Nelegální drogy, zvlášť pokud jsou vyráběny a užívány ve velkém množství, představují zátěž nejen pro společnost, ale i pro životní prostředí. Potvrzuje to i nový výzkum mořských biologů a ekotoxikologů z několika brazilských institucí, kteří nalezli kokain ve žralocích, ulovených v pobřežních vodách u Rio de Janeira.

Dřívější výzkum ukázal, že se v oblastech s vysokým výskytem nelegálních drog dostávají tyto látky do řek, moří a oceánů. Vedle brazilské metropole se to týká například Londýna, Ženevy nebo třeba Floridy. Zdrojem bývají zejména odpadní vody z kokainových laboratoří, část ale pochází i od koncových uživatelů a dealerů drog, kteří se drogy snaží zbavit. 

Žraloci na kokainu

Jakým způsobem tyto látky ovlivňují vodní ekosystémy není příliš jasné. Nevíme, jak dlouho tyto látky v prostředí vydrží a jakým způsobem ovlivňují tamní organismy. Dřívější výzkumy ale ukázaly, že voda kontaminovaná kokainem má negativní vliv na dánia pruhovaná nebo mušle. 

Brazilští odborníci zakoupili od místních rybářů 13 žraloků brazilských (Rhizoprionodon lalandii). Jde o menší druh žraloka, který žije v mělkém moři u pobřeží Střední a Jižní Ameriky, kde se živí rybami a hlavonožci. Vědci získali z každého žraloka vzorky svalů a jater, které analyzovali pomocí hmotnostní spektrometrie. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil odborný časopis Science of the Total Environment.

Výsledky analýz byly dost jednoznačné. Kokain se nacházel v úplně každém vzorku, a to v koncentracích, které zhruba stokrát převyšovaly hodnoty doposud známé u jiných mořských organismů. Vedle kokainu vědci identifikovali také benzoylekgonin, který je jedním ze dvou hlavních metabolitů této stimulační drogy. Jeho přítomnost dokládá užívání kokainu lidmi v dané oblasti. 

Toto zjištění úplným překvapením nebylo. Brazílie a její metropole je jedním z hlavních spotřebitelských trhů kokainu v Jižní Americe s přibližně 1,5 milionem uživatelů, což představuje téměř osm procent globálních uživatelů. Překvapivý byl ale zjištěný poměr mezi kokainem a benzoylekgoninem. Metabolitu vědci zaznamenali zhruba třikrát méně než samotné drogy, což podle autorů studie ukazuje, že se kokain v okolí Rio de Janeira dostává do vody ve velké míře napřímo. Nepravděpodobnějším zdrojem tohoto znečištění jsou zřejmě nelegální laboratoře.

Kdo někdy jen trochu zavadil o němčinu, odhalí germánský původ slova müsli na první pohled. Konkrétně pochází ze švýcarské němčiny, kde se jedná o zdrobnělinu výrazu Mues, označujícího kaši či pyré. Ve standardní spisovné němčině je jeho ekvivalentem tvar Mus, odvozený zřejmě z protoindoevropského kořene s významem vlhký nebo mokrý.

Pod recept na müsli se podepsal švýcarský lékař Maximilian Bircher-Benner, který jej vytvořil okolo roku 1900 jako výživný pokrm pro pacienty ve své zotavovně. Hutná kaše se původně podávala nikoliv jako snídaně, nýbrž coby předkrm před hlavním jídlem. Už tehdy však sestávala povětšinou z ingrediencí, jež používáme dodnes: Základ tvořily ovesné vločky, ořechy, jablka a med, doplněné smetanou a citronovou šťávou.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Podle dřívějších studií jsou hyper luminozitní infračervené galaxie (HyLIRG) důsledkem galaktických srážek. Předpokládá se, že tyto srážky galaxií vytvářejí husté oblasti plynu, ve kterých se spouští rychlá tvorba hvězd. 

V nové studii vedené astrofyzikem Daizhong Liu z německého institutu Maxe Plancka vědci zkombinovali pozorování dalekohledu VLT a ALMA ke studiu pohybu plynu ve vzdálené galaxii PJ0116-24. ALMA sleduje studený plyn, který na obrázku můžeme vidět modře, kdežto VLT s novým přístrojem Enhanced Resolution Imager a spektrografem ERIS sleduje plyn teplý (na obrázku červeně). Díky těmto detailním pozorováním tým zjistil, že plyn v této extrémní galaxii rotuje organizovaným způsobem a nikoliv chaoticky, jak by se očekávalo po galaktické kolizi. Pro vědce jde o překvapení, které naznačuje, že srážky nejsou vždy nutné k tomu, aby se z galaxie stala HyLIRG.

PJ0116-24 se od nás nachází ve vzdálenosti okolo 10 miliard let. Naštěstí galaxie v popředí (která není na obrázku vidět) se zachovala jako gravitační čočka – ohnula a zesílila světlo pocházející z PJ0116-24 do Einsteinova prstence, viditelného na snímku. Toto přesné kosmické zarovnání umožňuje astronomům přiblížit velmi vzdálené objekty a vidět je s takovými detaily, kterých by jinak bylo velmi obtížné dosáhnout.

Boleslav I. vládl českému knížectví úctyhodných 37 let, což z něj činí nejdéle vládnoucího knížete z rodu Přemyslovců. Zůstat tak dlouho „u kormidla“, to v 10. století vyžadovalo značné osobní kvality, pádnou ruku i nemalou politickou prozíravost a cílevědomost. Odkaz, který po sobě Boleslav zanechal, je neklamným svědectvím toho, že by si mnohem spíš zasloužil přízvisko Veliký či Mocný, než Ukrutný. Ano, Boleslavovi dějiny v prvé řadě přisoudily úlohu bratrovraha „krutějšího než Herodes“, jak se o něm vyjadřuje Kosmas. 

Boleslav skutečně usedl na knížecí stolec díky smrti svého bratra Václava, do níž byl zapleten. Jak? Popravdě řečeno, nevíme o tom nic jednoznačného. Máme sice barvitý popis toho, jak byl Václav zavražděn svým bezbožným bratrem, avšak tento příběh vyprávějí legendy, tedy díla o životě světce Václava, jejichž prvořadým úkolem bylo zdůraznit Václavovu svatost a mučednictví. Fakta byla podružná a scénář zřejmý. Čím větší zloduch, tím oslnivěji zářila kladná postava křesťanského hrdiny. Politická praxe té doby však podobné skutky přinášela.

