Zjištění španělských vědců vychází z pozorování 114 šimpanzů žijících v záchranných stanicích ve Španělsku a Zambii. Vědci jim předložili potravu ukrytou uvnitř trubky a monitorovali způsob, jakým se k ní budou snažit dostat. Ať už se šimpanzi snažili pochoutku vylovit prsty či s pomocí nějakého nástroje, častěji používali pravou ruku.

„Tento rys byl tradičně přisuzován výhradně člověku a byl považován za výsledek asymetrií v lidském mozku souvisejících s uskutečňováním složitých úkonů, které vyžadují používání a koordinaci obou rukou,“ říká zástupce vědecké skupiny z Katalánského institutu lidské paleoekologie a sociální evoluce, jenž studii koordinoval. Současně bylo zjištěno, že stejně jako u lidí, i u šimpanzů se pravorukost vyskytuje častěji u samic.

Zjištění španělských vědců potvrzuje také výzkum Billa Hopkinse z americké Georgia State University. Zatímco mezi šimpanzi je podle Hopkinse 65–70 procent praváků a mezi gorilami dokonce 75 % praváků, orangutani jsou z 66 % leváci.

Pro astronomy to musí být velmi frustrující. Ve skutečnosti známe podstatu asi jen 5 % vesmíru, který nás obklopuje. Právě tolik z odhadované celkové hustoty energie a hmoty v kosmu představuje běžná látka, tvořená chemickými prvky, plyny a plazmatem, společně s planetami, hvězdami, galaxiemi a dalšími objekty, jež pozorujeme pomocí našich přístrojů. Zbytek pro nás znamená do značné míry záhadu. 

Zhruba z 27 % by měla vesmír utvářet temná hmota a zbylých 68 %, o nichž toho víme nejméně, reprezentuje temná energie. Pokud jde o pochopení podstaty kosmu, zatím tápeme. Temnou hmotu ani energii jsme dosud neobjevili a stále se najdou odborníci, kteří v jejich existenci nevěří. Zmíněné substance jsme si museli vymyslet jako pomůcku pro vysvětlení závažných nedostatků, jež přinesl výzkum vesmíru.

Ve 20. letech minulého století si astronomové začali všímat, že jsou pohyby hvězd zvláštní a neodpovídají očekáváním: Jako by se v kosmu vyskytovalo mnohem víc hmoty, jejíž značnou část nedokážeme detekovat žádnými přístroji. Na konci století pak vědci s údivem zjistili, že se náš vesmír nejen rozpíná, ale že jeho expanze dokonce zrychluje. Problém spočíval v tom, že tehdejší modely neuměly zrychlené rozpínání přesvědčivě vysvětlit. Proto spatřila světlo světa temná energie, která po celém kosmu vyvíjí rovnoměrný odpuzující tlak a tím jeho expanzi urychluje. Podstata záhadné substance však stejně jako v případě temné hmoty zůstává nejasná.

Důkazy pouze nepřímé

Spojení „temná hmota“ v souvislosti s vesmírem poprvé použil zřejmě francouzský fyzik a matematik Henri Poincaré roku 1906, když komentoval starší studii Williama Thomsona alias lorda Kelvina z Largsu. O temné hmotě, která se měla v kosmu vyskytovat, aniž bychom ji viděli, se začalo víc mluvit ve 20. letech – a sice kvůli zmíněnému pohybu hvězd, jenž odporoval tehdejším teoriím.

Na problém se zaměřil například nizozemský astronom Jacobus Kapteyn, jeho švédský protějšek Knut Lundmark, nizozemský průkopník radioastronomie Jan Oort a také švýcarský astrofyzik Fritz Zwicky. Poslední jmenovaný v roce 1933 na základě pozorování galaxií v kupách odhadl množství temné hmoty ve vesmíru. Dnes víme, že se zmýlil o řád – především kvůli zastaralému odhadu Hubbleovy konstanty, jež určuje rychlost vzdalování kosmického objektu ve vztahu k jeho vzdálenosti. Odborníci však hodnotí Zwickyho přínos kladně, neboť dospěl k závěru, že velkou většinu vesmírné látky představuje temná hmota.

Další anomálie byly objeveny na konci 30. let, v souvislosti s měřením rotačních křivek galaxií. Zmíněné křivky vzniknou vynesením pozorovaných rychlostí hvězd či mračen plynu na orbitě kolem středu hvězdného ostrova, v závislosti na vzdálenosti od jeho centra. Horace Babcock v roce 1939 zjistil, že se rotační křivka galaxie v Andromedě dramaticky rozchází s původní předpovědí a její okrajové části rotují mnohem rychleji, než by měly. Americký astronom tehdy dával přednost jiným vysvětlením, dnes to však považujeme za typický důkaz existence temné hmoty.

Ještě nedávno se objevovaly studie, které její přítomnost v kosmu zpochybňují. Povaha zmíněné materie a fakt, že pro ni máme pouze nepřímé doklady, zůstávají pro některé vědce „za hranou“. V současné době je sice temná hmota podle většinového názoru reálná, přesto stále neznáme její podstatu. Jaké důkazy tedy máme k dispozici?

Mnohem víc, než vidíme

Nejznámější důkaz nabízejí právě rotační křivky galaxií, které sledujeme především u spirálních hvězdných ostrovů, s podobnou strukturou jako Mléčná dráha. Jejich ramena se pomalu otáčejí kolem galaktického centra, a pokud bychom brali v úvahu pouze pozorovatelnou hmotu, pak by podle druhého Keplerova zákona měla rotační rychlost částí spirální galaxie klesat s rostoucí vzdáleností od jejího centra – obdobně jako u těles Sluneční soustavy. Astronomové však při pozorování neustále zjišťují, že tomu tak není.

Pokud Keplerovy zákony platí (a v současnosti nemáme důvod si myslet opak), nabízí se jako vysvětlení, že hvězdné ostrovy obsahují mnohem víc hmoty, než pozorujeme našimi přístroji. Především v okrajových částech galaxií by se mělo vyskytovat podstatně větší množství látky, než reálně vidíme.

Kupy galaxií a gravitační čočky

Velmi významnou roli ve výzkumu temné hmoty, především ve vzdáleném vesmíru, hrají kupy galaxií. Astronomové mají k dispozici hned tři možnosti, jak z nich vyčíst hmotnost zmíněné materie, kterou by měly obsahovat. Mohou k tomu použít pohyb hvězdných ostrovů v kupě, podobně jako v případě rotace spirálních galaxií. Dále se nabízí analýza rentgenového záření vydávaného horkým plynem v kupě: Lze tak odvodit teplotu a hustotu daného plynu, související tlak, jaký tam působí, a tudíž i hmotnost kupy. Třetí možnost se pojí s faktem, že galaktické kupy často fungují jako gravitační čočky, které zvětšují a pozměňují obraz ještě vzdálenějších objektů, typicky galaxií pozorovaných za nimi.

Gravitační čočky vycházející z Einsteinovy obecné relativity vznikají díky tomu, že gravitační pole hmotných objektů deformuje časoprostor a ohýbá světelné paprsky, jež danou oblastí prolétají. Astronomové toho využívají při studiu temné hmoty, která působí na okolní vesmír v podstatě jen svou gravitací.

