Úplné počátky Bethlemské královské nemocnice neboli Bethlem Royal Hospital s péčí o duševně choré nijak nesouvisely: Podobně jako řada jiných evropských „blázinců“ představoval i ten londýnský původně převorství, spravované katolickým řádem Panny Marie Betlémské, odkud také vzešel jeho pozdější název. Budovy stávaly v místech, kde se dnes nachází jedna z nejrušnějších stanic londýnského metra, Liverpool Street Station. Důležitý dopravní uzel využije přes šedesát milionů lidí ročně. Jen málokdo z nich však tuší, že právě tam zakládali řádoví mniši v roce 1247 útočiště pro chudé. 

Jeho proměna v domov pro choromyslné byla ovšem šokující. Nejvýmluvnější důkaz pověsti, jakou si Bethlem v počátcích své více než sedm set let trvající existence vysloužil, najdeme v jeho názvu. Do anglického slovníku se totiž postupným zkomolením dostal výraz „bedlam“, znamenající doslova „chaos, poprask či blázinec“. Pobyt v útrobách nejstarší psychiatrické nemocnice v Evropě přinášel pacientům po dlouhá staletí namísto úlevy od duševního utrpení fyzická muka. Valná část z nich navíc nevyšla z bran instituce živá a ti, které lékaři přece jen propustili, se mnohdy nedokázali vrátit k běžnému životu.

Od charity k mučírně

Dodnes nevíme jistě, kdy a za jakých okolností se prvotní účel – poskytování almužen potřebným – začal měnit a z Bethlemu se stalo lékařské zařízení. Již v roce 1403 však v ústavu podle dochovaných záznamů přebývalo šest pacientů mužského pohlaví popisovaných jako „mente capti“ neboli „duševně nemocní“. 

V prvních staletích provozu realita Bethlemu skutečně připomínala scény z hororového filmu: Spíš než k nemocnici se jeho prostory daly přirovnat k vězení. Ačkoliv se pacienti mohli procházet po okolí, uvnitř byli drženi v naprosto nevyhovujících podmínkách, kde vládl chaos a špína, tedy ideální prostředí pro potkany a roztoče. Jediný ústupek základním pravidlům hygieny představovaly nočníky, díky nimž nemuseli chovanci vykonávat potřebu na zem (třebaže mnozí z nich to dělali). Vodu nosili zaměstnanci v kbelících z jediné nádrže, nebyla však právě čistá, protože první bethlemský areál stával v bezprostřední blízkosti stoky sloužící širokému okolí. 

Zbohatnout na utrpení

Změna k lepšímu přišla po prvním stěhování v roce 1666, kdy téměř celý Londýn lehl při obrovském požáru popelem. Nové působiště v právě vybudovaných prostorách ve čtvrti Moorfields přineslo mimo jiné větší důraz na životní komfort pacientů. Nočníky nahradily latríny, potřebným se dostávalo oblečení a hygiena se rázem ocitla na seznamu priorit. Tehdy se také proměnil systém vedení instituce, jenž dosud spoléhal na jediného profesionálního lékaře: Po vzoru standardních nemocnic na pacienty nově dohlíželi alespoň tři odborníci – lékař, chirurg a farmaceut. 

O výrazný posun kupředu se však nejednalo, jelikož touhu stanout v čele věhlasného blázince motivovaly převážně peníze. Británie tehdy v Evropě proslula mimořádným počtem ústavů pro choromyslné, které zakládaly soukromé osoby a často jich provozovaly hned několik. Ochota lékařů sloužit v ústavech pro chudinu byla mizivá, ovšem soukromá sanatoria pro měšťanstvo a šlechtu nabízela slušné výdělky, protože za pobyt pacientů platily jejich rodiny. Než v roce 1774 přijal parlament zákon omezující pravidla jejich provozu, existovalo takových azylů jen v Londýně sedmnáct. V těch drahých pobývalo pouze několik movitých pacientů ve vlastních pokojích, v těch nejhorších se tísnilo i na pět stovek nebožáků, kteří spali ve sklepech a na chodbách.  

Uklízení nepohodlných

Až do schválení zmíněného zákona navíc vedení Bethlemu umožňovalo něco, co je v dnešní době naprosto nemyslitelné – zcela volný přístup veřejnosti. Brány instituce zůstávaly nepřetržitě otevřené, a návštěvníci tak byli s pacienty v přímém kontaktu. Opatření však mělo důvod: Slibovalo finanční podporu zejména od bohatších občanů, kteří chovancům často přinášeli i jídlo. Zpočátku totiž Bethlem dotovaly vesměs pouze příspěvky od štědrých donátorů, zpravidla příbuzných. 

V nejednom případě šlo přitom o jakýsi „výměnný obchod“. Řada chovanců se dovnitř dostala jen proto, že se v očích příbuzných stali nepohodlnými osobami. Během staletí tak například skončily v ústavu stovky, ne-li tisíce zdravých žen, jež zaplatily za údajnou neposlušnost vůči manželovi. Tisíce dalších lidí pak byly prohlášeny za duševně choré poté, co spáchali nějaký trestný čin. 

Jak zatočit se šílenstvím?

Příbuzní přitom museli tušit, do jakých podmínek své blízké posílají: Z galerií vybudovaných přímo za tímto účelem totiž mohli sledovat, jak lékaři provádějí experimentální procedury s cílem zlepšit psychický stav svěřenců. Největší vlna návštěvníků přicházela vždy v období svátků a prázdnin. Historikové dokonce hovoří o tzv. azylové turistice, díky níž se Bethlem stal stejně oblíbeným výletním cílem Londýňanů jako zoologická zahrada.

Podle jednoho z údajů, byť patrně přehnaného, tam v době největší popularity zamířilo ročně na 96 tisíc lidí. Dochované záznamy popisují, že Britové považovali ústav za národní pýchu a jeho návštěvu chápali jako morální povinnost. Spatřit na vlastní oči duševně nemocné totiž sloužilo coby odstrašující příklad toho, v co se může zvrhnout lidská povaha. 

