Francie prožívala od listopadu 1380, kdy se stal králem Karel VI. (1380–1422), konečně šťastné dny. Válka s Anglií, které budou historikové jednou říkat stoletá, utichla, a i když byl nový král ještě dítě, otec mu určil za regenty i rádce jeho tři strýce, vévody z Burgund, z Anjou a z Berry. Vychovávali jej dobře a on dospíval v bojovného rytíře. Válečný křest si odbyl roku 1382 při potlačení povstání ve francouzském lénu Flandry, kde osobně téhož roku zvítězil v bitvě u Roosebeke. 

O tři roky později se sedmnáctiletý Karel VI. oženil s šestnáctiletou Alžbětou Wittelsbašskou. S dívkou, kterou Francouzi překřtili na Isabelu Bavorskou, tvořili svazek láskyplný, vášnivý i plodný. Ve dvaceti letech se urostlý, bojovný a pohledný král, jemuž poddaní říkali Charles le Bien-Aimée, Karel Milovaný, chopil samostatné vlády, k níž si přizval schopné rádce-odborníky. Francie vzkvétala, jenže pak, jednoho horkého srpnového dne 1392, se vše rázem změnilo.

Drama parného dne 

Vše začalo, protože se bretonský velmož Pierre de Craon pokusil zamordovat Oliviera de Clisson, francouzského konétabla (vrchního velitele vojsk po králi). Hrdelní zločin nemínil Karel VI. nechat bez odplaty, proto s vojskem vytáhl k vévodství Bretaň a 5. srpna dospěl do blízkosti města Le Mans. Táhlo na poledne a slunce žhnulo, až vše rozpálilo. Král v sedle měl na sobě kabátec z černého sametu a nejspíš myslel na to, že k němu z lesa před chvílí vyběhl jakýsi muž, napůl divoch, napůl blázen, který podle kroniky Chronicorum Karoli Sexti mnicha ze Saint-Denis volal: „Nejezdi dál, vznešený králi, neboť tě zradí!“ 

V posledních dnech se údajně netěšil dobrému zdraví, parno onoho dne mu dodalo a podivná výstraha na něj dolehla natolik, že stačilo málo, aby přišel o rozum. „Jeden ze zbrojenců, který jel po jeho boku, byl příliš tísněn houfem a upustil na zem meč. Z hluku železem způsobeného popadl krále z ničeho nic záchvat vzteku; ve svém rozrušení vytasil meč z pochvy a toho muže zabil. Zároveň pobídl koně ostruhami a po dobu jedné hodiny jezdil z jedné strany na druhou převelikou rychlostí a křičel: ,Chtějí mě vydat nepřátelům!‘ (…). Myslel, že je v bitvě a obklopen nepřáteli a pozvedl meč tak, aby mohl bodat i sekat, jedno do koho, křičel a volal: ,Kupředu, kupředu na ty zrádce!‘,“ popsal ty chvíle kronikář Jean Froissart. 

Podle Velkých kronik svatodivišských stihl král zabít čtyři muže, než jej přemohli a dopravili do Le Mans, kde pomatence svěřili do péče lékařů. Podivná událost u mnohých vyvolala otázku, zda onoho divého muže, který vypadal jako biblický prorok či keltský druid, někdo na krále nenastražil úmyslně. Jak by ho ostatně dokázal onen neznámý poznat v dobách, kdy portrétní umění kulhalo, a dokonce ani na mincích nevyhlížely obličeje realisticky. Nikdo nemohl předpokládat, že Karel VI. přijde o rozum. Nabízí se ale varianta, že kdosi zamýšlel vladaře poštvat proti jeho rádcům nebo proti strýcům, kteří svou bývalou moc zdaleka neztratili. 

Zatemněná mysl 

Do Le Mans se nechal král odvézt jako beránek, ani zbraň mu nemuseli vyrvat násilím, i když jej pak pro jistotu svázali. Sám se vyčerpal a přestal bojovat, zároveň ale slova nepromluvil a nikoho nepoznával, dokonce ani bratra Ludvíka či strýce. „Tři dny nato nabyl král zdraví a mohl i rozumu užívat,“ píše mnich ze Saint-Denis, který celou věc pokládal za zázrak i dílo Prozřetelnosti. „Tehdy žádal pokorně odpuštění vin, jež mohl mít vůči přítomným i nepřítomným.“ 

Ke zlepšení zdravotního stavu nejspíše pomohly klid a péče starého lékaře Guillama de Hervilly. Ten Karlovým strýcům radil, aby krále ničím nezatěžovali, nýbrž mu dopřávali radovánky a rozptýlení. Učený doktor povolil návštěvy královny i lov, neboť vladař už dokázal vsednout na koně. Podle všeho si nic z onoho záchvatu zuřivosti nepamatoval a nikdo netušil, co se v jeho hlavě odehrálo. Při tehdejším stavu lékařství se není čemu divit, že kroniky dávaly stejnou měrou vinu očarování a Božímu trestu. Doktoři u králova lůžka se nicméně nakonec shodli na příliš rozpálené černé žluči, jež, smíšena se vztekem, stoupla panovníkovi do hlavy. 

Dodnes se neví, zda šlo o dědičné zatížení – Karlova matka Joanne de Bourbon trpěla duševní chorobou, a tak v historii proslula spíše pod jménem Johana Šílená – či následek předchozího onemocnění. Obvykle se v tomto ohledu uvažuje o schizofrenii, porfyrii (krevní onemocnění, jež s sebou nese neurologické komplikace), případně o maniodepresivním (bipolárním) stavu. Stoprocentní jistotu a uspokojivou diagnózu ale k dispozici nemáme. 

Uzdravený vladař? 

Za královo uzdravení se sloužily mše, prostí lidé zapalovali svíce a pořádali procesí, aby je nebe vyslyšelo. Karel VI. zatím vykonal zbožnou pouť do Chartres a až v půli listopadu se vrátil do Paříže. Od první ataky choroby za něj opět vládli příbuzní. Svoje strýce z regentských funkcí odvolat nechtěl, cítil se totiž na vládní záležitosti dosud slabý. Sám vydal jen ordonanci, která upřesňovala, co dělat, kdyby se trůn uvolnil. V takovém případě se měl stát až do zletilosti dědice trůnu, který se narodil na konci roku 1392, regentem králův bratr Ludvík Orleánský. 

Králův verdikt pochopitelně rozladil jak vévody z Berry a z Burgundska (ten z Anjou by se hněval také, nebyl ale v Paříži), tak i královnu Isabelu Bavorskou. Její budoucnost by se totiž stala v případě manželovy smrti nejistou – na výchovu nedávno narozeného prince by ztratila vliv a její postavení i příjmy by se redukovaly na nepříliš vlivné postavení královny-vdovy. 

