Podobně jako jiní živočichové včetně člověka, i ryby dostaly do vínku vnitřní hodiny, jež řídí jejich cirkadiánní rytmy a v noci je vedou k útlumu. Uvedené přitom platí dokonce i pro ty, které žijí v trvalé temnotě jeskyní. Různé druhy si však vyvinuly specifické mechanismy odpočinku. 

Spánek podobný tomu lidskému u nich nenajdeme – ostatně nemají víčka, takže nemohou zavřít oči. Obvykle tedy jen výrazně zpomalí tempo a „vznášejí se“ na místě. Výjimku tvoří ryby, které musejí zůstat v neustálém pohybu, aby vůbec mohly dýchat, jako třeba tuňáci. Další, například ploskozubcovití, kolem sebe během spánku vytvářejí slizový kokon, jenž je má zřejmě ochránit před parazity.

Vědci z Helmholtzova mnichovského centra porovnávali noční teploty s počty případů mozkové mrtvice zaznamenané v německém Augsburgu za 15 let. Ukázalo se, že během nocí s vysokými teplotami je riziko vzniku mozkové mrtvice statisticky vyšší. Zvláště ohroženou skupinou jsou podle vědců starší lidé a ženy.

„Chtěli jsme zjistit, do jaké míry vysoké noční teploty představují zdravotní riziko,“ vysvětluje Alexandra Schneiderová, epidemioložka z Helmholtzova mnichovského centra. „Je to důležité, protože v důsledku klimatických změn se noční teploty zvyšují mnohem rychleji než ty denní.“

Riziko horkých nocí

Do své studie vědci zahrnuli celkem 11 037 případů klinické cévní mozkové příhody, které byly v letech 2006-2020 vyšetřeny v Univerzitní nemocnici v Augsburgu. Celkově se riziko mrtvice během nocí klasifikovaných jako „tropické“ zvýšilo o 7 %. Zatímco meteorologové označují za tropickou noc takovou, během níž neklesne teplota pod 20 °C, badatelé pro účely své studie laťku tropické noci snížili na 14,6 °C. Takových nocí je v průběhu roku pochopitelně mnohem více.

Data podle vědců naznačují zvyšující se počet případů mozkové mrtvice: zatímco v letech 2006-2012 byly horké noci spojeny „jen“ s dvěma případy mozkové mrtvice ročně, v letech 2013-2020 byly horké noci spojeny již s 33 případy. To podle badatelů odráží zvyšující se teploty v průběhu let. Konkrétní mechanismus, kterým by mohly teplejší noci zvyšovat riziko mrtvice, není úplně jasný. Vědci se domnívají, že roli může hrát celá řada dílčích faktorů, včetně vyššího rizika dehydratace, která zvyšuje pravděpodobnost vzniku mrtvice.

Tým autorů studie doufá, že výsledky poslouží ke zlepšení preventivních opatření: nemocnice by mohly například pro horké noci plánovat dodatečné pokrytí personálem, ohrožené skupiny je podle vědců nutné informovat o možných rizicích a způsobech, jak lze riziko vzniku mozkové mrtvice během horkých nocí snižovat. 

Kdo existoval dřív? Slavia, nebo Sparta? Obecně se mívá za to, že o pověstný „fous“ dříve se zrodila Slavia, i když tak jednoduché to není, a kdyby se fanoušci chtěli o tento primát hádat, důvody by si našli. Jak a kdy přesně historie obou legendárních pražských „S“ začala?

Sparta

Sparta vzešla z jednoho z našich vůbec prvních sportovních klubů založených „za účelem sportu“. Tento oddíl se ale Sparta nejmenoval, a to je voda na mlýn slávistům, kteří chtějí trvat na tom, že oni tu byli dřív. Název zněl Athletic Club Praha, o Spartě ani slovo. A teorie o primátu Sparty má ještě jednu slabinu: o fotbal se v tomto klubu nikdo moc nezajímal. To až později. Ale nepředbíhejme. Nejdříve muselo dojít k rozkolu a „atletický klub“ se rozdělil. Ta větev, která nás z hlediska fotbalu zajímá, si založila Athletic Club Královské Vinohrady. A ten se v roce 1894 v duchu sportovního odkazu starověkého Řecka přejmenoval na Athletic Club Sparta. Byl to zřejmě políček vinohradským radním, kteří odmítali jít sportovcům na ruku, a ti tak rezignovali na svůj místopisný název. Pro nás je nejdůležitější, že vinohradští, co už teď nebyli tak úplně vinohradští, neupřednostňovali cyklistiku či další disciplíny jako dříve, ale jejich duše propadly fotbalu! Sparta mohla jít do boje a hladově vyhlížet budoucí rivaly!

Slavia

A co na to všechno slávisté hrdí na svou klubovou minulost? Červenobílá sportovní historie se začíná psát rovněž na počátku devadesátých let 19. století. Slavia tu sice existovala už předtím, ale její členy to ke sportu netáhlo – rozhodně ne hromadně. Světe, div se, šlo totiž o Literární a řečnický klub Slavia. Jak jméno napovídá, na této půdě se spíše diskutovalo, než cvičilo. To se ale mělo změnit. V roce 1892 se část intelektuálů rozhodla založit sportovní odbor. I slávisté se nejdříve orientovali podobně jako sparťané spíše na cyklistiku. Ale i je brzy zlákal míč. Narodila se fotbalová Slavia. Mezitím Literární a řečnická Slavia po kontroverzích s úřady zanikla. Ta sportovní před sebou naopak měla zářnou budoucnost. Tušili to její členové? Entuziasmus a chuť do soubojů jim rozhodně nechyběly!

