Původně se měla nová kosmická loď CST-100 Starliner odpojit od Mezinárodní vesmírné stanice 14. června. Tři dny před plánovaným datem odletu ale NASA rozhodla o prodloužení mise do 18. června. Ani tento termín nyní neplatí. V pátek NASA oznámila, že premiérová pilotovaná mise Boe-CFT bude delší a k odpojení dojde nejdříve v sobotu 22. června. Důvodem odloženého odletu jsou dodatečné testy, harmonogramem ale zamíchal i původně plánovaný výstup astronautů do otevřeného vesmírného prostoru.

Více času, více testů

„Máme neuvěřitelnou příležitost strávit na stanici více času a provést více testů, což nám poskytne neocenitelné údaje,“ uvádí ve zveřejněném prohlášení Mark Nappi, viceprezident společnosti Boeing a manažer programu komerční posádky. Čas navíc má být podle Nappiho využitý „k poznávání“.

NASA a Boeing hodlají otestovat hlavně trysky, které nefungovaly správně při příletu Starlineru k ISS. Krátký dvojitý zážeh je plánován pro sedm z osmi trysek kosmické lodi. Další testy mají ověřit teplotu vzduchu v kosmické lodi a systémy podpory života. Agentura by také ráda znovu vyzkoušela funkčnost průlezu z ISS do kosmické lodi, včetně testu Starlineru coby nouzového útočiště čtyřčlenné posádky.

„Pokračujeme v procesu poznávání schopností Starlineru, abychom se připravili na dlouhodobý cíl, kterým je šestiměsíční mise s dokem na vesmírné stanici,“ uvádí Steve Stich, manažer programu komerčních posádek NASA.

Zda se mají testy týkat i úniku hélia, se kterým se kosmická loď potýkala během přeletu k ISS a krátce po jejím připojení, NASA ve svém prohlášení nezmiňuje. V dřívější zprávě agentura uvádí, že zásoby hélia jsou dostatečné k provedení odpojovacího i deorbitálního manévru.

Termín odletu ovlivnil i původně plánovaný výstup Tracyho Dysona a Matta Dominicka do otevřeného vesmírného prostoru, který se měl uskutečnit 13. června. NASA nechtěla, aby se tyto dvě náročné operace (odlet Starlineru a výstup astronautů do otevřeného prostoru) konaly ve dvou dnech. Výstup astronautů se ale nakonec kvůli blíže nespecifikovanému „problému se skafandrem“ neuskutečnil. Nově mají astronauti svůj výstup absolvovat 24. června – tedy dva dny po novém termínu odletu Starlineru od ISS.

Expedice vedená Kanadskou královskou geografickou společností (RCGS) objevila u pobřeží Newfoundlandu a Labradoru historický vrak lodi Quest. Nalezené plavidlo sloužilo jako poslední expediční loď sira Ernesta Shackletona během jeho výpravy na přelomu let 1921 a 1922. Slavný polárník zemřel na jeho palubě 5. ledna 1922 ve věku 47 let.

„Nalezení Questu představuje jednu ze závěrečných kapitol výjimečného příběhu sira Ernesta Shackletona,“ prohlásil vedoucí expedice John Geiger, generální ředitel Kanadské královské geografické společnosti. „Shackleton byl známý svou odvahou a brilantními vůdčími schopnostmi v krizových situacích. Tragickou ironií je, že jeho vlastní smrt byla jedinou, ke které došlo na některé z lodí pod jeho přímým velením.“

Poslední plavba

Shackleton na svou poslední výpravu k antarktickému pobřeží vyrazil 17. září 1921. Když po 109 dnech zakotvil v Grytvikenu na ostrově Jižní Georgie, skolil polárníka masivní infarkt, ze kterého se již neprobral. Tím skončily všechny vyhlídky na uskutečnění původního programu expedice.

Cesta lodi Quest tím ale zdaleka neskončila. Poté, co byla prodána norské společnosti, se plavidlo vydalo na několik dalších expedic, než skončilo jako loď používaná k lovu tuleňů. Potopila se 5. května 1962 poté, co ji rozdrtil led v Labradorském moři u Kanady, kde se ji nyní podařilo znovu nalézt.

Návrat po 62 letech

Samotnému objevu předcházela precizní příprava. Badatelé prozkoumali historické lodní deníky a mapy a porovnali údaje s moderními technologiemi. Na základě těchto informací poté vytipovali, kde se loď mohla nacházet.

Expertní tým lokalizoval Quest pomocí sonarového vybavení 9. června po zhruba 17hodinovém pátrání, které pokrylo přibližně 24 námořních mil. Vrak lodi nakonec badatelé objevili jen 2,5 kilometru od poslední hlášené pozice Questu.

Image

Čtěte také

Ernest Henry Shackleton: Odvážný polárník, který si vždy našel cestu

„Mohu potvrdit, že jsme skutečně našli vrak lodi Quest. Potopená loď je takřka neporušená. Údaje z bočního snímkování sonarem s vysokým rozlišením přesně odpovídají známým rozměrům a strukturálním rysům této lodi,“ potvrzuje světoznámý lovec vraků David Mearns, který pátrací akci velel.

Loď se kvůli těžkému motoru potopila zádí napřed a nyní stojí vzpřímeně zhruba 390 metrů pod hladinou oceánu. Následovat bude druhá fáze expedice v podobě fotografování a vizuální dokumentace vraku a artefaktů. Kanadská královská geografická společnost doufá, že se ještě letos na místo vrátí s dálkově ovládaným podmořským dronem.

Slůně Koshik se narodilo roku 1990 v jedné jihokorejské zoo. Prvních pár let života prožilo se dvěma staršími samicemi, ale pak zůstalo po sedm let bez jediného kontaktu s příslušníky vlastního druhu. Ve čtrnácti letech, tedy při nástupu pohlavní dospělosti, začal Koshik vydávat podivné zvuky. Ošetřovatelům chvíli trvalo, než pochopili, co slyší... Slon mluvil! Chobotem vyluzoval zvuky, kterými napodoboval slova zaslechnutá od lidí. Jeho slovní zásoba nebyla nijak úchvatná, ale uměl říct například: „ahoj, sedni si, lehni si, ne, dobře“.

Když slon mluví korejsky

Mladému slonovi šlo porozumět jen s velkým soustředěním. Vynikal v napodobování samohlásek, ale se souhláskami to už bylo slabší. Také zcela jistě nevěděl, co slova znamenají. V každém případě ale šlo o tak výjimečný případ, že se dostal do centra zájmu týmu vědců vedených Angelou Stoegerovou z univerzity ve Vídni. Badatelé chtěli mít jistotu, že slon skutečně imituje lidskou řeč. Museli proto v prvé řadě vyloučit možnost, že by některé zvuky běžně vyluzované slony indickými náhodou připomínaly korejská slova. Nahráli celkem 187 různých zvuků od 22 slonů indických (Elephas maximus) žijících v zoo celého světa a porovnávali je s Koshikovým „slovníkem“. Nenalezli však žádnou shodu. 

