Mince o průměru mezi 20 a 22 milimetry (tedy velké asi jako dvoukoruna) se razily z bronzu či mosazi a na jejich averzu se nacházela vyobrazení různých pozic pohlavního aktu, případně felace. V současnosti jsou známy dvě ražby, jedna z let 22–37 n. l., druhá potom 30–79 n. l. Zdá se, že všechny vznikly na jednom místě a počet takovýchto vyrobených žetonů byl relativně malý. Samotný název spintria potom vycházel z latinského označení mužských prostitutů a byl mincím přisouzen až italskými vzdělanci v 16. století. K čemu ovšem mohly takovéto věci sloužit? 

Nevěstince nebo hra? 

Původní teorie navržená již v období raného novověku předpokládala, že spintria mohly fungovat jako vstupné do nevěstinců, případně pro platby jednotlivým prostitutkám. Z římských dob známe období, kdy se přísně trestalo přinášení podobizen císaře do bordelů – hlava panovníka se však objevovala i na oficiálních platidlech. Směnitelné žetony by tak představovaly jednoduchý způsob, jak se potřebě nosit peníze na zapovězená místa vyhnout. Kromě symbolických však pro nevěstincovou teorii hovoří i praktické důvody. Římská říše zahrnovala lidi rozličných kultur a jazyků a dohodnout se s prostitukou na konkrétní službě tedy nemuselo být nijak snadné. Vyobrazení na mincích tak měla pomoci případnou jazykovou bariéru překlenout. 

Proti teorii o zvláštním platidle pro nevěstince však hovoří fakt, že pro tuto praxi neexistuje jediný přímý důkaz. Zachované spintria navíc nevykazují klasické znaky opotřebení známé v případě běžných peněz a ke všemu se zdá, že jich bylo vyrobeno jen relativně malé množství. Alternativní hypotéza tak uvádí, že mohlo jít o žetony do dnes již nezachované stolní hry. Tomu by nasvědčovala i čísla na jejich reverzu, jejichž význam zůstává neznámý. 

Poslední významná teorie spojuje spintria s šatnami předměstských lázní. Jedny takové se zachovaly v Pompejích a na jejich stěnách se nacházejí výjevy podobné těm z mincí. Nechybí ani příslušná čísla. Někteří badatelé se tak domnívají, že mohlo jít o žetony, které příchozí obdrželi od šatnáře poté, co mu svěřili své věci, podobně jako například v dnešním divadle. Obrázek a číslo na spintria pak označovaly místo, kde se majetek návštěvníka nacházel. I v tomto případě jde jen o hypotézu, kterou však není možno zcela potvrdit či vyvrátit.

Image

Čtěte také

Dějiny prostituce: Je prodejná láska skutečně nejstarším řemeslem?

Philip Sontag, polární výzkumník z Rutgersovy univerzity, nasbíral během své návštěvy Antarktidy velké množství vypadaných tučňáčích per. Po desetileté analýze zjistil, že tato pera mohou sloužit jako živá mapa kontaminace rtutí, která ohrožuje faunu jižní polokoule.

Rtuť a její vliv na ekosystém

Rtuť je toxický vedlejší produkt těžby zlata a ročně se jí do atmosféry uvolní asi 9 000 tun. Tento kov se hromadí v potravním řetězci tím, že se váže na aminokyseliny ve zvířatech a následně proniká do jejich centrálního nervového systému, kde může narušovat růst nervů, ovlivňovat jejich reprodukční schopnosti a měnit jejich chování. Sledování expozice rtuti je zásadní pro monitorování ekosystémů, ale pouhé odebírání vzorků z hornin, ledu nebo půdy neposkytuje informace o tom, kolik rtuti se skutečně dostává do potravního řetězce.

Tučňáci si vyvinuli způsob, jak se rtuti zbavovat. Toxická rtuť se hromadí v jejich perech, kterých se ptáci pravidelně zbavují. Sontag a jeho tým objevili, že hladina rtuti v perech koreluje s hladinou izotopu uhlíku-13, jehož množství se mění v závislosti na zeměpisné poloze. To umožňuje zjistit, kde se tučňáci krmí nebo kde mají hnízdiště.

Výzkum, publikovaný v časopise Science of the Total Environment, potvrdil tento vzorec u sedmi druhů tučňáků napříč Jižním ledovým oceánem. Ukázalo se, že na severu, kde jsou teplejší podmínky a vyšší hladiny uhlíku-13, jsou tučňáci vystaveni vyšším koncentracím rtuti.

Tučňáci jako bioindikátory znečištění

Studie Philipa Sontaga naznačuje, že tučňáci by mohli fungovat jako „bioindikátory“ – živé sledovače znečištění životního prostředí. Místo měření rtuti na konkrétním místě a čase lze měřením hladiny rtuti v tučňáčích perech sledovat její pohyb potravním řetězcem v oceánu.

Tučňáci žijící blízko sebe měli různé hladiny rtuti a uhlíku-13, což je důsledkem jejich odlišných migračních a potravních návyků. Tato data by mohla být zpracována do mapové databáze, která by usnadnila budoucí projekty zaměřené na ochranu přírody a výzkum polárních oblastí.

Tučňáci jsou ideální kandidáti pro roli bioindikátorů, protože se nacházejí uprostřed potravního řetězce a hnízdí v koloniích, což usnadňuje sběr per od různých jedinců. Navíc každou hnízdní sezónu výrazně pelichají a jejich pera obsahují rtuť nahromaděnou během mimohnízdního období.

Image

Čtěte také

Ve vodě tajících ledovců Grónska se objevuje šokující množství rtuti

V posledních letech se staly velmi populárními přípravky jako peptid semaglutid, známý pod obchodními názvy Ozempic, Rybelsus nebo třeba Wegovy, které jsou podobné hormonu glukagonovému peptidu-1 (GLP-1) a fungují jako lék proti obezitě a celé řadě chorob, které souvisí s tělesnou hmotností. Stinnou stránkou těchto přípravků je, že kromě řady nežádoucích účinků vedou k ubývání svalové hmoty.

