Americkým paleontologům se podařil skvělý úlovek. V oblasti Corral Bluffs, která se nachází poblíž města Colorado Springs, objevili lebku a čelist doposud neznámého dávného savce. Objev je významným především proto, že jde o fosilii z nejstarších třetihor – paleocénu, z doby těsně po masovém vymírání na přelomu křídy a třetihor, kdy se Země ještě vzpamatovávala z osudného střetu s planetkou.

Drobného savce, jehož velikost zhruba odpovídala dnešním činčilám, vědci pojmenovali Militocodon lydae. Ačkoliv to tak vzhledem k velikosti nevypadá, militokodon patřil k nejstarším známým příbuzným dnešních kopytníků. Pochází z dávno vymizelé čeledi Periptychidae, známé z konce druhohor a počátku třetihor Severní Ameriky.

Svědek světa po katastrofě

Tato čeleď byla součástí skupiny označované jako Condylarthra, dnes již považované za nesourodé seskupení fosilií, které si nebyly navzájem blízce příbuzné. Dnešní kopytníci jsou zřejmě potomci některých těchto dávných tvorů, jako byl třeba právě militokodon. Podrobnosti objevu zveřejnil odborný časopis Journal of Mammalian Evolution.

Militokodon žil podle vědců zhruba před 65 miliony let. „Fosilní vrstvy z tohoto období jsou nechvalně známé nedostatkem fosilií,“ uvádí Tyler Lyson z Přírodovědného muzea v Denveru. „Nález takové fosilie představuje významnou pomoc pro pochopení evoluce savců v době po nejmladším masovém vymírání.“

Pro vědce je stále do značné míry záhadou, jak se život vzpamatovává po masových vymíráních, která již několikrát téměř vymazala život na naší planetě. Fosilní záznam z tohoto období je velmi děravý. Velmi dobře zachované fosilie z oblasti Corral Bluffs jsou proto nesmírně cenné a přispívají k pochopení tehdejšího světa.

Mexiko se potýká s abnormálně vysokými teplotami, které šplhají téměř k 50 stupňům Celsia – v Ciudad Victoria například meteorologové zaznamenali 47 °C. Vedro nedopadá jen na lidi, ale i na tamní zvířata. Na jihovýchodě země kvůli němu v posledních týdnech zemřely desítky vřešťanů. Opice kvůli horku doslova padají ze stromů.

Zatímco běžně se pohybují v korunách stromů, teď se desítky mexických vřešťanů nacházejí i na zemi. Spadli sem poté, co už nesnesli vysoké vedro. „Opice byly v kritickém stavu, ztrácely vědomí, byly letargické a vykazovaly známky těžké dehydratace,“ popisuje tamní biolog Gilberto Pozo.

Vedro, sucho a člověk

Teploty ve státě Tabasko na jihovýchodě Mexika dosahují abnormálních hodnot. Zvířata se kromě extrémního vedra musejí potýkat také s nedostatkem vody. Tyto nepříznivé podmínky už způsobily smrt nejméně 83 vřešťanů, jejichž těla shromažďují dobrovolníci. Odborníci musejí řešit i zvyšující se počet opičích sirotků – přibývá jich v případech, kdy matka zemře vysílením a mládě přežije. Právě podobnými opičími sirotky se teď zaplňují i tamní veterinární ordinace. 

Lidé v regionu už po pralese rozmísťují nádoby s vodou a ovocem, aby zabránili dalším úhynům těchto inteligentních zvířat. Vřešťan pláštíkový se totiž řadí mezi zranitelné druhy. 

Podle Poza souvisí současný úhyn vřešťanů nejen s vysokými teplotami a suchem, mezi příčiny podle něj patří i lesní požáry a těžba dřeva, která zvířata připravuje o stín a potravu. Vřešťany biolog přirovnává ke kanárkům v dolech – upozorňují nás, že se s klimatem děje něco neblahého.

Problémem se zabývá už i mexické ministerstvo životního prostředí a pomoc přislíbil také prezident země. Vlna veder totiž sužuje celé Mexiko už od března. Úřady v souvislosti s ní hlásí nejméně 26 mrtvých lidí, některé části země se v důsledku nízké hladiny vody v přehradách potýkají s výpadky elektrické energie a největší obchodní řetězec omezil prodej ledu na tři sáčky na osobu.

Co by stalo, kdyby se někdo přiblížil k černé díře nebo do ní spadl? Tahle otázka nejspíš ještě dlouho zůstane čistě hypotetickou. Díky pozoruhodné superpočítačem vytvořené vizualizaci z dílny americké NASA si ale nyní můžeme udělat určitou představu, jak by takové setkání mohlo vypadat. 

