Vesmírný dalekohled Jamese Webba sice obvykle hledí do velmi vzdáleného vesmíru, tentokrát se ale zaměřil na mnohem bližší vesmírnou podívanou. S využitím zařízení MIRI (Mid-Infrared Instrument), které kombinuje kameru se spektrografem, pozoroval protohvězdu L1527 v souhvězdí Býka, vzdálenou od nás zhruba 460 světelných let.

L1527 je hvězdné mládě, které vzniklo asi před 100 tisíci lety a doposud nespustilo jadernou fúzi. Protohvězdu stále obklopuje část původního molekulárního mračna, které je součástí hvězdné porodnice Taurus-Auriga. Webbův teleskop, který sleduje vesmír v oblasti blízce infračerveného záření, vidí skrz tento materiál a může nám protohvězdu zachytit.

Protohvězda pod drobnohledem

Na snímku JWST je patrné, že protohvězda je bouřlivě aktivní. Stále se krmí plynem a prachem z mračna a současně chrlí podél své rotační osy polární výtrysky hmoty, které při průniku okolním materiálem vytvářejí rázové vlny a tvarují tím fantastické struktury připomínající ohňostroj, které jsou patrné v blízkosti L1527, včetně nápadných „přesýpacích hodin.“

Blízké okolí protohvězdy je bohaté na organické látky. Oblasti, které jsou na snímku znázorněné modrou barvou, obsahuje velké množství molekul polycyklických aromatických uhlovodíků. Tyto látky jsou pro mladé hvězdy typické. Ve Sluneční soustavě se v hojném počtu vyskytují například na Saturnově měsíci Titanu.

TIP: Soustava ALMA pozorovala kvílení čerstvě zrozené masivní hvězdy

Samotná protohvězda v hustém prachoplynovém obalu je uprostřed snímku v oblasti znázorněné červeně. Těsně nad a pod protohvězdou se nacházejí oblasti bílé barvy, které podle odborníků představují směs uhlovodíků, ionizovaného neonu a hustého prachu, což je materiál, odfouknutý hvězdou z její blízkosti. Podobným způsobem vznikají i další hvězdy této hvězdné porodnice.

Jde o nejdelší dobu, po kterou si zástupce živočišné říše (s výjimkou hmyzu) dokázal uskladnit buňky opačného pohlaví „na horší časy“. Samice chřestýše diamantového (Crotalus adamanteus) nečekaně porodila deset samiček a devět samečků, jejichž vzorky DNA byly poslány na analýzu. Ukázalo se, že mláďata mají svého otce. „Tato samice byla odchycena, když jí bylo kolem jednoho roku, tedy v době, kdy ještě nebyla pohlavně zralá,“ vysvětluje Booth. „Byla umístěna izolovaně od samců až do doby, kdy porodila mladé. To znamená, že se jako pohlavně nezralý jedinec musela spářit ještě v přírodě.“ Uchování spermatu v těle hada umožňují zvláštní kanálky či schopnost samic zkroutit část dělohy.

Dlouhodobé skladování spermatu bylo popsáno také u hmyzu, ryb, ptáků, obojživelníků a dalších plazů. Savci mají v této oblasti omezené schopnosti, které byly zatím prokázány jen u některých netopýrů. Boothova studie přináší také informace o prvním zdokumentovaném případu panenského porodu u ploskolebce amerického (Agkistrodon contortrix). V tomto případě k žádnému páření nedošlo a mláďata měla pouze matčinu DNA. Partenogeneze (samooplození) byla pozorována u všech strunatců s výjimkou savců. „Nedávno jsme měli možnost zaznamenat ji například u hroznýšů, žraloků, varanů komodských a krůt domácích,“ říká Booth.

Lunární povrch si nejčastěji spojujeme s impaktními krátery coby stopami po dopadech kosmických těles. Na současném vzhledu našeho souseda se však zásadně podílela rovněž vulkanická činnost. Už v roce 1949 publikoval astronom Ralph Baldwin teorii, že by tamní „moře“ mohl utvářet bazalt neboli čedič, tedy tmavě šedá vulkanická hornina, která se hojně vyskytuje i na Zemi. A nemýlil se. Rozbor vzorků dovezených posádkou Apolla 11 ukázal, že měsíční moře skutečně tvoří bazalty složené z minerálů bohatých na železo a hořčík, jako jsou olivín či pyroxen.

Kde se vzala moře?

Vznik popsaných lunárních bazaltů spadá do období před 1,2–3,8 miliardy roků, kdy se v hlubších částech měsíčního pláště tavily horniny. Příčina tkvěla v teple, jež se uvolňovalo rozpadem radioaktivního uranu, thoria a olova. Vzniklé magma pak vystupovalo k povrchu především tam, kde kůru oslabily katastrofické dopady planetek. Proto dnes ztuhlé lávové příkrovy pozorujeme převážně v impaktních pánvích a velkých kráterech. Uvedeným způsobem vznikla na našem souputníkovi moře, jejichž pojmenování se zásluhou kartografů Michaela van Langrena, Johanna Hevelia a Giovanniho Battisty Riccioliho dostalo v 17. století do prvních měsíčních map. A tam poněkud zavádějící označení přetrvalo až dodnes.