Odborníci egyptské Alexandrijské univerzity našli alternativní léčbu, která by podle nich mohla rovněž příznivě regulovat tělesnou hmotnost, snad ještě výrazněji než semaglutid. Jde o nanočástice zlata podávané v týdenních dávkách. Výzkum vlivu nanočástic zlata publikoval vědecký časopis Scientific Reports.

Nanočástice zlata

Výsledky experimentů jsou povzbudivé. Podávání nanočástic zlata během 9 týdnů vedlo ke ztrátě 36 procent tuku, zatímco při užívání semaglutidu to bývá mezi 10 až 20 procenty a dochází k ztrátě až 20 procent svalové hmoty, což se u nanočástic zlata nestalo. Jsou tedy nanočástice zlata efektivnější? To se teprve uvidí. Egyptská studie totiž nezkoumala vliv nanočástic na lidský organismus, nýbrž na organismus potkanů a u lidí mohou být výsledky úplně jiné. 

Badatelé sledovali změny tuku u potkanů pomocí řady metod. Mimo jiné potvrdili, že účinek nanočástic zlata cílí na „správný“ tuk, takže hubnutí doopravdy prospívá zdraví. Jako nejprospěšnější se ukázaly týdenní dávky nanočástic zlata, jejichž účinek předčil denní dávky těchto nanočástic i přípravek na hubnutí orlistat (obchodní název Xenical).

Histologické rozbory orgánů potkanů také ukázaly, že podávání nanočástic zlata vede ke zlepšení kondice ztučnělých jater a ledvin, zatímco orlistat jejich stav zhoršuje. Vědci to vysvětlují tím, že nanočástice zlata jsou účinnější v léčbě obezity, protože mají protizánětlivé a antioxidační účinky. Pro jejich využití v medicíně ale bude nutné ověřit jejich působení v klinických testech s lidmi.

Image

Čtěte také

Léky blízké přípravku Ozempic mohou pomáhat i při léčbě závislosti na alkoholu

V porovnání s naším Sluncem, které je se svým stářím přibližně 4,6 miliardy let ve stabilní fázi svého života, jsou hvězdy v hvězdokupě RCW 38 ještě velmi mladé. RCW 38 je stará méně než milion let a obsahuje asi 2 000 hvězd. Nachází se v souhvězdí Plachet a dělí ji od nás zhruba 5 500 světelných let. Tato mladá hvězdokupa je plná aktivity, což z ní činí zajímavý cíl pro pozorování astronomů.

Hvězdokupy jsou jako obří papiňáky, které obsahují všechny ingredience pro vznik hvězd: hustá plynná mračna a neprůhledné shluky kosmického prachu. Když se tato směs plynu a prachu zhroutí pod vlastní gravitací, zrodí se hvězda.

Silné záření těchto nově vzniklých hvězd způsobuje, že plyn, který hvězdokupu obklopuje, jasně září a vytváří růžové odstíny, které vidíme v RCW 38. Je to skutečně úchvatná podívaná! Přesto nám ve viditelném světle zůstává mnoho hvězd v hvězdokupě RCW 38 skryto, protože nám v pohledu na ně brání všudypřítomný kosmický prach.

Právě zde přichází na řadu dalekohled VISTA na observatoři ESO v Paranalu: jeho kamera VIRCAM pozoruje infračervené světlo, které na rozdíl od viditelného světla může téměř nerušeně procházet prachem, a odhaluje tak skutečné bohatství hvězdokupy RCW 38.

Image

Čtěte také

Mladá hvězdokupa Westerlund 1 je fascinující sbírkou exotických hvězd

Spojenecké úsilí věnované porážce států Osy by z velké části přišlo vniveč, pokud by jednotlivé země vzájemně nekoordinovaly svůj postup vůči společnému nepříteli. Jeden ze základních kamenů v tomto ohledu představovala konference delegací Velké Británie a Spojených států amerických, která se odehrála ve Washingtonu na přelomu let 1941 a 1942.

V poledne 13. prosince vyplula ze Skotska bitevní loď Duke of York v doprovodu tří torpédoborců. Na její palubě cestovala delegace čítající 38 osob včetně ministerského předsedy. Byli mezi nimi náčelníci štábů, osobní tajemníci, fotografové i kameraman natáčející záběry pro filmový týdeník. Na palubě se nacházel rovněž americký velvyslanec ve Spojeném království Gilbert Winant. Jednu z nejvýznamnějších úloh měl na konferenci sehrát William Aitken, známější jako lord Beaverbrook, který v době bitvy o Anglii vedl ministerstvo pro leteckou výrobu a nyní řídil resort zásobování. Důležitým úkolem byl pověřen rovněž polní maršál John Dill, donedávna zastávající funkci náčelníka generálního štábu britského impéria, který měl v USA zůstat a působit tam jako náčelník Spojené štábní mise. Posláním náčelníka leteckého štábu maršála letectva Charlese Portala zase bylo Američany přimět, aby se připojili k nočním bombardovacím misím proti Německu. Námořní síly zastupoval první námořní lord admirál Dudley Pound. 

Nervózní Churchill

V ranních hodinách 22. prosince se Duke of York blížil k vjezdu do zátoky Chesapeake a Churchill přijal Rooseveltovo pozvání na slavnostní večeři v Bílém domě. Kvůli silné vichřici se ale plavba protáhla a premiér změnil plán cesty; místo toho, aby doplul na konec zátoky a dojel do Washingtonu autem, nařídil zakotvit už u Hampton Roads. Tam Američané poslali letoun, který premiéra a čtyři muže z doprovodu dopravil před sedmou večer do hlavního města USA. 