Není tedy pochyb, že se slon skutečně naučil imitovat lidskou řeč. Zvládl nelehký úkol. Jeho mozek zpracoval zaslechnutá slova a pak informaci převedl do centra ovládajícího svaly chobotu. Dokázal porovnávat vlastní zvuky se zvukem lidských slov uložených v paměti a měnit aktivitu svalů v chobotu tak, aby se přiblížil „předloze“. Dokonce se naučil měnit frekvenci zvuků, na které je jeho chobot od přírody stavěný, což je ve zvířecí říši výjimečný výkon. 

V tomto ohledu se Koshik vyrovnal třeba orangutanům bornejským (Pongo pygmaeus), kteří mění výšku tónů svého hlasu tím, že si přikládají ke rtům dlaň nebo utržené listí. Orangutani si tak pomáhají k tomu, aby jejich hlas pronikal pralesní vegetací na větší vzdálenost. 

Proč ale Koshik vůbec začal „mluvit“? Tím si vědci stále nejsou jistí, ale nabízí se jedno vysvětlení, které by mohlo obstát. Sloni jsou společenská zvířata a mláďata žijí v početném stádu s matkou, tetami, bratranci a sestřenicemi. Koshika proto mohla dohnat k imitaci lidské řeči osamělost. Dlouhých sedm let neměl kontakt s jinými slony a žil jen mezi lidmi. Tím, že se naučil zvuky, jež slýchal od ošetřovatelů, se pravděpodobně snažil překonat zoufalý nedostatek společenských kontaktů. 

Varování z hlubin

Mluvící slon není ve zvířecí říši takovou výjimkou, jak by se mohlo zdát. Zdatnými imitátory lidských hlasů jsou například velryby běluhy (Delphinapterus leuca). Už ve 40. letech minulého století vědci přistihli volně žijící běluhy při napodobování zvuků vzdáleného dětského smíchu a v akváriu kanadského Vancouveru chovali běluhu, jež se naučila vyslovovat své jméno Lagosi. 

Zřejmě největším mluvkou ovšem byla běluha NOC chovaná v kalifornském San Diegu. Její schopnosti objevili vědci víceméně náhodou. Potápěč, který čistil nádrž tohoto zvířete, zaslechl z ničeho nic pod vodou naléhavé volání: „Ven! Ven! Ven!“ Vyděsil se, že mu hrozí nějaké nebezpečí a rychle se vynořil. „Kdo to na mě volal?“ ptal se hned nechápavě, ale nikdo o ničem nevěděl. „Tak kdo mě volal?“ Všichni kolem jen krčili rameny, když vtom se znovu ozvalo: „Ven! Ven! Ven!“ A hned bylo jasno – volání vycházelo z vody a zvuky určitě vyluzovala běluha. 

NOC se naučila napodobovat lidskou řeč tak, že vypouštěla vzduch přes nosní otvory a modulovala přitom vznikající zvuk jak změnami tlaku vzduchu v nosní dutině, tak i pohybem chlopní, jimiž se dýchací otvory neprodyšně uzavřou při ponoru pod vodu. Také běluha s největší pravděpodobností napodobovala lidskou řeč v zoufalé snaze o komunikaci. Byla ulovena jako mládě v roce 1977 a vyrůstala izolována od ostatních příslušníků svého druhu. Mluvit začala v době dospívání, kdy její potřeba kontaktu podle všeho vrcholila. 

Tulení řeč s bostonským přízvukem

Zatímco běluhy jsou druhem, u nějž je „konverzace s lidmi“ o trošku méně šokující, tuleni obecní (Phoca vitulina) obvykle patří ke zcela „nemluvným“ tvorům. Tuleň Hoover chovaný v americkém New England Aquarium byl proto naprosto výjimečný. I on totiž zvládl některé prvky lidské řeči. 

Hooverův jazykový talent se zpočátku projevoval tak, že to u jeho ošetřovatelů vyvolávalo obavy. Zdálo se jim, že tuleň trpí křečemi, dechovými potížemi a že naříká. V té době byl Hoover skutečně několikrát vážně nemocný a ošetřovatelé připisovali jeho zvláštní chování chorobě. Později ale bylo stále jasnější, že zvíře se učí nové a nové zvuky. 

Z jednoho hlasového výkonu talentovaného tuleně měli ošetřovatelé i návštěvníci akvária pramalou radost. Hoover zvládl „výkřik“, při kterém „tuhla krev v žilách“. Jeho další pokroky už nikoho nenechaly na pochybách, že se snaží zvládnout lidskou řeč. Naučil se vyslovovat svoje jméno, v jeho slovníku se objevil pozdrav „ahoj“ nebo „ahoj, vy tam“. Uměl se zeptat: „Jak se máte?“ nebo nekompromisně poručit: „Vypadni odsud!“ 

Někteří lidé byli dokonce přesvědčeni, že v Hooverem vyslovených větách poznávají typický bostonský přízvuk. To však bylo s ohledem na tuleňovy „jazykové schopnosti“ poněkud přehnané. Stejně jako jiným zvířecím „vypravěčům“, i on dokázal mnohem lépe vyslovovat samohlásky než souhlásky. Rovněž spojoval slova do jednoho souvislého proudu, takže jeho vyjadřování tak trochu připomínalo řeč těžkého opilce. 

I v tomto případě jsou vědci přesvědčeni, že se za snahou tuleně napodobovat lidskou řeč skrývá zoufalá nenaplněná potřeba komunikace s příslušníky vlastního druhu. Jako mládě vyrůstal Hoover sám jen v kontaktu s ošetřovateli a i později sdílel nádrž s výrazně mladšími tuleni, s kterými si moc nerozuměl. 

Dlouho očekávaná autonomní vozidla už sice tu a tam brázdí ulice, o masivnějším rozšíření ale zatím nemůže být řeč. Vedle dílčích úspěchů mají na svém kontě i řadu selhání a nehod, některé dokonce s fatálními následky. V současné době jsou v podstatě všechna autonomní vozidla vybavená podobnými technologiemi. Při provozu využívají soustavy senzorů, které zahrnují řadu kamer, LiDAR a GPS navigaci. Řízení obstarává umělá inteligence, kterou je nutné napojit na řídící prvky vozidla. Autonomní vozidlo je obvykle možné poznat na první pohled, protože autonomní provoz vyžaduje oproti jízdě s lidským řidičem celou řadu úprav. Co kdyby ale auto jezdilo bez lidského řidiče, aniž by potřebovalo uvedené pokročilé technologie?

Robotický řidič

Právě na takové technologii pracují japonští odborníci z Tokijské univerzity. Jejich řešením pro autonomní dopravu je robotický řidič Musashi. Jde o robotického „muskuloskeletálního humanoida,“ který má nejen podobné proporce jako člověk, ale je mechanická struktura se podobá lidskému tělu s jeho kostmi, klouby a svaly. Musashi byl vyvinut v roce 2019 jako univerzální testovací platforma a nyní nachází nové uplatnění jako autonomní řidič. Vývoj nové technologie řízení vozidel popisuje doposud nepublikovaná studie na platformě arXiv.

