Obávanou součást Ruského impéria tvořila již od konce 18. století tajná policie. Její počátky leží v závěru vlády Kateřiny II. Veliké, jež se sice navenek hlásila k osvícenství, ale zároveň se obávala, jaký dopad může nové myšlení na Rusko mít. Za jejího panování se v zemi například legálně tiskla díla Voltaira, Diderota či Rousseaua, ovšem jejich četba už mohla člověka dostat do problémů, pokud se o ní někdo dozvěděl.

Jedním z rádců Kateřiny Veliké a faktickým šéfem tajné policie s titulem „generální sekretář tajné kanceláře“ byl Stěpan Ivanovič Šeškovskij. Pozornost mladé panovnice upoutal stíháním rostovského biskupa Arsenije Macejeviče, který odmítl zabavení církevního majetku a vyhlásil nad carevnou klatbu. Šeškovskij ho nechal zatknout, a když se církevní synod bál „svatého muže“ soudit, byl duchovní na nátlak Stěpana Ivanoviče předán civilním soudům, zbaven úřadů a skončil jako nevolník v klášteře.

Modlení a bičování

Šeškovskij následně dostal do péče nejen církevní záležitosti, nýbrž všechny ideové zločiny. Coby velmi zbožný člověk měl zejména bránit projevům volnomyšlenkářství v říši. Podezřelého aristokrata, o němž se zjistilo, že čte osvícenské filozofy, si generál pozval k rozhovoru. Posadil ho do křesla a shovívavými slovy jej pokáral za jeho neopatrnost. Když se šlechtic začal za svůj přečin omlouvat, Šeškovskij se místo pokračování v hovoru dal náhle do hlasitého modlení k ikonám, jimiž byla ověšena zadní stěna pracovny. 

Šlo o pokyn, aby pod provinilcem klesla podlaha, a v jámě, kam se propadl, se vynořilo několik rukou s důtkami a biči. Aristokrata zbavili oděvu a mrskali do krve, dokud se Šeškovskij nepřestal modlit. Jakmile pobožnost skončila, trýznitelé šlechtice zas oblékli, upravili a posadili na židli, jež vyjela zpět nahoru. Stěpan Ivanovič následně pokračoval ve vlídném rozhovoru, jako by se nic nestalo. 

Záhy se však skrz policejní důvěrníky o incidentu dozvěděli v daném pluku či úřadu, načež aristokrata poslali do výslužby. Nechat někoho zbičovat znamenalo totiž porušení kodexu šlechtické cti a důvod ztráty práv: Bičovat mohli jen nevolníky.

Šeškovského pracovna se stala pojmem a místem, které ještě v první polovině 19. století pietně uchovával hrabě Alexandr Christoforovič Benkendorf, šéf tajné policie cara Mikuláše I. – ačkoliv panovník už měl údajně trýznit podezřelé osobně.

Image

Čtěte také

Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?

Podle Darwinovy teorie přírodního výběru organismy vyvíjejí vlastnosti, které zvyšují jejich šance na přežití a rozmnožování. Smrt je proto v tomto kontextu vnímána nikoli jako evolucí formovaný proces, ale spíše jako neúspěch. Nicméně k tomu, aby mohla vznikat nová forma života, je třeba recyklovat molekuly mrtvých organismů.

Výzkum vedený profesorem Martinem Cannem z Durhamské University ukázal, že střevní bakterie z okruhu E. coli produkují enzymy, které po smrti rozkládají buněčný obsah na živiny. Tyto živiny následně využívají buňky, které se nacházely v blízkosti mrtvé bakterie během jejího života. Enzymem, který provozuje pozoruhodnou posmrtnou biologii je Lon proteáza. 

Ten má v těle mnoho důležitých úkolů, mezi něž patří například rozpoznávání a likvidace nesprávně složených nebo poškozených proteinů, čímž pomáhá udržovat proteostázu (rovnováhu proteinů) v buňce. U bakterií pomáhá Lon proteáza v řízení buněčné odpovědi na stres a udržování kvality proteinů, a v neposlední řadě hraje důležitou roli i v různých onemocněních, například v neurodegenerativních poruchách, kde je ztráta proteostatické kontroly spojena s patogenezí (rozvojem chorobných změn).

Pohřební hostina

Výzkum, jehož závěr publikoval odborný časopis Nature Communications, také ukázal, že buňky, které těží z těchto živin, jsou často geneticky příbuzné mrtvé bakterii. To znamená, že bakterie poskytuje výživu svým „příbuzným“, podobně jako zvířata často krmí mladé členy svého společenství.

Zjištění podle vědců otevírá celou doposud neprobádanou oblast biologie a procesů, které probíhají po smrti organismu. Molekuly regulující tyto procesy by v budoucnu mohly být využity například v boji proti bakteriálním onemocněním nebo pro podporu růstu bakterií v biotechnologiích. Vědci také navrhují, že modelování těchto procesů pomocí statistické fyziky může přispět k navrhování systémů pro recyklaci v cirkulární ekonomice.

„Smrt zpravidla považujeme za konec, po níž se organismus stává pouze pasivním zdrojem živin. Naše studie ale ukazuje, že smrt není koncem biologických procesů naprogramovaných v organismu. Tyto procesy pokračují i po smrti a evoluce je mohla formovat tak, aby měly svůj účel. To zásadně mění pohled na smrt organismu,“ vysvětluje Cann.

