Circinus X-1 je rentgenová dvojhvězda v souhvězdí Kružítka, která zahrnuje neutronovou hvězdu. Vědci se domnívají, že je to zřejmě jedna z nejmladších známých rentgenových dvojhvězd. Pozorování v roce 2007 odhalila, že z této neutronové hvězdy proudí výtrysky, zářící v rentgenové a rádiové oblasti.

Takové výtrysky obvykle pozorujeme u černých děr. Circinus X-1 je první neutronovou hvězdou, u které byly tyto výtrysky objeveny. Astronom Fraser Cowie z Oxfordské univerzity a jeho kolegové nedávno odhalili, že výtrysky Circinus X-1 nesměřují stále stejným směrem. Vlivem precese se mění osa rotace neutronové hvězdy.

Výtrysky neutronové hvězdy

Podle badatelů se na tom podílí interakce mezi rotující neutronovou hvězdou a akrečním diskem materiálu, který na neutronovou hvězdu proudí z jejího hvězdného společníka. Se změnami osy rotace se mění i směr výtrysků. Výsledkem je, že chování rentgenových výtrysků připomíná zahradní zavlažovač.

Cowie prezentoval výzkum výtrysků neutronové hvězdy Circinus X-1 na nedávné konferenci britské Královské astronomické společnosti. K pozorováním využili soustavu radioteleskopů MeerKAT v jižní Africe. Tato soustava nedávno prošla rekonstrukcí, která posílila citlivost jejích radioteleskopů. Díky tomu vědci zjistili, že pohyby výtrysků vytvářejí strukturu podobnou písmenu S a pohybují se až 10% rychlostí světla.

„Rentgenovou dvojhvězdu Circinus X-1 dál pozorujeme se soustavou MeerKAT každý týden,“ uvádí Cowie. „Přináší nám to dvě věci. S větším počtem snímků můžeme odhalit ještě jemnější struktury v okolí Circinus X-1 a také získáme lepší představu, jak se tento objekt mění v čase.“ Na Circinus X-1 se ale kromě soustavy MeerKAT v budoucnu zaměří i další typy teleskopů, které zajímavou dvojhvězdu prozkoumají i v dalších oblastech elektromagnetického spektra.

Uživatelé moderních zařízení se s QR kódy – doslova „quick response“ neboli „rychlá odpověď“ – setkávají denně. Ve skutečnosti se však nejedná o úplně moderní vymoženost: S jejich používáním začala japonská automobilka Denso v roce 1994. 

Černobílý symbol tvořený specificky seskládanými pixely v mřížce ukrývá data, která dokáže rozklíčovat právě chytrý telefon nebo třeba tablet. Nejčastěji se takto kóduje internetová URL adresa, přičemž namíření objektivu na symbol odpovídá jejímu ručnímu zadání. Na rozdíl od lineárních čárových kódů EAN, jaké se používají pro markování zboží, však mohou jejich QR protějšky uchovávat mnohem víc dat, protože jsou zapsané vertikálně i horizontálně. Každý tak pojme například až 7 089 číslic. 

Jejich další výhoda spočívá v možnosti přečíst obrazec nakloněný či pod úhlem, a dokonce i neúplný. V tzv. informační vrstvě každý černý bod kóduje binární jedničku a bílý nulu. 

„Živočichové využívají různé druhy proudění například vzduchu či vody, které vytvářejí ostatní členové skupiny, aby sami ušetřili energii potřebnou k pohybu nebo snížili odpor,“ vysvětluje Leif Ristroph z New York University. Hlavní autor studie publikované v časopise Nature a jeho kolegové již dřív odhalili, jak se ptáci pohybují ve skupinách. Jejich zjištění však vycházela z experimentů napodobujících interakce dvou opeřenců, kdežto nový výzkum zohlednil celé hejno.

Křídla pod vodou

„V malých hejnech pomáhají aerodynamické interakce každému členovi udržet si určitou zvláštní pozici vůči vedoucímu sousedovi. U větších skupin je však z daných pozic naopak vytlačují a mohou způsobit kolize,“ popisuje Sophie Ramananarivo z pařížské École Polytechnique, jež se na studii podílela. Aby napodobili formace, v nichž se opeřenci řadí jeden za druhého, vytvořili vědci mechanické klapky fungující jako křídla. Plastový model z 3D tiskárny, umístěný ve vodě a poháněný motory, pak kopíroval proudění vzduchu kolem ptačích křídel při letu. Makety ptáků se mohly volně řadit do fronty či do řady a badatelé přitom zkoumali, jak proudění vody ovlivňuje uspořádání skupiny v závislosti na její velikosti.

Srážky na chvostu

U malých hejn do čtyř letců vědci potvrdili, že každému z nich pomáhají aerodynamické interakce udržet jeho pozici vůči sousedům. „Pokud se pták vychýlí ze své pozice, proudění ‚zanechané‘ jeho předchůdcem mu pomůže vrátit se na místo. Ptáci tak mohou sestavit uspořádanou řadu s pravidelnými rozestupy automaticky a bez dalšího úsilí, protože veškerou práci odvádí fyzika,“ popisuje Ristroph a dodává: „U větších skupin však vzdušné proudění způsobí velmi snadné odsunutí člena na konci řady z jeho pozice, což obvykle vede k rozpadu hejna v důsledku srážek. Velmi dlouhé skupiny pozorované u některých druhů tak vůbec není snadné vytvořit a ptáci na konci řady musejí zřejmě neustále vyvíjet úsilí, aby nenarazili do ostatních.“ 

Myslíte, že je Země svými podmínkami pro život ve vesmíru ojedinělá?

Úplně ojedinělá asi ne. Vesmír je skutečně obrovský, jenom v naší Galaxii existuje zhruba tři sta miliard hvězd a minimálně stejný či vyšší počet planet. Víme, že je vesmír plný organických látek, tedy stavebních kamenů života: Vyskytují se v meteoritech, kometách, na planetách i v mezihvězdném prostoru. Nic z toho pochopitelně nedokazuje, že by mimozemšťané museli být hned „za humny“, ale jde o důvod k mírnému optimismu.

Příběh zrodu naší planety a života přes stále vyšší formy až po člověka všichni známe. Představuje člověk vy­vrcholení celého vývoje Země?