Tým výzkumné laboratoře Jouhou System Kougaku Lab učil Musashiho řídit jednomístný elektrický mikroautomobil COMS (Chotto Odekake Machimade Suisui), který vyvinula Toyota v roce 2012. Po malých úpravách, které zahrnovaly instalaci Wi-Fi routeru a kompaktního počítače Intel NUC PC, se mohl robot Musashi posadit za volant.

Musashi za volantem mikroautomobilu COMS absolvoval zkušební jízdy v kampusu Kashiwa Tokijské univerzity. Používal brzdy i klakson, reagoval i na semafory. Ne vše ale probíhalo úplně hladce. S jízdou do kopce nebo se zatáčením měl Musashi problémy. Technologie autonomního řidiče je teprve v plenkách, v budoucnu by se ale mohla stát slibnou alternativou dnešních autonomních vozidel.

Renesanční Itálie byla rozdrobena na mnoho států, z nichž bohatstvím a vlivem vynikaly benátská, florentská a janovská republika, milánské a savojské vévodství, papežský stát a neapolské a sicilské království. Na konci 15. století se francouzskému králi Karlovi VIII., vnuku milánské princezny, jevily poklady Itálie a její strategická poloha ve Středomoří natolik lákavé, že zahájil dobyvačné tažení. 

Po počátečních triumfálních úspěších ho ale Svatá liga, ztělesněná aragonským, sicilským a neapolským králem Ferdinandem II. Aragonským, císařem Maxmiliánem I. Habsburským, papežem, benátským dóžetem a milánským vévodou, donutila k ústupu za Alpy. Štěstí zkusil i další francouzský král Ludvík XII., který se zmocnil Milánska, Neapolska a Janovska. I v tomto případě se opakovala předchozí situace a vojska císaře, aragonského krále a papeže ho v roce 1513 z poloostrova vyhnala. 

Dva kohouti na jednom smetišti 

Itálie si klidu a míru moc dlouho neužila. V roce 1515 se zde zjevili noví ctižádostiví, draví hráči. Na francouzský trůn usedl František I., zatímco Španělsko sjednotil po smrti Ferdinanda II. Aragonského roku 1516 jeho vnuk Karel Habsburský. Připomeňme si, že španělskou říši tvořila nejen Kastilie a Aragon, ale i Neapolsko, Sicílie, Sardinie a zámořské kolonie. Melancholický Karel vystupoval s královskou důstojností, triumfální pýchou, přičemž disponoval velkou silou vůle i fyzickou zdatností. Jeho výrazný spodní ret spolu s vystouplou čelistí mu ale ztěžovaly mluvení a dýchání. Když ho jeden španělský vesničan poprvé spatřil, zavolal na něj: „Vaše Veličenstvo, zavřete ústa, mouchy jsou v téhle zemi velice drzé.“ 

Štěstěna se nejdříve usmála na uměnímilovného a odvážného Františka I., který vtrhl do Milánska a po triumfu v bitvě u Marignana se stal jeho pánem. Poté si užíval slávy, mnoha milostných dobrodružství a budování velkolepých staveb. Jeho vkus se projevil zejména při renesanční přestavbě zámku Fontainebleau a pařížského Louvru. Byl rovněž skvělým básníkem a mecenášem světově proslulých umělců, například Leonarda da Vinciho. Díky němu se dnes mohou Francouzi chlubit nejznámějším obrazem na světě, Monou Lisou. 

Smrt Maxmiliána I. v roce 1519 vyvolala intenzivní diplomatickou aktivitu, neboť nový nositel císařského titulu mohl významně ovlivnit další vývoj v Itálii ve svůj prospěch. Proto kandidoval nejen Maxmiliánův devatenáctiletý vnuk, španělský král a rakouský arcivévoda Karel, ale i pětadvacetiletý František I., šestapadesátiletý saský kurfiřt Fridrich III. (ochránce reformátora Martina Luthera) či dokonce osmadvacetiletý anglický král Jindřich VIII., pověstný to manžel šesti žen, z nichž dal dvě popravit. 

Karel u sedmi kurfiřtů, kteří nového vládce říše volili, zabodoval nikoliv programem, ale výší úplatků. Volba a korunovace ho přišly na enormních 852 000 zlatých (přibližně 162 miliard dnešních amerických dolarů), z nichž mu dvě třetiny půjčili augsburští finančníci Fuggerové. Zatímco Karel V. sjednotil Španělsko, rakouské země, Habsburské Nizozemí a zdroje Svaté říše římské v impérium, nad nímž slunce nezapadlo, Fuggerové ovládli stříbrné a měděné doly ve všech územích patřících veleúspěšné habsburské dynastii, získali evropský monopol na těžbu kamence a rtuti a vybudovali obchodní síť, která sahala až do Nového světa. 

Francouzský debakl 

Po císařské volbě obklíčily habsburské državy Francii téměř ze všech stran. Aby bylo sevření kompletní, zbývalo ovládnout severní Itálii, především strategicky důležité Milánsko, jež kontrolovalo cesty přes Alpy. Nový císař se jako správný rytíř těšil, jak se zaskví na válečném poli. Ve Španělsku byl klid a čekaly ho tam především nezáživné správní úkoly, které mu nepřipadaly tak důležité. Proto se s vojáky vydal na Apeninský poloostrov. Španělé z toho sice radost neměli, ale mladého reka „doma“ neudrželi. 

V roce 1525 se Karlovým vojskům podařilo dobýt vítězství nad Francouzi v rozhodujícím střetu u Pavie. Ukázalo se, že jeho němečtí lancknechti jsou lepší než Františkovi švýcarští žoldnéři. V krvavé řeži padlo mnoho nejvýše postavených Francouzů a bitva si na obou stranách vyžádala více než 15 000 životů. Vítězství bylo dosaženo v den císařových dvacátých pátých narozenin, takže jako dárek získal Milánsko a ukončil francouzskou nadvládu v Itálii. Německý historik Ferdinand Seibt to komentoval slovy: „Na jeden historický okamžik mu ležela Evropa u nohou.“ Císařův naprostý triumf završilo potupné zajetí Františka I., rytířského krále, jenž byl zvyklý neustále vítězit na bojištích, v turnajích i v dobývání krásek u dvora. Své matce Luise, která převzala regentství ve Francii, napsal, že mu nezbývá „nic než čest a život“. 

Se zadrženým francouzským vladařem císař nejprve jednal celé měsíce s promyšlenou neúctou, poté ho nechal odvézt do Španělska a internovat v pevnosti. Teprve rok po bitvě mu Karel nadiktoval podmínky míru. Francie měla postoupit Milánské vévodství, zříci se všech dalších nároků a král se měl oženit s císařovou sestrou Eleonorou. Současně bylo dohodnuto, že výměnou za své propuštění musí dát Španělům dva syny jako rukojmí. 

