O zdravotních benefitech pravidelného sprchování netřeba polemizovat. Kromě běžné očisty a péče o tělo voda nabízí taktéž výhody související například s úlevou od bolesti (typicky třeba při léčbě pomocí hydroterapie). Koupání a sprchování zlepšují imunitu, zmírňují svalové bolesti, snižují otoky, zlepšují průtok krve a koncentraci, tlumí únavu a prospívají dýchání. Sprchování čistí pokožku, smývá škodlivé bakterie, odstraňuje odumřelé buňky, čistí póry a umožňuje kožním buňkám regenerovat.

Jak často je akorát?

Pokožka každého člověka je jiná a kůže se sezónu od sezóny mění. Proto není vhodné se sprchovat stále stejně často. „Například v zimě pokožka trpí nedostatkem vlhkosti a příliš časté sprchování ji ještě více vysušuje,“ uvádějí dermatologové. Každodenní sprchování v létě naopak ale kůži prospívá, tudíž neexistuje univerzální rada, kolikrát denně je vhodné se máčet ve vodě.

Příliš časté sprchování způsobuje svědění, suchou a šupinatou kůži, kožní onemocnění (ekzém a psoriázu) a suché a lámavé vlasy. Podle odborníků se stačí sprchovat pouze jednou denně, abyste se vyhnuli nepříjemnému svědění, praskání, odlupování a zčervenání pokožky. Výzkumy se ale shodnout nedokážou – jedni tvrdí, že jednou denně stačí, druzí doporučují sprchovat se víckrát za den a zbytek varuje, že třikrát týdně je až až. Kde je zlatý standard?

Každodenní sprcha = společenská událost

Sprchujete se denně? Nebojte se, nejste sami. Přibližně dvě třetiny Američanů se také sprchují každý den. V Austrálii se tak chová přes 80 % populace. Oproti tomu v Číně se asi polovina lidí sprchuje jen dvakrát týdně. Ptáte se proč? Možná vás napadne, že je to zdravější než sprchovat se sporadičtěji. Zamyslete se znovu. 

Pro většinu populace je totiž každodenní sprchování více o zvyku a společenských normách než o zdraví. Možná i proto se frekvence koupání či sprchování v jednotlivých zemích tolik liší. Spousta lidí se totiž v průběhu společenského vývoje rozhodla sprchovat (minimálně) jednou denně, protože má obavy z tělesného pachu, potřebuje se ráno rychle probudit nebo je to součástí jejich individuální ranní rutiny, která může zahrnovat i lehké cvičení.

Sociální status a byznys

Každý z výše uvedených důvodů má své opodstatnění, zvláště když uvážíme, že osobní a pracovní vztahy mohou být v ohrožení kvůli stížnostem na tělesný pach. Co je však v tomto ohledu považováno za přijatelné, se kulturu od kultury liší. Možná byste se divili, nakolik jsou mycí návyky ovlivňovány marketingem.

„Všimli jste si někdy, že nás pokyny na šamponech nabádají vlasy ‚namydlit, opláchnout a celý proces zopakovat‘?“ ptají se odborníci na webu health.harvard.edu. Neexistuje žádný přesvědčivý důvod, proč bychom si měli vlasy mýt dvakrát za sebou, kromě toho skrytého, marketingového – čím víc šamponu spotřebujeme, tím víc se ho prodá.

Normální kůže je mastná

Revmatolog a profesor na Harvardu Robert H. Shmerling upozorňuje, že si „normální a zdravá pokožka udržuje slabou vrstvu mazu, což zaručuje rovnováhu ‚dobrých‘ bakterií a dalších mikroorganismů“. Agresivním mytím a drhnutím, zvláště horkou vodou, se o ně připravujeme, čímž si sami způsobujeme nepříjemnosti.

Kůže se extrémně vysuší, je podrážděná a svědí. Suchá a popraskaná pokožka není kompaktní a skrz prolomenou bariéru do těla vnikají alergeny a „špatné“ bakterie, které zodpovídají za kožní infekce a alergické reakce. „Antibakteriální mýdla ve skutečnosti prospěšné bakterie zabíjejí,“ pokračuje Shmerling. „Narušují rovnováhu kožních mikroorganismů a podporují vznik nepřátelských mikrobů, které odolávají například léčbě antibiotiky.“

Bakterie potřebujeme!

Náš imunitní systém potřebuje určitou stimulaci normálními mikroorganismy, špínou a dalšími vnějšími vlivy, aby si vytvořil protilátky a „imunitní paměť“. To je jeden z mnoha důvodů, proč pediatři a dermatologové nedoporučují každodenní koupele ani u dětí. „Časté koupání nebo sprchování je kontraproduktivní. Místo abychom podporovali imunitu, paradoxně si ji tak zlenivíme, že postupně přestává plnit svou roli a sebenepatrnější choroboplodný zárodek v nás vyvolá nemoc,“ vysvětlují.

Existují i další důvody, proč bychom si měli nechat zajít chuť na každodenní sprchování: voda, kterou se sprchujeme, pravděpodobně obsahuje soli, těžké kovy, chlor, fluor, pesticidy a další chemikálie, které způsobují problémy. Experti jedné známé nadnárodní kosmetické společnosti doporučují sprchovat se (ideálně) jednou za dva dny. „Nejste-li příliš aktivní, nemáte-li nepříjemný tělesný zápach a není-li horko, stačí jedna sprcha každý druhý den, protože vaše tělo se nezašpiní tak rychle, abyste se museli mýt častěji,“ doplňují.

Typy pokožky hrají roli

Frekvence sprchování závisí také na typu pokožky, kterou máte. Majitelé mastné pokožky trpí mylnou představou, že by se měli mýt několikrát denně, tím ale dosáhnou přesně opačného účinku. „Když mastnou pokožku často myjete, produkuje ještě více mazu, protože tím bojuje proti vysoušení, které jí způsobila voda,“ vysvětluje dermatoložka Shreya Andricová. Místo neustálého namáčení ve vodě se zaměřte na nanášení lehkého hydratačního krému, který neucpává póry a změkčuje kůži.

Majitelé suché pokožky by se měli sprchovat jednou za dva dny, aby odstranili odumřelé kožní buňky. Poté ať nanesou výživnější hydratační krém, který udrží pokožku hydratovanou, nebo hydratační krém s kyselinou hyaluronovou, která dodá pokožce vlhkost. U smíšené pleti je to trochu složitější – tam záleží na různých partiích těla a každá se chová trochu jinak. Pokud má člověk například mastnou T-zónu, měl by si ji mýt jednou denně; sušší části těla jednou za dva dny, aby se dále nevysušovaly.

Lidé s normální pokožkou by měli používat pleťovou vodu s jemným složením kvůli odstranění nečistot (a to jednou denně, nebo jednou za dva dny). Mezi sprchováním ať denně nanášejí čisticí prostředky nebo tonika na odstranění nečistot, aby se jim nedělaly skvrny. Posledním typem je zralá pokožka, která má tendenci být sušší. „Majitelé zralé kůže by se měli mýt každé dva dny a vyhýbat se peelingům; zralá pokožka je jemná a zaslouží si lehkou hydratační péči, která uzamyká vlhkost uvnitř kůže,“ dodává Andricová.

Existuje ideál?