Jedná se sice o notoricky známý příběh – ale také o velký omyl. Jako lidé máme totiž velký sklon věřit, že právě my představujeme vrchol evoluce a po nás již nic lepšího přijít nemůže. A že až nastane „poslední hodina“ Země, lidstvo tu stále ještě bude. Z pohledu existence naší planety se však nacházíme zhruba uprostřed celého toho dramatu. Konec světa je tedy nejspíš daleko před námi, pokud k němu sami nějak zásadně nepřispějeme. Planeta se přitom rozhodně nezastaví ani v jednom svém aspektu: Lidé i ostatní druhy se budou dál vyvíjet, stejně jako samotná Země a celý vesmír.

Konec lidstva

Dokážeme předpovědět i zánik lidstva na Zemi?

Z hlediska jejího vývoje k němu s největší pravděpodobností dojde, a navíc nesmírně rychle, protože lidstvo je ze své podstaty velice nestabilní. Jednotlivé kultury se vyvíjejí, expandují nebo naopak zanikají a děje se to v řádu století, či v extrémních případech třeba tisíciletí. Ve srovnání s tempem biologické evoluce probíhá vývoj lidstva velice rychle, o geologii ani nemluvě. Biologické druhy na Zemi obyčejně existují jednotky, maximálně desítky milionů let, a to už musejí mít štěstí. Poté se přemění v druhy jiné, nebo ještě častěji zanikají…

Pokud by tedy lidstvo nezaniklo popsaným přirozeným způsobem, jak by mohlo na Zemi skončit?

Možností existuje mnoho. Takový velkolepější osud, o němž se dočteme v každé optimistické sci-fi, představuje expanze na jiné planety. A pokud se lidem bude dařit, osídlí třeba i velkou část vesmíru.

Může lidstvo čekat i méně optimistická varianta?

I to se může stát. Třeba pokud se transformuje způsobem, který si dnes těžko dokážeme představit – například přejde do virtuální reality nebo ho nahradí nějaký pokročilejší vývojový stupeň, jako třeba stroje či jiné umělé bytosti. Anebo se s ním stane něco, pro co dnes ani nemáme pojmenování.

A mohlo by se i vyhubit samo?

Máte asi na mysli nukleární apokalypsu. Její stín nad námi visí od konce druhé světové války a pochopitelně není o nic méně tíživý, i když už žádný Sovětský svaz či studená válka není. Dnešní geopolitická situace bohužel nenaznačuje, že by lidé nějak zásadně zmoudřeli. A jaderné zbraně jsou k dispozici pořád…

Často se hovoří také o ekologické či klimatologické katastrofě… 

Ekologická katastrofa představuje jeden z dalších možných konců světa, ať už k ní dojde naším přičiněním, nebo se na ní budeme podílet jenom v menší míře. A daly by se vymyslet ještě spousty katastrofických scénářů, které by mohly lidstvo postihnout.

Měli bychom se tedy smířit s tím, že lidé nesetrvají na Zemi navždy. Dá se odhadnout, kolik času nám zbývá?

Ať už se lidstvo transformuje, nebo zanikne, za deset milionů let tady po něm nejspíš nebude ani stopa. Biologické druhy zkrátka nejsou věčné. Dalo by se namítnout, že existují určité výjimky – takzvané živé fosilie, které nevymřely a obývají na Zemi stamilio­ny roků beze změny. Zůstává však trošku diskutabilní, jestli je naší největší aspirací stát se živou fosilií a vývojově ustrnout. Navíc ani zmíněné druhy úplně nestagnují: Například latimérie sice připomíná rybu z druhohor, ale rozhodně nejde o stejný biologický druh se stejným způsobem života a je jisté, že také prošla docela komplikovanou evolucí.

Stopy po civilizaci

Co by tedy po nás na Zemi zbylo? A jak dlouho by se dalo poznat, že tu kdysi existovala inteligentní civilizace?

Většina běžných památek by zmizela velice rychle. Stavby podlehnou erozi, kovy zkorodují a zbytek pohřbí sedimenty. Povrch Země by zas pokryla vegetace a původní přírodní společenstva, takže po několika tisíciletích už bychom asi měli velké štěstí, kdybychom našli nějakou rozpoznatelnou stavbu či její fosilizované pozůstatky.

Co by pak mohlo o lidech na planetě vydat nějaké svědectví?

Největší dopad na Zemi bude mít to, co provádíme s biosférou. Lidstvo už totiž zlikvidovalo téměř všechny velké živočišné druhy a veškeré kontinenty jsme osídlili druhy synantropními, jako jsou prase nebo kočka, které se šířily s evropskou kolonizací. Takže by se dalo říct, že tu po nás zbude taková lehce ochuzená fauna a flóra. A popsaný efekt bude zcela jistě viditelný ještě po mnoha stamilionech let.

Zároveň po nás nepochybně zbudou vyčerpané nerostné zdroje…

Ano, potenciální budoucí civilizace na Zemi se budou muset vypořádat s absencí ropných ložisek a zásob uhlí. Uvedené zdroje se na planetě hromadily stovky milionů let, my je však rychle vyčerpáváme a jejich obnova potrvá velmi dlouho – pokud na ni tedy bude ve vývoji Země ještě dostatek času.

A jak to dopadne třeba s družicemi na oběžné dráze?

Družice na nízkých dráhách poměrně rychle shoří v atmosféře, zatímco ty, které se pohybují výš, mohou přetrvat tisíce, nebo i miliony let. Objekty umístěné mimo Zemi se stanou asi nejtrvanlivějšími doklady existence lidstva, jelikož na ně „nedosáhne“ eroze či povětrnostní vlivy. Například předměty zanechané na Měsíci a Marsu, některé satelity obíhající Zemi i jiné planety a také sondy, které opouštějí Sluneční soustavu, se budou dát asi i po milionech let stále identifikovat jako artefakty vyspělé technologické civilizace.

Planetární termostat

Jak by mohl současný příběh života na Zemi pokračovat?

Pokud nepřijde nějaká jiná katastrofa, čeká planetu a zdejší život postupné stárnutí a zánik. Co se týká biologické diverzity, jsme dost možná již za zenitem. Diverzita, ale i rozsah biosféry se budou postupně snižovat, a nakonec nastane nevyhnutelná vývojová regrese, kdy přežijí pouze odolnější a primitivnější organismy – až se ve finále vrátíme zpátky k mikrobům, kterými evoluce na Zemi začala.