Tím ovšem výčet stop po sopečné činnosti na Měsíci nekončí. Kromě rozsáhlých příkrovů ztuhlé lávy, trhlin způsobených výstupem magmatu k povrchu, nebo dokonce vymletých lávových koryt můžeme na tamním povrchu rozeznat i místa, kudy láva vyvěrala. Nečekejte však sopky s tak příkrými svahy, jaké obdivujeme například u vrstvených pozemských stratovulkánů Fudži či Popocatépetl. Měsíční sopky mají spíš tvar nevysokých boulí, jimž říkáme lunární dómy. Za formu a vzhled většiny sopečných útvarů na našem průvodci totiž zodpovídá čedičový vulkanismus, který měl povahu málo viskózních neboli snadno tekoucích láv. Nové poznatky nicméně naznačují, že nešlo o jediný typ magmatu pronikajícího měsíční kúrou.

Jako z Vesmírné odysey

Objev publikovaný loni v časopisu Nature poněkud připomíná děj proslulého vědecko-fantastického románu Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odysea, kde vědci pomocí sondy na oběžné dráze kolem Měsíce nejprve objeví magnetickou anomálii v kráteru Tycho. A když pak začnou zkoumat její centrum, narazí v hloubce asi šesti metrů na dílo vyspělé mimozemské civilizace – temně černý kvádrový monolit.

Skutečný vědecký tým pod vedením geofyzika Matthewa Sieglera z Planetary Science Institute v arizonském Tucsonu se ovšem nezaměřil na lunární magnetické anomálie, nýbrž na zdroje tepla pod povrchem. Badatelé využili data z čínských sond Čchang-e 1 a 2 (Chang’e), které Měsíc zkoumaly v letech 2007–2011 z jeho oběžné dráhy a poprvé v historii měly ve výbavě přístroje schopné zachytit mikrovlnné záření přicházející od našeho souseda. Zmíněné detektory totiž umožňují odhalit zvýšený přísun tepla i z hlubinných zdrojů, nikoliv jen z povrchu jako infračervené kamery.

Právě uvedeným způsobem vědci identifikovali izolovanou tepelnou anomálii na odvrácené lunární polokouli. Nachází se na rozhraní velkých impaktních kráterů Compton a Belkovich a je opravdu nepřehlédnutelná: Podle Sieglerových slov jde pravděpodobně o největší zdroj tepla na Měsíci. Obvyklý přísun geotermálního toku zjištěný astronauty při misích Apollo se pohyboval okolo 15–20 miliwattů na metr čtvereční, zatímco v místě nově objevené „horké skvrny“ se jedná až o 180 miliwattů. Musíme si nicméně uvědomit, že samotný povrch tam nijak horký není a jeho teplota se v noci pohybuje pouze kolem −190 °C.

Senzace se nekoná

I když badatele objev anomálie překvapil, její poloha zasvěcené odborníky příliš nezaskočila. Oblast Compton–Belkovich se totiž nachází v jejich hledáčku už od 90. let. Když americká sonda Lunar Prospector mapovala v roce 1998 pomocí gama-spektro­metru výskyt radioaktivních prvků na lunárním povrchu, vyšlo najevo, že zmíněná lokalita představuje místo s největší koncentrací thoria na našem souputníkovi. A při zvýšené koncentraci radioaktivních prvků spolu s vyšší produkcí tepla na jednom místě geologové samozřejmě zpozorní, jelikož by mohlo jít o projev aktivního vulkanismu. Přesto na odvrácené straně, kde byla sopečná aktivita ve srovnání s přivrácenou polokoulí jen minimální, nikdo nic podobného nečekal.

Objev žhavého vulkanického centra na Měsíci by jistě znamenal senzaci, vědci však dostupná data interpretují jinak: Nejlepší vysvětlení zvýšeného tepleného toku nabízí přítomnost starobylého magmatického tělesa pod povrchem, které produkuje víc tepla než okolní měsíční kůra. Stačí ji totiž roztavit víckrát na jednom místě, a zvýšit tak ve vzniklé tavenině obsah uranu a thoria. Jejich přirozený pozvolný rozpad pak zajistí potřebné zahřátí.

Velká geologická hádanka

Jelikož sondy Čchang-e 1 a 2 zkoumaly tepelnou anomálii na odvrácené straně hned ve čtyřech vlnových délkách mikrovlnného záření, a navíc z různých výšek, získali vědci poměrně slušnou představu o prostorovém rozsahu zmíněného zdroje – má průměr asi 50 km. Podobným magmatickým útvarům na Zemi říkáme batolity a vznikly utuhnutím magmatu hluboko pod povrchem. A tady to začíná být opravdu zajímavé. 

Pozemské batolity s vyšším zastoupením radiogenních prvků totiž tvoří převážně žula. A žula, respektive granit, zastupuje zcela odlišný typ magmatických hornin, než jaké známe z projevů čedičového vulkanismu na přivrácené straně Měsíce. Granit navíc ke svému vzniku zpravidla potřebuje vodu, a to v mnohem větším množství, než se na zemském průvodci vyskytuje v současnosti. Kromě toho batolity na Zemi nacházíme především pod pásemnými pohořími, jako jsou Andy či Sierra Nevada, jež se utvářejí díky procesům spojeným s pohybem litosférických desek. Na Měsíci však chybí obojí – dostatek vody i desková tektonika.