V tuto chvíli Štěstěna ale ještě zdaleka nevysypala z kouzelného rohu na Habsburky všechno štěstí, neboť po bitvě u Moháče (1526) si Karlův bratr Ferdinand I. nasadil na hlavu českou a uherskou korunu a založil říši, která trvala až do roku 1918. 

Potřeba míru 

Jakmile se František I. vrátil domů, odvolal mírovou smlouvu s odůvodněním, že byla uzavřena pod nátlakem a o několik týdnů později obnovil boje v Itálii. Karel V. se poněkud naivně domníval, že dá-li rytíř své slovo, vždy ho také dodrží. I z tohoto důvodu si jednou pro vždy Františka zošklivil a zprotivil. Do boje s perfidními Francouzi vyslal německé, italské a španělské žoldnéře, jimž ale žold nedokázal vyplácet včas. Z toho důvodu přestaly tisíce válečníků chtivých peněz poslouchat velitele a vydaly se do přebohatého Říma. Vojáci ho dobyli, ale obvyklé plenění se vymklo kontrole. Loupili, znásilňovali, mučili a zabíjeli podle libosti. Není divu, že se císař ve svých pamětech snažil zbavit viny: „Hlavní odpovědnost neležela na mně, ale na těch, kteří mě přinutili bránit se a nasadit tak velkou armádu, kterou, jak se ukázalo, bylo obtížné udržet na uzdě.“ 

Přes uvedené komplikace si Karel V. v Itálii udržel převahu nad Francouzi a jejich spojenci, ale musel přiznat, že mu chybějí prostředky k dosažení rozhodujícího vítězství. V římsko-německé říši se potýkal s reformací, ve Španělsku vřely nepokoje, a navíc narůstalo nebezpečí ze strany Osmanů, kteří se blížili k Vídni a postupovali i ve Středomoří. František I. se zase obával o své dva malé syny, jimž bylo v době odjezdu do Španělska pouhých šest a necelých pět let. Francouzský následník trůnu František a princ Jindřich byli tou dobou již několik let drženi v tísnivém zajetí ve vzdálených španělských pevnostech. 

Františkovi I. došlo, že potřebuje dohodu s Karlem, aby se oba chlapci, kteří ztělesňovali budoucnost Francie, mohli vrátit domů. Jenže vztahy mezi znesvářenými monarchy byly natolik napjaté, že se nedokázali přimět k setkání a usilovat o kompromis. A tak se mírových jednání chopily dvaapadesátiletá králova matka Luisa a devětačtyřicetiletá císařova teta a poručnice Markéta. Byly švagrové, společně strávily několik let u francouzského dvora. Jak řekl jeden z císařových generálů, bylo třeba žen, aby „svou moudrostí zajistily mír“. Podobně se vyjádřil německý klasik, Johann Wolfgang von Goethe: „Pokud chcete přesně vědět, co je správné, zeptejte se vznešených žen.“ 

Moudré mírotvůrkyně 

Za dějiště mírových jednání bylo vybráno neutrální biskupské město Cambrai na řece Šeldě na hranicích Francie a Habsburského Nizozemí. Obě kněžny dorazily s dvorem odpovídajícím jejich postavení, mnoha rádci a početným služebnictvem. Zejména Markéta měla dobrý smysl pro velkolepou reprezentaci a celou svou družinu včetně koní a dvorních šašků nechala nově a nákladně vystrojit. Rakouská historička Thea Leitnerová ji popsala: „Tělnatá matrona s drsným, hlubokým hlasem, jež se uměla prosadit.“ 

Dámy bydlely ve dvou protilehlých budovách, které spojovala krytá chodba, takže se mohly neformálně setkávat. Jednání, jež většinou probíhala mezi čtyřma očima, trvala více než tři týdny. Není jisté, zda hlavní aktérky byly přítelkyněmi z dětství, jelikož se nedochovaly žádné dopisy, které by nám umožnily udělat si představu o jejich vztahu. Byly sice švagrové, ale Filibert Savojský již dávno nežil, a Markéta mu žádné děti, jimž by Luisa byla tetou, neporodila. Mohly k sobě pociťovat sympatie, ale současně byly pragmatičky a obratné političky. 

Luisa se rozhodně nacházela ve slabší pozici, ale Markéta nekladla nesplnitelné a urážlivé podmínky a sama činila ústupky. Souhlasila s tím, že Burgundsko s hlavním městem Dijonem zůstane francouzské. Na oplátku se jí podařilo dosáhnout toho, že se Francouzi vzdali všech nároků v Itálii, stejně jako lenních vztahů k Flandrům a Artois a zavázali se zaplatit dva miliony zlatých jako výkupné za oba prince. 

Za těchto podmínek byl v srpnu 1529 podepsán takzvaný dámský mír v Cambrai. Pro Habsburky byla smlouva výhodná, protože získali nadvládu v Itálii, již symbolicky vyjádřila i slavnostní ceremonie, při níž papež korunoval Karla V. imperátorem. Francouzský král přivítal doma své navýsost traumatizované syny a novou manželku Eleonoru, císařovu sestru, která měla sloužit jako zástava sjednaného míru. Dodejme, že ji v Mechelenu vychovávala mírotvůrkyně Markéta Rakouská. 

Klid zbraní? 

Byl dámský mír triumfem ženské diplomacie nad mužským světem plným násilí? Protagonistky se nepochybně projevily jako nadané diplomatky a političky, obě měly nakonec dostatek zkušeností ze správy Nizozemí či Francie. Ale dohoda, stejně jako mnohé jiné v té době, neměla dlouhého trvání. Válka mezi králem a císařem se znovu rozhořela již v roce 1535. Jenže o několik desetiletí později, když si i knížata uvědomila, že jejich neustálé války nepovedou k žádnému výsledku, se dohodla v podstatě na ustanoveních, která byla vyjednána již v Cambrai.

Ukázalo se, že Markéta s Luisou projevily velkou prozíravost. Pro Markétu mírová smlouva rozhodně představovala vrchol její politické kariéry. Svou silnou vůlí a odhodláním pomáhat synovci vládnout obrovské říši se nezpronevěřila svému životnímu krédu „Silná ve štěstí i neštěstí“. Historik Seibt ji zařadil „k nejmoudřejším z moudrých žen v dějinách Habsburků“. Zemřela již 1. prosince 1530 na následky gangrény. Svému synovci v posledním listu napsala: „(…) přišla hodina, kdy už nedokáži psát vlastní rukou (…). Bolí mě jedině to, že před smrtí už Vás nemohu vidět a mluvit s Vámi.“ 

Luisa Savojská odešla na onen svět v září 1531, tedy pouhý rok po své švagrové. Dámský mír završil její celoživotní péči o blaho svého syna. Po smrti obou renesančních kněžen nadále pokračovaly líté boje mezi Habsburky a Francouzi o hegemonii v Evropě, které skončily až v polovině 18. století.

Planety, které se svou velikostí nacházejí mezi Zemí a ledovými obry Neptunem a Uranem, se označují jako minineptuny. Ve Sluneční soustavě je nemáme, ale v planetárních systémech kolem nás jsou vcelku běžné. 

