Mezinárodní tým amerických, finských a německých vědců ovšem zjistil, že samečci mají za určitých okolností přece jen tendenci partnerku opustit a všechnu starost o mladé nechat na ní. Toto chování se častěji objevuje u větších druhů cichlid obývajících jezera a dochází k němu spíše v pozdější fázi období tření. V důsledku tohoto jednání je pak nejen přetížená samička, která jako „svobodná matka“ nemůže kvalitně zastat všechnu potřebnou péči o mláďata, ale několikanásobně větší hrozba ze strany predátorů číhá i na malé rybky. Samečci tak jsou vlastně sami proti sobě, neboť mnoho jejich vlastních potomků přijde o život.

Proč dají přednost volnosti před ochranou mláďat, která nesou jejich genetickou informaci, není zatím jasné. Na první pohled kontraproduktivní chování je pravděpodobně motivováno příležitostí k dalšímu páření, které může přinést nové potomky. Energie vynaložená na páření se pak může zdát jako výhodnější investice, než dlouhodobá, vyčerpávající péče o již narozená mláďata.

Ať už jste fanoušci videoher s instalatérem Mariem, s ježkem Sonicem, nebo třeba s postavami z Hvězdných válek, francouzský sochař Harold Sangouard vám pro ně vytesá nádherný mramorový automat. 

Umělec vystupující pod přezdívkou Harow si díla sám navrhuje a vlastníma rukama na nich také pracuje. Čekací doba se proto pohybuje kolem jednoho roku a přepočtená cena šplhá ke dvěma milionům korun. Další náklady je pak třeba vynaložit na přepravu, protože výsledek váží zhruba 300 kilogramů. 

Počátky zapojení americké vlády do jaderného výzkumu začaly v roce 1939 oznámením, že němečtí vědci Otto Hahn a Fritz Strassmann objevili štěpení atomového jádra. Tento objev vyvolal obavy, že by třetí říše mohla vyvinout atomovou bombu. Američtí vědci před tímto nebezpečím varovali dopisem prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Po jeho přečtení prezident rozhodl o založení Poradního výboru pro uran, aby určil proveditelnost jaderné řetězové reakce. V listopadu 1939 výbor doporučil, aby Spojené státy získaly nejprve dostatečné množství uranu pro další výzkum a aby vláda finančně podpořila výzkum metod separace izotopů a také probíhající práci Lea Szilarda a Enrica Fermiho v oblasti jaderných řetězových reakcí. 

Řetězová reakce pod stadionem

Podpora však zatím byla spíše vlažná, což změnily informace z Velké Británie, kde poradní skupina Winstona Churchilla pro uran zjistila, že uranovou bombu lze skutečně sestrojit a že tento prostředek bude mít převratný význam pro vývoj války. V červnu 1941 zřídil Roosevelt Národní úřad pro výzkum a vývoj, který financoval vědecký výzkum pro vojenské účely. Jeho součástí byla i takzvaná uranová sekce, transformovaná v červnu 1942 ve Výkonný výbor S-1, jenž měl na starosti koordinování výzkumu v oblasti jaderného štěpení. Ve stejné době padlo rozhodnutí, že celý vývoj bude přímo řídit armáda. Podle sídla štábu plukovníka ženijní služby Jamese C. Marshalla, který měl organizování prací zpočátku na starosti, dostal projekt krycí název Manhattan Engineer District – zkráceně Projekt Manhattan.

V té době už vědci pokročili v teoretickém výzkumu štěpení natolik, že zbývalo „jen“ ověřit fungování řetězové reakce v praxi a zvládnout její včasné zastavení. První řízená řetězová reakce se uskutečnila 2. prosince 1942 v reaktoru, který postavil americký fyzik italského původu Enrico Fermi s týmem spolupracovníků v podzemí univerzitního stadionu v Chicagu. Průběh experimentu, pro vývoj jaderné zbraně zcela zásadního, podléhal přísnému utajení. Stadion i jeho okolí hlídala policie, během pokusu se nesměly pořizovat fotografie.

Příliš drahý uran

Cesta od štěpné reakce uskutečněné v laboratorních podmínkách k bojovému nasazení jaderné zbraně nebyla krátká ani snadná a už vůbec ne levná. V listopadu 1942 začala výstavba nového střediska atomového výzkumu v Los Alamos. Vzniklo v nehostinné a řídce obydlené poušti poblíž města Santa Fe v Novém Mexiku. V březnu 1943 stanul v čele týmu odborníků pracujících na vývoji atomové zbraně uznávaný vědec a mimořádně schopný organizátor Julius Robert Oppenheimer. Los Alamos se stalo dočasným domovem pro zhruba pět tisíc špičkových badatelů, kteří se snažili vyřešit problém, jak přivést bombu k výbuchu. 

Šlo o to vyvolat uvnitř bomby v požadovaném okamžiku řetězovou reakci, při níž se uvolňuje značné množství energie, což způsobí explozi dosud nevídané síly. Jako štěpný materiál mohl být využit uran nebo plutonium. V této souvislosti vznikl (pod krycím označením Clinton Engineer Works) v Oak Ridge v Tennessee obří závod na výrobu izotopu uranu-235. Získávání množství nutného k sestrojení atomové zbraně však bylo zdlouhavé a velmi drahé. Během listopadu 1943 proto ve stejném podniku začala paralelní produkce plutonia, kterého bylo potřeba k sestavení srovnatelně účinné bomby podstatně méně.

