Při představě, že sedmdesátikilový muž či žena přiberou během pár týdnů čtyřicet kilo a pak proleží půl roku v posteli, vstávají lékařům vlasy hrůzou na hlavě. Takovému člověku by hrozil dlouhý seznam závažných onemocnění. Těžkou obezitou v kombinaci s dlouhodobou nečinností by si zadělal na hypertenzi, vysoké hladiny cholesterolu v krvi, cukrovku druhého typu, trombózu, aterosklerózu, osteoporózu, svalovou dystrofii a další neduhy.

Do úplně stejné situace se ale každoročně dostávají medvědi, kteří mohou na podzim zdvojnásobit tělesnou hmotnost, přičemž většina padá na vrub zvýšení zásob tělesného tuku. Medvědí „tlouštík“ se uloží na sedm měsíců k zimnímu spánku, aby se na jaře probudil sice vyhublý, ale jinak zcela fit. Tato zimní tělesná proměna je důvodem, proč výzkum zimního spánku medvědů nezajímá jen zoology, ale jeho výsledky bedlivě sledují i lékaři. Jsou přesvědčeni, že od medvědů okoukají recepty na léčbu mnoha civilizačních chorob, záchranu života těžce zraněných a možná otevřou cestu i ke zvládnutí dlouhých meziplanetárních letů.

Medvědí nadváha

Úžas budí schopnost medvědů zvládnout těžkou obezitu bez vážnějších poruch metabolismu, především cukrovky druhého typu, kdy organismus nereaguje na hormon inzulín. U obézních lidí představuje tento typ cukrovky jednu z vážných zdravotních komplikací. Cukrovka druhého typu prudce zvyšuje pravděpodobnost infarktů myokardu, mozkových mrtvic nebo poškození sítnice oka. Tým vedený Joannou Kelleyovou z Washington State University sledoval reakce tukových buněk odebraných z těla hibernujících medvědů a z těla medvědů v plné aktivitě.

Vědci zjistili, že hibernující medvědi produkují osm bílkovin, které udržují v jejich organismu citlivost k inzulínu. Ve studii publikované ve vědeckém časopise iScience poukazují Kelleyová a spol. na skutečnost, že stejné proteiny vyrábí i lidský organismus. Ty však obézním lidem citlivost k inzulínu nezajistí. O tom, zda by se mohli farmakologové inspirovat při vývoji léků proti cukrovce druhého typu medvědími bílkovinami, rozhodnou výsledky dalších experimentů.

V poslední době ale evolucí nabyté medvědí schopnosti selhávají a zvířata čelí stejným problémům, jaké trápí lidskou populaci. Zimy jsou mírnější a kratší a s tím se zkracuje i celková doba hibernace. Medvěd nabírá na podzim tukové rezervy na dříve obvyklou dlouhou a studenou zimu. Nahromaděný tělesný tuk pak nestihne během zkrácené hibernace spálit a na jaře se probouzí s „nadváhou“. Po několika mírnějších zimách už podíl tuku v těle šelmy dosahuje i mimo zimní období tak vysokých hodnot, že to nelze označit jinak než jako obezitu.

Lék proti trombóze?

Početný mezinárodní tým vedený kardiologem Tobiasem Petzoldem z mnichovské Ludwig-Maximilians-Universität nedávno přišel na kloub nevšední odolnosti hibernujících medvědů vůči tvorbě životu nebezpečných krevních sraženin – trombů. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Science. Tromby vznikají při delší nečinnosti, kdy klesá intenzita oběhu krve cévami. Známé je toto riziko například při dlouhých cestách letadlem, kdy pasažéři sedí. Vznik trombů ale ohrožuje i pacienty dlouhodobě upoutané na lůžko nebo lidi, kteří se nemohou hýbat v důsledku tělesného postižení.

Vědci z Petzoldova týmu odebrali vzorky krve volně žijícím medvědům během zimního spánku a také na jaře, kdy se zvířata probrala k plné aktivitě. Hibernující medvědi dokázali snížit srážlivost své krve. Klíčovou roli při tom sehrává pokles hladiny proteinu označovaného jako HSP47. Tato bílkovina patří k tzv. proteinům tepelného šoku a v organismu reguluje imunitní reakce. S poklesem hladin HSP47 dochází v organismu k tlumení zánětlivých reakcí, které za normálních okolností vyvolávají srážení krve.

Kupodivu stejným mechanismem se vzniku nebezpečných krevních sraženin brání i lidský organismus. Petzold a spol. to prokázali analýzami vzorků krve pacientů, kteří se dlouhodobě nemohou pohybovat v důsledku poranění míchy. Také u těch dochází k poklesu hladin proteinu HSP47 v těle a ke snížení srážlivosti krve. Při krátkodobém onemocnění, kdy jsme upoutáni na lůžko jen několik dní, se efekt HSP47 neprojeví, protože nad jeho účinky převládnou následky silných zánětlivých reakcí. „Bude zajímavé zjistit, zda se vyplatí potlačit srážení krve i u pacientů, kteří jsou upoutáni na lůžko po kratší dobu,“ podotýká Petzold. „Pro farmakology je to určitě zajímavé téma.“

Huňáči a atrofie svalů

Nečinnost tvrdě dopadá na lidské svaly. S jejich ochablostí se potýkají nejen pacienti dlouhodobě upoutaní na lůžko, ale třeba i lidé, kteří měli několik týdnů ruku či nohu v sádře. Medvědi jsou po probuzení ze zimního spánku plně akceschopní. Zpočátku se možná pohybují trochu pomaleji, ale to se rychle spraví. Odolností medvědích svalů vůči atrofii se zabývá tým vedený Michaelem Gotthardtem z berlínského Max-Delbrück-Centrum für Molekulare Medizin. 

Ve studii publikované vědeckým časopisem Scientific Reports vědci zkoumali vzorky svalů odebrané medvědům během hibernace i v období plné aktivity. Pomocí nejmodernějších technik zjišťovali, které geny ve svalových buňkách pracují a jaké proteiny jsou ve svalech syntetizovány nebo jsou z nich naopak odstraňovány.

Práci Gotthardtova týmu komplikovala skutečnost, že vědci neznají celý medvědí genom, a stejně tak nemají k dispozici důkladnější informace o kompletním spektru medvědích bílkovin, tzv. proteomu. Přesto došli k zajímavým zjištěním. Ve svalech hibernujících medvědů odhalili bílkoviny, jež razantně zasahují do metabolismu aminokyselin. Svalovým buňkám tak zajišťují vyšší množství některých tzv. neesenciálních aminokyselin, tedy aminokyselin, které organismus nemusí přijímat s potravou, protože si je dokáže vyrobit sám. Patří k nim např. aminokyseliny alanin, asparagin či serin.

To bylo pro vědce překvapení, protože dřívější pokusy o posílení růstu svalů podáváním neesenciálních aminokyselin v tabletách nemělo výraznější účinek. Snahy léčit tak svalovou atrofii seniorů nebo pacientů dlouhodobě upoutaných na lůžko opakovaně selhávaly.

Ve fázi výzkumu

Podle Gotthardta je důležité, aby si sval tyto aminokyseliny vyráběl sám, protože tak se spolehlivě dostanou na místo, kde jich je nejvíc zapotřebí. Pokud se ale dostávají do organismus s potravou přes trávicí trakt, nemusejí do svalu vůbec proniknout, nebo se tam dostanou v nedostatečném množství. Při léčbě a prevenci svalové atrofie by se proto měli lékaři zaměřit na aktivaci metabolických procesů, které zvýší produkci neesenciálních aminokyselin přímo svalovými buňkami pacientů.

Gotthardtův tým se pokusil vytipovat geny, jež v tom hrají zásadní roli. Patří k nim geny Pdk4 a Serpinf1, které se podílejí na metabolismu glukózy a aminokyselin, a také gen Rora, jenž sehrává významnou úlohu při řízení chodu vnitřních biologických hodin. Jak sám Gotthardt upozorňuje, neznamená to, že vědci našli klíč k léčbě svalové atrofie.