Proto zůstává nově objevená tepelná anomálie Compton–Belkovich geologickou hádankou a velkou výzvou pro budoucí mise. Možná se tak v příštích letech dozvíme o neobvyklých podmínkách, jež ke vzniku popsaného batolitu vedly, nebo naopak zjistíme, že za tamní zvýšenou koncentraci radiogenních prvků a větší tepelný tok může jiný proces. 

Římané vládli v Británii téměř čtyři sta let. Podařilo se jim podmanit si značnou část domorodých obyvatel, a keltské kmeny tak po dlouhém a tvrdém odporu přijaly římský způsob života. Na ostrově vznikly vily připomínající středomořskou architekturu, na tržištích kolovaly mince a ve velkých populačních centrech vyrostly lázně a divadla. Římská správa zavedla státní úřady a potlačila tradiční náčelnickou moc. Z původně divokých a násilím porobených domorodců, kteří okupační armádu nenáviděli, se stali obyvatelé impéria se zálibou ve vymoženostech civilizace. Kmenová identita se rozdrobila a do její krve se přimíchali nově příchozí z celého Středomoří. Vznikl nový národ románských Britonů.

Na ostrově však zůstaly i svobodné kmeny, které dokázaly římskému kolosu vzdorovat. Šlo o případ lidí žijících v nepřístupných oblastech dnešního Walesu a převážné části Kaledonie neboli Skotska. Proto byla vybudována impozantní hranice zvaná Hadriánův val, jež měla provincii ochránit. Před kým? Před původními obyvateli oblasti – Pikty, kteří se tak stali nejpozoruhodnějším „národem“ doby tzv. temného věku, po odchodu Římanů z Británie.

Obestřeni tajemstvím

Piktové, největší etnická skupina britského severu a dominantní obyvatelé starověké Kaledonie, patřili mezi nejzáhadnější národy staré Evropy. Hrozba společného nepřítele v podobě Římské říše napomohla postupnému sjednocení kaledonských kmenů. Římské pojmenování „Picti“, které se jako souhrnné označení lidí obývajících sever Británie objevilo roku 297, zřejmě představuje pouhou latinskou formu vlastního označení obyvatel dnešního Skotska. Není však zcela jasné, jakým jazykem piktské kmeny mluvily. Soudí se, že používaly tzv. P-keltštinu, jež se oddělila z prostředí pevninských Keltů a později zanikla. Druhou skupinu tvoří starší Q-keltština, z níž se vyvinula irština či skotská gaelština.

Na otázku, kým vlastně Piktové byli, neexistuje jasná odpověď. Některé kulturní projevy naznačují jejich příslušnost ke Keltům, ovšem jiné prvky piktské kultury takové verzi protiřečí – ať už jde o netradiční oděv, z něhož se později vyvinul skotský kilt, existenci piktských názvů hor a řek, či o zvyk nástupnictví v ženské linii. Je pravděpodobné, že v některých oblastech došlo ke smísení dvou odlišných etnik.

Válečníci ze severu

V poznání života Piktů se musíme spoléhat zejména na stručné zmínky autorů zvnějšku. Nejvíc informací přináší britonský mnich Gildas v díle O zkáze Británie a anglosaský Beda Venerabilis v rozsáhlých Církevních dějinách národa Anglů. Oba zároveň jako jediní uceleně referují o událostech po odchodu Římanů z Británie. 

Vedle nich nabízejí krátké zprávy také antičtí dějepisci Dio Cassius a Herodianos, který uvádí: „Většina Británie je bažinatá (…). Přes tyto močály barbaři plavou a brodí se až po pás ve vodě. Jsou téměř nazí a bláto jim nevadí. Neznají oděv, ale zdobí si železem boky a krk a pokládají to za okrasu i za důkaz bohatství jako ostatní barbaři zlato. Na tělo si tetují barevné obrazy a podoby rozmanitých zvířat, a proto se neodívají, aby kresby nezakrývali. Jsou velice bojovní a krvelační. Chrání se pouze štítem a kopím; meč jim visí podél nahého těla. Neznají pancíř ani helmu a považují je za překážku při přechodu močálů.“ Jak je patrné, Herodianova zpráva se vztahuje především k válečnictví, což je ovšem pochopitelné – když už antičtí autoři psali o barbarech, činili tak převážně v souvislosti s válkou.

Pomalovaní barbaři

O tom, jakými ornamenty Piktové svoje těla pokrývali, se dozvídáme z tzv. symbolických kamenů – dodnes nejpatrnějšího piktského kulturního projevu. Dělí se do tří kategorií a představují neocenitelný pramen, jejich význam se však dosud nepodařilo zcela objasnit. Nicméně z výjevů, které zachycují, si lze o životě a kultuře zmíněných kmenů vytvořit obstojnou představu.