Jednou z nejobávanějších procedur se začátkem 18. století stala tzv. rotativní terapie. Metoda, jejímž autorem byl Erasmus Darwin – děd slavného Charlese –, se po následující desítky let těšila popularitě napříč psychiatrickými ústavy v celé Evropě a posléze i ve Spojených státech. Její výsledky přitom nebyly nijak prokazatelné: Dřevěná kabina či židle se zavěsila na lanech několik desítek centimetrů nad zem. Lékař umístil řetězy spoutaného pacienta dovnitř a následně s ním pomocí systému pák a kladek velmi rychle točil, přičemž výjimkou nebylo ani sto otáček za minutu. 

Zchladit hlavu

Trvalo často jen několik desítek sekund, než nešťastníka postihly závratě nebo křeče, načež začal zvracet. Mnohé z „obětí“ také dřív či později přestaly ovládat své svěrače. Jediným výsledkem procedury byla okamžitá ztráta agresivní nálady, což si tehdejší odborníci vysvětlovali jako příznivé znamení. „Už po několika otáčkách jsem pozoroval zklidnění a upokojení, mysl i tělo se utišily,“ poznamenal si bristolský psychiatr Joseph Mason Cox. 

Zklidnit neovladatelné svěřence však dokázaly kromě rotativní terapie i jiné techniky. Viktoriánští psychiatři se s oblibou uchylovali k různým formám hydroterapie, tedy léčby vodou: Po přijetí čekal téměř každého pacienta šok v podobě náhlého ponoření do kádě ledové kapaliny, kde skončil spoutaný a zakrytý plachtou tak, že mu koukala ven pouze hlava. V této pozici mnohdy nebožák zůstal i několik hodin, a v extrémních případech dokonce dnů. 

Systém se mění

Ani po vysvobození z ledové lázně ovšem nepřicházela úleva. Bez ohledu na diagnózu, kterou lékař většinou ani nezjišťoval, se následně pacientovi podávala silná dávidla a projímadla. Zřejmě nejkrutější ze všech forem hydroterapie bylo sprchování nahého svěřence silným proudem horké či ledové vody, často po dobu mnoha minut. 

Díky několika osvíceným osobnostem, jejichž věhlas se postupně rozšířil za hranice jednotlivých evropských zemí, se však nakonec podařilo i v oblasti psychiatrie prosadit dnes již samozřejmý humánní přístup. Největší zásluhy nejspíš můžeme připsat lékaři Philippu Pinelovi, působícímu v zemi galského kohouta v období Velké francouzské revoluce. Ten byl přesvědčen, že se pacienti chovají nezvladatelně proto, že se s nimi nevhodně zachází. Navzdory dobovým pravidlům se tedy rozhodl cíleně omezovat násilnické praktiky užívané k jejich zklidnění: Namísto bičů a řetězů kladl důraz na vlídný přístup a tzv. mravní převýchovu. Jako první také zavedl terapii prací, s níž pak slavil nečekané úspěchy.

Konečně lidský přístup

Čím byl pro francouzské psychiatry Philipp Pinel, tím se pro Bethlem stal William Charles Hood. V roce 1852 tam nastoupil jako ředitel a po následujících deset let neúnavně pracoval na zlepšování podmínek svěřenců. Zaměřoval se převážně na to, aby se podařilo důsledně oddělit skutečně choromyslné od „pouhých“ kriminálníků. V Bethlemu začali zaměstnávat zdravotní sestry specializované na kontakt s nemocnými a pacienti se dočkali něčeho nevídaného: Vůbec poprvé v historii se dbalo na jejich psychickou pohodu. Ošetřovatelé s nimi cvičili, umožňovali jim rozvíjet vlastní zájmy a zabavovali je jednoduchou činností.

V polovině 19. století už byl Bethlem známý jako místo, kde se k chovancům přistupuje s ojedinělou vstřícností. Inovativní způsob komunikace s pacienty zahrnoval mimo jiné naprostý odklon od fyzických omezení v podobě pout a dalších nástrojů – i bez nich byli přitom svěřenci popisováni jako spokojení a klidní. V roce 1930 se pak ústav opět stěhoval: Tentokrát již natrvalo zakotvil ve čtvrti Beckenham na jihu Londýna. Nyní stojí uprostřed více než sta hektarů zeleně a jeho součást tvoří i muzeum duševního zdraví. 

Když se k včelímu úlu přiblíží hladový mravenec, jsou jeho obyvatelé připraveni k obraně. Na vetřelce útočí nejen svými kusadly a žihadly, k obraně využívají i svá křídla. Pokud mravence neodradí vzdušné proudy, které včely vytváří máváním svých křídel, přichází na řadu další velmi zajímavá technika. Japonské včely medonosné (Apis cerana japonica) si vyvinuly jedinečnou obrannou strategii – neodbytné mravence dokáží odehnat údery svých křídel.

Nekompromisní odpaly

Včelaři toto chování u japonských včel medonosných anekdoticky pozorovali, až doposud ale nebylo zevrubně zkoumáno. V nové studii, zaměřené na obranné chování včel, vědci využili vysokorychlostní kameru, díky níž mohli sledovat útok mravenců druhu Tetramorium tsushimae na včelí úl. Zpomalené záběry ukázaly zvláštní techniku, při níž včely nakláněly svá těla v letu tak, aby mravence cíleně zasáhly svými křídly.

„Obrana japonských včel připomíná odpálení golfového míčku,“ popisuje Gro Amdam, biolog z Arizonské státní univerzity. „Vypadá to opravdu impozantně“.

Aby vědci pochopili, jak účinná je tato obranná strategie proti různým druhům mravenců, vypustili v blízkosti dvou kolonií včel medonosných mravence tří druhů. „Pozorovali jsme mnoho zajímavých a zábavných scén, včetně takových, kdy se odpálení mravence křídly nezdařilo,“ popisuje Kiyohito Morii, výzkumník z japonského Národního institutu pro environmentální studia.

