Zhruba polovinu lidstva trápí problémy s vlasy. Přicházejí o ně z rozmanitých příčin, ale výsledek bývá stejný – plešatost. Velmi častá je androgenní, čili mužská plešatost, ke které přispívá dědičnost a vyšší hladina testosteronu. Pro mnohé muže by mohl být nadějí nedávný objev mezinárodního týmu odborníků, který vedla Sheila MacNeilová z Univerzity ve Sheffieldu.

„Mužská plešatost je nesmírně běžná a postihuje muže po celém světě. V současnosti ale existují jen dva léky schválené americkou FDA, s nimiž se ale pojí problémy,“ vysvětluje MacNeilová. „Náš výzkum ukazuje, že léčba ztráty vlasů mužskou plešatostí může být jednoduchá a levná, díky přírodně se vyskytujícímu cukru, který podporuje přísun krve do vlasových folikulů.“

Když pomůže náhoda

MacNeilová s kolegy se osm let zabývali výzkumem cukru 2-deoxy-D-ribózoy (2dDR) v souvislosti s léčbou poranění. V rámci tohoto výzkumu si všimli, že v místech aplikace cukru 2dDR dochází ke zrychlení růstu chloupků. Usoudili, že by tento mechanismus mohl pomoci plešatějícím.

Jak uvádějí ve studii, nedávno zveřejněné odborným časopisem Frontiers in Pharmacology, rozhodli se ověřit vliv zmíněného cukru na ochlupení v důmyslném experimentu. Využili k tomu myší model, u něhož je ztráta ochlupení vyvolána testosteronem, stejně jako u mužské plešatosti. Pokusné myši potírali gelem s alginátem sodným, který obsahoval cukr 2dDR a pro srovnání také gelem se schváleným, ale poněkud problematickým lékem mužské plešatosti minoxidilem. Třetí skupina myší dostala kombinaci obou látek.

Cesta k levnějšímu a bezpečnějšímu léku

Výsledky experimentu ukázaly, že gel s cukrem 2dDR je účinný asi z 80-90 procent ve srovnání s gelem se samotným minoxidilem. Gel se směsí obou látek výsledky nezlepšil. Badatelé z toho vyvozují, že by cukr 2dDR, který je oproti minoxidilu podstatně levnější a bezpečnější, mohl dnes používaný minoxidil (prodávaný pod názvy Regaine, Theroxidil) do značné míry nahradit. 

Nevýhodou aktuálně schválených léků s minoxidilem je vedle jejich relativně vysoké ceny i řada nežádoucích příznaků a omezení. U pacientů, kteří tyto léky užívají, se nezřídka objevuje svědění kůže a její zarudnutí. Kůže ošetřená preparáty s minoxidilem vykazuje vyšší citlivost na světlo a kontraindikací je současné podávání léků na vysoký krevní tlak. Cesta k dostupnějšímu a bezpečnějšímu léku ale bude ještě poměrně dlouhá.

V katolické církvi se v novověku šíření slova božího mezi nevěřícími věnovaly především řeholní řády. Sama misijní činnost se pak dělila na dva základní typy – vnitřní a vnější. Ta první směřovala dovnitř řádové provincie. Úkolem misionářů v tomto případě bylo, jako v českých zemích v pobělohorském období, přimět nekatolické obyvatelstvo ke konverzi ke katolicismu a později průběžně posilovat jeho nově nabytou „pravou“ víru. Ovšem zámořské cesty byly něco jiného. Ty směřovaly do krajů se zcela jiným kulturním i jazykovým zázemím. 

Hlavním cílem se od Kolumbovy cesty se stala Amerika, nově získaná území bylo třeba ovládnout mocensky, ale také přivést jejich obyvatele ke stejné náboženské víře a stejným civilizačním hodnotám, jaké vyznávali Evropané. Avšak šiřitelé křesťanství mířili i do končin s dlouhodobou a pevnou kulturní tradicí, jako byla Čína, Japonsko či Indie. 

České cesty víry 

Již Kosmas ve své kronice zaznamenal řadu domácích osobností, které vykonaly pouť do Svaté země. Prvním doloženým z nich byl pražský kanovník Osel – Asinus. Čeští aristokraté, včetně knížete a pozdějšího krále Vladislava II. (králem od 1140 do 1174), se účastnili křížových výprav. A známe také některé domácí misionáře – cestovatele. Nejslavnějším z nich byl nepochybně svatý Vojtěch (956–997). Pražský biskup po vyvraždění většiny své rodiny zasvětil život šíření křesťanství mezi pohanskými Prusy. Jeho úsilí neuspělo, a dokonce skončilo Vojtěchovou smrtí, ale zároveň biskupovi vyneslo svatořečení. 

Svými dalekými cestami proslul Odorik z Pordenone (1286–1331). Ten se narodil v severní Itálii, do rodiny vojáka sloužícího českým králům – některé pověsti označují za jeho otce jakéhosi českého vojáka jménem Matouš. Odorik vstoupil do řádu minoritů a v rámci šíření víry vyrazil nejprve do Turkmenistánu a později do Mongolska a Číny, kde se snažil na křesťanství obrátit dokonce zdejší chány. V rámci misie pak mnich navštívil také Sýrii, Persii, Indii a Tibet. Jako pravděpodobně první Evropan také spatřil svaté město Lhasu. Jeho popisy dalekých zemí se staly na dlouhou dobu důležitým pramenem pro poznání Asie. 

Obrovský boom katolické misijní činnosti znamenala protireformace v 16. století, a zvláště pak založení jezuitského řádu v roce 1540. Ten působil nejen na „rekatolizovaných“ územích, ale podílel se hlavně na misiích v zámoří, v Americe, ale také na Dálném východě. Během několika set let ve východní Asii působily řádově desítky českých misionářů, o jejichž činnosti se však mnoho zpráv nezachovalo. Několika z nich se však navždy podařilo zapsat do historie.

Indie 

Portugalská kolonie Goa na indickém subkontinentu se stala výchozím bodem pro většinu misionářů směřujících z Evropy na Dálný východ, ty české nevyjímaje. Na počátku 17. století se zde nakrátko zastavil například kadaňský jezuita a astronom Václav Pantaleon Kirwitzer (1588–1626), který později zemřel v Macau, nebo jeho řádový bratr a matematik František Tillisch (1670–1716), který doputoval až do Mandžuska. Jako svoji hlavní základnu si Gou vybral Vilém Obstzierer ze Škvorce, který zde vykonával misijní činnost až do své smrti roku 1761. 

Nejvýznamnějším českým jezuitou, který si portugalský kus Indie zvolil za své působiště, byl Karel Přikryl (1712–1785), který sem doplul roku 1748. Deset let zde působil na pozici studijního prefekta arcibiskupského semináře a svůj pobyt zde zasvětil také zkoumání místních jazyků a kultury. V 70. letech 17. století se vrátil do Čech, sepsal několik děl věnovaných svému pobytu v zámoří a mimo jiné se seznámil s mladým Josefem Dobrovským (1753–1829), kterého zasvětil do tajů sanskrtu.

