Při zahřátí magnetu, jeho teplota v určitém okamžiku dosáhne kritického bodu, kdy přestane být magnetický. Dojde k fázovému přechodu z jedné fáze do jiné, jejíž vlastnosti se velmi liší od předchozí fáze. Odborníci americké Severozápadní univerzity nedávno zjistili, že se mozky lidí i dalších organizmů nacházejí velmi blízko takovému přechodu.

Vědci sice přesně nevědí, mezi jakými fázemi struktury se tento přechod nachází, ale věří, že jejich objev přispěje k dalšímu poznání komplexní struktury lidského mozku a jeho vývoje, jak v rámci zárodečného vývoje jedince, tak i evolučního vývoje v lidské linii. Výsledky zajímavého výzkumu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Communications Physics.

Mozek na přechodu

„Lidský mozek je jedním z nejvíce komplexních systémů, s nimiž jsme se setkali. Jeho struktuře stále v řadě ohledů nerozumíme,“ přiznává vedoucí výzkumného týmu István Kovács. S kolegyní dospěli k tomu, že struktura mozku na úrovni buněk nachází těsně na hranici fázového přechodu. Překvapilo je, že se to netýká jen lidského mozku, ale i mozku myši a octomilky, což jsou organismy navzájem evolučně velmi vzdálené. Zřejmě tedy jde o univerzální vlastnost mozků.

„Dalším příkladem fázového přechodu, s nímž se setkáváme v každodenním životě, může být tání ledu,“ vysvětluje první autorka studie Helen Ansellová. „Stále to jsou stejné molekuly vody, ale jejich uspořádání prodělává fázový přechod, kdy se z pevné látky stává kapalina, jejíž vlastnosti jsou v mnoha ohledech velmi odlišné.“

Kovács s Ansellovou analyzovali veřejně dostupná data ze 3D rekonstrukcí struktury mozku člověka, myši a octomilky. Prozkoumali tuto strukturu v měřítku buněk a zjistili, že vykazuje fyzikální charakteristiky, které odpovídají zmíněné blízkosti fázového přechodu. Jednou z těchto charakteristik je například fraktálovité uspořádání buněk v mozku, které je sobě podobné v různých měřítcích.

V Arménii, v jižní Gruzii nebo ve východním Turecku lze narazit na zvláštní menhiry či stély, kterým se říká dračí kameny (také Višapakar nebo Višap). Nacházejí se v odlehlejších oblastech a celkem jich bylo objeveno okolo 150. Jejich stáří se různí, některé z nich ale pocházejí až z doby bronzové. 

Bývají vytesané z jediného kusu kamene, obvykle jsou vysoké tři až pět metrů a zdobí je obrazy různých zvířat. Podle vyobrazených živočichů rozlišují archeologové tři druhy dračích kamenů  – nejběžnější jsou rybí kameny (piscis), dalšími jsou kameny s vyobrazením dobytka (vellus), zachycující nejčastěji kozy, ovce nebo krávy a hybridní kameny s vyobrazením ryb i dobytka. Účel dračích kamenů byl zřejmě rituální, jejich přesný smysl ale není úplně jasný. Podle místních pověstí se do podob vyobrazených zvířat proměňují draci z hor, považovaní za strážce vody a hromu.

Pohřeb pod dračím kamenem

V roce 1980 byl na starověkém pohřebišti Hamaliri taratsk, nacházejícím se nedaleko arménské vesnice Lčašen, objeven dračí kámen s vyobrazením dobytka. Archeologové pod ním nalezli keramické střepy a další artefakty společně s ostatky ženy a dvou novorozenců. Kosti ženy byly již v době objevu převezeny k dalšímu výzkumu do Sovětského svazu, kde později zmizely neznámo kam. Na místě zůstaly jen dětské kosti označované jako Dragon1 a Dragon2. 

Vědci předpokládali, že dětské ostatky patří dvojčatům, analýzy DNA ale prozradily, že jejich příbuznost je mnohem komplikovanější. Kosti patří dvěma dívkám starým maximálně dva měsíce, které byly pohřbeny mezi lety 1616 a 1503 před naším letopočtem. Podle vědců sdílejí asi 25 procent DNA, což je zvláštní. Takto příbuzné si mohou být například babička s vnučkou nebo teta s neteří, což lze z logiky věci vyloučit. Vědci se proto přiklánějí k možnosti, že šlo o nevlastní sestry, které zemřely společně. V takovém případě by šlo o případ extrémně vzácné heteropaternální superfekundace, kdy žena porodila dvojčata se dvěma různými otci. 

