Indie intenzivně pracuje na vývoji opakovaně použitelného prostředku pro cesty na oběžnou dráhu. Jde o první indický bezpilotní raketoplán, který je teď v podobě prototypu RLV-TD (Reusable Launch Vehicle-Technology Demonstrator), zvaného Pushpak, což v sanskrtu znamená „květ.“

Raketoplán Pushpak nedávno úspěšně zakončil sérii testů s autonomním přistáním, které měly demonstrovat možnosti indických technologií. Indická kosmická agentura ISRO tímto úspěchem pokročila ke splnění svého cíle, kterým je zahájení letů opakovatelně použitelného raketoplánu na oběžnou dráhu ještě v tomto desetiletí.

Do třetice všeho dobrého

Třetí a závěrečný test program RLV Landing Experiment (LEX-03) se uskutečnil v neděli 23. června na základně pro testování pilotovaných i bezpilotních letadel Chitradurga Aeronautical Test Range ve státu Karnátaka na jihozápadě Indie. Testy vedli experti výzkumného centra Vikram Sarabhai Space Centre (VSSC), jejichž hlavním úkolem je zajistit plnou opětovnou použitelnost tohoto systému pro lety na orbitu.

Po zhodnocení předchozích dvou letů RLV LEX-01 a LEX-02, které se uskutečnily letos v březnu, rozhodli vývojáři indické agentury ISRO o zesílení mechanické konstrukce prototypu Pushpak, především pokud jde o podvozek, aby zvládl raketoplán přistání při vyšší rychlosti.

Při třetím testu byl Pushpak vynesen transportním vrtulníkem Boeing CH-47 Chinook do výšky 4,5 kilometru a poté byl vypuštěn k autonomnímu přistání. Podle zástupců ISRO byl test prováděn v náročnějších podmínkách než předchozí dva testy. Panoval silnější vítr a raketoplán byl záměrně vypuštěn zhruba 500 metrů od ideální osy přistávací dráhy. Cvičné autonomní přistání nicméně raketoplán zvládl bez větších potíží. Dokázal se vypořádat s náročnějšími povětrnostními podmínkami i s manévrem, který jej navedl na osu ranveje s odchylkou pouhých 11 centimetrů. Většina částí testovaného raketoplánu byla použita i během březnového testu, což podle zástupců ISRO ukazuje životaschopnost plánovaného znovupoužitelného konceptu.

Od doby, kdy do Irska vpadli Normané, uplynulo více než 350 let. Za tu dobu se odehrály události pro domorodé Iry mnohdy nešťastné, zároveň se však projevila síla jejich společnosti a kultury. Do roku 1250 ovládli angličtí Normané pětasedmdesát procent veškeré irské půdy. Vděčili za to zejména svým vojenským a organizačním schopnostem i lepší výzbroji. Jenomže pak se začala mince obracet.

 Domorodí Irové neboli Gaelové se nevzdávali a nepřetržitě útočili na anglonormanská území, což vedlo ke značným škodám a opětovnému zvětšování držav místních klanů. Války mezi anglonormanskými lordy a klanovými králi, mezi něž se řadili MacCarthyové, O'Donnellové či O'Neillové, trvaly téměř sto let. Během tohoto období se angličtí kolonisté dostali do defenzivy a jimi ovládané území se povážlivě umenšovalo. A pak přišla černá smrt. 

Středověké obrození 

Psal se rok 1348, když se v Irsku objevila morová epidemie, která už dva roky decimovala Evropu. První morová rána přicestovala po vodě a šířila se z přístavů po celém ostrově. Nejvíc se jí ale zalíbilo ve městech, kde žili především angličtí usedlíci. Vysoká koncentrace obyvatel na malém prostoru ve městech jako Dublin nebo Wexford představovala ideální prostředí pro šíření nemoci. Usedlíkům tak způsobila mnohonásobně větší škody než domorodým Irům, kteří převážně obývali statky na venkově. Mnozí irští Angličané proto opouštěli svá panství a vraceli se do rodné země, zatímco Irové se těšili z nabyté převahy. 

Irské zvyky v zemi opět získávaly dominantní pozici a anglický vliv a jejich panství se značně zmenšovaly. Rozkvět irského jazyka a kultury ovšem nezasáhl pouze Iry, ale pohltil i převážnou část angloirských usedlíků. Jako typický příklad takovéto faktické asimilace lze uvést původně normanský rod de Burgh, z něhož se postupem času stal ryze irský Burke, jen těžko odlišitelný od domácích Gaelů. Tento vývoj pochopitelně nelibě nesly centrální úřady v Dublinu i dvůr v Londýně a snažily se skrz vydané zákony kolonisty od domorodců co nejvíce separovat. Ruku v ruce s tím mířila na „smaragdový ostrov“ i vojenská pomoc z Anglie. 

Jenže kromě situace v Irsku tehdy anglickou pokladnu vyčerpával neklid ve Skotsku a Francii, veškeré vojenské úspěchy Angličanů tím pádem dokázali domorodí Irové zvrátit. Území kolonie se tak nadále zmenšovalo, až v polovině 15. století zbyla jediná enkláva kolem Dublinu zvaná Pale (česky Koloví). Název nevelkého území odkazoval na skutečnost, že území obklopovala palisáda, před níž obyvatelé z nařízení místního parlamentu vyhloubili dvojitý příkop. 

Nekorunovaný vladař 

Irsko na politické mapě Britských ostrovů nezaujímalo pouhou roli pasivního hráče. Nejen že se dokázalo účinně bránit, ale také aktivně zasahovat do anglických záležitostí. Tento trend se projevil během anglických válek růží (1455–1487), kdy se postavilo za nárok Yorků. Otevřený konflikt už klepal na dveře, když nebezpečí války prozatím zažehnala korunovace Eduarda IV. z rodu Yorků (1461–1470, 1471–1483). 

Irsko se nicméně nevrátilo pod přímou kontrolu anglického panovníka. Podřídit území jeho přímé vůli by totiž vyžadovalo silnou vojenskou intervenci, na kterou vládce neměl dostatek financí. Král tedy nadále jmenoval místodržící z řad angloirských lordů, mezi jejichž úkoly patřilo udržování klidu v zemi, vzhledem k jejich dobrým vztahům i častým svazkům se zdejšími Gaely. Správa Irska angloirskými lordy představovala pro vladaře značný risk, neboť hrozilo reálné nebezpečí, že pověřený místodržící začne ve svých rukou hromadit moc a vliv na úkor panovníka. 

Roku 1478 se role zemského správce zhostil Gerald FitzGerald (v úřadu 1478–1513), 8. hrabě z Kildare. Vlivný lord, spřízněný sňatky s významnými gaelskými i angloirskými rody, si díky velké moci vysloužil přízviska „velký hrabě“ či „nekorunovaný irský král“. Respekt, kterému se v celém Irsku těšil, však nezneužíval a zachovával loajalitu vládci – králi z rodu Yorků. 

Ve chvíli, kdy se anglického trůnu ujal příbuzný Lancasterů, Jindřich VII. Tudor (1485–1509), se Irsko opět změnilo v základnu yorkistických spiklenců. Panovník si vzpouru nemohl dovolit, a proto do Irska vyslal sira Edwarda Poyningse, svého dávného přítele a spolubojovníka, aby ostrov přivedl k pořádku a zavedl nové zákony, potlačující irské právo a zvyky a zavádějící kontrolu nad rozhodnutími irského parlamentu. 

Touha zkrotit ostrov 

Velký hrabě z Kildare nakonec Irsko spravoval až do roku 1513. Přestože na ostrově sílil odpor vůči novému králi, zachovával mu po celou dobu vlády věrnost a urovnával vnitřní spory. Anglie naopak dodržovala pravidlo nevměšování se do irských záležitostí a panovník byl rád, že za něj v Irsku vládne věrný poddaný. Leč situace se zvrtla, když se roku 1519 začal o Irsko zajímat Jindřich VIII. (1509–1547). Aby dostal kýžené území pod svou kontrolu, povolal do Londýna nového místodržícího, jímž byl Garrett Oge FitzGerald (v úřadu 1513–1534), 9. hrabě z Kildare. Do Irska naopak odvelel Henryho Howarda. Hrabě ze Surrey dorazil s jasnými instrukcemi – nastolit v Irsku (anglický) pořádek a vymoci poslušnost vůči králi. 

Jenomže takový úkol představoval pro Surryho a jeho malé vojsko nevyřešitelný oříšek. Ve zprávě, kterou roku 1521 předložil Jindřichu VIII., konstatoval, že vzpurné Iry lze přivést k poslušnosti jedině se silnou armádou, doprovázenou dělostřelectvem, a dobytá území pak zabezpečit novými pevnostmi s anglickou posádkou. Avšak ani tento postup by podle něj nezaručoval trvalý úspěch, k tomu by irské území museli přímo osídlit angličtí kolonisté. Na takto rozsáhlý plán ale král neměl peníze… 

Součástí pověření, které hrabě ze Surrey dostal od Jindřicha VIII., bylo také uspořádání církevních záležitostí. V anglickém pojetí to znamenalo sjednotit a zejména poangličtit irskou církev, která se vyznačovala stejnou rozpolceností jako obyvatelstvo ostrova. Náboženská otázka nabrala na důležitosti po roce 1533, kdy se Jindřich VIII. rozešel s papežem kvůli sňatku s Annou Boleynovou a sám se pasoval do role hlavy nové anglikánské církve. Stejně jako chtěl král řídit církev, hodlal také přímo ovládnout Irsko. O příliš mocné a nezávislé angloirské místodržící z Kildare nestál. 