V duchu rodinné tradice 

Boleslav nastoupil na kamenný stolec knížete Čechů krátce po smrti svého bratra Václava jako jediný myslitelný nástupce z rodu Přemyslova. I když byl mladší, rozhodně nešlo o nezkušeného mladíčka. Právě naopak. Nepostrádal nic z dravosti a cílevědomosti Přemyslovců, od bratra se pilně učil a beze zbytku využil toho, co Václav za svého života vybudoval. To se týkalo oblasti ekonomické, kulturní i vojenské. Jestliže Václav během své vlády vybudoval základy přemyslovské moci, pak Boleslav na těchto základech vystavěl pevný hrad. Hlavním předpokladem úspěšného vládce byla opora v dobře živeném, vycvičeném a vyzbrojeném vojsku. Čím silnější bylo, tím větší a vzdálenější území mohl panovník s jeho pomocí ovládnout a spravovat. A aby uživil velké vojsko, potřeboval ovládat velké území. 

V tomto aspektu Boleslav rozhodně nemohl začínat od nuly, nebo jen s malou družinou. Jinak by už rok po nástupu na trůn nemohl uštědřit porážku armádě Sasů a Durynků. A proto také velmi nekompromisně a rychle připojoval další oblasti k přemyslovskému dominiu v srdci české kotliny. V čem však svého bratra rozhodně nenásledoval, byla Václavova zahraniční politika, s níž niterně nesouhlasil. V nejkratší možné době to dal jasně najevo. Když se roku 935 ujal vlády nad přemyslovským státečkem, učinil tak se vší rozhodností, silou a vůlí, jakou je možné v přemyslovském rodě nalézt, a okamžitě radikálně změnil politický kurs. Zatímco Václav, pod tlakem okolností, ale i ve snaze zajistit své zemi bezpečí a možnost nerušeně sílit, vsadil na strategické spojenectví s mocnějším sousedem, saským vévodou a východofranským králem Jindřichem I. Ptáčníkem, Boleslav jakoukoliv formu podřízenosti Sasům odmítl. 

První vítězství 

Dnes už přesně nevíme, co obsahoval tribut (poplatek, v tomto případě odváděný zřejmě v naturáliích) Přemyslovců vůči Jindřichovi I., Boleslav s ním ale skoncoval. Taková opovážlivost si od saského vladaře žádala patřičnou reakci. Ve stejné době, kdy došlo ke změně na českém trůně, proběhla změna i v Sasku, kde po svém otci převzal vladařské povinnosti Ota I., Boleslavův stejně schopný vrstevník. A tak se roku 936 rozhořela mezi Otou I. a Boleslavem I. čtrnáct let trvající válka, o jejíž první kapitole nás zpravuje saský kronikář Widukind z Corvey. Podle Widukindových zápisů Boleslav zaútočil na nám již neznámého velmože v severozápadních Čechách, který byl saským spojencem. Widukind jej tituluje vicinus subregulus (sousední podkrálíček), což nás nenechává na pochybách o jeho postavení vůči říši. 

Král Ota vyslal svému vazalovi na pomoc dvě vojska, složená z Durynků a Sasů. Boleslavovi zvědové však o nepřátelském postupu podali včas zprávy, a tak i přemyslovský kníže rozdělil svou armádu. Durynky porazil, ale Sasové nad druhou částí Boleslavova vojska zvítězili. Kníže armádu tedy opět rychle spojil a napadl Sasy, kteří se již opájeli triumfem. Vítězný Boleslav vzápětí oblehl a zničil sídlo onoho subregula, přičemž nelze vyloučit, že šlo o knížete kmene Lučanů. 

Zrození českého státu 

Konflikt z roku 936 je jediným, o němž máme z dlouhé česko-saské války písemné svědectví, je ovšem nepochybné, že takových výpadů, s cílem rozšířit přemyslovský stát, Boleslav podnikl několik. Doklady o tom přinášejí archeologické prameny, které dosvědčují zánik či degradaci téměř všech starých kmenových center v první polovině 10. století. 

V téže době se v Čechách objevují nová hradiště, která Boleslav zakládal na dobytých územích jako opěrné body přemyslovské moci. Položil tím základ takzvané hradské soustavě. Ve své expanzi si Boleslav vedl natolik dobře, že je právem považován za skutečného zakladatele českého státu. Na nová hradiště dosazoval loajální správce (comes, později kastelán a purkrabí), kteří zajišťovali chod přiděleného kraje, včetně otázek hospodářských a církevních. Správce dbal o zájmy vládce, vybíral daně, soudil a dohlížel na dodržování zemského míru. Na místě mnoha hradských center, či v jejich těsné blízkosti, později vznikla vrcholně středověká města. 

Stejně jako Václav také Boleslav si velmi dobře uvědomoval politickou nezbytnost příslušnosti ke křesťanskému Západu. Tak se stalo, že roku 938 nechal přenést bratrovy ostatky na Pražský hrad. Od té doby se začal naplno utvářet mýtus o sv. Václavovi, který podporoval sám Boleslav. Pro stát, který se snažil mocensky etablovat, mělo nespornou výhodu mít svého vlastního světce, zejména ve chvíli, kdy kníže začal usilovat o vytvoření pražského biskupství, které by učinilo Čechy nezávislé ve věci církevní správy.

Dlouhá válka 

Vraťme se nyní do chvíle, kdy Boleslav I. poprvé změřil síly s vojskem krále Oty I. Kníže vyhrál první střet, ale o tom, jak konflikt se saským domem probíhal v následujících čtrnácti letech, nevíme nic. Jistě nešlo o nepřetržitý boj, neboť Boleslav měl během této doby dostatek času na rozšiřování přemyslovského státu a vybudování silné armády. Mnohé o tom, jak probíhal vleklý spor s králem Otou I., lze vytušit. 

Jelikož by dlouhá a setrvalá válka byla vyčerpávající a neúnosná pro obě strany, je zřejmé, že období zvýšené vojenské aktivity střídala příměří, ať již vynucená dohodou, vyčerpáním či ekonomickými důvody. Více potíží patrně provázelo východofranského krále, který musel řešit spory v říši i za hranicemi, a tudíž nemohl adekvátně zasáhnout proti Boleslavovi. Spoustu nepříjemností mu způsobovali také Maďaři, toho času na stejném břehu řeky s Čechy. 

