51. Po stažení Modré divize z fronty na přelomu října a listopadu 1943 už účinkovala v rámci JG 51 jen pár dní a poté ji velení rovněž odvolalo.
Celkem na východní frontě působilo 95 pilotů a zhruba 550 příslušníků pozemního personálu. Podle oficiálních záznamů sestřelili 165 sovětských strojů, přičemž 16 stíhačů získalo status leteckého esa. Vůbec nejúspěšnějším stíhačem se stal Gonzalo Hevia Álvarez de Quiñones, který dosáhl vzdušných 12 vítězství. Vlastní ztráty se pak vyšplhaly na 22 padlých, zraněných či zajatých letců.
Vztahy se Spojenci
Podpora německého válečného úsilí se projevila i v tom, že od ledna 1940 do dubna 1944 mohlo asi 25 ponorek Kriegsmarine využít přístavy Vigo, Las Palmas, Cádiz a El Ferrol. Tam jejich posádky provedly nutné opravy, načerpaly pohonné hmoty a Španělé dodali Němcům i maziva, vodu a jídlo. Důstojníci pak obdrželi navigační mapy a mohli si doplnit vybavení lékárniček. Ponorky obvykle připlouvaly v noci, aby jejich výskyt ve španělských přístavech vzbudil co nejméně pozornosti.
Na druhé straně však byl v letech 1939–1941 umožněn asi 350 000 Židů vstup do Španělska, odkud pak někteří zamířili do Portugalska a Británie. Jiní vyčkávali, jak se situace vyvine. Franco odmítal vydávat antisemitské zákony a prohlašoval, že by to bylo v rozporu s místní tradicí. Mnozí pronásledovaní Židé také našli útočiště na různých španělských konzulátech v zahraničí.
Když se potom roku 1942 dostavily první výrazné neúspěchy Němců na frontách, začali Francovi diplomaté navazovat opatrné, zprvu neformální kontakty se západními velmocemi. Od září 1942 působil ve funkci ministra zahraničí rozvážný politik hrabě Francisco Gómez-Jordana Sousa. Především díky němu dalo Španělsko jasně najevo, že nebude nijak bránit provedení operace Torch, tedy angloamerickému vylodění v Maroku a Alžírsku, k jejímuž uskutečnění došlo v listopadu 1942.
Sbližování Španělska s USA výrazně napomohl americký velvyslanec Carlton Hayes působící v Madridu od června 1942. Postupně došlo k uzavření různých obchodních dohod a po nátlaku ze strany Britů i Američanů nakonec Španělsko přestalo v roce 1944 dodávat Německu tolik cenný wolfram. A když pak došlo následujícího roku k masakrům španělských civilistů na Filipínách, přerušil Franco diplomatické styky s japonským císařstvím.
Vládcem až do smrti
Jak tedy celkově hodnotit pozici Španělska za druhé světové války? Existovaly zde vlastně dva pohledy. Na jedné straně chtěl Franco a jeho generálové aktivně působit proti bolševismu. I když se přímo do války proti Sovětskému svazu nezapojili, bojovaly na východní frontě desetitisíce Španělů v řadách Modré divize a leteckých útvarů. Na straně druhé došlo k postupnému sbližování se západními demokraciemi, které nabralo na intenzitě po neúspěších států Osy na frontách v letech 1942–1943. Franco nikdy proti Britům či Američanům otevřeně nevystoupil a především nenapadl svými vojenskými silami Gibraltar, jak po něm požadoval Hitler.
Díky tomu se nakonec udržel u moci, i když byl jeho režim vnímán negativně a po roce 1945 se na několik let ocitl v mezinárodní izolaci. Do Organizace spojených národů OSN mohla země vstoupit až deset let po válce. S nárůstem arogance politiky Sovětského svazu však nastalo sbližování s USA a probíhající studená válka napomohla Francovi udržet se u moci až do jeho smrti v listopadu 1975.
Další články v sekci
Přežili trest smrti: Příběhy odsouzenců, kteří přežili vlastní popravu
Leckomu možná zní trest smrti jako středověká praktika, i dnes však zůstává zakotven v právním řádu bezmála poloviny států světa, byť se v praxi vykonává „jen“ ve třiapadesáti zemích. Dokonce i poprava se ale někdy nezdaří…
V minulosti se v evropských zemích popravovalo zejména stětím hlavy položené na špalku. Úspěšnost takové metody pochopitelně závisí na schopnostech kata, který se ne vždy trefí na to správné místo. Uvádí se, že na nervozitu popravčího doplatila například skotská královna Marie Stuartovna, jež byla v roce 1587 odsouzena za údajnou podporu katolické opozice. Její stětí ale bylo úspěšné až na třetí pokus – při tom prvním ji kat pouze bolestivě zranil tupým koncem nástroje. Aby toho nebylo málo, když pak chtěl královninu krvácející hlavu triumfálně zvednout do vzduchu, zapomněl, že má na sobě paruku, a hlava se nedůstojně vykutálela ven.