Opožděná Praha

Ale aby se slávisté se sparťany nehádali, porozhlédněme se také za hranice matičky Prahy. Zjištění nás asi překvapí. Ne, nebylo to na dohled od Hradčan, kde se odehrál první opravdový fotbalový match, o němž máme záznamy. Tohle prvenství zřejmě Pražanům uniklo. Progresivnější byli na severu Čech, konkrétně v Roudnici nad Labem na ostrově uprotřed Labe. Co za památnou událost se tam událo?

V Praze se první fotbalová klání odehrávala tak trochu pod pláštíkem ilegality. Mladíci si dokonce lepili vousy a měnili svůj zjev, aby je nepoznali páni profesoři, kdyby šli náhodou kolem. Aby student gymnázia lítal za merunou a rval se o ni, to se tehdy nezdálo vhodné. Naopak v Roudnici nad Labem se našel pan profesor, který svým svěřencům zápolení v novém sportu nejen nezakazoval, ale dokonce ho inicioval! Pobýval totiž v cizině, kde už v tomto směru došli dál, a přivezl si domů inspiraci a chuť na vlastní kůži vyzkoušet vzrušení z vítězství.

V Roudnici nad Labem brzy existovala hned dvě mužstva, která se pravidelně utkávala. Jedná se o první doložené zápasy na našem území. Nevadí, že výsledek toho úplně prvního se nám nedochoval. Důležitější bylo, že podobné pokusy následovaly i na jiných místech.

Najít vhodný plácek dostatečných rozměrů ale nebylo jen tak. Často proto posloužila vojenská cvičiště. Mírumilovné bitvy mohly naplno propuknout. Ještě přes Slavií a Spartou měla Praha příležitost obdivovat umění playerů z týmu Regatta Praha. Ano, fotbal v Praze nejdřív uměli veslaři. A nutno podotknout, že dnešním pravidlům by se asi dost divili. A naopak. My bychom tehdejší fotbal také nepoznávali, ale to už je téma pro sportovní historiky...

První derby

Trénovat je prima, jenže fotbalu se člověk logicky věnuje především proto, aby sbíral skalpy soupeřů. V prvních letech o ně u nás byla poněkud nouze. Slavia dominovala. Měla za pár let tolik členů, že mohla postavit hned několik týmů, které mohly soupeřit i mezi sebou. To ale pochopitelně nebylo ono. Fotbal si žádá rivalitu. Ta mezi Spartou a Slavií nebyla od začátku tak veliká, jak by se dalo čekat. Hlavně proto, že Slavia měla i jiné soupeře, možná i lepší. A nejen mezi Čechy. Fotbalu propadli pochopitelně i pražští Němci, kteří si založili tým DFC neboli Deutscher Fussball Club. Ten také v roce 1896 vyhrál podzimní mistrovství Čech, když skončil před oběma pražskými S.

Když se schylovalo k prví derby mezi Spartou a Slavií, nikdo nemohl vědět, jaká rivalita tím začíná. Ale už první zápas pomohl rozdmýchat to, co následovalo. Vzájemné vyhrocené vztahy umocnil sporný výsledek. Pojďme na ten převratný match!

Odvolaný gól

Dalo by se říct, že za všechno mohl rozhodčí, ale nebyla by to tak úplně pravda. Fotbal byl u nás v plenkách a pravidla i jejich výklad teprve čekaly na ustálení. I dnes by se činovníci stále hádali nebýt složitých a úmorných školení, která určují, jak přesně pravidla praktikovat, jak posuzovat nedovolený zákrok, kdy gól uznat a kdy ne. A na obhajobu tehdejšího sudího nutno zdůraznit, že v tomto případě šlo o osobu nanejvýš váženou a všemi respektovanou. O muže, který se zasloužil o rozvoj českého sportu, a to zdaleka ne jen fotbalu. O kom je řeč?

O legendárním Josefu Rössleru-Ořovském, jemuž vděčíme například za tradici pražských primátorek, jak se dnes veslařský závod konaný každoročně na Vltavě jmenuje, ale také třeba za rozvoj běžeckého lyžování. Právě on foukal do píšťalky, když proti sobě prvně stanuli slávisti a sparťané. Byl to zkrátka muž mnoha aktivit. A jak to dopadlo? Sparta vyhrála!

Příznivci klubu však při čtení této informce nemohou jásat nadlouho. Po zápase totiž následovaly diskuse o sporném gólu, který nakonec sudí zpětně odvolal. Oslavy na hřišti tedy podle oficiálních análů neplatí! Sportovní historikové evidují u prvního vzájemného střetnutí nerozhodný výsledek 0:0. A pro úplnost dodejme datum a místo: psal se 29. březen 1896 a hrálo se na Smíchově na takzvané Císařské louce. 

Nehrajeme!

Šlo o derby na dlouhou dobu poslední, protože sporný gól vyvoval averzi a nechuť k dalším vzájemným střetnutím. Zvlášť když k naplánovanému druhému, odvetnému zápasu vůbec nedošlo. Jak to? Slávistické studenty totiž udal anonym. Na místo utkání dorazili profesoři – a borci nesměli nastoupit.

Pochopitelně se objevily pomluvy, že za udáním stáli sparťani. Ty emoce si dovedeme představit. Ukřivděně se cítily obě strany. To už nebyla jen rivalita, oba týmy začala dělit hluboká propast, snad až averze.

Další měření sil proběhlo až v roce 1907 a skončilo opět smírně, tentokrát v poměru 2:2. Ještě téhož roku Slavia poprvé porazila Spartu. Aby ne, když hrála na svém hřišti. Když se poprvé hrálo na Spartě, psal se rok 1911 a i tentokrát vyhráli domácí, tedy sparťani.