Pokud jde o Boleslavovy aktivity, můžeme předpokládat kořistnické výpady na Otovo území. Český kníže za dobu války, konkrétně do roku 950, získal na síle, věhlasu i bohatství. Vzhledem k výsledku vleklého sporu se ukázal být i velmi dobrým vojevůdcem. 

Já pán, ty pán 

Teprve k roku 950 kronikář Widukind informuje o rozhodujícím střetu Boleslava I. a Oty I.: „Onoho času král táhne do boje proti Boleslavovi, králi Čechů, a když měl být dobyt hrad zvaný Nova, v němž uzavřen byl obležen Boleslavův syn, král rozumným rozhodnutím přerušil bitvu, aby bojovníci při uchvacování kořisti nepřátel neupadli do nějakého nebezpečí. A tak uváživ moc královu a nesčetné množství vojska, Boleslav vyšed z hradu dal přednost podřídit se takovému majestátu než utrpět konečnou záhubu a stoje pod praporci a krále poslouchaje a odpovědi vraceje, zasloužil konečně milosti.“ 

Rozhodující bitva se nekonala. Vojenská expedice Oty I. do Čech skončila smírem a celé svědectví vyznívá tak, že proti sobě stanuli rovnocenní soupeři. Střet s Boleslavovým vojskem představoval pro Otu riziko, což nenápadně doznává i Widukind. Ota tak volil diplomacii a podobně situaci vyhodnotil i Boleslav, který se ctí uznal královu moc. Ani pro knížete by bitva nedopadla dobře. Uzavřeli spolu mír, partnerství, z něhož český stát nevyšel oslaben, ale posílen. O podřízení říši jako za dob Václavových nemohla být vůbec řeč. Čtrnáct let odporu přineslo českému státu prospěch a Boleslavovi respekt. Přesné podmínky mírové dohody neznáme, ale mohla patrně obsahovat závazek české strany účastnit se v bojích po boku východofranského krále, jak to dokládají pozdější události. 

Slavné časy knížete Boleslava 

Boleslav I. si uzavřením míru na západě uvolnil ruce k tomu, aby napřel ještě více sil za severní a východní hranicí státu. Mohutná expanze z něj učinila nejmocnějšího vládce severně od Alp. Roku 955, zřejmě v rámci plnění spojenecké smlouvy, vyslal Boleslav silný oddíl tisíce mužů na pomoc Otovi I. proti kočovným Maďarům do slavné bitvy na řece Lechu. Tehdy byly definitivně zastaveny kořistnické nájezdy Maďarů na okolní země. Ve stejném čase porazil kníže se svým vojskem Maďary na Moravě. 

Boleslavův vliv zasahoval vedle Moravy také do Slezska a Haliče až za Krakov, nikoliv náhodou ve směru evropské obchodní cesty, která vedla ze Španělska přes Francii k Řeznu do Prahy, dále do Krakova a Kyjeva, odtud se větvila do Byzance, k Vikingům, Chazarům a dále do Číny. 

Ekonomický přínos byl pro Boleslava obrovský a dokládá to i Ibráhim ibn Jakúb, židovský kupec ve službách cordóbského chalífy, jenž píše, že Bújislav byl vládce Frága, Bújima a Kráková, tedy Prahy, Čech a Krakova. Dále pak dokládá, že „město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přichází sem z města Kráková Rusové a Slované se zbožím. A z krajin Turků muslimové, židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyváží od nich otroky, cín a různé kožišiny. Jejich země je nejlepší zemí severu a nejzásobenější v potravinách.“ 

Bohatství a velikost říše umožnily Boleslavovi, aby byl prvním Přemyslovcem, který dal razit vlastní mince, navíc v evropské kvalitě. Byl rovněž prvním členem rodu, který si vzal německou aristokratku. S ní pak měl čtyři potomky. Na sklonku své vlády uzavřel další pevné spojenectví, tentokrát s polským knížetem Měškem I., čímž vytvořil významný středoevropský mocenský svazek. Boleslav I., chtělo by se napsat Veliký, zemřel roku 972. 

Kdy a kde začal člověk sůl používat, v současnosti nevíme. A nejspíš to ani nezjistíme, protože tak hluboko do minulosti písemné záznamy nesahají. Podle obecně přijímané hypotézy však naši předkové začali se solí nakládat v době neolitické revoluce, kdy se společnost lovců a sběračů přeorientovala na zemědělství, tedy někdy mezi 10. a 8. tisíciletím př. n. l. Hlavní motivaci přitom zřejmě tvořila změna jídelníčku: V rostlinách se totiž nacházelo míň soli než v mase ulovených zvířat a lidé zjistili, že ji potřebují doplnit uměle.

Prakticky ve všech evropských jazycích vychází pojmenování soli z indoevropského základu „sal-“. V češtině z něj vznikla „sůl“, v latině „sal“, v němčině „salz“ a podobně. V současnosti přitom existuje víc teorií o tom, kdy a kde se indoevropský prajazyk zrodil, přičemž ta obecně nejuznávanější klade jeho počátek do turecké Anatolie před více než osmi milénii. Právě tam zřejmě došlo k přerodu mezi lovecko-pasteveckým a zemědělským způsobem života, což rovněž odpovídá předpokladu o solení v důsledku změny jídelníčku. Bílé zlato tak člověka zřejmě provázelo už při osídlování starého kontinentu.

Rakouský obr

Počátky známé historie používání soli ve vnitrozemské Evropě se pojí s pramenem, který vyvěrá v rumunské lokalitě Poiana Slatinei. Její koncentrace v tamní vodě dosahuje 160 gramů na litr, oproti moři je tedy pětinásobná. O využívání soli odpařováním tekutiny z uvedeného pramene máme důkazy datované zhruba osm tisíc let do minulosti, a jedná se tak o zatím nejstarší doklad jejího získávání na starém kontinentě, a pravděpodobně i na světě. 

Solné doly se začaly otvírat až zhruba o tisíc let později, kdy o prvenství soupeřily šachty v dnešním bulharském regionu Provadia-Solnitsata a v alpské oblasti kolem rakouského Halštatu. Druhá jmenovaná se nakonec rozrostla v největší prehistorický důl, ale zároveň se jedná o nejstarší industriálně využívané místo planety, neboť zůstává aktivní dodnes. K maximálnímu rozmachu těžby v Halštatu došlo kolem 13. století př. n. l. Tehdejší nejrozsáhlejší podzemní komory byly 300 metrů dlouhé a 20 metrů široké i vysoké. Některé se přitom nacházely až 200 metrů hluboko v hoře.