Štíhlý muž

Vědci v Los Alamos se mezitím potýkali s problémem, jak v rámci omezení daných maximálními přípustnými rozměry bomby dosáhnout spojení dvou podkritických množství štěpného materiálu v množství kritické, které je nutné pro nastartování řetězové reakce. Pracovalo se souběžně na dvou různých řešeních. První způsob byl označován jako „kanonová“ metoda a spočíval ve vystřelení náboje tvořeného podkritickým množstvím proti zbytku štěpného materiálu pevně fixovanému v ústí hlavně. Druhý, nazývaný implozivní, předpokládal dostatečné zhuštění podkritického množství stlačením tak, že se změní v množství kritické. 

Vzhledem k tomu, že implozivní metodu se zatím podařilo zvládnout pouze teoreticky, byla první atomová puma řešena jako „kanonová“. Odborníci vypočítali, že délka hlavně uvnitř bomby musí činit nejméně 17 stop (518 cm). Zbraň dostala krycí jméno Thin Man (Štíhlý muž). V roce 1943 však neexistoval v USA letoun, do jehož pumovnice by se tak dlouhá bomba vešla. Zpočátku se uvažovalo o úpravě stroje Consolidated B-24 Liberator, u něhož by byla odstraněna přepážka mezi přední a zadní pumovnicí.

Od tlouštíka...

Dalším kandidátem na nosič pumy Thin Man se stal Boeing B-29 Superfortress, avšak i v tomto případě bylo nutné odstranit přepážku mezi pumovnicemi, z nichž každá měla délku 12 stop. Tato úprava se ukázala jako proveditelná, ale pouze za předpokladu, že průměr zbraně nepřesáhne dvě stopy (61 cm). Napříč trupem mezi oběma pumovnicemi totiž probíhá nosník, na němž jsou ukotvena křídla. Mezitím v Los Alamos vyřešili problémy spojené s konstrukcí implozivní bomby. Ta měla kulový tvar a dostala jméno Fat Man (Tlouštík). V tomto případě nepředstavovala limitující faktor délka, ale hmotnost vypočítaná na 9 500 liber (4 309 kg) oproti 7 500 liber (3 402 kg) u pumy Thin Man. 

Jako nosiče pro Fat Man přicházely v úvahu dva spojenecké bombardéry – americký B-29 a britský Avro Lancaster. Je poměrně málo známé, že britský letoun byl vážným kandidátem. O výběru amerického stroje rozhodly víceméně politické důvody, když se odpovědní činitelé shodli na názoru prosazovaném velitelem USAAF generálem Henrym Arnoldem, že atomovou bombu nad cíl dopraví B-29 s osádkou tvořenou příslušníky amerického letectva.

...ke chlapečkovi

Přestože vývoj pumy Thin Man dospěl až do stadia výroby makety ve skutečné velikosti a její chování při zkušebních shozech bylo hodnoceno jako dobré, práce na tomto modelu skončily počátkem roku 1944. Ukázalo se totiž, že plutonium, které Američané vyráběli, není dostatečně čisté a pro „kanonovou“ metodu se nehodí. Padlo proto rozhodnutí pumu přepracovat tak, aby se v ní mohl jako aktivní látka využít uran. Vzhledem k tomu, že rychlost srážky podkritických množství izotopu U235 byla oproti plutoniu nižší, dala se zkrátit délka hlavně a tedy i bomby tak, aby se vešla do standardní pumovnice letounu B-29. Zbraň nové konstrukce nesla krycí jméno Little Boy (Chlapeček).

Velká zemětřesení mívají značný vliv na okolní krajinu a v extrémních případech se to může týkat i veletoků, jakým je například indická Ganga. Liz Chamberlainová z nizozemské Wageningenské univerzity a její kolegové ke svému překvapení zjistili, že právě takový scénář se naplnil asi před 2 500 lety.

Vědci již dříve objevili řadu případů, kdy došlo k náhlé změně říčního toku, někdy v důsledku zemětřesení. Autoři studie, kterou nedávno zveřejnil odborný časopis Nature Communications, se ale ještě nikdy nesetkali se změnou toku tak mohutné řeky. 2 500 kilometrů dlouhá Ganga je po Amazonce a Kongu třetí největší řekou světa. Událost podle odborníků zřejmě provázely katastrofální záplavy, které ničily vše, co jim stálo v cestě. 

„Ještě nikdy jsme nebyli svědky spolehlivě doložené události, kdy by zemětřesení vyvolalo náhlou změnu toku v deltě řeky,“ uvádí Chamberlainová. „Obzvláště to platí pro tak ohromné řeky, jakou je Ganga.“ 

Vědci k tomuto závěru dospěli analýzou satelitních snímků, na nichž objevili ve vzdálenosti asi 100 km jižně od hlavního města Bangladéše Dháky bývalé hlavní koryto Gangy. Dnes je toto koryto zaplněné hlavně bahnem a využívá se převážně k pěstování rýže.

Blesková změna toku

Ganga, stejně jako mnoho dalších řek, prochází mnoha dílčími změnami toku, zvláště v oblasti říční delty, prakticky neustále. Neděje se to ale náhle, nýbrž postupně. Takové změny obvykle trvají roky nebo i celá desetiletí. Při zemětřesení jsou ale změny koryta náhlé, v podstatě okamžité.