Image

Čtěte také

Sebeobrana přírody: Bakterie žijící v jezerech dovedou likvidovat plastový odpad

Planeta WASP-121b (známá také jako Tylos) se nachází ve vzdálenosti asi 900 světelných let v souhvězdí Lodní zádě. Jedná se o ultrahorký jupiter – plynného obra, který obíhá kolem své hostitelské hvězdy tak blízko, že rok zde trvá jen asi 30 pozemských hodin. Jedna strana této exoplanety je navíc stále vystavena spalujícímu žáru své mateřské hvězdy, zatímco její druhá strana je mnohem chladnější.

Vědci pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) prozkoumali hluboké nitro atmosféry planety Tylos a vytvořili její 3D mapu. Je to poprvé, co se astronomům podařilo studovat atmosféru planety mimo naši Sluneční soustavu do takové hloubky a detailů. Ukázalo se, že se v atmosféře exoplanety WASP-121b vyskytují silné větry, které přenášejí chemické prvky, jako je železo a titan, a vytvářejí složité povětrnostní vzorce.

Klima jako ze sci-fi

„Atmosféra této planety se chová způsobem, který zpochybňuje naše chápání fungování počasí – nejen na Zemi, ale na všech planetách. Připadá mi to jako něco ze sci-fi,“ popisuje Julia Victoria Seidelová, vědecká pracovnice Evropské jižní observatoře (ESO) v Chile a hlavní autorka studie, která byla nedávno zveřejněna v časopise Nature.

„Tryskové proudění otáčí materiál kolem rovníku planety, zatímco samostatné proudění v nižších vrstvách atmosféry přesouvá plyn z horké strany na chladnější. Takové klima nebylo dosud pozorováno na žádné planetě,“ doplňuje vědkyně. „Dokonce i nejsilnější hurikány ve Sluneční soustavě se ve srovnání s klimatem exoplanety WASP-121b zdají být klidné,“ dodává.

K odhalení trojrozměrné struktury atmosféry exoplanety použil tým přístroj ESPRESSO na dalekohledu VLT, který spojuje světlo čtyř velkých teleskopických jednotek do jediného signálu. Tento kombinovaný režim shromažďuje čtyřikrát více světla než samostatné dalekohledy, což odhaluje slabší detaily. Pozorováním planety po dobu jednoho úplného přechodu před její hostitelskou hvězdou byl systém ESPRESSO schopen detekovat signatury několika chemických prvků, čímž prozkoumal různé vrstvy atmosféry.

Tým sledoval pohyb železa, sodíku a vodíku, což mu umožnilo vysledovat větry v hlubokých, středních a mělkých vrstvách atmosféry planety. „Je to druh pozorování, který je velmi náročný i pro vesmírné dalekohledy, což podtrhuje význam pozemních pozorování exoplanet,“ popisuje spoluautor studie Leonardo A. dos Santos, pomocný astronom z STCS (Space Telescope Science Institute) v Baltimoru ve Spojených státech.

Zajímavé je, že pozorování odhalila také přítomnost titanu těsně pod tryskovým proudem, na což upozorňuje doprovodná studie publikovaná v časopise Astronomy and Astrophysics. To bylo další překvapení, protože předchozí pozorování planety ukázala nepřítomnost tohoto prvku, možná proto, že je ukryt hluboko v její atmosféře.

Image

Čtěte také

Planetu WASP-127b bičují extrémní nadzvukové vichry

Po obloze se hnala hrozivá mračna. Vzduch byl horký, dusivý a loď zápasila s obrovskými vlnami. Psal se 23. leden 1960 a švýcarský inženýr Jacques Piccard s poručíkem amerického námořnictva Donem Walshem se měli pokusit v batyskafu Trieste dosáhnout nejhlubšího bodu planety. Walsh si uvědomoval, že povětrnostní podmínky misi značně ohrožují, a cestou do ponorky sledoval, jak se moře jejich pokusu zuřivě brání. Když pak Piccard na palubě Trieste kontroloval systémy, položil mu otázku, která netrápila pouze jeho, ale i pomocný personál doprovodné lodi: „Co budeme dělat, Jacquesi?“ Kolega dokončil kontrolu a odpověděl: „Rozhodnutí už padlo, ponoříme se.“ 

Inženýr Giuseppe Buono potom odvážné dvojici pomohl batyskaf zajistit, popřál jim štěstí a zašrouboval poklop. Vedoucí akce Andy Rechnitzer na doprovodném torpédoborci Lewis sledoval přípravy, zatímco na něj z vysílačky sršely rozkazy z velení amerického námořnictva, aby celý podnik zrušil a aby se plavidlo vrátilo do přístavu. Rechnitzer se rozhodl zprávu ignorovat. Když se nakonec vysílačky chopil, nahlásil na pevninu, že Trieste právě překonala hloubku šesti kilometrů.

Nedozírná hlubina

Marianský příkop představuje zhruba 2 550 km dlouhé a 69 km široké údolí na dně Pacifiku, nedaleko souostroví Mariany, které mu dalo jméno. Nejhlubší bod – prohlubeň Challenger – se nachází v jižním cípu příkopu a leží necelých 11 km pod hladinou: Kdyby se tam tedy teoreticky ponořil Everest, dělily by jeho špičku od hladiny ještě asi dva kilometry vody. Podmořský útvar nese jméno plavidla, které jej v roce 1875 objevilo: Loď britského námořnictva HMS Challenger brázdila mezi léty 1872 a 1876 světové oceány s úkolem mapovat hlubiny. Klíčovou metodu tehdejšího výzkumu tvořilo sondování, prováděné pomocí olověného závaží na laně, a v případě Marianského příkopu se odhad zastavil na hodnotě 8 184 metry. 