„Pro léčbu se hodí pouze ty zásahy do organismu, jejichž vedlejší účinky jsou velmi slabé nebo žádné,“ připomíná Gotthardt a dodává, že k případnému účinnému léku vede cesta pouze přes dlouhou řadu ověřujících experimentů.

Naděje pro lidi s osteoporózou?

Podobně jako svaly postihuje nečinnost lidí také jejich kosti. Například astronautům pobývajícím delší dobu ve stavu beztíže hrozí řídnutí kostí čili osteoporóza. Hibernující medvěd ale úbytku kostní hmoty velmi úspěšně vzdoruje. Některé mechanismy skrývající se v pozadí této medvědí schopnosti odhalil tým biologa Vadima Fedorova z University of Alaska v americkém Fairbanksu.

Jejich studie publikovaná ve vědeckém časopise Journal of Experimental Biology naznačuje, že hibernující medvědi udrží v rovnováze dva protichůdné procesy, které v kosti neustále probíhají. Na jedné straně se kost neustále rozkládá a při tom se z kostí odstraňují zestárlé kostní buňky. Na druhé straně zároveň vznikají z kostní dřeně nové kostní buňky, jež nahrazují odbouranou kostní tkáň.

U člověka s postupujícím věkem nebo s klesající fyzickou zátěží slábne tvorba nové kostní tkáně a na převaze získává rozkladný proces. Kostní hmoty ubývá, protože chabý přísun nových kostních buněk nestačí nahradit její ztráty. Hibernující medvěd tvorbu nové kosti nezvyšuje. To by bylo příliš náročné na živiny a energii a těmi se snaží zimní spáč šetřit.

Blahodárné zpomalení

Hibernujícím medvědům ubude v krvi proteinů, zajišťujících rozklad kosti a odbourávání zestárlých buněk. Hladina vápníku, z něhož se tvoří kost, se v krvi zvířat upadajících do hibernace nezmění, a to znamená, že rozklad staré kosti a tvorba nové kostní hmoty jsou i během zimního spánku v rovnováze.

Medvědí proteiny regulující rozpad kosti patří do skupiny enzymů označovaných jako alkalické fosfatázy a mají svůj protějšek v lidském organismu. Zatím ale není jasné, jestli se v budoucnu podaří léčit osteoporózu lidí preparáty, které by potlačily aktivitu „kostních“ alkalických fosfatáz a napodobily tak medvědí odolnost k řídnutí kostí. Tyto enzymy totiž nejsou jedinými proteiny podílejícími se na stabilizaci kostry hibernujících medvědů.

Hladina jedné z bílkovin potlačujících rozklad kostí roste u hibernujících medvědů na patnáctinásobek hodnot, jež jsou běžné u plně aktivních šelem. Kostru tak hibernujícímu medvědovi chrání větší počet bílkovinných molekul, jež působí ve vzájemné souhře. Pro farmakology nebude jednoduché tuto souhru imitovat pomocí jednoho jediného léku. 

Slavná lokalita s pyramidami v Gíze, která se rozkládá na dnešním předměstí egyptské Káhiry, je pod drobnohledem archeologů již od první poloviny 19. století. V rámci jejího průzkumu bylo objeveno i tzv. Západní pohřebiště, které se nachází těsně vedle Chufuovy nebo též Velké pyramidy, u její západní strany.

Výzkum Západního pohřebiště se po dlouhá léta soustředil především na mastaby – nadzemní hrobky z cihel a s rovnou střechou, určené pro příslušníky vládnoucích vrstev. Jedna část pohřebiště, nacházející se u jižní strany, ale dlouhodobě zůstávala prakticky neprozkoumaná. Právě na tuto část se zaměřil mezinárodní tým archeologů, který dané území prozkoumal s použitím moderních metod průzkumu podzemí, včetně georadaru a elektrické rezistivní tomografie. Výsledky průzkumu vědci zveřejnili počátkem měsíce v odborném časopisu Archaeological Prospection.

Anomálie na Západním pohřebišti

Motoyuki Sato z Univerzity Tohoku a jeho kolegové zde objevili doposud neznámou podzemní anomálii. O anomálii vědci hovoří, neboť zatím není úplně jasné o co přesně jde. Získaná data napovídají, že jde o prostor, který má jinou hustotu než jeho okolí, který je vzhledem ke svému tvaru anomálie téměř jistě umělého původu.

Anomálii ve skutečnosti zřejmě tvoří dvě struktury, přičemž jedna se nachází podstatně blíže k povrchu. Nachází se v hloubce asi dvou metrů, její velikost je zhruba 10 × 15 metrů a nejspíš je vyplněná pískem. Zřejmě slouží jako podpůrná struktura pro hlouběji umístěnou část, která se nachází v hloubce zhruba 5 až 10 metrů a zabírá plochu přibližně 10 metrů čtverečních. Archeologové se již nemohou dočkat, až nově nalezené struktury důkladně prozkoumají.

Ve druhé polovině 19. století znal v Rakousko-Uhersku obrazy a fotografie mimořádně atraktivní panovnice skutečně každý. Stala se z ní první novodobá ikona, jejíž tvář vévodila dobovým médiím. Vděčila za to technickému pokroku, neboť vstoupila na veřejnost v době, kdy triumfovala fotografie a noviny i časopisy horečně sháněly obrázky celebrit. A mezi nimi vynikala tajemná a krásná císařovna. 

Ta předjímala to, co dělají dnešní influenceři, jelikož rozhodovala o tom, které vyretušované fotografie budou zveřejněny a které nikoliv. Aktivně se tak podílela na vytváření svého mediálního obrazu. Jakmile její tvář začaly hyzdit vrásky, skrývala ji za závojem či vějířem, již nikdy neseděla portrétistům, a dokonce se přestala fotografovat. Z toho důvodu nejsou k dispozici žádné fotografie stárnoucí panovnice, můžeme obdivovat pouze snímky věčně mladé pohádkové císařovny. 

Cesta ke druhému životu 

Mýtus tajuplné Alžběty Bavorské přezdívané „Sissi“ se definitivně zrodil po její tragické smrti v sobotu 10. září 1898, kdy ji na břehu blankytně modrého Ženevského jezera propíchl italský anarchista pilníkem. Kdyby zemřela jako stará paní, určitě by se o ní dnes tolik nemluvilo. Rovněž rakousko-uherské úřady začaly tématu ovdovělého císaře a jeho zavražděné krásné manželky využívat pro monarchistickou propagandu. S jejím portrétem se razily mince, vydávala alba, poštovní známky, nejrůznější užitkové předměty či suvenýry. V každé zemi, kde ráda pobývala, se zřizovaly výbory na stavbu památníků. 

Lidé se o krásnou panovnici nepřestali zajímat ani po zániku monarchie v roce 1918. Jedním z ikonografických symbolů „starého světa“, který byl rozmetán na krví zalitých bojištích první světové války, ale po němž se bývalým poddaným začalo velmi záhy stýskat, se stal portrét osmadvacetileté císařovny v tylové róbě krémové barvy a s vlasy posetými briliantovými hvězdami, která na diváka hledí přes rameno, německého malíře Franze Xavera Winterhaltera.

Kudy za krásnou panovnicí? 

Kam směřují tisíce turistů, aby mohly zhlédnout místa paměti, spjatá s mytickou Sissi? Nejvíce jich putuje do Vídně, kde se pietně klaní jejím ostatkům v Císařské hrobce pod Kapucínským kostelem. V nedalekém císařském farním Augustiniánském kostele si pak mohou představovat skvostnou scenérii „svatby století“, při níž se Alžběta v pondělí 24. dubna 1854 provdala za Františka Josefa I. 