Gravitačním čočkováním mohou vznikat vícenásobné kopie obrazu čočkovaného objektu a jejich analýza umožňuje zmapovat rozložení temné hmoty v okolí objektu čočkujícího, tedy bližšího. Takový výzkum se nedávno uskutečnil v kupě galaxií MACS J0416.1-2403 v souhvězdí Eridanu, která funguje coby čočka pro vzdálené hvězdné ostrovy nacházející se z našeho pohledu za ní.

Temná a chladná

Bohužel s jistotou stále nikdo neví, jak by mohla temná hmota vypadat. V současnosti každopádně převažuje názor, že je „chladná.“ Odpovídá tomu i název dnes většinově přijímaného kosmologického modelu lambda-CDM, kde řecké písmeno značí kosmologickou konstantu, a představuje tedy temnou energii, zatímco CDM znamená „cold dark matter“ neboli „chladná temná hmota“.

Existuje značné množství teorií, které se snaží podstatu temné hmoty vysvětlit, nicméně stále bez úspěchu. Odborníci je pro přehlednost člení na baryonovou a nebaryonovou temnou hmotu, zjednodušeně řečeno tvořenou tradičními a exotickými částicemi. K první zmíněné by měly patřit objekty, jež se skládají z „běžné“ látky neboli baryonů, tedy především protonů a neutronů – je však obtížné je detekovat, protože září slabě či vůbec. Daný typ by mohla reprezentovat mračna nezářícího plynu nebo pestrá sbírka objektů souhrnně označovaných jako MACHO alias massive astrophysical compact halo objects. Jedná se například o černé díry, neutronové hvězdy, bílé a hnědé trpaslíky i další velmi slabě zářící hvězdné objekty či třeba toulavé planety.

Shlukům hnědých nebo bílých trpaslíků se také někdy říká RAMBO čili robust associations of massive baryonic objects. MACHO i RAMBO v kosmu nepochybně existují. Potíž je v tom, že podle modelů Velkého třesku, pozorování reliktního mikrovlnného záření i analýz gravitačních mikročoček je celkové množství baryonové temné hmoty zřejmě mnohem nižší, než by stačilo k vysvětlení fenoménu temné hmoty ve vesmíru.

Ve světě exotických částic

Co se týká nebaryonové temné hmoty, jsou ve hře tři hlavní skupiny částic, jež se liší hmotností a rychlostí pohybu. Jejich názvy přitom poněkud matoucím způsobem odkazují na teplotu. Částice horké temné hmoty – hot dark matter, HDM – by měly mít velice malou klidovou hmotnost a zároveň se pohybovat extrémní, ultrarelativistickou rychlostí. Předpokládá se, že by mohlo jít o tzv. reliktní neutrina, která se uvolnila z horkého plazmatu v době, kdy byl vesmír starý asi jednu sekundu. Měla by mít nesmírně nízkou energii a teplotu kolem 1,94 K. Jejich detekce bohužel znamená extrémně obtížný úkol a zůstává otázkou, jestli k ní vůbec někdy dojde. Zároveň máme nepřímé důkazy, že zmíněná neutrina zřejmě existují; není však jasné, zda by mohla představovat temnou hmotu.

Teplou temnou hmotu – warm dark matter, WDM – by měly tvořit částice, jež se stále pohybují relativistickou rychlostí, ale pomaleji než jejich horké protějšky. Ke kandidátům patří například dosud zcela hypotetický supersymetrický partner rovněž hypotetického gravitonu, který by měl zprostředkovávat gravitaci, pokud má gravitační interakce kvantovou povahu. Donedávna se za slibného kandidáta na WDM považovalo i sterilní neutrino, jež by mělo s okolními částicemi interagovat výhradně gravitačně. Letos v lednu však byly zveřejněny výsledky experimentu STEREO, které jeho existenci k lítosti řady vědců do značné míry vylučují.

Pátrání pokračuje

Podle mnoha odborníků by měly temnou hmotu tvořit částice, jež se pohybují mnohem pomaleji než světlo. Hon na již zmíněnou chladnou temnou hmotu se ubírá dvěma směry. Mohlo by jít o velmi lehké částice, které jen slabě interagují s okolím – čili weakly interacting slim particles alias WISP. Předním kandidátem uvedené skupiny na temnou hmotu je hypotetický axion, předpovězený v roce 1977. Snaží se jej hledat celá řada rozmanitých experimentů, zatím však neúspěšně.

Donedávna se k hlavním adeptům řadily i těžké a slabě interagující částice, weakly interacting massive particles neboli WIMP. Jde o směsku částic předpovídaných některými supersymetrickými teoriemi, modely s více dimenzemi či teoriemi s Higgsovými částicemi. V poslední době však zájem o ně poněkud ochladl, kvůli selhání řady experimentů usilujících o jejich detekci a kvůli neúspěchu při pátrání po supersymetrii na Velkém hadronovém srážeči LHC. Situace kolem temné hmoty tedy zůstává nejasná, přesto se fyzici nevzdávají a pokračují v pátrání po její podstatě.

Ponorky se v první světové válce staly významnou zbraní, jenže jejich zapojení do strategie námořní války i samotná taktika nasazení se vyvíjely takříkajíc za pochodu. Zatímco původní idea boje s válečnými loděmi se brzy dostala na vedlejší kolej, námořní obchod ponorné čluny ničily s daleko lepšími výsledky. Dokud se nákladní lodě plavily samostatně, odehrávaly se souboje coby malé námořní střety, v nichž za delší konec provazu tahaly ponorky. Těžké ztráty pak Brity donutily k organizaci konvojů, v nichž obchodní lodě chránila válečná plavidla. 

Nápady z minulé války

Tím se zcela mimo hru octla do té doby dominantní ponorková zbraň – palubní dělo. Kapitán U-Bootu sice mohl použít torpéda, jenže tehdejší čluny jich nesly jen málo – obvykle šest. Nasazení většího počtu ponorek na jeden konvoj se tak jevilo coby logický krok a záleželo jen na tom, kdo se myšlenky ujme. Jako první se nad problémem zamyslel velitel ponorkové flotily kapitán Hermann Bauer, a než v červnu 1917 odešel velet bitevní lodi Westfalen, sepsal koncept nové taktiky. Vypadal tak, že se mělo několik člunů seřadit do hlídkové linie a po zpozorování konvoje se shluknout a provést hromadný útok. 

Realizace Bauerova nápadu se v květnu 1918 ujal kapitán Andreas Michelsen. K ostrovům Scilly u jihovýchodního cípu Anglie poslal pod velením kapitánporučíka Clause Rückera skupinu šesti člunů, kterým se ale nepodařilo docílit vůbec ničeho. Ponorky byly od sebe tak daleko, že nedokázaly spolupracovat, zvlášť když selhávalo tehdy ještě nedokonalé rádiové spojení. Do útočné pozice se dostal jen jeden člun a dva byly dokonce ztraceny. Po tak „studené sprše“ nikoho ani nenapadlo, aby zdánlivou chybu opakoval, a zdálo se, že hromadné útoky ponorek upadnou v zapomnění.

Skupinovým útokům odzvonilo? 

Třebaže versailleská smlouva Německu zakazovala mnohé zbraně včetně ponorek, konsorcium firem ve spolupráci s námořnictvem v Nizozemí zaregistrovalo konstrukční kancelář. Ta měla vyrábět a prodávat ponorky do zahraničí s tím, že až versailleská pouta padnou, německé námořnictvo bude mít na co navazovat. Proto v zimě 1921 tři důstojníci sepsali teoretické studie známé jako Winterarbeiten (Zimní práce) pojednávající o strategii a taktice torpédových plavidel včetně U-Bootů. 