Roku 1877 pak vznikla tzv. Hloubková mapa velkého oceánu a přiřkla prohlubni právě jméno Challenger. O 22 let později ji měřila loď USS Nero a dospěla k údaji 9 636 m. Nicméně přesnější údaje zajistila až změna metodologie a pokrok na poli technologií. Hodnota 10 900 m, kterou v roce 1951 stanovila expedice Challenger II pod vedením oceánografa Thomase Gaskella, se tak už od té dnešní příliš nelišila.

Jaký otec, takový syn

Od měření Challengeru II tedy neuběhlo ani deset let, když se Walsh s Piccardem v ponorce Trieste pokusili jako první do rekordní hlubiny sestoupit. Batyskaf navrhl Piccardův otec Auguste a postavili ho italští inženýři. Na vodu byl spuštěn v roce 1953, přičemž jej nejprve využívalo francouzské námořnictvo, načež ho roku 1958 koupili Američané a zaplatili za něj 250 tisíc dolarů (v dnešních cenách asi 62 milionů korun). Coby zdroj vztlaku využívala ponorka benzinové nádrže, zatímco ke dnu ji naopak táhly balastní zásobníky s železnými broky a nádrže na vodu. Sférická kabina maximálně pro dvoučlennou posádku se přitom upevňovala ke spodní straně trupu: Tvořila samostatnou jednotku a zbytek plavidla využívala pouze k regulaci hloubky. Měla vlastní uzavřený obvod i systémy na čištění vzduchu.

Pod hladinu se batyskaf onoho lednového dne ponořil krátce před půl devátou ráno a v hloubce okolo 24 m na něj přestalo působit vlnobití oceánu. Poté konečně mohl začít s posádkou lodi komunikovat skrz speciální zařízení, které vzniklo spojením sonaru a hydrofonu. S přibývající hloubkou se kabina ochlazovala, a jelikož oblečení obou mužů promočily vlny, nakonec začala být situace neúnosná – museli se převléknout do něčeho suchého a hlavně teplejšího. „Sledovat dva dospělé chlapy, jak se na ploše dvou set čtyřiceti pěti centimetrů čtverečních v kabině o výšce necelých dvou metrů pokoušejí převléknout, bylo fascinující,“ vzpomínal později Walsh.

Zemřeme tu?

První doslovná trhlina v plánu se objevila v hloubce kolem tří kilometrů, kdy do kabiny začalo mírně zatékat v okolí trubky, skrz kterou se do ní sváděly kabely. O 1 500 metrů níž se však průrva v důsledku tlaku a „práce materiálu“ zavřela. Na hranici 5,5 km se sice objevila další, ale s přibývající hloubkou se rovněž zacelila. Oba muži měli nervy napnuté k prasknutí. 

Trieste se nořila do neznáma a dvojice netušila, kolik prostoru bude mít „dole“ na manévrování ani jaké nerovnosti terénu ji čekají. V hloubce 8,2 km proto Piccard odhodil dostatečné množství kovového balastu, aby se jejich sestup zpomalil přibližně na 0,6 m/s. Necelých 10 km pod hladinou pak kabinou cosi otřáslo a ozvalo se tupé puknutí. Komunikační kanály ztichly, ale ponorka nejevila žádné zjevné známky poškození. Pokračovali proto dál – a teprve později se ukázalo, že praskla jedna z plexisklových tabulek v okně.

Pouhých dvacet minut

Piccard odhodil další balast a klesání se zpomalilo, dno však stále nebylo nadohled – a to ani po překročení hranice 10 km. Piccard tehdy údajně zavtipkoval: „Myslíš, že jsme ho minuli?“ Walsh mu se stejně suchým humorem odpověděl: „Pravděpodobně ne.“ Dno se nakonec objevilo v okamžiku, kdy palubní počítadla ukazovala 11 521 metr. Jednalo se nicméně o nepřesný údaj a po revizích klesl na 10 913 metrů. Současná měření přitom zpochybňují i uvedené číslo a hloubku dosaženou batyskafem určují v rozmezí 10 911–10 994 metrů. Ačkoliv šlo o historický moment, ani jeden z obou mužů údajně nepronesl žádná památná slova. Na palubě se naopak rozhostilo ticho a celé situaci dodávalo váhu. Cesta dolů jim trvala 4 hodiny a 47 minut. 

Nakonec na místě zůstali 20 minut a ve světle reflektorů prý pozorovali hlubinný život v podobě medúz či platýsů. Nicméně současní oceánologové jejich svědectví spíš popírají, protože během následujících ponorů se zmínění živočichové neobjevili. Každopádně začal na palubě Trieste opět fungovat hydrofon, a dvojice tak mohla kontaktovat loď na hladině. Cestu vzhůru pak ponorka bez větších komplikací zvládla za tři a čtvrt hodiny. 

Image

Čtěte také

Dobrodruh Victor Vescovo a jeho cesta na dno všech moří a oceánů

Jihozápadně od egyptské Káhiry se v nížině Libyjské pouště nachází oáza Fajjúm. V dávné minulosti šlo o bažinatý krokodýlí ráj, ze kterého se později stala obilnicí Egypta a Římské říše. V dnešní době je tato úrodná oblast nejen oblíbenou destinací turistů, ale také paleontologů, kterým nabízí velmi bohaté zásoby rozmanitých fosilií ze starších třetihor.

Paleontologové, které vedla Shorouq Al-Ashqarová z egyptské Univerzity v Al-Mansúře nedávno učinili v oáze Fajjúm senzační nález, splněný sen paleontologů. Podařilo se jim zde objevit téměř kompletní lebku doposud neznámého hyaenodontida, tedy dravého savce z příbuzenstva dnešních šelem, který podle proporcí hrál roli vrcholového predátora tehdejšího světa.