Čína 

Branou do čínské říše se pro evropské misionáře stala portugalská kolonie Macao. Právě zde docházelo k aklimatizaci, seznámení se s čínskou kulturou a následnému transportu na další místa v obří říši. Nejznámějším českým jezuitou působícím v Číně se stal Karel Slavíček (1678–1735). Ten dorazil do Macaa roku 1716 spolu s páterem Ignácem Köglerem (1680–1746). Zde si nechal ušít šaty podle místní módy a také se ostříhal tak, aby lépe zapadl. Následovala cesta do Nan-čchangu a posléze Pekingu, kde se český misionář představil císaři. Tomu se český mnich zalíbil a angažoval jej jako dvorního hudebníka. 

Slavíček se velmi rychle naučil čínsky a u dvora se mu dařilo, na panovníkovu žádost vytvořil vůbec první přesnou mapu Pekingu, prováděl astronomická měření a díky jeho vlivu na císaře se jezuitské misie po celé zemi těšily přízni místních úřadů. Po jeho smrti převzal jeho místo další český rodák, Jan Walther (1708–1759) z Bíliny.

Japonsko 

Říše vycházejícího slunce na šíření cizích náboženství hleděla s velkým podezřením, také proto se zde misionářům příliš nedařilo. V roce 1613 podnikl do země tajně cestu kadaňský jezuita Václav Pantaleon Kirwitzer (1588–1626), v zemi však zuřily pogromy spojené s hromadným upalováním křesťanů. Kirwitzer se proto pravděpodobně rychle vrátil zpět do Číny a na další cestu do Japonska se vydal až roku 1626, kdy již v zemi bylo o poznání bezpečněji. Zprávy o jeho činnosti v zemi však prakticky nemáme.

Filipíny 

Souostroví v jihovýchodní Asii se stalo „španělským majetkem“ již ve druhé polovině 16. století. V té době sem také začali proudit jezuité, aby zemi christianizovali. Nejvýznamnějším rodákem z Čech se stal německý mnich Paul Klein z Chebu (1652–1717). Ten vyrazil nejprve roku 1678 do Mexika, odtud jej však představení poslali dál na západ až na Filipíny. 

Klein na ostrovech strávil dlouhých 35 let, stal se profesorem teologie v Manile a několik let zastával dokonce úřad provinciála filipínské jezuitské provincie. Zanechal po sobě řadu cenných prací věnovaných jak ostrovům samotným, tak jejich obyvatelům, jako první sestavil slovník tagalštiny, zdejšího nejrozšířenějšího jazyka. Mimo něj na Filipínách několik desetiletí působil také jeho řádový bratr Antonín Xaver Malínský (1703–1746), o jehož činnosti však téměř nic nevíme.

Indočína 

První Češi především v rámci katolických misií navštívili Vietnam už v 17. století, větší význam však měla činnost až ve století následujícím. Jako první stojí za zmínku Václav Paleček (1704–?), jehož destinací, stejně jako u mnoha misionářů, mělo být Japonsko. Ale kvůli uzavření této země nakonec dorazil v roce 1736 do Tonkinu. Získal si přízeň zdejšího vládce rodu Trinh, díky čemuž se jeho katolická misie začala slibně rozvíjet. Avšak v roce 1760 bylo ve Vietnamu křesťanství zakázáno a Paleček musel zemi opustit. 

Nejznámější z českých jezuitů je Jan (Johann) Köffler (1711–1780), pražský rodák, který v roce 1747 vystřídal svého zesnulého kolegu Slováka Karla Slamenského zvaného Bohemus na pozici dvorního lékaře rodu Nguyen. Jeho lékařské a farmaceutické znalosti mu zajistily přízeň vládce v době, kdy bylo křesťanství ve Vietnamu potlačováno, a díky tomu mohl v určité formě šířit víru. Také on musel nakonec zemi opustit. Pozoruhodné je, že ve Vietnamu směl zůstat až do své smrti v roce 1783 brněnský jezuita Jan Hoppe (1708–1783).

Mariany 

Mariánské ostrovy v západním Pacifiku jsou spojeny se jménem moravského jezuity Augustina Strobacha (1646–1684). Ten ve svých dopisech domů popsal poměry ve španělské kolonii, přičemž nešetřil vůči novým pánům ostrovů kritikou. Napětí mezi kolonizátory a domorodci vyústilo v roce 1684 v povstání kmene Čamorů, při němž Strobach zahynul mučednickou smrtí.

Barry „Butch“ Wilmore a Sunita „Suni“ Williamsová jsou prvními astronauty, kteří se s kosmickou lodí Starliner společnosti Boeing na začátku června vydali do vesmíru. Jejich přílet k ISS ale provázely komplikace s únikem pohonných látek a problémy s naváděcími tryskami. Mise původně měla trvat osm dní a oba astronauté se měli vrátit na Zem 14. června.

Až doposud se tak ale nestalo a podle nejčerstvějších zpráv z NASA není jasné, kdy k jejich návratu dojde. „Vrátíme je domů, až budeme připraveni,“ řekl na tiskové konferenci vedoucí mise Steve Stich s tím, že cílem je dopravit Wilmora a Williamsovou zpět na palubě Starlineru. Připustil však, že vesmírná agentura zvažuje i další možnosti – mezi nimiž by mohla být i doprava dvojice astronautů jinou kosmickou lodí.

NASA mezitím ve spolupráci s Boeingem dokončila testy problematických trysek Starlineru ve středisku White Sands v Novém Mexiku a aktuálně inženýři vyhodnocují získaná data. Podle Steva Stiche „učinili inženýři velký pokrok, stále ale nejsou zcela připraveni.“

Z dřívějšího vyjádření zástupců NASA přitom vyplynulo, že pobyt obou astronautů na ISS je bezpečný po dobu 45 dnů. Již nyní je zřejmé, že tato „bezpečná doba“ bude nepochybně překročena. Neplánované prodloužení mise sice nepředstavuje život či zdraví ohrožující situaci, může sebou ale nést zvýšené nepohodlí nejen pro Wilmora a Williamsovou, ale i pro zbylou posádku ISS. Kapacita stanice počítá se šesti, respektive sedmi astronauty pro dlouhodobé mise. Aktuálně se na její palubě nachází devět osob – sedm členů Expedice 71 a dvojice z mise Boe-CFT. Podobný přetlak nicméně již v minulosti ISS opakovaně zažila. V roce 2010 pobývalo na stanici dokonce 13 osob! Tehdy ale šlo o součást mise raketoplánu Discovery (STS-131) a astronauti mohli využívat i zázemí plavidla.  

K problémové misi se začínají kriticky vyjadřovat už i bývalí američtí astronauté. Podle jednoho z nich to zatím nevypadá, že by se Wilmore a Williamsová měli v dohledné době vracet ve Starlineru. Pokud by to bylo bezpečné, NASA by je dávno do Starlineru posadila. Mise Boe-CFT je přitom testovací misí a nejrůznější problémy během ní bylo možné očekávat. Americká vesmírná agentura navíc již v minulosti prokázala, že je schopná podobné situace řešit. Současné mlžení ale rozhodně pověsti NASA a pochopitelně také Boeingu neprospívá.