Konkrétní frekvence sprchování, na které by se odborníci shodli, bohužel neexistuje. Někteří se stále domnívají, že byste se měli sprchovat každý den, ačkoli existují výzkumy, které to vyvracejí, zatímco jiní tvrdí, že stačí skočit do sprchy dvakrát nebo třikrát týdně.

Na čem se ale většina expertů shodne, je délka sprchování. To by mělo trvat tři až čtyři minuty a měli bychom se při něm zaměřit hlavně na podpaží a třísla. Voda by neměla být příliš teplá, měli byste používat produkty vhodné pro citlivou pokožku a omezit parfemaci. 

Na otázku, proč tučňáci ztratili před miliony let schopnost létat, odpovídá studie Kyla Elliotta a Roberta Ricklefse z roku 2013. Vědci se na otázku rozhodli odpovědět studiem ptáků, kteří disponují jak schopností létat, tak schopností potápět se. K tomuto účelu jim posloužil alkoun tlustozobý (Uria lomvia) a kormorán tichomořský (Phalacrocorax pelagicus). Na tělo 41 jedinců vědci připevnili zařízení měřící výdej energie při letu a podařilo se jim zaznamenat ptačí rekord: alkouni a kormoráni měli nejvyšší výdej energie, jaký byl kdy u ptáků naměřen.

Předci tučňáků, kteří zřejmě vypadali podobně jako alkouni, se v určitém okamžiku rozhodli tuto energii ušetřit a specializovat se na lov pod hladinou moře. Stavba jejich těla se tomuto způsobu života uzpůsobila do takové míry, že tučňáci přestali létat a jejich křídla se začala podobat ploutvím. Na rozdíl od alkounů nebo kormoránů překročili práh dělící létavé ptáky od nelétavých. V prostředí, v němž žili, měla tato změna více výhod než nevýhod a tučňáci z ní těží dodnes.

Ve svrchním karbonu, před více než 300 miliony let, žili v tehdejších „uhelných pralesích“ Evropy a Severní Ameriky rozmanití pavoukovci. Mnozí z nich patřili do skupin, které tu jsou s námi i v dnešní době, jako jsou například pavouci, sekáči nebo štíři. Řada pavoukovců ale dávno zmizela ze zemského povrchu. 

Paul Selden z Kansaské univerzity a Přírodopisného muzea v Londýně a Jason Dunlop z Přírodopisného muzea v Berlíně nedávno popsali doposud neznámého pavoukovce, který svým vzhledem značně vybočuje z dnešních měřítek. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Journal of Paleontology.

Extravagantní ostnáč

Vědci tohoto členovce, který pochází ze slavné paleontologické lokality Mazon Creek v Illinois, pojmenovali Douglassarachne acanthopoda. Rodové jméno odkazuje na Davida a Sandru Douglasovy, z jejichž sbírek fosilie pochází, druhové jméno připomíná zvláštní a vzhledem k velikosti těla i mohutné ostnaté nohy. 

„Na fosilii bohužel nejsou patrné klíčové detailní znaky, jako například části ústního ústrojí, takže není možné určit, ke které z dnešních skupin pavoukovců měl tento druh nejblíže,“ lituje Paul Selden. „Ať už jsou ale jeho příbuzenské vztahy jakékoliv, pochází z doby, kdy pavoukovci ve své evoluci experimentovali s rozmanitými tělními plány.“

„Časem se ukázalo, že některé z těchto tělních plánů pavoukovců mají potenciál a jiné nikoliv,“ pokračuje Selden. „Některé neúspěšné skupiny mohly zmizet záhy po období lokality Mazon Creek, kdy došlo k takzvanému kolapsu karbonského pralesa, a obrovské pralesy se rozpadly. Někteří ale mohli vyhynout i později, v extrémním masovém vymírání na konci permu, které pohltilo mnoho různých skupin živočichů a rostlin.“

Původně vyučený řezník Martin Veselý vynikal „zrůdnou“ tloušťkou. Ačkoliv nebyl nijak vysoký, vážil těžko uvěřitelných 204 kilogramů! Díky tomu se jeho hostinec, nazývaný Hotel Veselý, stal neustálým středem zájmu, zvláště návštěvníků Josefova. Mnozí z nich přijeli jen proto, aby se na vlastní oči mohli podívat na robustního mladíka a unikátní výčepní stůl s vyříznutým otvorem pro jeho obrovské břicho. 

Drahá obsluha 

Tlustý hospodský patřil v Josefově k oblíbeným osobám. Rytiny s jeho vyobrazením se jako pohlednice prodávaly na výročních trzích a při různých slavnostních příležitostech. Martina Veselého dokonce zmiňuje i Alois Jirásek ve svém románu F. L. Věk: „… mladý hospodský s lalokem, na svůj věk neobyčejně tlustý, ve střevících a punčochách, jen v lehké, bílé kazajce, zle se otáčel v hospodě hostmi nabité. Oddechoval hlasitě, funěl a potem zalitý, křičel na své pomocníky.“

Dále hronovský spisovatel uvádí, že v teplých letních dnech musel obézní hospodský trávit čas ve sklepě v chládku. Kvůli své nesmírné tloušťce se skoro nemohl hýbat. Zle proto vyběhl se škodolibými rychnovskými soukeníky, kteří si vyžádali, aby je majitel podniku u stolu osobně obsluhoval. Za to mu museli následně vyplatit jako spropitné 60 tolarů, což byla suma rovnající se ceně devíti sudů piva.

Svým příbuzným a rodině dělal Martin Veselý starosti i po smrti. Když 10. března 1820 ve věku 55 let zemřel, nemohli jej na hřbitov dopravit v klasickém pohřebním voze, protože by takové zatížení nevydržel. Z toho důvodu byl vezen ve smutečním průvodu za značné účasti josefovských občanů na dělostřelecké lafetě. 

Vyprávění o morbidně obézním hospodském se přenášelo z generace na generaci a mnozí návštěvníci pevnostního města ještě řadu let po jeho smrti obdivovali hostinského spodky a vestu vystavené v tamním muzeu.

Studenti Massachusettského technologického institutu (MIT) objevili během výuky tři starobylé hvězdy v halu Mléčné dráhy. Na počátku zajímavého objevu byl kurz Observační archeologie hvězd, který se uskutečnil v roce 2022. Studenti se na něm učili analyzovat známé starobylé hvězdy, aby pak sami pátrali po stálicích, které vznikly krátce po Velkém třesku.

Při svém výzkumu využívali 6,5metrový teleskop Magellan II (Clay), jeden ze dvojice teleskopů, které pracují na Observatoři Las Campanas v Chile. Soustředili se na obsah stroncia a barya ve spektru hvězd. Mladý vesmír byl tvořený hlavně vodíkem a héliem a velmi malým množstvím dalších prvků jako je například stroncium a baryum. Zastoupení těchto prvků je tak podle vědců dobrým indikátorem, že hvězda vznikla krátce po Velkém třesku.

Objev prastarých hvězd

Studenti MIT dokázali identifikovat hned trojici hvězd, které doposud nebyly detailně analyzovány. Po náročných výpočtech, které zabraly několik set hodin počítačového času, se ukázalo, že tyto hvězdy obsahují velmi malé množství stroncia a barya. Badatelé odhadují, že tyto hvězdy vznikly asi před 12 až 13 miliardami let, tedy ani ne dvě miliardy let po Velkém třesku. 

