V předchozí části rozhovoru s Tomášem Petráskem z Fyziologického ústavu Akademie věd jsme se zabývali osudem zemské biosféry a tím, jak by mohla naše planeta vypadat bez kyslíku a vody. Ve druhé části se podíváme, co by mohlo v daleké budoucnosti čekat Zemi i naši Galaxii…

Jak se bude pro nejbližší desítky milionů let vyvíjet naše planeta po geologické stránce? Bude nadále pokračovat pohyb kontinentů, jak jej známe z učebnic?

Pro takovou dobu je předpověď poměrně snadná. Kontinenty se budou jednoduše pohybovat v podobných směrech jako dnes, takže například Atlantický oceán se bude dál rozšiřovat, dojde k uzavření Beringovy úžiny, k propojení Severní a Jižní Ameriky, Austrálie se připojí k jihovýchodní Asii. Afrika bude putovat dál na sever, až nakonec vytlačí celé Středozemní moře za vzniku nového horského pásma – zřejmě srovnatelně mohutného jako Himálaj – a v dnešních přímořských letoviscích bude možné lyžovat.

Život na superkontinentech

Mohl by pohyb světadílů vyústit až ve vznik jediného superkontinentu, jakým byla v minulosti Pangea?

Předpovídat další putování světadílů už je poněkud zrádnější, stejně jako u počasí. Nemáme tu sice oblačné systémy poháněné prouděním vzduchu, ale princip se dost podobá – jen se jedná o tektonické desky poháněné konvektivními pohyby v zemském plášti, jejichž přesné proměny se těžko odhadují. Například rozšiřování Atlantiku by se mohlo postupně zvrátit a přejít v uzavírání. 

Kontinenty by se pak poskládaly zase zhruba do podoby Pangey z počátku prvohor, i když v poněkud jiné geometrii. Hypotetický budoucí světadíl nyní označujeme Pangea Ultima, tedy „konečná Pangea“, což je mírně zavádějící, protože rozhodně konečná nebude. Kdyby se Atlantik dál rozšiřoval, superkontinent vznikne stejně, jenom jinak – protože Země je kulatá a světadíly se nakonec potkají na opačné straně. Mohla by se tak zformovat takzvaná Amasie.

Co by vznik superkontinentu znamenal pro biosféru na Zemi, pokud by na ní ještě nějaký život existoval?

Pro biosféru by situace nebyla úplně nejlepší, alespoň pokud se dá použít paralela s minulostí. V době existence Pangey zavládlo na Zemi velmi horké a suché klima, protože do nitra superkontinentu pronikalo jen minimum dešťových srážek a rozkládala se tam poušť. Velká plocha souše se tak stala neobyvatelnou. Po spojení světadílů se navíc zmenšila celková délka pobřeží i rozloha mělkých moří, která jsou velmi bohatá na živočišné druhy. S ubýváním životního prostoru logicky ubude i druhové bohatství. Na přelomu triasu a permu zmizelo téměř devadesát procent živočišných druhů a je dost možné, že také budoucí Pangeu potká podobné masové vymírání.

Jako zadrhnutý stroj

Formování superkontinentů se často pojí s vulkanickou aktivitou. Jak by dokázala ovlivnit pozemský život, pokud by se na naší planetě ještě vyskytoval?

V období existence superkontinentu lze očekávat mohutné sopečné výlevy. Víme, že v dobách Pangey došlo k masivním výlevům čediče v oblasti dnešní Sibiře a pro biosféru to znamenalo katastrofu. Vymírání dinosaurů se zas pojilo se zvýšeným vulkanismem v oblasti Indie. Takže pokud nějaká podobná událost v budoucnu nastane, velmi pravděpodobně může opět rozpoutat masové vymírání nebo k němu vydatně přispět.

Mohl by vulkanismus vzplanout na tak velké části naší planety, že by se celá přetavila?

Pokud by systém deskové tektoniky úplně selhal a zastavil se, mohly by nastat ještě mnohem rozsáhlejší výlevy, jaké se předpokládají třeba na Venuši. K úplnému přetavení povrchu Země naráz by asi nedošlo, ale z hlediska libovolného myslitelného života by se jednalo o absolutní katastrofu. Podobně dramatická situace by nastala, kdyby na Zemi s nehybnou krustou vznikly obří vulkány, jako třeba Olympus Mons na Marsu.

A může se desková tektonika úplně zastavit?

Mohlo by k tomu dojít, třeba pokud by Země příliš vychladla a jednoduše už by jí k posouvání kontinentů nezbyl dostatek energie. Aby se mohla zemská kůra pohybovat, musí ji také promazávat voda, nebo lépe řečeno hydratované minerály prostupující zemskou kůrou. Jakmile by zmizely oceány, mohla by se desková tektonika zadrhnout jako stroj, do kterého přestaneme přidávat olej.

Mohly by změny tektonického režimu či chladnutí zemského nitra vést k zastavení magnetického dynama v jádře planety?

Procesům, které generují magnetické pole Země, nikdo zcela nerozumí. Čas od času se například přepóluje, takže si póly prohodí místa – a přesně nevíme, jak a proč. Dokážeme tudíž jen těžko odhadnout, kdy a z jakých příčin by se geomagnetické dynamo mohlo úplně zastavit. Pokud by se Země opravdu ocitla bez ochrany magnetosféry a plně by čelila slunečnímu větru, mohla by skončit v podobném stavu jako dnešní Mars, prakticky se zanedbatelnou atmosférou nezpůsobilou k existenci kapalné vody.

Hrozba z kosmu

Budou Zemi ohrožovat i nebezpečí přicházející z kosmu?

Vesmírných hrozeb existuje bezpočet – od slunečních megaerupcí přes asteroidy, průlety cizích hvězd až třeba po výbuch supernovy či nebezpečí v podobě černé díry přímo v srdci naší Galaxie.

Máme nějakého kandidáta na supernovu, která by mohla vybuchnout v blízkosti naší soustavy?

V nejbližší budoucnosti k tomu patrně nedojde, protože o žádném vhodném kandidátovi nevíme. Nicméně jak Sluneční soustava putuje Galaxií, může se dostat do různých končin, kde podobné riziko hrozí. Kolem galaktického centra oběhne jednou za 220–230 milionů let, a navíc se s periodou asi šedesáti milionů roků pohybuje rovněž nahoru a dolů. Existují určité pokusy srovnat daný interval s periodicitou masových vymírání druhů. Každopádně můžeme říct, že některá galaktická sousedství jsou rizikovější než jiná. Například při průchodu skrz ramena Galaxie se náš solární systém může dostat blízko k hvězdotvorným oblastem, kde také často vybuchují mladé hvězdy coby supernovy.

Co by pro Zemi znamenal například vstup do prachoplynného oblaku?

Hustá mezihvězdná hmota by zřejmě zmenšila rozsah heliosféry, tedy sluneční magnetosféry, která naši planetu chrání před energetickým galaktickým zářením. Intenzita zmíněných paprsků by pak mohla ovlivnit třeba planetární klima.

Záchrana civilizace

Hovořil jste o riziku přiblížení cizí stálice ke Slunci. Jak těsný by musel její průlet být, aby Zemi zásadně ohrozil?