Chamberlainová a další badatelé zkoumali tuto oblast v roce 2018 a narazili zde na čerstvě vyhloubený výkop pro rybník, který ještě nebyl naplněn vodou. V jedné části výkopu vědci objevili zřetelné svislé útvary ze světlého písku, které protínaly vodorovné vrstvy bahna. Jedná se o dobře známý prvek vytvořený zemětřesením: V podobně podmáčených prostředích mohou silné otřesy vytlačit vrstvy písku skrz nadložní bahno. Výsledkem jsou „písečné sopky“, které mohou vyvolávat erupce na povrchu. Objevené „písečné sopky“ byly široké 30 až 40 centimetrů a prořezávaly se třemi a čtyřmi metry bahna. Jejich uspořádání a chemické složení potvrzují, že vznikly společně před zhruba 2 500 lety v důsledku zemětřesení o odhadované síle mezi 7 a 8 stupni.

Podle odborníků se v této oblasti opět shromažďují seismické síly a v dohledné době by zde mohlo dojít k podobně silnému zemětřesení, které by opět mohlo ovlivnit tok řeky Gangy. Oblast dnes obývá velké množství lidí a podobná událost by se tak dotkla okolo 140 milionů obyvatel. K poslednímu podobně velkému zemětřesení zde došlo v roce 1762, kdy vlna tsunami doputovala po řece až do dnešní Dháky.

Na „nekonečné“ vyprahlé rovině se do výše 348 metrů tyčí obrovská pískovcová masa, která díky své délce 3,6 km a šířce 1,9 km představuje největší monolit na světě. Navíc se odhaduje, že je tato „ostrovní hora“ zavrtaná až do hloubky pěti kilometrů. 

Největší australská chlouba, ke které se dostanete po 450 km dlouhé cestě z města Alice Springs, odvozuje své pojmenování Uluru z jazyka domorodých aboridžinců. Známý je také její druhý název – Ayers Rock, tedy Ayersova skála. Toto označení si kopec vysloužil v roce 1873 od cestovatele Williama Gosseho, který tak vzdal poctu australskému politikovi siru Henrymu Ayersovi.

Posvátné místo

Uluru je působivé kdykoliv, ale přece jen nejvíce fascinuje za úsvitu a za soumraku, kdy se zahalí do rudé a oranžové barvy. Celý monolit lze také obejít: jedná se o 9,4 km dlouhý trek, ale při cestě je třeba myslet na několik zásad. V létě se doporučuje vyrazit brzy ráno, později už panuje nesnesitelné vedro. Samozřejmostí je také dostatek vody. Protože je Uluru a jeho okolí posvátným územím místního kmene Anangů, desítky cedulí návštěvníky upozorňují, aby se chovali tiše a na některých místech nefotili.

Problém představuje také výstup na vrchol. V některých obdobích je kvůli počasí zcela zakázán a nedoporučuje se ani za příhodných podmínek. Povrch hory je totiž velmi kluzký a za touhu stanout na vrcholu už zaplatily životem více než tři desítky lidí. Navíc podle domorodců přináší toto adrenalinové dobrodružství smůlu. Místní lidé totiž věří, že na Uluru žijí duchové, kteří nesmí být rušeni. 

Saturnův největší měsíc Titan je zvláštní svět. Jde kromě Země o jediný objekt Sluneční soustavy, na němž jsou aktivní řeky, jezera a moře. Přesto se Titan od Země nesmírně liší. Má velice hustou atmosféru plnou organických látek a jeho povrch svírá mráz padající k až –180 °C. Jeho „vodstva“ proto nejsou tvořené vodou, ale kapalnými uhlovodíky.

Existence moří a jezer na Titanu byla potvrzena teprve v roce 2007, díky misi sondy Cassini. Doposud ale není úplně jasné, jak vlastně tyto útvary vypadají a jaké v nich probíhají procesy. Tým amerického Massachusettského technologického institutu (MIT), který vedla Rose Palermová, se pokusil zjistit, jak vlny moří a jezer Titanu mohou působit na jeho pobřeží. Až doposud měli vědci k dispozici jen nepřímé a navzájem konfliktní důkazy, založené na snímcích povrchu Titanu.

Vlnobití na Titanu

Palermová s kolegy zvolili reverzní přístup - v počítačových simulacích nejprve namodelovali erozi pobřeží pozemských jezer a výsledky poté porovnali s tím, co ukazují snímky sondy Cassini. Výsledky výzkumu, který zveřejnil odborný časopis Science Advances naznačují, že energie vln na největším Saturnově měsíci může být dostatečně silná na to, aby dokázala erodovat pobřeží jeho jezer a moří.

„Pokud někdy staneme na kraji moře či jezera na Titanu, zřejmě uvidíme vlny kapalného methanu a ethanu, jak se tříští o pobřeží,“ popisuje Taylor Perron z MIT. „Také bychom měli pozorovat, jak tyto vlny ukusují pobřeží a splachují ho, velmi podobně, jako se to děje na Zemi.“ Tento výzkum by se mohl stát dalším argumentem ve prospěch intenzivního průzkumu Titanu, protože nic podobného na jiných objektech Sluneční soustavy určitě neuvidíme.