Pokud se podaří dodržet naplánovaný termín, mohlo by lešení z monumentální baziliky zmizet přesně sto let po smrti jejího duchovního otce Antoniho Gaudího. Zda se tak ovšem skutečně stane, zůstává předmětem hlasitých spekulací. Během 142 let, které uplynuly od položení základního kamene, se totiž termín dokončení posouval tak často, až se jeřáby na pozadí impozantních věží staly nedílnou součástí barcelonského panoramatu. Pokud se však mistrovské dílo nejslavnějšího španělského architekta povede dokončit, bude se katalánská metropole pyšnit rekordní církevní stavbou planety: 172,5 metru vysoké věže svatostánku Sagrada Familia by měly o 11 metrů překonat velechrám v německém Ulmu, dostavěný roku 1890. Pro srovnání – nejvyšší budova v Česku, brněnská AZ Tower, měří 111 metrů.

Poslední svatyně křesťanství

Když Gaudí v roce 1883 převzal projekt barcelonské baziliky, v té době zamýšlené „jen“ jako kostel, bylo mu 31 let a dosud měl na svém profesním kontě pouze nepříliš významné zakázky. Ambiciózní mladý tvůrce se však nebál zasvětit zbytek života jedinému cíli – vybudovat „poslední velkou svatyni křesťanství“, jak Sagradu Familii neboli „svatou rodinu“ označoval.

Tušil, že si předsevzal mimořádně náročný úkol a patrně se nedožije jeho dokončení, proto si vysnil poslední odpočinek přímo pod klenbou svého životního díla. Gaudí zemřel předčasně nešťastnou náhodou, když ho v 73 letech srazila tramvaj, a jeho ostatky dnes skutečně spočívají v kryptě chrámu. Ve zmíněném roce 1926 byla přitom hotová odhadem pouze čtvrtina všech prací.

Od gotiky k fraktálům

Myšlenka vybudovat v Barceloně nový kostel vzešla od knihkupce a filantropa Josepa Bocabelly, předsedy Duchovního sdružení ctitelů svatého Josefa. Inspiroval se při návštěvě baziliky v italském Loretu a doufal, že by zhotovením jejího protějšku ve Španělsku mohl přispět k uklidnění rozjitřené nálady ve společnosti, která na konci 19. století procházela dramatickými změnami a technologickými revolucemi všeho druhu. Popsaný záměr dokonce stojí v zakládací listině chrámu, kde se mimo jiné píše, že má stavba „probudit spící srdce“, „povznést víru“ či „zahřát dobročinnost“. 

Úkolu navrhnout a postavit zbrusu nový svatostánek se chopil 54letý Francisco de Paula del Villar y Lozano a základní kámen nechal položit v roce 1882 symbolicky na den svatého Josefa, tedy 19. března. Mezi ním a Bocabellou však záhy vypukly neshody, pověřený architekt odstoupil a projekt, z nějž zatím vznikla pouze krypta, převzal právě Gaudí. Mladý autor pak zcela změnil celkovou koncepci návrhu, zásadně se odchýlil od zamýšlené novogotiky a zejména v interiéru přidal prvky svého osobitého slohu: Jedná se o kombinaci orientalismu, secese, nápadné ornamentální výzdoby, a především inspirace přírodou, jež se promítla kromě jiného v uplatnění fraktální geometrie či naturalisticky vyvedených dekorací.

Můj klient nespěchá

Dokončení první části chrámu včetně centrální kaple, zasvěcené pochopitelně svatému Josefovi, trvalo pouhé tři roky. V archivu Sagrady Familie se dokonce dochovala pozvánka na oslavu zmíněné události, ilustrovaná motivy, které Gaudí pro kapli navrhl. Další postup stavebních prací však poznamenávaly komplikace a zpomaloval je mimo jiné fakt, že se spoléhalo především na příspěvky ze soukromých zdrojů. V současné době, kdy nekompletní chrám těží ze světového věhlasu, ze zápisu na seznam UNESCO a ze vstupného od více než čtyř milionů návštěvníků ročně, není prý o finance ani materiál nouze. Zato před sto lety převládal názor, že velkolepé dílo nebude nikdy dokončeno. „Můj klient nespěchá,“ odpovídal prý Gaudí na narážky, že se stavba vleče, a sám si údajně nedělal iluze, že bude chrám vůbec někdy hotový. „Dostaví ho až svatý Josef,“ říkával.

Když v roce 1926 architekt náhle zemřel – údajně při přecházení ulice nedával pozor, neboť právě vzhlížel k věžím rozestavěné baziliky – převzal po něm otěže jeho žák Domènec Sugrañes i Gras. O deset let později však výstavbu přerušila španělská občanská válka. V červenci 1936 zapálili členové Iberské anarchistické organizace kryptu a vnikli do dílny, přičemž částečně zničili původní Gaudího plány a modely. Současný projekt tedy vychází z rekonstruovaných verzí a od roku 1940 se ho ujalo už sedm dalších architektů i nespočet jiných odborníků. Od 80. let se při navrhování a stavbě uplatňují počítačové technologie, striktně se ovšem drží originálních návrhů.

Kamenná Bible

Původní Gaudího myšlenkou bylo vytvořit jakousi Bibli z kamene, která by zejména negramotné dělnické vrstvě zprostředkovala příběh Nového zákona skrz obrazy, sochy a další vizuální prvky na fasádách i v interiéru. Trojici hlavních průčelí proto autor vztáhl k životu Ježíše Krista: Jeho narození zachycuje východní strana, na západě se pak nacházejí umučení a ukřižování, zatímco výzdoba jižního průčelí znázorňuje nanebevstoupení i Spasitelovo učení a poselství.

Na každé ze tří zmíněných stran se mají tyčit čtyři věže, zasvěcené 12 apoštolům, a dosud jich vyrostlo osm. Dalších šest by potom mělo vévodit centrální části baziliky. Celkem jich tedy bude 18, přičemž naposledy se v prosinci 2021 rozsvítila hvězda na vrcholku věže Panny Marie. Vůbec nejvyšší věž pak vznikne na počest Ježíše Krista a zakončí ji obří kříž. Jeho vrchol se bude nacházet o metr níž než místní mytický kopec Montjuïc, považovaný za prehistorickou kolébku dnešní Barcelony. Gaudí totiž vyznával zásadu, že by se jeho výtvor neměl pokoušet předčit Boha.

