Charakteristickým rysem všech šumivých vín se staly bublinky, a při pití je tedy záhodno je v nápoji zachovat co nejdéle. Zhruba od konce 18. století se za uvedeným účelem používají skleničky přezdívané flétny, s typicky podlouhlým úzkým tvarem. 

Zmenšuje se tím totiž povrch, ze kterého mohou bublinky unikat, a vytváří se lepší vizuální efekt, když stoupají k hladině. Úzké hrdlo rovněž pomáhá delší dobu udržet kýženou teplotu a koncentraci aromat. Aby množství bublinek zůstalo co nejvyšší, vyleptá se při výrobě do dna sklenice drobná nedokonalost, jež pak slouží coby „zárodečné“ místo pro vznik nových.

Vedle sklenic typu flétna se k servírování šumivých vín často používají také sklenice svým tvarem připomínající tulipán, které mají horní část mírně rozšířenou. Tento tvar má ještě více umocnit zážitek z vůně nápoje.

Naopak široké sklenice typu coupé se přes svou nespornou eleganci ke konzumaci šumivých vín příliš nehodí – bublinky, kterých je v každé lahvi kvalitního šampaňského údajně až 49 milionů, z nich vyprchávají příliš rychle. Ke sklenicím typu coupé se váže jeden lehce impertinentní historický hoax – jejich tvar byl údajně vyrobený podle prsu Marie Antoinetty. Ve skutečnosti ale tento typ sklenic vznikl v Anglii, více než sto let před narozením známé francouzské krasavice a královny.

V roce 1998 byl asi 250 kilometrů severovýchodně od slavného Stonehenge, u vesnice Holme-next-the-Sea v severním Norfolku díky pohybu písku na pláži objevený pozoruhodný sedmimetrový kruh (či spíše ovál), tvořený 55 polovinami dubových kmenů. Uprostřed tohoto oválu byl v jámě umístěný převrácený dubový pařez. Lokalitě se vzhledem k její poloze a podobnosti se slavným anglickým monumentem přezdívá Seahenge. 

Původní ovál kmenů objevený v roce 1998, který se označuje jako Holme I, již dnes neexistuje. Kvůli obavám z eroze byl přemístěn do muzea a na místě byly postupně vybudovány dvě jeho repliky. Později byl zhruba o 100 metrů dál objevený druhý podobný ovál z kmenů, označovaný jako Holme II. Ten vědci ponechali na místě, kvůli studiu vlivu eroze.

Badatelům se podařilo přesně určit stáří struktury. Oba ovály byly postaveny společně, během první poloviny roku 2049 před naším letopočtem, tedy v době bronzové. Jak je to u staveb z této doby a oblasti obvyklé, vzhledem k absenci vhodných historických pramenů není moc jasné, jaký byl jejich původní účel.

K čemu sloužilo Seahenge?

V minulosti se objevily hypotézy, že Seahenge představovalo památník významného válečníka nebo náčelníka, nebo že mohlo jít o místo rituálních „nebeských pohřbů“, při nichž mohly být v oválech umístěni mrtví a o jejich poslední cestu se měli postarat mrchožraví ptáci. Pro ani jednu z těchto hypotéz ale zatím neexistuje dostatek přesvědčivých důkazů.

S novým vysvětlením smyslu této zvláštní struktury nyní přichází geograf a krajinný archeolog se specializací na pravěké náboženství David Nance ze skotské Univerzity v Aberdeenu. Podle Nanceho mohlo Seahenge sloužit zvláštním „klimatickým rituálům“. Seahenge podle skotského vědce vzniklo ve velice chladném období, které nebylo pro tehdejší obyvatele jednoduché. Je tak podle něj možné, že Seahenge mohlo sloužit jako prostředek k přivolání přívětivějšího počasí. Nance svou tezi staví na klimatických, environmentálních, astronomických a biologických údajích.  

Ovál Holme I mohl sehrát roli „ptačí klece“, o níž se zmiňuje mladší folklór. V takovém případě mohla struktura sloužit jako hnízdo kukačky, o níž se věřilo, že její zpěv prodlužuje léto. Holme II by zase mohl být pohřebním monumentem „posvátného krále“. Tito králové na sebe brali úplnou zodpovědnost za špatné počasí a další nepřízně osudu, se kterými se tehdejší společnost potýkala. V duchu tehdejších tradic pak bývali tito lokální vůdci obětováni k usmíření bohů, což mělo vyřešit daný problém s nepřízní počasí.

