Druhá světová válka se blížila do své závěrečné fáze a zhruba od poloviny roku 1944 už bylo naprosto zřejmé, že Osa není schopna zvrátit její průběh ve svůj prospěch. Ve spojeneckém táboře tou dobou zesílily diskuse o tom, jaký osud by měl potkat poražené národy a především třetí říši. O nutnosti její bezpodmínečné kapitulace už rozhodnutí padlo dříve, takže dohoda nebo čestný mír nepřicházely v úvahu.

Rozdělit Německo

Jako první měl otázku poválečného uspořádání a válečných reparací vyřešit takzvaný Morgenthauův plán. Koncepce předložená americkým ministrem financí Henrym Morgenthauem ve zkratce znamenala rozdělení Německa na tři menší celky a jejich přetvoření na agrární státy bez jakéhokoliv významného průmyslu. Různé části německého území pak měly připadnout Polsku, Francii, Sovětskému svazu nebo také Dánsku.

Nacistická propaganda v srpnu 1944 využila odhalení tohoto plánu k rozdmýchání dalšího odporu v již prohrané válce a ani ve Spojených státech nedošlo k jeho jednoznačnému přijetí a byl podroben silné kritice. Například bývalý americký prezident Herbert Hoover v roce 1946 navštívil poraženou třetí říši, aby na vlastní oči viděl, v jakém stavu se válkou zničená země nachází. Prezidentem Franklinem Rooseveltem podporovaný drastický zásah do německého prostoru by podle Hooverovy komise znamenal smrt hlady až 25 milionů obyvatel.

Změna americké politiky

Nicméně Roosevelt zemřel ještě před koncem války v dubnu 1945 a s tím přišla i mírná změna kursu. Nakonec se Hooverovi podařilo k Němcům poněkud smířlivějšího prezidenta Trumana přesvědčit, aby upustil od prosazování dosavadní politiky, a v atmosféře nastupující studené války po roce 1947 už Američané navrhovali vytvořit „stabilní a produktivní Německo“. Krátce nato byl zaveden notoricky známý Marshallův plán. Ten měl ohromnými finančními injekcemi ve výši zhruba 13 miliard dolarů znovu postavit na nohy válkou zničené země a de facto „blahobytem na dluh“ bojovat proti sílícímu šíření komunismu v Evropě.

Vraťme se ale o pár let zpět. V únoru 1945 na Jaltské konferenci takzvaná velká trojka ve složení Roosevelt, Churchill a Stalin rozhodla, že na základě zkušeností z vývoje po první světové válce Německo nebude nuceno platit vítězným mocnostem peněžní reparace. Místo toho měla být většina škod nahrazena konfiskací důležitých průmyslových kapacit a nucenou prací pro vítěze. Bylo také ujednáno, že Německo přijde o velkou část svého území, které mělo vesměs připadnout do sovětské sféry vlivu.

Vítěz bere vše

Se vstupem spojeneckých armád na německou půdu tak začala systematická demontáž a odvoz průmyslu. Těžké stroje, dokonce celé továrny i elektrárny byly zkonfiskovány. Železniční síť, lokomotivy a další příslušenství byly rozebrány a odvezeny. Obchodní flotila a zbylé lodě, společně se zásobami uhlí, oceli a další průmyslové produkce, byly rozděleny mezi vítěze. Válečnou kořist představovaly také osobní automobily, umělecká díla, nábytek, rádia, alkohol, oblečení a vlastně cokoliv, co mělo nějakou hodnotu. O distribuci materiálu nebo lidské síly do zemí na východ od demarkační čáry, čili i do ČSR, v prvních poválečných dnech rozhodoval výhradně Sovětský svaz. Ten pak zasahoval i do vypořádání válečných reparací.

Teritoriální změny nejvíce zasáhly východ Německa, které se muselo vzdát území východně od Odry a Lužické Nisy na úkor Polska, respektive Sovětského svazu. Zábor téměř čtvrtiny předválečného Německa byl spojen s vyhnáním několika milionů lidí. V případě Polska bylo získané území kompenzací za východní pohraničí anektované Sovětským svazem, jehož území připadlo Polsku v důsledku rižského míru z roku 1921. Sověti si pak ponechali kontrolu nad severní polovinou Východního Pruska, aby měli přístup k celoročně nezamrzajícímu přístavu na Baltu. Vlády Německé demokratické republiky a Polské lidové republiky přirozeně neměly příliš na výběr, a tak si vzájemně uznaly hranice již v roce 1950. Vláda Spolkové republiky Německo se vzdala nároků na své východní země až na počátku 70. let v rámci omluvy za příkoří způsobené polskému lidu a polským Židům.

Jednou z mocností, která měla po skončení druhé světové války územní požadavky vůči Německu, byla Francie. Ta kontrolovala německý region Sársko v letech 1947–1956 s úmyslem využít jeho uhelná ložiska a případně jej připojit k zemi galského kohouta natrvalo. Jednalo se o stejné doly, které byly pod francouzskou kontrolou od konce první světové války až do roku 1935. Avšak na základě výsledků plebiscitu se Francie musela 1. ledna 1957 Sárska vzdát a to se opět připojilo k Německu.

Možná trochu překvapí, že i země Beneluxu měly své expanzivní úmysly. Nizozemsko plánovalo anektovat rozsáhlá území zhruba na linii Wilhelmshaven–Osnabrück–Hamm–Wesel a dále proti toku Rýna až ke Kolínu a zpět k Cáchám. Obyvatelstvo z přibližně 25 000 km² mělo být deportováno nebo poholandštěno. Nicméně ambiciózní plán na obsazení historicky německých krajů spojený s vyhnáním milionů civilistů narazil u spojeneckého nejvyššího velení, které si uvědomovalo, že uprchlíky by již nebylo kam umístit. Nizozemcům se nakonec podařilo obsadit asi jen 69 km² , přičemž za navrácení tohoto území v roce 1963 zaplatilo Německo zhruba 280 milionů marek.