Zmíněná ordonance sice svědčila, že král je při smyslech a uvažuje velice realisticky, stala se však katalyzátorem dalších událostí, které shodou okolností vyústily roku 1393 v další tragédii nebohého Karla VI. Nebylo divu, že se královna Isabela začala starat o vlastní hmotné zajištění, o statky, osobní poklad, i o přiřčení renty v případě ovdovění. Všichni kronikáři se ale shodují, že tehdy ještě její city k manželovi nevychladly. Neměla to nejspíš lehké, neboť její choť přestal dbát na hygienu, vzhled, oděv a někdy i jídlo. O královo zdraví však pečlivě dbala ať už z důvodů vlastní existence, či z náklonnosti, a nejspíš jej chtěla zbavit melancholie, do které se od nešťastné letní události propadal. 

Mizerný duševní stav jej nicméně neodradil od veselí a postelových hrátek. Po zábavě ovšem netoužil jen sexuálně dosti temperamentní panovník, ale i celý dvůr. Vladařovu rozjívenost vítali též jeho strýcové a bratr, neboť bylo v jejich zájmu odvést Karla VI. od vladařských rozhodnutí a nasměrovat jej trochu jinam, jak ostatně radili i lékaři. Taškařice a maškarády patřily tehdy k převelice oblíbeným aktivitám lidových vrstev. Masopustní převleky si oblékali lidé od malých vsí až po Paříž, proč tedy takovéto zvyky nepřenést do královských komnat a paláců urozených? 

Radovánky v paláci 

Příležitost k veselí, jež mělo hodně nevázaný charakter, skýtaly nejčastěji svatby a jednu z nich chystala Isabela Bavorská právě na počátku roku 1393. Šlo o sňatek její dvorní dámy, už třikrát ovdovělé Catherine de Hainceville, která přišla s královnou z Bavorska. Svatební zábava, plánovaná spolu s maškarádou a šarivari, se chystala v pařížském paláci Saint-Pol na pravém břehu Seiny. „Nic nádheře onoho naprosto královského svátku nescházelo. Nebylo opomenuto nic, co mohlo pozvané osoby rozptýlit. Byly tu maškary všeho druhu a tančilo se za zvuku nástrojů až do půli noci. Běda, nikdo netušil, že se všechny ty radovánky co nevidět skončí strašnou tragédií,“ tvrdil mnich ze Saint-Denis. 

Prapříčinou se stal nápad králova šlechtice Huguetta de Guise, jenž vymyslel, že se s několika dalšími převléknou za divomuže či ďábly, načež opatřil šest lněných košil, které dal potřít smolou a polepit vlasy barvy lnu. Taškařice se měli účastnit krom něho hrabě de Joigny z mocného rodu de La Trémoillů, dále Aimery de Poitiers, pak Jobbain de Foix, pan de Nantouillet a nakonec i král, kterého záměr i převlek velice pobavily; ten se přidal jako šestý. 

„Takto namaskovaní posléze vešli do sálu v tom hrozném přestrojení, v němž nebyli k poznání, jali se pobíhat s obscénními gesty na všechny strany, vydávali hrozný řev a napodobovali přitom vlčí vytí. Jejich pohyby byly stejně nepatřičné jako hlasy a s posedlostí vskutku ďábelskou tančili sarabandu,“ líčí události mnich ze Saint-Denis. 

Málokomu v sále to ale připadalo nepatřičné a všichni spíše vítali zpestření jinak dosud fádní slavnosti. Ve světle loučí, které – rozvěšeny po stranách na zdech – vrhaly stíny, musely převlečené postavy vypadat divoce, a kdo se za maskou skrývá, nešlo poznat zcela určitě. Svatební hosté hádali podle pohybů, postav či hlasu a mnozí nejspíše tušili, že Karel VI. v té šestici hraje aktivní roli. 

Plamen, který přeskočil 

Jobbain z Foix se ale v té veselé skupince držel zpátky a z opatrnosti králi podle kronikáře Froissarta radil: „Sire, nechte přikázat velice důrazně, abychom se nepřiblížili k žádné z pochodní, neb kdyby plamen přeskočil na košile, tvořící náš převlek, lněné chlupy by chytly jak vích a my bychom byli v ohni a neodvolatelně ztraceni, to vám říkám.“ Panovník dal na jeho doporučení a skutečně poručil, ať nikdo s pochodní za tou šesticí divochů nejde. 

Jenže krátce nato vešel do sálu v doprovodu čtyř rytířů a šesti sluhů s pochodněmi vévoda Ludvík Orleánský, králův bratr. Netušil, co hraje šest postav v maskách za divadlo, a nevěděl ani o králově bezpečnostním opatření. Možné nebezpečí si neuvědomil a udělal, co udělat neměl. „Jak tak těch pět tančilo, přiblížil se s pochodní, již před ním držel jeden z jeho sluhů, a to tak blízko, že od žáru ohně vzplanula koudel. Víte, že není prostředku, jak koudel uhasit, když chytne. Plamen lnu rozehřál smolu, kterou byla koudel přilepena k látce,“ píše Froissart. Šlo o mladický nerozum, nebo zlý úmysl? Mnozí se domnívali, že svého bratra poznal i pod převlekem. Ostatně kdyby Karel VI. uhořel, podle nedávného výnosu by se Ludvík Orleánský stal na čtrnáct let poručníkem nedospělého následníka trůnu, a v případě, že by zemřel i on, usedl by na trůn sám. 

Krutá muka 

Jisté je, že pět postav divomužů vzplanulo takřka naráz, a na šestou plameny přeskočily vzápětí. Jak popisuje mnich ze Saint-Denis, umírání v ohni představovalo vskutku hrůzostrašný zážitek pro všechny přítomné v sále: „Museli byste mít srdce z kamene, abyste bez nářku dokázali vyslechnout ten strašlivý křik, jaký nešťastníci rázem spustili (…). Hladové plameny dosahovaly až do stropu, rozpuštěná smola stékala po tělech a pronikala až na kůži. Dobrou půl hodinu se tak zmítali vprostřed muk. Jak se snažili oheň uhasit a strhávali si šat, popálili si ruce, že jim zúplna ohořely. Oheň strávil i vnitřky jejich těla, jejich mužné údy padaly v cárech a krví zaplavovaly podlahu sálu. V krutých mukách vydechl v náruči těch, co ho vynášeli, hrabě de Joigny, šlechtic proslulého rodu. Levoboček z Foix a Aymery de Poitiers zemřeli po dvou dnech. Huguet de Guisay žil ještě tři dny. (…) Pan de Nantouillet byl krom krále jediný, který unikl smrti. Patřil k maškarádě, jak ale ucítil, že ho zachvacuje oheň, pádil do palácové kuchyně a vnořil se do kotle plného vody. Ten šťastný nápad mu zachránil život. Královna v prvním záchvatu zděšení uprchla s dámami do vzdálené komnaty. Ježto však nevěděla, zda král nezahynul se svými druhy, omdlela napůl mrtvá hrůzou. Smyslů nabyla, až když spatřila krále, který se zbavil převleku a přišel ji uklidnit.“ 

Zachraňte krále! 

Levoboček de Foix, i když jeho samotného začaly plameny sžírat, křičel z plna hrdla: „Zachraňte krále! Zachraňte krále!“  Karel však nevděčil za život jen obdivuhodnému sebezapření jeho poddaného, ale i chladnokrevnosti své mladé tety, která na rozdíl od ostatních paní neztratila hlavu a neutekla: „Vévodkyně z Berry zachránila krále před nebezpečím, neboť si vykasala sukni a přikryla ho s ní, aby uhasila plameny,“ praví Froissart. 

