Na severu Tanzanie se nedaleko jezera Natron nachází 2 962 metrů vysoká sopka Ol Doinyo Lengai, která je součástí východoafrického vulkanického riftu. Od většiny sopek na Zemi se tento africký vulkán liší. Jde o takzvanou „sodnou sopku“. Zatímco běžné sopky chrlí lávu bohatou na křemičitany, láva tohoto tanzanského vulkánu je plná uhličitanových minerálů s vysokým obsahem sodíku a draslíku. Teplota vyvrhovaného materiálu je proto podstatně nižší, než je tomu u jiných sopek a jiná je i konzistence její lávy.

Zatímco magma většiny sopek přesahuje 900 °C a bývá velmi husté, Ol Doinyo Lengai produkuje vodnatou černou lávu s teplotou okolo 540 °C. Její erupce tak připomíná spíše porouchanou kanalizaci než běsnící vulkán.

Propadající se vulkán

Odborníci se domnívali, že vzhledem k povaze lávy nebudou na vulkánu Ol Doinyo Lengai probíhat bouřlivé erupce, ale spíše decentní výtoky lávy. V letech 2007 a 2008 je ale sopka překvapila mohutnými erupcemi, během nichž vznikl nový kráter s průměrem okolo 300 metrů. Od té doby se sopka zase zklidnila.

Pozdější výzkum Ol Doinyo Lengai naznačoval, že její nově vytvořený kráter by se mohl propadnout. Studie, zveřejněná minulý měsíc v odborném časopisu Geophysical Research Letters, tyto obavy potvrzuje.

Geoložky z Pensylvánské státní univerzity Christelle Wauthierová a Cristy Hoová prozkoumaly topografické satelitní snímky a ukázalo se, že přibližně půlkilometrová oblast v bezprostředním okolí vrcholu vulkánu Ol Doinyo Lengai se mezi lety 2013 a 2023 propadla o zhruba o 3,6 centimetru.

Jde o výrazný pokles způsobený zřejmě „splaskáváním“ mělce uloženého magmatického krbu, který se podle vědkyň nachází méně než kilometr pod vrcholem sopky. Deformační procesy by podle obou geoložek mohly v budoucnu dokonce vést ke katastrofálnímu zhroucení vrcholu sopky.

„Vědci objevili mechanismus, kterým strava bohatá na tuky vyvolává Alzheimerovu chorobu,“ hlásá do světa titulek tiskové zprávy o výzkumu badatelů z Universitat Rovira i Virgili ve španělské Tarragoně. Odborníci z kanadské University of Toronto však oznamují, že tuky s nasycenou mastnou kyselinou palmitovou jsou důležité pro udržení zdravého mozku. Dvě náhodně vybrané zprávy o výsledcích nejnovějšího biomedicínského výzkumu ukazují, že názory na tuky – a zvláště ty s nasycenými mastnými kyselinami – připomínají antického boha Januse, jenž nastavoval světu dvě různé tváře. Škodí tedy tuky našemu zdraví, nebo ne?

Středomořské zkreslení

U zrodu myšlenky, že konzumace nasycených tuků patří k významným rizikovým faktorům pro vznik a rozvoj kardiovaskulárních chorob, stál americký fyziolog Ancel Keys. Při cestách Středomořím si povšiml, že tamní obyvatele málokdy postihuje infarkt myokardu a že je jejich jídelníček chudý na nasycené tuky z masa a mléčných výrobků. Provedl několik nepříliš rozsáhlých studií na dobrovolnících i pár pokusů na zvířatech a jejich výsledky se zdály v souladu s tzv. diet-heart hypothesis, tedy s teorií spojující skladbu jídelníčku s onemocněními srdce.

Široké pozornosti se zmíněné teorii dostalo v roce 1955, kdy Dwighta Eisenhowera hospitalizovali po infarktu a veřejnost se začala zajímat o příčinu jeho onemocnění. Osobní lékař připsal nepříznivý zdravotní stav amerického prezidenta nezdravému jídelníčku a naordinoval mu stravu chudou na cholesterol a nasycené tuky. Eisenhower tedy vyměnil máslo za margarín, což po něm udělalo i mnoho Američanů.

Keysovu diet-heart hypothesis následně vzala za své rovněž odborná kardiologická společnost American Heart Association: V 50. letech sice namítala, že Keysovy argumenty nejsou podloženy solidním výzkumem, ale už v následující dekádě znělo její oficiální doporučení jasně: Nasycené tuky je třeba v jídelníčku omezit, popřípadě je nahradit tuky s polynenasycenými mastnými kyselinami. Zlé jazyky tvrdí, že názorový obrat asociace zásadně ovlivnil sponzoring od koncernu Procter and Gamble, který dodával na trh rostlinné oleje. Pokud je to pravda, pak se ze strany firmy jednalo o dobrou investici, protože spotřeba jejích olejů se v USA mezi roky 1970 a 2014 bezmála zdvojnásobila. 

Studie sedmi zemí

Pilíř, o nějž se diet-heart hypothesis dlouhá desetiletí opírala, představovala „studie sedmi zemí“ týmu epidemiologů v čele s Keysem, do které se zapojilo skoro třináct tisíc dospělých mužů z Itálie, Řecka, Jugoslávie, Finska, Nizozemí, Spojených států a Japonska. Studie započala roku 1957, a když Keys a spol. v roce 1975 publikovali její výsledky, nebylo pochyb, že nasycené tuky zabíjejí. Souvislost mezi jejich spotřebou a úmrtími na kardiovaskulární choroby přímo bila do očí.

Kritici namítali, že výběr sedmičky zemí hrál už předem ve prospěch diet-heart hypothesis; a poukazovali na obyvatele Německa, Francie či Švýcarska, kteří konzumovali velké množství nasycených tuků, ale výskyt kardiovaskulárních chorob zůstával v jejich státech nízký. Nešlo o jediný Keysův „hřích“: Informace o skladbě jídelníčku získal pouze od 500 účastníků a například na Krétě nechal dobrovolníky vyplnit dotazník v době předvelikonočního půstu, kdy se obyvatelé ostrova vzdávají masa.

Zajímavé výsledky nabídlo v roce 1989 nové hodnocení dat získaných ve studii sedmi zemí. Provedli jej někteří členové Keysova týmu a vztah mezi konzumací nasycených tuků a kardiovaskulárními chorobami jim v něm nevyšel jako významný. Klíčovým faktorem se ukázaly být cukry – tedy sladkosti a pečivo. Jejich negativní vliv by se pak zřejmě projevil ještě silněji, pokud by mezi ně autoři zahrnuli zmrzlinu, čokoládu a slazené nápoje.

Jinak, než jsme čekali

Mnohé státy – mezi jinými USA, Norsko, Finsko či Austrálie – se s rezultáty studií sedmi zemí nespokojily a zahájily vlastní výzkumy zaměřené na nasycené tuky a jejich spojitost s kardiovaskulárními chorobami. Ty byly vesměs zorganizovány důkladněji než Keysova mezinárodní studie, ale nepřinesly očekávané výsledky. Pokud dobrovolníci konzumaci nasycených tuků omezili, výrazně u nich klesla hladina cholesterolu v krvi – nedošlo však k významnému snížení výskytu kardiovaskulárních chorob a souvisejících úmrtí. Nicméně škodlivost nasycených tuků se už tehdy považovala za nezvratný fakt a nové studie se nijak nepromítly do doporučení ohledně zdravého stravování a životního stylu.

Mezi odborníky převládl názor, že ve výzkumech nepotvrzujících diet-heart hypothesis musela nastat nějaká chyba. Autoři se zdráhali takové výsledky zveřejnit, aby si nevysloužili ostudu. Jako ukázkový příklad lze uvést experiment z Minnesoty, kdy víc než devět tisíc dobrovolníků jedlo po dobu 4,5 roku dietu buď s 18 % nasycených tuků, nebo s jejich polovičním obsahem. Mezi účastníky nebyl patrný rozdíl v kardiovaskulárních chorobách, v souvisejících úmrtích ani v celkové úmrtnosti. Vedoucí týmu Ivan Frantz odmítl studii publikovat se slovy: „Prostě nevyšla, jak jsme si představovali.“ Spoluautoři ji tedy zveřejnili s šestnáctiletým zpožděním, když Frantz odešel do penze. 