Je extrémně nepravděpodobné, že by prolétající hvězda přímo zasáhla Zemi či změnila její dráhu, ale mohla by vyvolat impaktní bouři. Dejme tomu, že by prošla Oortovým oblakem nebo Kuiperovým pásem: S určitým odstupem by pak následovalo období několika milionů let, kdy by do Sluneční soustavy pronikalo mnohonásobně víc komet, planetek a dalších těles, čímž by zásadně vzrostlo i riziko srážky se Zemí. Až se podaří zpracovat data z družice Gaia mapující polohu a pohyby sousedních hvězd, dost možná se dozvíme o některých hvězdných sousedech, kteří by mohli v budoucnu „zaskočit na návštěvu“.

Jak velká planetka by měla potenciál Zemi zničit?

Planetka by Zemi zničila jen stěží, ale mohla by ji zcela sterilizovat. Muselo by se ovšem jednat alespoň o stokilometrové těleso, a takových se v naší blízkosti naštěstí příliš mnoho nevyskytuje. Známe však podobně velké objekty na relativně nestálých drahách: Například ledový Chiron ze skupiny takzvaných kentaurů se pohybuje v oblasti vnějších planet, a kdyby ho ve vzdálené budoucnosti nějaké orbitální perturbace nasměrovaly do vnitřní Sluneční soustavy, mohl by na Zemi dopadnout a vyhubit vše živé. Stejně tak by se nicméně mohl srazit s jakoukoliv jinou planetou.

A co by se stalo, kdyby se „probudila“ černá díra v nitru naší Galaxie?

Začala by pohlcovat hmotu – například hvězdy, nebo ještě pravděpodobněji mezihvězdný plyn – a přitom by produkovala tvrdé záření, které by mohlo narušit zemskou ozonosféru. V tom případě by velmi záleželo, v jaké části Galaxie by se Země nacházela a nakolik by danému záření čelila.

Mohla by se budoucí civilizace pokusit o záchranu? Zajímavý způsob skýtá třeba terraformace…

Terraformace představuje přeměnu jiných planet tak, aby se podobaly Zemi, z dnešního pohledu je však nepředstavitelně obtížná. V naší soustavě by mohl na nějakou dobu posloužit Mars, protože leží od Slunce dál. Až se ovšem naše hvězda zvětší ještě víc, zbudou jako vhodné cíle jen měsíce Jupitera a Saturnu. Jde o docela malé objekty, které svým složením Zemi většinou příliš nepřipomínají. Zůstává tedy otázkou, zda by se daly nějak prakticky terraformovat. V úvahu připadá snad jen Titan, s vlastní hustou atmosférou.

Konec měsíců?

Mohly by některé planety časem úplně zaniknout?

Sluneční soustava by mohla v budoucnu zažít éru chaotického vývoje i naprosté destabilizace, kdy by hrozilo, že se jednotlivé planety srazí, pohltí je Slunce nebo budou vyvrženy mimo systém. Nejrizikovější se zdá být Merkur, jehož dráha může v některých obdobích nabývat vysoké výstřednosti a pak by mu skutečně mohl hrozit pád do Slunce či srážka s Venuší. Ale pravděpodobnost, že k tomu v příštích několika miliardách let opravdu dojde, se pohybuje pouze ve zlomcích procenta.

A co menší objekty jako třeba měsíce planet?

Tak například Phobos se dnes už velmi rychle přibližuje k Marsu a během desítek milionů let dopadne na jeho povrch, kde nejspíš zanechá nádherný eliptický kráter. Při důkladném pohledu bychom si všimli, že už se několik takových útvarů na planetě nachází. Je tedy docela možné, že Phobos takto nezanikne jako první z jejích měsíců. Také by ho mohly roztrhat slapové síly Marsu, který by tak na pár milionů let získal krásný prstenec podobný ozdobě Saturnu. Úlomky by potom stejně časem skončily na povrchu planety.

Může tentýž osud potenciálně potkat ještě nějaký měsíc ve Sluneční soustavě?

Největší těleso, kterému hrozí zánik, představuje Triton. Podle předpovědi by měl během 3,6 miliardy let do Neptunu narazit, případně skončit roztrhaný do velké soustavy prstenců. Uvedené číslo ovšem pochází z doby, kdy se o Neptunu a jeho průvodci moc nevědělo, a bohužel si nejsem vědom, že by se někdo pokoušel danou hodnotu revidovat. Možná tedy popsaná událost nastane o „nějaký ten pátek“ později nebo naopak dřív, ale každopádně půjde o skutečné kataklyzma, protože Triton je jen o málo menší než Měsíc.

A našeho souputníka podobný scénář nečeká?

Naštěstí ne. Bude se od Země dál pomalu vzdalovat, takže bude slábnout i jeho slapové působení na naši planetu. Zároveň poklesne stabilizující vliv Měsíce na zemskou rotační osu a zhruba za jeden a půl miliardy let začne docházet k jejím prvním výkyvům. Za dvě miliardy roků už zřejmě zavládne totální chaos, kdy se rotační osa možná i úplně překlopí, jako v případě Uranu. Opačnou stranou téže mince bude zpomalování zemské rotace, takže za čtvrt miliardy let bude den asi o hodinu a půl delší než dnes.

Srážka s Andromedou

Jaká největší kolize by se mohla v budoucnu v naší Galaxii odehrát?

Jedná se o srážku s jiným hvězdným ostrovem, a už se k ní postupně schyluje. Nejbližší velká galaxie, M31 v Andromedě, je o něco větší než ta naše. Odečteme-li běžný pohyb Slunce, vyjde nám, že se k sobě jejich jádra přibližují rychlostí asi sto kilometrů za sekundu a jednoho dne se nepochybně srazí. Očekává se, že k prvnímu kontaktu dojde zhruba za čtyři miliardy let. O něco později, asi za šest miliard roků, pak obě galaxie úplně splynou a vytvoří jednu obří.

Lze si vůbec představit podobu výsledného hvězdného ostrova?

Ani při něčem tak kolosálním, jako je galaktická srážka, se zřejmě vůbec neodehrají fyzické kolize stálic či planet. Obě galaxie jsou totiž natolik řídké, že se pouze prolnou a splynou v jeden celek – který pravděpodobně zahrne i to, co zbude ze Sluneční soustavy. Dojde však ke srážkám oblaků mezihvězdného prachu a plynu, z nichž pak budou hojně vznikat hvězdy. Výsledkem se stane rovněž zvýšená frekvence supernov či záblesků gama, a možná se dokonce aktivují centrální černé díry. Nakonec se ovšem situace uklidní a zformuje se poměrně fádní velká eliptická galaxie.

RNDr. Tomáš Petrásek, Ph.D. (*1984)

Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 2006 pracuje ve Fyziologickém ústavu Akademie věd a od roku 2014 také v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. Doktorský titul získal v tomtéž roce. Profesionálně se věnuje studiu mozku i chování a modelům duševních poruch. Vedle toho popularizuje astronomii a astrobiologii v rámci přednášek či knižní série Vzdálené světy a od roku 2015 přednáší základy astrobiologie na své alma mater. Loni také publikoval sci-fi román Azhareida.

Samopaly přivedla na scénu první světová válka, neboť během ní vyvstala potřeba kompaktní zbraně s velkou palebnou silou, jež by se hodila pro „čištění“ zákopů. Mnoho dalších typů samopalů vzniklo v meziválečné éře a řada z nich zůstala ve službě i během dalšího světového konfliktu, během nějž se však projevily také jejich nedostatky. Většinou se totiž jednalo o vysoce propracované, a proto komplikované a nákladné konstrukce, zatímco masový konflikt si žádal zbraně maximálně jednoduché a levné.