Autorem vizualizace, která přinese diváka až za horizont událostí, je astrofyzik Jeremy Schnittman z Goddardova kosmického střediska NASA v Marylandu. „Lidé se na to často ptají, jak to reálně vypadá,“ vysvětluje okolnosti vzniku vizualizace Schnittman. „Simulace těchto procesů, které je obtížné si představit, také pomáhá propojit si relativistickou matematiku s jejími důsledky v reálném světě.“

Při tvorbě vizualizace se Schnittman spojil s dalšími odborníky a společně využili výpočetní sílu superpočítače Discover, který pracuje v Centru NASA pro klimatické simulace. Projekt vizualizace černé díry zabral asi 10 TB dat a potřebné výpočty trvaly superpočítači přibližně pět dnů. Stejný proces by na běžném počítači trval více než deset let. Vědci simulovali dva různé scénáře. Při jednom z nich se kamera, představující pohled astronauta, přiblíží k horizontu událostí, ve druhém se dostane až za něj. 

Vizualizace zobrazuje pohled na supermasivní černou díru o hmotnosti 4,3 milionů Sluncí, což odpovídá černé díře Sgr A* v centru naší Galaxie. Pád do černé díry této velikosti by byl paradoxně zřejmě příjemnější, než setkání s mnohem menší černou dírou hvězdné velikosti. Černé díry hvězdné velikosti mají totiž mnohonásobně menší horizonty událostí a současně u nich působí extrémní slapové síly, které padající objekt rozcupují předtím, než se vůbec dostane k horizontu událostí.

Po vstupu Spojených států do války v dubnu 1917 vyvstala potřeba zásobování nejen spojenců, ale nově také vlastních jednotek v Evropě. Obchodní flotila na složitý úkol nestačila, a tak bylo zapotřebí spustit výrobu nových lodí. Záhy se však objevily obavy, zda bude mít země pro takový úkol dostatek železa. Představitelé Emergency Fleet Corporation, která měla zajišťovat mimo jiné přepravu materiálu na starý kontinent, přišli s neotřelým řešením.

Stačí jediná cesta

Společnost navrhla, že spustí výrobu dřevěných lodí, které budou mít jen nezbytné množství kovových součástí. Nápad sice vyvolal vlnu kritiky, ale objevily se velice zajímavé kalkulace. K základním argumentům hovořícím ve prospěch tohoto kroku patřil nedostatek kovů, zato však přebytek dřeva. Podle některých výpočtů by navíc stačilo, aby každá loď vykonala jedinou plavbu do Evropy, což mělo bohatě pokrýt náklady na její stavbu. 

Některé loděnice se tak vrátily do historie a začaly chrlit dřevěná nákladní plavidla. Až do října 1918 jich vzniklo podle jednotného zadání na 134. Dosahovala délky 85 m a výtlaku 3 500 tun. Nakonec se však žádné z nich přes oceán nepodívalo. Výroba však pokračovala i po skončení války a v následujících letech jich vzniklo ještě 162, nenašlo se však pro ně žádné využití, a tak byla prodána. Zakoupila je společnost Western Marine and Salvage Company (WMSC), která měla v plánu využít kovové součástky a zbytek spálit.

Pohřebiště historie 

Nakonec jich získala 233, jež po zbavení všech využitelných součástek nechala převézt na řeku Potomac v Marylandu. Část pak skutečně lehla popelem, ale likvidaci zbytku zabránily protesty místních. Dosud neponičené dřevěné trupy pak skončily v zátoce Mallows dál proti proudu řeky, kde se WMSC ještě několikrát pokusila torza lodí spálit, než společnost zkrachovala. Na pohřebiště lodí se na dvě desítky let zapomnělo, než se po vypuknutí druhé světové války objevila další zvýšená poptávka po železe. Někteří podnikavci oživili plány na pálení trupů a získávání zbylého kovu ze dna, ale to se nakonec ukázalo jako neekonomické.

K desítkám prvoválečných plavidel v následujících letech přibývaly další lodě stejně jako nápady na jejich likvidaci. Po dlouhých desítkách roků, kdy se dřevěná torza rozpadala, americká vláda vyhlásila zátoku Mallows za národní mořskou rezervaci. Oblast je i nadále přístupná turistům, úřady však dohlížejí na to, aby si lidé neodnášeli suvenýry a zajímavé místo, které je současně přírodním i historickým památníkem, vydrželo i dalším generacím.

Zejména první léta vlády Marie Terezie byla naplněna krutými válkami. Boje se však nevyhnuly ani jejímu synovi Josefu II., který se v letech 1788–1789 zapojil do protitureckého tažení. Mohl se přitom spolehnout na vojenského génia Ernsta Gideona svobodného pána von Laudon, který velel česko-rakouskému pluku. 

Pec nám spadla 

Jeho vojenský kuchař se prý jmenoval Josef Saleta a známá pověst ho zastihuje v jakési zapadlé vesničce na Balkáně. Vojáci se dostali do zachovalého statku a kuchař začal v cizí kuchyni zadělávat na chleba. Vše krásně vykynulo, byl čas začít sázet do pece, když v tom budovou otřásla ohlušující rána. Dělová koule vletěla do kuchyně a pícka rázem vzala zasvé.

