Svět se otepluje a má to důsledky. Některé jsou předem jasné, jiné jsou nepříjemným překvapením. Jedním z těch překvapivějších je rozmach nebezpečných houbových infekcí, kterým se při vyšších teplotách daří. Jak se ukazuje, původci těchto infekcí mutují a stávají se velice nakažlivými a rezistentními vůči běžně používaným lékům.

Podle studie týmu čínských odborníků, kterou v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Nature Microbiology, je takový vývoj velice zneklidňující. Zdá se, že jsme doposud velmi podceňovali nebezpečí, jaké představují nově vzniklé typy houbových patogenů, které se dnes objevují. Už teď mají houbové infekce na svědomí asi 3,75 milionů mrtvých ročně.

Teplo a mutace

Jak uvádějí čínští badatelé, oteplování u těchto patogenů posiluje tvorbu nových mutací. Kvůli tomu se ve zvýšené míře objevují jednak vysoce virulentní typy houbových patogenů, které působí více závažná onemocnění, a také typy, které jsou rezistentní vůči různým používaným léčivům.

Čínský tým prostudoval záznamy o houbových infekcích v 96 čínských nemocnicích mezi lety 2009 a 2019 a ukázalo se, že kromě přibývajícího počtu houbových nákaz u pacientů se také objevují úplně nové infekce, jaké jsme u lidí doposud nezaznamenali. Ve dvou takových případech narazili na různé kmeny rodu Rhodosporidiobolus, který náleží mezi stopkovýtrusné kvasinky.

Experimenty čínských vědců prokázaly, že vyšší teplota může u těchto hub zvyšovat míru mutací, což souvisí s rychlejším rozvojem rezistence vůči lékům. Vyšší teplota může také vést k přechodu z kvasinkové životní formy na vláknitou, zvanou pseudomycelium, která je zodpovědná za nebezpečnější infekce.

Část snímku, zachycujícího mlhovinu Gum 3, připomíná čínského kapra Koi. Ve skutečnosti jde o mezihvězdný oblak plynu a prachu vzdálený přibližně 3 600 světelných let, nacházející se mezi souhvězdími Jednorožce a Velkého psa. Je pojmenován po Colinu Stanley Gumovi, australském astronomovi, který katalogizoval 84 mlhovin jižní oblohy.

Jasné barvy mlhoviny jsou dány intenzivním ultrafialovým zářením z blízkých hvězd a jeho srážkou s atomy vodíku v mračnu. Vyzářené světlo poté vidíme jako odstíny červené a růžové jako na snímku, který pořídil teleskop VLT Survey Telescope (VST), umístěný na observatoři Paranal v chilské poušti Atacama, prostřednictvím svého 268Mpx snímače OmegaCAM, určeného k prohledávání velkých oblastí jižní oblohy ve viditelném světle.

Temná oblast vpravo není způsobená absencí hvězd. Jde o velký shluk prachu, který blokuje část viditelného světla a schovává tak záři hvězd za ním.

Málokterá osobnost vojenských dějin Latinské Ameriky si získala takovou pozornost jako Pancho Villa. I přesto, že nad jeho příběhem dodnes visí řada otazníků a zejména o jeho mládí se ví jen málo. Pozdější legendární revolucionář se narodil pravděpodobně 5. června 1878 jako José Doroteo Arango Arámbula (Arango je příjmení z otcovské a Arámbula z mateřské strany). Většina informací o jeho dětství a mládí vychází pouze z Villova vlastního líčení, nejspíše přibarveného řadou dobrodružných a romantických legend. 

Jako nejstarší z pěti sourozenců prý musel opustit školu, aby se po smrti otce postaral o finanční zajištění rodiny. Pracoval v různých manuálních profesích, načež se stal předákem na stavbě železnice, financované americkými investory. Díky tomu získal základ manažerských dovedností a nejspíše si v té době osvojil také znalost angličtiny. V rané dospělosti začal používat jméno Francisco „Pancho“ Villa, inspirované příjmením jeho dědečka. Skutečný důvod měl zřejmě ryze praktický rozměr – dobrodružně založený mladík potřeboval skrýt svou identitu, jelikož se dostával do konfliktů se zákonem. Později Villa tvrdil, že se stal psancem z donucení. Již ve svých 16 letech prý zastřelil statkáře, který znásilnil jeho sestru.

Země na cestě k revoluci

Legenda o Villově cestě mezi psance odráží neutěšenou realitu Mexika na počátku 20. století. Většina půdy, financí a moci se kumulovala v rukou majitelů statků (haciend). Sociální péče prakticky nefungovala a státní aparát se vyznačoval těžkopádností a korupcí. Stárnoucí prezident Porfirio Díaz sice usiloval o reformy, v očích veřejnosti se však po desetiletích vlády naopak stával symbolem krize, s níž se země potýkala. Díazova snaha o modernizaci vedla k posílení závislosti na USA, což vedlo k sílící nespokojenosti. Po ukončení „porfiriátu“, jak se Díazův režim nazýval, volali liberálové, socialisté i anarchisté. 