Postrach oligocénu

Hyaenodontid s ostrými zuby a mohutnými svaly v tlamě byl velký zhruba jako dnešní levhart. Paleontologové jej pojmenovali Bastetodon syrtos, podle egyptské bohyně Bastet, ztělesňující ženskou rafinovanost, která byla zobrazovaná se lví a později s kočičí hlavou. Podrobnosti objevu vědci popisují v odborném časopisu Journal of Vertebrate Paleontology.

Bastetodon žil podle paleontologů v době kdy horký svět období eocénu přecházel do globálního ochlazování, které probíhalo v oligocénu. Výzkumem fosilií z oázy Fajjúm mohou vědci sledovat dávné klimatické zvraty, a také to, jak vznikaly ekosystémy, které v podstatě existují až do dnešní doby. Kataklyzmatické změny klimatu i tektonické pohyby změnily Afriku. Objevila se nová prostředí i nové typy kořisti. Hyaenodontidé postupně odešli ze scény a nakonec vymřeli. Jejich místo zaujali příbuzní dnešních moderních kočkovitých a psovitých šelem, s jejichž potomky se setkáváme dodnes.

Image

Čtěte také

Třetihorní šelma: Tartarocyon nese jméno po baskickém zlobrovi

Vojenská kariéra arcivévody Karla (1887–1922) začala v jeho 16 letech, kdy jej dle zvyku habsburského rodu jmenovali poručíkem hulánského pluku č. 1, jehož čestným majitelem byl šlechticův otec Otto. Studia pak strávil v Praze, kde ho vyučovaly nejvýznamnější mozky Českého království včetně národohospodáře Albína Bráfa či historika Jaroslava Golla. Po ukončení vzdělávacího procesu a nabytí plnoletosti zamířil v hodnosti nadporučíka k dragounskému pluku č. 7 v Brandýse nad Labem. 

Habsburk ve středních Čechách

Představení města uspořádali Karlovi slavnostní uvítání a večerní serenádu. V zápise Pamětní knihy z června 1908 stojí: „Památný a vzácný letošní jubilejní rok obdařil Brandýs novými důkazy milosti královské. Především ráčil stále uhostiti se ve staroslavném zámku Jeho císařská a královská Výsost nejjasnější arcikníže Karel František Josef, naděje věrných národů soustátí rakouské obývajících.“ 

Karel se ubytoval na místním zámku, který patřil jeho příbuznému Ludvíku Salvátorovi. V listopadu 1911 se tam k němu nastěhovala i jeho novopečená manželka Zita Bourbonská. Kromě standardní důstojnické služby čekala mladého Habsburka také řada ceremoniálních povinností. Účastnil se městských slavností i různých událostí místních spolků. 

Miláček místních

Budoucí panovník se stal miláčkem státní propagandy a nejrůznější historky dokládající jeho čistý charakter a přátelskou povahu plnily stránky novin. Hlavní národní plátky pak s oblibou  zdůrazňovaly, že mladý Karel mluví bezchybně česky. „Ještě po letech bude vyprávěno, že se pan arcikníže nestyděl promluvit česky s hajným nebo chudou ženou, když je náhodou potkal v lese, a jak se jich hned vyptával na jejich domácí poměry, žalosti a strasti všedního života,“ vyprávěla Národní politika. Objevovaly se také zkazky o tom, jak následník trůnu nastřílel zvěřinu chudákům, nebo nakoupil zeleninu, pouze aby dal vydělat chudé prodavačce.

Navzdory určité úsměvnosti podobných příběhů si Karel skutečně dokázal získat sympatie většiny obyvatelstva. Dobové historky i pozdější vzpomínky svědčí o srdečném mladém muži se smyslem pro humor. Tradovalo se například, že arcivévoda s kumpány zaplatil skupině místních výrostků citrony, které je poté poslali žvýkat před trumpetisty místní dechovky. Jedna anekdota také zachytila Karlův rozhovor se zámeckým vrátným, který si mu stěžoval na nedostatek peněz – zjevně doufal, že jej mladý aristokrat finančně podpoří. Ten mu však místo toho s cukajícími koutky odvětil: „Dám jim radu Kodero, to nás učili v Praze při ekonomii – nesmíte utratit víc než vyděláte, a pak to jde.“ 

Konec Karlova pobytu v Brandýse přišel na jaře 1912, kdy se i s celým dragounským plukem přesunul do Haliče. Na české město však nezanevřel a do konce první světové války se tam ještě několikrát vrátil. Po smrti Ludvíka Salvátora dokonce brandýský zámek koupil a zahájil jeho ambiciózní přestavbu. Vztah Habsburka k Brandýsu tak definitivně přetnul až vznik Československa, po němž byl zámek zkonfiskován a císařské rodině zapovězen vstup do země.

Image

Čtěte také

Karel I. a Zita Bourbonsko-Parmská: V Brandýse na císařský pár nezapomněli!

V srdci galaxie 1ES 1927+654, vzdálené přibližně 270 milionů světelných let, se nachází supermasivní černá díra. Nedávno se na ni zaměřil tým astronomů, který vedla Megan Mastersonová z amerického Massachusettského technologického institutu (MIT) a podařilo se jim zaznamenat velmi zvláštní chování tohoto vesmírného monstra.