Sisi Museum v císařské rezidenci Hofburgu ročně navštíví téměř milion turistů. Mezi více než 300 vystavenými předměty mohou obdivovat císařovniny šaty, dopisy, nábytek, obrazy, fotografie, deštníky, vějíře a rukavice, části oděvu, kosmetické recepty, sklenice na mléko, lékárničku, ale také její pravou botu, kterou měla obutou na oslavě stříbrného výročí svatby, nebo její cestovní skříňku s kartami. Vedle originálu císařovnina úmrtního listu je zde vystavena i posmrtná maska a smuteční mašle z katafalku od její sestry Marie, kde je zlatým písmem napsáno „Addio Regina –Tua Mari“ (Sbohem královno, Tvá Marie). 

V Hofburgu pak turisté většinou navštíví i apartmány, kde panovnický pár bydlel. Ve druhém hlavním sídle, zámku Schönbrunn, kde Alžběta s rodinou občas pobývala v létě, je vystavena například její vlečka ze svatebních šatů a její kočáry. Méně turistů již zavítá do městského paláce Hermesvilla, který dostala od manžela, do barokního zámku Laxenburg, kde strávila líbánky a narodily se zde dvě z jejích dětí, nebo do císařské vily v Bad Ischlu, kde se zasnoubila.

Ve všech muzeích a palácích si návštěvníci mohou vybírat z nepřeberného množství suvenýrů, sladkostí, knih, pohlednic, mincí, porcelánových souprav, hrnků a hrnečků, sněhových koulí, pečetidel s voskem, dóz, cukřenek, medailonků, kabelek, magnetek, alkoholu, sametových sáčků se sušenými květy, rtěnek nebo obalů na smartphone. A z mnoha výrobků se na nás záhadně usmívá Sissi jako jakási habsburská Mona Lisa. 

Náročnější nadšenci nakupují kopie císařovniných šperků, jako byly diamantové hvězdy do vlasů, náhrdelníky, náramky, prsteny či náušnice. Císařovnin mýtus samozřejmě cíleně podporují i rakouští podnikatelé a politici, neboť jim přináší obrovské zisky. Sissi rakouským obchodníkům každoročně vydělává miliony eur. 

V literatuře krásné… 

Císařovna se stala hlavní postavou hned několika románů. Je příznačné, že většinu z nich napsaly ženy. K nejznámějším určitě patří britská autorka románů červené knihovny Barbara Cartland. V roce 1992 vyšla česky její kniha Sissi: soukromý život Alžběty, císařovny rakouské. Pro úplnost dodejme, že spisovatelčina dcera byla nevlastní tchyní idolu 20. století – princezny Diany, která měla s císařovnou mnoho společného. Další knihy o Sissi francouzské spisovatelky Nicole Avril stejně jako její německé kolegyně Gaby Schuster a norské literátky Clara Tschudi do češtiny přeloženy nebyly, k dispozici máme pouze román Sisi: sen o lásce německé spisovatelky Gabriele Marie Cristen. 

V dnešní době posedlé detektivy a spletitými vyšetřováními nepřekvapí, že rakouský spisovatel Thomas Brezina nechal v císařovnu v kriminálním románu Sisis schöne Leichen. Kaiserin Elisabeth ermittelt (Sisiiny krásné mrtvoly. Císařovna Alžběta vyšetřuje) vyřešit případ vraždy. Vysvětlil to tím, že „mluvila několika jazyky, byla vzdělaná a zjevně inteligentní. Mnozí jsou přesvědčeni, že svůj potenciál téměř nevyužila. V mém románu ano“. Z českých autorek se tématu chopila Soňa Sirotková a vydala v roce 2008 historický román Říkali mi Sisi, a o šest let později Sisi. Rodokmen duše. Čtenáře v anotaci vyzývá: „Pokusme se ji nyní pochopit v širokém záběru života její duše.“ 

…i odborné 

Knižní trh je neustále zaplavován novými vědeckými a popularizujícími publikacemi o císařovnině životě, jejichž autoři čtenáře ubezpečují, že příběh o excentrické panovnici pojali z nového úhlu. V mnoha případech se ale nejedná o nové objevy, nýbrž o opakování známých poznatků. První významný a dodnes čtivý životopis Alžběta: zvláštní žena publikoval rakouský životopisec a aristokrat Egon Caesar Corti v roce 1934. V podtitulu se uvádí „Podle písemné pozůstalosti císařovny, deníků její dcery a dalších nezveřejněných dokumentů“. Česky vyšel až v roce 2008. 

Rakouská historička Gabriele Praschl-Bichler pojala knihu o císařovně Císařovna Alžběta: mýtus a pravda, která vyšla česky v roce 1998, jako literaturu faktu a zaměřila se především na její vnitřní svět. Později vydala i knihu Kondiční a dietní program císařovny Sissi. Nejmodernější a nejkvalitnější biografii dosud napsala německo-rakouská historička Brigitte Hamann. V češtině vyšla v roce 2011 pod názvem Alžběta: císařovna proti své vůli. Významně poopravila romantický obraz o panovnici, mimo jiné zjistila, že Alžběta nebyla ve Vídni oblíbená, málokdy se zde nechala vidět, takže Vídeňané po ní příliš netruchlili.

Rakouská historička Martina Winkelhofer, která přednášela i v Praze, vydala v loňském roce knihu Sisis Weg. Vom Mädchen zur Frau – Kaiserin Elisabeths erste Jahre am Wiener Hof (Sisiina cesta. Z dívky ženou – První léta císařovny Alžběty u vídeňského dvora). Věnovala se císařovnině každodennímu životu a mimo jiné uvedla, že čtyři vychovatelky, s nimiž vyrůstala, měly jedno společné: byly to mladé ženy bez životních zkušeností. Tyto vychovatelky nemohly Alžbětě říci nic o jejích budoucích úkolech manželky nebo matky. Dále zdůraznila, že příběh císařovny se dotýká i současných problémů žen, emancipace a tématu duševního zdraví. 

Na stříbrném plátně 

Ve třicátých letech o nešťastné panovnici vycházel román na pokračování, který posloužil rakouskému režisérovi Ernstu Marischkovi jako podklad pro scénář filmové trilogie Sissi, již natočil v padesátých letech 20. století. Hlavní hrdinku ztvárnila líbezná a dojemně křehká herečka Romy Schneiderová. Tato naivní pohádka byla nejen největším kostýmním filmem, jaký kdy rakouské studio natočilo, ale především světovým trhákem. Do kin se valily miliony návštěvníků, aby zhlédly nejslavnější milence podunajské monarchie. A k tomu přibyly stamiliony televizních diváků. Díky trilogii Alžbětin mýtus triumfoval na celém světě. 

Další filmová a televizní ztvárnění Alžbětina života stojí ve stínu Marischkova sladkobolného eposu. Také televizní seriál Komisař Rex se přiživil na populárním tématu a v třináctém dílu Sisi páté série se spolumajitelka oděvního salonu snaží tajně po nocích vžít do role císařovny a zavolá si na projížďku rakouské metropole fiakr. Výlet končí tragicky, kočí je mrtev. Vrah samozřejmě použil jako vražedný nástroj pilník. Poslední televizní počin, německo-rakouský seriál Sisi (2021) ztvárnil císařovnu jako moderní ženu, prototyp bojovnice za rovnoprávnost, krasavici, kterou „terorizují“ dvořané. Neopomněl při tom přidat mnoho erotických scén, včetně sebe ukájející princezny. 

V roce 2022 byl do kin uveden rakouský film Corsage (Korzet) o stárnoucí panovnici, která se vyrovnává s otázkou po smyslu existence, když už nemůže být ideálem krásy. Do německých kin zase v roce 2023 zamířil film Sisi und ich (Sisi a já) o císařovnině dvorní dámě a její lásce ke své paní. A konečně i Netflix neodolal a v roce 2022 uvedl na obrazovky šestidílný seriál The Empress (Císařovna), ve kterém je ikona císařské rodiny „neobvyklá, genderově fluidní a bisexuální“. 