Co ale nyní s těstem? Přece se nevyhodí. Kdo ví, kdy budou vojáci znovu jíst. Saleta tedy rozdělal oheň pod kotlem na polévku a bochníky namísto pečení uvařil. A první knedlík byl na světě. Tedy, podle této pověsti. A pokud tomu tak nebylo, alespoň je to dobře vymyšleno.

Tropický vzduch je těžký a lepkavý, teploměr ukazuje hodně přes třicet. Ruben Enaje zoufale lapá po dechu, kolena se mu podlamují pod těžkým křížem. S vypětím všech sil jej vleče už celou věčnost, přičemž ho některý výrostek občas kopne nebo praští klackem. Muž se trmácí po cestě lemované palmami a stánky s občerstvením, kde už čeká zástup místních, turistů a novinářů. Tam budou Ruben a půltucet dalších kajícníků přibiti na kříže sedmicentimetrovými hřeby. Pár minut zůstanou viset v agonii, načež je sundají a ošetří jim zmrzačené údy. Ruben letos podstupuje zmíněnou torturu už po dvaatřicáté, zcela dobrovolně – pro spásu svou i celého lidstva, jak rád zdůrazňuje.

Krvavá večeře Páně 

Výše popsaný a snad nejznámější krvavý spektákl spojený s křesťanstvím se odehrává v rámci oslav Velkého pátku na filipínském ostrově Luzon, na předměstí třistatisícového San Fernanda. V jeho ulicích i okolních městech a vesnicích teče na den Kristova ukřižování krev proudem – ze zad mužů bičujících se nebo těch, kdo se nechají mlátit bambusovými tyčemi. 

Procesí bosých mladíků, většinou v maskách, doprovází na Luzonu pašijové hry zvané senákulo. Uvedené slovo se odvozuje od latinského termínu pro „večeřadlo“, místo konání poslední večeře Páně. Některé hry pořádá zdejší komunita, jiné organizují profesionální agentury. Někde kajícníky přibíjejí na kříže skobami, jinde je „jen“ přivazují.

S tichým souhlasem církve 

K populárnějším senákulům – jako k tomu, jež se koná ve filipínském městě Jordan – zavítá každý rok přes sto tisíc diváků. Podobné scény se ovšem ve stejný den odehrávají i na jiných místech planety, například v některých venkovských oblastech na severovýchodě Brazílie. Úřady i katolická církev od popsaných praktik odrazují, přímo jim však nebrání. Sebemrskačství se dodnes praktikuje rovněž uvnitř církve svaté, i když velmi ojediněle. Jednou či dvakrát týdně se bavlněnými provazy bičují dokonce někteří hodnostáři. Tzv. flagelantem byl prý také papež Jan Pavel II., což před Kongregací pro blahořečení a svatořečení potvrdila jeho pečovatelka Tobiana Sobótka.

Katolický katechismus neboli výklad církevní nauky zaujímá k „umrtvování těla“ nejednoznačný přístup. Paragraf 1430 říká: „Ježíšova výzva k obrácení a pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, ‚žíněné roucho a popel‘, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek, kajícími úkony a skutky.“ Uvedená nejednoznačnost se potom táhne celou katolickou tradicí. 

Odpověď na morové rány 

Slovo „flagelant“ pochází z latinského „flagellare“ neboli „bičovat“. Zmínky o tomto fenoménu sebepoškozování v křesťanství sahají až do 8. století, nicméně první masová hysterie sebemrskačství vypukla v italské Perugii v roce 1259. Vyvolal ji jeden bohabojný občan, jemuž prý anděl zjevil trest, který se Nejvyšší chystá seslat na jeho prohnilé město. Smývání hříchů bylo provázeno vražděním Židů i lynčováním vlastních, méně zapálených souvěrců. 

Procesí zpívajících flagelantů se objevovala také na severu Apeninského poloostrova, odkud se praxe šířila za Alpy do Porýní, Bavorska, Rakouska, Uher i českých zemí. Hnutí padlo po dvou letech a po papežském zákazu – sebemrskači totiž příliš narušovali veřejný pořádek. 

Ještě masivnější vlna krvavého kajícnictví se zvedla za morové epidemie roku 1348. Flagelanti, a v menší míře také flagelantky, procházeli celou západní Evropou a dorazili i do Čech, odkud je však Karel IV. nechal vyhnat. Zejména v německých zemích se organizovali do sekt, jež často hlásaly vlastní učení. Někteří jejich předáci o sobě tvrdili, že umějí konat zázraky, nebo se otevřeně stavěli proti autoritě Svatého stolce – a končívali na hranici. Přestože flagelantství platilo za kacířství, až do 19. století se udrželo v Itálii a na Pyrenejském poloostrově, odkud se rozšířilo do španělských kolonií.

Mečem do čela 

Sebeubližování ovšem doprovází i některá další náboženství. Například svátek ašúra se slaví především v šíitském islámu: Připomíná bitvu u Kerbalá v roce 680 o nadvládu nad chalífátem, jež skončila porážkou šíitů a zpečetila rozkol muslimského světa. Pro sunnity jde tedy jen o významné vítězství nad kacíři, šíité ho však vnímají coby traumatický moment, podobně jako křesťané ukřižování Ježíše. 