Jeden z autorů, emeritní ponorkové eso kapitán Wilhelm Marschall, právě této své zbrani věnoval velkou pozornost a znovu nastolil otázku hromadných útoků. Není známo, zda Marschallův spis četl tehdejší velitel torpédového člunu T-157 kapitánporučík Karl Dönitz, nicméně je to dost pravděpodobné, protože jeho nadřízený admirál Hugo von Rosenberg studii doplnil poznámkami. Sám Dönitz ovšem ještě v roce 1973 tvrdil, že na myšlenku skupinových útoků přišel sám už o několik let dřív. 

Ať už to s prvenstvím bylo jakkoli, faktem je, že když Dönitz v roce 1935 dostal velení ponorek na starost, nácviku skupinových útoků věnoval velkou pozornost. Aby je vůbec měl čím provádět, nadřízené bombardoval žádostmi o stavbu většího počtu člunů. Dá se říci, že právě jeho zásluhou mělo Německo na začátku války ponorkovou flotilu, která se počtem necelých 60 jednotek v podstatě rovnala silám Velké Británie, Spojených států nebo Japonska. Víc podmořských člunů – často zastaralých – měla jen Francie (80), Itálie (100) a Sovětský svaz (140).

Pokus admirála Dönitze

Na první válečné hlídky vyplouvaly německé ponorky samostatně a do vlčích smeček se neshlukovaly. Přece jenom se jednalo o metodu boje proti konvojům a v úvodních válečných hodinách nikdo nevěděl, zda a kdy nepřítel ke konvojovému systému přistoupí. Nicméně došlo k tomu záhy, a tak Dönitz už 7. září 1939 odvolal domů deset ponorek a po doplnění paliva a zásob z nich hodlal vytvořit dvě seskupení. Některé čluny však musely plnit jiné úkoly, a tak vznikla jen jediná skupina o šesti jednotkách. Jedna ponorka však byla ztracena na mině, tři se zdržely, a tak konvoj KJF-3 z Jamajky do Liverpoolu napadly pouhé dva čluny. Herbert Schulze s U-48 potopil dvě lodě a následně další dvě, které odpadly z jiného konvoje. Alexander Gelhaar na U-45 také poslal ke dnu dvě plavidla, jenže nepřežil odvetný protiútok čtyř torpédoborců. Ostatní ponorky potápěly lodě plující samostatně a špatně informovaný Dönitz získal dojem, že skupina slaví kolosální úspěch. Proto ji přesměroval na konvoj HG-3 z Gibraltaru, z něhož ke dnu klesly tři lodě. 

Následný rozbor však ukázal, že skupinová akce přinesla víc zklamání než důvodů k radosti. Poměr 12 lodí za cenu dvou ponorek se v té době zdál naprosto špatný. Sám Dönitz z této úvodní akce vyvodil tři závěry. Na konvoje je třeba útočit dál od pobřeží, kde nehrozí nebezpečí od letadel. Dále je nutné, aby člun, který konvoj objeví, neútočil a podal ostatním tak přesné informace, aby nepřátelské uskupení našly. Teprve po shromáždění měl proběhnout jeden mohutný úder, při kterém se konvoj rozptýlí a bude jej snazší zlikvidovat. Bylo zkrátka ještě na čem pracovat a taktika skupinových útoků šla prozatím k ledu.

Útoky na bezbranná stáda 

V příštích měsících ponorky vyplouvaly na samostatné mise a k dalšímu pokusu o skupinový úder se velení odhodlalo až v červnu 1940. Do té doby se teoreticky pracovalo na zlepšení taktických prvků. Pozemní velitelství U-Bootwaffe si podrželo operační velení, neboť mohlo pracovat se zprávami z rozvědky. Ponorková skupina měla zaujmout hlídkovou linii s dostatečným předstihem a s takovým rozmístěním, aby se čluny seskupily v řádu několika hodin. Takové schéma bylo jednoduché, a tudíž mělo šanci na úspěch. Hned první operace se zdařila nečekaně dobře, když devět člunů za cenu jednoho poškozeného potopilo 32 plavidel. 

Výsledek hovořil jasnou řečí a Rudeltaktik neboli taktika smeček (oficiální termín poprvé použitý právě v červnu 1940) dostala zelenou. V příštích měsících německé ponorky triumfovaly a potápěly tolik spojeneckých lodí, až američtí důstojníci v Londýně získali dojem, že britská obrana je naprosto neschopná. Není divu, protože například v říjnu 1940 osm ponorek napadlo konvoj SC-7 chráněný pěti doprovodnými plavidly. Zatímco útočníci z třídenní mely vyvázli beze ztrát, z 35 lodí v konvoji jich ke dnu kleslo rovných 20. Během čtyř měsíců na přelomu let 1940–1941 Dönitzovi muži nepřišli ani o jeden člun a zdálo se, že německá ponorková zbraň Hitlerovi válku vyhraje. Ve skutečnosti ale Kriegsmarine „jen“ těžila z velmi příznivé situace. 

Nová útočiště

Obsazením francouzských atlantských přístavů U-Booty získaly přímý přístup k otevřenému moři a pobyt na hlídkách se prodloužil. V červnu 1940 vstoupila do války Itálie a část Královského loďstva včetně protiponorkových lodí odplula do Středozemního moře. V severním Atlantiku zůstalo spíš „to horší“ s nedostatečně vycvičenými posádkami a s veliteli, kteří se teprve učili bojovat. Pobřežní velitelství RAF spoléhalo vesměs na zastaralé stroje Avro Anson s malým operačním doletem, zatímco německé straně s vyhledáváním konvojů zatím ještě do jisté míry pomáhala dálková letadla Fw-200 Condor. 

Překonávala se i odposlechová služba B-Dienst, která dokázala dešifrovat velké množství zpráv a pozice konvojů velmi přesně lokalizovala. Takový stav ale nemohl trvat věčně. Britské loděnice pracovaly na plný výkon, Spojené státy americké už v září 1940 podepsaly smlouvu o dodávce padesáti torpédoborců, námořníci získávali bojové zkušenosti a na letištích se objevovaly výkonnější stroje, jako například Lockheed Hudson, PBY Catalina nebo Short Sunderland s delším doletem. Nezaháleli ani britští vědci. Usilovně pracovali na námořních verzích radarů, sonarů a vysokofrekvenčních zaměřovačů rádiových signálů. Také spojenečtí dešifranti dřeli do úmoru, a přestože zatím zaznamenávali jen nepatrné úspěchy, jejich úsilí se v budoucnu vyplatilo.

Dnes nám přijde jako naprostá samozřejmost, že Antarktida je celá pokrytá ledem. Ale v průběhu historie Země je takový mráz spíše výjimečný. Samotná Antarktida byla ještě před 40 miliony let, tedy ve starších třetihorách, v podstatě normálním kontinentem. První trvalé ledovce se tam objevily teprve před 35 miliony let. V Antarktidě byly ekosystémy plné rostlin a živočichů, hory, sopky a jezera. Také tam nepochybně tekly řeky, celé říční systémy s bujným životem. Polárníci, kteří do Antarktidy připluli s výzkumnou lodí Polarstern, nyní objevili stopy přítomnosti takového dávného říčního toku.