Požadavky Československa

Podobné vykoupení proběhlo i v případě zón okupovaných Belgií. Tam byly drobné hraniční spory vyřešeny roku 1958 navrácením území Německu za přibližně šest milionů marek. A i Lucemburské velkovévodství nakonec polevilo ze své vize obnovení „Velkolucemburska“. Za uvolnění sporného pásma zasahujícího zhruba 5–10 km do vnitrozemí Německa zaplatila jeho vláda v roce 1959 asi 58 milionů marek. Československo, které patřilo k signatářům pařížských dohod z roku 1945, mělo jako člen vítězné strany nárok požadovat po poraženém Německu válečné reparace ve výši 306 miliard tehdejších korun. Podle zákona 50/1947 Sb. se od této částky měla odečíst hodnota majetku Německa a českých Němců, který se nacházel na území ČSR a podléhal konfiskaci, čili bez nároku na náhradu.

Německo mělo zbylou částku doplatit v peněžní podobě, ale po únorovém převratu došlo k přerušení diplomatických vztahů se Západním Německem a to tak stihlo předat jen 230,1 milionu korun. Po pádu totalitního režimu se v průběhu 90. let obě země dohodly, že křivdy spáchané během a po druhé světové válce na obou stranách náleží historii a že nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Závazky obsažené v česko-německé deklaraci obě strany od té doby důsledně dodržují.

Odliv mozků

Další cenou zaplacenou za pokus o vytvoření tisícileté říše byly s nadsázkou řečeno „intelektuální reparace“. Pomineme-li odchod nebo v některých případech únos německých vědců Američany i Sověty, tak jen cena konfiskovaného duševního vlastnictví čili patentů, autorských práv a obchodních značek činila odhadem zhruba 10 miliard tehdejších amerických dolarů. 

Pro srovnání: západní Německo obdrželo na svou obnovu v rámci Marshallova plánu jednu miliardu dolarů v půjčkách a 400 milionů grantem. Německo také nebylo přijato do patentové unie, takže nejpozději do roku 1951 se německé vynálezy automaticky stávaly majetkem Spojenecké kontrolní rady. Za jejich užívání nemusel nikdo odvádět žádné poplatky nebo k tomu získávat souhlas. Část německých vynálezců za těchto podmínek odmítala pracovat, což například první západoněmecký kancléř Konrad Adenauer považoval za mimořádně politováníhodnou situaci, která „zatáhla brzdu německého ekonomického vývoje“.

Zajímavostí je, že po zavedení Marshallova plánu západní Spojenci poměrně zmírnili své původní požadavky a díky tomu došlo k velkému uvolnění západoněmecké ekonomiky. Naproti tomu východní Německo odevzdávalo většinu své produkce a vytěžené suroviny Sovětskému svazu nejméně do roku 1953.

Platí se dodnes

V protokolu z Jaltské konference se také nacházel požadavek Josifa Stalina na nucenou práci alespoň čtyř milionů lidí, kteří měli pomáhat s obnovou Evropy, ale někteří byli přesunuti i do Spojených států amerických, Kanady nebo evropských kolonií. Souhlas amerického prezidenta a britského premiéra však znamenal zejména odvlečení několika milionů nejen Němců do SSSR. Odhad počtu zemřelých Němců v sovětských táborech systému gulag, zajateckých lágrech a vazbách v letech 1942–1953 se pohybuje mezi 600 000 a jedním milionem. Německý červený kříž navíc stále oficiálně eviduje asi 1,5 milionu pohřešovaných.

Závěrem ještě zmiňme náklady na okupaci, které musely obě německé vlády hradit až do 50. let ve výši několika miliard dolarů. Sjednocené Německo také dodnes platí více či méně symbolické odškodné obětem totálního nasazení a přeživším holokaustu. Dále uzavřelo řadu dohod se zeměmi jak na západě a východě, tak i s různými židovskými organizacemi. Do roku 2020 tak došlo k vyplacení asi 80 miliard eur a další peníze přicházejí poškozeným od firem, které za války využívaly práce nuceně nasazených osob.

Mentální anorexie patří společně s hraniční poruchou osobnosti, depresí a bipolární poruchou mezi nejzávažnější duševní poruchy. Je spojována s nejvyšší mírou úmrtí v důsledku sebevražd a rozhodně se toto onemocnění nevyplatí podceňovat. Zároveň také bohužel platí, že v současné době jsou možnosti léčby anorexie jen velmi omezené.

Při farmakologické léčbě anorexie se předepisují hlavně antidepresiva. Výsledky takové léčby jsou ale rozporuplné a na antidepresiva se u anorexie nelze zcela spolehnout. Odborníci proto hledají nové typy léčby, které by pacientům s tímto závažným psychickým onemocněním přinesly úlevu.

Léčba psilocybinem

Claire Foldiová z australské Monashovy univerzity v Melbourne a její spolupracovníci navázali na dřívější výzkumy, které naznačovaly, že psychoaktivní látky, jakou je například psilocybin, alkaloid ze skupiny triptaminů, který se vyskytuje v řadě různých druhů hub, mohou účinně pomáhat při léčbě řady psychických poruch. Psilocybin se již dnes používá při léčbě depresí a slibné výsledky má i v léčbě alkoholismu.

Badatelé otestovali působení psilocybinu u laboratorních potkanů, kteří slouží jako živočišný model anorexie. V takovém případě mají pokusná zvířata neomezený přístup k pohybu, ale velmi omezený přístup k potravě, což simuluje vliv anorexie na organismus. Výsledky pozoruhodného výzkumu zveřejnil vědecký časopis Molecular Psychology.