Věčný mýtus 

Velký úspěch měl již ve 30. letech minulého století v meziválečné Vídni muzikál Sissi. Podobně si velké popularity vydobyl v 90. letech minulého století muzikál Elisabeth, ve kterém „muzikálový“ vrah na konci prozpěvuje: „Zavraždil jsem ji, protože to chtěla.“ Muzikál se stal vývozním artiklem a vedle německy mluvících zemí byl hrán i v Japonsku, Jižní Koreji a Číně. S více než jedenácti miliony diváků se jedná o nejúspěšnější německojazyčný muzikál všech dob.

Alžběta se milionům diváků vryla do paměti jako krásná, křehká a nešťastná žena, která se nehodila do své doby. Nevadí jim, že originál byl zcela jiný, že skutečná císařovna nemá s pohádkovou Sissi nic společného. Nechtějí slyšet o tom, že neurotická císařovna zasvětila svůj život kráse, nikoliv manželovi, dětem a poddaným. Nepozastavují se nad tím, že si kvůli dietám ničila zdraví, jezdila na koni obkročmo jako Hun, cvičila jako Jane Fondová a mytí vlasů dlouhých až k patám jí zabralo téměř celý den. A tak je jisté, že Alžbětin příběh ani v našem století nevyjde z módy…

Dnes již neobydlené chilské hornické městečko Sewell leží na andských svazích v provincii Cachapoal. Opravdový unikát z něj činí nejen poloha ve výšce 2 250 m, ale i netypický způsob řešení tamních ulic. Vzhledem ke strmému terénu vedou totiž téměř vertikálně. Na seznamu UNESCO však Sewell najdete i proto, že představuje vynikající příklad uměle vybudovaných měst tam, kde k těžbě rudy sloužila místní levná pracovní síla.

Město vyrostlo kolem velkého centrálního schodiště, stoupajícího od vlakového nádraží. I proto se mu začalo přezdívat „město schodů“. Výstavba v nehostinném terénu této výšky se samozřejmě neobešla bez potíží – do Sewellu se například nedostala žádná vozidla na kolech.

Důvody pro vybudování města však byly prozaické. Místo se totiž nachází nedaleko El Teniente, největšího podpovrchového měděného dolu na světě. S výstavbou města začala americká těžařská firma Braden Copper Company v roce 1904 a pojmenovala jej po svém prvním prezidentovi, Bartonu Sewellovi. 

Nemocnice i divadlo

Horníci původně bydleli společně v domech zvaných „colectivos“, teprve později vznikla i obydlí rodinného typu. Následovala výstavba hřišť, náměstí, obchodů, nemocnice a nakonec i vlastního divadla. Obydlí se stavěla ze dřeva a často se pyšnila křiklavě barevnými omítkami, například zelenou, žlutou nebo červenou.

Život v Sewellu však přesto přinášel mnohá úskalí. Rozdíl oproti běžným městům spočíval kromě vysoké nadmořské výšky také v tom, že se obyvatelé pohybovali po hlavní ulici a přilehlých uličkách do prudkého kopce. Procházky však měly ke komfortu daleko, hlavní městské schodiště totiž nebylo dlážděné. Mimoto se nad Sewellany neustále vznášely hrozby zemětřesení, sesunu lavin a sopečných výbuchů. Roku 1945 navíc zasáhl město tragický požár, při kterém zahynulo 355 lidí.

Na vrcholu svého rozmachu se Sewell přesto pyšnil patnácti tisíci obyvateli. Zlom nastal až po roce 1967, kdy většinový podíl v důlní společnosti získala chilská vláda. Ta většinu sewellských obyvatel přesunula do sousedních měst Rancagua a Copper a postavila pro ně silnici, díky níž mohli dojíždět. Znárodnění dolu roku 1971 znamenalo pro atypické městečko poslední ránu. Většinu těžby tehdy chilští politikové přesunuli do státem vlastněného dolu Codelco.

NGC 4753 je relativně blízká galaxie v souhvězdí Panny, kterou pozorujeme ve vzdálenosti asi 60 milionů světelných let. Objevil ji už v únoru 1784 astronom William Herschel. Dnes víme, že patří ke vzácnému typu galaxií. Jde o čočkovou galaxii, kterou ještě navíc vidíme prakticky z bočního pohledu.

Vědci se domnívají, že tyto galaxie představují přechodový typ mezi spirálními a eliptickými galaxiemi. Mají tvar čočky s tenčím diskem, v němž ale scházejí známky spirálních struktur. Galaxie NGC 4753 je i mezi čočkovými galaxiemi výjimečná tím, že její jádro obklopuje změť čar tvořených kosmických prachem. Vypadá, jako by ji zapředl nějaký kosmický pavouk.

Čočka v pavučině

Stále skvělý Hubbleův vesmírný dalekohled nedávno pořídil pozoruhodný a doposud nejdetailnější snímek této galaxie. Je na něm dobře patrná komplexní struktura, kterou v ní vytváří kosmický prach. Vědci odhadují, že galaxie NGC 4753 asi před 1,3 miliardami let prodělala kosmickou srážku s trpasliční galaxií a nápadné struktury prachu jsou zřejmě pozůstatkem této srážky.

Většinu hmoty galaxie zřejmě jako obvykle tvoří halo temné hmoty, které je v tomto případě sférické a mírně zploštělé. Povaha této galaxie a především její prachové struktury z ní dělají velmi zajímavý objekt výzkumu pro astronomy. Zkoumají ji hlavně kvůli pochopení evoluce čočkových galaxií, která stále není moc jasná.

Další „bonusem“ této galaxie představují pro odborníky dvě supernovy typu Ia, tedy standardní kosmické svíčky, které jsou nesmírně důležité pro kosmologii, například pro výzkum rozpínání vesmíru. Slouží k přesnému určení vzdálenosti, kterou by bez jejich pomoci bylo mnohem obtížnější odhadovat.

Zmrazování je považované za efektivní metodu uchování organického nebo i živého materiálu po delší dobu. Přesto ale při něm dochází k poškozování buněk a tkání – když se voda mění v led, krystaly ledu obvykle potrhají původní buňky. Proto nemá například rozmrazené maso nebo ovoce původní konzistenci a chuť. Ještě mnohem vážnější problém je to v případě orgánů či tkání určených k transplantaci nebo třeba k výzkumu.

Odborníci čínské Univerzity Fu-tan v Šanghaji nedávno experimentovali s různými recepty na směs chemických látek, která by co nejlépe uchovala mozkovou tkáň při zmrazení tak, aby po rozmrazení nedošlo k jejímu poškození. Nepoužívali celé mozky nebo kusy lidské tkáně, ale mozkové organoidy vypěstované z lidských buněk. Pro vědecké účely jsou organoidy mnohem praktičtější a současně i věrohodné, pokud jde o výsledky experimentů.

Mozek na ledu

Vypěstované mozkové organoidy vědci namáčeli v různých látkách a pak je na 24 hodin zmrazili v kapalném dusíku. Po uplynutí této doby organoidy rychle rozmrazili v teplé vodě a následně ověřovali funkčnost organoidů, jejich schopnost růst a také míru jejich poškození na buněčné úrovni. Po vytipování nejvhodnějších látek testovali různé směsi v dalším kole podobných testů. Výsledky svých experimentů vědci zveřejnili v odborném časopise Cell Reports Methods.

Čínský tým nakonec dospěl k receptu, který nazvali MEDY, podle začátečních písmen čtyř ingrediencí. Směs MEDY tvoří (m)ethylcelulóza, (e)thylenglykol, (d)imethylsulfoxid a (Y)-27632. Látka Y-27632 je organická sloučenina, která slouží jako selektivní inhibitor kinázy ROCK1, což je významný regulátor buněčné kostry, který se ale také podílí na řadě nádorů a nežádoucích procesů. Jeho inhibice tedy buňky chrání.