Povstání hraběte 

Anglie považovala přímou kontrolu nad Irskem za životně důležitou. Přetrvávala hrozba, že anglická opozice nebo nepřátelé na mezinárodním poli, kterých po Jindřichově církevní reformě přibylo, Irsko využijí jako základnu pro její napadení. V tomto ohledu se anglický král zvláště obával španělského vlivu. Tehdejší velmoc se totiž stala přirozeným spojencem Irů, dokonce tuto alianci v budoucnu naplnila. S mocným Španělskem souvisel i další z motivů Jindřicha VIII., proč usilovat o úplné podmanění Irska, a sice snaha vytvořit si velmocenské postavení srovnatelné s tím španělským. A první kroky Anglie učinila právě v Irsku. 

Dosavadní separace gaelských Irů a Angloirů přestala panovníkovi připadat udržitelná, když roku 1534 přešel od defenzivní politiky k útočné a povolal do Londýna Garretta Ogeho. Tímto krokem došlo k plánovanému odstřihnutí hrabat z Kildare od jejich vlivu. Králova irská rada sídlící v Dublinu nabývala na důležitosti již dříve, nyní však přišla její chvíle převzít nad Irskem moc. Před cestou do hlavního města království předal Garrett Oge místodržitelský úřad svému nejstaršímu synovi Thomasi Fitzgeraldovi (v úřadu 1534 až 1537), patrně s vědomím toho, co bude v Anglii následovat. 

V Londýně skončil Garrett Oge v zajetí. Reakce jeho syna na sebe nedala dlouho čekat, 11. června 1534 vtrhl do Dublinu. Proti Jindřichovi VIII. povstal v doprovodu sto čtyřiceti gallowglassů, jejichž přilby zdobily hedvábné třásně. Neobvyklý doplněk jejich veliteli vynesl přezdívku „Hedvábný“. V opatství sv. Marie, tváří v tvář královské irské radě, mrštil Hedvábný Thomas na zem meč místodržícího Irska se slovy, že od této chvíle nezastupuje vladaře, nýbrž se řadí k jeho nepřátelům. Nato síň opustil, do Dublinu se ale brzy vrátil a nebyl sám. 

Hledání spojenců 

Staří přátelé a spojenci Thomasova otce mladému rebelovi domlouvali, aby zachoval mír. Jenomže Hedvábný Thomas to viděl jinak. Jako místodržící měl pod kontrolou většinu pevností v Pale i vládních skladů, navíc si mohl vyžádat vojenskou pomoc ostatních lordů. Toho, kdo se odmítl zúčastnit jeho rebelie a přísahat mu věrnost, uvěznil na hradě Maynooth, hlavním sídle a pevnosti rodiny FitzGeraldů. O podporu požádal i svého bratrance a přítele lorda Butlera, jemuž nabídl rozdělení irského království rovným dílem, pokud povstání uspěje. Butler však odmítl. 

Kildare hledal spojence i za hranicemi. Ostatně neučinil tak sám, politika Jindřicha VIII. představovala zásadní problém pro většinu Irska. Tím pádem se mezi nepřáteli Anglie pídil po vhodném spojenci také hrabě z Desmondu či náčelník Conor O'Brien z jihu. Jednání o vojenské podpoře probíhala se skotským králem Jakubem V. (1513 až 1542), který pomoc přislíbil, ale než stihl účinně zasáhnout do děje, Kildarovo povstání skončilo. Bez významnějšího úspěchu probíhala také diskuse s papežem, který se po revoltě Jindřicha VIII. (kvůli jeho druhému sňatku) jevil jako přirozený spojenec. 

Nejvíce nadějí ovšem Irové vkládali do spolku se Španělskem císaře Karla V. Habsburského. Španělští vyslanci v Irsku v inkriminované době operovali. Koneckonců španělský císař měl s královstvím nevyřízené účty a vážnější potíže anglického vladaře v Irsku by ocenil. Přesto se ani španělská vojenská intervence tentokrát neuskutečnila. 

Krutá odveta 

Laxní přístup spojenců neodvrátil Thomase od plánu, jeho pozice byla silná a byl tu i příslib domácí podpory. Pod jeho kontrolu navíc spadal Dublin. Posádka zdejší pevnosti ale zachovala věrnost králi, proto na ni angloirský hrabě zaútočil. Ačkoliv útok na Dublinský hrad nevyšel, během bojů skončilo na popravišti několik královských úředníků a členů církve. Exekuce neminula ani dublinského arcibiskupa, který se s útočníky pokusil vyjednávat. Zda měl na tomto činu přímou vinu Hedvábný Thomas, nevíme, v každém případě ho vražda připravila o podporu církve.

Když povstalci neuspěli v Dublinu, obrátili se k Pale, které podle uvážení plenili a obsazovali. Někdy v této době zemřel v zajetí v Londýně Garrett Oge, a z Thomase se tak technicky stal 10. hrabě z Kildare. Král však jeho titul nikdy nepotvrdil. Poté, co se Jindřich VIII. dozvěděl o událostech v Irsku, vyslal na ostrov trestnou výpravu pod velením sira Williama Skeffingtona, který dostal za úkol plenit území pod správou mladého hraběte. 

Anglická flotila, vybavená silným vojskem a dělostřelectvem, si vedla proti povstalcům úspěšně. Kildare vzápětí ztratil kontrolu nad Pale, dostal se do defenzivy a stáhl se na pevný hrad Maynooth, kde uschoval proviant i nejlepší děla. V patách mu byl Skeffington, který ho v březnu 1535 obklíčil, a protože šlo o velmi dobré opevnění, nechal jej ostřelovat těžkými děly. Po desetidenním obléhání Angličané hradby silně poškodili, takže se velitel posádky Christopher Paris obával, že nevydrží. 

Zatímco se Hedvábný Thomas snažil získat posily, poslal obránce hradu Skeffingtonovi dopis, v němž nabídl složení zbraní a vydání pevnosti za odměnu. Věřil, že Angličané nabídku přijmou a za zradu mu udělí milost. Skeffington tak získal opevnění za úplatek, avšak milosti, po níž obránci hradu toužili, se nedočkali. Anglický rytíř všem namísto toho udělil „maynoothský pardon“ a všechny obránce nechal postřílet z děl. Irsko bylo na války zvyklé, takto krvavá hromadná poprava ovšem neměla obdoby. Odstrašující účinek, v jaký Skeffington doufal, se dostavil. Dobytím Maynoothu totiž povstání hraběte z Kildare fakticky skončilo. 

Dobrovolné zajetí 

Hedvábný Thomas sice přišel o svou mocenskou základnu, sám se ale prozatím pohyboval na svobodě. Nehodlal se vzdát a Angličanům znepříjemňoval život tak, jak to Irové uměli nejlépe – partyzánskou válkou. Podporu nalezl u klanů na jihu, především u O'Brienů a O'Connorů, kteří patřili k zuřivým nepřátelům Angličanů v Irsku. Síť Kildarových spojenců se ale zmenšovala a bylo jen otázkou času, než Angličané dostanou i jeho. Na anglickou stranu se dokonce postavilo také pět Thomasových strýců. Bratři jeho otce se totiž rozhodli chránit své majetky. V červenci 1535 připlul do Irska nový místodržící Leonard Grey, proslulý svou krutostí. Hedvábného Thomase tehdy už opouštěl jeden spojenec za druhým a jeho vojsko se taktéž drolilo. Nakonec se sám rozhodl složit zbraně a požádat o odpuštění. 

I když se Thomas vzdal, byl stále respektovaným soupeřem. Místodržící Grey navíc nestál o to, aby se konflikt nadále protahoval. Zaručil proto Thomasovi bezpečnost a přesvědčil ho, aby se bezpodmínečně poddal králi. Thomas souhlasil, vyrukoval ovšem s vlastními podmínkami. Jelikož nechtěl připustit, aby anglický vladař spravoval Irsko bez hrabat z Kildare, požadoval pro rebely královský pardon a jeho souhlas k tomu, aby mohl zastávat post místodržícího doživotně. Jenže Thomas naprosto neodhadl povahu a cíle Jindřicha VIII., který nehodlal o ničem smlouvat. S důvěrou v záruky, které mu poskytl místodržící Grey, se hrabě vydal do Anglie. V Londýně byl ale zajat a přizván k formální návštěvě v londýnském Toweru. O něco později uvěznili i jeho pět strýců. Panovník se zkrátka rozhodl definitivně skoncovat s rodem FitzGeraldů a Irsko si nechat pro sebe. 

První irský král 

Hedvábný Thomas a jeho strýcové strávili v Toweru dva roky. Na popraviště se mocní FitzGeraldové dostali teprve 3. února 1537. Jejich smrt šokovala angloirskou aristokracii i gaelské klanové náčelníky. Kromě nich popravili Angličané celkem pětasedmdesát účastníků kildarského povstání. Vysoký byl i celkový počet poprav za účast v něm, celkem pětasedmdesát rebelů skončilo na popravišti. Nyní bylo jasné, že král Jindřich s nikým smlouvat nebude. Od té chvíle panovník do pozice místodržícího Irska dosazoval jen mocné a loajální Angličany a v Dublinu pobývalo až do roku 1922 anglické vojsko. Nadto se roku 1542 Jindřich VIII. stal jako první anglický monarcha králem Irska. 

Tudorovská politika vůči Irsku byla násilná, nesmlouvavá a zacílená na potlačování irského jazyka, práva i tradic. To pochopitelně u Irů, zejména gaelského původu, vyvolávalo odpor. Nejtvrději se proti útlaku postavili v devadesátých letech 16. století v Ulsteru, kde se rozhořelo povstání Hugha O'Neilla. Hrabě z Tyrone tehdy dokonce získal vojenskou podporu ze Španělska, avšak nakonec povstalce roku 1601 Angličané v bitvě u Kinsale porazili.

