Západní část dnešního Balkánského poloostrova obývali ve starověku Ilyrové. Šlo o skupinu bojovných kmenů indoevropského původu, které vedly války s Makedonci a poté i s Římany. Bylo mezi nimi mnoho pirátů, kteří ohrožovali obchod ve Středomoří. Po začlenění území Ilyrů do Římské říše odtud pocházelo mnoho římských legionářů i řada císařů.

Tým chorvatských archeologů, který vedl Hrvoje Potrebica z Univerzity v Záhřebu, nedávno zkoumal pohřebiště na lokalitě Gomile u vesnice Donja Banda na poloostrově Pelješac v jižní Dalmácii. V jedné z pohřebních mohyl zde archeologové objevili ilyrskou přilbici, starou asi 2 500 let.

Rituální přilbice

Nalezená přilbice, která byla uložena uvnitř kamenné struktury, pochází z doby mezi 6. a počátkem 4. století před naším letopočtem, z doby těsně před konflikty s Makedonci. Je vyrobená z kovu a vzhledem k jejímu uložení mohla představovat cenný obětní dar, možná v rámci nějakého kultu. Mohlo jít o vyjádření pocty významnému předkovi nebo součást obřadu, který se vztahoval k celému pohřebišti. Podle archeologů je přilbice, vzhledem k jejímu stáří, ve výborném stavu a v současné době prochází konzervací.

Jak uvádí Domagoj Perkić, ředitel Archeologického muzea v Dubrovníku, pokud by tato helma byla použita v bitvě, mohla mít významný psychologický efekt na protivníka. Zdá se totiž, že se velmi leskla, zvlášť pokud na ní dopadaly sluneční paprsky.

Jiná ilyrská přilbice, uložená podobným způsobem v nedaleké mohyle, byla objevena v roce 2020. Podobně jako v případě aktuálního objevu, i nález z roku 2020 zřejmě nebyl spojený s žádnou konkrétní osobou. Podle odborníků je pravděpodobné, že obě měly spíše rituální význam a je možné, že se jednalo o častější typ obřadu, který se v této části světa pojil s pohřby.

Maorský termín „Utu“ pro Evropany poněkud nepochopitelně vystihuje současně pojmy „cena“ a „rovnováha“. Jeho vysvětlení je prosté: je třeba zachovávat hodnotu věcí i jejich rovnováhu. Dobré činy tedy domorodci Nového Zélandu oplácí dobrem, ty špatné pak zlem. Kdyby to Britové pochopili včas, ušetřili by nejspíš hektolitry krve vlastních osadníků.

Úsvit velkého impéria

Britské impérium na vrcholu svých sil zahrnovalo 23 % rozlohy souše. Na jím spravovaných územích žila čtvrtina lidské populace. Ne každý s tím souhlasil, ale žádný kmen, společenství, království nebo národ nedokázal Britům dlouho vzdorovat. V jednom konkrétním případě ale kolonizační snahy Britů tvrdě narazily. Maorští obyvatelé, byť byli považováni za primitivní domorodce, se nezalekli velkých lodí, mušket, děl, ani koní. Dali Britům na srozuměnou, že hrát se bude podle jejich pravidel. Postupná naturalizace Evropanů na ostrovech tak nabývala dočista odlišné podoby, než dosud kdekoliv na světě. 

Zatímco v Severní a Jižní Americe se příchodem bílého muže datuje konec původních domorodých civilizací, Maorové si navzdory vnějšímu tlaku dokázali udržet integritu, a zůstali neporaženi a nezotročení prakticky až do dnešních dní. A paradoxně to byli kolonizátoři z celého světa, kteří tu nakonec přežívali v rezervacích a báli se o život. 