Vesmírný teleskop Euclid vyrazil do vesmíru loni v létě. Jeho hlavním cílem je měření rudého posuvu vzdálených galaxií a výzkum temné hmoty a temné energie. Jak se ale ukazuje, kromě toho stíhá i další věci. Evropská kosmická agentura ESA nedávno zveřejnila první várku vědeckých výsledků mise Euclid. Kromě jiného zahrnuje i objev sedmi potulných planet, jejichž počet se v poslední době utěšeně rozrůstá. Ve všech případech jde o masivní plynné obry, nejméně čtyřikrát hmotnější než náš Jupiter.

Potulné planety v Orionu

Španělský astronom Eduardo Martin z Astrofyzikálního institutu Kanárských ostrovů a jeho spolupracovníci tyto planetární tuláky objevili v oblasti Mlhoviny v Orionu, slavné emisní mlhoviny, která je od nás vzdálená přibližně 1 500 světelných let. Současně také potvrdili existenci desítek dalších nedávno objevených potulných planet.

Jak ale upozorňuje Martin, podle všeho jde jen o pověstnou špičku obrovského ledovce. Pátrání po toulavých planetách je velice obtížné. Oproti hvězdám jsou malé a hlavně prakticky vůbec nezáří ani neodráží světlo. V tomto případě vědcům a teleskopu Euclid pomohlo, že dotyčné potulné planety jsou nejspíš velmi mladé a poněkud teplejší.

Někteří odborníci odhadují, že na každou hvězdu Mléčné dráhy připadá kolem 20 potulných planet. Pokud ty tato hypotéza platila, Mléčnou dráhu by brázdily biliony potulných planet, nenápadně se pohybující temným vesmírným prostorem. Některé z nich by mohly být dokonce obyvatelné, což by podstatně zvyšovalo počet slibných planet pro případný průzkum nebo dokonce osídlení.

Saúdskoarabská dálnice č. 10 měří 1 474 kilometry a spojuje město Al Darb na jihozápadě s městem Al Bateha na východě. Jde o poměrně frekventovanou spojnici, využívanou hlavně kamiony přepravujícími zboží z jedné strany země na druhou.

Patrně nejznámějším je její 240 kilometrů dlouhý úsek přes poušť Rub-al-Chálí. Tento konkrétní kus infrastruktury byl původně postaven jako soukromá silnice pro krále Fahd bin Abd al-Azíze, dnes je ale již součástí veřejného silničního systému.

Superrovný úsek bez jediné zatáčky si vysloužil zápis do Guinnessovy knihy rekordů, přičemž kromě prvenství za svůj tvar by si mohl nárokovat i prvenství v kategorii nejnudnější silnice. Vedle naprosté absence zatáček jej totiž charakterizuje i téměř zcela rovný terén a bezvýrazné okolí, kam až oko dohlédne.

Při výběru ze dvou rovnocenných možností si dodnes rádi hodíme mincí. Je to zábavné, hravé a výsledek je většinou jednoznačný. Stejným způsobem nechávali štěstěnu, tedy Fortunu, rozhodnout již staří Římané. Ti říkávali caput aut navis, tedy hlava, nebo loď, protože na jejich platidle často bývala hlava vládce a nějaké plavidlo. Přestože se podoba mincí časem měnila, fráze přežila. 

Podobný idiom přitom mají i jiné jazyky. Britové dnes používají obrat heads or tails, kterým se míní, že padne buď hlava, nebo ta zadní strana čili revers. V němčině se ještě logičtěji říká Kopf oder Zahl, tedy „hlava, nebo číslice“. V maďarštině dokonce najdeme Fej vagy írás čili „hlava, nebo nápis“. Ovšem čeština má kryptické panna, nebo orel.

Odpověď na tuto hádanku se pravděpodobně nachází na stříbrném tolaru z 18. století. Na jedné straně byl rakouský orel, který je podle západních heraldických pravidel dvouhlavý, aby se poukázalo na to, že jde o samce. (Ze stejného důvodu je lev na našem státním znaku dvouocasý.) Druhou stranu pak zdobila ona „panna“, kterou však byla šestnáctinásobná matka Marie Terezie. Označením se tedy spíš mínilo, že šlo o ženu, než že by se jednalo o někoho sexuálně nedotčeného. A stejně jako v římském impériu se i u nás mince postupně měnily, ustálený slovní obrat však zůstal. A používáme ho dodnes.