Po večeři se oba státníci v Oválné pracovně poprvé pustili do diskuse o válečných otázkách. Roosevelt nervózního Churchilla ujistil, že na předchozím přístupu Spojených států k Evropě se nic nemění. Vzápětí připravili návrh deklarace o společných záměrech svých zemí včetně prohlášení, že „žádná mocnost neuzavře mír s protivníkem, aniž by se na tom předem dohodla s ostatními mocnostmi“.

Debaty delegací byly v následujících dnech a týdnech (konference skončila až 14. ledna 1942) zdlouhavé a plné emocí. Obě strany se spolu teprve učily jednat jako „rovný s rovným“. Bylo nezbytné vyřešit dlouhou řadu  otázek: zbrojní programy, likvidaci ponorkové hrozby, zesílení blokády Německa, pomoc sovětské frontě, dodávky zbraní a zásob do Turecka, posílení pozic na Středním východě, obnovení kontroly nad severoafrickým pobřežím, podlomení německého odporu leteckým bombardováním a tak dále. Invaze na evropskou pevninu se podle prvotních plánů měla odehrát v roce 1943. Tyto dokumenty připravili už předem Britové a Američané je většinou jen s drobnými úpravami podepsali.

Nejdřív proti Hitlerovi

Ožehavá byla otázka vzniku a podoby společného velení. Nakonec byl 1. ledna 1942 vytvořen Kombinovaný výbor náčelníků štábů (Combined Chiefs of Staff  – CCS). V tomto orgánu zasedali za Američany členové Spojeného výboru náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff ) a za Brity členové Výboru náčelníků štábů (Chiefs of Staff  Committee), kteří se účastnili jen nejdůležitějších zasedání, a při ostatních je zastupovali členové stálé Spojené štábní mise (British Joint Staff  Mission). 

V průběhu konference, označované krycím názvem Arcadia, se američtí a britští šéfové štábů sešli celkem dvanáctkrát a každý prosazoval své zájmy. Jednání komplikovaly i názorové neshody mezi samotnými Američany. Ačkoliv hned na začátku konference bylo dohodnuto, že hlavním protivníkem spojenců bude nacistické Německo, existovaly ve Washingtonu dvě názorové frakce. 

Oficiální koncepce se držel Roosevelt s generálem Georgem Marshallem, druhé křídlo, prosazující jako prioritu poražení Japonska, reprezentoval především velitel amerického námořnictva admirál Ernest King. Ten proto požadoval námořní válku v Tichomoří, zatímco jeho britský protějšek Dudley Pound upřednostňoval boj s nepřátelskými ponorkami v Atlantiku. 

Deklarace Spojených národů

Přes řadu sporných bodů se ale dařilo posouvat jednání kupředu. Marshall navzdory prvotní britské nedůvěře prosadil vytvoření jednotného velení v rámci konkrétních válčišť. Jako první vznikla v jihozápadním Tichomoří ABDA (Australian-British-Dutch-American Theater of Operations), do jejíhož čela se 10. ledna postavil britský generál Archibald Wavell. Poté následovalo formování dalších regionálních velitelství. 

Kromě vyslání leteckých sil do Británie se stalo prvním konkrétním bodem plánovaným na rok 1942 vylodění angloamerických sil v severní Africe, označené krycím jménem Gymnast (později přejmenovaná na Torch). Dalším výsledkem politických jednání bylo vydání Deklarace Spojených národů 1. ledna 1942. Dokument, pro nějž jako základ posloužila Atlantická charta, podepsali zástupci 26 států, které se zavázaly společně bojovat proti zemím Osy.

Image

Čtěte také

Od neutrality k alianci: Jak Spojené státy postupně vstoupily do války

V oblasti malebného Ojcowského národního parku na jihu Polska žili lidé v době kamenné především kvůli pazourku, který tehdy představoval strategický materiál pro výrobu zbraní a nástrojů. Asi před 18 tisíci lety tam pronikli lidé ze západní Evropy, kteří následovali ustupující ledovce nejmladší doby ledové.

Mimo jiné osídlili i jeskyni Maszycka, kterou vědci poprvé prozkoumali v 19. století. Podařilo se jim v ní nalézt stovky kostí mužů, žen, dětí a také antilop, přičemž všichni zřejmě zahynuli zhruba ve stejné době. 

Kanibalismus v jeskyni

Na kostech vědci objevili stopy, které byly nejprve označeny za známky kanibalismu. Postupně se ale objevovaly názory, které kanibalismus zpochybňovaly. Pokud by totiž došlo k manipulaci s lebkami a kostmi posmrtně, například kvůli nějakým rituálům, bylo by nalezené stopy jen velmi obtížně odlišitelné od kanibalismu.

Archeolog Francesc Marginedas z Katalánského institutu lidské paleoekologie a sociální evoluce a jeho kolegové nyní ale ve studii, zveřejněné odborným časopisem Scientific Reports, přinesli nové důkazy, které podporují původní tezi o kanibalismu.

Arecheologové detailně analyzovali úlomky lidských kostí z jeskyně Maszycka, včetně těch, které byly mylně považované za zvířecí. Objevili na nich věrohodné stopy po záměrném zpracování kostí v místech, které ukazují na využití jako potravy, čili na kanibalismus, včetně vyjídání morku kostí a mozku.

Jde o nejnovější z důkazů kanibalismu mezi lovci a sběrači na konci nejmladší doby ledové, které se v poslední době objevují na více místech Evropy, například ve Velké Británii nebo v Německu. 

Motivace k takovému chování ale stále nejsou jasné. Mohlo jít o získávání potravy v době nouze. Podle vědců se ale nezdá, že by v dané době byl nedostatek lovné zvěře. Dalším možným vysvětlením může být rituální kanibalismus související s úctou k zemřelým nebo naopak válečný kanibalismus, který vyjadřoval opovržení nad poraženými nepřáteli či jejich ponížení.