Odpověď na tuto genetickou záhadu by mohly přinést kosti pohřbené ženy, ty ale vědci k dispozici bohužel nemají. Teoreticky by obě dívky mohly být pohřbené v různé době, vědci ale tuto možnost (s ohledem na další nálezy v oblasti) nepovažují za pravděpodobnou. Podrobnosti výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Journal of Archaeological Science: Reports.

Přestože se příbuzenské vztahy pohřbených dívek patrně rozluštit nepodaří, objev je podle vědců zajímavý jak z hlediska archeologického, tak i z hlediska genetického. V Arménii pozdní doby bronzové i na tomto konkrétním nalezišti jsou pohřby velmi dětí vzácné a pohřeb dvou novorozenců spojený s monumentální stélou je zcela ojedinělý.

Britský letecký průmysl, který kdysi patřil mezi nejsilnější a nejpokročilejší na světě, prodělal za studené války sérii krizí, které ohrožovaly samotnou jeho existenci. Řešením se stal proces, jenž se oficiálně označoval jako konsolidace, fakticky však šlo o sloučení dříve samostatných značek do podoby velkých korporací, nejprve BAC (British Aircraft Corporation) a posléze BAe (British Aerospace), která dosud existuje jako BAE Systems. Kvůli tomuto sloučení zaniklo mnoho slavných jmen výrobců, kteří se nesmazatelně zapsali do dějin, například Armstrong, Bristol, Hawker a v neposlední řadě také Supermarine.

Podnik leteckého nadšence 

U zrodu pozdější značky Supermarine stál Noel Pemberton Billing (1881–1948), nekonvenční letecký nadšenec, podnikatel a politik. O úspěchy v oboru letectví se snažil již od roku 1909, ale jeho pokusy konstruovat a prodávat letouny nejprve nevedly ke zdaru, protože se zpravidla snažil o aplikaci originálních, ale ne zrovna optimálních řešení. Uspěl až díky tomu, že najal skutečné experty, kteří pak začali pracovat pro jeho novou firmu v Southamptonu, jež vznikla roku 1913 pod názvem Pemberton-Billing Ltd. Tým inženýrů vedl Hubert Scott-Paine (1891–1954), kdežto majitel podniku se postupně více soustředil na politickou dráhu. To však škodilo byznysu, jelikož Pemberton Billing hlasitě kritizoval vládu, a proto měl logicky potíže získávat zakázky.

První letouny nové firmy, například pozorovací a cvičný dvouplošník P.B.25, se navíc příliš neosvědčily, a tudíž se společnost zabývala převážně licenční produkcí letounů od jiných firem. Pemberton Billing se v roce 1916 stal poslancem a rozhodl se podnik prodat. Do pozice hlavního majitele se dostal Scott-Paine a firma obdržela nové jméno Supermarine Aviation Works, které odkazovalo na záměr věnovat se primárně hydroplánům. Prvním produktem této značky se stal vskutku bizarní prototyp obrovského čtyřplošníku Nighthawk, jenž nesl bezzákluzový kanon pro sestřelování vzducholodí.

Pro civilní i vojenské klienty

Jistě nepřekvapuje, že zůstalo opravdu jen u prototypu, ale snahy konstruktérů se již v té době soustředily na hydroplány. V roce 1917 přibyl do týmu později nesmírně nadaný Reginald Joseph Mitchell (1895–1937) a v témže roce vznikl projekt létajícího člunu, který posléze dostal jméno Baby a zahájil úspěšnou evoluční linií hydroplánů značky Supermarine. Na základě designu Baby byl zhotoven i závodní letoun Sea Lion pro prestižní Schneiderův pohár a různá letadla této firmy získávala úspěchy v civilním i vojenském sektoru.

Mezi důležité stroje vojenského charakteru náležel mimo jiné námořní průzkumný létající člun Seagull, zatímco v komerčním odvětví se průlom dostavil především díky letounu Southampton, který poprvé odstartoval roku 1925 a zařadil se mezi nejúspěšnější stroje své kategorie. Původně vznikl podle specifikací Royal Navy, ale zavedla jej i loďstva dalších zemí a brzy se prosadil též jako civilní dopravní stroj, který zajišťoval spojení mezi Anglií a evropským kontinentem. Dalším rozvojem tohoto designu, pod nímž byl podepsán R. J. Mitchell, vznikl typ Scapa a následně Stranraer, největší a nejrychlejší létající člun v historii Royal Air Force. Vyráběla a provozovala jej také Kanada, která stroj rozsáhle nasadila i za druhé světové války.