Bohatí a ohrožení

V žádném případě se přitom nejednalo o primitivní konstrukce: Archeologové ve štolách nalezli vyspělá dřevěná schodiště i důmyslný systém větrání. Také kutací nástroje měli horníci upravené tak, aby se jim nárazy nepřenášely do rukou. Podle zachovalé, solí konzervované výdřevy dokázali vědci stanovit postup dolování a na jeho základě odhadují, že v době bronzové získávali horníci z dolu až 400 tun soli ročně. Není tedy divu, že se stal Halštat bohatým obchodním městem – ostatně podle předpokladů pocházela první sůl dovezená na naše území právě odtud.

Za bohatství však horníci platili vysokou cenu: Kosterní nálezy z tamních pohřebišť poskytly důkazy jak o opotřebování kloubů, tak o chronických zánětech nosních dutin. Nejhorší ovšem bylo nebezpečí závalů. K největšímu z nich údajně došlo v roce 650 př. n. l. a jeho rozsah byl tak obrovský, že na nějakou dobu dokonce zastavil těžbu. 

Čí sůl je nejčistší?

První písemné zmínky o využívání soli a jejím získávání obsahují už starověké spisy čínských, arabských, hebrejských i antických autorů. Mnohem později, v roce 1544, vydal německý učenec Sebastian Münster své nejznámější dílo Cosmographia, v němž líčí různé země. O výrobě soli mluví ve spojení s Německem, nebojí se ji však srovnávat také v závislosti na původu: „Sůl, která se v Polsku seká, jest bílá, a naše vařená lunenberská jest ještě bělejší, ale sůl norská toliko černá jest, ta, která se v hrncích železných vaří, kteréžto lid selský užívá.“ Z 16. století pochází i dílo De re metallica libri XII, v němž popsal způsob získávání soli renesanční německý učenec Georgius Agricola.

Mnohem detailnější informace poskytuje kniha Williama Brownrigga z 18. století, nazvaná The Art of Making Common Salt. Autor v ní mimo jiné uvádí, že ještě jeho současníci v Anglii vybírali sůl během horkých let z děr na skalnatém pobřeží. Dále popisuje různé způsoby jejího dobývání a zpracování v Evropě, zejména v Německu, Franci a Velké Británii. Bílé zlato se tehdy mohlo kutat v hlubinných či povrchových dolech anebo pocházelo z odpařování mořské vody, solných pramenů přirozeně vyvěrajících na povrch či solanky vzniklé loužením.

Francouzské bohatství

Z moře se sůl získávala v soliskách, tedy v mělkých jámách na pobřeží, kam zateče voda a pak se zvolna odpařuje. V 18. století solníci usazené krystaly vyhrabávali a ukládali k doschnutí na velké hromady, které před nepřízní počasí chránili slámou. Vyhrabávání se provádělo obvykle každý druhý den, celý proces však zcela závisel na povětrnostních podmínkách. V nejteplejších obdobích léta se hrabalo denně. Pro výrobu byly ovšem výhodné i silné větry, neboť se voda díky nim odpařovala rychleji.

V 18. století se ve Francii nacházelo tolik solisek, že v příznivých ročních obdobích dokázali solníci za čtrnáct dnů vyprodukovat takové množství soli, aby stačila pro celoroční spotřebu království i pro zásobování okolních států, kam surovinu dodávali. Doktor Brownrigg ovšem bohužel neuvádí přesnou hodnotu.

Olovo a Římané

Na Britských ostrovech se sůl z mořské vody či ze solných pramenů získávala už v pravěku, a to ohříváním tekutiny v keramických nádobách. Římané, kteří tam v 1. století založili provincii Britannia, volili pro vaření solanky malé olověné pánve. U anglického Middlewiche archeologové dokonce objevili nádoby označené jmény výrobců soli.

Římané přitom už tenkrát věděli o nepříznivých účincích olova na zdraví. Například architekt Vitruvius, jenž zemřel kolem roku 25 př. n. l., ve svém díle Deset knih o architektuře uvádí: „Voda z hliněných trubek je mnohem zdravější než ta, která je vedena trubkami olověnými. Olovo je totiž shledáno škodlivým z toho důvodu, že z něj pochází bílé olovo, a o tom se říká, že škodí lidskému zdraví.“ Přesto se olověné pánve využívaly až do 17. století, kdy je začaly nahrazovat varianty z ocelového nýtovaného plechu. 

Slavný dánský renesanční učenec Tycho Brahe byl ve své době nejlepším pozorovatelem oblohy. Tehdy ale ještě nebyla striktně oddělená věda od dalších oblastí poznání. Vzdělanci se kromě vědy často věnovali i astrologii, alchymii, magii a podobným aktivitám. Brahe v tomto směru nebyl žádnou výjimkou.

Svědectví střepů

Dokládá to i pozoruhodný výzkum, který vedl Kaare Lund Rasmussen z Univerzity jižního Dánska. Rasmussen se společně Poulem Grinder-Hansenem z Národního muzea Dánska se dostali ke čtyřem skleněným a jednomu keramickému střepu, které podle všeho pocházejí z Braheho laboratoře v jeho rezidenci Uranienborg na švédském ostrově Hven.

Tento ostrov byl za Braheho života součástí dánského království a dánský král Frederik II. učenci věnoval Uranienborg (Hrad múzy Úranie) – palác spojený s observatoří a s podzemním zařízením Stjerneborg (Hvězdný hrad). Brahe zde působil v letech 1580 až 1599. Zmíněné střepy byly objeveny během vykopávek v osmdesátých letech.

Vědci střepy důkladně prozkoumali pomocí metody laserové ablace ve spojení s hmotnostní spektrometrií indukčně vázaného plazmatu. Díky tomu odhalili stopy chemických substancí na studovaných střepech. Výsledky zajímavého výzkumu zveřejnil odborný časopis Heritage Science.

Analýzy potvrdily, že Brahe byl aktivní alchymista a pracoval s alchymistickými recepty. Odhalily celou řadu chemických prvků a látek, přičemž některé z nich v takovém množství, že s nimi Brahe musel nějakým způsobem pracovat. Jde především o rtuť, olovo, měď, cín, antimon, nikl, zinek, zlato a také wolfram, který byl pro vědce daleko nejzajímavější. Pokud totiž víme, alchymisté ani nikdo jiný tehdy wolfram neznali. Objevil ho až v roce 1781 chemik Carl Wilhelm Scheele. Vysvětlením může být, že se wolfram připletl do Braheho lektvarů, aniž by o tom učenec věděl.