Evoluce prvních samopalů

Za první samopal v moderním smyslu se obvykle považuje německý MP 18, který promluvil do posledních bitev Velké války a jehož konstrukce přinesla četná řešení, jež se užívají dodnes. Na design MP 18 navázali v meziválečné éře různí němečtí a rakouští konstruktéři, mezi něž patřil i Emil Bergmann. Ten vytvořil zbraň nazvanou MP 32, která se pak vyráběla v Dánsku pro tamní armádu, a následoval typ MP 34, sériově produkovaný firmou Walther pro zahraniční zákazníky, například pro Belgii. 

Ambiciózní Bergmann svou konstrukci nadále vylepšoval, takže v roce 1935 mohl představit samopal MP 35. Základní funkční mechanismus sice zůstal stejný jako u všech předchozích uvedených typů včetně MP 18, takže se jednalo o neuzamčený dynamický závěr, ale současně se objevila řada odlišností.

Bergmann používal vlastní řešení spoušťového ústrojí, spočívající v rozdělení na dvě části, které sloužily k volení režimu palby. Stiskem dolní části se pálilo dávkami, kdežto horní dovolovala pouze jednotlivé rány. Další rozdíl znamenalo natahování, protože místo běžné boční napínací páky měl MP 35 zadní páku, kterou se muselo před natažením otočit doleva podobně jako u opakovačky Mauser. Zásobník se do většiny tehdejších samopalů zasouval zleva, kdežto u MP 35 se tak dělo zprava, ačkoli se dosud neví, proč Emil Bergmann zvolil toto řešení.

Zájem černých uniforem

Samopal MP 35 každopádně vzbudil rozruch a práva na sériovou produkci zakoupila německá společnost Junker & Ruh, jež dříve dodávala zejména šicí stroje. Díky rozrůstajícímu se nacistickému zbrojnímu programu se ale zapojila i do výroby vojenského materiálu a následně se dostala do vlivové sféry Himmlerových ochranných oddílů (Schutzstaffel), dlouhodobě usilujících o vlastní průmyslové kapacity. A jelikož se MP 35 dodávaly zejména německé policii, kterou posléze ovládl právě Heinrich Himmler, nebylo divu, že tento samopal přitáhl pozornost mužů v černých uniformách. Od roku 1940 tak veškerou produkci odebíraly útvary Waffen-SS.

Příliš propracovaný

Bergmannova zbraň dobře zvládala náročné podmínky na frontě, mimo jiné díky zmíněnému řešení natahovací páky, které zajišťovalo, že do zbraně nepronikaly nečistoty. Záhy se však ukázalo, že se samopal MP 35 nehodí pro masovou výrobu, jelikož byl prostě až příliš propracovaný. Produkce totiž vyžadovala přesné obrábění kovových součástí, kdežto pažba se neobešla bez jakostního dřeva, což ostře kontrastovalo s takřka primitivně vypadajícími MP 38 a MP 40, které vznikaly zejména lisováním z kovu a plastu. 

Především díky tomu jich zbrojovky vychrlily více než milion kusů, ale výroba MP 35 skončila po pouhých 40 000 exemplářích. Kvalitu této konstrukce ovšem dokazuje poněkud bizarní fakt, že ještě dnes lze na Bergmannovy samopaly narazit ve výbavě policejních sil v Latinské Americe.

Planeta se přehřívá a jeden teplotní rekord střídá druhý, ať už jde o Antarktidu nebo třeba Grónsko. Podle měření evropské klimatické služby Copernicus Climate Change Service (C3S), dosáhla v pondělí 22. července (2024) průměrná denní teplota celé planety 17,16 °C a jde tak o nejteplejší den v historii měření. C3S shromažďuje údaje o globální teplotě od roku 1940.

Padající rekordy

Předešlý rekord vydržel jenom jediný den. Předchozím rekordně teplým dnem byla neděle 21. července, kdy se průměrná teplota vyšplhala na 17,09 °C. Neděle překonala rekord z července loňského roku (2023), kdy byla zaznamenána teplota 17,08 °C. Rozdíly mezi rekordy sice nejsou příliš velké, ale každopádně jde o další z řady alarmujících signálů – hned deset rekordních hodnot vědci zaznamenali v poslední dekádě.

„Děje se přesně to, co předpovídala klimatická věda, pokud bude svět pokračovat ve spalování fosilních paliv,“ vysvětluje Joyce Kimutaiová z britské univerzity Imperial College London. „A bude se to dít dál, dokud nepřestaneme spalovat fosilní paliva a nedosáhneme nulových emisí uhlíku.“

Podle pracovníků služby Copernicus, která využívá satelitní data k monitorování globálních teplot vzduchu a moře téměř v reálném čase, bude třeba data ještě potvrdit. Uvedené hodnoty se ale mohou měnit spíše nepatrně. Vědci rovněž očekávají, že by globální teploty měly v následujících dnech poněkud klesnout. 

Odborníky na klima ani tak neznepokojují padající denní rekordy, jako spíše vývoj klimatu na škále měsíců. Od června 2023 jsme svědky každoměsíčních teplotních rekordů, v porovnání se stejným měsícem roku 2023. Jak se zdá, i letošní rok by mohl být nejteplejším rokem historie. 

Turečtí archeologové objevili na jihu země historický artefakt, který poodkrývá zajímavé detaily o životě a společnosti kolem roku 1500 před naším letopočtem. Jde o klínopisnou tabulku, která obsahuje stvrzenku o nákupu velkého množství dřevěného nábytku. Jde o jeden z nejstarších dokumentů tohoto typu na světě.

Jak oznámil turecký ministr kultury a cestovního ruchu Mehmet Ersoy, k objevu došlo na archeologické lokalitě Alalach (Tell Açana), kde se nacházejí ruiny stejnojmenného starověkého města. Alalach leží v nejjižnější turecké provincii Hatay, v místech s velmi bohatou historií. Oblast bývala součástí Akkadské říše, amoritského království Jamhad nebo království Mitanni, později tam vládli Asyřané, arménské království Urartu, Novobabylónská říše i Peršané.

Stvrzenka ze starověku

Archeologové prováděli v Alalachu záchranné práce po zemětřesení, které tuto oblast postihlo v únoru 2023. Během archeologických prací narazili na zmíněnou tabulku, podle všeho napsanou v akkadštině. Akkadská říše už v té době sice neexistovala, ale akkadština, nejstarší doložený semitský jazyk, se udržela ještě dlouhá staletí jako lingua franca celého blízkého východu.

Badatelé se text tabulky stále snaží rozluštit. Není to úplně snadné a pomáhá jim s tím umělá inteligence. Z již přeložené části je ale zřejmé, že dokumentuje nákup velkého počtu židlí, stolů a stoliček a uvádí údaje o totožnosti kupujících a prodávajících. „Věříme, že nalezená tabulka poskytne novou perspektivu v chápání ekonomické struktury a společnosti v pozdní době bronzové této části světa,“ uvádí ministr Ersoy.

Podobné nálezy jsou velmi vzácné. Zajímavou shodou okolností ale nejde o první „obchodně“ zaměřenou klínopisnou tabulku v akkadštině, která byla v posledních letech nalezena. Například v roce 2018 byl zveřejněn objev o něco starší tabulky z mezopotámského města Ur, na které je zapsána stížnost zákazníka, nespokojeného s kvalitou zakoupené mědi. 