Vědci zaznamenali rentgenové pulzy s periodou 18 minut, které později (v průběhu dvou let) zrychlily na 7 minut. S takovým fenoménem se astronomové ještě nesetkali. Mastersonová a její kolegové se domnívají, že za tyto zvláštní rentgenové pulzy je zodpovědný bílý trpaslík, který obíhá supermasivní monstrum v těsné blízkosti horizontu událostí. Zdá se, že bílý trpaslík odvrhuje vnější vrstvy hmoty, čímž se na jednu stranu zmenšuje, také si tím ale prodlužuje život.

Pulzující monstrum

Podobné pulzy vědci označují jako kvaziperiodické oscilace (QPO, Quasi-periodic oscillations) a až doposud jsme je zaznamenávali hlavně u menších černých děr hvězdných velikostí v Mléčné dráze. U supermasivní černé díry v jiné galaxii, byť relativně blízké, je detekce takových pulzů velkým úspěchem.

„Kvaziperiodické oscilace fungují jako přirozené hodiny, které nám pomáhají pochopit, jak hmota padá do černé díry, a umožňují nám testovat extrémní fyzikální jevy, včetně Einsteinovy teorie relativity,“ vysvětluje William Alston z Univerzity v Hertfordshiru.

Nová zjištění nejenže rozšiřují naše znalosti o dynamice černých děr, ale také otevírá nové možnosti pro budoucí kosmické mise. Pokud je bílý trpaslík skutečně zdrojem rentgenových pulzů, měl by rovněž vytvářet gravitační vlny – vlnění časoprostoru předpovězené Einsteinovou obecnou teorií relativity. Očekává se, že budoucí observatoře, jako například Laser Interferometer Space Antenna (LISA) Evropské kosmické agentury (ESA), k jehož spuštění by mělo dojít někdy okolo roku 2035, budou schopny tyto vlny detekovat.

Image

Čtěte také

Supermasivní černá díra spolkla Slunci podobnou hvězdu a stále nemá dost

Německá společnost AEG (Allgemeine Elektrizitäts-Gesellschaft) patřila na přelomu 18. a 19. století mezi nejvýznamnější strojírenské firmy v Evropě. Zapojila se též do vývoje a produkce letadel, přičemž těžiště svých projektů věnovala průzkumným či bombardovacím typům. V roce 1917 tak německé letectvo zařadilo do své výzbroje její bombardér G.IV, který sice na průběh války neměl přílišný vliv, ale i přesto se do historie letectví zapsal výrazným písmem. Jeho verze zvaná G.IVk totiž nesla dvojici 20mm kanonů určených ke střelbě proti pancéřovaným pozemním cílům.

Vývoj bombardérů firmy AEG

Společnost AEG vstoupila do oblasti letectví prostřednictvím jednomotorových průzkumných strojů řady C, ale již v roce 1915 představila prototyp daleko většího letadla G.I. Jednalo se o dvoumotorový bombardér, jenž vzbudil pozornost hned několika zvláštnostmi. Tak např. dvojice motorů od značky Mercedes se nalézala na dosti složitém systému vzpěr mezi křídly v tažné pozici, zatímco jiné konstrukční kanceláře preferovaly u bombardérů tlačné uspořádání.

Firma AEG také použila konstrukci, jež by se dala s trochou nadsázky označit za kompozitní. Kostra letadla nebyla jen dřevěná a potažená plátnem dle dobových standardů, ale v jádru ji tvořily svařené ocelové trubky na přední části potažené překližkou a na zádi a křídlech plátnem.

Letoun AEG G.I vznikl sice jen v jediném exempláři, ale stal se základem pro malou sérii strojů G.II se silnějšími motory Benz Bz.III. Některé kusy měly trojitou svislou ocasní plochu, která měla řešit jeden z nedostatků původního provedení – nepříliš dobrou stabilitu a ovladatelnost vyžadující pilotní mistrovství. S tímto problémem se však dokázal trochu lépe vypořádat až AEG G.III s vyváženými ovládacími plochami, létající od konce roku 1915. O pohon se tu staraly motory Mercedes D.IV, ovšem ani tento typ nevznikl v nějak závratných počtech.

Velkosériové produkce se tak dočkal až AEG G.IV, představený v září 1916 a sériově dodávaný od počátku roku 1917. O pohon se staraly spolehlivější agregáty Mercedes D.IVa, přičemž stroj měl zvláštně řešená křidélka, což dávalo jeho křídlům charakteristické tvary. Ukázal se jako odolný a dobře ovladatelný, ovšem kvůli své těžké konstrukci nemohl konkurovat typům jiných firem doletem a nosností pum. Na závěsech v trupu a pod křídlem dopravil asi 400 kg pum, kdežto stroje značky Gotha se stejnými motory zvládaly někdy i tunovou zátěž. AEG G.IV se však přesto celkem osvědčil (především při nočních útocích), celkově vzniklo okolo 320 kusů.

První moderní letecký kanon

Standardní výzbroj letounu tvořily dva 7,92mm kulomety Parabellum MG14, z nichž jeden se nalézal na oběžném kruhu u předního kokpitu a druhý na posuvné lafetě u zadního kokpitu, ze které mohl efektivně střílet do stran i dozadu. Dva kulomety se ale posléze ukázaly jako nepostačující arzenál, a proto se začalo experimentovat s jinou zbraní, jíž německé letectvo disponovalo již od léta 1915. Šlo o automatickou zbraň z produkce zbrojovky Stahlwerke Becker v ráži 20 mm, jež dokázala pálit kadencí až 300 ran za minutu.