Zatímco společnost spěla k revoluci, Villa kolem sebe shromažďoval skupinu ozbrojenců. V jejich čele se dopouštěl krádeží zbraní a dobytka. Občas si našel řádné zaměstnání, u něhož ale nikdy nevydržel. Mezi přáteli si vysloužil přezdívku La Cucaracha (Šváb). Někdy před rokem 1910 se seznámil se statkářem Abrahamem Gonzálesem, který patřil k volebnímu týmu prezidentského kandidáta Francisca Madera. Navzdory svému sociálnímu původu Gonzáles kritizoval kumulaci moci v rukou majitelů haciend a podporoval Maderovo úsilí o pozemkovou reformu. Villa, který se vnímal jako oběť panujícího systému, se stal horlivým podporovatelem Maderova hnutí. Díaz, zvyklý jednat z pozice síly, se pokusil protikandidáta uvěznit. Ten však unikl z vazby a 20. listopadu 1910 vyzval své přívržence k povstání.

Z bandity revolucionářem

Po vypuknutí revoluce Villa zformoval jednotku bojující partyzánským způsobem. Plenil haciendy Díazových podporovatelů a přepadal armádní vlaky. V březnu 1911 se osobně setkal s Maderem, který jej pověřil delikátním úkolem – potlačit radikální levici uvnitř revolučního hnutí. Tehdy se Villa zachoval loajálně a nechal rebely uvěznit. Zakrátko se však dostal s Maderem do konfliktu, když neuposlechl rozkaz zastavit ofenzivu v blízkosti hranic USA z obav před americkou intervencí.

Koncem května 1911 Díaz rezignoval a předal moc Maderovi. Ten záhy zklamal řadu svých přívrženců, neboť odmítl okamžitě zahájit pozemkovou reformu. Místo toho prosazoval postupné vykupování a parcelaci haciend. Navíc zachoval ve funkcích mnoho exponentů „porfiriátu“. Ministrem války jmenoval Díazova dřívějšího blízkého spojence Venustiana Carranzu. Villa podle vlastních slov Maderu v osobním rozhovoru obvinil ze zrady. Přesto společně s Victorianem Huertou pomáhal potlačovat rebelie proti jeho vládě.

Z cely smrti do čela armády

Mezi Huertou a Villou zakrátko propukly osobní rozpory. Ambiciózní Huerta obvinil dosavadního spojence z krádeže a nechal jej odsoudit k smrti. Exekuci na poslední chvíli zastavil Maderův rozkaz. Prezident zřejmě odkládal zmírnění trestu „na efekt“ do posledního momentu, aby svérázného Villu vystrašil a odradil od případného rebelování. Ten na Vánoce 1912 uprchl z vězení do Texasu, odkud písemně varoval Maderovu vládu před Huertou, který skutečně v únoru 1913 zahájil puč, při němž Madero zahynul, a Huerta uzurpoval jeho funkci. 

Nový prezident, kritiky přezdívaný Šakal, záhy přikročil k likvidaci oponentů, jednou z obětí se stal i Villův mentor Gonzales. Huertovu vládu podporovalo Německo, usilující o zvýšení vlivu v Latinské Americe. Naopak USA po prvotním váhání Huertův puč odsoudily. Proti novému režimu se rychle zformovala silná domácí opozice, jejímiž vojenskými vůdci se stali Villa a Emiliano Zapata.

Oproti dobrodruhovi a válečníkovi Villovi představoval Zapata uvědomělejšího politika. V Díazově éře se účastnil protestních akcí a působil v regionální politice. Ačkoliv před revolucí zastával nižší veřejné úřady, odmítal používat titul „Don“. Na územích, která se svými jednotkami během revoluce ovládl, razantně prováděl pozemkovou reformu. Villa mezitím přitahoval pozornost médií, ale také kontroverze.

Z revolucionáře banditou

Léta 1913 a 1914 lze vnímat jako vrchol slávy mexického revolucionáře Pancho Villy. Generál revolučních vojsk na severu Mexika vítězil nad vládními jednotkami a povstalci ho zvolili guvernérem federálního státu Chihuahua. Jeho úspěchy oslňovaly zahraniční novináře, a dokonce i filmaře. Villův štáb navštívil americký žurnalista Ambrose Bierce, který později za nejasných okolností zahynul. Spekulace, že jej zavraždili Villovi muži, se ale nepotvrdily. Charisma kníratého generála silně zapůsobilo také na levicového novináře Johna Reeda, který se následně proslavil reportážemi z revolučního Ruska. Mediální ohlasy v USA vytvořily idealizovaný obraz hrdinného revolucionáře, kterého i prezident Woodrow Wilson přirovnal k Robinu Hoodovi. 