Katalogy cestovních kanceláří slibují turistům v Keni především rozlehlé přírodní parky s ikonickými zvířaty. Málokdo se do východoafrické země vydává za kulturou či historií, ale podobně nabitá místa tam rozhodně nepřehlédnete. Nejdokonalejší příklad nabízí pobřežní Mombasa, kde se mísí koloniální minulost s přímořskou atmosférou.

Klíčová zastávka

Dnes Mombasa vábí labyrintem starých uliček, chaotickými tržišti i spoustou gastronomických zážitků. Nikdy však nepředstavovala obyčejné město: Vždy měla příchuť dálek, exotiky i správného dobrodružství. Kdysi ji provázela pověst nebezpečného místa, ale v současnosti naštěstí láká spíš na dávku historie a jedinečných památek.

Za svoji slávu vděčí Mombasa především unikátnímu krajinnému rázu. Rozkládá se totiž na ostrově, který chrání ústí zátoky, takže jsou její vody klidné. Právě na zmíněném ostrůvku vzniklo nejstarší osídlení s přístavem, jenž se stal klíčovou zastávkou evropských kupců převážejících zboží z Indie. Už dřív se tam však křižovaly také obchodní cesty spojující africký, arabský, perský, a dokonce i čínský svět. Lodě tak plnily přístav udivující exotikou, od slonoviny a cizokrajných zvířat přes drahokamy až po kokosové ořechy a koření.

V rukách Portugalců

Za vznikem nejstaršího města v Keni stáli podle legendy dva moudří vládci: Královna Mwana Mkisi pocházela ze starobylého rodu a na ostrově Mombasa založila původní osadu Kongowea ještě před příchodem islámu v 9. století. Skutečný podnět k rozvoji dal potom muslimský panovník Shehe Mvitaff, zakladatel nejstarší mešity ve městě. Slavný cestovatel Abú Abdallah ibn Battúta oblastí ve 14. století putoval a poznamenal, že tamní „mešity jsou postaveny ze dřeva, přičemž obyvatelé jsou poctiví a silně věřící“. 

Jinak ovšem ranou historii Mombasy halí mlha a první dochované spolehlivé záznamy pocházejí až od Portugalců, kteří region obsadili v 16. století. Když Vasco da Gama objevil roku 1498 cestu do Indie kolem mysu Dobré naděje, začaly se psát dějiny evropských koloniálních impérií. Portugalci coby podnikaví a dovední námořníci zpočátku mezinárodní obchod s kořením zcela ovládli. A přestože se do výnosné oblasti začali brzy tlačit Holanďané a Britové, zůstávala portugalská dominance zprvu neotřesitelná. Výrazně k tomu přispěla také kontrola nad sítí přístavů, bez nichž by se daleké výpravy neobešly: Nacházely se od východu Afriky až po pobřeží Indie, od malajsijské Malakky po Macao, a portugalsky se mluvilo i na bazarech v Ománu, na Zanzibaru či v Mosambiku. K ochraně portů vznikaly mohutné pevnosti, jež dokázaly odolávat obléhání a námořním blokádám skutečně dlouho. A zrodila se tak i nejvýznamnější mombaská památka, rozlehlá pevnost Fort Jesus (viz Kamenné srdce Mombasy).

Labyrint starých uliček

Hned zpočátku návštěvníka nejspíš zarazí obrovský rozdíl, panující mezi Mombasou a Nairobi. Ve srovnání s přístavním městem je vnitrozemská metropole uhlazená a klidná, jako stvořená pro práci, kdežto na pobřeží tepe život a jeho radosti. Auta tam ve věčných zácpách troubí už od časného rána, vzduch je nasycený vlhkostí z oceánu a rtuť teploměru každou hodinou závratně stoupá. Zatímco v Nairobi panuje příjemné klima, v Mombase se horko doslova vpíjí do kůže a po poledni se stává nesnesitelným. Jakmile se však ponoříte do příběhů města, na veškeré nepohodlí záhy zapomenete.

Stará Mombasa začíná za hradbami pevnosti. Zahlédnete ji u prvního stánku, kde se smaží banánové hranolky, a po pár krocích vás pohltí starobylá zástavba. Zpočátku se vám ještě budou vnucovat řidiči tuk-tuků, ale po několika odmítnutích svou snahu vzdají. V historickém centru snad jako na jediném místě Mombasy panuje relativní ticho a nejhlubší bývá v polední výhni. Rušno začne být až vpodvečer, kdy opadne vedro a lidé vyjdou do ulic. Mnoho budov ve zmíněném labyrintu má žluté odstíny, jako by vypadly z oka koloniálním čtvrtím Francouzské Indočíny. Zahlédnete více než stoletý hotel Africa a na rohu zase nádhernou budovu pošty. Občas budete mít v Mombase pocit, že se procházíte skanzenem – přestože krása dřevěných balkonů, štukové výzdoby, malých výklenků, ornamentů i kaligrafií pomalu chátrá a mizí.