Červenobílá éra

Slávisté ovládli první kapitolu dějin českého fotbalu. Sbírali mistrovské tituly a Sparta zůstávala v jejich stínu. Dominance červenobílých se stala dokonce tak nezdravou, že slávisti odmítali hrát s jinými českými týmy, kterým dávali nedůstojnou nakládačku. Chtěli se věnovat pouze interesantnějším mezinárodním kláním. Proti domácím konkurentům hodlali stavět jen béčko, což se nelíbilo fotbalovému svazu. Mezi ním a Slavií propukla na několik let válka. Slavia si to ale mohla dovolit, protože bez ní to na domácí scéně nešlo. Měla takovou hegemonii, že objevilo-li se někde mužstvo reprezentující naši vlast, šlo víceméně nebo úplně o soupisku sešívaných. 

Ani národní dresy nejprve neexistovaly, posloužily prostě ty slávistické. I to se ale mělo změnit. Kolem roku 1920 už našemu fotbalu kralovala Sparta. A z tohoto faktu plynulo, že její hráči zcela dominovali i v reprezentačním výběru.

Fotbal na Letné

Vraťme se ale k stadionu na Letné. Sparta a Slavia provozovali sportovní činnost dlouhá léta doslova v sousedství. Dnes na Letné vládnou rudí, ale slávisté tu kopali před nimi, už od roku 1897. Hřiště se stěhovalo do různých částí Letné, ale toto místo se na dlouho stalo jejich domovem. Hráli tu také Němci se svým oddílem DFC. Sparta se na Letnou dostala až osm let po Slavii a také to hned nebylo na místo, které si s tímto klubem spojujeme dnes. Kluby postupně budovaly tribuny, jež už v dobách první republiky dokázaly pojmout desetitisíce diváků. Tehdejší návštěvy by mnohdy záviděli i současní funkcionáři! A náklady na stavbu stadionů? Už před druhou světovou válkou potřebovaly kluby statisíce korun.

Pražským „S“ se nevyhýbaly pohromy. Sparťanům i slávistům tribuny vyhořely. Sešívaným vinou německých vojáků během Pražského povstání. A politika zasáhla do dějin klubu znovu a ještě bolestněji. Slávistický stadion musel uhnout plánům vybudovat monumentální pomník soudruha Stalina. Klub se stěhoval do Vršovic i s tribunou, která byla rozebrána a znovu sestavena. A nebyl to jediný políček režimu. Slávisté dostali nálepku buržoazního klubu, a byli dokonce přejmenováni na Dynamo. Nastoupili sice v sešívaných dresech, ale národní červenobílé barvy vyměnili bůh ví proč za červenomodré. Věrná slávistická srdce krvácela při pohledu na to, co jim komunisté udělali!

A další zajímavosti? Tahle vám možná vyrazí dech: sparťanský stadion, který se od třicátých let mohl chlubit tribunou pro několik tisíc fanoušků, procházel v šedesátých letech rekonstrukcí a za pikanterii můžeme jistě považovat, že dočasný azyl našla Sparta u svého rivala, ve slávistickém Edenu ve Vršovicích. 

Na vývoj tanků lze nahlížet i jako na hledání optimální rovnováhy mezi palebnou silou, odolností a pohyblivostí. Mezi extrémní výsledky tohoto přístupu patří idea supertěžkého tanku, jak byla většinou označována vozidla mimořádně silně vyzbrojená a pancéřovaná, obvykle však velice pomalá. Někteří konstruktéři věřili, že tyto obrněnce dokážou zastávat roli jakýchsi mobilních pevností, nebo naopak prolamovat opevnění nepřítele, zatímco podle jiných mělo jít zejména o efektivní zbraně proti těžkým tankům protivníka. Všechny tyto představy měly jedno společné: ukázaly se jako mylné a překonané.

Co na to strýček Sam?

Snaha podpořit prorážení silných nepřátelských pozic stála mimo jiné u zrodu amerického vozidla, které dostalo oficiální jméno Super Heavy Tank T28, byť označení se pak měnilo, což ostatně souviselo s velmi nezvyklým konstrukčním pojetím. Dlouhodobě platilo, že v americké armádě existoval značný odpor vůči těžkým tankům. To se potvrdilo i opožděným zaváděním typu M26 Pershing, jenž vznikl coby prostředek proti německým těžkým obrněncům. Část amerických velitelů však soudila, že početní převaha středních shermanů postačí i proti obávaným PzKpfw VI Tiger, takže masová výroba těžkých tanků by představovala plýtvání zdroji. Nárůst počtu střetnutí s Hitlerovými těžkými obrněnci ale vedl k částečnému přehodnocení těchto názorů. Program T26 (pozdější M26) dostal zelenou a rozběhly se projekty ještě mnohem těžších vozidel, byť vesměs využívajících některé součásti T26. 

Požadavky armády

Jejich hlavní přínos měly znamenat velmi výkonné kanony, jež by spolehlivě probily pancíře nacistických „šelem“. Zatímco čtyřiašedesátitunový tank T29 nesl 105mm kanon, přes 86 tun vážící T30 se mohl chlubit dokonce 155mm dělem. Kompromis měl nabídnout T34 o hmotnosti 65 tun, jenž obdržel kanon ráže 120 mm, ale všechny zůstaly pouze v prototypech. Koncepčně vzato šlo o klasické tanky, které nesly kanony v otáčivých věžích, ale paralelně s nimi běžel i vývoj typu T28, který vážil zhruba stejně jako T30, ale vyznačoval se kanonem zabudovaným v čele korby. Původně totiž neměl vést bitvy s německými obrněnci, nýbrž spíše ničit objekty pevnostních linií. 

Armáda zformulovala požadavky v září 1943 a v březnu následujícího roku schválila základní konstrukci, která počítala se 105mm dělem T5E1 a čelním pancířem o tloušťce 8 palců (tedy 203 mm). Vojáci žádali, aby na jaře 1945 mohli nasadit 25 sériových kusů, takže práce běžely zpočátku velmi rychle. Kvůli primárnímu určení k ničení pevností a kvůli snaze vytvořit nový obrněnec co nejdříve se tedy sáhlo k onomu řešení s kanonem zabudovaným v čele korby, což znamenalo, že vzniklo spíše samohybné útočné dělo.