Muselo jít o mimořádně srdnatou ženu, vždyť dávala všanc i svůj život, přestože nejspíš netušila, že se jedná o panovníka. Karla nejprve popadla, pak ho pravděpodobně povalila na zem a skryla pod sukní. Plameny udusila vskutku účinně, přičemž tímto činem prokázala nejen rozvážnost, ale i praktické myšlení. 

O celé události, byť ji král přestál bez újmy na duševním i tělesném zdraví, se brzo mluvilo po celé zemi. Bál ohnivců či světlušek (Bal de Ardents), nebo též Bál divomužů (Bal des Sauvages) si všichni spojovali s tragédií předchozí, při níž přišel panovník předčasně o rozum. Lidé v tomto ohledu rozmlouvali o blesku Božím, jenž zasáhl nejvyšší strom, o výstraze nebes, znamení prokletí, stigmatu a cejchu nad ubohou hlavou toho, kterému se stále říkalo Karel Milovaný. V očích Pařížanů tragédie paradoxně nejvíc uškodila pověsti královny Isabely. Na tu začal obecný lid náhle pohlížet skrze prsty a brzo z ní učinil druhou Messalinu.

Modré světlo je významnou součástí spektra viditelného světla, vyzařují jej ale i umělé zdroje, jako jsou mobilní telefony, tablety, chytré televize a počítače. Popularita zkušenými optiky doporučených filtrů modrého světla roste od samotného počátku 21. století, přičemž marketingová lákadla „garantují“, že snižují únavu očí, poruchy spánku, nesoustředění a problémy se zrakem.

Podstata „modrého světla“

„Modré světlo je přirozenou součástí našich životů. Díky němu organismus rozlišuje den a noc, produkuje a reguluje spánkový hormon melatonin a podporuje nebo tlumí bdělost,“ vysvětlují oční optikové. Tradiční monochromatické (bílé) světlo je dnes často nahrazováno modrým světlem s vlnovou délkou od 460 do 480 nanometrů (svítící z obrazovek moderních přístrojů). Expozice bílému světlu je pak pro mnohé z nás „nedostatečná“, protože jím potřebujeme být ozářeni mnohem déle než modrým světlem.

Modré světlo má na náš mozek extra silný dopad, obzvlášť pokud si přes den zatahujeme závěsy, aby nám do místnosti nesvítilo bílé světlo, a v noci naopak rozsvítíme žárovku nebo displej. Expozice modrému světlu (a bílému světlu obsahujícímu příměs modrého) extrémně ztěžuje usínání a zhoršuje kvalitu spánku. Vystavení se bílému (dennímu) světlu má naopak na tělo pozitivní účinky, včetně zvýšení bdělosti a zlepšení nálady. „Existují ještě další světelná spektra,“ dodávají optici. „Červené světlo nemá na cirkadiánní cykly žádný vliv, takže si v noci můžete zapnout tlumenou červenou lampičku. To samé platí pro žluté a oranžové světlo.“

Pronikání do očí

Modré světlo má krátkou vlnovou délku, díky čemuž snadno proniká do očí. Takřka všechny viditelné paprsky modrého světla procházejí rohovkou a čočkou až k sítnici. Někteří odborníci ve svých výzkumech tvrdí, že přílišné vystavení se modrému světlu poškozuje buňky v sítnici citlivé na záření. Studie na zvířatech s názvem Blue-light filtering ophthalmic lenses: to prescribe, or not to prescribe? z roku 2017 zjistila, že expozice modrému světlu způsobuje fototoxické poškození sítnice.

Jiné vědecké týmy upozorňují na to, že i když digitální obrazovky vydávají určité množství modrého světla, úroveň vystavení se mu je výrazně nižší než u přirozeného denního světla – a ani omylem se neblíží jakémukoli limitu bezpečnosti očí. To znamená, že riziko poškození modrým světlem je podle nich velmi malé, pokud vůbec nějaké. Kdo z nich má tedy pravdu?

Vědci zjistili, že…

Moderní filtrující brýle se skládají ze speciálních skel pohlcujících modré světlo s vlnovou délkou přibližně 468 nanometrů. Opravdu ale blokují „škodlivé“ modré světlo? Spolupracující vědecké týmy z univerzit v Austrálii a Velké Británii přezkoumaly sedmnáct randomizovaných kontrolních studií, aby zjistily, zda filtry modrého světla skutečně fungují. Došly k závěru, že nijak neovlivňují únavu očí nebo kvalitu spánku, jak se nám snaží prodejci podsunout. Suma sumárum „neuškodí, ale ani nepomůžou“.

Cílem studie bylo vyhodnotit účinky čoček filtrujících modré světlo a porovnat je s nefiltrujícími protějšky, pokud jde o vizuální výkon, ochranu sítnice a zlepšení kvality spánku. Sedmnáct studií pocházelo ze šesti zemí, přičemž jednotliví účastníci hodnotili účinky brýlí na škále od 5 do 156 bodů; období hodnocení probíhalo v intervalu od jednoho dne do pěti týdnů. „Zjistili jsme, že brýlové čočky zhotovené k filtraci modrého světla nesnižují zrakovou únavu spojenou s nadužíváním počítače,“ říká profesorka Laura Downieová, hlavní autorka studie Blue-light filtering spectacles probably make no difference to eye strain, eye health or sleep quality.

Žádná ochrana sítnice

„Zatím také nemůžeme s jistotou potvrdit, že by čočky filtrující modré světlo pozitivně ovlivnily kvalitu vidění nebo spánek; jakékoli potenciální účinky na zdraví nelze v dlouhodobém horizontu zaručit,“ dodávají členové vědeckého týmu kolem Laury Downieové. Tým také nenašel důkaz o pozitivním vlivu čoček na ochranu před poškozením sítnice, což je ona část oka přijímající světlo a přeměňující ho na signály pro mozek.

„Ano, jde o docela zatracující referenci,“ zamýšlí se profesor Andrew Przybylski z Oxfordské univerzity, který se však na hodnocení brýlí nepodílel. „Veřejnost však díky tomu dostane příležitost položit si otázku, zda jí skutečně stojí za to investovat do brýlí filtrujících modré světlo a neudělat něco smysluplnějšího – například se dobrovolně nenechat vystavovat světlu zářícímu z obrazovek počítače.“ Výzkumníci zdůrazňují potřebu vysoce kvalitního, rozsáhlého klinického výzkumu se sledováním rozmanitějšího populačního vzorku; dostupná studie je zoufale nedostatečná.

Nulové vedlejší účinky?

Zajímavé je, že recenze nepopisovaly žádné nepříznivé vedlejší účinky nošení brýlí filtrujících modré světlo. Jakékoli nepohodlí, bolesti hlavy nebo změny nálady byly buď mírné a krátkodobé, nebo vůbec žádné. „Účastníci studií připisovali tyto vedlejší účinky spíše nošení brýlí obecně, protože podobné problémy se objevily i u čoček bez filtru,“ dodala Laura Downieová.