Sedimenty z dávné minulosti

Cornelia Spiegelová z německé Univerzity v Brémách a její spolupracovníci vrtali v příbřežních sedimentech v Amundsenově moři, které omývá břehy západní Antarktidy. Badatelé zde objevili 17 až 24 metrů sedimentů obsahujících minerály, které neodpovídají blízkému okolí. Pocházejí z Transantarktického pohoří, které tvoří přirozenou hranici mezi západní a východní Antarktidou. Sedimenty bohužel neobsahovaly žádné vhodné fosilie, které by prozradily, jak vypadala tehdejší příroda v Antarktidě. 

Tým Spiegelové nicméně zjistil, že nalezené sedimenty musela na místo jejich objevu přinést řeka nebo vlastně celý říční systém a to na vzdálenost nejméně 1 500 kilometrů nebo spíš víc, protože říční toky zpravidla nesou narýsované podle pravítka. Podle vědců sediment končil v rozsáhlé bažinaté říční deltě, která připomínala dnešní delty řek Rýn nebo Rio Grande. Výsledky výzkumu antarktických sedimentů vědci zveřejnili v odborném časopisu Science Advances.

Nástup Marie Terezie na rakouský trůn v roce 1740 znamenal pro české země počátek období značných změn ve všech oblastech života, zdravotnictví nevyjímaje. Pět let po své korunovaci přijala císařovna na pozici svého osobního lékaře holandského rodáka Gerarda von Swietena, jenž si brzy získal u dvora velký vliv. Z jeho popudu provedla panovnice celou řadu reforem zdravotnického systému, například obnovila klinické praxe při studiích medicíny. A vzhledem k tomu, že von Swietenovou specializací se v průběhu kariéry stalo porodnictví, dostal se i dlouho opomíjený obor do popředí zájmu císařských lékařů.

Mašina pro studenty

Osmnácté století se stalo svědkem založení první porodnice na našem území – v roce 1765 byl v tzv. Vlašském špitále na pražské Malé Straně zprovozněn ústav pečující o matky a jejich děti, kde později probíhala rovněž výuka porodnictví. Přesto šlo tou dobou o jedinou instituci plnící uvedenou roli nejen v Praze, ale i v celých Čechách. O třiadvacet let později k ní přibyla veřejná porodnice vedle kostela sv. Apolináře, jenž se nachází nedaleko dnešní stejnojmenné gynekologicko-porodnické kliniky.

Sloužila pro anonymní porody, přičemž ženy zde mohly své novorozence odložit. V téže době se poznatky o daném oboru zařadily také do přednášek Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde se prvním profesorem porodnictví stal v roce 1759 Ignác Ruth. Ten vedl lekce ve zmíněném Vlašském špitále a mimo jiné zavedl používání tzv. mašiny, tedy kožený model ženy od pasu dolů včetně „fantomu“ neboli umělého novorozence. Uvádí se však, že jeho výuka nebyla hodnocena příliš kladně a nedařila se ani organizace praktické části.

Profesor a primář

Na skutečně „povolaného“ vyučujícího se tak stále čekalo – a stal se jím Čech Jan Melič, který jako jeden z prvních absolventů lékařské fakulty zvolil za svou specializaci právě přivádění dětí na svět. Syn staroměstského truhláře Františka se narodil v domě u svatého Václava v Celetné ulici, s dnešním číslem popisným 59, před dvěma sty šedesáti lety. Jeho přínos tuzemskému porodnictví ovšem ocenily teprve pozdější generace, a tak jej čekal osud v mnoha ohledech podobný dalším medicínským pionýrům své doby: nepochopení a smrt v chudobě a zapomnění.

Znalosti čerpal zejména při pobytech v cizině, konkrétně při studijních cestách do německého Hamburku, Mnichova a Jeny. Roku 1786 získal coby třiadvacetiletý titul magistra porodnictví a záhy obdržel místo profesora na své alma mater. Později zastával rovněž pozici primáře porodnického oddělení ve Všeobecné fakultní nemocnici, kterou v roce 1790 nechal založit císař Josef II. výnosem o zdravotních ústavech v rakouském císařství. Šlo o čtvrtou nemocnici v monarchii, po té ve Vídni, Brně a Olomouci.

Nepochopený inovátor

Dnešní autoři označují Jana Meliče za osobnost českého porodnictví, otce mnohých přelomových myšlenek – kupříkladu se jako první zabýval sociální problematikou mateřství, přičemž podal návrh na nemocenské pojištění žen, ale i mužů, odstupňované podle výdělků a majetnosti. Jenže nápad se nesetkal s pochopením u tehdejších úřadů a na svou realizaci tak musel počkat. A nebylo to poprvé, kdy průkopnický lékař čelil odmítnutí: Jeho vrstevníci s ním nesouhlasili například tehdy, když přišel s odvážným návrhem zavést kromě teoretické výuky také praktickou.

Dnes zcela běžnou součást studia tehdy jeho nadřízení považovali za zbytečnou, stejně jako další z novátorských snah podrobovat nastávající matky vyšetřením již od prvních týdnů těhotenství. Není proto divu, že spory s lékařským sborem univerzity nakonec v roce 1806 vyvrcholily v rozhodnutí odejít i s rodinou do Vídně. I přes odpor zdravotnických autorit ale Melič zanechal v Praze významnou stopu, a to nejen tím, že úspěšně naplnil své poslání lékaře a prokazatelně zachránil životy nejedné pacientky i jejího potomka.

Učitel slavných

V roce 1787, tedy pouhý rok po absolvování medicíny, založil svou vlastní soukromou ambulantní porodnici pro nemajetné rodičky, které si nemohly dovolit porodní bábu. Porodnickou praxi brzy rozšířil i o ambulantní nemocnici pro chudé. Zpočátku ji financoval z vlastních prostředků a dědictví po své matce, později spoléhal na dary z veřejných sbírek (pro nedostatek prostředků nakonec její provoz ukončil v roce 1803). Mimochodem, v té době působilo v celém hlavním městě pouhých šest desítek lékařů a zájem o studium medicíny nebyl valný – každý ročník navštěvovaly pouhé jednotky studentů.

Melič je přijímal na praxe ve svém ústavu a mezi mediky, které osobně vyučil, se zařadila i budoucí velká jména – byl mezi nimi třeba Jan Theobald Held, jenž se později stal primářem nemocnice Milosrdných bratří (dnešní Na Františku), děkanem lékařské fakulty a nakonec i rektorem Univerzity Karlovy. V době napoleonských válek, kdy osobně ošetřoval nejen vojáky, ale i šlechtice, si vybudoval pověst zázračného uzdravovatele. Jak uvádí historička Alena Šubrtová v knize Doktor chudých, právě z Heldových pamětí čerpali pozdější badatelé většinu podrobností o životě Jana Meliče, u nějž jeden z nejvýznamnějších lékařů své doby ve dvaadvaceti letech začínal.

Historický zákrok

K zásadní události v Meličově kariéře došlo v roce 1792. Dobové prameny uvádějí, že „z živé matky vyřízl dítě, které se nemohlo narodit per via naturales“ – jinými slovy, uskutečnil první doložený císařský řez na našem území. Do té doby se tzv. sectio caesarea prováděl pouze ve výjimečných případech na mrtvých těhotných ženách, jejichž dítě bylo ještě možné zachránit. Sedmadvacetiletou Josefu Ruderovou, ženu staroměstského nožíře, která téměř vykrvácela při porodu svého prvního dítěte před dvěma lety, Melič operoval plánovaně, ačkoliv šlo o experiment s nejistým výsledkem – z přísně racionálního hlediska ale pořád s vyšší šancí na úspěch, než kdyby nechal dítě přijít na svět přirozenou cestou.