Ukázalo se, že odpalovací strategie je překvapivě účinná a hojně využívaná. Včely byly při ní odrazily útok dvou mravenčích druhů s 30% až 50% úspěšností. Méně účinná se ukázala jen u větších a rychlejších útočníků.

V další fázi se vědci hodlají zaměřit na zjištění, zda se jedná o vrozené nebo naučené chování a zda tento způsob obrany využívají i jiné druhy včel.

Komety sestávají z různých materiálů, které různým způsobem reagují na sluneční záření a sluneční vítr. Když se vlasatice přiblíží k naší hvězdě, intenzita slunečního záření a větru se zvýší, což vede k uvolňování částic z povrchu tělesa. Nejprve se tak objevuje obal neboli koma a poté ohon, přičemž obvykle vznikají dva – plazmatický a prachový.

První zmíněný je tenký, obvykle jasný a tvoří ho ionizované plyny z komety jako vodík a helium. Ionty efektivně reagují na sluneční záření, proto plazmatický ohon vždy směřuje od Slunce. Naproti tomu jeho prachový protějšek utvářejí pevné částice odpařené z povrchu vlasatice. Většinou jsou velmi malé a mohou zahrnovat prach, kamínky a led. Mají nezanedbatelnou setrvačnost, takže vlivu záření zčásti vzdorují. Prachový ohon bývá zahnutý a vidíme ho díky rozptylu slunečního světla na uvedených pevných částicích.

Vedle jedno a dvouocasých komet existují také komety bez ohonu a je-li vlasatice aktivní velmi nerovnoměrná s výraznými přetrvávajícími výtrysky v určitých směrech, může mít dokonce více než dva ohony - každý se zdrojem v aktivním centru: Například velká kometa z roku 1744 jich pozorovatelům nabídla hned šest.

Mexická vláda si od zprovoznění trati v plánované délce přes 1 500 kilometrů slibuje posílení cestovního ruchu. Železnice má čítat dvacet zastávek a propojovat pět mexických států. První část mezi městy Palenque a Escárcega otevřel mexický prezident krátce před Vánoci; druhá křižuje stát Campeche a v provozu je od 31. ledna. Třetí část, spojující Cancún a Playa del Carmen, byla připojena na konci února. Další rozšíření má přijít na řadu v následujících týdnech – v srpnu část spojující Escárcega a Chetumal a v září má spojení uzavřít trasa z Playa del Carmen do Escárcega.  

Vykácený prales

Prezident Andrés Obrador, jehož funkční období skončí letos na podzim, považuje Maya Train za jeden ze svých nejúspěšnějších počinů – přestože od počátku čelí silné kritice ze strany ochránců přírody, archeologů i ekologických aktivistů. Také proto Obradorova vláda v roce 2021 preventivně přijala vyhlášku, která vynucuje automatické schválení veřejných prací „v národním zájmu“ nebo „zahrnujících národní bezpečnost“. Stavba se tak vyhnula některým regulačním opatřením. 

Před pěti lety, kdy prezident Mayský vlak poprvé avizoval, v rozhovoru s médii tvrdil, že „nebude poražen jediný strom“. Mexická ekologická organizace CartoCrítica přitom v srpnu zveřejnila satelitní data, podle nichž kvůli výstavbě zmizelo 66 čtverečních kilometrů pralesa. Samotná trať pak vytváří umělou bariéru pro některé živočišné druhy, které se již nemohou volně pohybovat po svých teritoriích, a zabraňuje šíření určitých semen. Archeologové zároveň vyslovili obavy o osud historických památek ležících podél trasy: Vedle tisíců nalezišť z období předkolumbovských kultur jde mimo jiné o šest lokalit zapsaných na seznam UNESCO.

Jeskyně v ohrožení

Ozývají se však také hlasy upozorňující na hrozbu pro stovky zatopených jeskyní zvaných cenoty. „Mají přirozeně filtrovanou vodu, ale jakmile se znečistí, žádný život se v nich neudrží,“ uvedla po zprovoznění první části trati pro deník BBC jeskynní potápěčka Bernadette Carriónová. Na některých místech navíc spočívají koleje pouze necelý metr nad stropem zmíněných krasových závrtů, takže hrozí, že se vagony propadnou. Zájemci o projížďku si ovšem ničím podobným hlavu nelámou a první várka jízdenek se v polovině prosince vyprodala za pouhých třicet minut.

Stavba přitom citelně zasáhla do státního rozpočtu: Výsledná cena víc než trojnásobně překročila původní odhad a vyšplhala se na 28 miliard dolarů, tedy asi 622 miliard korun. Vláda argumentuje, že nová železnice podpoří turistický ruch, potažmo místní ekonomiku, a podle jedné z analýz vznikne do roku 2030 celkem 715 tisíc nových pracovních míst. 

Jakoby se po ní slehla zem. Všemi milovaná a oslavovaná Zdena ale nezmizela proto, že by ztratila výkonnost, že by jí to, jak se říká, „přestalo běhat“. Ne­odešla do ústraní kvůli těžkému zranění. Hlavním důvodem bylo odhalení, že i když se celý život považovala za děvče, ve skutečnosti byla od prvního dne mužem.

Máte holčičku! 

Toho 8. prosince 1913 se v Paskově v okrese Frýdek-Místek do rodiny kočího a později formana narodilo zdánlivě úplně normální miminko. Maminka i dítě byly v pořádku, tak proč volat doktora. Porodní bába odvedla svou práci na výbornou! Rodiče holčičku pojmenovali Zdena a těžko tehdy mohli tušit, že se jim vlastně narodil chlapeček s vrozenou vývojovou vadou reprodukční soustavy. Tu by vyřešila ani ne moc závažná operace. Nikdo ale nevěděl, že je něco podobného možné a vlastně normální. A než Zdena zjistila, co že se to vlastně děje s jejím tělem a duší, uběhlo mnoho let... 