Změna zadání

Tuto charakteristiku ostatně odrážela i změna označení z počátku roku 1945, kdy se vozidlo přejmenovalo na Gun Motor Carriage T95. Kromě toho došlo i k významné změně v požadavcích, protože se začalo počítat s použitím T28, respektive T95 také v bojích proti nejsilnějším německým tankům. Přicházely totiž zpravodajské informace o nacistických programech obřích obrněnců, a tak Američané chtěli disponovat nějakou protizbraní. Výsledkem se stalo zejména zesílení pancíře, neboť čerstvé údaje o průbojnosti nejvýkonnějších německých kanonů napovídaly, že původních 8 palců oceli by nemuselo stačit. Vojáci proto požádali, aby pancíř čela korby zesílil na 12 palců neboli 305 mm. Podnik Pacific Car and Foundry, který získal zakázku na stavbu prvních dvou prototypů, tomu vyhověl, ale v té době se již situace okolo tohoto kuriózního projektu rapidně změnila. Německé pevnostní linie se podařilo překonat i bez obrovských obrněnců, Hitlerovy supertěžké tanky se do války vůbec nezapojily a třetí říše stála na prahu porážky.

Zatoulaný kolos

První exemplář T95 byl hotov až v srpnu 1945 a záhy se podrobil zkouškám, které však ihned ukázaly, že jde především o velmi pomalý a neohrabaný stroj. Konstruktéři sice použili na každé straně dvojici pásů, aby váhu vozidla lépe rozložili (a vnější dvojice pásů se dala při přesunu po železnici demontovat), ovšem i tak se T95 v těžkém terénu pohyboval hodně obtížně. K testům se přidal i druhý prototyp a krátce se uvažovalo o tom, že by se T95 dal využít při plánované invazi do Japonska, k níž však nikdy nedošlo. 

Označení se v roce 1947 změnilo zpátky na T28, ale armáda poté objednávku sériové produkce zrušila, protože se jednalo o evidentně zastaralý a nepraktický design. Jeden ze dvou kusů byl poškozen při požáru a následně sešrotován. Druhý se kvůli byrokratické chybě ztratil z evidence a teprve v roce 1974 byl nalezen v areálu základny Fort Belvoir. Nyní patří mezi cenné exponáty v muzeu na základně Fort Benning.

V dnešním světě trpí Parkinsonovou chorobou asi 10 milionů lidí. Podle odborníků nutně potřebujeme nejen lepší léčebné postupy, ale i lepší diagnostiku a prevenci. Jednou z hlavních překážek ale je, že než se u pacientů objeví zřetelné příznaky, neumíme jednoduše určit, kdo je vlastně touto neurodegenerativní nemocí ohrožený.

Rozvoj příznaků Parkinsonovy choroby těsně souvisí se ztrátou neuronů ve struktuře zvané substantia nigra („černá substance“) ve středním mozku. Tyto neurony produkují významný neurotransmiter dopamin, který ovlivňuje chování buněk nervové soustavy. Substantia nigra hraje důležitou roli v řízení pohybů těla a úbytek zmíněných neuronů proto vede k problémům s pohybem, typickým pro tuto nemoc.

Příznaky Parkinsona

V současné době jsou s Parkinsonovou nemocí diagnostikováni pacienti, kteří již přišli průměrně o více než 60 procent dopaminových neuronů v substantia nigra. Víme ale, že existují rané fáze onemocnění, které se projevují například změnami nálady nebo určitými poruchami spánku. Takové příznaky ovšem mohou mít i celou řadu jiných příčin.

Jenny Hällqvistová z britské University College London s početným týmem spolupracovníků nedávno analyzovali krevní vzorky 99 pacientů s čerstvě diagnostikovanou Parkinsonovou chorobou, 72 lidí s poruchami spánku a 26 dobrovolníků bez zdravotních problémů. Ve vzorcích vědci následně vytipovali 23 biomarkerů a s pomocí algoritmů strojového učení se pokusili odhalit nejpravděpodobnější kombinaci biomarkerů, souvisejících s rozvojem Parkinsonovy choroby.

Výsledky podle vědců odhalují celkem osm biomarkerů, které u lidí s poruchou spánku s 80% pravděpodobností předpovídají rozvoj Parkinsonovy choroby s až sedmiletým předstihem. Pokud se podaří zopakovat výsledky této malé studie, nedávno zveřejněné ve vědeckém časopisu Nature Communications, u většího počtu lidí, mohl by v budoucnu na jejím základě vzniknout jednoduchý krevní test, který by pomohl mnoha lidem, ohroženým Parkinsonovou nemocí.

Nápad na superrychlé motorizované kolečko vznikl v hospodě po několika skleničkách. Jako správný kutil se Dylan Phillips rozhodl, že je to přesně ten typ bláznivého projektu, který stojí za uskutečnění.

Osmatřicetiletý mechanik začal na svém motokolečku pracovat ve své dílně v Crymychu v hrabství Pembrokeshire. Netrvalo dlouho a světlo světa spatřil první prototyp, který během zkušební jízdy dosáhl vyvinout úctyhodnou rychlost 37 km/h. Právě tehdy se Dylan rozhodl sestrojit nejrychlejší kolečko na světě. Zjistil, že Guinnessův rekord má hodnotu 46 mph (74 km/h), což se jevilo jako zdolatelná meta.