Badatelé použili směs MEDY, vložili do ní mozkové organoidy a zmrazili je na různou dobu, od 1 až po 18 měsíců. Ukázalo se, že organoidy bez problémů vydržely i nejdelší testované zmrazení. 

V dalším kole vědci použili stejnou směs a zmrazili vzorky živé mozkové tkáně odebrané lidskému pacientovi s epilepsií. Také v tomto případě se ukázalo, že směs MEDY ochránila zmražené buňky před poškozením. Proces nenarušil strukturu mozkových buněk, a dokonce zachoval i patologické projevy epilepsie. 

Jde o důležitý pokrok, díky kterému bude možné zmrazit živé vzorky pro pozdější výzkum. Nejbezprostřednější dopad nové technologie spočívá v možnosti dlouhodobého skladování mozkových organoidů a vzorků pro biomedicínský výzkum. Vědci věří, že časem by se podobný postup mohl uplatnit i při dlouhodobějším uchovávání celých mozků a dalších tkání.

V době narození Marie Terezie v roce 1717 dominovaly v rakouském soustátí stejně jako v jihoněmeckých zemích italské kulturní vlivy, ale později za její vlády (1740–1780) převládla u vídeňského dvora i díky spojenectví s Versailles francouzská móda, včetně tanečního umění. První umělý styl s precizními systematizovanými pravidly a přísně vypracovanou technikou pohybu se nazýval krásný nebo vznešený tanec. Jednalo se o samostatnou uměleckou formu baletu. 

Za svůj zrod vděčil francouzskému králi Ludvíku XIV., který byl vynikajícím a nadšeným tanečníkem. V baletních vystoupeních se nejčastěji stylizoval do role boha Slunce Apollona a umění i tance využíval jako jednoho z hlavních nástrojů alegorické prezentace vlastní osoby coby středobodu dvora i monarchie. Nevstupoval na scénu jako tanečník, nýbrž jako ztělesnění panovnické suverenity, absolutistické moci, elegance a nadpozemské vznešenosti. Tanec se stal každodenní součástí dvorského života, dvořané rekrutující se výlučně ze šlechty museli denně cvičit taneční kroky a prezentovat se na plesech i v divadelních produkcích. I tímto způsobem král kontroloval a zaměstnával svou šlechtu, takže jí nezbýval čas kout pikle či připravovat povstání. 

Tančící Vídeň 

Ze dvora v nové rezidenci Versailles učinil Ludvík XIV. vzor pro celou Evropu. Ve Vídni se již za vlády otce Marie Terezie, císaře Karla VI. (1711–1740), začala pořádat baletní představení a plesy „po francouzsku“, tedy za účasti panovnického páru a členů panovnické rodiny. Stejně jako na francouzském dvoře byly i ve Vídni plesy pod dozorem nejvyššího hofmistra pečlivě připravovány a řízeny dvorními a císařskými tanečními mistry, ceremoniáři a skladateli. Řídili se tanečním patentem a karnevalovým a plesovým řádem. 

Skutečným účelem dvorních plesů však nebyl samotný tanec, nýbrž reprezentace a demonstrace nádhery i moci. Plesů se kromě členů dynastie a dvora mohli účastnit také zahraniční diplomaté, aktivní důstojníci vídeňské posádky, další šlechtici a vysocí úředníci. Marie Terezie byla vzdělávána především v jazycích a dějepisu, hudební výchově a tanci. Dostalo se jí vskutku kvalitního hudebního vzdělání a na dvorních představeních se tedy mohla projevit jako talentovaná sopránová zpěvačka. Také ráda tancovala menuety. Nadšení pro hudbu a tanec sdílela se svým vzdáleným příbuzným, „králem tance“ Ludvíkem XIV. Španělský král Filip III. a jeho žena Markéta Habsburská byli totiž královi prarodiče a císařovniny prapraprarodiče. 

Maškarní plesy 

Mladá Marie Terezie milovala oslavy spojené s masopustem, tedy dnem před Popeleční středou, který byl bujaře oslavován tancem ve speciálních sálech, palácích, měšťanských domech a hostincích. Nejvýznačnější událostí byl karneval v císařském sídle Hofburgu, na který se sice smělo chodit v maskách, ale pouze v „počestných“. Kostýmy prostitutek nebo upírů bychom tam nespatřili, hosté se převlékali zejména za nižší vrstvy, například za kuchaře či služebnictvo, nebo přicházeli v páru v tradičních krojích různých národností. Někteří se oblékali i do výstřednějších a exotičtějších kostýmů, například Římanů, Peršanů, Turků, otroků či harlekýnů. 

Marie Terezie šla ve svých třinácti letech za dolnorakouskou selku, o pár let později přijímala se svým manželem Františkem Štěpánem hosty v přestrojení za „hostinského a hostinskou U Černého orla“. Oba neobyčejně bavila možnost zažít na chvíli „svět naruby“. Bohužel nevíme, zda se podobně jako jiní aristokraté po půlnoci „v utajení“ přesouvali z dvorního karnevalu na méně vznešené a exkluzivní, ale o to veselejší a frivolnější taneční zábavy, které pořádali měšťané a prostý lid. Nicméně se to jeví jako velmi nepravděpodobné, neboť na karnevalových akcích „ve městě“ se totiž skutečně hýřilo, bujely milostné pletky a docházelo k mnoha výtržnostem či opileckým bitkám. 

Dvůr se baví 

Při slavnostních příležitostech, jako byly oslavy narozenin členů dynastie, se pořádaly dvorské plesy. V těchto případech záleželo především na reprezentaci nádhery, bohatství, prestiže a moci panovnické rodiny a nejvyšších kruhů. Jeden z nejúchvatnějších maškarních plesů s ohňostrojem v tereziánské éře proběhl v roce 1770 v rámci oslav svatby arcivévodkyně Marie Antonietty s francouzským následníkem, pozdějším králem Ludvíkem XVI. 

Konal se za účasti 1 500 hostí v maskách v nádherné vídeňské rezidenci Belvedere, kterou nechal postavit známý vojevůdce Evžen Savojský. Náklady na slavnostní osvětlení místností a venkovní osvětlení 500 lucernami, 6 900 voskovými svíčkami, na nezbytné tesařské a truhlářské práce, a také na malíře a barvy, olej, terpentýn, zápalné tyče a další pyrotechniku, lešení, různé rekvizity, velkolepou výzdobu, stavbu samostatné dřevěné haly na zahradní straně paláce, květinová aranžmá s více jak 100 000 čerstvých květin, osvětlení, na obsluhu a catering zahrnující čaj, čokoládu, kávu, víno, pivo, studené pečené maso, zákusky a další delikatesy, se vyšplhaly na 31 000 guldenů, přibližně dnešních 340 000 000 korun. Pro srovnání uveďme, že kůň tehdy stál deset a jednoduchý cestovní kočár okolo 60 guldenů. 

O hudební doprovod se postaraly dva orchestry po 80 hudebnících. Tančilo se ve velkých sálech a galeriích. Na parketu si kromě dvořanů, aristokratů, hodnostářů cizích zemí a států mohli zatančit taktéž nejvyšší úředníci, členové akademické obce univerzity, představitelé vídeňského magistrátu, městského soudu, významní obchodníci, měšťané a umělci. 

Jaké další zábavy kromě baletu a tance čekaly na Marii Terezii? Ačkoliv se panovnice svědomitě věnovala státním a rodinným povinnostem, našla si čas i na odpočinek a zábavu. Dámám u dvora byly vyhrazeny „venkovní“ zábavy jako střelba na terč, sokolí lov, lov na jeleny a dámské kolotoče, tedy „balety“ s koňmi a kočárem. Večer se obvykle hrálo divadlo, ale pouze francouzské komedie a frašky, které předváděla k tomuto účelu najatá společnost. Občas byl den zakončen plesem, loterií nebo ohňostrojem. 