S výhledem na moře

Nejstarší mešita ve městě, nenápadná Mandhra, vznikla již v 16. století z korálových bloků, později omítnutých vápencem. Je maličká, nekřičí z ní žádná monumentalita, ale přesto patří k mimořádně oblíbeným místům. Uvnitř se navíc nenachází jen jeden mihráb – tedy portál ukazující směr k Mekce – ale hned dva. I dnes tvoří většinu obyvatel starého města muslimové, ačkoliv pro 85 % Keňanů představuje náboženství číslo jedna křesťanství.

K ikonám staré Mombasy se řadí i podnik Forodhani poblíž historické pošty, s výhledem na část zálivu. Usadíte se na skryté terase a na stole najdete místní placky mkate wa mayai nebo mshikaki, tedy marinované kousky skopového, hovězího či kozího masa grilované na dřevěném uhlí. Určit hranici mezi starou a novou Mombasou je téměř nemožné, protože se jedna do druhé přelévají. Labyrint dávných uliček se postupně ztrácí, zatímco se okolí plní bazarovým štěbetáním a chaosem. Teprve dál se objeví svět moderního města, s troubením aut, lidmi v oblecích a stylovými restauracemi.

Kly pro královnu

Kromě pevnosti Fort Jesus patří k symbolům Mombasy dva páry obrovských sloních klů na okraji rozlehlých zahrad Uhuru, které už leží v moderní zástavbě. Původní verzi ze dřeva natřeného na bílo vystřídaly kly z hliníku, vypadají však stále stejně. Vznikly na objednávku roku 1952, u příležitosti návštěvy Alžběty II. Cesta, na níž stály, vedla ke královské rezidenci, aby si je panovnice mohla prohlédnout. Britský vliv koneckonců nevyprchal ani po konci protektorátu – ostatně vedle svahilštiny představuje hlavní dorozumívací jazyk v zemi právě angličtina.

Roku 1956 se hlavní silnice rozšířila, a tak došlo k opětovnému vztyčení památníku, jen několik metrů od předchozího místa. V témže roce totiž přijela na návštěvu královnina sestra princezna Margaret. Místní obyvatelé si monument zamilovali a při návštěvě Mombasy byste si ho rozhodně neměli nechat ujít.

Archeologové Historické společnosti Wisconsinu spojili síly s původními Američany kmene Hočunků a prozkoumali jezero Mendota. To vzniklo v nejmladší době ledové, přibližně před 15 tisíci lety. Dnes se toto jezero nachází v oblasti Madisonu, hlavního města státu Wisconsin. 

Od roku 2021 zde probíhá archeologický průzkum, díky kterému světlo světa spařila řada artefaktů původních obyvatel. Patří mezi ně i monoxyly – dřevěné kánoe vydlabané z jednoho kusu kmene. První kánoe zde archeologové objevili v letech 2021 a 2022 a dodnes se podařilo nalézt deset těchto plavidel, které jsou považované za vůbec nejstarší typ lodí.

4 500 let staré kánoe

„Nejdříve šlo o izolovaný objev v jezeře Mendota. Postupně se ale ukázalo, že jde o významnou archeologickou lokalitu, která přináší spoustu zajímavých informací,“ popisuje archeoložka Amy Rosebroughová z Historické společnosti Wisconsinu. „Prozrazují nám mnoho o životě lidí před tisíci lety a přinášejí svědectví o změnách prostředí, k nimž v této oblasti docházelo.“

Podle radiokarbonového datování a analýzy dřeva byla nejstarší nalezená kánoe vyrobena kolem roku 2500 před naším letopočtem, tedy jen krátce poté, co byla zakladatelem 3. dynastie starověkého Egypta Džoserem vybudována nejstarší egyptská pyramida. Jde tím pádem o nejstarší plavidlo objevené v celé oblasti Velkých jezer.

Všechny kánoe i další artefakty byly doposud objeveny v asi 240 metrů dlouhém pásu. Původně šlo zřejmě bylo pobřeží, které v důsledku změn prostředí zmizelo pod hladinou jezera Mendota. Kánoe byly původně dlouhé asi 10 metrů a široké 90 centimetrů. Podle vědců jde o archaický styl stavby lodí, který známe z mnoha dalších koutů světa.