Jeho křestní jméno znělo Giovanni, ale po letech strávených ve Francii si jej změnil na Jean. Jinak se pan de Sperati cítil být plnohodnotným Italem a rád to s pomocí svého italského pasu kdekoliv demonstroval. To byly ostatně jediné momenty, kdy o něm bylo slyšet. Jinak byl už od útlého věku velmi tichý, klidný a nenápadný. Co také čekat od vášnivého filatelisty, že? Sbíráním známek strávil celé dětství, a tenhle koníček konzumoval většinu jeho volného času i financí. Nenechme se ale mýlit. Jean de Sperati nebyl obyčejný sběratel, ale přímo poštovní desperát.

Zrod známky

Jak zachovalá je známka, v jaké kvalitě je její obraz, kolik má zoubků a zda ji příliš nehyzdí razítko? To, stejně jako její katalogová hodnota, je mu lhostejné. Zajímá se totiž o proces výroby poštovních známek a jde přitom skutečně do hloubky. Věnuje se technologii tvorby obrazu a rytin, chemii fotografie, mechanice lisování a tisku. Tedy procesním věcem, o které většinou filatelisté nejeví zájem. Hodně mu přitom pomáhá i to, že jeho příbuzní měli tiskárnu, ve které vyráběli pohlednice. Ledacos se tu přiučil. 

Poštovní známky ho fascinovaly jako produkt techniky. „Tady se použila průsvitka, tady se přetlačovaly tiskové desky,“ říká si nad svou sbírkou. „A na tomhle místě udělal rytec chybu.“ Má smysl pro detail a dobře se tímhle samostudiem baví. Rád by se dostal k dalším, výrobou mimořádnějším a starším kouskům. Na ty mu ale chybějí peníze. A tak se, motivován vlastní touhou po poznání a nikoliv prý honbou za majetkem, pouští do svého prvního podvodu. Ve své podkrovní dílničce si vyrobí pár věrných kopií vyhledávaných známek a smění je za několik vzácných kusů.

Zvědavý kouzelník

Na podvod se nepřijde, a tak de Sperati směle pokračuje dál. Jeho falza se totiž v každém ohledu vyrovnají originálu. A až se získané vzácnosti nabaží, nebo spíš až rozlouskne techniku její tvorby a dokáže ji napodobit, klidně ji smění za další vzácný kousek. Filatelistické klenoty tedy podvodně vyšmelí, ale nehromadí je. Zájem o ně jeví jen tak dlouho, než je dokáže reprodukovat. Je to zvláštní. Rukama mu prošla i super vzácná Black Penny, vůbec první známka světa. Zajímala ho jen tak dlouho, než přišel na to, jak ji tvůrce originální rytiny Charles Heath vytvořil. A pak ji prodal na burze.

Možná si ale pana de Sperati jen idealizujeme. Nabízet falešné známky jako pravé je podvod, ať už jej vede sebeušlechtilejší myšlenka. A nouzí rozhodně netrpí: zfalšovaná kolekce známek ze San Marina mu přinese malé jmění. Jak bude později tvrdit, zvládl bez problémů „naklonovat“ přes 500 různých exemplářů. Ve filatelistické komunitě je oblíbený. Když mu zaplatíte, je schopen vám sehnat prakticky jakoukoliv známku. Jestli ji vyměnil za jiné falzum, nebo máte v ruce padělek? To se většinou nedozvíte.

Co stálo za jeho úspěchem? Důsledně se vyhýbal kritickým oblastem. Nepokoušel se simulovat lep na rubové straně, ani si nehrál s falešnými razítky. Vynechával perforace nebo komplikované vodoznaky. Místo toho si vybíral známky nižší nominální hodnoty té které produkce, zbavoval je potisku a na papír s vyraženým základem rámečku natiskl cennější variantu. Ve velkém také skupoval odřezky známkového papíru, který si vedl v jednotlivých šaržích. A barvy? Vzorků měl tolik, že mohl radit všem tiskárnám.

Spadla klec!

Do konfliktu se zákonem dostane až v neklidném roce 1942. Tehdy si francouzští celníci posvítí na malý balík, který odesílá do Lisabonu. Uvnitř se nachází pár archivních exemplářů poštovních známek, jejichž hodnota se podle znaleckých katalogů blíží milionům franků. A to není legrace: neodvedené clo, vyvážení kapitálu do zahraničí, nelegální obchod. Kouká z toho kriminál na deset let.

Jean de Sperati se pochopitelně hájí, že jde o hrubý omyl: v balíčku posílal příteli za hranice jen kopie. To už si k zásilce sedne porota filatelistických znalců, francouzských i německých. A shodně potvrzují, že zmíněné známky jsou pravé. Co teď? Mistra padělatele právě dostihla jeho vlastní dokonalost. Sedm soudních znalců tvrdí, že se jedná o originály. Do toho vstupuje francouzská obec filatelistická, která se v dobré víře zaručuje za bezúhonnost de Speratiho. Léta je všechny zásoboval mimořádnými kousky a vždy jednal velice solidně.

„Jsem umělec, ne podvodník,“ hájí se před pařížským soudem. Ale sám si pod sebou podřezává větev, když názorně ukazuje, jak zručně staré známky „vyráběl“. Nakonec vyfasuje rok vězení, 10 tisíc franků pokuty a dalších 300 tisíc franků za „trestný úmysl“. Vyšel z toho ještě lacino. Hrozil mu i trest za padělatelství, ale nenašel se žádný filatelista, který by jej obvinil z podvodu. Jeho oběť by totiž musela připustit, že zrovna chlouba jeho sbírky je jen falzem, které vytvořil ten zpropadený Ital. Nikdo si nechce sahat do svědomí, sbírky a peněženky.

Prominutý trest

De Sperati se nakonec do vězení nepodívá. V roce 1948, kdy má nastoupit do káznice, je mu už 64 let a vzhledem k věku mu trest prominou. Společnost si udobří tím, že všechno své pracovní náčiní věnuje britské filatelistické asociaci. Prý aby se mohli z jeho práce poučit a odhalovat další padělatele. Na člověka, který pustil do oběhu nejméně 5 tisíc známek dnes už nevypočitatelné ceny je to dokonalý závěr kariéry… 

Sloni afričtí i sloni indičtí jsou zvířata nadmíru společenská a vzájemná komunikace hraje v jejich životě významnou roli. Pocity vzrušení nebo znepokojení vyjadřují hlasitým „troubením“, které vyluzují při mohutném výdechu chobotem. V poklidnějších situacích se ozývají jakýmsi hřmotivým bručením, jež vydávají pootevřenými ústy. Žádný z těchto zvuků lidskému sluchu neunikne. Sloni se ovšem dorozumívají i způsobem, který je pro nás nezachytitelný – prostřednictvím infrazvuku, tedy zvuků o nízké frekvenci v rozmezí 15 až 35 hertzů. Jejich intenzita se blíží ke 120 decibelům a nesou se na mnohakilometrové vzdálenosti.

Zvířecí bubeníci

Infrazvuky se nepřenáší jen vzduchem. Kmity se vážou na zem a putují zcela samostatně v podobě slabých vibrací, což ve zvířecí říši není ojedinělé. Zvířata rozechvívají zemi buď přímo údery nejrůznějších částí těla anebo nepřímo prostřednictvím zvukových vln. K mistrům v komunikaci prostřednictvím úderů patří jihoafričtí zlatokrti. Tito drobní hmyzožraví savci žijí pod zemí, oči mají zakrnělé a navíc překryté kůží. Proto se řídí především hmatem, s jehož pomocí vyhledávají oblíbenou kořist – termity. Ti se před nebezpečím vzájemně varují tlučením hlavou do stěn termitiště a vyvolávají vibrace, které mají stejný význam jako jekot sirén varujících lidi před pohromou. Ve snaze zachytit toto chvění zastrkává zlatokrt do země svůj citlivý čumák a napjatě vyčkává, jestli odhalí termití varovné signály.