Otázkou v takovém případě je, kde se takto staré hvězdy vzaly v Mléčné dráze. Odpověď nabídla pozorování evropské vesmírné observatoře Gaia. Dotyčné hvězdy se nacházejí na různých místech v halu Mléčné dráhy, vždy zhruba 30 tisíc světelných let od Sluneční soustavy. Data observatoře Gaia ukazují, že se pohybují proti směru pohybu většiny hvězd naší Galaxie. Všechny tyto poznatky naznačují, že trojice starobylých hvězd nevznikla v Mléčné dráze. Nejspíše pocházejí z nějaké menší galaxie, kterou v minulosti Mléčná dráha pohltila.
 

Český antarktický výzkumný program sídlí na Masarykově univerzitě, konkrétně na Geografickém ústavu Přírodovědecké fakulty. Pod jeho křídly už dvě desítky let funguje Česká vědecká stanice Johanna Gregora Mendela na ostrově Jamese Rosse, která patří k nejvíc odloučeným vědeckým základnám na světě. O tom, jaký výzkum se tam provádí, jsme si povídali s Danielem Nývltem a Pavlem Kaplerem právě z brněnské univerzity.

Pánové, kolikrát jste navštívili Antarktidu?

DN: Jedenáctkrát.

PK: Desetkrát.

To není úplně málo. Jste v Česku rekordmani, pokud jde o počet návštěv

DN: Zdaleka ne, máme kolegy, kteří tam byli patnáctkrát až dvacetkrát. Ale přesně to spočítané nemáme.

Česká stanice nabízí pro vědce šestnáct míst. Musí tam být doslova přetlak zájemců. Kdo má šanci se k vám podívat? 

DN: Zas tak velký nával tam není, protože dostat se do Antarktidy něco stojí a vědci si na to musejí sehnat peníze. Nikdy jsme proto neměli takový převis, že bychom museli zájemce odmítat. 

PK: To by nastalo, pokud bychom měli spoustu peněz a možnost tam vědce vyslat. My máme z Ministerstva školství grant, který zajišťuje pouze prostředky na základní provoz a služby – aby stanice topila, větrala, svítila a aby na místě byli údržbáři a lékař. Samozřejmě jsme za něj moc vděční. Ale prostředky na cestu samotnou si vědci musejí zajistit sami.

Takže když to řeknu trochu hrubě, jste v podstatě takový hotel v Antarktidě?

DN: Takhle se to říct nedá. Jsme kombinace vědeckého centra, které poskytuje státu služby, a přidružené ubytovny. Něco jako Český hydrometeorologický ústav: Ten sice taky dělá vědu, ale především zajišťuje předpověď počasí, což je rutinní služba státu. A my děláme totéž, jen máme jiný záběr a musíme tam lidi dovézt. Nestačí skočit na tramvaj – nebo na šalinu, jak říkáme tady v Brně – a dojet do práce. Kompletní logistiku musíme zajišťovat sami.

PK: Smyslem celé infrastruktury je věda. Najdete u nás dvě laboratoře a spoustu vědeckého vybavení. V podstatě je to stejné, jako když hostující vědec přijede na výzkum do cizí laboratoře, jen u nás by to bez ubytování prostě nešlo.

Na kolik peněz cesta na Mendelovu stanici vyjde?

PK: Jednoho člověka asi na čtvrt milionu korun.

DN: Obvykle vědci žádají u Grantové agentury České republiky o tříleté až pětileté granty, a tam se počítá s několika návštěvami. Většinou pro daný projekt musí jet tým – jeden člověk z důvodu bezpečnosti nic nezmůže. Na výzkum do terénu vyrážejí vždy dva nebo tři lidé.

PK: Ne každý výzkum ale musí probíhat tak, že tam dotyčný jede osobně. Pokud chce pracovat hodně levně a má geniální nápad, tak nás vybaví přístrojem, popíše požadovanou metodiku a naši pracovníci mu odeberou vzorky nebo provedou měření podle jeho přání. Takže může dostat veškeré podklady od nás zdarma. Nebo může využít data, která dlouhodobě sbíráme.

Jak je složité se na místo dostat?

DN: Je to složitější, protože většina národních programů v okolí směřuje na západní pobřeží Antarktického poloostrova nebo na Jižní Shetlandy, jelikož je tam výrazně méně ker a obecně ledu v moři. Směrem do Weddellova moře k nám na východ poloostrova se drží mnohem víc ledu, takže už musíme používat lodě s ledovou třídou nebo ledoborce.

PK: Existuje pět měst, která se označují jako „brána do Antarktidy“, a v Jižní Americe k nám leží nejblíž Punta Arenas v Chile nebo Ushuaia v Argentině, takže obvykle vyrážíme odtud. A jde docela o logistické peklo. Lodě jiných národních programů k nám zajíždějí zřídka, ale my se na ně musíme spoléhat. Bohatý program může loď vyslat kamkoliv, jenže my jsme malá země a chudý program.

Musíme si tudíž počkat, než někdo zamíří naším směrem a přibere nás. Čili je to komplikované, ale na druhou stranu nám to umožňuje cestou pěstovat a navazovat spolupráci. Kromě Chile, které bylo letos hlavním logistickým partnerem, jsme kooperovali i s argentinským, brazilským, čínským, tureckým, uruguayským a ukrajinským programem, takže se potkáme s kolegy a o spolupráci určitě nemáme nouzi.

Kolik toho sdílíte? Přijde mi, že je ta spolupráce velmi otevřená…

DN: I tady samozřejmě existuje určitá soutěživost, ale vzhledem k vysokým nákladům na antarktický výzkum státy raději spolupracují, aby se tytéž věci zbytečně neduplikovaly. Raději všechno koordinujeme, abychom se dobrali ke společnému cíli a pokud možno podobnými metodami. A co musím zdůraznit: Antarktida představuje zvláštní území a pro budoucí generace ho chrání mezinárodní smlouva. Náš program je přitom poradcem Ministerstva zahraničí, protože Česko patří mezi pouhých devětadvacet států s takzvaným konzultativním statusem – může tedy hlasovat o tom, co se bude na kontinentu dít. Jde o elitní klub.

PK: Otázku, zda se tam budou těžit nerostné suroviny nebo se bude Antarktida nějakým způsobem kolonizovat, bude řešit právě těchto devětadvacet zemí na Konzultativním shromáždění stran Smlouvy o Antarktidě. A České republice náleží jeden z těchto hlasů, což znamená mimořádně prestižní záležitost.

Hrozí v Antarktidě těžba?

DN: Přestože se oficiální průzkum ložisek nikdy neuskutečnil, z geologické stavby se dá odvodit, že tam zdroje jsou. Jejich těžba se však v současnosti naprosto nevyplatí, a především je politicky neprůchodná – právě díky Smlouvě o Antarktidě. Nicméně s postupující klimatickou změnou může být situace jiná a třeba za dvacet či třicet let to začne být zajímavé. Naštěstí je zmíněná kolektivní smlouva nadřazená zájmům jednotlivých zemí.

Zpátky ke stanici: Takže dorazíte do Chile nebo Argentiny, pak lodí k ostrovu Jamese Rosse a poslední úsek absolvujete na člunu?

DN: Záleží na tom, jak je loď vybavená. Některé nás spustí na nafukovacích motorových člunech Zodiac, jiné mají vrtulník a je pro ně jednodušší nás vyložit letecky, protože pokud je cesta plná ledu, může těch posledních sto kilometrů k pobřeží zabrat klidně celý den. A někdy je to samozřejmě „divočina“. Letos byl při vykládání před stanicí naplavený asi půlkilometrový pás ker, takže se přistání podařilo dál od ní a všechno se muselo převézt po břehu čtyřkolkami na větší vzdálenost.