Dio Cassius uvádí: „(…) obývají divoké hory a pusté bažinaté pláně bez hradeb, měst či obdělávaných polí. Živí se pastevectvím, divokou zvěří a ovocem; ryb, kterých se tam nalézá ohromné a nevyčerpatelné množství, se nedotýkají. Přebývají ve stanech, nazí a bosí, ženy mají dohromady a společně vychovávají veškeré potomstvo. Forma jejich vlády je převážně demokratická, velmi rádi se oddávají loupení a v důsledku toho vybírají nejstatečnější muže za vládce. Do bitvy jezdí na vozech a mají malé hbité koně; bojují také opěšalí, velmi rychle běhají a pevně stojí na zemi. Jako zbraně používají štít a krátké kopí s bronzovým jablkem na konci násady. (…) Mají také dýku. Dokážou snášet hlad, zimu a jakýkoliv druh strádání. Jsou-li v ohrožení, stahují se do bažin a vydrží tam po mnoho dní pouze s hlavami nad vodou. V lesích přežívají z kůry a kořínků (…). Jídlo si dělí na malé porce, které zabrání hladu i žízni.“

Antičtí autoři vykreslovali obyvatele Kaledonie tradičně jako divoce žijící necivilizované barbary, jde však o falešný obraz. Nížinaté oblasti země se hojně zemědělsky využívaly, jak dokazují archeologické nálezy částí pluhu a zrn ječmene. „Barbaři“ zároveň budovali rozlehlé stavby, jako kamenné věže zvané brochy. Největší z nich, třináct metrů vysoký „obr“ na ostrově Mousa, přečkal v téměř nezměněné podobě dvě milénia, vystaven drsnému počasí i nájezdům Vikingů. Taková stavba svědčí o vyspělých postupech, o práci schopných inženýrů, o hospodářství, jež zmíněné stavitele podporovalo, a rovněž o organizované společnosti, pro kterou věž vznikla.

Příliš mnoho sousedů

Na počátku 5. století, kdy se římská vojenská moc z Británie stáhla, probíhaly změny také na jih od piktského území. Sídlily tam britonské kmeny, jež sice nespadaly pod provincii Britannia, ale již od raného 3. století s Římem spolupracovaly. Postupně tak vznikla poměrně vyspělá mladá keltská království Gododdin, Strathclyde a Rheged. Jejich mocenská centra pak tvořily strategicky umístěné mohutné pevnosti, včetně dnešního Edinburghu, kolem nichž se soustředilo osídlení. Doložen máme i mezinárodní obchod, a to až ze Středomoří. V žádném případě však nešlo o velká a hustá sídliště městského typu, jaká bychom tehdy nalezli na území dnešní Francie nebo Itálie.

Vedle větších keltských království vznikala také „mikrokrálovství“ okolo pevností Hadriánova valu. Jejich trvání pak odpovídalo „životnosti“ kmenového vůdce, jímž se někdy stával i bývalý římský generál. Obecně měla Británie spíš venkovský charakter a osídlení bylo izolované. Velkých sídlišť typu Londýna či Yorku existovalo jen málo a většina populace žila na zemědělských usedlostech.

Skoti z Irska

Vedle domorodých, jen málo romanizovaných Britonů na jihu dnešního Skotska pronikal do země také keltský živel z Irska, tehdy označovaného jako Hibernia či Scottia. Skotové přicházeli do Británie nejprve jako nájezdníci a piráti, ale brzy se tam začali i usazovat. Menší irské osady vznikaly na území současného Walesu, nicméně převážná část se soustředila na západním pobřeží dnešního Skotska, kde se později zrodilo malé království Dál Riata coby budoucí významný rival Piktů. Irští Skotové byli každým coulem Keltové a svou kulturu i jazyk přivezli s sebou, čímž zároveň posílili keltský prvek na severu Británie. Hovořili přitom gaelštinou, jež se od řeči Piktů i Britonů lišila, ale nakonec v celém Skotsku převládla.

Na základě rozmanitosti sídel domorodého obyvatelstva si můžeme vytvořit představu o společenské struktuře. Horní patro tvořila válečnická aristokracie, z jejíchž řad se rekrutovali kmenoví králové. Příslušníci dané vrstvy bydleli především ve větších pevnostech na kopci, které nejen plnily obranný účel, ale také zastávaly funkci kmenových center a symbolizovaly prestiž. Bohatství další vrstvy v podobě zemědělců a farmářů se pak počítalo zejména podle velikosti stád dobytka; zatímco mezi nejrůznějšími řemeslníky se značné úctě těšili kováři, žijící při kmenových centrech, v osadách či vesnicích, případně osamoceně v ohrazených usedlostech.

Piktové a Skotové se v 5. století stali příčinou největších potíží romanizovaných Britonů na území celé dnešní Anglie. Jejich kmeny napadaly Británii ze západu, z východu i severu, na souši i z moře. Po odchodu Římanů přestala fungovat centrální správa a země se v mnoha směrech vrátila do doby před okupací. Na rozdrobeném území se ujali vlády nezávislí kmenoví náčelníci, kteří navzájem soupeřili a usilovali o titul velekrále „bretwaldy“, jemuž se ostatní vládci podřizovali. 

První sjednotitel

S většími či menšími úspěchy se Britonům dařilo odrážet útoky nájezdníků ze severu, situaci však komplikovaly i vnitřní rozbroje, neboť krátce před odchodem Římanů se v Británii zformovaly dva náboženské tábory: Jeden se přikláněl k Římu a katolické církvi, zatímco druhý hájil domácí čili keltské tradice a nezávislou pelagiánskou víru, kterou Římané považovali za kacířskou. V té době se v Británii podařilo vytvořit jakousi centrální vládu a zásluhu na tom nesl jeden z kmenových náčelníků, Vortigern. Jeho pozice byla natolik silná, že mohl využít svůj vliv, aby z Británie učinil samostatnou keltskou zemi bez vměšování Říma, schopnou bránit se nepřátelským nájezdům. Proto také podporoval pelagiánství, na němž chtěl vybudovat vlastní keltskou církev.