Pryč od pultu 

Celá rodina se chvilku po narození dcerky přestěhovala do Brna. Po základní škole Zdena nastoupila do učení na květinářku, to ji ale nezajímalo a nebavilo. A tak se začala učit na prodavačku. Ovšem v pouhých sedmnácti letech se na atletických závodech katolické organizace Orel ukazuje, že mladá slečna má sportovní talent. A tak začala každý den trénovat v klubu Vysokoškolský sport. Nejdříve v Brně, po dvou letech se přesouvá do Prahy. Stahuje si ji hlavní město, protože tam patří ti nejnadanější. 

A Zdena také utíká před závistivými soupeřkami, které využijí každého momentu, aby nejrychlejší členku klubu pomluvily. Provokuje už jen svým zjevem a hlasem. A také jí nevyhovují tréninky pro ženy, jsou jednoduché. Často proto běhá a posiluje s mužskými atlety. V té době už drží první československý rekord na osm set metrů. Přes den pracuje v obchodě a po práci trénuje. Tvrdě a nekompromisně si zvyšuje zátěž. A v roce 1933 se stává mistryní světa na osm set metrů, mistryní republiky v běhu na dvě stě metrů a ve skoku do dálky. Takový úspěch a tak rychle nikdo nečekal!

Duše bolí

Zdena je nadšená, sportovní fanoušci ji milují. Tisk o ni píše jako o hvězdě českého sportu. Uvnitř ale bojuje sama se sebou. Nechápe své pocity. V té době byla homosexualita tabu, nemluvilo se o ní, mnozí ji považovali za nemravnou, nepřirozenou a nechutnou. Zdena se necítila ve svém těle jako žena. Spíš se jí ženy líbí. V těch zmatených dobách jakoby jí všechno bylo proti srsti, mívá i úzkostné stavy. A není se čemu divit. Pravidelně nekrvácela, prsa měla téměř neznatelná a v obličeji jí rostly vousy. Do sprch s ostatními děvčaty nechodila. Styděla se za svou mužskou postavu i za to, že se musí před každým závodem důkladně oholit. Jenže s kým se poradit? Komu se svěřit?

Noční můry 

Na III. Masarykových hrách Koubková opět skóruje. Poráží polskou olympijskou vítězku Stanislawu Walasiewiczovou a v roce 1934 jede do Londýna na ženské světové hry. Ačkoliv tehdy trvá cesta vlakem do hlavního města Velké Británie celé dva dny, Zdena je ve skvělé formě. Běží a její čas je ohromující. Vylepšuje světový rekord na osm set metrů a další skvělý čas drží i s československou olympijskou štafetou. 

Začínají se objevovat otázky ohledně Zdenčina pohlaví. Zasvěcení lidé tuší, že je něco špatně. Takhle ženské tělo nefunguje... I obyčejným lidem připadá Zdena spíš jako muž. A co je největší problém? I Zdena se cítí být více mužem...  

Pak vychází kniha Lídy Merlínové Zdenin světový rekord. Autorka ve svém sladkobolném dívčím románku líčí Zdenu jako chudou venkovskou dívku, která přijela do Prahy pracovat. Po zavírací době ale studuje, sportuje a díky skvělým výsledkům se jí otevírají dveře do lepší společnosti. Fiktivní hrdinka má ale mnoho milostných peripetií s muži... A pak najednou jakoby Merlínová začala pochybovat, jakoby se něco dozvěděla. Snad na něco přišla během rozhovorů se Zdenou. O hlavní postavě začíná psát jako o sportovkyni s jinošskou tváří a mužným hrudníkem. 

Tím potvrzuje pocity mnoha Zdenčiných kolegů a kolegyň z klubu. Román je urazil. Najednou jim dochází, že oni sami berou Zdenku jako muže. A že ze sportovního hlediska se asi jedná o nespravedlnost: ani ty nejvýkonnější ženy se jí z principu svou fyzičkou nemohou vyrovnat. Sportovci požadují zdravotní vyšetření! Zdenu zmítají pochybnosti, konečně ale navštěvuje specialistu a ten její obavy a podezření veřejnosti potvrzuje. Zdena je muž! Musí oficiálně zažádat o změnu pohlaví v matrice a zároveň i o povolení nosit mužský dres. Do sportovního klubu ve Strakovce jí ale stejně zakážou přístup. 

Se vším všudy 

Není to jednoduché, ale po čase získává nový občanský průkaz na jméno Zdeněk. Co dál? Zvažuje možnost operace, stahuje se ze závodišť. Postupuje hormonální léčbu, což i veřejně oznámí. Musí. Je potřeba nějak reagovat na šílenství, které příběh rozpoutal. Mnozí Zdenku – Zdeňka odsuzují. Jistě to udělal schválně, o své úchylce věděl a využil ji, soudí někteří. Podváděl! V podolském sanatoriu prodělá Zdena v březnu 1936 operaci. Nad postelí v pooperačním oddělení je už napsáno Zdeněk Koubek a stojí v mužském oddělení. Vysvobození. 

Po nutné rekonvalescenci vedou kroky pana Koubka naposledy do kanceláře atletické unie. Oznamuje, že „slavná světová rekordwoman umřela“. Tak přišla česká atletika o jeden ze svých největších talentů – a snad pro necitlivost, s jakou Zdenu před časem všichni odsoudili, odmítá Zdeněk nadále trénovat – sebe i ostatní. Chce svůj klid a život, o kterém snil. Skládá maturitu, pracuje jako technický úředník v továrně Jawa v pražských Nuslích.