Výstražný systém severoamerických tarbíkomyší je termitímu poplachu podobný. Tito hlodavci se navzájem varují před nebezpečím dupotem zadních nohou a zároveň doufají, že dupání odradí případného nepřítele od útoku. Podobné chování známe dobře i od našich králíků. Mohutní samci rypouše sloního vyvolávají na mořském pobřeží otřesy tak, že zvednou přední část až čtyřtunového těla do výšky a vzápětí padnou dolů. Hrudí přitom udeří o zem jako bucharem. Mezi zdatné „bubeníky“ patří i sloni, kteří při zastrašování předstírají zuřivý útok a často přitom tlučou o zem chobotem.

Když se chvěje zem

Malá zvířata sice úspěšně „bubnují“, ale rozechvění země pomocí nízkofrekvenčních zvuků je jim zapovězeno. Jejich tělíčko není na tvorbu zvukových vln v nízké frekvenci stavěno. Zato sloni jsou jako největší suchozemští tvorové k vyluzování infrazvuku dokonale uzpůsobeni. Mají neuvěřitelně prostorný hrtan a přímo impozantně rozlehlou nosní dutinu. Nosní dýchací cesty jsou navíc překryty vrstvou tuku a chrupavky. Struktura těchto tkání nápadně připomíná vnitřní stavbu kulovité „boule“, která vyrůstá v přední části hlavy kulohlavcům z příbuzenstva delfínů. Tito kytovci pomocí výrůstku zesilují zvuky, které využívají k orientaci pod vodou. Zoologové podezírají slony, že i jim slouží tuk a chrupka v chobotu jako „zesilovač“ zvukových vln.

Sloni jsou na vibrace půdy velmi citliví. Svědčí o tom i výsledky pokusů, při kterých vědci poslali sloní rodině půdou nahrávku poplašného volání a uvedli tím všechna zvířata ve stádě do stavu pohotovosti.

Nohy místo uší

Slonům se nabízejí hned dva způsoby, jak zachytit chvění půdy. Prvním je přenos vibrací kostmi nohy do lopatky a odtud do lebky. Tam vibrace rozkmitají sluchové kůstky středního ucha a zvíře díky tomu vibrace „slyší“. Tak registrují otřesy půdy zlatokrti. Prozrazuje to na ně extrémně zvětšená kůstka kladívka ve středním uchu. V poměru rozměrů kladívka k velikosti těla jsou zlatokrti ve zvířecí říši bezkonkurenčními rekordmany.

Pro slona přijímajícího seismický signál je typické, že na chvíli „ztuhne“. Nehybně stojí a přenáší váhu na přední nohy, které díky své anatomii vedou vibrace přímo do středního ucha, kde je zachytí kladívko impozantních rozměrů. Sloní končetina přitom funguje jako velmi účinný zesilovač zachycených vibrací a to díky zvláštnímu tukovému polštáři, který se skrývá pod kůží na patě chodidla. Tuková poduška slouží jako „seismická čočka“. Soustředí seismické vlny přicházející ze země a směruje je ke kostem nohy, kterými pak vibrace putují dál. Tukový zesilovač je pro slona zřejmě životně důležitý. Svědčí o tom výmluvně fakt, že tuková poduška nemizí z chodidla, ani když slon během roku hubne a přichází o tukové rezervy v jiných částech těla.

Záložní vibrační anténa

Slon má zřejmě ještě další „anténu“, s jejíž pomocí dokáže vnímat jemné otřesy půdy. Na konci chobotu má tzv. Paciniho tělíska určená k vnímání tlaku i tzv. Meissnerova tělíska zprostředkovávající hmatové vjemy. Oba dva typy tělísek jsou citlivé na otřesy s frekvencí odpovídající slonímu infrazvuku i slonímu „bubnování“ chobotem. Citlivost sloních hmatových tělísek je neuvěřitelná. Jsou s to zachytit i náhodné chvění molekul, tzv. Brownův pohyb.

Paciniho tělíska citlivá na změny tlaku má slon i v chodidle. Soustředí se ve větším množství ve špičce chodidla a také na patě, kde se nachází i tukový polštář zesilující otřesy. Je vysoce pravděpodobné, že sloni přijímají seismické signály i touto cestou. Usvědčeni z toho ale zatím nebyli. S jistotou byl prokázán příjem „zemětřesných“ zpráv hmatem u klokanů, kteří mají v nohou četná hmatová tělíska reagující na změny tlaku.

Cesty zvuku

Sloni nejenže „slyší“ chvění země, ale dokáží určit směr, ze kterého k nim seismický signál přichází. Napomáhají si k tomu střídavým zvedáním levé a pravé přední nohy i natáčením celého těla. Když jsou „na příjmu“ staví se střídavě čelem a bokem k přicházejícímu signálu a bezpečně tak lokalizují jeho zdroj. Tím však výčet jejich dovedností nekončí. Dovedou například odlišit, kdo se jim prostřednictvím seismické komunikace ozval. Když zachytí poplašný signál od slona, kterého osobně znají, je jejich reakce o poznání silnější, než když detekují volání nějakého cizáka. Jako vodítko jim podle všeho slouží změna ve frekvenci seismických kmitů. Sloní ucho je velice citlivé a spolehlivě odliší kmity lišící se ve frekvenci o necelý jeden hertz. Podobně citlivá jsou i hmatová tělíska. Těm neuniknou změny ve frekvencích menší než dva hertze.

Slonům ale často usnadní luštění seismických „depeší“ současně zachycené zvuky šířené vzduchem. Zpráva předávaná dvěma různými kanály – vzduchem i zemí – má větší naději, že si najde adresáta a ten ji správně rozluští. Někdy je „čitelnější“ seismický signál. To když například fouká vítr, který odnáší zvuky stranou. Zvláště důležité mohou být seismické signály pro africké pralesní slony nebo pro slony indické obývající hustě zalesněné oblasti. V bujné tropické vegetaci se zvuk šíří špatně a rychle zaniká. Vlhká pralesní půda však nese vibrace na velké vzdálenosti. Jindy hraje prim naopak zvuk. To když se seismický signál půdou špatně šíří a umlká.

Sloní „tichá pošta“

Sloni si sami dávají pozor na to, aby jejich zvukovým a seismickým zprávám bylo rozumět a nebyly přehlušeny třeba úprkem zebřího stáda. Signály posílají dlouho a opakovaně. V situaci, kdy je třeba vydat poselství nejvyšší priority, signály ještě protahují a opakují je s umanutou tvrdošíjností. Například říjné samice avizují svou připravenost k páření mnohem častějšími a prodlouženými signály. Není divu. Zabřeznout můžou jednou za čtyři roky v období, jež se obvykle neprotáhne na víc než na pět dní a propásnutí vhodné příležitosti k početí potomka si nemohou dovolit. Dlouhé a časté signály umožní slonovi, který je „na příjmu“, aby se náležitě „naladil“.

Slon, jemuž je zpráva určena, má dostatek příležitosti ke změnám v postavení těla. Může ve vhodnou chvíli „ztuhnout“ a plně se soustředit na zachycení zprávy. Pro tyto účely mají sloni ve zvukovodu ucha zvláštní sval, který se v reakci na podráždění hmatových tělísek na chodidle stáhne a uzavře ucho. Sloni se tak odříznou od zvuků a mohou naplno vnímat seismické vibrace přicházející do středního ucha přes končetinu. Těží i z nemalých schopností svého obřího mozku. Jsou natolik inteligentní, že se proberou zachycenými vibracemi a vytáhnou si z nich jen to, co je pro ně důležité.