Proč ale takový obrázek? Vždyť například víme, že Slunce čeká ještě poměrně dlouhá existence, než spotřebuje veškeré palivo a postupně se promění v bílého trpaslíka… 

Pro biosféru to bohužel neplatí. Existence Země jako obyvatelné planety s kapalnou vodou na povrchu závisí na takzvaném planetárním termostatu. Zmíněný proces vylaďuje intenzitu skleníkového efektu tak, aby na Zemi panovala rozumná teplota, umožňující především výskyt životo­dárné vody v kapalném stavu. Planetární termostat reaguje na změny teplot a množství CO2 v atmosféře. Když se na planetě oteplí, váže se oxid uhličitý rychleji v chemických procesech a déšť ho rychleji vymývá z atmosféry, čímž se i rychleji dostává do oceánu. Následně se urychlují také chemické a biologické reakce, které ho vážou například do uhličitanu vápenatého, a tím jej odstraňují z ovzduší.

A jak by uvedený proces probíhal, kdyby byla na Zemi naopak zima?

Pokud by byla velká část naší planety zamrzlá a panovaly by zde velmi nízké teploty, odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry by se zpomalilo. Zároveň by se uvolňoval zpátky do ovzduší, aby se dosáhlo rovnováhy. Dané uvolňování víceméně konstantně zajišťují sopky. Jejich činností by začala koncentrace CO2 stoupat až do stavu, který postačuje k výskytu kapalné vody.

Země by si tedy poradila sama?

Dnes, tj. ve čtvrtohorách, se v atmosféře přirozeně nachází asi jen čtvrt promile oxidu uhličitého, což je velice málo. Planetární termostat už tudíž nemá moc možností, jak Zemi dál chladit. Působení člověka nyní tuto hodnotu vychýlilo směrem vzhůru, v dlouhodobém měřítku (milionů let a delším) však bude spíše dále klesat.

Soumrak biosféry

Proč se existence života na Zemi váže na popsaný systém a co by mohla způsobit jeho porucha?

Život potřebuje příznivé teploty, ale také dostatek oxidu uhličitého. Kdyby jeho množství na Zemi kleslo zhruba na 0,015 procenta, začala by mít problémy převážná většina rostlin. Naštěstí evoluce nespí, a protože je hladina CO2 poměrně nízká již docela dlouho, objevila se flóra schopná uvedenému problému čelit. Označuje se jako C4 a patří sem třeba trávy nebo kukuřice. Zmíněné rostliny jsou o celý řád skromnější než ostatní a vystačí si se skutečně minimálním množstvím oxidu uhličitého – který samozřejmě pro svoji existenci potřebují. Pokud by Slunce zjasňovalo rovnoměrně a planetární termostat se choval obdobně jako v minulosti, C3 rostliny by nejspíš vymřely a po nich by převzala štafetu skupina C4: Měla by šanci se na planetě udržet asi osm set milionů let, možná miliar­du, možná ještě o něco déle.

A kdyby později vymřely i tyto rostliny?

Pak by nastal skutečný „soumrak biosféry“. Začaly by odumírat vyšší rostliny a žezlo by přebraly jejich nižší protějšky: nejprve mechy a lišejníky, a nakonec jednobuněčné řasy. Ty mají mnohem větší povrch vůči objemu, takže jsou lépe vybaveny pro získávání plynu difuzí z atmosféry, a tudíž dokážou žít i při podstatně nižší koncentraci oxidu uhličitého.

Zřejmě by ale významně poklesla také intenzita fotosyntézy, že?

Určitě, množství vegetace by se prudce snížilo, a s tím by poklesla i tvorba kyslíku. Zmíněný prvek v atmosféře je nestabilní. Kdyby se neustále nedoplňoval, jeho množství by se chemickými reakcemi snížilo na polovinu řekněme už během deseti až patnácti milionů let, možná ještě dřív.

Jak by Země bez kyslíku fungovala? Byl by tu ještě možný život?

Pokud hladina kyslíku klesne pod únosnou mez, přestane být animální život možný, protože naprostá většina mnohobuněčných organismů na vzdušném kyslíku bytostně závisí. Ve finále by pak zmizela také ozonová vrstva. Její zánik zasadí rozhodující ránu biosféře jako takové. Intenzivní ultrafialové záření téměř znemožní život na pevninách i v mělkém moři. Fotosyntéza tím znovu rapidně poklesne, ale zřejmě neustane zcela a některé její formy budou pokračovat.

Co živého bude v té době ještě moct na Zemi existovat?

Poslední živočichové by mohli vypadat asi jako korzetka, která si dokáže poradit i v prostředí zcela bez kyslíku, a dokonce se rozmnožovat. Nebo bude na Zemi žít něco podobného červům, kteří obývají okolí hlubokomořských vývěrů chudé na kyslík a snášejí velmi vysoké teploty.

Ve vlhkém skleníku

K čemu dojde, až přestane biosféra zásadně promlouvat do vývoje naší planety?

Země přejde do úplně jiného klimatického režimu, než jaký známe. Nastane období takzvaného vlhkého skleníku. Planetární termostat, a tím i oxid uhličitý vystoupí ze hry a na důležitosti začne nabývat jiná zpětná vazba s rostoucí teplotou, která bude od té chvíle kopírovat zjasňování Slunce. V atmosféře postupně převáží vodní pára, která má ovšem tu nepříjemnou vlastnost, že sama o sobě představuje skleníkový plyn. Teploty tedy zřejmě porostou výrazně rychleji, než by odpovídalo jenom zjasňování Slunce, a ve finále zde budeme mít planetu s velmi hustou parní atmosférou a nesmírně vysokými teplotami na povrchu.

Zachovají se v popsaném období ještě oceány?

Ano, ale jejich teploty dosáhnou minimálně padesáti stupňů Celsia, a velmi pravděpodobně se postupně vyšplhají až na sedmdesát stupňů či ke stovce, a možná i výš. Přesnější předpověď ovšem není možná: Teplota na povrchu Země bude totiž záviset na spoustě dalších faktorů, včetně oblačnosti – tedy na tom, jak bude planeta světlá a jakým způsobem bude odrážet sluneční paprsky do kosmu.

Jak by potom mohl vypadat pozemský život?

Nepochybně vymřou eukaryota neboli životní formy založené na buňkách s pravým jádrem. Jejich teplotní limit se pohybuje okolo sedmdesáti stupňů, což planeta v uvedené fázi s největší pravděpodobností překročí. Zůstává otázkou, zda teplota na povrchu přesáhne i limit pro život bakterií a archeí, což se nedá příliš dobře odhadnout. Navíc musíme brát v úvahu, že se na Zemi budou nacházet nejrůznější prostředí.