Údobí slávy létajících člunů 

Úspěchy letounu Stranraer, který poprvé vzlétl v roce 1934, představovaly jeden z vrcholů zlaté éry létajících člunů, jež se uplatňovaly coby průzkumné, doprovodné, záchranné či dopravní prostředky v námořních silách i civilních službách. Společnost Supermarine patřila mezi hlavní dodavatele v tomto sektoru, z čehož měl určitě velkou radost i Noel Pemberton Billing. Formálně sice chod firmy již dlouho neovlivňoval, ovšem s týmem inženýrů stále udržoval čilé kontakty.

Nastala ale paradoxní situace, jelikož společnost Supermarine již přestávala stačit rostoucí poptávce, protože postrádala finance pro rozvoj svých výrobních kapacit. Proto vedení uvítalo nabídku velké zbrojovky Vickers-Armstrong a roku 1928 se firma Supermarine stala součástí této korporace. Nadále fungovala pod svým jménem, získala však investice, bez nichž by se úspěchy letounu Stranraer a dalších strojů značky Supermarine z 30. let takřka jistě nedostavily.

Zrození legendární stíhačky

V meziválečné éře vzniklo mnoho vynikajících hydroplánů, mezi nimi i letoun, který spadal do lehčí kategorie a byl optimalizován pro start z paluby válečných lodí. Navazoval na Seagull, dostal však nové jméno Walrus, pod nímž se proslavil zvláště za druhé světové války, kdy tyto stroje prováděly průzkum a rovněž zachránily stovky sestřelených pilotů. O kvalitě konstrukce Walrus svědčí i fakt, že poslední kusy sloužily ještě v polovině 50. let.

Mitchellovy hydroplány si vedly výtečně, ovšem nadaný konstruktér usiloval rovněž o úspěch u „suchozemských“ letounů. Zareagoval tedy na žádost Royal Air Force o nový stíhací stroj, který se zrodil již začátkem 30. let, ale postupně se měnil a vyvíjel. Mitchell využil některé poznatky získané při stavbě plovákového závodního letounu S.6B a vytvořil prototyp stíhačky s tehdy ohromně progresivní celokovovou konstrukcí a eliptickým křídlem. 

První start nového stroje se uskutečnil 5. března 1936, kvůli řešení různých potíží se však letoun dostal do služby až v srpnu 1938, a to pod jménem Spitfire. O pouhé dva roky později mu však již patřila velká sláva jako stíhačce, jež „vyhrála bitvu o Británii“. Čísla sice jasně prokazují, že důležitější roli v obraně proti Luftwaffe sehrál typ Hurricane od firmy Hawker, status ikony si však získal elegantnější spitfire, který vykázal také obrovský evoluční potenciál.

Jako jediný stíhací letoun Spojenců se sériově vyráběl po celou válku, díky čemuž vzniklo přes 20 000 kusů v desítkách variant a subvariant, z nichž si zaslouží zmínku alespoň palubní Seafire. Na konstrukci spitfiru poté navázal letoun Spiteful, zatímco budoucím palubním stíhačem se měl stát Seafang, ovšem nástup reaktivního pohonu již záhy učinil tyto konstrukce zastaralými.

Několik strojů proudové éry

Reginald Mitchell se velkých úspěchů spitfiru bohužel nedožil, ale naštěstí nalezl schopné nástupce, kteří navázali na jeho dílo. Byl to zejména Joseph Smith (1897–1956), který posléze nesl také velké zásluhy za přechod značky Supermarine do proudové éry. Britské námořnictvo totiž urychleně žádalo palubní bojový letoun s reaktivním pohonem, avšak nikdo s takovým designem neměl zkušenost. Smith tudíž použil laminární křídlo ze stroje Spiteful a nový trup, do něhož nechal vestavět proudový agregát. Již v červenci 1946 se tak mohl poprvé vydat do vzduchu Supermarine Attacker, který záhy vstoupil do výzbroje jako první proudový palubní letoun Royal Navy. V praxi se nakonec příliš neosvědčil a záhy opustil službu, ovšem vydláždil cestu pro další typy. 

V roce 1954 přijalo letectvo do služby stíhací Supermarine Swift, který rovněž sloužil jen krátce, určitou dobu však držel světový rychlostní rekord, když dosáhl hodnoty 1 187 km/h. Třetím a posledním sériovým proudovým letadlem proslulé firmy se stal palubní útočný stroj Scimitar, který zahájil provoz v roce 1957 a sloužil také jako nosič nukleárních pum. V té době však již společnost Supermarine zažívala podobné problémy jako další britští výrobci letadel, což vedlo k výše zmíněné konsolidaci. V roce 1960 tak jméno výrobce kdysi vynikajících hydroplánů a stíhaček Spitfire muselo opustit trh.