Yasunori Hori z japonského Centra astrobiologie v Tokiu a jeho spolupracovníci objevili čtyři minineptuny u čtyř červených trpaslíků. Využili k tomu americký vesmírný dalekohled TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) a pozorování pozemních dalekohledů. Závěry svého výzkumu vědci nedávno zveřejnili v odborném časopisu Astronomical Journal.

Čtveřice minineptunů

Ve všech případech jde o tranzitující exoplanety s krátkou oběžnou periodou, které byly objeveny díky přechodu přes kotouč příslušné mateřské hvězdy. Minineptuny dostaly označení TOI-782 b, TOI-2120 b, TOI-2406 b a TOI-1448 b, přičemž minimálně tři první jmenované minineptuny obíhají hvězdu po výstředních drahách.

Všechny objevené minineptuny mají průměr odpovídající 2-3 Zemím a jejich oběžné periody jsou kratší než osm dnů. Měření jejich radiálních rychlostí zároveň napovídají, že jde o exoplanety s hmotností nižší než 20 Zemí, z čehož plyne, že nejspíš nejde o terestrické planety. Jejich vnitřek podle všeho tvoří vodní led a podobné látky.

U krátkoperiodických exoplanet lze podle vědců očekávat kruhovou trajektorii. Přesto si trojice minineptunů udržela po miliardy let výstřednou oběžnou dráhu. Jedno z možných vysvětlení se může skrývat v jejich nitru. Pokud opravdu nejde o terestrické planety, nepodléhají v takové míře slapovým silám svých mateřských hvězd. Další podrobnosti si vědci slibují od pozorování prostřednictvím Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, které by mohlo prozradit víc o složení jejich atmosféry.

Že se v 9. až 11. století omezoval životní prostor většiny obyvatel Evropy na jedno rodné údolí, je poněkud zjednodušující tvrzení a historiky by mohlo dráždit. Ale víceméně platí. Nešlo jen o nevolnictví a faktickou nemožnost opustit feudálem vymezený prostor. Mimo známý kraj totiž číhala nesčetná rizika, o čemž negramotné obyvatelstvo ujišťovali kramáři a vojenští vysloužilci. O dálavách nebo moři mohla totiž vyprávět jen hrstka lidí. Prostým obyvatelům vesnic zaváněla nechtěným dobrodružstvím i výprava na trh do nejbližšího města. Normou zkrátka bylo držet se na dohled vlastní vesnice. Ne tedy všude. Skandinávské státy toho času pojem nevolnictví neznaly a lidé ze severských končin cestovali nepoměrně více. Ať už v rámci nájezdů nebo při kolonizaci nových území. 

Právě v kontextu onoho všeobecného necestování a zažité usedlosti, které zpestřovaly jen tu a tam jednosměrné kolonizační pokusy a výpravy do neznáma – jež zpravidla patřily k doméně mužů – vyniká příběh Gudrid Thorbjarnardóttir. Koho? Přece té nejznámější islandské objevitelky a cestovatelky, o níž severské ságy vyprávějí. A nejspíš také vůbec první Evropanky, která porodila dítě v Americe. Vysloužila si přízvisko víðförla, což lze neobratně přeložit jako daleko-putující. To přízvisko nepřehání. V Evropě bychom kolem roku 1050 nenarazili na žádnou jinou ženu, která by se mohla pochlubit podobným cestovatelským deníkem. 

Konec světa 

Je to dlouhé vyprávění, ale vezmeme ho jen v krátkosti. Gudrid se narodila někdy mezi lety 980 až 985. Některé zdroje letopočet jejího narození posouvají až o dvacet let kupředu, ale všechny se shodují na tom, že jejím otcem byl Thorbjorn, náčelník islandské vesnice Laugarbrekka. Odtud také, zhruba o patnáct let později, se svým otcem a dost možná se svým prvním manželem Thorirem, vyrazila do Grónska. Těsně u pobřeží Zelené země ale ztroskotali na malém ostrůvku. Nebýt Leifa Eriksona, syna přeslavného Erika Rudého, nepřežili by. Strázně cesty připravily Gudrid o prvního muže, a tak se v Grónsku vdala. Vzala si Thorsteina Eriksona, bratra svého zachránce. Ten se nedávno vrátil z daleké, nové a dosud nepopsané země, oplývající hojností: Vinlandu. Tedy od pobřeží Severní Ameriky. 

Na další cestu do Vinlandu už vyrazila Gudrid s ním. Ale nejprve se museli zastavit u pobřeží západního Grónska, kde naverbovali další osadníky. A jak už to tak v příbězích dobrodruhů dopadá, znovu ztroskotali. Zimu museli strávit v jedné ze západních osad, u pohostinného Thorsteina Černého a jeho ženy Grimhildy. K neštěstí všech tam řádila nějaká epidemie, které její manžel podlehl. Před svým skonem jí věštecky předpověděl velkou budoucnost. Gudrid se vrátila zpět na východ Grónska, kde se vdala za islandského obchodníka Thorfinna Karlsefniho. Spolu se pak, vedeni vizí jejího předchozího manžela, vydali k bájnému Vinlandu. Dojít k tomu mohlo kdykoliv mezi rokem 1005 až 1013. 

Indiáni i papež 

S nimi se tam plavilo šedesát mužů a pět žen, vydatné zásoby i rohatý dobytek. Svého cíle dosáhli a osadu skutečně založili. Gudrid tu dala život synovi Snorrimu. Jenže existence vikingské osady v Novém světě neměla dlouhého trvání. Už po třech letech dosáhly konflikty s původními obyvateli – hovořili o nich jako o skrælings čili slaboších – takové intenzity, že se rozhodli odplout zpět. Z Vinlandu tedy zamířili do Norska, kde je za přivezené cizozemské vzácnosti královsky uvítali a zavalili bohatstvím. Gudrid si za vyzískané jmění postavila farmu v Glaumbær poblíž islandského Skagafjordu. 

Její dobrodružství nekončilo. Když se její syn oženil, vydala se na pouť. Nejprve lodí do Frísie (Dánska) a odtud pěšky do Říma. V průběhu těch mnoha let totiž přilnula ke křesťanství. Když se z Říma vrátila, ve Skagafjordu nechala vystavět jeden z prvních kostelů. V němž v roce 1050 tato zcestovalá dáma dožije jako první islandská jeptiška. Hotovo.

Neuvěřitelné etapy 

I bychom nepočítali nejpřesněji, za tímhle příběhem by na tachometru zůstala trasa dlouhá přinejmenším 18 500 kilometrů. A to prosím v době, kdy nějaké cestování u žen skutečně nebylo obvyklé. Jistě, dráždí řada nejasností. Nejen tedy datum narození zcestovalé Gudrid nebo počet jejích manželů.