Jak vědci prožívají první návštěvu Antarktidy? Je to pro ně šok, nebo se dokážou připravit předem?

PK: Je to velmi individuální. Měli jsme dokonce účastníky, kteří nikdy předtím nespali pod stanem, a nakonec to tam zvládli dobře. Samozřejmě vybíráme typy, které to ustojí.

DN: Určitě záleží, jakou chcete dělat disciplínu. Třeba glaciologové vyrážející na ledovec musejí být zkušení alpinisté s ledovcovým kurzem z Alp, který jednou za čas organizujeme. To prostředí je nebezpečné, protože jak ledovce odtávají, objevuje se čím dál víc puklin a musíte vědět, jak se chovat.

PK: Když se řekne Antarktida, každého napadne slovo „dobrodružství“. Jenže z devadesáti procent jde o nebezpečí a z deseti procent o nadšení z toho, že o něm pak můžete vyprávět. My se však snažíme provozovat stanici tak, aby se žádné dobrodružství pro účastníky výpravy nekonalo. Přesto se stane, že se občas něco přihodí, a špetka dobrodružství je tam pro každého.

Jak vypadá prostředí stanice?

PK: Máme hlavní ubytovací objekt ze dřeva a pak kontejnery, kam se umísťuje všechno, co se nedá kvůli hluku nebo rozměrům uskladnit v hlavním objektu. Ubytování a laboratoře jsou však právě v dřevostavbě.

DN: Budova má rozměry dvacet šest krát deset metrů, což stačí pro ubytování šestnácti lidí v jedno-, dvou- a třílůžkových pokojích. Máme velkou společenskou místnost, kuchyň, sklad, dvě sprchy a dva splachovací záchody, servisní místnost na vzduchotechniku, spojenou s dílnou. A samozřejmě je tam sušárna, protože když přijdete mokří, potřebujete oblečení do druhého dne usušit, abyste zase mohli vyrazit ven.

Jak funguje tamní praktický život?

DN: Nevozíme kuchaře. Vždycky máme dvoučlenné služby a daná dvojice se stará o oběd, snídani i večeři. Příštích sedm dnů se o vás pak postará někdo jiný. Takhle máte prostě po týdnu relax od vědy a zároveň se musíte snažit, aby se to, co uvaříte, dalo jíst – protože jinak vám to ostatní docela „osolí“.

Takže špatný kuchař nemá na vědeckém poli šanci?

DN: Tradičně jsou terénní vědci sami sobě kuchaři. Býváme hodně mimo domov a musíme se o sebe umět postarat.

PK: Každý rok dostávám přihlášky, které zní zhruba takhle: „Vemte mě s sebou, budu vám tam vařit!“ Ale my prostě nejsme schopni zaplatit kuchaři cestu. Vařit a házet sníh musí umět každý.

Jak těžké je udržet stanici v chodu, zvlášť pokud máte teplé sprchy a splachovací záchody?

DN: Zpočátku jsme si mysleli, že budeme hodně využívat větrnou energii, ale antarktické limity na ochranu životního prostředí nám nedovolily postavit velkou větrnou turbínu, protože je příliš nebezpečná pro ptáky. A ty menší zas bohužel moc nefungují. Asi před deseti lety jsme tedy přešli na fotovoltaické panely, které pokrývají zhruba padesát až sedmdesát procent spotřeby, a zbytek musíme doplňovat diesel generátory. Co nespotřebujeme, to ukládáme do baterií.

PK: Elektřina představuje základ celé stanice. Bez ní bychom netopili, nevětrali ani nesvítili. A paradoxně potřebujeme provozovat i chladicí boxy, protože během antarktického léta se teploty dostávají nad nulu, takže potraviny i vzorky musíme mrazit. Naši technici jsou tedy především elektrikáři, ale jsou hrozně šikovní a zvládnou úplně všechno, od instalatérství po práci s nábytkem, a umějí spravit všechno od pračky po mikroskop. Připojují se ke každému tříměsíčnímu turnusu. Pobyt přímo na místě ovšem netrvá tak dlouho – běžně strávíme dva až tři týdny na cestě tam i zpět.

Které vědní obory jsou obvykle na stanici nejvíc zastoupené?

DN: Jsou to vědy o atmosféře, tedy meteorologie a klimatologie, a sem počítám i glaciologii, protože klima ledovce přímo ovlivňuje. Poté vědy čistě o Zemi, jako geologie, geomorfologie, limnologie – ty se u nás uživí. Naše základna je unikátní tím, že se nachází na největší odledněné ploše v celé Antarktidě. Jde o takovou zahrádku, kde můžeme sledovat jevy, které budou stále častější, protože zbytek kontinentu se postupně také odledňuje. A pak je u nás zastoupená mikrobiologie, protože ačkoliv to tak nevypadá, je Antarktida plná života, ovšem především na mikroskopické úrovni: Vyskytuje se tam spousta bakterií, cyanobakterií, řas a mikroskopických hub. A studujeme i nižší rostliny jako mechy a lišejníky, které se přizpůsobily drastickým podmínkám, především strašně vysokému UV záření, chladu a vysychání.

PK: Tyto extrémní mechanismy přežití se dají skvěle aplikovat v průmyslu i zemědělství, protože enzymy produkované nižšími organismy mají zajímavé využití. A testujeme třeba také vliv UV záření na rozklad pokročilých umělých hmot, které se používají ve stavebnictví.

Dají se změny probíhající v Antarktidě sledovat prostýma očima?

DN: Dají, ale přesně obráceně, než by člověk čekal. Lidé si obvykle myslí, že když se bude oblast odledňovat, také se brzo zazelená. Většina organismů je navázaná na tekutou vodu a potřebují, aby led průběžně tál. Jenže pokud odtaje před vrcholem letního období, kdy je tam deset stupňů a svítí slunce, je vody najednou nedostatek a paradoxně sledujeme chřadnutí místních mechů.

PK: Naši glaciologové začali před dvaceti lety monitorovat místní ledovce: Na začátku vypadaly pevné a jednolité, ale teď se proměnily v masu rozrytou sítí povrchové tekoucí vody, protože právě na okrajích Antarktidy je zvýšení průměrné teploty vidět nejvíc.

DN: Kromě toho jsou ledovce čím dál špinavější. Silné větry přinášejí prach a písek, který se pak usazuje na jejich povrchu, takže se v posledních letech výrazně změnilo jejich albedo – neboli množství odráženého záření. Čím tmavší povrch, tím víc tepla absorbuje, což celý cyklus tání urychluje.

Dokážete si zcela nevědecky tipnout, jak se bude antarktický ekosystém vyvíjet dál?

DN: Bude to podobné jako v Arktidě, v okrajových částech Grónska nebo na Špicberkách, ale s mnohem větším zpožděním a odlišně místo od místa. Naše oblast je specifická suchem, ale na návětrných stranách, které přijímají mnohem víc srážek, to bude příznivé pro vyšší rostliny. V takovém prostředí se velmi daří trávám, které tam zavlekl člověk nebo prostě přiletěly po větru. Zdaleka nejvíc ovšem rostliny šíří migrující ptáci, takže v místě najdete jak evropské, tak jihoamerické trávy. Vědci se snaží ničit ty nepůvodní, což se ovšem dá jen do určité míry. Jakmile se příliš namnoží, už s nimi nic neuděláte. Do budoucna se tudíž Antarktida víc zazelená na okrajích, ale centrální část ledovcového štítu zůstane určitě ještě mnoho století stabilně zaledněná.