Pomeranče, které do Kalifornie roku 1769 přivezli španělští misionáři, se o století později staly oblíbeným a v podstatě nejcennějším kalifornským zbožím. Počet akrů pomerančových sadů v jižní Kalifornii vzrostl mezi lety 1877 a 1890 sedminásobně, zatímco počet železničních vagonů vyvážejících tyto šťavnaté poklady se zdvojnásobil na téměř 6 000 ročně. To bylo podpořeno železniční tratí, která v roce 1876 dosáhla Los Angeles. 

Počínaje rokem 1888 přepravovala společnost Southern Pacific pomeranče ve vagonech chlazených obrovskými bloky ledu. Toho času činila hodnota transportovaných pomerančů 20 milionů dolarů ročně. Zdálo se, že nic nemůže takzvanou druhou zlatou horečku zastavit. Vše změnil perlovec zhoubný, který v sadech způsobil doslova katastrofu. 

Nezničitelný škůdce 

K jeho populační explozi došlo na Novém Zélandu v roce 1878, kdy ho tamější entomologové objevili jako nový druh a přiřadili mu název Icerya purchasi. Je záhadou, jak se tento nebezpečný škůdce, připomínající bílý polštář, rozšířil ze své australské domoviny na citrusy po celém světě. Nicméně již počátkem osmdesátých let pustošil citrusovníky v San Francisku a rychle migroval na jih. V roce 1884 se dostal až do Los Angeles, kde nejvíce poničil jižní část ranče Williama Wolfskilla, jemuž patřil první a jeden z největších kalifornských citrusových sadů. 

Agresivita napadení plantáží předčila všechny do té doby zaznamenané problémy se škůdci. Wolfskill vyzkoušel aplikovat řadu opatření, mezi něž patřilo potírání stromů velrybím tukem, nahřívání párou či pálení infikovaných větviček, vše bezvýsledně. Bílé chomáčky perlovců se šířily na další a další stromy a vysloužily si tak od Wolfskilla přirovnání k „ohavné lepře“. V zoufalství dokonce sáhl po střelném prachu, ale otřesy z výbuchu neměly na škůdce žádný vliv. 

Palčivý problém s perlovcem přiměl do té doby nezávislé pěstitele, aby se roku 1885 zorganizovali a sdružili v prvním ovocnářskému družstvu v Kalifornii (pozdější Sunkist). Do boje proti němu nasadili směsi petroleje, kyselin a další chemikálie, ale výsledek byl stejný jako v případě pokusů Williama Wolfskilla. Rozlehlé lány citrusů představovaly stále pro perlovce potravní ráj a dál se nekontrolovaně šířil. 

Jako by to nestačilo, podle nekompromisního nařízení museli pěstitelé zasažené stromy vykopat a spálit. Toho času rostlo v Kalifornii na 600 000 pomerančovníků. Ačkoliv jejich přesný počet, který padl za oběť perlovci, není přesně znám, lze si představu o rozměrech katastrofy udělat z vývozu. Jestliže v roce 1887 bylo přepraveno 2 000 nákladních vagonů s pomeranči, o rok později už pouze 400. 

Přírodní cestou 

Ničivá vlna, která se valila kalifornskými pomerančovými sady, přiměla v roce 1886 vedoucího oddělení entomologie na americkém ministerstvu zemědělství, Charlese Valentina Rileyho, k vyslání dvou federálních entomologů na farmu Williama Wolfskilla. Byli jimi Daniel Coquillett a Albert Koebele. Třebaže v 19. století zemědělství neznalo nic jako syntetické pesticidy (k jejich rozmachu došlo až po druhé světové válce), vyzkoušeli tito odborníci bezpočet tehdy známých chemikálií, opět bezúspěšně. Coquillet doslova žasl nad tím, kolik toho samička perlovce vydržela. Přestože žíravý roztok spálil její bílý vlnatý „polštář“, stále žila.

Toho času svitla naděje na řešení katastrofy biologickou cestou. V Austrálii totiž objevil entomolog Fraser Crawford parazitickou mouchu Cryptochetum iceryae, která napadala perlovce zhoubné. Přes původní pochyby se Riley rozhodl poslat k protinožcům Alberta Koebeleho. Ten se v srpnu 1888 vydal na cestu a 20. září dorazil do Sydney. Parazitickou mouchou byl nadšený, dokud 15. října nezpozoroval, jak perlovec požírá slunéčko australské (Novius cardinalis). O svém objevu hned informoval Crawforda a také Rileye, oba však byli skeptičtí. Riley mu napsal, že mnohem více očekává od Cryptochetum iceryae. 