Přesnější než kat
Právě k omezení podobných nedopatření měly sloužit speciální vynálezy v podobě dřevěné konstrukce opatřené zabudovaným ostřím se zkosenou hranou, jejichž prototypy se používaly již ve středověku. Nejznámějším z nich se nicméně stala gilotina, kterou během Velké francouzské revoluce propagoval lékař Joseph Ignace Guillotine.
Přístroj na rozdíl od živého kata skýtal spolehlivější a méně bolestný výsledek, takže se považoval za humánnější metodu než „tradiční“ poprava sekerou. Sám Guillotine proslul coby odpůrce trestů smrti a věřil, že rychlý a spolehlivý nástroj by mohl představovat první krok k jeho zrušení. Pro úplnost dodejme, že na to si musel počkat až do roku 1981, kdy popravu ve Francii postavil mimo zákon tehdejší prezident Francois Mitterrand.
Z šibenice na svobodu
Ještě méně spolehlivý způsob usmrcení než stětí představuje oběšení. Při něm se uzavře přívod okysličené krve do mozku a právě mozková ischemie představuje častější příčinu úmrtí než udušení. Konkrétní průběh popravy oběšením závisí na umístění uzlu – pokud se nachází přímo pod bradou, v ojedinělých případech může dojít ke zlomenině druhého a třetího krčního obratle (de facto zlomení vazu), jejichž hrot se pak doslova vrazí do míchy a přeruší ji.
Odsouzenec má v takovém případě štěstí v neštěstí, neboť zemře hned – v případě poškození mozkového oběhu nastává smrt v průběhu čtyř a více minut, ačkoli srdce může ještě nějakou dobu bít poté, co již nelze mozek resuscitovat. Čas smrti je v těchto případech otázkou dohody – u soudních poprav oběšením se smrt konstatuje při zástavě srdce, která může nastat až po více než patnácti minutách.
V některých případech se však odsouzený probral k vědomí ještě poté, co jej soudní zřízenci přišli ze smrtícího lana odvázat. Takové štěstí v neštěstí měla například jistá Anna Greenová, britská služka, obviněná v roce 1650 z vraždy dítěte. Nikdo si nevšiml, že při ukládání do rakve slabě dýchá, a teprve následujícího dne jí nahmatali pulz. Dvaadvacetiletá žena následně získala svobodu.
Nechvalnou proslulost si vysloužil také londýnský zlodějíček John Smith přezdívaný „polooběšený Smith“. Po patnácti minutách na šibenici začal shromážděný dav prosit o milost a Smith byl skutečně ještě živý sňat z provazu. Není bez zajímavosti, že prožitá zkušenost se mu patrně nevryla do paměti příliš hluboko, neboť záhy se navrátil k trestné činnosti a stanul před soudem ještě dvakrát, až nakonec v roce 1727 nuceně putoval do vyhnanství. Mimochodem, metoda „polooběšení“, kdy je odsouzený pověšen na provaz tak, aby téměř přestal dýchat a upadl do bezvědomí, se používala jako jeden ze způsobů mučení. Ovšem daná osoba z celkem pochopitelných důvodů ne vždy přežila.
Zubařské křeslo smrti
Moderní metodu popravy přineslo koncem devatenáctého století zavedení elektrického křesla, jež se používá výhradně ve Spojených státech (a v průběhu dvacátého století bylo několikrát použito také na Filipínách). Inspirací k jeho vynálezu se pravděpodobně staly četné nehody zaviněné elektrickým proudem, který tehdy teprve začínal nacházet cestu do domácností.
V srpnu 1881 ve městě Buffalo ve státě New York zahynul přístavní dělník George Lemuel Smith poté, co se dotkl velkého elektrického dynama. O případu se doslechl zubař Alfred P. Southwick a napadlo ho, že by se pro tento zvláštní jev dalo najít nějaké uplatnění. Na základě pokusů se psy postupně dospěl k výpočtům množství proudu potřebného k humánnější alternativě k oběšení a vyvinul upravenou verzi zubařského křesla.
Krev a zápach
Hned první poprava za použití Southwickova vynálezu, konaná za hojné účasti médií, se ale příliš nezdařila. Odsouzený, třicetiletý vrah William Kemmler, v srpnu 1890 dokázal sedmnáct sekund čelit napětí 1 000 voltů. Když zřízenci proud vypnuli, ještě dýchal, lékař proto nařídil neprodleně znovu pustit zdroj, tentokrát o dvojnásobném napětí. Podpovrchové cévy v reakci na to popraskaly, Kemmler začal krvácet, a podle některých svědků dokonce hořet.
Deník New York Times v autentické reportáži přímo z místa napsal, že „komorou smrti začal prostupovat strašlivý zápach, vlasy pod elektrodou na hlavě a kolem ní a maso pod elektrodou na spodní části páteře a kolem ní zpěnily. Zápach byl nesnesitelný.“ Několik přihlížejících údajně kvůli nevolnosti muselo opustit místnost. Celá poprava trvala osm minut a novináři tuto dlouho očekávanou „revoluci v trestu smrti“ okomentovali slovy: „Lépe by udělali, kdyby použili sekeru.“
Do roku 2020 se v USA odehrálo více než 4 300 poprav elektrickým proudem, z toho 84, tedy necelá 2 %, se podle amerického Informačního centra pro trest smrti nepovedlo řádně. Například v roce 1953 se na elektrickém křesle ocitli manželé Ethel a Julius Rosenbergovi odsouzení za špionáž pro Sovětský svaz. Zatímco Julius zemřel hned po prvním pokusu, jeho žena byla i po třetím zasažení proudem stále naživu, a než byla prohlášena za mrtvou, bylo třeba ještě dvou dalších výbojů.