Francouzská revoluce, která vypukla v létě roku 1789, převrátila na ruby celou francouzskou společnost a zvrátila dosud zavedený řád. Vyvolala živý ohlas hlavně mezi vzdělanými a reformně naladěnými vrstvami evropské společnosti, nespokojenými s domácími poměry. Mnozí sympatizanti s revolucí se začali sdružovat v společenských kroužcích, salonech, v zednářských lóžích a módních debatních klubech, kde přetřásali čerstvé novinky přicházející z Francie. Na řadě míst došlo i k pokusům napodobit francouzský vzor a přejít k akci. Později je veřejnost začala označovat jako „jakobíny“. 

Nešlo vždy o radikální stoupence revoluce v dané zemi, v tom smyslu bylo označení „jakobín“ nepřesné a mělo málo společného s nejradikálnějším proudem v revoluční Francii. Šlo spíše o lidi, kteří usilovali o to, nebo aspoň toužili po tom, aby se společenské poměry v jejich vlasti změnily podobně jako ve Francii. 

Jakobíni v Rakousku 

Rovněž v zemích habsburské monarchie se začalo hnutí jakobínů šířit. Jeho kořeny zde musíme hledat u stoupenců josefínských reforem 80. let 18. století. Tito josefinisté byli nástroji a pomocníky císaře Josefa II. (1780–1790) při provádění změn, jimiž chtěli modernizovat zastaralou společnost rakouské monarchie. Panovník našel při svých snahách oporu mezi osvícenskými vzdělanci, u nichž vzbudil naději na společenské změny. Tato josefínská inteligence, převážně měšťanského původu, odchovaná zednářskými lóžemi jako středisky výchovy a vzdělání, jež se nacházely ve všech větších městech monarchie, se stala hlavním spojencem panovníkových reformních snah. 

Po Josefově smrti pokračoval v jeho reformní politice umírněněji a taktičtěji, avšak s o nic menší důsledností, jeho bratr Leopold II. (1790–1792). Opírat se mohl stále o bývalé stoupence a spolupracovníky Josefovy. Zemřel však po dvou letech a jeho syn a nástupce František II. (1792–1835) nechtěl o reformách ani slyšet. Rozhodl se pro přímou konfrontaci s revolucí nejen na bojišti, ale i doma. Byl svým založením konzervativec a jeho odpor a přímo panický strach z revoluce se vystupňoval zejména po burcujících zprávách o nástupu jakobínského teroru a po popravě krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty. 

V Rakousku nastaly roky tuhé reakce, za níž došlo k pronásledování všech forem pokrokového myšlení. Dosavadní josefinisté, až dosud hojně zastoupení ve státním aparátu, se zalekli nastalé změny kurzu. Ztráceli rychle pozice v rozhodujících státních úřadech, jejich řady řídly, a nakonec se rozštěpili. Část z nich se podrobila a přistoupila na spolupráci s novou vládou, případně se stáhla do ústraní. Menší část ustoupila do pozadí a nastoupila cestu skryté opozice. Snažila se semknout ve svých zednářských lóžích a klubech a vytvářela demokratickou opozici proti novému vládnímu režimu. Jejich politické diskuse probíhaly sice většinou mezi čtyřmi stěnami salónů a klubů, ale věděli o sobě a udržovali spojení. 

Od podzimu 1793 francouzská armáda postupovala a politické debaty mezi demokraty či „klubisty“ – jak se jim ve Vídni říkalo – byly stále bouřlivější a smělejší. Vznikala tak lokální centra opozičního hnutí – vídeňské, štýrské, uherské, české, moravské, haličské… Příklad Francouzské revoluce byl pro ně neustále přitažlivý. 

Muži do zbraně! 

Válka Rakouska s francouzskou revoluční armádou pokračovala a přinášela Habsburkům řadu porážek. Francouzi pod velením generála Bonaparta dobyli Milánsko a pak obsadili Benátsko. Začátkem roku 1797 vstoupili na území Habsburské monarchie a postoupili až do Štýrska. Přední francouzské jednotky stanuly necelých sto kilometrů od Vídně. Rakouský císař musel v dubnu 1797 sjednat v kvapu příměří s francouzským velením v městě Leoben na řece Muře. Říše nutně potřebovala nové odvedence pro svou armádu. Verbování vojáků už potřebám armády dávno nestačilo, a tak byla vídeňská vláda nucena sáhnout k takzvaným konskripcím. 

Jednotlivým vrchnostem jako nejnižším článkům správního systému tak byly předepisovány počty mužů, které mají dodat eráru z řad svých poddaných. V roce 1796 dosáhly požadavky na odvedence téměř dvojnásobku proti předchozím letům. To vyvolávalo nespokojenost vrchnostenských úřadů, protože nebylo kde brát, ale naráželo zejména na odpor samotných poddaných, jejichž rodiny byly vojenskými odvody postihovány. 

Na západní Moravě přerostla tato nespokojenost v lidovou vzpouru. Začala tím, že rekruti, aby unikli vojenské službě, utíkali do lesů a tam se před odvodními komisemi skrývali. Když byli pronásledováni, sáhli k ozbrojenému odporu. Tak se v lesích na pomezí Čech a Moravy postupně skrývaly desítky chasníků z panství Bystřice nad Pernštejnem, Nové Město na Moravě, Žďár nad Sázavou, Polička, Jimramov a Rychmburk obývaných četnými evangelíky helvetského vyznání. 