Společenské tance 

Vedle baletu, který pěstoval panovnický dvůr a nejvyšší šlechta, se ve šlechtických a měšťanských vrstvách rozvíjel společenský tanec, tedy ten, který nepředváděli profesionální tanečníci. Na rozdíl od lidových tanců se lidé společenské tance museli naučit od tanečních mistrů. Ve druhé polovině 18. století byly dominantními a nejoblíbenějšími společenskými tanci menuety, kontratance v anglickém stylu, cotillion, německý tanec, polonéza a valčík. Zatímco v první polovině 18. století se dalo hovořit o sociální kategorizaci společenských tanců, takže menuet byl vyhrazen šlechtě, kontratance měšťanstvu a německý tanec venkovanům, v tereziánské době se u dvora a ve šlechtických sídlech tančily již všechny zmíněné druhy tanců. 

Nejoblíbenější dvorský tanec, menuet, byl považován za ztělesnění francouzské elegance a symbol důstojnosti, půvabu a lehkosti, ba dokonce za taneční umění par excellence. Vznikl na venkově v blízkosti západofrancouzského města Poitou a jeho název je odvozen od „malých“ kroků. Menuet se tančí v otevřených párech, kromě základního schématu (dva kroky s pokrčením nohy následované dvěma kroky s napnutýma nohama) vyvinuli taneční mistři nespočet dalších variací. Například tanečník se po stylizovaném pozdravu partnerů a diváků přiblíží ke své dámě a opět se od ní vzdálí.

Kontratanec v anglickém stylu pocházel z Britských ostrovů. Při tomto skupinovém figurovém tanci vystupují jednotlivé páry ze základního postavení a střídavě se proti sobě setkávají v rozdílných tanečních figurách. Mezi nejoblíbenější figury patřila promenáda, při níž páry postupují tanečním sálem v kruhu, osmě či vlnovce, dále dosido, kdy se partneři vzájemně obcházejí „záda na záda“, anebo brány, kdy dvojice vedle sebe vzpaží vnitřní ruce a postaví „bránu“. Velmi častá byla forma třípárového tance, kdy pár z první pozice odtančí komplikovanější figury, více nebo méně v součinnosti s dalšími páry, a poté se ocitne na nejnižší třetí pozici, a do první pozice se tak dostává další pár. Díky tomuto společenskému tanci si každý zatančil doslova s každým. 

Z Anglie, Německa i Polska 

Zdvořilou verzí kontratance v anglickém stylu byl cotillion, který se v 18. století rozšířil z Francie do celé Evropy i Ameriky. Tančily ho čtyři páry ve čtvercové formaci v kruhovém uspořádání, přičemž se střídaly spletité figury hlavní části s prostými refrény. Na konci století se cotillion přerodil ve čtverylku. Termín německý tanec se používá v užším smyslu pro označení tance volného tempa a lidového původu, jenž původně kombinoval tanec v rovnoměrném tempu (chůze) s tancem v nerovnoměrném tempu (skoky). Nebyl totožný s pomalým tancem v sudém rytmu nazývaném allemanda, při kterém páry postupovaly tanečními kroky po sále tam a zpět. 

Polonéza neboli polský tanec patří mezi vznešené procesní tance, kdy páry tančí dokola v tanečním sále za doprovodu hudby v trojdobém metru a mírném tempu. Zrodil se v Polsku z folklórních svatebních tanců. Podunajská monarchie se stala kolébkou valčíku, který se objevil již v polovině 18. století. V tereziánské éře se však ještě masově neprosadil, neboť se tančil v poměrně těsném držení, což u dvora vyvolávalo rozhořčení, takže ho pro jeho údajnou „nemorálnost“ úředně zakázal. Valčík dobyl svět až v 19. století. 

Spořivá matrona 

Císařovna Marie Terezie byla sice v mládí nadšenou tanečnicí, ale poté, co se v roce 1740 chopila vlády nad podunajskou monarchií, nezbývalo jí na potěšení z tance a hudby příliš času. Rovněž musíme připomenout, že porodila šestnáct dětí, takže převážnou část první půlky života byla neustále těhotná nebo v šestinedělí, což byl stav, během kterého dobová tradice velela neúčastnit se tanečních zábav. Jako vznešená panovnice už nevystupovala jako zpěvačka. Výjimku učinila pouze jednou, ve svých 45 letech, kdy v Loretánské litanii zapěla árii, kterou pro ni napsal německo-italský skladatel Johann Adolph Hasse. 

V rámci úsporných opatření přestala platit dvorská divadelní představení a dvorní hudební orchestr se mohl věnovat pouze chrámové a komorní hudbě. Nicméně dbala na to, aby její děti získaly dobré hudební vzdělání, a podporovala jejich umělecké nadání. Hudebníci a zahraniční virtuosové (včetně rodiny Mozartů) byli do Hofburgu nebo Schönbrunnu často zváni na odpolední kávové dýchánky v širším rodinném kruhu. 

Po smrti manžela v roce 1765 se počet slavností u vídeňského dvora značně snížil. Marie Terezie o ně ztratila zájem a její syn a spoluvladař, vážný a akurátní Josef II. (1780–1790), nejevil velké nadšení pro reprezentaci a zábavy. Císařovna jako vdova již netančila, naopak se u ní stále více projevovala přísná katolická výchova a odpor k nejrůznějším „požitkům“. Proto často a tvrdě kritizovala taneční mánii svých poddaných, která se projevovala zejména na vídeňských předměstích. 

Podle jedné z legend měla dokonce založit „komisi cudnosti“, která měla neúprosně stíhat skutečné nebo domnělé nemravnosti, včetně příliš odvážných a necudných tanců. V archivech se však o tomto úřadu nenašla jediná zmínka. Celkově je ale třeba přiznat, že její dvůr z hlediska morálky, nebo alespoň slušnosti daleko převyšoval většinu tehdejších dvorů.

Chichicastenango proslulo jedním z nejbarevnějších trhů ve Střední Americe a láká nejen místní obyvatele z blízkého i vzdáleného okolí, ale také zahraniční turisty. Cizích návštěvníků však v poměru k domácím přijíždí tak málo, že se ve všudypřítomném mumraji docela ztratí. Tržiště ožívá každý čtvrtek a neděli, přičemž doslova pohltí celé město.

Při procházce rušnými uličkami vás určitě zaujmou zářivé odstíny mayských vyšívaných halen neboli huipiles, které rozhodně nepatří k levným suvenýrům – jejich přepočtená cena se pohybuje v tisících korun. Pokud si ovšem huipil koupíte, pokud možno si ho neoblékejte přímo na místě. Každý kus totiž vypráví příběh o mayské historii, přičemž použité tvary a barvy reprezentují konkrétní komunitu. Místní jsou na ně patřičně hrdí, a neradi je proto vidí na někom, kdo do společenství očividně nepatří. Složité geometrické vzory mohou zosobňovat například přírodu či vesmír, ale nezřídka představují také konkrétní orientační body nebo posvátná místa. Výstřih může být ve tvaru slunce, červená barva symbolizuje vášeň či vitalitu a modrá zas oblohu, případně vodu.

V davu zvířecích hlav

Kromě huipiles na trhu natrefíte také na nejrůznější ubrusy či přehozy. A zaujmou rovněž barevné dřevěné masky ve tvaru zvířecích hlav, které se v lokalitě používaly od 19. století při obřadech a tancích: Tradičně se spolu s pestrými kostýmy vyrábějí v lidových dílnách, zvaných morerías. Na stáncích najdete i guatemalské šperky, často s barevnými korálky a složitými vzory. Oblibě se těší rovněž stříbrné a nefritové ozdoby, které už si můžete po zakoupení bez obav rovnou nasadit.

