Rodina Paula-Henriho Nargeoleta, bývalého fregatního kapitána francouzského námořnictva, který zemřel loni v červnu během výpravy ponorky Titan k vraku Titanicu, žaluje společnost OceanGate a jejího zesnulého zakladatele Stocktona Rushe za hrubou nedbalost. Podle žaloby je OceanGate zodpovědná za smrt posádky Titanu a duševní muka, která posádka zažívala těsně před katastrofou.

Ponorka (či přesněji experimentální ponorné plavidlo) Titan se 18. června 2023 vydalo do hloubky 3 800 metrů s cílem prozkoumat trosky potopeného Titanicu. Během sestupu ale došlo po necelých dvou hodinách ke ztrátě spojení a následně plavidlo tlakem vody implodovalo. Při nehodě zemřelo všech pět členů výpravy – kromě Nargeoleta i britsko-pákistánský obchodník Shahzada Dawood se svým devatenáctiletým synem, britský miliardář Hamish Harding a generální ředitel a zakladatel společnosti OceanGate Stockton Rush.

Odsouzeni k záhubě

Žaloba viní společnost OceanGate z nepravdivých a neúplných informací o bezpečnostních standardech plavidla a jeho konstrukci. Žaloba také zdůrazňuje, že členové posádky si krátce před nehodou museli být vědomi, že je jejich výprava odsouzena k záhubě. Podle jednoho z právníků žalující strany posádky zažívala hrůzu a duševní muka. Důkazem má být neúspěšný pokus o přerušení ponoru přibližně 90 minut po potopení Titanu.

Mluvčí OceanGate odmítl žalobu komentovat, podle amerických zákonů se k ní ale musí vyjádřit v soudem stanovené lhůtě. Důležité informace, které by mohly mít zásadní vliv na rozhodování soudu, by mohlo přinést vyšetřování americké pobřežní stráže. Veřejné slyšení vyšetřovatelů se má uskutečnit již příští měsíc.

Podle Tonyho Buzbeeho, jednoho z právníků případu, je jedním z cílů žaloby „získat pro rodinu odpovědi“. Je podle něj nezbytné „dozvědět se, jak přesně k nehodě došlo, kdo všechno je za nehodu zodpovědný a jak mohli zúčastnění dovolit, aby k něčemu podobnému vůbec došlo.“

Zbytečné plýtvání

Ponorka Titan byla vyrobena z uhlíkových vláken a titanu a podle OceanGate měla být schopna dosahovat hloubky čtyř tisíc metrů. Plavidlo obsahovalo systémy, které nepřetržitě monitorovaly pevnost trupu a disponovalo sedmi záložními systémy, které sloužily k jeho návratu na hladinu v případě nouze. Některé systémy byly navrženy tak, aby fungovaly, i kdyby byla celá posádka ponorného plavidla v bezvědomí. 

Řada odborníků ale již před nehodou upozorňovala na konstrukční nedostatky a zavádějící marketing. Firma totiž tvrdila, že ponorné plavidlo dostojí normám stanoveným agenturou pro posuzování rizik DNV. K testům ale nikdy nedošlo. Podle tehdejších vyjádření zástupců OceanGate by testování každé inovace zpomalilo proces zavádění nových technologií. Sám ředitel Stockton Rush soudil, že investice do bezpečnosti je od určitého okamžiku již jen plýtváním.

Göbekli Tepe je slavné archeologické naleziště, které se nachází v jižním Turecku, nedaleko hranic se Sýrií. Lze se tam setkat s jedněmi z nejstarších dokladů neolitické architektury a mnoha velmi starými artefakty. Nově se k nim připojil zřejmě nejstarší lunisolární kalendář na světě. Lunisolární kalendář v sobě spojuje lunární a solární kalendář, přičemž délka měsíců se řídí lunárním kalendářem a délka roku slunečním.

Martin Sweatman z Edinburské univerzity prostudoval v Göbekli Tepe jeden z pilířů, na kterém je vyryto 365 symbolů. Domnívá se, že každý z těchto symbolů reprezentuje jeden den, a že celý kalendář dohromady představuje 12 lunárních měsíců a 11 vyrovnávacích dnů.

Kalendář z počátku neolitu

Kromě uvedených symbolů Sweatman analyzoval i „ptačí příšeru“ s podobným symbolem tvaru „V“ kolem krku. Podle něj by mohla představovat tehdejší záznam letního slunovratu. Rytiny na pilíři pravděpodobně vznikly kolem roku 10 850 před naším letopočtem, tedy téměř před 13 tisíci lety.