Konkrétní (i potenciální) mechanismy, kterými by brýle s filtrem modrého světla mohly pomoct při namáhání očí a ochraně sítnice, nejsou dosud jasné. Jedno tvrzení o výhodách čoček popisuje moderní digitální zařízení, jako jsou počítače a chytré telefony, vyzařující mnohem více modrého světla než tradiční světelné zdroje, která jsou navíc používána déle a poměrně těsně před spaním.

„Množství modrého světla, které naše oči přijímají z umělých zdrojů, se rovná asi tisícině toho, co získáme z přirozeného denního světla. Je také třeba mít na paměti, že čočky obvykle odfiltrují 10 až 25 procent modrého světla. Filtrování vyšších úrovní by vyžadovalo čočky s výrazným jantarovým odstínem, což by mělo podstatný vliv na naše vnímání barev,“ vysvětluje optik Sumeer Singh, postdoktorandský klinický pracovník v oblasti výzkumu zraku na Univerzitě v Melbourne.

Parkinsonova choroba

S opačnými (tj. pozitivními) výsledky používání brýlí s filtrem modrého světla přišel v roce 2019 vědecký tým kolem neuroložky Katarzyny Smilowské. „Vytvořili jsme vzorek 58 pacientů s Parkinsonovou chorobou a poprosili je, aby používali brýle s filtrem modrého světla minimálně po dobu jednoho týdne, a to každý den,“ uvedla Smilowská.

Účastníci následně hodnotili subjektivní pocity z nošení brýlí a zodpověděli doplňující otázky o (vedlejších) účincích. Z celkového počtu participantů odpovědělo celkem 31 pacientů (53 %). Výsledky přiblížila právě neuroložka Smilowská. „74 % respondentů popsalo subjektivní zlepšení nočního spánku, snížení denní ospalosti, depresivních symptomů, motorických funkcí nebo jejich kombinaci.“

Celkem 26 pacientů (84 %) mělo celkově pozitivní postoj k nabízené technice, účastníci hodnotili brýle průměrným skóre 6,9 bodu (± 2 body) z 10. „Kromě jednoho pacienta by všichni rádi pokračovali v nošení brýlí, protože je považovali za užitečnou pomůcku,“ doplňuje Smilowská. Zdá se, že terapie modrým světlem má pozitivní vliv na spánek, náladu a motorické symptomy u pacientů s Parkinsonovou chorobou. 

Georges de Mestrall se právě vrátil z lovu. Odložil pušku a batoh, sundal kabát a jeho zrak padl na psa, kterému během toulek po alpských úbočích uvízla v srsti spousta lopuchových „ježků“. De Mestrall začal vybírat pichlavé nadělení ze psí srsti a přitom mudroval, proč to jde tak špatně. Hlubší zájem o zdánlivě banální problém se stal kořenem pro zřejmě nejznámější vynález inspirovaný přírodou.

Suchý zip a kočičí oko

Večer vložil Georges de Mestrall jednu bodlinu z lopuchového ježka pod mikroskop a uviděl na konci háček, v němž ještě vězel psí chlup. Právě v tom okamžiku se v roce 1941 v malé švýcarské vesnici Commugny zrodil nápad na „suchý zip“ známý po celém světě pod ochrannou známkou Velcro. Název je složený z francouzských slov velur čili samet a crochet, tedy háček. Až v roce 1955 byl ovšem švýcarskému elektroinženýrovi udělen patent. Mestrall se nikdy netajil tím, že svůj životní vynález „opsal“ z přírody, konkrétně od lopuchu většího (Arctium lappa).

Podobných přírodních vynálezů užíváme celou řadu a mnohé jsou ještě starší než suchý zip. Počátkem 19. století přinesla revoluci v dřevařství konstrukce zubů dřevorubeckých pil inspirovaná kusadly larev tesaříků. Také pro reflexní prvky označující například patníky na silnicích našel jejich vynálezce Percy Shaw inspiraci v přírodě. Při jízdě temnou nocí po klikaté silnici zahnul na poslední chvíli správným směrem jen proto, že se světlo z jeho auta odrazilo od očí kočky sedící na plotě. Tak vznikl v roce 1933 nápad na první „kočičí oko“ a patentová přihláška byla podána ve Velké Británii o rok později. Shaw svůj patent obdržel, i když jeho předloha – vrstva buněk zvaná tapetum lucidum – byla v té době stará miliony let.

Nedostižný vzor vojenského námořnictva

Jedním ze současných příkladů přírodní inspirace je fascinace amerického vojenského námořnictva obřím rejnokem mantou atlantskou (Manta birostris). Tato paryba má rozpětí ploutví bezmála osm metrů a největší kusy váží až 1 300 kilogramů. Navzdory impozantním rozměrům jsou manty mistry podvodní akrobacie. Zatímco nejlepší ponorky potřebují k obrátce o 180° oblouk o poloměru 0,7 délky svého trupu, manta vykrouží stejnou obrátku obloukem o poloměru 0,27 délky těla.

Zatímco ryby a žraloky žene vpřed vlnění trupu ze strany na stranu, manta pod vodou „létá“. Počítačová analýza záběrů nasnímaných speciálními kamerami odhalila, že se „křídlem“ manty přeženou při každém mávnutí hned dvě vlny. Jedna probíhá od přední hrany ploutve směrem dozadu, druhá postupuje od trupu k okraji ploutve. Obě vlny se skládají v dokonalé harmonii a výsledkem je vysoká rychlost a přitom dokonalá manévrovací schopnost. Manta zvládá složitou koordinaci pohybu ploutve díky neuvěřitelně komplikované vnitřní anatomii. Pokusy napodobit tuto strukturu a vytvořit umělé podmořské křídlo zatím selhávají. Akrobatická dovednost manty, která umí kromě jiného vyskočit vysoko nad hladinu, je zatím pro výtvory lidských rukou nedostižná.

Pouštní lovec mlhy

Zatímco nad faktickou potřebností výkonných ponorek by se dalo pochybovat, další z přírodních vynález by mohl lidem jednoznačně přinést užitek. Africká poušť Namib patří k nejsušším místům světa. Déšť je tu vzácný a přichází ve zcela nevypočitatelných intervalech. Jediným spolehlivým zdrojem vody je mlha, kterou vítr přináší z chladných vod jižního Atlantiku. Husté mlhy mohou proniknout až 100 kilometrů do vnitrozemí a Namib se do ranní mlhy halí minimálně 60 dní v roce. V některých letech je tu však do roka až 200 mlhavých dní a každý obyvatel pouště se z tohoto přídělu životadárné kapaliny snaží urvat, co se dá.