Také rekruti byli většinou evangelíci a později se uváděl jako důvod vzpoury fakt, že vrchnostenské úřady odváděly v prvé řadě mladé muže helvetské víry. Povstání proto vešlo do dějin jako helvetská rebelie. Protože vídeňská vláda věřila, že se za ní skrývají zednářské pikle, bývá také označována jako „frajmaurská vzpoura“. 

Vzpurní a organizovaní 

První zprávy o rebelii pocházejí z konce jara roku 1796. Od ledna následujícího roku se pak místní úřady snažily narůstající vzpouru potlačit. V březnu 1797 nařídil chrudimský krajský hejtman prohledat pomocí myslivců, drábů a sedláků lesy v okolí Telecího a Pusté Rybné, kde se údajně skrývalo asi 50 rekrutů. Chytili pouze tři a ti vypověděli, že se uprchlíci skrývají v lesích kolem Nového Města a Jimramova. Při podobných raziích byly výsledky velmi hubené také proto, že se rekruti začali organizovat. Jejich výcviku se chopil bývalý voják Jan Makovský z Pusté Rybné, který dříve sloužil v pruské armádě a poznal s ní kus světa. Spolu se svým pobočníkem Ferdinandem Vítkem cvičil vzbouřence ve zbrani. Později vznikla fáma, že byl Makovský ve spojení s cizími emisary a hledal cesty k Francouzům, a to v době, kdy se jejich jednotky nebezpečně přiblížily k Vídni. 

Protože se vzpouru rekrutů nedařilo likvidovat místními silami, bylo 20. května 1797 nasazeno vojsko. Na 400 pěšáků a 60 jezdců pročesávalo lesy na české i moravské straně, na Poličsku, Jimramovsku a Rychmbursku. Tam se jim koncem května podařilo povstalce obklíčit a zajmout. Makovský a jeho pobočník Vítek unikli a skryli se v nedaleké stodole, kde se před dopadením zastřelili. Ti vzbouřenci, kteří se nevzdali dobrovolně a kladli odpor, byli předáni soudu a odsouzeni k několikaměsíčním trestům na Špilberku. Vzpurní odvedenci byli bez průtahů odvedeni k vojsku.

Na stopě konspirace 

Rekruti se těšili sympatiím a podpoře velké části poddaných na okolních panstvích. Ti je varovali před chystanými zátahy, zásobovali je potravinami a často jim poskytovali úkryt. To a další okolnosti vzpoury zjišťovala vyšetřovací komise v čele s policejním komisařem Grohmannem vyslaná v květnu 1797 do Jimramova. Grohman také prováděl výslechy provinilců i podezřelých. Dovídal se z nich překvapivé věci a brzy zjistil, že asi přišel na stopu rozsáhlému spiknutí. Mnozí zadržení vypovídali, že vzbouření rekruti byli spojeni nejen s evangelickými kazateli, ale také s několika vrchnostenskými a městskými úředníky z Nového Města na Moravě a okolí. 

Ti se prý se vzbouřenci a několika evangelickými rychtáři tajně sešli v červnu 1796 na schůzce v novoměstské helvetské modlitebně. Přítomní úředníci zde měli rozvinout plán selské války, která vypukne ještě před koncem století a bude nutné se na ni připravit. Přítomni byli údajně i Makovský a Vítek. Do rukou novoměstského radního Františka Procházky prý pak rekruti složili přísahu věrnosti. Jimramovský superintendent Michal Blažek, ostatně úřední hlava reformované evangelické církve v zemi, byl prý duchovní hlavou tohoto setkání a Procházka jen vykonavatelem plánu. Grohmann o tom neprodleně informoval moravskoslezské gubernium v Brně a požádal o vojenskou posilu. 

Falešná obvinění 

Na základě Grohmannovy informace došlo k jmenování apelační komise pod předsednictvím brněnského soudce Tilleho, která zahájila v září téhož roku opětovné výslechy obviněných. Zjistila, že většina dřívějších výpovědí byla vynucena bitím a že u nich šlo v podstatě jen o útěky a skrývání před odvody k vojsku. Existence rozvětveného spiknutí se neprokázala. V souvislosti s Grohmannovým obviněním byli však vyslýcháni mnozí městští a vrchnostenští úředníci na Novoměstsku a Žďársku, a také superintendent Michal Blažek z Jimramova. Mezi obviněnými stanul i Jan Jiří Veselý, jenž byl v letech 1785–1796 vrchním na žďárském panství a který proslul svým humánním vztahem k poddaným. 

Vyšetřování mimo jiné ukázalo, že mezi těmito úředníky nacházeli pronásledovaní poddaní pochopení a že jim nebyl cizí ani kritický postoj k tehdy panujícím feudálním poměrům. Jakoukoli účast na spiknutí však popírali. Ke krajskému soudu v Jihlavě bylo předvoláno také deset vesnických rychtářů obviněných z napomáhání uprchlým rekrutům. Byli nakonec propuštěni bez trestů, protože jim nemohla být prokázána přímá účast na rebelii. I ostatní poddaní odešli po napomenutí bez potrestání, což stvrdil svým podpisem na závěrečném dokumentu sám císař František. 

Nezdařený pokus krajně konzervativních kruhů z českých zemí spojit rebelii s jakobínským spiknutím našel souhlasnou odezvu až v hlavním městě monarchie. Ve Vídni totiž strach před francouzskými vlivy ovládl vyšší společenské vrstvy do té míry, že jakobínské nebezpečí hledaly i mezi vzbouřenými rekruty z Českomoravské vysočiny. 