Jak Sweatman uvádí ve studii zveřejněné odborným časopisem Time and Mind, kalendář mohl být vyryt v souvislosti s možným dopadem komety, se kterým pracuje tzv. hypotéza impaktu během mladšího dryasu. Podle ní mělo dojít před zhruba 12 800 lety ke srážce Země s kometou nebo asteroidním rojem. Tento impakt měl způsobit náhlou a dramatickou změnu klimatu, která vedla ke globálnímu ochlazení, známému jako mladší dryas, což byla studená epizoda trvající přibližně 1 200 let během pozdního pleistocénu. Podobná událost by podle Sweatmana mohla vyústit ve vznik nového kultu či dokonce náboženství. Zmíněná hypotéza je ale mezi vědci považována za kontroverzní. 

Ať už kalendář vznikl v důsledku dopadu komety či nikoliv, o obyvatelích Göbekli Tepe leccos vypovídá. „Zdá se, že to byli nadšení pozorovatelé oblohy,“ domnívá se Sweatman. „Ve světě, který byl zasažen kometou, by to nebylo nic divného. Vyrytí kalendáře také mohlo být jedním z kroků vedoucích ke vzniku písma o pár tisíc let později.“

Marie Ludovika Španělská porodila stejně jako její tchyně Marie Terezie šestnáct dětí. Jenže – z toho dvanáct synů! Vymření Habsburkům tedy díky ní už od té doby nehrozilo. Tuto pozdější císařovnu a zároveň českou i uherskou královnu česká historie příliš nezná. Pocházela z rodu Bourbonů. Světlo světa spatřila jako dítě neapolsko-sicilského královského páru, a když jí bylo čtrnáct let, stal se její otec španělským králem. Její cena tím na sňatkovém trhu pochopitelně stoupla. Původně se předpokládalo, že se vdá za Karla Josefa, v pořadí druhého syna Marie Terezie. Ten však zemřel v pouhých šestnácti letech na neštovice, obávanou metlu Habsburků. 

Nepravdivé zvěsti 

Princovým náhradníkem se pak stal jeho o dva roky mladší bratr Petr Leopold zvaný Poldík. U Habsburků netradiční první jméno dostal díky své kmotře, ruské carevně Alžbětě I. Petrovně. Už od malička se ale na vídeňském dvoře říkalo chlapci pouze Leopold. A když pak nastoupil na trůn, používal jen své druhé křestní jméno. 

Nevěsta Marie Ludovika byla o rok a půl starší než ženich. Jejich první svatba - v zastoupení se konala v roce 1764 v Madridu. Poprvé se však viděli teprve o rok později na oficiální svatbě v Innsbrucku. O Marii Ludovice kolovaly zvěsti, že je ošklivá a zrzavá. O to příjemněji Leopolda překvapilo, když v Innsbrucku stál proti půvabné a štíhlé blondýnce, která se mu na první pohled zalíbila. Svatba ale probíhala mimořádně smutně. 

Smolný úvod 

Ženich dorazil do Innsbrucku ve velice zuboženém stavu. Na svou budoucí ženu neudělal zrovna nejlepší dojem. Trápily ho silné nepřetržité průjmy, takže se prý dokonce mluvilo o funusu a posledním pomazání. Ani počasí příliš nepřálo, foukal silný vítr, takže plánovaný svatební ohňostroj raději zrušili. A obtíže nekončily. Nejhorší rána teprve přišla! O pár dní později totiž po návratu z divadelního představení zemřel ženichův otec František Štěpán Lotrinský na mozkovou příhodu. Příliš mnoho nepříznivých znamení pro mladé novomanžele. A přesto byl tento svazek šťastný a pro Habsburky požehnaný! Tolik synů, to už se nikdy neopakovalo. Vždyť vznikla jedna hlavní a pět vedlejších rodových linií. 

Krásné časy 

Prvním společným domovem se novomanželům stalo Toskánsko, které Leopold zdědil vlastně hned po svatbě po smrti svého otce. Mladí manželé se tu těšili velké oblibě, obyvatelé je opravdu milovali. Leopold, ač ho matka v dětství dost „dusila“ a považovala ho za vzpurné dítě, vyrostl v nekomplikovaného člověka, který se snažil na rozdíl od bratra Josefa II. s každým vyjít. Zatímco Josef II. své reformy autoritativně nařizoval, čímž si proti sobě popudil množství lidí, Leopold jednal diplomaticky, vše prosazoval pomocí kompromisu. A dařilo se mu to! 