Klíčový okamžik bitvy, zabití prorokova vnuka imáma Husajna, připomínají lidová dramata a procesí podobná křesťanským pašijím. V některých regionech se praktikuje také bolestivé bití se do čela rituálním mečem. Nejdrastičtěji se však slaví v samotném Kerbalá – do třistatisícového města nedaleko Bagdádu přichází až osm milionů poutníků a někteří se v průvodu bičují do krve. 

Malíček pro usmíření duchů  

Pro slávu bohů bili sebe sama už obyvatelé starověkého Egypta, Indie nebo Číny. Hodně daleko zacházeli také indiánští Mandanové, původní obyvatelé amerického Středozápadu. Před rituálem zvaným okipa mladí válečníci čtyři dny nejedli, nepili a nespali. Poté se posadili do kruhu a s úsměvem na rtech snášeli, jak jim ostatní skrz kůži na zádech propichují dřevěné jehlice. Následně se za ně mladíci nechávali věšet na lana visící z trámů chýše, kde zůstali, dokud neztratili vědomí. Přihlížející muži (ženám byla účast zapovězena) pak čekali, než se chlapci proberou, přičemž někteří ze zkoušených ještě v agonii a transu nabídli duchům prst – polomrtví si nechali uříznout malíček levé ruky. 

Krvavá ceremonie se vztahovala k mýtu Mandanů o stvoření světa a měla mladým mužům zajistit přízeň duchů: Šlo tedy o jistou formu iniciačního neboli přechodového rituálu. Poslední okipa byla zaznamenána v roce 1889, od 80. let minulého století se však pořádá znovu, v pozměněné formě – a samozřejmě nelegálně.

Bohyně lačnící po krvi 

Podobný obřad se stále praktikuje v jihoindickém státě Kérala, kde se v několika chrámech bohyně Kálí koná událost nazývaná „orlí visení“. Věřící symbolizující boha-ptáka si nechají propíchat záda háky a věší se za ně na kůly. Ověnčené květinami je pak nesou či vezou ulicemi v procesí plném masek a rachejtlí. Smyslem rituálu je napojit černou bohyni Kálí krví a utišit ji. 

Obdobný svátek, Thaipusam, se odehrává v Malajsii: Na okraji Kuala Lumpuru se v posvátných jeskyních schází na milion poutníků, aby vzdali hold bohu války Muruganovi. Kromě háků zaseklých v zádech, jimiž tahají často těžce naložené vozíky, si věřící propichují jazyky nebo tváře a skrz rány si protahují jehlice a nože. V podstatě má tato praxe stejný účel jako v případě Mandanů, a sice naklonit si božstva. Vychází přitom z téhož základu jako sebemrskačství v křesťanství a islámu, tedy že utrpení člověka přibližuje bohu. 

Bolest, která očišťuje

Existují také bolestivé tradice, které tvoří takříkajíc povinný základ, jímž se potvrzuje příslušnost k náboženské komunitě. Zpravidla se jedná o přechodové rituály: Zahrnují například jizvení se, praktikované v některých domorodých vírách na Papui-Nové Guineji, nebo ženskou obřízku, tedy životu nebezpečné mrzačení genitálií žen.

Na rozdíl od těchto zvyků však „flagelantské“ rituály podstupují věřící dobrovolně, mnohdy jako formu pokání či prosby. Cílem je prokázat sílu víry, dosáhnout dalšího stupně duchovní cesty a především překonat limity tělesnosti, které vymezuje právě pocit bolesti. Většina náboženství totiž považuje tělo za pouhou vedlejší manifestaci duše či její dočasnou schránku, mnohdy navíc nečistou a náchylnou ke špatnostem. Platí to například pro křesťany, kteří od dob Adama, Evy a jablka v ráji žijí ve stálém hříchu, který mohou během pozemského života jen znásobit.

Intimita před publikem 

Silně věřící lidé, ale také třeba ti, kdo přehnaně prožívají utrpení světců a proroků, čelí značnému emočnímu stresu. Považují sebe sama za zavrženíhodné hříšníky a zcela se vciťují do muk uctívaného idolu. Zmíněný stav lze uvolnit prožitím bolesti, podobně jako traumatizovaný jedinec snižuje vnitřní napětí, když se řeže žiletkou. Pokud se však sebepoškozování stane součástí určitého náboženského systému, praktikuje se navíc před širokým obecenstvem. Intimní akt pokání či duchovního posunu tak může prožívat celá komunita. Podobné rituály pomáhají procítit víru silněji a držet společenství nad vodou v dobách krize. Stejnou funkci má slavení svátků, stejně jako pohřební nebo iniciační obřady. 

Ačkoliv cílenou genocidu Židů zahájili nacisté současně s invazí do SSSR, o použití smrtícího plynu rozhodli až v lednu 1942 ve Wannsee. Jako první měla přijít na řadu dvoumilionová židovská komunita v Generálním gouvernementu (okupovaná střední část Polska) a v Lublinu vznikla příslušná organizace řízená tamějším vedoucím policie a SS Odilo Globocnikem. Mezi jeho hlavní úkoly se zařadilo vybudování vyhlazovacích táborů Sobibor, Belzec a Treblinka.