Rotace planet Sluneční soustavy představuje výsledek různých faktorů, včetně historie jejich formování a interakce s okolním prostředím. Uran a Venuše se přitom charakterem otáčení od ostatních oběžnic zásadně liší. První zmíněný má téměř boční rotaci: Jinými slovy je jeho rotační osa prakticky vodorovná s rovinou oběhu kolem Slunce a Uran jakoby válí sudy. Dané uspořádání lze zřejmě přičíst dávné kolizi s jiným tělesem, zatímco podle alternativních hypotéz mohlo sehrát roli také dlouhodobé působení „neposlušných“ satelitů obíhajících planetu po zvláštních dráhách. 

Venuše má zpomalenou rotaci a její smysl je opačný ke směru oběhu kolem Slunce. Přesný důvod této tzv. retrográdní rotace u „sestry Země“ neznáme, ale může jít o důsledek katastrofické události nebo interakce s jinými tělesy v průběhu formování Sluneční soustavy. Někteří vědci poukazují i na úlohu husté atmosféry, schopné přenášet velké množství hmoty a energie mezi různými vrstvami planety, což může ovlivnit její chování.

Čas osmnácté dynastie, která panovala ve 14. století před naším letopočatem, byl na staroegyptské poměry dost dynamický. Tehdejší faraon rozjel dosud nebývale radikální reformy. Správní, politické i náboženské. Hloubku změn náboženských dobře dokládá i to, že si změnil „božské“ jméno přijaté po otci. Už si neříkal Amenhotep, což znamená Amon je spokojený. A přitom to jméno používali muži jeho rodu po tři generace nazpět! On se ale přejmenoval na Achetatona, což značí Milý Atonovi. 

Jiné jméno i město 

Kromě změny vlastního dynastického oslovení změnil Achetaton také centrum říše a přesunul se do nově vytvořeného hlavního města. Na půl cesty mezi Káhirou a Luxorem, na pravém břehu řeky Nil, vznikl na jeho popud Achetaton. Metropoli vystavěli během pouhých čtyř let a na vrcholu slávy ji obývalo na 30 tisíc lidí. Po Achetatonově skonu ale upadla – stejně jako reformy rebelantského faraóna – v naprosté zapomnění. 

Příběh faraona i města začal ožívat až s prvními archeologickými vykopávkami v 18. století, tedy 3 300 let od zániku sídla. To už se lokalita nenazývala Achetaton, ale podle vesnic místního kmene se jí přezdívalo El Amarna. A pod nánosy suti, prachu a písku skrývala mnohá překvapení. Kromě zachovalé korespondence faraóna s panovníky sousedních říší například i Severní chrám a jeho sály oslňujícími fantasticky propracovanou výzdobou. 

Chrámová voliéra 

Přesněji řečeno, šlo o malby ve zhruba 17 sálech severovýchodního cípu Severního chrámu. Respektive se dochovaly jen jejich fragmenty, neboť hlodavému zubu času a kusadlům termitů neodolaly všechny. V Amarně se zkrátka z kamene moc nestavělo. Tyto místnosti přiléhají k centrální zahradě a ony unikátní malby zachycují dva hlavní motivy. Zjednodušeně řečeno: jde o ptáky, kteří jsou krmeni lidmi a ptáky, kteří si jen tak volně poletují. Oba tyto tematické okruhy jsou, nejen z ornitologického hlediska, famózní. Jsou zpracovány velmi podrobně, v barvě a se smyslem pro detail – zkrátka do posledního peříčka! Krása! Pokud by tyhle vyobrazení byly ilustracemi, neztratily by se ani dnes, v odborném ornitologickém klíči nebo učebnici ptačí biologie. Tak povedené jsou.

Svým uměleckým významem jsou přirovnávány k jeskynním malbám v Lascaux a Chauvet, k minojským freskám v Akrotiri anebo k malbách na nalezišti v Prima Porta. Pro království na Nilu jde ale o hodně netradiční způsob vyobrazení. Tedy, ne že by staří Egypťané ptáky jinde nemalovali. Ale zatímco jinde by ptactvo nejspíš jen dotvářelo scénu, dokreslovalo nějaký nástěnný komiks s příběhem anebo bylo jen zdobným motivem, tady jsou ptáci takříkajíc v hlavní roli. 

Opeřené klenoty 

Zhruba na polovině dochovaných zobrazení – u kachen, jeřábů, čápů a hus – ještě tu a tam zahlédneme na obrázcích lidi v pozadí. Ale zrovna v sálu č. 12, v takzvané Zelené místnosti, se prostě vše točí kolem portrétů ptáků v jejich přirozeném prostředí. Jsou to vážně povedené kousky. K vidění je tu například – zatím jediný prokazatelně identifikovaný a naprosto věrný – obraz husy šedé v celém staroegyptském umění. Na první dobrou tu také rozeznáte rybaříka jižního, nalétávajícího do vody. Je tu hrdlička východní, konipas bílý, ťuhýk běločelý. Všechno druhy ptáků, které si se štěstím můžete prohlédnout naživo, jen co vyjdete ven na nádvoří. Všichni tihle ptáci tu okolo Nilu krouží vzduchem. Takže se, na první pohled, Zelená místnost a vyzdobené sály Severního chrámu tváří být perfektní dobovou ornitologickou encyklopedií místních druhů ptactva. 

Zmatek s holuby 

Až potud by bylo vše v nejlepším pořádku. Jenže hned šest dílčích vyobrazení v Zelené místnosti zachycuje i holuby skalní. Rovněž natolik podrobným a přesným způsobem, že si je s jinými druhy, ptáků ani konkrétněji jiných druhů holubů, nespletete. Háček je v tom, že tenhle druh se tu, na rozdíl od všech ostatních, nevyskytuje. Nejbližší areál s výskytem holubů skalních je od El Amarny 280 kilometrů daleko – u Mit Ghamr. 

Holubi skalní, jak jejich druhové jméno napovídá, vyhledávají skalnaté útesy, jeskyně a kamenné terasy. Místa příhodná k hnízdění by tedy v někdejším Achetatonu, usazeném v mokřinách a rákosinách podél Nilu, nenalezli. Rozpor mezi až encyklopedickou přesností všech ostatních ptačích vyobrazení a touto holubí faktickou nejasností je ale ještě o něco hlubší. 

Ani peříčko 

Zrovna v Achetatonu čili El Amarně, tedy na jinak už docela dost probádaném archeologickém nalezišti, totiž archeologové dosud žádné neobjevili. A ani zkušení tafonomové – odborníci z řad paleontologů, kteří se soustředí na výzkum pohřbívacích procesů a zachování fosilií – tu neodhalili stopy toho, že by tu někdo pojídal holuby. Prostě žádné holubí kůstky v jámách s odpadky, jak na to byli zvyklí z jiných archeologických nalezištích. El Amarna na břehu Nilu se prostě nachází mimo území přirozeného výskytu holubů skalních. Holubníky pro jejich chov tu chyběly a poněkud překvapivě – nikdo je sem ani kvůli libovému masíčku nedovážel. Zkrátka a dobře, jediní holubi skalní v celém Achetatonu jsou ti namalovaní na zdi v Zelené místnosti Severního chrámu. A to je záhada, kterou zatím neumíme vysvětlit. Anebo spíš nabízí celou řadu vysvětlení. 