První várka parazitických much, které Koebele odeslal parníkem, dorazila do Kalifornie 30. listopadu 1888. Při pokusech, které prováděl Coquillett na farmě Wolfskilla, byla ovšem neúčinná. Koebele však prozíravě spolu s mouchami poslal také zásilku slunéčka australského. Cestu přežily pouze dvě larvy, které Coquillett vypustil na napadený pomerančovník, jenž izoloval od ostatních pomocí entomologického stanu. K jeho překvapení se okamžitě vrhly na perlovce, jehož usmrtily a zkonzumovaly. Od října 1888 do ledna 1889 Koebele poslal do Spojených států celkem 164 slunéček australských. Aby dokázala přečkat třicetidenní transpacifickou plavbu, nechal je uložit do mrazících boxů. 

Jakmile slunéčka dorazila na farmu Williama Wolfskilla, opět se u nich při styku s perlovci projevil nebývale silný apetit. Jedno takové setkání těchto zástupců hmyzu popsal Koebele následovně: „(…) samička australského slunéčka zprvu v poklidu konzumovala perlovce, aby ho vzápětí zuřivě sevřela za zadní část kusadly a doslova ho odtrhla od listu a otočila jím ve vzduchu. Po jejím řádění zůstal po perlovci jen prázdný skelet a samička se pak vrátila ke kladení vajíček.“ 

Úspěšný experiment 

Mezitím Coquillet pokračoval v pokusech s jedinci slunéčka australského, které mu poslal Koebele. Testy probíhaly v entomologických stanech, které vždy uzavřely celý strom. Počátkem dubna 1889 Coquillet jeden stan pootevřel, aby vypustil hemžící se slunéčka. Během pouhých několika týdnů se brouci rozšířili na všechny pomerančovníky a zbavili je perlovců. Senzační zpráva se rozšířila mezi další pěstitele, kteří přijížděli k Williamu Wolfskillovi s napadenými větvičkami a na nich si pak odváželi slunéčka australská do svých sadů. Koncem roku 1889 došlo k vyhubení téměř všech perlovců, takže se slunéčka v sadech začala navzájem kanibalizovat.

Před pěstiteli tak vyvstal úkol, jak zachránit alespoň malé množství perlovců, aby se na nich slunéčka australská mohla množit pro případ nové populační exploze citrusového škůdce. Na jaře roku 1890 byl Koebele oslavován jako hrdina a zachránce. Kalifornské ovocnářské družstvo mu darovalo zlaté hodinky a jeho manželce diamantové náušnice. 

Koebeleho objev je dodnes prezentovaný jako první historický příklad použití moderní biologické ochrany na základě vědeckého poznání. A příběh nekončící potravní vazby slunéčka australského a perlovce zhoubného se píše také v současnosti, kdy už oba druhy hmyzu najdeme na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Ironií osudu se totiž ukázalo, že i přes vynález moderních syntetických pesticidů je perlovec proti většině z nich rezistentní, a tak někteří pěstitelé citrusů dodnes organizují vysazovaní slunéčka australského do svých sadů.

Kulové hvězdokupy jsou seskupení těsně gravitačně provázaných hvězd, která jako celek obíhají kolem center galaxií. Astronomové je vnímají jako přírodní laboratoře, které nám dovolují detailně zkoumat evoluci hvězd a galaxií. Přispět mohou zejména k objasnění vzniku a evoluce raných galaxií. Vznik kulových hvězdokup totiž zřejmě souvisí s obdobími intenzivní tvorby hvězd v raných galaxiích.

Jednou z nejstarších kulových hvězdokup je Messier 15 (známá též jako NGC 7078), která vznikla přibližně před 12,5 miliardami let. Nachází se ve vzdálenosti asi 35 700 světelných let od Sluneční soustavy. Hvězdokupa má průměr asi 88 světelných let, obsahuje hmotu asi 560 tisíc Sluncí a je zřejmě domovem černé díry střední velikosti s hmotností 1 700 až 3 200 Sluncí.

Vystřelená hvězda

Čínský výzkumný tým, který vedl Yang Huang z Univerzity Čínské akademie věd v Pekingu, nedávno pátral po tzv. vysokorychlostních hvězdách (high-velocity stars), které by mohly být „vystřeleny“ působením gravitačních sil z kulové hvězdokupy. Díky analýze dat Sloanovy digitální prohlídky oblohy (SDSS) a evropské vesmírné observatoře Gaia objevili slibného kandidáta, který by mohl pocházet právě ze zmíněné hvězdokupy Messier 15.