Jak už to bývá, ani mise Viking se nerodila lehce. Národní poradní výbor pro letectví – budoucí NASA – hned při svém založení v říjnu 1958 prohlásil, že k jeho hlavním úkolům bude patřit právě studium Marsu. Jenže šlo o pouhou rétoriku: Když byl v následujícím roce prezentován desetiletý plán průzkumu vesmíru, o rudé planetě v něm nestálo vůbec nic.

Kosmické aktivity se však rychle rozšiřovaly, a Mars tak nakonec do hledáčku plánovačů pronikl. V roce 1961 dostala Laboratoř tryskových pohonů JPL v Pasadeně za úkol vypracovat studii o možnostech zkoumání čtvrté pla­nety. Když ji ovšem v květnu následujícího roku představovala, nejednalo se o radostné čtení. Experti z laboratoře konstatovali, že na uskutečnění smysluplné mise toho o Marsu víme příliš málo. A že existují i technické problémy – včetně komunikace na vzdálenost desítek milionů kilometrů, dostatečně výkonného a spolehlivého zdroje energie či sterilizace sondy, abychom nezavlekli pozemské mikroorganismy do cizích světů…

První (ne)smělé plány

Zdálo se, že Mars skončí na nějaký čas na vedlejší koleji, ne-li rovnou v zapomnění. Ústředí NASA však vidělo v letu na rudou planetu obrovský vědecký i propagační potenciál a navzdory varováním z Pasadeny si nechalo od firem General Electric a Avco vypracovat koncepci průzkumné stanice. V obou případech zůstalo jen u studií, nicméně na nich už se dalo stavět. V prosinci 1964 byl potom schválen program Voyager v hodnotě 1,25 miliardy dolarů. (Nezaměňovat s později realizovanou misí sond Voyager k velkým planetám Sluneční soustavy – jde pouze o shodu jmen.)

Počátkem roku 1965 začala NASA hledat vhodného dodavatele vybavení pro zmíněnou misi. Nabídky předložilo 28 firem, přičemž komise kosmické agentury vybrala k posouzení projekty od společností Boeing, General Electric a TRW. V červenci 1965 však přišlo šokující zjištění ze sondy Mariner 4: Atmosféra Marsu není tak hustá, jak se předpokládalo. Bylo tedy nutné přepracovat zamýšlené koncepce přistání, a očekávaný start sond Voyager se tudíž posunul na rok 1973.

Projekt předpokládal použití rakety Saturn IB s horním stupněm Centaur, která by k Marsu dokázala vyslat třítunový náklad, zahrnující družicovou část a přistávací modul. Jenomže po zjištění Marineru 4 se musel modul vybavit raketovými motory pro snížení přistávací rychlosti. Výrazně tím narostla jeho hmotnost, a ještě před koncem roku 1965 tedy program čekala další zásadní změna: Nosnou raketou se měl stát obří Saturn V, vyvinutý pro pilotované lety na Měsíc. Ve třístupňové verzi dosahoval startovní hmotnosti 2 700 tun, výšky 111 metrů a na nízkou oběžnou dráhu zvládl vynést dodnes nepřekonaných 145 tun nákladu. V jeho možnostech bylo nasměrovat k rudé planetě přes 30 tun užitečného zařízení. Jeden Saturn V měl tedy vždy vypustit dvojici průzkumných sond.

Program Voyager neměl představovat jednorázovou akci, ale relativně koncepční průzkum Marsu s rostoucí náročností jednotlivých misí. Počítalo se s tím, že celkem čtyři Saturny V vy­užijí startovací okna v letech 1973, 1975, 1977 a 1979 k vypuštění čtyř párů sond. Zatímco hmotnost zařízení při prvním startu měla činit 25,1 tuny, při druhém už se jednalo o 26,3 tuny, a při zbývajících dvou dokonce o 27,7 tuny. V roce 1967 bohužel Kongres popsané plány zrušil, když neschválil potřebné finance. NASA se pak rozhodla realizovat menší výpravu v roce 1975 s využitím nosičů Titan III. Mise dostala název Viking a na rozdíl od jiných meziplanetárních automatů, které se vyvíjely na základě úprav již existujících zařízení, vznikaly stejnojmenné sondy „na zelené louce“. Vytvářely se tedy přesně podle stanoveného cíle – žádné kompromisy ani polovičatá řešení – což mělo hlavní podíl na jejich úspěchu.