Nepohodlné ale zábavné

Po několika úpravách představil svou vylepšenou verzi na akci Straightliners Speed Week 2024, která se konala na letišti Elvington v hrabství Yorkshire. Ve dvou jízdách zde na stometrové trati dokázal ze svého bizarního stroje vyždímat neuvěřitelných 52 mil za hodinu (83,68 km/h) a vytvořil tak nový světový rekord.

„Není to úplně pohodlné a vlastně je to trochu surrealistický zážitek. Je to ale zároveň zábavné,“ popisuje Dylan zážitky z jízdy na svém bláznivém stroji. „Problémem je zpomalování – brzdy má jen vpředu, naštěstí jsem z něj zatím nespadl. Je to jen nepohodlné – po pár jízdách vás z toho bolí nohy, protože to nemá žádné odpružení a prostě to s vámi dost drncá.“ Aktuální rekord každopádně nepovažuje Dylan za konečný, a pokud bude mít čas a dostatek motivace, rád by na vylepšování svého stroje i nadále pracoval.

Všichni už chtěli jít spát. Ale Nikita Chruščov večeři s kyjevskými funkcionáři protahoval. Občas mrknul na hodinky, jako by na něco čekal. Konečně po půlnoci přišel asistent a odvolal ho k telefonu. Z vojenské raketové základny v Kazachstánu mu předseda státní komise Vasilij Rjabikov oznamoval: „První umělá družice krouží okolo Země.“ 

Chruščov se vrátil k ostatním a s velkým nadšením jim sdělil: „Dnes, 4. října 1957, jsme jako první vypustili družici.“ Přesto význam Sputniku nedomyslel. Teprve když si po návratu do Kremlu pročítal zprávy ze západního tisku, uvědomil si, že jeho lidé vlastně otevřeli cestu do vesmíru celému lidstvu. Američané totiž počítali s vypuštěním své družice nejdřív koncem roku. Chruščov se tedy začal vychloubat: „Naše rakety pohání do vesmíru socialismus.“

Soupeření začíná

Po skončení druhé světové války a zahájení té studené měli ve zbraních převahu Američané a jejich spojenci. USA vlastnily atomovou bombu i dálkové strategické bombardéry, které ji mohly dopravit nad sovětské území z letišť poblíž hranic. Josif Stalin nemohl pustit své tanky k Rýnu, dokud nebude mít k dispozici jak zmíněné ničivé bomby, tak letadla, jež by je přepravila nad Ameriku. Na atomových zbraních pracovali usilovně fyzici vedení Igorem Kurčatovem, ale postavit vhodná letadla, která by se navíc mohla po akci bezpečně vrátit domů, neuměl nikdo. Stalin se postupně nechal přesvědčit, že snazší bude zkonstruovat rakety dlouhého doletu.

Od prosince 1950 zkoumal hlavní konstruktér dálkových raket Sergej Koroljov ve své kanceláři v Podlipkách na okraji Moskvy možnost postavení obřího nosiče, jenž měl nad Spojené státy dopravovat třítunové atomové bomby. Když Kurčatov požadoval nosnost pět tun, dostal Koroljov v květnu 1954 za úkol projekt přepracovat a začala vznikat legendární R-7. Jednalo se o vhodnou raketu také pro družice i další umělá kosmická tělesa, a od března následujícího roku už se plány mohutného stroje rýsovaly.

Již krátce po Stalinově smrti v březnu 1953 nechal Chruščov zatknout obávaného šéfa tajné policie Lavrentije Beriju a raketoví konstruktéři si oddechli: Teď je nikdo nebude strašit, že je pošlou na Sibiř kvůli haváriím, za které nemohou. A také jim nikdo nebude vyčítat, že příprava vesmírné družice podlomí obranyschopnost země. Sovětská vláda však s uvedeným projektem váhala. Přesvědčila ji až zpráva z Bílého domu v červenci 1955, že se i Američané chystají do vesmíru. Takové soupeření si ctižádostivý Chruščov nemohl nechat ujít – vždyť prohlašoval, že Sovětský svaz Spojené státy předežene.

Propagandistický trik Moskvy

V první polovině 50. let chystali vědci z celé planety jedinečnou akci, Mezinárodní geofyzikální rok. Američtí výzkumníci si uvědomili, že by mohli světu ukázat svou vysokou technickou zdatnost vysláním umělé družice, která by sbírala údaje o horních vrstvách atmosféry. Na zasedání výboru pro zmíněnou akci v říjnu 1954 v Římě proto navrhli, aby se součástí vědeckého programu stalo i vypuštění družice – a ať se přidá, kdo to dokáže. Nikdo však netušil, že se výzvy chopí rovněž sovětští raketoví odborníci. Na jaře 1955 tak Koroljov požádal svého dlouholetého spolupracovníka Michaila Tichonravova, aby připravil činnost oddělení specializovaného na kosmické lety.

Když Bílý dům koncem července 1955 oznámil, že USA vyšlou v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku do vesmíru družici, vydala vzápětí tisková agentura TASS zprávu, že podobný krok připravuje i Sovětský svaz. Západní politici, vojáci a novináři to však považovali za „obvyklý propagandistický trik Moskvy“. Američtí inženýři se projektem Vanguard nijak netajili a v srpnu uvedeného roku jej představili na zasedání Mezinárodní astronautické federace v Kodani. Když sovětská delegace přivezla plány družice do Moskvy, byli Koroljov a jeho kolegové udiveni: „Tak malá!“ Sami totiž počítali s mnohem větším zařízením.

Lákavá družice pro špionáž

Nejdřív Koroljov přesvědčil o přínosu projektu viceprezidenta Akademie věd Mstislava Keldyše. Zmíněný matematik získal v Kremlu vliv tím, že dělal výpočty pro jaderné zbraně, a nakonec i pro rakety. Aby si ho Koroljov ještě víc naklonil, navrhl jej coby předsedu komise pro první družici. Generálové však zůstávali skeptičtí, a tak je šéfkonstruktér lákal: „Postavíme zařízení s kamerami, které vám ukážou, co dělají Američané.“ A to začalo zabírat.