Pokračoval v cestě, kterou započal už jeho otec František Štěpán Lotrinský. Toskánsko i za jeho působení patřilo k nejmodernějším státům Evropy. Manželství s Marií Ludovikou se hodně podobalo tomu, co vídal Leopold doma. Stejně jako František Štěpán ale ani Leopold nebyl úplně věrným manželem. Měl ovšem štěstí, že ho nepronásledovala žárlivá manželka jako Marie Terezie rozverného Františka. 

Milenky mu trpěla 

Marie Ludovika byla mimořádně tolerantní žena a Leopold si toho cenil. Ano, měl svou dlouholetou favoritku – komornou Madeleine Bianchi. A ačkoli platil za velkého milovníka a nejspíš jím i byl, kromě Madeleine můžeme identifikovat jen dvě další jeho milenky – jistou anglickou šlechtičnu Annu Cowper a pak krásnou římskou tanečnici Livii Raimondi. Říkalo se, že oč hůř tancovala, o to lépe milovala. Leopold jí nechal ve Florencii postavit palác, hýčkal ji a zahrnoval velkorysými dary. Ona se mu odvděčila tím, že mu porodila syna Luigiho, ke kterému se hrdý otec samozřejmě hlásil. Když se v roce 1790 po smrti Josefa II. stal Leopold císařem a musel převzít vládu ve Vídni, činil tak velmi nerad. Vůbec se mu z Toskánska nechtělo. 

Vztah s Livií ale odjezdem z Toskánska neskončil. Leopold ji vzal do Vídně i se synem. Ubytoval je blízko Hofburgu na Uhelném trhu dokonce i s Liviinými rodiči a bratry. Leopold to s lidmi zkrátka uměl. Dokázal, že se jeho tolerantní manželka s jeho milenkou dokonce dobře snášela. Tak to by Marie Terezie nedokázala ani náhodou. Bohužel idylka dlouho netrvala. 

Císař Leopold II. zemřel po pouhých dvou letech vlády 1. března 1792. Nebylo mu ještě 45 let. Smrt přišla tak rychle, že ani nestihl přijmout poslední pomazání. Kvůli nečekanému ochodu ze světa se začaly okamžitě šířit zkazky, že ho někdo otrávil. Hovořilo se o jezuitech, zednářích, francouzských jakobínech. A Marie Ludovika? Ta zemřela rovněž nečekaně jako její manžel, jen o pouhé dva a půl měsíce později…

V průběhu roku 1942 britský premiér Winston Churchill neustále pobízel vrchní velení RAF i námořnictva (Royal Navy), aby se něco podniklo proti německým velkým hladinovým lodím (hlavně bitevní lodi Tirpitz) kotvícím v norských fjordech. Úspěch bombardérů Lancaster z 617. perutě vyzbrojených skákajícími pumami Upkeep proti přehradám na řece Ruhr v květnu 1943 urychlil souběžný vývoj jejich menších verzí známých jako Highball. Šlo o speciální bomby ve tvaru zploštělé koule s průměrem 0,88 m a hmotností 430 kg, které bylo možné vtěsnat ve dvou kusech do upravené pumovnice mosquita. 

Image

Čtěte také

Dřevěný zázrak z ostrovů (1): Víceúčelový letoun de Havilland Mosquito

Při plánování operace brali Britové v úvahu skutečnost, že všechny německé těžké lodě jsou na kotvištích chráněny protitorpédovými zátarasy. Rozhodli se proto, že k útoku proti nejzranitelnějším částem jejich trupů pod čarou ponoru budou vhodné jedině skákající pumy. 

Velitelství RAF převedlo od 105. a od 139. bombardovací perutě 11 osádek, které se staly základem nové 618. perutě vybavené Mosquity B Mk.IV. Po zbytek roku 1943 se jejich piloti věnovali intenzivnímu nácviku shazování Highball ve Skotsku (jako cvičný cíl jim sloužila stará francouzská bitevní loď Courbet). K očekávanému bojovému letu ale nedošlo, protože nasazení experimentálních pum provázela nekonečná řada technických problémů. Tirpitz nakonec 12. listopadu 1944 poslaly ke dnu lancastery RAF.