Modul průzkumník

Základ přistávacího modulu tvořila plošina o rozměrech 0,46 × 1,5 m, spočívající na třínohém podvozku. Hmotnost aparatury činila 1 120 kg při zahájení sestupného manévru a na povrchu planety pak 605 kg. Sestava byla vybavena i mechanickým manipulátorem, který sbíral vzorky hornin a rovněž zjišťoval fyzikální vlastnosti povrchu planety – prostě do něj „rýpal“ a na základě vzniklých rýh vědci uvedené atributy stanovili. Přistávací modul mohl se Zemí komunikovat buď přímo, nebo přes družicovou část. Energii mu dodávaly dva radioizotopové generátory s příkonem 76 W (při startu), což bohatě pokrývalo běžnou spotřebu dosahující 56 W. O hladké dosednutí se postaraly tři hydrazinové motory, z nichž každý měl 18 trysek, aby se rovnoměrně rozptýlily vznikající spaliny.

Devět přístrojů vážilo jen 29 kg a jednoznačně mezi nimi vynikala biochemická laboratoř složená ze 40 tisíc součástek. K dalšímu přístrojovému vybavení sondy patřil detektor nabitých částic ve výškách nad 100 km, hmotový spektrometr pro studium neutrálních částic (obě aparatury pracovaly pouze během sestupu), zobrazovací systém – dvě identické, metr vzdálené kamery s barevnými filtry, dále meteorologická stranice zahrnující teploměr, tlakoměr a přístroj pro sledování rychlosti a směru větru, seismometr, plynový chromatograf, hmotový spektrometr a fluorescenční rentgenový spektrograf pro detekci prvků periodické soustavy mezi hořčíkem a uranem.

Viking 1: přistání jinde

Viking s pořadovým číslem jedna vynesla 20. srpna 1975 do vesmíru raketa Titan IIIE Centaur a 19. června následujícího roku přešla sonda motorickým manévrem na oběžnou dráhu kolem Marsu. Prvotní průzkum přinesl jedno nemilé překvapení: Oblast Chryse vybraná původně pro vyslání přistávacího modulu se pro podobný úkon nehodila. Podobně nezbylo než zavrhnout i záložní lokalitu Tritonis Lacus. Dosednutí plánované na 4. července, k 200. výročí vzniku Spojených států, se tak muselo odvolat.

Nakonec se modul 20. července 1976 vydal do oblasti Chryse Planitia, hladce přistál a biologické experimenty se pak odehrávaly až do 30. května následujícího roku. Všechny ostatní pokusy na sondě byly oficiálně ukončeny v únoru 1979, nicméně specialisté z NASA modul ještě několikrát aktivovali, naposledy v listopadu 1982. Původně se přitom jeho životnost plánovala na 58 dní. Družicová sekce fungovala až do vyčerpání zásob pracovního plynu pro orientační a stabilizační systém. Než se tak 7. srpna 1980 stalo, odeslala k Zemi kromě jiného 51 539 fotografií rudé planety a jejích měsíců – některé ze vzdálenosti pouhých 36 km.

Viking 2: přistání bez spojení

Sonda s pořadovým číslem dva představovala neméně úspěšnou výpravu. Startovala 9. září 1975 a k cíli dorazila o rok později 9. srpna. Vybrané přistávací lokality se opět ukázaly jako nevhodné, takže nakonec padla volba na oblast Utopia. Přistání se uskutečnilo 3. září 1976, ale došlo při něm k poruše stabilizace družicové části, a tím i k přerušení spojení s modulem. Biologická laboratoř pak pracovala až do 28. května 1977 a ostatní přístroje ukončily svá pozorování 29. března 1980. Družicovou část Vikingu 2 – stejně jako její sesterskou stanici – vypnul po vyčerpání zásob plynu v orientačním a stabilizačním systému povel ze Země. Kalendář ukazoval 25. července 1978.

Sondy Viking přinesly mnoho zajímavých poznatků a odborníci si cenili především dlouhodobého pozorování na oběžné dráze i na povrchu planety. Bylo tak totiž možné studovat změny v atmosféře či počasí v průběhu celého tamního roku.

Co jsme vlastně našli?

Biologická laboratoř, do níž se vkládalo mnoho nadějí, na Marsu žádný život ani jeho stopy nenašla. Zaznamenala sice některé neobvyklé procesy, jež se někdy dávají do souvislosti s možnou přítomností látek organického původu, ale všechny se podařilo vysvětlit i neorganicky – což samozřejmě neznamená, že by ve skutečnosti nemohly mít organický původ.