Vzhledem ke zúžené pánvi pacientky bylo zjevné, že by druhý porod nepřežila. Ve svých záznamech lékař zmiňuje, že jí šest týdnů před očekávaným termínem podával blíže nespecifikované posilující léky a k zákroku si připravil „speciálně upravené lůžko“. Melič ji omámil opiem (do prvního použití éteru tehdy zbývalo ještě více než padesát let) a s pomocí svého asistenta Jáchyma Vrabce, tehdejšího chirurga v nemocnici u Milosrdných bratří, poté vyjmul plod z těla a zašil ránu. Následně mu nezbylo než čekat, zda se žena zotaví. Zpočátku trpěla silnými bolestmi a zvracela, po dvanácti dnech nejistoty ale nabrala síly, vstala z postele a svému novorozenému synovy dala jméno Jan na počest lékaře, který oběma zachránil život. 

Lidé už od nepaměti posouvají své hranice. Ve sportovních výkonech se dostávají ke slovu čím dál lepší technologie a chytřejší tréninkové metody, na posouvání rekordů má bezpochyby vliv jednoduše i to, že profesionálních sportovců je nejvíce v historii. Za fascinujícími výkony, které zdánlivě popírají lidskou přirozenost, ale mnohdy stojí něco mnohem staršího – prosté mechanismy přežití. A první věc, již bezesporu potřebujeme k přežití všichni bez rozdílu, je kyslík.

Na jeden nádech

Freediveři jsou potápěči, kteří plavou v extrémních hloubkách pod vodou bez dýchacího přístroje. Ti nejlepší dokážou zadržet dech na mimořádně dlouhou dobu – rekord žen je devět minut, u mužů ten doposud nejlepší vydržel nedýchat necelých 12 minut. Když se podíváte na zátěž, kterou tento sport klade na lidské tělo, zdá se být téměř nemožné, že by se někdo mohl potápět do tak velkých hloubek a na tak dlouhou dobu – a přesto se to děje. Díky vědcům víme proč.

Ale než si to vysvětlíme, zkuste zadržet dech. Na pět vteřin. Jednoduché? Nadechněte se tentokrát zhluboka a délku zadržení dechu zdvojnásobte nebo ztrojnásobte. Možná jste pociťovali nutkání nadechnout se za 10 nebo 15 vteřin. V tu dobu se většina lidí začne cítit nepříjemně. Ve skutečnosti to ale není proto, že by vám docházel kyslík. V těle se jen hromadí oxid uhličitý, a to signalizuje vašemu mozku, že se ho musí výdechem zbavit.

Nedovolit mozku panikařit

Každá činnost našeho těla spotřebovává kyslík a produkuje CO₂ jako odpadní produkt. Když dýcháte, nabíráte vzduch do plic, takže vaše tělo může přijímat čerstvý kyslík do krve. Zároveň odvádí oxid uhličitý zpět do plic, takže ho můžete vydechnout. Když přestanete dýchat, přestože jen na pár vteřin, množství kyslíku se začne snižovat a hladina CO₂ se zvyšuje, jak se hromadí v krvi. Pokud se vaše hladina kyslíku sníží příliš, ztratíte vědomí.

Náš mozek nedokáže dostatečně dobře signalizovat nedostatek kyslíku. Umí ale reagovat na zvyšující se množství CO₂ a vysílá signály do těla, aby dýchalo (nebo dýchalo více), a tím se ho zbavilo. Jakmile nutkání dýchat zesílí, přidají se i kontrakce bránice jako další „argument“ k nadechnutí. Mozek zkrátka bojuje o život a nevidí, že kyslíku má ještě dost.

Pokud se dokážete popasovat s počátečním nepohodlím, jež má na svědomí váš panikařící mozek, otevřou se vám nové obzory. Zdravý člověk může zadržet dech na jednu až dvě minuty a má v krvi stále 100 procent kyslíku, jak tvrdí doktor Peter Lindholm z Kalifornské univerzity v San Diegu, který se věnuje problematice zdravotních aspektů potápění a zároveň je sám freediverem. Když zvládnete odolat nutkání se nadechnout v prvních vteřinách, stačí, abyste to několikrát zopakovali, a mozek si uvědomí, že nejde o život. To znamená, že nepříjemný pocit může s tréninkem ustoupit.

Někteří potápěči před ponorem záměrně hyperventilují a dávají si pozor na to, aby každý výdech trval o něco déle než nádech. Sníží tím obsah oxidu uhličitého v krvi, což umožní jejich mozku malý náskok. Ti pokročilejší používají techniku, při níž donutí plíce pojmout víc kyslíku, než by byly schopny normálně obsáhnout. Jde o takzvané pakování neboli žabí dýchání, odborně zvané glosofaryngeální. To je speciální technika nádechu používaná i u pacientů se sníženou vitální kapacitou plic, která spočívá v postupném „polykání“ vzduchu do plic pomocí úst a v zabránění unikání vzduchu hrtanem a nosem. Tím dojde k navýšení objemu vzduchu v plicích.

To jsou ale jen drobné triky oproti něčemu, co sdílíme s každým dalším savcem na planetě. Zatím jsme se totiž nevěnovali tomu hlavnímu aspektu potápění – vodě a jejímu tlaku.

Pod tlakem

Jakmile vstoupíte do vody, atmosférický tlak se výrazně zvýší. V 10 metrech pod hladinou vás svírá dvojnásobný tlak oproti tomu běžnému, na který jste zvyklí. Lékaři kdysi věřili v to, že se lidé nemohou ponořit hlouběji než zhruba 40 metrů, než se jejich orgány zhroutí, ale lidské tělo má své vlastní způsoby, jak se proti tlaku v hloubce bránit.

Tlak ovlivňuje vzduch, jejž si potápěči nesou v plicích. Způsobuje jeho smršťování na cestě dolů a rozpínání, když se vracejí zpátky na hladinu. Další věcí, na kterou musejí potápěči brát ohled, když se ponoří hlouběji, je jejich vztlak. Jakmile dosáhnou určité hloubky, stanou se vůči okolí neutrální, přestanou se vznášet a poté začnou klesat. Hloubkoví potápěči to používají jako způsob, jak sestoupit dolů, aniž by museli spotřebovávat energii plaváním. Freediveři obvykle nosí závaží, aby přirozený vztlak kompenzovali.

Dávné dědictví

Lidské tělo má fascinující sbírku předem naprogramovaných reakcí, které lidem zbyly z dob, kdy většina živočichů přežívala ve vodě. Tou nejzásadnější z nich je potápěcí reflex vlastní všem obratlovcům dýchajícím vzduch. Nejsilnější je u vodních savců, ale mají ho vyvinutý i novorozenci, kteří díky němu dokážou okamžitě po narození plavat. Freediveři se tento reflex naučili využívat ve svůj prospěch.