Realita měla komplikovanější podobu. Villa kromě útoků na federální vojsko, úřady a haciendy neváhal loupit také majetky amerických dopravních společností a brát občany USA jako rukojmí. Dokonce touto cestou vydíral severoamerické firmy, aby mu zprostředkovaly prodej „zabavených“ cenností. Pochybnosti budil také jeho soukromý život, měl totiž současně několik „manželek“. Přesto vláda do Villy a Zapaty vkládala jisté naděje a doufala v odstranění proněmeckého Huerty. K tomu došlo v létě 1914, kdy prezident rezignoval a emigroval do USA. Zde se zapletl do konspirací německé rozvědky a skončil ve vězení, kde v lednu 1916 zemřel.

Již během tažení proti Huertovi pošramotilo Villovu pověst několik incidentů. Mezinárodní pobouření vyvolala smrt britského farmáře Bentona v únoru 1914, kterou měl patrně na svědomí člen generálova štábu a jeho osobní popravčí Rodolfo Fierro, zvaný El Carnicero (Řezník). Ten nechvalně proslul i dalšími excesy, které zaznamenal John Reed. Závěrečnou fázi boje proti „huertistům“ poznamenaly také konflikty mezi revolucionáři. Politické vedení v čele s Venustianem Carranzou a Álvaro Obregónem zabránilo Villovi, aby se svými jednotkami v létě 1914 vstoupil jako první do hlavního města. Revoluční hnutí se znovu rozštěpilo do několika frakcí a nová vláda opět nedokázala efektivně řešit problémy. Villa a Zapata společně zahájili další povstání s cílem chopit se moci. 

Tentokrát se však vzbouřenci setkali s menší podporou a v boji utrpěli několik porážek. Villa také přišel o pomoc USA, které doufaly, že Carranza (od roku 1917 ve funkci prezidenta) a jeho spojenci zajistí stabilizaci země. „Villisté“ proto od podzimu 1915 zahájili odvetné a loupežné nájezdy na americké území. Tím utrpěla generálova pověst doma i ve světě. Proti Villově armádě USA vyslaly trestnou expedici vedenou Johnem Pershingem.

Nenaplněné ambice

Villa pokračoval v odboji proti vládě až do roku 1920, ovšem bez valných úspěchů. Jeho nejbližší spojenci Zapata, Fierro a další během trvajících bojů a intrik zahynuli. Přestože se proti Carranzovi v roce 1917 obrátil i Obregón, jeho osobní spory s Villou zabránily vytvoření jednotného hnutí. V období první světové války se Villu pokusila finančně podpořit německá rozvědka. Jeho pověst a charisma však již nestačily k mobilizaci Mexičanů, unavených válkou. Pancho navíc postrádal konkrétní politickou vizi a program. Nakonec neklidný revolucionář v červenci 1920 (krátce po Carranzově smrti) podepsal dohodu, na jejímž základě zanechal odboje výměnou za přidělení statku a renty. Na své usedlosti bývalý generál zaměstnal posledních 200 bojovníků, kteří mu dosud zachovávali loajalitu. 

Zdálo by se, že Villa stráví zbytek života v poklidu v ústraní. Jeho pověst ale vedla k pokusům různých hnutí zapojit jej do politiky a on sám několikrát vyjádřil vůli zastávat veřejný úřad. Obregón coby nový prezident se obával Villovy popularity a vydal příkaz k jeho likvidaci. Dne 20. července 1923 na Villův osobní automobil zaútočilo sedm střelců. Někdejší generál byl na místě mrtev.

Symbol revoluce

Z pohledu historiků Villa nevybočoval z průměru revolučních velitelů a politiků své éry. Především v době bojů proti Díazovi a Huertovi osvědčil velitelské schopnosti. Naopak politicky si často počínal neobratně, zejména nájezdy na území USA poškodil pověst celého revolučního hnutí. Navzdory kontroverzím se stal dodnes nejznámějším symbolem revoluce. 

Jeho popularitu lze přičíst osobnímu charismatu a schopnosti zapůsobit na zahraniční novináře. V Evropě a USA se Villa již za svého života stal nejznámější osobností mexické války. Zatímco vrcholní politici se střídali, on zůstával polním velitelem prakticky po celou revoluční éru a jeho jméno plnilo stránky novin. Paradoxně v samotném Mexiku se kult Pancha Villy jako jedné z ústředních osobností revoluce začal prosazovat až od 40. let. S odstupem času ve společnosti sílil pocit, že žádný z revolučních prezidentů nepřinesl slibované změny. Ty prosadil až Lázaro Cárdenas ve druhé polovině 30. let. Všechny jeho předchůdce řada lidí považovala za zdiskreditované a zkorumpované. Oproti tomu Villa zahynul dříve, než mohl vstoupit do vrcholné politiky. Z pohledu veřejného mínění tedy nebyl kompromitován, naopak panovala víra, že právě on se mohl stát kýženým reformátorem.