S vrahem v čele

Stavba podléhala utajení, neboť si Heinrich Himmler dobře pamatoval, jak první zprávy z konce roku 1941 o řádění Einsatzgruppen na východě mnohé prominentní nacisty zaskočily. Proto hodlal tábory smrti udržet pod pokličkou a v březnu 1942 pak naznal, že je třeba stopy veškerého masového vraždění raději zlikvidovat – což platilo i o masových hrobech, které na východě zůstaly po řádění německých Einsatzkommand. Úkolem záhy pověřil SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Vedoucí Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) se ještě téhož měsíce setkal s SS-Standartenführerem Paulem Blobelem, který v minulosti velel Einsatzkommandu vraždícímu Židy na Ukrajině.

Právě tomuto „řezníkovi“ Heydrich svěřil realizaci tajné Sonderaktion 1005 (také Aktion 1005 či Enterdungsaktion neboli exhumační akce) zaměřené na odstranění důkazů holokaustu. Plánování zbrzdil atentát čs. výsadkářů na Heydricha, po němž zabíjení polských Židů dostalo na esesmanovu „počest“ označení akce Reinhard. Oficiálního pověření z rukou šéfa gestapa Heinricha Müllera se tak Blobel dočkal až v červnu. Zároveň se dozvěděl, že nesmí vést žádnou písemnou evidenci a rozkazy lze vydávat výhradně ústně. 

Nejprve měl Blobel nalézt vhodný způsob ničení těl obětí, a tak zahájil experimenty v Chełmnu – prvním táboře smrti zřízeném roku 1941. Nacisté otevřeli lesní masové hroby a zkoušeli mrtvoly ničit zápalnými bombami, které ale způsobovaly požáry porostu. Proto se začalo se spalováním na otevřených hranicích, na nichž byla těla ve vrstvách prokládána dřevem, a zbytky kostí se pak mělnily v drtičkách. Popel se ukládal do jam, z nichž esesáci těla vytáhli, a celý prostor pak zcela zahladili a osázeli vegetací. Nejhorší práci přitom zastávaly skupiny židovských vězňů zvané Leichenkommandos (volně přeloženo „oddíly pro práci s mrtvolami“).

Sobibor a Belzec

Výsledky pokusů Blobel zaslal i Globocnikovi, který se ale netajil názorem, že německý národ by na vyhlazení Židů měl být pyšný. Nakonec ho okolnosti k zahájení kremací přece jen donutily a jako první přišel na řadu Sobibor. V důsledku horkého léta se totiž pohřbená těla nadýmala a napěchované hroby vystoupily nad okolní povrch. Oblast zamořil hmyz a jeden z přeživších vězňů vzpomínal: „Z půdy prosakovala krev, všude se rozprostřel puch a voda v Sobiboru zhořkla.“

Do tábora dorazil nakladač, jenž těla doloval ze země a rovnal na rošt sestavený z kolejnic položených přes prázdnou jámu. Oheň se zapaloval zezdola a dělníci museli mrtvoly polévat benzinem. Většinu prací opět dostaly na starost židovské čety. Brzy se stejným způsobem likvidovaly i mrtvoly osob z nově zavedených plynových komor.

V Belzeci začali esesáci s otevíráním hrobů v polovině prosince 1942, kdy transporty ustaly a v zasypaných jámách se nacházelo 600 000 mrtvol. SS-Scharführer Heinrich Gley později vypověděl: „Kremace probíhaly bez přestávky a pracovalo se na dvou žárovištích s kapacitou 2 000 těl denně. První žároviště začalo fungovat dříve a za pět měsíců se zde spálilo 300 000 mrtvol, na druhém během čtyř měsíců 240 000 těl.“ Nacisté dotáhli pálení k děsivé dokonalosti – těla se promyšleně vrstvila a prokládala dřevem, popel se prosíval ve snaze oddělit cennosti. Zpopelnění všech obětí zavražděných v Belzeci Němci završili v dubnu 1943.

Brutální mašinerie

V Treblince se s kremacemi začalo teprve v březnu 1943, tedy až poté, co do tábora přijel na kontrolu Heinrich Himmler. Šokovaně zjistil, že se dosud nespálilo jediné ze 700 000 pohřbených těl, a nařídil okamžité zahájení jejich likvidace – přestože do přetíženého lágru stále přijížděl jeden transport za druhým. Vzhledem k tomu, že v Treblince na rozdíl od Sobiboru a Belzece přežilo několik vězňů přímo zapojených do kremací, dochovaly se odtamtud nejpodrobnější informace.