Po operaci a změně jména vyházel všechny medaile a trofeje z atletických závodů do popelnice. Se Zdenou chtěl skončit jednou provždy. Až po čase souhlasí, že veřejnost seznámí se svým nelehkým příběhem. Na pokračování tedy začal vycházel seriál o jeho životě v Pražském ilustrovaném zpravodaji. A nezůstane jen u toho. Prapodivní agenti mu vyjednávají turné po Velké Británii a Spojených státech amerických, během kterého coby bývalá sportovkyně líčí posluchačům svůj pohnutý osud. Jenže víc než o osvětu jde o ponižující předvádění člověka, prý hermafrodita. I to ale Zdeněk podstupuje, potřebuje totiž peníze na nový život. A skutečně se ho dočká. Bydlí v Praze na Zahradním městě, ožení se. Hraje za Říčany ragby, ale jen tak, pro radost. Konečně najde své štěstí. Umírá roku 1986 ve věku 73 let. 

Základní jednotkou zebřího stáda jsou malé rodinné skupiny, kterým se někdy říká „harémy“. Název napovídá, že jsou tvořeny dominantním samcem, několika kobylami a jejich potomstvem. Nedospělí hřebci se buď drží sami, nebo žijí ve skupině svých souputníků až do doby, kdy si jsou schopni obstarat vlastní harém. 

Pruhovaný harém

Dělají to tak, že de facto unášejí dospívající klisny z mateřského harému. Dominantní samec dotyčného harému, otec klisny, se snaží únosce odhánět a do hry se samozřejmě zapojují i další mladí hřebci, kteří o ni mají zájem. Dá se říct, že tahanice o mladou klisnu pokračují až do doby její první ovulace. Hřebec, který ji poté oplodní, si ji podrží jako stálou členku vlastního harému.

Někdy musí hřebci bránit svou „rodinu“ před vyzyvateli, a to především ve chvílích, kdy jsou nějakým způsobem oslabeni, což jejich konkurenti vycítí. Napadený samec nejprve vetřelce varuje tím, že do něj strčí čenichem nebo plecemi. Pokud se varování mine účinkem, dochází k boji, který je často velmi prudký. Samci se koušou do hlavy, do krku a do nohou a občas se i kopou. Někdy zůstane jeden ze soupeřů ležet na zemi v gestu zdánlivé podřízenosti, ale jakmile se zvedne zpět na nohy, boj vypuká s novou intenzitou.

Zcela poklidné nejsou ani vztahy mezi samicemi. Skupina je vedena dominantní kobylou, která má právo se jako první pářit s harémovým vůdcem. Postavení samic v harému je určováno fyzickou zdatností. Když do harému přibude nová klisna, je podrobena agresivitě ze strany svých služebně starších družek a samec ji často musí bránit, dokud si na sebe všechny samice nezvyknou.

V předvečer Velké války se v Plzni zrodil moždíř ráže 30,5 cm, který vzbuzoval obdiv a uznání nejen u habsburských, ale později i u německých důstojníků. Když pak v létě 1914 vypukly boje, požádali naši spojenci Vídeň o zapůjčení několika zbraní, které by vilémovské armádě pomohly „rozlousknout“ belgické forty. Zbraň si vysloužila přezdívku Štíhlá Emma (Schlanke Emma). C. a k. obsluhy se na západní frontě osvědčily, zatímco pohyblivější bojiště na východě se pro nepříliš mobilní baterie ukázalo jako nevhodné.

Na Soči i v Alpách

Statická fronta, která se v květnu 1915 otevřela na rakousko-italské hranici, představovala pro obrovské moždíře mnohem lepší působiště. Ukázalo se, že přesná palba sehraných a zastřílených obsluh dokáže s přehledem utopit v krvi útoky italské pěchoty. Během 10. bitvy na Soči dokonce deset moždířů vypálilo během jediné hodiny přes 200 granátů a doslova zmasakrovalo dvě útočící brigády nepřítele.

V horském prostředí pak každý výbuch granátu kromě šrapnelů vrhl do vzduchu také sprchu kamení, které ještě zvyšovalo smrtící účinek. Osádky dokázaly pálit přes vrcholky a rozsévaly smrt v zákopech na odvrácených svazích hor. Škodovácké zbraně pak prokázaly mimořádně velkou účinnost také proti zodolněným postavením nepřítele.

Když přilétne smrt

Ničivé účinky majestátní zbraně později popsal slovinský voják Ivan Matičić, jenž sloužil u jedné z baterií na italské frontě: „Náboj vyvrhne dolů u Gradišky obrovský oblak černého dýmu. Prskne vysoko do vzduchu a v jeho oblaku jsou patrná černá tělesa, ruce, nohy, kusy železa – a všechno spadne strnulé a spálené zpět na rozsekanou zem. Střela udeřila do plného. Všichni padali na zem, sténali a ječeli. Několik se jich zvedlo a utíkalo do blízké doliny a tam, dovnitř prohlubně, udeřilo ještě několik nábojů. Tak byl rozsekaný celý nepřátelský prapor. Poskakovali jsme radostí, protože nás to zachránilo před útokem. Když my nezabijeme je, pobijí oni nás, protože jedněm je určena smrt.“ 

Kupy galaxií patří k největším gravitačně seskupeným objektům ve vesmíru. Vědci odhadují, že jen zhruba 15 % hmoty kup galaxií představuje běžná hmota. Většinu z toho představuje horký plyn. Plných 85 % tvoří temná hmota.

Jack Sayers z kalifornského Caltechu a jeho spolupracovníci analyzovali ve vzdáleném vesmíru srážku kup galaxií, která nese souhrnné označení MACS J0018.5+1626. Ukázalo se, že se při této monumentální srážce v obou kupách galaxií do jisté míry oddělila temná hmota od běžné hmoty. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Astrophysical Journal.