Takže bude vypadat trochu jako Island?

DN: Island je zaledněný z deseti procent a ostrov Jamese Rosse asi z osmdesáti pěti. Místní vulkanické kopce stále pokrývají ledovce, ale za pár set let může situace vypadat jinak – což znamená problém, protože dnes Antarktida funguje jako určitý globální chladič.

Může se stát, že se zmíněný „chladič“ porouchá?

PK: Na šelfové ledovce dotírá teplejší oceánská voda a ohřívá se i vzduch, takže jsou jeho existence i funkce nepochybně ohrožené.

DN: Nemluvíme o horizontu let, ale vyšších desetiletí až století. Klimatický systém má velkou setrvačnost: Co dnes vidíme v atmosféře, na to zadělali naši prarodiče v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. A co děláme v současnosti my, to zas odnesou naše vnoučata.

PK: Zanášení okrajových částí kontinentu prachem z odledněných území a zrychlené odtávání ledovců mají vliv na klima. Antarktida je větší než Evropa a s mořským ledem se její území ještě rozšiřuje. Jedná se o obří bílou studenou plochu, která odráží spoustu slunečního záření. Ale pokud přestane být bílá a chladná, tak se globální akumulace teploty násobně urychlí. Potřebujeme udržet oba póly chladné a bílé, abychom zachovali klima tak, jak je na něj lidstvo posledních deset tisíc let zvyklé. Pokud se daný systém destabilizuje, naberou změny mnohem větší rychlost.

Jak přesně popsané chlazení funguje?

DN: Okolo Antarktidy se rozkládá oceán a v něm funguje Antarktický cirkumpolární proud – největší na naší planetě. Od něho se oddělují jednotlivé odnože dalších hlubinných proudů: Ten Humboldtův směřuje podél západního pobřeží Jižní Ameriky, další jde podél Afriky a další kolem západního pobřeží Austrálie. Všechny přitom přinášejí výrazně chladnější vodu do nižších zeměpisných šířek, což má například za následek střídání jevů El Niño a La Niña v tropickém Pacifiku. A jejich střídání potom vnáší do oblasti i desetistupňové rozdíly teplot oceánu. Podobně má oceánské proudění vliv na teplotu severního Atlantiku, kde vzniká počasí ovlivňující Evropu. Kdyby došlo ke změně oceánských proudů, mohla by klimatická změna probíhat mnohem rychleji.

PK: Abychom neskončili úplně pesimisticky: Ta změna tvoří součást evoluce a v historii planety už proběhla mnohokrát, ačkoliv se nikdy neodehrávala tak rychle jako dnes. Musíme se jí přizpůsobit. Bude to šok pro ekonomiku, nastanou velké politické změny a půjde o výzvu pro celé lidstvo, ale snad ji ustojíme. Nicméně právě proto musíme vědět, co se děje – a to je jeden z hlavních důvodů, proč vědci míří do Antarktidy. Tam můžeme pochopit, co nás čeká v budoucnu. A my určitě chceme do popsané mozaiky poznání přispět novým důležitým dílkem. 

Peníze představují jednu z nejúčinnějších motivačních strategií. Zda to platí i v oblasti hubnutí se pokusila ověřit v pozoruhodném experimentu profesorka Pat Hoddinottová, z výzkumného oddělení pro ošetřovatelství, porodní asistenci a příbuzné zdravotnické obory při univerzitě ve Stirlingu.

„Behaviorální ekonomické teorie tvrdí, že hrozba finanční ztráty je více motivující než vidina zisku. Ne každý si ale může dovolit riskovat vlastní peníze, v rámci našeho experimentu jsme proto zvolili strategii, která využívá dotační pobídky,“ vysvětluje Hoddinottová.

Hubnutí za úplatu

Experimentu se zúčastnilo celkem 585 mužů z Belfastu, Bristolu a Glasgow, jejichž index tělesné hmotnosti (BMI) přesahoval hodnotu 30, což bývá hodnoceno jako obezita prvního stupně. Badatelé účastníky experimentu rozdělili do tří skupin. První skupina (196) byla motivovaná nejen finančně ale i pomocí povzbuzujících SMS zpráv, druhá skupina (194) dostávala pouze povzbuzující zprávy a poslední část účastníků (195) představovala kontrolní skupinu. Finanční motivace zahrnovala vložení 400 liber (zhruba 10 tisíc Kč) na účet, kde dotyčnému zůstaly, pokud splnil plán hubnutí. Ten spočíval ve snížení hmotnosti alespoň o 10 % a udržení snížené hmotnosti po dobu 12 měsíců.

Jak vyplývá z výsledků recenzovaného výzkumu, které v těchto dnech zveřejnil odborný časopis JAMA, motivace finanční pobídkou společně s povzbuzujícími textovkami vedla u mužů ke snížení tělesné hmotnosti o 5 %. Muži motivovaní jen pomocí zpráv zhubli 3 % své původní hmotnosti, zatímco muži z kontrolní skupiny o pouhé 1 %.

Badatelé přiznávají, že jejich studie má určitá omezení. Experiment například nezkoumal, zda si lidé motivovaní tímto způsobem udrželi nižší tělesnou váhu i v po skončení experimentu a jisté zkreslení mohla přinést i skutečnost, že se experiment týkal pouze obézních mužů.

Na druhou stranu se ale zdá, že kombinace relativně malých finančních pobídek dokáže přimět lidi ke statisticky průkaznému poklesu tělesné hmotnosti. Léčba obezity a stavů souvisejících s obezitou přitom stojí miliardy dolarů ročně. Odhaduje se, že jen ve Spojených státech v roce 2005 dosahovaly výdaje na zdravotní péči související s obezitou 190 miliard dolarů. Na individuální úrovni se uvádí, že výdaje na zdravotní péči obézních lidí jsou o 42 % až 150 % vyšší než u lidí s normální hmotností. V Česku jsou náklady na léčbu nemocí spojených s obezitou odhadovány na více než 38 miliard korun ročně. 

Uhlík umí vykouzlit celou řadu nesmírně odlišných forem. Kromě běžného grafitu, ceněného diamantu či podivuhodného dvojrozměrného grafenu existuje ještě v dalších, často vzácných a bizarních podobách. Patří k nim i minerál lonsdaleit, podle své struktury občas přezdívaný „šesterečný diamant“. Jeho původ přitom těsně souvisí s meteority, i když dlouho nebylo jasné, jakým způsobem.

Lonsdaleit představuje jednu z tzv. alotropických, tedy strukturně odlišných modifikací uhlíku. Jako minerál bývá hnědý, s odstíny do žluté či tmavohnědé. Vytváří krychlové krystaly, jsou však velmi drobné a obvykle je nelze pozorovat bez mikroskopu. Pokud už se někde vyskytují, typicky doprovázejí klasický diamant. Minerál nese jméno britské krystalografky Kathleen Lonsdaleové a jeho existence se podle všeho úzce pojí s kosmickým prostorem.