Víno lidé prokazatelně vyrábějí a konzumují již tisíce let – nejstarší archeologické nálezy z doby okolo 6 000 let před naším letopočtem pocházejí z dnešní Gruzie, Arménie a Íránu. Archeologické nálezy tohoto druhu se ale zpravidla omezují na nádoby určené k uskladnění vína, jeho výrobě a v lepším případě obsahují zaschlé stopy nápoje.

Ve Španělsku nedávno archeologové objevili 2 000 let staré víno v kapalné podobě. Stalo se tak během průzkumu římské hrobky, nacházející se ve městě Carmona na jihu země. Chemické analýzy ukázaly, že červenohnědá tekutina je nejstarším známým vínem v kapalné podobě na světě. Objevený nápoj nicméně nebyl určený ke konzumaci – pohřební urna v níž vědci tekutinu objevili totiž obsahovala i popel z kremace. Používání vína při pohřebních rituálech má v lidské historii dlouho tradici a existuje o tom množství dokladů z časů Římské říše. Objev kapalného vína z této doby je ale stále raritou. Doposud nejstarší tekuté víno bylo objeveno v roce 1867 Německu a pochází z roku 325 našeho letopočtu. 

Archeologové při analýze nápoje využili nejmodernější postupy, včetně hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem (ICP-MS). Podle chemika Josého Rafaela Ruize Arreboly ze španělské Univerzity v Cordóbě se ukázalo, že se jedná o původně bílé víno a i přes jeho stáří je nápoj zcela v pořádku. Podrobnosti o jeho složení nebo o odrůdě z níž byl nápoj vyrobený ale analýza neprozradila. Polyfenoly, z nichž by bylo možné takové informace odvodit, bohužel prošly do značné míry mikrobiologickým rozpadem a chybí také srovnání s jinými podobně starými vzorky. Identifikované stopy ale naznačují, že by se mohlo jednat o podobné víno, jaké se dodnes vyrábí na jihu Španělska. 

Jak 2 000 let staré víno chutná vědci neprozradili, ochutnat dávný nápoj se prý zatím nikdo neodvážil. „Tekutina je trochu kalná kvůli zbytkům popela, ale myslím že by to šlo odfiltrovat. Po chemické stránce ale není vínu co vytknout – i přes své stáří je stále poživatelné a netoxické. Byl bych ale raději, kdyby to nejdřív zkusil někdo jiný,“ dodává Arrebola.

S fosiliemi (zkamenělé i nezkamenělé zbytky a otisky organismů) se na našem území blízce seznamovali již pravěcí lidé, byly objeveny na slavných moravských sídlištích „lovců mamutů“ v Dolních Věstonicích či v Předmostí u Přerova. Zřejmě nejvýznamnější památkou tohoto druhu je ozdoba hlavy paleolitického „šamana“, tvořená stovkami třetihorních kelnatek. Nález byl učiněn roku 1891 při hloubení kanálu na ulici Františka Josefa (od r. 1918 Francouzská) v Brně. Kelnatky představovaly nejvyužívanější fosilie v období paleolitu. Svým tvarem a barvou nejspíše zaujaly pravěkého člověka natolik, že si tyto malé obdoby mamutích klů odnášel do svých sídlišť ve velkých množstvích.

Ozdoby předvěkých lidí

Profesor Karel Absolon v Dolních Věstonicích popsal náhrdelník z kelnatek, doplněných třetihorní jehlankou a srdcovkou. Absolon zde nalezl také náhrdelník složený ze zubů vlků, ledních lišek a hyen, z dvojitých perel vyřezaných z mamutoviny a ze zubu třetihorního žraloka. Z jeskynních sídlišť Moravského krasu zase známe provrtané ulity třetihorních homolic a hřebenatek, a dále seříznuté ulity kelnatek a žraločí zuby. Fosilie různých bezobratlých živočichů posloužily jako ozdoby také předvěkému člověku v sídlištích na Mikulovsku.

Setkáváme se s nimi také na slovenských archeologických lokalitách, například v Moravanech, proslavených objevem Moravanské venuše. Ozdobné předměty vyrobené z kelnatek a schránek plžů nebo srdcovek známe i z pozdějších období. Náhrdelník tvořený více než stovkou válcovitých schránek pochází například z neolitického naleziště kultury s vypíchanou keramikou v lokalitě Praha-Troja. Z Veliše zase pochází přívěsek tvořený kelnatkami, srdcovkami a mezi ně vloženými jantarovými korálky, přičemž taková kombinace různých materiálů je neobvyklá. V některých pozdějších nálezech jsou dokonce zkameněliny měkkýších schránek nahrazovány kovovými, zejména bronzovými obdobami.

Jelikož nám pro období pravěku schází písemné prameny, nevíme přesně, jaké představy tehdejší lidé o zkamenělinách měli. Kromě estetické funkce pro ně patrně hrály roli magických předmětů.

Doba biblických obrů

A jak se lidé „potýkali“ se záhadnými fosiliemi v historické době? Humanističtí vzdělanci je považovali v souladu s dobovou tradicí za pozůstatky biblických obrů. Podle badatele Josefa Skutila podal první zprávu o těchto obrech na našem území kronikář Václav Hájek z Libočan: „Nález obřích kostí léta 785. Člověk jeden v městě Thetíně chtěje sobě loch v zemi udělati, kopal a nalezl hlavu člověčí nesmírné velikosti, kteráž když z země vyňata byla, dva muži jedva ji mohli obsáhnouti. Nalezeny sú při tom i jiné kosti, jednak všecky jednoho člověka hnátové noh byli sú na dvacet a šest noh vzdýli. A to všecko bylo na hrad Thetín přineseno a pověšeno na jedné síni a všem lidem, kteří tam přišli, ukazováno.“ 

Ve skutečnosti šlo asi o objev z mnohem pozdější doby, nejspíš až z 16. století, kdy Hájek psal svou kroniku. Tehdy byl Hájek farářem na Karlštejně nebo Tetíně, a ačkoliv proslul jako fabulátor, obecně je dnes tato informace považována spíše za pravdivou, byť samozřejmě nešlo o kosti obra. Existuje předpoklad, že zmíněné fosilie mohly být na hradě dlouhodobě přechovávány.

Nedlouho po Hájkovi napsal biskup jednoty bratrské Jan Blahoslav ve své Gramatice české (1571) o kostech mamutů nalezených v Předmostí u Přerova, které považoval za pozůstatky lidských obrů. V roce 1663 zase pojednal o obřích kosterních nálezech z křtinských jeskyň v Moravském krasu kanovník zábrdovického premonstrátského kláštera Martin Alexander Vigsius. Můžeme se pouze domnívat, kolik podobných nálezů bylo ve střední Evropě v minulosti učiněno, velká část z nich totiž nebyla písemně vůbec zaznamenána (viz Vykopávky třicetileté války).

Honba za jednorožcem a draky

Zajímavou stopu zanechala v pramenech české provenience také honba za rohem jednorožce, považovaného za velice vzácný a účinný lék. K dostání byl však pouze ve velkých a movitějších lékárnách, protože se za jeho „získání“ platily velké sumy. Po tomto vzácném objektu se dlouhodobě pátralo například v jeskyních Moravského krasu. V okolí Křtin jej hledal významný lékař Osvald Crollius (1563–1609). Anselmus Boetius de Boodt (1550–1632), osobní doktor císaře Rudolfa II., popsal výskyt unicornu fossile na Brněnsku a uvedl také přehledný seznam nemocí, proti kterým měl být účinným lékem. Roku 1659 se o nálezu údajného stehna jednorožce v jakési noře u Mikulova zmiňuje brněnský fyzik J. F. Hertod z Todtenfeldu (1645–1724).

O objevech velkých kostí psal také známý barokní literát a historik Bohuslav Balbín (1621–1688). Ve svém latinsky psaném díle Miscellanea historica regni Bohemiae popsal objevy kostí a rohů neznámých zvířat, jež se dobývají ze země kopáním. Zmínil se také o objevu „obřích žeber a kyčelních pozůstatků“, zavěšených v oseckém klášteře pod hradem Rýzmburkem. Dále Balbín uvedl, že „před několika málo lety se v břevnovském klášteře u Prahy objevila dutina (…) a v té dutině ležela kostra obra délky čtyř lidských těl“. Balbín pak ještě na jiném místě zmínil, jak „v lomech obce Lípy (…) lze spatřit velmi četné kravské a býčí rohy; příroda je vymodelovala tak, že se lidé neznalí těch míst diví, proč a kdo tam ty rohy svrhl. Teprve když se je pokoušejí zdvihnout, poznají z váhy, že je to kámen nebo věc proměněná v kámen“.

Též Balbínův současník a taktéž jezuita Tomáš Jan Pešina z Čechorodu (1629–1680) psal ve svém spise Mars Moravicus (1677) o kostech draků z jeskyní v okolí Brna, přičemž „zdejší kraj podobného druhu zvířat nerodí mimo jediného draka někde v okolí chyceného a usmrceného, jehož kůže ve vchodu brněnské radnice visí“. Samozřejmě jde o krokodýla zvaného dodnes Brněnský drak. Přece jen však autor naznačil možný původ velkého plaza, neboť souhlasil „s domněním mnoha učenců, že těla takových zvířat zároveň s obry, kteří kdysi zemi obývali, potopou z Afriky nebo jiného místa, kde draci jsou domovem, k nám připlavena byla“.

Strašidelné jeskyně

Velmi častým prostředím, ve kterém se lidé setkávali s fosiliemi, byly jeskyně. O tomto faktu dnes svědčí zejména názvy různých jeskyní, které často nesou označení „dračí“, „čertova“ či „pekelná“. To samé platí také o „dracích“ ze slovenských jeskyň, objevovaných v průběhu 17. století. Zmiňuje se o nich především Johann Paterson Hain (1615–1675), vojenský lékař původem z východního Pruska, který působil v uherském Prešově.