Mezi tvory, kteří získávají vodu z mlhy aktivně, patří potemník s případným českým jménem sběrač rosný (Onymacris unguicularis). Tento brouk vylézá v mlžných dnech na hřebeny písečných dun a nastavuje tělíčko větru vanoucímu od oceánu rychlostí kolem 30 kilometrů v hodině. Kapičky rosy měří v průměru kolem dvou setin milimetru a zachytávají se na hrbolatém povrchu potemníkových krovek. Povrch krovky má velmi proměnlivé vlastnosti. Hrbolky svým povrchovým nábojem kapičky rosy přitahují, prohlubně je naopak odpuzují. Tak jsou kapičky tlačeny k hrbolkům, kde se voda shromažďuje ve stále větších kapkách. Brouk „loví mlhu“ se zadečkem vysoko zdviženým nad okolní terén a s hlavou těsně u povrchu duny. Když kapka na krovkách naroste do průměru kolem půl centimetru, překoná její tíha přitažlivou sílu hrbolku a kapka steče po zádech až k broukovým ústům.

Technici z amerického Massachusetts Institute of Technology okopírovali strukturu krovek sběrače rosného a vyvinuli materiál vhodný pro získávání vody z mlhy. Mohl by se využívat pro zavlažování rostlin v suchých oblastech s pravidelným přísunem mlh, například v Austrálii nebo Jižní Americe.

Návrat do slepé uličky

Pravděpodobně nejstarší přírodní inspirací je touha lidí vzlétnout, která se bezpochyby objevila mnohem dříve než báje o Ikarovi a jeho pádu. Okoukat let od ptáků se snažil například Leonardo da Vinci. Dlouho se zdála koncepce letounů s pohyblivými křídly překonaná a konstruktéři takzvané ornitoptéry dlouho vnímali jako slepou uličku. To se však mění.

Ptačí let má ve srovnání s provozem letounů celou řadu předností. Pták nepotřebuje ke startu a přistání dlouhou dráhu. Dokáže se pohybovat nejen velkými rychlostmi, ale také se vznášet na místě nebo dokonce couvat. Možnosti dálkových ptačích letů demonstruje břehouš rudý (Limosa lapponica), který létá nonstop z Aljašky na Nový Zéland. Za devět dní nepřetržitého letu urazí bez doušku vody a sousta potravy 11 500 kilometrů. Ukázkou ptačí letecké akrobacie jsou kolibříci (Trochilidae) pohybující se s milimetrovou přesností od jednoho květu k druhému. Kolibřík může dokonce „zařadit zpátečku“.

Teoretické základy pro konstrukci letounu s mávajícími křídly položili už ve 30. letech minulého století letečtí inženýři, kteří se snažili vyhnout deformaci pevných křídel klasických letounů a počítali, jaké následky má pro let kmitání pevného křídla nebo jeho esovité zkroucení. Právě tyto „nežádoucí fenomény“ představují základní složky pohybu mávajícího křídla. Pták však zkroucení křídla řídí a koordinuje ho s mávnutím. Využívá to, čemu konstruktéři říkají aktivní zkrut.

Jedinečná křídla

V současnosti existuje hned několik prototypů ornitoptér imitujících pohyb ptačího křídla. Americká firma AeroVironment sestrojila a v roce 2011 předvedla robota Nano Hummingbird, jenž létá díky mávajícím křídlům. Jak znalcům angličtiny prozrazuje jméno, má tento robot s rozpětím 17 centimetrů a hmotností 19 gramů předobraz v kolibřících. Stejně jako kolibřík se může se pohybovat libovolným směrem. Dosahuje přitom rychlosti až 18 km/hod. Vývoj „nano kolibříka“ financovala americká armáda, jež ho hodlá používat pro výzvědy a průzkum.

Dalším umělým ptákem s mávajícími křídly je SmartBird, který svými tvary nezapře inspiraci mořskými racky. Prototyp z dílny leteckého inženýra Wolfganga Senda z německé společnosti Festo si odbyl premiéru na Hannoverském veletrhu v roce 2011, kde nadchl 20 000 diváků. Za své obdivuhodné letové schopnosti vděčí dokonalému napodobení aktivního zkrutu křídla skutečných ptáků.

Zázračná pavučina

Nad mechanickými vlastnostmi pavoučího vlákna žasnou vědci už déle než století. Nejpevnější známé pavučiny má madagaskarský křižák (Caerostris darwini), který si spřádá obrovské sítě nad toky řek. Táhnou se z jednoho břehu na druhý a jejich jednotlivá vlákna jsou dlouhá i desítky metrů. Tah, jemuž tyto pavučiny vzdorují například ve větru, je obrovský. Není proto divu, že i ve srovnání s kevlarem, z něhož se vyrábějí neprůstřelné vesty, je vlákno pavouka Caerostris darwini desetkrát pevnější.

Některé typy pavučin se mohou natáhnout bez poškození na čtyřnásobek své délky a opět se vrátí do původního stavu. Pavučina je navíc ve srovnání s většinou srovnatelně pevných či pružných materiálů neuvěřitelně lehká. Vlákno, které by stačilo na opásání Země kolem rovníku, by vážilo asi půl kila. Většinu mechanických vlastnosti si pavučina udržuje v impozantním teplotním rozmezí od -40°C do +220°C.

Snem materiálových inženýrů je získat dostatek kvalitních pavoučích vláken. Největší zájem je o „záchranná“ vlákna, která využívají pavouci k úniku před nepřáteli. V ohrožení se pavouk prudce spustí na vláknu do prázdnoty, kde pak zůstane nehybně viset. Vlákno nejen vydrží náraz a tah pavoučího „bungee jumpingu“, ale navíc se okamžitě „zklidní“. Pavouk se na jeho konci nehoupe ani neotáčí, aby byl co nejméně nápadný.

Pokusy opatřit si větší množství pavučiny dlouho troskotaly. Sběr hotových pavučin v přírodě se neosvědčil, protože na vláknech lpí nečistoty, které znemožňují další zpracování. Selhal i velkochov pavouků, o který se pokoušeli vědci pracující pro americké vojenské námořnictvo. Pavouci jsou kanibalové a pavoučí chovné „hejno“ se rychle zmenšovalo. Nakonec byla kvalitní a levná pavučina získána díky genovému inženýrství. Kanadsko-americká firma Nexia Bioscience přenesla gen pro bílkovinu pavoučího vlákna do dědičné informace koz tak, aby zvířata dojila bílkovinu v mléce.

Z izolované bílkoviny lze vyrábět vlákno požadovaných vlastností. Hodí se pro výrobu neprůstřelných vest, chirurgických nití nebo lan, jimiž se na palubách letadlových lodí brzdí přistávající stíhačky. Informací o pokroku na tomto poli je však poskrovnu vzhledem k tomu, že firmu koupilo americké ministerstvo obrany a výsledky drží v utajení. Po namočení do vody se pavučina smrskne na polovinu své délky. Vědci uvažují i o využití síly, která tak vzniká. Doufají, že po zvlhčení ranní rosou by mohla smršťující se vlákna například vyrábět elektřinu.

Ještě neuplynul ani měsíc od úžasných polárních září, které vykouzlila neobvykle mohutná sluneční skvrna, vědci označovaná jako AR 3664. Odpálila několik slunečních erupcí nejvyšší třídy X, a také několik výtrysků koronální hmoty (CME), které zasáhly Zemi a vytvořily skvostnou nebeskou show. Nyní je skvrna (nově s označením AR 3697) zpět. Zpoza slunečního horizontu se vynořila 27. května a od té doby odpálila pět intenzivních erupcí třídy X.