Potkani, kterým vědci podávali psilocybin, byli ve srovnání s kontrolní skupinou odolnější vůči hubnutí a rychleji se adaptovali v testech schopnosti učení, což ukazuje na lepší psychickou kondici. Badatelé doufají, že při vhodném způsobu užívání by psilocybin, který aktivuje serotoninové receptory v mozku, mohl rozpouštět mentální bloky spojené s anorexií a vytvářet tím prostor pro terapii, která může navést pacienta na méně rizikový přístup ke stravování. Zda se tyto předpoklady naplní, by měly v blízké budoucnosti ukázat plánované klinické testy na lidech.

Pohlcování mohutných shluků kosmického materiálu supermasivními monstry v centrech galaxií bývá doprovázené změnou jasnosti černých děr. Poněkud překvapivě se to ale netýká všech supermasivních černých děr. Gravitační monstra sídlící v Mléčné dráze a v blízké Galaxii v Andromedě vypadají v tomto ohledu až neobvykle klidně. Znamená to snad, že jsou tyto černé díry na dietě?

Na jídelníček supermasivní černé díry z Andromedy si počátkem roku posvítili vědci z Astrofyzikálního ústavu na Kanárských ostrovech a Univerzitní observatoře v Mnichově. Vědci nejprve simulovali různé stravovací scénáře a ty pak zpětně porovnali se snímky Spitzerova dalekohledu. Ukázalo se, že supermasivní černá díra v Andromedě rozhodně nehladoví – okolní materiál naopak konzumuje průběžně v kontinuálním proudu, který nemění její jasnost. Vzhledem k podobnosti Galaxie v Andromedě a Mléčné dráhy vědci předpokládají, že podobné chování lze očekávat i u „naší“ supermasivní černé díry i přes jejich odlišnou velikost.

Zatímco odhadovaná hmotnost supermasivní černé díry v srdci Mléčné dráhy činí 4,3 milionu sluncí, hmotnost gravitačního monstra v Galaxii v Andromedě se pohybuje mezi 100 až 140 miliony sluncí.

I když pro nás pojem královna matka evokuje spíš obraz drobné milovnice šampaňského a těžkých červených vín Elizabeth Bowes-Lyonové, mateřství bylo to hlavní, co stálo v popisu práce každé královny. Plodit děti a šířit rodové geny na blízké i vzdálené panovnické dvory se zcela automaticky od královských dívek očekávalo. A to už od chvíle, kdy opadlo zklamání, že v kolébce neleží chlapec. 

Platilo to i v případě proslulých vládnoucích královen, které mocí překonaly své mužské protějšky a plně na nich ležela tíha královské koruny. Nebylo jich mnoho a málokterá z dnešních zaměstnaných žen se k jejich finančním možnostem může jen vzdáleně přiblížit. To však neznamená, že u nich nemůžeme hledat inspiraci, jak dokázala mateřství s „kariérou“ skloubit taková „pracující“ královna. A proč nezačít od té, která je přímo symbolem plodnosti a promyšlené sňatkové politiky – Marie Terezie. 

Holka? 

Pragmatická sankce byl velmi praktický dokument. Trůn se běžně dědil z krále na syna, jenže ne vždy se zadařilo. Jako by to císař Karel VI. tušil. Dokument, kterým zajistil nástupnictví své dceři, vydal už čtyři roky před jejím narozením. Ve svých pouhých osmadvaceti letech. Nic nenasvědčovalo tomu, že se mu při troše snahy v následující třech či čtyřech desetiletích nepodaří obstarat svému trůnu mužského následníka. Ale pravda, Karel měl trošku důvody k nervozitě. Se svou mladinkou manželkou byli svoji už pět let a potomek žádný. Zkrátka, kdyby se konečně dočkal, nechtěl si kazit radost faktem, že má v kolébce sice konečně dítko, ale nikoliv dědice. A jeho předvídavost se vyplatila. První se narodil sice chlapec, zemřel však po pár měsících. Až poté přišla na svět Marie Terezie. Později měla ještě mladší sestru, ale pokud by se ani jedna z nich nedočkala potomka, byl by s Habsburky amen. 

I s přihlédnutím k této okolnosti si Marie Terezie velmi dobře uvědomovala zodpovědnost, kterou nese nejen jako panovnice, ale i matka. Snahu postarat se o dědice v jejím případě možná považujeme až trochu za přemrštěnou. Nehledejme však v množství dětí, které přivedla na svět, jen pragmatismus. Královna měla se svým manželem zkrátka velmi zdravý vztah a byla vzorná katolička. A i když se po desátém dítku své sestřenici svěřila, že už by to mohlo stačit, příroda byla mocnější. 

Jedenáct dívek, pět chlapců

Mezi léty 1737 a 1756 povila habsburská královna svému lotrinskému manželovi šestnáct dětí. Dívky převažovaly. Bylo jich jedenáct oproti pěti chlapcům. O trůn se zkrátka postarala dokonale. A i její potomci zajistili, že habsbursko-lotrinská dynastie hned tak nevymře nejen po přeslici, ale ani po meči. Její tažení dějinami zastavil až zánik monarchie po I. světové válce. Pravda, Marie Terezie sice porodila šestnáct dětí, dospělosti se jich však dožilo jen deset. Manželský pár si v poměru k jiným rodičům mohl s tímto nemalý procentem úmrtnosti ještě gratulovat. Vysoká mortalita zkrátka patřila k dobové realitě a to platilo i na císařském dvoře. 