Poklona přírodě

Asi největší inspiraci čerpal geniální katalánský tvůrce z přírody, přičemž zastával názor, že práce architekta by se měla zakládat na jejím imitování. „Jde o nejracionálnější, nejtrvalejší a nejdostupnější ze všech metod,“ učil své žáky. Domníval se, že se v přírodě zhmotňuje dokonalost díla Stvořitele, kterou nemůže žádný lidský výtvor překonat – architekt ji však může napodobit. Ani jedna z vnitřních ploch chrámu tudíž není úplně rovná: Rozsáhlé ornamenty tvoří z velké části abstraktní tvary, kombinující hladké křivky a členité struktury. Například coby vzor protínajících se linií posloužily krystaly některých minerálů. Klenbu chrámové lodi pak nesou dvojité spirálovitě vinuté sloupy, imitující kmeny oleandrů, a zvlněné střechy odvádějí vodu podobně jako listy magnolií.  

Ne každý si však podobu baziliky zamiloval. „Anarchisté projevili nedostatek vkusu, protože ji nevyhodili do povětří, když k tomu měli příležitost,“ nechal se údajně slyšet britský spisovatel George Orwell, který Sagradu Familii považoval za jednu z nejodpornějších staveb světa. A nelíbila se ani Gaudího krajanovi Salvadorovi Dalímu: Surrealistický malíř ji označil za „děsivou a poživačnou“. Samotného autora však podle všeho choval v úctě, neboť prý zároveň prohlásil: „Bylo by zradou jen pomyslet na dokončení Sagrady Familie… bez génia. Ať tam zůstane jako obrovský hnijící zub.“

Z metra přímo do chrámu

V současnosti za dokončení Gaudího životního díla zodpovídá organizace pod vedením Esteva Campse. Architekt uvedl, že se „do písmene“ řídí plánem předloženým místnímu úřadu v roce 1915, který podepsal přímo Gaudí. „Jsme jeho dědici a nemůžeme se jeho záměrů zříct,“ tvrdí Camps. Taková slova jsou však trnem v oku řadě barcelonských starousedlíků, kteří se obávají, že se jich rozšiřování stavby osobně dotkne. K chrámu má totiž přibýt ještě rozlehlé schodiště zasahující do míst, kde dnes stojí obytné domy.

Při zahájení výstavby se v okolí baziliky nacházela zemědělská půda, ale v následujících desetiletích město svatostánek zcela pohltilo. O tom, zda se stovky místních rodin a podniků budou muset přestěhovat, má v dohledné době rozhodnout starosta Jaume Collboni. Pokud dá Campsově organizaci zelenou, dotkne se podle opozičních sdružení nucená změna bydliště až 15 tisíc lidí. Nadace spravující katedrálu přitom již v roce 2018 přislíbila městu během následujících deseti let 36 milionů eur, v přepočtu asi 909 milionů korun, na veřejnou dopravu a úpravu okolí – včetně vybudování přímého výstupu z metra do interiéru chrámu. 

Pokud jde o naše nejbližší zvířecí souputníky, bývají psi považováni ve srovnání s kočkami za životní optimisty. Také již víme, že psi dovedou vycítit lidské emoce, nejen obrazně ale i fakticky, prostřednictvím pachu. Jak ale ukazuje nový výzkum odborníků britské Bristolské univerzity, emoce lidí mohou psy „nakazit,“ tedy přímo ovlivnit a změnit jejich náladu.

Vůně optimismu

Výzkumný tým, který vedla Nicola Rooneyová, testoval 18 psů různých plemen s využitím pachu stresovaných lidí, kteří se mořili s matematickým testem, a pachem lidí v pohodovém rozpoložení, kteří poslouchali relaxační hudbu. U psů následně vědci zjišťovali, zda lidský pach ovlivní jejich náladu.

Psi pochopitelně nemohou přímo sdělit, zda jsou v optimistickém či pesimistickém rozpoložení. To ale pro odborníky není překážkou. Náladu psů odhadovali pomocí jednoduchého testu. Nejprve každému ze psů ukázali místnost, v níž byly dvě misky. V jedné byla pochoutka, druhá byla prázdná. Při testování nálady zavedli psy do stejné místnosti, kam tentokrát umístili ještě třetí misku.

Když se pes ke třetí misce rozběhl, vědci to považovali za projev optimismu. Zvíře totiž podle badatelů očekávalo dobrotu. Pokud se pes ke třetí misce loudal, byl označen za pesimistu. Jak vyplývá z výsledků, které zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports, když si psi před vstupem do místnosti přičichli k pachu optimisticky naladěného člověka, chovali se optimističtěji a naopak.

„Majitelé psů obvykle vnímají, že jejich čtyřnozí přátelé jsou naladěni na jejich emoce,“ uvádí Rooneyová. „Jak jsme ale zjistili, emoce a duševní rozpoložení psů může významně ovlivnit pach jim jinak neznámého člověka. Pochopení toho, jak lidské emoce ovlivňují psy i skrze pach, by mohlo pomoci majitelům psů i lidem, kteří se psy z různých důvodů pracují.“

České země byly svého času industriálním centrem rakousko-uherské monarchie. Tady se soustřeďovala většina průmyslové výroby, když z manufaktur postupně vyrůstaly strojírenské podniky. To byl i případ továrny v sice krásném, ale dosti chudém kraji pod Beskydami, v Kopřivnici, kde byly napsány první kapitoly dějin českých automobilů.

Vlak vs. kočár

S počátky českého automobilismu souvisí historie výroby kočárů a železničních vagonů, která jí předcházela. V polovině 19. století se totiž po nasbírání zkušeností ve Vídni vrátil domů syn kopřivnického fojta Ignác Šustala a v budově fojtství začal stavět koňské povozy a selské bryčky. Fojtství mu ale bylo malé, měl i jisté neshody s bratrem, a tak přemístil výrobu na pozemky obchodně zdatného Josefa Rašky. V roce 1853 založená firma Ignaz Schustala & Co. rychle rostla a vzkvétala. Exportovala nejen kočáry, ale i nákladní a poštovní vozy do Ruska, Pruska, Turecka i na Balkán. 

V roce 1891 Šustala zemřel a do vedení nově vzniklé akciové společnosti se nejprve dostali jeho synové. Vlivem akcionářů bylo ale sídlo firmy (nikoli výroba) přestěhováno do Vídně, přičemž došlo i k přejmenování na Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft se značkou NW. Ředitelem společnosti, z níž následně Šustalovi synové odešli, aby vystavěli vagonku ve Studénce, se stal Hugo Fischer. Za jeho vedení se v Kopřivnici ročně vyráběly vedle 1 200 kočárů ve stovce různých provedení také železniční vagony. Rozvoj železniční dopravy se projevil snížením zájmu o drožky a kočáry. Právě v té době se vedle supějících lokomotiv dostal na západ od Čech již pomalu ke slovu nový dopravní prostředek – automobil poháněný spalovacím motorem.

Baron a jeho Benz

Za zrozením prvního českého sériově vyráběného automobilu je třeba hledat barona Theodora Liebiega, syna majitele textilek na Liberecku. Tento motoristický nadšenec si v roce 1893 zakoupil od Carla Benze čtyřkolový vůz Benz Victoria a vydal se v něm na zřejmě první dálkovou jízdu v historii motorismu dlouhou 939 km. O rok později se šťastnou shodou okolností poznal s ředitelem Hugo Fischerem.