První setkání se nepovedlo

Když v prosinci roku 1642 na pobřeží Nového Zélandu u dnešní Zlaté zátoky zakotví dvě velké lodě, jsou Maorové překvapení. Obě plavidla vypadají úplně jinak, než jejich katamarány poháněné vesly. Netuší, že plachetnice Heemskreck a Zeehaen nese expedici holandského mořeplavce Abela Tasmana. A tak udělají to, co vždycky, když narazí na neznámou hrozbu. Pokusí se obě lodě „vyděsit“. Jindy efektivní metoda, tedy nájezd několika veslic s potetovanými bojovníky, doprovázený troubením a výstražnými ohni na pobřeží však tentokrát vůbec nefunguje. Abel to má jen za trochu nezvyklé uvítání a odpoví dělovou salvou. 

Maorové teď rozhodně nemají pochyby o tom, že na lodích připlouvá neznámé zlo. Druhý den svůj manévr zopakují. Odváží se až k lodím, které oťukávají palicemi. Jsou dřevěné, stejně jako jejich! A uvnitř plovoucích chýší vidí i nezvykle bílé bojovníky… 

Holandské námořníky pak podruhé zklame jejich odhad. Zvědavý domorodý průzkum si vyloží jako přátelské pozvání na pevninu a chtějí nasednout do jejich lodice. To se ale místním vůbec nelíbí! Sotva námořník doskočí na dno veslice, klesá do moře s rozbitou hlavou. Když se jej kolegové pokusí zachránit, zabijí Maoři ještě další tři muže z Tasmanovy posádky. První kontakt, jehož výsledkem jsou čtyři mrtví, kapitána netěší. Zvedá kotvy a odplouvá. Místo v mapách zaznačí jako Moordenaarsbaai, tedy Zátoka vrahů. Fungovalo to. Lodi se pobřeží Nového Zélandu pokud možno vyhýbaly dalších sto let.

Kanibalské hody jako odplata

Změnil to až mořeplavec a objevitel James Cook. V rámci své první expedice zmapoval pobřeží Nového Zélandu a navázal první kontakty se zdejšími domorodci. I když jejich řeči nerozuměl, pochopil, že chtějí směňovat zboží. Úspěšná spolupráce ale vzala za své při Cookově druhé výpravě v roce 1773. Tehdy se totiž člen posádky Jack Rowe pokusil zajmout několik domorodců. Nabídku na dlouhou projížďku v podpalubí si Maorové vyložili správně. A neměli radost…

Když se za pár dní Rowe s dalšími muži vydal na pevninu, aby nabrali zásoby, všichni zmizeli beze stopy. Záchranou misí byl pověřen James Burney a několik námořníků. Netrvalo dlouho, a narazili na několik opuštěných kánoí, ve kterých se nacházely osobní věci předchozí výpravy. Oblečení, zbraně a také… lidské ruce. Záchrana se pak změnila v závod o život - když se Burney po hrůzném objevu stal svědkem celé kanibalské hostiny! Přátelé námořníci, kteří se vypravili na ostrov pro jídlo, se sami stali potravou. Několik stovek Maorů je hnalo až k moři, a vyvázli jen s velkým štěstím.

Francouzský objevitel Marc-Jo­seph Marion du Fresne se v roce 1772 vyskytoval jen o pár desítek mil dál. Díky své znalosti tahitštiny, maorštině příbuzného jazyka, si troufl na průzkum vnitrozemí. Zdolal například vrchol hory Taranaki. Jenže tím porušil místní tapu čili zákaz. Byl ubit a sněden i se dvaceti šesti členy své posádky! I když, kdo ví. Zákaz nezákaz, je možné, že prostě jen disponoval věcmi, které nechtěl s Maory směnit. A oni si je prostě vzali.

Vzpoura na lodi Boyd

Kolem roku 1790 je v novozélandských vodách živo. Míří sem námořní výpravy velrybářů a lovců tuleňů, stejně jako několik obchodních lodí. Domorodci totiž mají o směnu zboží živý zájem. Populární jsou zejména zbraně a kovové nástroje, které místní ochotně směňují za jídlo, vodu a sex. Námořníci z Británie, Francie i Ameriky se shodují, že Maorům nechybí „zápal a schopnost tvrdě vyjednávat o ceně“. A že pokud je ve hře jen obchod, dá se jim důvěřovat. Je ale třeba včas zmizet. 