Zároveň se kolem něj objevuje spousta otazníků: Nevíme například, jak je vlastně tvrdý. Jeho mikrostruktura, která rovněž není zcela jasná, naznačuje, že by měl být až o 58 % tvrdší než typický diamant. Někdy se o něm proto mluví jako o ultratvrdém diamantu. Měření reálných drobných krystalků lonsdaleitu však obvykle odhalují mnohem nižší tvrdost, zhruba v rozsahu 7.–8. stupně, zatímco u standardního diamantu se jedná o 10. stupeň.

Jak vzniká? Nevíme…

Velkou záhadou rovněž zůstává, jak zmíněný podivuhodný minerál vzniká. Poprvé se jej podařilo nalézt v roce 1967, v meteoritu ze skupiny Canyon Diablo. Jedná se o úlomky železného tělesa, jež asi před 50 tisíci lety dopadlo na území dnešní Arizony a vytvořilo známý Barringerův kráter nebo též Meteor Crater, o průměru zhruba 1 200 metrů. Vesmírný „vetřelec“ měřil okolo 50 metrů a vážil asi 300 000 tun. Při nárazu rychlostí 45 000–65 000 km/h se pak uvolnila energie 10–30 megatun TNT a téměř celé těleso se vypařilo.

Meteorit skupiny Canyon Diablo obsahoval jen nepatrné množství lonsdaleitu, ale od té doby se minerál povedlo najít na řadě dalších míst, obvykle rovněž spojených s dopadem vesmírného objektu. Objevuje se však i v lokalitách, jež nemají s „nebeskými posly“ přímou spojitost. Navíc byl také vyroben uměle, a to několika různými způsoby.

Tři hypotézy o původu

Pokud jde o vznik lonsdaleitu nacházeného na Zemi, zvažovali odborníci zpočátku tři hypotézy. Podle první z nich by se mohl utvářet přímo na naší planetě, a to během dlouhých miliard let, kdy na horniny působily vysoké teploty a tlaky. Australští vědci jej nicméně v roce 2020 syntetizovali i za tlaku kolem 100 GPa při pokojové teplotě.

Další možnost představuje impakt, tedy náraz meteoritu do Země. Pokud z kosmu přilétne větší těleso obsahující grafit a při děsivé srážce se uvolní ohromné množství energie, mohl by se meteoritický grafit přeměnit na drobné diamanty, jež by si zčásti udržely jeho původní hexagonální strukturu. Lonsdaleit by tak vlastně vznikl jako defekt ve struktuře diamantu. Třetí možnost potom zněla, že se minerál dostal na Zemi coby součást některých meteoritů. V takovém případě by se mohl zrodit už v jejich mateřském objektu při procesech, které by zformování lonsdaleitových krystalů umožnily.

Velmi tenké řezy

Vědci si každopádně nebyli jistí, do jaké míry lonsdaleit s dopady meteoritů souvisí – což motivovalo mimo jiné odborníky z australských univerzit Monash a RMIT, aby se pustili do pátrání po jeho původu: Shromáždili 18 vzorků meteoritů obsahujících diamanty, přičemž většina pocházela ze západní Afriky a jeden z Austrálie. V nich pak hledali stopy atomů uhlíku uspořádaných v trojrozměrné hexagonální, tedy šesterečné soustavě. Jak uvedl vedoucí výzkumu Andy Tomkins, právě tím by se měl lonsdaleit zásadně odlišovat od diamantu, jenž krystalizuje v krychlové neboli kubické soustavě. Velmi měkký a poddajný grafit zas utvářejí atomy uhlíku v šestiúhelnících, které jsou uspořádány v plochách.

Materiál zkoumaný australskými vědci náleží do skupiny vzácných kamenných meteoritů ureilitů. Již dlouho o nich víme, že jsou bohaté na uhlík, typicky v podobě grafitu a nanodiamantů. Ve skutečnosti obsahují velmi vysoký podíl diamantů, odpovídající v průměru 3 % jejich hmotnosti. Aby Tomkins a kolegové ve studovaných vzorcích objevili a analyzovali lonsdaleit, použili pokročilé metody elektronové mikroskopie a další moderní technologie: Zhotovili z meteoritů velmi tenké řezy a prozkoumali jejich krystalickou strukturu. Mohli v nich díky tomu zmapovat výskyt grafitu, diamantů i lonsdaleitu a odvodit jejich původ.

Pátrání s mikroskopem

Když badatelé narazili na lonsdaleit v optickém mikroskopu, nejprve si mysleli, že jde o běžné krychlové krystaly diamantu. Teprve použití katodoluminiscenčního zobrazování s elektronovou mikrosondou přineslo první stopu, že by se mohlo jednat o lonsdaleit. Definitivní potvrzení pak poskytla transmisní elektronová mikroskopie, která zobrazila hexagonální krystalickou strukturu.

Až do té doby se dařilo minerál nalézat jedině v impaktních kráterech, takže se pokládal za indikátor dopadu meteoritu. Odborníci z Arizona State University v roce 2014 uváděli, že se jeho krystaly nikdy nepovedlo najít či syntetizovat samotné, ale vždy jako „doprovod“ diamantu. Mělo se převážně za to, že vznikají při nárazu coby defekty v typicky krychlové diamantové struktuře. Tomkinsův tým však na základě analýz dospěl k závěru, že ve zkoumaných vzorcích docházelo k přeměnám grafitu na lonsdaleit a posléze na diamant. V některých případech objevili nepatrné diamantové žíly procházející skrz lonsdaleit, jejichž vznik zřejmě vyžadoval účast nějaké kapaliny či plynu. Badatelé tedy narazili na zmíněný minerál, který nepocházel z impaktního kráteru, a zároveň odhalili stopy vedoucí k jeho původu.

Na Zemi se nezrodil

Na základě analýz mohli vědci vyloučit, že lonsdaleit pochází z naší planety: Našli ho ve vzorcích z meteoritů. Domnívají se přitom, že ureility, o něž se v jejich výzkumu jednalo, obsahují materiál z pláště dávné trpasličí planety, který se nakonec dostal na Zemi. Zdá se, že horniny zmíněného tělesa prošly asi před 4,5 miliardy let – čili těsně po vzniku Sluneční soustavy – extrémní srážkou. Náraz byl tehdy tak silný, že trpasličí planetu nejspíš zničil. Na rozdíl od původních představ se tudíž lonsdaleit podle nového výzkumu nezrodil jako defekt v krychlové krystalické struktuře diamantu.

Jak se tedy mohl na popsané trpasličí planetě zformovat? Vypadá to, že tam probíhaly chemické reakce, při nichž se za postupně klesajícího tlaku po katastrofické kolizi přeměnila na lonsdaleit část přítomného grafitu. Procesy v mateřském tělese ureilitových meteoritů tak zřejmě představovaly přírodní verzi chemické depozice z plynné fáze, která se odehrávala v horninách rodící se trpasličí planety. Chemická depozice z plynné fáze přitom patří k metodám, jimiž se syntetizují diamanty v laboratoři.

Na počátku byla katastrofa

V rané fázi existence trpasličí planety se její struktura diferenciovala na jádro, plášť a kůru. Při růstu krystalů v plášti se patrně deformovaly původní krystaly grafitu a vznikly jeho vločky. Trpasličí planeta se záhy po svém zrodu, asi před 4,5 miliardy let, srazila s dalším velkým objektem, přičemž byla většina její hmoty zničena a rozptýlena. V důsledku toho došlo k dekompresi čili poklesu tlaku ve zbylých horninách pláště, načež se z nich uvolnily kapaliny a plyny, které poté s horninami reagovaly. Nastala tak ideální situace pro vznik lonsdaleitu a během postupného ochlazovaní zbytků původního tělesa zmíněný minerál zčásti nahradily diamanty a grafit.