Dvě hodiny na kapačce
Přesuneme-li se do současnosti, zjistíme, že praktikování trestu smrti se i nadále potýká s poměrně vysokou mírou chybovosti, a to i přes to, že v posledních desetiletích se podařilo zavést řadu dalších technik s cílem maximalizovat humánnost celého procesu a zajistit co možná nejvyšší spolehlivost. Americká ústava sice garantuje, že vězni při popravě nebudou vystaveni utrpení, ne vždy je ale možné to splnit.
V nedávné době média přinesla hned několik zpráv o zpackaných popravách smrtící injekcí. Například v roce 2014 odsouzený dvojnásobný vrah Joseph Rudolph Wood umíral hodinu a sedmapadesát minut, přičemž po celou dobu údajně zajíkavě dýchal. Za možnou příčinu úřady označily užití nových, nevyzkoušených farmak, k nimž musely přistoupit poté, co se velcí výrobci léčiv zejména z Evropy zavázali neposkytovat americkým věznicím látky určené pro usmrcování odsouzenců.
Falešná poprava
Předloni v květnu dokonce jeden z odsouzených vězňů aplikaci smrtícího koktejlu přežil: sedmapadesátiletý Kenneth Eugen Smith měl být v prosinci 2022 usmrcen pomocí letální injekce, ale po připoutání k popravčím nosítkům se zřízencům nezdařilo zavést do jeho paže kapačky ani vpíchnout jehlu pod klíční kost. Smithovi právníci tvrdili, že úřady ho „mučily celé hodiny a vystavovaly těžké duševní újmě z falešné popravy“.
Vedení věznice následně výkon trestu smrti odvolalo a guvernérka státu Alabama Kay Iveyová rozhodla o dočasném pozastavení provádění poprav ve státě. Sám Smith podal na stát Alabama žalobu a požádal o to, aby při příštím pokusu věznice zvolila raději jiný postup. Loni v lednu byl úspěšně popraven pomocí dusíku – zcela nové popravčí metody poprvé zavedené právě tohoto roku ve čtyřech státech USA, a to jako druhá volba po smrtící injekci. Jinde na světě se zatím nepoužívá.
Popravy ve světě
Podle informací organizace Amnesty International bylo v roce 2023 vykonáno nejméně 1 153 poprav v 16 zemích. Pětici zemí s největším počtem zaznamenaných poprav tvoří Írán (nejméně 853 poprav), Saúdská Arábie (172), Somálsko (38), USA (24) a Irák (16). Celkový počet ale nezahrnuje odhadované tisíce poprav provedených v Číně, kde jsou údaje o popravách považovány za státní tajemství a v dalších zemích (Afghánistánu, Severní Koreji, Palestině, Sýrii nebo třeba ve Vietnamu).
Další články v sekci
2 000 let stará lžíce z ostrova Man mohla sloužit k věšteckým rituálům
Archeologové na ostrově Man objevili bronzovou lžíci, která může představovat vzácný důkaz starověkých rituálů v Evropě.
Když amatérský archeolog Rob Middleton prohledával pomocí s detektoru kovů pozemek farmáře Davida Andersona na ostrově Man, narazil na zvláštně tvarovanou bronzovou lžíci. Odborníci věří, že nalezená lžíce byla využívána šamanem doby bronzové k věštění budoucnosti.
Podobných lžic bylo v minulosti především na územích Británie, Irska a Francie nalezeno téměř třicet. Jejich přesný účel lze jen těžko odhadnout, odborníci se ale na základě jejich zvláštního tvaru domnívají, že mohly sloužit k věštění budoucnosti.
„Tato bronzová lžíce, datovaná do období 400-100 let př. n. l., je jedním z nejzajímavějších předmětů, které kdy byly na ostrově objeveny,“ uvádí Allison Foxová, kurátorka archeologie ve fondu Manx National Heritage.
Lžíce má na dně vyryté dvě linie tvořící kříž, který rozděluje dno na čtyři kvadranty. Podobné lžíce byly v minulosti často nalezeny v párech, přičemž druhá část obvykle obsahovala malý otvor. Podle vědců je možné, že byla tímto otvorem kapalina – například voda, pivo nebo dokonce krev – odkapávána do lžíce s vyrytým křížem. Výsledek – tedy do které části kapalina stekla – pak mohl sloužit k věštění budoucnosti.
„Zní to obyčejně, když tomuto nálezu říkáme lžíce, ve skutečnosti ale jde o velmi neobvyklý nález, ilustrující možnou dávnou rituální aktivitu na ostrově Man,“ doplňuje Foxová.