Dne 3. prosince 1903 v Severní Karolíně poprvé uskutečnili bratři Wrightové let se strojem těžším než vzduch. Okamžitě pochopili, jakou hodnotu může mít jejich vynález pro vojáky, a roku 1908 podnikli předváděcí turné po Evropě. Nabízeli při něm svůj Wright A, který předtím prodali i americké armádě. Na stroji chtěli nejenom vydělat, ale mysleli si, že nová zbraň zabrání jakékoli příští válce. Brzy se ukázalo, jak hluboce se zmýlili. 

Za císaře pána a jeho rodinu! 

Kromě Wrightů A přijaly evropské armády v několika následujících letech do výzbroje i první blérioty, voisiny a albatrosy. Generálové od nich očekávali, že je budou především informovat o pohybech nepřátelských sil. Ačkoliv ještě krátce před začátkem první světové války slavný francouzský generál Ferdinand Foch prohlásil: „Aviatika je krásný sport. Vždy jsem si přál, aby se důstojníci tomuto sportu věnovali, aby si navykli riskovat. Jako nástroj války je ale aviatika k ničemu,“ v létě 1914 už letadly disponovaly armády všech mocností, včetně Rakousko-Uherska. 

Když 28. července vypukla válka, začali Češi ročník za ročníkem rukovat do c. a k. armády. Většinou se mobilizaci nevyhýbali a rukovali poslušně, protože někteří z nich pomstu smrti následníka trůnu skutečně brali jako svoji vlasteneckou povinnost. Tehdy došlo k vůbec největšímu zapojení Čechů do válečného konfliktu v historii, tvořili více než 12 % armády podunajské monarchie. A nejednalo se pouze o vojáky vykonávající základní službu, ale rovněž o 5 až 8 % důstojnického sboru. Oproti zažité představě „kanónenfutru“ se poměrně výrazně prosadili u speciálních zbraní, jako bylo právě vznikající letectvo – Luftfahrtruppen. Z vysoce industrializovaných českých zemí pocházelo velké množství kvalitně vzdělaných techniků, mechaniků a inženýrů, kteří byli pro nové zbraně nezbytní. 

Jedinou nevýhodou při přijímání do řad letectva, kam se muži hlásili výhradně dobrovolně, byl fakt, že přednost dostávali vojáci, jejichž mateřštinou byla němčina či alespoň maďarština. V mnohonárodnostní říši totiž představovala jazyková bariéra u složitých technických funkcí velký problém. Německy sice po třech stech letech mluvili skoro všichni Češi, jednalo se však o hovorovou, nikoliv odbornou řeč. Problémy dostat se k letectvu tak měli i Slováci, Rusíni, Srbové a Rumuni. Zajímavé je, že to samé neplatilo pro Chorvaty, kteří měli pověst monarchii velmi loajálních vojáků. Přesto hned dvěma leteckým setninám už na začátku války čeští letečtí důstojníci veleli. Kapitán Josef Smetana stál v čele 1. setniny a nadporučík Robert Baar velel 2. setnině. 

Smrt v oblacích 

Válka ve vzduchu začala na srbské frontě, kde byly od července soustředěny hned čtyři letecké setniny. Vůbec první bojový let nad balkánskou frontou uskutečnil 27. července 1914 hořický rodák Václav Voseček na létajícím člunu Lohner. I v následujících dnech podnikaly c. a k. letouny nad Srbskem nejméně dva lety denně. Během těchto akcí se prokázala užitečnost leteckých fotografií, díky nimž mohly setniny zacílit shození několika lehkých pum. Velení ale stále letectvo považovalo pouze za podpůrnou zbraň pěchoty a dělostřelectva. Letouny vykonávaly veškeré myslitelné úkoly, jako doručování rozkazů, pošty, pasažérů, důležitých náhradních dílů či korekci dělostřelecké palby pomocí signálních raket, domluvených signálů a později i rádiem. 

To ale mnoha pilotům nestačilo. V prvních týdnech Velké války během manévrových bojů se na frontě v odkrytém terénu pohybovaly tisíce mužů, včetně velkých oddílů jezdectva. Proto piloti na palubu svých strojů brali i ruční granáty, které na nepřítele svrhávali, a začali používat i ocelové šipky, zvané flešety. Jeden z českých letců o tom později napsal: „Byly to krásné časy, kdy jsme na sebe neútočili. Ve vzduchu jsme se míjeli, mávali na sebe a každý si plnil svoje úkoly. Později jsme místo pozdravu začali používat pistole, potom pušky a skončilo to u kulometu.“ 

Mnohem intenzivnější boje probíhaly na ruské frontě, kde nepřátelství propuklo 6. srpna 1914. Od začátku zde působilo osm setnin a brzy jich přibylo dalších šest. Také u nich létalo několik Čechů. Už 8. září vratimovský rodák František Malina od 11. setniny vyrazil bombardovat ruské letiště Zólkiew. Odražení náletu, jehož se účastnil, odstartovalo několik ruských letounů, a řízení jednoho z nich svíral i známý ruský průkopník letectví Pjotr Nestěrov. Hodlal ochránit své letiště za každou cenu, a tak narazil do Malinova Albatrosu B.I podvozkem svého stroje. Poškozený albatros dopadl poblíž vesničky Lipina a zahynul zde jak četař František Malina, tak jeho pozorovatel nadporučík baron Friedrich von Rosenthal. Jednalo se o prvního českého letce, který padl ve vzdušném boji. 