Jak vyplývá z doposud nerecenzované studie na platformě arXiv, jde o hvězdu J0731+3717, která se řítí rychlostí 418,71 kilometrů za sekundu. Je stará asi 13 miliard let, má velmi nízkou metalicitu, její hmotnost je asi 0,69 Slunce a povrchová teplota 6 062 kelvinů. Hvězdu J0731+3717 pozorujeme ve vzdálenosti asi 4 200 světelných let od Sluneční soustavy.

Badatelé zjistili, že se hvězda J0731+3717 dnes sice nachází ve vzdálenosti asi 37 500 světelných let od hvězdokupy Messier 15, propočítání její trajektorie zpět do minulosti ale naznačuje, že se přibližně před 21 miliony let nacházely společně s hvězdokupou ve stejné oblasti vesmíru. Objevená stálice i hvězdokupa navíc podle vědců vykazují velmi podobné stáří a metalicitu, což ukazuje na jejich společný původ. 

S největší pravděpodobností došlo k tomu, že hvězda J0731+3717 byla vymrštěna slapovými silami z velice těsné blízkosti centra hvězdokupy. Podle vědců se mohla v té době nacházet ve vzdálenosti jedné astronomické jednotky (150 milionů kilometrů) od černé díry.

Svaté kolegium kardinálů, které rozhoduje o volbě budoucího papeže, nepředstavovalo právě nezávislou instituci. Jedním z důvodů bylo neustálé vměšování „nejkatoličtějších veličenstev“ Španělska, Francie a Rakouska do chodu církve, jež sváděla se světskou mocí po dlouhá staletí boj o vlastní svrchovanost. Zápas dosáhl nového vrcholu v novověku, kdy se církev potýkala se systémem absolutistických monarchií, jejichž panovníci toužili rozhodovat o každém aspektu života – ten duchovní nevyjímaje.

Své „agenty“ si vládci do kolegia prosadili pomocí institutu tzv. korunního kardinála, jenž nebyl jmenován standardním církevním postupem, nýbrž na přání panovníka. Často se přitom jednalo o naprosté laiky, kteří měli jen minimální teologické vzdělání, či dokonce žádné. Počátky jejich vměšování do papežských voleb neboli konkláve byly původně zcela neformální. Během 16. století se obvykle korunní kardinálové snažili sestavit opozici alespoň z jedné třetiny kardinálů, což stačilo, aby nevhodný kandidát nenašel podporu dvou třetin sněmu nutnou k prohlášení papežem.

Nová pravidla

V 17. století už však máme doloženo využití speciálního „práva vyloučení“. Tzv. ius exclusivae umožňovalo korunním kardinálům těsně před volbou vystoupit a veřejně deklarovat, že je některého kandidáta nutné vyškrtnout. Prosazení daného práva šlo zřejmě ruku v ruce s ekonomickým a politickým kolapsem moci italských států, jejichž území si mezi sebou rozdělili právě vládci Španělska, Francie a Rakouska.

Svatá instituce se politickému nátlaku podvolila a hrubé porušení své nezávislosti přijala. Z roku 1644 se tak dochoval první záznam o využití zmíněného práva a zamítnutí favorita Giulia Sacchettiho ze strany španělského ambasadora, jenž kandidáta považoval za příliš profrancouzsky orientovaného. K dalším vyloučením pak docházelo téměř při každém následujícím konkláve a útlum nastal až v 18. století.

Nesnášenlivý císař

Na prahu 20. století se již jednalo o zapomenutý institut, protože nebyl dlouho řádně oprášen. Roku 1832 jej rakouský zástupce nestihl uplatnit a následující papežové Pius IX. a Lev XIII. se dožili zasloužilého věku. Závěrečný a nejkontroverznější příklad užití práva vyloučení tak nabídl rok 1903, kdy se odehrálo poslední konkláve s dochovaným svědectvím. Poté totiž papež pod hrozbou exkomunikace zakázal vynášet ven z volby jakékoliv informace. 

Dlouhodobého favorita tehdy představoval státní sekretář Mariano Rampolla del Tindaro, sicilský aristokrat a stoupenec liberální linie. Rakouský císař František Josef I. jej osobně nesnášel, protože ho považoval za zednáře a libertina. K důvodům panovníkovy averze přitom zřejmě patřila také impertinentní poznámka kardinála Rampolly ohledně sebevraždy korunního prince Rudolfa, kterou se rakouský dvůr snažil ze všech sil utajit.

Křik v konkláve

Císař se proto rozhodl využít historické právo veta papežské volby, ale první komplikace spočívala již ve výběru vhodného preláta. V důsledku spletité církevní politiky v habsburské monarchii neměl František Josef k dispozici žádného diplomaticky schopného kardinála: Část z nich byla stará a panovník k nim pociťoval averzi, zatímco jiní se odmítali jakkoliv politicky angažovat.