Stejně tak zůstala dlouho nepublikovaná jedna z nejvěhlasnějších kardiologických výzkumných prací, tzv. Framingham Heart Study. Započala roku 1948, přičemž podrobně sledovala zdravotní stav a řadu dalších údajů o obyvatelích Framinghamu ve státě Massachusetts. V roce 1960 vědci shrnuli data o jídelníčku dobrovolníků i konzumaci nasycených tuků a došli k závěru, že jejich příjem nemá na vznik kardiovaskulárních chorob vliv. Jeden z vedoucích pracovníků studie v komentáři napsal: „Čím víc nasycených tuků lidé ve Framinghamu jedli, tím nižší měli hladiny cholesterolu v krvi, a také patřili k těm s nejnižší tělesnou hmotností.“ Výsledky se však dočkaly zveřejnění až v roce 1992.

Konečně změna?

Situace se začala měnit teprve nedávno. Za jednu z prvních vlaštovek lze označit analýzy starších dat, které provedl tým amerického kardiologa Ronalda Krausse. Oponenti se snažili smést jejich výsledky ze stolu, protože odporovaly převládajícímu názoru. Ovšem Krauss a jeho kolegové své závěry obhájili, a významně tak přispěli k obratu v nazírání na nasycené tuky.

Například analýza publikovaná týmem z prestižní společnosti Cochrane uvádí: „Pokud 56 lidí bez kardiovaskulárního onemocnění nebo 53 lidí, kteří ho již mají, sníží spotřebu nasycených tuků po dobu přibližně čtyř let, pak se jeden z nich vyhne kardiovaskulární příhodě – infarktu nebo mrtvici – které by jinak prodělal. Snížení spotřeby nasycených tuků vedlo k 17% snížení rizika kardiovaskulárních onemocnění, včetně srdečních chorob a mrtvice, ale mělo malý vliv na riziko úmrtí.“ Studie přitom zdůrazňuje, že pokud lze nenasyceným tukům připsat v oblasti kardiovaskulárních onemocnění nějaký pozitivní efekt, pak za ním stojí především polynenasycené tuky, zatímco přínos těch mononenasycených zřejmě není významný (viz také O původu tuků).

Rozkol nekončí

V otázkách zdravotních rizik a přínosů nasycených tuků panuje mezi odborníky rozkol i dnes. Například poslední dokument, vydaný v roce 2020 americkou odbornou komisí Dietary Guidelines Advisory Committee alias DGAC, považuje důkazy o jejich vlivu na vznik kardiovaskulárních chorob za „silné“. Dle oponentů však uvedený dokument nebere v úvahu celou řadu analýz, které ve prospěch diet-heart hypothesis nesvědčí, a daný závěr podle nich nepodporuje dokonce ani 88 % studií, z nichž analýza DGAC vycházela. 

Kritici stávajících doporučení – která radí omezit spotřebu nasycených tuků na 10 %, či dokonce 7 % celkového kalorického příjmu – naopak zdůrazňují výsledky prací, jež v nich velké zdravotní riziko nespatřují. Patří k nim i výzkum norských vědců pod vedením Ottara Nygarda z univerzity v Bergenu, při němž se lékaři zaměřili na vliv konzumace tuků a cukrů na zdraví obézních mužů. „Vysoký příjem tuků, včetně těch nasycených, nezvýšil u dobrovolníků riziko kardiovaskulárních onemocnění,“ shrnul závěry studie Nygard.

Přeceňované tuky

V norské studii lékaři zjistili, že konzumace nasycených tuků nezvýšila u dobrovolníků hladinu nízkodenzitního lipoproteinu LDL, lidově označovaného jako „špatný“ cholesterol. Zároveň u nich ovšem zaznamenali vzestup vysokodenzitního lipoproteinu HDL neboli „dobrého“ cholesterolu. Jeho hladiny stoupaly pouze u těch, kdo jedli víc tuků. „Zdravotní rizika spojená s konzumací tuků se přeceňují,“ tvrdí Nygard a dodává: „Pro zdraví široké veřejnosti je zřejmě mnohem důležitější omezit zpracované potraviny z mouky, vysoce zpracované tuky a potraviny s přidaným cukrem.“ K podobným závěrům dospěl i tým vedený Mahshid Dehghanovou z McMaster University v kanadském Hamiltonu. Podle něj mají hlavní zdravotní problémy západní populace původ v celkovém přejídání.

„Po dekády se doporučení dietologů soustředila na redukci celkového příjmu tuků a nasycených mastných kyselin, protože se předpokládalo, že náhrada nenasycenými mastnými kyselinami a sacharidy povede k poklesu LDL v těle a následně také k redukci kardiovaskulárních onemocnění. Západní civilizace však celkově spotřebovává příliš mnoho potravin,“ vysvětluje Dehghanová, přičemž uzavírá: „Omezení konzumace tuků s vysokou pravděpodobností nezlepší celkový zdravotní stav populace. Příjem tuků pokrývající 35 % celkové energie při současném poklesu spotřeby sacharidů však může snížit úmrtnost. Lidé, kteří přijímají v sacharidech více než 60 % energie, mohou dosáhnout zlepšení zdravotního stavu tak, že jejich spotřebu omezí a zvýší konzumaci tuků.“

Zlatá éra, kterou hlavní město prožívalo především na přelomu 16. a 17. století, dávno pominula. Ve století páry Praha stagnovala a dávno nestíhala držet krok s jinými evropskými metropolemi, především pak s Paříží a Vídní, které pro většinu světa platily za nedostižné kulturní a architektonické vzory. První přelomový moment předznamenávající debaty o změnách se odehrál v roce 1866. Tehdy došlo na rozhodnutí, že už se dál nebude využívat někdejšího opevnění, což uvolnilo ruce k novým a často velmi smělým plánům. S některými z nich přišel o pár let později Spolek architektů a inženýrů v Království českém. Jeho zpráva definitivně natočila kormidlo k budoucí přestavbě značné části Prahy. Jenže tak rozsáhlý a náročný projekt vyžadoval také adekvátní přípravu. 

Čtvrť nemocí a zlodějů

Na začátku 80. let už spousta lidí považovala situaci ve stověžaté matičce za neudržitelnou. Především z Židovského města přejmenovaného na Josefov a některých částí Starého a Nového Města už dávno nebyla čtvrť izraelitských obchodníků a řemeslníků. Místo toho šlo spíše o místa špíny, chudoby a všemožných pochybných existencí. 

„Nechceme raditi občanu, jenž má slabé nervy, aby odvážil se do labyrintu starých černých kanálů, pokrytých staletou špínou, domů polorozbořených aneb stlučených z pěti, šesti mnohdy až deseti dílů, z nichž každý téměř z jiného datuje se století,“ napsaly o městské části v roce 1883 Národní listy, které také upozorňovaly na fakt, že se toto ghetto nachází v těsné blízkosti hlavního pražského „salonu“, tedy Staroměstského náměstí. Jenže říšská byrokracie byla neúprosná a vytvoření plánů, následné pozměňování a nakonec také schválení příslušných zákonů zabralo ještě dlouhých deset let. 

V roce 1893 se už však zdálo jasné, že k projektu dojde. Obyvatelé se postupně stěhovali pryč a vlastníci domů usilovali o to, aby to byli právě oni, kdo si bude moci jednotlivé části přebudovat po svém. A ačkoliv kritika veřejnosti směrem k vedení města postupně sílila, zřízená asanační kancelář vedená sekretářem Augustinem Steinem usilovně pracovala na detailním plánu realizace. Ten pak počítal s tím, že se provedení neujmou žádní soukromníci, ale sama obec. 