Na osudové setkání pro začátek kopřivnické automobilové historie Liebieg vzpomínal: „Říjen 1893 mne svedl poprvé s otcem automobilového průmyslu Carlem Benzem v Mannheimu. Předvedl mně právě dohotovený vůz krátce předtím, než se dostavil k ohlášené prohlídce velkovévoda z Badenu. Výsledek předvedení mne tak zaujal, že jsem okamžitě objednal svůj první vůz. Dne 2. března následujícího roku došel do mého otcovského města Liberce a již v červenci jsem v něm navštívil Benze v Mannheimu a podnikl s ním další cesty, které mně zavedly až do Francie. (…) V roce 1895 jsem se seznámil s hrabětem Pötingem a krátce nato s generálním ředitelem kopřivnické vagonky, šlechticem z Röslerstammu, Ing. Hugo Fischerem.“ Poté Liebieg Benzův vůz Fischerovi doporučil.

V té době již vedle Benze a Daimlera vyráběly automobily i francouzské firmy Peugeot, De Dion Bouton, Panhard & Levassor či Renault, což přispělo k rozhodnutí Hugo Fischera zahájit výrobu nových dopravních prostředků také v habsburské monarchii. A tak v březnu 1897 dorazil do Kopřivnice motorový kočár Benz Phaeton, který byl za přispění barona Liebiega zakoupen spolu s patentem pro účel výroby a také s Benzovým dvouválcovým motorem.

Kopřivnické inovace

Po jízdních zkouškách byl vůz rozebrán, rozkreslen a následně započaly práce na zhotovení vlastního automobilu, který sestavil konstruktér Leopold Sviták s pomocníkem Janem Kuchařem. Základem vozu se stal jeden z nejoblíbenějších kočárů – Mylord. Po pár měsících ustavičné a pro všechny nové práce vznikl v Kopřivnici automobil, který nenapodoboval Benzovo vozidlo, ale přinesl zcela novou koncepci. 

Kopřivnický „kočár bez koní“, jak se mu také říkalo, byl prvním továrně vyrobeným provozuschopným automobilem s benzinovým motorem. Jeho čtyřdobý zážehový kapalinou chlazený dvouválec Benz se nacházel pod zadním sedadlem. Jednalo se o plochý motor o zdvihovém objemu 2 714 cm³. Zapalování bylo odtrhovací s nízkonapěťovým magnetem Bosch. Pohonná směs se tvořila v povrchovém odpařovacím karburátoru, chlazení obstarával válcový chladič.

K přenosu hnací síly z převodových řemenic na zadní kola sloužil řetěz. Přední kola byla řízena řídítky, jejichž naklápěním vpřed či vzad se ovládalo řazení rychlostních stupňů. Motor se uváděl do pohybu roztočením setrvačníku ruční klikou. Brzdy byly dvě: ruční (parkovací) třecí špalíková působila na pryžové obruče kol, zatímco nožní pásová na náboje zadních kol. Jako jeden z prvních automobilů měl Präsident rovněž počítač vzdálenosti, který měřil každý ujetý metr, přičemž zcela prokazatelně u něj byla vůbec poprvé použita později naprosto běžná součást každého automobilu – nárazník.

Dálková jízda

První český sériově vyráběný automobil zřejmě nebyl dokončen v roce 1897, jak se obvykle uvádí, ale spíše až následujícího roku. Nasvědčovalo by tomu datum jeho oficiálního uvedení do provozu 21. května, kdy se vydal z Kopřivnice do Vídně na jubilejní výstavu k příležitosti 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. Těžko si představit, že by nebyl vyslán již na její zahájení 7. května, pokud by byl skutečně hotový. Navíc dostal jméno Präsident na počest hraběte Gustava Pöttinga-Persinga, prezidenta Rakouského automobilového klubu, který byl založen teprve v únoru 1898.

Jízdu vozu pochopitelně sledoval tisk, například ve vídeňském deníku Neues Wiener Tagblatt z 24. května 1898 se bylo možné dočíst: „Jak jsme již oznámili v našem včerejším vydání, byla v neděli 22. 5. šťastně dokončena dálková jízda Kopřivnice–Vídeň, kterou uspořádal Rakouský automobilový klub. Této jízdy se účastnily dva automobily, a to: jeden vůz značky Benz a dále první výrobek kopřivnické vozovky, která nyní hodlá vyrábět automobily sériově.“ Na závěr textu nechybělo bilancování celého podniku: „(…) trať Kopřivnice–Vídeň v délce 328 kilometrů byla projeta v době 24 a čtvrt hodiny, z kteréhožto času připadá 14 a půl hodiny na čistou jízdní dobu. Zbývající čas byl spotřebován na výměnu vody v chladiči, doplnění pohonných látek, promazání vozu, odstranění malých závad na vozidle, zdržení následkem špatného stavu silnic atd. Rozšířila se též pověst, že během jízdy došlo k havárii. Naproti tomu je nutno konstatovat, že na celé trati nedošlo ani k nejmenší nehodě, ba naopak, jak vozidla, taktéž posádka vozidel dojela do Vídně v nejlepší kondici.“ 

Exoplaneta Eps Ind Ab patří do kategorie superjupiterů – objektů podobně velkých jako Jupiter, ale výrazně hmotnějších. Mateřským systémem exoplanety je trojhvězdný systém Epsilon Indi vzdálený od nás zhruba 12 světelných let, který tvoří červený trpaslík a dvojice hnědých trpaslíků. Exoplaneta tento systém obíhá po vysoce eliptické oběžné dráze – v nejbližším bodě se ke své mateřské hvězdě přiblíží na vzdálenost dvacetinásobku vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí, v nejvzdálenějším bodě ji od ní dělí okolo 40 astronomických jednotek. Díky tomu na jejím povrchu panuje teplota okolo 0 °C a jde tak o doposud nejchladnější svět, jaký dalekohled Jamese Webba pozoroval.

Jak se loví chladné světy

Podobně chladné světy je velmi složité zachytit. Nacházejí se obvykle příliš daleko od svých mateřských hvězd a jejich oběžné dráhy zpravidla neumožňují jejich detekci pomocí tranzitní metody, kdy vědci analyzují pokles jasnosti hvězdy během zdánlivého přechodu planety přes její kotouč. 

Při objevu Eps Ind Ab proto sehrála hlavní roli jiná metoda detekce exoplanet – měření radiálních rychlostí, která využívá gravitačního vlivu planety na mateřskou hvězdu. Tato metoda ale původně vedla k nesprávnému vyhodnocení její oběžné dráhy. Vědci měli k dispozici jen malý výsek oběžné dráhy a původně tak stanovili dobu oběhu Eps Ind Ab kolem její mateřské hvězdy na 43 pozemských let. Teprve pozorování pomocí dalekohledu Jamese Webba a jeho snímače a spektrografu MIRI (Mid-Infrared Instrument) s koronografem odhalilo, že jeden rok na Eps Ind Ab trvá předlouhých 200 pozemských let.