Koroljov při každé příležitosti upozorňoval politiky a vojáky, že se Američané také chystají do kosmu a dávají na projekt miliony dolarů. Koncem srpna 1955 poslal do Kremlu první program výzkumu vesmíru, od nejjednodušších satelitů až po vypuštění člověka. V lednu 1956 pak projekt družice schválila sovětská vláda. Ovšem na rozdíl od americké strany probíhala všechna jednání a přípravy v tajnosti – což souviselo s raketovými zbraněmi, jejichž existenci se Sověti snažili utajit.

Vyzkoušet, že létá

První družice měla nést spoustu přístrojů pro výzkum vesmíru a nazvali ji objekt D. Převážnou část měla zajistit Akademie věd, její ústavy však byly zaostalé, mizerně vybavené a nikdo tam necítil žádnou odpovědnost. Američané se chystali do kosmu hlasitě, přestože s různými obtížemi. V sovětských ústavech ovšem nedokázali pro družici postavit ani jednoduché přístroje. Na východisko z nouze přišel vynalézavý Tichonravov a Koroljovovi navrhl: „Co kdybychom postavili úplně tu nejjednodušší družici? Abychom vyzkoušeli, že létá a že dokáže vysílat…“ 

Šéfkonstruktér se nápadu chytil a prosadil změnu projektu: „Připravíme malou jednoduchou družici – prostějšij sputnik.“ Jenže zpočátku to před Akademií věd, a především před Keldyšem tajili. Báli se, že by mohl projekt z prestižních důvodů ještě v poslední chvíli zastavit. Informovali ho, teprve když konstruktéři v Kremlu vysvětlili, že kvůli soutěži s Amerikou musejí vypustit kouli bez veškerých vědeckých přístrojů, jenom s vysílačkou, a dostali k tomu požehnání.

O dva dny dřív!

Sověti do té doby zkoušeli rakety na základně, kterou vybudovali poblíž vesnice Kapustin Jar ve stepi východně od Stalingradu, dnešního Volgogradu. Pro vypouštění mezikontinentální rakety se ovšem zmíněné středisko nehodilo, proto uvažovali o několika jiných místech. Nakonec Stalin rozhodl, že raketodrom vznikne nedaleko kazachstánské železniční stanice Ťuratam. Ženisté ho začali stavět v lednu 1955 a později dostal název Bajkonur.

První exempláře rakety R-7 přivezli po železnici z Podlipek v lednu 1957. Přípravy ke startu se protahovaly a nosič na rampě vztyčili až 14. května. Vypustili ho druhý den, jenže po půldruhé minutě vybuchl a trosky dopadly čtyři sta kilometrů daleko. V červnu a červenci se odehrály další nepovedené pokusy a velitel raketových vojsk maršál Mitrofan Nedělin zuřil. Koroljov odletěl do Moskvy, aby uklidnil Chruščova: „Takové havárie se stávají. Ale létat bude!“

Teprve 21. srpna odstartovala R-7 úspěšně, přestože maketa hlavice vodíkové bomby se rozpadla už nad Kamčatkou. Konstruktéři podcenili problémy návratu do atmosféry, ale opakování přišlo 7. září do cílové oblasti v Pacifiku. Nyní tedy bylo možné vypustit družici.

Speciálně upravená balistická raketa dorazila na střelnici maskovaným vlakem 22. září a státní komise určila start na 6. října. Večer všichni inženýři poslouchali Hlas Ameriky v ruštině. Ukázalo se, že USA mají zpoždění a Vanguard poletí až v březnu 1958. Jenže na kongresu v Barceloně 6. října o něm měli Američané mluvit. Co když práce tajně uspíšili a chtějí tam oznámit úspěch? Koroljov proto volal do moskevské centrály tajné služby KGB, kde ovšem nic nevěděli. Přesto nařídil: „Musíme startovat o dva dny dřív!“

V pátek časně ráno vyvezli raketu z montážní haly na rampu vzdálenou dva kilometry, začali testovat její aparatury a plnit nádrže pohonnými látkami. Bylo skoro půl jedné v noci místního času, když se nosič odpoutal od země. Druhému stupni pak trvalo necelých pět minut, než dosáhl oběžné dráhy. Následovalo ještě dvacet sekund napjatého ticha, než se družice od rakety oddělila. Teprve potom uslyšeli operátoři u přijímače toužebně očekávané „píp – píp – píp…“. Všech třináct sledovacích stanic na sovětském území postupně potvrzovalo příjem. Čekalo se však na signál po prvním obletu, který měl definitivně potvrdit, že se Sputnik dostal do vesmíru. Po půldruhé hodině konečně opět zaslechli vysílání družice a oddechli si – opravdu létá. Chruščova přesto raději informovali až po druhém obletu.

Postavil ji všechen sovětský lid

Když přišel Koroljov ohlásit do Kremlu podrobnosti, ptal se ho Chruščov, co chystá dál. Hlavní konstruktér mluvil o velké družici, kterou pošlou do vesmíru příště. Nikita Sergejevič měl smysl pro propagandistické atrakce a současně si uvědomoval, že se blíží třicáté výročí Velké říjnové revoluce: „Co kdybyste vystřelili něco na její počest?“ Rozhovoru byl přítomen také člen politbyra komunistické strany Anastas Mikojan: „A co takhle nějaké zvíře?“ 

Koroljov pochopil, že splnění takového přání mu přinese nejen slávu, ale hlavně další finance, a okamžitě souhlasil. Z letů na výškových raketách měl připraveny jak potřebné hermetické kabiny pro psy, tak početnou skupinu zvířat. Stačilo kabinu instalovat na raketu. A tak začátkem listopadu 1957 odstartoval Sputnik 2 s Lajkou. 