Myslíte tím, že by se život někde udržet mohl, jak o tom uvažujeme třeba na ledových pólech Marsu?

Kupříkladu vysokohorské oblasti poblíž pólů, kde bude teplota nižší než jinde, mohou zůstat relativně obyvatelné alespoň pro jednoduché formy života, a to třeba i za dvě miliardy let. Období vlhkého skleníku se bude od dnešní Země lišit i v dalších aspektech, přestože tu zřejmě stále bude kapalná voda. Ale planeta bude fungovat úplně jinak než dnes.

Tisíc stupňů nad nulou

Vodní pára se začne ve velkém množství dostávat do stratosféry. Co to bude znamenat?

Způsobí tam několik ošklivých věcí. Pokud tady ještě bude nějaký náznak ozonové vrstvy, pak s ní udělá krátký proces, protože existence ozonu se s vodní párou neslučuje. Kromě toho dojde k masivní fotolýze vody jak ve stratosféře, tak na povrchu Země. Jelikož i tam bude pronikat ultrafialové záření, nastane rozklad molekul vody na vodík a kyslík. Druhý zmíněný bude poměrně rychle reagovat s různými minerály na povrchu planety, zatímco velmi lehký vodík bude unikat do kosmu.

Ze Země tak začne mizet voda a planeta se bude vysušovat?

V období vlhkého skleníku začnou velmi rychle mizet oceány, což by mohlo nastartovat bludný kruh takzvaného překotného či pádivého skleníku. Dostatečně vysoká koncentrace vodních par v ovzduší by zesílila skleníkový efekt, který by následně zvýšil teplotu na Zemi a usnadnil další odpařování. Nakonec by veškerá voda přešla do plynného skupenství a teplota by vystoupala tak vysoko, že by se uvolňoval i minerálně vázaný oxid uhličitý a v atmosféře by se ocitla rovněž velká část pozemského uhlíku.

Čili by se Země ještě víc oteplila?

Ano. Skončilo by to planetou s naprosto nepředstavitelnou teplotou přes tisíc stupňů Celsia. Naštěstí by popsaný stav nevydržel dlouho, protože by se vodní pára začala z atmosféry zase ztrácet – stejně jako v období vlhkého skleníku, jenom ještě rychleji. Nakonec by se zřejmě planeta normalizovala ve stavu, který známe ze sousední Venuše s velmi hustou, ale suchou atmosférou bez vodních par, jen s oxidem uhličitým. Tak by se teplota Země zastavila přibližně na čtyřech až pěti stech stupních Celsia. A tam už žádný život možný není.  

K osudu Země, Sluneční soustavy a naší Galaxie se vrátíme v druhé části rozhovoru, který vychází příští neděli 28. července.

RNDr. Tomáš Petrásek, Ph.D. (*1984)

Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 2006 pracuje ve Fyziologickém ústavu Akademie věd a od roku 2014 také v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. Doktorský titul získal v tomtéž roce. Profesionálně se věnuje studiu mozku i chování a modelům duševních poruch. Vedle toho popularizuje astronomii a astrobiologii v rámci přednášek či knižní série Vzdálené světy a od roku 2015 přednáší základy astrobiologie na své alma mater. Loni také publikoval sci-fi román Azhareida.

Představovat Ludmilu, první světici v našich dějinách, je jednoduché a složité zároveň, neboť o svaté Ludmile existuje poměrně široké veřejné povědomí, takže odhalit z jejího života něco málo známého není tak úplně snadné. Dá se věřit legendám? Od chvíle, kdy ji spolu s manželem pokřtil na Moravě moravský arcibiskup Metoděj, žila příkladným životem a dbala na to, aby její vnuk byl vychován jako řádný křesťan. Kněz Kaich ho naučil slovanskému písmu a na hradišti Budeč se mladý následník seznámil se vším, co bylo psáno ve svatých knihách. Naučil se také latinsky. 

Po dobu Václavovy nedospělosti spravovala zemi jeho matka Drahomíra. Ta s nevolí pozorovala Ludmilin vliv na syna a bála se, že se z knížecího dědice stane slaboch. Nakonec se rozhodla k hrůznému činu: její oddaní sluhové přepadli Ludmilu na jejím vdovském sídle Tetíně, právě když se modlila večerní modlitbu, a zardousili ji závojem, který jí strhli z hlavy… 

Tak by mohlo znít stručné curriculum vitae ženy, která je známá nejen jako babička knížete Václava, ale dlouhou dobu jako naše jediná světice (Anežka Česká byla svatořečena až v roce 1989) a patronka české země. O jejím životě toho bohužel nevíme tolik, abychom ho mohli zmapovat krok za krokem. Většinu informací nám zanechaly naše nejstarší legendy, psané buď latinsky nebo staroslověnsky. Jednotlivé údaje si však dost často odporují, což při rozdílném společenském postavení, náboženském přesvědčení či národní „příslušnosti“ jejich pisatelů není nic neobvyklého. 

Jak to bylo se křtem? 

Vzhledem k tomu, že české prostředí bylo silně závislé na křesťanství přicházejícím z prostředí dnešního Německa, chtěl se knížecí pár vymanit z bavorského vlivu. Možná právě proto křesťanskou víru oficiálně přijal z Velké Moravy. Ke společnému křtu Ludmily s Bořivojem došlo pravděpodobně po Metodějově návratu z Říma, přičemž nejpřijatelnější se zdá rok 883. 

Určitě není bez zajímavosti ani úvaha, že tento „velkomoravský“ křest hlavního přemyslovského knížete proti němu obrátil část českých vladyků, pokřtěných v duchu liturgie německé. Křestní akt Ludmily a Bořivoje se s největší pravděpodobností odehrál v Čechách, kam za nimi osobně přišel Metoděj, i když ani to nemůžeme tvrdit jistě. Možná ke křtu došlo na některém z velkomoravských hradišť, přičemž se nejčastěji zmiňuje Velehrad. U Ludmily určitě nešlo o nějaké formální přijetí křesťanské víry, ale o hluboký a zásadní zlom v celém životě, který vyústil v její pozdější mučednickou smrt. 