Výchově svých dětí věnovala Marie Terezie zodpovědnou péči, a dokonce ji prý sama pro sebe považovala za důležitější než státnické povinnosti. Protože však byla houževnatá a zodpovědná žena, na plnění vladařských povinností nebylo takové upřednostňování znát. To však samozřejmě neznamená, že by veškerá tíha výchovy, stejně jako vládnutí ležela jen na jejích bedrech. Na mateřství i panování je zkrátka důležité obklopit se těmi správnými lidmi a i v tomto směru Marie Terezie vynikala. Současně si však neopomněla na své děti vyčlenit každý den alespoň část času. 

Zbožnost a kázeň 

Děti už krátce po narození měly ve svých rukou spolehlivé guvernantky, které společně s miminkem dostaly také podrobné instrukce, jak se o něj postarat. Některé požadavky nejspíš dnešní matky roztrpčí. Posuďte sami: na mazlení zapomeňte, dokonce ani za ruku je držet nesmíte, nějaké žvatlání nebo cukrbliky, opičky a bafání ani náhodou. Pomáhat s oblékáním budou jen osoby k tomu speciálně určené a vaše hlavní starost v tomto směru bude, aby dítěti nebyla ani zima, ani horko. 

Když chlapci trochu odrostli, dostal je na starost vychovatel a od sedmi let se systematicky vzdělávali. A to poměrně vyčerpávajícím způsobem – soboty, neděle, svátky nevyjímaje. Není divu, v následujících letech museli dostat do hlavy skutečně úctyhodné množství vědomostí a dovedností: němčinu, latinu, francouzštinu, italštinu, případně i další jazyky, dále matematiku, zeměpis, dějepis a vojenství či hru na hudební nástroj. Absolvovali i hodiny tance, šermu a jízdy na koni. Později se učili fyziku, metafyziku, logiku, rétoriku a právo. Tím vším se prolínalo náboženství. 

Pokud jste dosud měli představu o bezstarostném životě nejvyšší královské smetánky, rychle na ni zapomeňte. Život císařských dětí byl naplněn povinnostmi. Nespočívaly sice v umývání nádobí a vynášení koše, ale nejspíš by s nimi mnohé z dnešních dětí neměnily. Jistě, i císařští potomci byly jen děti, v pozdějších letech pak puberťáci, ale když si s nimi učitelé náhodou nevěděli rady, stačilo vše oznámit mamince – a ta hned zakročila. 

Jako příklad může posloužit její důrazné napomenutí syna a arcivévody Ferdinanda, který studoval v Laxenburgu: „Stále více zanedbáváte své povinnosti a rozptýlení, jež vám dopřáváme, vás jen činí lenivým a zmenšují vaši chuť do práce. Upozorňuji vás, že se to musí změnit. Váš pobyt v Laxenburgu bude věnován pouze studiu. Vaši učitelé připojí k hodnocení, jež mi zasílají, také údaje o tom, jak jste využil času a zda hodina proběhla bez vyrušování, bez odbočování od tématu a zbytečných řečí. Pokud se kterékoliv z hodin nezúčastníte, budete si ji muset nahradit, a to klidně i večer namísto projížďky.“ 

Arcivévoda versus arcivévodkyně 

Tolik mužských potomků, to už by byla skutečně velká smůla, kdyby se na trůnu měla nakonec ocitnout žena. A zdá se, že s touto variantou ani Marie Terezie nekalkulovala. Svědčí o tom alespoň výchova dcer, která se od té chlapecké přece jen lišila a směřovala k budoucí roli princezen. Ta spočívala v úkolu stát věrně po boku svého vládnoucího muže a samozřejmě mu rodit následníky. Ale, jak známo, není hlava bez krku. I královna manželka měla svou důležitou státnickou úlohu. Vzhledem k tomu, že se měla vdát do cizí země, musela o ní něco vědět a také ovládat jazyk, který se v ní užíval. Naštěstí měla budoucí manželka na přípravu dost času, protože sňatková politika se pečlivě a zdlouhavě promýšlela dlouhé roky. Malá arcivévodkyně se na svůj úkol mohla začít připravovat už téměř v plenkách. 

I na výchově dcer se podílela jejich matka. Nevyžadovala však tak striktní dodržování pravidel a na dívky neměla až tak vysoké nároky jako na chlapce. Rozvrh hodin byl nicméně také bohatý: čtení, psaní, němčina, francouzština, zeměpis, výuka tance a hudby, nechybělo ani kreslení a jízda na koni. Děti se rovněž záhy účastnily nejrůznějších dvorských ceremoniálů, aby si na život na císařském dvoře od počátků zvykaly. Chodily s rodiči na divadelní představení a balety, a to dokonce nejen jako diváci, ale v některých pro potěšení matky a otce také vystupovaly. 

Na prince s koštětem 

Byly však i situace, kdy děti mohly být dětmi a nesvazovala je jen přísná pravidla dvorské etikety. Jako příklad vezměme oslavy svátku sv. Mikuláše, které zachytila na svém obraze arcivévodkyně Marie Kristina – celá císařská rodina si v ležérní atmosféře užívá u krbu. Děti rozbalují dárky, ukusují perníčky, někdo z nich druhého rozverně pošťuchuje koštětem a maminka Marie Terezie s tatínkem Františkem Štěpánem v bačkorách na to dětské hemžení s úsměvem hledí. Je však otázka, nakolik obrázek zobrazuje pravdu a nakolik spíš zbožné přání.

Úsměvu a láskyplnosti se císařským dětem od jejich matky prý často nedostávalo. Vyžadovala disciplínu a naprostou poslušnost. A občas v nich budila až hrůzu. Nechválila mnoho, častěji kritizovala a napomínala. Daleko vstřícněji a otevřeněji se k nim choval otec František Štěpán Lotrinský, což jeho ženu zrovna netěšilo. Ne snad, že by žárlila, že ho mají děti raději než ji. Spíš se bála, aby nezkazil její úsilí o dokonalou výchovu. Nerozmazlil. 