Nakonec zbyl pouze Jan Puzyna de Kosielsko, krakovský kardinál a loajální polský aristokrat, který se však nevyznal v zákulisí vatikánské politiky a během konkláve panikařil. Špatně odhadl vývoj a došel k názoru, že Rampolla bude zvolen – proto jménem Františka Josefa přečetl rakouské veto. Latinskou formuli ovšem přednesl tak tichým hlasem, že mu napoprvé nikdo nerozuměl, a při druhém čtení zas mnozí kardinálové nepochopili, co se děje.

Když jim nejmladší kardinál jáhen vysvětlil institut veta, rozpolcenému kolegiu doslova povolily nervy. Někteří začali na Puzynu křičet „styď se“ a „zmiz“, zatímco jiní se vzdálili, neboť volbu považovali za zastavenou. Ve výsledku získal Rampolla v dalším kole vůbec nejvíc hlasů, neboť ho – císaři naschvál – podpořili i ti, kdo měli jiné favority. Ani to ovšem k jeho zvolení nestačilo.

Nechtěný církevní Otec

Užití práva veta uvnitř elity katolické církve dokládá, jak hluboce byla koncem 19. století rozpolcená. Puzyna do Vídně hlásil, že zabránil zvolení „zednáře Rampolly“, zatímco ten kritizoval zpátečnictví polského preláta. Po dlouhém zvažování potom kardinálové vybrali nevýrazného, prostého a politicky nevyhraněného muže v osobě benátského patriarchy Giuseppeho Sarta.

Kardinál Sarto, podceňovaný v kurii i po zvolení, se řadil mezi nejméně očekávané kandidáty. Po volbě trvalo téměř dva dny, než jej vůbec přemluvili, aby post přijal. Coby nový papež Pius X. pak naznal, že jeho zvolení znamenalo Boží zázrak, načež se stal jedním z nejautoritativnějších svatých Otců v novodobých dějinách. A ihned po usednutí na papežský stolec kontroverzní právo veta zrušil… 

Psi jsou bezkonkurenčně nejrůznorodějšími obratlovci planety. Někteří stále nezapřou svůj vlčí původ, což platí například pro německého ovčáka či saňové psy, jako je malamut. Jiní – třeba pudl – už však svého divokého příbuzného příliš nepřipomínají. 

Psi, stejně jako vlci, navzájem komunikují prostřednictvím pachů. Chrt u patníku nezapochybuje o původu „značky“, kterou tam po sobě zanechali buldok či doga. Poznali by se ale psi různých plemen i v případě, že by jim čich neposkytoval spolehlivé vodítko? 

Testy za odměnu

Francouzští vědci pod vedením Dominique Autier-Dérianové z lyonské univerzity před časem takový pokus provedli. Jako „dobrovolníky“ využili devět různých plemen včetně několika voříšků a vytvořili pro ně databázi tří tisíc fotografií psů nejrůznějších druhů: Zobrazení chlupáči se lišili barvou, typem srsti i tvarem hlavy; některá plemena měla uši vztyčené, jiným naopak visely dolů. Kromě toho odborníci shromáždili i tři tisíce snímků nejrůznějších jiných tvorů – koček, krav, morčat, žab, ptáků, a dokonce i lidí. 

Pokusné psy postavili vědci před dvojici obrazovek. Na jedné se objevila fotografie psa, na druhou pak odborníci promítali třeba podobu krávy nebo nechali monitor prázdný. Testovaný chlupáč měl za úkol přejít k obrazovce se snímkem psa, a pokud to udělal, dostal za odměnu drobný pamlsek. Jednalo se o přípravnou, tréninkovou část celého experimentu.

Lehko na cvičišti i na bojišti

Trénink považovali vědci za úspěšný, jestliže zvíře dvakrát po sobě správně označilo snímek psa alespoň v deseti případech z dvanácti. Všech devět „dobrovolníků“ úkol zvládlo, tudíž mohl začít vlastní experiment: Na jednom monitoru se objevovaly obrázky psích ras, jež testované zvíře nikdy předtím nevidělo; na druhou obrazovku vědci promítali snímky z „nepsí“ sady. Chlupatí respondenti byli opět odměněni pamlskem v případě, že ze dvou fotografií vybrali tu se psem. Také tento úkol však zvládli, a podali tak jasný důkaz, že „kolegu“ poznají, i když se nemohou spolehnout na svůj čenich a musejí se řídit pouze zrakem.