Posvátní a nejedlí? 

Možná že v době vzniku Achetatonu sem holubi skalní skutečně nárazově zalétali. Na počátku 90. let o tom spekulovali badatelé Goodman a Meininger, kteří se snažili sezónními přelety holubů skalních mezi nilskou deltou a Sinajem dobarvit tezi o dnes již zaniklé „migrační“ a ne zrovna pravděpodobné trase ptactva. Taky za tím mohly stát klimatické změny, anebo nějaké razantní geologické události, třeba sesuvy půdy v původních skalních hnízdištích holubů.

Možná, že onu zjevnou absenci hnízdišť – skalních výchozů – tu na čas nahradily holubům skalním věže chrámů a paláců nového faraónova města. A jejich přílet, věrně zachycený ilustracemi, pak zobrazují i malby v Zelené místnosti. To tenkrát mohla být poměrně fantastická událost, vnímaná jistě jako znamení božího souhlasu – když si i oblíbení ptáci sami našli nově založené hlavní město. A pak tu třeba mohli požívat výhod posvátné reputace – lidé je nelovili ani nejedli. To by asi vysvětlilo nepřítomnost holubích kůstek v nálezové situaci. Lidé ostatně neobývali Achetaton tak dlouho, a tak třeba po odchodu faraónova dvora zanikla bez přikrmování i tahle holubí kolonie.

Možná, že malby měly naopak ptáky přilákat. Mohlo jít o gesto, s ním by se nesplněné přání mohlo probudit k životu. Anebo se malíř snažit výmalbou vytvořit zdání, že Achetaton je nyní kompletní. A samozřejmě, naprosto přirozenou interpretací může být i to, že malba holubů skalních je plně v umělecké licenci pradávného malíře, který se nedržel regionálních ornitologických faktů, ale jen své fantazie. V kontextu až nebývalé přesnosti ostatních maleb zdobící zdi v Zelené místnosti je to ale poněkud zvláštní. 

O Achetatonu – tedy o vládci i jeho městě – dnes vlastně víme jen málo. Další generace se snažily jeho období velkých změn a reforem spíše zapomenout, a tak nám spousta užitečných informací schází. A jedním ze střípků této nekompletní mozaiky jsou i nádherné malby ptactva, včetně těch tolik „nepřesných“ holubů skalních. Kdo ví, třeba tihle užiteční opeřenci jednou k rozluštění záhad „ztraceného“ města přispějí.

Rakousko-uherské jednotky postupovaly na podzim 1917 severní Itálií na západ, ale v listopadu je oslabilo stažení německých divizí do Francie. Do cesty se jim navíc postavila i Piava, podél jejíhož toku obránci zbudovali silné opevnění, navíc jim přišly na pomoc také francouzské a britské oddíly. K zastavení Rakušanů přispěla nemalým dílem i řeka svým neregulovaným korytem, proměnlivou hloubkou a nestabilními písčinami. Fronta tak s příchodem zimy 1917 ustrnula v zákopech na obou stranách Piavy a tam zůstala navzdory neúspěšné rakouské ofenzivě z června 1918 víceméně beze změny až do října, kdy na vyčerpanou habsburskou armádu Italové společně se svými spojenci udeřili. 

Dlouhé měsíce poziční války představovaly příležitost pro speciální akce všeho druhu, ale přítomnost vodního živlu vyžadovala nový způsob vedení takových podniků. V tomto ohledu se činila od počátku roku 1918 zejména italská strana, kde v relativně krátké době vznikly dva specializované oddíly určené pro průzkumnou, diverzní a kurýrní činnost. Lišily se místem vzniku, ale měly jedno společné – jejich členové museli být především výteční plavci.

Pomsta námořníků 

Zformování první skupiny dobrovolníků inicioval velitel praporu námořních střelců Caorle nadporučík Vittorio Tur, veterán italsko-turecké války (1911–1912) a pozdější italský admirál. Prapor byl součástí námořní brigády San Marco, která vznikla sloučením jednotek námořní pěchoty, pobřežní obrany, ostrahy přístavů, ale i přeživších námořníků z potopeného křižníku Amalfi, prahnoucích po pomstě. Tito muži se začali scházet v pevnosti na ostrůvku Sant’Andrea v Benátské laguně, kde je dodnes umístěna pamětní deska připomínající jejich odvahu. 

Druhá skupina se rekrutovala na horním toku Piavy z řad útočných jednotek Arditů, oddílů lehké pěchoty Bersaglieri a ženistů. U jejího zrodu stál generálmajor Ottavio Zoppi, který jejím sestavením a velením pověřil kapitána 9. pluku lehké pěchoty Rema Pontecorva – spolubojovníka z italsko-turecké války a zdatného závodního plavce. Jmenování Pontecorva velitelem platilo již pro obě skupiny, neboť se počítalo s jejich sloučením. 

Při výběru uchazečů dostávali přednost muži, kteří pocházeli z oblastí kolem řeky Piavy a jimž nebyla cizí její nestálá povaha, znali místní proudy, mělčiny a brody. Zároveň se mezi zájemci z řad námořníků hledali ti, kteří při službě na Dálném východě přišli do styku s některou formou asijských bojových umění a ovládali je. 

Těžko na cvičišti 

Pro prvních více než 600 dobrovolníků se stalo dočasným domovem výcvikové středisko Arditů v lokalitě Sdricca u řeky Natisone. Další muži se pak připravovali u vodních toků Brenta, Sile a Bacchiglione v benátské oblasti. Příslušníci námořnictva museli absolvovat tvrdý výcvik Arditů, který zahrnoval boj muže proti muži, speciální techniky plavání a maskování, používání granátů a výbušnin, střelbu z pistolí i karabin – včetně zbraní protivníka. Instruktoři se také snažili u svých svěřenců zvýšit odolnost proti bolesti a o to, aby se naučili udržet sebekontrolu i v mezních situacích.

Na důkladný výcvik ale nebyl čas, takže instruktoři museli výsledků dosáhnout metodami, při nichž šlo mnohdy o zdraví frekventantů. Mnoho dobrovolníků se tak „přecenilo“ a nedokončilo výcvik. Z jednoho sta mužů nakonec uspěla přibližně jen třetina, ale o další přísun rekrutů jednotka neměla nouzi. I tak trvalo několik měsíců, než dosáhla předpokládaného stavu přibližně 400 vojáků. 

Plavci svou připravenost průběžně předváděli důstojníkům generálního štábu formou cvičení na březích řeky Bacchiglione u Castello di San Martino della Vaneza, kde se nacházelo další výcvikové středisko Arditů. V této souvislosti se k jedné takové demonstraci váže humorná vzpomínka. Spolu se štábními důstojníky se cvičení často účastnily i jejich partnerky, většinou šlechtičny z vážených rodin z nedaleké Padovy. Jednou z divaček byla i jistá hraběnka Margherita Papafava dei Carraresi, které patrně unikal smysl celé akce, a prohlásila, že „ti vojáčci jsou tak krásně šťastní, jak si hrají ve vodě. Ale nechápe, proč mají boty a na hlavě přilby“.