Obsahem nekonzistentní jsou různé verze příběhu, které se až do 13. století předávaly jen ústní formou. Vypadá to zkrátka přehnaně a neuvěřitelně. Na severské ságy také zpravidla přezíravě nahlížíme jako na trochu jiné pohádky. Hemží se to v nich trolly, mořskými draky, kouzly a kletbami. Jenže ságy z Islandu se od „klasické“ vikingské produkce trochu liší. Jsou bohaté na fakta, jména a data. A když vzájemně překryjeme ty, jejichž obsah známe: Ságu o Eriku Rudém, o Gróňanech, Vinlandskou ságu, začne to do sebe všechno zapadat. Byť ne třeba v hlavní roli, ale v každé z legend má Gudrid víðförla své místo. 

Vikingové věřili, že zachránit trosečníka na moři je počinem, který přinese štěstí nejen trosečníkům, ale i zachránci. A zrovna Leifovi Eriksonovi se začalo říkat Šťastný poté, co zachránil nešťastníky, uvízlé na ostrově u Grónska: Thorbjorna a jeho dceru. Ze ságy O Gróňanech víme o epidemii, která zahubila mnoho lidí v osadách na západním pobřeží. Kapitola Thorsteina Černého se tím potvrzuje, protože k zahnání proklaté choroby přispěla i Gudrid. Jako jediná prý znala čarodějný nápěv, který zaháněl zlou nemoc. A přestože se zdráhala jej zpívat – už věřila v Krista – pochopila, že tím pohanským počinem může křesťansky pomoci všem. Ságy vypovídají o svatbě s Thorsteinem Eriksonem, o kontaktech se severoamerickými domorodci i o štědré odměně od krále v Norsku. 

Skutečná 

Gudrid Thorbjarnardóttir je historicky velmi pevně zarámovaná svým rodokmenem i sňatky, slavnými předky a neméně slavnými potomky. Hned tři z nich se stali islandskými biskupy. Sedí k tomu i základy kostela ve Skagafjordu. Příběh Gudrid daleko-putující je zkrátka pravdivý. I když se mu věřit nechce. 

V době, kdy v převážné části Evropy bylo normou držet se na dohled vlastní vesnice, překonala dvakrát celý Atlantik. Stanula v Severní Americe, kde jako první Evropanka porodila syna. A pěší pouť do Říma? Gudrid zkrátka v 11. století dokázala mnohem víc, než kolik by si muži zvládli jen představit.

Kolem roku 3100 před naším letopočtem se na ostrově Kréta objevila mínojská civilizace, známá svou monumentální architekturou a fascinujícím uměním. Přibližně po roce 1450 před naším letopočtem se Kréta dostala pod nadvládu Mykén na řecké pevnině a kolem roku 1100 před naším letopočtem mizí i zbytky mínojské civilizace.

Po Mínojcích zůstalo mnoho památek a také legend, včetně asi nejznámějšího příběhu o Mínotaurovi, napůl člověku a napůl býku, který žil v labyrintu, postaveném Daidalem a Ikarem pro krále Mínoa. Tam ho také nakonec zabil hrdina Théseus, který se z labyrintu dostal díky pomoci princezny Ariadny. Za původní předobraz labyrintu se považuje spletitý komplex minojského paláce v Knossu na Krétě.

Labyrint z doby bronzové

Jak potvrzuje nedávný objev archeologů v Kastelli, asi 51 kilometrů jihovýchodně od krétské metropole Heraklionu, lidé mínojské civilizace měli stavby připomínající labyrinty v oblibě. Archeologové nedávno odkryli v Kastelli přibližně čtyři tisíce let starou stavbu kruhového půdorysu, která je labyrintu velmi podobná. Stavba má průměr přibližně 15 metrů. Tvoří ji celkem osm koncentrických kamenných kruhů, mezi nimiž jsou zdi, které vytvářejí velký počet malých místností. Mínojskou stavbu, která se nachází na vrcholku kopce, objevili dělníci, když zde instalovali radarový systém pro nové letiště.

Na základě nalezených úlomků keramiky archeologové usuzují, že tato stavba vznikla přibližně mezi léty 2000 až 1700 před naším letopočtem. Odpovídá to středominojskému období I. a II. (období starých paláců), což byla doba největšího rozkvětu mínojské civilizace, kdy vznikly velké paláce v Knossu, Faistu a na dalších místech. Účel objevené stavby je zatím neznámý, archeologové ale předpokládají, že zřejmě sloužila jako místo pro náboženské rituály.

Jupiter Icy Moons Explorer alias JUICE byl v roce 2012 vybrán coby první velká mise v programu ESA Cosmic Vision 2015–2025. Společnost Airbus Defence and Space uzavřela koncem roku 2015 s Evropskou kosmickou agenturou kontrakt na vývoj a výrobu zmíněné meziplanetární sondy: Smlouvu podepsali ředitel ESA pro vědu a robotický průzkum Alvaro Giménez a vedoucí kosmických systémů firmy Airbus Éric Béranger. Cílem mise je tříletý průzkum Jupitera a trojice jeho ledových měsíců.

V září 2017 testovala ESA radar určený pro studium Jupiterových souputníků Ganymedu, Europy a Kallisto, u nichž se předpokládá existence vodního oceánu pod ledovým povrchem. Zařízení dlouhé 16 metrů zvládne proniknout ledem i vodním prostředím a při měření registrovat detaily s rozlišením až 50 metrů. Koncem července 2019 byla v madridském závodě firmy Airbus Defence and Space dokončena první fáze stavby evropské sondy: Ve Španělsku sestavili její kostru a zabudovali subsystém stínění i tepelné ochrany. Následně se automat přesunul do německých středisek v Lampoldshausenu a Friedrichshafenu, kde se montovaly další subsystémy a vědecké vybavení. Nakonec sonda zamířila do francouzského Toulouse ke konečné integraci a testování. Komponenty pro ni dodalo přes šest desítek firem z celé Evropy.

Evropský vyslanec

Počátkem loňského roku byla JUICE připravena vydat se na osmiletou odyseu Sluneční soustavou, aby zjistila, zda mají oceány pod povrchem Jupiterových ledových měsíců potenciál hostit život. Šestitunová sonda se představila novinářům – včetně svých deseti vědeckých přístrojů, antény o průměru 2,5 metru pro komunikaci se Zemí a rozměrné řady solárních panelů.

Coby dárek na rozloučenou pak dostala na zadní stranu pamětní desku na počest Galilea Galileiho, který v roce 1610 poprvé sledoval Jupitera s jeho největšími průvodci. Vulkanický Io a jeho ledoví sourozenci Europa, Ganymed a Kallisto se stali „prvními objevenými satelity mimo Měsíc“, jak uvedl Cyril Cavel. Projektový manažer Airbusu pro misi JUICE prezentoval kopii Galileova díla Sidereus Nuncius, prvního pojednání založeného na pozorováních pomocí dalekohledu. O čtyři století později nám moderní kosmický průzkumník poskytne mnohem jasnější snímky Europy, Ganymedu i Kallisto, načež se v historické premiéře usadí na oběžné dráze druhého zmíněného měsíce.