V polovině 5. století získal Vortigern titul velekrále, takže zodpovídal za obranu před nepřátelskými útoky, především před nájezdy irských Skotů a také opakovanými kořistnickými výpravami Sasů na jihu a jihovýchodě ostrova. A přestože měl silnou pozici, disponoval pouze omezenými zdroji. Bylo skutečně obtížné čelit protivníkovi na dvou frontách. Proto přizval na pomoc britonského krále Cuneddu z Gododdinu, aby potlačil irské piráty usazující se na severozápadě. Oslabení na severu však využili Piktové, překročili někdejší římskou hranici a vpadli na území ovládané Britony.

V téže době pořádali z východu kruté nájezdy také germánští Sasové. Pro království šlo o kritickou situaci a podle Gildase požádali Britoni roku 446 naposledy o pomoc Římany, konkrétně generála Aëtia, avšak bez úspěchu. Vortigern tedy udělal jedinou možnou věc: Přijal římskou strategii a uzavřel smlouvu s barbary – proti barbarům. Prvními žoldnéři se podle tradice stali germánští Jutové, kteří roku 449 dostali od velekrále souhlas, aby se usadili na ostrově.

Anglosasové přicházejí

Bohužel, Vortigern nedomyslel důsledky svého činu. Poté, co byli Piktové zatlačeni na sever, přestali jutští spojenci smlouvu dodržovat a obrátili se proti Britonům. Již roku 455 se tak obě strany střetly u Aylesfordu, o dva roky později byli Britoni vytlačeni z Kentu a následovaly další bitvy proti různým saským vůdcům. Současně ze severu opět útočili Piktové a ze západu připlouvali Skotové. Zmíněné události líčí Anglosaská kronika, ale prakticky nezmiňuje, kdo Britony vedl. Podle legend se mělo jednat o Artušova otce Uthera Pendragona, ve skutečnosti o tom však nevíme téměř nic. Začalo dlouhé období anglosaské invaze do Británie, které znamenalo nemalý odliv především vysoce postavených členů společnosti do galské Armoriky neboli Bretaně.

Od roku 449 osídlovali Anglosasové Británii jako námezdní vojáci, příležitostně se tam ovšem usazovali už od 4. století. Patřili mezi nejprimitivnější a nejzaostalejší germánské kmeny, přičemž o podobnosti s Góty či Vandaly nemůže být řeč. Na dlouhých lodicích přistávala u britských břehů jedna horda nájezdníků za druhou: Vyháněli, a mnohdy i vybíjeli domácí obyvatelstvo, plenili statky a města a coby kolonizátoři pomalu posilovali svoje pozice na ostrově. Zatímco Sasové se usazovali na jihu Anglie, Anglové připlouvali k východnímu pobřeží, odkud postupovali k severu a dotírali na tamní britonská království. Britonům tak vyvstal daleko nebezpečnější nepřítel než Piktové a Skotové, pro něž nakonec nově příchozí také znamenali hrozbu. V následujících staletích pak Anglosasové získali rozhodující vliv a stali se nejvýznamnějším etnikem v Británii.

Nekonečné války

Poté, co Vortigern v očích svých současníků selhal, dostala se do popředí římská opozice. V jejím čele stanul Ambrosius Aurelianus, muž z britorománského rodu a ctitel římské tradice. Podobně jako o dalších osobnostech artušovského věku, ani o něm toho moc nevíme. Podle Gildase se postavil do čela domorodého odporu, načež se Britonům dařilo vzbouřené expandující Anglosasy systematicky zatlačovat, až byli rozdrceni ve velké bitvě u hory Badonu. Gildas však bohužel v dané souvislosti zmiňuje Ambrosia Aureliana jako jediný.

Situace na přelomu 5. a 6. století se dá potom obecně charakterizovat jako řetěz neustálých konfliktů na všech frontách, které rozkvětu země příliš nepomáhaly. Všude vládl strach, obchod téměř ustal a na polích, jež často lehla popelem, neměl kdo pracovat. Právě v soumraku 5. století se ovšem z ostrovních mlh vynořuje nejasná postava legendárního Artuše, válečníka, který dokázal kruté nájezdy nepřátelských kmenů zastavit a nastolil dlouhé období míru. 

U kefíru, jehož domovina se nachází na Kavkaze, se uplatňuje symbiotická bakteriální a kvasinková kultura nazývaná kefírová zrna. Při následné fermentaci se uvolňuje nepatrné množství alkoholu a nápoj je perlivý. Kefírové mléko se mu přitom složením velmi podobá, ale obsahuje stokrát nižší podíl kvasinek.

Acidofilní mléko se pro změnu vyrábí s využitím kultury Lactobacillus acidophilus, tedy stejné bakterie, jakou najdeme i v jogurtech. Protože je ovšem acidofilní zákys ostře kyselý, kombinuje se nejčastěji s tím smetanovým. Bakteriální fermentační kultura slouží rovněž pro vznik zakysaného podmáslí, a to z produktů zbylých při výrobě másla.