Srážení kup galaxií

Není to poprvé, co jsme takovou situaci pozorovali a vědci mají po ruce i solidní vysvětlení. Veškerá hmota, tedy běžná i temná, působí na hmotu v okolí svou gravitací. Běžná hmota se ale od temné hmoty liší tím, že interaguje s okolím prostřednictvím elektromagnetické síly. Během srážky kup galaxií se působením elektromagnetismu běžná hmota přibrzdí, zatímco temná hmota pokračuje dál. Tím dojde k jejich částečnému prostorovému oddělení.

Sayers a jeho tým využili ve svém výzkumu archivní data, stará desítky let, i čerstvá pozorování pozemních i vesmírných observatoří, včetně Submilimetrové observatoře Caltechu a Keckových dalekohledů na Havaji, vesmírné rentgenové observatoře Chandra, Hubbleova vesmírného dalekohledu nebo Herschelovy vesmírné infraobservatoře.

Podobné oddělení temné a běžné hmoty vědci zaznamenali například u slavné srážky kup galaxií Bullet Cluster. I v tomto případě došlo k tomu, že běžná hmota v podobě žhavého plynu poněkud zaostává za temnou hmotou. Srážka kup galaxií MACS J0018.5+1626 je ale výjimečná v tom, že se jedna z kup přibližuje směrem k nám, zatímco druhá směřuje od nás. To dává badatelům možnost detailně analyzovat hybnost temné i běžné hmoty. 

Hurikány patří mezi nejdestruktivnější přírodní jevy. Odborníci se snaží jejich výskyt a intenzitu předpovídat, stále se ale bohužel ukazuje, že naše znalosti jsou omezené. Odborný asistent Yuan Wang z amerického Stanfordu a jeho spolupracovníci nedávno odhalili, že velmi významnou roli při tvorbě hurikánů během sezóny hrají ohromná oblaka prachu, která putují ze saharských pustin nad Atlantik. Ukazuje se, že vysoká koncentrace saharského prachu potlačuje vznik hurikánů nad Atlantikem.

Sahara a hurikány

Výzkum, který v těchto dnech publikoval vědecký časopis Science Advances, ale současně potvrzuje, že vztahy mezi klimatickými jevy mohou být doopravdy spletité. Mohutná oblaka prachu ze Sahary totiž zřejmě také zvyšují množství vody ve srážkách a tím pádem i škody, když běsnící hurikán zasáhne pevninu.

„Bylo to pro nás doopravdy překvapením, když jsme zjistili, že hlavním faktorem ve vztahu k hurikánům nejsou často zmiňované povrchové teploty oceánu nebo atmosférická vlhkost, jak se běžně předpokládá,“ přiznává Wang. „Naše modely ukazují, že klíčovou roli ve skutečnosti hraje především prach ze Sahary.“

TIP: Globální oteplování zřejmě zesiluje hurikány: Vědci pro ně navrhují novou kategorii

Saharský prach podle vědců blokuje sluneční záření a ochlazuje teplotu oceánu v centru bouře, což hurikán oslabuje. Zároveň ale podporuje tvorbu srážek, takže hurikán přináší více deště. Jak varují dřívější vědecké studie, do budoucna zřejmě musíme počítat s tím, že v důsledku globálního oteplování a změn klimatu může dojít k dramatickému poklesu transportu prachu ze Sahary nad Atlantik. To by mohlo vést ke zvýšení četnosti i síly budoucích hurikánů. 
 

Jen málo armád se u spojenců i nepřátel těší tak velkému respektu jako Izraelské obranné síly (IDF), které obstály nejen v řadě válečných konfliktů, ale rovněž v menších vojenských akcích, jež provedly speciální jednotky. Ty stále představují důležitou součást pozemních, námořních i leteckých sil židovského státu a jejich seznam je skutečně dlouhý, neboť Izrael se vyznačuje poněkud nezvyklým způsobem organizace těchto útvarů. Tento článek proto nabízí jejich přehled, přestože je nutné upozornit, že vzhledem k logicky vysoké míře utajení mohou být některé informace částečně nepřesné či neúplné.

Zrození a pád jednotky 101

Historie izraelských ozbrojených sil se začala psát ještě před oficiálním založením Státu Izrael, a to ve 30. letech, kdy židovští osadníci zakládali domobrany a milice na svou ochranu před arabskými ozbrojenci. V rámci těchto složek existovaly i elitní oddíly, například takzvané Foš neboli „Polní roty“, vysoce pohyblivé týmy, které prodělaly výcvik pro vedení guerillové války a zpravodajských operací. 

Židovské ozbrojené síly fungovaly částečně ilegálně díky toleranci Britů, kteří jim obvykle v utajení poskytovali i zmíněný výcvik. Tato kooperace pokračovala a zesílila po propuknutí druhé světové války, neboť u Britů existovaly oprávněné obavy z proněmeckých postojů palestinských Arabů, kdežto od Židů se pochopitelně dal čekat rezolutní odpor proti nacistům. 

Zpravodajská služba SOE (Special Operations Executive) tedy zahájila výcvikový program, díky kterému v roce 1941 vznikla jednotka Palmach čili „Úderné roty“, která měla vést partyzánský boj za situace, že by do Palestiny dorazila německá vojska. Po vzniku Státu Izrael v roce 1948 byla do jeho nové armády zařazena i jednotka Palmach, jež se účastnila také války o nezávislost. V té sice židovský stát zvítězil, navzdory tomu však pokračovaly útoky Arabů, a proto armáda sestavila nový speciální útvar, který měl na tyto akce adekvátně odpovídat. 

Takzvaná Jechida 101 („Jednotka 101“) vznikla v roce 1953 a nikdy nečítala více než pár desítek mužů. Ti ovšem absolvovali mimořádně náročný výcvik a od velení dostali takříkajíc „volnou ruku“ z hlediska svých metod. Jednotka 101 provedla řadu úspěšných odvetných útoků proti arabským cílům, ale začala vyvolávat kontroverze, protože se podílela i na několika velmi sporných akcích. To kulminovalo v říjnu 1953, kdy zaútočila na jordánskou vesnici Kibíja na Západním břehu ovládaném tehdy Jordánskem, kde zemřelo údajně až 69 palestinských civilistů. Jednalo se o odvetu za předchozí vražedný útok na izraelské civilisty.