Drahomíra z kmene Stodoranů 

Poté, co Bořivoj někdy v letech 889/890 zemřel, uchýlila se Ludmila na přemyslovské hradiště Tetín. Když potom 13. února 921 zemřel i mladší z jejích synů, kníže Vratislav, došlo k dramatickému obratu v Ludmilině životě. Vratislavovou manželkou, matkou jeho tří synů, Václava, Boleslava a Spytihněva, i čtyř nejmenovaných dcer byla kněžna Drahomíra. Ani o ní nemáme téměř žádné hodnověrné zprávy, nicméně je známo, že pocházela z mocného kmene Stodoranů, který patřil ke kmenovému svazu Polabských Slovanů, usídlených na severovýchodě dnešního Německa. České prostředí s nimi mělo celkem dobré vztahy, neboť s nimi bylo mnohem snazší bránit se rozpínavosti franské říše. 

Vratislav I. po svém nástupu na knížecí stolec pokračoval v duchu matčiných vizí politických i náboženských. Bohužel i o něm máme jen málo zmínek. O jeho údajném konci existuje záznam uherského kronikáře Šimona z Kézy, ovšem kronika vznikla až ve 13. století. Podle ní byl Vratislav zabit v boji s Uhry právě roku 921. Jeho starší syn Václav narozený kolem roku 907 byl v době otcovy smrti nedospělý, a tudíž nemohl sám vládnout. Chlapec byl v té době obvykle považován za dospělého v šestnácti letech, ale vzhledem k nedokonalým údajům týkajícím se dat narození nebylo možné věk vždy přesně prokázat, a tak se vycházelo ze stavu fyzické zralosti. Ta mohla nastat v okamžiku, kdy mladíkovi začal růst na tváři vous nebo na přirození ochlupení. Čeští velmožové rozhodli, že do té doby má za Václava vládnout jeho babička Ludmila. 

Spor mezi „dámami“ 

Nařízení sboru vladyků Drahomíra odmítla respektovat, neboť považovala Ludmilinu regentskou vládu za nespravedlivou. Přes srdce nemohla přenést to, že babička obou chlapců se přijetím stařešinského usnesení vlastně stává i její „paní“. Podle latinské legendy Fuit in provinciam Boemorum byla už v této době rozhodnuta ji zahubit, aby zdědila všechno, co Ludmila má, a mohla sama vládnout podle svých představ. Drahomíra byla podle všech dosažitelných údajů žena výrazně emancipovaná, hrdá a pánovitá, čímž se charakterově od Ludmily výrazně odlišovala. Je ovšem otázka, nakolik při tomto popisu hrála roli snaha legendistů co nejvíce oslavit světici a naopak očernit Drahomíru.

Svým způsobem tady šlo o jakousi knížecí prestiž, neboť Drahomíra disponovala slušným knížecím majetkem, Ludmila se opírala o pomoc velmožů. Navíc, obě ženy byly kněžny, vědomé si svého společenského postavení. Jedna před druhou se patrně cítila v nebezpečí, byť původně byly jejich vztahy dobré a slušné. Drahomíra hledala cestu, jak Ludmilin vliv omezit. Marná byla Ludmilina tvrzení, že nemá pražádný zájem o podíl na vládnutí v zemi, nadarmo tvrdila, že samoty na Tetíně chce využívat pro tichou službu bohu, pečovat o spásu své duše a stranit se světského života. Tehdy už bylo celkem jisté, že Drahomíra je rozhodnuta zbavit se vlivu své tchýně za každou cenu. Nejjednodušší pochopitelně bylo zbavit se jí jednou provždy. 

Schyluje se k vraždě 

Rozpor zřejmě vyvrcholil v letních měsících roku 921, tedy nedlouho po Vratislavově smrti. Drahomíra „tlačila“ na radu starších a ta změnila rozhodnutí, čemuž se Ludmila podvolila a souhlasila, že se nadále bude zabývat už jen božími milostmi. Svoji snachu a sokyni požádala, aby jí ona sama určila místo, kde se bude věnovat posledním chvílím svého života, ať už to bude hradiště nebo klášter. Vrátila se znovu na Tetín. Jak se vlastní plán na vraždu zrodil, se můžeme jen domnívat. Drahomíře měli v tomto směru posloužit dva muži, v letopisech uvádění jako Tuna a Gomon. Jsou to poněkud zvláštní jména a řada historiků se nejednou přela o jejich původu. Tetín byl nepochybně dobře opevněný, nicméně dva zlotřilci se spolu s dalšími vojáky do hradu přece jenom dostali. Soudě podle Kristiánovy legendy, Ludmila Tunu a Gomona zřejmě znala, takže když se s nimi setkala, asi ji nenapadlo, s jakým úmyslem za ní přišli. 

Ludmila je přijala vlídně, rozmlouvala s nimi, připomínala jim zásady křesťanských skutků a věrnosti panovnickému domu. Nechali jí proto čas na modlitbu a teprve potom vykonali své hrozné dílo. Těžko říct, zda měli vražedný čin promyšlený dopředu, či využili okamžité situace, neboť vražda neměla být krvavá, tedy provedená mečem nebo dýkou. A tak ji strhli z lože a dílo zkázy dovršili v nejkratším možném okamžiku patrně šátkem, který ji strhli z krku, nebo připraveným provazem. Vražda se udála v noci z 15. na 16. září 921, tedy pouhých sedm měsíců po smrti Ludmilina syna Vratislava I. 

Odplata pro vrahy 

Názory kronikářů i historiků na další osud Tuny a Gomona se rozcházejí. Nejspolehlivější se zdá domněnka, že Drahomíra se jich potřebovala co nejdříve zbavit jako svého zlého svědomí. Zřejmě se zpočátku dostali do její přízně a obdařila je slušnými majetky i postavením, nicméně musela se sama před nimi mít na pozoru. Podle legendy je obdarovala drahocennými látkami, zlatem a stříbrem, přičemž zpočátku netušila, jaké hady si na svých prsou hřeje. Jejich meče byly pro ni nevyzpytatelné a nemohla vyloučit, že se obrátí proti ní. Když se jí totiž zdálo, že Tuna a Gomon přesahují společenské postavení, které jim vymezila, nechala je potrestat. Nakonec to „odnesl“ jen Gomon, Tunovi se totiž podařilo uprchnout. To ji jaksepatří rozlítilo, takže si svoji zášť vybila nejen na Tunovu bratrovi, ale i na jeho a dalších Tunových potomcích. Kristiánova legenda říká, že „…v jednom dni stejným ortelem všechny je zahubila…“ 

Můžeme jen odhadovat, zda Drahomíra svého činu litovala. Faktem ovšem zůstává, že ještě před Václavovým nástupem na knížecí stolec se jako regentka ujala správy země. Z historických pramenů je patrné, že to bylo pro zemi málo šťastné období. Václav totiž matku na určitou dobu zapudil. Když v roce 922 vtrhl do Čech bavorský vévoda Arnulf, zbavil ji vlivu na státní záležitosti a pomohl k vládě Václavovi. 