Země jako katapult

JUICE odstartovala loni 14. dubna, potrvá však téměř osm let, než dosáhne největší planety naší soustavy a jejích tří ledových průvodců. Cesta započala perfektním startem evropské rakety Ariane 5 z Francouzské Guyany na pobřeží Jižní Ameriky a první signály ze sondy zachytili kontroloři po několika napjatých minutách. Jupiter dělí od Země přes 600 milionů kilometrů, ale JUICE se k němu vydala oklikou měřící 6,6 miliardy kilometrů. K urychlení přitom využije gravitaci Země a poté i Venuše, aby v červenci 2031 dorazila k cíli. „Funguje to jako katapult,“ vysvětlil Nicolas Altobelli z ESA.

Pak bude muset sonda opatrně „šlápnout na brzdy“, aby mohla být navedena na oběžnou dráhu kolem obří planety. „Manévr budeme sledovat ze Země, aniž bychom mohli jakkoliv zasáhnout. Pokud JUICE selže, tak jsme ji ztratili,“ uvedl Cavel. V případě úspěchu ovšem automat uskuteční celkem 35 průletů kolem Europy, Kallisto a Ganymedu – neboť podle předpokladů ukrývá zmíněná trojice pod ledovým povrchem oceány, jež by mohly hostit život.

Nejpůsobivějším počinem sondy se nicméně stane pokus vstoupit na oběžnou dráhu Ganymedu, který představuje primární cíl mise v hodnotě 1,6 miliardy eur: Žádný pozemský vyslanec totiž dosud neobíhal jiný měsíc než ten náš.

Sci-fi, nebo realita?

Mezi přístroje JUICE patří kamery, senzory pro analýzu chemického složení ledové kůry měsíců a jejich okolního prostředí, magnetometry a radary, jež vytvoří podrobné mapy povrchu těles a poprvé nahlédnou i pod něj. Vědci doufají, že popsaná měření potvrdí přítomnost podpovrchových oceánů. Názor, že by mohly rozsáhlé vodní masy potenciálně hostit život, přitom pochází už z mise Galileo. „JUICE má za úkol odpovědět na otázky vědy, které nás pálí,“ podotkl po startu generální ředitel ESA Josef Aschbacher. „A jedna z nich samozřejmě zní, zda tam existuje život.“ Sonda jej sice nemůže najít, „ale může zjistit, zda je prostředí ledových měsíců obyvatelné“.

Evropa poskytla pro JUICE devět vědeckých přístrojů, americká vesmírná agentura dodala desátý. Pokud sonda potvrdí, že rezervoáry na zkoumaných měsících nabízejí podmínky pro výskyt živých forem, stane se podle Oliviera Witasseho dalším krokem vyslání vrtáků schopných proniknout ledovou kůrou, a možná i vyslání ponorky. „Musíme být kreativní,“ uvedl vědec podílející se na projektu. „Stále si můžeme myslet, že jde o sci-fi, ale někdy se sci-fi promění v realitu.“

Ve smrtícím prostředí

K Jupiteru automat dorazí v roce 2031 a během následujících tří roků bude prolétat kolem Kallisto, Europy a Ganymedu. Na konci roku 2034 se pokusí vstoupit na oběžnou dráhu posledního zmíněného a měl by okolo něj kroužit téměř dvanáct měsíců, než jeho mise skončí na povrchu průvodce. Europa představuje obzvlášť atraktivní cíl pro vědce hledající známky mimozemského života; setkání s ní se však omezí jen na dva průlety, kvůli intenzivní radiaci v blízkosti Jupitera.

Citlivou elektroniku chrání před zářením olověný materiál a sondu o hmotnosti 6 350 kg také obalují tepelné „přikrývky“, neboť ji v cílové destinaci čeká extrémní mráz. Na několika pracovištích po celé Evropě se testovaly jednotlivé díly i vzorky materiálů, aby bylo jisté, že fotovoltaické panely odolají drsnému radiačnímu prostředí. Masivní magnetické pole plynného obra totiž vytváří gigantické struktury podobné Van Allenovým pásům u Země, jen asi tisíckrát silnější. Ovšem zatímco elektronickou jednotku hluboko v těle průzkumníka odstíní speciální konstrukce potažená tenkou vrstvou olova, díly fotovoltaických panelů musejí odolat tamní radiaci v plné síle. Je třeba, aby fungovaly po celou dobu mise, přičemž budou čelit teplotám od +110 do −230 °C.

Nehledáme velkou rybu

Kamery, senzory, spektrometry a radary pronikající skrz led budou zkoumat měsíce, aby určily, zda by mohly v minulosti či dnes hostit život. Přístroje se přitom nebudou dívat ani tak na zmrzlý povrch, ale spíš o 10–15 km hlouběji: Extrémní prostředí tamních rozlehlých vodních oceánů by totiž mohlo tvořit domov bakterií a dalších jednobuněčných organismů.

Jak ovšem uvedl Aschbacher, mise nezvládne detekovat „velké ryby nebo živočichy“. Místo toho bude hledat podmínky vhodné k podpoře živých forem, včetně kapalné vody a zdrojů energie, jež by mohly pocházet ze slapového účinku gravitace Jupitera na jeho průvodce. Podle Altobelliho by pak měření magnetických signálů mohlo určit, zda je voda na Ganymedu v kontaktu s jeho skalnatým jádrem, takže by se v ní mohly rozpustit chemické prvky nezbytné pro život.

Nedá se říci, že by němečtí námořníci po úspěších z prvních let války usínali na vavřínech. Dobře viděli, že za opotřebované či ztracené letadla Condor není náhrada, a prosili Luftwaffe o větší podporu. Také němečtí konstruktéři se snažili ponorkám pomoci, vyvíjeli nové typy torpéd a stávající typy podmořských člunů VII a IX stále něčím vylepšovali. Profesor Hellmuth Walter pracoval na revolučním systému ponorkového pohonu a už v roce 1940 postavil zkušební exmplář, který pod hladinou dosáhl nevídané rychlosti 23 uzlů (42,6 km/h). Ne každý nadějný pokrok ale vyústil v reálný úspěch. 

Image

Čtěte také

Hitlerovy šelmy z hlubin: Taktika německých vlčích smeček (1)

Hermanna Göringa potřeby Kriegsmarine nezajímaly, profesor Walter svůj vynález nikdy kloudně nedokončil, starší ponorkové modely se nedaly vylepšovat donekonečna a masová výroba U-Bootů působila vážné potíže při hledání vhodných osádek. Předváleční profesionálové už v roce 1941 začínali „docházet“ a školicí střediska zaplnili námořníci a důstojníci z hladinových či obchodních lodí, kteří ve zkráceném výcviku nemohli dosáhnout kvalit svých předchůdců. Záležitost se prozatím řešila povyšováním důstojníků, kteří pod legendárními esy sloužili na nižších pozicích, a ti si s velením zatím poradit uměli. Personální otázka však do budoucna znamenala velký problém a o čtyři roky později často býval dvacetiletý velitel nejstarším mužem posádky.