Letecká esa 

Další letci měli větší štěstí. Již 7. září 1914 Jindřich Kostrba a Rudolf Holeka od 8. setniny obdrželi vyznamenání Záslužný vojenský kříž III. třídy s válečnou dekorací. Kostrbovi se vedlo i nadále a 18. dubna 1915 byl navržen k udělení medaile Za zásluhy s zdůvodněním: „Od počátku války nalétal přes 10 000 kilometrů jako důstojník pozorovatel. Dne 19. března 1915 provedl úspěšný nálet na vykládku nepřátelského vojenského materiálu a posil východně od Tarnówa. 2. dubna při průzkumném letu pro dělostřelectvo nouzově přistál u Ropy s hořícím letounem řízeným četařem Rudolfem Štolbou. Dne 10. dubna 1915 shození pum s nejlepším výsledkem na železniční stanici Mezölaborcz.“

Na začátku války nastoupil k 1. setnině poručík Otto Jindra. I když dosud s letectvem neměl mnoho společného, patrně jej sem přivedly zkušenosti s vedením dělostřelecké palby, již letečtí pozorovatelé často řídili. Jindrova jednotka se účastnila bojů na ruské frontě, kde poručík 13. června 1915 palbou z pušky sestřelil dva ruské letouny Morane-Saulnier Parasol. Další vzdušné vítězství získal 27. srpna. Koncem roku Jindra dokončil pilotní výcvik a 29. března 1916 k zemi poslal další ruský parasol. 

Svého pátého vítězství, od něhož se mohl pyšnit titulem stíhacího esa, dosáhl 9. dubna. Dne 26. září na něj však zaútočila dvojice stíhaček Nieuport. Jindrův brandenburg naštěstí již nesl jeden pevný kulomet a jeden pohyblivý, který ovládal pozorovatel na zadním sedadle, takže nepřítele poslali k zemi. Svého posledního, devátého sestřelu dosáhl Jindra 18. prosince 1916, kdy zapálil ruský pozorovací balon. Stal se největším c. a k. esem na východní frontě. Po válce se přihlásil do československé armády, v níž zastával funkci zástupce velitele leteckého sboru. 

Skuteční stíhači 

Vůbec největším bojištěm, na němž se uplatnili čeští letci, se stala italská fronta, která se otevřela 23. května 1915. Táhla se od pobřeží Jadranu po Dolomity a Alpy, jejichž horské hřebeny, vysoké i tři tisíce metrů, představovaly pro tehdejší letouny mimořádně náročné podmínky. Začátkem roku 1916 začalo proto c. a k. letectvo používat své první opravdové stíhačky, německé Fokkery E.I. S tímto strojem slavil vítězství Jindřich Kostrba od 4. setniny. Dne 18. února sestřelil hned tři italské bombardéry a stejný úspěch zopakoval i 29. června. Tehdy odstartoval, aby zabránil italským bombardérům v průniku na rakouskou část fronty. Když jeden dohnal, zahájil palbu, načež nepřátelský stroj začal ztrácet výšku, a nakonec se zřítil do údolí Leogra. Krátce poté zpozoroval Kostrba dalšího nepřítele a svedl s ním půlhodinový souboj, při němž donutil italský farman k přistání na vlastní straně fronty. Pět minut nato se dostal Kostrba do třetího souboje, který rovněž vyhrál. Všechny tři střety sledovali na zemi rakouští vojáci, takže nebyl problém uznat je jako Kostrbovo páté, šesté a sedmé vzdušné vítězství. 

Další výraznou osobností byl dobřichovický rodák Josef Novák, jehož si do 41. setniny vybral sám její velitel, kapitán Godwin Brumowski, největší rakouské stíhací eso. Jednotka patřila k elitním útvarům c. a k. letectva, bojovali u ní nejlepší stíhači, kteří měli za úkol získat převahu nad bojištěm. Proto také dostávala nejlepší výzbroj. Brumowski měl o Novákovi velmi vysoké mínění, často s ním rád létal. 

Zvláštní ale je, že Novák od konce srpna 1917 do léta 1918 neohlásil jediný sestřel, zatímco Brumowski jich za tu dobu nárokoval nejméně čtrnáct. Jeden z českých příslušníků jednotky, letecký mechanik František Šimek, ještě desítky let po skončení války opakovaně tvrdil, že Brumowski od Nováka sestřely kupoval. Ve svých pamětech psal: „Josef Novák přenechal majoru von Brumowskimu celkem 19 kusů sestřelených letadel a tímto počtem měl Brumowski celkem 35 sestřelů. Novák tam žil okázalým kavalírským životem a každému byl příjemný. Mám stále v paměti, jak Brumowski poklepal Novákovi na rameno a pronesl slova – ‚Jste chloubou mé setniny.‘“ 

Loajální až do konce? 

V průběhu války procházelo c. a k. letectvo obdobím obrovského rozmachu. Do jeho řad rukovali další a další Češi. Kromě stíhacího letectva našli uplatnění také u průzkumného a bombardovacího, kde nebylo tolik možností na sebe upozornit hrdinskými činy. Působili rovněž u pozorovacích balonů (v posádkách i u početného pozemního personálu), v týlu u cvičných útvarů nebo v továrnách. Ačkoliv mezi Čechy, Němci a Maďary panovaly národnostní třenice, s loajalitou monarchii v letectvu problémy nebyly. Žádné zmínky o tom, že by morálka českých letců nějak klesala, dochovány nejsou. 

Například 21. března 1918 italské letecké eso Silvio Scaroni sestřelilo rakouskou stíhačku Albatros D.III. Ten pilotoval český stíhač Bohumil Munzar od 55. setniny. Když se v zajetí setkal se svým přemožitelem, měl na sobě ještě ohořelou uniformu a prý stále překypoval sebevědomím. Italskému protivníkovi řekl, že měl v boji štěstí, protože rakouští piloti, kteří s Munzarem letěli v jeho roji, prchli a nechali ho samotného. Pokud by prý s ním letěli Češi, určitě by to neudělali a souboj by se vyvíjel úplně jinak. Sám Munzar se později přihlásil do československých legií, ale do boje se zapojit už nestihl. Po válce sloužil v československém letectvu. Z té doby pochází několik nepravdivých zpráv, že nebyl sestřelen, ale úmyslně dezertoval, aby nemusel bojovat za císařství. 

Dosud se nepodařilo najít ani jeden případ, kdy by nějaký český letec během války ulétl na druhou stranu fronty. Došlo k tomu teprve krátce po jejím konci, jako v případě Adolfa Bláhy, který tou dobou sloužil u 3. setniny. Jednotka operovala z polního letiště v Jižním Tyrolsku a po vyhlášení příměří přelétla do Innsbrucku, kde její příslušníci čekali, co bude dál. Bláha ale chtěl co nejrychleji domů, a tak se rozhodl konat. Přemluvil k dezerci i svého přítele Bélu Mayera a oba 21. listopadu 1918 bez povolení vzlétli. Bláha k tomu použil stroj velitele jednotky Friedricha Navrátila a ve velmi špatném podzimním počasí dolétl až do švýcarského Curychu. Zde byl nějakou dobu internován, takže se do nově vzniklého Československa dostal vlakem až v březnu příštího roku. Jeho úlet však představoval velmi ojedinělou událost. 