Na Mars, stejně jako na Zemi a další planety Sluneční soustavy, dopadají meteority. Pro odborníky je ale obtížné meteority na Marsu sledovat, protože by to vyžadovalo nepřetržité detailní monitorování celé rudé planety, což je prozatím mimo naše možnosti. Mezinárodní tým odborníků důmyslně využil pro nový odhad počtu dopadu meteoritů na Marsu seismická měření.

Géraldine Zenhäeusernová ze švýcarské Spolkové vysoké technické školy v Curychu (ETH Zürich) a její spolupracovníci dospěli k závěru, že každým rokem na rudou planetu dopadne 280 až 360 meteoritů, jejichž dopady vyhloubí krátery o průměru přesahující osm metrů. Nový osmimetrový kráter se podle vědců objeví na Marsu téměř každý den, větší krátery s průměrem okolo 30 metrů pak zhruba jednou za měsíc.

Velké marsotřesení

Výsledky výzkumu, který v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy, jsou pro odborníky překvapením. „Uvedená frekvence dopadů meteoritů na Marsu je zhruba pětkrát vyšší než původní odhady, založené pouze na satelitních snímcích,“ uvádí Zenhäeusernová. „Náš výzkum přesvědčivě dokládá, že seismologie společně se snímky povrchu planety představuje výtečný nástroj pro detekci dopadů meteoritů.“

Vědci využili data seismometru, který se nachází na palubě amerického „robotického geologa“ InSight. Analýzou otřesů Marsu zjistili, že dopadům meteoritů odpovídají seismické události s velmi vysokou frekvencí otřesů. Tyto otřesy se odehrávají mnohem rychleji než tektonické otřesy.

Klasické otřesy tektonického původu s magnitudou 3 trvají pár sekund. V případě dopadů meteoritů je to ale jen asi 0,2 sekundy nebo i méně, kvůli velmi vysoké rychlosti nárazu. Zenhäeusernová s kolegy odhalili ve studovaných datech přes 80 marsotřesení velmi pravděpodobně vyvolaných dopady meteoritů. Do budoucna by se do výzkumu měla zapojit umělá inteligence, která bude hledat krátery na satelitních snímcích i v seismických datech.

Hipokampus je párová struktura protáhlého tvaru ve střední části spánkových laloků mozku. Podle toho, co zatím víme, funguje jako v mozku jako knihovník. Z vjemů, s nimiž se mozek setká, vytváří krátkodobé vzpomínky, z nichž pak mohou vzniknout vzpomínky dlouhodobé. Role hipokampu je významná především v prostorové a sociální paměti, tedy při zapamatování cesty do školy či do města a při poznávání známých lidí.

Jak už mnoho lidí zjistilo na vlastní kůži, na funkci hipokampu se často negativně podepisuje nedostatek spánku. Ten, kdo málo spí, mívá určité obtíže s pamětí. Nizozemský neurovědec Robbert Havekes z Univerzity v Groningenu a jeho spolupracovníci přišli na to, že paměť ztracenou kvůli nedostatku spánku je možné obnovit s využitím protizánětlivého léku. Své doposud nepublikované výsledky vědci prezentovali na nedávné konferenci FENS Forum 2024.

Jak obnovit paměť?

Badatelé se zaměřili na tzv. individuální sociální paměť. Ta nám například umožňuje rozlišit známou tvář od neznámé. Experimenty na myších prokázaly, že nedostatek spánku vede u myší, podobně jako u lidí, k narušení tohoto typu paměti. Myši, které toho moc nenaspaly, si nepamatovaly nedávné sociální interakce. 

Vědci vycházeli z předpokladu, že se vzpomínky ukládají v neuronech, které procházejí určitými trvalými změnami. Pokud dojde ke ztrátě paměti, mělo by být možné vzpomínku obnovit opětovnou aktivací příslušných neuronů. Havekes proto s kolegy použili optogenetiku, při níž je možné upravené neurony v mozku aktivovat světlem a zjistili, že tímto způsobem lze individuální sociální paměť skutečně obnovit. Vyžaduje to ale u lidí nepoužitelné genetické manipulace. Naštěstí se ukázalo, že stejným způsobem působí na myši specifický protizánětlivý lék roflumilast, který se prodává například pod názvem Daxas, Daliresp nebo Zoryve.

Roflumilast působí jako inhibitor enzymu fosfodiesterázy-4, důležitého v regulaci imunitních buněk a buněk centrální nervové soustavy. Potlačení funkce tohoto enzymu inhibitorem se používá při léčbě celé řady neurodegenerativních, autoimunitních i psychických chorob. V případě roflumilastu to jsou především záněty plic, jako je chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) ale i třeba erektilní dysfunkce. Objev nizozemských vědců by mohl přispět k pochopení fungování paměti i k léčbě pacientů, kteří mají s pamětí problémy.