Autoři legend o Václavovi i jeho babičce Ludmile označili Drahomíru jako ženu krutou, navíc jako skrytou pohanku. Václav ji nechal internovat na Budči se zdůvodněním, že se obává o svůj život. Byl však vychován v duchu synovské lásky, takže matce umožnil návrat do Prahy, ale vliv na vládu již nezískala. Když potom došlo k vraždě Václava, i ona pocítila obavy o svůj život a utekla zpět do své rodné země, čímž o ní jakékoli další informace mizí. 

Jakousi Drahomířinou úlitbou za Ludmilinu smrt bylo, že dala proměnit dům, v němž se na Tetíně vražda odehrála, v chrám svatého Michala. Tělo nebohé kněžny nejprve pochovali na Tetíně, v roce 924 ji pak Václav nechal slavnostně přenést do Prahy a s pietou pohřbít v někdejším klášteře svatého Jiří, kde jsou její ostatky uloženy dodnes

Tvorbu inzulínu, životně důležitého enzymu, který je zodpovědný za snižování hladiny cukru v krvi, mají na starost beta buňky ve slinivce. U pacientů s diabetem jsou beta buňky pacienta zničené nebo nevytvářejí dostatečné množství inzulínu. V současnosti jsou stále ještě základní léčbou pravidelné injekce inzulínu, které pomáhají regulovat cukr.

V poslední době se objevují nové typy léčby, které usilují o obnovení funkce beta buněk. Takové řešení by pacienty ušetřilo mnoha injekcí. V některých případech se k tomuto účelu používají kmenové buňky, z nichž se vypěstují nové beta buňky, které jsou následně transplantovány do těla pacienta.

Nová léčba diabetu

Odborníci amerických výzkumných center Mount Sinai a City of Hope nyní přicházejí s převratným typem léčby. Nespoléhá na kmenové buňky a transplantace, ale zařídí, že se v těle v řádu měsíců obnoví beta buňky a s nimi i potřebná produkce inzulínu. Jejich metoda zahrnuje dvě látky.

První z nich je alkaloid harmin, který inhibuje aktivitu enzymu DYRK1A v beta buňkách. Druhá látka je peptid podobný peptidovému hormonu GLP-1 (Glucagon-like peptide-1), který aktivuje receptor pro zmíněný hormon GLP-1, což vede ke snížení hladiny cukru v krvi. Jde o látku velmi blízkou populárnímu léku Ozempic. Podrobnosti o nové léčbě diabetu zveřejnil odborný časopis Science Translational Medicine.

Vědci vyzkoušeli novou léčbu na myších modelech s diabetem 1. i 2. typu. Myším implantovali lidské beta buňky a aplikovali na ně popsanou léčbu. Během tří měsíců se u nich počet lidských beta buněk zvýšil o 700 procent a příznaky diabetu prakticky vymizely, na dobu nejméně jednoho měsíce. Je to poprvé, kdy nějaká léčba dokázala v živém organismu zvýšit počet dospělých lidských beta buněk.

Dne 11. června 1927 rozhodl náčelník námořního velitelství Reichsmarine admirál Hans Zenker o výstavbě pancéřové lodi s výtlakem 10 000 tun, vyzbrojené šesti děly ráže 280 mm, osmi 150 mm, dosahující rychlosti 26–27 uzlů (48–50 km/h) a s maximální silou pancíře 100 mm. Procentuální srovnání příslušných hmotnostních složek konstrukčního výtlaku mezi obrněncem Ersatz Preussen a bitevní lodí Bayern (hodnoty v závorkách) činilo pro výzbroj a střelivo 18,9 % (14,1), pohon 11,2 (7,8) a pancéřování 17,0 (40,4). Z uvedených čísel jasně vyplývá preference rychlosti a výzbroje plánovaného plavidla na úkor pancéřování. To znamenalo jasný odklon od dosavadních dlouholetých zásad stavby německých válečných lodí.

Image

Čtěte také

Obdivuhodná improvizace: Německé kapesní bitevní lodě (1)

Sázka na moderní technologie

Návrhem nové konstrukce bylo pověřeno konstrukční oddělení Námořního velitelského úřadu (Marinekommandoamt). V rámci omezení daných versailleskou smlouvou použili konstruktéři všechny dostupné technické inovace. Poprvé na válečné lodi této velikosti tvořily pohonný systém výhradně dieselové motory, dodané firmou MAN. Celkem 54 000 koní (40 267 kW) dávalo maximální rychlost 28,5 uzlu (53 km/h) a zásoba nafty umožňovala urazit 10 000 námořních mil (18 500 km) při 20 uzlech, nebo 18 000 námořních mil při 13 uzlech. 

Kromě těchto operačních možností, kterým se žádná tehdejší hladinová loď nevyrovnala, nabízel dieselový pohon další výhodu v možnosti přejít z nuly na plný výkon v co nejkratším čase ve všech bojových situacích. Tyto přednosti převážily zjevnou nevýhodu v podobě značné prostorové náročnosti na hnací systém. Pancíř, který se nevyznačoval obzvláštní tloušťkou, byl umístěn tak, že se sám stal součástí konstrukce lodi a významně tak přispíval k pevnosti a stabilitě lodních sekcí.

Revoluční řízení palby

Těm bylo nutné věnovat zvláštní pozornost, protože nově konstruované věže pro tři děla ráže 280 mm enormně zatěžovaly lodní sekce při palbě do stran. Potřebné úspory hmotnosti při stavbě lodního trupu bylo dosaženo použitím elektrického svařování, vyzkoušeného s úspěchem již při stavbě lehkého křižníku Emden. Poprvé byl také instalován systém řízení palby děl, který centrálně řídil palbu všech těžkých děl. Věže střílely podle specifikací a výsledků měření centrálně zaznamenávaných, počítaných a předávaných do věží, kde se zpracovávaly pomocí vysoce složitých mechanických výpočetních systémů až do výstřelu. Tohle znamenalo doslova revoluci ve vedení námořního boje. 