Po skončení zimní války, konkrétně 16. prosince 1940, zavedlo Finsko nové vysoké vyznamenání v podobě Mannerheimova kříže, který se stal součástí již existujícího Řádu kříže svobody. Ocenění pojmenované po vrchním veliteli finských ozbrojených sil polním maršálovi Carlu Mannerheimovi mělo dvě třídy, které mohly být uděleny všem vojákům bez ohledu na hodnost. Nositelům náleželo také oslovení „rytíř Mannerheimova kříže“ a od roku 1943 dostávali i finanční odměnu ve výši 50 000 finských marek, což přibližně odpovídalo ročnímu platu poručíka finské armády. 

Kříž byl udělován za vynikající projevy odvahy a statečnosti ve střetu s nepřítelem, za dosažení mimořádně důležitých cílů prostřednictvím bojových akcí či za naplánování a provedení úspěšné vojenské operace v době války.

První stupeň pro maršála

Kříž I. stupně, který se nosil na stuze u krku, byl udělen pouze dvakrát. Poprvé jej společně s křížem II. stupně obdržel 7. října 1941 od prezidenta Rista Rytiho sám polní maršál Mannerheim, který tato vyznamenání přijal až poté, co na něj naléhali všichni dosavadní nositelé. Po něm již kříž I. stupně získal 31. prosince 1944 pouze náčelník generálního štábu finské armády generál pěchoty Erik Heinrichs, který už od února 1942 nosil také kříž II. stupně.

Mannerheimův kříž dostávali většinou mladší vojáci, celkem 72 % nositelů mělo v době udělení 35 let nebo méně a pouze sedm oceněných přesáhlo věk 51 let. Drtivou většinu křížů (159) obdrželi příslušníci pozemních sil a pouze 19 se jich dostalo k letectvu a pět k námořnictvu. Kříž byl také jen velmi zřídka udělován posmrtně – stalo se tak pouze v šesti případech.

Vojínům i generálům

Vůbec poprvé byl ale Mannerheimův kříž udělen 22. července 1941, kdy jeho II. stupeň (nošený připnutý na náprsní kapse) obdržel plukovník Ruben Lagus. Krátce po něm, 3. srpna, jej získal také první řadový voják finské armády, a sice vojín Vilho Rättö, který ukořistěnou sovětskou protitankovou puškou vyřadil čtyři nepřátelské obrněnce. Poslední Mannerheimův kříž II. stupně převzal 7. května 1945 podplukovník Viljo Laakso. 

Od té doby již toto vyznamenání uděleno nebylo, i když de jure je stále v platnosti. Celkově jej tak (výhradně v období druhé světové války) získalo 191 osob, z toho čtyřem mužům se to podařilo hned dvakrát – pro ně byla určena malá spona v podobě dvou zkřížených maršálských holí, nošená nad samotným křížem. Nejprve se dvojnásobnými nositeli stali 16. října 1944 generálmajor Aaro Pajari a plukovník Martti Aho a poté stíhací esa praporčík Ilmari Juutilainen a kapitán Hans Wind, kteří byli podruhé dekorováni 26. června 1944.

Nedaleko na sever od rovníku ve východní části Venezuely se rozkládá překrásný národní park Canaima, jeden z největších na planetě, který je součástí Světového dědictví UNESCO. Jeho největším lákadlem jsou monumentální prastaré stolové hory, plné zajímavých rostlin i živočichů, které se tyčí z tropického lesa.

Tým archeologů nedávno objevil další div, kterým se teď národní park může pyšnit. Nalezli tam dvě desítky doposud neznámých lokalit se skalními kresbami a petroglyfy. Jak sdělil platformě Live Science vedoucí týmu archeolog José Miguel Pérez-Gómez z Univerzity Simóna Bolívara v Caracasu, v Jižní Americe se sice už našly podobné malby, ale tyto nejspíš vytvořila doposud neznámá kultura.

Prehistorické umění v kraji stolových hor

V dnešní době není jasné, jaký byl přesný účel těchto skalních kreseb. „Pro nás je téměř nemožné číst v mysli lidí, kteří žili před tisíci lety,“ líčí Pérez-Gómez. „Nejspíš ale nebudeme daleko od pravdy s tím, že měly nějaký rituální význam.“ Podle něj mohla mít místa s malby pro tehdejší lidi podobný význam, jako mají dnes chrámy.

Stáří nalezených skalních kreseb není známé. Podobné prehistorické umění v sousední Brazílii vědci datovali do doby asi před 4 tisíci let. Pérez-Gómez se domnívá, že by kresby v národním parku Canaima mohly být ještě o něco starší. Více by mohl napovědět další výzkum.

TIP: Venezuelský národní park Canaima: Domovy bohů v oblacích

Badatelé spekulují, že fantaskní krajina dnešního národního parku Canaima mohla být místem, kde se neznámá kultura tvůrců skalních kreseb zrodila. Pak se se mohla šířit na další území, včetně oblastí kolem řeky Amazonky, severovýchodního pobřeží Jižní Ameriky, a také jižní části Kolumbie, kde se rovněž nacházejí podobné skalní kresby.