Dárek k výročí

Na počátku roku 1943 se v Německu blížily oslavy 10. výročí založení třetí říše. Při této příležitosti měly 30. ledna zaznít v rozhlase projevy dvou nejvyšších představitelů nacistického režimu – říšského maršála a velitele Luftwaffe Hermanna Gӧringa o 11. hodině dopoledne a ministra propagandy Josefa Goebbelse odpoledne, přenášené živě z Berlínského sportovního paláce. Velitelství RAF se rozhodlo zmiňované projevy „opepřit“ leteckými útoky, které opět mohla vykonat jedině mosquita. 

Na prvním rušivém náletu se podílela trojice strojů 105. perutě, jež shodila své bomby na berlínský rozhlas z výšky asi 7 600 m přesně o jedenácté. Přestože způsobily jen minimální škody, přerušili vyplašení rozhlasoví technici vysílání a rozzuřený Gӧring se mohl k mikrofonu vrátit až po hodině. Druhý útok už nebyl tak úspěšný, neboť protiletadlová ochrana Berlína už stála v pohotovosti a rozhlasoví technici se po nepříjemné zkušenosti s Gӧringem neodvažovali Goebbelse jakkoli přerušovat. Projev ministra propagandy tak sice proběhl podle plánu, ale v jeho pozadí zněly výbuchy britských bomb a rachot intenzivní protiletadlové palby. 

V únoru 1943 začala z výroby přicházet nová verze „dřevěného zázraku“, která kombinovala palebnou sílu noční stíhací verze NF Mk.II s dlouhým doletem a schopností nést bombový náklad (byť poloviční oproti verzi B Mk.IV). Šlo o Mosquito FB Mk.VI., které od svého předchůdce okamžitě převzalo pomyslnou štafetu přesných úderů na bodové cíle v okupované Evropě. Právě včas, protože v této době již začínaly přípravy invaze na kontinent, a seznam potenciálních cílů, které bylo třeba do jejího uskutečnění napadnout, byl pořádně dlouhý. Zároveň ale tyto nové stíhací bombardéry velitelství RAF pověřovalo také „bokovkami“ v podobě speciálních úkolů.

Vypálení archivu gestapa

V průběhu let 1943 a 1944 sílila v Dánsku vlna stávek, protestů a sabotáží namířených proti okupaci. Gestapo podnikalo všechna možná opatření, aby dobře organizované odbojové hnutí rozbilo, a v průběhu dalších měsíců dokázali jeho členové o jeho struktuře a kontaktech nashromáždit velké množství údajů. V létě 1944 dokonce Němci zatkli větší počet odbojářů a hrozilo, že dojde k odhalení celé sítě hnutí odporu včetně jejího nejvyššího vedení. Když se zprávy o tomto vývoji dostaly do Británie, velitelství RAF rozhodlo o nutnosti precizního leteckého úderu na archiv i ubytovny gestapa a jednotek SS, které se nacházely v areálu univerzitního kampusu v Aarhusu. Za den D byl stanoven 31. říjen 1944 a úderu se mělo zúčastnit 25 stíhacích bombardérů Mosquito 140. leteckého křídla RAF. Doprovázet je měly mustangy 315. polské stíhací perutě. 

Stroje měly útočit v celkem čtyřech vlnách, přičemž mosquita prvních dvou vln napadla cíle průraznými pumami, a druhé dvě vlny měly shazovat pumy zápalné. Záměrem bylo zajistit úplnou destrukci cílových budov a shoření zmiňovaných záznamů v archivu. Nálet velení načasovalo mezi 11.30 až 12.00, neboť předpokládalo, že po ranních výsleších budou příslušníci odboje již znovu ve svých celách a gestapáci v kancelářích, na ubytovnách, nebo zaměstnáni přípravou na oběd. Díky důkladné předletové přípravě (několik dní před operací dostali piloti k dispozici přesný model areálu s označením cílů) pak samotný letecký útok proběhl přesně podle plánu. Archiv a ubytovny byly kompletně zničeny, přičemž v jejich troskách zahynulo odhadem 150 až 200 příslušníků gestapa a SS a asi 30 členů dánského hnutí odporu, respektive civilistů. Kromě jednoho stroje, který zavadil o střechu a musel nouzově přistát v neutrálním Švédsku, se všechna mosquita vrátila na základnu.