Oblast byla rozdělena na 38 částí, ve kterých měla akce postupně proběhnout. Záhy se také začalo s vyvlastňováním, ale ani to nešlo úplně hladce. „V některých případech činili páni radové majitelům nemovitostí tak nepatrné a skutečným cenám majetků tak málo vyhovující nabídky, že majitelé domů roztrpčeně odcházeli ze Staroměstské radnice,“ napsaly 22. února toho roku Národní listy.

Mrštíkův boj

Záhy bylo jasné, že vyvlastňování nebude největším tématem celého plánu. Tím se rychle stal boj za zachování takzvané Staré Prahy, tedy snaha o co nejcitlivější přístup ke zdejším památkám a historickému duchu, který celá oblast má. Především z řad novinářů zaznívaly v tomto směru mnohé kritické hlasy, což záhy začali reflektovat i politici. Vrcholem dané kritiky byl takzvaný Velikonoční manifest z pera spisovatele a novináře Viléma Mrštíka. 

„Nenápadným krokem olupována o nejdražší skvost, svůj historický malebný ráz, a zastavena byla tupými činžáky vkusu tak odporného, že až stydno se k tomu veřejně přiznati,“ píše rozzlobeně v té době už velmi uznávaná osobnost. Obavy nakonec přinesly výsledky v podobě vzniku dvou komisí zaměřených na památky a architekturu, které se asanačními plány zabývaly a navrhovaly nezbytné úpravy a změny.

První domy jdou k zemi 

Rok 1896 se chýlil ke konci a celá Praha se zájmem sledovala přípravy na bourání prvních 28 staveb. Vedení města to tehdy udělalo chytře. Jakýmkoliv protestům předešlo tím, že jako první nechalo zbořit barabizny s nejhorší pověstí a hygienickou situací. Pražané jejich pád vítali víceméně s povděkem, a mnozí dokonce využili možnosti se za mírné vstupné podívat do ohrazeného areálu budoucí demolice. Samotná likvidace proběhla v prvním čtvrtletí roku 1897, a to za vytrvalé pozornosti novinářů. Díky nim se místní dozvěděli také mnoho bulvárních detailů z postupujícího bourání. Jednou to byla zpráva o nalezení cenných židovských artefaktů, jindy o náročném čištění sklepů naplněných „smrdutým obsahem“ nebo o krysách značné velikosti, které vylézají na povrch. 

První demolice se pomalu chýlila ke konci a vedení města už připravovalo další. Mezitím se ovšem znovu rozhořel spor o zachování pražských památek. Především členové Umělecké komise začali upozorňovat na to, že jim městská rada nenaslouchá, načež opět promluvila novinářská krasomluva v čele s ostrými výpady Viléma Mrštíka. Ten ve svém článku Bestia triumphans v podstatě označil radní za nevzdělance bez svědomí, což vedlo k rozlícené a snad i trochu dětinské snaze urychleně zbourat především kostel svatého Václava na Zderaze a kostel Nejsvětější Trojice v Podskalí. 

Proti tomu se ale po velké přímluvě členů komisí nakonec postavil tehdejší starosta Jan Podlipný. Bylo to ojedinělé vítězství. S tím, jak asanace postupovala, se totiž obrana jednotlivých památek stávala těžší a těžší. V lednu 1898 dokonce rezignovala na svůj úřad Umělecká komise. Její členové to odůvodnili slovy, že nedokážou docílit toho, co od nich bylo očekáváno.

Vrchol asanace

Ačkoliv kritika z řad veřejnosti následně ještě zesílila a zapojili se do ní kupříkladu i studenti, vnitřní tlak na představitele města po rezignaci Umělecké komise ochabnul. Definitivně převládl názor, že hygienické a revitalizační důvody bourání mají přednost před historickým hlediskem, a do schválených plánů stále výrazněji zasahovaly nejen osobní názory členů městské rady, ale i jejich ekonomické zájmy. Asanace se proto rozjela nevídanou rychlostí. Historické domy nyní mizely doslova po celých blocích. V prach se obrátily celé řady stovky let starých budov mezi Melantrichovou a Havelskou, domy v Benediktské, na Uhelném trhu, v Říční na Malostranském nábřeží a v řadě dalších ulic. Uvolnit místo novému paláci Pražské městské pojišťovny nakonec musela i trojice domů na severní straně Staroměstského náměstí.

Kontroverzní dodnes

S tím, jak přibývalo parcel pro novou zástavbu, také sílila snaha města o jejich rozprodávání. Zpočátku byl zájem o jednotlivá staveniště prakticky minimální a selhaly i snahy spojit síly s některým z velkých bankovních domů, který by mohl investovat do rozsáhlejší výstavby. Nakonec se ale i tento problém podařilo vyřešit, když se ukázalo, jaký zájem mají nájemníci o první postavené domy. Nejbouřlivější období skončilo v roce 1903. V té době měl přestat platit původní asanační zákon, nicméně ještě předtím došlo k jeho prodloužení o deset let, což se pak ještě několikrát zopakovalo. Definitivně přestal platit až v roce 1943. 

Akce nakonec proběhla na rozloze překračující 380 000 metrů čtverečních a postihla několik stovek budov. Došlo k přebudování či rozšíření některých ulic a centrum města získalo řadu nových cenných staveb a moderní tvář. Na druhou stranu ovšem v prachu zmizel možná až příliš velký kus pražské historie včetně několika židovských synagog. I proto je pražská asanace dodnes jednou z nejkontroverznějších etap dějin našeho hlavního města.

Chilský astronom Rodolfo Barbá studoval před deseti lety galaktickou rovinu Mléčné dráhy a pátral po hvězdokupách. Ve vzdálenosti asi 24 tisíc světelných let od Sluneční soustavy, mezi kulovou hvězdokupou NGC 3603 a mračnem ionizovaného vodíku Gum 35, narazil na do té doby neznámou otevřenou hvězdokupu.

Barbá bohužel v roce 2021 zemřel a výsledky jeho práce zůstaly nepublikovány. Objev jeho otevřené hvězdokupy se dočkal zveřejnění až nyní, když Bárbáho data zpracovali a doplnili pozorováními observatoře Gaia španělští astronomové Jesús Maíz Apellániz z Astrobiologického centra v Madridu a Ignacio Negueruela z Univerzity v Alicante. Jejich zatím nerecenzovanou studii zveřejnil preprintový arXiv.

Hvězdokupa s veleobry

Hvězdokupa dostala na počest svému objeviteli jméno Barbá 2. Její centrální část má poloměr 2,74 světelných let a stáří této hvězdokupy vědci odhadují na zhruba 10 milionů let. Apellániz s Negueruelou zjistili, že nejjasnější hvězdou hvězdokupy je žlutý veleobr. Kromě něj v ní ale objevili i pět červených a jednoho modrého veleobra. Hvězdokupa Barbá 2 se tak řadí mezi hvězdokupy bohaté na veleobry. Badatelé dokázali identifikovat celkem 201 hvězd, přičemž 53 z nich zřejmě představuje „kontaminaci“ a nepatří přímo do hvězdokupy Barbá 2.

Apellániz s Negueruela rovněž vypozorovali, že hvězdy hvězdokupy Barbá 2 nevykazují výrazné pohyby v rámci hvězdokupy. Hvězdokupa se podle nich v průběhu času zřetelně nerozšiřuje a neobsahuje větší počet hvězd, které by se pohybovaly větší rychlostí než ostatní. Výzkum hvězdokupy Barbá 2 je ale stále na samém počátku a více informací přinesou až další pozorování.

Sluch je pro člověka při získávání informací zřejmě druhým nejdůležitějším smyslem po zraku. Lidské ucho vnímá zvuky, které mají frekvenci od 20 hertz do 20 kilohertz – v této škále se odehrávají naše rozhovory a hádky, smích i pláč. Také u nižších živočichů jsou zvuky a sluch podstatnou součástí zvířecí existence. Závisí na nich nejen dorozumění mezi příslušníky jednoho druhu, ale i mnoho dalších aspektů tvořících hranici mezi bytím a nebytím.