Legendární Sajeret Matkal

V následujícím roce proto byla Jednotka 101 rozpuštěna, ale náčelník generálního štábu Moše Dajan chápal, že zkušenosti těchto vojáků mají obrovskou cenu. Většina bývalých příslušníků jednotky tudíž přešla do tehdy nově budované 202. brigády, předchůdkyně dnešní 35. výsadkové brigády. Na tomto místě lze uvést, že na zrození izraelských výsadkových sil měla velký podíl podpora Československa, jelikož první výsadkáři židovského státu absolvovali výcvik v ČSR. 

Navzdory nesporné kvalitě a užitečnosti této brigády se ovšem záhy ukázalo, že armádě chybí specializované uskupení pro operace podobné těm, které prováděla Jednotka 101, to znamená průniky na nepřátelské území, hloubkový průzkum a útoky na hodnotné cíle. V roce 1957 tedy vznikla nová formace, která zpočátku nosila krycí označení Jednotka 262 a poté Jednotka 269, ačkoliv později vyšlo najevo, že oficiální název zní Sajeret Matkal. Její název doslova znamená „Průzkumná jednotka generálního štábu“, což naznačuje, komu je formálně podřízena, ale fakticky podléhá velení izraelské vojenské zpravodajské služby Aman. Velikostně odpovídá přibližně praporu a hlavní zdroj inspirace pro její vznik, výcvik a operační metody představuje britský útvar SAS.

Patrně nepřekvapí, že do Sajeret Matkal zamířilo mnoho veteránů Jednotky 101, ale postupně se vytvořil mimořádně náročný systém výběru a výcviku, jímž projdou opravdu jen ti nejlepší. Hlavní úkol jednotky reprezentuje hloubkový průzkum na nepřátelském území, ale vedle toho realizuje široké spektrum jiných operací včetně sabotážních a záchranných. Svou patrně první útočnou akci uskutečnila v prosinci 1968, kdy udeřila na letiště v Bejrútu, avšak celosvětovou slávu si získala v červenci 1976, když provedla operaci Thunderbolt, tedy záchranu rukojmích na letišti v ugandském Entebbe. Z dalších velkých úspěchů lze zmínit mimo jiné akci, jež se odehrála v dubnu 1988 v Tunisu a při níž byl zlikvidován předák palestinských teroristů Chalíl Ibrahim al-Wazír, známější spíše pod přezdívkou Abú Džihád.

Ekvivalent jednotek SEAL

Také historie další speciální jednotky sahá do období před vznikem státu, neboť od roku 1940 získávali Židé od Britů i výcvik v obojživelných operacích, to pro případ nutnosti bojů v okolí Suezského průplavu. V rámci jednotky Palmach z toho důvodu vznikla i „Mořská rota“ čili Palyam, byť po druhé světové válce nastala paradoxní situace, jelikož její příslušníci (podobně jako mnoho dalších Židů s britským výcvikem) přešli k vedení odboje proti Britům. Uskutečnili proto také řadu útoků na britské lodě. Posléze vstoupili do izraelského námořnictva a roku 1949 vytvořili základ útvaru Šajetet 13 („Flotila 13“), jenž se podobá americkým týmům SEAL. 

Zapojili se do několika operací během suezského konfliktu v roce 1956, takže navázali i úzkou kooperaci se zvláštními silami námořnictva Francie, jež tehdy pro Izrael ostatně reprezentovala hlavního spojence a dodavatele zbraní. Vztahy obou zemí se ovšem hodně zhoršily po šestidenní válce (1967), v níž Šajetet 13 provedla několik průzkumných a sabotážních misí. Paříž posléze uvalila na Izrael zbrojní embargo, které zasáhlo mimo jiné pět zaplacených, avšak ještě nedodaných raketových člunů třídy Sa‘ar 3, které kotvily v Cherbourgu. V prosinci 1969 se proto Šajetet 13 podílela na odvážné a poněkud groteskní operaci, při které izraelští námořníci lodě „unesli“ a dopravili do Izraele, byť pojem „únos“ je nepřesný, neboť židovskému státu již čluny formálně patřily.

Na konto Šajetet 13 dále náleží například několik operací na pobřeží Libanonu, jež vesměs cílily na funkcionáře a objekty palestinských teroristických organizací. V 80. letech se podílela také na záchraně etiopských Židů, během které provozovala v Súdánu evakuační centrum zamaskované jako potápěčské letovisko. Šajetet 13 provedla i mnoho akcí na pobřeží Pásma Gazy a útoky na lodě, které tam pašovaly zbraně. Pro úplnost je třeba dodat, že do izraelského námořnictva náleží také dvě další zvláštní jednotky, a sice útvar Snapir pro ochranu přístavů a Jaltam pro podvodní demoliční a záchranné práce.

„Ledňáček“

V roce 1974 byla založena nová izraelská speciální jednotka, která původně fungovala jako záložní tým Sajeret Matkal a vznikla z iniciativy několika jejích veteránů. Následně se ale osamostatnila a stala se součástí vzdušných sil židovského státu pod krycím jménem Jednotka 5101, ale běžně se pro ni užívá spíše jméno Šaldag („Ledňáček“). Spadá do 7. křídla pro zvláštní operace, jež sídlí na letecké základně Palmachim, která slouží také jako izraelský kosmodrom a lokace pro zkoušky balistických raket. Přičlenění jednotky Šaldag k letectvu definuje její hlavní poslání, které zahrnuje zejména právě operace na podporu vzdušných sil, tedy například vyhledávání cílů a jejich označování pro letecké údery. Vedle toho může dle potřeby zajišťovat rovněž pátrací a záchranné operace či hloubkový průzkum. 