Operace Jericho

Stíhací bombardéry 140. křídla provedly ještě několik velice podobných úderů proti velitelstvím gestapa v okupované západní Evropě – například 11. dubna 1944 v Haagu, 31. prosince 1944 v Oslu nebo 21. března 1945 v Kodani (operace Kartágo). Avšak jejich nejtěžším a nejopěvovanějším úkolem, vykonaným doslova s chirurgickou přesností, se stal nálet na věznici ve městě Amiens. Cílem operace s příznačným názvem Jericho bylo díky shození pum na šest metrů vysoké obvodové zdi věznice zajistit hromadný útěk asi 700 vězňů, ve velké většině příslušníků francouzského hnutí odporu. Podobně jako v případě útoku na Aarhus byl i tento letecký úder důsledkem zjištění britské rozvědky, že německé velení plánuje na 19. února 1945 hromadnou popravu odbojářů. Od francouzského odboje Britové také věděli, že všichni němečtí strážní začínají obědvat přesně ve 12.00 a že vězni jsou v té chvíli ve svých celách. 

Díky kontaktům s francouzským hnutím odporu byla k vězňům propašována zpráva o chystaném náletu. Operace se mělo zúčastnit celkem 18 strojů Mosquito FB.Mk.VI ze stavu 140. křídla, přičemž polovina strojů patřila k 487. novozélandské peruti a zbytek k 464. australské peruti. Útočné formaci doplněné o jedno fotoprůzkumné mosquito, které mělo celý průběh útoku a jeho výsledky zachytit na film, velel plukovní k Percy Pickard. I v tomto případě byl na základě leteckých fotografií vytvořen nebývale detailní model areálu věznice, který si všichni piloti předem důkladně nastudovali. Útočící stroje nesly buď průrazné, nebo výbušné pumy s rozbuškou s 11sekundovým zpožděním. Na areál měly útočit postupně ze všech světových stran ve čtyřech po sobě jdoucích vlnách, přičemž bylo naplánováno, že útok začne přesně v poledne. Tentokrát zajišťovaly stíhací krytí stíhačky Typhoon od 174. a 245. perutě se základnou v Manstonu.

...a hradby se zřítily

Ráno 18. února 1944 panovalo na letišti v Hunsdonu velmi nepříznivé počasí, protože dráhu pokrývala tenká vrstva sněhu a hrozily další sněhové srážky. Přesto vzhledem k naléhavosti celé operace útočná formace kolem 11.00 odstartovala. První pumy dopadly na zdi věznice ve 12.01 a prorazily v nich několik velkých otvorů. Další explodovaly v jídelně stráží a ve strážnici, přičemž v jejich troskách okamžitě zahynulo asi 50 německých dozorců. Díky varování předem se 258 vězňům povedlo využít vzniklý chaos a utéct. Přibližně 100 dalších bohužel zahynulo (z toho 37 nezabily výbuchy pum, nýbrž palba přeživších strážných). Němci, rozezleni náletem posléze zorganizovali velkou pátrací akci a 182 uprchlíků v průběhu několika dnů dopadli. 

Z útočné formace se do Anglie nevrátily jen dva stroje. Jeden poškodila protiletadlová palba a musel nouzově přistát. Druhou ztrátu toho dne představovalo mosquito samotného velitele útoku plukovníka Pickarda, který se v cílové oblasti zdržel sledováním útěku vězňů. Navzdory stíhací ochraně padl jeho stroj za oběť Focke-Wulfu Fw 190 ze stavu JG 26. Oba britští letci zahynuli. 

Z popisu několika příkladů speciálních operací je zjevné, že letoun de Havilland Mosquito byl vskutku výjimečný letoun. Díky jeho rychlosti a obratnosti si ho všechny osádky velice oblíbily a v době zavedení do výzbroje RAF představoval jediný dvoumotorový bombardér schopný napadat a ničit cíle hluboko v nepřátelském zázemí a za denního světla. A to vše v době, kdy přesnost nočních náletů Královského letectva dosahovala své nejhorší úrovně. Z těchto důvodů mohla být právě jen mosquita pověřována speciálními úkoly. 

O kvalitách a adaptabilitě jejich konstrukce svědčí skutečnost, že další verze „dřevěného zázraku“ byly upraveny pro službu na letadlových lodích, sloužily jako rychlé dopravní a nákladní letouny, tvořily předvoje velkých nočních leteckých formací bombardérů RAF, sestřelovaly nepřátelské noční stíhačky nad jejich vlastním územím nebo rozsévaly zkázu mezi německou lodní dopravou u norských břehů v průběhu posledních dvou let války.

Badatelé zachytili supernovu SN 2022ADQZ již na sklonku roku 2022 s pomocí automatického průzkumu oblohy. Poté se jim podařilo počátkem roku 2023 zamířit na hostitelskou galaxii LEDA 857074 Hubbleův dalekohled a výsledkem je uhrančivý snímek galaxie se supernovou v atraktivní pozici.