Kapitán John Thompson, který v roce 1809 velí lodi The Boyd, na to bohužel nedbá. Využívá zdánlivého smíru s domorodci v kotvišti na Whangaroa k opravám, a na palubě jich i několik zaměstná. Není to právě šťastný nápad. Jeden z nich, Te Ara odmítá pracovat, přestože přijal smluvenou odměnu. Podezírají ho také z krádeže několika příborů z kuchyně. Thompson ho tedy nechá zbičovat a vyhostí ho. Jenže Te Ara nešel na loď pracovat – měl dohlížet na ostatní domorodce. Je totiž synem náčelníka!

„Občan britské národnosti může být legálně pověšen za hrdlo, pokud zcizí zboží o hodnotě vyšší než 5 šilinků,“ shrnuje to historik W. Kingston. „Bičování bylo vlastně nejmírnější z možných trestů, pokud skutečně šlo o krádež, a navíc bylo na lodích běžné. Te Ara z toho vyšel ještě dobře. Jenže v maorské kultuře je syn náčelníka „postaven nad jakýkoliv zákon“. A fyzický trest jej podle jejich představ zbavuje cti a duševní síly.“ Výsledek? Když se kapitán Thompson vydá na pevninu, zmasakrují jej. Domorodci se pak převléknou do oblečení přepadených námořníků a proniknou i na loď. V odvetě za zneuctění náčelníkova syna je zabito a snědeno 66 Evropanů! Ušetřeny jsou jen tři ženy a jedno dítě. Je to historicky největší zaznamenaný masakr na ostrovech. Ale zdaleka ne jediný.

Ostrovy dobře vyzbrojených kanibalů

Navzdory tomu, že se teď v cestopisech o Zélandu píše jako o Kanibalských ostrovech, míří sem stále více evropských osadníků. Britové dokážou na pobřeží vybudovat několik opevněných přístavů, ale jejich moc mimo zdi pevností a dostřel děla zůstává minimální. K oslabení síly maorských kmenů poslouží až evropské střelné zbraně. Paradoxně v rukou domorodců, nikoliv kolonizátorů.

Vše začalo s příchodem prvních Pakeha Maori, tedy „bílých lidí žijících s Maory“. Zběhové z lodí, uprchlí trestanci a různí misionáři totiž nacházeli u domorodců azyl. Přinášeli s sebou znalost používání střelných zbraní, které si domorodí obchodníci dokázali zajistit. Tím se ale radikálně proměnila podoba kmenových válek. Maorské kmeny vyzbrojené mušketami dokázaly za 40 let zredukovat svou vlastní populaci na polovinu původního počtu.

Pro Brity se tím problém s kolonizací jen zhoršil. Kanibalové a nebojácní válečníci teď disponovali těmi samými zbraněmi, jaké kolonizátorům vždy zajišťovaly převahu. Nastal čas vyjednávat. V roce 1840 podepisují zástupci koruny s náčelníky 540 maor­ských kmenů tzv. Te Tiriti o Waitangi – Smlouvu z Waitangi. Taková událost nemá v koloniální historii britského impéria obdoby. Britové v úmluvě pokorně žádají o svolení k pobytu na ostrovech a uznávají místním plné právo na jejich půdu. Ti ji mohou kolonizátorům prodat – pokud budou chtít. Domorodci si dál mohou ponechat své náčelníky, zatímco Angličany má reprezentovat guvernér. A co víc! Maorové navíc získávají statut řádných poddaných Velké Británie, a bude s nimi nakládáno jako s rovnými, bez ohledu na jejich víru.

Ani smlouva z Waitangi problémy zcela nevyřešila. Roku 1843 se z Nelsonu vydala početná skupina britských osadníků, aby se usadila na 200 akrech půdy u Wairau. Půdu jim náčelník Te Rauparaha sice řádně odprodal, ale kolonisté na poslední chvíli změnili názor. Začali budovat svá stavení na nedaleké parcele, která jim přišla vhodnější. A to se Maorům z kmene Ngāti Toa vůbec nelíbilo! Postavené domky vypálili, a když se je osadníci pokusili bránit, dvaadvacet jich zabili. I když následovaly vojenské manévry, Britové se nakonec kmenovým náčelníkům omluvili.