Na druhé straně je třeba vidět, že rakouským úřadům nešlo vždy o tvrdé represe za každou cenu. Protože se neprokázalo žádné spojení s francouzskými emisary, vyvázli provinilci tentokrát jen s mírnými tresty, a jak ukazuje případ Jana Jiřího Veselého, dospěly soudy po dlouhém jednání nakonec k osvobozujícímu rozsudku. Zachovat zdání klidu v zemi bylo totiž také v zájmu monarchie.

V letech 1264–1267, tedy v době, kdy na našem území vládl Přemysl Otakar II., se v Anglii odehrála občanská válka známá jako Druhá válka baronů. Střetly se v ní vojska vzbouřených baronů vedených Simonem de Montfort, hrabětem z Leicesteru a královská vojska, která vedl princ Eduard, pozdější král Eduard I.

Na konci této války sehrál významnou roli hrad Kenilworth v hrabství Warwickshire v centrální Anglii. Od června do prosince 1266 byl hrad, který byl v držení jednotek baronů, obléhán armádou prince Eduarda. Na tehdejší dobu velmi dlouhé obléhání provázely zuřivé boje, při nichž armády využívaly rozmanité obléhací stroje, včetně katapultů s protizávažím (tzv. trebuchety), zřejmě nejúčinnější středověké obléhací zbraně.

Obléhání Kenilworthu

Kenilworth byl za zmíněné občanské války jedním z největších a nejlépe opevněných hradů Anglie a jeho obléhání proto bylo mimořádně náročné. Hrad se nakonec princ Eduardu sice dobýt nepodařilo, i tak ale slavil vítězství. Během obléhání svolal král Jindřich III. do Kenilworthu parlament, jehož výsledkem bylo Kenilworthské diktum – dokument o smíru, který stanovil podmínky k ukončení konfliktu. Baroni deklarované podmínky sice zpočátku odmítali přijmout, hlad a nemoci je ale nakonec donutili 13. prosince 1266 kapitulovat a přijmout potupný diktát. 

O urputnosti tohoto nejdelšího středověkého obléhání na území Anglie svědčí i nedávný nález dělníků, kteří v prostoru mimo hradby objevili celkem osm výborně zachovalých kamenných střel, zřejmě používaných do trebuchetů královského vojska. Podobnou výzbojí disponovali ale i obránci, takže kamenné střely mohly patřit i jim. Velikost objevených střel, opracovaných do tvaru koule, se velmi liší. Největší z nich váží 105 kilogramů, nejmenší má pouhý kilogram.

„Ihned jsme poznali, že nalezené artefakty mají těsnou spojitost s obléháním v roce 1266,“ vysvětluje historik William Wyeth z neziskové kulturní organizace English Heritage. „Během archeologických vykopávek v šedesátých letech byly objeveny velmi podobné střely. Každopádně ale máme radost, takové nálezy se nepotkávají každý den.“ 

Říká se, že dějiny píšou vítězové. V případě Německa po 1. světové válce to ale úplně neplatí. O vývoj dějinných událostí se totiž postaralo, i když v předchozím konfliktu skončilo v poli poražených. S poválečným uspořádáním se představitelé země rozhodně nechtěli smířit a vztahy se zeměmi střední a východní Evropy zůstávaly na bodu mrazu. Vytyčené hranice hrdé Německo velmi neochotně tolerovalo. 

Hospodářská krize vtrhla do Evropy plné politických i národnostních konfliktů. Státy se šířily dopady nezaměstnanosti a stále častěji se za viníky mizerné finanční situace označovali Židé. Pravicové proudy se radikalizovaly, totalitní režimy nabývaly na síle. Sovětskému svazu vládli bolševici, v Itálii jasně vítězil fašismus Benita Mussoliniho. Bylo jen otázkou času, kdy se podobné projevy ukážou i v centrální Evropě. V roce 1932 vyhrála volby v Německu Národněsocialistická německá dělnická strana v čele s Adolfem Hitlerem a hranice se brzo začaly přepisovat. Po zabrání Rakouska a Československa vpadl Hitler do Polska a zahájil tam nejkrvavější světový konflikt 20. století. 

Svatý stolec 

Když do Vatikánu usedl papež Pius XI., Evropa se už čtyři roky vzpamatovávala z 1. světové války. Třaskavá politická situace se ale klidným časů na hony vzdalovala. Celé období Piova pontifikátu, které skončilo v roce 1939, tak prosycovalo sílící napětí i konfrontace s nově vzniklými totalitami. Nejbližší zkušenost měl samozřejmě s italským fašismem. Zpočátku tuto diktaturu možná Vatikán podceňoval. Církev se rozhodně více děsila politického vývoje v Sovětském svazu, kde moc převzali komunisté. A skutečně téměř celou dekádu panoval mezi papežem a Benitem Mussolinim jakýsi nepsaný mír a tolerance. 

Klidné doby však netrvaly na věky a politika Adolfa Hitlera se s katolickou církví nesnesla. I Mussolini začal podezřívat církevní náboženské spolky z toho, že se příliš zapojují do politických aktivit. Více se zaměřil i na samotného papeže. Vatikán si uvědomoval, že se bude muset chtě nechtě pustit do složitého vyjednávaní – ale i obhajoby celé katolické církve. 