Image

Čtěte také

Kanibalismus byl běžným pohřebním rituálem v Evropě mladší doby kamenné

Korespondencí apoštolských nunciů se odborně zabývá historik Tomáš Černušák z Moravského zemského archivu v Brně. Pro širokou veřejnost sepsal drobnou publikaci Všední život papežských nunciů u rudolfínského dvora. Vychází z ní i tento článek, který prokládáme rozhovorem s historikem a ukázkami z diplomatických zpráv. 

Nunciové a jejich síť 

Pražská nunciatura fungovala už při dočasném přesídlení Rudolfa II. do Prahy, v letech 1577–1581, trvale pak od roku 1583 a do Vídně se přesunula až pět let po Rudolfově smrti, v roce 1617. Nunciové měli běžný status diplomata, papeže zastupovali ale dvojím způsobem – jako hlavu katolické církve i papežského státu. 

„Působili tehdy na 13 místech, přičemž nejvýznamnější nunciatury byly u dvora císaře a francouzského a španělského krále,“ vysvětluje Tomáš Černušák. „Nunciatury v této době byly zároveň hlavní proponentury protireformace, a tedy se různě angažovaly v oslabení pozic nekatolíků.“ Papežští vyslanci měli biskupský stupeň svěcení a až na výjimky šlo o Italy. 

Součástí jejich každodenní činnosti vedle získávání informací, ovlivňování ve prospěch papežských zájmů a působení na panovníka bylo též soudnictví a administrativa. Aby toto vše mohli vykonávat, měli k dispozici skupinu spolupracovníků označovanou jako famiglia – domácnost. Pražská čítala kolem 35 osob a sídlila patrně v pronajímaném domě buď na Malé Straně, nebo na Starém Městě. 

Jak Italové neznalí češtiny ani němčiny mohli v místním prostředí něčeho dosáhnout? Dejme slovo historikovi: „Využívali vztahové sítě – skupinu osob, které byly nakloněny jejich záměrům. Cesare Speciano dokonce ve zprávě z roku 1593 zmiňuje, ale samozřejmě nejmenuje, vlastního špeha – ‚spia‘. 

U císařského dvora existovala takzvaná španělská strana – šlo o dvořany a šlechtice, kteří byli klienty španělského krále – a její osoby často využívali i papežští diplomaté ve své síti. Po několik desetiletí k nim patřil i císařův sekretář Jan Barvitius, a dlouhodobě ministři Pavel Sixtus Trautson a Wolfgang Rumpf, kteří působili v císařových službách od začátku až do roku 1600, kdy je Rudolf odvolal. 

Do své smrti v roce 1582 byl pro ně významný Vratislav z Pernštejna, později Kryštof Popel z Lobkovic a Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic na postu českého kancléře, tedy od podzimu 1599. Další osoby se střídaly, například říšský vicekancléř Jakub Kurz von Senftenau, jeho nástupce Leopold von Stralendorf nebo tajný rada Heřman Attems. Jejich pozice už ale nebyla tak stálá. 

Okruh papežské vztahové sítě byl personálně relativně omezený a její význam narostl zvláště v druhém období, kdy se císařovy zdravotní potíže prohloubily a měl tendence se oficiálním povinnostem vyhýbat včetně poskytování pravidelných audiencí diplomatům.“ 

Služba informátora nebyla samozřejmě zadarmo. U papežských klientů jsou ale málokdy zmiňovány finanční odměny, spíše „duchovní dobra“, například členové sítě mohli žádat o kanonikáty pro své příbuzné a známé, nebo lepší školy, třeba studium na prestižní koleji Germanicum v Římě. 

Obratný Spinelli 

Roku 1578 se poprvé výrazně projevila Rudolfova duševní nemoc, v dobových textech označovaná jako melancholie. Zaznamenali ji samozřejmě i vyslanci. „Pražský nuncius Germanico Malaspina vyjádřil ten stav celkem pregnantně, když napsal, že císař nemá z ničeho potěšení,“ konstatuje Tomáš Černušák.

„Dnes se občas objeví otázka, zda na trůně seděl šílenec. Podle toho, co jsem poznal, byl Rudolf II. panovník pro vládu připravený, vzdělaný a kultivovaný, s politickou vizí, ale syfilida, kterou od mládí trpěl, postupně zasahovala jeho organismus, a tedy i duševní schopnosti, svou roli sehrálo i dědičné zatížení. Choroba ho vážně limitovala a postupně destruovala.“ 

Zprávy z roku 1580 udávají, že císař je vážně nemocný, na genitáliích se mu objevily bolestivé vředy a je v péči chirurgů. Panují obavy, že brzy zemře a kdo nastoupí na trůn… Nicméně císaři se podařilo vymanit ze spárů zubaté a po téměř dvacet let panoval tak, že mu lze sotva co zásadního vytknout. „V prvních desetiletích své vlády poskytoval katolicky vychovaný Rudolf také nunciům relativně časté audience – jednou za 14 dní nebo za měsíc, přestože k nim přes svou rigidní španělskou výchovu příliš důvěru neměl.“ 

Bylo-li úkolem nuncia prosazovat papežské zájmy, a to nejlépe u panovníka, byl ve svém počínání nejúspěšnější Filippo Spinelli (nunciem 1598–1604). „Dokázal to, o co se dlouho marně pokoušeli už jeho předchůdci. Roku 1599 se mu podařilo prosadit velmi radikální personální změnu, totiž odstranit nepohodlné nekatolíky z důležitých zemských úřadů a nahradit je spolehlivými katolíky odmítajícími kompromis s protestantismem v čele se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic. Nicméně použil k tomu – alespoň podle toho, co říkají zprávy – intriky. V podstatě císaři namluvil, že ze strany nekatolických úředníků a dvořanů mu hrozí spiknutí. Bohužel rok 1599 byl pro Rudolfa II. opět krizový. 