Podobně aktivní skvrny jsou vždy v centru pozornosti odborníků, kteří podrobně sledují jejich chování. Z nejnovějších pozorování zatím plyne, že tentokrát nejspíš nebudeme v souvislosti se skvrnou AR 3697 svědky ohromujících polárních září. Novou sérii erupcí totiž (alespoň prozatím) nedoprovázel žádný zřetelný výron koronální hmoty. Neznamená to ale, že by skvrna AR 3697 vědce nudila – každý den produkuje menší sluneční erupce třídy M a C, které ale zřejmě nebudou mít zásadní vliv na pozemské kosmické počasí.

Možnost, že by skvrna vyprodukovala erupci třídy X, a tím i podmanivou nebeskou podívanou, ale stále existuje. Podle odborníků z platformy SpaceWeatherLive je pravděpodobnost silné erupce zhruba 10 %.

Skvrna AR 3697 se momentálně nachází pod slunečním rovníkem, z našeho pohledu přibližně uprostřed slunečního kotouče, což znamená, že cokoliv vyprodukuje, zamíří přímo k nám.

Slavná prohra na Bílé hoře roku 1620 odstartovala v našich zemích nevídané změny, a to nejen v oblasti politické, ale především náboženské. Na většinově protestantské Čechy, Moravu a Slezsko totiž dopadla cílevědomě vedená rekatolizace. Kněží, kteří se nehlásili ke „správné“ víře, byli vyháněni a jezuitští misionáři postupně zaplavili celé území, kde různými způsoby šířili jediné oficiální náboženství. 

O těchto procesech však není možné mluvit pouze ve vypjatých jiráskovských termínech, jednalo se spíš o jakousi směsici zákazů, lákadel a přijatelných kompromisů. Potridentská zbožnost nabízela i uklidňující plynutí liturgického roku propojeného s úkony běžného života a proti něčemu tak ústrojně začleněnému do běžného fungování bylo obtížné rebelovat. Výsledkem celého složitého procesu je fakt, že už na konci 17. století můžeme označit české země za většinově katolické. Pochopitelně nelze stanovit, nakolik upřímně svou víru mnozí prožívali, ale s každou další generací prorůstalo oficiální náboženství obyvatelstvem víc a víc. 

Návrat ke svatým 

Základ barokní podoby katolické víry položil už zmíněný Tridentský koncil v polovině 16. století. Ten v reakci na nastupující protestantismus potvrdil a ujednotil mnohé otázky věrouky, především ty, proti nimž se protestanti vymezovali. Důraz kladl na svátosti a různá dogmata. Pro běžného věřícího však měla větší důležitost ona část dekretů, která se zabývala kultem svatých a uctíváním ostatků a obrazů. Právě s ním se totiž běžné obyvatelstvo nejvíc ztotožňovalo, což hrálo nezastupitelnou roli při každoročních poutích a svátcích, ale především v běžných modlitbách. 

Takováto část víry byla personalizovaná a představitelná. Svatí zde měli své specializace, ochraňovali příslušníky konkrétních povolání, léčili různé zdravotní problémy a chránili před specifickými druhy nebezpečí. A jednou z největších a nejpraktičtějších přímluvkyň byla Panna Maria. 

Matka Boží 

Důvodů obrovské obliby jejího kultu můžeme vypočítat hned několik. Jako nejdůležitější faktor se uvádí možnost snáze se s touto ženou ztotožnit. Nebyla těžko představitelné „světlo ze světla“. Narodila se jako člověk, žila jako člověk a právě tak prožívala strasti a bolesti. A přestože byla pravděpodobně oblíbenější mezi ženami, její kult oslovoval i mnoho mužů. Marie jako matka Božího syna měla také v představách věřících nejblíže k tomu, aby se u Krista za ně přimluvila. Stejně jako si pozemská maminka udržuje jistý vliv na již dospělého potomka, i Bohorodičce lidé přisuzovali podobnou schopnost, a to především v porovnání s „řadovými“ svatými. 

K dalším oblastem, kde se věřící mohli se svou hrdinkou ztotožnit, patřila tragická událost ztráty dítěte. V tehdejší době dosahovala dětská úmrtnost vysokých čísel ať už při porodu, nebo v důsledku různých nemocí, takže místa spojená s kultem Panny Marie Bolestné nebo Sedmibolestné byla vyhledávána právě v takových životních okamžicích. (Připomeňme, že i samotná Marie Terezie ztratila čtyři potomky ještě v dětském věku. Podobné tragédie se tedy nevyhýbaly ani těm nejvyšším vrstvám.)

Mariánský rok 

V průběhu roku se střídaly různé svátky spojené s událostmi z Mariina života, které ji připomínaly neustále a v různých úlohách. Například známé Hromnice jsou slavností Očišťování, která připomínala uvedení Bohorodičky do židovského chrámu po uplynutí jejího šestinedělí. Mezi další (i když třeba neoficiální) svátky se řadily například Zvěstování, Navštívení, Narození nebo – asi nejvýznamnější – Nanebevzetí slavené v srpnu. Po smrti totiž Bůh přijal do ráje i Mariino tělo, čímž ji přiblížil Božímu synovi. (Ten však na nebesa sám aktivně vstoupil.) 

V průběhu roku se navíc každá sobota připomínala jako den zasvěcený Matce Boží. Hmatatelnými předměty úcty pak byly milostné obrazy. S těmi se často pojily pověsti o zázracích, které měly vykonat. Existovala spoustu konkrétních typů vypodobnění, známé jsou například Panna Marie Sněžná, Černá nebo Loretánská. Většinou šlo o kopie vzoru z nějakého významného chrámu. 

Ochránkyně 

Mariánská zbožnost měla i další podoby, například sloupy, které vznikaly na náměstích měst zhruba od poloviny 17. do poloviny 18. století jako připomínky tragických událostí a ochrana před jejich opakováním. Marii byly věnovány celé tematické zpěvníky, lidé si doma stavěli oltáříčky s malými obrázky a nezanedbatelná byla role Bohorodičky jako patronky řemeslníků. Vždyť měla za muže tesaře Josefa.

Královna nebes byla prostě univerzální svatá a patronka vhodná pro každou příležitost. Tato podoba barokní víry se však s nástupem osvícenského josefinismu stala minulostí. Už osobně zbožná Marie Terezie omezila poutě pouze na jednodenní, aby rolníci místo práce na poli netrávili celé dny na cestách. Rebel Josef pak začal rušit kláštery a poutní chrámy, čímž definitivně ukončil dobu největšího rozkvětu mariánské úcty. Intuitivní a niterný kult však měl tuhý kořínek.

Nelesní porosty, včetně pouští, stepí a tundry dnes pokrývají více než polovinu povrchu planety. Jde o velmi důležité ekosystémy, které produkují podstatnou část naší obživy. Sehrávají také nezastupitelnou roli v globálních cyklech vody, uhlíku a živin. Jejich aktuální stav ale není příliš potěšující.