Podobných případů je však v dějinách střední Evropy známo více. Dominikánský mnich z Ulmu jménem Felix Fabri (asi 1441–1502) psal například na konci 15. století o děsivém „netvorovi“, sídlícím v Sirgensteinské jeskyni ve Württembersku. Již od středověku vznikaly také legendy o dracích a bazilišcích, které snad mohly být částečně založeny na pozorování fosilií pleistocénních savců. Příkladem může být takzvaná vídeňská pověst o baziliškovi, která byla nejspíš založena na objevu písčité konkrece a „jedovatých“ výparů při kopání studně roku 1212. Známý je také dramatický příběh objevu pleistocénní lebky nosorožce srstnatého v jeskyni v korutanském Zollfeldu koncem 16. století.

Magický venkov

Velmi zajímavé je lidové mudrosloví, spojené se zkamenělinami na venkově. Například rakouští sedláci považovali až do počátku 20. století úlomky křídových vápenců s průřezy zkamenělin plžů za „čarovné kameny“, pomáhající chránit dobytek proti motolicím. Zatočeným schránkám hlavonožců amonitů se zase přezdívalo „dračí kameny“ a postupně se prosadil zvyk ponořovat je do kádí a sudů s nadojeným mlékem. Sedláci totiž věřili, že zázračné kameny zabrání krádeži mléka nebo uhranutí dobytka. Stejné fosilie – zkameněliny druhohorních amonitů – stály za zrodem pověstí o „hadích kamenech“. Tyto artefakty byly v knihách středověkých učenců nazývány ophites a byly považovány za skvělý prostředek proti očarování. Venkované je umísťovali do zdí nebo pod krovy svých stavení jako ochranu před zlými kouzly.

Další skupinou fosilií, které se dostaly do lidového povědomí i na našem území, byli hlavonožci belemniti. Jejich dlouhá a rovná schránka zavdala příčinu ke vzniku pověstí o „čertích drápech“. Byla jim přisuzována zázračná léčivá moc, a to při bolesti očí, močového měchýře nebo ledvin a u zánětů. Příznivý účinek měl mít tento prášek také na kojící matky. Trny jistých druhů druhohorních ostnokožců byly zase označovány jako „židovské kameny“. Důvodem byla skutečnost, že ve starších dobách byly známé pouze z oblastí Palestiny. Do Evropy je nejspíš dovezli vracející se účastníci křížových výprav, a to jako jakýsi středověký suvenýr. Podobné artefakty si mohli zákazníci koupit v některých apatykách.

Fosilie byly někdy označovány dokonce za ostatky světců. Například ještě v roce 1789 ve španělské Valencii přenášeli kosti nohou a stoličku mamuta při náboženských průvodech jako ostatky sv. Kryštofa! Trvalo tak dlouhou dobu, než byly i ty nejhouževnatější představy o údajné kouzelné moci dávných artefaktů definitivně opuštěny. 

Evoluce zformovala tuleně leopardího (Hydrurga leptonyx) v dokonalý „stroj na zabíjení“, který má v mořích u jižního pólu jediného vážného konkurenta – kosatku dravou (Orcinus orca). Jen tato několikatunová dravá velryba či snad zástupce některého z velkých druhů žraloků jsou natolik silní a rychlí, aby dospělého tuleně leopardího zdolali.

Samotář antarktické pustiny

Tuleň leopardí tráví většinu života na moři v jednom z nejnehostinnějších koutů světa. V Antarktidě jsou relativně snesitelné podmínky krátkého polárního léta rychle vystřídány mrazivým peklem dlouhé polární zimy. To je jeden z hlavních důvodů, proč toho o tuleni leopardím víme poměrně málo. Teprve v poslední době nasbírali vědci informace o životě těchto pozoruhodných živočichů pomocí zařízení, která dovolují sledování zvířat a sběr dat prostřednictvím satelitů.

Po většinu roku žijí tuleni leopardí jako samotáři. Vidět jich několik pohromadě je skutečná vzácnost. Častěji se jednotlivé kusy potkávají jen během zimy, kdy se stahují do míst s příhodnějšími podmínkami pro život. Ale ani pak nepěstují nějaké dlouhodobé vztahy. Jen tu a tam je možné vidět dva nebo tři jedince při společných hrách a dovádění.

Jedinou výjimkou, kdy je možné dlouhodobě pozorovat více zvířat pohromadě, jsou námluvy a období, kdy se matka stará o mládě. Námluvy probíhají od prosince do ledna. Samec po spáření svou družku opustí a ta pak rodí na mořském ledu během polárního jara, tedy od října do prosince.

Matka se o mládě stará sama, bez nejmenšího přispění ze strany otce a to po dobu jednoho měsíce. Kojí ho mlékem s vysokým obsahem živin a mládě proto velmi rychle roste. Po měsíci mladému tuleni vypelichá „dětský kožíšek“, který ho dokonale chránil při pobytu na ledové kře, a místo něj mu naroste srst, s níž už se může samostatně pustit do lovu ve vodě. V té chvíli matka ztrácí o potomka zájem a jde si svou vlastní cestou. Mládě se už musí o sebe postarat samo.

Od tučňáků až po kril

Dospělý tuleň leopardí dorůstá délky přes tři metry a hmotnosti přes 600 kg. Je vyzbrojen silnými čelistmi s dlouhými ostrými zuby a pod vodou vyvine úctyhodnou rychlost kolem 40 kilometrů v hodině. Jeho proudnicové tělo uvádějí do pohybu nejen zadní končetiny, jak je to běžné u ostatních tuleňů, ale také mohutné záběry předních končetin opatřených nejen plovacími blánami, ale také drápy. Jméno dostal tento dravec chladných vod podle tmavých skvrn na světlé hrudi, které připomínají skvrnité zbarvení levharta (Panthera pardus). Známé kočkovité šelmě se vyrovná i loveckým uměním.

Základ jídelníčku tuleně leopardího tvoří tučňáci. Predátor na ně obvykle číhá ve vodě poblíž okraje pobřežního ledu a na ptáka často útočí ve chvíli, kdy skočí do vody. Sevře ho v zubech za nohy a následně tluče úlovkem o vodní hladinu, dokud jej neusmrtí. Kořist si tak trhá na menší kusy, které polyká. Dříve se tradovalo, že si tuleň tímto způsobem stahuje tučňáky z kůže, ale ukázalo se, že jde o nepodloženou zkazku. Tuleň zdržující se v blízkosti hnízdní kolonie tučňáků dokáže během jediné hodiny ulovit až osm jejích obyvatel. Běžně však chytí jednoho nebo dva tučňáky za hodinu přičemž k pokrytí denní potřeby živin a energie jich musí spořádat asi pět každý den.

Obětí tuleňů leopardích se stávají i jejich příbuzní tuleni krabožraví (Lobodon carcinophagus), nebo mláďata rypoušů sloních (Mirounga leonina). Na subantarktických ostrovech, např. ve vodách kolem Jižní Georgie, jim jako potrava slouží lachtan antarktický (Arctocephalus gazella). Útokem z hloubky napadají tuleni i mořské ptáky, kteří usedli na hladinu.

Mláďata velkou kořist neloví. Živí se drobnými mořskými živočichy, například krilem. Naberou nevelkou kořist do tlamy i s vodou a následně ji procedí přes zuby. Vodu vytlačí z tlamy ven, kril pak polknou. Krilem, mlži, plži nebo rybami si zpestřují jídelníček i dospělí tuleni, ale jejich hlavní zdroj potravy představují teplokrevní tvorové.

Mezidruhoví kanibalové, příležitostní tuláci

Tuleň leopardí mění jídelníček v závislosti na ročním období. V zimě, kdy moře kolem Antarktidy zamrzá, má dravec k dispozici jen několik pečlivě udržovaných děr, jimiž leze do vody a připlouvá se k nim nadechnout. V tu dobu se i dospělá zvířata uchylují k lovu krilu a dalších bezobratlých mořských tvorů, např. hlavonožců nebo korýšů. V letních měsících od listopadu do února ovšem přivádějí samice tuleňů krabožravých na svět mláďata. Tuleni leopardí tehdy mají čas hojnosti, pro jejich příbuzné je to období „vraždění neviňátek“. Mláďata jiných druhů tuleňů jsou pro velké dravce pochoutkou, které nedokážou odolat. Tulení mládě se spoustou tělního tuku je vydatnější sousto než tučňák a ve vrcholné sezóně se podaří tuleni leopardímu ulovit za hodinu až čtyři mláďata tuleně krabožravého. V tomto období netráví lovem mnoho času a přesto je stále sytý.

K tomu, aby zdolal svou obvyklou kořist, tuleň leopardí rozhodně nepotřebuje lovit ve skupině. Naopak, pokud by na tučňáky nebo tulení mláďata podnikalo lovecké výpravy hned několik jedinců, docházelo by mezi nimi zákonitě ke konfliktům a rvačkám o kořist. To je zřejmě také důvod samotářského života tohoto predátora.

Tuleni leopardí se pohybují i daleko od antarktických břehů. Navštěvují pobřežní vody Austrálie, Jižní Afriky, Nového Zélandu či Ohňové země. Tam si hledají kořist mezi místními živočichy. Jeden tuleň polapený poblíž australského Sydney měl například v útrobách dospělého ptakopyska.

Útok z hlubin

Dva a půl centimetru dlouhé a velmi ostré špičáky v kombinaci s obrovskou silou a překvapivou rychlostí činí z tuleně leopardího tvora, jenž může být nebezpečný i člověku. Ověřených zpráv o útoku na lidi je málo, ale možnost osudného střetu s tímto živočichem v antarktických vodách není dobré podceňovat. Následky mohou být tragické.