Americký program Apollo byl velkým průlomem v průzkumu Měsíce. Od té doby samozřejmě došlo k pokroku, jak ve výzkumu Měsíce, tak i v technologiích, které se k tomu používají. Přesto se ale v lunární geologii stále používají půl století staré mapy, které vznikly v době programu Apollo.

Teď se to nejspíše změní. Čínští odborníci v dubnu zveřejnili nový geologický atlas Měsíce, který zahrnuje geologickou, litologickou a tektonickou mapu našeho souputníka. Na publikaci, jejímž vedoucím editorem se stal Jianzhong Liu z Institutu geochemie Čínské akademie věd, se podílela celá řada čínských akademických institucí.

Geologie 21. století

Program, jehož cílem bylo vytvoření tohoto geologického atlasu Měsíce v měřítku 1:2,5 milionům, započal v roce 2012. Zúčastnění odborníci analyzovali lunární horniny i geologické struktury. Současně s tvorbou atlasu vyvíjeli nové technické specifikace a standardy pro lunární geologické mapování.

Jak uvádí Liu, geologický atlas Měsíce je založený na datech z čínského lunárního programu Čchang-e, stejně jako na předchozích programech lunárního výzkumu. Výsledky spojené s tvorbou atlasu zaplňují prázdná místa v geologickém mapování Měsíce a současně přispívají ke studiu vzniku a vývoje Měsíce i celé Sluneční soustavy.

Čínští badatelé mimo jiné vytvořili novou lunární časovou škálu, která zahrnuje tři eony a šest období. Podle nich představují objektivnější pohled na geologickou evoluci Měsíce. Do atlasu zahrnuli celkem 12 341 impaktních kráterů, 81 impaktních pánví, 17 typů lunárních hornin a 14 typů geologických struktur.

V osmnácti letech se Winifred Williamsová provdala do nejslavnější umělecké dynastie Německa, a zachránila tak rod Wagnerů před vymřením. Od roku 1930 pak Winifred Wagnerová řídila Hudební slavnosti v Bayreuthu, dnes známé jako Bayreuther Festspiele. Už od dvacátých let se Winifred Wagnerová přátelila s Adolfem Hitlerem a mohla se stát jeho ženou… 

Sirotek ze Sussexu 

I když její rané dětství nepatřilo zrovna k těm nejšťastnějším, vše se nakonec v dobré obrátilo. Winifred Williamsová se narodila v roce 1897 v anglickém Hastingsu inženýru Johnu Williamsovi a jeho manželce Emily, herečce německého původu. Ve dvou letech osiřela a osm let ji pak vychovávali v několika sirotčincích, na něž neměla zrovna ty nejlepší vzpomínky. 

V roce 1907 se na ni ale usmálo štěstí. Dostala možnost odjet na prázdniny do Německa ke svým vzdáleným příbuzným Henriettě Karopové a jejímu manželovi Karlu Klindworthovi. Tento klavírista, učitel hudby a skladatel byl žákem Ference Liszta a oddaným přívržencem a přítelem Richarda Wagnera. 

Hezká a poddajná 

Německá tetička a strýček si nesmělé děvčátko zamilovali, a dokonce ji po čase adoptovali. Díky nim se Winifred seznámila s hudbou Richarda Wagnera a brzy znala jeho opery téměř zpaměti. A nejen to! V roce 1914 s adoptivními rodiči navštívila i Bayreuth a rodinu Wagnerových. Zalíbila se i Cosimě Wagnerové, vdově po slavném skladateli a dceři Ference Liszta. Winifred byla mladá, hezká, poslušná a tvárná. Přesně takovou Cosima potřebovala pro svého jediného syna Siegfrieda, starého mládence, který se rozhodně nehrnul do ženění.