Šlo fakticky o první letecký rychlopalný kanon v moderním smyslu slova. O jeho potenciálu hodně vypovídá fakt, že po válce posloužil ve Švýcarsku coby základ pro slavnou konstrukci kanonu Oerlikon, který se bez větších změn používá dodnes. Kanón Becker se kvůli hmotnosti, zpětnému rázu a nemožnosti synchronizace pro jednomotorová průzkumná a stíhací letadla příliš nehodil, ovšem mohl skvěle zastat roli obranného prostředku vícemotorových bombardérů. Žádný letoun ho sice nakonec nenosil jako standardní výzbroj v operační službě, avšak pokusně se objevil třeba na těžkém bombardéru Friedrichshafen G.III.

V říjnu 1917 se přidal i AEG G.IV, na jehož jeden exemplář s číslem 1096/16 konstruktéři umístili jednoduchou příďovou věž s lafetovaným kanónem Becker. Bylo sice jasné, že obranné střelbě na vzdušné cíle taková koncepce příliš nevyhovuje, jenže Německo se tou dobou muselo začít vypořádávat i s jinou hrozbou – prvními spojeneckými tanky. Přestavěný letoun tak v listopadu 1917 putoval ke zkouškám na frontu a údajně slušné výsledky vedly k závěru, že AEG G.IV dovede fungovat i jako létající protitanková platforma. Německé letectvo si proto objednalo počáteční sérii pěti upravených kusů s označením G.IVk (jako „Kanone“) s trupovými čísly od 500/18 do 504/18, z nichž první obdrželi císařovi vojáci v únoru 1918.

Čtveřice zbraní a ocelové pláty

Sériová letadla AEG G.IVk obdržela dokonce dva 20mm kanóny Becker. První zbraň nesla pohyblivá lafeta v pancéřované věži na přídi letounu, druhý kus měl pokrývat zadní polosféru. Kanon tu mohl zaujímat dvě pozice – buďto lafetovaný na klasickém oběžném kruhu kolem zadního kokpitu, nebo připevněný na zvláštní lafetu v podlaze, kudy mohl střílet dolů skrz otvor v trupu letounu. Kromě dvojice beckerů se letci mohli bránit i původní výzbrojí, tedy dvěma 7,92mm kulomety Parabellum na oběžných kruzích LVG/Scarff.

Stroj nepřišel ani o schopnost ničit cíle bombardováním, a to za pomoci čtyř 50kg pum umístěných na vnějších závěsech a pěti tříštivých pum o váze 12,5 kg ve svislých trubicích v obou kokpitech. Přece jenom se už ale nejednalo o bombardér operující v relativním bezpečí větší výšky, nýbrž o letoun primárně bitevní, útočící nízko nad zemí. Konstruktéři proto museli zvýšit jeho odolnost. Vedle toho, že kvalitní pancíř chránil přední věž, dostal pancéřovou ochranu nakonec téměř celý trup – ocelové pláty pokryly jeho podlahu i boky, přičemž dosáhly až na úroveň zadního kokpitu.

Stejně bytelné pasivní ochrany se dočkaly i oba agregáty Mercedes D.IVa. Všechny úpravy samozřejmě ovlivnily letové vlastnosti stroje, jehož ovladatelnost se ale udržela na dobré úrovni. Zkoušky prováděné od února 1918 ukázaly též nutnost přestavět ocasní plochy na dvojité. Také testovací střelby zahájené o měsíc později kvitovali letečtí komisaři s povděkem, neboť AEG se díky pevné konstrukci předvedl jako vhodná platforma pro vedení stabilní a přesné palby.

Jediný nedostatek představoval malý zásobník kanonu Becker s kapacitou 10 nebo 15 nábojů, s jehož výměnou se navíc musel střelec spíše „poprat“. Žádný z pěti letounů AEG G.IVk se nakonec nedostal na frontu a čtyři dokončené kusy zabavili po válce Britové, aby se jimi inspirovali při vlastním vývoji.

Image

Čtěte také

Letecký duel Velké války: Britský RAF F.E.2 versus německý Albatros D

V dnešní době známe baziliky především jako románské kostely. Původně ale šlo o antické úřední stavby, ve starověkém Římě tržnice nebo soudní síně budované na hlavním náměstí (fóru) daného města. Právě takovou baziliku nedávno objevili archeologové v Londýně. Jde o nejstarší baziliku římského Londinia.

Bazilika, kterou archeologové objevili v říjnu 2023, byla vybudovaná zhruba v letech 70 až 80 našeho letopočtu, jako součást nejstaršího fóra Londinia. Původní komplex byl velký asi jako dnešní fotbalové hřiště. Kolem roku 120 ale bylo fórum zbouráno a vzniklo nové fórum, které bylo asi pětkrát větší než to původní. Ve své době šlo o největší stavbu svého druhu severně od Alp.

Budova prvního náměstí v Londýně

Z původní baziliky se zachovaly základy a zdi. „Jde o jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů v Londýně za poslední roky,“ popisuje Sophie Jacksonová z londýnského archeologického muzea MOLA (Museum of London Archaeology). „Míra zachovalosti této dva tisíce let staré baziliky dalece překročila naše očekávání.“

Archeologové zjistili, že první londýnská bazilika byla postavena ze směsi keramických dlaždic, pazourku a kamene. Na některých místech se zachovala zeď až 10 metrů dlouhá. Podle vědců mohla být součástí struktury velké jako dvoupatrový či třípatrový dům.

V roce 2030 by měla být tato bazilika otevřena pro veřejnost. Stane se součástí výstavy, která vznikne díky spolupráci společnosti Hertshten Properties, která je vlastníkem dotyčného pozemku a londýnského muzea MOLA. 