Chodci po dně 

Není jasné, kdo tyto jednotky poprvé nazval „Kajmany“, ale důvodem byly patrně jejich specifické pohyby během akcí. Již samotný vstup do vody připomínal typický pohyb krokodýla při zanoření. Voják se z břehu plazil a ve vodě se pohyboval zcela ponořený, nad hladinou pak nechával jen nejnutnější část hlavy, aby mohl dýchat. Řeka Piava umožňovala plavání jen v období klidnějšího proudu a s přijatelnou výškou hladiny. V řadě případů se z mužů stávali „chodci“, kteří ponoření v maximální možné míře šli po dně a nohama prozkoumávali terén před sebou. Při silnějším proudu si pomáhali opíráním o tyče zabodávané do dna. Jindy dobrovolník napnul lano z jednoho břehu na druhý a další vojáci se pak přesouvali vleže na malých vorech připomínajících říční přívoz.

Plavci se museli spoléhat na poměrně spartánskou výzbroj. Kromě chladné zbraně měli u sebe ve vodotěsných vacích u pasu několik licenčně vyráběných granátů Petarde–Thévenot v útočné, obranné a zápalné variantě. Jako by nestačila náročnost samotného výcviku, tak navíc tento typ vyžadoval důkladně zvládnutou manipulaci, jinak hrozila předčasná iniciace ještě během hodu. V menší míře „kajmani“ používali také italské obranné granáty SIPE (Società Italiana Prodotti Esplodenti). Do některých akcí pak plavci vyráželi s jezdeckou karabinou Mannlicher–Carcano M.1891 se sklopným jehlovým bodákem. Zbraň před vodou chránilo vodotěsné pouzdro.

Typickou chladnou zbraň italských elitních Arditů představoval zkrácený bajonet k pušce Vetterli M.1870 zvaný Pugnale, který v polních podmínkách dostačoval. Plavci nicméně většinou upřednostňovali civilní varianty – používali různé typy italských a sardinských dýk a nožů pro tradiční souboje nebo pro stahování zvířecích kůží.

Černí vojáci

Co se týče výstroje, základ tvořily plavky nebo krátké kalhoty a přilba Adrian M.1916 – víc věcí „kajmani“ většinou ani nepotřebovali. Při nočních akcích nebo v chladnějším období si muži potírali tělo směsí tuku, lampové černi nebo sazí. Tato ochrana proti chladu působila zároveň i jako účinná kamufláž a díky tomu se jim někdy říkalo „černí kajmani“. 

Experimentálně zkoušeli také „suché“ obleky, které zvyšovaly šanci na přežití v chladné vodě a mužům umožňovaly obléct si pod něj černé oblečení vycházející z námořnické pracovní uniformy. K výstroji později patřilo též vodotěsné pouzdro na ruku plavce–kurýra, v němž voják uchovával dokumenty. Toto vylepšení zavedl osobně kapitán Pontecorvo. 

Tichá smrt

Bojové akce plavců se odehrávaly téměř výhradně v noci, kdy pod rouškou tmy a po překonání vodního toku provedli výpad. Při takových operacích ničili předsunuté pozice nepřítele, kulometná hnízda, snažili se poškozovat pontonové mosty, přerušovali telefonní linky, napadali hlídky a dělostřelecké pozorovatelny, nebo získávali zajatce. Někdy s po provedení úkolu tiše stáhli, jindy měla operace za cíl vyvolat zmatek, čemuž dobře posloužily granáty Thévenot s nižším účinkem, zato však s efektní detonací. Neméně důležitou součást činnosti „kajmanů“ představovala kurýrní služba, kdy zpravidla doručovali zprávy k vodou odříznutým jednotkám. 

Časově náročnější akce představoval sběr informací na nepřátelském území. Plavec se po překonání řeky musel vmísit mezi místní obyvatelstvo a často za pomoci známých nebo příbuzných splnit úkol, než mohl vyrazit na cestu zpět. Nebezpečná práce „kajmanů“ si ale vybírala krutou daň a mnohdy se z pětičlenné mise vrátil jediný muž. Jednotky trpěly mimořádně vysokými ztrátami, ať již vojáci padli v nepřátelské palbě, nebo si jejich život vyžádala řeka. Divoký proud mnohdy nedal plavcům šanci si všimnout, že jejich druh zmizel pod hladinou.

Vojáci ze slámy

Patrně nejznámějším počinem „kajmanů“ se stala akce 12. září 1918, kdy na dolním toku Piavy, v prostoru Zenson di Piave, provedli přepad předních rakouských pozic. Nepřítele oklamali vypuštěním navázaných člunů se slaměnými panáky v italských uniformách, aby simulovali pokus o překonání řeky. Zatímco habsburské vojáky plně zaměstnalo ostřelování blížícího se „protivníka“, o kus níže se z vody vynořili Italové a začali rozsévat zmatek v přední linii rakousko-uherských zákopů. Tento husarský kousek neušel pozornosti tisku a dostal se na titulní stránky novin a časopisů. Odvážný čin měl ozvěnu ještě v roce 1925, když bývalí plavci předváděli scény z této akce italskému králi a veřejnosti ve vodách Tibery v Římě. 

Koncem října 1918 začala dohodová ofenziva italských, francouzských a britských sil proti stále více demoralizované rakousko-uherské armádě. Při této příležitosti plavci získali další vavříny slávy. Italům se podařilo překročit řeku Piavu na dvou místech a na vybojovaném prostoru čelili zuřivému odporu nepřátelských jednotek. Dne 28. října utrpěl při rakouském protiútoku v prostoru Moriago–Sernaglia–Falzè di Piave vážné zranění generál Alfredo Gabrielli. Pětičlenná jednotka „kajmanů“, která právě v tu dobu již poněkolikáté přepravila na předmostí ve speciálních pouzdrech poštovní holuby, se nacházela nedaleko. 

Kapitán Remo Pontecorvo, jenž „holubí“ akci velel, se rozhodl zraněného generála přepravit na ramenou přes Piavu zpět do bezpečí. Rozbouřený proud řeky to bohužel neumožnil a Pontecorvo absolvoval nebezpečnou cestu přes řeku jen s jedním ze svých mužů, aby informovali generálmajora Ottavia Zoppiho o situaci. Druhého břehu nakonec dosáhl sám, jeho kolega zmizel pod hladinou. Následná záchranná akce skončila úspěšně a generál Gabrielli přežil. Z pětičlenné skupiny zůstal naživu jen Pontecorvo, který za tento čin získal stříbrnou medaili Za vojenskou statečnost a v roce 1919 nejvyšší uznání za své zásluhy – zlatou variantu tohoto vyznamenání.

Padouch, nebo hrdina? 

Jednotky Arditů i „kajmanů“ čekalo brzy po skončení války rozpuštění. Uvolněná morálka a vysoké sebevědomí příslušníků těchto jednotek se staly trnem v oku řady vysokých důstojníků královské armády i některých politiků. Kromě toho tito muži představovali v nestabilním poválečném období nevypočitatelnou hrozbu. Většina z nich se jasně vymezila proti tomu, že spojenci z dohodového tábora odmítli přidat k italským územním ziskům i oblast kolem dnešní Rijeky. Celá situace dokonce vyústila ve čtyřletou existenci takzvaného Svobodného státu Fiume. V této živelné akci se řada bývalých Arditů i plavců viditelně angažovala a ignorovala tak oficiální kurs vlády v Římě. 

V meziválečném období a během druhé světové války se značná část bývalých příslušníků těchto jednotek kompromitovala spoluprací s fašistickým režimem. To nicméně nezabránilo zlidovění jejich činů, které časem nabyly až heroických rozměrů a staly se námětem řady poválečných románů. V roce 1951 se pak sláva „kajmanů“ přenesla také na stříbrné plátno – díky úspěšnému filmu Il caimano del Piave (Kajman z Piavy) režiséra Giorgia Bianchiho.