Ztráta ikon

V březnu 1941 se situace začala měnit. Nejenže ponorková zbraň přišla o tři propagandou opěvované kapitány Günthera Priena, Joachima Schepkeho a Ottu Kretschmera, ale britské námořnictvo mělo k obraně aspoň některých konvojů dost plavidel s dobrými posádkami na to, aby pátrání po ponorkách věnovalo víc pozornosti. Zásadní zlom přišel 9. května 1941, kdy torpédoborce Bulldog a Broadway s korvetou Aubretia donutily ponorku U-110 k nouzovému vynoření a vyslané komando ukořistilo tolik zpravodajského materiálu, že britští dešifranti v německém vysílání četli s trochou nadsázky jako v denním tisku. Zisk informací se na moři zpočátku projevil „jen“ dopadením několika německých zásobovacích lodí, nicméně potíže nastaly i ponorkovým kapitánům. Stávalo se, že Dönitzův štáb na základě rozluštěných zpráv postavil konvoji do cesty vlčí smečku, načež Britové – rovněž díky dešifrantům – trasu konvoje změnili. 

Nový směr však znovu nezůstal B-Dienstu utajen, ponorky se přemístily a tak to šlo dokola, než konvoj sítí bez úhony proklouzl. Úspěchy německých ponorkářů výrazně klesly a v podstatě se omezily jen na samostatně plující lodě a plavidla, která z konvojů odpadla. Pokud se vlčí smečky s nějakým nepřátelským uskupením přece jen střetly, dostaly se do křížku s mimořádně silnou obranou. 

V podstatě patový stav trval až do konce roku 1941 a vyvrcholil bojem o konvoj HG-76 – jednou z nejurputnějších bitev svého druhu za celou válku. Střetlo se v ní deset ponorek s eskortou, která v jednu chvíli čítala až 24 jednotek včetně malé letadlové lodi. Ponorková zbraň odepsala pět člunů, britské ztráty čítaly dvě lodě z konvoje a dvě z doprovodu – včetně letadlového nosiče Audacity. Právě nasazení letadel však ukázalo cestu. I když letci žádný člun přímo nepotopili, zaháněli je pod hladinu a na místo přivolávali válečné lodě. Letadlová loď plující s konvojem zkrátka prokázala užitečnost a do tří let jich oceánem křižovaly desítky.

Konvoj, nebo velryby? 

Ačkoli situace na moři vypadala pro Německo na konci roku 1941 nevalně, na začátku roku 1942 bylo všechno jinak. O zpravodajské informace Britové na osm měsíců přišli, když Kriegsmarine zavedla nový typ šifrovacího stroje. Kromě toho ponorky přenesly válku ke Spojeným státům a nezkušení Američané řadu měsíců nedokázali hrozbě čelit. Z taktického hlediska se vše vrátilo k metodě osamělých lovců, protože Američané konvoje nedokázali zorganizovat. Po čase se přece jen vzpamatovali a Dönitz se rozhodl přesunout těžiště ponorkové války do severního Atlantiku. To znamenalo i opětovné nasazení vlčích smeček a tentokrát ještě silnějších. Počet frontových člunů se zvýšil z 250 jednotek v prosinci 1941 na 350 v červenci 1942 a smečky čítaly až 20 nebo dokonce 30 jednotek. 

S takovým počtem a se znalostí britských kódů se už daly dělat velké věci a početní převaha mohla eliminovat spojenecký náskok v technických záležitostech. O předehru budoucích masakrů se postaralo 11 ponorek a čtyřicítka bombardérů, které na přelomu června a července 1942 zlikvidovaly 24 z 35 nákladních lodí konvoje PQ-17 s válečným materiálem pro Sovětský svaz. V příštích deseti měsících se v severním Atlantiku odehrálo mnoho zuřivých konvojových bitev, v nichž obě strany zaznamenaly řadu vítězství i ztrát. Bojovalo se především v „černé díře“ – asi 500 km širokém pruhu uprostřed Atlantiku. O urputnosti zápolení svědčí zpráva britské admirality z konce roku 1942, která tvrdila, že „situace v lodní dopravě nikdy nebyla tak napjatá“.

Nicméně právě v té době britští dešifranti konečně znovu prolomili německé kódy. V lednu a v únoru 1943 aktivita podmořských predátorů kvůli mimořádně bouřlivému počasí klesla a kromě toho se začala projevovat nevyzrálost ponorkových posádek. Případ U-201, která pronásledovala hejno velryb v domnění, že se jedná o konvoj, byl sice kuriózní, avšak nikoli ojedinělý.

Všechna sláva polní tráva 

Poslední velká bitva za účasti vlčích smeček se odehrála v polovině března 1943, kdy konvoj HX-229 dohnal seskupení pomalejších lodí SC-122. Soustředění 110 plavidel Němcům neuniklo a tři smečky o celkovém počtu 41 jednotek potopily 22 nákladních lodí při ztrátě jednoho U-Bootu. Jenže šlo jen o labutí píseň německé ponorkové zbraně. Už za několik týdnů Spojenci konvojům zajistili vzdušné krytí po celou dobu plavby a ukázalo se, že z nebe lze velmi dobře rozhánět ponorkové svazy chystající se k útoku. Dále na moři operovalo vždy nejméně pět podpůrných skupin a posilovaly obranu tam, kde si to situace právě žádala. 

Spojenci definitivně převzali iniciativu, takže třeba z konvoje ONS-5 napadeného 60 německými čluny sice přišli o 13 lodí, avšak šest ponorek zničili a čtyři těžce poškodili. Pravá pohroma se dostavila v květnu 1943. Při útocích na tři konvoje se žádný člun nedostal do střelecké pozice, zato devět ponorek kleslo ke dnu. Podobným způsobem Kriegsmarine během několika dní odepsala 41 U-Bootů a to už bylo na Dönitze moc. Okamžitě zbylé kapitány ze severního Atlantiku odvolal a „do doby než budou k dispozici nové zbraně“ se ponorková válka o tonáž změnila na diverzní boj, v němž na sebe jednotlivé samostatně operující čluny vázaly spojenecké zdroje. Ke všemu Britové změnili kódy a B-Dienst je už nikdy neprolomil. 

V září 1943 se ponorky pokusily o návrat na scénu, v němž opěvované „Wunderwaffen“ v podobě většího počtu protiletadlových zbraní a akusticky naváděných torpéd zaznamenaly jen několik dílčích úspěchů. V červnu 1943 se sice začala připravovat výroba revolučních podmořských člunů třídy XXI, nicméně novinka do válečného dění nikdy nezasáhla a tíže ponorkových bojů dál ležela na čím dál víc zastarávajících typech. Na začátku roku 1944 se na některých z nich objevil šnorchl – ventilační trubice umožňující nepřetržitou plavbu pod vodou. Spojenci tak plně ovládli vzdušný prostor a ponorky se vzdaly vysoké hladinové rychlosti – tedy prostředku pro stíhání konvojů naprosto nezbytného. A to znamenalo i konec vlčích smeček jako takových.