Image

Čtěte také

Archeologové odkrývají Lundenwic, dávný saský Londýn ze 7. století

Jako ideové odpůrce si od počátku braly zednáře na mušku katolické listy. Z obdobných ideových pozic proti nim ale brojil také fašistický a krajně pravicový nacionalistický tisk a radikální levice. Na jedné straně byli obviňováni z bezbožnosti a intrik proti církvi, na straně druhé z kosmopolitismu, nevlasteneckého politického pletichaření a dokonce ze spolupráce s jezuity. Komunisté v nich viděli nástroj kontrarevoluce, fašisté a nacisté je cpali do jednoho pytle s židy a bolševiky a byly jim přisuzovány nejhorší politické a finanční aféry. 

Staré kořeny 

Zlatým věkem svobodných zednářů byla epocha osvícenství. Myšlení vzdělanců 18. století ovládla téměř bezmezná víra v ratio, rozum, který je schopen odkrýt a poznat všechna tajemství světa. Touha osvícenců po vědění, tolerance a filantropie je vedly v jejich každodenním konání. Víra v pokrok se stala heslem doby. 

Také společnost svobodných zednářů přijala tyto zásady za své. Sama se stala jedním z pilířů osvícenského myšlení a uváděla jej úspěšně do praxe. Zednářství se stalo ve vyšších kruzích přímo módou. Přičiněním zednářů vznikaly debatní salony, učené společnosti, ale také školy, špitály, sirotčince a jiné pečovatelské domy, rozvíjela se vydavatelská a publikační činnost. Některé zednářské lóže sice podlehly kouzlu esoterických věd a pěstovaly alchymii, astrologii či kabalu, ale v zásadě se neuchylovaly od osvícenského programu. 

Přestože katolická církev zednářství příkře odsoudila, většina osvícenských panovníků se při své reformní činnosti o zednáře opírala a využívala jich ve službách osvíceného absolutismu. V našich zemích si sice císař Josef II. k zednářům zachovával rezervovaný postoj, ale jejich pomoci se nezříkal. Řada jeho blízkých spolupracovníků se k zednářství hrdě hlásila. Šok francouzské revoluce způsobil, že za vlády Františka II. nastal ve vztahu k zednářům prudký obrat. Po odhaleném spiknutí domnělých jakobínů v několika habsburských provinciích byli zednáři vystaveni státní perzekuci a byli nuceni život lóží ukončit. Zákaz jejich činnosti pak platil až do konce monarchie v roce 1918. 

Obnova v Předlitavsku

Avšak zednáři se nevzdávali. V krátkých okamžicích politického uvolnění a liberalizace se znovu pokoušeli svou organizaci vzkřísit. Po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 se v uherské části monarchie podařilo činnost lóží obnovit, ne tak v západní části říše (Předlitavsku). Později nalezli předlitavští zednáři útočiště v takzvaných „hraničních lóžích“, které pracovaly v příhraničí pod patronací uherských lóží, aniž by porušovaly rakouské zákony. V druhé polovině 19. století tak silně ožila snaha po obrození a oživení činnosti předlitavského zednářství. 

Na počátku stály zednářské kroužky, zvané také „věnečky“ (Kränzchen), v nichž se scházeli bratři, kteří byli už dříve přijati za členy některé ze zahraničních lóží. Prvním mezi nimi, a to nejen v Čechách, ale v Předlitavsku vůbec, byl pražský kroužek Harmonie s vazbou do německého Altenbergu, založený roku 1870. Po dvou letech následoval druhý pražský kroužek Amititia a později přibyly další kroužky v menších městech Čech. 

Když se roku 1909 ustavila v Praze pod uherskou patronací lóže Hiram, pokusila se spojit pod svým vedením všechny kroužky v zemi. Z toho ovšem povstaly první národnostní rozpory mezi českými a německými zednáři v našich zemích. Oba pražské kroužky, Harmonie a Amititia, se 12. května 1909 na uherské půdě spojily v lóži, která byla podřízena zednářskému Orientu v Prešpurku. Tato lóže přijala jméno Hiram u tří hvězd. Mezi jejími členy nacházíme známé české zednáře Alfréda Baštýře, Luďka Picka a Moravana Jaromíra Haněla i osobnosti, jako byl vynálezce František Křižík, dramatik Jaroslav Kvapil, malíř Viktor Stretti a novinář Vincenc Červinka. 

V nové republice

Lóže Hiram u tří hvězd byla jedním ze základů, na kterých vzniklo budoucí zednářství v Československu. 26. října 1918, dva dny před vyhlášením nezávislosti nového státu, se sešlo 15 členů lóže Hiram s úmyslem založit konečně samostatnou lóži v Praze. Tak vznikla první česká lóže Jan Amos Komenský, do které o rok později „vnesli světlo“ zednáři z francouzského Velkého Orientu. Původní takzvaný jánský ritus této lóže byl opuštěn a převládl zde skotský ritus podle francouzského vzoru. 

Situace československého zednářství po roce 1918 byla charakterizována určitými nesrovnalostmi. Původ tohoto hnutí v mladé republice totiž nebyl jednotný. Na jedné straně se v něm vytvořily dva národnostně odlišné směry – český a německý, které však pracovaly v poměrném souladu a shodě. Na druhé straně nové československé zednářství vznikalo dosti živelně z nejrůznějších domácích i cizích zdrojů, což způsobovalo zmatky. Prosazovaly se zde zprvu hlavně protichůdné italské a francouzské politické vlivy. Nakonec se prosadil vliv francouzský, což bylo konec konců v souladu se zahraniční orientací československého státu. Naopak němečtí zednáři se mohli v ČSR opřít o starší tradici přinesenou z Německa. Během první republiky tak vedle sebe pracovaly dvě velkolóže: Velká národní lóže československá a německá Lessing u tří prstenů (Lessing zu den drei Ringen). 