O kvalitě „Ledňáčka“ hodně vypovídá také fakt, že kompletní výcvikový program trvá 22 měsíců, takže se jedná o vůbec nejdelší přípravu jakékoli izraelské vojenské jednotky. Vedle intenzivní padákové, zbraňové či protiteroristické přípravy se klade důraz rovněž na perfektní navigaci v neznámém terénu. Ke svým cílům se příslušníci jednotky Šaldag přesouvají nejen na padácích či na palubách helikoptér, ale někdy rovněž za pomoci terénních automobilů a čtyřkolek. „Křest ohněm“ prodělal tento útvar již v roce 1978, když se podílel na intervenci v jižním Libanonu, a následně proběhlo i mnoho dalších akcí mimo jiné na palestinských územích či v Sýrii. 

Stojí například za zmínku, že Šaldag údajně zajistil navedení leteckého úderu na syrský atomový reaktor Al Kibar v září 2007. Do letectva patří také další dva elitní útvary, oba začleněné do výše zmíněného 7. křídla pro zvláštní operace. Jednotka 5700 zajišťuje vybudování předsunutých polních letišť, kdežto Jednotka 669 se stará o záchranu sestřelených letců. Díky svému znaku obdržela přezdívku „Létající kočky“ a užívá vrtulníky CH-53D Sea Stallion a UH-60 Black Hawk.

Průzkumné jednotky Palsar

Soupis izraelských zvláštních útvarů ovšem ještě pokračuje, protože teprve nyní nastává čas na vysvětlení oné úvodní zmínky o poněkud nezvyklé organizaci. Výše popsané jsou totiž podřízeny generálnímu štábu či štábům jednotlivých složek ozbrojených sil, jenže kromě toho existuje velký počet dalších jednotek, které fungují v rámci jednotlivých brigád IDF. Obecně se pro ně užívá název Palsar, respektive akronym hebrejského pojmu Plugat Sijur, doslovně „Průzkumná rota“, což vypovídá o jejich hlavním poslání a velikosti. Každá z pětice izraelských pěších brigád má tedy vlastní jednotku Palsar, která slouží zejména pro hloubkový průzkum na bojišti. 

Podobně je tomu také ve třech tankových brigádách a dvou dělostřeleckých brigádách. Příslušníci těchto rot absolvují náročnější výcvik, jenž se zaměřuje na průniky nepřátelskými liniemi a nasazení pokročilejších zbraní a přístrojů. V poslední době ovšem probíhá reorganizace, v jejímž závěru by každá brigáda měla mít průzkumný prapor čili Gadsar (Gdud Sijur). Ten kromě průzkumné roty Palsar obsahuje také demoliční a ženijní rotu Palhan a protitankovou rotu Palnat. 

Proti partyzánům

Vedle toho byla v roce 2015 postavena i zcela nová formace, a sice 89. brigáda čili Oz, do které se začlenila trojice již existujících zvláštních útvarů. Náleží tam Jednotka 212 alias Maglan pro operace za liniemi protivníka, Jednotka 217 čili Duvdevan pro infiltrační působení a konečně Jednotka 621 alias Egoz, jejíž hlavní poslání reprezentuje boj proti partyzánům. Seznam izraelských speciálních jednotek tím ale stále ještě nekončí. Zmínku si zaslouží například tým Alpinistim (alpinisté), který působí na Golanských výšinách a specializuje se na horolezecké a lyžařské akce. Izraelská armáda má rovněž vlastní protiteroristický útvar pro záchranu rukojmích, který se nazývá Jednotka 707 či Lotar, a kromě těchto operací zabezpečuje i výcvik jiných formací.

Unikátní infiltrační metoda

Speciální jednotky obvykle používají širší spektrum zbraní než řadové vojenské síly. Výjimku nepředstavují ani ty izraelské, což se projevuje mimo jiné faktem, že se v jejich rukou běžně objevují i zbraně zahraničního původu. Základní výzbroj izraelských vojáků tvoří pistole Jericho 941 a útočné pušky řady IWI Tavor, v menší míře stále i pušky série Galil, popřípadě novější Galil ACE. Tyto typy užívají také speciální síly, ovšem jejich příslušníci často sahají i po pistolích od firem Glock či SIG Sauer, zatímco v kategorii útočných pušek dominují americké zbraně řady M4. Mezi důvody náleží fakt, že pro pušky M4 existuje nesmírně široké spektrum různých doplňků, které se u „speciálů“ zákonitě uplatní více než u běžné pěchoty. 

Pokud jde o odstřelovačské pušky, nejčastěji se používají americké M24, výrobky rakouské značky Steyr a rovněž 12,7mm anti-materiálové pušky společností Barrett a McMillan. Kromě toho se ovšem v rukou speciálních sil občas objevují i 7,62mm pušky systému Kalašnikov, to znamená zbraně AKM či různé jejich kopie. 

Užívání zbraní obvyklých u nepřítele představuje součást konceptu, jenž se označuje jako Mista‘arvim, doslova „žijící mezi Araby“. Jak si lze domyslet, jedná se o úsilí Izraelců dokonale splynout s arabským prostředím, aby tak mohli pronikat do teroristických či jiných skupin. Musejí tedy vypadat, mluvit, chovat se a dokonce mít stejný i pach jako Arabové, což vyžaduje nesmírně náročný výcvik a maskování. Výraz Mista‘arvim ovšem neoznačuje žádnou konkrétní jednotku, nýbrž postup, který se uplatňuje u různých útvarů, ačkoli existují i takové, jež se na infiltrace specializují. První týmy existovaly už v rámci organizace Palmach a poté vznikaly další, vesměs určené pro operace na palestinských územích, například již rozpuštěné útvary Šimšon, Šaked či Rimon nebo již zmíněná jednotka Duvdevan, jež funguje dodnes. Dá se předpokládat, že izraelské speciální síly této kategorie dnes představují vysoce efektivní nástroje i v probíhajícím tažení proti hnutí Hamás.