Trh se člení do jednotlivých zón, jež se zaměřují vždy na určitý druh zboží. V pomyslném středu pak stojí hala, až po okraj zaplněná stánky s ovocem a zeleninou. Běžně přitom zřejmě slouží jako tělocvična, neboť podlahu protkávají linie vyznačených hřišť a okraje lemují basketbalové koše.

Mezi nebem a podzemím

Další střípek guatemalské mozaiky tvoří víra, na jejíž praktikování narazíte doslova na každém kroku, a to nejen v trhové dny. Město se pyšní 400 let starým kostelem sv. Tomáše, který skýtá úžasný příklad spojení španělské koloniální architektury s jedinečnými náboženskými symboly Mayů. A pokud si stoupnete zády k jeho vchodu, spatříte přímo před sebou na protějším pahorku druhý kostel – podobně bílý a nádherně kontrastující s blankytnou oblohou.

V Guatemale se totiž svatostánky obecně vyskytují ve dvojicích a na první pohled jen těžko rozpoznáte, která stavba představuje kostel a která tzv. kalvárii, křížovou cestu. Kostel každopádně tvoří bránu do nebes, do třinácti úrovní mayského nadzemí, zatímco kalvárií se naopak vstupuje do devíti úrovní podzemí, zvaného Xibalbá. Pod uvedeným názvem se skrývá podsvětní říše, kde se shromažďují mrtví. Nejde ovšem o ekvivalent klasického křesťanského pekla, protože tady bylo zlo poraženo a jedná se spíš o místo hrozivého ticha.

Nahual hlídá každého

Před guatemalskými kostely, které se při katolizaci Latinské Ameriky často stavěly na původních posvátných místech Mayů, se nezřídka odehrávají rituály mayských kněží zajorínů nebo duchovních vůdců ajq’ijů. Také na jednom ze symbolických třinácti schodů do kostela sv. Tomáše stojí poměrně nenápadný muž s kadidelnicí a zapaluje různé svíčky či bylinky. Pravděpodobně přitom v něčím jménu hovoří s bohy nebo předky.

Ajq’ij do kostela nikdy nevkročí. Ovšem místní Mayové lidu Kʼicheʼ, kteří na katolickou víru nepřistoupili, jsou nadále přitahováni silou původního posvátného místa. Během mší i jindy zapalují uprostřed kostelní lodi svíčky, pokládají květiny a docela nahlas hovoří se svými předky. Svíce hoří vždy po dvou, neboť každého z nich na jeho životní pouti neustále provází také zvířecí duch nahual, který se s ním pojí v závislosti na datu narození. Mayové pak během mše zvednou oči k oltáři jen jednou, a to ve chvíli proměny hostie a vína v Kristovo tělo a krev.

Velikonoční kámen

V kostele se každopádně nesmí fotografovat: Pokud si tedy chcete odnést snímek místních náboženských tradic, jděte naproti na kalvárii, kde se odehrává v podstatě totéž a dané pravidlo tam neprosazují tak striktně. K focení se nabízí rovněž nedaleký pestrý hřbitov, kde můžete potkat i několik ajq’ijů. A možná se od nich dokonce dozvíte, co znamenají barvy jednotlivých používaných tekutin, že pálení vajec na oltáři uzdravuje nebo proč se ke komunikaci s předky nejlépe hodí kopálová pryskyřice…

Vynechat nesmíte ani návštěvu předkolumbovského idolu Pascual Abaj, na kopci na jižní straně města. Jeho název v překladu znamená „velikonoční kámen“ a podobných soch se prý v Guatemale nachází víc – nicméně se západním náboženstvím nemá Pascual Abaj mnoho společného a slouží hlavně coby mayské obětiště. Do roku 1948 jej dokonce zdobil vytesaný obličej, jenž sice odolal španělským dobyvatelům i přírodním živlům, ale nakonec ho v jediném dni zničili místní katolíci. Kámen najdete na malém oltáři obklopeném obětinami v podobě borových větví, křížů, květin či pryskyřice. Svatyně se však pomalu stává turistickou atrakcí, z čehož nejsou místní právě nadšení.

Na břehu jezera

Po velmi rušném dni v Chichicastenangu potěší chvilka klidu u jezera Atitlán, vzdáleného zhruba hodinu jízdy od města. Ukrývá se v krajině guatemalské vysočiny jako třpytivý klenot, obklopený majestátními horami a malebnými domorodými vesničkami. Společnost mu přitom dělají tři téměř dokonalé kužely sopek San Pedro, Atitlán a Tolimán, jež se tyčí do výšky přes tři tisíce metrů nad mořem a vytvářejí úžasnou kulisu pro nejrůznější výlety po okolí.

Jezero neustále mění barvu od sytě modré po smaragdově zelenou a z turistického centra v podobě městečka Panajachel se dá po jeho hladině dostat do dalších vesnic, z nichž každá je svým způsobem jedinečná. San Pedro La Laguna se těší oblibě mezi mladými, protože nabízí nejrušnější noční život a také nejvíc kurzů španělštiny. Obec San Marcos La Laguna zase získala status nejduchovnější vesnice, kde není nouze o wellness podniky, jógová studia ani o meditační a holistická zdravotní centra.

Nahoře v mracích

San Juan La Laguna pro změnu nabízí ukázky tradičních bavlněných textilií Mayů kmene Tz’utujil a Kaqchikel i nepřeberné množství galerií s místním naivním uměním. Můžete tam také ochutnat lokální kávu a nahlédnout do tajů jejího pěstování a pražení. V neposlední řadě pak vesnici proslavily krásné nástěnné malby přímo na domech v ulicích.

Pokud máte dostatečnou fyzičku, můžete rovněž vystoupat na některou ze jmenovaných sopek. Nejnáročnější je samozřejmě výlet na nejvyšší Atitlán, ovšem nejčastěji se vyráží na San Pedro, neboť cesta nahoru a zpátky obvykle netrvá déle než pět hodin. Počítejte ovšem s tím, že budete začínat v rozpálených tropech s mračny komárů a skončíte na vrcholku stratovulkánu s velmi nejistým terénem, kde vás může bičovat ostrý vítr. Přestože na mapě vypadá trasa jednoduše, hodí se najmout si místního průvodce – zvlášť pokud hodláte zdolat Atitlán nebo ten den hrozí větší oblačnost. Nahoře v mracích je totiž jednoduché ztratit orientaci.

Hotely květinových dětí

Na fyzicky méně zdatné jedince pak čeká řada nádherných vyhlídek, třeba cestou ze Santa Cruz do Jaibalita. Nebo si mohou půjčit kajak, případně spolu s instruktorem absolvovat let na paraglidu. V jezeře se lze samozřejmě také vykoupat, nicméně většina návštěvníků dává přednost hotelovým bazénům, k nimž se navíc váže zajímavý střípek z historie: V 60. a 70. letech minulého století se jezero Atitlán stalo magnetem pro hippies, načež se mnozí z nich v oblasti usadili a otevřeli si tam právě ony malé či středně velké hotýlky, kde budete pobývat.

Nejoblíbenější aktivitu u jezera každopádně představuje sledování západu slunce. Z restaurace, z paluby pronajaté lodi nebo jen tak z nábřeží si užijete zhruba hodinové nebeské divadlo, kdy slunce i obloha mění barvy a odrážejí se na vodní hladině – to vše na pozadí tří majestátních sopečných kuželů… 

Legendární zbraň Maxim M1910 s nezaměnitelným vzhledem sloužila v carské armádě již před první světovou válkou. Rusové byli spokojeni s výkony od Německa a Británie zakoupených kusů ve válce s Japonskem, a proto na konstrukci Hirama Maxima koupili licenci. V tulské zbrojovce pak postavili kulomet s vodním chladičem, pancéřovým štítem a dvoukolovou lafetou Alexandra Sokolova, umožňující převoz na krátké vzdálenosti. Došlo také k jeho úpravě pro klasický ruský náboj 7,62×54R a pod označením vz. 1910 byl maxim zařazen do výzbroje. Používal se jak v pěchotním provedení, tak i v lafetaci na obrněných autech a vlacích nebo jako mobilní „tačanka“ – lehký vůz tažený koňmi a osazený kulometem střílejícím dozadu.