Sňatky! 

K některým dětem Marie Terezie přilnula více, k jiným měla výhrady. A bez pochyby je svou výchovou výrazně ovlivňovala po celý život. Už jen svou sňatkovou politikou. O dědice se Marie Terezie postarala dokonale. Jak se skrze sňatky jejích dětí propojila Evropa? Zpočátku to šlo těžce. Prvorozená dcera Marie Alžběta (1737–1740) zemřela v pouhých třech letech. Milé dítko si zvláště oblíbil jeho dědeček Karel VI. a rád si s Marií Alžbětou hrál. Její smrt přišla náhle. Předcházely jí žaludeční křeče a vyčerpávající zvracení. Ani druhorozená dcera Marie Anna (1738–1789) na tom zdravotně nebyla nejlépe. Prodělala těžký zápal plic, který málem nepřežila, a zůstala jí po něm zkřivená páteř. S postiženou dcerou nemohla její matka v případě sňatkové politiky počítat. Dívka se věnovala vědě, umění a stala se představenou Ústavu šlechtičen na Hradčanech. Marie Karolína (1740– 1741) se narodila jako třetí v pořadí. Byl jí sotva rok, když ji postihly silné křeče a zemřela. 

Vytoužený chlapec se narodil jako v pořadí čtvrté dítě. Josef jako následník trůnu měl svým sňatkem přispět k dobrým politickým vztahům se spřátelenými zeměmi. Proto mu vybrali za manželku Isabellu Parmskou a nemohli učinit lépe. Dcera španělského prince a vnučka francouzského krále proslula svou krásou a Josef se do ní po uši zamiloval. Tady však veškeré výhody končí, protože ona ho nemilovala ani trochu. Když zemřela, a nadto bez dědice, matka dotlačila Josefa do nového sňatku. Marii Josefu Bavorskou vybírala tentokrát v rodině. Ke své sestřenici z druhého kolene ovšem Josef necítil zhola nic. 

Marie Kristina (1742–1798) se narodila jako pátá a matka ji zbožňovala. Jako jediná se také mohla provdat z lásky. První milostné pobláznění sice neprošlo, ale když se později zamilovala do mladšího syna polského krále, matka k sňatku svolila. V pořadí šesté narozené dítko, Marie Alžběta (1743–1808), se i díky své kráse zdála být horkým želízkem v matčině sňatkové politice. Vybíralo se však příliš dlouho mezi polským či francouzským králem. Když zasáhly Vídeň neštovice, postihly znatelně její krásnou tvář – a nápadníci ztratili zájem. Marie Alžběta se už nikdy neprovdala. 

Jako druhý mužský potomek měl Karel Josef (1745 až 1761) o nevěstu postaráno už v dětském věku. Oženit se měl se španělskou princeznou Marii Ludovikou. Osud a neštovice to ale chtěly jinak. Zemřel v pouhých patnácti letech a jeho bratr Leopold (1747–1792) tak zdědil nejen nástupnictví a později i trůn, ale i jeho snoubenku. Zplodil s ní nakonec šestnáct dětí! 

Se svým osmým dítětem, Marií Amálií (1746–1804) měla královna kvůli její rozverné a svobodomyslné povaze napjaté vztahy. Nedopřála jí sňatek z lásky, i když se dcera zamilovala. Matka ji místo toho provdala za hulvátského Ferdinanda Parmského do Itálie. Deváté dítě, Marie Karolína, patrně v roce 1748 nepřežilo porod. A následující dcera, Marie Johanna Gabriela (1750–1762), zemřela na neštovice v pouhých dvanácti letech. V té době však už jako snoubenka neapolského a sicilského krále Ferdinanda I. Ženicha po její smrti přebrala její mladší sestra Marie Josefa (1751–1767). Příliš ji to nenadchlo. Smrt sestry ji velmi zasáhla. Byly blízké a vyrůstaly spolu. Jestli by se toto přeložené manželství vydařilo, se ale nikdy nedozvíme. Nevěstu před svatbou skolila stejná nemoc jako milovanou sestru – neštovice. Nakonec se jako třetí v pořadí stala manželkou Ferdinanda I. a neapolsko-sicilskou královnou Marie Karolína (1752–1814). V počtu dětí předčila dokonce svou matku, měla osmnáct potomků.

Syn Ferdinand Karel (1754–1806) se oženil s modenskou princeznou a žil s ní v Miláně ve svazku požehnaném potomky, štěstím a harmonií. Snad nejznámějším dítkem se ovšem stala Marie Antonie (1755–1793), kterou poté, co ji provdali za francouzského krále Ludvíka XVI., známe jako Marii Antoinettu. Dívka i poté prohlašovala: „Svoji matku miluji, ale i na takovou dálku se jí bojím.“ Svůj život uzavřela Marie Antoinetta na popravišti a ze čtyř dětí, které porodila, přežilo dětské roky a francouzskou revoluci jen jedno jediné. A poslední dítě Marie Terezie? Pro Maxmiliána Františka (1756–1801) se počítalo s duchovní kariérou. Stal se kolínským arcibiskupem, münsterským biskupem a také velmistrem řádu německých rytířů.