Kromě předpokládané doby oběhu a hmotnosti exoplanety se vědci pokusili ze získaných dat vyčíst možné složení její atmosféry. Ukázalo se, že superjupiter Eps Ind Ab, který zhruba šestinásobně převyšuje hmotnost Jupiteru, vykazuje známky přítomnosti těžkých kovů, metanu, oxidu uhličitého a oxidu uhelnatého, což jsou prvky typické pro plynné obry. Více podrobností o složení atmosféry a klimatu na Eps Ind Ab by mohlo odhalit až další pozorování a zejména rozbor světelného spektra exoplanety.

Nad frontou docházelo k mnoha leteckým soubojům, během kterých piloti „jednadvacítek“ nárokovali 61 sestřelů (tento počet je pravděpodobně značně nadhodnocený). Utrpěli však také drastické ztráty (přesná čísla nejsou známa, ale půjde o několik desítek), kvůli kterým museli Sověti začít arabským státům posílat letouny narychlo stažené od vlastních jednotek. 

V tomto konfliktu MiG-21 nepotvrdil svou výbornou pověst z Vietnamu. Vinu na tom ale neměla kvalita stroje, ale špatný výcvik a morálka arabských pilotů. Přesto během arabsko-izraelských válek v 60. a 70. letech dosáhlo na status stíhacího esa s tímto typem pět egyptských a sedm syrských pilotů.

Image

Čtěte také

Sovětská stíhačka MiG-21: Ocelový hřebec rudého letectva (2)

Ve druhé polovině 70. let už začal MiG-21 pomalu zastarávat, když ale vypukla v červnu 1982 válka v Libanonu, tvořil stále důležitou součást syrské výzbroje. Proti o generaci novějším izraelským F-15 a F-16 neměly mnoho šancí a sami Syřané přiznávají ztrátu 37 vlastních strojů proti dvěma sestřelům a dalším 15 pravděpodobným. Izraelci ale udávají, že nejtěžší poškození jejich F-15 za celou válku způsobila „jednadvacítkou“ vypálená raketa R-60. Mohutný dvoumotorový stroj ale vydržel a pilot ho dotáhl na jeden motor až domů.

Na naší obloze

Letoun vyráběný v obrovských sériích se stal také páteří výzbroje států Varšavské smlouvy. Od roku 1961 přebíralo naše letectvo MiGy-21F-13 vyrobené v SSSR a Aero Vodochody zahájilo jejich sériovou produkci v roce 1963. První československý sériový kus letectvo převzalo na podzim příštího roku. Výroba dala celkem 195 strojů a skončila v létě 1972. Poslední z nich dolétaly až v roce 1991. Ze SSSR bylo v letech 1964–1965 dodáno 39 přepadových letadel MiG-21PF vybavených radiolokátorem. Do Československa v roce 1966 dorazily i stroje vylepšené verze PFM, naše letectvo jich převzalo 50 kusů. V letech 1971–1975 přišly ze Sovětského svazu 102 stroje u nás poslední provozované stíhací verze MiG-21MF. Ty mohly operovat i jako stíhací bombardéry a nést nejen pumy do 500 kg, ale i raketové bloky UB-16 pro 57mm neřízené rakety. Posledních šest strojů prošlo zástavbou nové avioniky na verzi MFN po vstupu České republiky do NATO a dolétaly až v létě 2005.

Mnohem dramatičtější ale byla služba těchto strojů v jiných oblastech světa. Používaly je mezi lety 1977 a 1978 i obě strany konfliktu mezi Somálskem a Etiopií, takže se tyto stroje několikrát utkaly mezi sebou navzájem. Poměrně značné množství „jednadvacítek“ měl ve výzbroji i Irák, když v roce 1980 zahájil osmiletou válku se sousedním Iránem. Podle značně neúplných informací jejich piloti nárokovali 43 vzdušných vítězství.

Poslední vzdušné vítězství?

Jedním z největších uživatelů „jednadvacítky“ se stala Indie. Létaly zde od začátku 60. let a společnost Hindustan Aeronautic jich vyrobila 657 kusů. Zúčastnily se několika konfliktů se sousedním Pákistánem a ještě 10. srpna 1999 dva jejich piloti sestřelili Breguet 1150 Atlantic pákistánského námořnictva. Několik desítek MiG-21bis se zde také na přelomu tisíciletí dočkalo modernizace mimo jiné v podobě nové avioniky od francouzské firmy Sextant Avionique. Modifikace dostala označení Bison a do ledna 2006 prošlo touto omlazovací kúrou 94 strojů indického letectva. 

Jeden z vojenských analytiků o stroji uvedl: „MiG-21 Bison je letoun 3+ generace a neměl by být zaměňován se sovětskými MiGy-21. Ve vzdušném boji záleží na tom, jak dobře pilot využívá vlastnosti stroje i své schopnosti k vítězství.“ To se brzy ukázalo jako pravdivý odhad. Dosud úplně poslední vítězství totiž získal Abhinandan Varthaman, který 27. února 2019 odstartoval na poplach proti pákistánským stíhačkám F-16, o generaci mladším. Na jednu údajně odpálil raketu R-73, která prý cíl zničila. Pak ale sám dostal zásah řízenou střelou AIM-120 vypálenou F-16 a musel se katapultovat na pákistánské straně. Po návratu ze zajetí obdržel vyznamenání a byl mu potvrzen sestřel, Pákistánci však žádnou ztrátu dosud nepřiznali. 

Do modernizace letounů se pustili i jinde ve světě: rumunská společnost Aerostar ve spolupráci s izraelskou Elbit Systems na začátku 90. let představila variantu MiG-21-2000. Dostala nový průhledový a multifunkční displej v kokpitu a původní radar nahradil typ EL/M-2032. Mohl také používat řízenou protiletadlovou i protizemní munici. Pro potřeby rumunského letectva bylo do dubna 2003 zmodernizováno celkem 110 letadel na standard označovaný jako LanceR, k jejich vyřazení došlo v květnu 2023. Původní „jednadvacítky“ ale zůstávají ve službě ještě v dalších zemích. Patrně velké množství jich má KLDR, Kuba nebo Sýrie, ale létají také třeba v Súdánu, Jemenu nebo Zambii. Není proto vůbec vyloučené, že se v aktivní službě dočkají výročí tři čtvrtě století od vzletu prvního prototypu Je-4 v červnu 1955.

Když se spící vulkány probudí, ohnivé kusy horniny dopadají ze vzduchu do všech stran. Z dálky úžasný přírodní ohňostroj, kdo se však ocitne v jeho blízkosti, budiž mu život milý! A nejen v blízkosti…

Supervulkán Toba (před 75 000 let)

Na Sumatře najdete největší sopečné jezero vzniklé po výbuchu. Erupce supervulkánu Toba měla zdrcující globální následky. Něco zdecimoval padající popel a prach, něco následné kyselé deště. Většinu živočišných a rostlinných druhů v jihovýchodní Asii erupce zlikvidovala. Mohla též způsobit ochlazení planety o 5 až 15 stupňů i poslední velké vymírání, které se týkalo i lidí. Přežili jen nejsilnější jedinci – právě jejich geny nosíme.