Jako jeden z prvních zažil okamžiky hrůzy na útěku před útočícím tuleněm leopardím britský polárník Thomas Orde-Lees z výpravy Ernesta Shackletona, která prováděla průzkum Antarktidy v letech 1914–1917. Při táboření na mořském ledu byl Orde-Lees napaden tuleněm, který na délku měřil 3,7 metru a vážil půl tuny. Polárník prchal ze všech sil, ale tuleň by ho zcela jistě dostihl a napadl, kdyby jej jiný člen výpravy nezastřelil.

Skotský polárník Gareth Wood se v roce 1985 během chůze po mořském ledu dokonce seznámil se zuby predátora. Na hrůzné chvíle vzpomíná: „Šel jsem po tenkém ledu, když v tom jako kdyby jeho povrch explodoval. Hlavou a mohutnými plecemi jej prorazil velký tuleň leopardí s doširoka rozevřenými čelistmi. Zaryl mi zuby do pravé nohy a já jsme se bezmocný a v šoku skácel na záda.“

Zvíře se snažilo stáhnout Wooda do vody, ale napadenému výzkumníkovi naštěstí přispěchali na pomoc kamarádi. Zaútočili na tuleně ostrými hroty maček, které měli připnuté na botách. Po několika kopancích do hlavy útočník Wooda pustil a zmizel pod hladinou.

První lidská oběť

Polárníci jsou si dobře vědomi rizik, která provázejí střet s tuleněm leopardím. Pokud jej zpozorují ve vodě, vůbec se do ponorů nepouštějí. Jestliže se tuleň objeví během ponoru, potápěči se urychleně snaží dostat z jeho dosahu a z vody ven. Bezmála třicet let od napadení Garetha Wooda tato bezpečnostní opatření plně dostačovala. Jenomže přišel rok 2003, kdy tuleň napadl osmadvacetiletou britskou bioložku Kirsty Brownovou. Útočník ji zaskočil, když šnorchlovala v pobřežních vodách, a zavlekl ji až do hloubky kolem 60 metrů. Zděšení kolegové ihned spustili na vodu záchranný člun a dokonce se jim podařilo vytáhnout bezvládné tělo mladé ženy do čluny. Veškeré pokusy o oživení však už byly marné.

Proč tuleň na Kristy Brownovou zaútočil, není dodnes jasné. Podle britského zoologa Iana Boyda může být na vině stále častější přítomnost lidí v Antarktidě.

„Zvířata se stále častěji potkávají s lidmi a je možné, že budou pro člověka postupně víc a víc nebezpečná,“ vysvětluje Boyd. „Tuleni leopardí jsou velmi zvídaví. Pokud se objektem takové zvědavosti stane potápěč, může to pro něj být smrtelně nebezpečné. Zvídavost predátorů je dána skutečností, že vzhledem k velikosti těla představuje člověk pro tuleně leopardího potenciální kořist. S tím, jak se stále více lidí potápí, mají tuleni víc a víc příležitostí posoudit, zda jsme to, co by chtěli lovit.“ 

Ať už budete o prázdninách kdekoliv, nezapomeňte na vesmír! Pohledy na noční oblohu si můžete užít dokonce i z přesvětlených míst, jen je potřeba zvolit správné nebeské objekty. V létě se nabízejí třeba východy do oranžova zbarveného obřího úplňkového Měsíce. Nejhezčí podívaná na vycházející kotouč luny se pak naskytne 21. července oproti fotogenickému horizontu. 

Přehlídka oběžnic

Počíhat si můžete také na některou z jasných planet. Jako první se nabídne Saturn v souhvězdí Vodnáře, který bude na počátku července vycházet okolo půlnoci. Naopak brzké ranní hodiny přinesou Mars, během prázdnin v souhvězdích Berana a Býka, stíhaný Jupiterem rovněž v Býkovi. Zmíněná dvojice oběžnic bude na letní obloze dobře pozorovatelná vždy ve druhé polovině noci.

Jestliže si vezmete na pomoc dalekohled, nabídne vám Jupiter své čtyři největší souputníky nebo oblačné pásy v atmosféře, a půjde-li o přístroj s objektivem o průměru alespoň 10 cm, máte šanci zahlédnout i přechody Velké červené skvrny či temný stín některého z měsíců plující napříč kotoučkem planety. U Saturnu pak samozřejmě upoutají pozornost zejména jeho prstence – tedy pokud budete mít dalekohled nejméně s 5cm objektivem a 30násobným zvětšením. Ikonická ozdoba se však bude jevit již poměrně úzká: Při pohledu ze Země se nám totiž prstence „zavírají“ a vidíme je pod stále menším úhlem. V březnu příštího roku je pak zahlédneme přímo ze strany jen coby světlou linku. Pátrat ovšem můžete také po největším Saturnově průvodci Titanu, který v dalekohledu vypadá jako drobná naoranžovělá hvězdička deváté velikosti nedaleko planety.

Úhlový průměr kotoučku Marsu bude ještě příliš malý, než aby i v menších přístrojích nabídl nějaké podrobnosti. V polovině července však rudá planeta doputuje na nebi do blízkosti Uranu, na vzdálenost 0,6°, a naskytne se tak příležitost spatřit zmíněný pár v jednom zorném poli třeba i obyčejným triedrem. Uran hledejte severovýchodně od Marsu: Bude vypadat jako drobná, mírně rozostřená namodralá hvězdička s jasností okolo 6 mag a při výraznějších zvětšeních pak jako malý modrozelený kotouček o úhlovém průměru 3,5″ – zatímco kotouček rudé planety bude zhruba o třetinu větší. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Raka, 22. července v 9:45 SELČ vstupuje Slunce do znamení Lva.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný ráno nad východem
• Jupiter – viditelný ráno nad východem
• Saturn – viditelný ve druhé polovině noci
• Uran – viditelný ráno nad východem
• Neptun – viditelný ve druhé půli noci

Zajímavé úkazy v červenci 2024

• 1. a 2. července – setkání úzkého měsíčního srpku a Marsu na ranní obloze nízko nad východem: 1. 8. asi 8,5°, 2. 8. asi 6°; směrem na východ pozorovatelný i Jupiter a Plejády s Aldebaranem z Býka
• 3. července – setkání velmi úzkého měsíčního srpku, Jupitera a Plejád s Aldebaranem z Býka na ranním nebi nízko nad severovýchodem; tělesa se shromáždí na ploše o průměru asi 10°
• 5. července – Země nejdál od Slunce v roce 2024, ve vzdálenosti 152,1 milionu kilometrů
• 9. července – úzký srpek Měsíce poblíž Regula ze Lva na noční obloze nízko nad západem
• 11. července – setkání Jupitera s Aldebaranem z Býka (4,8°) na ranním nebi nízko nad severovýchodem
• 13. července – Měsíc v první čtvrti poblíž Spicy z Panny na večerní obloze nízko nad jihozápadem
• 15. a 16. července – setkání Marsu a Uranu (0,6°) na ranním nebi
• 17. července – Měsíc poblíž Antara ze Štíra v první polovině noci
• 19. až 21. července – Mars poblíž Plejád z Býka (5°) na ranní obloze; směrem na jihovýchod pozorovatelný i Aldebaran a Jupiter
• 24. července – setkání Měsíce a Saturnu ve druhé polovině noci; nejblíž (0,8°) si budou krátce po východu nad východní obzor kolem 23:00 SELČ
• 30. a 31. července – seskupení úzkého měsíčního srpku, Marsu, Jupitera a Plejád i Aldebaranu z Býka na ranním nebi nad východem; tělesa se shromáždí na ploše o průměru asi 15°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Nemocnice, která připomíná spíš pevnost, nese plný název Ospedale San Giovanni Calibita Fatebenefratelli. Roku 1546 ji s osobním svolením papeže založili špitálníci sv. Jana, takzvaní johanité. A pro celý Řím učinila za dobu své existence mnoho dobrého. Její představení se totiž rozhodli naplnit stanovy svého řádu a přijali péči o potřebné jako hlavní náplň své činnosti.

Uprostřed řeky

Počínaje 16. stoletím tato instituce sloužila jako fabbriche della salute – továrna na zdraví. A její dveře se nikdy nezavřely před žádným žebrákem a chudákem. Naopak, dostalo se jim tu nebývale profesionální péče – zadarmo. Kvůli své strategické poloze na ostrůvku uprostřed řeky Tibery propojeným s oběma břehy dvěma mosty, se nacházela současně v centru dění i v přiměřené izolaci. Což se ukázalo být velmi prozíravé během morového roku 1656 i za epidemie cholery v roce 1832.

V následujících dekádách se nemocniční areál rozrostl přes celou plochu ostrova. Nemocnice nabízela lůžka pro přestárlé, fungovala jako špitál pro chudé i sirotčinec a mnohem později také jako vůbec první veřejná ordinace očních lékařů v metropoli. Fatebenefratelli zažila ledacos, od okupací, revolucí až po války. Přečkala je vždy se ctí.

Nejisté místo

V roce 1938 ale nebojovala proti obyčejné nemoci. Řím pod přímým vlivem fašistů kopíroval dění v nacistickém Německu. Rasové diskriminační zákony těžce dopadly na zdejší židovskou komunitu, jejíž ghetto se od Fatebenefratelli nacházelo hned přes řeku.

Doktor Giovanni Borromeo, primář celé ostrovní nemocnice, a jeho pravá ruka, duchovní Maurizio Bialek, s viděním světa rozděleného rasovými zákony nesouhlasili. A za nemalého osobního rizika se pokusili zachránit prozatím alespoň jednoho „vyvržence“ – Vittoria Emanuela Sacerdotiho, vynikajícího lékaře, který kvůli protižidovským zákonům nesměl vykonávat svoji praxi.