Jedná se o centrum historické i moderní kultury Jižní Koreje. Můžete se ztratit na půdě několika tamních rozlehlých královských paláců, ale také obdivovat futuristické stavby, jež připomínají vesmírné lodě. Soul se stal hlavním městem Koreje za vlády dynastie Čoson koncem 14. století a šlechta tam sídlila až do začátku 20. století, kdy v roce 1910 během japonské okupace přišel o statut metropole. Temná éra země, jež pamatuje ničení památek, snahy o potlačení jazyka i brutální masakry civilního obyvatelstva japonskými vojáky, trvala až do konce druhé světové války.

Krátce nato následovala v letech 1950–1953 občanská válka mezi Severní a Jižní Koreou, jež národ natrvalo rozdělila. Zatímco sever pocítil pevný stisk života v diktatuře, jihu sice zbyla země zpustošená válkou, ale čekal ho raketový ekonomický růst. Ještě v roce 1960 zaostávala Jižní Korea v HDP za Mosambikem i Senegalem, zatímco dnes patří k nejvyspělejším na světě. V Soulu sídlí hned několik technologických gigantů, jako Samsung a LG, nebo úspěšné automobilky, například Hyundai a Kia. Kromě elektroniky a aut ovšem Korejci exportují také svou kulturu: Fanoušky popové hudby alias k-popu a televizních seriálů zvaných k-drama najdete na celé planetě. Hlavně v Asii navíc v posledních letech způsobily mánii animované postavičky firmy Kakao Corporation.

Barvy na pochodu

Sídlem královské rodiny i vlády se během éry dynastie Čoson stal palác Kjongbokkung. Vznikl v roce 1395 a později ho několikrát zasáhla zkáza, načež ovšem vždy povstal z popela. Naposledy se ocitl v troskách začátkem 20. století vinou japonských okupantů. V době své největší slávy čítal komplex 7 700 pokojů, zatímco dnes zahrnuje impozantní palác 3 600 místností a 300 oddělených budov.

Denně také láká na výměnu královských stráží, při níž můžete zapomenout na monotónní uniformy, jaké možná znáte z Pražského hradu. V Kjongbokkungu to naopak hraje všemi barvami: Korejské jednotky se totiž obléknou do kostýmů z dob dynastie Čoson, nesou repliky tradičních zbraní i krásně dekorované praporce a doprovází je zvuk bubnů, gongů či jiných hudebních nástrojů. Pastva pro oči se koná každý den v celou hodinu od desáté ranní do dvou hodin odpoledne, s výjimkou úterý, kdy zůstávají brány pro turisty zavřené.

Kromě prohlídky samotného paláce lze za jeho branami navštívit také Národní folklorní muzeum, kde uvidíte proměny každodenního života Korejců od pravěku až do vpádu Japonců. Za zhlédnutí ovšem stojí i Národní palácové muzeum, schraňující exponáty z královských pokladnic. Nedaleko si pak nenechte ujít procházku mezi tradičními korejskými domy hanok. Jejich současná podoba kopíruje stavby ze 14. století, kdy tam žily rodiny vysokých úředníků. Křivolaké uličky historické čtvrti Bukchon nabízejí kromě malebných exteriérů i nespočet možností usednout do kavárny nebo si vyzkoušet výrobu suvenýrů v řemeslných dílnách.

Jako na dlani

Soul ovšem nevábí jen na historii a památky. Příkladů moderní architektury, která často připomíná stavby z jiného světa, tam najdete také požehnaně. Na seznam futuristických budov určitě patří věž Lotte World Tower, jež vypadá jako vesmírná raketa. S výškou 555 metrů jí patří nejen rekord v Jižní Koreji, ale i šesté místo na světě. Na vyhlídku ve 117. patře vás rychlovýtah vyveze za dvě minuty.

Podobný dojem však můžete v metropoli nabýt i při pohledu na některé kostely. Nejstarší křesťanský svatostánek v zemi představuje katedrála Saemoonan, jež se po poslední rekonstrukci také podobá spíš stavbě ze sci-fi snímku než protestanskému chrámu. Mimo duchovní rozjímání můžete vystoupat rovněž na vyhlídkovou plošinu a kochat se panoramatem města. Nádech „mimozemské“ architektury má přitom v Soulu dokonce i radnice: Netradiční tvar Seoul City Hall, dokončené v roce 2012, symbolizuje přílivovou vlnu. A k inovativní architektuře patří také budova Leeum, kde sídlí muzeum umění provozované firmou Samsung, jež se zaměřuje na tradiční díla i moderní počiny.

Připraveni vzlétnout

Na žádném seznamu futuristických staveb Soulu ovšem nesmí chybět Dongdaemun Design Plaza neboli DDP. Dílo avantgardní britsko-irácké architektky Zahy Hadidové totiž bez přehánění vypadá jako vesmírná loď, která právě přistála uprostřed města. Obří multifunkční komplex charakterizují zakulacené linie a zvnějšku jej pokrývá přes 45 tisíc šedých hliníkových panelů různých velikostí a tvarů – žádné dva přitom nejsou stejné. Speciálně pro DDP je vyvinula firma Samsung a jejich usazování skončilo v roce 2014.