Švédská Akademie věd se dotazovala svého sovětského protějšku, kdo se stal autorem družice: „Rádi bychom mu udělili Nobelovu cenu.“ Keldyš, který mezitím povýšil na prezidenta Akademie věd SSSR, se šel zeptat Chruščova. Ten se však rozohnil: „Řekněte, že ji postavil všechen sovětský lid!“ 

Castel del Monte nechal vystavět římský císař Fridrich II. Štaufský roku 1240 na náhorní plošině Murgia, čtyřicet kilometrů od Bari, dnešního hlavního města regionu Apulie. Hrad dokazuje, že byl panovník nesmírně kosmopolitní: Zahrnuje totiž architektonické vlivy antiky, severoevropské cisterciácké gotiky i islámského orientu, a to v podobě koupelí, jimž se vladař rád oddával.

Tajemství osmičky

Stavba má přesné matematické rozložení, a symbolizuje tak hledání dokonalosti se špetkou tajemství. Jedná se o pravidelný osmiúhelník s osmi věžemi, jež stojí rovněž na osmiúhelníkovém půdoryse a tyčí se do výšky 24 metrů, tedy trojnásobku osmi. Uvnitř se nachází osm síní a nádvoří obklopuje osm stěn s osmi gotickými oblouky. Význam použité cifry však zůstává záhadou. 

Mohlo jít o inspiraci islámskou architekturou, ovšem i křesťanská baptisteria určená ke křtům bývají osmiboká – stejně jako kaple katedrály Panny Marie v Cáchách, kde Fridricha II. v roce 1220 korunovali římským císařem. A osmiboká byla rovněž koruna Svaté říše římské. Tajemství dál prohlubuje fakt, že portálem na nádvoří dvakrát do roka během rovnodennosti proniká paprsek slunce, jenž se kdysi dotýkal reliéfu jisté ženy.

Záhadná dominanta

Nejasný je ovšem i účel hradu. Chybí mu kuchyň či spižírna, takže zřejmě neměl sloužit jako trvalé sídlo. Zároveň u něj nevznikly stáje, což vylučuje roli loveckého zámečku – a v okolí se ani nenacházel lovecký revír. Vzhledem k popsané matematicko-astrologické záhadě se tak předpokládá, že císař hrad využíval jako místo k odpočinku, zábavě, meditaci či studiu. Je také známo, že na dvůr zval řecké, arabské, židovské či italské učence. 

Castel del Monte ční 540 metrů nad hladinu nepříliš vzdáleného moře a společně s okolní chráněnou krajinou utváří až mystickou symbiózu. Nemilosrdný zub času se za celá staletí dotkl jen mramorových a mozaikových zdobných prvků, které se musely odstranit. Hrad však dál dominuje celému kraji a na skalnatém vrcholku spočívá jako „koruna Apulie“. 

V roce 1978 byla v jednom horském potoce na Novém Zélandu objevena fosilie, s níž si tehdy nikdo moc nevěděl rady. Vlastně se jednalo o jediný obratel a identita jeho původního majitele zůstávala dlouho záhadou. S řešením této hádanky nyní přichází mezinárodní tým paleontologů. Podle vědců obratel patřil nothosaurovi, masožravému mořskému plazovi z velké skupiny ještěroploutvých (Sauropterygia). Svůj výzkum zveřejnili ve vědeckém časopisu Current Biology.

Dotyčný nothosaurus podle vědců obýval pobřeží tehdejšího praoceánu Panthalassa v blízkosti jižní pólu před asi 246 miliony let. Šlo o období spodního triasu, kdy se svět vzpamatovával z nejhoršího masového vymírání historie a na planetě panovaly extrémně vysoké teploty. Oblasti kolem rovníku byly prakticky neobyvatelné, zatímco polární oblasti nabízely relativně příjemné klima.

Nothosaurus ze skleníkového světa

„Popsaný nothosaurus je asi o 40 milionů let starší než doposud nejstarší známá fosilie mořských plazů skupiny ještěroploutvých z jižní polokoule,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Benjamin Kear z Muzea evoluce švédské Univerzity v Uppsale. „Zjistili jsme, že tito dávní plazi žili v pobřežních mělčinách, které se nacházely za hranicí dnešního polárního kruhu.“

Ještěroploutví plazi se vrátili do vody v době po katastrofálním vymírání na konci permu a celých prvohor. Objevené fosilie nám ukazují, že se až překvapivě rychle adaptovali na vodní prostředí a pak v něm prosperovali dalších asi 180 milionů let, než zmizeli v nejmladším masovém vymírání na přelomu křídy a třetihor.

Objev fosilie nothosaura z oblasti, kde byl před 246 miliony let jižní pól, má význam pro pochopení evoluce a šíření těchto mořských plazů. Vědci si doposud mysleli, že takové šíření zabralo dlouhé miliony let. Jak se ale zdá, bylo to poměrně rychlé. Podle Benjamina Keara byly polární oblasti v té době velmi příznivé pro živočichy i rostliny a zřejmě ve své době sloužily jako migrační trasy.

Doby, kdy se ulice i těch největších českých měst ve večerních hodinách den co den halily do neproniknutelné tmy, kterou jen občas pronikl plamínek svíce, jsou již několik století minulostí. Pokusy přinést do ulic světlo a „oklamat“ tak sluneční koloběh se v českých zemích prokazatelně děly už od 14. století. Ať už ale šlo o železný koš, v němž za vlády Lucemburků ponocný udržoval oheň na pražském Staroměstském náměstí, o louče a železné pánve upevňované na nároží domů v rudolfínské době nebo o olejové lampy za vlády Marie Terezie, vždy tyto novinky, které v městských ulicích zvyšovaly bezpečnost, zároveň přinášely velké riziko požáru – až do počátku 20. století obávané metly všech lidských sídel. Na bezpečné a spolehlivé pouliční osvětlení si obyvatelé českých zemí museli počkat až do druhé poloviny století páry. 