Sacerdoti dostal ještě před válkou nabídku na místo ředitele ve dvou městských nemocnicích – jen s podmínkou, že se musí stát členem fašistické strany. To veřejně odmítl, čímž si prakticky podepsal rozsudek smrti. Ve Fatebenefratelli jej přesto pod falešnými dokumenty „ubytovali“ a postupně tu nalezla zázemí i jeho rodina.

V ohrožení života

S tím, jak se politická a později i válečná situace vyostřovala, takových narychlo ubytovaných v nemocnici přibývalo. Část z nich byla naoko klasifikována jako pacienti v trvalé péči, jiní nalezli uplatnění coby zdravotnický personál. Pochopitelně s falzifikovanými doklady. Všichni žili ve strachu. Prozrazení by znamenalo v lepším případě vězení, v horším pak popravčí četu.

Na konci září 1943 nabraly události rychlý spád. Německá armáda se rozhodla pro přímou vojenskou okupaci Říma. Novým vojenským velitelem města se stal Albert Kesselring, politickou a tajnou policii převzal Herbert Kappler. Mimochodem, oba byli po válce odsouzeni za válečné zločiny.

Jedním z jejich prvních počinů byl zátah na židovské ghetto. Přes tisícovku jeho obyvatel naložili do dobytčáků a odeslali do polské Osvětimi. Několika obyvatelům zakázané čtvrti se však podařilo nájezdu uniknout. Spásu hledali kde jinde než ve Fatebenefratelli. I tentokrát se jim dveře ke spáse otevřely.

Il Morbo di K

Němečtí vojáci samozřejmě při hledání uprchlíků nedaleký špitál nevynechali. Jenže tehdy zapracovala invence primáře Borromea. Pacientům z horního patra, ve skutečnosti židovským uprchlíkům, přiřkl nečekanou diagnózu Il Morbo di K čili Choroba K. Co to je? To nikdo z uniformované čety netuší. Lékař ale naznačil, že se jedná o neurologickou poruchu, která zahrnuje demenci, paralýzu a vede až k zadušení nemocných. Mělo jít to chorobu extrémně nakažlivou a lék prý na ni prakticky neexistuje. Pochopitelně, že vojáky pátrající po Židech rád zavede i do pavilonu pacientů s touto nemocí, souhlasil Borromea. Ale za jejich zdraví pak ručit nemůže. Velitele pátracího oddílu zápal okamžitě opustil. Zvlášť, když zpoza dveří slyšel velmi ošklivé zvuky dávivého kašle. „Je to něco jako Kochova nemoc?“ zeptal se primáře v narážce na tuberkulózu. Borromeo se jen pokřižoval: „Je to mnohem horší. Těm nebožákům už není pomoci.“ 

Poté stačilo už jen ukázat zdravotní karty a soupis pacientů… Legenda o smrtelně nemocných a hlavně prudce infekčních pacientech posloužila nemocnici Fatebenefratelli alespoň na čas jako neviditelný štít. Díky němu se v průběhu války zachránilo kolem stovky židovských uprchlíků. V prostorách nemocnice se také přechovávala ilegální vysílačka. 

Rohy nosorožců jsou z keratinu, tedy ze stejného materiálu jako například naše vlasy a nehty. Pokud by se jejich cena odvozovala od složení, byla naprosto mizivá. Ke smůle nosorožců ale mnozí lidé považují jejich rohy za účinný léčivý prostředek a zejména v tzv. „tradiční medicíně“ je po nich stále vysoká poptávka. Cena za kilogram těchto rohů pohybuje až kolem 400 tisíc dolarů (přes 9,3 milionu Kč) a převyšuje tak i cenu kokainu, zlata či platiny. Roh nosorožce je dokonce podstatně dražší než rhodium, nejdražší kov světa. Kvůli takovým obnosům jsou mnozí lidé ochotní udělat naprosto cokoliv a ochrana nosorožců proti pytlákům se stává nezvladatelnou.

Radioaktivní ochrana

Vědci se usilovně snaží tuto extrémně nebezpečnou situaci řešit a nosorožce zachránit, není to ale vůbec snadné. Jihoafrický expert James Larkin z Univerzity Witwatersrand, který vede oddělení ozařování a medicínské fyziky, nedávno přišel s pozoruhodným nápadem. S kolegy vložili do rohu živého nosorožce dva malé čipy s radioaktivním materiálem. Z těchto čipů se následně radioaktivita šíří do celého rohu.

Larkin s kolegy vytvořili a umístili tyto čipy takovým způsobem, že by neměly ohrozit zdraví zvířat ani jejich prostředí. Současně ale věří, že tímto zákrokem dotyčný roh nosorožce znehodnotí takovým způsobem, že o něj pytláci nebudou mít zájem. Jde o projekt Rhisotope a jeho pilotní fáze zahrnuje dvacítku živých nosorožců.

Porazit pytláky je takřka nemožné. Snahy chránit nosorožce odstraňováním rohů nebo otrávení rohů jedem se ukázaly jako neúčinné. Postup Larkinova týmu má zajistit, aby byl roh prosycený radioaktivitou do té míry, že se rozezní každý detektor radiace, k němuž se takový roh přiblíží. Jen máloco se na hranicích hlídá víc než radioaktivní materiál. Takové detektory jsou v hojném počtu prakticky na každém letišti nebo v přístavu. Snad tento postup přispěje k záchraně nosorožců.

Raketoplány byly všechno, jen ne malé a kompletně změnily pohled na možnosti létání na oběžnou dráhu. Typický tvar s dominantními křídly a strohým černobílým schématem, trup zčásti pokrytý dlaždicemi tepelné ochrany, kterých měl každý stroj okolo 21 tisíc, a jedinečná architektura navržená tak, že raketoplány startovaly do kosmu jako raketa, ale vracely se jako letadlo – to vše je na dlouhá léta proměnilo v nepřehlédnutelný symbol dobývání vesmíru a dodnes se o nich právem mluví jako o technickém divu světa.

Létání s cihlou

Přes veškerý půvab měly raketoplány obrovské technické problémy a svým konstruktérům a provozovatelům přivodily nejednu vrásku. Celý program STS neboli Space Transportation System se totiž od začátku výrazně lišil od všeho, co kdy NASA vyzkoušela. Musela proto rozsáhle testovat, nacvičovat a trénovat každý aspekt letového profilu a zejména přistání, to vše dlouho před premiérou stroje. Veřejnost měla za to, že raketoplány přistávaly jako letadla na ranvej, respektive jako kluzáky, protože se vracely bez pohonu. Ve skutečnosti však létaly velmi odlišně od většiny tehdejších letadel. Orbiter měl například poměr vztlaku a odporu srovnatelný s helikoptérou!

NASA si záhy uvědomila, že astronauti budou muset věnovat hodně času, aby se naučili s vesmírným kluzákem o hmotnosti přes 90 tun přistát. Stroj dokonce klesal tak strmě a rychle, že se mu říkalo „létající cihla“. Pro srovnání: Kosmická loď Crew Dragon společnosti SpaceX má při návratu hmotnost okolo 12 tun, u raketoplánů však jen prázdné pomocné motory SRB na tuhé pohonné látky vážily 87 tun. Šlo zkrátka o jedinečné stroje, jimž se z technického hlediska jen tak něco nevyrovná. 

Hledá se vhodný simulátor

Americká vesmírná agentura se rozhodla, že kromě výcviku v realistických pozemních simulátorech potřebují astronauti „opravdové“ zkušenosti – čehož se dalo dosáhnout pouze tréninkem ve skutečném letadle, které se bude chovat velmi podobně jako raketoplán. Žádný takový stroj však neexistoval, a NASA jej proto musela vyvinout. Výsledkem se stal letoun Shuttle Training Aircraft čili STA.

Pro daný účel agentura zvažovala Boeing 737, ale nakonec se kvůli nižší ceně i náročnosti na údržbu rozhodla pro mnohem menší jet Grumman Gulfstream II neboli C-11. Dvoumotorové proudové dopravní letadlo má daleko k tomu, aby létalo podobně jako raketoplán. NASA ovšem přepracovala celý interiér a pozměnila i vnějšek čtyř strojů, z nichž vytvořila miniflotilu pro astronautický výcvik. Draky letadel vyžadovaly těžké vyztužení, aby odolaly silnému namáhání při opakované simulaci přistání raketoplánu. Každý kokpit se kompletně předělal tak, aby připomínal interiér skutečné kabiny s počítači, multifunkčními displeji a ovládacími prvky, včetně typického ovladače v podobě joysticku.

Pilot seděl na levém sedadle, jež mělo stejnou konstrukci jako v raketoplánu. Dokonce i okna a okenní rámy se přestavěly tak, aby připomínaly výhled z kabiny při reálném přistání. U pravého sedadla se pak zachovalo tradiční řízení a přístroje letadla, přičemž do něj během nácviku usedal instruktor. Další sedačky hned za kokpitem nahradilo simulované vybavení raketoplánu v podobě řady počítačů, které měly řídit profil sestupu. Jelikož se jednalo o upravené business jety, zahrnovaly také kávovar – a NASA jej z praktických důvodů ponechala na místě.

Na jediný pokus

Astronauti museli s raketoplánem přistát na první pokus, protože ho konstruktéři nevybavili žádným atmosférickým pohonem. Na zádi měl sice silné raketové motory, ale palivo bylo k dispozici pouze pro vzlet a v centrální nádrži. Příprava tedy hrála velmi důležitou roli a nutno dodat, že pokud už raketoplán zvládl průlet atmosférou, dostal se na přistávací ranvej vždy v pořádku.