Prakticky od počátku úvah o stavbě nové velké bojové lodi se stal projekt předmětem ostrých sporů, zejména mezi politickými stranami. Po návrhu na zařazení první splátky ve výši 9,3 miliardy marek do obranného rozpočtu na konci roku 1927 začaly v Říšské radě a v Říšském sněmu nekonečné debaty, v nichž levicové strany stavbu odmítaly, protože byla z jejich pohledu vojensky a finančně nesmyslná a z hlediska zahraniční politiky neudržitelná. Slogan „jídlo pro děti místo obrněných křižníků“ se stal heslem stranického boje. Nakonec však vláda financování stavby prosadila.

Obavy Britů a Francouzů 

Přes všechny politické problémy tak mohla být nakonec stavba zahájena, kýl položili dělníci 5. února 1929. Ke spuštění první pancéřové lodě na vodu došlo 19. května 1931 a za účasti říšského prezidenta Paula von Hindenburga byla pokřtěna Deutschland. Prvního dubna 1933 vstoupil obrněnec ve Wilhelmshavenu do služby pod velením kapitána Hermanna von Fischela. Následně se plavidlo podrobilo četným zkouškám, jejichž výsledky měly zůstat utajeny. To ovšem nebylo vždy možné, neboť testy probíhaly na volném moři. 

Převratná konstrukce způsobila v evropských zemích pozdvižení, jelikož design, který němečtí loďaři postavili, mohl vážně narušit rovnováhu mezi mocnostmi. Rychle se ukázalo, že pouze britské bitevní křižníky Hood, Renown a Repulse jsou rychlejší a silněji vyzbrojené než Deutschland. Vzhledem k tomu, že Německo smělo v zásadě postavit osm lodí typu Deutschland (náhradou za stávající stará plavidla), obávaly se obchodní velmoci – především Velká Británie a Francie – hrozby, která vyvstala jejich námořním trasám. Washingtonská smlouva však Angličanům zakazovala stavět další bitevní lodě; Francie mohla postavit dvě nová plavidla Dunkerque a Strasbourg (330mm děla, zavedeny 1937, respektive 1938) – které byly konstrukčně silnější a rychlejší než německé Panzerschiffe.

Narušená rovnováha 

Výše zmíněných pět britských a francouzských lodí mohlo být použito společně proti německým obrněncům pouze v případě, že by Anglie a Francie byli spojenci ve válce proti Německu. Nicméně námořní dohoda uzavřená mezi Londýnem a Berlínem 18. června 1935 nabídla britské vládě politickou příležitost, jak obratně zvládnout hrozící nebezpečnou situaci. Podpisem dohody byla německá říše osvobozena – ne-li oficiálně, tak de facto – od omezujících ustanovení versailleské smlouvy. Protože nyní směla vybudovat flotilu, která bude celkově, ale také v rámci každé lodní třídy, představovat 35 % velikosti britského loďstva. 

Na oplátku se Němci zavázali dodržovat kvalitativní požadavky Washingtonské smlouvy. A ta říkala, že těžká válečná loď – jíž byla i Panzerschiff „A“ s děly ráže 28 cm – měla být řazena do kategorie bitevních lodí, a proto musela mít výtlak nejméně 17 500 tun. To znamenalo, že Německo již nemohlo stavět obrněnce třídy Deutschland nad rámec tří již dokončených nebo rozestavěných jednotek. Takové rozhodnutí vycházelo z Hitlerova přesvědčení, že by se měl vyhnout jakémukoliv konfliktu s největší námořní mocností – Británií. V důstojnickém sboru Kriegsmarine ale nebylo schválení námořní dohody z různých důvodů vůbec jednomyslné. 

Po Deutschland vstoupil do služby 12. listopadu 1934 Admiral Scheer a jako třetí sesterské plavidlo 6. ledna 1936 Admiral Graf Spee. Když byl Hermann Boehm povýšen do hodnosti viceadmirála a jmenován novým velitelem flotily Kriegsmarine, zvolil si nejnovější z lodí za svou vlajkovou loď. Kruh se uzavřel.

Když Galileo Galilei (1564–1642) zkraje roku 1610 namířil vlastnoručně vyrobený teleskop na planetu Jupiter a s úžasem sledoval, jak kolem ní obíhají čtyři do té doby neznámé měsíce, jednalo se o zlomový okamžik pro celou astronomii. Po bok vynálezu dalekohledu, jenž zásadně proměnil nejen to, jak lidé vnímali vesmír, nýbrž i vlastní místo v něm, se zařadil jeho protějšek na opačném konci spektra, o jehož rozvoj se italský učenec také přičinil – mikroskop. 

Nesmělé krůčky 

První předchůdci mikroskopu, sestávající z trubice vyplněné vodou a opatřené z obou stran sklíčky, se údajně objevili už před několika tisíci lety ve starověké Číně. Schopnosti vody či skla zvětšovat předměty si byli vědomi i staří Řekové a Římané. K vytvoření skutečných optických mikroskopů ovšem došlo mnohem později, třebaže autor toho prvního zůstává sporný. 

Za vynálezce mikroskopu bývají označováni nizozemský výrobce čoček Hans Janssen a jeho syn Zacharias, kteří podle dopisu zaslaného nizozemskému lékaři Williamu Boreliovi sestrojili první drobnohled v roce 1590. Ten se sice nedochoval, avšak ve sbírkách muzea v nizozemském Middelburgu se nachází mikroskop, který kolem roku 1595 vyrobil možná sám Janssen a jenž se svému předchůdci zřejmě značně podobá. Skládá se ze tří trubic, přičemž jedna slouží jako pouzdro a zbylé dvě se do ní dají zasunout. Okulár je opatřen dvojvypuklou (bikonvexní) čočkou, objektiv čočkou ploskovypuklou (plankonvexní) a přístroj maximálně dosahuje asi devítinásobného zvětšení. 

Mikroskop se začal šířit Evropou a jedním z těch, koho nový výdobytek techniky zaujal, nebyl nikdo jiný než Galileo Galilei. Nejprve k mikroskopickým účelům předělal svůj dalekohled, ale zřejmě šlo o docela nepraktické řešení, protože vyžadovalo použití mimořádně dlouhého tubusu. S mikroskopií patrně experimentoval i dál, nicméně na rozdíl od astronomických pozorování to pro něj pravděpodobně nebyla tak důležitá činnost, jelikož se o ní ve svých spisech v podstatě nezmiňuje. 