Další články v sekci
Kolik známe objektů Oortova mračna?
Oortovo mračno, hypotetická sféra ledových těles na okraji Sluneční soustavy, je považováno za zdroj dlouhoperiodických komet. Které známé objekty z této části vesmíru pochází?
Oortovo mračno představuje hypotetickou sféru ledových těles, obklopující Sluneční soustavu ve vzdálenosti přibližně 2 000 až 200 000 astronomických jednotek (AU) od centrální hvězdy. Přestože je jeho existence široce přijímána na základě nepřímých důkazů, například drah dlouhoperiodických komet, žádný tamní objekt se zatím bezprostředně pozorovat nepodařilo.
Teoretické odhady však naznačují, že by se tam mohly vyskytovat miliardy až biliony ledových těles. Daný předpoklad staví na modelování dynamiky našeho solárního systému a pozorování dlouhoperiodických komet, které pravděpodobně pocházejí ze zmíněné oblasti. I když se dosud nepovedlo žádný objekt jako součást Oortova mračna přímo potvrdit, několik těles Sluneční soustavy vykazuje vlastnosti, jež z nich dělají slibné kandidáty. Obvykle se jedná právě o dlouhoperiodické vlasatice a objekty s velmi excentrickými dráhami.
K nejzajímavějším patří Sedna, transneptunické těleso s velice dlouhou a excentrickou dráhou, s periheliem okolo 76 AU a s afeliem kolem 937 AU. Právě druhá zmíněná vzdálenost, navíc nejistá, činí ze Sedny adepta na příslušnost k Oortově oblaku. Podobné vlastnosti má i planetka 2012 VP113, s periheliem kolem 80 AU.
Z mračna dále zřejmě pocházejí komety s periodou oběhu delší než 200 let, jako například Hale–Bopp. Jejich velmi excentrické dráhy je vedou z vnějších oblastí soustavy blízko ke Slunci, a navíc bývají často značně skloněné vůči ekliptice, což rovněž naznačuje původ v kulovém Oortově oblaku.
Další články v sekci
Město jako kulisa: Pardubice připomínaly v počátcích Potěmkinovu vesnici
Za vzestupem Pardubic stál rozporuplný šlechtic Vilém z Pernštejna. Svědectví si odporují. Projevoval se jako bezohledný válečník i jako velký lidumil. Nejasnosti panují i o jeho osobním životě. Šlo o skromnost a moudrost, nebo se za jeho neochotou utrácet skrývalo skrblictví?
Život Viléma z Pernštejna je lemován záhadami. Přestože se jednalo o jednoho z nejvýznamnějších českých pánů své doby, nevíme ani přesně, kdy se narodil. Jisté je, že se už jako mladíček dostal do družiny Ladislava Pohrobka. Vilém byl teprve náctiletým zelenáčem a už pronikl k panovnickým dvorům a procestoval Evropu. Slibný začátek kariéry! Ladislav Pohrobek však brzy zemřel a Vilém musel sázet na jiné panovníky. A i když měl pravděpodobně dost vyvinutý smysl pro věrnost, musel svůj „repertoár“ rozšířit i o umění zrady. Co se stalo?
Rodinné pouto
Vilém byl druhorozeným synem svého otce Jana. V pomyslné hierarchii dědiců měl tedy trochu smůlu. Žádná zvláštní žárlivost se ale mezi ním a starším bratrem Zikmundem zřejmě nevyvinula. Vilém měl i tak dobré vyhlídky a otec dával oběma velké příležitosti. Nešlo však tak úplně o politiku jako spíš o hrubé násilí. Vilém, který už v mládí získával slávu na rytířských turnajích, ztělesňoval středověké ideály, ačkoliv nová doba už bušila na dveře a rytířství se už brzy přesunulo spíš do oblasti pohádek než do reálného života.
Vilém se neostýchal počínat si dost nemilosrdně. Ve sporu mezi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem patřili nejprve Pernštejnové na stranu Jagellonce. A úloha obou bratří Viléma a Zikmunda v tomto konfliktu? Škodit, kde se dalo. Nešlo o žádnou vznešenou činnost. Pravděpodobně prachsprostě přepadali vesnice a obírali ubohé vesničany, kteří měli smůlu, že jejich pán patřil k Matyášově straně. Při těchto výpravách se také mnohdy povedlo zajmout nějakého šlechtického synka a požadovat za něj tučné výkupné. Jenže ne vždy stála štěstěna na pernštejnské straně. Zikmund padl do zajetí. Matyášovi přívrženci tolik usilovali o to, aby získali mocné Pernštejny na svou stranu, že se tentokrát nespokojili s výkupným. Zlato? Málo! Za Zikmundovu svobodu požadovali rovnou zradu. Přestoupení Pernštejnů do Matyášova tábora.
Otec Jan toto neřešitelné dilema vyřešil po svém. On sám Jagellonce nezradí, ale aby Zikmunda dostal z vězení, dohodl se zřejmě se synem Vilémem, že roli zrádce na sebe vezme právě on. Z Viléma se stal přeběhlík a od této chvíle bojoval na straně Matyáše. A musel se zbraní v ruce i do Čech, kde pomáhal rozsévat zkázu.