Když se „provalila“ synáčkova tajná homosexualita či spíše bisexualita, bylo potřeba záležitost zamaskovat svatbou. K té ho Cosima nakonec donutila. Winifred se do šestačtyřicetiletého Siegfrieda bezhlavě zamilovala a v září 1915 se za něj provdala. Svůj úkol – zachránit rod Wagnerů před vymřením – dokonale splnila. První léta manželství probíhala velmi šťastně, Siegfried dokonce „zapomněl“ na svou homosexualitu, která byla v té době trestná. Na čas se tak stal oddaným manželem a milujícím tatínkem čtyř krásných dětí, které přišly na svět v rychlém sledu. 

Obdiv 

Po několika letech sice manželské vztahy ochladly, protože Siegfried se opět uchýlil k pánské společnosti, nicméně rodina zůstala zachována. Winifred se ukázala jako velmi schopná a moderní žena – v tom měla Cosima Wagnerová šťastnou ruku. Byla první ženou-řidičkou v Bayreuthu, dělala osobní šoférku nejen svému manželovi, ale později prý vozila i Adolfa Hitlera. 

S Hitlerem se manželé Wagnerovi seznámili v roce 1923. Když ho pak po nezdařeném mnichovském pokusu o puč uvěznili, Winifred, která ho nekriticky obdivovala, mu posílala mu do vězení procítěné dopisy. Zásobovala ho též potravinami, balíky papíru i psacími potřebami. Často se zdůrazňuje, že měla zásluhu na tom, že Hitler napsal ve vězení Mein Kampf – právě na papír od ní. 

Adolf Hitler velmi obdivoval hudbu Richarda Wagnera, a tak samozřejmě rád přijal pozvání na Bayreuthský hudební festival. Poprvé tam zavítal v roce 1925 a poté jezdíval do Bayreuthu pravidelně, hlavně kvůli Winifred. Také Wagnerovy děti si strýčka Wolfa, který si s nimi rád hrál, četl jim pohádky a nosil drahé dárky, velice oblíbily. I ony mu směly tykat a kdykoli za ním přijít. 

Dvojí odmítnutí 

V roce 1930, čtyři měsíce po smrti Cosimy Wagnerové, zemřel nečekaně i Siegfried. A Winifred se stala podle jeho závěti ředitelkou festivalu. Někdy v té době Hitler požádal Winifred o ruku, a to dokonce dvakrát. Ona ho ale odmítla. Přece si nevezme takového nýmanda! Natvrdo mu řekla, že coby ředitelka festivalu potřebuje muže s vyšším společenským postavením. 

Když se dostal Hitler v roce 1933 k moci, znovu už jí tuto nabídku neučinil. V každém případě byla Winifred kromě Evy Braunové jedinou ženou, s níž se mínil oženit. Později ale vyšlo najevo, že Siegfried – jako by něco tušil – v závěti ustanovil svou ženu ředitelkou festivalu jen do té doby, než jejich děti dosáhnou zletilosti, nebo dokud se ona znovu nevdá. Tuto drobnost ale nejspíš Winifred Hitlerovi zamlčela.

Židovští přátelé 

Přestože Adolf Hitler pravidelně jezdil do Bayreuthu i nadále, důvěrný vztah mezi ním a Winifred postupně z jeho strany ochladl. Nicméně Winifred další vývoj Adolfovy kariéry kancléře navýsost těšil a dobrých kontaktů čile využívala. Svou vůli proti ní neprosadil ani Joseph Goebbels. Díky tomu mohla řadě svých židovských přátel a známých doslova zachránit krk. Rovněž pro festival, který balancoval na pokraji bankrotu, představovalo přátelství s Vůdcem doslova požehnání. Státní dotace a jeho pravidelné návštěvy postavily festival opět na nohy. Traduje se, že když Hitler nesouhlasil s obsazováním židovských umělců na festivalu, Winifred ho prý pohotově uzemnila: „Víš, kdo pomohl obnovit Bayreuth? Židi a buzeranti." 