Nemoc se u něj projevila mimo jiné paranoidními představami, že ho někdo chce ohrozit, zabít nebo sesadit z trůnu, a tak Spinellimu uvěřil. Nuncius byl navíc domluvený s jedním ze svých spolupracovníků – Kryštofem z Lobkovic, který Spinelliho mystifikaci u císaře podpořil.“ 

Ve stínu tohoto nejvýznamnějšího diplomatického úspěchu stojí například prosazení gregoriánského kalendáře pro habsburskou monarchii, jehož dosáhl Francesco Bonomi u císaře koncem roku 1583, byť nekatolíci byli dlouho ostře proti. V praxi tehdy kalendář poskočil z 6. na 17. ledna 1584. 

Velká krize 

Zdravotní stav Rudolfa II. se zřejmě vyhrotil v září 1600. „Z té doby máme zprávu, že ohrožoval svého ministra Wolfganga Rumpfa dýkou a vyhrožoval mu, že ho zabije. Nato ho propustil ze svých služeb, nařídil mu opustit dvůr a Prahu. Následoval ho Pavel Sixtus Trautson, protože se ho před císařem zastal. Ale to je jediný projev panovníkovy extrémní agrese, a navíc není jisté, jestli Rumpf událost poněkud nezveličil, když se zprávou přiběhl za nunciem, protože věděl, že ji hned předá do Říma. Z téhož roku pochází též zpráva, že se císař pokusil o sebevraždu, nejprve dýkou, a pak se snažil podřezat si žíly sklíčkem z okna. Trýznil se obavami ze spiknutí a celé dny ho v předpokoji střežila vojenská stráž.“

Tehdy Rudolf II. výrazně a v podstatě natrvalo omezil kontakty s okolím, a především s papežskými diplomaty. Nuncius Antonio Caetani, který v Praze působil v letech 1607–1611, si v rozhovoru s bavorským kancléřem stěžoval, že za léta svého působení měl u panovníka jen tři audience. Před nástupem do úřadu byl ovšem instruován, že možnost přímé komunikace s císařem je omezená a nezbytné záležitosti je třeba mu sdělit pomocí lístečků, které doručují vhodní prostředníci. 

Někteří diplomaté se audience ani nedočkali – vyslanec savojského vévody Guido di San Giorgio roku 1608 marně čekal čtyři měsíce. „Možná to bylo i tím, že savojská princezna Markéta, jež byla jednou z potenciálních nevěst Rudolfa II., se těsně předtím provdala za italského knížete Franceska Gonzagu,“ soudí historik. „Jistě, ženit se císař nechtěl, nicméně takové zprávy nesl patrně těžce a s ohledem na diplomatické relace si nepřímo vylil zlost na vyslanci.“ Každopádně když audiencí výrazně ubylo, schopnost něco prosadit tím byla značně omezena. 

Drásavé stavy mysli 

Jedna za zpráv z roku 1604 vychází z informací arcibiskupa Berky z Dubé. „Rudolf z nějakého racionálně těžko vysvětlitelného důvodu nesnášel kapucíny, kteří sídlili na Malé Straně. Snad hlasitě zpívali nešpory a budili ho,“ usmívá se Tomáš Černušák. „Arcibiskup tvrdil, že ho císař o půlnoci nechal vzbudit, povolal ho ke dvoru a nakázal mu, aby okamžitě kapucíny vyhnal z města.“

Vedle neracionálního chování a poruch spánku lze ve zprávách sledovat další projevy choroby, třeba nerozhodnost, nebo že se panovník rozhoduje každou chvíli jinak. Nuncius Antonio Caetani 15. září 1608 píše: „Ačkoliv se po tělesné stránce císař jeví v nikoliv špatném stavu, stále trvá jeho obvyklá melancholie, a Barvitius mi řekl, že je obrovská námaha vypáčit z něj sebemenší rozhodnutí.“ 

Koncem října Caetani uvádí: „V současnosti je císař velmi melancholický, je nespokojený s českými úředníky kvůli některým věcem týkajícím se vlády v tomto království. Budí Barvitia dvakrát nebo třikrát v noci, podezírá jej i každého a se všemi knížaty svého rodu je na tom zle (...)“ 

Trnem v mysli byl panovníkovi bratr Matyáš: „Císař věří, že je Matyášem začarován,“ udává zpráva z roku 1605. Nedlouho před Rudolfovou smrtí nuncius Salvago potvrzuje, že o bratrovi mluví císař nejčastěji. To už ale svár bratří hořel naplno, neboť ctižádostivý Matyáš panovníka připravil o vládu nad Moravou, Rakouskem a Uhrami. Vpádem pasovských (1611) si pak Rudolf podepsal definitivní ortel. Do Říma tehdy doputovala zpráva, že podle císaře Matyáš otrávil vzduch v Praze. 

Misky vah 

Jak na znepokojivé zprávy o panovníkově zdravotním stavu reagoval papežský stolec? „Nunciové i papežové dlouhou dobu uznávali Rudolfa II. přes jeho ‚defekty‘ a zdravotní omezení jako císaře. To nikdy nikdo nezpochybnil,“ tvrdí Tomáš Černušák. 