Neslyšitelná řeč ultrazvuku

Zvířata se běžně dorozumívají na nízkých i vysokých zvukových kmitočtech, které jsou pro naše uši neslyšitelné. Nejvyšší tóny vyluzují velryby (200 kilohertz) a netopýři (110 kilohertz). Je obecně známé, že kytovci i netopýři slyší ultrazvuk odražený od překážky a dovedou podle ozvěny bleskově rozlišit i velmi malé objekty. Například netopýr odhalí svým sonarem i komára. Původně se vědci domnívali, že tyto zvuky vysoké frekvence (ultrazvuky) zvířata využívají výhradně k orientaci v prostoru a k odhalení kořisti. Jak se ale ukázalo, ultrazvuk jim slouží i ke vzájemnému dorozumívání.

Komunikace probíhající aspoň částečně na ultrazvukových frekvencích je v přírodě hojně rozšířená. Kočkovité šelmy slyší zvuky až do 70 kilohertz a rovněž hlodavci vyluzují velmi vysoké tóny. Myší samci zpívají samičkám píseň lásky v kmitočtech od 30 do 110 kilohertz. Jistě ne náhodou se značná část spektra myších komunikačních zvuků nachází v rozpětí 70–110 kilohertz, tedy mimo hranice slyšitelnosti jejich přirozených nepřátel.

Na druhé straně spektra jsou infrazvuky s velmi nízkými frekvencemi, které jsou pro lidské ucho rovněž neslyšitelné. Například sloni se dorozumívají infrazvuky s frekvencí od 15 do 30 hertzů i na vzdálenost mnoha kilometrů.

Řvoucí netopýři a hlučné ryby

To, že ultrazvukové a infrazvukové rozhovory zvířat neslyšíme ovšem neznamená, že by probíhaly šeptem. Vlastně můžeme být rádi, že například netopýry dokážou jen výjimečně zaslechnout pouze lidé s velmi dobrým sluchem. Tito noční letci totiž dokážou „řvát“ silou až 140 decibelů, přičemž lidskému sluchu působí zvuky nad 120 decibelů (vydávané ve slyšitelném rozpětí) bolest. Hodnot na hranici bolestivosti dosahuje i síla sloní komunikace prostřednictvím infrazvuku.

Zvuková komunikace není odepřena ani rybám, které jsou obecně považovány za němé. U některých se hlasové výkony odrážejí i v jejich vědeckém jménu. Ryby čeledi bručounovitých (Terapontidae) skutečně bručí hlubokým hlasem, který vzniká v plynovém měchýři. Samci „zpívající ryby“ Porichtys notatus žijící v Pacifiku lákají samičky zvláštním hučením, které vyluzují rovněž rozechvíváním plynového měchýře. V době námluv dělají takový hluk, že to ruší obyvatele hausbótů ze spaní. Ryby sapíni z čeledi Pomacentridae se zase ozývají cvakáním, které vydávají při pohybu kostí.

Rodná řeč a ptačí bubeníci

Zvuková komunikace je hojně rozšířená i mezi ptáky. Fakt, že ptáci mají svá nářečí, ale určitě nepatří mezi obecně rozšířené vědomosti. U pěvců se mláďata učí zpívat poslechem od dospělých jedinců. Přebírají základní typ zpěvu, který je typický pro daný ptačí druh, a zároveň se učí i varianty charakteristické pro daný region. Například pěnkavy obecné (Fringilla coelebs) z Čech zpívají poněkud jinak než pěnkavy německé. Svoje nářečí si ptáci po mnoho generací udrží i mimo svou domovinu. A tak potomci pěnkav obecných, jež si kdysi vystěhovalci z různých koutů Evropy dovezli do Austrálie, zpívají i dnes tak, že se dá určit, odkud pocházejí.

Ptáci se ale zdaleka nedorozumívají jen zpěvem. Někteří za letu vyluzují zvuky svými pery. To zvládá například naše sluka, ale stejný trik používají i někteří kolibříci. Datlové se dorozumívají pomocí úderů do větví a kmenů stromů a australský papoušek kakadu arový (Probosciger aterrimus) dokonce bubnuje na větve nebo stromy pomocí „paličky“. Používá k bušení do rezonujícího dřeva například klacek, který drží v zobáku.

Šlágry velrybí hitparády

K vynikajícím zvířecím zpěvákům patří i velryby hrbouni dlouhoploutví (Megaptera novaeangliae) čili keporkaci. Nemají hlasivky a komplikované zpěvy trvající obvykle 10 až 20 minut vyluzují protlačováním vzduchu nosními dutinami. Samec vydrží zpívat bez přerušení i čtyřiadvacet hodin.

Obdobně jako u ptáků, i ve zpěvu keporkaků jsou patrné místní dialekty. Australští keporkaci tráví zimy v domácích vlnách a v létě se stěhují do antarktických vod. Přestože se u Antarktidy populace promíchá, drží si samci pocházející z východního a západního australského pobřeží odlišné „písně“. Nápěvy se postupem času mění, což lze přirovnat k jakési národních hitparádě. Úspěšné songy si osvojují stále noví a noví samci a „ohrané písničky“ mizí v zapomnění.

Zajímavá situace nastala, když se na východoaustralské zimoviště omylem zatoulal samec se západoaustralským zpěvem. Jeho song se stal mezi místními samicemi „hitem“ a už v příští sezóně zpívali „zahraniční šlágr“ skoro všichni východoaustralští samci.

Společná řeč různých druhů

Zpěv představuje u některých ptáků ten nejnápadnější druhový znak. Například budníček menší (Phylloscopus collybita) je od budníčka většího (Phylloscopus trochilus) téměř k nerozeznání. Jejich zpěv se ale liší zcela nezaměnitelně. Existují však i opačné příklady, kdy dva na první pohled zcela odlišné ptačí druhy zpívají totožně.

Mravenčík Hypocnemis subflava má žlutou hruď a hnědožluté boky, zatímco jeho příbuzný mravenčík Hypocnemis peruviana má hruď bílou a boky rezavé. Oba žijí v jihozápadní Amazonii, ale Hypocnemis subflava má rád bambusové háje, zatímco Hypocnemis peruviana preferuje husté lesy. Oba mravenčíci se vyvíjejí samostatně už tři miliony let. Hlasy, kterými si tito ptáci vymezují teritorium, lidské ucho neodliší. Vzdorují dokonce i analýze zvuku, při které je ptačí zpěv počítačové převeden do grafické podoby. Ani pak mezi nimi není patrný rozdíl.

Zpěv obou druhů dokonce nerozlišují ani sami mravenčíci! Když vědci přehrávali samečkům hlasy potenciálních soků, bylo ptákům jedno, zda reprodukovaný projev náležel příslušníkovi jejich vlastního, nebo cizího druhu. Jakmile se v jejich blízkosti ozval zpěv, byli připraveni se s vetřelcem poprat o revír bez ohledu na to, ke kterému druhu patřil. Hlasy jiných druhů mravenčíků zpívajících odlišně, ponechávaly samečky v klidu.

Vysvětlení téhle záhady není jednoduché. Oba druhy mravenčíka žijí v různém prostředí, v některých místech se však bambusové porosty mísí s lesy a tam se areály obou druhů prolínají. Samci obou druhů se tak dostávají do otevřeného konfliktu, protože soupeří o stejné zdroje potravy a o ta samá teritoria. „Společnou řeč“ si zřejmě ponechali, aby si mohli své nároky od plic „vyříkat“. Zpěv, kterým se samečci předvádějí při námluvách samičkám, už se u obou mravenčíků liší, protože partnerské páry vytvářejí výhradně v rámci vlastního druhu a jakákoli záměna je nežádoucí.