Tým pro jistotu provedl ještě opačný experiment: Chlupáči se tentokrát dočkali odměny, pokud zvolili obrazovku, na níž pes nebyl! Šlo přitom o podstatně těžší úkol – testovaným zvířatům se totiž nabízelo pestré spektrum nejrůznějších snímků, které měly společné právě jen to, že na nich nebyli psi. I s tím si ovšem „respondenti“ poradili: Prokázali tak, že mají celkem jasnou představu, co je a co není pes, a nenechají se zviklat ani širokou škálou plemen.

Výzkumy z nedávné doby ukazují, že při rozvoji Alzheimerovy choroby i v řadě dalších neurodegenerativních onemocnění hraje významnou roli poškození „úklidových mechanismů“ nervových buněk. Zahrnuje to i takzvanou mitofagii, která spočívá v odstraňování oslabených, nefunkčních mitochondrií. Když mitofagie nefunguje správně, v nervových buňkách se hromadí defektní mitochondrie, což má vliv na jejich funkci.

Profesor Vilhelm Bohr z Kodaňské univerzity a amerického Národního Institutu stárnutí v Baltimoru společně se svými kolegy zjistil, že proces mitofagie může podpořit látka urolithin A, která vzniká působením střevní mikroflóry při trávení tříslovin ellagitanninů. Tyto třísloviny obsahují ve velkém množství například granátová jablka, vlašské ořechy nebo třeba maliny.

Prospěšný urolithin A

Bohrův tým prováděl pokusy na laboratorních myších, kterým dlouhodobě podávali urolithin A. Ukázalo se, že u myší krmených touto látkou dochází ke zlepšení schopnosti učení, paměti i čichu. Podle vědců urolithin A ovlivňuje protein kathepsin Z, který je v mozku pacientů s Alzheimerovou chorobou přehnaně aktivní a hraje roli v zánětech. Urolithin A potlačuje jeho produkci, což napomáhá obnově „úklidových“ mechanismů. Urolithin A také prospěšným způsobem upravuje odpověď imunitního systému při Alzheimerově chorobě. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Alzheimer's & Dementia.

Profesor Bohr nicméně upozorňuje že látky jako urolithin A nemohou představovat jedinou a úplnou prevenci či dokonce lék Alzheimerovy choroby. Mohou ale podpořit organismus pacienta v zápase s touto nemocí a zpomalovat její postup. Podle kodaňského vědce je u podobných přírodních látek nespornou výhodou, že se s nimi pojí méně vedlejších účinků ohrožujících pacienta.

Hvězdný systém Beta Pictoris v souhvězdí Malíře je pro vědce dokonalou astrofyzikální učebnicí. Jde o velmi mladý systém – podle odhadů jen 20 až 25 milionů let starý, což z něj v porovnání se Sluneční soustavou (4,6 miliardy let) činí takřka novorozence.

Mateřskou hvězdou tohoto systému je Beta Pictoris – druhá nejjasnější hvězda v souhvězdí Malíře. Od Sluneční soustavy je vzdálená 63,4 světelného roku a je 1,75krát hmotnější a 8,7krát jasnější než naše Slunce. Z dřívějších pozorování plyne, že Beta Pictoris obklopuje velký prachoplynový disk a kolem mateřské hvězdy krouží nejméně dvě mladé exoplanety. Vědci zde v minulosti také zaznamenali zárodky kometární aktivity.

„Beta Pictoris je ve věku, kdy v jejím okolí stále probíhá formování planet prostřednictvím obřích kolizí. To, co v tomto hvězdném systému pozorujeme, je v podstatě formování kamenných planet a dalších objektů v reálném čase,“ přibližuje Christine Chenová, astronomka z Univerzity Johnse Hopkinse. Pozorování podobných kolizí v mladém systému Beta Pictoris by podle vědců mohlo osvětlit procesy, které formovaly i mladou Sluneční soustavu.

Drama u sousedů

Na systém Beta Pictoris se nedávno zaměřil i teleskop Jamese Webba. Vědci v něm pátrali po prachových částicích, které v této oblasti zaznamenal v letech 2004 až 2005 Spitzerův vesmírný dalekohled. JWST prachová mračna nezaznamenal, srovnání dat ale odhalilo významné změny v energetických signaturách prachových zrn kolem mateřské hvězdy.

Podle vědců je nejpravděpodobnějším vysvětlením, že mračna, která před 20 lety zaznamenal Spitzerův dalekohled, byla pozůstatkem srážky planetek. Prachová mračna vyvržená během této kolize měla podle vědců hmotnost rovnající se asi 100 000násobku hmotnosti planetky, která před 66 miliony let vyhubila na Zemi dinosaury. Záření mateřské hvězdy ale tento prach rozptýlilo a s jeho ochlazením zmizelo i tepelné záření, které Spitzerův dalekohled v roce 2004 zaznamenal.