Hlavní potíž podle něj spočívala v tom, že panovník neměl legitimního potomka a jasného nástupce, jeho zdraví nunciové tak úzkostlivě sledovali, „protože případné úmrtí císaře hrozilo vnitřními spory v říši a problémy nábožensko- politického charakteru, neřkuli náboženskými válkami. Je třeba si uvědomit, že římského panovníka volil sbor kurfiřtů, z nichž tehdy čtyři byli katolíci a tři protestanti. Riziko, že převáží strana pro papeže nežádoucí, bylo obrovské. Na případu Fridricha Falckého, který byl zvolen českým králem, dobře vidíme, že se systém mohl ocitnout rázem ve velkém konfesním riziku. V 17. století se pak stal jasnou volbou Matyáš.“ 

Radikální změna ovšem nastala poté, co Rudolf vydal Majestát (1609). „Pro papeže to znamenalo, že se zpronevěřil svému slibu římských císařů hájit zájmy katolické církve až do prolití krve. Jeho autorita byla poté velmi zpochybňována. V korespondenci španělských vyslanců jsem dokonce našel tajnou informaci od nuncia Caetaniho, podle které papež navrhuje císaře zbavit trůnu, a to prostřednictvím svolání kurfiřtů, uplacením některého z protestantů a hlasováním. Španělský diplomat to tehdy nunciovi rozmluvil, označil to za riskantní plán, s nímž nechce mít nic společného.“ 

Strašidelné „tavolino“ 

Mohlo by se zdát, že panovníkův nezřízený život, řada konkubín, stejně jako záliba v alchymii či astrologii, musel být terčem kritiky jak nunciova, tak papežského úřadu. Avšak reakce znalce byla překvapivá: „Nenašel jsem žádnou zprávu, kde by byl samotný fakt těchto císařových zájmů kritizován nebo vnímán negativně. Negativně bylo však vnímáno to, že císař těmto věcem dával přednost před panovnickými záležitostmi. Že se vyhýbal rozhodování, nepodepisoval dokumenty.“ Ty se údajně po celé měsíce hromadily na „tavolinu“, jak nunciové označovali stoleček někde v předpokoji císaře, bez jeho pozornosti. 

„To se ale vztahuje až k druhé fázi Rudolfova panování. Nelze přitom říci, že by neměl konzistentní politiku, měl ji po celou dobu své vlády, jen byl v dobách, kdy měl komplikace, limitován, a teprve koncem vlády, kdy nemoc postoupila do závěrečné fáze, je zjevné, že se jeho vize rozpadla. V podstatě se řídil tím, co dělali jeho otec a děd – Maxmilián II. a Ferdinand I. – snažil se o vyrovnané postavení mezi katolíky a protestanty a tomu podřizoval hlavní kroky. Když zvýhodnil jednu stranu, v brzké době zvýhodnil tu druhou, aby zabránil konfesním sporům. Potridentským papežům se tato tendence nelíbila, představovali si, že bude nekompromisně hájit katolické zájmy. V tom se Rudolf a papežova strana dostávaly do konfliktu, tedy vedle majetkových záležitostí, které zasahovaly do kanonického práva.“ 

Pro své úkoly byli papežští nunciové vybaveni poměrně širokými kompetencemi. Co si však mohli vůči císaři dovolit? „Nelze říct, že by mohli vůči panovníkovi nějak expresivně vystupovat, nebo mu přímo vyhrožovat exkomunikací. Císař ostatně mohl požádat o jejich odvolání, a to by znamenalo neúspěch diplomatické mise a neblahý vliv na kariéru dotyčného.“ 

Každý z nunciů u císařského dvora totiž doufal, že se stane kardinálem. Vyslanci mohli vyvíjet nátlak, předkládat návrhy a panovník je mohl a nemusel akceptovat. „Nutno říct, že Rudolfova politika byla vůči papežské straně velmi obratná. V záležitostech, které mu vyhovovaly a zapadaly do jeho vládní koncepce, tam s ní souhlasil, pokud se ale objevil náznak zasahování do jeho pravomocí jako českého krále nebo římského císaře, tam se postavil proti. Například když v roce 1580 zemřel pražský arcibiskup Brus z Mohelnice, nuncius Malaspina nařídil pražské kapitule, aby provedla revizi majetku arcibiskupství, v souladu s kanonickým právem, to ale panovník, který sám sebe vnímal jako správce všeho majetku v českých zemích, bral jako zasahování do svých pravomocí a velmi ostře se ohradil, bez ohledu na to, že se prezentoval jako ochránce katolické církve.“ 

07 = císař 

Nuncius své zprávy posílal Státnímu sekretariátu do Říma zpravidla v týdenních intervalech. Informace, které měly zůstat utajeny, byly šifrovány pomocí číselných kódů. „Šlo o nejdůvěrnější zprávy, jejichž obsah se neměl dostat do nepravých rukou – například při přepadení posla – a mohly se týkat třeba sesazení císaře.“ 

V korespondenci Cesare Speciana to vypadlo následovně: kód 102 = papež, 07 císař, 274 Čechy, 378 Praha, 344 luteráni a podobně. Zprávy nato odvezl kurýr do Říma, cesta mu trvala 10 až 14 dní v případě dobrého počasí, z toho plyne, že přímé konzultace při řešení aktuálního problému nebyly možné, a vyslanec si musel poradit sám. 

„Avšak zjistil jsem – a je to čerstvá novinka – že Rudolf měl u papežského dvora kromě svého stálého diplomata a kardinála-protektora také agenta, jenž ho informoval o obsahu diplomatických zpráv a reakcích papeže na ně. Byl to Matteo Renzi, snad přímo papežův komorník, k němuž se zprávy nunciů nějakým způsobem dostávaly zejména v letech 1608 až 1609. Bude třeba tuto skutečnost více prozkoumat, abychom ji dokázali správně interpretovat.“

Image

Čtěte také

Poslední intrika nemocného císaře: Plánoval Rudolf II. sesazení svého bratra?

V první polovině 50. let disponovala ČSLA početnou výzbrojí a stala se mohutným ozbrojeným nástrojem schopným vést konvenční bojovou činnost. Šlo však o období velkých kvalitativních změn ve vojenství, především co do vývoje a použití nových zbraní i techniky. Zároveň se zrodila Varšavská smlouva, jež od našich vojsk v případě útoku NATO očekávala vyčkání na nukleární odvetu a následné zapojení do pozemní ofenzivy východního bloku. To vše vyžadovalo přezbrojení  ČSLA na podmínky boje vedeného za použití jaderných zbraní. 

Této proměně se armáda nedokázala včas přizpůsobit a stav jejího materiálního zabezpečení kolem roku 1955 neodpovídal novým požadavkům. Zatímco ručních zbraní či děl a minometů měla dost, v oblasti obrněné techniky zaostávala. 