Hrozba němých cvrčků

Velice zajímavý evoluční skok související s hlasovým projevem byl pozorován u tichomořského cvrčka (Teleogryllus oceanicus). Cvrček byl společně s americkou mouchou Ormia ochracea zavlečen na Havaj, kde mezi oběma druhy hmyzu vypukla evoluční válka. Moucha se naučila vystopovat samečky cvrčky podle jejich cvrčení a kladla jim na tělo vajíčka. Z těch se líhly larvy, které pronikly cvrčkovi do útrob a začaly jej pomalu vyžírat. Když mouchy dospěly, proklubaly se ze ztrápeného cvrčka ven a definitivně jej tak zahubily.

Cvrčků začalo ubývat a v roce 2003 zavládlo na lukách havajského ostrova Kauai děsivé ticho. Zdálo se, že mouchám padli za oběť poslední cvrčci. Ve skutečnosti se však tráva cvrčky jen hemží. Žádný z nich však necvrčí a všichni jsou „němí“. Důvod je zřejmý. Na hraně křídel němých cvrčků chybí hřebínky, kterými o sebe cvrčci třou a vyluzují tak nezaměnitelné zvuky. 

Hladkými křídly je vybaveno kolem 90 % samečků, kteří nedokážou vyloudit jediný tón milostného zpěvu. Rozmnožování cvrččí populace tak zajišťuje malá část samečků, kteří ještě cvrčet dokážou. Němí samci se kolem halasících soků shlukují v hejnech a páří se samičkami, které přilétly za zvuky milostné písně. Zpívající hazardéři se přitom ze všech sil snaží uniknout náletům parazitické mouchy. Dříve cvrčeli už od soumraku a nenechali se ničím rušit. Teď zahajují koncert, až když padne hluboká noc a i potom zůstávají ve střehu. Stačí, aby zaslechli bzukot, a okamžitě utichnou.

Mutace zajišťující samcům hladká křídla se začala mezi cvrčky šířit koncem devadesátých let a rychle se prosadila, protože skýtá dokonalou ochranu. Pokud však zcela převládne, samice už nehlučné partnery nenajdou a cvrčci na Havaji vymřou.

„Skutečná“ řeč kočkodanů

Ve všech předchozích případech je rozdíl mezi zvukovou komunikací zvířat a lidskou řečí propastný. Mimo jiné má řeč komplikovanou vnitřní strukturu, kde se k základu slova připojují předpony nebo přípony. Počátky tohoto způsobu zvukové komunikace sahají překvapivě daleko do minulosti a dnes je možné vysledovat je u opic, konkrétně u kočkodanů Campbellových (Cercopithecus campbelli).

Samci tohoto druhu kočkodana vydávají šest různých varovných volání. Tři jsou jednoduchá. Hlubokým zvukem, který lze popsat jako „bům“, upozorňují samci na neživé nebezpečí, například na pád velké větve. Výkřik „hok“ varuje před letícím orlem a „krak“ je výstrahou před levhartem.

Zbývající varovné výkřiky se skládají ze „slovního kmene“ a přípony „ů“. Když opice přidají příponu „ů“ k varování před orlem, vznikne signál „hok-ů“ upozorňující na jakékoli nebezpečí hrozící z korun stromů. Může to být orel sedící ve větvích nebo tlupa cizích kočkodanů. „Krak“ s příponou „ů“ se změní z varování před levhartem na obecnou výstrahu před jakýmkoli nebezpečím. Zvláštnost představuje volání „wak-ů“. Opice nepoužívají „holé“ volání „wak“. Přípona „ů“ má přesto i v tomto případě zobecňující význam. Signál „wak-ů“ varuje podobně jako volání „hok-ů“ před nebezpečím hrozícím z korun stromů. Na rozdíl od něj ho však kočkodani nikdy nepoužívají k výstraze před cizími kočkodany.

Možná ještě větší obdiv si zaslouží kočkodani Dianini (Cercopithecus diana), kteří mnohdy žijí společně s kočkodany Campbellovými. Oba druhy opic reagují i na poplašné volání příslušníků cizího druhu. Kočkodani Dianini přitom odlišují, když se kočkodani Campbellovi varují pouhým „slovním kmenem“, od výstrahy, v které se slovní kmen pojí s příponou „ů“. Když zaslechnou orlí varování „hok“ nebo levhartí varování „krak“, připravují se na atak dravce nebo šelmy. Stejná varování s příponou „ů“ však správně chápou jako upozornění na obecnější ohrožení.

Záludný virus HIV zvolna přichází o svou auru nezranitelnosti. Šedesátiletý Němec, který podstoupil transplantaci kmenových buněk, se nedávno stal sedmým pacientem s HIV, který byl po šesti letech bez patrného výskytu viru HIV, oficiálně prohlášen za vyléčeného. Přesto se ale tento případ v mnohém liší od většiny předchozích.

Lékaři v případě německého pacienta použili běžnější kmenové buňky, méně chráněné proti infekci virem HIV. Pro odborníky byl úspěch léčby příjemným překvapením a zároveň jim trochu zamotal hlavu.

Průlom v léčbě kmenovými buňkami

První vyléčený pacient s HIV Timothy Ray Brown, známý též jako „berlínský pacient“, podstoupil v roce 2007 léčbu kmenovými buňkami, které měly v obou alelách genu pro receptor CCR5 mutaci označovanou Delta 32. Buňky, které mají obě alely genu CCR5 takto zmutované, jsou plně rezistentní proti proniknutí viru HIV do imunitních buněk makrofágů. Stejným způsobem byla vyléčena i většina ostatních pacientů.

Nejnovější případ se ale od předchozích liší. U pacienta, HIV pozitivního od roku 2009, lékaři v roce 2015 diagnostikovali myeloidní leukemii – zhoubné onemocnění krvetvorné tkáně. Lékaři měli tentokrát k dispozici pouze kmenové buňky, v nichž nesla zmíněnou mutaci genu CCR5 jenom jedna ze dvou alel. V takovém případě jsou buňky, které vzniknou pro transplantaci, chráněné touto mutací proti viru HIV jen částečně. Léčba přesto uspěla.

Pro pacienty s HIV je to velice příznivá zpráva. Lidé, u nichž jsou zmutované obě alely genu CCR5 jsou vzácní. V Evropě jde zhruba o jedno procento populace. Teď se ale nabídka vhodných dárců pro podobné zákroky dramaticky rozšiřuje, protože lidí, kteří mají v buňkách jednu mutaci genu CCR5, je okolo 10 procent. Ve světě v tuto chvíli zápolí s infekcí HIV celkem asi 40 milionů lidí.

Proč léčba uspěla, zatímco předchozí podobné pokusy nikoli, vědci zatím nevědí. Před úspěšnou léčbou německého pacienta lékaři evidovali pouze jeden podobný případ. Tzv. „ženevský pacient“ byl po transplantaci jednostranně mutovaných kmenových buněk bez viru i po 36 měsících. Další podobné pokusy ale úspěch nepřinesly.

Podle vědců je možné, že klíčovou roli sehrála chemoterapie, při níž dochází k eradikaci imunitních buněk hostitele, což je shodou okolností i místo, kde se skrývá reziduální HIV. Transplantované dárcovské buňky pak podle vědců mohly označit zbylé hostitelské buňky jako cizí a zničit je spolu se zbytky viru, který v nich sídlil. 

Jistě jste se setkali s odrazem starých lidových svátků i v moderním světě 21. století. Pravděpodobně nejznámější je pálení čarodějnic na přelomu dubna a května, které se navíc kryje se státním svátkem 1. května, takže se dá slavit dlouho do noci bez starostí z pracovních povinností. Pořádá se nejen na vesnicích, ale i na okrajích měst, kde se rozhoří řada ohňů a milovníci tradic postaví i hranici, na níž spálí figurínu čarodějnice. Nicméně tento zvyk je u nás řádně doložený až od 19. století, přestože zřejmě pochází ze staršího obyčeje, jak o něm píší tehdejší kronikáři. Ale starších údajů k tomuto svátku máme jen poskrovnu. V každém případě se pro tuto noc udržuje označení filipojakubská, které pochází ze jmen apoštolů sv. Filipa a sv. Jakuba Mladšího. Tady se pochopitelně podepsal pozdější vliv křesťanské církve. 