V roce 1940 prý Hitler naposledy navštívil Hudební slavnosti v Bayreuthu. Od té doby se s ním Winifred ke své lítosti osobně nesetkala. Údajně snad proto, že žádala o záchranu stále více židovských umělců či přátel. A tak se její prosby skrze sílící vliv Hitlerova osobního tajemníka Martina Bormana, který je filtroval, k vůdci vůbec nedostaly. 

Odsouzení 

Když se po válce Winifred dozvěděla, že se Hitler oženil s Evou Braunovou, nemohla tomu uvěřit. Považovala to za novinářskou kachnu. S nacistickou ideologií ale souzněla i po pádu Třetí říše. A na Hitlera vždy vzpomínala jako na dobrého přítele. Sympatie k němu se až do své smrti nikdy nesnažila maskovat. Když ji pak po válce soudili, uvedla, že s Hitlerem nikdy neměla intimní styky. Bez trestu však neodešla.

Odsoudili ji k 450 dnům zvláštních prací a ztrátě 60 % majetku. Především ale musela odstoupit z vedení Bayreuthského festivalu – ve prospěch svých synů Wielanda a Wolfganga. Její blízké vztahy s Hitlerem ji pro další vedení festivalu trvale diskvalifikovaly. Od padesátých let pak ráda v rodinné vile Wahnfried hostila vdovy po bývalých nacistických prominentech. Zemřela v roce 1980 v nedožitých 83 letech…

Leberova kongenitální amauróza je vzácné dědičné onemocnění. Je vyvolávané mutacemi, vedoucími k defektním světločivným buňkám, které na sítnici vnímají obraz okolí. Výsledkem bývá závažná porucha zraku a přibližně třetina lidí s touto genetickou nemocí je úplně slepá. 

Účinná léčba amaurózy až doposud neexistovala. Nyní se ale situace mění, díky genetické léčbě využívající editorem CRISPR, schopný přepisovat DNA v živých buňkách. Mark Pennesi z Oregonské univerzity pro zdraví a vědu (OHSU) v Portlandu a jeho spolupracovníci uspěli s genetickou léčbou v 1. a 2. fázi klinických testů, které nazvali BRILLIANCE.

Editace zraku

Klinických testů se zúčastnilo celkem 14 pacientů a léčebná procedura se vždy týkala jednoho oka. Vědci se při ní zaměřili na opravu zmutovaného genu CEP290, který je příčinou časté varianty Leberovy kongenitální amaurózy, označované jako LCA10 a zásah probíhal přímo ve světločivných buňkách pacientů. Vědci pak následně sledovali několik parametrů, které měly ukázat, zda v léčeném oku dochází ke zlepšení vidění. Šlo o vůbec první případ, kdy byl genetický editor CRISPR použit přímo v lidském těle. Výsledky z prvních tří let testů BRILLIANCE shrnuje studie nedávno zveřejněná v odborném časopisu New England Journal of Medicine.

TIP: Experimentální nanoléčba genetickým editorem CRISPR výrazně omezuje cholesterol

U jedenácti pacientů (79 %) došlo ke zlepšení zraku alespoň v jednom ze sledovaných parametrů a u šesti (43 %) se zlepšily nejméně dva z těchto parametrů. Šest pacientů rovněž udává zlepšení kvality života díky genetické léčbě. Jak potvrzuje Pennosi, pro lékaře není nic větší odměnou, než když pacient popisuje zlepšení svého stavu po léčbě. Badatelé nezaznamenali žádné závažné vedlejší účinky léčby. Celkově jde o významný úspěch, který otevírá cestu pro podobné genetické léčby u dalších dědičných onemocnění.

Meteora neboli „zavěšeny ve vzduchu“ – tak kdysi příslušníci pravoslavné církve pojmenovali komplex klášterů na nepřístupných pískovcových skalách v řecké Thesálii. Ačkoliv se v této oblasti usazovali věřící již od 11. století, celkem 24 pověstných mnišských útočišť začalo vznikat až o tři století později.