Image

Čtěte také

Nestárnoucí zabijáci (1): Prvoválečné kulomety ve 2. světové válce

Hlavní nevýhodou této spolehlivé zbraně zůstávala poměrně nízká kadence palby, vodní chlazení hlavně a těžká lafeta. Proto se velení Rudé armády rozhodlo zavést nový těžký kulomet. Koncem 30. let se již schylovalo k přezbrojení na DS-39 konstruktéra Vasilije Děgťarjova. Výroba maximů proto byla v roce 1939 zastavena, ale nadále zůstávaly ve výzbroji. DS-39 však měl řadu nedostatků a jeho sériová produkce vázla, takže po napadení SSSR Německem musela být výroba archaické zbraně znovu obnovena a pokračovala až do konce války. Kromě klasické pěchotní lafety se používaly také protiletadlové verze včetně mohutného kulometného čtyřčete, montovaného na korbu nákladního automobilu.

V rukou prostých vojáků a v drsných klimatických podmínkách se znovu prokázala spolehlivost Maximovy konstrukce. Tu mohli potvrdit i příslušníci 1. čs. armádního sboru, kteří své zbraně dovezli až do Prahy. Během války přišli sovětští inženýři s mnohem pokročilejšími konstrukcemi, jako byl například Gorjunov SG-43, zavedený do výzbroje v květnu 1943. Kompletní přezbrojení se ale sovětské armádě podařilo dokončit až v 50. letech. Přebytečné maximy pak byly staženy do skladů nebo dodávány spojeneckým zemím všude po světě, takž jejich bojová dráha ještě zdaleka nekončila.

BAR M1918

Zbraň typická pro americkou armádu nebyla vlastně kulomet v pravém slova smyslu, ale její použití a technické parametry se od nich příliš nelišily. Šlo o automatickou pušku ráže 7,62 mm s dvojnožkou a zásobníkem na 20 nebo 40 nábojů (používal se při protiletadlové palbě). Zbraň začaly jednotky dostávat v září 1918 a vojáci ji díky nízké hmotnosti mohli používat při postupu proti nepřátelským zákopům a jejich dobývání. Přitom zvládala vést přesnou palbu i na větší vzdálenosti. Zbraň nebyla citlivá na bláto a neměla žádné zvláštní nectnosti při střelbě, vojáci však museli pečlivě čistit mechanismus automatického nabíjení, který se silně zanášel povýstřelovými zplodinami. 

Za druhé světové války byla puška BAR opět zařazena do výzbroje pěších družstev jak v armádě, tak v námořní pěchotě. Osvědčila se v džunglích tichomořských ostrovů, na plážích Normandie i v italských horách. Bojovali s ní mimo jiné také Britové, kteří ji používali v původní americké ráži, což sice komplikovalo zásobování, ale výrazně posílilo palebnou kapacitu pěchoty. Vojáci oceňovali její schopnost koncentrované palby a velký dostřel, proto sloužila stejně jako v předchozí válce k likvidaci bodů odporu a protiodstřelovačské palbě. Celkově továrny v letech 1917–1945 vyprodukovaly 352 000 kusů. 

Když vypukla válka v Koreji, měly americké ozbrojené síly i další armády pušku BAR stále ve výzbroji. Labutí písní této oblíbené zbraně se stala válka ve Vietnamu, americká armáda ji vyřadila až počátkem 70. let, v jiných státech však sloužila ještě déle.

Browning M1917

Začátkem 20. století přišel americký vynálezce John Browning s několika zásadními inovacemi v konstrukci automatických zbraní, které sloužily v ozbrojených silách celá desetiletí. Kromě automatické pušky BAR se mu podařilo úspěšně nabídnout i vodou chlazený kulomet M1917, který byl zařazen do sériové výroby právě včas, aby jej americký expediční sbor mohl použít v závěru první světové války. 

I když se v roce 1919 začala vyrábět i podstatně lehčí vzduchem chlazená varianta M1919, přistoupila americká armáda v roce 1936 k modernizaci dosud vyrobených M1917 na variantu A1. Ta se lišila především zjednodušením podstavce a použitím levnějších materiálů a výrobních technologií tam, kde to umožňovala konstrukce zbraně. Asi 1 600 kusů určených k výcviku bylo upraveno pro malorážkový náboj a zhruba 6 300 dalších obdržela v roce 1940 Velká Británie, která měla po stažení expedičního sboru zoufalý nedostatek jakýchkoli automatických zbraní. 

Během druhé světové války byla část kulometů zbavena vodních chladičů a použita pro výzbroj obrněných vozidel, lodí a letadel. Na bojištích v chladném podnebném pásu se totiž daly provozovat i bez naplněného chladiče a připojené nádoby na vodu, což výrazně snížilo hmotnost celé zbraně a ulehčilo obsluze manipulaci. 

Koncem války už byl kulomet s vodním chladičem považován za zastaralý, zvláště ve srovnání s výborným vzduchem chlazeným Browningem M1919 ráže 7,62 mm a těžkým M2 ráže 12,7 mm. S dalšími modernizacemi se proto již nepočítalo a zbraně byly postupně stahovány od bojových jednotek do skladů. Poslední větší vystoupení zažily M1917 v korejské válce, kde se používaly hlavně v obranných postaveních a na vozidlech.

Pioneer 10 a 11: Kosmické dopisy

Sondy Pioneer 10 a 11 nesou pozlacené hliníkové destičky o rozměrech 152 × 229 mm. Zmíněné „kosmické dopisy“ zobrazují vlevo nahoře základní délkovou jednotku – vlnovou délku hyperjemného přechodu mezi dvěma stavy atomu vodíku, tj. 21 cm. U obrázku ženy se nachází číslo 8 v binárním kódu: V jednotkách zmíněného přechodu to pak znamená 8 × 21 cm = 168 cm, což odpovídá výšce průměrné pozemšťanky. Radiální obrazec znázorňuje polohu Sluneční soustavy v Galaxii vzhledem k jejímu centru a 14 pulzarům, zatímco konkrétně je náš solární systém – spolu se siluetou samotné sondy – zachycen zcela dole.

Arecibo: První rádiový vzkaz

V roce 1974 se uskutečnil první pokus o aktivní rádiový kontakt. Anténa teleskopu v portorickém Arecibu o průměru 305 m posloužila jako vysílač a nasměrovala signál ke kulové hvězdokupě M13. Jelikož ji od nás dělí asi 25 tisíc světelných roků, odpověď bychom mohli obdržet zhruba za 50 tisíc let. Uvedené poselství zahrnuje obsáhlé informace o pozemské civilizaci: Zprávu tvoří 1 679 znaků, ze kterých lze při správném seřazení „jedniček a nul“ sestavit obrázek o 73 řádcích a 23 sloupcích. Vzkaz obsahuje i symbolické vyobrazení člověka, s vyjádřením jeho průměrné výšky, tedy 1 764 mm. 

Teleskop Canberra: Pozdravy ze Země

V rámci kampaně zorganizované v roce 2009 australskými astronomy mohl každý uživatel internetu napsat krátkou zprávu maximálně o 160 znacích. Celkem 25 878 zakódovaných poselství pak radioteleskop Canberra odeslal k exoplanetě Gliese 581d a zhruba za 20 let si je budou moct případní tamní obyvatelé přečíst – pokud budou umět anglicky. Zmíněná oběžnice krouží kolem stálice v souhvězdí Vah. Jedná se o superzemi se sedminásobkem hmotnosti naší planety, přičemž se nachází v obyvatelné zóně, takže na jejím povrchu může existovat voda v kapalném stavu.