Podpora plodnosti 

Nedá se úplně předpokládat, že v tento den pálili čarodějnice už staří Slované. Už proto, že strach z čarodějnic a jejich temné magie se Evropou šířil výrazněji až v době plné christianizace v pozdějších staletích středověku. V pohanských dobách naopak lidé zaříkávače, zaklínače či takzvané volchy spíše respektovali, byť to byli podivíni, z nichž měli jistou obavu. Spíše je pravděpodobné, že bujará noc plná velkých ohňů se vyvinula z původních oslav letního slunovratu, který obvykle nastává kolem 21. června, ale působením křesťanské církve se z něj stala svatojánská noc podle svátku sv. Jana Křtitele 24. června (někdy 23. června). 

Tento mimořádně divoký svátek zahrnující mnohdy až skutečné sexuální „orgie“ naopak máme doložený už ze středověku, kdy se církev dlouhou dobu marně snažila bouřlivé lidové veselí zakázat, nebo alespoň omezit a přetavit ho ve zbožnou úctu k Janu Křtiteli. Letní slunovrat hravě strčil do kapsy v míře nespoutanosti a veselosti všechny ostatní slovanské slavnosti, jakkoliv ani ty nebývaly nikterak zdrženlivé (masopust, letnice, rusalné a další). 

Jednoznačně zde můžeme pozorovat největší erotický náboj, který měl původ v magické podpoře plodnosti, protože o tu šlo Slovanům především. Na konci jara už bylo všechno obilí zaseté a čekalo se na letní sklizeň, která měla rozhodnout o míře hojnosti pro celý příští rok. Například u východních Slovanů se v ten den pochovávala mužská figura jménem Jarilo (někdy je mylně uváděn jako bůh, tedy součást panteonu) s mimořádně zdůrazněnými pohlavními znaky. Za nářku žen a pohřebních písní byla obřadně pohřbena do hrobu vykopaného na poli, což mělo přinést do země magické síly plodnosti představované figurou a zajistit tak její úrodnost.

Hromadné koupele 

V našich krajích se slavnost slunovratu spojovala kromě ohňů především s hromadným koupáním mladých lidí (ale někdy též vdaných žen i ženatých mužů), což měl být také obřad k uctění bohů zvaný kupala. Ten se v 17. století přeměnil v oslavu boha Kupala (či Kupalja), jehož figurína se někdy topila, ale ve skutečnosti už neměla se slovanskými zvyky nic společného. Ačkoliv nemáme přesné zprávy o tom, jak slavnost letního slunovratu přesně vypadala (navíc se určitě lišila podle kraje a časového období), na základě pozdějších zmínek si ji můžeme zhruba rekonstruovat. 

Souběžně se zmíněným koupáním se konala hostina, která začala možná už krátce po poledni. Její hlavní součástí bylo takzvané pražmo, což je nedozrálé zelené obilí (přesněji různé pokrmy z něj připravené). Není to sice žádná pochoutka, ale mělo zřejmě symbolizovat rané léto. Kromě toho se slavící Slované jistě hojně posilovali medovinou, pivem a možná i různými mastmi či bylinnými lektvary, jimiž je zásobovali bylinkářky, léčitelky nebo oni tajemní zaříkávači čili volchové. A tak se během odpoledne rozběhla bujná zábava, při níž se jednotliví lidé tak nějak oťukávali, „špásovali“ spolu a zjišťovali vzájemné sympatie. 

Když přišel čas na zmíněné kupaly, shodili ze sebe všichni slavnostní oděvy a šli uctít bohy i vodní bytosti do blízké řeky či jezírka. Je jasné, že při takové činnosti se alkoholem rozpálené hlavy začnou zabývat krásou těl svých sousedek a sousedů a míra vzájemné interakce se zvyšuje. 

Oheň a tanec 

Po koupání následovalo skákání přes oheň, což mělo nejen usušit mokrá nahá těla, ale také přenést divokou sílu ohně do sexuálně naladěné slavící omladiny. Když se den pomalu přelil v noc, všichni byli už dostatečně posíleni hojností jídla a alkoholu či nejrůznějšími bylinami, takže slavnost dostávala čím dál magičtější a odvážnější ráz. Je docela možné, že se přitom pálila i nějaká figurína jako symbol zlé moci, ale to známe až z pozdějších dob. 

Důležitou součástí vzájemného sbližování byl tanec, o jehož podobě u starých Slovanů mnoho nevíme, nicméně si můžeme představit, jak se v kruhu chytají střídavě muž a žena na důkaz vzájemné soudržnosti. Když se kruh začne točit, vyhazují všichni nohama a kroutí celým tělem do rytmu, který udržuje volch či jiný zručný hudebník zvukem bubnu nebo píšťaly. Je možné, že i v této fázi přijdou znovu na řadu kupaly, když některý z tanečníků (například vladyka) rozpojí kruh a zavede všechny v rytmu hudby znovu do jezera, kde tanec pokračuje a ve vodě dostává zcela jiný ráz. Pak se opět přesunou účastníci k ohni, kde se usuší. To se celé může opakovat několikrát dokola, přičemž je k dispozici neustálý přísun medoviny a jiného alkoholu. 

Daným způsobem se postupně vytvořily dvojice či skupinky, které se spojily při sexuálních radovánkách, ať už přímo ve svitu ohňů, nebo na okolních mezích. Nejkratší noc v roce k tomu vyzývala vlastně už tím, že bývalo teplé počasí i po setmění. Je více než pravděpodobné, že se této noci nedržely pospolu manžel s manželkou ani dlouhodobí milenci, ale většina Slovanů si chtěla vyzkoušet i jiné partnery. Vše přikryl tajemný závoj letního slunovratu a paměť ovlivněná omamnými látkami dávala zážitku magický náboj, který neměl nic společného s navazováním dlouhodobých vztahů. Po probuzení a odeznění kocoviny se Slované vrátili ke svým rodinám a každodenním povinnostem.

Přesun z Káthmándú k branám národního parku Čitvan může trvat šest či sedm hodin. Čas na nepálských cestách totiž plyne jinak, než je našinec zvyklý: První hodinu strávíte pokusem o vymanění se z notoricky ucpaných káthmándských ulic, potom začnete stoupat do kopce a naskytne se vám výhled na krásné hory, načež na sebe veškerou pozornost strhne dravá řeka Trishuli: Klikatí se podél silnice a svou nespoutaností dává do značné míry najevo, že Nepál stále ještě představuje krajinu pod nadvládou přírody.

Horské vrcholky se však postupně ztratí a výhled zaujme rozlehlá rovina Teraje, jejíž nadmořská výška kolísá mezi 50 a 300 metry, přičemž rozlohou mírně překonává Belgii. Představa, že se do Nepálu jezdí hlavně kvůli trekům a lezení po horách, se v popsaných končinách rozplyne jako pára nad hrncem. A právě ve zmíněných místech se rozkládá národní park Čitvan.

Nejprve odpočinek

Pomyslnou vstupní bránu představuje městečko Sauraha, které je na turisty dokonale připravené. Hlavní i mnohé vedlejší ulice lemují hotely, kavárny, restaurace, a občas také lázeňský rezort, kde se můžete vykoupat v bazénu. Za krásami obce jste sice nejspíš nepřijeli, přesto si po namáhavé cestě určitě rádi odpočinete v některém z podniků na břehu řeky Rapti a se sklenicí džusu nebo nepálského piva si užijete západ slunce.

Čitvan patří mezi nejunikátnější místa v Nepálu: Jeho současná rozloha činí 932 km² a chráněným územím byl vyhlášen již v roce 1973. O pár let později se oblast jižně od řeky Rapti stala domovem vzácných nosorožců a od roku 1984 tvoří park součást světového dědictví UNESCO. Tamní podnebí se nachází na pomezí tropů a subtropů, takže oproti Káthmándú se tam budete cítit jako v jiném světě. Horko se střídá s letními monzuny, a nejpříjemnější období pro lidi i zvířata tak nakonec představuje mírná zima. 