LEDA 857074 je velmi zajímavá spirální galaxie s příčkou, která se nachází v souhvězdí Eridanu. Jak je vidět na snímku Hubbleova dalekohledu, LEDA 857074 má výraznou příčku, navíc ozdobenou zmíněnou supernovou SN 2022ADQZ. Spirální ramena této galaxie jsou méně výrazná a jejich struktura je do jisté míry narušená. U tohoto snímku vyniká velká pozorovací síla Hubbleova dalekohledu. Dokáže pěkně zviditelnit supernovy i s jejich galaxiemi na vzdálenosti miliard světelných let. Na snímcích jiných astronomických zařízení velmi vzdálené supernovy obvykle do značné míry splývají se svojí galaxií.

Pro astronomy je cenné, že v případě supernovy SN 2022ADQZ jde o supernovu typu Ia. To znamená, že to byla ohromující exploze bílého trpaslíka, který se nacházel ve dvojhvězdném systému a kradl hmotu svého hvězdného partnera. Tyto supernovy odborníci intenzivně zkoumají, protože je využívají jako takzvané standardní svíčky při měření vzdáleností v hlubokém vesmíru.

Před návštěvou Singapuru se rozhodně vyplatí seznámit se s tamními zvyky a zákony: Vyhnete se tak poměrně vysokým pokutám. Malý městský stát v jihovýchodní Asii totiž proslul mimořádně přísnými požadavky na chování na veřejnosti, turisty nevyjímaje. Jde o výsledek snahy bývalého premiéra Li Kuang-jaa, jenž proslul především svou „posedlostí“ pořádkem a čistotou.

Největším nepřítelem ministerského předsedy se přitom staly žvýkačky. Nesnášel je tak vášnivě, že se mu v 90. letech podařilo je v zemi zcela vymýtit. Zákaz jejich prodeje, a především žvýkání byl sice v roce 2004 částečně zrušen, koupit se však dají pouze v lékárnách a s platným dokladem. Zákaz odhazování žvýkaček každopádně přetrvává – a mimo pokutu hrozí za jeho porušení i výprask rákoskou! 

Nekouřit, nejíst, nemočit!

V Singapuru se pochopitelně nesmějí odhazovat ani sebemenší odpadky či nedopalky a v úvahu nepřipadá ani kouření na veřejných místech. Zapomeňte také na přebíhání silnic mimo přechody, konzumaci jídla či nápojů ve veřejné dopravě, nebo dokonce na malování graffiti. Připojení k nezabezpečené wi-fi síti pak tamní zákony považují za hackerství. 

Pozornost neztrácejte ani na veřejných toaletách. Jejich čistota se pravidelně kontroluje, a pokud zapomenete spláchnout, pokuta vás pravděpodobně nemine. Singapurské výtahy pak disponují zařízením na detekci moči, které zajistí uzamknutí provinilce až do příjezdu policie. Muži zákona jsou navíc ve městě takřka všudypřítomní, včetně příslušníků pracujících v utajení s pravomocí udělit na místě pokutu každému, kdo pravidla poruší. 

Mezinárodním tým ornitologů, který vedla Ar Kornreichová z Fordhamské univerzity v New Yorku, nedávno odhalil, že při srážce s okenním sklem zahyne podstatně více ptáků, než si vědci doposud mysleli. Jen v USA je to podle Kornreichové až miliarda ptáků ročně. Neradostný výzkum zveřejnil odborný časopis PLOS One.

Badatelé nejprve konstatovali, že většina výpočtů, které jsou používány k odhadům počtu úmrtí ptáků při kolizích s okny, vychází z počtu mrtvých pátků, nalezených přímo pod okny. Tyto odhady ale nezahrnují ptáky, kteří narazí do okna, jsou vážně zraněni, odletí z místa srážky, často zdánlivě v dobré kondici a následně podlehnou svým zraněním.

Ptáci po srážce s oknem podle vědců trpí podobnými symptomy, jako lidé po automobilových nehodách, včetně otoku mozku, který v drtivé většině případů vede k úhynu zraněného ptáka. Kornreichová s kolegy odhadují, že úmrtnost ptáků po nárazu do okna, kteří hned na místě nezahynou, se pohybuje kolem 60 procent. Data vycházejí více než tří tisíc případů takto poraněných ptáků, které veterináři a záchranné stanice ve Spojených státech ošetřili mezi lety 2016 až 2021. 