S exhumací začala dvojice nakladačů, z nichž každý pojal osm těl a skládal je k okraji vyprazdňovaného hrobu. Četa vězňů přenášela mrtvoly na nosítkách k žárovišti, kde je takzvaná spalovací skupina vyrovnala do dvoumetrové vrstvy. Na rošt se vešlo 2 000–3 000 těl, k jejichž zapalování se používalo suché dřevo, a plameny dosahovaly výšky až 10 m. Ve snaze o větší plynulost esesáci později zřídili další četu určenou k nakládání těl na nosítka, zefektivňující opatření zahrnovala též navýšení počtu žárovišť na šest a přemístění roštů blíže k hrobům.

Zatímco přes den se těla vršila na hromady, v noci se spalovalo. Po uhašení nastoupila takzvaná „popelová skupina“, smetla z roštů popel a rozdrtila nespálené kusy kostí dřevěnými tyčemi. Pokus zakamuflovat haldy popela mísením s blátem selhal, a tak jimi Němci zasypávali vyprázdněné hroby. Několik vězňů, kteří se museli na naplňování jam podílet, našlo odvahu zanechat svědectví o zvěrstvech. Abraham Goldfarb uvedl, že „ukládali do stěn hrobů celé kostry a na útržky papíru ukryté v láhvích psali, co Němci v Treblince páchali“.

Zaostávání za plánem

Paralelně se Sonderaktion 1005 Němci likvidovali zbývající ghetta a uzavírali jeden tábor smrti za druhým. Dalším katalyzátorem zahlazovacích akcí se staly porážky Wehrmachtu na východní frontě z léta 1943. Himmler se vzhledem k horšící se válečné situaci snažil operaci Reinhard co nejdříve dokončit. Dle pokynů z nejvyšších míst dozorci přesvědčovali vězně, že je jako odměna za svědomitou práci čeká lepší zacházení. Zejména velitel Treblinky SS-Hauptsturmführer Franz Stangl kladl důraz na to, aby se Židé neobávali budoucnosti – poslušní vězni totiž nacistům umožňovali dokončit hrůzné dílo v kratším čase.

Přes veškeré snahy zaostávalo tempo kremací v Treblince za plánem – koncem července 1943 zbývalo spálit 200 000 těl, před jejichž likvidací se nemohlo přistoupit k bourání tábora. Jistý zaměstnanec inspektorátu lágrů napsal: „V létě 1943 jsem navštěvoval Treblinku a podával zprávy o postupu demontáže. Stanglův zástupce Kurt Franz mi ukázal kremační oblast a jámy, z nichž vězni vykopávali mrtvoly. Nařídil jsem asistentovi, aby zaznamenal odhady počtu exhumovaných těl. Nezajímalo mě zjištění, kolik vězňů a v jakých podmínkách pracuje. Vrásky mi dělalo, zda bude možné dokončit práci v termínu.“

Demontáž táborů

Ve snaze vše ještě urychlit plál oheň pod rošty ve dne v noci. Pro židovské pracovní čety Franz zřídil samostatné ubikace a do děsivého úkolu se měly zapojit i ženy – zatímco muži likvidovali těla, manželky jim praly a vařily. Druhého srpnového dne roku 1943 ale v Treblince vypuklo povstání, po jehož potlačení zůstalo v táboře jen velmi málo Židů, a nacistům tak chyběly pracovní síly. Proto většinu vlaků přesměrovali do Majdanku či Sobiboru a SS-Untersturmführer Franz – od srpna povýšený na velitele – nařídil zahájit finální likvidaci lágru. Zbývající vězni snášeli nakradené cennosti, ale i šatstvo, boty, přikrývky a domácí potřeby do přistavených vagonů, které pak veškerý materiál odvážely na předem určená místa.

Následně se Franz zaměřil na demontáž baráků, zničení plynových komor a likvidaci důkazů o spáchaných zločinech. Nadřízení mu poskytli skupinu esesáků i ukrajinské strážné, přesto značná část prací zbyla na Židy. Po rozebrání budov vězni naložili cihly, dřevěné obložení, ostnaté dráty a nábytek do vlaků. Do 21. října 1943 demontovaly Franzovy oddíly motory, jež vháněly plyn do komor, a vlak je dopravil do Lublinu. Dokumenty odvezl ozbrojený konvoj, usvědčující materiály se spálily. Ve vyklizeném táboře zůstalo jen pár esesáků, kteří měli dohlédnout na závěrečné kroky. Zatímco 70 již nepotřebných vězňů zmasakrovali, poslední tři desítky se tísnily ve dvou vagonech. Když 16. listopadu přišel rozkaz k jejich likvidaci, trojice Němců ranou do týlu Židy usmrtila a Ukrajinci těla zlikvidovali.

Přes veškerou snahu mohl pozorný pozorovatel stále identifikovat polohu tábora podle stop po ostnatém drátu či hromad hlíny a písku. Nacisté proto zaplatili stavební firmu, která z cihel původně tvořících plynové komory postavila na rumišti statek. Poté tam usadili jednoho z ukrajinských dozorců i s rodinou a nařídili mu obdělávat půdu.