Výlet v kánoi

Zmíněná rezervace ukrytá na nepálsko-indických hranicích představuje odpradávna domov etnika Tharu. Jeho příslušníci se sice dokonale přizpůsobili životu v divočině, nicméně dnes přebývají roztroušení v malých vesničkách. Do nížiny se totiž stěhují lidé z měst, postupně zabírají půdu a vytlačují lid Tharu z lesů – takže už mu nezbývá než vzpomínat, jak se kdysi skvěle žilo v souladu s přírodou (viz Neškodná malárie).

Den v Čitvanu začíná dřív než v jiných částech světa. Abyste totiž z národního parku vytěžili maximum, je dobré si přivstat a vyjít brzy ráno, kdy ještě v nížinách leží mlha. Na úvod můžete vyrazit na výlet po řece Rapti či Burirapti: Tharuové se po nich odjakživa plaví v kánoích vyrobených z jednoho kusu dřeva a vy se v nich budete moct svézt také. 

Řeka plná zubů

Ze začátku uvidíte, a hlavně uslyšíte ptactvo – v Čitvanu žije tolik druhů opeřenců, že se mu dokonce přezdívá ráj ornitologů. Kochat se můžete nádherně barevnými rybaříky sedícími ve větvích stromů, typickým pištěním ibisů i krásně zbarvenými kačenami na březích, které sem migrují z mrazivé Sibiře. Krátce nato zahlédnete rovněž první srny či jinou vysokou zvěř: Nejčastěji jsou v místě k vidění tzv. axisové indičtí neboli čitalové. Nepotrvá však dlouho, a v řece se zavlní jeden z hlavních taháků národního parku, krokodýl bahenní. Při troše trpělivosti jich nakonec spatříte i desítky, včetně kriticky ohrožených gaviárů indických, kterým se tam k radosti ochranářů velmi daří.

Většina krokodýlů se zůstane vyhřívat na slunci, jiní se ovšem rozhodnou okořenit vaši plavbu trochou adrenalinu, odrazí se od břehu a zamíří rovnou ke kánoi. Nebudou útočit, pravděpodobně loďku podplavou a vylezou na břeh na druhé straně řeky. Stoprocentně jistí si však být nemůžete, což váš zážitek z plavby nepochybně obohatí.

Vláda proti pytlákům

Hlavní magnet Čitvanu však představují nosorožci indičtí: Jako na jednom z mála míst světa tam totiž zmínění mohutní tvorové stále přebývají ve volné přírodě. Nejvíc jich žije v indickém národním parku Kaziranga a druhé místo patří právě Čitvanu. Podle posledního sčítání v něm našlo útočiště zhruba 700 nosorožců, takže šance, že během svého putování zahlédnete alespoň jednoho, je relativně slušná.

Situace přitom vždy nebyla tak optimistická: V polovině 20. století se počet uvedených živočichů smrskl na pouhou stovku a o jejich záchranu se musela zasadit vláda. Naštěstí zareagovala rychle a rázně zasáhla proti pytlákům, kteří nebohé lichokopytníky lovili kvůli rohům, jež pak prodávali do Číny coby předmět lidové medicíny. Plocha parku se také rozšířila, což nakonec vedlo k tomu, že začala populace nosorožců růst. 

Balvany na pochodu

Pokud chcete nosorožce spatřit doslova „z očí do očí“, nasedněte spolu s průvodci do jednoho z rozhrkaných džípů. Park nicméně není zoologická zahrada, kde stačí přijít k výběhu a úspěch je zaručen. Důležitou roli tam hraje náhoda, a o to větší radost budete mít, když zvíře skutečně zahlédnete. Šance rostou mimo letní měsíce, kdy v oblasti panuje období dešťů: Tráva je totiž vyšší a nosorožci se v ní snáz schovají. Když potom džíp náhle zpomalí a průvodce vám naznačí, abyste byli potichu, neubráníte se vzrušení. Zdálky nosorožci připomínají balvany, jakmile se však dají do pohybu, budete se moct kochat jejich krásou a majestátností.

Do třetice se do Čitvanu můžete vydat na pěší výpravu. Průvodci z etnika Tharu znají džungli jako své boty a váš „výšlap“ obohatí informacemi o ptačím zpěvu i jeho původcích, upozorní vás na stopy v bahně a zároveň se postarají o vaši bezpečnost. Do porostů totiž vyrážejí mimo jiné vybaveni dřevěnými holemi, které jim slouží k odhánění tygrů indických. Nepál se zavázal také k ochraně těchto velkých kočkovitých šelem a jeho péče je vidět při každém sčítání: Zatímco v roce 2009 žilo v nížinách pod Himálajem 121 exemplářů, dnes je jich víc než 350. 

Neotáčejte se zády!

Na území Čitvanu přebývá 128 tygrů, takže v porovnání s nosorožci existuje pouze malá šance, že na některého z nich při svých toulkách narazíte. Přesto ani taková setkání nepředstavují úplnou výjimku. „Už se mi to jednou stalo,“ vzpomíná průvodce. „Hleděli jsme jeden druhému v podstatě do očí. Člověk musí zachovat klid, a hlavně se k tygrovi neotáčet zády. Odhalíte tak totiž krk a vyprovokujete zvíře k útoku.“ 

Procházka lesem je ovšem příjemná i bez blízkého setkání s králem džungle. Zapadající slunce proniká korunami stromů a vykresluje okolí v kouzelné zlaté hodince. Když se pak obrátíte zpět k městu, spatříte místní obyvatele zahánět slony, kteří jim přes den pomáhali s přenášením břemen. Poté se Čitvan ponoří do nočního klidu, a zatímco vy i džungle budete odpočívat, můžete začít přemýšlet, za jakým dobrodružstvím se vydáte zítra. 

V době, kdy na nebi nad Albionem zuřily letecké souboje mezi stíhači Luftwaffe a britského Královského letectva (RAF), vznikal v jedné nenápadné výrobní hale na anglickém venkově prototyp rychlého dvoumotorového bombardéru – letounu de Havilland DH 98, známého jako Mosquito (komár). Z kreslicího prkna na vzletovou dráhu továrního letiště v Hatfieldu se prototyp dostal za pouhých 11 měsíců, což byl vskutku pozoruhodný výkon. Po motorových a rolovacích zkouškách se žlutě natřený stroj poprvé vznesl k obloze 25. listopadu 1940. 

Letové zkoušky sice odhalily několik malých nedostatků, ale také potvrdily vynikající letové vlastnosti nového letounu se štíhlými liniemi a dvojicí výkonných motorů Rolls-Royce Merlin. Mosquito bylo nejenže obratnější než kterýkoli dvoumotorový bombardér, ale také uneslo 908 (později dokonce 1 816) kg pum až nad Berlín a létalo tak rychle, že spolehlivě uniklo všem tehdejším německým stíhačkám. Potvrdil to i speciální test v únoru 1941, během kterého prototyp ve výšce 6 700 m dosáhl maximální rychlosti 631 km/h a doslova tak uletěl nejrychlejší britské stíhačce Spitfire Mk.II, která nepřekročila rychlost 580 km/h.

Dilemata velení RAF

V době, kdy mosquito procházelo zkouškami, čelilo velitelství bombardovacího letectva (RAF Bomber Command) závažným výzvám. Od vypuknutí druhé světové války muselo již koncem roku 1939 rezignovat na strategii přesných denních náletů velkých formací středních a těžkých bombardérů a přejít výhradně na noční operace. To však s sebou neslo řadu dalších problémů, které spočívaly hlavně v tom, že britští piloti většinou ještě neměli dostatečný výcvik pro noční lety a navigátoři nebyli zvyklí na přesnou navigaci, bez níž nemohli ve tmě cíl najít. 