Mezinárodnímu týmu astronomů se nedávno povedl pozoruhodný objev. U blízkého červeného trpaslíka Gliese 12 ze souhvězdí Ryb objevili exoplanetu, která okamžitě vzbudila zájem odborníků. Nese název Gliese 12 b a její velikost je velmi blízká naší Venuši. Pokud jde o její hmotnost, vědci vědí jen tolik, že je lehčí než čtyřnásobek Země. Podrobnosti o objevu nové exoplanety, na němž se podílely vesmírné observatoře TESS a CHEOPS, publikoval odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Trpaslík Gliese 12 je proti našemu Slunci zhruba čtvrtinový co do velikosti i hmotnosti. Jeho zářivost badatelé odhadují na maximálně pár tisícin procenta zářivosti Slunce. I když exovenuše obíhá v těsně blízkosti trpaslíka, jednou za 12,8 dní, její povrchová teplota by se mohla pohybovat okolo 42 °C. Zdálo by se, že jde o potenciálně příznivý svět pro pozemský život. Má to ale háček…

Záhadné dvojče Venuše

Shishir Dholakia z Univerzity Jižního Queenslandu a jeho spolupracovníci uvádějí, že povaha exoplanety Gliese 12 b kriticky závisí na tom, jak vypadá její atmosféra. Je totiž možné, že žádnou atmosféru nemá. V takovém případě by tam sice byla příznivá teplota, ale bez atmosféry by případný život příliš šancí neměl.

Další možností je, že objevená exoplaneta sice atmosféru má, mohlo by se ale jednat o atmosféru podobnou Venuši, což by znamenalo, že jde o žhavý svět s povrchovou teplotou několika set stupňů Celsia. Badatelé zvažují i možnost, že Gliese 12 b má úplně jiný typ atmosféry, než jaké známe ze Sluneční soustavy. Už mnohokrát se ukázalo, že exoplanety nás dovedou překvapit.

V tuto chvíli je povaha exoplanety Gliese 12 b záhadou. Vědci teď budou usilovně hledat odpověď, protože je velmi důležitá. Mohla by odhalit nejen to, zda je tato exoplaneta obyvatelná či nikoliv, ale také přispět k řešení letité záhady Sluneční soustavy. Stále totiž nevíme proč se vlastně Země a Venuše tolik liší. Gliese 12 b by nám v tomto směru mohla přinést důležité odpovědi.

Stalo se vám už, že jste na internetu hledali nějaký článek, který jste četli před lety a nemůžete ho najít? Pokud šlo o text z roku 2013 a starší, existuje poměrně vysoká šance, že jednoduše zmizel z internetu. Tak vypadá fenomén moderní doby, kterému se anglicky říká digital decay, tedy digitální rozklad.

Na digitální rozklad se zaměřil nedávný výzkum týmu odborníků amerického nezávislého think tanku Pew Research Center. Odborníci zjišťovali, jak postupuje degradace a zastarávání digitálních informací v průběhu času. Podle jejich analýz je zhruba 38 procent webových stránek, které byly k dispozici v roce 2013, v dnešní době nedostupných. Většinou to znamená, že byly smazány anebo odstraněny ze stále fungujících serverů.

Rezivějící internet

Badatelé pro tuto zajímavou analýzu využili náhodné vzorky téměř milionu webových stránek, které čerpali z archivů Common Crawl. Tento archív periodicky ukládá snímky webových stránek, z čehož je možné odvodit jejich vývoj v čase. Jak říkají autoři, mezi staršími archivovanými stránkami je vyšší počet dnes nedostupných stránek, což není úplně překvapivé.

Velmi zajímavé ale bylo, že digitálnímu rozkladu podléhají i stránky, které byly archivované teprve v roce 2021. Dnes je jejich nedostupná zhruba jedna pětina. Pozoruhodné je, že vůči digitálnímu rozkladu není úplně imunní ani populární Wikipedia. Zhruba 11 procent odkazů na zdroje ve Wikipedii je dnes již nedostupných.

Některé webové stránky jsou digitálním rozkladem doslova prolezlé. Asi u dvou procent všech studovaných webových stránek nefunguje ani jeden odkaz, který je na nich uvedený. Zároveň asi 53 procent webových stránek zahrnuje alespoň jeden nefunkční odkaz. 

Zajímavá jsou i čísla pro sociální síť X (dříve Twitter). Z 5 milionů studovaných příspěvků, které zde byly publikovány mezi lety 2013 a 2023 jich dnes není dostupných zhruba 18 procent. Obzvláště náchylné k digitálnímu rozkladu přitom jsou příspěvky v méně běžně užívaných jazycích, například v turečtině nebo arabštině.

Před dvěma dekádami se biologům podařilo identifikovat protein TRPV1 pro vnímání tepla. „Dosud jsme však nebyli schopni potvrdit, díky čemu vnímáme teploty nižší než přibližně patnáct stupňů,“ líčí hlavní autor nového výzkumu Shawn Xu, z Life Sciences Institute na University of Michigan.

Již před pěti lety objevil tým z jeho laboratoře receptorový protein pro chlad u hlístice háďátka obecného, jež patří mezi hojně využívané modelové živočichy. „Chladový“ protein GluK2 se vyskytuje i u myší, a právě na nich se uskutečnila nejnovější série experimentů. Hlodavci, kteří zmíněnou molekulu postrádali, vykazovali normální behaviorální reakce na teplotní podněty v rozmezí od horkých až po chladné. Jakmile však teplota klesla pod určitou hranici – vědci ji pracovně označovali jako „nepříjemný chlad“ – přestaly myši reagovat a chovaly se jako za běžných podmínek.

Šance i pro člověka

Protein GluK2 se vyskytuje především v mozku, kde přijímá chemické signály usnadňující komunikaci mezi neurony. Svou roli však hraje rovněž mimo centrální nervovou soustavu, tedy mozek a míchu. Jak uvádí další spoluautor studie Bo Duan, „nyní víme, že v periferní nervové soustavě plní zmíněný protein zcela jinou funkci. Místo chemických signálů totiž zpracovává teplotní signály pro vnímání chladu“. Podle Xua otevírá popsaný objev nové cesty k pochopení mechanismu, jakým savci včetně lidí prožívají chlad. 