Čtyři cvičné letouny se běžně nacházely v NASA Forward Operating Location v texaském El Pasu a většina cvičných letů se uskutečnila na základně White Sands v Novém Mexiku. Jednalo se o ideální místo, protože kromě skutečné přistávací dráhy pro raketoplány – což byl mimo jiné požadavek na výcvik – nabízelo i méně vytížený vzdušný prostor. Protějšky ve floridském Kennedy Space Center a na kalifornské základně Edwards Air Force Base byly daleko rušnější, přesto se i tam daly občas upravené Gulfstreamy II zahlédnout.

Cvičný let začal stoupáním do 37 tisíc stop, tedy 11 300 m. Letadlo manévrovalo do bodu nad plánovaným místem přistání a tehdy instruktor na pravém sedadle zahájil simulaci. Věrně přitom kopíroval posledních několik minut sestupu orbiteru. Vysunul hlavní podvozek, zatímco ten pod přídí zůstal zasunutý, aby se omezilo zatížení větrem. Poté se tah motorů obrátil, což umožnovaly záklopky, které se mohly vychylovat nahoru i dolů pro snížení, respektive zvýšení vztlaku. Odpor stroje tím dramaticky vzrostl a v daném okamžiku přebíral let do rukou astronaut. Vše se podobalo přistání, ovšem ve výšce 11 km. 

A jde se dolů

V uvedené fázi začalo letadlo prudce klesat. Při normálním cvičení jej nechal astronaut sestoupit asi do výšky 6 000 m při rychlosti 519 km/h a vzdálenosti 24 km od místa přistání. Poté STA otočil, klesl na 3 700 m a přiblížil se k plánované lokalitě na 11 km. Následně vychýlil příď, aby se rychlost zvýšila na 560 km/h a letoun klesal pod úhlem 20° – což představuje asi sedmkrát strmější sestup, než běžně zažívají pasažéři komerčních letů. Ztráta výšky pak byla dvacetkrát rychlejší než u normálních letadel, to vše kvůli co nejvěrnějšímu napodobení výhledu z kokpitu a klesání raketoplánu.

Ve výšce 610 m se naváděcí systém změnil a krátce poté, 518 m nad zemí, zahájil pilot obrat o 180° a postupně snížil úhel klesání. V daném bodě zažíval přetížení okolo 2 G a přešel do klouzavého letu, který měl od výšky 91 m úhel 1,5°. Uvolnění podvozku raketoplánu se simulovalo 90 m nad zemí, protože hlavní podvozek STA zůstával po celou dobu vysunutý. Ten příďový se uvolnil až pouhých 46 m nad ranvejí a jen pro případ neúmyslného kontaktu s jejím povrchem. 

Pokud byla rychlost správná, zelené světlo na přístrojové desce signalizovalo přistání raketoplánu. Došlo k tomu zhruba 10 m nad zemí, přesně v pozici, kdy by se vesmírný letoun skutečně dotkl dráhy z pohledu pilota. Při cvičení letadlo většinou na ranvej nedosedalo: Po úspěšném přistávacím manévru převzal instruktor řízení, zrušil simulační režim a deaktivoval obraceč tahu. Poté nabral rychlost a provedl průlet. Každý trénink STA zahrnoval deset takových přiblížení a simulací přistání. Následně posádka doplnila palivo, vyzvedla dalšího astronauta a celý proces se opakoval. Kompletní nacvičovaný manévr trval jen něco málo přes tři minuty, během nichž letadlo z výšky přes 11 km kleslo pouhých pár metrů nad ranvej. 

Věrnost nadevše

Než pilot usedl do kokpitu skutečného raketoplánu, musel absolvovat nejméně tisíc zdařilých zkoušek s letouny STA. Astronauti si přitom i po návratu z vesmíru simulátor pochvalovali. Sofistikovaný počítačový systém napodoboval dynamiku letu orbiteru téměř s dokonalou přesností, a vysoce realistická simulace navíc implementovala také rozhraní pro ovládání raketoplánu. Palubní počítač Advanced Digital Avionics System čili ADAS řídil průběh vztlaku a zpětný tah za letu během simulačního režimu. Zkoušky prý byly skutečně věrné a pocit se velmi podobal reálné misi.

Podle všeho šlo o jeden z nejlepších simulátorů, jaký kdy NASA měla. Dokázal astronauty skvěle připravit na to, co je čekalo. Některé lety pak dokonce absolvovali v oranžových skafandrech, v nichž se vydávali do vesmíru na palubě raketoplánů. Důkladná praxe zvyšovala sebevědomí posádek a vytvářela dojem, že se snad jedná o rutinní záležitost. Velitelka mise STS-114 Eileen Collinsová o testovacích letounech prohlásila: „STA jsou skvělé! Létají velmi podobně jako raketoplány. Ovládací vlastnosti se dostatečně podobají, takže nemáme problémy s přechodem z tréninku do reálných strojů.“ Výcvik se zkrátka řídil slovy: „Trénuj, jako když létáš, leť, jako když trénuješ.“ 

Konec jedné éry

Když se v roce 2011 éra raketoplánů završila, americká kosmická agentura už výcviková letadla nepotřebovala. Ačkoliv je mohla použít třeba k přepravě astronautů, pokud zrovna nebyl k dispozici jiný letoun, rozhodla se je předat do muzeí. V současné době jsou tedy legendární letouny vystaveny v Oregonu, Texasu, Alabamě a Kalifornii.

Poslední lety se neobešly bez ceremonií, které byly až dojemné. Například stroj NASA 946NA, postavený v roce 1976, absolvoval s astronauty tisíce hodin. Jednadvacátého září 2011 přistály dva Gulfstreamy II v Amarillu na mezinárodním letišti Ricka Husbanda, jenž na nich sám létal, a popojížděly do tamního Texas Air & Space Museum. Posádka pak letoun 946 naposled vypnula, vystoupila a rozloučila se s dříčem, který astronautům dobře sloužil dlouhých 35 let. Stroj zůstal na místě se všemi manuály, deníky, mapami, příručkami i náhlavní soupravou a takto ho mohou obdivovat návštěvníci z celého světa.

Dlouhý život Gulfstreamů

Během své služby v NASA se Gulfstreamy II udržovaly v houstonském Johnson Space Center Aircraft Operations. Postupný pokrok v avionice a technikách matematické simulace však vedl ke změnám v designu samotných raketoplánů. Tamní inženýři a technici tudíž museli držet krok a neustále aktualizovat i simulační model a avioniku strojů STA, včetně úprav a modernizace kokpitu.

Životnost letounů se v první fázi omezovala na pět tisíc letových hodin, což ovšem nestačilo, a tým se rozhodl zasadit o její prodloužení. Následně byl tedy zaveden nový plán kontrol a funkčních zkoušek, aby se i nadále zajistil bezpečný provoz. Všechna letadla překročila osm tisíc hodin bez velké poruchy, přičemž exempláře 946 a 947 si připsaly dokonce dvanáct tisíc, respektive více než třináct tisíc hodin. Program skončil následující bilancí: 39 769,3 nalétané hodiny, 162 863 simulovaných přiblížení orbiteru a 28 996 přistání bez selhání kritické konstrukce. Přesto se občas menší problémy objevily (viz Houstone, upadl nám motor!).

V prvních letech měla NASA k dispozici pouze dvojici 946 a 947. Zbylé dva stroje se k flotile připojily až v roce 1984 a 1989. Letadla se navzájem podobala, ale v některých detailech se přece jen mírně lišila. Například verze 944 a 945 už neměly regulátory boční síly a další rozdíl spočíval v barevném provedení. Zvenčí tyto Gulfstreamy II stále vypadají jako obyčejné letouny, ale „klamou tělem“: Sehrály totiž zásadní roli, když generacím astronautů umožnily bezpečný návrat z vesmíru.

Nešťastné utonutí dvacetiletého českého a uherského krále vypadá jako zásah vyšší mocnosti, jež náhle katapultoval na výsluní středoevropské politické scény Osmanskou říši a rod Habsburků. Než se začneme ptát na možné alternativní varianty vývoje po roce 1526, je třeba zdůraznit, že bitva u Moháče se za daných okolností nedala z hlediska Uhrů vyhrát. Turecká armáda měla několikanásobnou početní převahu, vynikala výzbrojí i organizací vojska. Můžeme uvažovat pouze o tom, že král Ludvík mohl přežít a šťastně utéct. K bitvě také nemuselo vůbec dojít, kdyby byl Ludvík ochoten se s tureckým sultánem Sulejmanem „Nádherným“ nějak rozumně domluvit. 

Mladý rytířský král 

Historik Josef Macek se pokusil poskládat charakteristiku Ludvíka Jagellonského, ale je to dost těžké u krále, který nastoupil na trůn v deseti letech (1516) a zemřel o dalších deset let později. Je dost nejisté, nakolik byly jeho činy i charakterové vlastnosti ovlivněny mládím a mohly se v dospělosti změnit. Panovník měl evidentně slabou vůli a snadno se nechal ovlivnit svými rádci. Ale těžko můžeme od desetiletého dítěte čekat něco jiného. Silnému vlivu uherských magnátů nešlo uniknout. Navíc i české stavy (či spíše jednotlivé zájmové skupiny) posílaly do Budína za králem spoustu žádostí, případně upomínek. 

Na mladíka měla vliv i energická manželka Marie Habsburská. Sňatky mezi Habsburky a Jagellonci domluvil už roku 1507 císař Maxmilián Habsburský (1493–1519), jenž se proslavil právě ambiciózní sňatkovou politikou, která umožnila Habsburkům ovládnout na další staletí evropskou politickou scénu. Císařův vnuk Ferdinand, který měl zdědit rakouské země, si vzal Ludvíkovu sestru Annu Jagellonskou a sám Ludvík byl zaslíben císařově vnučce Marii. Do Budína připlula královna ale až na konci roku 1521 a pro krále znamenal její příjezd významný životní zlom. 