Dongdaemun Design Plaza funguje jako magnet na organizátory módních přehlídek, kulturních akcí, uměleckých výstav a různých konferencí. Kouzelně pak působí i v noci, ačkoliv nedaleká zahrada osázená LED růžemi přestala definitivně svítit v roce 2019. Po západu slunce každopádně „ožívají“ panely na vnějším plášti budovy, a pomyslné UFO tak opravdu vypadá, jako by se chystalo odletět do vesmíru. 

Z geografického pohledu jde o jedno z nejodlehlejších míst na Zemi: Od nejbližší pevniny v podobě Pitcairnových ostrovů na západě jej dělí 1 900 kilometrů a od pobřeží Jižní Ameriky ještě o dva tisíce kilometrů víc. O Velikonočním ostrově, s rozlohou zhruba odpovídající Plzni, přesto slyšel snad každý. A tamní proslulou záhadu v podobě kamenných soch si každoročně přiletí prohlédnout na sto tisíc návštěvníků.

Největšího rozmachu dosáhla populace Velikonočního ostrova zřejmě v polovině 16. století, kdy tam podle odhadů mohlo žít přes 17 tisíc obyvatel. Když zhruba o století později připluli na ostrov Holanďané, našli už jen trosky původní civilizace. Podle většiny odborníků se obyvatelé Velikonočního ostrova „utrhla ze řetězu,“ a její velikost překročila únosnou mez. Lidé zde měli vykácet všechny stromy a vyhubit místní faunu. Environmentální katastrofu měl následovat hladomor a nástup nemocí, což ve svém důsledku mělo přinést zhroucení celé populace. Nový výzkum ale tento smutný osud zpochybňuje. 

Zemědělství na kamenných zahradách

Archeolog Dylan Davis z Kolumbijské univerzity v New Yorku a jeho kolegové vyprávějí úplně jiný příběh Velikonočního ostrova. Pomocí satelitních snímků a algoritmů strojového učení vědci odhadli rozsah zemědělské činnosti na kamenných zahradách, které bylo pro Velikonoční ostrov hlavním zdrojem obživy. Z ní poté odhadli velikost tehdejší populace.

Badatelé zjistili, že kamenné zahrady, které místní obyvatelé vytvářeli pro udržení vláhy v extrémních podmínkách a pěstovali v nich hlavně sladké brambory, zabíraly jen asi 0,76 kilometru čtverečního rozlohy ostrova. Vzhledem k tomu mohly, společně s dalšími zdroji potraviny, jako byly ryby, mořské plody, cukrová třtina a tropické ovoce, uživit maximálně necelé čtyři tisíce lidí. Uvedený počet zhruba odpovídá počtu lidí, které na Velikonočním ostrově objevili první Evropané. Pokud má Davis s kolegy pravdu, na Velikonočním ostrově nejspíš k žádné devastující environmentální katastrofě nedošlo. Lidí tam bylo vždy zhruba stejně. 

Čerstvá studie, zveřejněná v odborném časopisu Science Advances, není zdaleka první, která teorii o environmentální katastrofě zpochybňuje. Jeden z autorů nové studie například přišel před časem s tezí, že k pádu Velikonočního ostrova přispěly krysy a nemoci, které sem přivezli první Evropané. 

V polovině roku 1944 přišel čas zformovat bojovou jednotku vyzbrojenou speciálně upravenými letouny B-29, jejichž osádky budou s dostatečným předstihem cvičeny pro svržení atomové pumy. Byla tedy vytvořena 509. smíšená skupina, jejímž velitelem se stal zkušený pilot plukovník Paul Tibbets. 

Veškeré potřeby skupiny měly nejvyšší možnou prioritu. Tibbetsovi například umožnili vybrat si pro svou jednotku letouny podle vlastní volby přímo ve výrobním závodě. Pozornost byla věnována dokonce i tomu, aby se nejednalo o stroje montované směnou, jejíž členové nastoupili do práce po dnech volna, a tudíž zpravidla nepodávali nejlepší výkon.

Image

Čtěte také

Zrození boha smrti: Počátky amerického projektu Manhattan

Úprava letounů určených pro 509. skupinu amerického letectva, která měla zajistit shoz atomové bomby, spočívala v montáži výkonnějších motorů, které poháněly stavitelné vrtule. Vzhledem k předpokládané hmotnosti konečné verze bomb Little Boy a Fat Man kolem 4 500 kg byly stroje maximálně odlehčeny. Přišly o střelecké věže, takže jedinou obrannou výzbroj tvořila dvojice kanonů v ocasním střelišti, došlo také k demontáži pancéřování prostorů osádky. Tyto modifikace měly za důsledek mírné zvýšení rychlosti při nižší spotřebě, větší nosnost a především zvýšení výškového dostupu na 12 000 m, což mělo stroje ochránit před nepřátelskými stíhači.