Théra – včasné varování (1620 př. n. l.)

Přístav Akrotiri na ostrově Théra patřil k nejmodernějším a nejlidnatějším městům antického Řecka. Blízká sopka však místní strašila, často se tam též chvěla země. Až obyvatelé město raději opustili. Včas! Archeologové odkryli ruiny svědčící o sopečném výbuchu, nikoliv však lidské ostatky a ani cennosti. Obyvatelé neprchali na poslední chvíli.

Drama v Japonsku (5. srpna 1783)

Obávanou horu Asama v centrálním Japonsku už v květnu zahalil dusivý dým a sopečný prach, který pokryl půdu a zadusil klíčící úrodu. Samotný výbuch přišel o tři měsíce později. Vystřelující kameny zasáhly oblast několika kilometrů, všude se valila láva. Z vesnice Kanabra se zachránila pouhá pětina obyvatel – ti, kteří se uchýlili do chrámu na kopci. Žhnoucí příval se totiž zastavil těsně pod ním. Kvůli sopečnému prachu přišla neúroda a velký hladomor, který si vyžádal životy 1 200 tisíc obyvatel Japonska.

Sopka Krakatoa (27. srpna 1883)

Název této sopky se ne náhodou podobá známému Čapkovu dílu. Ničivá třaskavina Krakatit si v síle detonace se sopkou nijak nezadal. Krakatoa leží v Indonésii mezi ostrovy Jáva a Sumatra. Toho roku vybuchla několikrát, ale to, co se stalo 27. srpna, vypadalo jako konec světa. Ostrov, na kterém se nacházela, v podstatě roztříštila. Výbuch vyvolal tsunami vysoké až 40 metrů, které ničily blízká i vzdálená pobřeží a vyžádaly si na 36 tisíc životů. Síla exploze byla třináct tisíckrát silnější něž výbuch atomové bomby v Hirošimě.

Pinatubo na Filipínách (1991)

Jedna z největších sopečných erupcí 20. století. Možná ji probudilo zemětřesení z předchozího roku, od té doby se každopádně hlásila o slovo. Bylo tak dost času na sledování, přípravy a evakuaci, která se nakonec dotkla 330 tisíc lidí. I tak si výbuch vyžádal 847 obětí na životech. Důsledky na zemědělství a ekonomiku byly nedozírné a zdaleka je nevyrovná „vulkánová turistika“, která se po vyřádění sopky rozproudila.

Rok 1932 byl pro mladého holandského zoologa Nikolaase Tinbergena opravdu hektický. Nejprve v šíleném chvatu sepsal doktorát a 12. dubna jej obhájil. O dva dny později se ženil. Nebylo mu ještě ani pětadvacet, jeho žena Elizabeth Amélie zatím nedokončila studia, a přesto měli oba jasno. V červenci vyrážejí s polární expedicí do Grónska. Nikolaas si byl jistý, že expedice od základů změní jeho život.

Zásadní křižovatkou jeho životní cesty se ale nakonec nestalo mrazivé Grónsko, ale odfláknutě napsaná disertace. Spisek o devětadvaceti stránkách, který by asi ani neprošel při obhajobě, kdyby se za něj plnou vahou své osobnosti nepostavil Tinbergenův školitel Hildebrand Boschma, se stal základním kamenem etologie – vědy o chování zvířat. Zároveň Nikolaase navedl na cestu uznávaného zoologa a laureáta Nobelovy ceny. Tinbergenova disertace řeší problém, jímž se v různých podobách zabývali mnozí další výzkumníci v následujících desetiletích: „Jak a podle čeho živočichové hledají cestu?“

Zrak, nebo čich? 

Při procházce písečnými dunami na mořském pobřeží narazil mladý Niko Tinbergen na hnízdo květoliba včelího (Philanthus triangulum). Tento zástupce blanokřídlého hmyzu z čeledi kutilkovitých (Crabronidae) se vydává na lovecké výpravy do širokého okolí a přesto se vždy bezpečně vrátí k ústí hnízdní dutiny vyhrabané v písku. Jak ji najde? Tuhle otázku si zřejmě kladli mnozí už před Tinbergenem.

Mladý biolog ale jako první vymyslel pokusy, které mu přinesly odpověď. Umístil kolem hnízda borové šišky a nechal květolibovi čas, aby si na tyto „krajinné dominanty“ zvyknul. Pak si vyčíhal okamžik, kdy majitel své hnízdo opustí, a přesunul šišky o kousek dál. Vracející se květolib neomylně zamířil do prostoru mezi šiškami a zjevně byl zaskočen, že tam vchod do hnízda nenašel. 

„Je to jasné,“ řekl si Niko Tinbergen. „Květolib si pamatuje okolí hnízda a vyhledává je podle výrazných orientačních bodů.“ Tinbergen si přitom uvědomil, že jeho „pokusný králík“ se zdaleka nemusí řídit jen zrakem. Možná hledá šišky čichem. A tak začal mladý biolog znovu hmyz šálit. Kolem hnízda rozmisťoval papíry – některé čisté, jiné namočené do borové pryskyřice. Květolibům to ale bylo jedno. Papír je nezajímal ani jako čichový navigační bod a dokonce ani jako orientační bod vnímaný zrakem. Hnízdo hledali jen podle trojrozměrných objektů – kamínků, šišek, větviček.

Jak nezabloudit v poušti 

Schopnost květoliba detailně si zapamatovat okolí vlastního hnízda je určitě pozoruhodná. To, co v oboru orientace dokážou pouštní mravenci rodu Cataglyphis, ovšem přesahuje hranice schopností, které bychom mohli u nepatrného hmyzu považovat za pochopitelné. Tito mravenci žijí v krajině, která je zoufale jednotvárná. Všude písek, jedno zrnko jako druhé. Nikde žádný výrazný bod, podle něhož by se mohly dělnice na výpravách do okolí orientovat. Přesto se ze svých toulek neomylně vracejí k hnízdu.

Tajemství jejich orientačního smyslu tkví ve schopnosti počítat kroky a pamatovat si za sebou jdoucí obraty. Směr obratů určují podle polarizace světla. Ve dne sledují polarizované světlo Slunce, které jim spolehlivě ukáže cestu, i kdyby oblohu nad pouští zakryla mračna. Dokonce i v noci nabízí obloha tolik polarizovaného světla, že to mravencům k nalezení cesty stačí.

Mravenec si například pamatuje, že z hnízda vyrazil se sluncem v zádech, uběhl sto dvacet kroků a pak zahnul ostře doprava. Následující přímý úsek byl dlouhý pětapadesát kroků. Pak přišel mírný obrat vlevo… Na zpáteční cestě mravenčí poutník jen převrátí strany odboček a kroky odpočítává v opačném pořadí, než v jakém je napočítal na cestě z hnízda. Tak neomylně dorazí zpět.