Byla Caesarova smrt nevyhnutelná? Jednoznačně ano. Podíváme-li se na celou událost v širších souvislostech, šlo o vyvrcholení dlouhodobého vývoje, který některým Římanům přinášel řadu bezesných nocí. De facto šlo o poslední zoufalý pokus, jak zachránit umírající republiku, jež nezadržitelně směřovala k okamžiku, kdy se vláda lidu přetaví ve vládu jedince. 

K tomuto bodu vývoj neodvratně postupoval již od počátku prvního století starého letopočtu, což se projevilo vzestupem a následnou diktaturou Lucia Cornelia Sully (asi 138–78 př. n. l.), jehož občanská válka představovala první erupci společenského vývoje před konečným výbuchem. Proces rozkladu republiky započal, ale ještě nenastal ten správný čas. Mnohem významnější se v tomto směru jeví občanská válka, která vypukla mezi Caesarem a Pompeiem Velikým. Ta se stala předehrou k likvidaci vítěze tohoto sporu. 

Cesta k nesmrtelnosti 

Přál si římský lid Caesarovu smrt? Většina rozhodně ne. Lidé potřebovali k někomu vzhlížet a mít nad sebou autoritu, kterou Caesar ověnčený vavříny mnoha vítězství představoval. Caesar padl rukou senátorů, již chtěli odvrátit hrozbu návratu republiky ke království, jenže přesně to se jim nepovedlo. Caesarovou vraždou pouze posílili jeho kult, sami si podepsali rozsudek smrti a uspíšili rozklad republiky. Ti, kteří s vrahy souhlasili, raději seděli mlčky doma, venku totiž řádila smršť rozhořčených Římanů, toužících se s viníky vypořádat. Na Foru Romanu vztyčili voskovou Caesarovu sochu, na níž bylo vyznačeno všech třiadvacet bodných ran, a vypálili senátní budovu, kde byl diktátor zavražděn. „Lid hned po pohřbu zamířil s pochodněmi k domu Brutovu a Cassiovu a jen stěží byl odražen,“ vypráví Suetonius. 

Bezprostřední události po Caesarově smrti předznamenaly vývoj nadcházejících let. Caesar vstoupil usnesením senátu v první lednový den roku 42 př. n. l. mezi římské bohy. Tak se stal z římského vojevůdce, politika a diktátora věčný symbol římské velikosti, k němuž se hlásili všichni jeho nástupci. Kolem božského Julia se vytvořil samostatný kult a počínaje Octavianem Augustem se římští císaři titulovali jako Caesar. Ze jména se postupem času skutečně stal titul, kterým se na konci 3. století v důsledku Diocletianovy správní reformy označovali dva mladší spoluvládci Západu a Východu v rámci takzvané tetrarchie (čtyřvládí), a později se v řadě evropských jazyků proměnil v titul nejvyššího vládce – císař, car, Kaiser. 

Spolek tří 

Zatímco Caesar vstoupil na nebesa, jeho dědicem se stal Octavianus. Zdědil majetek, vliv i náklonnost římského lidu, nikoliv však plnou kontrolu nad legiemi. Vrazi Brutus a Cassius uprchli do Řecka, kde s podporou senátu shromáždili úctyhodnou armádu, a představovali tedy stále značné riziko. Musel se s nimi utkat Marcus Antonius, po Caesarovi nejmocnější muž Říma a jeho bratranec, který s ním zastával konzulát. 

Aby je měl šanci porazit, potřeboval pomoc Octaviana. Ten disponoval Caesarovou válečnou pokladnou a jménem, v Římě po atentátu budoval své postavení a podržel si také velení nad osmi legiemi, složenými převážně z Caesarových veteránů. Teprve dvacetiletý Augustus prokázal značné politické nadání, a i když nebyl s Markem Antoniem nikdy velký kamarád, spíš naopak, v zájmu republiky a odvety za Caesarovu smrt našli společnou řeč. „Začátek a příčina všech válek pro něho vyplynula z přesvědčení, že je jeho naléhavou povinností pomstít smrt svého prastrýce a chránit jeho opatření,“ píše k tomu Suetonius. 

Společný nepřítel sjednotil tři mocné Římany – Marka Antonia, Marka Aemilia Lepida a nejmladšího Gaia Julia Caesara Octaviana, kteří na konci roku 43 př. n. l. vytvořili druhý triumvirát (původně plánovaný jako pětiletý) s cílem potrestat Caesarovy vrahy a obnovit republiku. S celkovým počtem čtyřiceti legií za zády se pak jali uskutečňovat svůj politický program a vytáhli do války s „osvoboditeli“ republiky. Nejprve si ale mezi sebou rozdělili velení nad západními provinciemi říše – Marcus Antonius získal Předalpskou i Zaalpskou Galii, Lepidus měl spravovat Galii Narbonensis a Hispanii a Octavianovi připadla Africa, Sardinie a Sicílie. 

Dalším nezbytným krokem bylo naplnění státní pokladny, což šlo ruku v ruce s odstraněním všech, kteří byli zapleteni do Caesarovy smrti či vystupovali vůči jeho osobě nebo triumvirům nepřátelsky. Po vzoru Sullova diktátu tak vznikly proskripční seznamy. Čí jméno se na nich ocitlo, tomu byl zabaven ve prospěch státu veškerý majetek a on sám byl odstraněn. Tím v krátké době přišlo o život na 2 000 římských jezdců a 300 senátorů. 