Reakce se spustí, jakmile ponoříme obličej do – ideálně studené – vody a začneme zadržovat dech. Náš mozek zaregistruje tekutinu i rostoucí hladinu CO₂ a zapojí potápěcí reflex. Tělo pak začne přesměrovávat krev z končetin do našeho mozku a dalších životně důležitých orgánů. To pomáhá dodávat kyslík do zásadních částí organismu a také chrání naše plíce před kolapsem pod tlakem v hloubce. Mimochodem, to je také důvod, proč se potápěčům chce na toaletu mnohem častěji než „suchozemcům“ – tělo interpretuje krev jako přebytečnou tekutinu a snaží se jí zbavit.

Naše srdeční frekvence se zpomaluje, protože si obsah krve – a tedy i vysoký tlak – držíme ve středu našeho těla. To je další způsob, jakým se organismus snaží šetřit kyslík. Slezina se stáhne. Tím vytlačuje spoustu nových červených krvinek, které pomáhají přenášet kyslík v našich cévách.

Cílem potápěcího reflexu je zkrátka pomoct nám přežít pod vodou déle – tím, že chrání náš mozek a další životně důležité orgány před nedostatkem kyslíku a také před poškozením tlakem vody. To je právě ten důvod, proč mnoho lidí dokáže zadržet dech ve vodě déle než na souši. A spousta z nás tuto reakci využívá podvědomě, aniž by o tom věděla – vybavíte si ten klid, když se ponoříte do vody a potopíte si hlavu?

Z extrému do extrému

Potápěče netrápí jen nedostatek kyslíku, jejich organismus se musí vyrovnat i s velkými teplotními rozdíly. Naštěstí je k tomu lidské tělo uzpůsobeno a umí se vypořádat s lecjakým extrémem, ať už jde o horko přes 100 stupňů Celsia v sauně, nebo minus 150 stupňů v kryokomoře, určené pro terapii chladem.

Lidské tělo běžně udržuje svoji tělesnou teplotu v rozmezí 35,8–37 °C. Pro člověka, který není oblečený ani nevykonává žádnou náročnou aktivitu, je ideální teplota vzduchu okolo 28 °C. Nicméně během fyzické námahy s vysokou intenzitou a v extrémním prostředí se tělesná teplota začne zvyšovat. Termoregulace představuje schopnost organismu udržovat konstantní a optimální tělesnou teplotu. Ta je klíčová pro řízení všech biochemických procesů v našem těle, které mohou zrychlovat nebo zpomalovat v závislosti právě na tom, zda teplota stoupá, nebo klesá. Termoregulace nastupuje až tehdy, když tělo opustí komfortní teplotní zónu.

Centrálním orgánem, regulujícím tělesnou teplotu a fungujícím jako termostat, je hypotalamus, část našeho mezimozku. Na povrchu kůže se nacházejí povrchové receptory, takzvané tepelné senzory, které jsou propojeny právě s hypotalamem. Tyto receptory reagují na změny teploty a prostřednictvím reflexů pomáhají udržovat konstantní tělesnou teplotu. Člověk má přibližně 250 000 termoreceptorů pro detekci chladu a 30 000 pro detekci tepla. Teplota těla se mění v závislosti na aktuální aktivitě, celkovém stavu organismu, okolní teplotě, vlhkosti a průtoku vzduchu, stejně jako na oblečení.

Slupka a jádro

Z hlediska termoregulace se lidské tělo skládá ze dvou hlavních částí: tepelného jádra a tepelné slupky. Tepelné jádro zahrnuje vnitřní orgány v hrudní a břišní dutině, lebeční a hluboko uložené části končetin, které mají vysokou metabolickou aktivitu. Jádro je hlavním zdrojem produkce tepla, tvoří zhruba 70 % tepelného výdeje těla a jeho teplota se pohybuje mezi 35,0 a 37,3 °C. Tepelná slupka je povrchová vrstva těla a její šířka závisí na individuálním tělesném typu.

Slupku tvoří kůže, podkoží, vrstva tuku pod kůží a končetiny. Teplota tepelné slupky je proměnlivá a mění se pod vlivem okolí, obvykle je nižší než teplota tepelného jádra. Ideální rozdíl teploty mezi tepelným jádrem a tepelnou slupkou u zdravé osoby činí přibližně 4 °C. Kůže má tedy obvykle teplotu kolem 33 °C.

Jak je tedy možné, že se lidský organismus zvládne vypořádat i s extrémními teplotami, a navíc si to – alespoň co se kryokomory a sauny týče – užít?
Nejde totiž jen o teplotu. Musíme se podívat na jeden klíčový faktor, který ovlivňuje, jak teplotu vnímáme a jak na ni naše tělo reaguje. Tím faktorem není nic jiného než vlhkost vzduchu. Kombinace teploty a vlhkosti vzduchu (případně rychlosti větru, pokud jsme venku) nám dává dohromady „pocitovou teplotu“ – tedy to, co skutečně vnímáme. Každý z vlastní zkušenosti ví, že -10 °C v zimě na horách za jasného dne bez větru vnímáme úplně jinak než stejných -10 °C, když je zataženo a silně fouká.

U sauny i kryokomory se místo větru a dalších aspektů venkovního počasí zaměříme kromě teploty vzduchu hlavně na vlhkost. Obecně platí, že vzduch není dobrým vodičem tepla, zatímco voda je v tom mnohem účinnější. V suchém vzduchu sauny je tedy přenos tepla velmi nízký, a k tomu funguje pocení jako účinný způsob ochlazování. Vlhkost vzduchu v sauně bývá obvykle mezi 10 a 20 %, někdy ještě nižší.

Kryoterapie naopak vystavuje tělo extrémnímu chladu po několik minut. Stejně jako v sauně i v kryokomoře je vzduch extrémně suchý, což zpomaluje proces ochlazování těla. Vnitřní mechanismy se starají o udržení tělesné teploty, kůže se ochlazuje pomalu, takže nedochází k omrzlinám. Jakákoli cirkulace vzduchu v kryokomoře by urychlila ochlazování, takže se většinou jedná o uzavřený prostor.

Domorodí Australané žili po boku neuvěřitelné megafauny po desítky tisíc let. Patřili k nim i mihirungové – zavalití a nelétaví příbuzní vrubozobých ptáků, řazení do čeledi Dromornithidae. Neformálně se jim vzhledem k jejich velikosti a podobnosti s kachnami a husami přezdívá „hromoví ptáci“ nebo též „démonické kachny“. Poslední zástupce této čeledi – zhruba dva metry vysoký a až 230 kilogramů vážící Genyornis newtoni vyhynul přibližně před 45 000 lety.

O životě mihirungů jsme toho až doposud mnoho nevěděli, neboť ve fosilním záznamu chyběl jeden důležitý kousek skládačky: jediná známá lebka, popsaná v roce 1913, byla příliš poškozená na to, aby se z ní dalo usuzovat na to, jak tito obří ptáci vlastně vypadali. Nyní se ale vědcům podařilo nalézt zachovalou lebku. Ukázalo se, že Genyornis newtoni měl obrovskou mozkovnu, velké čelisti a kostěný hřeben na temeni hlavy. Tyto znaky jsou podobné i jiným druhům z prvních linií vodních ptáků.