Pomůcky proti chůdám

Když chytíme navracející se mravenčí dělnici a přeneseme ji metr stranou, bude pokračovat ve zpáteční cestě, jako by se nic nestalo. Skončí ovšem metr od hnízda a bude dlouho pátrat po vchodu do kolonie. Jinak ale není snadné mravence poplést. Když jim vědci nastraží na původně hladký úsek cesty členitý terén, projdou jím, aniž by ztratili správný kurz. V návratu jim nezabrání ani ztráta končetiny. Dokud mohou jakž takž chodit, udržují si naprosto jasnou orientaci.

Jedním z mála triků, který mravenci neprokouknou, je prodloužení končetin. Když vědci nalepili dělnicím na nohy miniaturní chůdy, mravenci neuvědomili si, že s nimi dělají podstatně delší kroky a zabloudili.

Přesto příroda mravence Cataglyphis proti ztrátě této orientační pomůcky pojistila. Další pokusy prokázaly, že se pouštní mravenci orientují také podle otřesů, jež kolem sebe rušné hnízdo šíří. Jsou rovněž schopni vnímat magnetické pole. Zdá se, že mohou vyhledávat vchod do hnízda i podle proudu oxidu uhličitého, jenž se z něj neustále řine do ovzduší. To je však jen doplňkový orientační bod, protože nedovoluje mravenčí dělnici odlišit vlastní a cizí hnízdo. A vstup do cizího hnízda je smrtelným omylem, protože domácí dělnice cizáka okamžitě rozeznají a zlikvidují. Oxid uhličitý je tak zřejmě jen nápovědou pro poslední fázi návratu do hnízda, když předtím se mravenec spoléhá na ostatní orientační smysly včetně čichu (viz Rekordní čich hmyzí říše). 

Trable obchodního cestujícího 

Trefit domů je důležité a všechny hmyzí smysly hrají ve splnění tohoto úkolu svou roli. Přitom však vůbec není jedno, jakou dráhu si hmyz na cestě za potravou a při návratu do hnízda vybere. Ani čmelák zemní (Bombus terrestris) nelétá po louce mezi květy po nahodile zvolené trase. Snaží se vyhnout zbytečným oklikám a putovat pokud možno co nejkratší cestou. 

Čmeláci vlastně každý den řeší úlohu, které matematici říkají „problém obchodního cestujícího“. V této úloze objíždí cesťák města ve svém obchodním rajónu s nabídkou zboží. Zná síť silnic a ví, jaké vzdálenosti jednotlivá města dělí. Cestu musí naplánovat tak, aby objel všechna města a přitom urazil co nejméně kilometrů.

Pro nalezení optimální trasy existuje jeden zaručený recept – dát dohromady všechny možné trasy a z těch pak vybrat tu nejkratší. Při malém počtu cílových měst je tohle řešení ještě únosné. Pokud má ale obchodní cestující desítky „štací“, měl by s hledáním optimální trasy mezi všemi možnými variantami problém i velmi slušný počítač. Matematici proto vymysleli celou řadu algoritmů, kterými lze problém řešit relativně snadno.

Čmeláci však tyto složité algoritmy zcela jistě nepoužívají. Přesto si musí umět poradit. Pokud by létáním mezi květy spotřebovávali příliš mnoho energie, mohlo by to pro ně mít fatální následky.

Bludiště pro čmeláky

Lars Chittka z University of London a jeho spolupracovníci odhalili jednoduchý ale ve svém důsledku velmi efektivní systém, jakým čmeláci řeší problém obchodního cestujícího. Vědci nabídli čmelákům pět umělých modře zbarvených květů. Umístili je venku, v přirozeném prostředí a pokus načasovali na říjen, když už rostliny nekvetou. Zajistili si tak, že umělé květy nesoupeřily o čmeláčí pozornost s přirozenými zdroji potravy. 

Motivaci čmeláků zajistila porce cukerného roztoku, který v umělých květech nahrazoval nektar. Dávka roztoku ovšem byla tak malá, že čmelák musel pro nasycení obletět všech pět zastávek. Jednotlivé květy dělila vzdálenost nejméně padesáti metrů – tedy trojnásobek vzdálenosti, na kterou čmelák dohlédne. Pak bylo jisté, že se čmeláci nevydají za nejbližším zahlédnutým květem.

Překvapivě výkonná „špendlíková hlavička“

Co měl tým Larse Chittky možnost vidět? Čmelák začíná tím, že navštíví nejprve květy, jež jsou nejblíže jeho hnízdu. Při dalším letu putuje k dalším květům. Často se však plete a není výjimkou, když se vrátí k místu, kde už si sladkou odměnu vybral. Postupně se ale zlepšuje. 

V průměru si čmelák osvojil optimální trasu mezi pěticí květů po 26 pokusech. Z nabídky 120 možných cest jich obvykle otestuje kolem dvaceti. Při prvním pokusu nalétali čmeláci bezmála dva kilometry a nakonec dokázali všech pět květů navštívit při absolvování dráhy dlouhé v průměru 458 metrů. To představuje zkrácení nalétané vzdálenosti o 80 %, ale zdaleka nejde o nejoptimálnější trasu. Nejvhodnější dráha je o málo delší než 300 metrů.

Pro čmeláka je ale nejdůležitější, aby si rychle našel trajektorii, která není neúnosně dlouhá. Další hledání už by nepřinášelo výrazné zkrácení letu (a úsporu energie) a není proto důležité. Čmeláci si dobře pamatují ulétnutou vzdálenost. Výběr trasy tedy probíhá tak, že si čmelák do paměti uloží délku předchozího letu a srovnává jej s délkou letu po nově zkoušené trase. Pokud se nová dráha ukáže jako kratší, čmelák se zaměří na ni a délku následujících letů srovnává s touto trasou. Na shluk nervových buněk v hlavách čmeláků, který není větší než špendlíková hlavička, to je bezesporu úžasný výkon.

Hon na čmeláky

Při studiu způsobů, jakými si čmeláci vybírají trasu mezi květy, narazili vědci na nečekané problémy. Původně se domnívali, že při sledování čmeláků budou vedle letícího hmyzu chodit nebo běhat. Jenže čmeláci se navzdory zdánlivé neobratnosti ukázali jako zpropadeně rychlí. Pokus rychle skončil, protože vědci čmelákům nestačili. Musela nastoupit špičková technika.

Ke každému květu byla připevněna webová kamera spouštěná detektorem pohybu. Z natočených sekvencí se pak dala rekonstruovat pouť jednotlivých čmeláků při každém jejich výletu. Některým čmelákům vědci připevnili na záda odrážeče radarových vln a sledovali je po celou dobu letu. Přitom se ukázalo, že na naučené cestě létá čmelák přímo, nejkratší trajektorií bez zbytečných oklik. I to mu šetří síly.