Plynová revoluce 

První pokusy, v nichž roli zdroje energie hrála plynná látka, prováděli již v 10. století př. n. l. Číňané. V Evropě se tato technologie začala šířit až ve druhé polovině 18. století. Na úsvitu průmyslové revoluce tehdy začaly experimenty s výrobou plynu, který by bylo možné využít ke svícení či topení.

Proces takzvané karbonizace (tedy zahřívání dřeva či černého uhlí na vysokou teplotu bez přístupu vzduchu) se roku 1782 podařilo nezávisle na sobě zpopularizovat a pro velkokapacitní výrobu plynu upravit Francouzi Filipu Lebonovi a Skotu Williamu Murdochovi. Svítiplyn, který od počátku 19. století začaly vyrábět továrny v Británii a později i ve Francii a na zbytku kontinentu, pak Angličan Samuel Clegg na Silvestra roku 1813 použil ke zprovoznění veřejného osvětlení na dnes již neexistujícím Westminsterském mostě v Londýně. 

K nové technologii obyvatelstvo zpočátku přistupovalo s obavami. Plamen, který v lampách hořel, sice lidé znali z dříve používaných olejových svítidel, podivné potrubí, které plyn k místu spotřeby přivádělo, však příliš důvěry nebudilo. Když navíc při „premiéře“ plynového osvětlení v Berlíně roku 1826 vybuchly v ulici Unter den Linden všechny instalované lampy, změnily se obavy na nějakou dobu v otevřený odpor. Laická veřejnost se domnívala, že potrubí jsou plná plamenů, a rozžíhači svítidel v lokalitě po nějakou dobu odmítali pracovat. 

Samotný princip, na němž plynové lampy fungovaly, přitom nebyl nijak složitý. Po otevření přívodu plynu vyšlehl z trubky, kterou utěsňoval podélně proříznutý kus mastku, po zapálení tenký plamen. Ten byl kryt čtyř- či šestibokou lucernou, z níž žhavé plyny odváděl komínek.

Světlo pro elity 

Do českých zemí se nový způsob svícení dostal poměrně rychle, dlouho však byl považován za pouhou kuriozitu několika městských výstředníků, kteří podomácku vyráběným plynem od počátku století osvětlovali vlastní domácnosti či dílny. První plynárnu v Čechách, založenou ještě ale na tepelném rozkladu oleje, si pro vlastní potřebu zřídila liberecká textilka Johann Liebieg et Comp. až roku 1843. O rok později už se k investici do výstavby karbonizační plynárny na karlínském předměstí odhodlali pražští radní. Plynové lampy se v několika pražských ulicích rozhořely roku 1847, o rok později si stejnou „atrakci“ poprvé užili i obyvatelé Brna. Množství dalších českých, moravských a slezských měst pak tuto cestu nastoupilo ve druhé polovině 19. století. 

Ve čtyřicátých a padesátých letech ještě k výstavbě a provozování plynáren města nedisponovala potřebným know-how, musela se tedy v této věci obracet na soukromé společnosti. Z jimi budovaných a provozovaných továren na výrobu plynu pak tuto surovinu nakupovaly nejen obce k provozu veřejného osvětlení, ale také jednotlivé domácnosti ke svícení či k topení. Nevýhodné ceny, nízká kvalita dodávaného plynu a zvyšující se poptávka soukromých odběratelů však postupně města vedly k odkupování těchto plynáren či k budování vlastních konkurenčních podniků. 

Plynové osvětlení rozhodně nebylo k životu bezpodmínečně nutnou záležitostí, ale rychle se stalo jedním ze symbolů pokroku a ukončení „období temna“. Zpočátku si jeho služeb užívala spíše elita, která obývala centra měst, do okrajových čtvrtí se (jako spousta jiných novinek od vodovodu po kanalizace) plynové osvětlení dostalo až později. Instalované osvětlení se zprvu standardně dělilo na „celonoční“ a „půlnoční“ – z toho lamp, které poskytovaly světlo po celou noc, bývala přibližně třetina. Důvody spočívaly v mnohonásobně vyšších finanční nákladech na takové svícení než u do té doby využívaných olejových lamp. 

Elektrická konkurence 

Jen o málo později než v případě svítiplynu začaly jak v Anglii, tak na kontinentu probíhat pokusy s využitím nového typu energie – elektřiny. Když roku 1802 přírodovědec Humphry Davy „rozsvítil“ platinový drát, kterým nechal procházet elektrický proud, žádnou revoluci ještě nezpůsobil. Až vynález žárovky roku 1835 a její úprava pro praktické využití Thomasem Alvou Edisonem roku 1879, stejně jako sestrojení obloukové lampy v sedmdesátých letech, znamenaly pro plynové osvětlování nebezpečnou konkurenci. Svítivost plynového plamene se světlu vydávanému elektrickou žárovkou nemohla rovnat, a elektrická energie se navíc do budoucna ukazovala jako levnější, univerzálnější a bezpečnější. 

Zastánci plynového osvětlení proto museli přijít s novinkou, která by nevýhody jejich favorita dokázala eliminovat. Rakouský chemik Carl Auer roku 1885 zkonstruoval takzvanou žárovou punčošku – speciální chemicky upravenou tkaninu, která po rozžhavení na vysokou teplotu vydávala klidné bílé světlo podobné tomu z tehdejších uhlíkových žárovek. Zavěšená na vidlici hořáku tak punčoška mohla svítit několik set až tisíc hodin, čímž se žárovce vyrovnala i životností.