Výsledky práce Tomkinsova týmu, která zahrnovala i využití synchrotronu pro analýzu struktury hornin, zveřejnil v roce 2022 vědecký časopis Proceedings of the National Sciences. Je pozoruhodné, co vše se dá vyčíst z nepatrných krystalků nalezených v meteoritech. Popsaný výzkum tedy přesvědčivě prokázal, že lonsdaleit opravdu existuje jako přírodní minerál, i když jeho vzniku musela předcházet velmi bouřlivá a devastující událost v nejranějším období naší soustavy, tedy srážka dvou poměrně velkých objektů.

Jak se zdá, vesmír nám v případě zmíněného minerálu poslal velmi užitečný dárek. O diamantech se říká, že jsou nejlepším přítelem žen. Není však vyloučeno, že se lonsdaleit stane nejlepším přítelem vědců, kteří pracují s tvrdými materiály.

Nejnovějším přírůstkem do archivu děl inspirovaných tesknou love-story Orfea a Eurydiky patří muzikál americké písničkářky Anaïs Mitchellové nazvaný Hadestown, který slaví úspěchy na Broadwayi i londýnském West Endu. Evropa minulých století v něm viděla romantického barda, antické mýty ovšem bájného pěvce vykreslují minimálně jako bisexuála. Takové zpodobnění se ovšem křesťanské společnosti nehodilo. Jak to tedy s Orfeem vlastně bylo? 

Božské dítě 

Podle některých starověkých pramenů se bájný pěvec Orfeus narodil múze epického básnictví Kalliopé. Za údajného otce je poté považován Apollon, bůh slunce, tance, umění, lukostřelby a věštění, anebo thrácký král Oiargos. Ten prý na ni a její sestry narazil během lovu v hustých lesích pod horou Olymp a násilím se jí zmocnil. Zmatek? Samozřejmě – bavíme se o mytologické postavě, o níž se dochovaly jen zlomky informací, které si velmi často protiřečí. Například antický básník Homér ve svých dílech Orfea nezmiňuje vůbec. Ať už měl tedy tento hrdina částečně lidský původ, nebo šlo o dítě, které umělecký talent zdědilo po matce i otci, Orfeus vynikal nejvíce právě v hudbě. 

Podmanivý zpěv 

Vychovávala ho matka a její sestry, takže ho od dětství stráveném pod Olympem obklopovaly chytlavé melodie a básně, tančil, zpíval a postupně skládal vlastní verše, kterými okouzloval nejen múzy a nymfy, ale dokonce i bohy. Sám Apollon mu věnoval zlatou lyru a naučil ho na ni hrát. Jeho skladby v sobě skutečně měly něco božského, takže dokázaly zkrotit divoké šelmy nebo přimět stromy a skály, aby tančily v jejich rytmu. 

Jeho věhlas mu dokonce zaručil místo v dobrodružné výpravě hrdiny Iásona a jeho argonautů putujících do Kolchidy pro zlaté rouno. Neměl na starost jen „kulturní vložku“, aby se snad plavci za dlouhé cesty nenudili. Bez něj by loď Argó nedokázala proplout kolem ostrova zrádných Sirén lákajících svým zpěvem muže do svého náručí. 

Jenže Orfeus je „přezpíval“, takže nemohly svést námořníky do záhuby. Prý dokonce oněměly úžasem a dojetím, když ho slyšely, a poprvé po dlouhé době tak nezískaly žádnou kořist. Během této cesty se prý také Orfeus bezhlavě zamiloval do svého spolubojovníka, okřídleného Kalaíse, jehož otcem byl bůh severního větru Boreás. Probděl kvůli němu spoustu nocí a složil o své touze mnoho písní, ale nijak mu to nepomohlo – na mladíka to zjevně žádný vliv nemělo. 

Zdánlivé štěstí 

Stalo se tak předtím, než prožil osudovou lásku k nymfě Eurydice? Nebo až poté? U antických bájí si chronologií můžeme být jistí jen v málo případech. Každopádně mu právě romance s Eurydikou zajistila v západní kultuře věčnou slávu. Víla patřila k doprovodu boha lesů, pastvin a stád Pana. A tančila po travnatých paloucích s okouzlující lehkostí právě na Orfeovy písně. Při jejich svatbě vypadalo vše naprosto perfektně – skoro. Bůh sňatku a ochránce manželství Hymén se totiž jasnozřivě zmínil, že idylka dlouho nevydrží, jenže kdo by takové neblahé řeči poslouchal! Milenci omámení city rozhodně ne! 

Kráska Eurydika ale brzy dotančila. Prý ji jednoho dne zahlédl některý z chlípných satyrů a rozhodl se, že si s ní užije. Nijak ji taková představa nenadchla. Když před ním prchala, šlápla omylem do hnízda zmijí. A jeden z hadů ji uštkl na noze. Padla mrtvá a k roztouženému Orfeovi se už vrátilo jen její chladné tělo…

Přemoci smrt 

Jiný by se s tím možná smířil, ne tak zdrcený Orfeus. Vypravil se do samotného podsvětí, aby tam u boha Háda vyprosil milenčin život zpět. A povedlo se mu to, jak jinak než skrze své sladkobolné písně. Svým zpěvem a hrou okouzlil Hádovu manželku Persefonu, rozplakal i ty největší hříšníky a přísné Erénye, bohyně pomsty. Obměkčil i samotného vládce říše mrtvých. 

Dostal pak svolení, aby si duši své ženy odvedl zpět na svět. Pod jedinou podmínkou: nesměl se po ní přitom ani jednou ohlédnout a ujistit se, že ho skutečně následuje. A tak sice uspal strážce podsvětí, tříhlavého psa Kerbera, aby kolem něj mohli proklouznout ven, ale zároveň v něm narůstalo strašlivé podezření, že ho Hádes oklamal. A ten nutkavý pocit už na samém konci své cesty ovládnout nedokázal. Ohlédl se – a spatřil, jak se mu Eurydika rozplývá před očima v pouhý mlžný stín, než zmizela docela… 

Potupná smrt 

Druhou šanci už nedostal. Truchlil, ale miloval ji skutečně tak, že by za ni položil i život či zemřel, aby se s ní mohl opět shledat? Podle některých antických autorů nikoli – a právě proto ji ztratil. Samotným výletem do podsvětí prý neriskoval nic. A co hůř – ženy stály i za jeho smrtí. Když se totiž vypravil do svatyně boha Apollona, natrefil přitom na rozvášněné bakchantky. Tyhle uctívačky boha vína Bakcha se oblékaly do zvířecích kůží a za zvuků divoké hlučné hudby zažívaly jakési extatické vytržení, při kterém trhaly obětní zvířata na kusy a syrové maso pak pojídaly. 

Unylý poeta je nejspíš skutečně dráždil – ať už kvůli tomu, jak oplakával Eurydiku, nebo pro jeho zálibu v mužích, protože se na něj vrhly a ukamenovaly ho. Jeho hlavu poté hodily do řeky Hebrus. Vlny ji donesly až do moře a vyvrhly na břeh ostrova Lesbos. Po celou tu dobu prý jeho ústa dál prozpěvovala! Umlčel je až bůh Apollon, do jehož svatyně Orfeovy ostatky uložili obyvatelé Lesbu. A tak skončil život pěvce, kterému ani zázračné schopnosti nezajistily spokojený život.