Mrtvá těla i hory kufrů

Obdobně byly srovnány se zemí oba zbývající tábory operace Reinhard a pro vyšetřovatele či soudní lékaře tak skutečně zůstalo minimum podkladů. Spokojený Globocnik 4. listopadu 1943 napsal Himmlerovi: „K 19. říjnu jsem ukončil akci Reinhard a zrušil tábory v Generálním gouvernementu. (…) V přiloženém spise jsem se snažil podat souhrn vykonané práce, aby bylo patrné nejen její množství, ale i to, s jak malým počtem Němců lze tak závažnou akci provést.“ Na dalších řádcích si pak Globocnik řekl o Železný kříž.

Jinde však Sonderaktion 1005 tak úspěšná nebyla – už kvůli nedostatku času a obrovskému množství stop, které Němci museli zničit. Po zrušení trojice lágrů se systematického vyvražďování evropských Židů ujala jiná zařízení v čele s Osvětimí a Majdankem. Tyto tábory disponovaly krematorii se spalovacími místnostmi, a tak se zdálo, že nebude zapotřebí využívat Blobelovu metodu. Brzy se však ukázalo, že pece kapacitně nedostačují a vězeňská komanda tak opět musela těla pálit na hromadách.

Blobel se zaměřil také na desítky lokalit, kde v prvních měsících operace Barbarossa řádily Einsatzgruppen. Z vězňů byly zřízeny dva speciální oddíly (Sonderkommanda), jejichž členové odkrývali hroby a zbytky těl spalovali. Mnozí Židé se k této práci uvolili proto, že doufali ve vyšší šanci na přežití, ovšem drtivou většinu Němci po dokončení úkolu postříleli. V některých případech vozili židovské oddíly do práce v autě upraveném na zplynovací a při poslední cestě zpět je usmrtili.

V srpnu 1943 se Blobel po dvou letech vrátil na místo vlastního zločinu do rokliny Babí Jar u Kyjeva, kde jeho muži na konci září 1941 postříleli přes 30 000 Židů. Těla obětí nyní ležela pod vrstvami dalších pobitých sovětských vojáků, partyzánů i civilistů. V zimě zahlazovací komanda zavítala do Pobaltí a Běloruska (k litevské Deváté pevnosti nebo běloruské železniční stanici Bronna Góra), a ačkoliv esesmani s využitím otrocké práce spálili obrovské množství těl, zaskočila je rychlost postupu Rudé armády. V Estonsku tak sovětští vojáci často narazili na ještě hořící hranice.

Po osvobození Majdanku v létě 1944 a zveřejnění tamějších děsivých nálezů se Himmler pokusil Sonderaktion 1005 urychlit. Esesáci hromadně zavírali lágry a osazenstvo buď nutili pochodovat co nejdále od fronty, nebo zastřelili. Dohlíželi na to, aby se ani jeden živý Žid nedostal do rukou nepřítele a nemohl svědčit. Pochody smrti se vinuly desítkami měst a na nádražích stály jako hrůzné memento vagony plné zmrzlých těl. Koncem roku rozkázal říšský vůdce SS zrušit plynové komory a krematoria v Osvětimi, strážní nařídili vězňům pobořit stěny dynamitem, popel naházet do Visly, srovnat hroby s terénem a osázet je stromy. Přesto tam rudoarmějci v lednu 1945 našli část dokumentace, mrtvá těla i hory kufrů, pytlů s vlasy či modlitebních šál.

Poválečná spravedlnost

Ničení stop učinil přítrž až konec války. Většina hlavních protagonistů Sonderaktion 1005 stanula před tribunály, které je však nesoudily za likvidaci táborů smrti, ale za podíl na předchozích vraždách. Jednomu z hlavních organizátorů holokaustu Adolfu Eichmannovi se podařilo utéct do Argentiny, kde ho roku 1960 zajali agenti izraelské tajné služby Mossad a dopravili do vlasti. O dva roky později skončil na šibenici. 

V Norimberku soudili Eichmannova zástupce Dietera Wislicenyho, jehož roku 1948 taktéž čekala oprátka. Šibenici neunikl ani Blobel, kterého v červnu 1951 popravili za vraždy 60 000 osob. Šéfa operace Reinhard Odilo Globocnika zajali koncem května 1945 Britové, avšak ještě před výslechem spolkl kyanid. 
Stangla, který snad jako jediný svých činů litoval, zatkli až roku 1967 v Brazílii a odsoudili na doživotí. Také obávaný Franz si teprve 20 let po válce vyslechl rozsudek doživotního žaláře, ovšem roku 1993 se dočkal propuštění. Pro „spalovacího experta“ Flosse (viz Spalovač mrtvol) si smrt přišla ještě za války – když po sobiborském povstání eskortoval skupinu Židů do Lublinu, vězni ho přemohli a zastřelili jeho vlastním samopalem.

Ačkoliv se nacistům podařilo při Sonderaktion 1005 zničit obrovské množství důkazů, ve své podstatě selhala – všechny doklady holokaustu se zlikvidovat nepodařilo a dokumenty i přeživší Židé podali výmluvná svědectví. 