Výcvik osádek 509. skupiny probíhal na letecké základně Wendover na hranicích Utahu a Nevady. Zaměřoval se na přesné bombardování z výšky 10 000 metrů, přičemž cíl musel být zasažen jedinou pumou s maximální přesností. Povolená odchylka činila nejvýše 150 metrů. Později se v oblasti Karibiku prováděly dlouhé lety nad mořem, jež měly za cíl zdokonalení osádek v letecké navigaci. V dubnu 1945 převeleli 509. smíšenou skupinu na tichomořský ostrov Tinian v souostroví Mariany. Tímto přesunem byla zahájena operace Centerboard, tedy nasazení atomové bomby v boji proti Japonsku.

Výběr cílů 

Ve dnech 10. a 11. května se v Los Alamos pod předsednictvím J. R. Oppenheimera sešla komise pro výběr cílů atomového úderu. Cíl měl splňovat následující kritéria: měl být větší než tři míle (4, 8 km) v průměru a mělo se jednat o zastavěnou plochu (město). Aby bylo možné posoudit míru škod, neměl být až do srpna bombardován klasickými pumami. Komise doporučila jako možné cíle čtyři města v následujícím pořadí: Kjóto, Hirošima, Niigata a Kókura. První z nich vybrala mimo jiné proto, že v něm žije relativně vysoké procento vzdělaných lidí, kteří budou schopni lépe zhodnotit význam nové zbraně. „Výhodou“ Hirošimy bylo, že je obklopena horami, což ještě zvýší ničivé účinky exploze. 

Konečné slovo ve věci výběru cílů však měl ministr války Henry Stimson. Přestože Kjóto odborníci v Los Alamos považovali za nejvhodnější cíl, státní tajemník s jeho zařazením na seznam nesouhlasil. Uvědomoval si, že má pro Japonce mimořádně velký náboženský význam, a obával se, že zničení tohoto historicky cenného města by neprospělo poválečnému postavení USA ve světě. Kromě toho měl Stimson pro Kjóto slabost, neboť jej osobně navštívil v době, když zastával funkci generálního guvernéra na Filipínách. V konečné verzi seznamu cílů Kjóto skutečně nefigurovalo. Nahradilo jej Nagasaki, přičemž prvním v pořadí se stala Hirošima, o které se (mylně) předpokládalo, že se v ní nenacházejí žádní spojenečtí zajatci.

Test Trinity 

Dne 16. července 1945 v půl šesté ráno se na vojenské střelnici White Sands poblíž městečka Alamogordo v nehostinné pouštní oblasti Nového Mexika uskutečnila první zkouška jaderné zbraně v historii. Test dostal jméno Trinity. Bomba ve tvaru koule o průměru 1,5 m, jejíž aktivní látku tvořilo 6,2 kg plutonia, byla umístěna na vrcholu 30 metrů vysoké ocelové věže. V okamžiku výbuchu se v epicentru vytvořila ohnivá koule o průměru 1 500 metrů, v níž vznikla teplota třikrát vyšší než v nitru Slunce. Ocelová konstrukce věže se prostě vypařila, v okruhu jedné míle od ní zanikl veškerý život. Výbuch vytvořil kráter o průměru 330 metrů a hloubce tři metry, jehož dno pokrývala do té doby neznámá radioaktivní sklovitá hmota. 

O úspěšném testu nové zbraně byl neprodleně informován prezident Harry Truman, který právě pobýval na konferenci vítězných mocností v Postupimi. Pětadvacátého července obdržel velitel strategického letectva USA generál Carl Spaatz příkaz ke svržení atomové pumy na Japonsko. V dokumentu bylo stanoveno, že nálet na jeden ze čtyř vybraných cílů provede 509. smíšená skupina, a to v nejbližší možné době po 3. srpnu, jakmile to dovolí meteorologické podmínky. Další pumy budou na uvedené cíle svrženy neprodleně po dokončení jejich výroby, přičemž k provedení druhého (a případně třetího) atomového úderu bude vydán samostatný rozkaz.

Začátek atomového věku

Ve dvě hodiny a 27 minut ráno 6. srpna 1945 nastartoval bombardér B-29 pojmenovaný Enola Gay motory a začal pojíždět ke vzletové dráze A letiště North Field na Tinianu. Osádku tvořilo 12 mužů, obvyklou sestavu rozšířili dva specialisté z Los Alamos, jejichž úkolem byla aktivace bomby, k níž (v zájmu bezpečnosti) došlo teprve během letu. Ještě jeden člen osádky zasluhuje naši pozornost: jméno operátora radaru Josepha Stiborika prozrazuje (pravděpodobně) český původ jeho předků. Letoun s bombou doprovázely další dva stroje téhož typu, z nichž jeden vezl měřicí přístroje, které budou shozeny nad cílem, osádka druhého letounu měla za úkol pořídit fotografie exploze. 