Vědci upozorňují, že většině takových úmrtí ptáků je možné relativně snadno předejít. Podle nich stačí nalepit na okna vhodné varovné siluety v době, kdy ptáci nejvíce migrují a pokud možno zhasínat světla za okny.

Roku 1346 se Karel IV. (1346–1378) stal náhle držitelem dvou královských korun – římské a české. Římská byla svým způsobem důležitější, ale o to nejistější. Jeho soupeřem byl dlouholetý císař (od roku 1328) Ludvík Bavor z rodu Wittelsbachů, jenž býval kdysi přítelem jeho otce Jana. Sebevědomý Bavor si však v té době svou bezohlednou rodovou politikou znepřátelil množství říšských knížat, většinu biskupů i samotného papeže Klementa VI. Myšlenka dosadit proti Ludvíkovi silného protivníka zrála v hlavě svatého otce už nějakou dobu. Ambiciózní Karel Lucemburský, tehdy třicetiletý, se mu skvěle hodil do plánu, a navíc jej papež znal osobně (kdysi ho ještě sám vychovával na dvoře francouzského krále). Proto dobře věděl o jeho schopnostech a dospěl k názoru, že právě tento muž může protivného Bavora smést ze scény. 

Ať žije císař! 

Volba římského krále závisela na hlasech sedmi kurfiřtů (volitelů), tedy privilegovaných knížat. Ti tvořili dohromady sbor, do nějž patřil král český, vévoda saský, markrabě braniborský, falckrabě rýnský a tři arcibiskupové – trevírský, kolínský a mohučský. Získat hlasy duchovních nepředstavovalo problém, protože nevraživost vůči Ludvíkovi byla v církvi znatelná. Český král Jan pro svého syna hlasoval samozřejmě také a připojil se i saský vévoda Rudolf I. Braniborsko i Falc však patřily Wittelsbachům. A tak byl Karel 11. července 1346 v Rhensu zvolen římským králem pouhými pěti hlasy, což v té době de iure nestačilo. Volba totiž platila jen v případě plných sedmi hlasů. Z pohledu práva šlo vlastně o zoufalý pokus a Ludvík Bavor ho považoval za tak nicotný, že se mu ani nepokusil zabránit. Karel přesto vsadil na tuto kartu a věřil, že mu přinese úspěch. 

Bohužel obě tradiční města korunovace, Kolín nad Rýnem a Cáchy, byla v držení Ludvíkových příznivců a Karlovi brány neotevřela. Čekal tedy v Lucembursku, než jeho přátelé dohodnou poněkud nouzovou korunovaci v Bonnu. Uskutečnila se 26. listopadu 1346, ale kvůli netradičnímu místu i rozporuplné volbě šlo pořád o velmi pochybný nárok. V prosinci jednal Karel ještě v Trevíru se svým příbuzným arcibiskupem Balduinem a pak konečně mohl odjet do Čech, k nimž byl vázán silným citovým poutem, a hlavně z nich hodlal pro příště učinit centrum Svaté říše římské. 

Zásadní problém spočíval v tom, že mezi Bonnem a Prahou ležela rozsáhlá území Wittelsbachů. Projíždět přes ně oficiálně s obvyklým vojenským doprovodem samozřejmě mohl, ale vystavoval se nebezpečí, že ho na cestě bude jeho rival Ludvík záměrně zdržovat a možná se ho pokusí i zajmout, aby ho přiměl vzdát se římské koruny. Karel přitom spěchal. Samozřejmě mohl knížectví Wittelsbachů objet, ale vzpomněl si na svá mladá léta, kdy výhodně skrýval svoji identitu, aby nevzbudil pozornost. Tentokrát se rozhodl přestrojit za panoše. S tímto krytím pak odjel s malou družinou do Prahy a nechal kurfiřty, ať za něj zatím zařizují říšské záležitosti. 

V roli panoše 

Podrobnější záznamy o jeho cestě se nedochovaly. Musíme si však uvědomit, o jak odvážný čin se jednalo. Každou chvíli mohl narazit na Ludvíkovu rytířskou družinu. Navíc začínal prosinec a zima ve středověku bývala dost krutá. Možná se Karel nakrátko vrátil k hýřivému životu vojáka. Inkognito v šatech panoše mu k tomu skýtalo dokonalou příležitost. Odpočinky v hostincích musely být při chladném cestování časté a nejednou třeba trvalo i pár dní, než přestalo sněžit a družina mohla opět vyrazit na cestu. Vzdálenost z Trevíru do Prahy je po cestách asi 700 km. Vzal to přes Švábsko, Horní Falc a hlavně přes zmíněné wittelsbašské Bavorsko. Pokud Karlova cesta vedla kolem velkých měst (mohl to být Worms, Špýr či Norimberk), pak se jim zřejmě obloukem vyhnul, aby se neprozradil. 