Nová zpráva, která vznikla v rámci Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci (UNCCD) uvádí, že je v současné době více než polovina těchto porostů na Zemi degradovaná. Předešlá hodnocení podle této zprávy navíc podceňovala rozsah škod ve fungování dotyčných ekosystémů a v jejich produktivitě, k nimž dochází kvůli degradaci.

Desertifikace světa

Stručně řečeno, na úkor nelesních porostů se šíří pustiny. Jednou z významných příčin je samozřejmě oteplování planety, není ale zdaleka jediná. Podle uvedené zprávy je hlavním problémem špatná či nedostatečná péče o půdu. Negativní vliv na půdu má těžba všeho druhu, nadměrné spásání vyčerpávající živiny, eroze, zasolování půdy a další podobné procesy.

To vše přispívá k podstatnému vysychání půdy a desertifikaci, čili přeměně dříve plodné půdy na pouště. „Je smutným paradoxem, že úsilí o zvýšení potravinové bezpečnosti a produktivity půdy ve skutečnosti často vede ke zhoršování procesů degradace půd a snížení výnosů,“ vysvětluje biolog Pedro Maria Herrera Calvo, který se na zprávě UNCCD podílel.

V některých oblastech světa se ke zmíněným faktorům přidávají ještě další okolnosti, jako jsou konflikty a přeshraniční spory, které často vedou k omezování pohybů dobytka. To pak následně způsobuje nadměrné spásání na některých územích. Problémem jsou i častější požáry. K oblastem nejvíce postiženým degradací půdy patří podle zprávy UNCCD Střední Asie a oblast Mongolska, kde 60 % rozlohy země tvoří pastviny a kde chov dobytka živí téměř třetinu obyvatel regionu.

Ikdyž na to dnes rozvaliny v okolí Tell el-Dab'a nevypadají, sídlilo tu mezi lety 1620 až 1550 před naším letopočtem hlavní město starověkého Egypta. Ze sídla, tehdy nazývaného Hatueret, nebo též Avaris, vládli říši Hyksósové. Panovali ale jako, dnešními slovy řečeno, okupanti. 

Brutální novinka 

Těžko říct, jak na éru panování cizáků pohlíželi tehdejší Egypťané. Nejspíš bez obzvláštní lásky, když je na počátku sedmnácté dynastie – ve třicet let trvající válce – nakonec svrhli. Na druhou stranu se toho od nich hodně naučili. Třeba jezdit na tažených bojových vozech a koních či používat zakřivené šavle a reflexní luky. A nejspíš od nich také odkoukali jednu libůstku: usekávání rukou poražených nepřátel. 

Toho se totiž Egypťané ještě před nástupem Hyksósů nedopouštěli. Vzpíralo se to jejich víře. Přesněji pak představě, že „na onen svět“ se mohou vydat jen s kompletním tělem. Chybějící tělesná součástka by jim zabránila v odchodu na věčnost a jejich duše by nikdy nenašla pokoje. Takový osud platil za horší než smrt. A dost možná proto téhle trýznivé pohrůžky využívali Hyksósové k udržení veřejného pořádku. Nejspíš – jistotu nemáme. Ale podobný scénář naznačuje Manfred Bietak, archeolog Rakouské akademie věd. 

Mrazivý rituál 

Právě on totiž při vykopávkách učinil ten nehezký „objev“. Z prohlubně v někdejší hradební zdi u městského paláce na něj vykouklo dvanáct lidských rukou. Tedy – rukou oddělených v zápěstí: kostlivé dlaně s prsty. O tom, že vidí výsledek nějakého starověkého hrůzného rituálu, prý nebylo pochyb. „Na kostech se nenašly žádné stopy po řezání,“ popisuje Bietak. „Byla to jemná chirurgická práce, žádné barbarské odsekávání sekerou.“ Naznačuje to, že ruce nebyly odnímány ze živých subjektů. Šlo o posmrtnou amputaci. A k oddělení rukou muselo dojít až hodiny po smrti, kdy už pominula posmrtná ztuhlost. „V opačném případě by bylo obtížné přeříznout šlachy spojující ruku s paží, aniž by se neobjevily stopy po řezu na kostech,“ dodává Julia Gresky, německá expertka archeologické paleopatologie. „Ruce byly upraveny tak, jak by měly vypadat. Někdo si s tím dal hodně práce.“ 

Image

Čtěte také

V egyptském paláci hyksóských dobyvatelů byly objeveny uťaté ruce

O čí ruce to ale šlo? Ostatky se nezachovaly zrovna skvěle, takže analýzu DNA na nich vědci provést nemohli. Jen z délky a postavení a poměrů jednotlivých kůstek a prstních článků se dá odvodit, že jedenáct rukou patřilo mužům ve věku od čtrnácti do jednatřiceti let. Ta poslední vypadala jako velmi pravděpodobně ženská. Takový rozptyl ve věku i pohlaví původních majitelů končetin pak svědčí o pokročilé selekci. Nešlo o houf pobitých válečných zajatců, ale konkrétní vybrané osoby z běžné populace. Mohlo jít o spiklence, buřiče. O členy organizace, která se stavěla na odpor proti Hyksósům. A ti se po jejich dopadení a popravě postarali o to, aby jejich duše nikdy nedošly pokoje. Jejich oddělené ruce pak vystavili na odiv – pro výstrahu všem ostatním. Ale to už jsou jen spekulace. Mohly třebas náležet i obyčejným zlodějům z tržiště… 

Krvavá tradice

Jisté je jen to, že když se tito „vládcové cizích zemí“ odporoučeli na propadliště dějin, Egypťané na fintu s oddělováním rukou nezapomněli. Faraona Ahmose (známého též jako Amos), zakladatele 18. dynastie a hlavní strůjce „vyprovodění Hyksósů z Egypta“, vyobrazili na stěně svého chrámu v Abydosu s haldou usekaných rukou. Až do jeho vlády se nikde podobné zobrazení neobjevovalo. A po něm se naopak stalo velmi běžné.

Faraoni – zvlášť ti z 20. dynastie – se s uťatýma rukama nepřátel nechávali zobrazovat často. Odsekávání rukou pobitých nepřátel se stalo efektivním způsobem, jak spočítat oběti a odhadnout velikost vítězství. Podle stylizovaných vyobrazení se také nejudatnější egyptští válečníci – ti, kteří složili k nohám faraona nejvíce usekaných rukou – odměňovali zlatými šperky. 

I tady ale trochu narážíme na nedostatek hmatatelných informací. Pokud jsou tato zobrazení pravdivá, měly by paláce faraonů přetékat nálezy usekaných rukou. A ono nic! „Nález z Avarisu je první a současně jediný fyzický důkaz o řezání rukou v Egyptě,“ dodává archeolog Bietak. Víme tedy jen to, že v rámci jakéhosi rituálu zavedli posmrtné amputace rukou vybraných osob Hyksósové. Tento obřad tak mohutně zapůsobil na Egypťany, že jej sami začlenili do vlastní válečnické praxe. Hrůznost toho, že by na onen svět odešli nekompletní, u nich přetrvala.