Opora Hradu

Československá republika po roce 1918 byla státem politických stran, které tvořily vládní koalice a ovládaly její vnitřní politiku. Aby udržel situaci v určitých mezích, shromáždil kolem sebe prezident Masaryk skupinu vlivných stoupenců, s jejichž pomocí se snažil udržet demokratický kurs proti výstřelkům politického stranictví. Pro tuto mimoparlamentní a nikdy pevně nezformovanou skupinu, skládající se převážně z intelektuálů, umělců, vědců, vyšších státních úředníků, diplomatů a žurnalistů, se vžilo označení „skupina Hradu“ nebo jen krátce „Hrad“. 

Doménou Masarykovy skupiny se stala hlavně zahraniční politika. K vlivným oporám Hradu patřila většina československých zednářských lóží spojených ve Velké národní lóži československé. Masaryk však měl řadu stoupenců i v německé Velké lóži Lessing u tří prstenů, jejichž počet stoupal zejména ve třicátých letech po Hitlerově nástupu k moci. 

K prominentním zednářům patřili četní českoslovenští politikové a státníci. V lóži Pravda vítězí působil ministr zahraničí Edvard Beneš, v jiné s názvem 28. říjen první československý ministr financí Alois Rašín. Zednářem byl i Benešův nástupce v úřadu ministra zahraničí Kamil Krofta a řada ministrů a poslanců. Jejich počet v lóžích ale nebyl příliš velký a jejich vliv v nich nebyl zdaleka rozhodující. Masarykův poměr k zednářství byl pozitivní, třebaže sám zednářem nikdy nebyl. Už v roce 1906 se zednářů zastal v pomlouvačné kampani, kterou nastartovala katolická církev. To byl také důvod, proč se československé zednářstvo za Masaryka postavilo a zařadilo se tak do širokého spektra demokratických společenských skupin, jež mu prokazovaly loajalitu. 

Od Komenského po Vatru

Zednářství nikdy nebylo jednotným hnutím a nejinak tomu bylo i na území ČSR. Kromě dvou hlavních velkolóží zde působil neregulérní volnomyšlenkářský Zednářský spolek u vycházejícího slunce (Freimaurerbund zur aufgehenden Sonne) z Norimberka, který založil ostatními zednáři neuznávanou velkolóži Bohemia. Ta se později rozešla a její jednotlivé lóže většinou přešly do Velké lóže Lessing u tří prstenů.

Na české straně vycházela z volnomyšlenkářského hnutí neregulérní Dílna lidskosti. Vytvořila postupně tři lóže a nakonec vplynula do Velké národní lóže československé. Mimo rámec regulérního zednářstva existovalo i „smíšené zednářství“, které se skládalo z lóží, jež do svých řad přijímaly i ženy. Do Československa je přivedli začátkem dvacátých let Holanďané. Mezi československými Židy působil ještě nezávislý řád B'nai B'rith, původem z USA. Ve všech těchto případech šlo ale o okrajové záležitosti. 

Hlavní úlohu zastávaly Velká národní lóže československá a Lessing u tří prstenů. V době největšího rozmachu zednářského hnutí v Československu okolo roku 1935 pracovalo v Praze sedm lóží prvně jmenované Velké lóže: J. A. Komenský, Národ, 28. říjen, Dílo, Bernard Bolzano, Pravda vítězí a Sibi et posteris. V Plzni působila lóže Josef Dobrovský, v Brně Cestou světla, v Olomouci Lafayette, v Moravské Ostravě Lux in tenebris, v Bratislavě Ján Kolár, v Banské Bystrici Vatra, v Košicích P. J. Šafařík a další. V jejich řadách se scházely mnohé známé osobnosti kultury, umění a vědy jako například malíř Alfons Mucha, nejvyšší zednářský představitel v zemi, skladatel Oskar Nedbal, spisovatel Karel Čapek, architekti Jan Kotěra a František Lýdie Gahura, herec Zdeněk Štěpánek, sochař Jan Štursa a také Jan Masaryk. Ze známých Slováků byli zednáři Milan Rastislav Štefánik, Vavro Šrobár a Kornel Stodola. 

Soumrak nad republikou

V době ohrožení republiky nacistickým Německem došlo k velkému sblížení mezi československou a německou Velkou lóží v Československu. Nemalou roli při tom hrál fakt, že ve Velké lóži Lessing u tří prstenů pracovalo mnoho Židů. To se projevilo mimo jiné při velkých oslavách 19. výročí trvání republiky v říjnu 1937. Při této příležitosti se sešli zástupci mnoha českých a německých lóží, aby manifestovali jednotu pod heslem „Zednářská spolupráce jako vzor soužití národností v jednom státě“.

Československému zednářství nebylo dáno přežít první republiku. Mnoho zednářů zahynulo v tragických letech druhé světové války. Když bylo zednářství v roce 1945 obnoveno (tentokrát už ovšem bez Němců), bylo to jen nakrátko. V roce 1951 se pod tlakem komunistů rozhodlo vedení Velké národní lóže československé svoji činnost zastavit – podle zednářského symbolického slovníku „život lóže uspat“.

Image

Čtěte také

Zednáři a jejich lóže: Jakou moc má dnes toto tajemné bratrstvo?