Zbohatnutí
Převratná doba válek a střídání panovníků, to vše kupodivu vyneslo Vilémovi z Pernštejna obrovský majetek. A to je další záhada jeho života. Jak ke svému bohatství vlastně přišel? Jistě, dobře se oženil. A nějaké statky získal za své věrné (i nevěrné) služby od obou rivalů – Vladislava Jagellonského a Matyáše Korvína. Vedl si od mládí jako dobrý hospodář. Patrně ale přispěl také méně vznešenými zdroji. Kořist z různých přepadení, výkupné a nebo, jak bychom dnes řekli, výpalné. To všechno asi dobře vynášelo. A kolovaly o něm dokonce legendy. Vilémův přítel Jan Filipec prý po smrti Matyáše Korvína neodešel ode dvora s prázdnou, ale ukradl i královskou pokladnici, kterou snad schoval právě u Viléma z Pernštejna. Bylo na tomto šprochu pravdy trochu?
Jisté je, že pan Vilém disponoval takovým majetkem, že mohl založit samotného krále Vladislava Jagellonského. Tím si vlastně koupil odpuštění, jakkoliv byla jeho předešlá zrada vzhledem k nutnosti zachránit bratra poněkud pochopitelná. Jagellonec Pernštejna potřeboval a o jeho služby stál. Dokonce ho obdařil titulem hofmistra – tedy správce královského dvora. To byla jednak téměř snová funkce, ale především, šlo patrně o velmi výnosný úřad.
Pernštejn mohl být spokojen. Měl peníze, vliv a mohl se věnovat zvelebování svých panství, jejich prosperitě a taky obraně pro případ, že by došlo k neblahým válečným událostem, s jakými měl ostatně zkušeností dost. To mu ani v dobách míru nedávalo spát.
Životní projekt
Nejprve Vilém sídlil ve Velkém Meziříčí. Později získal skvěle opevněný Helfštejn. Po tomto hradě se ostatně psal i nadále, i když později sídlil v pohodlnějších objektech. Nejprve v Moravském Krumlově, kde se jeho rodina utěšeně rozrůstala, neboť manželství s Johankou Pernštejnskou z Liblic bylo plodné.
Vilém se však rozhodl, že si postaví nové sídlo prakticky na zelené louce. Začal s velkorysou přestavbou Pardubic a proměnil je v pozoruhodné město, jehož krásu můžeme obdivovat dodnes, a to v mnoha rysech v podobě, kterou mu vtiskl právě Vilém. Zajímavostí je, že pohodlně vypadající zámek plnil současně i obrannou funkci. V případě obležení mohl směle odolávat nepříteli a vzhledem k velké rozloze areálu by mu i zdroje potravy vydržely dlouhou dobu. Nechyběly ani vodní příkopy. Pernštejn zkrátka myslel na všechno.
A to i v jiných ohledech. Celé město mělo mít reprezentativní funkci a ohromovat příchozí. Dosvědčovat význam rodu. Proto můžeme obdivovat domy s vysokými štíty, díky nimž se budovy zdají větší, než skutečně jsou. A nejen to. Při stavbě se spěchalo zejména na to, aby průčelí vznikla co nejdříve. Že domy do hloubky nebyly dosud dostavěny? Nevadí. Toho si návštěvník nevšimne. Město zkrátka vypadalo hotové dřív, než tomu tak reálně bylo. Vilém si nejprve postavil jakousi potěmkinovu vesnici či lépe řečeno velkolepé kulisy města. Teprve později se tato iluze stávala skutečností!
Vilémovi záleželo na tom, aby ho Pardubice dobře reprezentovaly. Vždyť zde roku 1497 přivítal samotného krále Vladislava! Vilém na Pardubicích nešetřil. O to zajímavější je, že sám za sebe nijak zvlášť neutrácel. Žil spíše skromně a účelně. Reprezentaci pokládal za investici, která se vrátí, ale nějakým rozhazovačným radovánkám neholdoval. Naopak si přísně potrpěl na pořádek. Ve městě se muselo uklízet a dodržovala se hygiena, jinak následoval přísný trest. Kdepak nepořádek na náměstí nebo vylévání výkalů z okna! Pardubice se zkrátka měly stát moderním městem, a ne skanzenem středověku.
Podnikatel a vzor tolerance
Pan Vilém byl celoživotně skvělým hospodářem. Jakmile převzal otcovy majetky, okamžitě se snažil zbavit dluhů. Naopak některé směnky kupoval s vidinou zisku. Staral se také, aby peníze zůstávaly takříkajíc doma. Proč dovážet to, co se dá vyrobit na vlastním panství? Za nejlepší investici však považoval rybníkářství. Vybudoval soustavu rybníků, která si nezadala s těmi rožmberskými na jihu Čech. Jak to, že dnes obdivujeme spíš Krčínovo dílo? Za to může další vývoj. Jih Čech si zachoval malebnost, zatímco na někdejších pernštejnských statcích se později dařilo i průmyslu. Po mnohých rybnících dnes prakticky nic nenajdeme. Ve své době ale byly chloubou a také velmi rentabilním podnikem.