Dvoumetrová husa

Lebku a další fosilizované části, nedávno nalezené ve vyschlém slaném jezeře Callabonna v Jižní Austrálii, prozkoumala doktorandka Phoebe McInerneyová z australské Flindersovy univerzity. „Dosavadní příbuzenské vztahy genyornise v rámci celé této skupiny ptáků nebyly moc jasné,“ vysvětluje McInerneyová ve své studii zveřejněné v odborném časopisu Historical Biology. „S touto novou lebkou už ale začínáme dávat dohromady zbytek skládačky. Stručně řečeno, genyornis byl opravdu jako velká husa.“

„Genyornis měl vysokou a pohyblivou horní čelist, podobně jako papoušek,“ pokračuje McInerneyová. „Čelisti se zobákem měl ale tvarované jako husa a stejně jako husa mohl silně žvýkat měkké rostliny a plody.“ Na rekonstruované lebce genyornise jsou patrné i další adaptace, které nastiňují životní styl tohoto mohutného tvora – například kosti vnitřního ucha mají specifický tvar, který bránil vniknutí vody do uší při ponoření hlavy.

Oliver Cromwell zajistil jako skvělý vojevůdce anglickému parlamentu moc a zahájil revoluci, která přivedla krále Karla I. Stuarta na popraviště. Protože se ani pak země nedočkala míru, chopil se jako Lord protektor sám moci. Kdo by něco takového čekal od syna venkovského šlechtice? Oliver Cromwell se narodil v roce 1599 v Huntingdonu v hrabství Cambridgeshire. V roce 1628 ho právě za Huntingdon zvolili do parlamentu. 

V té době se ale vztah Dolní sněmovny s králem Karlem I. začínal komplikovat. Panovník se při svém vládnutí nechtěl na parlament ohlížet, proti čemuž se samozřejmě poslanci ohrazovali. Mnozí z nich patřili k puritánům – stejně jako Cromwell. Puritáni s podezřením pohlíželi na všechny tradice anglikánské státní církve, které zůstaly zachovány z katolického období. Jejich náboženská opozice se prolínala s politickou – v jejich očích měl i král podléhat tradičním zákonům. Kvůli válkám se Španělskem a Francií potřeboval Karel neustále peníze, ale parlament za schválení nových daní požadoval ústupky v politických a církevních otázkách. Nakonec panovník sněmovnu v březnu 1629 rozpustil. 

Otevřený konflikt 

Cromwell na několik následujících let opustil politiku, prodal svůj skromný majetek a věnoval se na pronajatých pozemcích chovu ovcí a dobytka. Během tohoto období došlo k události, která zásadně formovala jeho osobnost. Prošel si depresivní fází, na jejímž konci se ještě více přimkl k víře. Došel k přesvědčení, že vše v jeho životě je dáno osudem, který mu připravil Bůh. Z toho mu vycházelo, že všechno, co učiní, je Boží vůle… 

V roce 1640 vyvolala Karlova církevní politika povstání ve Skotsku. Panovník chtěl vzpouru potlačit, chyběly mu však finanční prostředky. Znovu proto svolal parlament. Když v následujícím roce vypukly rebelie i mezi irskými katolíky, radikální puritáni chtěli využít královy tísně a požadovali parlamentní kontrolu nad vládou a církví. Nyní se situace vyhrotila. Radikálové využili tlaku veřejnosti a v Londýně vyvolali nepokoje. Panovníkův pokus zatknout pět opozičních vůdců v Dolní sněmovně selhal. Proto 10. ledna 1642 odjel z hlavního města, aby shromáždil vojsko. Na jeho stranu přešli umírnění poslanci. Zbytek parlamentu postavil vlastní armádu. Občanská válka právě začala…

S vírou 

Od konce 15. století v Anglii neproběhla žádná válka. V zemi neexistovala stálá armáda, jednotky tvořily špatně vycvičení příslušníci místních milic a žoldnéři. Jen několik důstojníků bojovalo ve švédských nebo nizozemských službách ve třicetileté válce. Cromwell také neměl téměř žádné vojenské zkušenosti. Dosud se zúčastnil jen několika cvičení místní milice. 

První velkou bitvu u Edgehill zažil 23. října 1642 jako velitel jednotky kavalerie. Ve skutečnosti však jeho oddíl dorazil na místo příliš pozdě, takže se do boje nestihl zapojit. Brzy se ale ukázal jako skvělý organizátor. Jeho přesvědčení, že jedná jako nástroj Boží, se stalo jeho vojenským programem: shromáždil jednotku nábožensky motivovaných vojáků, jejichž výjimečná disciplína a bojové schopnosti byly založeny na jejich víře. Cromwellovi vojáci navíc dostali nejen kvalitní výcvik, ale také pravidelně pobírali žold. Důstojnické pozice se udělovaly na základě schopností a nikoliv urozeného původu. 

V lednu 1643 dosáhl Cromwell hodnosti plukovníka a v květnu téhož roku porazil královské vojsko u Granthamu. Na začátku roku 1644 ho jmenovali generálporučíkem v parlamentní Východní armádě. Cromwellovy jízdní jednotky útočily na nepřítele v sevřených formacích a díky své disciplíně se dokázaly rychle přeskupit a provést více útoků za sebou. Zatímco královská jízda se po úspěšných útocích rozprchla při hledání kořisti, Cromwellovi obrnění jezdci zvaní Ironsides pronásledovali nepřítele, dokud jej definitivně neporazili. V červenci 1644 v rozhodující bitvě u Marston Moor Cromwellova kavalerie dokázala způsobit obrat v bitvě a přinést vítězství. Jeho autorita rostla. 

Armáda nového typu 

V létě 1645 vznikla parlamentní armáda nového typu. A vytvořili ji právě podle vzoru Cromwellových vojáků. Ze sil, které dříve operovaly pod různými veliteli, se vytvořilo jednotné vojsko, které podléhalo pouze kontrole parlamentu. Bylo mobilnější a silnější než dosavadní jednotky milice vázané na své regiony. Cromwell se dostal na pozici velitele kavalerie a zástupce vrchního velitele parlamentní armády. 

Rozhodující střetnutí se odehrálo 14. června 1645 u Naseby, kde se parlamentaristé střetli s královským vojskem vedeným Ruprechtem Falckým, synem někdejšího českého „zimního“ krále Fridricha. Bitva se od počátku nevyvíjela jednoznačně. Když parlamentní jednotky již ustupovaly a jejich levé křídlo porazila nepřátelská jízda, rozprášil Cromwell protivníka na pravém křídle a poslal své jezdce na královskou pěchotu uprostřed formace. Jeho vojáci ji dokázali obklíčit a zničit, čímž získali jedno z nejvýznamnější vítězství v celé válce. 

V následujícím roce oblehli parlamentaristé Oxford, odkud se Karlovi podařilo uniknout. Vydal se dobrovolně do rukou skotským jednotkám bojujícím na straně parlamentu, neboť správně očekával, že dříve či později dojde mezi jeho protivníky ke konfliktu. V Londýně se skutečně nedokázali shodnout umírnění presbyteriáni s menšinou radikálních independentů, jejichž mluvčím se stal právě Cromwell. Skotové mezitím v roce 1647 předali krále zástupcům presbyteriánů. Na cestě do Londýna však panovníka unesli independenti a chtěli ho využít jako nátlakový prostředek při prosazovaní svých požadavků. V jejich rukou se ovšem Karel dlouho neohřál, neboť se mu podařilo prchnout na ostrov Wight, odkud vyjednával se Skoty podmínky, za kterých by mu pomohli vrátit se na trůn. 