V roce 2012 přišel ovšem mezinárodní tým vědců pod vedením biologa Josepha Millera s revolučním tvrzením. Badatelé znovu analyzovali data získaná sondami Viking a s přihlédnutím k aktuálnímu stavu poznání pak ve zveřejněné studii konstatovali, že zmíněné automaty život na rudé planetě našly! „Na základě toho, co jsme dosud dokázali, jsem si na devadesát devět procent jistý, že tam život je,“ hýřil optimismem Miller. Vědecká obec však závěry kolegů nepřijala, neboť je utvořili na základě matematických a statistických modelů. Jinými slovy: Než aby se věnovali dokazování vlastní (ne)existence živých forem na Marsu, zpracovávali naměřené výsledky pomocí pravděpodobnostních modelů. Daná metoda sice může přinést mnoho nových zjištění, ale její přesnost klesá s počtem zkušeností – a pozitivní zkušenosti nám při nalézání mimozemských organismů opravdu chybějí. Matematický algoritmus lze tudíž nastavit jakkoliv a vždy „správně“. 

Přestože tedy nakonec výprava Viking přinesla víc otázek než odpovědí, právem jí náleží zápis v kronice kosmonautiky – na čestném místě a vyvedený zlatým písmem. 

Japonský velitel ostrova Saipan generálporučík Jošicugu Saitó po vylodění amerických jednotek stále doufal, že protivníka zatlačí do moře, a z generálního štábu obdržel následující radiogram: „Jelikož osud Japonska závisí na výsledku vaší operace, povzbuďte ducha důstojníků i vojáků, aby až do konce statečně a vytrvale usilovali o zničení nepřítele a zmírnili tím starosti našeho císaře.“ Ze štábu 31. armády zamířila zpět odpověď v podobném duchu: „Obdrželi jsme vznešené císařské sdělení a jsme vděčni za projev nekonečné císařské přízně. I kdybychom měli obětovat 10 000 životů, věříme, že si ji zasloužíme.“ 

Málokdo tušil, že mrtvých bude podstatně více. Už 17. června se totiž Američanům podařilo zajistit předmostí a nazítří se probili hluboko do nitra Saipanu, čímž rozdělili obránce na dvě části. 

Image

Čtěte také

Malý ostrov zalitý krví (1): Japonsko-americká bitva o Saipan

Mezitím ponorky hlídkující u Filipín ohlásily Raymondu Spruancemu, že se po obou stranách ostrova Samar k Saipanu blíží dva velké svazy nepřítele. Admirál okamžitě odvolal invazi na nedaleký a taktéž důležitý Guam, plánovanou právě na 18. června, a začal se chystat na námořní střetnutí. To vstoupilo do dějin jako „velké střílení krocanů na Marianách“, a aniž to Nagumo se Saitóem rozpoznali, drtivá porážka císařského námořnictva rozhodla též o osudu obránců Saipanu.

Spory mezi Američany 

Generálporučík námořní pěchoty Holland Smith, který velel vyloděným silám, tedy zahájil přípravu rozhodující ofenzivy. Začala 23. června 1944, směřovala na sever a zapojil se do ní kompletní V. obojživelný sbor. Na křídlech se probíjely náročným terénem 2. a 4. divize USMC, uprostřed postupovala 27. divize US Army. Tento svazek sestavený převážně z útvarů newyorské Národní gardy měl oproti námořní pěchotě výrazně vyšší věkový průměr a Japonci v jeho sektoru kladli i nejtvrdší odpor. Kvůli tomu se postup vojáků zpomalil natolik, že se obě mariňácké formace ocitly v ohrožení. 

Smith za hlavní příčinu považoval „nedostatek bojového ducha“ svého jmenovce – velitele 27. divize generálmajora Ralpha Smithe. Po rychlé konzultaci s nadřízenými admirály Turnerem a Spruancem jej odvolal, což vyvolalo krizi ve vztazích mezi armádou a námořnictvem. Vrchní velitel sil US Army v Tichomoří generálporučík Robert Richardson jmenoval výbor, jenž měl událost prošetřit, a do celé věci se vložil i americký tisk. Zatímco některé listy podporovaly mariňáky, jiné je nařkly z mrhání životy a vyzdvihovaly osobu generála Douglase MacArthura. 