Flegrejská pole jsou s průměrem asi 13 kilometrů největší evropskou aktivní vulkanickou kalderou. Nachází se na západním okraji Neapole, přibližně 35 kilometrů na západ od Vesuvu. Za posledních 60 tisíc let zde došlo ke dvěma velmi mohutným erupcím. Během té starší před 39 tisíci lety bylo vyvrženo asi 500 km³ sopečného materiálu. Poslední významná erupce se zde odehrála před téměř 500 lety – v roce 1538. V posledních měsících se ale mezi odborníky množí obavy, že Flegrejská pole vstoupila do nové fáze, která by mohla zahrnovat i erupce.

Otřesy na Flegrejských polích

Dokladem je i nedávný zemětřesný roj, který se objevil ve Flegrejských polích v pondělí 20. května večer. Šlo o zhruba 150 zřetelných otřesů během pěti hodin, přičemž nejsilnější z nich dosáhl magnituda 4,4. Zdroj se nacházel v hloubce asi 2,5 kilometrů pod povrchem. Zemětřesný roj sice nezpůsobil žádná zranění, vyvolal ale paniku mezi místním obyvatelstvem. Jak potvrzuje vulkanolog Mauro Antonio Di Vito, ředitel observatoře Vesuvius italského národního institutu geofyziky a vulkanologie (INGV), šlo o nejsilnější zemětřesný roj v této oblasti za posledních 40 let. 

Podle Di Vita a jeho kolegů ale bezprostřední erupce nehrozí. Většina významných ukazatelů, jakými jsou teplota nebo výrony oxidu uhličitého na povrchu Flegrejských polí, zůstává podle vědců beze změn. Stejně tak se prozatím nemění rychlost zvedání povrchu Flegrejských polí, která v poslední době činí přibližně dva centimetry za měsíc. Celkový počet zaznamenaných zemětřesení za letošní květen (450) byl nižší než v dubnu, kdy jich seismologové zaevidovali více než 1 200.

Vědci nicméně upozorňují, že seismicita není zcela předvídatelný jev a nelze proto vyloučit, že se mohou vyskytnout další seismické události s podobnou energií, jaká byla zaznamenána během současného roje.

V průběhu prvního světového konfliktu zastávaly u americké armády práci vojenské policie (Military Police) jednotky sice k tomu zvlášť vyčleněné, avšak jejich příslušníci nedisponovali žádným speciálním výcvikem. Samostatný sbor vojenské policie coby trvalá součást armády tak vznikl až 26. září 1941 vzhledem k sílící pravděpodobnosti vstupu USA do války a s tím spojeným prudkým rozvojem amerických ozbrojených sil.

Plejáda úkolů

Kompetence vojenské policie byly oficiálně oznámeny v den, kdy se Spojené státy zapojily do druhé světové války. Její hlavní úkol spočíval ve vyšetřování všech zločinů a přestupků spáchaných osobami „podléhajícími vojenskému právu a v rámci oblasti, která je pod kontrolou organizace, k níž jsou přiděleny“. Dále měli „empíci“ vynucovat dodržování policejních vyhlášek či předcházet rozvracení disciplíny. Také řídili a regulovali dopravu jak na bojišti, tak i v týlu, hledali a navraceli ukradený či ztracený armádní majetek a v neposlední řadě se starali o celý systém zadržování válečných zajatců. K těmto víceméně tradičním úkolům pak nově přibyla také asistence při likvidaci nepřátelských výsadkových sil v momentech, kdy k tomu nemohly být nasazeny běžné bojové útvary.

Od vojenské policie se očekávala také součinnost s dalšími složkami při ochraně důležitých budov a oblastí v zázemí před sabotážemi, poskytování dohledu nad evakuací a repatriací civilního obyvatelstva nebo asistence v rámci dodržování pasivních protileteckých opatření (zejména zatemňování a ochraně před bojovými plyny).

Ministerstvo války v první fázi zřídilo tři prapory a čtyři samostatné roty a zároveň pod nově vzniklý sbor převedlo všechny důstojníky a muže, případně jednotky, jež doposud vykonávaly práci vojenské policie. Do poloviny roku 1942 tak počet útvarů, jejichž členové byli na první pohled rozlišitelní podle velkých písmen MP na přilbách či rukávech, vzrostl na 17 praporů a jednotlivé roty se zároveň stále více specializovaly podle svěřených úkolů. Sbor, který měl na začátku války asi 2 000 mužů, se v jejím průběhu „rozmnožil“ přibližně na dvousetnásobek a vzhledem k tomu musel zřídit také vlastní výcvikové a doplňovací středisko, aby byl schopen nahrazovat ztráty utrpěné na bojištích v zámoří. 

Přistávací modul mise Čchang-e 6 podle Čínské vesmírné agentury (CNAS) dosedl podle plánu v oblasti South Pole-Aitken. Podle zatím ne zcela potvrzených informací lander přistál zhruba 20 km od původně plánovaného místa přistání. Pro Čínu jde o druhou misi na odvrácené straně Měsíce, kam se zatím žádná jiná země nedostala. Podle CNAS projekt „přináší mnohé technické inovace, velké riziko a vysokou obtížnost“.

Spojení mezi přistávacím modulem Čchang-e 6 a řídícím střediskem na Zemi zajišťuje retranslační komunikační družice Čchüe-čchiao 2 (Queqiao-2), kterou Čína vyslala na oběžnou dráhu kolem Měsíce v březnu. Komunikační družice bude na lunární orbitě pokračovat i po skončení aktuální mise a má sloužit i následujícím plánovaným čínským projektům.

Další úspěch v řadě

Přistávací modul má na povrchu Měsíce strávit zhruba o třetinu méně času, než tomu bylo v případě předchozí mise Čchang-e 5. Vzorky má sonda odebírat za pomoci mechanického ramene a vrtáku z hloubky až dvou metrů, horniny pak poputují zpět na Zemi. Vedle nástrojů pro odběr vzorků sebou lander nese i další vědecké vybavení – dvojici kamer, penetrující radar, spektrometr, francouzský detektor DORN pro studium přenosu prachu a detektor nabitých částic NILS od ESA. Pasivním přístrojem je blok italských koutových odražečů INRRI.

Cílem mise je získat zhruba dva kilogramy vzorků (v rámci mise Čchang-e 5 to bylo 1,731 kg). Jejich analýza by podle čínských vědců měla poskytnout detailnější informace o historii Měsíce, Země a Sluneční soustavy. Může také ukázat rozdíl mezi složením hornin na méně probádané odvrácené straně Měsíce.

Probíhající mise je dalším čínským krokem v rámci přípravy letu, jenž by dopravil na Měsíc lidskou posádku. Tohoto milníku chce Peking dosáhnout do roku 2030. Představitel čínské vesmírné agentury pro pilotované lety Lin Si-čchiang již v dubnu uvedl, že na tento účel jsou již vyvíjeny a testovány klíčové součásti a probíhá i výběr posádky. Úspěšné přistání posiluje postavení čínského vesmírného programu v globálním dobývání Měsíce.