Ptačí schopnost určit pohlaví potomstva už nejednou zamotala vědcům hlavu. Došlo k tomu například při záchraně kriticky ohroženého novozélandského papouška sovího (Strigops habroptila), který je s hmotností až čtyř kilogramů nejtěžším papouškem na světě. Kakapové, jak se jim také říká, bývají dost obtloustlí, a tak ani nelétají, protože krátká křídla jejich tělo prostě neunesou. I proto si hnízdo nestaví v korunách stromů, ale ve vyhrabané noře. Ven vylézá především v noci a potravu nehledá zrakem jako většina ptáků, nýbrž čichem.

Kakapo se ocitl na pokraji vyhubení poté, co lidé dovezli na Nový Zéland kočky, psy a potkany. Zdivočelí psi a kočky loví i dospělé ptáky, potkani jim loupí vejce a zabíjejí mláďata. Ochránci přírody poslední kakapy odchytali a odvezli je na ostrůvky, kam nebezpeční vetřelci ještě nepronikli. Snažili se připravit vzácným ptákům co nejlepší prostředí, ale záchrana papoušků se přesto nedařila. Z vajec se líhli v drtivé většině samečkové. Vědci však potřebovali přednostně samičky, které by snášely vejce a plodily další potomstvo.

Holky jen v časech nepohody

Klíčem k odhalení příčiny tohoto vývoje bylo detailní studium života kakapů. Tito nelétaví ptáci žijí v harémech, kde jeden samec ovládá hned několik samiček. O výsadu však musí tvrdě bojovat s dalšími samci. Kakapové spolu soupeří nejprve hlasem a vydávají zvláštní hluboký zvuk, kterým se vzájemně trumfují. Pokud se zápolení nerozhodne akustickým měřením sil, pustí se samci kakapů do rvačky, ve které jde nejednou o život. Čím větší a silnější je samec, tím lepší jsou jeho vyhlídky na to, že se stane otcem.

Tyto poměry při námluvách mají zajímavý důsledek. V rocích, kdy je nedostatek potravy, snášejí samičky vajíčka, z kterých se klubou především dcery. Naopak, když se urodí dostatek plodů, jimiž se kakapové živí, kladou vykrmené samice vajíčka, z nichž se klubou v drtivé většině samci. Při dostatku potravy může samice uložit do vejce hodně živin a pomáhá tak synovi k vydatnějšímu růstu. Tím mu zajistí i lepší vyhlídky, že v budoucnu ovládne harém samic. V chudých letech by samičky přiváděly na svět jen outsidery, kteří by dožili jako staří mládenci bez potomstva. Pak je lepší zplodit dcery, které v harému vždycky nějaké potomky na svět přivedou.

Nepříznivý vývoj v poměru pohlaví zachraňovaných kakapů tedy mělo na svědomí vydatné krmení. Samice na něj reagovaly jako kdyby zavládlo období hojnosti a jako o závod plodily syny. V dalších letech proto vědci podrobili samice tvrdé dietě. Papoušci se nechali ošálit a v domnění, že přišlo období nouze, plodili dcery. Díky tomu se začala populace kakapů utěšeně rozrůstat.

Apetýt zdědil František nejspíš po svém otci Leopoldu II. A předepsaný smutek po zemřelých manželkách zkracoval, co to jen šlo. Byl vyloženě rodinný typ. Když se osmačtyřicetiletý František ženil v roce 1816 počtvrté, měl údajně prohlásit, že si konečně bere ženu, která ho přežije. Aby ne, když si zvolil čtyřiadvacetiletou nevěstu! Byla dokonce mladší než jeho nejstarší dcera. 

Nová rakouská císařovna se původně jmenovala Charlotta Augusta Bavorská, jméno Karolína používala teprve později. Byla dcerou německého knížete a pozdějšího prvního bavorského krále Maxmiliána I. Jako dvouletá se nakazila neštovicemi, které sice přežila, ale jizvy po nich jí navždy poznamenaly tvář. Ve čtyřech letech pak zažila další ránu osudu, když její matka zemřela předčasně na tuberkulózu. Jako královská dcera ovšem neměla o nápadníky nouzi.

První muž 

Málo se ale ví, že už před svatbou s Františkem jeden sňatek absolvovala. Jejím prvním manželem se stal v roce 1808 korunní princ Vilém z Württembergu. Šlo o partii vysloveně politickou. Vilém se chtěl vyhnout svazku, který by mu vnutil sám Napoleon Bonaparte, proto si zvolil dceru bavorského krále. Věděl, že Napoleon nebude proti této svatbě nic namítat, oba otcové totiž patřili k Napoleonovým spojencům. 

Oba mladí lidé k sobě ale nikdy nenašli cestu a údajně ani nikdy nežili jako manželé. V královském paláci ve Stuttgartu obývali oddělená křídla a vzájemně se nenavštěvovali. Charlotta trávila čas tím, že si opakovala italštinu, učila se anglicky, četla a hlavně malovala. Pro šestnáctiletou dívku to bylo mnohem příjemnější, než kdyby musela plnit manželské povinnosti. 