Vilémovi předci se hlásili ke kalichu. Časy se ale měnily a bylo potřeba stát se katolíkem. Vilém tento ústupek učinil. Každopádně navenek. To ale nezanamenalo, že by kališníky nebo české bratry jakkoliv pronásledoval. Naopak. V Pardubicích je nechával v poklidu žít vedle sebe. Viléma zkrátka zdobila až nebývalá náboženská tolerance. To se svým způsobem týkalo i Židů. S těmi dokonce podepsal smlouvu o ochraně – nutno ovšem dodat, že jim ji neposkytoval zdarma. Pardubice každopádně oplývaly ovzduším vzájemného respektu. Aby ne, když Vilémova žena Johanka tíhla k českobratrské víře.
K Vilémovým dobrým vlastnostem musíme také přičíst mecenášství. Při tom všem neměl potřebu vystupovat jako intelektuál nebo zdůrazňovat tíhnutí k módním uměleckým vzorům, jak to tak zbohatlíci dělávají. Zachovával si spíš jistou odměřenost, pragmatičnost a věcnost. Šlo o praktického muže, který ve své době pil mnohým svým konkurentům krev a možná kvůli jejich závisti čelil různým nařčením a nebýval líčen v nejlepším světle. Pozdější historici ho naopak vnímali pozitivněji než řada současníků. Patrně právem, neboť stopa, kterou po sobě nejen v Pardubicích zanechal, je dodnes nepřehlédnutelná.
Další články v sekci
Ukrást kořist je mu málo: Mořský plž a jeho originální lovecká taktika
U některých predátorů bylo už dávno zdokumentováno chování známé jako „kleptoparazitismus“. Hodně se přičítá hyenám, ale ve skutečnosti jej uplatňují daleko víc třeba lvi. S podobnou loveckou strategií se ale můžeme setkat i u mořských plžů.
Kleptoparazitismus spočívá v tom, že zvíře počká, až jiná šelma uloví nějakou kořist, od níž ji potom odežene a úlovek si ukradne. Nyní byla u mořského plže Cratena peregrina pozorována ještě vyhraněnější obdoba této taktiky, kterou vědci pojmenovali kleptopredace.
Plž Cratena peregrina se s oblibou krmí drobnými polypy, ale v zásadě se dá říct, že ve stejné míře pojídá i potravu polypů, kterou tvoří mikroskopický zooplankton. Autoři studie, která se na tohoto mořského plže zaměřila, totiž v rámci experimentu předkládali drobným plžům kolonie polypů, kteří se právě nakrmili a potom kolonie polypů „prázdných“. Ukázalo se, že C. peregrina spořádal dvojnásobek těch polypů, kteří byli sami nacpaní zooplanktonem.
Ačkoli tedy dříve měli zoologové za to, že polypi jsou jediným typem potravy, který C. peregrina konzumuje, ve skutečnosti tvoří takto zprostředkovaně polovinu jeho jídelníčku mořský plankton. Navíc je pravděpodobné, že nejde o jediného tvora, který loví podle tohoto modelu, což vrhá nové světlo na interakce mezi mořskými predátory a úlohu „středních článků“ potravinového řetězce.
Další články v sekci
Vejce, nebo život: V San Francisku se strhl lítý boj o vejce mořských ptáků
Když do San Franciska v polovině 19. století začaly proudit tisíce přistěhovalců, aby si splnily svůj sen o rychlém zbohatnutí, vyvstal ve společnosti problém. Kde vzít pro tolik nových lidí dostatek jídla a především bílkovin? Odpovědí se stala vejce mořských ptáků, o která se nakonec strhl nelítostný boj.
Kapitola z historie San Franciska známá jako války o vejce ukazuje, co všechno může způsobit nekontrolovatelný rozvoj oblasti zapříčiněný masovou migrací a absence snahy vzniklé potíže aktivně řešit. V roce 1848, když bylo v kalifornské pile Sutter's Mill objeveno zlato, mělo San Francisco pouze 800 obyvatel. O dva roky později šlo již o 20 000. Stále se však jednalo jen o malou část příchozích, jelikož většina zlatokopů ve městě nezůstávala a pokračovala dál. Odhaduje se, že mezi lety 1848–1855, kdy byla zlatá horečka nejintenzivnější, do Kalifornie přicestovalo okolo 300 000 lidí.
Na ostrovy pro bílkoviny
Na příliv obyvatel nebylo ani zdaleka připraveno zdejší zemědělství, a nastala tak doba akutního nedostatku potravin. Těžce pracující muži a ženy potřebovali pro správné fungování těla zejména bílkoviny, přičemž jeden z nejdostupnějších zdrojů představovala slepičí vejce. Jejich cena po vypuknutí zlatého šílenství vyrostla mnohdy do absurdních výšin, podle některých zdrojů se jedno vejce údajně mělo prodávat až za jeden dolar, což je nesmyslná částka i v dnešním kontextu, natož v polovině 19. století.