K tomu je nutné přiřadit postupně sílící protileteckou ochranu německých průmyslových center a vojenských zařízení po celé Říši a na okupovaných územích na západě, takže není divu, že takzvaná Buttova zpráva z 18. srpna 1941 pro Bomber Command sestavená na základě analýzy 633 fotografií objektů bombardovaných v letech 1940–1941, obsahovala krajně nelichotivé závěry. Psalo se v ní, že pouze jeden letoun ze tří byl schopen svrhnout své pumy blíže než osm kilometrů od zamýšleného cíle.

V důsledku této zprávy došlo od března 1942 ke změně strategie, která se zaměřila na kobercové bombardování německých městských aglomerací prováděné stále větším počtem letounů. Bombardovací velitelství RAF ale zcela nerezignovalo na zlepšování přesnosti náletů, a tak ve druhé polovině války postupně zavádělo moderní elektronické navigační pomůcky (Gee, Oboe nebo H2S) a také vytvořilo speciální jednotky, které měly za úkol za pomoci světlic a zápalných pum „značkovat“ cíle před příletem hlavní skupiny bombardérů (takzvaní Pathfinders). Denní bombardování se zdálo být i nadále nereálné a bylo možné maximálně nad územím okupované Francie, respektive proti cílům na německém pobřeží Severního moře, a pouze za pomoci tehdy existujících stíhacích bombardérů (například Hurricane) a lehkých středních bombardérů (Bristol Beaufort a Beaufighter nebo amerických strojů Boston).

Komáří štípance

První Mosquito B.Mk.IV „zavezl“ 15. listopadu 1941 na základnu 105. bombardovací perutě v Horshamu osobně Geoffrey de Havilland mladší (syn zakladatele firmy De Havilland). S tímto strojem dokonce předvedl osádkám malé akrobatické vystoupení, demonstrující výborné letové vlastnosti stroje. První operační let se ale uskutečnil až v květnu 1942, neboť bylo nutné čekat na dodávku upravených 500liberních (227kg) se zkrácenými stabilizátory. Standardní bomby se totiž do kratší pumovnice mosquita nevešly. 

Hned od začátku piloti 105. perutě zjistili, že jejich nový stroj je tak rychlý, že se nad německé území může odvážit i ve dne, což si hned ověřili v praxi 31. května 1942, kdy několik strojů pod vedením velitele perutě plukovníka Alana Oakeshotta zamířilo nad Kolín nad Rýnem. V dalších dnech mosquita letěla i nad Essen, Brémy a Flensburg, na něž shodila svůj pumový náklad ze 7 300 metrů. 

Následně si na bombardovacím velitelství RAF uvědomili, že nálety z velké výšky jsou jen mrháním potenciálem nových strojů. Proto Britové záhy vysílali mosquita proti menším bodovým cílům, jako byly například loděnice, elektrárny, továrny, mosty, vlaková depa a podobně. To vyžadovalo změny v taktice. Osádky začaly upřednostňovat rychlé přiblížení k cílům v nízké letové hladině maximálně 300 metrů (nad mořem dokonce jen 30 metrů), následné odhození bomb a okamžitý návrat na základnu. Zmiňovaný typ útoků sice nesmírně zvyšoval nároky na přesnou práci navigátorů, ale zároveň dával britským letcům velkou šanci dosáhnout v cílové oblasti momentu překvapení, přesně zasáhnout cíl a ještě se při troše štěstí vyhnout německým stíhačům. Luftwaffe totiž mezitím zavedla od srpna 1941 do služby nový typ Focke-Wulf Fw 190 A, který byl rychlejší než Mosquito B.Mk.IV (650 km/h vs. 610 km/h) a mohl ho proto za určitých okolností dostihnout.

Bomby pro gestapáky

Dne 19. září 1942 příslušníci 105. perutě uskutečnili první nálet RAF na Berlín za denního světla od začátku války. Útoku se celkem zúčastnilo šest strojů, a přestože nakonec hlavní město Německa bombardovalo přes mraky jen jediné mosquito (dvě cestou nad cíl postihla porucha a musela se vrátit, další kvůli nepřesné navigaci bombardovalo Hamburk a dva stroje napadli stíhači), byl nálet vnímán jako úspěšný. Na jeho základě velitelství RAF rozhodlo o provedení další mise, která se měla stát první speciální operací „dřevěných zázraků“ během druhé světové války. 

Na podzim 1942 uplynuly již více než dva roky od německé okupace Norska. Britská vláda chtěla dát tamnímu odboji najevo, že na své spojence nezapomíná. Jako nejvhodnější prostředek se jevil letecký úder proti jednomu ze symbolů německé okupační moci – budově velitelství gestapa v Oslu. Vzhledem ke značné vzdálenosti od britského pobřeží (celkem asi 1 770 km) mohla v této fázi války podobnou operaci provést jedině mosquita. Útok měli uskutečnit piloti 105. perutě. Ke zkrácení již tak dlouhého letu stroje nejprve 25. září 1942 přelétly na základnu v Leuchars ve Skotsku, kde doplnily palivo a do pumovnic naložily 227kg bomby s rozbuškami nastavenými na 11sekundové zpoždění. 

Následně vystartovaly k dlouhému letu těsně nad hladinou Severního moře ve výši 30 až 60 m, aby se vyhnuly zachycení radarem. Přesto je před norským pobřežím očekávaly stíhačky Fw 190 ze stavu JG 5, které jedno z mosquit poškodily a donutily k nouzovému přistání. Ostatní tři stroje unikly a zaútočily na cíl. Bohužel z 12 bomb padajících na budovu jich kvůli porouchaným rozbuškám vybuchlo jen pět, z nichž čtyři budovu zasáhly. Následující večer se obyvatelé Velké Británie z vysílání BBC dozvěděli o úspěšném útoku v Oslu a také o existenci „zázračného“ bombardéru ve výzbroji RAF.

Lunární povrch vypadá na první pohled naprosto prázdně a zcela bez jakékoliv atmosféry. Od osmdesátých let minulého století ale víme, že se nad povrchem nachází velmi tenká a řídká vrstva atmosféry, označovaná jako „exosféra“. Zřejmě jde o produkt nějakých procesů, souvisejících s „kosmickým počasím“, detaily ale až doposud nebyly s jistotou známé.

Výzkumný tým, který vedla Nicole Xike Nieová z Chicagské univerzity a Massachusettského technologického institutu MIT, tvrdí, že odhalil klíčový proces, který je zodpovědný za vznik lunární exosféry a dodnes udržuje její existenci. Podle vědců jde o výsledek procesu vypařování při dopadech meteoritů všech velikostí. Podrobnosti vědci uvádějí v odborném časopisu Science Advances.

Nepřetržité bombardování

Badatelé analyzovali vzorky lunárních hornin, které přivezli astronauté misí programu Apollo. Výsledky analýz potvrzují, že prakticky nepřetržité nárazy meteoritů (v dnešní době spíše jen mikrometeoritů), vedou k vypařování určitých atomů a látek z povrchu. Část uvolněného materiál zmizí do okolního vesmíru, zatímco zbytek zůstává po nějakou dobu těsně u lunárního povrchu, kde tvoří zmíněnou exosféru.

„Jsme přesvědčeni, že jde o definitivní odpověď,“ říká Nieová. „Vše nasvědčuje tomu, že právě vypařování při dopadech meteoritů je dominantním procesem, který je zodpovědný za tvorbu lunární atmosféry. Měsíc je starý téměř 4,5 miliard let a zřejmě po celou tu dobu má podobnou atmosféru.“

Nieová a její tým získali deset vzorků lunárního materiálu, každý zhruba o hmotnosti 100 miligramů. Jde o množství, které by se vešlo do jediné kapky deště. V analýzách se badatelé zaměřili na dva prvky, u nichž lze očekávat, že se při dopadu meteoritu snadno „vypaří“ – draslík a rubidium. Poměr jejich lehkých a těžkých izotopů ve vzorcích potvrdil, že na Měsíci dochází ke zmíněnému vypařování.