V roce 1624 se Galilei seznámil s mikroskopem, který zkonstruoval nizozemský výrobce čoček žijící v Anglii, Cornelius Drebbel, a zřejmě sám začal podobné přístroje vyrábět. Na podzim téhož roku jeden, označovaný jako occhiolino, zaslal Federicu Cesimu, italskému učenci, aristokratovi a zakladateli jedné z prvních vědeckých společností na světě Accademia dei Lincei v Římě. Ten se ihned pustil s jeho pomocí do pozorování a v roce 1625 publikoval společně s Francescem Stellutim, dalším členem své učené společnosti, krátké pojednání s názvem Apiarium zahrnující detailní nákresy včelího těla. V dopise, který Cesimu později zaslal německý vědec Giovanni Faber, se pak poprvé vyskytlo označení „mikroskop“. 

Od kratochvíle k vědě 

Díky Galileimu, Drebbelovi a dalším průkopníkům zažívala mikroskopie prudký rozmach. Objevily se nejrůznější typy drobnohledů včetně jednočočkových, jež sestávaly z trubice, která měla na jednom konci skleněnou kouli a na druhém obyčejné sklo. Nicméně většina přístrojů zahrnovala dvě čočky, a jednalo se tedy o takzvané složené mikroskopy. Tak či onak byly přístroje stále vnímány spíše jako neotřelé hračky bez většího praktického užitku, vhodné leda tak k pozorování much, blech, kůže, krve a jiných materiálů, co byly zrovna po ruce. Časem se však začaly vynořovat i formálnější záznamy o objektech sledovaných drobnohledem, které naznačovaly, kudy by se zkoumání mikrosvěta mohlo ubírat.

Jedním z nadšených mikroskopiků byl francouzský lékař a přírodozpytec Pierre Borel (1620–1671), jenž v roce 1653 publikoval práci Historiarum et Observationum Medicophysicarum Centuria prima. V té líčil například svá pozorování krvinek (domníval se, že jsou to choroboplodní červi), průduchů na listech rostlin či struktury tkání řady orgánů od srdce a ledvin po varlata nebo plíce. O pár let později německý učenec Athanasius Kircher (1602–1680) popisoval, že v krvi pacientů, kteří zemřeli na mor, pomocí mikroskopu spatřil jakési drobné částice, a přemítal, zda by nemohly být příčinou onemocnění. Ačkoli mor skutečně způsobuje bakterie, jak se ukázalo mnohem později, není pravděpodobné, že by Kircher tyto mikroby svým přístrojem s asi třiatřicetinásobným zvětšením mohl vidět. 

Zrození buňky 

Mikroskop se z hračky pomalu, ale jistě měnil ve vědecký nástroj. V tomto smyslu jej použil například italský lékař a přírodovědec Marcello Malpighi (1628 až 1694), jenž v roce 1661 vydal práci De Pulmonibus Observationes Anatomica. V ní popsal objev vlásečnic v plicích žab, čímž dokázal platnost teorie o existenci malého krevního oběhu (mezi srdcem a plícemi). O několik let později publikoval spis o bourci morušovém, kde vyslovil domněnku, že hmyz k dýchání nepoužívá plíce, nýbrž takzvané vzdušnice. 

Patrně největší reklamu mikroskopu udělal knihou Micrographia z roku 1665 anglický polyhistor Robert Hooke (1635–1703). Dílo překypovalo úžasnými ilustracemi, o něž se postaral sám autor, nejen zdatný přírodozpytec, ale také nadaný kreslíř. Vedle zdánlivě všedních věcí, jako je špička jehly nebo ostří břitvy, Micrographia detailně zachycovala i mnoho do té doby nepředstavitelných výjevů ze světa zvířat. Hooke studoval například stavbu vlasů, peří, hmyzích očí nebo muších křídel. K nejznámějším patří jeho kresba blechy, jež je fascinující i po více než tři sta padesáti letech. A zkrátka nepřišly ani rostliny. Při pozorování korku si Hooke v rostlinném pletivu všiml jakýchsi komůrek, které označil latinským slovem cellula, z nějž byl později odvozen anglický název pro buňku (cell), dnes pokládanou za základní stavební jednotku všeho živého. 

Zvídavý obchodník 

Nejvýznamnějším mikroskopikem druhé poloviny 17. a počátku 18. století se nakonec nestal žádný učenec, nýbrž nizozemský obchodník s látkami Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723). Ačkoli místo složeného mikroskopu, na který sázela většina jeho předchůdců i současníků, používal jen „obyčejný“ jednočočkový, dokázal zkonstruovat přístroje daleko výkonnější, než jaké používali jeho konkurenti. Leeuwenhoek nebyl členem žádné vědecké společnosti, neměl přírodovědné vzdělání a s mikroskopickými pozorováními zřejmě jako mnoho jiných začal jednoduše pro zábavu. Výsledky, jichž díky vynikajícím vlastnoručně vybroušeným čočkám dosáhl, ale nezůstaly bez povšimnutí. 

V dubnu 1673 zaslal na popud nizozemského lékaře a anatoma Reiniera de Graafa do londýnské Královské společnosti dopis, ve kterém popisoval detailní pozorování včelího žihadla či vší. Kresby naznačovaly, že jejich autor musí mít k dispozici skutečně mimořádně výkonný mikroskop. V Londýně však zavládla nedůvěra – obchodník s textiliemi, který postrádá náležité vzdělání, a dokonce nevládne latinou, ba ani angličtinou, přece nemůže dosahovat lepších výsledků než Hooke a ostatní uznávaní mikroskopici.

Leeuwenhoek se nenechal odradit. V pozorování mikrosvěta pokračoval, stejně jako v zasílání zpráv o dosažených výsledcích do Královské společnosti i jiných vědeckých institucí. Dopisů nakonec během čtyřiceti let odešlo přes pět set a některé obsahovaly zjištění nedozírného významu, byť stejně jako ten první často vzbuzovaly pochyby. V Anglii se totiž zpočátku nenašel nikdo, kdo by jeho objevy dokázal zopakovat. Nizozemec byl navíc chabý kreslíř, a proto si na ilustrování svých psaní najímal profesionály. Nicméně ti se při práci museli řídit pouze jeho instrukcemi, poněvadž ani jim, stejně jako většině ostatních lidí, nechtěl dovolit, aby se čočkou na dotyčný vzorek podívali sami. Podobně tajnůstkářský byl také ohledně výroby svých supervýkonných drobnohledů, které dosahovaly 270násobného a možná i většího zvětšení.