Zimní zápas ocelových šelem (1): Duel M18 Hellcat vs. PzKpfw VI Tiger

Na jedné straně slabý pancíř, ale výtečná pohyblivost, zatímco na straně druhé nadprůměrná pasivní ochrana, jenže malá rychlost. Řeč je o střetech amerických
stíhačů tanků s těžkými obrněnci třetí říše, které se odehrávaly také během bitvy v Ardenách. Která konstrukční a taktická koncepce byla úspěšnější?

15.01.2023 - Lukáš Visingr



Jen málo typů německé vojenské techniky budilo u protivníků takové obavy jako „tygr“, tedy slavný těžký tank PzKpfw VI. Sovětští, američtí či britští vojáci věděli, že šanci na úspěch jim zajišťuje jen početní přesila či výhodné taktické postavení a že zničení německých monster bude nejspíše vykoupeno velkými ztrátami středních obrněnců. Existovala ale i jiná cesta, kterou reprezentovaly stíhače tanků. Kombinace rychlosti a palebné síly se měla stát trumfem, jenž překoná odolné, ale neohrabané tigery. Za vrcholný prostředek tohoto přístupu lze považovat M18 Hellcat, jedno z nejrychlejších pásových vozidel všech dob.

Najdi, udeř, znič!

Doktrína obrněných jednotek americké armády na počátku druhé světové války vnímala tanky coby stroje, které podpoří pěchotu při prolamování nepřátelských linií, průlom zajistí a pak zamíří do týlu protivníka, nebo pomůže pěšákům při likvidování zbylých míst odporu. Obrněnce US Army se neměly vyhýbat ani střetu s nepřátelskými stroji během vlastního postupu, nicméně o obranu proti případnému tankovému útoku protivníka se měly starat zejména tažené kanony. Zprávy o bojích ve Francii v roce 1940 ale vedly k posilování názoru, že protitankové zbraně musejí být pohyblivější, protože kanony a jejich obsluhy se prostě nedokáží přemisťovat a seskupovat tak rychle, aby mohly chránit místo, kde se právě nepřítel snaží o průlom linie.

Experimentovalo se proto s montáží kanonů na nákladní auta či polopásové transportéry a 1. prosince 1941 formálně vznikl nový druh vojsk, který nesl název Tank Destroyer Force. Jeho velitelem se stal podplukovník Andrew Bruce, který ale tvrdil, že vývoj stíhačů tanků musí nabrat jiný směr. Prosazoval motto „Seek, Strike, Destroy!“ (tedy „hledej, udeř, znič!“) a představoval si vozidlo, jež bude jakýmsi ekvivalentem křižníku, tedy propojí vysokou rychlost a palebnou sílu, kdežto na tanky se díval jako na pomalé bitevní lodě.

Drápy pekelné kočky

Pro nový stíhač tanků se nejprve počítalo s 37mm kanonem, ale záhy bylo jasné, že tento kalibr nestačí. Proti sílícím pancířům toho stále méně dokázaly i 57mm zbraně, takže se jako vhodná jevila ráže 76,2 mm. Takové dělo dostal stíhač tanků M10 Wolverine na podvozku M4 Sherman, ale Bruce se postavil proti tomuto designu a žádal něco mnohem rychlejšího.

Proběhla řada experimentů a jako nejslibnější se jevil návrh automobilky Buick, jež tedy v lednu 1943 získala kontrakt na stavbu šesti prototypů T70 GMC (Gun Motor Carriage). Šlo o velmi lehký obrněnec, jenž nesl kanon M1A1 ráže 76,2 mm v otevřené věži a nabízel skutečně výjimečnou pohyblivost. Bruce byl nekriticky nadšen, ale zaznívaly i skeptické hlasy.

Redukce výrobních plánů

Mnozí důstojníci varovali, že proti pancířům nových německých tanků nebude 76,2mm kanon stačit, a prosazovali další zvětšování ráže. Výsledkem se stal typ M36 Jackson, který fakticky spojoval design M10 a nové 90mm dělo. Bruce, v té době už brigádní generál, ale pořád sázel na program T70 a svým vlivem jej dokázal „protlačit“ do fáze sériové výroby pod názvem M18. Bojové jméno Hellcat, které mu dala do vínku společnost Buick, nemělo v US Army nikdy oficiální status, ačkoli se běžně používalo.

Původní plány říkaly, že vznikne 8 986 kusů, jenže nakonec se výroba zastavila po 2 507 exemplářích (včetně prototypů), z nichž navíc okolo 650 odpovídalo různým odvozeným vozidlům. Bruce se tedy dočkal jen asi 1 850 svých vysněných „protitankových křižníků“. Redukce plánů odrážela zjištění z reálného provozu a nasazení M18, jež dorazily do Evropy v květnu 1944.

Nic pro klaustrofobiky

Brzy se ukázalo, že se jedná o nesmírně kontroverzní design – spory o jeho hodnotě ostatně stále trvají. Hellcat měl původně letecký hvězdicový motor Continental spojený s tehdy revoluční samočinnou převodovkou Torqmatic. Pokrokový byl také podvozek, jelikož M18 jako první sériově vyráběný obrněnec US Army dostal závěsy s torzními tyčemi. Vážil jen 17,5 tuny, takže se mohl chlubit oficiální maximální rychlostí 88 km/h, ačkoli ve skutečnosti zvládal bezmála 100 km/h.

TIP: Lovec proti lovci: Duel stíhačů tanků SU-100 vs. Jagdpanzer IV

Platil za to ale minimální ochranou osádky, jež navíc pracovala ve velmi stísněných podmínkách. Také se potvrdila ona varování před nedostatečnými účinky děla ráže 76,2 mm. Alespoň částečným řešením se stala nová munice HVAP s wolframovým jádrem, kvůli níž se již v předstihu začal vyrábět zdokonalený kanon M1A2 s úsťovou brzdou. Munice HVAP umožnila probíjet i čelní pancéřování tanků Panther na vzdálenost až 1 000 m, avšak s mimořádně odolnými tigery si Hellcat zpravidla poradil jen při palbě do jejich boků či týlu.

M18 Hellcat

  • OSÁDKA: 5 mužů
  • BOJOVÁ HMOTNOST: 17,5 tuny
  • DÉLKA: 6,65 m
  • DÉLKA KORBY: 5,28 m
  • ŠÍŘKA: 2,87 m
  • VÝŠKA: 2,58 m
  • MOTOR: Continental R-975 C1 o výkonu 254 kW (340 koní)
  • MAX. RYCHLOST: 88 km/h
  • MAX. DOJEZD: 170 km
  • MAX. SÍLA PANCÍŘE: 25 mm
  • VÝZBROJ: 76,2mm kanon M1A1/A2 (45 nábojů), 12,7mm kulomet M2HB (800 nábojů) 

Dokončení: Zimní zápas ocelových šelem (2): Duel M18 Hellcat vs. PzKpfw VI Tiger (vychází v neděli 22. ledna)


Další články v sekci