Na velitelských postech 

Nejnovější výzkumy historika Jiřího Rajlicha ve vídeňském Kriegsarchivu dosud prokázaly, že v c. a k. letectvu sloužilo nejméně 627 pilotů a 344 leteckých pozorovatelů pocházejících z českých zemí. Z celkových asi 2 800 c. a k. letců tvořili přibližně třetinu. Mnoho z nich se dostalo i do velitelských funkcí a čtyřicetkrát se stalo, že byl český pilot postaven do čela letecké setniny. Nejvýše to dotáhl plukovník Leo Nádherný, který od podzimu 1916 velel celému letectvu 5. armády v Itálii. Přes svou vyšší štábní funkci i vyšší věk se účastnil bojových letů jako pozorovatel. Náčelníkem štábu letectva byl další Čech, major generálního štábu Arnošt Čermák. Bohužel se žádný z našich úspěšných letců nikdy nedočkal takového uznání, jako by si zasloužil. 

Rakousko-Uhersko válku prohrálo a po vyhlášení samostatného Československa byli oslavováni pouze legionáři, kteří bojovali za jeho vznik. Vojáci, již nasazovali každý den život na frontě na poražené straně, se dočkali zapomnění, některým dokonce byla jejich předchozí vojenská kariéra na škodu.

Jejich činy byly často znevažovány a naši letci v c. a k. armádě byli vykreslováni jako švejkové, zbabělci nebo kolaboranti sloužící cizím zájmům. Situaci nepomáhal ani fakt, že jejich životní osudy a hrdinství nezapadaly do oblíbeného mýtu o třísetletém útlaku českého národa pod habsburskou nadvládou. Přesto právě oni na podzim roku 1918 tvořili základ nově budovaného československého letectva. Zapojili se do bojů s Maďarskem během roku 1919 a ve špičkách velitelského sboru mnoho z nich působilo až do konce první republiky.

V posledních letech jsme v okolním vesmíru objevili tisíce rozmanitých exoplanet. Významnou motivací pro toto úsilí je touha najít světy, které by byly podobné Zemi, případně světy, na kterých by mohl pozemský život prosperovat. S rostoucím počtem objevených exoplanet a jejich variabilitě se ale jako klíčové ukazuje definování faktorů ovlivňujících obyvatelnost těchto světů. Není to úplně jednoduché a doposud známe vlastně jen jednu obyvatelnou planetu – Zemi.

Podle nového výzkumu, který vedl Anthony Atkinson z americké Riceovy Univerzity, bychom k těmto faktorům měli počítat magnetické pole hvězdy v příslušném planetárním systému. Už víme, že pro život je velmi důležité magnetické pole planety. Atkinson s kolegy jsou přesvědčeni, že s obyvatelností planet těsně souvisí i magnetismus hvězdy.

Magnetické nebezpečí pro život

Badatelé prostudovali celkem 1 546 exoplanet, které obíhají kolem 1 053 hvězd. Pro každou z hvězd odhadovali takzvaný Alfvénův poloměr. Zjednodušeně řečeno jde o vzdálenost, která určuje rozhraní mezi koronou dotyčné hvězdy a jejím hvězdným větrem. V případě Sluneční soustavy má Alfvénův poloměr hodnotu přibližně 20 průměrů Slunce, není ale úplně stejný ve všech směrech.

Proč je tento parametr tak důležitý? Pokud se nějaká planeta nachází uvnitř Alfvénova poloměru, mělo by vzniknout přímé magnetické spojení mezi hvězdou a planetou, což by vedlo k rychlé devastaci atmosféry takové planety. Vyhlídky na život pozemského typu by v takovém případě byly zcela mizivé.

Jak vyplývá ze závěrů studie, kterou nedávno publikoval odborný časopis Astrophysical Journal, Atkinsonův tým zjistil, že ze studovaných exoplanet se jen 84 nachází v obyvatelné zóně hvězdy a současně mimo Alfvénův poloměr. Pouhé dvě exoplanety splňují všechna běžná kritéria pro obyvatelnou planetu. Jde o superzemi K2-3d v souhvězdí Lva (pokud se nejedná o minineptun) a exoplanetu velikostí blízkou Zemi Kepler-186f ze souhvězdí Labutě. Právě na tyto dva světy bychom se podle Anthony Atkinsona a jeho kolegů měli zaměřit. V obou případech jde ale o velmi vzdálené exoplanety - K2-3d od nás dělí 143 světelné roky a Kepler-186f dokonce 492 světelných let.

Puma americká (Puma concolor) je velká, samostatně žijící kočkovitá šelma, která má jeden pozoruhodný primát – ze všech suchozemských savců západní hemisféry je nejvíce přizpůsobivá. Dokládá to především její rozšíření, které sahá od kanadského Yukonu po jih jihoamerických And. Puma se dokáže adaptovat na prakticky jakékoli podmínky, počínaje hustými lesy a na porost bohatými nížinami až po vysoko položené pouště.

Puma je velmi schopným lovcem a zaměřuje se především na velké býložravce. Kromě vysoké zvěře však napadá i domácí zvířata a nepohrdne ani malými hlodavci. Pumy jsou osamocení lovci a s výjimkou matky, která s mláďaty zůstává asi dva roky, nebývají viděny ve společnosti dalších jedinců svého druhu. 

Skokanský šampion

Ve volné přírodě bývá puma zaměňována s rysem, ale od něj ji odlišuje nejen stejnoměrné vybarvení kožichu, ale především velikost, protože hned po jaguárovi je druhou největší šelmou obou amerických kontinentů. Dalším výrazným rysem je délka ocasu, která dosahuje zhruba třetinu celkové délky zvířete. Ocas jí pomáhá při vyvažování, což využije při šplhání a skocích. 

Je zcela mimořádným skokanem a při maximální rychlosti rozběhu a síle odrazu prý může doskočit až do vzdálenosti kolem 12 metrů. Stejně ohromující jsou i její skoky do výšky, které mohou tuto kočkovitou šelmu vynést do výšky čtyř i více metrů.