Říman proti Římanovi 

Zatímco Lepidus zůstal v Itálii, Marcus Antonius a Octavianus se vydali ve stopách Bruta a Cassia, aby se s nimi utkali na makedonské půdě. Doprovázeni devatenácti legiemi a silnou jízdou se střetli s vojskem liberátorů v bitvě u Filipp. Nebylo to rychlé vítězství. V prvním kole bitvy, které se odehrálo 3. října 42 př. n. l., prolomil Antonius nepřátelskou linii a dobyl tábor liberátorů. Tehdy zpanikařil Cassius a spáchal sebevraždu. Jenomže Brutus se svým vojskem naopak zatlačil Octavianovo křídlo a zmocnil se jeho tábora. Na dalších dvacet dnů zavládlo příměří. Pak došlo k druhému měření sil, které si vynutili Brutovi legionáři, odmítající čekat a ustupovat. Tvrdá řež, připomínající epický střet Caesarova a Pompeiova vojska v bitvě u Farsalu, skončila Brutovou sebevraždou a porážkou liberátorů. Vítězstvím u Filipp byl splněn hlavní účel druhého triumvirátu. 

Octavianus se z Makedonie vrátil zpět do Itálie, aby se postaral o usazení velkého počtu veteránů a podstoupil válku se Sextem Pompeiem, synem Pompeia Velikého a zapřisáhlým zastáncem republiky, který ovládal Sicílii a značnou část Středomoří. Marcus Antonius zůstal na východě, aby zde reorganizoval bohaté provincie včetně Egypta, jež se tak dostaly pod jeho kontrolu. Vzhledem k tomu, že prostřednictvím loajálních guvernérů ovládal také Galii, stal se jednoznačně nejmocnějším členem triumvirátu. Jako takový zároveň představoval příliš velkou konkurenci pro Octaviana. 

Poslední válka římské republiky 

Mezi triumviry se brzy rozhořel spor o moc, což vedlo k nové smlouvě mezi aktéry a novému rozdělení říše. Octavianovi byla přiznána Galie i Hispanie, čímž fakticky ovládl západ říše, z Marka Antonia se stal pán Východu a Lepidus dostal severní Afriku. Triumvirát byl na dalších pět let obnoven roku 37 př. n. l., ale už následujícího roku byl odstaven Lepidus a mohl být rád, že mu zůstal titul pontifex maximus, tedy významný post nejvyššího kněze. V témže roce se Antonius, již pevně usazený v Egyptě po boku Kleopatry, s níž měl i potomky, vypravil na tažení proti Parthům. Stejně jako Caesar chtěl odčinit potupnou Crassovu porážku a získat zpět římské orly. Tažení však skončilo debaklem, který značně pošramotil Antoniovu pověst a oslabil jeho mocenskou pozici. 

Odstavení Lepida, vojenské neúspěchy Marka Antonia a jeho náklonnost ke Kleopatře představovaly munici pro Octavianovo tažení za ovládnutím říše. „Spojení s Markem Antoniem, které vždycky bylo pochybné a nejisté a rozmanitým usmiřováním jen těžce skližované, posléze zcela přerušil, a aby názorněji dokázal, kterak se Antonius zpronevěřil římskému cítění, dal otevřít a veřejně přečíst závěť, kterou v Římě zanechal a v níž dokonce i děti Kleopatřiny uváděl mezi svými dědici. Antonius byl prohlášen za nepřítele …,“ líčí vývoj událostí Suetonius.

Octavianovou výhodou bylo, že působil v Římě, ale poměr sil byl zhruba vyrovnaný. S příchodem roku 32 př. n. l. vypudil z centra říše konzuly, kteří spolu s mnoha senátory uprchli k Antoniovi do Egypta, kde byl ustaven druhý senát. Antonius také shromáždil obrovské vojsko 800 lodí s údajně až 100 000 vojáky a vydal se s nimi do Řecka, aby čelil Octavianovi. 

K jedinému rozhodujícímu střetu došlo 2. září roku 31 př. n. l. v námořní bitvě u Actia, kde byli Antonius a Kleopatra obklíčeni a donuceni k útěku. Většina Antoniova vojska se vzdala a následujícího roku spáchal slavný pár v bezvýchodné situaci sebevraždu. Když Octavianus odstranil Caesarova syna Caesariona a Antoniova dědice Antylla, stal se jediným nezpochybnitelným vládcem Říma. Tak se z Caesarovy vraždy zrodilo římské císařství, které představovalo vše, čeho se Caesarovi vrahové a zastánci republiky obávali.

Kuandu obecný (Coendou prehensilis) je hlodavec z čeledi urzonovitých (Erethizontidae), který se vyskytuje na velké ploše severní části Jižní Ameriky. Tato zvířata, jimž se v angličtině říká „brazilský dikobraz“ žijí ve skupinách a jsou k sobě vzájemně velmi tolerantní, především když mají k dispozici dostatečný zdroj jídla. Plných 85 % času tráví v korunách stromů, kde spí a obstarávají si potravu. Na zem se vydávají především kvůli vyměšování, páření a při vrhu mláďat. Vrchol aktivity těchto nočních tvorů nastává mezi čtvrtou hodinou odpolední a druhou hodinou po půlnoci.

Výrazným rysem kuandu obecného je chápavý ocas, který živočich používá pro přidržování ve větvích stromů. Pohybu v korunách stromů jsou přizpůsobeny i končetiny s dlouhými drápy. Obranu proti predátorům zajišťují 60–100 milimetrů dlouhé štětiny, které lehce proniknou kůží útočníka a nesnadno se odstraňují. Dospělí jedinci měří 30 až 60 centimetrů, přičemž ocas vydá dalších 33–48 centimetrů. Samci váží až pět kilogramů.