Polské roviny představovaly ideální terén pro tankové manévry a rychlost postupu německých pancéřových klínů v září 1939 je toho důkazem. Také ve druhé polovině války se na území Generálního gouvernementu odehrálo několik střetů mezi obrněnými svazky, z nichž ten zdaleka nejrozsáhlejší se udál v létě 1944 u města Radzymin.

Proti přesile

Varšava tvořila v té době pro Němce významný strategický bod. Sbíhaly se tam železniční tratě a metropole byla i průmyslovým centrem. Zároveň však představovala ústředí odboje vedeného početnou Zemskou armádou. Vzhledem k rostoucímu tlaku a brutalitě nacistů padlo rozhodnutí zahájit ozbrojené povstání, jež by podpořili blížící se Sověti. K městu se valil tucet divizí 65. armády, které spolu s 1. gardovým tankovým sborem měly obejít metropoli ze severu. Devět divizí 28. armády s podporou 1. mechanizovaného a 9. tankového sboru mířilo přímo k Varšavě. Úkolem obou armád se stalo odrazit očekávaný protiútok v prostoru měst Radzymin a Wołomin.

Němci úder na Varšavu očekávali, a jakmile průzkum zjistil rozsáhlé přesuny sovětských tanků, vyslali vstříc přesile všechny dostupné síly. Dne 30. července 1944 obsadil 3. tankový sbor obě zmíněná města, čímž přerušil spojení posádky Varšavy s okolními svazky. Jakmile ruští průzkumníci dosáhli okrajů metropole, vypuklo 1. srpna povstání. Až dosud vše šlo dle plánu, avšak brzo se situace měla pro sovětské jednotky vyvinout zcela jinak. Smutnou roli sehrála 2. tanková armáda generálmajora Radzievského, která se začala přesouvat od Magnuszewa k severu, aby se zapojila do úderu na Varšavu. V čele směrem k Radzyminu postupoval 3. tankový sbor generálmajora Veděnějeva. 

Největší tankový střet v Polsku

Polní maršál Walter Model pochopil, že tlak přibrzdí jen rozhodným protiútokem. V oblasti měl pouze 19. tankovou divizi a divizi Hermann Göring, přesto zahájil sérii taktických protiúderů, které začaly dopadat na dlouhým postupem vyčerpané muže 3. tankového sboru. Sověti se mohli spoléhat na podporu těžkého dělostřelectva, Němci se naopak těšili lokální vzdušné převaze Luftwaffe. 

Rudoarmějci doposud procházeli obranou skupiny armád Střed jako nůž máslem, takže je urputnost protivníkova útoku u Varšavy šokovala. Do oblasti navíc zamířila narychlo povolaná 4. tanková divize a 5. tanková divize SS „Wiking“. Už 1. srpna se německé hlídky setkaly u Okuniewu, čímž odřízly 3. tankový sbor od ostatních ruských vojsk. Desítky T-34 uvízly v pasti, pokusy o průlom selhaly, a přestože i Němci utrpěli těžké ztráty, do 5. srpna kanony panzerů takřka celý sbor zničily – Rudá armáda přišla o 284 tanků a samohybných děl. Sověti pochopili, že cesta do Berlína bude stát ještě spoustu sil, zatímco Model vítězstvím u Radzyminu získal čas pro svazky ustupující na západ.

Předehra Arden

Neprávem opomíjená bitva se odehrála na podzim 1944 v rámci lotrinského tažení 3. armády generála George Pattona. V historii má své místo zejména proto, že šlo o největší tankové střetnutí, jaké do té doby svazky armády Spojených států vybojovaly. A ačkoliv pozdější bitva v Ardenách zatáhla do boje početnější jednotky, střet u Arracourtu se odehrál v mnohem rozlehlejší oblasti. 

Po průlomu z Normandie se postup angloamerických jednotek zrychlil a byl to právě Patton, kdo hnal své muže nejvyšším tempem. Zprvu měly jeho svazky dostatek materiálního zabezpečení, ale s prodlužujícími se zásobovacími liniemi se logistické útvary ocitaly pod tlakem. Začátkem září se Pattonovy shermany stále častěji zastavovaly kvůli chybějícímu palivu i munici a tyto přestávky se pro Wehrmacht staly příležitostí ke konsolidaci obrany a přípravě protiofenzivy. Tu měla podniknout 5. tanková armáda generála Hasso von Manteuffela, jenž hodlal napadnout předmostí amerického XII. sboru na východním břehu Mosely. 

Přeskupením se Němcům podařilo dosáhnout lokální převahy a v nadcházející bitvě chtěli sázet i na menší zkušenosti vojáků strýčka Sama. Tento kalkul však vycházel z mylného vyhodnocení – zatímco Američané prošli standardním výcvikem, obě vyčleněné brigády Panzertruppe byly sestaveny narychlo a nedostaly příležitost provést stmelovací cvičení. Podobně lze zhodnotit přítomnost tanků PzKpfw V Panther. Sice ve většině parametrů překonávaly americké shermany, jenže trpěly poruchovostí a osádky se s nimi sotva stihly seznámit.

Spoluprací proti technické převaze

Pro útok si Manteuffel vybral 18. září 1944, kdy panovalo oblačné počasí a spojenecké stíhací bombardéry musely zůstat na zemi. Rovinatá lotrinská krajina navíc skýtala takřka ideální terén. Prvotní úder 111. tankové brigády dopadl na 2. mechanizovanou jízdní skupinu a záložní velitelství 4. obrněné divize v Lunéville. Na pomoc zle tísněným spolubojovníkům dorazily posily z 6. obrněné divize a Němci v následné přestřelce odepsali přes 20 panzerů. 

Po neúspěšném pokusu o dobytí Lunéville Manteuffel město obešel a vyrazil na sever k Arracourtu, kde průzkum nahlásil nechráněné pozice dalších složek 4. obrněné divize. Tamní americké jednotky stále postrádaly leteckou podporu, proto se velitelé rozhodli odrážet nápor dělostřeleckou palbou. Prosadily se i stíhače tanků M18 Hellcat, které disponovaly výkonnějším kanonem a mohly se pochlubit vyšší rychlostí. Slabé pancéřování je však chránilo jen proti lehkým zbraním, takže byly nasazovány k útokům ze zálohy. 

Navzdory počátečním úspěchům se Wehrmachtu nepodařilo zatlačit protivníka zpět za Moselu. Když se 21. září vyjasnilo a odstartovaly desítky thunderboltů, bylo rozhodnuto. Piloti bitevních letounů pořádali na německé tanky hony a díky preciznímu navádění ze strany pozemních jednotek utrpěli Němci krvavé ztráty. Z 262 nasazených obrněnců museli odepsat 86 zničených a 114 poškozených, přičemž 73 z nich si na konto připsali letci. Američané pozbyli jen 25 tanků a sedm hellcatů. 

Bitva u Arracourtu zvedla sebevědomí tankistů s bílými hvězdami na pancířích. Prokázala, že i slaběji vyzbrojená technika – zde reprezentovaná shermany s krátkým kanonem – podepřená materiální převahou obstojí proti výkonnějším strojům (byť poruchovějším), pokud protivníka brzdí nedostatek mužstva a zásob. Zároveň se potvrdil význam nadvlády ve vzduchu a palebné podpory dělostřelectva.