Po Napoleonově pádu ztratil politický sňatek význam, a tak mohlo dojít k rozvodu a jeho anulování i ze strany katolické církve. Souhlas dal papež Pius VII. Charlotta byla volná. Původně se o ni ucházel i Františkův mladší a právě ovdovělý bratr, ale když zjistil, že má za rivala císaře, raději ustoupil. Charlotta císaře Františka okouzlila svou krásou a kultivovaností. 

První, honosná svatba se konala 29. října 1816 v Mnichově a tradičně se odehrála v zastoupení. Ženicha nahradil před oltářem nevěstin bratr. Druhé svatby o pár dní později v Augustiniánském kostele ve Vídni se už účastnili oba snoubenci. Po ní se už nekonaly žádné velké oslavy, jaké se odehrávaly v Mnichově. Císař František I. ostatně proslul svou pověstnou šetrností. Vůči své mladinké ženě ale neskrblil. Zahrnoval ji pozorností a dárky a ona mu to svou láskou oplácela. 

Změna jména 

Před tímto sňatkem nevěstu znali jako Charlottu Augustu, ale po se stala Karolínou Augustou, možná proto, aby se zřetelně odlišila od jména, které používala v době svého prvního nevydařeného manželství. Manželství s Františkem ubíhalo v harmonii, třebaže zůstalo bezdětné. Mladá císařovna zastoupila roli matky u dětí z předchozích Františkových manželství. A nutno říci, že se stala macechou chápavou a milující. Karolína byla stejně jako její manžel rodinný typ, takže se láskyplně starala o všechny své nevlastní děti, byť mnohé už dosáhly jejího věku. 

Hezký vztah měla i k dalším svým příbuzným – např. své nevlastní sestře Žofii, která se provdala za jejího nevlastního syna arcivévodu Františka Karla, a stala se tak matkou pozdějšího císaře Františka Josefa I. Rozuměla si i se všemi Žofiinými dětmi a dokonce, jako jedna z mála, vycházela dobře také s pozdější císařovnou Sissi.

Skromná a empatická 

Blízký vztah si vytvořila i k Čechám, které poprvé s manželem navštívila v roce 1817, tedy rok po svatbě. Tehdy na její počest pojmenovali nově založenou obec Karlín, která se stala prvním oficiálním pražským předměstím. Císařovnino jméno dodnes nese Karolínin pramen v Mariánských Lázních nebo Karolíniny sady ve Znojmě. Popularitu si získala též v Rakousku, kde se věnovala charitativní činnosti. Založila několik nadací, nemocnic, škol a domovů pro chudé. Její jméno nese řada ulic, staveb či institucí, jejichž vznik iniciovala nebo finančně podporovala. 

Když v roce 1835 zemřel její manžel na zápal plic, stáhla se do ústraní a odstěhovala se do Salcburku. Zlí jazykové tvrdili, že to byla zásluha Žofie Bavorské, která pak hrála na habsburském dvoře rozhodující roli. Karolína byla mimořádně skromná a empatická a neměla v úmyslu s ní soupeřit. Svého manžela přežila o třicet osm let, zemřela den po svých 81. narozeninách…

Během restrikcí souvisejících s koronavirovou pandemií začali lidé po celém světě zhusta objevovat nevšední koníčky. Bývalý videoherní návrhář a designér původního Xboxu Jonathan „Seamus“ Blackley tak například objevil vášeň pro domácí pečení kváskového chleba. Vášní Dylana McDonnella z Utahu byl vždy spíše chléb tekutý. Inspirován Blackleyho pokusem o upečení chleba podle starověké receptury, pustil se Dylan do domácího vaření piva podle 3 500 let staré egyptské receptury.

„Vaření piva a vymýšlení nových pivních příchutí mě vždycky zajímalo. Zároveň mám bakalářský a magisterský titul z blízkovýchodních studií, takže šlo vlastně o přirozené spojení zájmů,“ popisuje svou motivaci Dylan McDonnell pro web All That's Interesting.

Osvěžení, které zahání žízeň

Recepturu získal Dylan z Ebersova papyru – staroegyptského dokumentu, zaznamenávajícího vědomostmi o léčivých prostředcích dávných Egypťanů. Dokument, který byl nalezen na konci 19. století v Luxoru, byl sepsán někdy okolo roku 1550 před naším letopočtem a v současné době se nachází v knihovně Lipské university v Německu. Kromě popisu léčivých bylin a postupů k přípravě léčebných směsí obsahuje Ebersův papyrus i řadu původních receptur, včetně receptury k výrobě piva.

A z čeho dávní Egypťané pivo vařili? Mezi nejčastěji zmiňované ingredience patří pouštní datle, jemenský pouštní jujubový med, egyptské fíky, izraelské zlaté rozinky, kmín, kadidlo, plody jalovce a také karob – plody středomořského rohovníku obecného.

Přestože sehnat všechny ingredience nebylo vůbec snadné, zvlášť egyptské fíky představovaly celkem oříšek, nakonec se Dylanovi podařilo vše potřebné shromáždit, včetně téměř 3 000 let starých kvasnic. Letos v lednu se tak mohl konečně pustit do vaření piva podle 3 500 let staré receptury.

Staroegyptské pivo je podle jeho tvůrce „osvěžující a zažene žízeň“, na druhou stranu je jeho chuť výrazně jiná než většina dnes vyráběných piv, hlavně díky velkému podílu ovoce a absenci chmele.