Vynucená transformace

Kvůli chronickému neplnění plánů chybělo koncem roku 1956 armádě na mírových stavech 62 tanků, 116 samohybných děl nebo 1 091 obrněných transportérů. Okamžité doplnění by si vyžádalo 1,25 miliardy Kčs – a to nepočítáme s faktem, že pro válečně rozvinovanou ČSLA se dle tabulek nedostávalo 2 000 tanků, přes 200 samohybných děl a 6 500 transportérů. Nedostatek obrněnců a speciálních vozidel pro rychlé překonávání zátarasů i zamořeného terénu značně snižoval bojeschopnost tankových a mechanizovaných útvarů.

Politické byro ÚV KSČ hodlalo situaci vyřešit novým plánem zabezpečení ČSLA. Druhou polovinu 50. let považovali komunisté za přípravné období pro nástup k plnému vybavení armády nejmodernější výzbrojí a bojovou technikou naplánovanému na třetí pětiletku (1961–1965). V této přechodné době se vývojová a výrobní základna zbrojního průmyslu měla transformovat tak, aby spolu s dodávkami ze zemí východního bloku vytvořila podmínky pro přezbrojení v souladu s požadavky jaderné války. Celkem měla republika v letech 1956–1965 napumpovat do zbrojení 51 miliard Kčs. V druhé pětiletce se předpokládalo využití 22 z nich, za něž by se mimo jiné pořídilo 1 200 tanků, 350 samohybných děl či 1 200 transportérů.

V souvislosti s popsanými změnami byla do roku 1957 definitivně ukončena výroba zastaralých licenčních tanků T-34/85 i samohybných děl SD-100 a podniky se začaly chystat na produkci modernějšího T-54. Dodatečně padlo rozhodnutí rovnou stavět vylepšený T-54A, jehož první dodávky obdržela armáda už v roce 1957. Zároveň měli tuzemští inženýři na bázi T-54 vytvořit i speciální vozidla jako mostní, vyprošťovací a plamenometné tanky. 

Směs bojových strojů

Ani tentokrát se nedařilo dodržovat načrtnuté plány a už koncem roku 1957 došlo ke snížení původního objemu výroby „čtyřiapadesátky“ na polovinu. Zatímco v období 1956–1957 vzniklo 515 T-34/85 a k tomu 365 SD-100, v letech 1957–1960 šlo o 771 tanků T-54A. Vývoj za hranicemi se navíc nezastavil a plánovači ČSLA museli reagovat na změny v armádách NATO, kde vznikaly menší vysoce mobilní jednotky vybavené raketovou technikou a docházelo k zavádění moderních letadel. Proto padlo koncem 50. let rozhodnutí omezit či zastavit produkci některých neperspektivních typů vojenské techniky. 

Škrty se dotkly i T-54A, přičemž kromě reakce na předpokládaný vývoj tankové zbraně šlo též o důsledek nemožnosti zajistit dost surovin. Místo standardních tanků se těžiště rozvoje přesunulo do oboru speciálních vozidel. Výsledkem se stal kupříkladu vyprošťovací VT-34, jehož dodávky začaly v roce 1959. 

Neustálé změny a vývoz části obrněnců měly na bojeschopnost neblahý vliv. I když se v letech 1951–1956 vyrobilo více než 2 700 kusů T-34/85, pro ČSLA jich bylo určeno jen 1 400. S připočtením kusů dříve dodaných ze SSSR provozovala lidová armáda ve druhé polovině 50. let maximálně 1 700 těchto strojů.

Vzhledem k nedostatku moderních středních tanků byly ve skladech stále uloženy britské cromwelly (27 kusů) a challengery (20 strojů), které se vyřazení dočkaly až v roce 1959. Kolísající produkce T-54A umožnila do konce 50. let vybavit tímto typem jedinou tankovou divizi a zahájit přezbrojení další. Není divu, že v této době byly některé mobilizačně vytvářené tankové divize hodnoceny jako nebojeschopné.

Růst a změny organizace

Takřka úplně i nadále chyběly speciální obrněnce. Pro vyprošťování tanků se využívaly kořistní panthery (22 kusů) spolu s nevyzbrojenými britskými tanky Cromwell (74 kusů). Zmíněných VT-34 měla ČSLA do konce 50. let k dispozici pouze pět. Scházející střední tanky měla dočasně nahradit samohybná děla SD-100, doplněná těžkými SD-152 (24 kusů), lehkými SD-76 (65 vozidel) či typem ShPTK-40/75N (německé StuG III v počtu 47 strojů). Sečteno a podtrženo, začátkem 60. let byla ČSLA zabezpečena tankovou technikou sotva ze 70 %. 

Stav byl alarmující už proto, že v průběhu této dekády vzrůstal význam tankového vojska. V letech 1960–1962 se počet jeho divizí zvýšil ze tří na pět a zůstal zachován i po zrušení jedné formace v létě 1966, protože na tankovou byla reorganizována 18. motostřelecká divize. 

Tankové svazky zařazené do Západního a Středního vojenského okruhu se nacházely na plných počtech, které se stále více přibližovaly válečným – v letech 1960–1967 vzrostla jejich naplněnost v některých případech až o 2 000 osob. Tankový svazek Východního vojenského okruhu byl nejprve na snížených a od roku 1966 na takzvaných rámcových počtech, neboť mu připadl úkol zabezpečovat pouze údržbu techniky a výcvik záloh.

Pokud u tankových formací docházelo k organizačním změnám, podobaly se těm u motostřeleckých divizí – například v oblasti posílení protiletadlových útvarů. Výjimku představoval vyšší stupeň redukce divizní artilerie, protože v září 1961 byly dělostřelecké pluky reorganizovány na oddíly. Ve stejné době naopak každý tankový pluk posílila motostřelecká rota a do roku 1964 se součástí tankových divizí staly oddíly vojskových raket.