Hitler a církev 

Ani říšský kancléř Adolf Hitler se v počátcích svého působení nepouštěl s církví do významnějších názorových třenic a držel se v mezích ústavy. Dokonce se snažil na svou stranu přivést i německé katolíky. Mnozí si ale uvědomovali, že jen vyčkává příhodného okamžiku, kdy zaútočit. Katolická církev pro něj znamenala problém v prosazování nacionalistických a národoveckých principů. Ani katolíci však nepředstavovali tak velkou sílu. V Německu se převážná část obyvatel hlásila k protestantismu a pod římskokatolickou církev spadala pouze jedna třetina věřících. 

Oba náboženské proudy však cítily potřebu po nějakém sjednocení a nacisté toho dokázali využít. Představili velkolepý plán: sjednotit veškeré křesťanstvo pod hlavičku německé národní církve. Lákavá propaganda však neodhalila všechny plány. Nacisté hodlali postupně kult Ježíše Krista upozadit a na jeho místo umístit germánské pohanské bohy. Velkoněmecká říše s nějakým křesťanstvím příliš nepočítala. Biskupové tyto tendence rychle prohlédli a brzo vydali prohlášení, ve kterém zakazují katolíkům volit nacisty či vstupovat do NSDAP. Začal boj, který se sice vedl jen slovně, ale nechyběly v něm různé halasné manifestace. 

Říšský konkordát 

Vatikán po mnohá staletí dbal mimo jiné i o to, aby katolíci mohli v různých zemích vyznávat svou víru, aby v katolictví vychovávali a vzdělávali svoje děti. A to se dalo zajistit jedině diplomatickou cestou. Mnoho diskusí mezi Vatikánem a vládami v různých zemích tak končilo uzavírání konkordátů. Situace v Německu se pod vlivem diktátorských projevů Adolfa Hitlera pro katolíky rychle proměňovala. Když tedy Hitler Vatikánu sám nabídl podepsání konkordátu s Říší, jevilo se kladné rozhodnutí jako nejlepší tah. Nacismus byl navíc stále ještě „v plenkách“ a mnohem větším strašákem byla pro katolíky situace v komunistickém Sovětském svazu, o jehož potírání náboženství i jeho představitelů už se vědělo mnohé. 

Podepsání vzájemné dohody se ostatně hodilo i samotnému Hitlerovi. Na mezinárodním poli vzbuzovala dohoda s Vatikánem důvěru a německé katolíky alespoň na nějakou dobu dokázala uklidnit. Podepsat listinu a závazně ji dodržovat ale není to samé. Říše dohodu porušila téměř okamžitě. Rozpouštěla katolické spolky, omezovala vydávání katolických tiskovin a výuku křesťanství na školách. Jakési hodiny náboženství zůstaly, ale zabývaly se hlavně germánskými pohanskými božstvy. 

Vatikán se pouští do boje 

Situace v Německu se v průběhu 30. let stále více vyostřovala. Inteligence, novináři i katoličtí kněží byli pronásledováni a diskreditováni. Vztahy mezi katolíky a nacistickým vedením Německa se nacházely na bodu mrazu. Bylo potřeba jednat a na popud německých biskupů se do věci vložil tehdy již nemocný a zesláblý papež Pius XI. Nemohl se vměšovat do politického směřování jiného státu, měl značně omezené možnosti. Vydal proto encykliku s názvem S palčivou starostí, ve které upozorňuje na řadu porušení vzájemně podepsaného konkordátu. Tento spis se zaměřoval především na rozdíly mezi nacistickou ideologií a katolickým smýšlením. Papež v něm odsoudil zbožšťování jednoho národa a rasové povyšování. Samotné projevy antisemitismu ale explicitně neodsoudil. 

Encyklika byla výjimečně napsána v němčině, a ne v latině – to proto, aby se snadněji dostala mezi širokou veřejnost. I když ji vydali tajně, šířila se nesmírnou rychlostí. Přečetli ji v téměř 12 tisících kostelích po celé zemi a brzo se rozšířila také na území Rakouska a Československa. Nacisté zuřili a v projevu ministra propagandy Goebbelse padla na adresu Vatikánu řada výhrůžek. Mnohé z nich navíc režim směrem ke katolickým duchovním i zrealizoval. 

Pius XII. 

V roce 1939 zemřel papež Pius XI. a na jeho místo nastoupil sekretář Eugenio Pacelli. Tato volba nikoho nepřekvapila a očekávalo se, že nový papež se vydá ve šlépějích svého předchůdce. Pius XII. se hned od počátku snažil působit coby mediátor především na politické scéně. Snažil se co nejdéle udržet mezinárodní mír – a to co nejmírnější cestou, bez nadměrné kritiky totalitního režimu a s důrazem na udržení dialogu. 

Obracel se na své podřízené nejen ve státech Evropy, ale i v USA. Ještě poslední srpnový den roku 1939 vyzval Polsko a Německo ke vzájemné dohodě a k udržení míru v Evropě. Následující den začala napadením Polska II. světová válka. Do Vatikánu se brzy dostaly informace o zabíjení a věznění nejen židovského obyvatelstva. Cílem teroru se stali také duchovní, uzavíraly se kostely, docházelo ke znásilňování řádových sester a dalším zvěrstvům. A papež? Z obavy, aby protivníka ještě více neprovokoval, raději mlčel a veškeré snahy upínal k ochraně Itálie a Vatikánu. 