Ekolog Jon O’Donnell z americké Správy národních parků (NPS) si v roce 2018 všiml, že jedna z aljašských řek, která byla ještě v předešlém roce průzračně čirá, najednou dramaticky změnila barvu. Jako by ji někdo proměnil na pomerančový džus. Časem se ukázalo, že to byl pouhý začátek. Podobně postižených řek v arktických oblastech přibývá alarmujícímk tempem.

O’Donnell vedl tým odborníků, kteří téměř dva roky zkoumali vodu aljašských řek a potoků v oblasti Brooksova pohoří, nejsevernějšího výběžku Skalistých hor. Následně vyšlo díky satelitním snímkům najevo, že k „rezivění“ arktických toků ve skutečnosti dochází zhruba od roku 2008, jen se to odehrávalo v odlehlých místech a unikalo naší pozornosti.

Badatelé zjistili, že rezivění typicky začíná v malých potůčcích a postupně pokračuje směrem po proudu. Často se odehrává v oblastech, které nejsou přímo ovlivňované člověkem, například těžbou dřeva nebo nerostných surovin.

Tající permafrost

Vědci nakonec dospěli k závěru, že viníkem je nejspíš tání věčně zmrzlé půdy, k němuž dochází v důsledku oteplování planety. Závěry výzkumu O’Donnellova týmu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Communications Earth & Environment.

Tání permafrostu vystavuje velká množství rud různých kovů procesům zvětrávání. Do potoků a řek proudí koktejl anorganických látek, který podstatně okyseluje vodu. Voda v arktických tocích bývá slabě zásaditá s pH kolem 8, zatímco některé z testovaných vzorků „zrezivělé“ vody byly dramaticky kyselé s pH asi 2,3.

Zvětrávání minerálů, především se sloučeninami síry, vytváří kyselé prostředí náchylné ke korozi, v němž se uvolňuje více a více kovů. Vědci objevili ve studovaných vzorcích vysoký obsah železa, zinku, niklu, mědi nebo kadmia. Jedním z nejvíce zastoupených kovů je železo, které je podle všeho zodpovědné za barevnou změnu arktických toků.

Bylo nebylo. Za vlády Ludvíka XVI. přivedly zoufalé Pařížanky své hladovějící děti před královský palác a žádaly o pomoc. Na balkon však nevystoupil král, ale zpupná Marie Antoinetta v jedné ze svých okázalých a šokujících rób. Hladovějícím prý vzkázala, že pokud nemají chléb, mají jíst koláče. Jinde zase najdeme, že vládkyně nebyla ani tak zpupná, jako spíše odtržená od reality. Větu prý neřekla posupně, ale překvapeně a svůj návrh viděla jako logické řešení. Jak to tedy vlastně bylo? 

Ať jedí tentononc 

Daná věta zní: „Ils n'ont pas de pain? Qu'ils mangent de la brioche!“ Řeč tedy není o koláčích, ale o brioškách, což je však u nás méně obvyklý druh pečiva. (Britové větu ze stejného důvodu překládají „Let them eat cake“, což je, mimochodem, mnohem silnější vyjádření a té posupnosti je v něm více.) To však není žádný šokující významový posun. Zásadnější je, že panovnice tuto větu pravděpodobně neřekla. Jde o vyjádření jakési obecné literární princezny, které jí do úst vložil mravokárný Rousseau v díle Vyznání. Ani Rousseau si ho ale nevymyslel. Šlo o myšlenku, která v lidovém folkloru obíhala již dříve jako určitá anekdota. 

V německé sbírce ze 16. století se tak šlechtična podivuje, proč hladovějící děti nejedí „Krosem“, čímž je asi míněn Hefezopf čili něco jako naše vánočka či mazanec. A mimochodem, už v roce 1843 časopis Les Guêpes uveřejnil článek Jeana-Baptista Alphonse Karra, který uvedl, že daný výrok není autentický. Lež však má někdy zatraceně dlouhé nohy.

Poprvé od předloňské havárie zamířila do vesmíru suborbitální raketa New Shepard. Šestičlenná posádka během nedělního letu dosáhla výšky 347 000 stop (více než 105 kilometrů) čímž překonala Kármánovu hranici považovanou za hranici mezi zemskou atmosférou a kosmickým prostorem.

Nejvýraznějším členem posádky byl devadesátiletý bývalý americký pilot, astronautský kandidát a sochař Ed Dwight, který se stal nejstarším astronautem na světě. Dwight během nedělního letu překonal Williama Shatnera, legendárního kapitána Jamese Kirka z Hvězdných válek, který se do vesmíru podíval v roce 2021.

Dwightův let sponzorovala nezisková organizace Space for Humanity a nadace rodiny Jaisona a Jamie Robinsonových. Dalšími členy posádky byli podnikatelé a finančníci Mason Angel, Sylvain Chiron a Kenneth Hess, indický podnikatel a pilot Gopi Thotakura a bývalá účetní Carol Schallerová, trpící chronickým onemocněním. Celkově šlo již o sedmý pilotovaný let společnosti Blue Origin.