Panovník cestoval přes celé Vánoce a domů se dostal přesně na Tři krále, tedy 6. ledna 1347. Kdo ví, jestli král, který celý život dbal na symboly, nezvolil toto významné datum záměrně. V Praze ho uvítala manželka Blanka z Valois, která se během manželovy nepřítomnosti vlastně stala dvojnásobnou královnou, i když zatím nemohla být korunovaná. Ludvík neměl o pohybech svého protivníka pravděpodobně ani tušení a celkově Lucemburka hodně podcenil. 

Trvalo sice ještě několik měsíců, než se Karlovi podařilo uspořádat po dlouhé nepřítomnosti české záležitosti, takže korunovace českým králem se mohla odehrát až 2. září 1347, kdy ho i s královnou Blankou v Praze korunoval první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Co se týká říšského trůnu, pomohla Lucemburkovi náhoda, což se mu stalo v životě několikrát na zásadních politických křižovatkách. On sám to nazýval přízeň Boží a viděl v tom důkaz svého vyvolení, že se má stát předním panovníkem Evropy. Zhruba měsíc po české korunovaci, tedy 11. října 1347, totiž zahynul starý císař Ludvík při lovu medvědů, když se nešťastně zranil pádem z koně. Cesta k římské koruně a plnému uznání v celé říši tak byla rázem volná…

Evropská vesmírná observatoř Gaia již dávno prokázala, že je skvělým průzkumníkem hvězd. Zároveň se ale osvědčila i při výzkumu jiných typů těles v okolním vesmíru, včetně například planetek. Jak popisuje zbrusu nová studie, zveřejněná odborným časopisem Astronomy & Astrophysics, Gaia vystopovala možné měsíčky u 352 planetek, u nichž jsme doposud o takovém průvodci nevěděli.

Observatoř Gaia se již dříve zabývala pozorováním známých binárních planetek. Vědci díky nim potvrdili, že v ultrapřesných astrometrických datech, která Gaia vytváří, lze takové objekty nalézt. Luana Liberatová z francouzské Observatoře Côte d'Azur a její kolegové zjistili, že observatoř umí nacházet i doposud neznámé binární planetky.

Planetky s doprovodem

„Očekáváme, že každá šestá planetka má satelit. Zatím jsme jich ale našli jen asi 500 u jedné miliardy známých planetek,“ vysvětluje Liberatová. „Náš objev naznačuje, že binárních planetek je mnohem víc. Jen zatím čekají na objevení.“ Pokud budou nové binární planetky potvrzeny, jejich celkový počet se podstatně zvýší. Stále je ale co dohánět.

Ve třetí várce dat observatoře Gaia je zachyceno přes 150 tisíc oběžných drah planetek. Gaia zaznamenala jejich pohyby natolik přesně, že bylo možné detekovat zmíněné binární planetky. Počínaje druhou polovinou roku 2026 by měla přijít na řadu čtvrtá várka dat této observatoře, v nichž se očekává detekce ještě více oběžných drah planetek, což by mělo přinést další doposud neznámé binární planetky.

„Gaia je bezpochyby vynikajícím lovcem planetek. Je to úžasné i vzhledem k tomu, že pozorování objektů ve Sluneční soustavě má poměrně odlišné zákonitosti oproti pozorování vzdálenějšího vesmíru,“ říká Timo Prusti, vědecký expert týmu observatoře Gaia. „Nové objevy binárních planetek potvrzují, že s každou várkou dat této observatoře podstatně narůstá jejich kvalita.“ 

Z městečka Fudžikawagučiko se na horu Fudži naskýtá mnoho nádherných výhledů, čehož místní náležitě využívají a většina z nich si na cestovním ruchu postavila živobytí. Poslední dobou však město trpí pod náporem turistů kvůli fotkám, na kterých majestátní vrchol jakoby spočívá na střeše jednoho z tamních obchodů. 

Z vizuálního vtípku se stal hit sociálních sítí a zájem překročil únosné meze: Návštěvníci blokují chodníky i silnice a v neposlední řadě pronikají bez povolení na soukromé pozemky. Město proto začalo v nejvytíženějších oblastech instalovat látkové oplocení, jež výhled na horu zakrývá, a radní doufají, že tím nával v krizových zónách zmírní.