Nicméně zcela nečinně se nechoval. Podstatnou část energie věnoval obnově diplomatických vztahů s Bílým domem a s dalšími spojenci. Kromě toho se aktivně zapojoval do špionážních aktivit pro tajné služby. Angažoval se i na poli humanitární pomoci. Vatikán podporoval emigranty, organizoval charitativní sbírky a zakládal organizace po vyhledávání pohřešovaných. 

Nacisté se řítili Evropu jako lavina a napadených států stále přibývalo. Papež těchto okolností litoval, ale nikdy se otevřeně nepostavil proti hlavním viníkům. Ba naopak – intenzivně se snažil vyjednávat s Mussolinim a přesvědčit ho, aby se Itálie do války nezapojovala. To se mu dařilo až do poloviny roku 1940. Poté už se Svatý otec musel cítit spíš jako rukojmí. Jeho komunikace s okolím byla výrazně omezena a ostré kritiky se mu dostávalo nejen od fašistických a nacistických pohlavárů, ale i od zástupců spojeneckých států. 

Dvě zla 

Nesouhlasným postojem vůči bolševickému Rusku se Vatikán nikdy příliš netajil. Komunismus už dlouhá léta před válkou fungoval jako velký strašák na většinu věřících. Jakmile ale Hitler vtrhl i do Sovětského svazu, bylo potřeba názor pozměnit. K celé situaci se koneckonců musely postavit i Spojené státy. I tamější obyvatelé považovali podporování Sovětského svazu za nepřijatelné. Společnost se ocitla ve zvláštním dilematu. Nacistické Německo se jevilo jako jednoznačný nepřítel, ale podporu komunismu v Rusku odsoudil ve své encyklice už Pius XI. Co teď? 

Americký prezident Roosevelt potřeboval na svou stranu katolíky, ti ale záviseli na rozhodnutí papeže. Jak z toho ven? Opět diplomaticky. Po řadě jednání papež souhlasil s novým výkladem encykliky svého předchůdce. Americkým katolíkům tak doporučil, aby odlišovali ateistický styl ruských komunistů od života běžného ruského lidu. A nebezpečí nacismu v Evropě bylo označeno za mnohem palčivější než komunismus v Rusku. Až po tomto papežově prohlášení se americký prezident odhodlal nabídnout pomoci Stalinovi v boji proti Hitlerovi. 

Vlna kritiky 

Těžko dnes soudit, zda nestrannost a mírný přístup k činům nacistů a fašistů za druhé světové války představovaly dobrou strategii. Na hlavu papeže Pia XII. se totiž po válce snesly výčitky a obviňování z nečinného přihlížení. Vytýkali mu, že se dostatečně nezastal perzekvovaných duchovních, nikdy se jasně nevymezil proti rasové politice a veřejně ani neodsoudil hrůzy holocaustu. Ty nejpřísnější hlasy dokonce mluví o skrytém antisemitismu a obdivu ke všemu německému. Nicméně ihned po vzniku Izraele adresoval její první izraelský prezident Chajim Weizmann přímo do Vatikánu poděkování za bezmeznou podporu všem židovským obyvatelům.

Voyager 1 letí kosmickým prostorem od září 1977 a aktuálně se nachází ve vzdálenosti asi 163 AU od Země. Pohybuje se rychlostí přibližně 17 kilometrů za sekundu a za jeden rok urazí 3,6násobek vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem. Díky tomu je Voyager 1 nejvzdálenějším a také vůči Slunci se nejrychleji pohybujícím objektem, jaký jsme kdy vyrobili.

Tato legendární sonda americké NASA je z dnešního pohledu vybavená poněkud obstarožními technologiemi a po celou dobu čelí nepříznivým vlivům kosmického prostoru. Není se proto čemu divit, když se objevují technické problémy, které komplikují provoz sondy, především pokud jde o jeho komunikaci se Zemí.

Problémy s komunikací

Nejnovější kolo technických potíží Voyageru 1 začalo v listopadu 2023. Sonda začala posílat na Zemi namísto obvyklých nul a jedniček nesrozumitelná data. Experti NASA od té doby intenzivně pracovali na odstranění poruchy. Navzdory pokročilému věku je Voyager 1 stále přínosem a to nejen na symbolické rovině. Z původní desítky vědeckých přístrojů je stále funkční čtveřice – systém detektorů kosmického záření (CRS), detektor nízkoenergetických iontů (LECP), trojosý cívkový magnetometr (MAG) a přístroj pro studium vln v plazmatu (PWS).

Jako zdroj potíží byl odhalen subsystém letových dat (FDS, flight data subsystem), který „dávkuje“ data před jejich odesláním na Zemi. Další analýzy určily, který konkrétní čip je za vzniklé problémy zodpovědný, což umožnilo nalézt schůdné řešení. 20. dubna tak Voyager 1 opět poslal srozumitelná data ze dvojice funkčních vědeckých přístrojů.

O necelé dva měsíce později se odborníkům NASA podařilo vyřešit i zbývající problémy a od 14. června odesílají data všechny čtyři aktuálně funkční přístroje Voyageru 1. Stále platí, že se tento pozemský vyslanec pohybuje v místech, kam se doposud žádný lidský výtvor nevydal. Nezbývá proto než držet palce, abychom s ním měli spojení co možná nejdéle.