Na patnáctiletého mladíka o rok starší sebevědomá manželka silně zapůsobila. Marie, zvyklá od svých bratrů Ferdinanda a Karla V. na silné prosazování královské vlády, byla dost roztrpčená z poměrů na budínském dvoře, kde královo slovo nemělo takřka žádnou faktickou váhu. Pod Mariiným vlivem začal Ludvík více vzdorovat tlaku magnátů a královských rádců, ale fakticky to byl spíš zápas s větrnými mlýny. Problém byl v totální zadluženosti Jagellonců, za což mohl svou nedůslednou správou královské komory už Vladislav Jagellonský. 

Výrazným rysem Ludvíkovy osobnosti byl také obdiv ke středověkým rytířským ideálům. U mladíka rozmazlovaného na budínském dvoře a připravovaného na budoucí roli krále je něco takového zcela pochopitelné. Považoval sám sebe za pevnou hráz křesťanstva a obranu proti Turkům za svoji svatou povinnost. To byl také hlavní důvod, proč v tomto případě odmítal rozumné rady k opatrnému postupu a návrhy na jednání s tureckým sultánem. Varovala ho i manželka a švagr Ferdinand, kteří odmítli uherského krále v tažení podpořit. Ale jinak váhavý a snadno ovlivnitelný Ludvík byl v tomto směru skálopevně přesvědčen, že křesťanský král s nevěřícími nevyjednává. Proto dal na rady papežského vyslance a vytáhl do pole proti sultánovi bez sebemenší šance na úspěch. 

Rod s povislým pyskem 

Rod Habsburků, do 13. století prakticky nevýznamný, se během krátké doby přenesl do nejvyšších pater říšské politiky a pevně se tam zabydlel. To ovšem držel pouze rakouské země. Vítaná příležitost se Habsburkům naskytla, když od roku 1438 po delší době opět získali korunu římského krále a už ji nikdy nepustili. O další strmý vzestup rodu se zasloužil především Maxmilián I. Habsburský (1493–1519). Přestože získal pověst posledního rytířského císaře a celý svůj život bojoval hlavně s Francií, jeho hlavní zásluhou byla odvážná sňatková politika, o níž už byla řeč. Sám se oženil s Marií Burgundskou, což Habsburkům přineslo rozsáhlé državy na severozápadě říše včetně nizozemských provincií. 

Svého jediného syna Filipa oženil se španělskou infantkou Janou Šílenou. Ta přes zjevnou duševní poruchu porodila svému manželovi během desetiletého manželství (1496–1506) šest dětí, načež Filip roku 1506 zemřel. To dalo císaři Maxmiliánovi příležitost pokračovat ve smělé sňatkové politice prostřednictvím svých vnuků a vnuček. Karel V. zdědil nejen říšský titul, ale hlavně rozsáhlou španělskou říši. Ferdinand I. měl zdědit rakouské země ve střední Evropě, ale to jeho ambicím zjevně nestačilo. 

Díky výše zmíněným sňatkům s Jagellonci pokukovali Habsburkové významně po české a uherské koruně. Po smrti Maxmiliána I. rozjel schopný mladý „intrikán“ Ferdinand vysokou politickou hru, která mu měla zajistit podporu v obou středoevropských monarchiích. Přes smlouvy a různé dědičné nároky totiž v žádném případě neměl českou ani uherskou korunu jistou, pokud by ho nezvolily stavovské sněmy obou zemí. Ale ani rozsáhlá kampaň by mu nestačila, kdyby nepomohl osud nešťastnou smrtí mladého Ludvíka Jagellonského. 

Osamocené tažení 

Proč nikdo z křesťanských panovníků Ludvíka v jeho protitureckém tažení nepodpořil? Jednoduše jejich zájmy ležely jinde. V Evropě se právě šířila reformace pod vlivem vystoupení Martina Luthera roku 1519 a císař Karel V. zatím bojoval o vliv v Itálii proti francouzskému králi Františkovi I. Papež zase brojil proti císaři a na boj s Turky zkrátka nebyl čas a chuť. Zlé jazyky dokonce říkaly, že Ludvíkovi na útěku pomohly do hrobu meče uherských šlechticů, kteří chtěli předat trůn Habsburkovi. To je ale zjevný nesmysl už proto, že Ludvíkovo tělo, později vytažené z bažin, nebylo poznamenáno žádnou ranou. Králova smrt byla stejně nečekaná, jako převratná. 

Ferdinandovi však nespadla ani jedna koruna jen tak do klína. Je pravda, že při boji o tu českou byl jednoznačně nejsilnějším kandidátem, který prakticky neměl konkurenci. Polský král Zikmund svou kandidaturu raději stáhl a bavorští kandidáti podporovaní francouzským králem v podstatě neměli šanci. Ani žádný z českých šlechticů neměl tak silnou pozici, aby se mohl o korunu ucházet. Ferdinand si svou pozici dopředu dobře pojistil zmíněnou kampaní. 

S uherskou korunou to bylo horší, protože Turci po vítězné bitvě u Moháče zabrali dvě třetiny uherského království včetně hlavního města Budína a Habsburky čekal ještě mnohaletý boj alespoň o teoretické uznání své vlády. Přestože se jim to nakonec podařilo, dlouho drželi vlastně jen pár západních krajů a Horní Uhry. Nicméně od konce 17. století se karta začala obracet a Habsburkové dobyli na stále slabších Turcích většinu Uher zpět. 

Po bitvě u Moháče byly tedy položeny základy k silnému středoevropskému soustátí pod jednotnou habsburskou vládou. Když později docházelo k oslabování španělské rodové větve, tedy potomků Karla V., přeneslo se právě do střední Evropy těžiště habsburské moci, proti níž se v třicetileté válce spojila většina zbylé Evropy a později v 19. století mohlo vzniknout Rakousko-Uhersko. Mohl se vývoj po roce 1526 ubírat jiným směrem? 

Slabá jagellonská vláda 

Z uvedeného popisu osobnosti Ludvíka Jagellonského je zřejmé, že ani v případě jeho vyváznutí ze zrádných bažin by česko-uherské soustátí pravděpodobně nečekala šťastná budoucnost. Přicházela totiž doba, kdy se ve většině evropských států postupně prosadil absolutismus se silnou centrální vládou. A k tomu Ludvík evidentně neměl předpoklady, ostatně jako většina Jagellonců. Rozhádané poměry v obou královstvích mohla zkrotit jen silná panovnická ruka – i nekompromisní Habsburkové na to potřebovali skoro sto let. Můžeme samozřejmě spekulovat, zda by se lépe nedokázali prosadit Ludvíkovi případní potomci s příměsí habsburské krve (přes jeho manželku Marii). 

Nejpravděpodobnější scénář se však jeví tak, že silné stavovské kliky by panovníkovi nedovolily žádnou důraznější akci, která by nevyhovovala jejich zájmům. A zájmy českých i uherských stavů byly bohužel přízemně provinciální. V zásadě se šlechtici soustřeďovali na boj mezi sebou, případně se zástupci měst a o nějaké cílevědomé zahraniční politice nemůže být příliš řeč. Čeští stavové jen neradi poskytovali pomoc králi proti Turkům, protože ti byli pro ně daleko a jejich zájmy neohrožovali. 

Za téhle situace by Ludvík musel čelit sílícímu osmanskému tlaku, který po bitvě u Moháče zesílil. Bůhví, zda by se mu podařilo dojednat se sultánem nějakou rozumnou dohodu, aby mu zůstalo alespoň hlavní město Budín, ale rozhodně by zůstal v nezáviděníhodné pozici. O něco lepší to mohlo být, kdyby dal na radu svých rádců a jednal se Sulejmanem Nádherným o míru dřív, než vyrazil s vojskem k Moháči. Ať tak či tak, Uhry byly pravděpodobně stejně odsouzeny ke značnému oslabení a trvalo by dost dlouho, než by dostaly nějakou pomoc od evropských „bratrů křesťanů“, a nejspíš by ji nedostaly vůbec. 

A co Habsburkové? 

Je tedy zřejmé, že v téhle situaci by žádné silné středoevropské soustátí nevzniklo. Polsko se zmítalo ve vlastních problémech, Uhry byly na pokraji krachu a české království ponořené do vnitřních žabomyších válek. Polský příklad ostatně ukázal, kam až vede chybějící silná ruka vládce. Když došlo koncem 18. století k trojímu dělení Polska mezi evropské velmoci, byla země totálně rozložená zevnitř. Je docela pravděpodobné, že podobný osud by stihl i české země, pokud by Jagellonci nevymřeli včas a na český trůn se nedostal nějaký osudový zachránce typu Karla IV. 

Jaký osud by však stihl ambiciózní Habsburky, kdyby Maxmiliánova sňatková politika vyšla ve střední Evropě naprázdno? Ferdinand v podstatě ani neměl možnost expandovat někam jinam než do Čech a Uher. Říšská knížectví byla rozdělena mezi Wittelsbachy, Wettiny a další významné rody, jimž by se těžko zabavovala, byť pod záminkou náboženských válek. Možná by mu vzhledem k jeho ambicím ponechal bratr Karel V. pod správou některá z dobytých italských území, ale historická zkušenost říká, že Itálii je pro cizince snadné dobýt, ale je těžké jí vládnout. 

Přes Ferdinandovy nepochybné diplomatické a politické schopnosti hrozilo středoevropským Habsburkům, že zůstanou jen jedním z mnoha říšských rodů, a je otázkou, zda by se jim dlouhodobě podařilo udržet si římskou korunu. Při nastupujícím věku absolutismu nemůžeme pominout ani možnost, že by se Svatá říše římská rozpadla předčasně a na jejím místě by vzniklo ještě v 17. století několik nástupnických států rozdělených podle rozdílného vyznání knížat. Třicetiletá válka mohla získat zcela jinou podobu…