Na nebeských sloupcích

Kláštery na skalních vrcholcích shlížejí na údolí Peneas a městečko Kalambaka z výšky více než 400 metrů. Chemické analýzy naznačují, že tamní skály vznikly přibližně před šedesáti miliony let vlivem říční eroze z obrovských mas pískovce, jež později silná zemětřesení doslova rozsekala na strmé sloupy. Poustevníci a asketové objevili tyto mimořádné „nebeské sloupce“ v 11. století a při úpatí jednoho z nich vybudovali kostelík zvaný Panagia Doupiani.

Roku 1344 si místo vyhlédl duchovní Athanasios Koinovitis a spolu se svými následníky tu vybudoval první klášter zvaný Megalon Meteoron – v překladu Velký klášter – vznášející se ve vzduchu. Věřící se tak mohli dostatečně vzdálit politickému vření a zároveň byli zcela v bezpečí před jakýmkoliv nepřítelem. „Bránu“ do kláštera totiž tvořil jen žebřík, který se po dokončení stavby strhnul, a jediná přístupová cesta tak zanikla. Potraviny se pak na místo dopravovaly v koších či sítích.

Ke kořenům křesťanství

Později se na nepřístupné místo stahovali i další věřící, kteří zde nacházeli nejen klid na meditace, ale především bezpečné útočiště před tureckými nájezdníky. Do konce 15. století vzniklo celkem 24 klášterů. Návštěvníky dodnes ohromuje, jak vůbec dokázali dávní stavitelé svá díla vytvořit. Mniši údajně vynášeli veškerý materiál na zádech v koších a jako jediný nástroj využívali kladku. Počínaje 18. stoletím lokalita pozvolna upadala a dnes řeholníci trvale obývají pouze čtyři kláštery.

Úchvatné stavby společně s pozdějšími freskami s náboženskou tematikou hrají v rámci umění postbyzantské éry klíčovou roli. Zároveň odkazují k ideálům raného křesťanství, které se věřící pokoušeli vzkřísit v klášterních komunitách ve 14. a 15. století. V roce 1988 byly pravoslavné kláštery Meteora zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.

Americká rentgenová observatoř Chandra pracuje ve vesmíru již téměř 25 let. Astronomové nedávno využili její pozorování a objevili „průduch,“ který je součástí dříve objeveného „komínu“ vedoucího z galaktického centra.

Komín s průduchem se nacházejí ve vzdálenosti asi 26 tisíc světelných let od Země, v blízkosti supermasivní černé díry Sgr A*. Tyto útvary zřejmě vznikly během předešlých výtrysků z oblasti této černé díry a na jejich udržování se podílejí mohutná magnetická pole. Komín byl objevený již dříve, opět díky pozorování Chandry, evropské rentgenové observatoře XMM-Newton a pozemní soustavy radioteleskopů MeerKAT.

Kouř supermasivní černé díry

Nově objevený průduch se nachází v horní části komínu, ve vzdálenosti asi 700 světelných let od supermasivní černé díry. „Domníváme se, že magnetická pole slouží jako stěny tohoto komínu, kterým proudí horký plyn z centra Mléčné dráhy, podobně jako kouř komínem,“ potvrzuje vedoucí výzkumu Scott Mackey z Chicagské univerzity. „Teď jsme objevili průduch komínu, kterým horký plyn tryská ven.“

Přestože celá struktura připomíná komín, nepochybně jde o zcela přirozenou záležitost. Badatelé se domnívají, že nově objevený průduch, patrný v rentgenové oblasti, vznikl působením rázových vln, vytvořených při střetu horkého plynu z centra galaxie s chladným plynem v oblasti, kde tento průduch pozorujeme. Podrobnosti objevu zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Autoři studie jsou přesvědčeni, že horký plyn, který proudí zmíněným průduchem, s největší pravděpodobností pochází ze série událostí, během nichž padá do supermasivní černé díry materiál a následně dochází k výtryskům z bezprostřední blízkosti černé díry, přičemž horký plyn proudí pryč komínem. Badatelé ale zároveň přiznávají, že není jasné, jak často k tomuto procesu vlastně dochází.