Netrvalo dlouho a několika podnikavcům došlo, že proto, aby zbohatli, se nemusí namáhat kutáním. Sehnat dostatek vajec na prodej jim nakonec pomohl alkoun úzkozobý (Uria aalge), mořský pták podobný rackovi nebo tučňákovi. Jedno z největších hnízdišť tohoto živočicha v Severní Americe se dodnes nachází nedaleko San Franciska na souostroví Farallonských ostrovů, které pro výskyt mořských ptáků i savců (jako jsou tuleni nebo lachtani) už od svého objevení v 16. století lákalo mořeplavce k doplnění zásob masa, tuků, ale i vajec.
V roce 1849 využil nepříznivé situace lékárník Doc Robinson se švagrem. Společně se vypravili na ostrovy a sesbírali tolik vajec, kolik jen unesli. Ačkoliv se nazpět dostali jen s polovinou „úlovku“ z důvodu nehostinnosti tamější krajiny, jejíž zdolání skýtalo přinejmenším nebezpečí těžkého úrazu, vydělali si 3 000 dolarů. Na tehdejší dobu šlo o velmi pěknou sumu.
Boj o ptačí teritorium
Zpráva o úspěšné cestě pro vejce se rychle rozkřikla a Farallonské ostrovy byly brzy plné sběračů, toužících po bohatství. Dokonce se začaly pořádat organizované výpravy, které s sebou přinesly značné komplikace. Skupina sběračů založila v roce 1851 společnost Pacific Egg Company a prohlásila se za výhradního majitele souostroví s monopolem na sběr vajec. Tím začalo třicet let, která jsou dnes označována za vajíčkové války. Během tohoto období se opakovaně střetávaly různé skupiny sběračů vajec, jež si navzájem přepadávaly lodě, vybíraly naleziště, a dokonce se i zabíjely. Samotná Pacific Egg Company se proslavila zejména tím, že vedla spory nejen s ostatními sběrači, ale také s federální vládou, která si v roce 1859 nárokovala ostrovy kvůli stavbě majáku.
Potyčky trvaly až do roku 1881, kdy armáda USA vytlačila vajíčkovou společnost z ostrovů potom, co si kladla čím dál více požadavků, například na odstranění mlhového rohu jako nezbytného akustického opatření pro varování lodí za snížené viditelnosti. Zároveň Pacific Egg Company začala na Farallonských ostrovech zpracovávat ulovené tuleně a lachtany.
Zásahem amerických vojenských jednotek ale olupování hnízdišť neskončilo, protože ve sběru vajec pokračovali rybáři a strážci majáků. Během let 1849–1896 se na ostrovech sesbíralo přibližně 14 000 000 vajec. Toto nekontrolovatelné plundrování ptačích domovů, které bylo ukončeno až ekonomickou nerentabilitou, způsobilo, že populace alkouna úzkozobého poklesla za více než 40 let ze 400 000 jedinců na pouhých 60 000 a dodnes se nezotavila, přestože se souostroví stalo přírodní rezervací.
Další články v sekci
Ve stínu totality: Kolísavá neutralita Španělska na začátku války
Během druhé světové války se Španělsko pod autoritativní vládou Francisca Franca vyhnulo přímému zapojení do konfliktu. Země se sice v první fázi války přiklonila k Ose, ale Hitler s Mussolinim nedokázali kolegu diktátora přemluvit, aby vyhlásil válku Spojencům.
Občanská válka probíhající v letech 1936–1939 přinesla Španělsku obrovské ztráty na životech, nezměrné utrpení a materiální škody. Konflikt mezi levicovými republikány a nacionalisty vedenými generálem Franciscem Francem si vyžádal přes 400 000 mrtvých a oficiálně skončil v dubnu 1939, tedy nedlouho před vypuknutím druhé světové války.
Frankisté zvítězili, protože je aktivně podporovalo Německo a Itálie. Obě totalitní mocnosti vyslaly na španělská bojiště mohutné vojenské síly a testovaly nové druhy zbraní včetně letectva. Republikánský tábor byl navíc roztříštěn na různé frakce, jež se jen těžko shodly na společném postupu. Občanskou válku doprovázela velká krutost včetně mučení a hromadných poprav zajatců i civilistů. Také po jejím ukončení probíhaly represe a postiženi byli prakticky všichni lidé, kteří se nějak angažovali ve prospěch republiky.
Kruté represe
Franco sám disponoval tituly vůdce (caudillo) a generalissima všech druhů vojsk. Měl také legislativní pravomoci, takže jeho rozhodnutí získala po projednání ve vládě a na návrh ministra příslušného rezortu váhu zákona. To caudillovi umožňovalo držet rozhodující moc ve vlastních rukou.
V únoru 1939 nechal vydat zákon o politické odpovědnosti, který fakticky znamenal konec činnosti mnoha politických stran, odborových organizací a různých sdružení. V březnu 1940 následoval zákon namířený proti komunismu a svobodným zednářům a o rok později zákon o bezpečnosti státu, na jehož základě bylo možné udílet trest smrti za velezradu a další politické „zločiny“. Opozice byla prakticky zlikvidována a ve vládě seděla řada generálů či důstojníků, takže můžeme hovořit o vojenské diktatuře. Franco vyžadoval od svých podřízených „věrnost a poslušnost“.