Druhá občanská válka 

V roce 1648 vtrhla skotská armáda, nyní na straně krále, na sever Anglie. Vypuklo povstání monarchistů. Cromwell však odpor rozdrtil a v srpnu porazil Skoty v bitvě u Prestonu. Parlament mezitím využil nepřítomnosti armády a smluvil s Karlem mír. S tím se však Cromwell nehodlal smířit. Nechal krále zatknout a poté přistoupil k pacifikaci parlamentu. Ráno 6. prosince 1648 jeden pluk vojáků zajistil, že do sněmovny byli vpuštěni pouze poslanci považovaní za příznivce armády. Pětačtyřicet zákonodárců skončilo ve vězení a další stovce nebyl umožněn vstup do sněmovny. Zbývající, takzvaný Kusý parlament, se rozhodl vytvořit soud, který krále Karla I. jako „tyrana a zrádce“ odsoudil k smrti. Poprava stětím byla vykonána 30. ledna 1649 na Whitehallu. Parlament pak prohlásil Anglii za republiku, jíž museli všichni muži starší osmnácti let přísahat věrnost. Královské pravomoci převzala státní rada. 

Dosáhnout míru se však ještě nepodařilo. V Irsku pokračovalo povstání proti anglické nadvládě a strana věrná králi nyní ovládala většinu země. V srpnu 1649 se Cromwell v čele dvanácti tisíc vojáků vypravil do Irska. Musel dosáhnout rychlého vítězství, neboť hrozila nová válka se Skoty. Roční tažení sestávalo ze systematického dobývání měst a pevností. Během tažení se Angličané s irskými katolíky vypořádávali nemilosrdně a dopustili se na civilistech řady masakrů. 

Jednotný stát 

Po Irsku přišlo na řadu Skotsko, kde syna sťatého krále uznali za panovníka jako Karla II. Anglická armáda v čele s Cromwellem vtáhla na území svého severního souseda, jehož jednotky postupně zatlačovala, až protivníkovi uštědřila rozhodující porážku 3. září u Worcesteru. Karlovi II. se stěží podařilo uprchnout do Evropy, Skotsko a Irsko byly připojeny k Anglii. Tímto způsobem se dosud jen volně propojené země Britských ostrovů poprvé v historii zformovaly do jednotného státu. 

To však nevyřešilo otázku, jak by země mohla dosáhnout trvalého klidu. Vládl jí parlament, ale moc třímala armáda v čele s Cromwellem. Vojáci požadovali nové volby, zatímco poslanci připravili zákon, který by upevnil jejich moc. Cromwell se rozhodl jednat a 20. dubna 1653 se objevil ve sněmovně. Poslancům řekl: „Sedíte tu už příliš dlouho, někteří z vás jsou kurevníci, další opilci. Mnozí zkorumpovaní a nečestní, budící pohoršení lidu... Nevidím žádný důvod, proč byste tu měli dále být. Z Boží vůle vás vyzývám, odejděte.“ 

Následně rota vojáků vyhnala zákonodárce ze sálu. Místo zrušení parlamentu či nastolení vojenské diktatury se však Cromwell rozhodl vytvořit takzvaný „parlament svatých“, který měl být shromážděním „nejctihodnějších mužů Anglie“. Ani s nimi však nebyl Cromwell příliš spokojen a rozpustil je 12. prosince 1653. O čtyři dny později jmenovala Cromwella důstojnická rada Lordem protektorem, čímž převzal funkci hlavy státu. 

Neomezený vládce 

Tím začalo v Anglii období Protektorátu, kdy moc výkonnou obdrželi protektor a státní rada. Moc zákonodárná zůstala parlamentu. Důležitou složku systému představovala také armáda, jejíž představitelé do značné míry ovlivňovali veřejné a politické dění. Cromwell neprovedl žádnou násilnou náboženskou očistu země – dokonce ani anglikánští a katoličtí duchovní nebyli pronásledováni, pokud nepůsobili proti státu. Také poslanci museli podepsat dokument, že nebudou vystupovat proti vládě. Přesto však mnozí z nich obstruovali finanční požadavky protektora a státní rady, a tak Cromwell sněmovnu v roce 1655 rozpustil. Povstání monarchistů jej pak přivedlo na nápad rozdělit zemi do dvanácti obvodů, v jejichž čele stáli důstojníci, kteří měli „povzbuzovat ctnost a bránit bezbožnosti“. 

Do úřadu Lorda protektora jej znovu slavnostně jmenovali v červnu 1657. Svou pompézností to připomínalo královskou korunovaci. Nový parlament mu skutečně nabídl, aby se chopil vlády jako monarcha, Cromwell však odmítl. Nicméně jeho funkce byla doživotní a získal právo jmenovat svého nástupce. 

Stuartovci 

Vydržování obrovské armády ale neslo své důsledky. Nadměrně se tím zatížila státní pokladna a na počátku roku 1658 se stát ocitl na pokraji bankrotu. Také zdraví Lorda protektora se zhoršovalo. Propukl u něj záchvat malárie, kterou se před lety nakazil. Do depresí ho uvrhla též smrt milované dcery Alžběty. Cromwell zemřel 3. září 1658, ve výroční den vítězství u Dunbaru a Worchesteru. Novým Lordem protektorem se stal v prosinci jeho syn Richard, který však nedisponoval takovým politickým či vojenským talentem a charismatem jako jeho otec. Neměl ani mocné spojence v armádě a v parlamentu. Už po devíti měsících proto na svou funkci rezignoval. Armáda se nacházela v troskách a nenašel se prakticky nikdy, kdo by chtěl republiku bránit. 

Otevřela se tak cesta k tomu, aby se do čela mohli vrátit Stuartovci. Generál George Monck, správce Skotska, přitáhl se svými vojáky do Londýna a parlament pak provedl ústavní změny, díky nimž 29. května 1660 na trůn usedl Karel II. Předtím ovšem musel slíbit amnestii všem revolucionářům, byť si vymínil výjimku pro ty, kteří měli přímou vinu na smrti jeho otce. 

S „tyranem“ Cromwellem pak neměl žádné slitování. Jeho tělo bylo exhumováno a na výročí popravy Karla I. oběšeno. Následně mu setnuli hlavu, a nakonec ji narazili na kůl. Několik desetiletí pak shlížela s hlavami ostatních „královrahů“ ze střechy Westminsterského paláce.

Kvantová fyzika nás dnes učí, že elementární částice mají dvojí povahu: Občas se chovají jako vlny a občas jako částice. A zatímco u elektronů, protonů a dalších hmotných částic jednoznačně převažují efekty částicové, u nehmotného fotonu panuje méně jasná situace. Ostatně tzv. dualita světla se stala prvním indikátorem, že může být mikrosvět složitější, než vyplývá z klasické fyziky. Světlo se tedy chová jako elektromagnetické vlnění, přičemž jeho charakter určuje délka a amplituda vlny a jeho šíření velmi úspěšně popisují Maxwellovy rovnice elektromagnetické teorie.

Na druhou stranu se světlo chová jako korpuskule neboli částice. Vyskytuje se v malých kvantech, tzv. fotonech, jež mají vlastnosti částic – tj. energii a hybnost. Obecně se pro elektromagnetické záření či vlnění s delšími vlnovými délkami uplatňují spíš vlnové vlastnosti, zatímco to krátkovlnné – například rentgenové – silně vykazuje vlastnosti částicové. Přesto jsou oba typy vlastností vždy přítomny současně. Vlnově-částicovým dualismem světla se zabývá i kvantová elektrodynamika.