Pečující predátor

Puma patří k vrcholovým predátorům a v americké přírodě nemá vážného nepřítele. Vlci, medvědi grizzly nebo jaguáři si troufnou jen na mladé kusy nebo naopak starou, nemocnou či poraněnou pumu. Občas ovšem dochází mezi pumami ke kanibalismu, ale i v těchto případech jsou oběťmi buď mladá zvířata, nebo různě handicapovaní jedinci. Jedinou skutečně významnou smrtící hrozbu představuje pro pumy člověk. Plných devadesát procent úmrtí těchto impozantních koček padá v USA a Kanadě na vrub lidí a jejich aktivit. Zvířata přitom nepadnou vždy jen po zásahu z lovecké pušky. Bývají například často sraženy auty, když se pokusí přeběhnout silnici.

Jako vrcholový predátor má puma na přírodu zcela zásadní vliv. Tam, kde z krajiny vymizela, se přemnoží velcí býložravci, kteří pak spásají křoviny v takové míře, že někde zůstávají pod stromy už jen traviny a byliny. Tento podrost na konci vegetační sezóny usychá a mrtvá rostlinná hmota se tu hromadí. To jsou příhodné podmínky pro vznik rozsáhlých lesních požárů.

Pumy zdaleka neovlivňují jen početní stavy velkých býložravců. Pokud tito vrcholoví predátoři v krajině chybí, vytváří se volný prostor pro menší šelmy, jako jsou lišky, skunkové, jezevci, oceloti a další. Jejich populace rostou, což vede k poklesu stavů drobných savců a ptáků.

Vrchol her představovaly atletické soutěže, které proběhly v Paříži v polovině července v Boulogneském lese na provizorních drahách: běžecké byly vyznačeny provázky, diskařský kruh několika pokácenými kládami. A co víc, česká výprava atletů vedená Jiřím Guthem cestovala s ohledem na nedostatek financí na závody na poslední chvíli, takže do Paříže přijela až v sobotu 14. července dopoledne.

Z medaile se neradoval

Ještě než se závodníci ubytovali, šli si prohlédnout boulogneské tratě. Tam se dozvěděli, že závody, které byly plánovány na neděli 15. července, byly na žádost Američanů, kteří odmítali „pracovat“ v den Páně, přeloženy už na sobotu. Čeští sportovci se tak chtě nechtě museli hned po příjezdu svléknout do dresů a postavit na start. Podle toho také dopadly jejich výsledky.

Karel Nedvěd byl vyřazen v běhu na 400 metrů překážek hned v rozběhu, Ondřeje Pukla potkalo totéž v běhu na 800 metrů. Pouze František Janda-Suk se po únavné cestě přiblížil ke svým dosavadním výkonům a hodil diskem do vzdálenosti 35,14 metru. Ač byl držitelem tehdy nejlepšího evropského výkonu 35,65 metrů, nestačil na Maďara Rudolfa Bauera, který překonal hranici 36 metru. Obsadil tedy druhé místo. Měl však smůlu, protože zrovna v hodu diskem neudělovali pořadatelé nejlepším závodníkům medaile, ale pouze věcné ceny. A tak má první česká stříbrná medaile podobu dřevěného stolního kalendáře!

V čem spočívalo kouzlo výkonu Jandy-Suka? Narozen v roce 1878 v Postřižíně na sever od Prahy začal sportovat po příchodu na gymnázium v Křemencově ulici, kde přidal ke svému jménu přídomek Suk. Hrál fotbal, vzpíral a podnícen zprávami z první olympiády v Athénách v dubnu 1896 začal také házet plochým kamenem, který o rok později vyměnil za pravý disk přivezený až z Paříže. Tehdejší technika hodu z místa mu ale příliš nevyhovovala, pro svoji disciplínu objevil otočku: „Nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že Myrónův Diskobolos by to dělal špatně, a tu mi jednou napadlo, že když on při zášvihu pravé ruky má protichůdnou nohu vzadu, že snad také on házel z pravé přes levou nohu, ale za sebe. Zkoušel jsem to, dělaje při tom nejdříve poloviční rotaci, a když to šlo, postupoval jsem dále, až jsem zjistil, že s celkovou rotací se mi házelo nejlépe.“ S Myrónovým Diskobolem se Janda-Suk seznámil v Sokole díky Miroslavu Tyršovi, který jako obdivovatel antiky nakupoval kopie antických soch a zásoboval jimi české sokolovny.

Sporné prvenství

Po dokončení studia práv na Univerzitě Karlově v Praze a nástupu do zaměstnání na pražském policejním ředitelství se Janda-Suk načas odmlčel. Závodit začal znovu v roce 1905. Český sport reprezentoval ještě na V. olympijských hrách 1912 ve Stockholmu a na VIII. olympijských hrách 1924 v Paříži, kde byl dokonce vlajkonošem československé výpravy při zahajovacím ceremoniálu. Úspěch z roku 1900 již ale nezopakoval. 

S aktivní sportovní činností se rozloučil roku 1927 ve čtyřiceti devíti letech. Vedle svého zaměstnání na pasovém úřadě se poté věnoval výchově mladých vrhačů. Jeho tajemnou osobnost vystihl proslulý český atletický trenér Otakar Jandera, když uvedl: „Byl to takový divný pavouk, tajnůstkář, trénoval vždy sám a daleko za Prahou, samotář – ani se neoženil, jako trenér se staral jen o své kluky. Ale přál bych si, aby všichni atleti dovedli na hřišti myslet jako on.“

Byl ovšem František Janda-Suk prvním českým sportovcem, který získal olympijskou medaili? O tom se vedou v posledních letech spory. Na jedné straně je poukazováno na stříbrnou medaili Antona Gödricha v silničním cyklistickém závodě na prvních olympijských hrách 1896 v Athénách, avšak rodák ze severomoravského Fulneku je v protokolech zaznamenán jako reprezentant Německa. Na druhé straně se zmiňuje jméno tenistky Hedwigy Rosenbaumové, jež se jako soukromá osoba zúčastnila tenisového turnaje v Paříži 1900. Tento turnaj proběhl na dvorcích v Puteaux o několik dní dřív a Rosenbaumová na něm získala dvě bronzové medaile v ženách a ve smíšených dvojicích. Tenistka si oproti Gödrichovi do kolonky místa původu zapsala Prahu, proto ji Český olympijský výbor, ačkoliv tehdy neměla z jeho strany jakékoliv pověření, přijal do své náruče. Na Františka Jandu-Suka si ale nedal sáhnout. Stále je tak považován za prvního českého olympijského medailistu.