Než se bouře ve sklenici vody přehnala, ukázalo se, že změna ve velení 27. divize pozitivní výsledek nepřinesla. Vojáci se stále probíjeli středem ostrova, který překřtili na „Údolí smrti“, jen velmi obtížně. Úspěchu naopak dosáhla 2. divize USMC a prorazila k vrcholku Tapotchau. Tím se postavení obránců výrazně zhoršilo a na poradě japonských velitelů zazněly pochmurné zprávy: nepřítel kontroluje moře i oblohu, spojení císařských jednotek je narušeno, panuje nedostatek zbraní i munice a bombardování neustává. Důstojníci se shodli, že kapitulace nepřichází v úvahu, nicméně Saipan už nelze příliš dlouho udržet.

Smrt vlastní rukou 

Za této situace přesunul Saitó své velitelství do malé jeskyně, vzdálené necelé 2 km od Tapotchau. Následovaly další porady o vybudování nových defenzivních linií, jenže všechny návrhy ztroskotávaly na přílišném rozptýlení Japonců po celém severním Saipanu. Než se císařští důstojníci dohodli, příslušníci 27. divize 30. června konečně prorazili Údolím smrti. Odpor poté začal slábnout a 3. července obsadila 4. divize USMC rozbombardované zbytky městečka Garapan na západním pobřeží. Japonci se v následujících dnech opakovaně pokoušeli obnovit souvislou linii, jenže vytrvalý tlak protivníka jim v tom zabránil. 

Do 5. července se přeživší císařské oddíly stáhly do nejsevernější čtvrtiny ostrova a o překotnosti jejich ústupu svědčí fakt, že Saitó musel přesouvat velitelské stanoviště hned šestkrát. K večeru téhož dne padlo rozhodnutí shromaždit zbývající jednotky na jednom místě, aby provedly závěrečný banzai útok. Nagumo se Saitóem už se jej zúčastnit nehodlali – raději zahájili přípravy na svůj odchod z tohoto světa. Plány poslední zteče narušila rádiová zpráva z Tokia, v níž hlavní stan nařizoval posádce pokračovat v obranných bojích, dokud nedorazí posily. To způsobilo rozkol mezi příslušníky obou složek ozbrojených sil. Zatímco námořníci ve štábu byli připraveni uposlechnout, vojáci horovali za sebevražedný útok a obviňovali své oponenty ze zbabělosti. Šlo však jen o akademickou debatu, protože obě strany věděly, že naděje na přísun čerstvých bojovníků je nulová. 

Hádky trvaly celou noc a Japonci se nedobrali žádného výsledku. Spor nakonec rozhodl nepřítel – za úsvitu 6. července totiž americké tanky pronikly do blízkosti velitelské jeskyně. Za této situace přečetl Saitó důstojníkům poslední prohlášení, po němž spolu s Nagumem spáchal sebevraždu. Pobočník měl ihned spálit jejich těla, jenže se obával, že by protivník mohl spatřit kouř. Proto rozkaz splnil až kolem půlnoci, tedy těsně před banzai útokem.

Nákladné vítězství 

K němu se na planině u pobřeží shromáždily asi tři tisícovky vojáků i civilistů, kteří měli udeřit ve směru k osadě Tanapag. S prvními slunečními paprsky se vrhli jako lidská vlna – vyzbrojeni většinou jen bodáky a ručními granáty – proti pozicím USMC i US Army. Podařilo se jim prorazit obranu a zaskočit 1. a 2. prapor 105. pěšího pluku, jež byly takřka zničeny a odepsaly 650 mrtvých či raněných. Krvavou řež rozhodli až příslušníci 10. dělostřeleckého pluku námořní pěchoty, kteří kanonádou na krátkou vzdálenost zteč zastavili a japonské útvary rozbili. V neděli 9. července 1944 v 16.15 pak mohl Turner oficiálně oznámit dobytí Saipanu. Likvidace izolovaných ohnisek odporu si nicméně vyžádala ještě delší čas a někteří Japonci se vzdali až po kapitulaci celého císařství. 

Závěrečná bilance bitvy byla strašlivá. Na japonské straně přišla o život takřka celá posádka čítající 30 000 mužů, pro strýčka Sama šlo o nejdražší vítězství v dosavadním průběhu pacifické války. Ze 71 000 vyloděných mužů jich téměř 3 000 padly a 11 000 dalších utrpělo zranění. Nebyl však příliš čas truchlit, protože pozornost amerických velitelů už se obracela k dalšímu cíli. Tím se měly stát další mariánské ostrovy Tinian a Guam, kde se mariňáci vylodili koncem července 1944.