Pokud jde o budoucí podobu státu, často mluvil o „čištění území, na kterém bude vybudována naše stavba“. Španělský autoritativní režim ale nelze srovnávat s nacistickým Německem či Stalinovým Sovětským svazem, protože v těchto totalitních systémech panovaly nesrovnatelně horší poměry. Oficiálně bylo od roku 1940 až do Francovy smrti v listopadu 1975 provedeno ve Španělsku 165 poprav na základě soudního rozsudku. Ale tato čísla nejsou přesná a údajně jen v Barceloně skončilo do roku 1952 před popravčí četou 1 706 osob. Kromě zastřelení se k popravám v některých případech používal zvláštní nástroj zvaný garota, jímž byl sedící odsouzenec udušen, nebo mu zlomil vaz. Represe ale zdaleka nedosáhly masového vyhlazování praktikovaného nacisty a komunisty.
Nikomu nevěřit
V politice se Franco řídil heslem, že je především třeba „nikomu nevěřit a pořád se mít na pozoru“. Podle toho také jednal. Sám choval velké sympatie k Hitlerovi a Mussolinimu, jimž koneckonců za pomoc během občanské války dlužilo Španělsko velké sumy peněz. Ve Francově vládě se však vyskytovali také anglofilové, mezi něž patřil například ministr zahraničí generál Juan Luis Beigbeder. Ten vykonával funkci do října 1940, ale v té době se Německo nacházelo na vrcholu moci. Pragmaticky uvažující Franco tedy Beigbedera nahradil svým švagrem Ramónem Serranem Suñerem, který Říši obdivoval a měl také dobré vztahy s Mussolinim. Takový postup byl pro španělského diktátora typický.
Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 se Španělsko ke konfliktu stavělo jako neutrální země, ale v červnu následujícího roku se prohlásilo „neválčící stranou“. Franco tehdy vážně uvažoval o zapojení po boku států Osy a tisk i rozhlas rozjely tvrdou protibritskou a protifrancouzskou kampaň. A jaké byly cíle, kterých chtěl caudillo dosáhnout? Jednak připojení Francouzského Maroka ke Španělsku, dále obsazení Gibraltaru ovládaného Brity a také zisk Kamerunu.
Právě poslední požadavek se kryl s Hitlerovými plány, jelikož ten chtěl tuto bývalou vilémovskou kolonii ztracenou po první světové válce získat zpět. Němci by také rádi k vojenským účelům využívali letiště ve Španělském Maroku a na Kanárských ostrovech, ale o něčem takovém nechtěl caudillo ani slyšet. Bylo zřejmé, že se Francovy i Hitlerovy záměry v mnohém rozcházejí, a rozpory mělo vyřešit osobní setkání. Zejména führer si od toho hodně sliboval.
Setkání v Hendaye
Oba diktátoři se sešli 23. října 1940 na železniční stanici Hendaye, nedaleko španělsko-francouzských hranic, doprovázeni svými ministry zahraničí Serranem Suñerem a Joachimem von Ribbentropem. Bouřlivá diskuse trvala plných sedm hodin. Francovy požadavky se totiž Hitlerovi jevily jako vyděračské, jelikož požadoval předání Gibraltaru pod španělskou správu, dále zisk celého Maroka a části Alžírska (hlavně přístavu Oran, který patřil Španělsku téměř tři staletí), připojení Kamerunu ke španělské kolonii Guinea a k tomu dodávky německých zbraní, pohonných hmot a potravin. Španělská ekonomika se po občanské válce nacházela v kritickém stavu a zahraniční pomoc nutně potřebovala.
Okupace francouzských kolonií by však přinesla konflikt s vichistickým režimem maršála Phillipa Pétaina, a právě to si Hitler nepřál. Výsledek schůzky v Hendaye byl tedy nakonec dost hubený. Franco poněkud neurčitě slíbil vstoupit do války v den, který si sám zvolí, a Hitler na oplátku poskytl vágní záruku, že Španělsko získá „území v Africe“. Nacistického diktátora caudillův přístup velmi zklamal a o několik dní později řekl naštvaně Mussolinimu: „Raději si nechám vytrhnout tři nebo čtyři zuby, než abych s tím člověkem znovu mluvil!“
Franco si dobře uvědomoval, že občanskou válkou zdecimované Španělsko není připraveno na aktivní účast v dalším rozsáhlém konfliktu, a možná právě proto záměrně přeháněl své požadavky. Ministr Serrano poté navštívil Hitlera v jeho sídle v Obersalzbergu 19. listopadu 1940, ale ani jejich rozhovor nepřinesl hmatatelný výsledek.
Série jednání „tváří v tvář“ byla nakonec završena 12. února 1941 Francovým setkáním s Mussolinim v italském městečku Bordighera. Hitler možná doufal, že když Franca nevtáhl do války on sám, tak se to snad podaří výřečnému ducemu. Jenže italská armáda už měla v té době za sebou porážky v severní Africe i v Řecku a jednání opět vyzněla do ztracena.