Nepřetržité dodávky techniky umožnily dotvoření trojkového systému na všech organizačních stupních tankových jednotek, čímž počet bojových obrněnců u divize dosáhl 316 strojů. Změna názoru na podobu artilerie u obrněných svazků se projevila roku 1967, kdy se dosavadní oddíl znovu rozrostl na pluk s houfnicovou a raketometnou složkou.

Pluk jako stavební kámen

Přes všechny snahy o modernizaci tanky T-54/55 přece jen zastarávaly. Protože T-62 nepředstavoval oproti „pětapadesátce“ výraznější výkonnostní posun a T-64 Moskva neuvolnila pro export, stal se náhradou teprve T-72. Sovětská armáda zařadila typ do výzbroje roku 1973, k tankovým jednotkám ČSLA se první exempláře dostaly o pět let později. Od roku 1981 se T-72 u nás také licenčně vyráběl a v ZTS Martin vzniklo 1 757 kusů, z nichž 840 putovalo do jiných zemí Varšavské smlouvy i dalších států v čele s arabskými.

„Dvaasedmdesátky“ mířily primárně k tankovým plukům, jež oficiálně spadaly mezi vševojskové jednotky, nicméně nabízely výrazně vyšší bojovou sílu než motostřelecké pluky a mohly se pochlubit též lepší  mobilitou. Ne náhodou je oficiální doktrína považovala za hlavní úderný hrot ČSLA. 

Podle zmíněného trojkového principu se členily na prapory, roty a čety a samy spadaly do svazku tankových i motostřeleckých divizí. Zatímco první druh divize zpravidla disponoval trojicí tankových pluků, motostřelecká měla jediný. Výjimku představovala tanková divize dislokovaná na východním Slovensku, která dostala dva tankové a dva motostřelecké regimenty. Sestava tankového pluku zahrnovala 93 středních obrněnců, tři velitelské tanky náležející velitelství, 18 samohybných minometů a devět transportérů přepravujících protiletadlové čety.

Bojový řád ČSLA detailně rozpracovával nasazení těchto útvarů. Co se týče defenzivy, dovoloval přenést akce i zpět na území nepřítele – avšak teprve poté, co tuzemská vojska jeho agresi vyčerpala správně vedenou obranou. Tankové jednotky (jednotlivé obrněnce, tankové čety i roty) měly v defenzivě působit zpravidla v rámci svého praporu. Když to situace vyžadovala, mohli je nadřízení rozdělit a připojit k jednotlivým motostřeleckým jednotkám coby posilové prvky. A někdy se obrněnce používaly i v roli protitankových záloh.

Image

Čtěte také

Tank T-54/55: Ocelová páteř vojsk Varšavské smlouvy

Některé odstíny ptačího peří, především modré, vznikají v důsledku interakce světla s nanočásticemi na povrchu pera. Většina ostatních barev pak pochází z pigmentů známých jako karotenoidy. Uvedené se týká téměř všech ptáků s jasně červeným, oranžovým a žlutým peřím nebo zobákem. Jen málo druhů si ovšem vytváří vlastní barevné pigmenty, přičemž je takto obvykle získávají z potravy: Typický příklad nabízejí plameňáci, za jejichž výrazným růžovým odstínem stojí jídelníček bohatý na krevety.

Vlastní cestou

Papoušci každopádně představují výjimku: Vyvinul se u nich zcela odlišný způsob produkce barevných pigmentů zvaných psittacofulviny, díky nimž jejich peří získává červenou barvu. Zelený odstín pak vzniká, když se peří se žlutými pigmenty spojí s již zmiňovanou nanostrukturou zajišťující modré zbarvení.

„Jde o výjimečný případ evoluční inovace,“ vysvětluje Roberto Arbore, evoluční biolog z Universidade do Porto a autor nové studie. „Schopnost vytvářet a upravovat své opeření poskytla papouškům větší kontrolu nad signály používanými k přilákání dalších jedinců a ke komunikaci s nimi,“ dodává. Dlouho však zůstávalo nejasné, jak přesně psittacofulviny působí: Proč některé zbarvují peří do červena a jiné do žluta?

Žlutá, nebo červená?

Zlom nastal, když se chemickým složením psittacofulvinů začal zabývat tým odborníků v čele s evolučním biologem Jindřichem Brejchou z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Badatelé již věděli, že se papouščí pigmenty skládají z řetězců uhlíkových atomů různé délky. Když se pak zaměřili na jejich konce, objevili určující rozdíly: Jestliže řetězec končil aldehydem, peří zčervenalo. Pokud však aldehyd nahradila karboxylová skupina, zežloutlo. Podle vědců jde o překvapivě jednoduché chemické vyladění.

Odborníci prováděli experimenty na loriích tmavých, kteří se vyskytují v červené a žluté variantě. Experti věděli, že jejich genom bude stejný až na jediný rozdíl, zodpovídající za konkrétní fenotypový znak. Prozkoumali tedy genom obou variant loriho, aby identifikovali oblasti DNA podmiňující odlišnosti v barvě. Výsledky ukázaly, že zbarvení určuje aktivita enzymu aldehyddehydrogenázy, jenž řídí přeměnu aldehydu na karboxylovou kyselinu.

Nová zjištění tak opět dokládají, jak umí příroda elegantně využívat jednoduché mechanismy k dosažení významných změn. Bádání však nekončí: Zatím totiž mimo jiné nevíme, proč se vůbec u papoušků tak odlišný způsob zbarvení vyvinul. Na studii se kromě portugalských a amerických vědců významně podíleli také tři čeští vědci. Již zmíněný Jindřich Brejcha z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, docent Peter Mojzeš z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a doktor Petr Maršík z České zemědělské univerzity.

Image

Čtěte také

Všechny barvy světa: Seznamte se s nejbarevnějšími zástupci suchozemské fauny