Do prvního atomového úderu v dějinách se zapojily ještě další čtyři B-29, tři z nich startovaly s přibližně hodinovým předstihem k průzkumu počasí, čtvrtý zůstal připraven na ostrově Iwodžima jako záloha pro případ technické závady Enoly Gay a jejího nuceného přistání zde. Vše bylo připraveno k rychlému přeložení pumy z jednoho stroje do druhého. Základnu na Iwodžimě k tomuto účelu vybrali především proto, že případná jaderná exploze při nepovedeném přistání by ohrozila podstatně méně amerických vojáků než na Tinianu, Saipanu nebo Guamu.

70 000 mrtvých

Nad Japonskem panovalo dobré počasí a plukovník Tibbets se proto rozhodl bombardovat Hirošimu. Ve čtvrt na devět se letoun ocitl nad ílem, jenž představoval snadno identifikovatelný most Aioi. Smrtící náklad opustil pumovnici a po 43 sekundách ve výšce 500 metrů explodoval. Ničivá síla uranové bomby Little Boy byla odhadnuta na 15 kilotun TNT. Americké prameny uvádějí, že v okamžiku exploze zahynulo 70 000 lidí, podobný počet lidí utrpěl zranění. Devastace města byla obrovská, jedinou budovou v epicentru, která se nezřítila, zůstal průmyslový palác navržený českým architektem Janem Letzelem. Hirošimský hrad, v němž sídlilo velitelství japonské 2. armády, byl totálně zničen. 

Dne 9. srpna před svítáním odstartoval z Tinianu B-29 pojmenovaný Bockscar a dva doprovodné letouny k druhému atomovému úderu. Přestože stroje vyslané k průzkumu počasí hlásily nad cílem číslo jedna (Kokura) dobrou viditelnost, když přiletěl Bockscar, halil centrum města kouř z hořící ocelárny. Velitel letounu major Charles Sweeney se proto rozhodl bombardovat Nagasaki. Plutoniová implozivní bomba Fat Man vybuchla nad městem v 11:02. Přestože ničivá síla pumy se rovnala ekvivalentu 22 kilotun TNT, ztráty v Nagasaki byly nižší: 36 000 mrtvých a 40 000 zraněných. 

Spojené státy chystaly třetí jaderný útok proti Japonsku na druhou polovinu srpna, další tři atomové pumy by mohly být svrženy v průběhu září a října. Štěpný materiál potřebný pro kompletaci pumy určené k třetímu úderu již vyexpedovali ze skladu v Novém Mexiku a naložili do transportního letounu, který 12. srpna večer odstartoval k letu na Tinian. V okamžiku japonské kapitulace se tento stroj nacházel na polovině cesty mezi západním pobřežím USA a Havají, kde měl naplánováno mezipřistání za účelem doplnění paliva. Naštěstí prezident Truman další atomové údery odvolal, neboť Japonci se už odhodlávali ke kapitulaci.

Ke změnám barvy očí může docházet z více důvodů, přičemž nejjednodušší vysvětlení spočívá v proměnlivosti světelných podmínek. Některé odstíny duhovky se v jasném slunci zdají výrazně jiné než za šera. Typicky jde o přechod mezi světle modrou a šedou nebo oříškově hnědou a zelenou. Záleží také na kontrastu: Vnímanou barvu dokáže ovlivnit rovněž make-up či oblečení.

Pokud se však zaměříme na opravdovou změnu barvy, pak i k takovému jevu dochází. Nejběžnější případ představuje změna odstínu duhovky vlivem stárnutí. Novorozenci mají často jinou barvu očí, než budou mít ve vyšším věku, a obvyklý důvod tkví v tvorbě pigmentu melaninu: S tím, jak se ho tvoří víc a víc, oči postupem času tmavnou. Modré a šedé duhovky mají melaninu málo, světle hnědé a zelené víc a tmavě hnědé nejvíc. Nejčastěji jde tedy o přechod od jasně modrých očí k nějaké tmavší verzi. Oko je v daném ohledu normální tkání, a mohou se v něm tedy tvořit pihy.

Další možný důvod spočívá v nemocích a zraněních. Při mechanickém poškození či infekci duhovky může dojít k částečné ztrátě pigmentu, jež může být trvalá. Při tzv. heterochromii má každé oko jinou barvu, nebo má dokonce jedna duhovka odlišné odstíny v různých částech. Nemocí, které dokážou její barvu ovlivnit, existuje mnoho a mohou mít různé efekty. Časté bývají například zákaly, hlavně šedý a zelený. Některé se léčí dlouhodobým podáváním léků založených na prostaglandinech, jež mohou také postupem času barvu oka změnit. 

Za Zeptej se vědce odpovídal Mgr. Vojtěch Dolejš, Ústav molekulární biologie, Univerzita v Heidelbergu